IV. Krize

Z M. deníku

1. ledna 2017 – odpoledne

Ilinca byla u nás v Německu jedna kapka, ale v roce 2015 začalo pršet. V průběhu roku do Evropy přes Balkán a přes Středozemní moře postupně přišly a připluly na nafukovacích člunech stovky tisíc lidí z Blízkého a Středního východu, ze subsaharské Afriky a západního Balkánu. Nejčastější cílovou zemí bylo Německo, které z rozhodnutí kancléřky Angely Merkelové vyhlásilo politiku otevřených dveří, takzvanou Willkommenskultur. V říjnu 2015 do Německa denně přicházelo deset tisíc imigrantů. Dveře dokořán, žádné papírování, žádné kdo je kdo. Největší evropská země se po celý jeden rok chovala jako bláznivá studentka.

Německo a po jeho boku evropské umělecké školy.

Kurzy humanismu.

Spolu s uprchlickou vlnou se přes Evropu přehnala i vlna zájmu o Německo. Moje hvězda mezi pražskou uměleckou mládeží stoupala, aniž jsem pro to musel hnout prstem. Nejlepší techno a nejlepší pohled na svět, no neberte to. Berlín byl pro ty mladé umělecky založené Čechy vším. Z německé Willkommenskultur se mezi pražskou ambiciózní mládeží stala móda. Fritz-Kola, Club-Mate a uprchlíci. Čím pro generaci jejich rodičů byly Spojené státy americké, rokenrol a džínovina, tím pro moje umělecky založené české druhy bylo Německo, techno a migranti. Milovali mě a Mutti Merkel. Nesnášeli a krutě zostouzeli svého prezidenta Zemana, který uprchlíkům v jedné české televizi vzkázal: „Nikdo vás sem nezval… A když už tady jste, tak musíte respektovat naše pravidla… A když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ Tak něco. Přišlo mi to hilarious. Nebo Hillarious, nebo spíše Donaldious… „Váš prezident je blázen,“ říkal jsem jim a řehtal jsem se. „Vždyť tady žádné uprchlíky nemáte, vždyť sem nechtějí!“ Ale ti bezkrevní polo-Češi se nesmáli. Omlouvali se mi, styděli se, podlézali mi. „Náš Zeman… We are sorry about him.“

Podle mě si ti mladí lidé pletli pojmy s dojmy. V uprchlících viděli turisty, nomády. Cosi jim podobného, cosi svobodomyslného.

Německá reakce na uprchlickou krizi v každém případě byla cool. Cool nehledí na následky. Cool je zde pro cool. Cool je čirý luxus.

Moje chata v šestém patře krásného funkcionalistického domu se změnila v osvětové středisko, v diskusní středisko, v techno středisko. Chlastalo se, fetovalo se, souložilo se. V létě terasa. Kdybych měl do nějakého dotazníku vyplnit nejlepší léta svého života, pak bych bez váhání uvedl: „2015, když do Německa začali proudit uprchlíci, až 2017, kdy jsem potkal Dominiku Kurelovou.“

Hned v létě 2015, když do Německa proudilo nejvíc nové svérázné krve, jsem se ozval malé Frauke.

Nebyl jsem s ní v kontaktu od roku 2002. Mohl jsem jí napsat e-mail nebo zkusit sms, ale jako první mě napadl Facebook. Když jsem se s ní tehdy před třinácti lety rozešel, Facebook ještě neexistoval. V roce 2015 už jsme na Facebooku měli účet oba.

Poznal jsem ji ihned. Na maličké fotografii byla pětatřicetiletá matka s nemluvnětem v náručí.

Rozklikl jsem link a podíval jsem se na její zeď. Měla jen něco málo přes tři sta přátel, u jejích příspěvků ale bývalo i několik desítek lajků.

Většina jejích příspěvků z poslední doby se týkala německé politiky a uprchlické krize. Frauke v celé záležitosti byla aktivní, z její zdi šlo vyčíst, že se sama účastnila organizování humanitárních sbírek. Sbírali jídlo, oblečení, vůbec veškerou humanitární pomoc. Slovo „pomoc“, „hilfe“, ve Fraučiných příspěvcích hrálo důležitou roli. Všiml jsem si, že její příspěvky, v nichž padlo slovo „pomoc“, dostávaly nejvíc lajků.

Zvětšil jsem její profilovou fotografii. Frauke vypadala lépe než tehdy v osmnácti. Světle hnědé vlasy sice stále byly na první pohled řídké, teď je však nosila s pěkně zastřiženou ofinou. Oči za moderními brýlemi s červenými obroučkami se dívaly přímo do objektivu. Právě v tom asi spočívala ta největší změna: v nové pozici Fraučiny hlavy a v novém nasměrování jejího pohledu.

V té chvíli jsem si vzpomněl na jednu matčinu knihu. Jmenovala se O mých mužích a charitě. Vyšla v roce 1999 v nakladatelství Gruner und Jahr a Katharina v ní v souvislosti se svojí první láskou psala i o armádě blanických rytířů, šlo o cosi z české mytologie. Už když jsem ten text četl před lety poprvé, vzpomněl jsem si při téhle pasáži právě na maličkou Frauke. Vstal jsem teď od počítače a našel jsem v knihovně příslušný titul a pak i konkrétní pasáž:

„Ty dlouhé umaštěné vlasy v culíku byly podpisem lidí, kteří své sebevědomí hledají jinde než v hromadění hmotného bohatství. Pomyslela jsem si, že právě takto vypadají muži a ženy, kteří podnikají vskrytu a docela bezvýsledně; jsou to jakési snad až pohádkové postavy, snad blaničtí rytíři, kteří jsou zde s námi, nic nedělají, ale až bude nouze, vyjdou, shodí masky a špinavé vlasy a zachrání nás.“

Ten popis seděl. Přesně to se stalo v případě maličké Frauke. Shodila masku, prokoukla, najednou docela pěkná pětatřicetiletá ženská, a začala zachraňovat. Nikoli nás Němce, nýbrž uprchlíky. V tom byl oproti Katharinině předpovědi jediný rozdíl. Willkommenskultur v každém případě bylo Fraučino dílo.

Požádal jsem Frauke na Facebooku o přátelství a hned jsem jí napsal přes Messenger:

„Frauke? Chtěl bych tě vidět. Šlo by to?“ A pak jsem ke zprávě přidal svůj oblíbený sticker:

Nemohl jsem přestat myslet na matku. Bylo jí jednašedesát a za poslední tři roky nepublikovala žádnou knihu. Od července 2015 už druhý měsíc sváděla v denním tisku a v časopisech svůj osamělý boj s oficiálním německým postojem k uprchlické krizi. Varovala před německou sebeláskou, která se podle ní projevovala v proimigračním nadšení. Scény vítání uprchlíků na německých nádražích si v jednom článku troufla přirovnat k vítání Hitlera v kterémkoli německém městě po roce 1933. Něco takového ji okamžitě v německém veřejném prostoru té doby vyřadilo na periferii, což Katharina určitě dokázala předem odhadnout.

Našel jsem si tu pasáž na internetu: „Netvrdím, že uprchlíci jdou do Německa vyhlazovat a zabíjet, v tom přirovnání s vítáním Hitlera vůbec nejde o ně. O co mi jde, je kýčovitost a fanatismus na naší německé straně. V Čechách, kde jsem se narodila a kde jsem zažila dvacet let socialismu, jsme takovému chování říkali hurá akce. Mám dojem, že to, co se v současnosti děje na německých nádražích, je právě takovou hurá akcí; možná dobře myšlenou, ale příliš jednolitou na to, aby v sobě neskrývala nebezpečí. Aby bylo jasno, nemám nic proti pomoci druhým. Souhlasím s názorem, že v době krize je třeba konat, nikoli dál donekonečna mluvit. Pokud by Německo před uprchlickou krizí strčilo hlavu do písku tak, jak to udělaly země visegrádské čtyřky, kritizovala bych ho za to, stejně jako se to snažím dělat v případě své rodné země. Co mi však na německém přístupu vadí, je fakt, že ani pětašedesát let po válce se Němci nenaučili úplnému základu, že lidé jsou si rovní. Tehdy před sedmdesáti lety to byli Židé, Poláci nebo Češi, co údajně mělo být podřadné, zatímco Němci byli nadřazená rasa. A teď v září 2015? Moc se toho nezměnilo, jen detaily: nadřazená rasa jsou uprchlíci, Němci sami sebe vnímají jako Židy. A milují se za to, za tu svoji falešnou skromnost… S tím, že se Němci ani pětašedesát let po válce nenaučili poznat rozumnou míru, s tím už jsem se smířila. Bez tohohle druhu fanatismu by navíc nešlo vyrábět bezvadné německé stroje. Nicméně i k tomuhle dodávám jedno pořekadlo, které si pamatuji ještě z Čech: nic se nemá přehánět a všeho moc škodí. Moc nenávisti, ale i moc lásky. Německo přece není Severní Korea, aspoň tedy nebylo, když jsem do něj v roce 1978 přišla a když mi Německo poté, co si dobře zjistilo, kdo jsem, poskytlo azyl.“

Fakt, že jí takové texty publikovali, byl především důsledkem setrvačnosti. Katharina předtím vydala v řadě za sebou několik čtenářsky úspěšných a kritikou ceněných knih.

