III. Katharina a Clemens

1.

Osmačtyřicetiletý spolumajitel továrny na výrobu trubkových motorů do stínící techniky Clemens Walter, ročník 1930, toho dne vyrazil na svoji pravidelnou procházku na vrcholek kopce Neroberg. Z dolního nerotalského parku tam vedla historická lanovka, na cestě k vrcholu krom venkovních lázní tajného rady Wilhelma von Opela stála i další známá wiesbadenská stavba, ruský ortodoxní kostel, který dal roku 1847 na památku své předčasně zesnulé manželky vystavět velkovévoda Adolf. Nezalesněné části kopce pokrývaly vinice, z vrcholku byl výhled na Wiesbaden i na Mohuč. Občerstvit se šlo v restauraci Der Turm. Clemensovy procházky s Eilou u nohy vedly od vily v Nerobergstrafte k ruskému kostelu, pak dál lesem na vrchol, kde se u horní stanice lanovky s Eilou napojili na takzvanou „Philosophenweg“, po které se po západním úbočí kopce vraceli dolů na Nerotal. O sobotách a o nedělích, kdy se po značených trasách na Neroberg vydávaly malé zástupy, Clemens volil různé zkratky, aby se výletníkům vyhnul.

Byl střední postavy, sportovní typ. Na rozdíl od mnohých svých vrstevníků ještě stále měl husté vlasy, v Clemensově případě tmavě kaštanové barvy. Pod nosem měl pěkně střižený knírek. Ten na jeho tváři odpovídal upozorněním, která si už tehdy na své poštovní schránky lepili mnozí Němci: „Nevhazujte reklamní letáky, děkuji!“ Sebejistý, suverénní a pohledný člověk ve středním věku. K tomu finančně dobře zajištěný.

Společnost SOLIDline GmbH, sídlící na půl cesty mezi Frankfurtem a Wiesbadenem, v městečku s názvem Hattersheim, představovala v rámci oboru v Německu významného hráče, objemem výroby se jednalo o třetí či čtvrtou největší firmu. Německý průmysl prožíval od začátku padesátých let téměř nepřerušenou konjunkturu, segment se stínicí technikou dokonce zažíval boom. Podstatná část motorů do žaluzií, rolet a markýz šla z Hattersheimu na export. Clemens Walter vlastnil pětadvacet procent firmy, kterou zároveň s třemi dalšími společníky i řídil. Postupně se ale z výkonných funkcí stahoval, užíval si a utrácel peníze. Byl konec sedmdesátých let, člověk všude narážel na spoustu lákadel, a Clemens měl rád život. Pocházel z obyčejných poměrů. Selfmademan, který to dotáhl do funkcionalistické vily nad Nerotalem.

Ve Wiesbadenu se obecně žilo dobře, lidem z bohatého a zelení obklopeného Nerotalu pak ještě lépe. Wiesbaden byl velkoměstem v lidském měřítku. Obří Frankfurt, jemuž se po vzoru New Yorku říkalo „Big Ebbel“, ležel půl hodiny autem. Wiesbaden byl navíc jako jedno z mála měst v Německu za druhé světové války ušetřen spojeneckých bombardování. Město luxusu a historie, císařské lázně, jedny z nejstarších a nejvybranějších v Evropě. Synonymum vznešenosti a vysoké úrovně. Nejrovnější z rovných mezi německými velkoměsty. A hlavně, znovu, město nevybombardované. Nevybombardované. Tohle slovo si osmačtyřicetiletý Clemens Walter v těch dnech a týdnech před seznámením s Kateřinou Sadovskou opakoval na svých procházkách téměř bez ustání.

Nebohý Clemens. Do jeho hnízda v posledních týdnech spadla bomba, sám si ji tam shodil. Dosud nevybombardovaný Wiesbaden byl najednou v troskách. Všechno, co mu zbývalo, byla půlroční fenka labradorského retrívra, kterou si pořídil před třemi týdny. Eila, jeho láska, jeho sebeláska. Clemens při svých procházkách s Eilou nebyl dalek toho, aby se při pohledu na milého psího tvora sám nad sebou rozplakal.

Hanna Walterová, rozená Krause, se s Clemensem dala rozvést. Clemens měl s Hannou dvě už dospělé děti a důvodem, proč Hanna požádala o rozvod, byly Clemensovy opakované nevěry. Ta poslední, při které Hanna řekla dost, byl Clemensův vztah s pětadvacetiletou sekretářkou firmy SOLIDline GmbH z Hattersheimu. Jmenovala se Kristin.

Clemens po rozvodu s Hannou ztratil podstatnou část majetku, z vily se ale stěhovat nemusel a stejně tak mu zůstalo celých pětadvacet procent podílu ve firmě. Rozvedli se v lednu 1978. O pět měsíců později potkal na Nerobergu mladou Češku a s trudnomysl­ností byl konec.

V Clemensově cizoložném vztahu se sekretářkou Kristin tehdy hrály zásadní role vilnost, alkohol, americká pornografie a především pýcha. Jeho budoucí žena o tom výbušném mixu později napsala:

„Nehledě k tomu, jaké následky měly na mezilidské vztahy, filmy jako Laura’s Toys a Sweet sexteen spolu s další produkcí amerického pornoprůmyslu sedmdesátých let mimovolně zachytily možný vrcholek lidství, tu nejdospělejší, nejzdravější a nejsvobodnější možnou societu. Fakt, že lidstvo má dosud k dispozici analogové záznamy a nově i digitální přepisy této snové paralelní polis, musíme vnímat jako událost, jejíž význam předčil biblické zjevení… Zatímco v Evropě se z potracené myšlenky roku 1968 rodily bezvýsledné komunistické a zelené strany, za oceánem dobro se zarážející bezprostředností postavili před kameru a natočili ho.“

Tolik část Katharinina textu publikovaného v roce 1996 v nakladatelství Grüner und Jahr. V jiné své knize pak Katharina byla přímější:

„Americký pornoprůmysl na konci sedmdesátých let nebyl průmyslem v plném smyslu toho slova. Spíše amalgám průmyslu, chuti, vášně a lásky. Amalgám, který na pár magických let pokryl celý západní svět silným magnetickým pásem, oparem, závojem, buddhistickou májou. Můj budoucí manžel se toho všeho účastnil, nešlo se tomu vyhnout, ostatně účastnil se toho i Honza, svým způsobem. Byla to celospolečenská atmosféra, nikoho nelze vinit. Clemense tehdy, buď mu země lehká, jeho pták přiváděl k šílenství. Bez rozmyslu šel se svým stojícím pohlavím proti všemu a proti všem, proti desateru, proti své ženě Hanně. Nemohl si pomoct. Dokud jeho čurák stál, a že žádný čurák nestojí věčně, Clemens šel s dobou.“

2.

Na začátku jí přišel jako suverénní obr, jako hora, která střídá nížinu. Když ho o oné červnové sobotě uviděla vystupovat z lesíku nad Nerotalem, ihned bezvládně pomyslela na své oblečení a účes. Bylo to jednoduché, přímočaré. Sotva se po něm sama na půl vteřinky podívala, okamžitě instinktivně vyklidila pole a čekala, co on, co jeho pohled, co jeho soud. Vyšel na cestě přímo proti ní, kde se museli minout, projít těsně vedle sebe.

Ale byla to ona, kdo ho oslovila. Když se k ní blížil, začala se rozhlížet střídavě k louce a k nebi:

„Dobrý den, promiňte, kudy se dostanu… tam,“ řekla a ukázala směrem k ruskému kostelu, který šlo vidět skrz stromy.

„Nebo tam,“ řekla rychle a ukázala k nebi, smála se u toho.

„Oder dort oder dort…“

O co hůř měnila německá slova, o to rychleji rukou měnila směry.

O víkendu k výletní restauraci Der Turm stoupalo hodně lidí. Oni dva ale shodně volili boční cesty a v místě, kde se měli minout, něco muselo zaznít, i kdyby to mělo být pouhé „Grüß Gott“. Z části tedy nešlo o nic jiného než o vyhnutí se trapnosti. Kateřinino chování ale samozřejmě bylo tím nejprůhlednějším flirtem, čím jiným.

„Doprovodím vás,“ řekl a ukázal všude kolem.

Stála před ním krásná mladá žena, pěkně oblečená, tmavovlasá, drobná, přesně taková, jaké se mu líbily. Pěkně oblečená žena ve vnímání lidí Clemensova typu přitom byla žena, jejíž oblečení dávalo možnost odhadnout a v ještě lepším případě i vidět ženinu postavu. V konjunkci s dobrou postavou. Kdokoli, kdo by vypadal stejně jako Kateřina nebo podobně, nebo úplně jinak, ale stejně dobře, nebo jinak dobře, každý takový by se pro Clemense stal středem jeho zájmu.

Kateřina na sobě v teplém červnovém počasí měla lehkou světle modrou blůzu s kruhovým výstřihem a třásněmi, k tomu krátkou tmavě zelenou sukni s rozparkem, přepásanou výraznou zlatou sponou. Na nohách kožené páskové boty s masivním podpatkem, na kterých se po boční neudržované cestě nemohlo jít příliš pohodlně. Téměř černé polodlouhé vlasy měla natupírované a vyfoukané do co největšího objemu.

„Doprovodím vás… Třeba k Der Turm…? Pivo? Něco k jídlu?“ zeptal se teď už docela seriózně.

„Ráda, díky!“

S takovou přímočarostí se Clemens dosud nesetkal. Sekretářky, Němky, ty většinou v začátcích všechno komplikovaly. Jejich charakter se lámal vždy až u vína. Kupříkladu Kristin, ta poslední. Dokud do ní nedostal litr vína, Kristininy obepnuté šaty tam byly jen od toho, aby stanovovaly jasnou mez; Kristin se v nich tvářila, jako by neměla nic jiného na sebe. Pevná, geometrická. Až po litru vína se její šaty rozvlnily. Clemens pak často přemýšlel o tom, jestli s tou pravou Kristin sedává v kanceláři, nebo jestli s tou pravou Kristin šuká. Nevěděl, komu z těch dvou absolutně rozdílných bytostí měl říkat jejím jménem.

Čtyřiadvacetiletou Kateřinu ale přímočarost toho, co se dělo, překvapila ještě mnohem víc. Co zažívala, byla erupce, ale ani v nejmenším nešlo o erupci sexuální, o hormony, o klitoris, o vlhnutí vulvy. Clemensův penis a jeho případné spojení s jejím klínem, to všechno v těch chvílích bylo úplně mimo obraz, vlastně docela podobně jako Clemensova tvář, ruce či účes. Co z něj za tu chvíli, než sklopila oči, stihla vidět, byl jen signál, světlo či tma, jako u nějakého prvoka. Nebyla to erupce vzrušení, nýbrž erupce flirtu, svobody a vůle.

Vyšli spolu pak až na vrchol, k restauraci Der Turm. Sedli si na zahrádce, byla tam dobrá stovka lidí. Přálo jim počasí, jasná obloha, jen jemný větřík, všechno ostatní zařídil Clemens. Když se zdržela obsluha, Clemens s Kateřininým dovolením na chvíli vstal a došel do restaurace, a přestože se vrátil s nepořízenou, nic se nedělo, Clemens měl svůj šťastný den. Žádná možná nepříjemnost nestihla vykvést, Clemens je nechal zvadnout už v zárodku, dokonce z nich dokázal udělat další ukázku toho, že je prostě charming, okouzlující.

„Můžeme mluvit i anglicky, Kathrin. Chce se vám?“

Kateřina sice anglicky mluvila mnohem hůř než německy, ale říkat něco jazykem filmu se jí líbilo. Chvíli se o to snažili. Bylo to osvobozující, do jisté míry to Kateřině umožnilo zapomenout na fakta.

Zaplatili až po třetím pivu. Dolů sjeli lanovkou. Už v kabince lanovky ji pozval na další víkend do Davosu, do stejného hotelu, kde byl ještě loni se svojí rodinou:

„Kopce, Davos, hotel Edelweiss. Nenechávejte mě v tom samotného, co říkáte? Pojeďte se mnou. Kouzelný vrch, Der Zauberberg, znáte to? Od Manna, od Thomase?“ zeptal se. „To se odehrává zrovna tam, v Davosu, v plicním sanatoriu.“

Clemens Mannův vrcholný román nikdy nepřečetl, ale svým způsobem mu ta kniha přirostla k srdci. Wiesbadenský továrník se v tomhle ohledu ničím nelišil od jiných movitých lidí, kteří měli v životě tolik štěstí, že si mohli na vlastní kůži užít luxusního švýcarského alpského letoviska, ohmatat si ho, zblízka, vlastníma rukama, a následně si ho i zamilovat. Každý, kdo kdy přijel do Davosu, se dříve či později dověděl o románu Der Zauberberg. Mezi hoteliéry a jejich návštěvníky v tomhle ohledu fungovala dokonalá synergie, všichni navíc Mannův román znali už ze školy. Velkoromán pak pro velkopodnikatele v Davosu představoval cosi jako nadstavbu, ještě luxusnější svět, v tomhle případě dokonce jen myšlený. Když se člověku nabízí něco takového, musel by být blázen, kdyby po tom neskočil! Láska k Mannovu románu prostě představovala bonus, kterým se bez vydání mnoha peněz a energie kompenzovaly vysoké davoské ceny. Ačkoli v tomhle případě – na rozdíl od lásky k různým davoským hotelům, zákoutím a pokrmům – šlo o lásku pouze na dálku, neb Mannův román většinou zůstal nepřečtený, nepolíbený, nevzatý do ruky.

Do Švýcarska jeli Clemensovým volvem model 200 kombi, předchůdcem dvě stě čtyřicítky, kterou si koupil později v osmdesátých letech. Eilu Clemens nechal u známých na Nerotalu. Cesta se vlekla, často pršelo, ale jen jakoby z povinnosti, jako když si člověk doma napouští vodu do vany, když už se musí vykoupat, připadalo tehdy Kateřině.

V hotelu Edelweiss se už tehdy za noc platilo kolem sto padesáti švýcarských franků. Postavili ho v roce 1912 a jeho přísně symetrickou architekturu doplňovaly secesní prvky, které podle propagačních materiálů hotelu byly podobné výzdobě slavného hotelu Schatzalp, který spisovateli Thomasi Mannovi posloužil coby předobraz pro jeho Berghof v Kouzelném vrchu. Hotel Edelweiss byl poměrně drahý, noc v Schatzalpu ale stejně stála třikrát tolik. Edelweiss od dvacátých let sloužil coby plicní sanatorium, v padesátých letech ho provozoval benediktýnský řád.

Překvapilo ji, že pro ně zarezervoval a zaplatil dva pokoje. Přijeli pozdě, bylo po sedmé večer, padala na ni únava. Najedli se v pěkné hotelové restauraci. A pak další překvapení. Když mu Kateřina po jídle docela neutrálním tónem oznámila, že jde na svůj pokoj, Clemens neměl nic proti:

„Dobře, uvidíme se ráno u snídaně. V půl deváté, může být?“

Ta směsice pocitů na její straně! Urážka, úleva. A především zvědavost.

Druhý den se povedl. Šli na výlet do hor. Clemens jí předtím v jedné prodejně v Davosu koupil téměř kompletní vybavení, boty a nepromokavou větrovou bundu značky Patagonia, všechno drahé a kvalitní.

Během toho dne v horách na Clemense poprvé pomyslela nejen jako na muže, s nímž se večer pravděpodobně vyspí, ale také jako na muže, se kterým se jí to asi bude líbit. Měl v kraťasech pěkné nohy i zadek, působil vitálně, mocně, zdravě. Líbilo se jí, jak mu při zaťatých svalech vystupují žíly. Jeho prsty na rukou dobře znala z cesty, kdy jimi svíral volant, i ony se jí líbily, ale až pak o den později v horách je v duchu uměla vidět na svém těle.

Večer ji vzal do baru Grischa ve městě. Mluvil tišeji, celkově jako by byl naladěný v jiné tónině, což po jeho zemitosti v horách působilo zvlášť dobře. Svěřil se jí s tím, že Mannův Kouzelný vrch vlastně nikdy nepřečetl celý. Dále jí pověděl, že krom Prahy nezná jediné jiné české město. Najednou se k ní choval úplně důvěrně:

„Jsem v podstatě bez vzdělání,“ řekl jí. „Válečná generace. Po válce na studia nebyl čas. Po střední škole jsem si udělal jenom kurz angličtiny, což souviselo s Američany, kteří po válce byli ve Frankfurtu všude. Vlastně jsou tam doteď. Učit se anglicky tehdy v podstatě bylo synonymum pro denacifikaci.“

„Na těch kurzech jsem potkal Hannu,“ pokračoval Clemens. „Ta vždycky byla na rozdíl ode mě vědátorka, ale hodná holka, ačkoli dost upjatá. A její rodiče… Těm by nepomohly ani stoleté kurzy angličtiny. Ti měli na čele vytetovaný hákový kříž,“ řekl Clemens o něco tišeji a rozhlédl se kolem sebe, jestli jeho poslední slova někdo neslyšel.

Kateřina cítila, že jí alkohol stoupá do hlavy. Clemens ale trval na tom, že si ještě objednají poslední sklenku na cestu.

Nebyla samozřejmě natolik naivní, aby nepochopila, co se v těch chvílích děje. Souhlas, který mu oficiálně dala později, ve skutečnosti přišel už teď, když kývla na další Clemensovu vodku. Šla s ním i touhle cestou, stejně jako s ním předtím chodila po kopcích. Nebyl v tom nejmenší rozdíl. Ztrácela kontrolu, no dobře, v tom byl přece jen rozdíl, na kopcích byla zcela sama sebou, teď už ne, no dobře, ale když ztratí kontrolu, čemu by to mohlo vadit? Měla pocit, že se nechává unášet hudbou. Jediné, na co v těch chvílích aktivně myslela, byl její žaludek; jediná reálná ztráta mohla přijít právě odtud, protože pokud se pozvrací v jeho pokoji nebo pokud se, ještě hůř, pozvrací při tom, bude to trapas, ale co, ani to by nakonec nemuselo ničemu vadit, pokud si ji oblíbí, nebo zamiluje?

Také Clemens už po víc než třech hodinách v baru cítil všechny vypité vodky, v jeho případě navíc zalévané pivem. Domů se mu ale nechtělo:

„Život, mon cheri!“ vykřikl v jednu chvíli a překlopil do sebe další sklenici.

Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal, zda chce dál pít, nebo zda chce jít na hotelový pokoj s mladou Češkou, odpověděl by: „Je mi to jedno! Všechno!“ Takový v té chvíli byl, a každý, kdo by se v jeho slovech a pocitech začal rýpat, nenašel by nic než právě tohle, bez jediné příměsi hořkosti, bez jediného zbytečného převodového kola navíc.

„Stojí mi!“ řekl. To už se téměř nekontroloval. „Pivo, vodka, a stojí mi, hajzl jeden, co se mě natrápil!“

Kateřina rozuměla, zasmála se. V její duši se mísil odpor s okouzlením.

„V Hanně byl,“ pokračoval Clemens. „Ale i jinde byl. Mockrát byl jinde… Je to neuvěřitelný, ale vždycky si při tom říkám, kde všude tenhle jenom byl, moje milá Kathrin, a totéž se přece týká i dalších chlapů, ty taky byli všude, žejo, takže když s někým šukám, poprvé, dívám se do těch roztažených nohou, ptáka už taky vevnitř, a říkám si, kdo všechno tady byl,“ dořekl a napil se. Z pusy mu ještě crčelo pivo, ale už rychle pokládal sklenici.

Sotva hodil pivo na stůl, zvedl ruku a důrazně si řekl o pozornost. Na něco si vzpomněl: „A nejlepší je, Kathrin,“ Clemens teď ukazoval prstem, jako by každé slovo mělo cenu zlata, „nejlepší je, když se tam dívám, když už jsem v ní, když jí to dělám a když se jí při tom dívám přímo mezi nohy a vím,“ Clemens to slovo zdůraznil, „vím a vidím, ano, vím a vidím… Že tam byl někdo ze známých!“ skončil a hlasitě se zasmál. „Vítám vás, Herr Obert, říkám si, když jí to dělám, a chci si s kolegou tam dole potřást rukou, ale žádná ruka tam není… ještě… Je tam jen moje péro… A když tam pak bude ruka, tak bude taky moje!“

Byl k zulíbání. Dokonce Hanna to i v době po rozvodu dokázala uznat. Děvkař, sprosťák, člověk, který hodně ubližuje lidem kolem sebe, ale přesto člověk opravdu k zulíbání, neb všechno, co Clemens řekl a udělal, mělo nakonec příchuť cukru. Byl k zulíbání, protože byl ve finále sladký. Mohl mluvit o svém péru, mohl se pocmrndat pivem a krkat, mohl popisovat, co všechno na Hanně nebylo dobré, a přesto to nakonec nebyly jasně zacílené pomluvy, i kdyby to pomluvy nastokrát byly. Jeho okolí to tak prostě nevidělo. V Hanně i v Kateřině nakonec Clemens chtě nechtě vzbudil respekt. Kydal kolem sebe hnůj, ale voněl u toho tak sladce jako dětská prdýlka. Mohl sice pomlouvat, ale nemrzačil. V jeho pomluvách nebyla trpkost, to až později, dejme tomu od jeho čtyřiapadesáti.

O takových lidech se říká, že umějí žít, a u každého touhle svou schopností vzbuzují obdiv. Můžete se tomu bránit sebevíc, nakonec se stejně postavíte do jedné řady a budete žasnout. Člověka sice skutečně dělá člověkem ona přemíra převodů a prostředkování, zároveň nám všem ale byla ponechána vzpomínka na naši spojitost s vichřicí, tygrem, ledním medvědem.

Kateřina si pomyslela: „Nikoli Jan, nýbrž tohle je neproblematický člověk!“

Když se vrátili na hotel, vyspala se s ním a od té chvíle nebylo co řešit.

Katharina později na tenhle večer často vzpomínala a říkala si, jak je nešťastné, že Mathias nestihl zažít otce v této jeho podobě. Když se jejich syn narodil, Clemensovi bylo devětačtyřicet. Když ho Mathias začínal vnímat, mohlo jeho otci být dost přes padesát. To už byl úplně jiný Clemens. Už ne ten King Kong, který stojí ve středu svého panoptikonu a animálně, vítězně se tluče do prsou. Už ne ten Clemens, kterého nikdo a nic nedokáže přivést ke smutku, zarazit ho těžkostí žití, zdemolovat ho, rozladit ho. Přivést Clemense ke smutku, zarazit ho těžkostí žití, zdemolovat ho, rozladit ho, to byl ještě v sedmaosmdesátém úkol pro bohy.

Mathias prostě měl v dětství k dispozici jen jednu otcovu podobu. Clemense ve fázi, kdy začínal scházet. To, jak se v té době ke Clemensovi chovala sama Katharina, na tom pravda nebylo nic hezkého, a pro malého Mathiase, který zrovna začínal pobírat rozum, bylo docela přirozené, že se postavil na otcovu stranu. Jenomže to, co Mathias mohl v devíti nebo desíti letech zahlédnout, byla skutečně jen část jeho otce, Clemens za vrcholem, Clemens na druhé straně. Clemens, který samozřejmě zůstával tím stejným Clemensem, kterým byl ve dvaceti, zároveň ale Clemens úplně opačný. Clemens, který nerostl, nýbrž Clemens, který se ztrácel.

Takový Clemens spoustu věcí nesnášel. Nesnášel mnohé z toho, co dříve miloval. Nesnášel především to, co dříve miloval. A právě v tom to vězí. Mathias Clemense, o němž si myslel, že ho jeho matka utýrala, a kterého měl odmala za vzor, interpretoval jen na základě této jedné Clemensovy životní cesty, na základě cesty dolů. Mathias viděl otce, který platí, zatímco předtím existoval Clemens, který jedl a pil.

Mathiasovi v tomhle smyslu prostě osud nepřál. Mathias nestihl vidět to důležité, důležitější, stejně důležité. Neviděl to, co by měl mít možnost vidět každý syn: svého otce v celku, v otevřené krajině, v plenéru. Každý syn by svého otce měl vidět nejen ve fázi, kdy otec odmítá to, co nemůže mít, nýbrž i ve fázi, kdy si toho, co chce, užívá jako král.

Pro Mathiasův život ta absence a utajení měly tragické následky. Mathias na své životní cestě shodou mnoha okolností, ale mimo jiné i kvůli špatné interpretaci svého otce, už po cestě vzhůru odkládal, co ještě ani neměl k dispozici. Zbavoval se opilosti a vášně, odmítal jedno i druhé, aniž kdy jakou vášeň či opilost zažil. Jako by syn svého otce špatně pochopil, jako by Mathias svým životem šel přímo proti smyslu textu či Clemensova života, jak ho Clemens do té doby psal. Zatímco Clemens žil a zemřel, Mathias nežil a nechtěl zemřít. Při souzení jeho životních rozhodnutí je třeba mít stále na mysli tento Mathiasův hendikep. Mathias by prostě měl vidět svého otce během onoho šestnáctého června 1978 v baru Grischa v Davosu, při té sklizni…

Manželská krize a rozvod s Hannou ho možná připravily o jeden život, ale Clemens jich měl devět, i víc. Byl v osmačtyřiceti v plné síle, ještě neviděl za horizont, neviděl, jak příkře se za horizontem řečiště jeho života sklání a zužuje. Sportoval, kondičně běhal, v západním Německu tehdy přišel do módy jogging. Clemens byl na správné straně barikády, ba ne, Clemens měl to štěstí, že ve světě, který tehdy byl jedna barikáda a zeď vedle druhé, stál ve všech případech na té straně, která z jeho života dělala čirou radost.

Muž ve světě, kde ženy ještě stále musí bojovat za svá práva. Západní Němec ve světě, kde východní Němci umírají na berlínské zdi. Spoluvlastník továrny ve světě sociálních bouří a minimálních mezd. Zdravý statný muž ve světě roztroušených skleróz a metastází. No a především mladý člověk ve světě, který přeje mládí. A aby toho nebylo málo, tak v případě téhle poslední bariéry mezi mládím a stářím, která je ze všech těch uvedených snad nejproblematičtější, nejzáludnější a kolem které je nakonec v každé době největší ruch a shon, měl Clemens tím nejšťastnějším řízením osudu pro konec sedmdesátých let se svými osmačtyřiceti křížky na hrbu docela ideální věk. Byl mladý, zcela vitální, ale zároveň nebyl příliš mladý.

Konec sedmdesátých let a konec druhé dekády nového milénia, to jsou dva zcela rozdílné světy. Clemens, když mu bylo osmačtyřicet, žil v éře, ve které vitální a zdravý člověk po čtyřicítce mohl těžit z faktu, že kultu mládí tehdy ještě přistřihával křídla a zatínal tipec kapitalismus starého střihu, kapitalismus telefonních linek a strojního inženýrství, de facto kapitalismus první fáze průmyslové revoluce, který lidem po čtyřicítce dával do rukou jednoznačný trumf: právo kritizovat a zesměšňovat mladá ucha a hloupé jalovice.

Clemens stál na pomezí mládí a stáří a nabíral si oběma hrstmi z obou sfér. K mládí měl libovolný přístup, dveře dokořán, lítačky do baru, otevřený účet, chodil si tam, kdy chtěl. Jeho sekretářkám a náhodným známostem nikdy nebylo víc než pětadvacet. Bral si je, byl na vrcholku života. Oblékal se jako dvacetiletý, třeba když šel na jogging, zároveň si však z dvacetiletých mohl dělat legraci; a tihle dvacetiletí, kteří by ho na konci druhé dekády nového milénia ignorovali, na konci sedmdesátých let skutečně svěsili uši. Tehdy ještě kultem nebylo mládí, nýbrž mladí. Mladí coby pobavení pro čtyřicátníky, kterým se podařilo udržet se v kondici.

Velmi dobře to je vidět na dobové pornografii. Katharina Walter, když psala do své knihy následující kapitolu, jistě měla na mysli svého muže:

„Sémiotické čtení pornografie konce sedmdesátých let nás opravňuje k následujícímu závěru: mládí je zde především synonymem pro hloupost. Mládí slouží pro pobavení, pro saturování perverzních potřeb, a přestože podobné tendence lze sledovat i v pornografii postmileniální, modus operandi konce sedmdesátých let a modus operandi postmileniální jsou zcela rozdílné; zatímco pornografie sedmdesátých let se při svém vytěžování mládí z hlediska časovosti obrací spíše k minulosti, když svými postupy, estetikou a filosofií konání symbolicky odkazuje k době Markýze de Sade, pornografie postmileniální je pornografií nepředstavitelného pro futuro. V pornografii sedmdesátých let je v každém případě sex určený nikoli mladým, kteří s jeho významem nejsou plně obeznámeni, nýbrž ideálně pětačtyřicátníkům.“

V tom psaní je hodně osobního. Katharina svoji knihu vydala v roce 2004, když ji bylo rovných padesát let.

