Epilog

Sešli se v půl jedenácté ráno v Café Martinsplatz na náměstí před katedrálou svatého Martina. Maria, její rodiče, Piotr s Judytou a Mathias. Dali si po probuzení vědět po esemeskách, místo navrhli Caiazzovi. Bydleli kousek odtud a katedrála byla nepřehlédnutelnou dominantou třicetitisícového města.

Všichni byli nevyspalí a někteří pociťovali zbytečnost téhle švýcarské epizody. Bylo nevlídně, zima a těžké mraky v nevyspáni zalézaly pod kůži.

Nápojový lístek v Café Martinsplatz byl příliš dlouhý, nikomu se nechtělo ho číst, a obyčejnost interiéru univerzálně zařízené kavárny se tentokrát obracela přímo proti hostům. Z reproduktorů hrála tlumená barokní hudba (Maria poznala Bachovy suity pro sólové violoncello), od baru se ozvalo syčení páry z kávovaru. Na podlaze ležel tmavě modrý zátěžový koberec, na stěnách visely histo­rické fotografie Churu a samotného Café Martinsplatz. Kavárna otevřela teprve před půl hodinou, byli zde dosud jedinými hosty. Sedli si k jednomu obdélníkovému stolu u stěny, Caiazzovi na lavici s výhledem na náměstí, Piotr s Judytou na židle proti nim. Marta si ke svému cappuccinu nechala vnutit sladkou specialitu, kterou inzerovali se sloganem „Echt Gut!“.

Nic výjimečného. Obklopoval je nedostatek, který už ani nebyl dobře maskovaný; nedalo se přehlédnout, že únava této skupiny výletníků je únavou celé jedné společenské vrstvy, celé jedné rasy, celého jednoho kontinentu. Žili v době úpadku a vnímali to. Hledání smyslu života v penězích nebo v jídelních a nápojových lístcích nebylo o nic méně rutinní než hledání téhož v druhém člověku a v lásce. Přesto byla láska tím jediným, co jim fakticky zbývalo.

Mělo se snad kvůli tomu pochybovat o upřímnosti jejich lásky? Přesáhla jejich láska zdravou míru a stávala se svojí vlastní hysterickou karikaturou? Nebo v nich naopak vědomí ztroskotání probouzelo právě pouze ty nejhlubší a nejupřímnější city?

Všichni byli draze oblečení, Café Martinsplatz bylo spíše pod jejich úrovní. Vrcholná díla jedné epochy. Nikdo nevyčníval, nikoho nehodlali soudit. I Piotr se podle všeho vzdal svého plánu dát Mathiasovi lekci.

Mathias měl na očích sluneční brýle, na sobě černý vlněný kabát. Sotva si sedl, položil na stolek svůj mobilní telefon. Už byl znovu online, dva měsíce v klášteře ztratily platnost a zůstaly bez výsledku. Tvářil se vzdorně a dotčeně.

„Kde jsou děti?“ zeptal se, zatímco prsty na stolku otáčel kovové tělo svého telefonu.

„Hlídá je jeden můj známý,“ odvětila Maria. „Přijdou za pár minut. Myslela jsem si, že bude lepší, když budeme chvíli sami… Upřímnou soustrast, Mathiasi. Je mi to opravdu moc líto.“

„Budeme muset zařídit převoz těla,“ řekl. „Netuším, jestli na to máma měla nějaké pojištění.“

Maria pokrčila rameny. Opravdu v něm viděla cizího člověka. Jeho život už nebyl její starostí a Maria doufala, že Mathias to pokrčení ramen pochopil správně. Jejich nedávné úvahy o ledvině jí přišly jako z jiného světa, ze zlého snu. Nemohla věřit tomu, že o něčem podobném skutečně diskutovali.

„To nějak vyřešíš,“ řekla pro jistotu a vysvlékla si černou bundu.

„Neměl by to být problém,“ pokračovala. „Švýcaři na takové situace určitě mají nějaký dobrý systém. Asi to bude stát peníze,“ dodala, zatímco se otočená zády ke stolu snažila napasovat bundu na opěrák své židle.

Pak za sklem uviděla přicházet Tomassa s Magdou a Karolinou. Tomasso dětem otevřel dveře a nechal je běžet dovnitř, sám taktně zůstal stát venku na náměstí.

Magda se tatínkovi pověsila kolem krku, teprve tříletá Karolina byla zdrženlivější. Neviděla se s otcem víc než dva měsíce.

Mathias si však dcer nevšímal. Díval se přes sklo na Tomassa a začínalo mu docházet, čeho je svědkem.

Maria mezitím vyvlékla svoji ruku zpod matčiny a vyšla beze slova jen ve svetru za Tomassem před kavárnu. Něco mu vážným tónem říkala, i Tomasso měl vážný a chápavý výraz. Na první pohled bylo jasné, že k sobě mají přirozeně blízko. Byli si rovní, mluvili spolu pouze proto, aby si něco sdělili. Za zády jim stály vysoké kopce, za kterými už byla tušit Itálie a Jih.

Mathias vzal do ruky telefon a bez efektu ho hodil proti tvrdému sklu výlohy.

„Vy zkurvený uprchlíci!“ křikl na ně.

Sám, malý a bledý.

Dopsáno v Broumově 21. července 2017.