Ihned se samozřejmě našli tací, kdo se snažili Katharinu zesměšnit. Chtěli ji odsunout ze stránek Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších seriózních německých periodik. Katharininy řeči podle nich patřily nikoli do FAZ, nýbrž na demonstrace xenofobní Pegidy, která byla silná převážně v bývalých východoněmeckých spolkových zemích.

Vytlačit ji ze seriózního tisku se sice nepodařilo, ale uměl jsem si představit, jak jednašedesátiletou Katharinu její boj musí vysilovat. V posledních letech ji trápily žlučové kameny a jiné zdravotní problémy. Naposledy jsem ji viděl ještě před začátkem uprchlické krize, loni o vánočních svátcích, kdy jsme sedmadvacátého prosince na den zajeli do Wiesbadenu. Celé svátky jsme ale i s dětmi trávili ve Stuttgartu.

Vzal jsem zpátky do ruky notebook a napsal jsem Katharině:

„Mami, hele, já s tou tichou domácností končím. A taky se ti omlouvám. Moje reakce tehdy byla přehnaná, samozřejmě jsi měla právo na svůj život, byla jsi ještě mladá, když táta zemřel. Nikdo po tobě nemohl chtít, abys jen chodila na hrob a vzpomínala, uznávám to.

Pamatuješ si na maličkou Frauke? Vlastně ti píšu kvůli ní. Podle Facebooku se zdá, že má dvě děti, vdaná asi není, našel jsem ji pod jejím dívčím jménem. Napsal jsem jí těsně předtím, než jsem se pustil do tohohle e-mailu. Hodně se teď angažuje, je plně pro uprchlíky. Nedivil bych se, kdyby je chodila vítat na berlínské nádraží, přesně tak, jak jsi o tom psala ve svém článku.

Já s tebou v tomhle souhlasím, mami. Situace v Německu je mi nepříjemná. Budu ti fušovat do řemesla a pokusím se o kratičkou analýzu, jak Německo došlo k tomu, kde teď je.

Vlastně jsem to mohl odhadnout už za našich studií, jak to s Německem dopadne. Frauke na škole roky nedělala vůbec nic. Německé vysoké školství v určité chvíli přestalo plnit úlohu služby společnosti a národu. Místo toho německé univerzity začaly sloužit jednotlivcům a ideologii, která před společností a národem upřednostňovala právě jednotlivce. Instituce, které měly dodávat vládnoucí třídu, se změnily v zaopatřovací ústavy, kde se dětem, jako byla maličká Frauke, nenabízelo vzdělání, nýbrž takzvaný prostor k dalšímu osobnostnímu rozvoji. Péče o dítě. Centrální figura německé společnosti, Herr a Frau Každý.

Místo Übermensch přišli Jedermann und Jedefrau! Miloučké dětičky, the kind Kinder!

Německá reakce na uprchlickou krizi byl výsledek. Ně­meckou odpověď ve skutečnosti nedávala Angela Merkelová a její kabinet, nýbrž maličká Frauke Schultheiß, tisíce a tisíce takových maličkých humanitně založených bestií, kterým v té době bylo něco kolem pětatřiceti. Ti lidé nic neuměli, v pěta­třiceti už ani zahrát uvěřitelné dětství. Co mohla maličká Frauke dělat, krom toho, že kupovala bio potraviny a třídila odpadky?

Taková malá bestie po uprchlících musela skočit, však to jsou jednoduché počty: jde o vzpouru podřadnosti. Je to vzpoura kulturologie proti jaderné fyzice, vzpoura gender studies proti lékařství, vzpoura bohemistiky proti právnické fakultě.

Zdravím tě z pražské Letné, mami, a je mi málem do breku. Jsme Němci bez Německa.

Tvůj Mathias“

Na Facebooku mi mezitím odepsala malá Frauke:

„Mathiasi… Jaká událost, dostat od tebe zprávu po tolika letech. A co ten sticker prosím tě? XXX“

Můj dotaz, zda se můžeme vidět, ignorovala. Stejně tak moji žádost o přátelství.

Za hodinu jsem musel vyrazit na schůzku, kterou jsem si včera odpoledne domluvil přes Tinder. Té české holce bylo jednadvacet a líbila se mi. Šel jsem se sprchovat. V Praze byl krásný letní den. A stále nula uprchlíků.

S malou Frauke jsem pak už víc nekomunikoval. Jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem zkopíroval příslušné pasáže ze svého e-mailu pro matku a poslal jsem je Frauke s dovětkem:

„Německo je teď tvoje. Gratuluju.“

Odepsala mi: „Fašisto.“

A zablokovala si mě.

S matkou to bylo lepší. Začali jsme si vyměňovat e-maily, přestože moji analýzu současného Německa Katharina podle všeho přijímala jen s rozpaky:

„Mathiasi! Ani nevíš, jak jsem za tvůj e-mail vděčná… Přijeďte mě s Marií navštívit, co říkáš? Kdybys jen věděl, jak já tu holku miluju. Slib mi, že mě vezmete do Itálie, dokud jsem ještě fit. Chtěla bych se podívat do Sieny, byli jsme tam tuším v šestaosmdesátém s tebou a s Clemensem, pamatuješ na to…? Ve své analýze vydáváš současnou německou oficiální reakci za vzpouru průměrnosti proti elitám. Za elity přitom označuješ lékaře a právníky, kteří žijí v nějakých pěkných měšťanských domech, tak si to aspoň představuju, když čtu tvoje řádky. Třeba v takových domech, jako je ten váš v Zehlendorfu… Pojímáš podle mě elity až příliš tradičně, v tom vidím úskalí tvé úvahy. Víc si o tom můžeme říct osobně, pokud se ti bude chtít. Máma“

2.

V noci ze třináctého na čtrnáctého listopadu 2015 došlo v Paříži k sérii deseti koordinovaných teroristických útoků střelnými zbraněmi a sebevražednými bombovými útoky, která za sebou nechala sto třicet mrtvých a stovky zraněných. Někteří z teroristů do Evropy prokazatelně přišli balkánskou cestou spolu s migrační vlnou.

Katharina o týden později na svém blogu publikovala článek s titulkem Thilo Sarrazin měl pravdu; multikulturalismus je absolutní omyl. Krom toho si zřídila účet na Facebooku a na Twitteru, kde poté velmi aktivně obhajovala své protiimigrační názory.

Z M. deníku

1. ledna 2017 – noc

Vánoční svátky jsme toho roku trávili společně u Caiazzových ve Stuttgartu. Já s Marií a dětmi, Seba s Martou. Z Wiesbadenu přijela Katharina. S Marií jsme zrovna slavili deset let od svatby. Jen chvíli před Vánocemi navíc zemřela otcova první žena Hanna; připili jsme si i na její památku.

Mariini rodiče se s Katharinou od naší svatby vídali jen málo, na vzájemných sympatiích se ale za těch deset let nic nezměnilo, dokonce naopak. Marta i Seba ve Stuttgartu četli Katharinin blog i její další články a dávali jí za pravdu. Podporovali ji a obdivovali vehemenci, se kterou se moje mamá dávala do svého osamělého boje.

Stuttgart přitom už po desetiletí byl městem imigrantů; čtyřicet procent obyvatel víc než půlmiliónového Stuttgartu sem přišlo ze zahraničí, dvojnásobně víc než kolik byl německý průměr. Byli to cizinci, kdo po válce znovu budovali místní průmysl: nejdřív Italové, pak Řekové, Španělé, Jugoslávci a nakonec Turci. Mírumilovné a pragmatické město, synonymum pro německé know-how a sídlo obřích korporací, jako byly Bosch, Porsche nebo Sebův Mercedes, integraci zvládalo s ukázkovou brilancí. Na rozdíl od mnohých jiných německých měst ve Stuttgartu nikdy nevznikla ghetta, kde imigranti žijí uzavřeni ve svém mikrosvětě.

„Stuttgart byl dlouho ráj na zemi,“ mínil Seba.

K tomu tématu se s Katharinou dostali hned třiadvacátého, brzy po Katharinině příjezdu. Matka přijela do Stuttgartu vlakem, volvo už většinou nechávala stát na cestě před vilou.