3.

V srpnu 1978 se přestěhovala na Nerotal. Clemens dlouho neváhal. Kateřina ho vzrušovala, její tělo bylo jako ze sna. Clemens ho trhal a trhal a nemohl se nabažit.

„Kde teď budu bydlet? S Janem už bydlet nechci. Nemůžu.“

„Ovšemže tady,“ řekl a ukázal na jednoduše, ale velmi esteticky zařízený obývací pokoj s francouzskými okny do zahrady.

Z velké části za něj v té chvíli odpovídal jeho penis. Clemens tehdy nedokázal Kateřininu otázku domyslet dál než k otázce, kde teď budu já naivní holka z Východu šukat? Otázky jako třeba, kde teď já naivní holka z Východu budu otravovat, když Clemens bude chtít být sám a v klidu, Clemense v té chvíli vůbec nenapadly. Vedle toho z něj ale mluvilo i docela obyčejné fanfarónství. A krom toho spousta dalšího. Jeho momentální nechuť být sám, ale i jeho dobrota.

Především si ji ale k sobě nastěhoval, aby ji mohl pravidelně šukat. Vzrušovalo ho, že s ní může jednat jako s nábytkem. Že ji může nabrat v Offenbachu a převézt si ji i s jejími osobními věcmi do Wiesbadenu. Při té příležitosti se mimochodem potkal i s Janem, potřásli si spolu rukama. Clemens na něj v nejmenším nežárlil. Právě tohle z Clemense dělalo neodolatelného muže. Imponoval jí. Víc v tom skutečně není. Byl silný, měl silné auto, silné ruce, silný dům, silnou práci, silné peníze, silnou řeč, silné město, silnou čtvrť. A teď se radoval, že si ji naložil a že si ji odváží domů.

V případě mladé Češky se přitom jednalo o exkluzivní a v jistém ohledu i křehké zboží. Katharina později napsala: „Pro Clemense jsem byla něčím jako královnou ze Sáby nebo královnou z východního bloku hobitů. Jestliže kupříkladu Britové ve své dobrotě o psech, kteří byli ve věku štěňat týraní, mluví jako o psech, kteří vyžadují speciální zacházení, special treatment, Clemens ve mně pravděpodobně viděl něco podobného, jen ve své tradiční německé hrubosti onen britský special treatment nahradil nacistickým special mistreatment.“

Nechtěl si ji nechat utéct. Nechtěl, aby mu utekly její vnější kvality, její prsa a tak dál, ale nechtěl přijít ani o vzrušující vnitřek, o tu všeslovanskou symfonii, která z ní zněla mimo jiné i při orgasmech.

Všechno, co ho na Kateřině zajímalo, bylo veskrze povrchní. Kupříkladu o Kateřinině slovanské podstatě měl jen velmi zkreslenou a barvotiskovou představu. Šlo by nad ním lehce ohrnout nos a začít se nadouvat vlastní vševědomostí, jako to dělal Jan, který trpěl až fixní ideou, že všemu, co je spojené nejen s Kateřinou, ale i s jejím češstvím, může rozumět jen on. A přesto nakonec sama Kateřina o Janovi nejednou řekla, že jí Jan vůbec nerozumí. A nelhala. Clemensovi k tomu řekla doslova toto:

„Myslí si, že mě zná. Myslí si, že mě s ním spojuje Praha, škola, věk, komunismus, tenis, ten útěk sem. Ale ne,“ řekla. A pak k tomu ještě docela upřímně dodala: „A kdo má teď recht? Zná mě ten Honza, když si to myslí? Zná mě kvůli tomu, že si to myslí? Nebo o tom rozhoduju já? O tom, kdo má pravdu… když si o mě myslí… že zná pravdu?“ Hledala správné výrazy a smála se. „Podle mě třeba máš pravdu ty, Clemensi,“ řekla. „Ano, myslím si, že mě třeba znáš líp než on.“

Nemělo to vyznít pateticky. Kateřina se tím jen možná trochu neobratně pokoušela říct, že má svůj dost vyhraněný postoj k tomu, co je povrch a co je hloubka. Ještě sice nešlo o vcelku propracovaný myšlenkový systém, už tehdy ale měla tušení, že v jejím případě není vůbec jasné, jestli si větší ochranu zaslouží to, co prožívá, nebo to, co dělá. Byla intuitivně skeptická k tomu, aby svému prožívání přikládala větší důležitost než svým činům. Pokud by se nestyděla a pokud by svoji větu v němčině dokázala zformulovat, řekla by Clemensovi: „Takový orgasmus je docela možná mnohem víc než Broumov nebo celé socialistické Československo a všechen nostalgický balast. A fakt, že ho zažívám s tebou, nikoli s ním, úplně klidně může znamenat, že mě znáš lépe než on.“

Taková řeč by se Clemensovi líbila. Ale nejde jen o to, že by se líbila Clemensovi. Jde o to, že Kateřina by se pod tuhle větu podepsala i o tři dekády později: „Ano, pod tohle se podepíšu. Ale byl to zmetek,“ dodala by.

A Jana Rabase i s celým Offenbachem nechala jeho osudu, na dlouho s ním přerušila kontakt. S Clemensem v jejím životě přibylo strachu, obav i vytržení. Malé nepříjemnosti byly nahrazeny velkými nepříjemnostmi. Kateřina na Nerotalu bydlela ani ne měsíc, když Clemens začal váhat, zda neměl zůstat s Hannou. Po dvou dnech ho to naštěstí pustilo. Všeho bylo víc a bylo to všechno dobře, přesně tak, jak to tehdy chtěla.

Eilu brzy odkázala do patřičných mezí. Eila podle Kateřiny člověku nemohla dát skutečnou lásku a myslet si to bylo lhaní si do kapsy. To bylo jedno usměrnění. Kateřina ale psa usměrňovala i jinak. Nejdřív ji vyhnala z postele. Později jí po dohodě s Clemensem zakazovala pobyt v obývací hale a v kuchyni, která na halu přímo navazovala. A když se pak narodil malý Mathias, dokonce se s Clemensem shodli na tom, že Eila bude pokud možno na zahradě. Clemens jí koupil pěkný psí domek a dal ho na podestu u příjezdové cesty. Jen při špatném počasí se mohla stočit v chodbě. Dohodli se, ale bylo to Kateřinino výslovné přání, skoro ultimátum, ač velmi nenápadné.

Wiesbaden a nerotalský luxus jí rychle stoupaly do hlavy. Zároveň ale od Clemense všechno snášela. Kuňkala. Držela se při zdi, byla pokorná, ustaraná, milá, roztomile naivní.

Clemens si myslel, že komunikuje s typickou slovanskou hlavou. Kateřina však tehdy měla víc hlav. Některé z nich zůstávaly dlouho skryté, z různých důvodů, mimo jiné i z jazykových. I ty skryté hlavy ale od začátku běžely spolu s celým pelotonem, někde vedle trati, paralelně. A v cílové rovince se k všeobecnému údivu ukázaly a vítězily. V Clemensově a Kateřinině společné budoucnosti by hodně problémů odpadlo, pokud by si Clemens včas uvědomil, jak se věci mají…

Hned po nastěhování na Nerotal se jí Clemens pansky zeptal, co Offenbach, jestli se jí nestýská. Kateřina mu odpověděla:

„Ani náhodou! Však tady na Nerotalu je to překrásné,“ řekla a pohladila při těch slovech měkkou koženou sedačku, na které seděla jak na trní.

Pak ještě doplnila: „To ale neznamená, že na Offenbachu je něco špatného. I tam se mi líbilo. Ale Nerotal je samozřejmě hezčí.“

„Nechceš jít na chvíli ke mně?“ zeptala se.

Clemens si přisedl, strčil jí ruku pod šaty a začal hníst její prsa:

„Jsi česká čubka, žejo?“ zeptal se, ale do jisté míry to byla jen hra.

Něco podobného poprvé řekl už v Davosu. Kateřinu to tehdy i přes její opilost trochu zarazilo, ale vzala to. Koneckonců opravdu nešlo o nůž do zad. Stejně tak vzala anální sex. Stejně tak později vzala jiné a ještě mnohem méně běžné praktiky.

Rozepnul si poklopec. Chytil její hlavu a stáhl ji ke svému klínu. Cítila na lebce ty jeho ředitelské prsty. Pak rozevřela rty a nechala se narazit na jeho penis. Jako rána pěstí do stolu, připadalo jí to. Ale myslela si, že právě tak se věci mají, dělají, dějí…

Je otázka, která z hlav to poté Clemensovi celých deset minut dělala pusou. Ale možná to není tak důležité. Co je důležitější, je smést ze stolu jako úplně hloupou ještě jinou otázku, která zní: Kým Kateřina v těch chvílích byla? Děvka, naivní holka, zlatokopka, Češka, Němka, holka, která se musí otáčet, starat se? Nebo už silná žena, nebo rodící se silná žena?

Pokud navenek předstírala hloupou holčičku z východního bloku, která se zmůže jen na to, že spolkne i s navijákem všechno včetně spermatu, a pokud pod touhle fasádou skutečně byla nějaká její vychytralejší podstata, lépe řečeno nějaká skrytá myšlenka, v jejímž rámci Kateřina pomyslela i na to, že by navenek klidně mohla být trochu asertivnější, pak je k tomu akutně třeba říct dvě věci. I kdyby ve chvílích, kdy do úmoru sála Clemensův penis, nakrásně vyslyšela ten vnitřní hlas nabádající ji k tomu, aby byla o maličko jiná, méně povolná a tak dále, rozhodně by to neznamenalo, že by v tu chvíli zároveň začala být byť i jen o kousek víc „svá“. A druhý bod s tím prvním vlastně přímo souvisí. Člověk si nevybírá, co prožívá. Její vnitřní svět jí nebyl o nic bližší než svět kuňkání a sání Clemensova penisu.

V určitých chvílích se v tom vnějším světě necítila komfortně, často se stávalo, že jí něco šlo proti srsti, prostě se u toho necítila, třeba při análním sexu, ale… Copak v tom vnitřním světě se nedělo totéž? Copak v něm nebyly momenty, kdy se v tom vnitřním světě, ve kterém byla zavřená úplně sama, copak se v něm často necítila stejně málo komfortně? A nebylo to často nakonec tak, že z toho vnitřního světa, takzvaně „svého“, raději odešla ke Clemensovi a strčila si do pusy jedno po druhém jeho varlata, než aby zůstávala v té ztichlé cizotě?

Katharina k tomu později napsala: „Pornografie sedmdesátých let a lidské životy sedmdesátých let mohly naštěstí bezuzdně těžit z faktu, že tehdy ještě mezi námi nebyl a neexistoval kult – či přesněji okult – být svá. Tento okult, který je příznačný pro všechen post­mileniální život, postupně vzcházel hned z několika zdrojů, k jeho masovému rozšíření ale velkou měrou přispěly ženské časopisy v synergii s neustávajícím nátlakem kapitalismu. Konzumeristická společnost se živí z fiktivních individuí, ze strojů na konzum, které se jí podaří přesvědčit o jejich individualitě. Být svá od té doby neznamená nic jiného než být čímkoli a ničím. Zatímco pornografie sedmdesátých let a všechen tehdejší život naslouchaly hlasům, které přicházely jen ze dvou stran, z vnějšku (hlasy režiséra, hlasy kolegů herců, hlasy sexuálních a jiných partnerů) a vedle toho z hlubin lidského nitra (hlasy svědomí, hlasy moderovaného svědomí), v postmiléniu nejen pornografie, ale i všechen fiktivní lidský život naslouchá nespočtu záchvěvů, které nemají opodstatnění v jednom ani v druhém světě, jedním slovem nikde. Život v postmiléniu je život vycucaný z prstu. Postmileniální tendence k józe, k bio zboží, ke krajině, k přijímání uprchlíků, to všechno není ničím jiným než krví, která se řine z rozkousaného a vycucaného prstu.“

Tenhle text už psala její finální hlava, česko-německá, je to vidět na první pohled. Katharina byla v letech po pádu berlínské zdi k Německu kritická. Byl to útok na Clemense, zároveň však šlo o docela upřímný záznam toho, k čemu její finální hlava v těch letech došla.

Clemensovo chování sice bylo kontinuálně hrubé, jeho řeči a tak dále, Kateřina ale v jeho siláckých projevech dokázala vidět i cosi jemného, cosi, co dobře sloužilo jako kompenzace za pozdější neoddiskutovatelné postelové hrubosti. V žádném případě přitom nešlo o to, že by brala za vděk málem (že by jí ke spokojenosti stačilo, že velké utrpení je na chvíli vystřídáno menším utrpením, vynucený orální sex řečmi), ne, při těch řečech, které byly nejen silácké, ale pro Kateřinu i autenticky jemné, se krom sexu rozvíjela a rodila také… Láska?

Katharina by v měsících před jejich neslavnou cestou do Čech v roce 1988 nebo skoro kdykoli později řekla: „Nikoli láska, nýbrž stockholmský syndrom.“ Šlo by jí ale věřit? Na všechno, co se mezi nimi v začátcích dělo, se jde dívat i jinak.

Oba byli ještě stále poměrně mladí. Clemensovi bylo osmačtyřicet, ve firmě ani doma neměl žádné větší problémy. Kateřině bylo čtyřiadvacet. Měla sice hned dvojnásobné výčitky svědomí, jednak kvůli rodině, především kvůli mamince, kterou nechala v Čechách, dále kvůli Janovi, zároveň ale i pro ni všude kolem běžel čas, a v tom čase krom odkazů k minulosti byla i spousta výzev a možností.

Neb pro člověka, jakým tehdy byla Kateřina, existuje jen jeden čas, ten, který proudí kolem, ten, do kterého lze naskakovat a nechat se jím unášet. Minulý čas a spolu s ním Jan i Kateřinina maminka, jakkoli krutě to může znít, to byl v Kateřinině situaci čas pro důchodce. Pokud se minulému času sama věnovala, pak to dělala jen ve chvílích, kdy se kolem ní rozhostilo bezčasí. V těch chvílích vzala zavděk i minulostí, jako třeba bereme v čekárně u zubaře zavděk časopisem, který doma necháme bez povšimnutí ležet. Sotva ale do bezčasí vpadl jakýkoli aktuální čas, i kdyby s sebou ten čas měl přinášet něco mnohem méně hodnotného, než byly vzpomínky na Kateřininu maminku, Kateřina do toho času skočila, a skočila do něj zcela samozřejmě, jako skáče desetileté dítě u moře do vln.

Opět to bude znít krutě, ale Kateřina v té době před pomyšlením na svoji maminku dávala přednost činorodému souložení. Zcela legitimně, zcela právem. Než aby myslela na Jana, radši se nechala dusit Clemensovým penisem. Nic jim nebránilo v tom, aby si užívali života. Bránili by se tomu? Proč by to dělali?

Milovala ho? Proboha, a jak a kdy to mohla vědět? Ta otázka v úvodu je položena špatně. Nejde o to, zda ho milovala. A nejde o to, zda ho milovala už tehdy, nebo až poté, nebo snad vůbec. – Jak a kdy to proboha mohla vědět?!

Katharina po letech soužití s Clemensem napsala: „Život je jedna nikdy nekončící kalkulace. Mezi propočítáváním zisku a žitím není velký rozdíl, spíše jde o jedno a totéž. Lidský mozek kalkuluje bez ustání a se srdcem je to pravděpodobně velmi podobné. Všechno, co tudíž člověk může chtít, pokud jde o ten nejbližší vztah s druhým člověkem, je oboustranná ochota platit, a to i ve velkém, plus nalezení jedné schopnosti, kterou člověk samozřejmě musí najít jen a jen v sobě. Jde o schopnost umět odkládat zisky a výplaty dividend. Někdy o roky, někdy ale i o desetiletí do budoucnosti. Splnění té druhé podmínky je přitom mnohem náročnější. Na její plnění je člověk sám. Zatímco totiž u placení se lze jednoduše střídat a mít aktuální přehled, kdo a kolik, jako se to dělá, když se například dva střídají při placení obědů, tak odložené zisky naproti tomu jsou do určité doby jen velkou neznámou. A pokud by někdo to, co jsem teď řekla, zaměnil s vypočítavostí, pak je to úplný idiot.“

Tohle se jim s Clemensem podařilo. Hlavně pokud jde o to odkládání zisků, dodali by z různých důvodů oba dva v půli roku 1988 nebo skoro kdykoli později.

4.

Koncem září 1978 se ho Kateřina zeptala, zda si nepořídí dítě. Přestože měl dvě dcery, Clemens tuhle otázku slyšel úplně poprvé.

Claře a Natalii bylo v té době něco přes dvacet, byly tedy v Kateřinině věku. Fakt, že je jejich otec svým vztahem s mladičkou Češkou bez varování zakomponoval do toho ohromného klišé, obě snášely jen těžko a v prvních letech po rozvodu rodičů se s Clemensem téměř nevídaly. Clara žila se svým novomanželem v Hamburku a pracovala v právní firmě, Natalie se brzy po Clemensově a Hannině rozvodu odstěhovala do Austrálie, kde se věnovala svému milovanému windsurfingu. V roce 1980 se stala instruktorkou a v Austrálii už zůstala natrvalo. V roce 1981 učinila coming out a přiznala vztah se starší Australankou z Brisbane.

Clemensův nový vztah celá jeho rodina považovala za chvilkové pominutí smyslů. A především ten vztah považovaly za jeho vztah. Nikoli za Kateřinin a Clemensův vztah, ale za jeho vztah, za jeho sexuální vztah, neb Kateřině nedokázaly přiznat žádnou míru subjektivity, ani tu úplně nejmenší. Kateřina nejenže podle nich nemohla umět mít vztah k člověku, ona navíc podle nich nemohla umět mít vztah dokonce ani k sexu. Kateřina pro ně byla slepička, která se ani nedomluví, červík, který podlezl pod česko-německou hranicí, a co čert nechtěl, vylezl zrovna v prostředku Německa, zrovna u „Big Ebbel“, zrovna u jejich honosné vily na Nerotalu.

Běsnící ženská trojice by Kateřinu nazvala zcela v duchu komunistické propagandy další narušitelkou. Přestože fakticky vzato už nebylo co narušovat. Solidní rodina byla totálně rozbombardovaná, hranice rozvalené, otevřené dokořán. Jediné, co šlo narušit, snad bylo Clemensovo utrpení, přesněji spíše Clemensovo potenciální utrpení, neb rozhýbat Clemense ke smutku, zarazit ho těžkostí žití, zdemolovat ho, rozladit ho, to byl úkol pro bohy, jak víme.

Když se ho Kateřina ptala na dítě, nečekala jednoduchou a rychlou odpověď. Clemens však souhlasil.

Stárl. Pohodlněl a začínal se bát. O ničem z toho ale ještě nevěděl. Neměl k dispozici ještě ani žádné vnímatelné první signály. Jeho tělo fungovalo dobře. A zmiňovat v tom druhém pololetí roku 1978 pohodlnost, to už by dokonce zavánělo parodií. Dál se bez nejmenších komplikací věnoval joggingu, sexu, golfu a tenisu. Vedle toho rozvod s Hannou, hádky s dcerami, dobrodružství s mladou Češkou, která mu mohla ze zlaté klece kdykoli frnknout a letět za lepším. Pohodlnost, to bylo to poslední, co by Clemense napadlo, pokud by vcelku pohlédl na svůj tehdejší život. A přitom skutečně stárl, pohodlněl a začínal se bát. To, co se na první pohled mohlo jevit jako v řadě další megalomanie, ve skutečnosti bylo pravým opakem: výrazem nejistoty či z jiného úhlu první hrou na jakous takous jistotu. Holka z Východu mu jen tak neuteče, dokud do ní bude vrážet peníze, mohlo si cosi v něm myslet. Přestěhoval si ji k sobě. Malá domů, zatahování závěsu, umenšování se. A dítě mělo být další pojistkou.

Hanna mu stejnou, nebo aspoň trochu podobnou otázku nikdy nepoložila. Seznámili se v roce 1953. Německo tehdy ještě nebylo členem NATO, tím se stalo v roce 1955, ani Evropského hospodářského společenství, kam vstoupilo ještě o dva roky později. Byla to země, která se snažila zapojit zpátky do euroamerické civilizace a zapomenout na válku, kterou ale bez ustání cítila v zádech. Německo tehdy muselo být opatrné, pokorné, občas i plačtivé; a velmi opatrní, občas plačtiví a do sebe uzavření v mnoha ohledech byli i mnozí tehdejší Němci. Vcelku se pracovalo na zapomenutí a na obnově. Pláči se ale občas prostě nešlo vyhnout.

Clemens si ve Frankfurtu doplňoval své obchodnické vzdělání, chodil na kurzy angličtiny na Goetheho univerzitě. Hanna byla v prvním ročníku filozofické fakulty. Pocházela z mnohem lepších, zároveň však mnohem pro-hitlerovštějších kruhů než Clemens.

Byla pěkná, měla pevný zadek, mladá pevná prsa. Mohla by z minuty na minutu začít sloužit v posteli, ale Hanna o nic takového nestála. Nechtěla být hezká, ale dobrá. Hanna byla novou německou nadějí, absolutním opakem svých rodičů. S Clemensem se tehdy chvíli pokoušeli o jakousi německou verzi beatnictví. Katharina v Hannině minibiografii později napsala:

„Z nesmiřitelného odporu k nacistické čistotě a těsným uniformám se tehdy ta dvacetiletá chudinka, pocházející z kompletně nacistického hnízda, začala oblékat do dlouhých vytahaných ušmud­la­ných svetrů, vlasy si nechala ostříhat co nejméně nacisticky a pak si na ně úmyslně co nejvíc nakřivo nasadila baret. Pokud by tehdy existovaly mobilní telefony, lidi by si Hannu s baretem pletli s Hannou s mobilním telefonem u ucha. Byla to estetika chovanců koncentračního tábora. Hanna a další generace, které přišly po ní, němečtí zelení, nová německá levice, ti všichni si při budování německé demokracie museli projít tisíci úchylek, tisíci poníženími, a na současném Německu je to vidět. Zálibu dnešních Němců v jednoduchých střizích a v černé barvě jde snadno stopovat až ke koncentrákům; je to směsice trestaneckých hadrů a uniforem. Pokoušet se v Německu o demokracii není nic jiného než křeč, a pokoušet se v Německu začátku padesátých let o beatnictví, to bylo doslova patetické. Už jenom ten německý jazyk, němčina a beatnictví. Route 66 versus Hitlerovy dálnice… Clemens ale naštěstí už tehdy měl dobré oko. Uměl tu chudinku pohledem vysvléct nejen z jejích vytahaných svetrů… Hanna asi byla panna a Clemens podle mě věděl, že v posteli z ní sundá nejen její hadry, ale i její nablblé ideologie. A co je na tom všem nejúsměvnější, je fakt, že tahle Hanna studovala filozofii a germanistiku. Clemensova první žena, ta z nacistické rodiny, studovala filozofii a germanistiku. Musím si to stále opakovat, nemůžu se té věty nabažit!“

Když těsně před dvacátými narozeninami Hanna přišla s Clemensem o panenství, skutečně ve své budovatelské činnosti polevila. Ne že by ji tak moc začal zajímat sex, ale jakási souhra okolností z Hanny, která bojovně četla, učinila Hannu, která se chtěla defétisticky objímat. Jako by jí přepnulo v hlavě, říkal si tehdy Clemens. A jeho druhá žena k tomu později doplnila:

„Představuju si, že přijít o panenství pro ni muselo být něco jako přechod od Osy ke Spojencům. Do té doby v jejím životě všechno bylo temné, hutné, nalinkované. Hanna jistě byla tím nejpřísnějším beatnikem, kterého kdy zrodila ta totálně antibeatnická země. A pak první soulož. Americký a britský prapor letí vzhůru, konec trudnomyslnosti. Jako by v jejím životě někdo roztáhl závěsy, což vlastně byl fakt. Vyčasilo se. Na prvním místě teď bylo muchlování, pusinkování, objímání. Z úplně nerodinného typu se v minutě stal nerodinný typ, který se chová jako úplně rodinný typ. Koketování s marxismem bylo v minutě nahrazeno radostí z plyšového dárku. V té chvíli byla scéna připravena. Jakmile malá projevila tyhle své bláznivé nuance, na scénu okamžitě vešel a začal vládnout ordnung. Ať si malá o svých nacistických rodičích myslela cokoli, ať se třebas i stavěla na hlavu, aby byla jiná, faktem zůstává, že když v jejím dosud kraťounkém živůtku došlo k této bláznivé zamilovanosti, celá rodina od pradědů po malou se semkla u brány institutu manželství. Takže se brzy uspořádala nacisticko-beatnická svatba. Clemens o tom asi moc nepřemýšlel, jak ho znám. Clemens byl vždycky vysazený na krátkodobé zisky, a pokud mu někdo dal Hannu, která se mu líbila a která měla všechny tři díry, Clemens neváhal a vzal si ji, a vlastně měl pravdu…“

Brali se pětadvacátého dubna 1954 v kostelíku na úpatí kopce Neroberg ve Wiesbadenu, shodou okolností jen kousek od místa, kde si později koupili funkcionalistickou vilu. Svatbu zaplatila rodina Krause. Byt dostali taky od nich. Clemens jim nemohl přijít na jméno, ale jejich peníze neodmítal. Oba ještě museli dostudovat.

V oblasti sexu a dětí se Clemens s Hannou chovali zcela poplatně duchu doby, samozřejmě duchu německé doby. Na planetě tehdy nebyla jediná jiná země, kde by každou, i tu nejběžnější lidskou činnost bylo třeba vynásobit tolika specifickými koeficienty, jako tomu bylo v poválečném Německu.

Německo na jedné straně potřebovalo mladé lidi nezatížené minulostí. Děti v tom případě byly ideálním řešením. Zároveň ale šlo o zemi, která se na všech úrovních rychle modernizovala, ať už šlo o průmysl, nebo o rozvoj demokratických tradic a liberalizace. Důsledek byl takový, že Německo, které potřebovalo děti, zároveň bylo velmocí antikoncepčních prostředků. Kondom, jehož prodej ještě před polovinou dvacátého století mnoho zemí zakazovalo, byl v Německu tak běžnou součástí německé každodennosti, že by si tehdejší opatrné a poučenější poválečné Německo bez dlouhého váhání mohlo tento prostředek ochrany umístit na svůj státní prapor.

Hanna si tedy spolu se sta tisíci mladých německých žen kladla složitou otázku, zda má budovat Německo a svoji kariéru na nohách či u pracovního stolu, nebo zda má budovat pouze Německo, a to v posteli a potom v dětské zavinovačce. Německo a kariéra, nebo jen Německo? Clemens s Hannou se společně dlouho rozhodovali pro první a trochu sobečtější variantu. Fakticky vzato dokonce své rozhodnutí nikdy nezměnili, to až zpětně a před rodiči to vykládali jinak. Copak jim mohli říct, že došlo k nehodě s vysvlečeným kondomem?

Clara se narodila roku 1954, Natalia o dva roky později. Ani druhé těhotenství přitom nebylo plánované. („Clemens měl prostě hodně velkou smůlu. Nebo štěstí. Ty dcery se mu v každém případě povedly. Zdá se, že žijí.“)

Když se mu tehdy ve čtyřiapadesátém narodila Clara, bylo mu pouhých čtyřiadvacet. Byl mladý, nezkušený, v podstatě úplný jouda. Tak aspoň sám sebe viděl při pohledu zpátky. Navíc se musel starat o praktické věci. V těch letech si teprve připravoval životní dráhu. Stál na jejím počátku. Musel zvednout kuželky, spočítat a vyčistit koule, zařídit si účet, přezout se do správných bot. Skončil školu, rozjížděl byznys, v Rüsselsheimu u Opelu vydržel jen chvíli. Clara a o dva roky později Natalia přišly do rozdělané práce. Clemens tehdy byl orlem, který roztahuje křídla a hrne pod ně všechny své radostné starosti. Škola, firma, dcery, a šlo to, ta křídla, o kterých si myslel, že už končí, že už není možné je dál roztáhnout, ta křídla byla bez konce.

O dvacet let později už situace byla jiná. Byl rentiér, mohl odpočívat. Seděl u své pěkně odvedené životní dráhy a upíjel pivo. Další dítě vnímal jako zpestření. Posadí si dítě k sobě ke stolu a vyhne se tomu nekonečnému pochodu s roztaženými křídly vpřed. Co se mohlo jevit jako omezení, dokázal Clemens ve svém vnímaní změnit ve výhodu: bude mít dítě, další, bude to v zásadě stejná situace, ale tentokrát to všechno udělám lépe, s větším ziskem pro sebe. Byl přesvědčený o tom, že si Mathiase užije:

„Znám to. Vím, co přijde. A vím, jak to udělat líp,“ řekl tehdy Kateřině.

„Ano. Máš zkušenosti,“ odpověděla mu.

O dvacet let později už by řekla něco jiného:

„Neměl zkušenosti. Měl věk.“

To ale neznamená, že se Clemensův plán nemohl podařit aspoň v dílčích ohledech. Co se povedlo, byla dvojměsíční cesta do Řecka, na které se dítě mělo počít. Byla to dobrá ukázka, co přesně si Clemens od nové situace sliboval. Tehdy před dvaceti lety, když čekali Claru, byl prací přikovaný ve Frankfurtu. Teď si mohl dovolit cestovat, navíc po boku krásné a exotické mladé ženy.

Vyrazili přesně podle plánu, vlastně šlo podle plánu všechno. Pokud by někdy někdo hledal důkaz o neproblematičnosti jejich vztahu, či dokonce o jejich lásce, pak by měl své hledání směřovat právě k těmhle krásným dvěma měsícům.

Dva týdny zůstali v Athénách, bydleli v tříhvězdičkovém hotelu ve čtvrti Omonia, jezdili se autobusem koupat na městskou pláž Alimos. Po dvou týdnech sedli na trajekt a přepluli na ostrov Lesbos. Domů se vraceli v polovině listopadu. Před odletem ještě asi čtyři dny zůstali v Athénách, opět ve stejném hotelu, a co Kateřinu i Clemense nadchlo, znovu se koupali, moře ještě stále bylo teplé a vzduch měl dobře přes dvacet stupňů.

Mathias se narodil v parném červenci 1979, k početí tedy muselo dojít někdy během pobytu na Lesbosu. V červenci 1979 už Clemens s Kateřinou byli manželé. Brali se narychlo, aby to stihli před Mathiasovým narozením. Tehdy tomu nikdo nerozuměl, lidi si klepali na čelo. V kontextu rýsujícího se Clemensova životního oblouku to rozhodnutí ale přece jen smysl dává.

Mladická nerozvážnost. Tak o tom později ironicky mluvila Katharina a myslela tím samozřejmě Clemensovu nerozvážnost. Později ho začala podezírat, že si tu svatbu objednal na truc: „Nedělal to ani tak kvůli mně, jako kvůli Hanně a jejím nacistickým rodičům, kteří tehdy ještě jako zázrakem – díky milosrdnosti spojeneckých vojsk! – byli mezi námi. Co jim Clemens nemohl říct a udělat v pětadvaceti, kdy se jich bál, udělal jim teď v čerstvých devětačtyřiceti. Dokonce je na tu svatbu pozval, nepřišli, ale našli by to snadno. Brali jsme se přesně tam, kde si bral Hannu. Nerotal, kopec, ten ruský kostel, byly to jeho lásky, procházel se tam, potkali jsme se tam, i to je pravda… Co je zvláštní a co aspoň pro mě dokonale ilustruje to největší mystérium života, je fakt, že ani teď v pětačtyřiceti neumím říct, jestli jsem byla úplná kráva, když jsem na ten provařený kostelík přistoupila… Když si tu situaci znovu představím, je to ta první myšlenka. Byla jsem úplná kráva. Po chvilce ale, sotva na sebe začnu být náročnější, musím říct, že konkrétně třeba v tomhle jednom případě nevím. Copak jsem tehdy někde ve Frankfurtu nebo kolem Frankfurtu měla nějaký svůj kostel, svoje místo? A pokud si to Clemens přál právě na Nerobergu, nebyla bych úplná kráva, pokud bych chtěla něco, nevím co? Když jsem nevěděla co…? Navíc přece nakonec nešlo o místo. Co bylo mnohem důležitější, a v tom měl Clemens pravdu, to byli moji rodiče. Otec zemřel, když jsem se válela na Lesbosu na pláži. Dověděla jsem se to až po příjezdu zpátky do Wiesbadenu, navíc od Jana. Mobilní telefony neexistovaly, neměla jsem šanci dovědět se to dřív… O půl roku později jsem si brala Clemense. Moje máma to věděla, zavolala jsem jí, seděla v Broumově a čekala… Na rozdíl od Clemense si nemyslela, že je možné cokoli udělat, psal se rok 1979, cestu do Německa by jí tehdy nepovolili. Seděla v Broumově a čekala, až se někde daleko vdám.“

Jan Rabas se po tom smutném telefonátu a po Kateřinině svatbě na dlouhé roky odmlčel. Když se pak o něco později narodil Mathias, Kateřina si občas říkala, jestli se k Honzovi tahle informace donesla. Jak by to asi komentoval, ji nezajímalo.

Bylo jí pětadvacet a měla dítě. Jméno Mathiasovi vybral víceméně Clemens a šlo o méně obvyklou verzi tradičnějšího německého Matthias se zdvojeným té. Pokud Kateřina věděla, v rodině Walterů žádný žijící Mathias nebyl, o víc se nestarala, se jmény se tehdy ještě nedělala taková věda jako o pár dekád později.

Mathias byl zdravý silný chlapec. Kateřina na něj sice často hleděla úplně bez lásky, ale s tím si uměla poradit, byla to v zásadě drobnost: „Tak nějak jsem to asi tušila už před porodem, byla jsem od přírody docela skeptická. Vysmívala jsem se konceptu bezdůvodné lásky. Vysmívala jsem se biologii i sektářství. Jenomže koncept nepodmíněné lásky člověku bohužel nedává na výběr. Biologie, nebo sekta? Pokud mám takovou možnost volby, s dovolením odmítnu jedno i druhé.“

Ta skutečně první velká komplikace přišla až měsíc a půl po porodu. Clemens na tři dny bez jediného slova odešel z domu. Nepohádali se, nic takového. Clemens odešel v plné formě, Clemens docela šťastný otec, který rodičovství nechává z velké části na své novomanželce. Tedy prostě jen šťastný člověk.

Když se toho prvního večera nevracel, nevěděla, co má dělat. Neměla komu zavolat. Z Clemensových rodičů už také žila pouze maminka. Ta sice dokonce byla na Clemensově druhé svatbě, přijela z Hanau, kde bydlela. Jenomže zrovna bezmála sedmdesátileté Emmě Kateřina zavolat nechtěla, k tomu by se nesnížila. Už na svatbě se Emma tvářila tak, že z jejího výrazu každý ihned poznal, že si říká, jestli se jí to celé náhodou nezdá. Kateřina jí teď přece nemohla volat s tím, že se ztratil Emmin devětačtyřicetiletý syn a jestli náhodou Emma neví, kde je.

Noc byla hrozná. Na krku měla krom měsíc a půl starého dítěte i celou nerotalskou vilu, jejíž rozlehlé prostory s vysokými stropy a čistě bílými zdmi bez jediného obrazu, když v nich poprvé byla bez Clemense, působily úplně jinak než dřív; co se přes den a večer s Clemensem zdálo být funkční a chic, na ni teď jen vrhalo nesmysl­ný chlad. Krom toho měla na krku ještě tu děsnou Eilu.

Kateřina dlouho nemohla přijít na to, co přesně jí na Eile vadí. Podle všech to byl krásný pes. Později by k tomu řekla: „V podstatě všichni psi jsou krásní. Co není krásné, jsou lidské vztahy k psům.“ Opět jí vlastně nešlo o nic jiného než o rozdíl mezi podmínečnou a bezpodmínečnou láskou.

Pokud nás v případě dětí vede rodičovské sektářství nebo biologie k lásce bezpodmínečné, a pokud tedy láska k dětem je exemplárním příkladem vychýlené lásky jednoho typu, u psů je tomu přesně naopak. V případě lásky člověka ke psu jde o lásku striktně, až psychopaticky podmíněnou. Co je ale problém, myslela si Katharina, to je ta jedna drobnost, a to fakt, že většina majitelů psů to vidí jinak. Majitel psa je přesvědčen o tom, že k psovi cítí v podstatě totéž, co ke svému dítěti, aspoň pokud jde o vnímání nepodmíněnosti své lásky:

„Je to neuvěřitelné, ale psovodi si skutečně myslí, že jejich pes může udělat cokoli, a jejich lásku že to stejně nezmění. Většina psů naštěstí nejsou vrazi. Pes těžko založí a otevře koncentrační tábor, těžko zplynuje dvacet milionů lidí. Psovodi díkybohu nemusejí řešit všechny tyhle nepříjemné otázky. Co jim ale uniká, je to, že pes na to prostě nemá. Pes nezplynuje dvacet milionů lidí, protože na to nemá kapacitu, mozek, svaly, železniční tratě a logistické vybavení. Což ale v nejmenším neznamená, že by to neudělal, pokud by na to měl. Zlo, ať už lidské, nebo psí, se přece nepoměřuje svojí velikostí, ale tím, jak moc se v rámci toho kterého zvířecího druhu vykonané nebo jen zamýšlené zlo blíží svému možnému maximu, které je samozřejmě jiné u lidí a jiné u psů. Psí dobrotu a vlastně i nějakou zásadní odlišnost mezi psy a lidmi by šlo obhájit až ve chvíli, kdy dostaneme důkaz, že nějaký pes vymyslel koncentrační tábor, ale neudělal ho. Potřebujeme důkaz, že existuje pes, který zosnoval promyšlenou trojnásobnou vraždu, načež se z nějakých důvodů zdržel svého jednání. Pak můžeme začít chovat psy a milovat je… V základu je to prosté. Psovod miluje psa pod podmínkou, že ten zůstane němý, debilní, méněcenný.“

Půl jedenácté večer a Clemens nikde. Noci byly v polovině srpna teplé, Eila ležela dole na terase. Kateřina v jednu chvíli s malým na ruce sešla dolů. Plakal, musela ho tišit. Otevřela dveře na terasu a pustila Eilu přímo do haly, do čerstvě zakázané zóny. Nevěděla, co ji k tomu vedlo.

Pes samozřejmě měl radost. Okamžitě zalehl gauč, na kterém byl zvyklý sedávat s Clemensem. Packy položil před sebe, ty zadní rozvalil, hlavu vzhůru. Na vartě.

Velkopanské chování a panovačný výraz najednou v Kateřině probraly kdesi hluboko uložený odpor k rozpínavosti, o které v dětství tak často slýchala doma v Broumově. Neudržela se, položila na chvíli malého na křeslo, přešla ke gauči a kopla Eilu přímo do čumáku: „Mazej, ty hajzle! Ven!“

Eila zakňučela a nějakým způsobem odešla zpátky na zahradu. Neútočila. Nerevanšovala se. Viditelně neměla žádné zranění, žádnou otevřenou ránu. Při chůzi se nepotácela. Vykazovala jen určité známky překvapení, snad i trochu pocitů bezpráví. Působila jemně, roztomile. „Jakým přesně způsobem odešla, a především co si tehdy sama v sobě odnášela, to ale dodnes nevím,“ napsala později Katharina.

Druhý den už byl překvapivě mnohem lepší. Téměř se nevyspala, vstala však s energií a optimismem. Udělala si snídani a postupně si prošla celý dům. Halu s kuchyní v přízemí, ložnici a pokoje v patře. Na všechny ty místnosti se dívala poprvé zcela novým pohledem. Pak se ukázalo slunce, Kateřina vzala malého do náruče a sedli si na chvíli na zahradu. Naštěstí kojila, pro Mathiase tedy jídlo měla. Pro sebe ještě našla něco starého v lednici. Dala si na terase kávu, teď měla chvilku klidu. Malý usnul vedle ní v kočárku.

Jak tak seděla před velikášskou vilou, zase si vzpomněla na dětství, na Broumov, na Olivětín a Hejtmánkovice, na pusté a rozvalené obří německé statky. Češi tehdy v pětačtyřicátém Němce z Broumovska vyhnali, i krev přitom údajně tekla. Kateřinini rodiče a vlastně všichni v Broumově o Němcích vždy mluvili jako o sviních, přestože konkrétně Kateřininu rodinu válka nijak výrazně nezasáhla. Jí samotné to v dětství bylo jedno, nepřemýšlela o tom. Poslouchala, co jí rodiče říkají, a začala to taky papouškovat. Její rodiče pracovali v textilní továrně, která kdysi patřila Němcům aneb nacistům, tak jí to rodiče říkali. Němci rovnalo se nacisti. A bez nich bylo dobře a klid. Kateřině přišlo podivné, že na tuhle dávnou minulost myslí zrovna teď, když je poprvé sama bez Clemense ve Wiesbadenu. Vstala a pustila si na gramofonu desku s názvem Siren od skupiny Roxy Music.

Její nálada se s každou další minutou lepšila. Zvykla si na samotu, najednou, během několika hodin. Za své rostoucí štěstí přitom nevděčila faktu, že Clemens zmizel (ulevilo by se jí, kdyby se ukázal) ani souhře všech dalších okolností, slunci, hudbě, dobré kávě. Stejně šťastná by v těch chvílích byla i za deště a bez kávy. Za své pocity nevděčila jednomu faktu ani kombinaci faktů, nýbrž něčemu nezachytitelnému, nehmotnému, doslova prázdnotě. Bublině, která však měla jasně ohraničené meze.

Její štěstí v těch chvílích a vůbec po celý následující den a noc, až do Clemensova příjezdu, plynulo z otazníku. Z jediné jednoslovné a zcela jasné otázky. O odpověď přitom nešlo, opravdu šlo jenom o tu otázku, která se jako všepohlcující příkrov vznášela nad onou šedesátkou hodin, během nichž sama čekala doma na Nerotalu a nevěděla, co se děje. Ta otázka, kterou si Kateřina docela nechtěně v duchu pokládala, zněla: „Zemřel?“

Vrátil se třetího dne odpoledne. Kateřina slyšela elektrický otvírač brány a pak štěrk pod jeho volvem.

Vyšla z domu a čekala na něj s malým v ruce na podestě. Nechávala to na Clemensovi, stála tam a čekala na jeho způsob, na jeho příchod. Nestála na podestě v obraně ani v útoku, spíše se zájmem, kdo přijde a koho uvidí.

Na otázku, zda zemřel, už odpověď měla. Spolu s odpovědí na tuhle otázku se ale před Kateřinou ihned vynořila další otázka, jejíž přítomnost už na rozdíl od té první nevzbuzovala žádnou radost. Byla pouze znepokojivá: „Přijde stařec, nebo přijde mladík?“

Brala si ho a dítě s ním měla z lásky. Neuvěřitelně jí rozšířil obzory. V sexu. Dále co se týče cizího jazyka, němčiny, celého cizího světa. Vzal ji do Řecka, v budoucnu ji jistě vezme na desítky dalších míst; v jakém jiném případě mluvit o rozšiřování obzorů než v tomto. Fakt, že si mu řekla o dítě a o sňatek, byl výrazem vděku za tohle zmnožení světa a obzorů, které jí poskytl on. Rozmnožovali se. Pokud on Kateřině dokázal nabídnout stovky cest, stovky možností, stovky nových pohledů na věc, Kateřina mu dá dítě, a sňatkem pak všechnu hned dvojnásobnou mnohost opět spojí v jedno. Dávalo to smysl. Spíše než o lásku šlo o přirozený běh věcí.

Určitou roli v jejím návrhu a v tom, že se do dítěte a do svatby tak hrnula, hrála i vychytralost, snaha zařídit si aspoň nějakou pojistku do budoucna. O tohle ale šlo skutečně až v poslední řadě, z hlediska celku byl dokonce tenhle důvod pominutelný. Prostě se oba chovali správně, to je ono „hledisko celku“, a to i přesto, že jejich vztah byl absolutně nerovný a že především Clemens své převahy často zneužíval.

Něco tak složitého, jako je láska mezi dvěma lidmi, bohužel nelze vysvětlovat jednoduše. Je to stejné jako s nakopnutou Eilou; stejně jako tehdy, když po Kateřinině kopu nebylo vidět, s čím nakopnutý pes odchází, i v případě vztahu dvou lidí nelze jít dál než k domněnkám. Milenci, sotva se jimi stanou, ihned stvoří němou jednotku. Nikdo neví, co si odnášejí, co nesou, a zda je to láska. Můžeme na ně hledět a domnívat se, víc nedokážeme. Co přesně se děje, neví vůbec nikdo. A samozřejmě ani oni ne.

Brala si ho z lásky, na tom se po těch dvou dnech, kdy ji nechal beze slova samotnou na Nerotalu, nic nezměnilo. Problém byl jinde. Nezemřel, o tom se sám po dvou dnech uráčil přinést důkaz. Ale člověk přece nemusí zemřít, aby najednou přestal být. Nezapomněla na něj, nepřestala ho milovat, nic mu nevyčítala. Přesto však měla pocit, že pro ni zmizel, že se ocitl v prázdnu, ve vakuu, a vlastně přitom ani nebylo jasné, jestli je to jeho chyba. Možná za to mohl jen jeho věk a Clemens k tomu přidal pouze maličkou chybu tím, že se svým věkem neuměl pracovat, postavit se mu. Nebo se mu naopak přirozeně podvolit.

Vzala si ho, když mu bylo devětačtyřicet. Teď po jeho dvoudenní absenci ale vůbec neměla tušení, koho si vzala, jestli kluka, nebo dědu. Jako by obrazně řečeno stál v jednom z těch pověstných kruhů v obilí. Před ním a za ním nic. Podivné bezčasí, v devětačtyřiceti. Bezčasí a absolutní bezvětří, v tom poli se nepohnul jediný klas. Za Clemensem stála fabrika v Hattersheimu a ani se nepohnula, stála tam Hanna a jejich dvě dcery, stály a ani se nepohnuly. Všechno už měl za sebou. Ale žil.

Jak s ním mohla a měla mluvit, jak se ho měla dotknout, ona, jeho stejně nehybná budoucnost?

Šel k ní s hlavou trochu sklopenou. Nikoli ale studem, to viděla na první pohled. Měl převahu a nesl špatné zprávy. Otravovalo ho to. Když si sundal sluneční brýle a položil koženou cestovní tašku, všimla si, že má na tváři lehce začervenalou kůži, jak se mu to vždy stávalo v prvních dnech na horském sluníčku. V tu chvíli ji napadlo, že byl v Davosu.

Pohladil malého po vláscích, stále beze slova.

O minutu později už spolu seděli v hale. Cítil se jako u výslechu, aniž k tomu měl jediný důvod. Dal si pivo, plechovka mlaskla, dala mu radost.

„Ano, byl jsem v Davosu. Dlouhá cesta, u Mannheimu jsem čekal hodinu v koloně. Byla tam havárka.“

S pivem v ruce doslova mládl před očima. Co lok, to rok. Byl veselejší a sdílnější. Co mu ještě před pár minutami přišlo jako špatné zprávy a co ho otravovalo, mluvit o tom, vysvětlovat, najednou jako by byla jen nějaká dětská povídačka:

„Davos, ano, trochu kvůli práci… Stejný hotel, ten náš, trochu se zhoršili v kuchyni, to už je ale známá věc. V hotelu Edelweiss se už od roku 1925 vaří každý další rok hůř než loni. V roce 2000 tam budeme žrát brambory ve slupce,“ řekl a zasmál se.

Kateřina vstala, přešla od křesla ke gauči a sedla si i s malým v náručí vedle něj. Jediné, co ji v tu chvíli zajímalo, byl jeho věk. Podle Kateřiny v tu chvíli klíč ke všemu.

„Pověz,“ řekla. „Mluv, Clemensi.“

A pak, když začal, sledovala jeho tvář a jeho rysy.

„Nebudu ti lhát,“ řekl. „Chápeš?“

Kývla. Viděla, že jeho kůže je stará.

„Chápeš,“ pokračoval. „Přece to sama víš, co poslední doba, poslední týdny, poslední měsíce… Sama víš, co my dva.“

Chápala. Nehodilo se to, ale za jiných okolností by musela vyprsknout smíchy, když viděla, co všechno se skrývalo v té staré formě. Cosi telecího ve staré vytahané kůži. Člověk se v Clemensově případě snadno nechal zmást ještě pořád mužskou, velmi pěknou postavou, ani štíhlou, ani silnou. Klíč k pochopení Clemensovy podstaty však tkvěl jinde. Kateřina teď byla těsně u jeho tváře a viděla povrch i pravdu pod povrchem: úplně hlaďounkou imbecilitu, mlíčí ve svraštělé kůře stromu.

Netrápilo ji to, ani v tomhle kuriózním případě nešlo o nic jiného než o přirozený běh věcí, o řádnost. Tím, že si ho vzala, přistoupila na jeho infantilní pravidla.

„Proboha, sex,“ řekla.

Chtěla říct, že je idiot, ale netroufla si.

„Dělala jsem ti to pusou, ne? Spala jsem s tebou, ne? S břichem i brzy po porodu přece. Míň, jinak, ale ano, ne?“

„Sorry!“ odpověděl a Kateřina skutečně vnímala, že se to slovo blíží omluvě, sice té úplně nejpovrchnější, ale přece. Cosi v jejím nitru o překot kalkulovalo, rychle a především co nejspravedlivěji.

„Nechci vědět, kdo to je. Už to prosím nedělej,“ řekla.

„Jde to?“ zeptala se. „Můžeš to nedělat?!“

Teď poprvé trochu zvýšila hlas.

Už od jejích prvních slov kroutil hlavou, nešlo tedy o odpověď na její poslední otázku. Chtěl to říct, chtěl říct jméno.

„Hanna,“ řekl.

Jejich společný život se od té doby odvíjel po dráze, která na první pohled mohla působit jako kruhy, v jejichž rámci se s větší či menší pravidelností střídala období klidu s obdobími Clemensových nevěr. Kruh ubíhal, po určité době se vždy stočil k Hanně nebo k jiné milence. I z toho se mohla stát a stala se každodennost. Jejich vztah byl pevný, nerozbitný, uzavřený stejně jako jejich svatební prsteny. Důvody zvláštní pevnosti tohoto jednoho vztahu přitom byly stejné jako u všech lidí: byli spolu. Jejich vztah byl pevný jen proto a jen do té doby, dokud spolu byli. Žádné složitější vysvětlení v tomhle případě není třeba hledat.

Kateřina Clemensovi vytvářela dobré zázemí pro jeho podniky. Starala se o malého i o dům. Když už toho na ni bylo příliš, začali si platit uklízečku, důvodem ale nebyl Kateřinin revanš nebo nějaké jiné rodinné přetahování. Vše dál plynulo v přirozeném řádu věcí. Z jejich společného života zcela vymizela křeč, naléhání i utajování. Clemens mohl říct všechno; nejednalo se o přiznávání, nýbrž skutečně jen a pouze o mluvení, o řeč, která mezi nimi navíc plynula čím dál lépe. Pokud by Kateřina měla popsat ten stav, do kterého se dostávali, popsala by ho jako postupné dosahování úplné vyrovnanosti a klidu. Zatímco její jazyková, vědomostní a zkušenostní kompetence se zvyšovala, Clemens stárnul a uvadal.

Jejich společný život se od té doby odvíjel po dráze, která na první pohled mohla působit jako kruhy. Tyhle kruhy však v žádném případě nezůstávaly na místě.

Malému Mathiasovi byl zhruba rok a půl, když si Clemens tuhle skutečnost poprvé uvědomil. Samozřejmě si ihned v duchu zkonstruoval tisíc a jedno vysvětlení, proč o žádný důkaz nejde, tudíž že všechno je dál přesně tak, jak to bylo dosud. V Clemensovi, který mluvil, byl ale ještě jeden Clemens, ten, který pedanticky zaznamenával každý sebemenší záchvěv a změnu, a následně je šikovně měnil v jen nenápadnou podrážděnost.

Po svatbě spolu spali jen málo, v tom měl Clemens pravdu. Kateřina čekala Mathiase, pak se jim Mathias narodil, na sex neměla chuť zas z jiného důvodu.

Už když Mathiasovi byly tři nebo čtyři měsíce, všechno se zlepšilo. Vrátila se nejen chuť, ale i její uspokojování. Frekvence se v zásadě obnovila. I praktiky se vrátily a začaly se opakovat. Pro Kateřinu to však rozhodně nebylo jako nastoupit podruhé do téhož vlaku. Na rozdíl od Clemense nastupovala posilněná, dokonce násobně silnější.

Byla při chuti a chtěla něco jiného. Dítě, schopnost porodit ho a udělat z něj Němce, to všechno jako by Kateřinu nějakým způsobem legitimovalo, dodalo jí podstatu a právo mít svá přání. Mathias se stal její příruční magickou nádobou, která generovala nároky, kotvou, na základě které si Kateřina mohla osobovat to a ono. Byl důvodem její existence, avšak v jiném smyslu, než jak se o tom běžně mluví. Nepřišlo jí, že by její život ztratil smysl, pokud by Mathiase neměla. Spíše se jí zdálo, že Mathiase má jako rukojmí, a nemít tohle rukojmí, přijít o něj, tak její život ihned ztratí smysl, protože si ona obratem bude muset jít na doživotí sednout do vězení.

Tak nějak to tehdy podvědomě vnímala. S dítětem definitivně ztratila nevinnost. Sotva porodila, automaticky se stala kriminálníkem a vyděračkou. Teprve s dítětem jako by začala participovat na správě světa; teprve v té chvíli, kdy hodila něco velkého do banku, teprve v té chvíli si mohla zpříma sednout za stůl a začít se všemi důsledky hrát.

Neznamená to, že se ke Clemensovi začala chovat hrubě nebo povýšenecky. Skutečně to znamená jen tolik, že chtěla to, co dostávala předtím. Chtěla dostávat to, co předtím, ale přebírat už si to chtěla po svém. Anální sex, ano, proč ne, ale tentokrát si u toho navíc chtěla dráždit klitoris vibrátorem, to byla její věc, to se jí líbilo, Clemensovi to mohlo být jedno, nebo se mu to taky mohlo líbit, vzrušovat ho to, jeho věc. Tak to navíc přece Clemens od začátku jejich vztahu chtěl, tohle přece byla cesta, kterou pro ně sám vybral: dva lidé, kteří si hledí svého a užívají si společný sex, který v jejich životech měl být něčím víc než jen kořením, spíše jeho osou. Především v tom se měli lišit od ostatních párů: budou milovat sex a po každé souloži nebo po konci jakékoli jiné praktiky jim nezbude nic jiného než říct: „Ach bože.“

To bylo fér, takto si rozdali karty a s těmito kartami se pak mělo hrát. Takový měl svým způsobem být přirozený běh věcí. Teď po Mathiasově narození se na tu Clemensem vybranou cestu konečně dostali. Mohli slavit. Ach bože, hurá!

Clemens ale od určité chvíle na přirozený běh věcí nestačil. Nebyl schopný dostát jeho náročnosti ani udržet jeho tempo.

Poprvé se to stalo už někdy týden po jejich seznámení. Tehdy si ji ještě vozil na Nerotal, bydlela oficiálně dál s Janem v Offenbachu. Vnímal ji jako hračku, jako kus nemluvného nábytku, skříň, u které bez ustání potřeboval zkoušet dveře či panty. Lezl do ní několikrát denně, prozkoumával ji, voněl k ní, vlhčil ji. Pokud se v jednom z těch mnoha případů stalo něco nečekaného, pokud se mu do ní třeba výjimečně nepodařilo vejít, protože jeho penis nebyl dostatečně ztopořený, nevadilo to. Ani on si z toho nic nedělal.

Stávalo se to i v Řecku. Potřetí nebo počtvrté za den už do ní vcházel jen těžko, ale ani tehdy se nic nedělo, ani tehdy ty události nekazily všeobjímající radost a dobrou náladu. Počkali několik hodin, pak si ji zase s velkou radostí vzal. Přihnal se k ní jako vlna od moře nebo jako ten orel, který roztahuje křídla a chytá pod ně celý svět.

V době po Mathiasově narození a po Clemensově dvou dnech s Hannou v Davosu už ale šlo o něco jiného. Omrzela se mu. Tak si tedy aspoň jeho problémy s erekcí vykládala Kateřina. Myslela si, že se mu nechce, nikoli že nemůže.

Na tom by vlastně nic nebylo. Kateřina to chápala a byla ochotná bez dlouhých komentářů přijmout fakt, že přirozený běh věcí se přirozeně změnil. Z její strany mělo jít o velké gesto, o projev snad až přílišné rozumnosti a pochopení. Tělo se prostě okouká, fyzická vášeň se už po několika měsících otupí, jinak by to ostatně bylo k zbláznění. Přesně tak mu to řekla:

„Jinak to prostě nejde. Chápu to.“

Říkala mu to ve chvíli, kdy se po jednom z dalších selhání zlostně zdvíhal z postele. Jednou rukou si natahoval trenýrky, druhou strkal do rukávu košile. Utíkal. Nechápala, jak se suverén Clemensova formátu může tak moc mýlit. Ať už měl ke svému útěku jakýkoli důvod, Clemens přece před nikým utíkat nemusel. Vyskočila a hnala se za ním, chtěla mu s láskou zabránit v jeho bláznění.