„Utopie,“ pokračoval Seba. „Počítačová hra, kde na jednom konci města stojí zoo, na druhém univerzita a fotbalový sta­dión. Všude parky. Něco takového ale nedrží pohromadě zeleň, nýbrž… Před deseti lety by mě nenapadlo, že něco takového řeknu, ale… Pevná vůle.“

„A zdi,“ dodala Katharina. „Utopie vyžaduje specifické podmínky. Město uvnitř hradeb… Když chcete něco venku, spustíte dolů z věže na provazu vědro.“

„Willkommenskultur vůbec není nový termín,“ pokračovala Katharina. „Kdysi se tím slůvkem maskoval prostý fakt, že Německo vzalo své mechanické rameno a nabralo s jeho pomocí pracovní síly v Turecku, když jsme je nutně potřebovali. Ten termín krom toho znají i v gastronomii, v hotelnictví, v turismu. Člověk si otevře podnik a samozřejmě chce, aby k němu chodili zákazníci a platili mu. V turismu ten termín prostě má své místo… I teď se říká, že Německo potřebuje další zahraniční dělníky. Dobře. Když si ale jdete natočit skleničku vody, nečekáte povodeň.“

To téma nás provázelo po celé svátky. I Marta byla k integraci nově příchozích skeptická:

„Tvrdí se nám, že z nich budou doktoři a právníci. Prý vidíme jenom jejich večerky a fast foody, doktory a právníky prý nevidíme, protože ti údajně sedí v těch samých domech, ale ve vyšších patrech, kam prostě z ulice není vidět… Takže budeme čekat. Asi to nejde zařídit ze dne na den, to je pravda. Zatím postávají a posedávají v zimních bundách před nádražím a kolem náměstí Arnulfa Kletta. Jsou jich tam stovky a nemají kde bydlet. Město narychlo staví provizorní montované ubytovny, zatím spí v tělocvičnách a kde se dá… Ať se na mě nikdo nezlobí, ale já už na svět koukám víc než šedesát let, a tohle jsou báchorky,“ řekla Marta a napila se tradičního vánočního punče. „Za tu dobu jsem se snad naučila něco vidět a odhadnout. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tihle lidé sem nepřišli pracovat. Podle mě spoléhají na to, že je konec… Že je to tady k rozebrání.“

„Neví, proč sem přišli,“ řekla Katharina. „Než se dali na cestu, tak to možná věděli. Jakmile si ale stoupli před stuttgartské hlavní nádraží, najednou prázdno. Vygumovaná hlava. Najednou podle mě nevědí… Cosi jim před stuttgartským nádražím vygumovalo hlavy. Právě tohle se snažím říct všemi svými články. To něco, co jim tady u nás gumuje hlavy, to bude velmi pravděpodobně něco, co patří nám, co jsme my… Neumíme hospodařit s energií. Nemáme ji. To nadšené vítání a demonstrace odsuzující rasismus a násilí na uprchlících celou věc jenom komplikují. Zdá se, že v tom je energie, ale je to jenom klam. A ti Syřani, Pákistánci a Nigerijci to prostě poznají, vnímají to… Stoupnou si před nádraží, za sebou mají celou tu energickou pouť, ale co tady pak najdou, je kilometry se táhnoucí holina, z níž se vynořuje jediný řečnický pultík, za kterým stojí a mluví jakási vybledlá a špatně ostříhaná mamka, Mutti Merkel, což mimochodem zní strašně posměšně. Načež opět kilometry holina, jen občas z ní jako zajíc vyskočí nějaký ten lajk na Facebooku… Demonstrace na podporu uprchlíků vklíněná mezi dvě hodiny posílání srdíček a koncert Taylor Switt… Připouštím, že jsme zdravá a demokratická země. Připouštím, že jsme vyhráli nad svými dějinami. Za všechno se ale platí. Tak, jak tady teď jsme, jak bledí a bez energie tady teď jsme, tak tady můžeme být jen sami. Právě tohle se snažím ukázat každým svým článkem!“ řekla Katharina a poprvé zvýšila hlas.

„Nemůžeme si dovolit je přijmout, protože na to prostě nemáme,“ řekla. „Nezvládneme to. Přišlo to ve špatné době, příliš pozdě. A pokud to rychle nevzdáme, bude to tak zhruba fifty fifty. Půlka z nich se nám bude smát, půlka nás bude dál vyhazovat do povětří.“

Maria po těch slovech odhodila ubrousek, hlučně odsunula židli a vstala od stolu:

„Musím se jít podívat nahoru na děti,“ řekla a odešla do patra.

Byla nespokojená. Nelíbilo se jí, co u stolu zaznělo. Myslela si, že zná Afriku, že byla v Čadu, a my že jenom tlacháme v bezpečí u punče. Nechápala, jak můžeme házet do jednoho pytle uprchlíky ze střední Afriky s nějakým vzdělancem ze Sýrie. Nejradši by nám řekla, abychom se šli zahrabat a vymřít. Ale mlčela.

Díval jsem se na její vzdalující se zadek a štíhlé dlouhé nohy v úzkých leviskách. Byla i v sedmatřiceti stále velmi krásná.

„Maria by měla být naše kancléřka,“ řekl jsem. „Maria má barvu a tvar. S Marií v čele by se nám určitě nesmáli.“

Nakonec jsme ve Stuttgartu strávili docela příjemné dva týdny. Caiazzovi vlastnili prostorný dům na předměstí, kde by šlo pohodlně ubytovat i dvakrát tolik lidí. Katharina měla samostatný pokoj, já s Marií a dětmi studio s ložnicí a koupelnou.

O silvestru odpoledne jsme zavolali Piotrovi do Ostie, kam Piotr odletěl se svojí novou dívkou. Maria se teď v Berlíně s Piotrem občas vídala a oblíbila si ho. Oba byli v podstatě samotáři, rozuměli si. Nový rok jsme pak přivítali doma u Caiazzových; dvouletá Karolina o půlnoci už spala, ale šesti­letá Magda s námi poprvé zůstala vzhůru. Byly to dojemné chvíle. Miloval jsem svoji rodinu.

Když jsme se třetího ledna loučili, v médiích se pomalu začínalo mluvit o hromadných sexuálních útocích a okrádání žen, ke kterému mělo dojít v mnoha německých městech v rámci pouličních silvestrovských oslav. Největší počet napadení byl nahlášen v Kolíně nad Rýnem, k řadě útoků ale mělo dojít i na Zámeckém náměstí v centru Stuttgartu. Zprávu jako první přinesly na webu místní Stuttgarter Nachrichten, později i online verze Süddeutsche Zeitung, z televizí RTL.

Trvalo pak celý leden, než se poskládal alespoň trochu jasný obrázek. Podle konečných policejních zpráv bylo té noci v Německu napadeno víc než tisíc žen. Útočníků mělo být zhruba dvakrát tolik a jednali ve skupinách, často až stočlenných. Izolovali ženy od davu, obstoupili je. Pak je okradli, osahávali, strkali jim prsty do vagíny. Německá policie ve svých oficiálních stanoviscích uváděla, že útočníky byli „muži arabského nebo severoafrického vzezření“ a že v Německu do té doby nikdy nedošlo k tak masovým sexuálním útokům.

Katharina v jenom svém pobouřeném článku napsala, že šlo o projev morální nadřazenosti muslimů:

„Byla to jejich křišťálová noc. Nevidí v nás víc než dobytek, je třeba o tom mluvit bez příkras. Pohrdají námi. Odborníci nám budou další měsíce vysvětlovat, že ty útoky přímo souvisejí s frustrací muslimů, kteří si nevrznou, pokud nemají dost peněz na to, aby mohli uzavřít manželství; za předmanželský pohlavní styk hrozí v islámu přísné tresty, a tak dále. Houby. Pohrdají námi. Pokud jejich soudruzi řežou lidské hlavy a vyhazují nás do vzduchu, podle muslimů k tomu mají nějaký důvod, třebas by byl podle nás úplně směšný. Prostě ty bomby považují za důvodné, tečka. Ale viděli jste nějakou současnou pornografii řekněme naší provenience? Nemluvím o youporn.com, porntube.com, tube8.com. Mluvím třeba o heavy-r.com. Mluvím o poměrně bezdůvodném zvracení, kálení, močení a plivání do obličeje. Mluvím o tom, že naše děti jsou na klik daleko od pojídání lidských výkalů. Na klik daleko od prorážení prsou hřebíky. Na klik daleko od videí s následky pádů pod vlak a autohavárií… Netvrdím, že je na tom všem něco špatně, lidská sexualita je možná skutečně velmi různorodá a takto se alespoň může zdravě a neškodně vybíjet. Naše věc. Naše bezdůvodná a neobhajitelná kultura… Naše čistě neideologické násilí. Náš posthistorický plezír… Nechci, aby to vyznělo ironicky, ale braňme naši kulturu. Znovu je to úplně totéž, co tvrdím i jindy. V tom stavu, v jakém jsme, tady prostě musíme být sami. Fakt, že jejich kultura je často násilná, fakt, že hromadné sexuální napadání je pod označením taharrush jamai známé i z arabského světa, fakt, že žena je pro muslimy podřadná bytost; to všechno je v tomhle případě až druhá věc. V podstatě bych řekla, že jejich věc.“

4.

Když tenhle článek vyšel, Katharina už byla zpátky z Cortiny d’Ampezzo. Seba s Martou do svého oblíbeného střediska v Dolomitech jezdili v lednu pravidelně každý rok. Tentokrát se už před Vánoci dohodli i s Katharinou a vzali ji s sebou. Jeli ve třech devítimístným mikrobusem značky Mercedes, který měl Seba od firmy k dispozici. Vyrazili všichni hned třetího ledna přímo ze Stuttgartu, jen chvíli po odjezdu mladých zpátky do Berlína.

Středověká Cortina byla jedním z nejluxusnějších italských horských středisek. V roce 1956 se zde konaly zimní olympijské hry. Město krom toho bylo známé nejen díky historickému centru, okolním sjezdovkám a krajině, ale také kvůli společenskému životu po lyžování, kterému se dle francouzského vzoru říká après-ski. Caiazzovi tradičně bydleli ve čtyřhvězdičkovém Hotelu Menardi, v typické horské chalupě se sedlovou střechou, zdobným interiérem i fasádou. Seba by se Hotelu Menardi nikdy nevzdal pro nějaký boutique hotel s minimalistickým designem, kterých i v Cortině za poslední roky vyrostlo docela dost, přestože se město snažilo stanovovat a dodržovat stavební uzávěry.

Katharině horská Cortina připomínala Davos. Užila si deset dní lyžování, procházek a vysedávání po kavárnách, kde na notebooku psala článek pro svůj blog.

Do Wiesbadenu se vrátila v polovině ledna 2016. O měsíc později, když definitivně vyšlo najevo, kolika lží a manipulací se v souvislosti s informováním o silvestrovských útocích dopustila německá média (zadržování zpráv, relativizování útoků), Katharina se rozhodla vstoupit do národně konzervativní strany AfD.

Marta shodou okolností ve Stuttgartu udělala totéž, dokonce ještě o něco dřív než Katharina. Dělala to kvůli svému děvčátku, kvůli Mariinu bezpečí a kvůli budoucnosti svých dvou vnoučat.

V březnu 2016 pak za islamofobní a populistickou AfD kandidovala v zemských volbách. Strana v Bádensku-Württembersku získala 15,1 % a Marta se stala zemskou zastupitelkou.

Mathias, když se obě ty informace dověděl, pomyslel si: „Tak teď jsme jedna velká fašistická rodina.“

5.

Mathias z toho měl legraci. Jeho pravá nátura v těch letech téměř nebyla vidět; byl šťastný a velmi mladistvý. Od května do září nosil výhradně krátké kalhoty, bavlněná trička či rozhalené bílé košile. Na nohách v létě žabky, a to nejen u vody, ale i na Letné, kterou teď už považoval za svůj domov. Žil tam v trvalém údivu. Nad sebou, nad Prahou, nad Českem.

V trvalém údivu, avšak velmi svobodně a spokojeně. Často v té souvislosti vzpomínal na matčinu úvahu o stuttgartských uprchlících, kteří s vygumovanými hlavami postávají před německými nádražími. Cítil se na Letné stejně, ale ono vygumování vztahoval spíše na Česko; byla to v té době země, které jako by chyběla jedna dimenze; jako by někdo skutečně vzal gumu a nechal s její pomocí zmizet část českého veřejného prostoru. Kus reality chyběl. Vygumované Česko, říkal si Mathias, a byl v té z části vygumované zemi moc rád, sám nutně z části vygumovaný.

Krom uprchlíků v Česku chyběla i ona myšlenková sféra, kterou Mathias znal z Německa: noviny jako Die Zeit, matka a lidi jako matka, berlínská divadla, Volksbühne, vážné veřejné diskuse, přenášené televizemi či rozhlasem, vždy otrocky odlehčované vtipem… Všechna ta tíže, která člověku přišla zcela přirozená, dokud v ní žil, ale kterou pak vůbec nepostrádal, když najednou nebyla. Život v Česku, život v pohádce. Mathias si pořídil drahé skládací kolo a deset let starý kabriolet značky Saab, s nímž jezdil na výlety do různých kapitol té pohádkové zemičky. S sebou vždy brával nějakou pěknou umělecky založenou slečnu. Po hnědnoucí Evropě pak za prací jezdil svojí černou audi. Na očích černé brýle, na sobě dobře padnoucí oblek. Přitáhl za vlasy z hnědnoucí Evropy peníze a opět se na pražské Letné svlékl do trenek a fandil Angele Merkelové. Sen. Hned dva sny vedle sebe.

Techno, trenky, funky chůze po Stromovce. Terasa, sprcha na terase. Koks a extáze. Kámoši. Češi, ale i cizinci. Česky Mathias mluvil už skoro plynně, ale všechno, co říkal, byly bezvýznamnosti. V tehdejší Evropě, která řešila uprchlickou krizi a s tím spojené nebezpečí fašizace a pravicového populismu, jako by pro sedmatřicetiletého Mathiase Waltera nebylo místo; představoval raritu, fracka, který se směje, zatímco Evropané kopají Evropě hrob. Marine Le Penová ve Francii, AfD v Německu, Geert Wilders v Nizozemí, PiS v Polsku, UKIP ve Velké Británii, Norbert Hofer v Rakousku, Viktor Orbán v Maďarsku, prezident Zeman v Česku. Byla to vážná věc. Cosi kolabovalo. V Evropě bylo víc hloupých lidí, než se myslelo. Vzdělanci, jako byl Mathias, se v takové dějinné fázi měli uráčit vyjít na palubu a chopit se kormidla. Tak se po tom volalo v Die Zeit a jinde.

Kdo si celou tu tehdejší evropskou hromadu přebral – a Mathias to udělal –, docházel k následujícímu závěru. Po druhé světové válce bylo třeba rychle zapomenout na válku. Vzdělanci cíleně z evropského davu vychovali dav, který se nezajímal o nic jiného než o konzum. O šedesát let později vzdělanci začali se svým davem zacházet jako s onucí, když si uvědomili, že je to nemyslící a snadno manipulovatelné stádo. Golem, kterého vzdělanci po válce uvedli do pohybu, se měl zase uklidnit a zalézt do skříně. Takzvaná demokratická Evropa někdy po roce 2015 napřela své úsilí k tomu, aby golemovi dala ránu mezi oči a sebrala mu z hlavy šém. To najednou bylo všeobecného podivení, když se zjistilo, že po šedesáti letech flákání na stole nestojí pěkná teplá večeře! Takže do práce, mládeži! Praporek, který se šedesát let držet před očima lidu, najednou změnil směr, najednou se mělo jít jinam. Už ne k Lidlu a Zaře, nýbrž ke knihovnám, huš, huš, a studovat – demokracii, lidská práva, toleranci, soucit. Mathias přitom byl ideálním praporečníkem: šest let na Humboldtově univerzitě, dvě atestace. Takový Mathias Walter neměl právo na svůj zahálčivý letenský život, střídaný cynickým prodejem bílého masa. Evropa byla ohrožena, panebože!

Mathias si to ale nemyslel. Jeho ležérní život na Letné nebyl jen důsledkem pohodlnosti a rezignace. Z velké míry také odrážel Mathiasovu tehdejší životní filozofii. Věřil v řízený úpadek. Věřil v neaktivitu, v dočasnou pauzu, a totéž chování by podle něj prospělo i Evropě. Když ráno přišel z klubu, kde předtím strávil deset hodin a spolykal půlku lékárny, taky pak vydržel sedět celý den doma na zadku. V tom stavu, v jakém byl, nemělo smysl chodit ven a zkoušet tam cokoli zařizovat. Jeho stav prostě volal po tom, aby Mathias zůstal doma a koukal na seriály: Breaking Bad, True Detective, Game of Thrones. Pokud chtěl zítra zase fungovat, potřeboval prostě na den vysadit. Absolutně totéž podle něj platilo pro Evropu. Nechat věci na čas být, na dekádu nebo dvě. Nelézt ven v kocovině. Zavřít se doma a vysadit u seriálů. V takových chvílích člověka dokonce leccos napadne.

Mathiase takto napadlo koupit dárky svým dvěma dcerám a své krásné ženě, svým třem děvčátkům. Pokaždé, když se vrátil do Zehlendorfu, něco pěkného jim přivezl. V poslední době se do Berlína vracel docela často, jednou či dvakrát do měsíce. Přespal, pomiloval se s Marií, potěšil se s dětmi. Magdě už bylo sedm a chodila do druhé třídy. Štíhlá a chytrá. Dobře vychovaná. Nic takového jako děti, o kterých psala ve svých knihách Katharina. Žádná odpornost, kvůli kterým podle Kathariny údajně dnešní matky odmítají rodit.

Trochu starostí měl Mathias s botoxem ve tvářích a teď už i ve rtech. Tajit věc před Marií nemělo smysl, viděla změny vždy na první pohled. Vysvětlit se jí to ale také nedalo. Bylo to podivné, temné; byla to jediná temná věc z Mathiasova života, která se Marii v té době dostala na oči. Poznávala ho.

Další starost, objektivně mnohem větší, se týkala Mathiasových ledvin. V Mariině ordinaci si vždy vzal aspoň k přibližné kontrole diagnostický proužek pro analýzu moči, který pravidelně ukazoval silně zvýšený obsah krve i bílkoviny. Byly to jen hrubé výsledky, Mathias však z nějakého důvodu odmítal detailní vyšetření. Stejně tak odmítl změnit životní styl. Dobře přitom věděl, že jeho ledviny mohou každým měsícem zkolabovat, taková u jeho onemocnění byla prognóza. Co by ho v případě kolapsu mohlo zachránit, krom trvalé dialýzy, byla transplantace ledvin.

Mathias často při řízení, zatímco křižoval Evropu, myslel na to, že by o ledvinu řekl Marii. Jednou, to bylo v létě 2016, se jí na to zeptal. Byli tehdy i s dětmi v Ostii u Říma, Piotr jim na dva týdny v září půjčil svůj apartmán. Pronajali si auto a jezdili po okolí. Mathias tehdy byl po celou dobu ukázkovým otcem a manželem.

Když jí tu otázku položil, seděli po večeři v pizzerii na Piazza Navona a pili Lambrusco. Magda s Karolinou si zrovna hrály u fontány ve středu náměstí. Maria s Mathiasem toho večera neměli jedinou starost, byli spokojení a odpočinutí. Zítra je čekala cesta zpátky do Berlína.

„Kdyby na to došlo, Marie… Mohl bych s tebou počítat?“

Mathias tu otázku položil takovým tónem, že vlastně předvídal odpověď. Mluvil důvěrně, dokonce trochu nadřazeně. Považoval její souhlas za samozřejmý. Vlastně se z tohohle úhlu pohledu zdálo být logické, že se ptal právě teď, po těch krásných a neproblematických dvou týdnech a těsně před odletem domů. Myslel si, že si ledvinu těmi čtrnácti dny zasloužil; že si ji zařídil; že mu patří.