Seběhla za ním do patra, úplně nahá, nestihla si na sebe obléct jediný kus, protože chtěla být bez zdržování u něj.

Stál u dřezu a naléval si z kohoutku do sklenice vodu:

„Ovšemže za to může Hanna, ta kráva!“ vykřikl. „Nic, kašlu na ní… Fuck her!“

Zvyk mluvit občas anglicky měli už z těch chvil těsně po jejich seznámení, ale také ze společného sledování filmů, hlavně těch pornografických.

„Je to kráva, co mě vždycky zdeptá… Telefonuje mi do firmy. Posmívá se ti, mluví mi do duše. Mluví ke mně jako stará známá, která to se mnou myslí dobře.“

Vypnul vodu, podíval se po Kateřině a řekl: „Kastruje mě… Kráva.“

Kateřině to najednou přišlo úsměvné. Ne zle úsměvné, ne komické, právě naopak. Vnímala, že sama žije, vnímala, že je šťastná.

Sotva se usmála, Clemens odhodil sklenici. Letěla asi dva metry, dopadla na skleněnou desku konferenčního stolku a rozbila ji. Najednou všude zněly střepy a všechno, co se v té chvíli dělo, se muselo tím tříštivým zvukem zesílit a umocnit.

Doběhl k ní, nestihla vůbec nic, ani ji nenapadlo, že něco takového může přijít. Chytil ji za holou paži a strhl ji na zem. Instinktivně si kryla tvář. Hlavou se jí přitom krom pomyšlení na smrt z nějakého důvodu mihla i Eila. A pak přišlo kopnutí. Nohu měl bosou, nejdřív narazila do jejího ramene, pak do pravé čelisti, zhruba do míst, kde jí před měsícem u zdejšího zubaře měnili plombu, to místo ještě bylo trochu citlivé.

Zabolelo ji to. Vzbouřila se a přestala se bouřit.

Bouřila se mezi vzbouřením se a klidem. Pokoušela se vyhrabat zpátky na nohy, další útok už naštěstí nepřicházel, naopak, Clemens se teď trochu snížil v kolenou a s viditelnou lítostí, či spíše se snahou přetočit čas se jí snažil sám pomoci zpátky na nohy, jako by čas šlo přetočit právě do této fáze.

Co se dělo v následujících hodinách, dnech a letech, se do prostoru a do času rozbíhalo z jediného bodu, z toho asi nejdůležitějšího rozhodnutí v Kateřinině životě. Ta první chvilka, ona mikrosekunda, během které se mohlo stát cokoli, mikrosekunda, která vůbec nebyla v Kateřinině moci, a která si přesto Kateřinu nějakým pro člověka nepochopitelným způsobem vzala za základ, stala se úběžníkem všeho, co přišlo potom.

Spolu s tímto Clemensovým útokem začala další životní fáze, která jako by celá pramenila právě v tomto útoku a v tom, co se k němu v prvních vteřinách navázalo z Kateřininy strany; bylo to, jako by se na chvíli zastavil dech, a tento dech, nepřítomný, hluchý, jako by vystřelil ven, jako chapadlo zraněné chobotnice, jeden záhyb napůl rozseknuté medúzy, opatřené přísavnými body, a tam, kam tento bolestí prostoupený záhyb stačil, tam, kam náhodně v bolesti vystřelil a došel, tam jako by k sobě tento záhyb přisál to, co se poté stalo Kateřininým rozhodnutím. Její rozhodnutí pramenilo v ní, bylo to její chapadlo, její záhyb, její rozhodnutí, ale ona sama jako by ho neměla v moci. Cosi se rozhodovalo místo ní; nebyla to úplně ona, ale nebyla to ani náhoda. Kateřinina podstata, dosud skrytá a nevědomá, vystoupala v té vteřině na povrch a ukázala, co chce.

Clemens několik dlouhých dní čekal na rozhřešení, málem ji začal nosit na rukou a modlit se k bohu. A přitom mohl být klidný. Pokud mu totiž šlo o to, co bude dál a jestli s ním Kateřina zůstane, pak bylo dávno rozhodnuto. Odpuštění a to všechno, co máme ve zvyku zveličovat, je ničím v porovnání s oním prvním výstřelem v agónii svíjejícího se chapadla. Zde vzniká skutečnost, zde pramení následky.

Tento útok zůstal až do Clemensovy smrti v lednu 1998 jediným svého druhu. Ačkoli žil velmi setrvačný život, pokud šlo o stále se vracející motivy a činy, tento útok zůstal osamoceným aktem.

Byl to ale přece jen akt násilí, který chtě nechtě vychýlil rovnováhu. Všechny ukazatele, které do té doby pracně klesaly či stoupaly o pouhé jednotky, v onom momentu ihned vylétly k maximu a rozkmitaly se takovým způsobem, že ani jeden z páru v prvních týdnech po útoku nemohl říct, co přesně se mezi nimi v tom kterém období děje. Mnohé tehdy muselo jít stranou. Clemensovy nevěry kupříkladu na celý půl rok úplně ustaly.

Na druhé straně ale byla daleka toho, aby ten útok přeceňovala. Když byla s Janem, ničeho podobného se samozřejmě nedočkala, ale u Jana by to taky skončilo zcela jinak. Janovi by nic takového netolerovala. V tomhle případě byla přesvědčená, že by své chapadlo, svíjející se v agónii, dokázala bez problému uřídit.

Až po dlouhých dekádách ji napadlo ještě něco, co jí pak hned ale přišlo zcela samozřejmé, a myslela si, že ji to vlastně mělo napadnout jako úplně první: s Janem se jí nic takového nikdy nestalo, protože kdyby se to stalo, vedlo by to k okamžitému konci; a s Clemensem se to na druhé straně stalo právě proto, že to nakonec nemělo žádné zásadní následky. Tím ale v nejmenším nemyslela, že by Clemens něco takového udělal, protože věděl, že si to může dovolit. Takhle jednoduché to podle Kateřiny mezi lidmi nikdy nebylo.

Kateřina prostě nakonec byla ochotná i tuhle jednotlivost zasadit do přirozeného běhu věcí. Právě takto nakonec vypadal čitelný projev onoho těžko ovladatelného vyšlehnutí.

„Už se to ale nesmí opakovat,“ řekla mu.

Clemens ihned pochopil, že tentokrát jde o něco jiného, než o co šlo před časem, když během oné davoské aféry s Hannou Kateřina použila skoro tutéž větu. Pochopil to a dával si pak v tomhle jednom bodě pozor.

Začali spolu hrát tenis, k nejbližším kurtům to měli tři minuty pěšky. Nerotalské kurty ale neměly nic společného s kurty v klubu „Oberrad 05“ v Offenbachu. Na Nerotalu šlo o životní styl, nikoli o sport. O drinky aperol spritz, nikoli o prašnou antuku.

Ani jeden z nich to sice nevyslovil, ale oběma bylo jasné, že hrají tenis místo sexu. Tenis byl způsob, jak onu nepříjemnost smést ze stolu se ctí. Sport, a zvláště takto silový a párový sport, Clemensovi dával dobrou možnost, jak prezentovat své tělo a výdrž. Navíc pravidelně vyhrával. Kateřina mu ty výhry dávala z lásky nebo z nějakého jiného pohnutí. Jen ona tedy podle snižujícího se počtu jeho autentických výher věděla, jak neúprosně se Clemens ve skutečnosti zhoršuje.

Clemens sám se ale dál choval a mluvil jako mistr světa. Akorát u toho byl čím dál častěji ve vertikální poloze. Nebo s pivem v křesle. Nebo na židli u stolu.

Začínal mít své drobné radosti a zvyky a Kateřina se smutkem sledovala, jak na všem, co si oblíbil, utkvěla trocha jeho já. Rozdával se a přestával být. Ve chvíli, kdy se člověk skládá jen ze svých oblí­bených činností, ze svých drobných lásek a rituálů, v té chvíli už není. Rozložil se. Takto tehdy uvažovala. Přesněji řečeno, takto si později myslela, že tehdy mohla uvažovat.

O dvacet let později totiž Katharina slyšela dávno posekanou trávu růst. To už byl Clemens po smrti, Mathias studoval na vysoké škole. Fakt, že ani Clemens, ani Mathias na přelomu tisíciletí nemohli promluvit o tom, jaký byl jejich společný rodinný život v roce 1980, z Kathariny s konečnou platností učinil vítězku. Po Clemensově smrti to byla ona jediná, kdo měla přístup k jejich společné minulosti. Vymýšlela si, přeceňovala se. Mathias měl často pravdu, když jí vyčítal, že blouzní a fabuluje.

5.

V květnu 1981, když byly Mathiasovi skoro dva roky, si Kateřina našla novou partnerku na tenis, dvaatřicetiletou Polku, která také žila na Nerotalu. Jmenovala se Malgorzata Majewska, domácky Gosia, a měla docela podobný osud jako Kateřina.

Do Německa odešla v roce 1975, tedy dva roky před Kateřinou. Odcházela se svým přítelem Jacekem, bylo jí tehdy šestadvacet a studovala posledním rokem právo na krakovské univerzitě. Její Jacek kdysi studoval stejný obor a byl o pět let starší. S návrhem odejít přišel on, i to bylo u Kateřiny s Honzou stejné. Jediný větší rozdíl byl v Jacekově politické angažovanosti doma v Polsku; Jacek na krakovské univerzitě zažil studentské protesty proti vládní cenzuře z března 1968 i následná zatýkání. Napsal v té době hodně článků pro studentský časopis a později si musel nést následky. Nemohl studovat, těžko hledal i docela nekvalifikovanou práci.

Jacekův odchod byl silnější, průraznější než ten Janův, přišlo Kateřině, když se o tom s Gosiou bavila. Jacek odcházel čistě kvůli politice a svému morálnímu přesvědčení. Gosia totéž. Byla věřící katolička a vnímala neslučitelnost křesťanské solidarity s teorií třídního boje. Rozhodně nebyli ekonomickými migranty, prostě šli za lepším s velkým L, Kateřina jim to až záviděla. Pokud by tolik síly na začátku bylo v Janovi, mohla mu díky setrvačnosti nějaká síla zbýt i do Německa, ne? Pokud by Honza vystřelil z Čech s takovou vervou jako Jacek, mohli přece možná být doteď spolu, myslela si Kateřina, co by tomu mohlo bránit? Kateřina při tom úplně přecházela fakt, že Gosiin příběh tuhle její představu ani v nejmenším nepotvrzoval. Naopak. Gosia v lecčems byla ještě rychlejší než Kateřina, nejen v rychlosti tenisového podání!

Stejně jako v Jacekovi i v Gosie muselo být už z Polska nastřádáno mnohem víc energie, než kolik jí bylo v jednom či druhém z české dvojice. Gosiina výchozí pozice, ono místo, ze kterého se obrazně řečeno uvolnila guma praku po spuštění mechanismu, bylo přece na vertikální ose situováno ještě kdesi mnohem hlouběji než u Kateřiny, v samém nitru katolické víry, v centru stálosti a morálky. A přesto pak Gosie netrvalo ani půl roku, než dospěla k rozchodu a k přesunu na Nerotal.

Hansovi bylo padesát, když si ho Gosia brala, a byl to rozvedený právník. Seznámili se během soudního tlumočení. Gosia se naštěstí už brzy po příchodu do Wiesbadenu zorientovala, a dokonce se skrze tlumočnictví vrátila k oboru, který doma nestihla dostudovat. Německy uměla stejně dobře jako Jan, to byla jejich výhoda. Udělala si rychlý kurz, složila docela jednoduchou zkoušku a mohla začít tlumočit. Teď s advokátem Hansem Schillerem měla dvě děti, ročního chlapečka a tříletou holčičku.

Přeměna takového rozsahu na Kateřinu tehdy nepůsobila jako zrada ideálů, nýbrž jako zázrak. Od katolické víry k tenisu!

O pár let starší Gosia na Kateřinu ihned měla silný vliv. Na kurtech Kateřinu po pár měsících naučila tak kvalitní podání, tak rychlé, dobře zamířené a s takovým spinem, že ho prakticky nešlo vrátit. Gosiiny míčky při podání pravidelně dopadaly do úplného růžku výseče a vyskakovaly pryč z kurtu.

Gosia s Kateřinou spolu mluvily německy a jejich rozhovory jim dělaly dobře. Pravidelné vyměňování si míčků na kurtu se střídalo s pravidelnou výměnou pohledů na Německo, na Wiesbaden, na situaci doma v Polsku a Československu.

V Polsku tehdy byla novinkou Solidarita, která vznikla v roce 1980 v gdaňských loděnicích jako nezávislé samosprávné odbory, ale významu nabyla jako masově podporované společenské hnutí, které se postavilo komunistickému režimu. Kateřina zas mluvila o české, spíše intelektuálně zaměřené Chartě 77:

„Fandím jim, ale Clemens si z Charty a z chartistů dělá legraci. Prý to dopadne jako před deseti lety. Tanky. Prý je to chartistické hnutí nějak podezřele moc o hudbě, o velmi špatné hudbě. To vždycky řekne a směje se.“

„Clemens? Ten taky ví všechno nejlíp. Jako Hans, to je totéž. To víš, jsme pro ně komunistický husičky a k tomu husičky,“ řekla Gosia a protáhla si nohu. „Já si ale na rozdíl od pánů magnátů myslím, že to je dobře, co se u vás a u nás děje… A že to dopadne dobře,“ dodala.

„Bez tanků?“ zeptala se Kateřina. „Dej si olivy,“ řekla a podala Gosie misku.

Seděly v proutěných křeslech, v rukách chlazený aperol spritz, který jim zaplatil Clemens. Seděly na samém vrcholu, na absolutním výsluní. Nestínil jim nikdo a nic. Byly mladé, silné, akceschopné. Pokud svět v těch chvílích přál někomu jinému někde úplně jinde, pokud v těch chvílích svět ležel u nohou třeba Clemensovi a Hansovi, pak to v nejmenším nebylo vidět. (Pokud by třeba kdesi ve vesmíru skutečně byl ještě jeden jiný svět a pokud by ten svět v tu chvíli docela výjimečně mohl nahlédnout na naši Zemi, viděl by, a vůbec by o tom nepochyboval, že svět, o kterém jsme uvyklí říkat náš, patří Gosie Majewské-Schillerové a Kateřině či Katharině Walterové. A pokud by tomuto nahlížejícímu světu někdo z našeho světa přece jen naivně ukázal prstem jinam, třeba k čtyřiapadesátiletému Hansi Schillerovi, který jistě má své malé radosti, nahlížející svět by bez ohledu na bonton okamžitě vyprsknul smíchy.)

Clemens s nimi hrával jen výjimečně, přece jen už ho trochu bolela záda. Navíc vůbec nerozuměl tomu, o čem se Kateřina s Gosiou baví. Byl dlouhodobým voličem středo-pravicové FDP, která ve svém programu kladla důraz na minimální zásahy státu do života občanů, nedotknutelné soukromé vlastnictví a volný trh. Rozklad východního bloku v roce 1989 Clemens vnímal jako definitivní souhlas se správností těchto idejí. Prostě už od mládí věděl, že celý svět za železnou oponou se mýlí. To mu stačilo. Nepotřeboval si zjišťovat víc. České nebo polské dějiny ho nezajímaly. Učit se kvůli Kateřině češtinu ho ani nenapadlo. Neměl o nic z toho zájem, neměl na nic z toho čas.

V roce 1945 mu bylo patnáct let. Jeho otec padl u Stalingradu, Clemens žil s matkou a svým o dva roky mladším bratrem v Hanau asi třicet kilometrů východně od Frankfurtu. Oběma bratrům se nakonec podařilo zbohatnout, ale tehdy v Hanau měla celá rodina hluboko do kapsy. Clemens vystudoval tamní obchodní školu, po škole nastoupil v Rüsselsheimu do výrobny firmy Opel. Fakt, že několik set kilometrů na východ existují země s jiným společenským zřízením, byl tehdy pro Němce, jako byl Clemens, marginálií. Pro Němce tehdy bylo celým světem válkou zničené Německo. Pokud Clemens a jemu podobní vnímali komunistickou část Evropy, pak ji vnímali pouze skrze svoji rozdělenou zemi, a především skrze rozdělené německé rodiny.

Němcům navíc z jistého hlediska osud východní Evropy přišel vhod. Mezi Západem a Východem zapadla zeď a shodou okolností od Spolkové republiky odřízla i všechna území, na nichž německá sonderkommanda jen před pár lety napáchala tolik neospravedlnitelných hrůz. Kdyby si rozdělení Evropy nevymysleli v Jaltě, muselo by si ho vymyslet německé podvědomí. Tam, kde Němci ještě před pár lety plynovali Židy, odehrávala se nyní nová forma zla. Spadla klec.

„Možná se situací v Polsku ani Wałęsa nic nenadělá,“ řekl Clemens koncem května 1981 po jednom vyhraném zápase. Sedli si s Gosiou a Kateřinou ke stolku, nalili si čerstvý pomerančový džus.

„Třeba to tam je odpradávna kontaminovaný,“ pokračoval. „Polsko a tak dále. Třeba se tam ty hrůzy samy generujou. Možná to nějak souvisí s černou magií, s čarodějnictvím. Pan Wałęsa možná nakonec ostrouhá, přemůže ho samotný to místo. Třeba tam prostě demokracie a kapitalismus nemůžou fungovat. Třeba je v Evropě nějaká přirozená hranice, neviditelná, už někde pod zemí. Nějaká magnetická hranice a síla.“

„Pokud by to bylo zrovna takhle,“ odvětila Gosia, „tak by tady asi Solidarita nikoho nezajímala. Ale je to všude v televizi, Clemensi.“

„A Charta taky,“ doplnila Kateřina.

Nevěděla sice úplně přesně, co si o domácím obrodném procesu má myslet, ale urážela ji Clemensova arogance. Věděla, že je přesvědčený o tom, že na Východě není nic, co by mu nemohl nabídnout Západ. Neviděl jediný důvod, proč by měl opouštět německý ráj na zemi a znepříjemňovat si život v zóně, kde z celého ráje na zemi zůstaly jenom stromy, keře, nebe a zvěř. Proč jezdit do toho vyrabovaného obchodu, do té pustiny a na ty holé pláně, když navíc člověka při zájmu o jediné zbylé rajské drobnosti bude do zad šťouchat bodec ruského vojáka, otravovat ho nekonečná byrokracie a vymleté cesty?

„Ale ne!“ řekl Clemens. „Německé televize? Charta a Solidarita v německé televizi? Havel ve vězení a německé televize o tom informují? To si skutečně myslíte?“

„Nezajímá je to,“ řekl. „Co sledujete v německé televizi o Chartě a o Solidaritě, o Česku a Polsku vůbec, to je absolutní nezájem. Nezájem nebo drobný zájem projevený o nějakou extravaganci a kuriozitu.“

Překvapovalo ho, že to Kateřina s Gosiou nevidí. V německých televizích sice opravdu běžely zprávy z Čech, ale ve způsobu, jakým německé televize od veřejnoprávní po soukromé o dění v Česku nebo Polsku informovaly, byla ohromná dávka přezíravosti a výsměchu. Hudební skupina DG307, profesor Patočka, lidská práva, bigbít a underground. Lidé jako Clemens prostě takové věci nechápali a lidí, jako byl Clemens, tehdy bylo plné Německo. Hudba, filozofie, lidská práva, to všechno samozřejmě měli Němci i doma, ale svět se zrovna kolem těchto otázek neotáčel.

„Německé televize a spolu s nimi i všichni Němci se na lidi tam u vás dívají jako na lidi z dolin a nížin,“ řekl teď Clemens. „Jako na skřítky a víly. Jejich relevance lidí z nížin je v tom, že se snaží být stejní, či aspoň co nejvíc podobní lidem z náhorní plošiny. Ale lidé z nížin mají o lidech z náhorní plošiny dost zkreslené a často komické představy.“

Kateřinu jeho řeči urážely. „Takže Havel, když dobrovolně sedí ve vězení, to je k smíchu?“ zeptala se.

„Proč ti vůbec tolik záleží na tom, co se tam u vás děje?“ odvětil Clemens a napil se.

„Proboha, Clemensi! Ano, záleží mi na tom. Samozřejmě! Je to moje země, mám tam mámu, kterou sem čtyři roky neviděla. Musím ti tohle vysvětlovat?“

Clemens to chápal. Byl zde ale jeden velmi důležitý aspekt, který chápat odmítl:

„Copak se tam chceš vrátit?“ zeptal se. Absurdity a podivu, které do té otázky vložil, bylo až příliš na to, aby jim člověk uvěřil.

Kateřina chvíli váhala. Pak řekla: „Ne, nechci, Klémo!“

Ani nevěděla, jak k tomu jménu přišla. Je dost pravděpodobné, že to opět nějak souviselo s informacemi z německých televizí. S Chartou 77, se zatýkáním, možná ještě v retrospektivě s událostmi kolem pohřbu profesora Patočky. Německé televize každé takové příležitosti využily k tomu, aby znovu stručně připomněly zásadní body v novodobé československé historii včetně komunistického puče z roku 1948, během něhož hrál Klement Gottwald zásadní roli.

„Clemo? Co je to?“ zeptal se podrážděně, jako by v džungli narazil na nějaké své otravné druhé já.

„Klement Gottwald,“ odvětila. „Náš kápo po válce, komunista… Stalin v našem vydání. Alkoholik, snad i syfilis měl. V osmačtyřicátém vedl komunistický převrat. Je to jenom náhoda, že se jmenoval Klement jako ty. Češi mu ale nikdy neřeknou jinak než Kléma.“

Clemens vnímal, že to je ponižující. Co ho ale překvapilo, neuměl se bránit. Byla to nakonec vlastně jedna z úplně prvních situací, kdy nad ním ve vztahu ke Kateřině zvítězilo cosi, čemu by snad šlo pro zjednodušení říct lenost. Než aby dál pátral po tom, co přesně ho na tom oslovení má urážet, a než aby složitě hledal tu nejvhodnější formu obrany, rozhodl se, že pro tentokrát přistoupí na Kateřininu nabídku nedělat z toho oslovení vědu. Tušil však, že to není nabídka, ale spíše past.

„Jo? Proč ne,“ řekl vstřícně. „Evidentně uměl žít.“

„Uměl,“ odvětila. „Měl taky ženu, jak ona se jmenovala… Marta, myslím. Ale Gottwald, to už je všechno hodně dávno… Hodně černobílá záležitost. Dinosaurus.“

6.

Navenek to vypadalo, že si žijí čím dál lépe. Ve skutečnosti si čím dál lépe žila Katharina. Příčin bylo hned několik. Důležité určitě bylo, že v roce 1984 malý Mathias nastoupil do základní školy na Philippsbergstraße asi deset minut pěšky od nerotalské vily.

O jeho výchovu a dobré prospívání se už předtím starala krom Kathariny i chůva a později au pair. S Mathiasovým nástupem do prvního ročníku se ale Katharině přece jen ještě o ždibec ulevilo a přibylo volného času.

Jen o pár měsíců dřív oslavila třicítku. Na rozdíl od dalších generací, kterým říkala postmileniální, Katharina ještě třicítku v nejmenším nevnímala bolestivě. Zásadní roli v tom samozřejmě hrál Katharinin původ, který jí po dlouhé roky zaručoval, že pro Němce bude věčně mladá a nedostatečná. Znala to od Clemense. Patent na rozum měl on, zatímco Katharina byla hned dvojnásobně hloupá: mladá a hloupá, navíc z hloupé zóny. Takový byl tehdejší rozdělený svět. Později k tomu napsala: „Dnešní třicátnice by měly znovuobjevit podřadnost. Podřadnost je nejlepší záruka věčného mládí.“

Cítila se dobře. Už k tomu ani nepotřebovala Gosiu. Ty šťastné měsíce, kdy spolu seděly na výsluní jako rovná s rovnou, byly dávno pryč. Hans v říjnu 1983 požádal o rozvod. Gosia ho pak sice přesvědčila, aby soudní podání stáhl, cosi podstatného se ale touhle aférou narušilo, a to nejen mezi Hansem a jeho manželkou, ale i mezi Gosiou a Katharinou; mezi nimi snad ještě víc. Už nebyly dvě vládkyně, nýbrž konkurentky. Docházelo přitom k absurdním situacím. Gosia to sice nevyslovila přímo, ale z jejích narážek bylo jasné, že s Katharinou na tenisu soutěží v tom, kdo z nich dvou je mladší a krásnější.

Byly to absurdní otázky, protože odpovědi byly jasné. Katharina byla ročník 1954, Gosia 1949. Katharina měla ve své výšce nevýhodu, co se týkalo podání, na druhé straně ale obě mladé ženy, a zvláště Gosia, už byly ve věku, kdy veškerá mužská pozornost míří nikoli k jejich výšce, dokonce ani k postavě ne, nýbrž jen a pouze k tváři. A pokud šlo o tváře, tak ta, která byla posazena na menší postavě, byla bez diskusí hezčí: drobná, souměrná, s hladkou pletí a pevnými konturami podél čelistí. Gosia na druhé straně měla už mnohem výraznější vrásky, vpadlé tváře a svěšené koutky úst. Za mnohé z toho jistě byly spoluodpovědné i Gosiiny milované cigarety.

V cestě ke štěstí po třicítce Katharině nestály ani biologické hodiny. Dítě porodila. Před pouhým měsícem ho předala k výchově státnímu systému, tím byl její úkol splněn. Další už nechtěla. Mateřství ji nezklamalo, Mathias pro ni zdaleka nebyl jen přítěží. Pokud by ale došlo k situaci, že by ji malý šestiletý chlapec chytil za ruce a řekl jí, miluji tě, Katharina by až po dlouhé chvíli musela docela rozpačitě odvětit: „Také tě mám moc ráda… A běž už.“

Jediné, co ji mohlo v tom čase znervózňovat, byl tikot ještě jiných hodin. Oficiálně byla matkou a manželkou, neoficiálně prostitutkou z Východu. Katharina si málokdy něco nalhávala a vlastně by ani neměla chuť nikomu tenhle výklad vyvracet; každý na něj měl právo, protože její manželství s Clemensem na první pohled přece muselo vypadat právě takto. Prostitutka z Východu. To nebyla nijak závratná kariéra, když člověk uvážil, že Katharina v Praze studovala filozofii, tu marxisticko-leninskou, ale i antickou či Kanta a Hegela.

Katharina: „Když malý ve čtyřiaosmdesátém nastoupil do školy, potřeba něčeho dosáhnout se stala docela akutní. Clemens byl v té době málo doma, údajně dojednával obchody v Německu a jinde. Nepátrala jsem po tom, co přesně dělá, jen o Hanně jsem se vždy snažila mít přehled. Pokud nikam nejel s Hannou, pak jsem se o víc nezajímala. S Gosiou jsem se vídala méně než dřív, moc jiných přátel jsem neměla.

Sex? Bylo mi třicet, biologické hodiny samozřejmě o Mathiasovi a o mém rozhodnutí nemít další děti nic nevěděly. Leda by biologické hodiny sídlily někde na mém břiše, kde by si mohly všimnout té oškli­vé jizvy po císařském řezu. Takže dál hystericky tikaly, zatímco já jim mohla říct žádnej stres a nechat si jenom od stresu očištěnou chuť na soulož a na sex vůbec. Jako bych tehdy žila v permanentním sexuálním snu bez nepříjemného buzení, které u třicátnic bez dítěte pravděpodobně přichází s každým dalším menses. Takže chuť, ohromná chuť, byla jsem tehdy na takzvaném sexuálním vrcholu, zatímco Clemens, pokud teorie nelže, byl už asi pětatřicet let za tím svým.

Co nás s Clemensem spojovalo, byla pornografie. Poté, co jsme v posteli několikrát zažili Clemensovo fiasko, vyšlo najevo, že Clemens kromě mě potřebuje i další podněty a stimulanty. Nedělalo mu navíc žádný problém, aby mi o tom řekl, takže jsme do ložnice už někdy ve dvaaosmdesátém nastěhovali televizi a videopřehrávač Sanyo VTC-5000, plus speciální uzamykatelnou skříňku na kazety. V té skříňce byla do jisté míry uzamčena Clemensova fyzická láska k mému tělu, protože bez pomoci obsahu té skříňky už Clemens mé tělo milovat nedokázal. Často mě napadalo, že v té skříňce jsou mé náhradní součástky, má náhradní prsa, můj náhradní zadek, můj náhradní klitoris, spare parts, Ersatzteile. Tím ale neříkám, že jsem proti tomu měla jedinou námitku, vlastně naopak. Sledování porna mi dávalo mnohem víc než Clemensovi. Zatímco pro něj to byly pouhé vizuální impulsy, které se velkým obloukem vyhýbaly centru kontemplace, já jsem v pornu po desítkách hodin jeho sledování krom podpůrného prostředku začala vidět i celý nový svět s veške­rou jeho krásou, ošklivostí, s radostmi i úskalími.