Na Marii dotaz zprvu zapůsobil jako šok. Vteřinu si dokonce myslela, že se přeslechla. Jeho diagnóza, rizika jeho onemocnění a možné konce, to všechno jí bylo dobře známé. Nikdy ji ale nenapadlo, že by se věc případně měla řešit jakkoli jinak než medicínsky, což pro Marii automaticky znamenalo v prostorách nemocnice nebo kdekoli jinde, především však někde mimo rodinu. Mnohý by se nad tím asi podivil, ale Marii do té chvíle skutečně nikdy nenapadlo, že má tak blízko k Mathiasovu tělu a k Mathiasovi vůbec. Jejich blízkost až do teď končila na kůži a na sliznicích.

Hned druhý pocit však byl jiný. Hrdost a ohromení nad tím, že ji potřebuje a že jí dává možnost naplnit důsledně manželský slib.

„Nevím, co na to říct,“ odvětila a chytila ho při těch slovech za ruku.

„Samozřejmě,“ řekla rychle.

Pak jí to ale přišlo ukvapené, navíc i trochu hloupé; znělo to, jako by se nějaká husička hrnula do svatby. Navíc si začala uvědomovat, že tohle skutečně je velmi reálná možnost, velmi pravděpodobná budoucnost. Jeho ledviny opravdu mohou dosloužit.

„To se hlavně nikdy nestane,“ řekla. „Nevím, Mathiasi. Musela bych o tom přemýšlet. Takové otázky se člověku nedávají nad Lambruscem, když musíme platit a jít,“ řekla a podívala se po dětech.

„Mohla bych potom někdy teoreticky mít další děti? Bez ledviny? Zvládla bych to? Ve čtyřiceti…? Rozumíš mi?“ zeptala se.

Nechtěla však, aby to znělo jako odmítnutí. Bylo jí jasné, že Mathiasovi skutečně jde pouze o ledvinu; zároveň ale znala možný a úplně samozřejmý překlad Mathiasovy otázky, její obecnější verzi, která se úplně samozřejmě ptala na cit a na lásku.

Vytáhl pomalu svoji ruku zpod té její. Mariina váhavost se ho dotkla.

„Já bych neváhal,“ řekl.

„Já taky neváhám,“ odvětila smutně a naléhavě, jako by mluvila s malou Magdou.

„Pojďme, co říkáš?“ navrhla. „Slibuju, že o tom budu přemýšlet, Mathiasi… Pojď,“ pověděla a poplácala ho po ruce.

Pak vstala od stolu a zavolala na děti.

Druhého dne je Mathias zavezl z berlínského letiště Schönefeld zpátky do Zehlendorfu a sám ihned ještě večer odjel autem do Prahy. Maria pak o jeho přání znovu přemýšlela. Vůbec při tom neměla dojem, že musí nějak hluboce zodpovídat otázku, zda Mathiase miluje. Připadalo jí, že meritum věci je jinde.

O Němce je postaráno. Umírající Němci v podstatě neumírají. V Německu je všechno špatné ve skutečnosti ještě na míle daleko, když se spustí slzy a do pohybu se dají řady podpůrných mechanismů. V Africe ale lidi umírají jako zvířata; pokud v Německu je smrt ve skutečnosti ještě daleko, když se takticky vyhlásí, v Africe mnohé smrti projdou, aniž si jich vůbec někdo všimne. Marii tehdy při její misi v Čadu těch lidí bylo líto. Žen, dětí, mužů, všech bez rozdílu. Někteří trpěli těžkou podvýživou, jiní měli ošklivá zranění způsobená sečnými zbraněmi. Ženy a dívky mívaly zdevastované pochvy od brutálních hromadných znásilnění. Litovala je, ale neuměla se na ně dívat jako na ženy, muže a děti, kteří jsou jí blízcí stejným způsobem jako Němci.

Už z Německa byla zvyklá sahat do lidských těl, pod kůži, do břicha, šlo o absolutní každodennost. V Čadu ale najednou v těch samých situacích pociťovala ostych. Správná cesta v Čadu byla bez pochyb cesta frenetické aktivity, rychlého přikládání tampónů, rychlých řezů, cesta rychlého zachraňování životů a rychlého umenšování škod. Přesně tak o tom také s Tomassem uvažovali: v Čadu byli doslova zavaleni realitou, a pokud oni dva byli dobří lidé a dobří lékaři, neměli jinou možnost než spěchat, konat a vyhýbat se přitom jakémukoli zbytečnému myšlenkovému zacyklení. Měli jít kupředu a měli jít rychle. Na Marii však ta situace zapůsobila přesně opačně. V Africe začala chodit pomalu a v kruzích.

Nerozuměla tomu. Hned chvíli poté, co Mathias po jejich návratu z Říma odjel do Prahy a ona uložila děti, sedla ke svému notebooku MacBook Air a napsala Tomassovi následující e-mail:

„Tomassi, před chvílí jsme se vrátili z Ostie. Stýskalo se mi.

Mathias se mě těsně před odletem domů zeptal na jednu velmi podivnou věc. Má nemocné ledviny, nejde ale o nic akutního. Nicméně zeptal se mě, jestli bych mu dala svoji ledvinu, pokud by bylo třeba… Šílené…! Řekla jsem mu, že o tom budu přemýšlet, že to není jen tak. Urazil se, že prý tedy počká na verdikt. Asi jsem mu na to rovnou měla odpovědět, že není na co čekat, že mu ji samozřejmě dám, jiná odpověď přece ani neexistuje… Bude o něj dobře postaráno. Dostane nejlepší zdravotní péči a moji ledvinu, pokud ji kdy vůbec bude potřebovat; podle statistik jeho onemocnění končí kolapsem ledvin zhruba ve třiceti procentech případů. Ty víš, že ho mám ráda. Pojistím ho svým vlastním tělem, už teď je ta ledvina jeho. Já ji jenom udržuji při životě. Jsem něco jako jeho mrazák.

Ihned jsem si ale v té souvislosti opět vzpomněla na Afriku. A co se teď chystám napsat, z toho mám opravdu velký strach. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili… Nevíš, jestli skutečně monitorují e-maily všech lidí na planetě, nebo je to jenom mýtus? Opravdu existuje stroj, který prohledává všechnu komunikaci a zachycuje v ní závadná slova? Existuje někde seznam takových závadných slov…? Možná jsem sto let za opicemi, když o tom nic nevím, ale tohle fakt šlo vždycky mimo mě. Promiň. Risknu to…

Pokud mě slyšíš, stroji na vyhledávání slov, tak tohle je věta, o které si já osobně myslím, že by asi neměla zaznít: Obávám se, že jsem rasistka, Tomassi. Uvědomila jsem si to až tady, vlastně až teď, když loni začali ve velkém přicházet uprchlíci do Německa. Jednak je skutečně vidím jako masu lidí, což se nám tady v Německu zakazuje. Neumím se zajímat o jejich individuální příběhy, což se nám naopak přikazuje… Mám pocit, že je to příliš evropské, příliš naše. Příběhy, psychologie, porozumění. Co když je čas na změnu a co když ta změna přichází spolu s nimi? Co když je to skutečně i jejich kontinent? Co když si na něm chtějí nastavit svoje pravidla?

V mojí rodině jsou v podstatě všichni proti současné německé politice. Rodiče, Mathias, Katharina. Když se baví o Německu a o uprchlících, sedím jako pecka a poslouchám, ale můžu vždycky vyletět z kůže. Já jsem naopak jednoznačně pro přijímání uprchlíků, dokonce v co největších počtech, však víš. Máme na to stejný pohled. Právo azylu mi navíc přijde jako až neskutečně krásná a hřejivá konstrukce. Vlastně bych uprchlíky klidně přijímala už jen proto, aby nám svým příchodem pomáhali budovat tenhle úžasný starobylý princip práva azylu. Když mi Magda lezla pod sukni… Když kdysi lidi hledali azyl pod klenbou katolického kostela… Když jsme všichni byli v matčině děloze…

Mám pocit, že já a ty, Mathias a moji rodiče, že my všichni žijeme od narození hned v několikanásobném azylu. Skladování ledviny pro Mathiase, důchodový systém, zaheslované účty. Za tu dobu jsme si vybudovali vlastní způsob života, vlastní formy láskyplnosti.

Nevěřím, že by kdokoli z těch, kdo sem loni nebo letos přišli, dokázal slíbit svému blízkému ledvinu přesně se stejným duševním pohnutím, s jakým jsem to udělala já. S láskou, ale zároveň i bez lásky, s dobrým rozmyslem, ale i docela bez rozmyslu, s radostí, ale i bez ní. Právě tohle z nás podle mě dělá jinou rasu. Ta uprchlická krize přišla na poslední chvíli, ale snad ještě včas. V jejich příchodu je velmi hluboký smysl. Má to být otřes, tak to aspoň vnímám. Vidím v tom boží prst, který nám říká, už dost, už to stačilo. Boží prst před božími rty.

Neměli bychom po takové výzvě skutečně zmlknout (nebo je to jenom moje alibi?), zabrat nějaké místo s dobrým výhledem a oddat se tichému pozorování? Nechat jim to tady? Nebo v sobě máme naopak mobilizovat všechnu zbylou energii…? Měla bych nechat té docela směšné nefrologické praxe? Jít zpátky do nemocnice? Pozvat tě do Berlína, když jsem tady stejně pořád sama…? Chtěla bych tě sledovat, jak si budeš počínat na novém teritoriu. Představuji si k tomu hlas Davida Attenborougha, toho moderátora a přírodovědce, který natočil Planetu Zemi. Sedla bych si do kouta a dívala bych se, jak prolézáš náš až zbytečně velký dům.