Když jsem pak ve čtyřiaosmdesátém poprvé vzala do ruky blok a začala jsem v něm něco črtat, brzy jsem instinktivně došla k popisu právě tohoto z porna odvozeného světa. Psala jsem německy, nejdřív opatrně, později čím dál jistěji. Ve chvíli, kdy moje poznámky začaly mít úroveň, bylo jasno. Mojí povýšeností bude povýšené psaní.“

Katharinin život v rozmezí let 1984, kdy do ruky ve svých třiceti poprvé vzala pero, až do roku 1988, kdy s Clemensem zažívali první a poslední velkou manželskou krizi, jde stručně popsat jako solidní život. Clemense za ty čtyři roky ani jednou nepodvedla, ačkoli měla pár dobrých příležitostí (instalatér!) a ačkoli Clemens nedokázal plně uspokojit její sexuální potřeby. Clemens se v sexu soustředil na sebe, přestože teoreticky rozuměl tomu, že k nejlepším výsledkům pro jednoho i pro druhého se v sexu dochází jinak: tím, že muž myslí na ženu a její dobro, do roztrhání těla, a žena na druhé straně, za takových podmínek docela přirozeně, dělá totéž. Naplnit ale něco takového v praxi by pro Clemense pravděpodobně znamenalo nepřijatelné překročení nějaké pro něj zásadní hranice.

V každém případě mu byla dobrou českou manželkou. Její na­myšlená německá hlava, která už nově svoji namyšlenost z velké části čerpala z Katharinina českého původu, v těch letech navenek zcela utichla, realizovala se pouze v paralelním světě na papíře. Solidní život, solidní čtyři roky.

Když pak v březnu 1988 přišel telefonát od Jana Rabase, byla to právě tahle drobnost, co mělo před mnoha překvapenýma očima spustit dlouhou demonstraci, jejímž jediným smyslem bylo sdělit světu docela stručnou zprávu: někde hluboko v člověku je skryto cosi, co dřív nebo později odmítne solidnost.

Intermezzo – Michel Jouvet a sny

Neurovědci se ve svých názorech na původ a funkci snů dělí do tří skupin. První z nich snění považují za proces, kterým se mozek zbavuje přes den nastřádaného odpadu. Mozek podle téhle teorie v noci prochází peněženku a vyhazuje nepotřebné nebo prostě jen nečitelné účtenky. Druhá část ve snech vidí to, co slovo sen představuje v obecném jazykovém úzu: konstruování žádoucí reality. Poslední názorová skupina pak sny považuje za nahodilé probírání všeho, co v mozku leží; podle jejich teorie mozek ve snu nesoustavně probírá páté přes deváté, staré přes nové, jako by i  v těch chvílích spal, podřimoval, převaloval se ve spánku tam a sem.

Většina snů, které si po probuzení živě pamatujeme, probíhá ve fázi REM. Nervové buňky během REM fáze vykazují přibližně stejnou míru aktivity jako při plném vědomí. Jde o takzvaný paradoxní spánek. Spící člověk během REM fáze nejen spí a sní, ale v plném smyslu toho slova také myslí. Ve spánku by během fáze REM šlo skládat maturitu. A v mozku hudebníka, který večer cvičil obtížnou skladbu, se v REM fázi při vzpomínce na melodii aktivují nejen neurony sluchového centra, nýbrž i nervové buňky center řídících pohyb rukou a prstů. Houslistovy prsty jsou i ve spánku připraveny. Mohly by ihned spustit, ale nestane se tak. Navenek vidíme jen spícího člověka, prsty se ani nepohnou.

V pohybu jim brání mozeček a další mozkové struktury, které ve spánku vypínají kosterní svalstvo. Jde o obranný mechanismus: pokud by svaly během spánku byly plně aktivní, člověk by svůj sen prožíval i se všemi pohyby, o kterých se mu zdá, a pochopitelně by se při tom mohl zranit. Tahle obava je důvodná především ve fázi REM, kdy člověk sny prožívá stejně jako realitu. Pohodit ruku k lampičce nebo na vedlejší postel je naštěstí nejvíc, co v těch chvílích po fyzické stránce dokážeme. Stačilo by však vyřadit z funkce mozeček či Varolův most, a houslistovy dosud spící prsty by začaly hrát. A ten, kdo sní o tom, že vstává z postele a jde, vstane z postele a rozejde se.

Michel Jouvet, francouzský profesor z univerzity v Lyonu, v sedmdesátých letech s malým mozkem a okolními mozkovými strukturami experimentoval. Na mysli přitom měl právě onu výše nastíněnou teorii: pokud určitou část mozku vyřadíme z provozu, uvidíme, jak se spící ve snech chová. Sny spícího člověka se pro nás do jisté míry zhmotní, uvidíme je. Nebudeme se muset spoléhat na to, co si ráno snící člověk zapsal o svých snech do deníku. A nebudeme se muset spoléhat dokonce ani na psychoanalýzu.

Jouvet svým pokusným kočkám odstranil locus coeruleus, oblast takzvané „modré skvrny“ na spodině čtvrté mozkové komory, a zjistil, že kočičí sny s velkou pravděpodobností plní jistou kompenzační úlohu. Teorie o panu Jekyllovi a panu Hydovi se v éře po Jouvetových pokusech jeví být mnohem relevantnější, než jsme si kdy mohli myslet. Jouvet v podstatě u svých koček odhalil rozdvojenou osobnost: kočky, které byly v bdělém stavu klidné, hodné, hravé, nechávaly se hladit, necenily zuby, nesyčely a tak dále… Ty se ve spánku měnily v agresivní monstra.

7.

Z Jana Rabase se v emigraci stal bojovník proti železné oponě. Bojoval proti zdi, protože svět rozdělený zdmi mu byl proti mysli; stál o sbratření, o všeobecný mír, o lásku mezi všemi obyvateli Země. Po letech tápání konečně našel smysl svého života, když se postavil na stranu rozumu a dobra. Chtěl štěstí bez rozdílu pro všechny, včetně štěstí pro planetu Zemi. Věřil v nutnost uskromnění se, bojoval proti konzumní společnosti, proti bezohlednému ničení planety, proti nadnárodním korporacím, proti těžařským firmám a ropným koncernům.

V Německu postupně přešel do levicového tábora. Angažoval se v odborové činnosti, volil SPD a Zelené. Koncept socialismu s lidskou tváří, jak ho v Československu představili takzvaní osmašedesátníci, se Janovi v osmdesátých letech, když o politice začal víc přemýšlet, zdál být dobrým řešením. Stavěl se na stranu uražených a ponížených, na stranu dělníků a zvířat umazaných od ropy. Ropa coby symbol zla, kapitalismu, bezohlednosti. Pokud by ze světa vymizela všechna ropa, tedy pokud by lidé v co největších počtech vzali do rukou kbelíky s vodou a vydali by se do světa čistit ptačí křidélka, jako to udělal Jan Rabas už v březnu 1980, když odjel do francouzské Bretaně pomáhat s odstraňováním následků po havárii tankeru Tanio, nikoho by to nic nestálo a svět by měl ještě šanci. Koncerny by přišly o své zisky, pokud by se i všichni jejich zaměstnanci dali místo práce na ropných plošinách na čištění křidélek, ale – co jsou to pěkně prosím peníze?

Papírky? Není to směšné?

Jan Rabas měl radikální názory.

V roce 1988 mu bylo čtyřicet. Pracoval jako správce tenisových kurtů ve stejném klubu, kde kdysi vyučoval, a byl čerstvě rozvedený. Jeho manželství trvalo osm let a stejně jako v Kateřinině případě, i u něj se jednalo o nevyrovnaný svazek. Eva Kunze byla Němka a také byla podstatně starší, stejně jako Clemens. A skutečně šlo o tu ženu, se kterou Kateřina přistihla Jana tehdy v chatce u kurtů.

Rozvod proběhl bez komplikací. Podnět přišel od Janovy ženy, Jan souhlasil. Jeho dvěma synům Hartimu a Leonovi bylo osm a devět let, zhruba tolik, kolik v té době bylo malému Mathiasovi. Po rozvodu je dostala do péče Janova bývalá manželka. Jan musel platit výživné, s dětmi se mohl stýkat každý víkend. Děti bydlely se svojí matkou také v Offenbachu, zůstali všichni tři v původním bytě, zatímco Jan se přestěhoval o pár ulic vedle. Bylo to jeho už třetí stěhování v rámci Offenbachu za posledních deset let. Poprvé se stěhoval po rozchodu s Kateřinou, tehdy si pronajal ještě menší byt. Asi o rok později, když začal žít s Evou, přestěhovali se společně do většího bytu, do kterého se pak narodili i Harti s Leonem. Nakonec se Jan po rozvodu přestěhoval opět do jednopokojového bytu. Spíš než o stěhování v rámci Offenbachu by se v jeho případě mělo mluvit o stěhování v kruhu.

Kromě osudu planety Země a sociální spravedlnosti ho v roce 1988 zajímala i Charta 77 a spolu s ní i celé obrodné hnutí v sousední Československé socialistické republice. Přiznat si to a aktivně se zapojit i do tohoto boje přitom pro Jana vůbec nebylo jednoduché; s Kateřinou tehdy koncem sedmdesátých let odcházeli jako dva solitéři a po příchodu do Německa se na tom dlouho nic neměnilo, a to ani tehdy, kdy už Jan dávno nežil s Kateřinou. Dál v Německu kroužil jako vlk samotář. Odpoutával se od Čech, mířil k němectví, taková měla být základní dynamika jeho života.

Už někdy v polovině osmdesátých let přišel do styku s lidmi, kteří v emigraci pracovali pro Chartu. Pomáhali československým disidentům, pašovali do ČSSR tiskoviny a zakázané knihy. Ale Jan Rabas byl jiný. Nebyl jako Adam Kuczek. Adam se uměl bavit, pít, oslavovat život, a bylo mu jedno, s kým ho oslavuje, jestli s Poláky, s Čechy nebo s Němci. Jan na druhé straně byl mnohem úzkostnější, zkostnatělejší, pořádnější. V roce 1977 přeskočil hranici, od té doby žil za hranicí a jeho mozek tomu uvykl. Čechům v Německu se dlouho vyhýbal, měl před nimi ostych. Nešlo o odpor ani o povýšenost ani o radikální odstřižení se od minulosti. Šlo o opakující se úkony, které přímo vyplývaly z podstaty jeho života.

Jan Rabas byl nepružný člověk. Mentální lenochod, který lpí na každém svém náhodném kroku. Postupně začínal připomínat ptáka zalepeného ropou.

V roce 1988 ale Jan Rabas došel k Chartě 77. Smečka frankfurtských chartistů přitom byla smečkou dobrodruhů hned několika národností, zdaleka ne pouze Češi. Většinou lidé jako Adam Kuczek. Scházeli se v hospodě Walden u frankfurtského hlavního nádraží, jen kousek od čtvrti červených luceren, kde Jan před lety chodil do pornokina. Nešlo mezi nimi o žádné intelektuální debaty. Skupinka se zabývala obstaráváním finanční podpory a především dodávkami moderní techniky do ČSSR: xeroxů, počítačů a tiskáren. Ideologické podpory a vůbec jakéhokoli zdlouhavého přemýšlení už nebylo potřeba, o to se podle všeho plně funkčně starali lidé v Praze. Otázka už nestála zda, nýbrž kdy. Socialismus s lidskou tváří a jeho promýšlení zrovna v téhle Janově skupince nebyly na pořadu dne, všechno se skutečně točilo kolem peněz a moderní techniky. Komunikovalo se v číslech a datech. Byl konec osmdesátých let; v té době i ti dosud nejvytrvalejší myslitelé vyšli ze svých slonovinových věží a propadli videu.

Kolem byl fascinující digitální svět. V západním bloku se rozvíjela kulturální studia, obor, který dal tisícům lidí příležitost věnovat se místo vědy a myšlení sledování seriálů, hraní videoher a čtení komiksů. Jak se schylovalo k pádu sovětského bloku, zdálo se, že kulturou je úplně všechno. Byl by to zázrak, pokud by se v rámci tohoto všeobecného rozmělnění nakonec nerozpadla i ona z cementu postavená berlínská zeď.

8.

Byl šestnáctý březen 1988. Od doby, kdy se Jan Rabas naposledy viděl se svojí Kateřinou, uběhlo dlouhých deset let. Honza se odmlčel brzy po Kateřinině svatbě a po tom telefonátu, kdy Kateřině oznámil, že jí v Broumově zemřel otec. Kateřina tehdy byla v době jeho úmrtí s Clemensem v Řecku, celé to bylo velmi nepříjemné. Honzovo odmlčení se mělo být morální lekcí, o tom Kateřina nepochybovala.

Na Nerotalu to byl další solidní den. Clemense brzy ráno svým autem vyzvedl jeho kolega, jeli spolu do továrny v Hattersheimu, měli tam schůzku s výrobcem látek pro vertikální žaluzie, které se tehdy dostávaly do obliby. Katharina asi o hodinu později malému připravila svačinu a odvezla ho do školy. Mathias už byl ve třetí třídě, bylo mu osm.

Když se vrátila, sedla si dole v hale. Najedla se už před odjezdem, teď si listovala v německém vydání časopisu Vogue. Měla asi hodinu času, pak byla objednaná na masáž. Ve třiatřiceti na masáže už chodila pravidelně, krom toho i cvičila a posilovala, aby pro Clemense zůstala pěkná, což vnímala jako svoji automatickou povinnost. Přemýšlela, že zavolá Gosie, ale v té době už dávno nemusela volat jen jí, tehdy už měla na výběr. Většina jejích kamarádek teď byly Němky. Český svět si Katharina nechávala pro sebe a pro sešity, do kterých stále docela pravidelně zapisovala svá pozorování.

Na Jana přitom myslela zcela výjimečně. Neměla o něm žádné zprávy a ani o ně nestála. Nebyla to zášť, jen neochota zabývat se záležitostmi pohřbenými pod nekonečnými závějemi času. Bude to znít krutě, ale vzorečky parfémů a krémů, které různé kosmetické firmy přibalily ke stránkám časopisu Vogue, ji v těch letech zajímaly mnohem víc než člověk, se kterým přišla o panenství. A najednou jí zavolal.

Když v telefonu rozeznala jeho hlas, bylo to, jako by se na vteřinu pustil pozpátku filmový pás, zaznamenávající odlamování a padání kusu ledovce do oceánu. Takových záběrů tehdy nejen v německých televizích bylo plno. Zprávy o globálním oteplování a o hrozící ekologické katastrofě byly v mediálním světě ještě oblíbenější než předzvěsti řítící se berlínské zdi.

„Haló? Kateřino? Jsi to ty?“

Mluvil na ni česky. Kus ledovce, odsouzený k definitivnímu roztání, se vyhoupl z oceánu a přisál se zpátky k pravdě.

„Jasný. Ano… Honzo…? Ó můj bože, to je let.“

Přišlo jí to hloupé, ale co jiného měla říct.

„Kde jsi?“ zeptala se rychle.

Mluvili oba docela přátelsky, entuziasticky, ale úplně bez zájmu. Předstírat, že Jan pokračuje v udělování morální lekce nebo že Katharina pokračuje v uraženosti, kterou způsobila Janova nevěra, to bylo nepředstavitelné; zavánělo to fraškou a imbecilní křečí.

„Stalo se něco? Potřebuješ něco?“ zeptala se. „Pojďme se setkat,“ navrhla. Nešlo jí přitom ani tak o setkání, jako spíše o ukončení hovoru.

„Jo, pojďme, po letech. Potřebuji s tebou něco probrat. Jde o to, co se děje doma,“ řekl popravdě. „Pokud to tam krachne, jakože to tam na sto procent krachne, chci zpátky.“

„Určitě,“ odvětila. „Jeď,“ dodala.

„Víš, že mám dítě?“ zeptala se s trochou obezřetnosti. „Devět let, s Clemensem.“

„Taky. Dvě děti, kluky,“ řekl.

„Gratuluju!“ odvětila. „Kde se sejdeme? Přijedu do Frankfurtu? Bydlíš tam pořad, je to tak?“

Vlastně jí to ani nedošlo, ale nyní si skutečně domlouvali setkání. Zopakovala to: „Ano, přijedu, ráda. Potkejme se dneska o půl páté pod hodinami ve Frankfurtu na nádraží.“

Když to říkala, připadala si jako ve snu. Z jejích úst vycházela slova, ale autorkou těch slov nebyla Katharina, rozhodně ne Katharina v té podobě, v jaké ji znala její rodina a v jaké se koneckonců znala především ona sama. Způsob, kterým ta milá slova pronesla, chladně, ale zároveň s lehkostí, samozřejmostí a sebejistotou, v tom způsobu zněl absolutní odstup, cosi až náměsíčného. Žádná agresivita, ale ani žádná opravdu vroucí milost. Nezajímalo ji, jak Jan žije, jak vypadá, ale v tom zlomku vteřiny, během kterého se rozhodla, že do Frankfurtu pojede, se v ní probudilo dosud nepoznané duševní hnutí. Chtěla se s ním vidět, to řekla, ale ve skutečnosti měla říct: „Ráda si přijedu pro výhru.“

Byla bohatá, měla solidní manželství, zdravé dítě a vypadala dobře. Myšlenka, že vypadá dobře, jí přitom v rozhodujícím momentě hlavou projela jako první. Pokud by věděla, že už dobře nevypadá, nescházela by se s ním. Měla všechno. Co mohl mít ve čtyřiceti on? Věděla, že ho ve všech směrech porazí o několik dlouhých koňských délek.

Sotva se rozloučili, ihned vytočila telefonní číslo Clemensovy Motoroly DynaTAC, přenosného telefonu s rozměrem cihly, který si Clemens teprve před pár měsíci pořídil, aby šel s dobou. Řekla mu, že si musí odpoledne zajet vyřídit něco do Frankfurtu.

„Ale nic se neděje,“ pokračovala. „Mathias přijde po třetí sám ze školy, jak je zvyklý. Nechám mu tady lístek, že jsem musela odjet, ať počká doma, že se vrátíš… Tak po páté?“ zeptala se. „Eila bude na zahradě. Otevřu jí dveře do haly,“ dodala vstřícně.

Zeptal se, co jede do Frankfurtu dělat a zda si bere jejich druhý vůz, malý volkswagen, který jí koupil před čtyřmi lety. Vozila s ním malého do školy, když bylo třeba, později s ním začala jezdit na nákupy a na jógu. Do Frankfurtu si ho brala jen výjimečně, pro tyhle cesty raději pravidelně volila vlak, aby si mohla v klidu číst. Měla teď ráda knihy Friedricha Nietzscheho. Ze zvědavosti si v německém překladu přečetla román českého emigranta Milana Kundery s názvem Nesnesitelná lehkost bytí, podle kterého zrovna Američané natočili hodně diskutovaný film. Ani film, ani kniha přitom Katharinu nepřesvědčily. Zvláště přecitlivělá Tereza, která se v emigraci upíná ke svému psovi a později se ze smutku vrací zpátky do komunistických Čech, Katharině lezla na nervy.

„Ne, Clemensi, vezmu si volvo,“ řekla a bez rozloučení zavěsila.

Ještě nestačila ani otevřít francouzská okna na terasu a telefon už zvonil zpět. Věděla, o co jde, věděla, že Clemens něco takového jako položení telefonu nesnese. Byla si jistá, že Clemens ihned sedne na vlak nebo si od někoho v továrně půjčí auto a pojede z Hattersheimu zpátky na Nerotal. Nic podobného mu ještě neudělala, ani ji to nenapadlo, netroufla by si. Jeho reakci zuřícího býka však dokázala odhadnout úplně přesně.

Přesto telefon nezvedla. Rychle se oblékla a vzala klíčky od velkého volva, se kterým za ty dva roky, co ho měli, jela všehovšudy snad ani ne pětkrát.

Zaparkovala na placeném parkovišti u frankfurtského nádraží a pár minut před půl pátou už stála pod hodinami.

Odjížděla z Nerotalu s docela dobrou náladou. Měla pocit, že jí nic nehrozí. Během cesty se ale její nálada proměnila. Mohl za to kontrast mezi dopravním ruchem a jejich čím dál tlumenějším životem na Nerotalu. Už po několikáté v poslední době měla pocit, že s Clemensem a Mathiasem na Nerotalu žije jako ve snu. V dusnu, v tichu, ve snu, problesklo jí hlavou.

Sedět doma a číst si, nic nedělat. To ve skutečnosti znamená pravý opak nicnedělání, napadlo ji. Člověk si myslí, že sedí doma, čte si, čeká na příchod malého ze školy, nic nedělá. Ve výsledku je to ale ohromný volní výkon, práce, ten vůbec největší myslitelný projev lidské snahy. Žádné přečtené slovo, žádná zmarněná minuta, nic z toho se neděje v nějaké pauze, ve vzduchoprázdnu nebo v časoprázdnu. Naopak. Ke každému přečtenému slovu a ke každé zmarněné minutě se z druhé strany, z té vnější, okamžitě připojuje hlučné ozubené kolo důlního stroje, které toto přečtené slovo či zmarněnou minutu ihned mechanicky nabírá na hák a zapojuje ho do soukolí toho nejintenzivněji běžícího života. Neb život, napadlo ji, nemůže běžet jinak než co nejintenzivněji, taková je jeho povaha.

V tu chvíli si vzpomněla na Oblomova, na hrdinu z Gončarovova románu. Oblomov byl mimořádně líný a pasivní, extrémní případ takzvaného zbytečného člověka. Oblomov na prvních asi sto padesáti stranách románu nikdy neopouští svůj pokoj a jen zřídka vyleze z postele. Katharina, když kdysi Gončarovův román četla, vnímala Oblomova jako člověka, který svůj život zklidnil, zvolnil, málem zastavil. Nyní, když jí bylo bez roku pětatřicet, už ale věc vnímala jinak: „Oblomov žil absolutně intenzivní život a tenhle jeho absolutně intenzivní život ho postupně semlel zaživa,“ řekla polohlasem, zatímco nad hlavou jí běžel čas frankfurtských nádražních hodin.

Z myšlenek ji vyrušilo zaklepání na rameno. První, co zaregistrovala, byla jeho vyprahlost. Ještě víc zeštíhlel, propadly mu tváře, držel se trochu shrbený. Nechal si růst vousy, i to byl rozdíl oproti minulosti. Oblékl si u krku vytahané triko s nápisem The Beatles, přes něj sepranou džínovou košili, dole volné khaki kalhoty a sešmajdané boty. Nestyděl se za to, naopak. Pravděpodobně takto chodil ven při každé příležitosti, byť by byla jakkoli slavnostní. Co ale Katharinu zarazilo nejvíc, byl jeho účes.

Vlasy měl stále kaštanově hnědé, jen trochu zesvětlely. Kdysi si je ale stříhal nakrátko, zatímco teď je měl dlouhé, prořídlé a vzadu svázané v gumičce. Na Nerotalu se nenašel jediný muž, který by vlasy nosil právě takto. Byl to podpis lidí, kteří své sebevědomí hledají jinde než v hromadění hmotného bohatství. Katharina si pomyslela, že právě takto vypadají muži a ženy, kteří podnikají vskrytu a docela bezvýsledně; jsou to jakési snad až pohádkové postavy, snad blaničtí rytíři, vzpomněla si na starou českou pověst, kteří jsou zde s námi, nic nedělají, ale až bude nouze, vyjdou, shodí masky a špinavé vlasy a zachrání nás. Katharina předpokládala, že Jan v téhle své podobě bude úplně mírný.

„Půjdeme k tobě?“ zeptala se. „Mám tady auto,“ řekla. „Můžeme tam zajet. Offenbach, tak?“

Cestou k autu si pověděli o dětech a o manželstvích. Jan přiznal rozvod, ale zatajil, že si vzal ženu, jejíž nahou zadnici tehdy Katharina viděla přes záclonku v domku na tenisových kurtech. Byl rád, že to manželství skončilo, tak to řekl.

Pokud šlo o to, jak Katharina vypadá a jestli se Janovi líbí, k tomu by on sám dokázal říct jen málo. Těch deset let samozřejmě změnilo i Katharinu. Byla stále hezká, v tom problém nebyl.

Vlasy teď nosila kratší, její účes trochu připomínal účes britské princezny Diany, jen v tmavé verzi. Tvář pár let po třicítce ještě stále téměř bez vrásek a o oblečené postavě nešlo říct, jestli se vůbec něčím liší od té, kterou Jan vídal nahou před deseti lety. Na sobě měla delší tmavě modrou sukni s vysokým pasem, přes ni jen o trochu světlejší svetřík. Jediným výrazným doplňkem byla neonově růžová kabelka. V době, kdy celá západní Evropa zbožňovala módu stylu disko, Katharina chtěla být za dámu.

V každém případě pěkná a elegantně oblečená mladá žena, na první pohled opečovávaná. Pokud se však Katharina domnívala, že nad Janem v tomhle směru zvítězí o stovku koňských délek, pletla se. Rozhodně to nebylo tak, že by se Janovi ihned ztopořil penis, sotva ji uviděl. Za ta léta po svém zkulturnil a zestárl. Mířil jinam; jeho penis se v posledních letech neocital jinde než v jeho kamarádkách. Všem jim přitom bylo kolem čtyřicítky a Katharina by o nich o všech řekla, že to jsou členky té záhadné armády, podnikající vskrytu a bezvýsledně; byly to blanické rytířky, které teprve věčně čekaly na svoji chvíli. Co se mezi nimi a Janem dělo, nebyl sex, ale zabíjení sexu; stejně jako v případě času, i sex je nakonec třeba nějak přečkat, naplnit ho, odbýt ho.

Když přejížděli řeku a blížili se k Offenbachu, mlčeli. Všechno podstatné si řekli a k tomu, aby byli schopni odbavovat ze svých niter další balíky řečí, potřebovali alkohol.

„Zastavím se pro láhev vína,“ navrhla mu. „Nebo doma něco máš?“

„Jasné, zajdeme někam, koupíme,“ odvětil.

Víno doma měl, levnou vodku také, ale nevěděl, jestli by Katharina jeho pitím nepohrdla. Viditelně zestárla, zároveň ale viditelně zbohatla. Když Katharina jen před pár hodinami v duchu pořádala vítěznou oslavu a vyhrávala nad Janem o stovky koňských délek, kladla podvědomě přílišný důraz na tento zdroj své krásy, na jakési dobře udržované bohatství. Něco takového ale nemohlo zapůsobit na muže, který ji vídal, když jí bylo dvacet.

„Po Offenbachu se ti asi nestýská, viď?“ zeptal se.

Byla to otázka, kterou čekala a taky si na ni předem připravila odpověď:

„Ne,“ řekla popravdě.

Nemělo ho to ponižovat. Ponižující a trapná by naopak byla jakákoli snaha říct to nějak méně přímo. Kdysi jí na penězích moc nezáleželo, když byla s Janem. S Clemensem se to ale změnilo. Zpohodlněla. Nebylo na tom nic, co by měli dál probírat, vnímala to jako přirozenou věc. Radši ho vyzvala, aby jí pověděl, proč přesně jí volal, to už stavěli u jeho domu. Navedl ji, bylo to skutečně jen pár ulic od rohu Mittelseestraße a Bleichstraße, kde spolu tehdy v Německu začínali.

Katharina si všimla, že tady přibylo imigrantů. Turků, Afričanů, Indů, Pákistánců. Vadilo jí to.

„Nic proti nim nemám,“ řekla a ukázala k jednomu tureckému rychlému občerstvení, zatímco stavěla a otáčela klíčkem. „Ale mohli by radši zůstat doma, ne?“

Jan se usmál. Myslel si, že si Katharina dělá legraci.

„Je to póvl,“ dodala. „Stejně jako jsme byli a doteď jsme póvl my. A to se na nás podívej,“ řekla a ukázala rukou ke svému elegantnímu svetříku a na právě zamknuté volvo.

„Jděte domů!“ řekla najednou docela hlasitě a obracela se přitom k obchodu, do kterého chtěl Jan zajít pro víno. „Raus! Ven! Pro vaše vlastní dobro zmizte.“

Začínalo ji to bavit. Lidé se po ní ještě neohlíželi, ale slovo „raus“ se v jejích rukách každou chvíli mohlo změnit ve výbušninu.

„Na Nerotalu s touhle formou migrace nesouhlasí vůbec nikdo,“ řekla Janovi už docela klidně. „Nepřiznají to, málokdo z nich, ale třeba takový Clemens by si s tímhle vším tady jednoduše vytřel prdel.“

Bylo úlevné mluvit po dlouhé době česky.

„Prdel, Honzo,“ zopakovala to slovo ještě jednou. Nechtěla před ním být za fajnovku.

Vybrali v asijském obchodě to nejdražší červené víno.

Zaplatila ho.

Bydlel ve třetím patře činžovního domu z poloviny padesátých let. Bylo to jako vracet se ve vzpomínkách. Sedli si na laciný světle hnědý koženkový gauč, Jan otevřel láhev.

Na skleněném konferenčním stolku ležel výtisk časopisu Vokno, v jehož podtitulu stálo: „Časopis pro druhou i jinou kulturu“. Katharině přišlo, že je to relikvie z dob, kdy se na počátku osmdesátých let s Clemensem dohadovala o Chartě. Pak toho brzy nechali, Clemens přišel na to, že v ložnici potřebuje mít videopřehrávač s televizí, a hned bylo všechno v pořádku, život od té doby běžel dál i bez Charty.

Katharina si při pohledu na ten výtisk uvědomila, jak daleko je ona sama od českých událostí a jak málo si vlastně přeje, aby se v Čechách cokoli měnilo. S rodinou kontakt měla, maminku a další příbuzné už s Clemensem občas navštěvovali. V tom se situace od konce sedmdesátých let hodně zlepšila.

„Vlastně mi to vyhovuje tak, jak to je, Honzo,“ řekla mu a ukázala na časopis. „Pokud jsi mi volal, abych s tebou začala dělat převrat, asi tě zklamu. Jednou jsem tady v Německu, tak jsem tady. Kdyby mi teď někdo dal zpátky osvobozenou Prahu a Broumov, nebylo by to fér. Musel by mi spolu s tím dát i deset let života.“

„A zabít Clemense,“ řekl na to. „Blázníš, Kateřino. Život ti nikdo vracet nebude, drž se prosím trochu reality. Celý východní blok brzy půjde ke dnu, už o tom nikdo nepochybuje. Klidně si pak zůstaň na Nerotalu, ale přece se nechceš připravit o možnost jezdit domů, jak a kdy se ti zachce. A přece nechceš připravit ty lidi doma o možnost zajet si do Berlína, do Paříže… Psát si, co chtějí.“

„Jejich utrpení se přeceňuje,“ řekla. „Nikdo tam netrpí. Moje maminka trochu trpí, pravda, mohla by mít lepší práci, ve čtyřiapadesáti, ale stejně. Ani její maličké utrpení nestačí na to, aby to kohokoli opravňovalo k nějakému zásadnímu zásahu do toho, jak věci jsou… Však se podívej na ty prodavače a kuchaře tady,“ řekla a ukázala k imigrantské čtvrti za oknem. „Zasáhli do přirozeného běhu věcí, a teď jsou tady. A co z toho mají?“

„Život. Svobodu v Německu. Přijde mi to úplně logické.“

„Svobodu k tomu, aby pro Clemense Waltera mohli být kusem hadru,“ řekla. „Kusem hadru mohli být doma. A místo kebabu tam mohli dělat poezii.“

„V další generaci. Musíš počkat, Kateřino. Z jejich dětí budou doktoři.“

„Ty ses změnil, Honzo,“ řekla konečně to, co už dlouho viselo ve vzduchu. A možná i to, co chtěl Jan celou dobu slyšet.

„Ani trochu,“ odvětil. „Taky každý rok jednou zajedu domů a vidím, co se tam děje. Fakt, že to chci pomoct změnit, je úplně logickým pokračováním toho, že jsem odtud utekl.“

Oba věděli, že Jan v tomhle ohledu lže. Tehdy utíkal s tím, že za sebou pálí mosty. Jeho dobromyslnost nebyla stálicí, nýbrž novinkou.

„Dobře, neznám tě. Možná máš pravdu,“ řekla. „A já mám tedy dělat co, Honzo?“

„Potřebujeme peníze,“ řekl bez okolků. „Sháníme počítače a tiskárny, posíláme je pak přes hranice.“

„Možná to vyznělo jinak, než mělo, promiň,“ začal teď trochu jiným tónem. „Potřebujeme peníze, to je fakt, ale neříkám to samozřejmě ve smyslu peníze, nebo život. Máme je, oni je mají, ve Stockholmu, funguje tam Nadace Charty sedmdesát sedm, Janouch a další. Ale hodí se nám každý příspěvek.“

„Od Clemense? Já k jeho penězům přístup nemám.“

Tušila, že půjde o peníze. Přesto se jí to dotklo.

„Podívej, Honzo, já půjdu,“ řekla. „Celé to byl špatný nápad. Ty ses dal na dobročinnost, nic proti, ale já k tomu nemám co říct. Myslím si, že každé kolektivní řešení je špatné řešení.“

Už se zvedala. Pak jí ale náhle došlo, že odejít nemůže. Sedla si a nalila si další sklenici vína.

„Když jsme sem přišli,“ začala a mluvila s velkou rozvahou, „byli jsme lidmi druhé kategorie. Německo za sebou mělo zkušenost s nacismem a s vyvražďováním Židů, v sedmdesátém sedmém to bylo pořád živé, takže z oficiálních míst jsme se o naší druhořadosti nikdy nedověděli. To ale nic nemění na tom, že fakt byl fakt. O faktech, Honzo, totiž nerozhodují řeči, které se o faktech vedou, ale fakta. Nebo jinak. O faktech nerozhodují řeči, které se o faktech vedou, nýbrž něco, co leží pod fakty. Nějaká materie ukrytá v hloubi země. Nějaké nikdy nevyhasínající a do ruda rozžhavené magma.“

„Přesunuli jsme se do Německa jako dvě sopečné hory,“ pokračovala Katharina. „Najednou jsme viditelně byli jinde, dva kopce na předměstí Frankfurtu. Dva německé kopce, ale láva, která nás pod povrchem spojovala s Čechami, ta zůstávala česká. Česká láva, naše krev, ta byla a je, Honzo, docela bezdůvodně podřadnější než ta německá. Docela bezdůvodně, ale byla a je, to je prostě fakt. Němčina je téměř bezdůvodně nadřazená češtině, německá historie byla a je nadřazená české historii. Německý průmysl je a byl nadřazený českému průmyslu. Německá svoboda je nadřazená české nesvobodě. A nejvtipnější na tom je, že by se na tom nic nezměnilo ani tehdy, pokud by československý průmysl nějakým zázrakem zdesateronásobil svůj výkon a předběhl Němce na plné čáře. Německý průmysl by i tak byl nadřazený. A ještě stokrát vtipnější je, že by se na německé nadřazenosti nic nezměnilo dokonce ani tehdy, pokud by v západním Německu a v ČSSR došlo k převratům, které by Německo uvrhly do nesvobody a v ČSSR nastolily demokratický režim. Německá nesvoboda by byla nadřazená naší svobodě. Německo prostě má navrch, v takové době žijeme, tak jsou rozdané karty. Je to přirozený běh věcí. V určité velmi dlouhé dějinné fázi o nadřazenosti a podřadnosti prostě rozhodují odstíny a teploty čehosi nekontrolovatelného, čehosi, co k nám přichází ze zákulisí, které neznáme.“

Bylo to téma z jejího zápisníku a zároveň jeden z důvodů, proč nakonec toho dne zůstala u Jana doma. Našla si v Honzovi úplně prvního posluchače.

Konkrétně citovaná pasáž vyšla na měsíc přesně za dva roky, v březnu 1990 v malém wiesbadenském nakladatelství Tre Torri pod názvem Zápisky kritické emigrantky. Náklad byl 5000 kusů a prodal se skoro celý.

O podobné texty v té době byl zájem. Katharina jim říkala „rukotřesné“. Texty, které mají pomáhat s poznáváním nových sousedů. Katharina v jedné ze svých pozdějších knížek o raných devadesátých letech napsala: „Mantrou tehdy bylo navazování dialogu. V dalších dvou dekádách snad nebylo víc přeceňované slovo než právě slovo dialog. Místo koncertu se mluvilo o dialogu píšťal. Lenost vítězila na plné čáře; lidé, kteří neměli co říct, ochotně druhému přenechávali slovo… Totální nasazení dialogu! Na všechno. Věřilo se, že dialog je něco jako společenská šprcka; vezmete dva prázdné nebo nebezpečné idioty, strčíte jim hlavy k sobě a natáhnete jim na ty hlavy dialog. A voilà! Věřilo se, že kontakt a to, čemu se později začalo říkat net­working, zasíťování, samo začne generovat obsahy. Pokud jste v té době žádali o grant a pokud jste ho chtěli dostat, do žádosti jste museli napsat, že víc hlav víc ví. Celý svět se měl proměnit v jedny velké koedukované šatny, locker-rooms, kde se měl vést přátelský, velmi uvolněný, ale zároveň velmi korektní locker-room talk… Moje první knížka oproti těmhle vykastrovaným nesmyslům měla tu výhodu, že si na nic nehrála a šla rovnou k podstatě. Zatímco v jedné šatně se v těch rozjitřených raných devadesátých letech připravovala česko-německá deklarace, já jsem svým čtenářům popsala česko-německé šukání.“

Nakladatel na Katharininých „rukotřesných“ Zápiscích vydělal. Později jí vydal ještě jednu další knihu. Pak Katharina Walter přešla k velkému vydavatelskému koncernu Bertelsmann, její texty konkrétně vycházely pod hlavičkou nakladatelství Grüner und Jahr, které se krom vydávání časopisů Schöner Wohnen či GEO soustředilo na lehčí literaturu a kuchařky.

Katharina ve své prvotině z roku 1990 publikovala i následující odstavce.

Z K. knihy

Jana jsem neviděla deset let a říkám bez mučení, že jsem si na něj za těch deset let vzpomněla jen úplně výjimečně. Měla jsem svůj život, svého manžela a malého Mathiase.

Potkali jsme se pod hodinami na frankfurtském nádraží. Hned jak jsem ho uviděla, napadlo mě, že zestárl, ale něco podobného si musel říct i on o mně. Myslím si, že ta slavná Hérakleitova sentence, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, vznikla při nějakém podobném setkání milenců po deseti letech. Kdo by chtěl vstupovat do celulitidy nebo do řídkých umaštěných vlasů? Proměnili jsme se. Jan navíc už ani nepřipomínal řeku, spíše vyschlé koryto.

Nejvíc mě ale iritovaly jeho dlouhé umaštěné vlasy svázané gumičkou. Viděla jsem v nich rezignaci, ale byla jsem si jistá, že Jan svůj účes vnímá jinak, pravděpodobně jako odznak příslušnosti k relativně chudému frankfurtskému předměstí, k dělnické třídě a ke krotkému amatérskému intelektualismu. Právě tenhle jeho omyl mě urážel. Chtěla bych po něm, aby stál hrdě. I se skromnějším rozpočtem přece jde zvednout hlavu a pořídit si z druhé ruky pěkné sako nebo oblek.

Nevím, jak to vnímal on, ale hned mi přišlo samozřejmé, že půjdeme k němu. Jela jsem na inspekci, to pro mě byla přidaná hodnota tohohle setkání. Nezapomněla jsem, jak se choval v těch měsících po našem příjezdu do Německa, ani na jeho tehdejší aspirace. Zajímalo mě, co mi může ukázat, čím se předvede.

Žil skromně v malém jednopokojovém bytě. Větší zrovna nepotřeboval, před rokem se rozvedl, jeho dva synové od té doby žili s matkou někde poblíž. Když se Jan později večer opil, prořekl se a já se měla dovědět, že si vzal jednu tlustou postarší Němku, se kterou mě kdysi podvedl. Nekomentovala jsem to.

Mnohem víc než rodinná traumata mě zajímal jeho příklon k dobru. Dostávali jsme se k tomu málem v každé druhé větě. Charta 77, Greenpeace, třídění odpadu, Lékaři bez hranic, odbory, socialistická SPD. Jan kdysi hrál tenis, živil se jako trenér. V době popisovaného setkání, to už mu bylo čtyřicet, pracoval jako správce tenisových kurtů. Myslela jsem si, že se přirozeně od mládí zajímá o body: patnáct nula, třicet nula, čtyřicet nula, game, set, match. Tím vůbec nechci říct, že zájem o třicet nula je méně důležitý nebo méně chvályhodný než zájem o děti umírající na hladomor v Súdánu. Chci tím říct jen tolik, že v Janově případě, co jsem ho znala, nic nenasvědčovalo tomu, že kromě své čistě sobecké chuti vyhrát match a přestěhovat se do čtvrti za řekou má k řešení jakoukoli jinou agendu. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl mi: „To tvoje neustálé rytí, Kateřino. Taková jsi nebyla, když jsem tě poznal. A povýšenost, furt udivená povýšenost… Ty by ses pravděpodobně s ironickým údivem ptala i našich prapředků, proč lezou ven z vody.“

„Rytí? Povýšenost? Jsem zvídavá. Zajímá mě to,“ řekla jsem trochu uraženě. „Navíc v tom úplně zbytečně cítíš kritiku té své podoby, kterou jsem znala já. Znovu říkám, že na zájmu o body není nic, co by šlo odsoudit. Přijde mi naopak mnohem důležitější zabývat se tím, co je blízko nás.“

„Takže sobectví?“

„Ne, nejde o sobectví,“ pokračovala jsem podrážděně. „Jde o to, že body a míčky, když létají kolem tebe, jsou něčím, na co si můžeš sáhnout a co můžeš potvrdit nebo vyvrátit. Jak ale budeš řešit a rozsuzovat tenisový zápas, který se hraje někde v Súdánu?“

„Useknutá noha je useknutá noha. Nikdo by po světě neměl chodit s useknutou nohou, ne?“ namítl.

„Ale tvoje peníze pro Lékaře bez hranic při tom jdou přes půlku světa,“ odvětila jsem. „Nevíš, jaký názor ty peníze mají, ztrácíš kontrolu. Peníze, které navíc pak chceš ode mě a od Clemense… A ještě jedna věc. Useknutá noha je useknutá noha, to je fakt. Ale co když je to noha člověka, který má na svědomí deset useknutých nohou? Dobře, Lékaři bez hranic si usmysleli, že by po světě nikdo neměl chodit s useknutou nohou, a vy Němci,“ řekla jsem mu, protože Jan mi v těch chvílích připadal jako mnohem větší Němec, než jsem byla třeba já, nebo dokonce Clemens, „vy Němci si myslíte totéž, což má své historické vysvětlení. Ale co když v Súdánu prostě platí, že useknutá noha se trestá useknutou nohou? Co když je to jejich posvátná kráva? Co když je to správné? Co když je to přirozený běh súdánských věcí? Možná to v Súdánu má svoji hlubokou logiku, že se tam sekají nohy.“

Chtěla jsem tím říct, že náš stvořitel člověka dobře uzpůsobil k tomu, aby člověk dokázal dobro a zlo rozeznávat ve svém příručním světě.

„Dobrým příkladem je pocestný,“ pokračovala jsem, to už jsme byli opilejší. „Jdeš, vidíš člověka se zlomenou nohou, pomůžeš mu. Pokud z nohy teče krev, můžeš mu věřit, že mu z nohy teče krev. Ale kdo mu to udělal? Neudělal si to třeba sám, aby tě mohl okrást? To nevíš… Pokud na noze nic nevidíš, můžeš se pokusit nějak zjistit pravý stav věcí, noha může být zdeformovaná, pod kůží můžeš vidět hrbol, z čehož následně můžeš usoudit, že to může být zlomená noha. Můžeš tomu člověku pomoct. Všechno to ale bude jen velmi přibližné, nejasné, a to mluvím o člověku, který je metr od tebe.“

„Jak daleko je do Súdánu?“ zeptala jsem se. „Súdán je v Súdánu, zatímco ty sedíš na zadku v Offenbachu a cucáš si celý svět z prstu. Možná při tom máš dokonce pocit, že jsi díky tomu nějak významnější, nějak víc ve světě?“

Tohle samozřejmě vnímal jako útok. Sám dobře věděl, že mu ujel vlak. Jeho aktivity namířené k pádu železné opony ve skutečnosti nemířily k nějakému abstraktnímu dobru, nýbrž k jeho úplně konkrétnímu zájmu: pokud to v ČSSR krachne, Jan bude mít šanci změnit hrací hřiště, na kterém toho moc neukázal, a přejít zpátky do nižší ligy, kde pak třeba čas od času vyhraje. Pro Jana by ideální výhrou byl německý důchod ve svobodném Československu. Pokud mu něco přeji, pak je to právě toto: šťastný a bohatý důchod s markami v Čechách.

Řekla jsem mu to: „Já ti, Honzo, nevěřím, že bojuješ proti zdi nebo železné oponě. Tváříš se skromně, tváříš se, že by ses rozdal, ale jde ti o jediné. Chceš, aby padly hranice, protože vidíš, že stojíš na špatné straně. Na té, která tahá za kratší konce. V prvé řadě ti jde o pád zdi mezi Offenbachem a Nerotalem.“

Moje návštěva pro něj musela být velkým zklamáním. Vyprávěl mi o tom, kam všude posílá své drobáky. Pak si řekl o peníze pro Nadaci Charty 77. To byl pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč mi volal. Ale odmítla jsem ho, přestože jsem si uměla představit, jak moc mu to v jeho skupince uškodí. V nejmenším jsem se mu nechtěla mstít, ale ty peníze jsem prostě obstarat nemohla. Jednak jsem ke Clemensovým penězům neměla přístup, to byl jeden důvod. Ten druhý důvod ale byl stejně důležitý: nechtěla jsem, aby se v ČSSR cokoli měnilo. Vyhovovala mi přehlednost té situace. Socialismus konce osmdesátých let už se navíc dal docela pohodlně snášet. Připadalo mi, že v rámci planetární rovnováhy se vyplatí zachovat vedle našeho německého a západního dobra tohle úplně maličké zlo. Věděla jsem, že to bude k dobru všem.

Ptám se teď sama sebe, jak se stalo, že jsem se s Janem toho večera nakonec vyspala. Nepřitahoval mě, pravděpodobně ani já jeho. Navíc si za těch deset let odvykl. Viděla jsem ho sedět v našem volvu. Necítil se v něm, bylo na něj moc špičkové. Ve mně by se taky necítil a stejné by to bylo s každou jinou mého druhu. „To už není pro mě,“ pověděl by. „To je na mě už moc fajnový zboží.“

Takové věty jsou odporné. Lidé, kteří takové věty pronášejí, jsou odporní. A přesto jsem se s ním vyspala tím nejhorším možným způsobem; dělala jsem mu pomyšlení, nikdy dřív se mnou nic podobného nezažil.

Zpětně si říkám, že jediným vysvětlením je ta moje teorie o míčku a o jeho odpálení. Nechtěla jsem pomáhat s useknutýma nohama v Súdánu, nechtěla jsem bourat berlínskou zeď, nechtěla jsem zachraňovat jiné prostředí než to úplně nejkonkrétnější, ve kterém sama žiji. Jan ale byl míček, který mi letěl přímo k ruce. Dlužila jsem mu to?

Navrhl, že zajdeme do baru Pantha Rei. To už jsme v sobě měli láhev vína a několik skleniček jeho laciné vodky. Bylo něco po sedmé večer. V té době už jsem dávno měla být doma na Nerotalu; Clemens mě před odjezdem varoval, že chce brzy večeřet. Malý Mathias už byl dávno doma ze školy. Čekali, že jim uvařím. Měla jsem rychle jet S-Bahnem do Wiesbadenu. Místo toho jsem ale sahala po klíčcích od auta. Jan mě naštěstí zastavil: „Kam bys jela? Jdeme za Kottovou!“

Jan neměl ani tušení, že jsem chtěla autem jet právě tam. Kde jsem nechala rozum?

„Starý je po smrti, Mariusz, pamatuješ? A Kuczek je někde na severu, snad v Hamburku.“

„Tam se hodí!“ odvětila jsem.

„Adriana ho samozřejmě opustila,“ dodal Jan. „Proto nikdy neměli děti, Adriana dobře věděla, proč si dává pozor.“

Když jsme tam přišli, zastihli jsme Adrianu za barem. Nalila nám, Jana vídala často. Moje přítomnost ji překvapila. Chvíli jsme se bavili směsicí češtiny, němčiny a polštiny o politice. Večírek se postupně měnil v předběžnou oslavu konce východního bloku, který fakticky přišel o rok a něco později. Solidarita, Lech Wałęsa, všechny ty slovní kódy pro změnu. V polských loděnicích tehdy zrovna stávkovali dělníci, to bylo něco pro Jana.

„Měl bys tam odjet a dát se k nim, Honzo! Nebo k nějaké druhé kultuře,“ řekla jsem a musela jsem se tomu výrazu smát.

Z rádia se zrovna ozval aktuální hit od Whitney Houston I Wanna Dance With Somebody a mě nenapadlo nic jiného než chytit Jana, odstrčit dvě židle a nutit ho k tanci.

Jan už byl z vodky skoro bez sebe. Sundal si triko, začal s ním mávat nad hlavou a skandoval u toho:

„Dru-hááááá… kul-tů-ra…! Dru-hááááá… kul-tů-ra!“

Kolem sedělo asi pět chlápků, podle mě všechno Poláci. Měli z toho srandu, vůbec se nedivili. Došlo mi, že Jan svůj život snáší jen proto, že na něj často zapomíná. Nehodlám ho za to soudit, ale za sebe říkám, že zrovna tento způsob vypnutí a zapomenutí na sebe mi přijde nežádoucí. Lepší slovo pro to nemám. Zrovna ode mě to ale může působit nepatřičně a pokrytecky. Je pravda, že moje manželství s Clemensem je rámováno opilostí. Jak jeho začátek tehdy v Davosu, tak jeho symbolické přerušení, pokud té jediné nevěře smím říct právě takto.

Stejně jako tehdy v Davosu, i teď mi vodka rychle stoupala do hlavy, ale nebyla jsem na tom zdaleka tak špatně jako Jan. Padal mi k nohám. Míček, který jsem musela odrazit.

10.

Katharina se probudila s bolavou hlavou. Jednu nohu měla na zemi, druhou na matraci. Vedle ležel Jan. Spal, zhluboka oddychoval. V levém koutku rtů měl chuchvalec seschlé pěny. Přišlo jí to nechutné.

Pomalu vstala, posbírala oblečení a přešla do chodby. Až tam se potichu oblékla. V koupelně si vypláchla pusu, na prahu si nazula boty. Odešla, aniž mu napsala jedinou řádku na rozloučenou, a od té doby se s ním pak opět několik let neviděla a nevzpomínala na něj.

Udělala, co měla. Když se vrátili z Pantha Rei, byl úplně opilý. Nechal by ji být, ani v té největší opilosti ho nenapadlo, že se k ní může přiblížit jinak než jako dítě, které hlavou nabíhá do břich dospělých; byl přesvědčený o tom, že k němu jde přespat jen proto, aby tak pozdě nemusela jezdit do Wiesbadenu. Už jen tohle by pro Katharinu byl dostatečný důvod, aby ho pak v posteli vysvlékla a začala prakticky s čímkoli, co by se mohlo jevit jako sex nebo pokusy o sex. Šlo o úctu a o sebeúctu.

11.

Přijela kolem jedenácté dopoledne. Mathias už byl ve škole, Clemens ho tam odvezl. Clemens sám na ni čekal, nešel do firmy. Rozhodl se, že v osmapadesáti je čas v SOLIDline definitivně skončit, jen si dál držet podíl. Nově chtěl být víc doma, věnovat se Mathiasovi a svým koníčkům, především golfu a obchodování s akciemi. Byl teď šedovlasým starším pánem. Z jeho tváře zmizel knírek, móda se mezitím proměnila. Místo knírku se nad pasem ukázalo pivní bříško. Zestárl a sám to vnímal, nejjasněji právě ve chvílích, jako byla tato.

Když uslyšel přijíždějící auto, procházel zrovna album s fotografiemi z jejich společných cest. Začínalo v roce 1978 prvním společným pobytem v Davosu. Pak do Davosu jezdili pravidelně, tam i s malým Mathiasem, na rozdíl od Čech, kam ho nebrali. Následovalo Řecko na podzim téhož roku.

Myslel, že Katharina půjde dovnitř, ona ale šla od auta rovnou do zahrady. Posadila se zády k domu na obrubu terasy. Díval se střídavě na ni a do alba. Vzpomínal a přemýšlel.

Jeho vnitřní život jako by v poslední době běžel po dvou kolejích; po jedné jako by běžely vzpomínky a plány, po druhé skromná přítomnost. Viděl svoji ženu, jak zády k němu sedí na zídce terasy, a měl v plánu, že vyjde ven na terasu, kde ji poté seřve, ublíží jí, strčí jí svého ptáka do prdele. Ale neudělal to. Musel pracovat s tím, co měl. Cosi nad Clemensem s ním pracovalo tak, jak bylo třeba, ačkoli Clemensovi se to v nejmenším nelíbilo. Jeho hormony a jeho já se chovaly stejně, jako se chovají stárnoucí muži při souloži: přeruší ji, ztratí o ni v jejím průběhu zájem. Celé se jim to začne zdát být únavné a absurdní. Vytáhnou penis a strčí ho ženě do pusy; je to ještě stále sex, ale zároveň už to není penetrace.

Co ale bylo ještě víc matoucí než nerealizované plány, byl pohled do minulosti. S Katharinou spolu spali už jen výjimečně, Clemens na to ale často vzpomínal. Kupříkladu na Katharinin laskající jazyk na svých koulích. To míval moc rád, přišlo mu to tak akorát kinky a správně ponižující. Katharinin jazyk se při tom nevyhnutelně blížil k jeho zadku, přímo k díře. Bylo to tak akorát ponižující a zároveň velmi příjemné, co se týkalo citlivosti kůže a nervových zakončení, prostě ideál. Teď, když mu bylo osmapadesát, věděl všechno, co se této praktiky týkalo, znal každý detail. Měl v duchu Katharinu a její hlavu přímo před očima, dole mezi nohama, lízala, viděl to, vzpomínal, dokonale ostře. Ale smysl té činnosti mu unikal.

Clemensovy koule, kdysi hrdé, vznešené, teď jen visely a připomínaly dva oběšence. Byly to tytéž koule, které ještě před pár lety lízala Clemensova sekretářka, doma pak Clemensova žena, ty samé koule. Zároveň to však nebyly tytéž koule. Tentýž Clemens. Zároveň to však nebyl tentýž Clemens. Jako by ho něco posedlo. Jako by ho, na rozdíl od minulosti, neposedla nějaká cizí síla, nýbrž nějaká cizí slabost.

Jeho sebeláska v těch chvílích nebyla o nic menší než v roce 1978, když se při svých dušezpytných procházkách po Nerotalu s Katharinou seznámil. Ale ten podivný opar, který ho obklopoval tehdy, zmizel. Clemens najednou neměl k dispozici nic, co by zbrušovalo hrany a rozmazávalo ostré linie. Jeho život během těch deseti let dostal nový podklad. Najednou se odehrával v jiném prostředí. Jako by někde na cestě mezi lety 1978 a 1988 zapadla těžká brána a Clemens se ocitl v nové úrovni s jinými barvami, s jinak plynoucím časem, s jiným hudebním doprovodem. Najednou všechno bylo těžší. Ubylo optimismu. Přibylo faktů. Ze všech nových faktů přitom tím nejbolestnějším byla Katharinina zrada. Vůbec přitom ale nešlo o její cestu do Frankfurtu, to byla malichernost. Zradila ho něčím jiným.

Katharina byla přelud. Zdálo se, že kdysi přešla z ČSSR do Německa, z jednoho bloku do druhého, ale na té nejhlubší a jediné podstatné úrovni to nebyla pravda. Katharina žádné hranice překračovat nechtěla, a pokud se to tak na chvíli jevilo, pak šlo o pouhý akt svůdnosti, o záblesk. Dala mu svatební slib, ale nedodržela ho. Měla být po Clemensově boku, měla s ním jít po jeho cestě. Ve skutečnosti však měla svoji cestu. Nikdy nebyla na Clemensově straně, nikdy na ni nepřešla.