Napiš mi. Líbám tě.

Maria“

Polibek ke svému e-mailu přidala úplně poprvé a hned po odeslání toho na vteřinu zalitovala. Tomassovo manželství už dávno nebylo tak pohádkové jako před deseti lety. Tomassova žena Nadine si našla milence, Tomasso se to údajně dověděl úplnou náhodou, když na jejím telefonu blikla notifikace, zatímco si Nadine odskočila v restauraci na toaletu. Děti už měli velké, Nadine požádala o rozvod, to byla informace z Tomassova posledního e-mailu. Nadine se od něj odstěhovala, dokonce prý pryč z Lugana, snad na sever do Curychu. Rozchod byl definitivní. Mariin vzdušný polibek se v takové situaci mohl stát základem pro nepříjemné nedorozumění.

Šla spát. Za pár dní bude slavit osmatřicáté narozeniny. Mathias se prý asi do Zehlendorfu v té době nedostane, mrzelo ho to. Určitě jí ale popřeje po Skypu.

6.

Osmého listopadu 2016 v prezidentských volbách ve Spojených státech těsnou většinou hlasů nečekaně zvítězil republikánský kandidát Donald Trump. Pro mnohé šlo o frustrující stržení kor­midla; Trumpův předchůdce Obama, první americký prezident tmavé kůže, v liberalistickém vnímání světa udal jiný kurz. Obama měl podle plánu velení předat první prezidentce. Po ní měl přijít první prezident homosexuál. Ten pak měl o čtyři roky později předat Bílý dům prvnímu bílému prezidentovi, který byl původně bílou ženou. Prezidentský úřad už by v té době byl úřadem spíše kamarádským. Svět by byl svobodný, bez hranic, mírumilovný. Nevládla by pevná ruka nýbrž high five; zvednutí ruky a plácnutí si s kolegou rozevřenými dlaněmi. S pomocí srolovaných Die Zeit a britského Guardianu by nikoho nenapadlo zabíjet mouchy.

Na zemi se skutečně našli lidé, kteří podobnému vývoji věřili a považovali ho za žádoucí. Celá pražská Letná a půlka Německa svět viděly právě takto. Místo toho však koncem roku 2016 přišel Donald Trump. Sousloví „veni, vidi, vici“ na málokoho v minulosti sedělo lépe něž na něj; včetně prázdna, které se rozevírá za slovem „zvítězil“.

Donald přitom podle analytiků byl představitelem druhu, který nezadržitelně vymíral: bílý šovinistický muž. Ve volební kampani prohlásil, že po vítězných volbách nechá postavit zeď mezi Mexikem a Spojenými státy, aby zabránil příchodu nelegálních imigrantů. Pár měsíců před volbami se do médií dostal deset let starý zvukový záznam, na kterém se Trump vyjadřuje o ženách: „Můžeš si s nima dělat co chceš, pokud jsi hvězda. Normálně je chytneš za kundu a hotovo.“

Mathiase Donald fascinoval. Byl rád, že vyhrál. Po fyzické stránce mu připomínal Piotra; stačilo při kterémkoli Donaldovu proslovu stáhnout zvuk a Mathias měl dojem, že na něj z obrazovky mluví nějaká Piotrova starší a otylejší verze s parodií na Piotrův účes.

Když se Evropa devátého listopadu odpoledne dověděla překvapivý výsledek, Piotr byl první, komu Mathias napsal. Seděl tehdy zrovna s mladičkou Dominikou Kurelovou v Oku, v baru u svého domu:

„Piotře, sleduješ to? Mám tady vedle sebe buchtu a vnímám to tak, že mám zelenou. Chytit ji za kundu, co říkáš…? Šla na záchod. Možná plakat. Tady jsou z toho všichni zdecimovaní, zrovna tady. Čechy přece vždycky byly Athénami a Římem severu. Zaalpská renesance, haha.

Zeď, Piotře! Zeď! Slyšíš? Tohle slovo jsme za poslední čtvrt století skoro zapomněli. Patřilo jedině mezi Židy a Araby, do Palestiny, do toho žloutku naší civilizace. Ale celej rozumnej bílek už měl bejt navždy beze zdí. Fajn. Ale podle mě grandiózní omyl. Tady v Praze mi stačí, abych pověděl, že jsem z Berlína, stačí k tomu trochu německej přízvuk a saab kabrio, a mám kolem sebe tak vysokou a krásnou zeď, že ty holky nemůžou odolat. Škrábou se ke mně po tý zdi jako březí kočky. A naše LWK…? Žiju už skoro čtyřicet let a nevidím kolem sebe nic jinýho než zdi. Sotva jedna padne, hned se ukáže další. Stavění zdí podle mě člověka uspokojí na mnohem delší dobu než jejich občasný boření… Jsi tam? Pozdravuj Marii, pokud se uvidíte. Na Trumpa, cheers!“

Piotr si Mathiasovy zprávy četl na telefonu, ale neodepisoval. Byl zrovna ve Varšavě, kde si stále pronajímal byt, přestože varšavská pobočka LWK Loyalty přinášela s každou další měsíční uzávěrkou méně zisků.

Většina obchodů se po roce 2015 přesunula dál na Východ. Stabilní příjmy generovalo Rumunsko a Bulharsko, nově se LWK Loyalty docela úspěšně pustila na Ukrajinu. Sháněly se holky. Ideálně holky z lesů, luk a pastvin. Za vzor se dávala Sibiř. Bílá kůže, čím světlejší, tím lepší. Žádné cikánky, a pokud ano, tak jen ty úplně nejmladší. Západní klientela LWK Loyalty se za poslední roky hodně proměnila. Firma teď organizovala víc castingů ve spodním prádle než pracovních pohovorů o medicíně. O tom by se však Piotrovi nechtělo mluvit. Do Varšavy tentokrát navíc nepřijel za prací.

S Judytou se seznámil před třemi měsíci, pracovala jako pe­diatrička v jedné varšavské nemocnici. Piotr nevěřil, že se mu něco takového ještě kdy stane, ale zamiloval se do ní, a co bylo důležité, zamiloval se do ní čistě a dobrotivě. Byla stejně stará jako on, rozvedená, měla jednu už dospělou dceru. Začal za ní jezdit do Varšavy, vídali se co nejčastěji to šlo. Neublížil by jí. Byl přesvědčený o tom, že Judyta je dobrý člověk, a nepotřeboval k tomu zjištění déle než několik měsíců. Věděl to, viděl to. Už víc než deset let se živil prodejem a odhadováním lidí. Stačilo mu přijít k Judytě domů, chytit do rukou hlavu jejího psa, německého ovčáka jménem Mandek, a podívat se. Psi podle něj byli velmi jednoduchá stvoření; Piotr věřil, že v případě psů beze zbytku platí, že jak se do psa volá, tak se ze psa ozývá.

Když mu začaly chodit Mathiasovy zprávy, zrovna byl s Judytou v jejím domku v Łomiankách na předměstí Varšavy, který zdědila po prarodičích. Piotr odhadoval, že mohl být postavený někdy v sedmdesátých letech. V garáži stála sekačka na trávu, v rohu garáže malá dílna. Pilka na prořezávání ovocných stromů, kleště, šroubováky, stočená hadice na zalévání. Celý dům i jeho vybavení jako by měly stažené barvy; málo reklam, málo firemních nápisů, málo vizuálního křiku. Piotrovi přišlo, že kolem Judyty zůstalo to nejlepší z doby před koncem minulého režimu. Když dům zdědila, nechala ho tak, jak byl; bezvadně se o něj starala, ale nepotřebovala na něm nic zásadního měnit. Vyhovoval jí.

Piotr se v Judytině domácnosti ke svému úžasu také cítil dobře. Znovuobjevoval ve Varšavě něco, co považoval za dávno ztracené; svoji dobrotivou tvář a spolu s tím i dobrotivou tvář dávno minulé a zavržené doby. V Berlíně šlo podobnou atmosféru najít v zahrádkářských koloniích v bývalých východních čtvrtích. Kdyby Piotr onu náladu měl popsat, řekl by, že to byl klid. Suverénní a vědomý klid. Nulová hysterie. Nic pornografického, nic na Facebook. Nic, z čeho by sálal testosteron. Stopička višňového likéru. Absolutně žádné pomyšlení na guatemalský rum nebo na tequilu. A už vůbec ne na lajny koksu. K Judytě a k jejímu domku se hodil acylpyrin, čaj, proutěné křeslo a noviny. Pociťoval v Łomiankách úlevu. Když si vzpomněl na svůj berlínský byt, myslel na něj bezmála jako na designovou diktaturu, jako na něco velmi zatěžujícího.

Mathiasovy zprávy byly zprávami z jiného světa, a pokud Mathias od Piotra čekal pochopení, nemohl pro odesílání svých zpráv zvolit méně vhodnou dobu. Trumpovo vítězství navíc Piotr intuitivně vnímal jako špatnou zprávu. Považoval Trumpa za vulgárního burana.

Zareagoval na Mathiasovu zprávu asi až po dvou hodinách a jeho odpověď byla stručná:

V té chvíli už ale měl Mathias jiné starosti.