Nenamáhala se. Clemens na ni dál hleděl skrze francouzská skla. Před chvilkou vstala ze zídky a začala si hrát s Eilou. Sundala si boty s podpatkem a házela Eile míček. Clemens viděl, že se ani v nejmenším nestará o to, že by Clemense měla následovat k těžké bráně stáří a že by s ním ještě navíc touhle branou měla procházet. Nezajímalo ji to. Vždy byla na druhé straně, žila úplně jiný život; s jinými barvami, s jinak plynoucím časem, s jiným hudebním doprovodem. Ještě stále byla krásná, jak by ne, ve čtyřiatřiceti. Ve svém modrém modelu doplněném neonově růžovou kabelkou působila elegantně, ale i svěže, mladistvě. Její pohyby a její vědomí byly mladistvé.

Udělalo se mu zle. Zrychlil se mu dech a sevřelo ho na hrudi. Jeho křesla, kožená sedačka, keře, bankovní účty, elektrická brána, italské espreso, konferenční stolek, lampa Pangen, všechna tato fakta nyní trumfovala, vládla, vysmívala se mu. Nejen Katharina venku na zahradě, pevná, na mladých pevných nohách, ale i každý kus nábytku a každý bankovní účet dávaly ostentativně najevo, že jsou ve formě, že mají našlápnuto a že Clemense přežijí.

Hleděl na ni přes zeď a nenáviděl ji.

Katharinu překvapila jeho mírná reakce. Asi po čtvrt hodině nechala Eilu a šla za ním dovnitř. Viděla, že před ním leží album se starými fotografiemi.

„Ano, spala jsem s ním,“ řekla. „V životě jsem měla dva muže, tebe a jeho, na tom se nic nezměnilo. Navíc o nic nešlo, chtěl mluvit o tom, co se děje v Čechách. Pokud to tam krachne, tak chce zpátky. Nic k němu necítím, Clemensi.“

Pak ukázala k albu s fotografiemi: „Pokud tady máš tyhle výmysly jako něco, s čím mě chceš poměřovat, tak na to zapomeň. Je ostuda, že něco takového vůbec existuje. Fotky z roku 1978!“

Ty fotografie podle ní ve většině zachycovaly úplnou lež a nespravedlnost. Zachycovat Katharinu v té době, tedy tak zásadně nepřipravenou, to prostě byla nespravedlnost.

„Naše první společná fotka, pokud to skutečně měla být naše společná fotka, by musela pocházet až někdy z roku 1985 nebo 1986,“ řekla. „Všechno, co bylo vyfoceno předtím, byly lži, případně tvoje fotografie… s něčím. S naivní puťkou.“

Mlčel. Zcela bez vůle. Kousek od místa, kde ji v únoru 1981 srazil a kopl.

Katharinu napadlo, že každý minulý čin jako by ihned poté, co se stal, zasel do bližší či vzdálenější budoucnosti svůj pravý opak. Kontra-čin, negativní otisk, který se jeho pozdějšímu vykonavateli bude jevit jako neschopnost či paralýza.

Katharině v těch chvílích pomalu začínalo docházet, že Clemens definitivně prohrál. Neuměla ještě přesně říct, jak k tomu došlo, tušila však, že za to může jeho lenost, jeho suverenita, ale špatná forma suverenity. Suverenita, která není dobře opodstatněná. Po jeho selhávajícím těle přirozeně na řadu přišla i mysl. Překvapovalo ji, že nezuří. Tehdy se ale ještě neodvážila pomyslet na to, že Clemens možná pro své zuření nemá žádnou bázi, žádnou pečlivě a s velkým odříkáním vybudovanou základnu, z níž by mohl odcházet zuřit a do které by se mohl po zuření bezpečně vracet.

„Ty nemáš žádnou jistotu,“ řekla mu.

„Klidně se dejme rozvést, pokud chceš,“ dodala po chvilce.

„Já ti teď rozvod nedám,“ odvětil.

V těch slovech bylo všechno.

Katharina byla ráda. Že se s ní Clemens rozvede, ji poprvé napadlo už ve chvíli, kdy parkovala volvem před frankfurtským nádražím. K Janovi domů ale šla s tím, ať to Clemens klidně udělá. Už dávno nebyla mladá, a pokud měla v životě dostat ještě jednu šanci, právě teď byl nejvyšší čas říct si o ni. Kdo by u rozvodového soudu dostal malého, to nevěděla.

Když o tom druhý den přemýšlela na zpáteční cestě do Wiesbadenu, dospěla k tomu, že by Mathiase nechtěla ztratit. Může to znít samozřejmě, každá matka chce své dítě, ale hned ze dvou důvodů to tak úplně samozřejmý závěr nebyl. Pokud měla dostat od života druhou šanci, měla by ji dostat očištěnou od všech nánosů z minula, tedy i od dítěte. Pokud druhá šance, pak čistý stůl, zestárlý, ale čistý. To byl první důvod, proč ten její závěr nebyl až tak samozřejmý. Pak tady byl ale ještě jeden důvod. Ten byl o dost prostší: malý Mathias byl dítětem, o které dokonce i jeho genetický rodič stál až po velmi dlouhém zaváhání.

Katharina k tomu později napsala toto: „Mathiasovo dětství jako by v jednotlivosti předjímalo situaci, která s obecnou platností nastoupila až v postmiléniu, kdy se bělochům přestaly rodit děti. Je tomu třeba rozumět doslova tak, že z toho mála, co se bělochům v postimiléniu narodilo, nic nevykazovalo znaky dětskosti, rozhodně ne déle než prvních několik týdnů… Tvrdí se, že za nízkou natalitou stojí sobectví postmileniálních rodičů, jejich pracovní vytížení, orientace pouze na sebe. Pravda je přitom jiná, přichází z druhé strany, je třeba otočit příčinu a následek. Pravda totiž v tomhle případě přichází z postmileniálních děloh. Co se rodí, jsou sobecké a zlé odpornosti, toť příčina, a obecná nechuť rodit, toť následek. Vidíme to kolem sebe, vidíme, co se urodilo. Zvedá se nám žaludek a je pochopitelné, že položíme karty na stůl a řekneme: pass.“

Citovaný odstavec vyšel knižně až v roce 2002, čtyři roky po Clemensově smrti. Mathiasovi tehdy bylo třiadvacet a studoval v Berlíně na vysoké škole. Poklepal si tehdy na čelo, když si citovanou pasáž přečetl. S matkou nikdy neměl dobré vztahy, považoval ji za nerudnou a namyšlenou, přičemž – a to bylo na celé záležitosti trapné a pro ni jistě i bolestivé – Katharina pro svoji namyšlenost neměla až tak moc důvodů. Vycházely jí knížky, to byla pravda. Když se však člověk podíval na kontext, ve kterém vycházejí, jejich obsah hned začal vnímat jinak.

Katharina vždy obdivovala a často se asi i snažila napodobit autory, jako byl Bernhard, Céline, Musil či Nietzsche. Líbila se jí grafická úprava a intelektuální sex-appeal knížek z nakladatelství Insel nebo Suhrkamp. Její vlastní texty však vycházely s obálkami, které střídmou estetiku těchto nakladatelských domů pouze napodobovaly, a to pouze do té míry, aby oslovily čerstvé čtyřicátnice, které ve zlomové životní fázi chtěly jít někam „dál“, „jinam“, „do sebe“, a nakonec v rámci této cesty skončily u jógy nebo u knížek Kathariny Walter. Obálky Katharininých textů musely být uzpůsobeny vkusu právě takových čtenářek. Musely do jisté míry vybočovat z toho, na co byly potenciální čtenářky zvyklé, musely být o kousek před nimi, ale ne zas příliš daleko, protože ruce Katharininých čtenářek skutečně kdykoli mohli na stanici S-Bahnu místo po knížce od Kathariny Walter sáhnout po ústřižku s telefonním číslem místní tělocvičny. Katharina za to asi nemohla, ale její knížky prostě byly prezentovány jako lehké čtivo a vycházely v nakladatelství, které vydalo ledacos od kuchařek přes ezoteriku a turistické průvodce. Čísla však byla slušná, pokud šlo o prodané výtisky. Katharina Walter v tomhle směru v Německu patřila do první dvacítky nejprodávanějších autorů.

12.

Katharina přeháněla. Mathias Walter byl selfmademan, nebo se za něj alespoň on sám považoval, a s tak složitým podnikem nikdo nezačne dřív než v patnácti. Jeho dětství by klidně šlo s trochou dobré vůle přeskočit. Měl rád počítačovou hru Star Wars. Krom toho miloval kino a video, v roce 1988 především postavu a stejnojmenný film s názvem RoboCop. V televizi sledoval německy dabovaný Star Trek, tedy další příběhy z vesmíru. Když pomineme fakt, že malý Mathias měl tatínka, který byl ve věku spíše dědečka, jeho dětství se nijak výrazně nelišilo od dětství dalších německých chlapců z dobrých rodin.

Brzy po narození mu diagnostikovali lehkou poruchu funkce ledvin. Žádná velká omezení z toho ale neplynula. V praxi to znamenalo pouze pravidelné každoroční kontroly a zvýšenou míru obezřetnosti. Červené či jiné zbarvení moči bylo jasným varovným signálem. Musel si dávat pozor na prostydnutí a každou chřipku či jiné virové onemocnění musel trpělivě vyležet.

Byl otylý. V sedmi či osmi letech, když chodil na základní školu Riederberg, to malému ještě nedocházelo. Ale v devíti, když nejenže sebral další velkou hrst rozumu, ale kdy mu také v zorném poli poprvé zatančily jeho mužské hormony, Mathias své břicho začal vnímat jako potenciální nepříjemnost. Od té doby to bylo jedno z jeho životních témat: tloušťka a kdo za ni může. Otázka, kdo za jeho tloušťku může, na kterou si dlouho odpovídal, že matka, byla někdy kolem jeho patnácti let nahrazena otázkou, co za ni může. Tehdy se Mathias začal zajímat o zdravou výživu, stal se vegetariánem a náruživým chodcem.

Pokud by se změřil čas, který s Mathiasem za prvních devět let jeho života strávila Katharina a kolik Clemens, pak jednoznačně absentoval Clemens. To on prokazatelně o dítě neměl zájem. Většinu času trávil mimo domov, v kanceláři, ještě častěji ale na cestách. Poprvé zmizel, když malému byly ani ne dva měsíce. Později se spanilé jízdy pravidelně opakovaly.

Clemens dlouho Mathiase k ničemu nepotřeboval. Zlomovým bodem samozřejmě byla až ona Katharinina cesta za Janem Rabasem do Offenbachu, kde s ním pak strávila noc. Když jí tehdy po jejím návratu z Offenbachu Clemens řekl, že jí rozvod nedá, řekl tou větou mnohem víc, než si myslel. Bylo v ní uvědomění, že přišel čas, kdy dárky začíná sbírat někdo jiný. Následující období, které trvalo až do oné neslavné cesty do Čech, během níž zemřela Eila, by šlo lehce nazvat bojem o dítě. Bojem, který měl Clemens předem vyhraný, neb Katharina se žádného podobného boje účastnit nechtěla.

Mathiasovi v devíti letech začalo bohaté dětství. Otcovo rozmazlování přitom Mathiase zastihlo v životní fázi, která je v učebnicích vývojové psychologie charakterizována s pomocí slov jako krutost, šikana, nezávislost, touha po uznání vlastních schopností. Mathiasova mysl, sotva ve svém dosud jen fantazijně-mechanickém středu přivítala koncept úmyslu, začala úmyslně ničit. Domácí počítač Commodore 64, dárek k devátým narozeninám, přežil pouhých pět měsíců. Na kusy se rozlétl toho dne, kdy Mathiase přivedla domů policie; viz o pár odstavců níže. Clemens mu však obratem koupil nový.

Otec byl najednou téměř pořád doma. Jako by v malém Mathiasovi nalezl smysl života. V tom roce před pádem železné opony prostě kvůli souhře několika okolností došlo k nešťastnému zašmodrchání a prohození. Na jedné straně Clemens, kterému v osmapadesáti ujel vlak, na druhé straně Katharina, která ve čtyřiatřiceti začala svůj ujíždějící vlak chytat. Clemens ve stáří z nouze nasedl na syna, zatímco Katharina z něj v té samé chvíli sesedla. Katharina navíc – především kvůli svému psaní – chovala odpor k přetvářce.

Ta jediná noc, kdy Katharina nebyla na Nerotalu a kdy Mathias až do desíti večer seděl se svým otcem dole v hale, kde se dívali skrze francouzská okna na terasu a poslouchali, jestli někdo nejede, se pro malého Mathiase stala jakýmsi úhelným kamenem, nocí plnou tajemství dospělých. Jednou se Kathariny zeptal, když ho ukládala ke spánku: „A co když je mým tátou ten druhý?“ Od její cesty do Offenbachu tehdy uběhly tak dva týdny.

„Kdo?“ zeptala se s údivem. „O kom to mluvíš, Mathiasi?“

„Ten čaroděj,“ odvětil. „Ten zmetek,“ dodal zkusmo.

Mathias Jana Rabase nikdy neviděl, ale v té době ho fascinovala představa, že má někde daleko jiného otce. Jednou v létě toho roku, to už byli zpátky z Čech a Eila byla po smrti, Mathias dokonce utekl z domova. Chtěl dojet do Frankfurtu a pak dál do Offenbachu. Dostal se jen na wiesbadenské nádraží, tam mu odmítli prodat lístek a zavolali městskou policii.

Pokud šlo o školu, jeho výsledky byly v lepším průměru, ale nevynikaly. Několikrát byl trestaný za šikanu. Jestliže ještě před rokem na kontě neměl ani jednu sluncem upálenou žábu, o rok později jich už byly stovky, pokud ten obrázek trpící žáby přijmeme coby metaforické vyjádření dětské krutosti. Účastnil se skupinových nepravostí, zároveň už si ale pomalu začínal budovat povýšenecký odstup. Stále trpěl nadváhou.

V červnu 1988 mu skončila základní škola. Po prázdninách měl nastoupit k dalšímu vzdělávání. Na výběr byla reálka nebo gymnázium. Takzvaná Hauptschule, hlavní škola, lidově označovaná za školu „zbytkovou“, nepadala v úvahu; byla určena pro méně nadané děti a už v té době ji navštěvovali převážně potomci imigrantů.

O tom, že nastoupí na gymnázium, rozhodli na poslední chvíli až v květnu. Mezi rodiči to byla doba permanentních tichých hádek a absolutního ticha v posteli; Clemens se dokonce po Katharinině nevěře přestěhoval do své pracovny. Otázka, proč se z ložnice nevystěhuje Katharina, se řešila déle než Mathiasovo další vzdělávání. O tom nakonec rozhodl Clemens, když prohlásil, že chce ze syna mít lékaře.

Gymnázium Hily Heussové sídlilo v centru města kousek od hlavního náměstí v historické budově z roku 1889, uzpůsobené požadavkům konce tisíciletí; k dispozici byla mimo jiné i nově vybavená učebna výpočetní techniky. V době, kdy Mathias nastupoval, se chystaly velké oslavy sta let od založení gymnázia.

Rok 1989 ale nakonec přinesl jinou velkou událost. Mathias byl teprve ve druhém ročníku a ještě se mu ani zdaleka nepodařilo zapadnout do nového prostředí (učinit oněch sto tisíc kroků od rozmazleného chlapce k namyšlenému mladému muži), když se svým způsobem ocitl ve středu pozornosti. Zhroutil se východní blok.

Z K. knihy

Co jsem s tím převratem měla dělat? Lezlo mi to na nervy. Najednou všichni museli písemně i ústně reflektovat změny a svobodu na Východě. Pád berlínské zdi, československé předání moci a další události ve východní Evropě, to vše jako by se dělo jen kvůli německému střednímu a vysokému školství. Do té doby se na německých školách do úmoru omílal nacismus a německá vina. Dokonce i ten náš tlustý klučík přišel ještě koncem roku 1988 domů se zadáním, aby na dvou stránkách v krásně nalinkovaném sešitě svými slovy shrnul druhou světovou válku a roli Německa v této válce. Nikoho to nebavilo. Po roce 1989 se konečně tohle husté rýnské červené víno mohlo říznout vychlazenou cold war sodovkou, čímž vznikl docela příjemný historický spritz. Pro popis tehdejší doby nenacházím lepší popis než tento: pád struktur.

Viděla jsem to i na Mathiasově škole. Všechny pevné konstrukce se zřítily po berlínském vzoru a na rozvaliny lehla duchna dialogu. Zbyla samozřejmě ta učebna výpočetní techniky. Co nejrychleji to šlo, začalo se s přechodem od probírání koncentračních táborů k ťukání do klávesnic na dveře tam kdesi u sousedů. Ťuk, ťuk, ťuk! Tady Německá spolková republika, jak mě slyšíte, Čechoslováci? Místo Cyklonu B konečně e-maily. Komunikace a přátelství.

Když malý přišel s tím, že jeho gymnázium bude navazovat partnerství s gymnáziem v Broumově a že do Broumova pravděpodobně už brzy pojednou na výměnu, pomyslela jsem si, jaká náhoda! Ale vlastně o žádnou náhodu nešlo. Wiesbaden byl i koncem osmdesátých let baštou reakce, do jisté míry stále nacistické doupě. Na Friedrichstraße sídlila hesenská zemská pobočka Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Pokud si Mathiasovo gymnázium mělo vybrat partnerské město, přišlo mi zcela logické, že si najdou město někde v Sudetech.

Pád zdi mi v každém případě nevyhovoval, znervózňoval mě, přesně jak jsem to předpověděla při rozhovoru s Janem Rabasem o rok a půl dřív. Navíc to znamenalo nutnost vyřešit množství praktických otázek. Musela jsem kupříkladu do Německa pozvat maminku, tak se to prostě tehdy dělalo; kdo měl někoho důležitého za zdí, automaticky ho po pádu zdi zval k sobě na návštěvu. Vládl nám tehdy duch doby, duch sbratření a opětovného zmaminkování. Mohla jsem duchu doby nastokrát namítat, že jsme v Čechách byli před pouhým rokem a že tím návštěvy z části považuji za vyřízené. Mohla jsem na stokrát argumentovat, že na návštěvu teď není vhodná doba, protože s Clemensem je to k nevydržení. Doba mi nedopřála sluchu. Velela pozvat maminku!

„Takže Mathias pojede tam,“ řekl Clemens s despektem. „A tvoje máti sem, je to tak?“ zeptal se.

To už byl březen 1990, Mathiasovi bylo bez pár měsíců jedenáct let. Co jsem na to Clemensovi měla říct? Co se dělo, se mu také nelíbilo.

„Můžeme naše manželství zachránit společným odporem ke svobodě,“ navrhla jsem vstřícně.

„A chce tam vůbec…? Chceš tam?“ otočil se Clemens k malému, který zrovna snídal před cestou do školy.

Za poslední rok se Mathias trochu vytáhl, stále však trpěl nadváhou. Po Clemensovi měl husté hnědé vlasy a na buclatého kluka trochu moc úzké rty.

Mathias zakroutil hlavou a dál lžící bagroval sladké lupínky Kellogs s mlékem.

„Tohle by neměl jíst. Je to samý cukr,“ řekla jsem Clemensovi.

Clemens vzal ze stolu krabici a ukázal na nápis: „Vápník! Dodá denní dávku vápníku.“

Mathias později za svoji tloušťku, které se s vypětím sil zbavil až někdy v šestnácti nebo sedmnácti, vinil mě. Skutečnost ale byla taková, že ho v těch rozhodujících letech řídil spíše Clemens, přesněji řečeno, dával mu, o co si Mathias řekl. Díl viny přitom samozřejmě neslo i Clemensovo stáří. Clemens pocházel z válečné generace a „vápník“ pro něj jednoduše znamenal „zdraví“; že je v těch lupíncích krom „vápníku“ i kvantum cukru bez uvozovek, to bylo nad jeho chápání.

Mathias vzal prázdnou misku, zle se na mě podíval a třískl s miskou o zem. Pak dal otci pusu na tvář a odešel do školy.

„Víš, že tě na slovo poslouchá a málem ti zobe z ruky jen kvůli tomu, že ti je, kolik ti je?“ zeptala jsem se Clemense.

Co jsem pak dodala, jsem možná říkat neměla, ale stalo se:

„Mojí jedinou nadějí by byl oidipovský komplex,“ řekla jsem. „To jediné by mě v tomhle pekle mohlo spasit. Jeho chuť zavraždit tě. Jenomže,“ nadechla jsem se, zatímco jsem sklízela střepy z podlahy. „On tě zavraždit nechce, a to nikoli z toho důvodu, že by tě měl nějak bůhvíjak rád, ale prostě proto, že v tobě nevidí rivala. Nechce tě zabít, protože ho ani v podvědomí nenapadne, že bys se mnou mohl spát.“

A do tohohle měla přijet moje maminka.

14.

Nakonec se uskutečnila jen jedna cesta, Mathias do Broumova jet odmítl. Stará paní Sadovská si pobyt ve Wiesbadenu v rámci možností užila. Její odpor ke všemu německému však trval. Byla to její vůbec první cesta na Západ. Obměkčit se ji dařilo pouze nákupy. Snad nejlépe celý její pobyt vystihuje věta, kterou Helena Sadovská řekla hned ve chvíli, kdy ji její dcera oficiálně zvala: „Nebudu rušit.“

15.

Helena Sadovská zemřela v červnu 1995. Jen o dva měsíce později zemřel Hans Schiller, právník a manžel Katharininy polské přítelkyně Gosii. Clemensovi bylo pětašedesát a měl žít už pouhé dva roky. Šestnáctiletý Mathias se právě intenzivně začínal zajímat o své tělo; sportoval, přemýšlel o tom, co jí, a skutečně vypadal s každým měsícem lépe. Ze všech těch údajů o věku a stáří je ale tou nejzajímavější cifrou ta Katharinina. Bylo jí už jednačtyřicet.

Zestárla a měla za sebou tři vydané knihy. Ta první vyšla narychlo už brzy po pádu železné opony, další následovaly brzy po sobě v roce 1993. Přiznávala se v nich k nevěře, o svém manželovi a synovi psala způsobem, který mnozí považovali eufemisticky řečeno za netaktní; Clemensova bývalá žena Hanna věc popsala bez obalu jako hyenismus.

Hanna se v těch letech už opět pravidelně vídala s Clemensem, byli teď jako dva staří parťáci. Vzpomínali, bez nejmenšího sexuálního napětí, a Clemens jen těžko snášel, že Hanna má víc důvodů k optimismu než on. V šestapadesáti si našla novou lásku a od té doby byla šťastná. Clemens se ji neustále snažil trumfovat, ale Katharininy knížky, v nichž byly krom jiného popsány i Clemensovy zdravotní neduhy, mu při tom často podrážely nohy.

Hanna celou tu literární záležitost ráda rozmazávala. Často se pouštěla i do velmi subtilní kritiky, kupříkladu do kritiky Katharinina jazyka, který i přes zásahy editorů na mnoha místech prokazoval, že Katharina prostě není rodilou mluvčí. Dál už záleželo jen na čtenáři, zda ve stylistických a jiných chybách uvidí roztomilost, nebo nějaký druh méněcennosti. Katharininy knihy však svým charakterem nahrávaly spíše druhému výkladu; dokonce si tento druhý výklad na čtenářích samy vynucovaly.

Hanna k tomu říkala: „Katharinu ničí její vlastní medicína. Büchnerova cena jí unikne jen proto, že porotce Büchnerovy ceny její knihu přečte, čímž se stane tak přísným a tak nietzscheánským, že odmítne úplně celý svět včetně knížečky jisté ambiciózní autorky. Katharina si prostě pěstuje přísné čtenáře, kteří v jejích knihách bohužel musejí vidět všechny jejich nedostatky… Sekkieren? Ich bin gestanden? No to se podívejme, to jsem nikdy neslyšela. A to jsem rodilá Němka.“

Katharina podobné výpady v Hannině případě z pochopitelných důvodů přecházela.

O něco horší to ale bylo s literární kritikou. Ne že by její knihy kritika cupovala, recenze byly často pochvalné. Šlo spíše o to, že většina kritik vycházela v časopisech, jako byly ELLE, Cosmopolitan či Vogue. Zatímco Katharina by chtěla, aby vycházely v Süddeutsche Zeitung nebo ještě lépe v Die Zeit. Jejím snem bylo, aby knihu recenzoval Marcel Reich-Ranicki v pořadu Das Literarische Quartett, který uváděl na německé veřejnoprávní televizi ZDF.

Nedařilo se jí.

Byla náladová, podrážděná, prakticky po celých těch sedm let od roku 1990, kdy jí vyšla první kniha, až do Clemensovy smrti. Její reakce se předem nikdy nedala odhadnout. Hodně záleželo na tom, jak se jí psalo. Někdy v polovině roku 1990, pár měsíců po vydání prvotiny, si v patře z nepoužívaného pokoje zařídila pracovnu. Vycházela z ní jako ve snách, nikdo na ni nesměl v první půlhodině promluvit. Clemens měl pocit, že tohle všechno přišlo až příliš rychle; ještě před půl rokem neměl ani tušení, že o půl roku později bude žít s někým, kdo celý svůj život – a podle všeho už docela dlouho – podřizuje literatuře.

Znovu začal pravidelně chodit s Eilou na Neroberg; po smrti první Eily si ihned pořídil novou stejné rasy. Vzpomínal při venčení, jak se s Katharinou tehdy hned po jejich seznámení bavili o Thomasi Mannovi a jak se před Katharinou vytahoval s Mannovým románem, který Clemens ve skutečnosti nikdy nepřečetl. A to, čím je pro lidi Thomas Mann, to se teď týká i Kathariny?

Ta otázka, která na jednu stranu byla poměrně na místě, mu zároveň připadala absurdní a spontánně by na ni odpověděl: „Ovšemže ne.“ Nikdo by mu sice nevěřil, že z něj nemluví nepřejícnost nebo že nejde o pomstu za bůhvíjaké Katharininy hříchy, takže o tom přímo takto s nikým nemluvil, zvláště před Hannou ne. Sám ale nejlépe věděl, že v tomhle případě skutečně nejde o nic jiného než pouze o zcela upřímný údiv.

Katharinino psaní samozřejmě mělo dopady i v úplně praktických záležitostech. Clemens si na to v mnoha směrech postupně zvykl; v některých ohledech snáze, v jiných to bylo těžší. Tak trochu se v tomhle období vracel do dětství, do let střídmosti a nutného omezení se z válečných let.

Pokud šlo o jídlo, vaření a nakupování, to až tak velký problém nebyl. Nutnost postarat se v tomhle směru sám o sebe patřila k tomu, na co si Clemens zvykl spíše snadno. Katharina navíc na rozdíl od Hanny nikdy nenaplnila představu o kuchtičce z nějaké mlhou pokryté doškové chaloupky. Ve vaření se s Katharinou od začátku jejich vztahu střídali, a když pak v době svého literárního poblouznění Katharina vařit úplně odmítla, Clemens přirozeně začal jíst po hospodách, kde si bez výčitek objednával porýnskou svíčkovou s rozinkami, frankfurtskou zelenou omáčku Grüne Soße z protlačených žloutků nebo nasolená frankfurtská žebírka se sladkokyselým zelím. Doma bez větších komplikací přešel k salámům a pivu. Obojí měl rád od mládí a obojí šlo všude koupit za pár marek.

Život v Clemensově případě čerpal svoji dynamiku z válečných let, vykládal se z minulosti, z doby Clemensova válečného dětství. Tam byl jeho úhelný kámen, odsud se jeho život rozevíral, nikoli z jakéhosi hypotetického budoucna, jako tomu bylo u Kathariny a u všech generací po ní. Pro Clemense a pro jeho generaci jídlo představovalo zdraví, nasycení a život, doslova přežití. Pro Katharinu a generace po ní na druhé straně jídlo představovalo nutné zlo a ohrožení života; zatímco Clemens si obrazně řečeno – a často i doslova – musel pro jídlo chodit, a čím víc se mu toho jídla podařilo najít a přinést, tím lépe, ke Katharině jídlo přicházelo jako v nějaké digitální hře a Katharina ho musela odmítat a sestřelovat. Musela sestřelovat všechno jídlo, které bylo nad míru, přičemž onou mírou bylo přežití. Oba v jídle viděli prostředek, jak zabránit smrti, každý ale v úplně jiném smyslu a především s úplně jiným znaménkem.

V polovině srpna 1997 si po návratu z jedné z procházek na Neroberg poprvé na toaletě při splachování všiml, že má ve stolici sytě rudou příměs, pravděpodobně krev. Na hemeroidy nikdy netrpěl, tuhle variantu mohl téměř jistě vyloučit. Zároveň v poslední době trochu ztratil na váze, míval zácpu a celkově mu bylo hůře, než na co býval zvyklý.