Z M. deníku

2. ledna 2017

Ze záchodu se vrátila až asi po čtvrt hodině, stihl jsem mezitím vypít dva rumy a napsat Piotrovi na Messengeru desítku zpráv. Když si sedla zpátky k našemu stolku, zeptal jsem se jí:

„Fakt ti to tak vadí? To Trumpovo vítězství?“

Zakroutila hlavou. Skutečně nevypadala uplakaně. Svoji otázku jsem po pravdě myslel jako vtip, už před jejím odchodem jsem měl jasno v tom, že zrovna tuhle záležitost vůbec nevnímá. Americké volby považovala za něco vzdáleného. Americké volby, americká starost. Horizont jejího zájmu ležel na jižní Moravě.

Stylem, účesem a oblečením byla zaměnitelná se svými vrstevníky z uměleckých škol. Postoje ale měla velmi odlišné; na rozdíl od vizáže zcela neuniformní.

Už před jejím odchodem na záchod jsme se bavili o uprchlících a o všech povinných tématech, která jsem vždy vytahoval před pražskými liberály: o omezování automobilové dopravy, o pouličních slavnostech, o otevřenosti a toleranci. Prostě o všech těch sousedských hovadinách. Její reakce byly odmítavé. Připomínala mi v tomhle ohledu šovinistickou krysu, která se strachuje o svoje drobky.

Vadilo mi to? Byl bych radši ve společnosti liberálky? Vůbec ne.

Bylo mi jedno, kým je. Jestliže ona považovala americké volby za vnitřní záležitost Spojených států, já jsem za její interní záležitost považoval všechno, co si ona myslí a prožívá. V nejmenším jsem se do jejích vnitřních záležitostí nehodlal vměšovat.

Psané slovo bohužel neumí zachytit její zadek v obtažených rudých legínách. Velmi drobný zadek, dětský. Zadek, který dorůstal. Jako měsíc. Opíral se do látky. Velmi mírně, ale suverénně. Dorůstal s vědomím, že má čas, že nikam nespěchá. Za deset let z tohohle drobného a svěžího zadku mohl být zadek jako almara, ale tady a teď představoval totální svěžest, šťavnatost a potenciál. Potenciál. Právě v tom spočívá rozdíl mezi drobným zadkem, kterému je dvacet, a drobným zadkem, kterému je čtyřicet.

I stařeny mohou mít drobný zadek. Stává se to. Jsou to genetické dispozice. Může to být výsledek tvrdých diet a posilování. Takový zadek však nikdy nebude vypadat stejně, jako vypadal zadek dvaadvacetileté Dominiky Kurelové. Její zadek dorůstal. Jako měsíc. Čtyřicetiletý zadek couvá. Jako měsíc v jiné fázi. Čtyřicetiletý zadek nikdy nedokáže kalhoty vyplnit s takovým přehledem jako zadek o dvacet let mladší. Čtyřicetiletý zadek je zadek bez potenciálu, zadek v krizi, zadek hysterky. Čtyřicetiletý zadek se v kalhotách z principu necítí komfortně; je v nich buď příliš narvaný, nebo naopak zacouval tak daleko, že opravdu připomíná ony pověstné dva kmínky, drobné, ale nepřitažlivé.

Mládí je potenciál, prázdnota, podřadnost. Mládí je jeden velký otazník. Nad mládím nejde zvítězit, protože mladý člověk za dvacet let může být nositelem Nobelovy ceny za fyziku nebo za literaturu. Mládí má všechno před sebou; všechno a cokoli. Právě to mě vždy přitahovalo na mládí, jeho poten­ciál. Byla to forma sebetýrání. Podřadnost mládí, jeho neznalost a nezkušenost jsou ve skutečnosti absolutní nadřazeností. Na mládí se nelze vytahovat; kdo se o to pokusí, pohoří, mládí ho rozdrtí, zavalí, zničí ho, smete ho ze zemského povrchu. V jedné mladické textové zprávě odeslané teenagerem přes Messenger se může ukrývat budoucí Hledání ztraceného času, budoucí Kouzelný vrch, budoucí Ferdydurke.

„Co je s tebou?“ zeptal jsem se. „Napij se, Dominiko,“ řekl jsem a nalil jsem jí sklenku Zacapy.

„Jsem smutná,“ odvětila.

„Nebuď,“ řekl jsem. „Červená je barvou amerických republikánů. Víš to, žejo?“ dodal jsem a ukázal jsem k jejím kalhotám.

Zároveň jsem to považoval za dobrou příležitost, jak se jí poprvé dotknout, když jsem nepočítal to rozpačité přivítání, kdy jsem se jí pokusil dát polibek na tvář. Položil jsem jí ruku na koleno. Docela přátelsky, jako bych ji utěšoval.

Nereagovala na to. Asi po pěti vteřinách se zvedla a beze slova šla po schodech znovu dolů k záchodům.

„Taky musím,“ zavolal jsem na ni. „Počkej.“

Doběhl jsem ji na schodech.

Šla dál stejným tempem, ani teď na mě nereagovala. Netýkal jsem se jí. Já, moje vnitřní záležitost. Uráželo mě to.

Šel jsem za ní k dámským záchodům. Nacházely se naproti vstupu do kinosálu a teď, když se ještě nehrálo, v předsálí nebyl žádný provoz. Ani nahoře v baru ještě nesedělo víc než patnáct lidí, bylo teprve půl čtvrté odpoledne.

„Dominiko? Co ti furt je?“ zeptal jsem se teď už docela podrážděně.

A pak se to stalo. Chytil jsem ji za zadek. Silně, docela agre­sivně jsem jí ruku strčil zezadu mezi nohy a prsty jsem se opřel do švů legín v jejím rozkroku.

„Jak nějakej tramp,“ řekl jsem. „Jsi sakra sexy, moje milá.“

Vypískla.

Stihl jsem si všimnout její ruky, kterou sáhla do zelené ledvinky připnuté u pasu. Vysmekla se, otočila se ke mně čelem a stiskla spouštěč drobného spreje.

Pak už jen velmi prudká bolest. Silné pálení na kůži, v očích a v puse. Neviděl jsem, vůbec jsem nemohl otevřít oči.

„Potřebuju pomoc! Hilfe!“ začal jsem křičet.

Snažil jsem se nahmatat kliku dámských záchodů, druhou dlaní jsem si instinktivně mnul obličej. V tu chvíli mě někdo chytil za loket a pomohl mi k umyvadlu.

„Jsi v pohodě? Voláme záchranku.“

Byl to mužský hlas, nepoznával jsem ho. Strčil mi hlavu do umyvadla, začal mi vymývat oči a oplachovat obličej studenou vodou.

„Nemůžu dýchat,“ řekl jsem v panickém strachu z udušení. Začalo mě pálit v krku a na plicích.

Za deset minut přijela ambulance. Sprej našli na zemi jen kousek ode mě, odhodila ho tam a utekla. Očistili mi speciálním ubrouskem obličej. Mluvili na mě česky, rozuměl jsem jim a odpovídal jsem jim také v češtině.

„Už je všechno v pořádku, neměl byste mít žádné trvalé následky. Byl jste zasažen pepřovým sprejem. Je v něm skutečně látka, kterou znáte z pálivých papriček. Proto to tak pálí. Za dvě hodiny budete v pořádku.“

„Chápu. Taky jsem doktor,“ odsekl jsem.

Oči se mi poprvé podařilo otevřít asi až po půl hodině. Stále mě silně pálila kůže, byla velmi citlivá na dotek. Ten kluk, který se o mě staral, mi pomohl po schodech zpátky nahoru na bar.

U našeho stolku samozřejmě bylo prázdno. Vzala si kabát, který předtím měla přehozený přes židli, a utekla. Dveře dokořán, větralo se. Nikde ani noha. Všichni stáli venku, mluvili spolu, dohadovali se, co přesně se stalo a co přesně jsme byli zač. Někteří z nich mě od pohledu znali. Už se mezi nimi rozneslo, že jsem dostal od holky zásah pepřovým sprejem. Bavili se tím. Slyšel jsem, jak někdo řekl: „Němec, úchyl.“

Vzal jsem si zprávu o ošetření a svoji německou ID kartu. Poděkoval jsem a na vlastní odpovědnost jsem se sebral a táhl jsem hanbu ke vchodu do svého domu, který byl od vstupu do Oka jen asi dvacet metrů daleko. Sledovali mě, stejně tak jsem si všiml lidí v oknech a na balkónech našeho domu.

„Fuck you,“ řekl jsem a mžoural jsem při tom slepenýma očima k jednomu náhodně vybranému bytu.

„Fuck you,“ zopakoval jsem směrem k osazenstvu Bia Oko a ukázal jsem jim vztyčený prostředníček.

Otočil jsem klíčem a zalezl jsem do boudy.

3. ledna 2017

Jednou jsem riskantně předjížděl na české okresní silnici. Ve třinácti jsem v Davosu při lyžování narazil do stromu. Smrti jsem ale nikdy nebyl blíž než po tomhle zásahu, měl jsem pocit. A já jsem nechtěl zemřít. Radši život utopím v průměrnosti, než abych kdy měl z vrcholku začít klesat dolů. Jsem velmi citlivý člověk. Fašista? S tím slovem se v posledních letech zacházelo nezodpovědně. Ale ano, dobře. Neumím tančit, po celý život jsem mašíroval. Jsem zvyklý chodit kupředu podle itineráře. Mám jasný životní plán a nesnáším, když mi někdo mé plány kříží. Těch víc než pět let prožitých z velké části na pražské Letné nebylo pěti lety tance, přestože by se to tak mnohým mohlo jevit. Vyspal jsem se za tu dobu s dobrou stovkou holek, působil jsem přitom většinou vyrovnaně, spokojeně a především cool. Mohlo se zdát, že se můj život v té době utrhl ze řetězu či sjel z kolejí. Bláznivá doba, tak se tomu tuším říká. V mém případě však nic nemohlo být vzdálenější pravdě.