Nebál se nejhoršího, ale hned pochopil, že to může být vážné. Stejně jako všichni muži v jeho věku, ať už se o své zdraví zajímali málo, hodně, či vůbec, i Clemens od boha věděl, že má v těle dva orgány, které dobře zachycují mužskou nevrlost, lži a hříchy, a následně nevrle a s celkově potemnělou náladou odmítají dál žít. Tlusté střevo bylo jedním z nich, jedním z těch dvou medvědů, kteří chtějí do nory zalézt dřív, než je nutné. Clemens se přitom v tomhle směru choval rizikově, o tom nemohlo být sporu. Nikdy sice nekouřil, ale v podstatě po celý život jedl nezdravě. Věděl, že by měl chodit na preventivní zdravotní prohlídky. Jinak se o své zdraví zajímal, pokud šlo o klouby, plíce a tak dále; o to všechno se vesele staral. Pokud ale šlo o prostatu a tlusté střevo, zanedbával prevenci i preventivní prohlídky.

Myslel si snad, že prostata a tlusté střevo jsou orgány, které mají nějaké vyšší záměry, do nichž se nemluví? Myslel si, že tyto dva orgány v mužském těle zastupují řízení osudu? Že tlusté střevo a prostata jsou dvěma mužskými zaklínadly, dvěma kouzelnými hůlkami, jejichž prostřednictvím mizí ze světa šedesátiletí muži, kteří dlouhodobě neplatí své životní účty? Nebo se nakonec jednalo o Clemensův plán? Je snad zanedbávání preventivních prohlídek tlustého střeva mužskou obdobou onoho chování velryb, které se údajně nechají mořem vyvrhnout na pláž, aby tam pak dobrovolně zemřely?

To všechno jsou pozdější Katharininy spekulace a velmi abstrakt­ní otázky. O Clemensově podezření se Katharina v každém případě dověděla pozdě, Clemens své problémy před rodinou tajil. Jeho stav byl přitom týden od týdne horší; zácpa už byla téměř permanentní, břicho mu často svíraly velké křeče.

V září Katharině oznámil, že se mu v zimě před Vánocemi výjimečně nebude chtít do Davosu. Měli už zarezervovaný hotel, jako v posledních letech každý rok. Začátkem devadesátých let do Davosu začali jezdit v zimě místo v létě, vždy počátkem prosince, na svátky se pak vraceli do Wiesbadenu.

Katharině se změna plánu v nejmenším nelíbila. Davos měla ráda, dobře se jí tam psalo. Davos navíc byl součástí jejich společné manželské mytologie, tou její částí, kterou Katharina neodmítala. V červnu 1978 se potkali na kopci a Clemens poté už na počest svého setkání s kouzelnou Češkou Nerobergu nikdy neřekl jinak než „kouzelný vrch“.

Myslela si, že Clemens cestu zrušil kvůli tomu, že toho roku s nimi poprvé neměl jet Mathias. Zdálo se jí, že Clemens trucuje, byli s Mathiasem stále jedna ruka, Katharině to už dávno přišlo nepřirozené. Čekala na synovskou vzpouru proti otci, ale nedočkala se jí.

Na vyšetření si došel až začátkem prosince, někdy v těch dnech, kdy měli odjíždět do Švýcarska. O jeho stavu v té době věděla jen Hanna. Clemens jí o svých problémech a obavách řekl i s tím rizikem, že se k němu s radostí otočí zády. Hanna ale zareagovala dobře. Dokonce šla na vyšetření do nemocnice Svatého Josefa s ním. Byla u toho, když Clemens doktorovi popisoval své příznaky, a byla u toho, když doktorova tvář začínala zračit velké a podle všeho docela upřímné obavy. Diagnóza zněla: rakovina tlustého střeva ve třetím stadiu s metastázemi v lymfatických uzlinách. Clemens se jí dověděl o dva dny později, sdělila mu ji Katharina, na jeho výslovné přání.

Katharinu do celé záležitosti zasvětila Hanna, volala Katharině na Nerotal ještě toho dne, kdy byla s Clemensem v nemocnici. Musela volat z telefonní budky hned po tom, co se s Clemensem rozloučila, protože Clemensovi pak trvalo ještě asi půl hodiny, než se vrátil domů.

„Katharino? Vím, že my dvě… Ty víš co,“ řekla Hanna do telefonu a snažila se co nejrychleji přejít k věci. „Byla jsem s ním teď v nemocnici. Nic ještě není jisté, ale vypadá to vážně. Víc mi od teď už ale neřeknou, proto ti volám… Je na tom špatně,“ řekla teď Hanna s upřímným zármutkem. „Nevšimla sis ničeho?“ zeptala se.

„Ne,“ musela přiznat Katharina.

Hanna pak zklamala samu sebe. Ale nemohla si pomoct. Měla pocit, že mluví se sobeckým dítětem.

„Ach, moje milá, jak ty můžeš psát knížky, když jsi úplně slepá!“ řekla jí a zavěsila.

Ihned toho litovala, ale skutečně si nemohla pomoct. Nikdy neviděla jasněji, že Katharina je parazit, který přelezl odtamtud sem. A odtamtud přitom bude vždycky odjinud, ať se ti odtamtud snaží o cokoli. Evropa, humanita, vyspělost, to všechno stojí na Hannině straně a má to své přirozené geografické meze. Němci jako národ dělali v historii chyby, velké chyby, krom toho ale udělali i spoustu dobrých věcí, co se týče vzdělanosti, vědy, sjednocení Německa. Hanna ze sjednocení nadšená nebyla, stejně jako mnoho lidí ze starých spolkových zemí, ale vnímala sjednocení jako jejich národní povinnost, pomoc od Němců Němcům. Co ale pro Hannu bylo mnohem důležitější, byl charakter, povaha těch německých výkonů, ať už šlo o chyby, nebo o skvělost. Vždy to byly činy, které byly dělané s plným nasazením a s vědomím všech rizik. Schopnost dělat chyby a přijmout odpovědnost, třeba přijetí odpovědnosti za druhou světovou válku a za Hitlera, to všechno jsou projevy dospělosti, velikosti, sebejistoty. A vedle toho Katharinina povýšenost, její sprosté a zlé texty, u nichž vlastně vůbec není jasné, jestli k objektům svého zájmu přistupují svrchu, nebo naopak odspodu, jestli své postavy atakují od země, nebo z nadhledu, z převahy, nebo úplně zákeřně, jestli je to pravda, nebo fikce. A Katharinini bývalí spoluobčané zatím v Mnichově, Řezně a Pasově kradou v nákupních centrech a v obchoďácích, jsou toho plné noviny. Je to trapné a vzbuzuje to úplně stejné rozpaky, jako Katharininy knížky. Nenechat se chytit. O to Čechům jde.

Z K. knihy

Bylo mu teprve sedmašedesát let, prognóza ale nevypadala dobře. Dověděli jsme se to v půlce prosince, chvíli před svátky, Mathias už byl tři měsíce v Berlíně. Lékař mi řekl, že Clemens může žít ještě tak čtvrt roku, spíše méně. Operace připadala v úvahu, její výsledky ale byly nejisté a samozřejmě mohla celou záležitost ještě uspíšit.

Rozhodně jsem byla pro operaci. Clemens byl proti. Podařilo se mi ho přemluvit. Zavolala jsem Mathiasovi do Berlína, vrátil se týden před operací, hned po vánočních svátcích, které ještě trávil v Berlíně.

Té nešťastné a rychle naplánované operace jsem okamžitě litovala. Ani v nejmenším nešlo o chirurgický zákrok, byla to operace čistě finanční. Z Clemensovy pojistky pro nemocnici odčerpala tisíce marek, jinak byla absolutně k ničemu.

Clemens den po operaci upadl do kómatu a převezli ho na jiné oddělení v jiné budově. O týden později, konkrétně desátého ledna 1998 pár minut po poledni došlo k ireverzibilní ztrátě všech mozkových funkcí a zástavě spontánního dýchání. Clemensova ztuhlá tvář s očima zamazanýma vazelínou to ani v náznaku nezaregistrovala. Nemocnicím by se mělo zakázat, aby své podnikání zakládaly na pokusech o nemožné.

Mathias si myslel, že má ke svému otci mnohem blíž, než tomu bylo ve skutečnosti.

Když se měl před Clemensovou operací vrátit na chvíli z Berlína, kde právě nastoupil na medicínu, udělala jsem všechno pro to, abych se o něj co nejlépe postarala. Clemens byl v nemocnici, poklidila jsem dům, připravila jsem Mathiasův pokoj, došla jsem nakoupit. Měla jsem v plánu udělat Mathiasovi radost, hlavně se s ním proboha nehádat, nedráždit ho. Domácnost jsem poslední dobou zanedbávala, to byl fakt, Mathiase to v době před jeho odjezdem do Berlína iritovalo. On sám měl rád uklizeno a čisto, jeho pokoj podle mě vůbec nevypadal jako typický pokoj osmnáctiletého mladíka. Ale byla to jeho věc, nemluvila jsem mu do toho, ačkoli jsem si myslela, že dělá chybu, když jen studuje a udržuje se v absolutní čistotě.

V supermarketu REWE pod Nerotalem, když jsem se tam chtěla nechat inspirovat, hned mi do oka padla chlazená kachna. Málem mi při tom vhrkly slzy do očí, ať to zní jakkoli hloupě. Vzpomněla jsem si totiž na Clemense, na jeho apetit a na jedno z jeho oblíbených jídel. Pečenou kachnu s knedlíkem a se zelím miloval. Když se ode mě hned v začátcích našeho vztahu dověděl, že tohle jídlo máme rádi i v Čechách, prohlásil kachnu s knedlíkem za náš společný mezinárodní poklad. Od té doby už vyznával lásku jenom pečené kachně. Připadalo mu, že debatou o propečenosti plní svoji manželskou povinnost. Jakmile pochválil pečenou kachnu, vždy si v duchu udělal čárku, že pochválil jednou vodou i mě a Čechy.

Jeho pojídání pečené kachny bylo až legendární. Pokud bych to jen maličko přehnala, na Clemensův souboj s kachnou pravidelně každý rok čekal celý Davos. Clemens si ji objednával s dvojitou porcí zelí a knedlíků, lázně nelázně, a nakonec po něm zůstal jen vymetený talíř. Dokázal sníst úplně všechno včetně kostí. Bavil tím všechny kolem; on, bohatý zákazník v Davosu, dokáže s chutí sníst půlku pečené kachny se vším všudy: s kostmi, s kůžemi, s biskupem. Obdivovala jsem ho, sama bych kosti nebo kachní zadek nikdy nesnědla. Kůže, ty ano.

Koupila jsem v REWE kachnu, zelí a knedlíky v prášku. Vařila jsem na Clemensovu počest a byla jsem přesvědčená, že Mathias moji snahu musí ocenit. Chtěla jsem Mathiase přesvědčit o tom, že mi křivdí. Chtěla jsem se mu omluvit za svoje nálady a podrážděnost.

Přijel a vše vypadalo docela v pořádku. Měl obavy, duchem byl někde jinde, jako první chtěl jet za svým otcem do nemocnice. Naposledy jsem ho viděla před dvěma měsíci, než odjel do Berlína. Zas o trochu zhubl, asi i cvičil. Řekla jsem mu, že je to podle mě dobře, že mu to prospívá, že nejde jen ležet v knížkách.

Okamžitě vyletěl, zrovna jsem parkovala před nemocnicí:

„Mlč proboha, drž o tom hubu! Nechci, abys mě chválila, nechci, abys mi radila, nechci… Mlč, prosím tě. Zvládneš to?“

Až později jsem pochopila, jak moc si komplikoval život a jak moc ho moje dobře míněná slova musela dráždit.

Ani s kachnou jsem neuspěla. Sotva jsme přijeli zpátky na Nerotal, Mathias si zalezl nahoru do pokoje. Zavolala jsem na něj, že ohřívám jídlo a že bude tak za čtvrt hodiny. Překvapil mě, za čtvrt hodiny skutečně sám od sebe sešel dolů. Pravděpodobně to mělo úplně jednoduché vysvětlení. Měl hlad. Trápil se hlady, aby zhubl, takže měl hlad, to dá rozum.

Měl hlad. Přišel sám od sebe dolů k jídlu. Ale odmítal jíst.

Když jsem ho viděla stát nad tím pěkně prostřeným stolem, srdce mi ustrnulo. Nevím, jestli mi v tu chvíli bylo víc líto v nemocnici ležícího Clemense, nebo Mathiase. Hleděl na to tradiční a docela nekomplikované jídlo jako na neřešitelný rébus. Skláněl se nad stolem jako Hitler nad mapou se zaznačenými pozicemi sovětských armád blížících se k Berlínu. Děs, panika, úzkost, ale i vztek a odhodlání. Jak z toho uniknout? Kudy proklouznout ze sevření knedlíků?

„No tak, Mathiasi, jednou za čas…,“ řekla jsem mu velmi citlivě. „Jednou za čas… Neboj se.“

Na jedné straně jsem měla radost, že se zamyslel nad svojí výživou. Na druhé straně mě zase zklamávalo, jak moc byl důsledný. Krom toho jsem si uvědomila, co všechno musel prožívat před nemocnicí, když jsem ho pochválila za to, že zhubl a že se mu začaly rýsovat svaly. Iritovalo ho to, nutně to v něm muselo vzbudit v řadě další paniku. Nechtěl být jako já, chtěl být jako Clemens. Nechtěl, abych s ním souhlasila a abych ho chválila. Nechtěl byť i jen náznakem připustit, že jde spíše mojí cestou, že následuje moje rady a zastává moje postoje.

„Clemens je stará škola,“ řekla jsem mu, zatímco jsem si sama začala nandavat na talíř. „Zažil válku. Kachnu sní i s kostmi. Nemůžeš se s ním v tomhle směru poměřovat, Mathiasi.“

Pak jsem dodala: „V životě nic není úplně jednoznačné, nic není černé nebo bílé. Tvůj otec pečenou kachnu miluje, proto jsem ji dneska upekla, kvůli němu. Jeho nemoc… Sám víš moc dobře, jak jedl, co měl rád. Nikdy mě v tomhle směru neposlouchal, měl svoji hlavu. Stokrát jsem mu říkala, že by měl jíst víc ovoce a zeleniny, stokrát jsem mu říkala, že salámy jsou samá sůl, tuky a bůhví co. Rozhodně nic zdravého. My už na to asi máme buňky, Mathiasi, máme na to čich, odhadneme to. On je ale úplně jiná generace.“

Mathias mne ignoroval. Stál před problémem, dosud si nesedl, a řešil ho.

Knedlíky úplně odmítl, o těch v nejmenším nehodlal disku­tovat. Poté vzal z pekáče do prstů za úplný koneček jedno z kachních stehen. Úmyslně jsem mu je tam nechala obě, považovala jsem stehna za ty nejlepší kousky.

Položil si stehno na talíř, ani teď si ještě nesedl, a přesnými pohyby ze stehna svlékl krásně propečenou kůžičku. Pomyslela jsem při tom na jeho právě nastoupené studium. Mathias na medicíně bude na pravém místě, zvláště na chirurgii by se vyjímal.

„Klidně jez,“ řekl, načež i s talířem a stehnem přešel k naší kuchyňské lince.

Pustil vodu nad dřezem, nohou klepl do šlapky odpadkového koše.

Poté dvěma rychlými gesty, jako by po celý život nedělal nic jiného, jednou rukou hodil do odpadkového koše propečenou kachní kůži a druhou rukou vložil kachní stehno pod tekoucí vodu, aby ze stehna smyl všechen přebytečný tuk. Otec neotec.

17

Je otázka, zda Mathiasova láska k otci byla láskou k otci či neláskou k matce. Faktem je, že bez otce pro něj Nerotal a celý Wiesbaden ztratil smysl.

Ve Wiesbadenu s Katharinou před otcovým úmrtím strávil skoro tři týdny. Přežili spolu poslední dny Vánoc i silvestra a Nový rok. S matkou mluvil jen minimálně, většinu času trávil se skripty nebo procházkami po Nerobergu. Trpěl otcovou nemocí, z části jí ale i využíval ku svému prospěchu. Hubl. Odmítal jíst Katharininy blafy, studoval, trpěl, chodil. Postupně se z něj stával chodec, nikoli vášnivý, ale chladný a racionální. Chodil nezlomnou vůlí. Bral si chůzi. Operoval v území, které vnímal spíše jako území nepřátelské. Prostě hubl. Ozdravoval se.

Když pak Clemens desátého ledna 1998 pár minut po poledni zemřel, Mathias hned druhý den odjel zpátky do Berlína. Bylo to od něj hodně necitlivé; nechal za sebou v těch nejhorších dnech nejen svoji matku a Hannu, ale i Clemensova mladšího bratra Friedricka a především svoji babičku Emmu, které tehdy bylo už pětaosmdesát. Dosud žila v Hanau a spolu se svým druhým synem přijela do Wiesbadenu den před Clemensovou operací. Katharina jim sice nabídla, že oba mohou bydlet na Nerotalu, ale odmítli, ubytovali se v hotelu Luisenhof.

Pozoruhodným detailem přitom je, že Mathias na rozdíl od matky s Clemensem nebyl v těch chvílích, kdy Clemens umíral. Mathias to později vysvětloval tak, že právě byl náhodou mimo dům, když jim z nemocnice zavolali, že se Clemensův stav zásadně zhoršuje a že už očekávají to nejhorší. Podle Kathariny to ale náhoda nebyla. Katharina nikdy nepřestala tvrdit, že se smrti chtěl Mathias úplně vyhnout, už tehdy.

Jak dobré měl Mathias pro odjezd důvody, těžko soudit. Pravda byla, že teprve v září nastoupil na náročnou školu, na berlínskou medicínu na Humboldtově univerzitě. Byla to jedna z nejprestižnějších škol v Německu a Mathias údajně už nemohl na univerzitě víc zanedbat. Zkouškové období mu mělo začít za pár dní.

Berlín mu podle všeho svědčil. Když si znovu odskočil na pohřeb, to bylo čtrnáctého ledna, tedy pouhé tři dny po posledním odjezdu, přijel do Wiesbadenu ve výborné formě. Působil sebejistě. I jeho oblečení jako by bylo lepší; přivezl si trika s límečkem značky Lacoste, úzké plátěné kalhoty a kožené tenisky s bílou podrážkou. Působil jako fracek z univerzitního studentského bratrstva, přestože v Berlíně studoval na demokratické a spíše levicově zaměřené škole.

Aby těch rozporů v jeho osobnosti nebylo málo, najednou pohrdal vším, co se týkalo jeho rodného města, maloměšťáckého a pravicového Wiesbadenu. Opět k tomu stačilo pouhých pár dní, konkrétně tři dny v Berlíně, aby úplně otočil.

Dříve se mu Wiesbaden líbil kvůli jeho čistotě a spořádanosti. Líbilo se mu, že ve Wiesbadenu nemá kam jít, co se týkalo studentského života. Tohle všechno prostě dřív oceňoval. Bylo to výjimečné, ale takový už prostě Mathias byl. Najednou ho ale ve Wiesbadenu všechno popouzelo a rušilo. Co se mu připletlo do cesty, vysloužilo si opovržení a nenávist. Tak třeba fontána na lázeňské kolonádě. Nebo psi. Nikdy je neměl rád, ani Eila mu k srdci nepřirostla, žádná z nich, ale to, co Mathias kvůli psům předváděl v den pohřbu a den poté, to přesahovalo všechnu myslitelnou míru.

Nerotal byl bohatou vilovou čtvrtí, les byl minutu od domu. Tady všichni měli psy. Nikdo se tomu nedivil a i Mathiasovi to dříve připadalo samozřejmé. Najednou ho ale každý další místní pes šokoval. Mathias o zdejších psech vedl nekonečné rozpravy, bylo to s ohledem na Clemensův pohřeb až trapné. Mathias se měl zajímat o Clemense, ne?

Katharina sama byla ke vztahu lidí a psů velmi skeptická. Ani ona Eilu nikdy nemilovala. Ale tomu, co pronášel v těch dnech její osmnáctiletý syn, vůbec nerozuměla.

„Pes, to je další plot,“ řekl jednou Mathias, to se zrovna vraceli z pohřební hostiny. „Pes, ať už běhá za plotem, nebo při venčení před plotem, je pro člověka jenom další plot… Ještě jeden plot před plotem.“

Když se ho zeptala, jak to myslí, spíše aby ho odbyla než ze zájmu, Mathias pokračoval: „Pes je nacistická mašinérie. Jdoucí pes, sám oběť nepříčetnosti a čistého zla svého pána, toužícího po možnosti dávat příkazy a mučit, je zároveň nástrojem kosení našich dolních končetin.“

„Lidé stojí výš než psi,“ dodal po chvilce. „A člověk, pokud si k sobě chce někoho pořídit, měl by si prvotně pořizovat člověka.“

Berlín, pomyslela si Katharina, to musí být úplný blázinec.

Vysvětlení však bylo jiné. Nešlo o bláznění, nýbrž o sex.

Možná to nebyla pouhá náhoda, že Mathias přišel o panictví jen dva dny po úmrtí svého otce. V souvislosti s tou smrtí pocítil ohromnou absenci, úzkost i zlobu. Troufal si, na co by si jindy netroufl.

Když jel sám vlakem zpátky do Berlína (to byl jeho otec mrtvý sotva čtyřiadvacet hodin, možná ještě ani nevychladl, říkal si Mathias), Clemensův syn měl dojem, že má právo na cokoli; svět mu tou ohromnou nespravedlností, za kterou Mathias považoval otcovu smrt, dal do rukou jakýsi bianco šek či volný lístek, který jeho držitel může uplatnit zcela dle svého výběru. Svět plynule ubíhal za oknem vlaku zprava doleva, v Mathiasově vnímání ale jako by se svět točil, a samozřejmě právě kolem Mathiase. Vzpomněl si na otřepané heslo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“

Vnímal to tak, musel si přiznat. Otcova smrt, tak bolestná, na druhé straně byla posilující událostí. Něco podstatného se uzavřelo a s tím chtě nechtě přichází i úleva. Jakmile něco skončí, už to nelze pokazit. Je to. Clemens zemřel, ale pokud je skutečně pravdou, že „je to“, pak „je“ dál i jeho otec, dokonce snad v jakési absolutní formě.

Těmi a podobnými úvahami se ve vlaku zabýval, když si najednou uvědomil, že ho tyhle úvahy silně vzrušují. Jeho penis se zapíral do spodního prádla a do zipu džínových kalhot. Bál se, že si toho všimnou lidé, kteří cestovali spolu s ním v kupé. Nahnul se pro sportovní tašku s nápisem Ellesse a dal si ji na klín.

„Dovolíte?“ Zvedl se, opatrně překročil nohy spolucestujících a pak se hned vydal uličkou na toaletu. Nevěděl, co přesně tam bude dělat.

Ne že by nikdy nemasturboval, to samozřejmě ano, navíc už dlouho, celé čtyři roky, někdy od čtrnácti, tedy celou věčnost. Až doteď to ale vždy dělal z velké míry řízeně, v klidu, nejlépe doma na Nerotalu, konkrétně ve svém pokoji nebo v koupelně při sprchování, to mu vyhovovalo nejvíc. Svá místečka si ale našel i po příjezdu na kolej do Berlína, a zas to nebylo nic převratného, zas to byla především kolejní postel, když byl jeho spolubydlící v hospodě nebo na koncertě, a ještě častěji opět sprchy, které na jeho koleji naštěstí byly oddělené a uzamykatelné. Nepotřeboval k masturbaci ani tak impulzy, jako spíše čistotu a klid. Do Berlína si přivezl vlastní povlečení, ale kolejní postele se stejně štítil. Sprcha i v Berlíně představovala jistotu, Mathias se navíc sprchoval několikrát denně. Masturbace patřila ke každodennímu rytmu, šlo o jakési slavnostnější čištění zubů.

V osmnácti už byl profíkem. Mohl s úsměvem vzpomínat na tu videokazetu, kterou ve čtrnácti letech našel na posteli v ložnici svých rodičů. Museli ji tam zapomenout. Podle názvu a obalu hned bylo jasné, o co na kazetě jde. Mathias tehdy průběžně kontroloval okno, jestli jsou rodiče stále na zahradě, a pustil si to. Byl do pěti vteřin, v podstatě se ani nemusel rozepínat. Asi o půl roku později si oblíbil matčinu podložku na jógu, sbalenou do válce a zasunutou do igelitového obalu; lehal si rozkročmo na igelitový válec, nebo si naopak válec vleže na zádech pokládal na břicho a třel se o něj, dokud se neudělal. Často to bolelo, někdy si na několik dlouhých dní ošoupal o igelit jemnou kůžičku do krve. Styděl se za to, teď v osmnácti, ale co, odpárat od sebe už tu matčinu karimatku nemohl.

Po čtyřech letech masturbování se prostě cítil jako matador. Věděl, jaké za sebou má chyby, poučil se, věděl docela přesně kdy, jak, co, kam, jak dlouho, co hlídat, co zamknout, kde mít kapesníky. Věděl, jak moc ušpiní či neušpiní peřinu, když si do ní utře ruku se spermatem, a věděl, že tu peřinu mnohem víc ušpiní, pokud sperma pustí do ruky, která bude sama špinavá. Věděl všechno a stačilo mu to. Jako by žil v nějakém dlouhodobém vztahu, bláznivé začátky byly pryč. Už nemusel dělat psí kusy s karimatkou. Vystačil si. Nepotřeboval porno, nejlépe se vzrušil sám. Myslel při tom na holky, ale jen zcela mlhavě, svým způsobem nepotřeboval ani je; nepotřeboval je, protože si neuměl představit, že jsou k mání. Protože přece nemohly dělat obojí. Buď mluvily a pohybovaly se metr či dva od něj, v jeho třídě, v menze a tak dále, studovaly, holky-lidi, nebo to na druhé straně byly ty druhé holky, ty, které byly nějak provázané se sexem a Mathiasovou masturbací, ty ale existovaly jen v nějakém poloprůhledném snovém světě, v hypotéze nebo na magnetickém pásu videokazety, protože mezi lidmi tehdy podle Mathiase vládla totální asexualita, stálo mezi nimi nějaké jiné magnetické pole, opačné, rušivé, takové, které dva jedince, kteří velmi pravděpodobně o samotě masturbovali a kteří velmi pravděpodobně byli sexuálními bytostmi, měnilo při setkání v mramorové pilíře, klasicistní či barokní, mezi nimiž se neodehrávalo nic víc než podivně nepřirozené diskuse, jako by spolu přirozeně debatovala dvě škubající vozidla řízená řidiči, kteří si pletli brzdu s plynem. Šlo o přirozenost a nepřirozenost a o jejich velmi podivné kombinace a záměny. Dva lidé spolu přirozeně v menze mluví; bylo by velmi nepřirozené, pokud by tam lusknutím prstu začali souložit. Zároveň ale platilo, že by bylo velmi přirozené, pokud by dva osmnáctiletí lidé v menze ihned po seznámení začali souložit, než aby nepřirozeně diskutovali o kapele Radiohead. Právě tato podivná směsice přirozenosti a nepřirozenosti Mathiase a spolu s ním i miliony dalších mladých lidí přiváděla k závěru, že žijí ve lži. Myslel si, že žije ve světě, kde sex existuje jen na papíře. Nebo v ložnici jeho rodičů. Nebo mezi studenty z vyšších ročníků; vždy z vyšších a vyšších ročníků, protože i Mathias studoval a procházel postupně dalšími a dalšími ročníky, a stále nic. Takový svět nakonec působil docela přirozeně, alespoň na Mathiase a další chlapce, zatímco dívkám se z takového světa dělalo špatně a chtěly zemřít.

Poklus s taškou před poklopcem na špinavou vlakovou toaletu, kde se čurá a kadí, byl pro osmnáctiletého Mathiase čímsi zcela výjimečným. Jako by do jeho poklidného dlouhodobého vztahu vtrhla vášeň a Mathias se té vášni s velkou nechutí podvolil. Vyhonil si ho, za neustálého škubání vlaku, nějak kvůli mrtvému otci, nějak z mrtvého otce, nějak přes otce, nějak z otcovy vůle, a pak v otcově vůli pokračoval i v Berlíně. Najednou měl ohromný drive. Zuřivý, úzkostný drive, který ho během pouhých dvou dnů stihl prohnat po cestě, obestavěné pevným železným hrazením, z bodu A do bodu B, od letité masturbace až k prvnímu pohlavnímu styku, jako by ta hrazení kolem cesty Mathiasovi nedávala na výběr, nebo mu z jiné perspektivy značila cestu, stejně jako je tomu v případě dobytka, jemuž farmář nedává na výběr, nebo mu značí cestu od kravína k hale s porážkou.

Mathias, když přijel do Berlína, věděl, že chce holku. Věděl, že chce holku, a věděl, že na to bude muset jít přes hudbu.