Ta dvaadvacetiletá xenofobka za tím udělala tečku. Ještě ve výtahu jsem se v telefonu podíval na Facebook a na Messenger. Zablokovala si mě. Jinak jsem ji kontaktovat nemohl. Ale co bych si s ní vůbec měl vyprávět? Naše jediná konverzace z očí do očí musela působit vysloveně trapně. Neměl jsem to zapotřebí.

Doma jsem ihned zamířil k zrcadlu. Oči rudé jako králík, kůže v obličeji seschlá. Měl jsem pocit, že ty zkurvený papričky brzy zreagují s botoxem a že mi tváře vyletí do vzduchu. Konec, řekl jsem si. I techna jsem měl dost. Zapnul jsem stolní počítač a dal jsem na YouTube vyhledat meditační hudbu. Pustil jsem hned druhý odkaz: „Healing Music, Meditation Music Relax Mind Body “

Odejdu do kláštera, napadlo mě při třetí minutě poslechu táhlých tónů a etno píšťal, zatímco jsem v klipu sledoval krajinu zalitou sluncem, kolorované vodopády a smějící se fanatičky s rozevřenou náručí.

No ano, co kdybych na rok nebo na dva zmizel? Spálil mosty, zahodil telefon a notebook, odhlásil se z Facebooku? Co kdybych dva roky žil zdravě? Také mým ledvinám by to prospělo. Měl bych se o ně starat, když se Maria odmítla jasně vyjádřit!

Sedl jsem k notebooku a začal jsem hledat „leaving the world for a monastery“. Na Guardianu jsem našel článek s titulkem „Left heartbroken by my ex, I moved to a monastery“. Rozsekaná z rozchodu, když mě nechal, odešla jsem do kláštera. Autorka se jmenovala Mia Hansson. Podle fotky byla velmi pěkná a život mezi buddhistickými mnichy jí údajně od základu změnil život. Po jedenácti měsících v klášteře sice zjistila, že má radši bary a módu, ale do Londýna se vrátila šťastná, bez sebevražedných úmyslů a bez myšlenek na svého bývalého. To by člověk nevymyslel!

Pak jsem si vzpomněl na Broumov v Sudetech, na Katharinino rodné město. To mi přišlo velmi efektní: sedmatřicetiletý syn odchází do kláštera do rodného města své matky, se kterou po dlouhou dobu neměl dobré vztahy, které se pak ale začaly lepšit, když se ukázalo, že matka je také fašistka. Efektní. A vlastně pravda. Už mě nebavilo být s Katharinou na kordy. Navíc se mi teď, kdy jsem si začal uvědomovat vlastní smrtelnost, hodil každý, kdo byl ochotný stát u mého smrtelného lůžka a držet mě za ruku v těch nejhorších okamžicích. Ideálně držet za ruce, ale i za nohy a za nos. Ideálně, kdyby šli přes tu hranici mezi životem a smrtí se mnou; to by asi bylo ideální.

Google. Klášter Broumov. Pěkné webové stránky. Myslel jsem, že se mi to zdá. Stálo tam: „Ubytování v klášteře v Domě hostů“.

Po rozkliknutí mi k mému údivu všechno bylo důvěrně známé. Tahle sekce klášterních stránek připomínala stránky booking.com, přes které jsem si vždy rezervoval hotely. Dvojlůžková cela v přepočtu za méně než třicet euro. Tady bych mohl bydlet deset let, pomyslel jsem. Spoustě věcí jsem nerozuměl, klášter, hotel, co z toho to je, a tak dále. Naštěstí jsem ale žil ve světě, který dělal všechno proto, aby lidi, jako jsem byl já, ničím příliš nezatěžoval. Komplikace a nejasnosti si svět obloukem vyříkával s mojí kreditní kartou. Tak tomu lidé jako já za poslední desetiletí uvykli.

Koupil jsem si hned od zítřka prvních šedesát nocí. Pokud změna, říkal jsem si, pak rychlá a velká. Následně jsem po e-mailu zrušil všechny pracovní schůzky na další dva měsíce; Norimberk, Amsterodam, Gent, Štrasburk. Holkama z Tinderu a domluvenýma rande jsem se nezatěžoval.

Komu jsem naopak musel zavolat, byli Maria s Piotrem.

„Co?“ zeptala se Maria nevěřícně, když jsem se jí dovolal na mobilní telefon. „Zbláznil ses? Na dva měsíce… Kam, Mathiasi?“

Řekl jsem jí o dvou měsících. Netušila, že mám v plánu zůstat v klášteře rok nebo dva.

„Navíc v prosinci jedeme na svátky do Stuttgartu, to nejde zrušit. A nechci to rušit,“ pokračovala. „Rodiče pak hned zase jedou lyžovat do Cortiny, těší se na nás.“

O tom jsem věděl. Stávala se z toho tradice. Vánoční svátky ve Stuttgartu. Staří pak s Katharinou ve třech do toho luxusního měšťáckého doupěte v Dolomitech.

„Ano,“ odvětil jsem. „Miláčku, ano, vím o tom.“

Chtěl jsem říct, že za mnou budou s dětmi z Berlína do kláštera jezdit, ale nemohl jsem to říct. Byla by to lež. Nechtěl jsem, aby za mnou jezdili. Chtěl jsem jim to zakázat.

„Pojedeš na Vánoce do Stuttgartu s dětmi sama, miláčku,“ řekl jsem.

Chtěl jsem říct, že se s nimi o Štědrém dni spojím po Skypu, ale nemohl jsem to říct. Měl jsem v plánu odpojit se od internetu a zahodit mobilní telefon.

„Detox, Marie,“ pokračoval jsem. „Ledviny. Krize. Čtvrt roku bez alkoholu, bez internetu, bez…“

„Bez sexu,“ řekla za mě.

„Jako v každém klášteře,“ řekl jsem rozpačitě.

Tohle byl tenký led. Když jsem byl naposledy na dva dny za rodinou v Zehlendorfu, ani jednou jsme spolu s Marií nespali. Jednou jsme se o to pokusili, ale nechtělo se mu. Dvaadvacítky čurák bral, ale osmatřicítka už mu nevoněla. Maria přitom byla stále krásná. V jejím případě nemělo smysl zkoušet neúspěch házet na ni.

„Stres, Marie. Prostě potřebuju na čas vysadit. Nabít se,“ řekl jsem.

„Nabít se,“ zopakovala po mně. „Recharge. Like a mobile phone. Get some juice… Máš krizi.“

„Dobře. Jeď se nabíjet,“ řekla po chvíli. „Chápu to. A kdybys potřeboval ledvinu, tak prosím tě jenom zavolej,“ řekla a zavěsila.

„Všechno OK?“ zeptal jsem se jí ihned na Messengeru.

Odepsala mi po čtvrt hodině:

A pak hned:

Nakonec:

Podobné drama jsem nehodlal opakovat. Piotrovi jsem napsal e-mail. O nějaké neurčité krizi, o nabíjení se, o józe a o meditacích. Slíbil jsem, že LWK Loyalty nebude na mé pauze nic tratit. Byl to nesmysl, ale stejně jsem e-mail odeslal. Už při psaní mi došlo, že mi na práci v LWK nezáleží. Byl jsem připravený skončit a vlastně jsem si ani neuměl představit, že by to mohlo dopadnout jinak.

Pak jsem vypnul telefon a odpojil notebook od internetu. Vygumoval jsem tím půlku svého života. Najednou ticho.

Soukromé ticho ve ztichlé zemi. Úplně nový pocit. Cítil jsem, jak nám na rameno pokládá ruku budoucnost.

4. ledna 2017

Broumovský klášter včetně kostela má v nájmu jeden místní fabrikant. Vyrábí průmyslové formy pro automobilky. Už podle webových stránek se dalo soudit, že místo pod jeho správou prosperuje líp než za socialismu nebo později za benediktýnů, kterým klášter spadl do klína v rámci restitucí.

Nová červenobílá fasáda. Seminární místnosti. Inzerované kurzy jógy. Upravená klášterní zahrada s restaurovaným altánem a vetešárnou současného umění; ta galerie, která sloužila jako černá díra pro všechno a pro každého, kdo tam zalezl, to bylo nejsmutnější místo široko daleko. V zahradě nově postavili multifunkční sál, který vyhrál v lokální architektonické soutěži. Mluví se tady česky, ale jen pár kilometrů za hranicí žijí Poláci. Ještě v roce 1945 v Broumově a okolí, ale i za blízkou hranicí žili Němci. Polsko je tady nově, posunulo se sem až po válce. Úkolem dneška je navazování zpřetrhaných nebo nikdy neexistujících vazeb, česko-polské, česko-německé a česko-německo-polské dialogy. Zeleň, čisto, graficky pěkně upravené informační tabule. Vcelku oáza, kde by šlo říct a udělat hodně; pokud by ještě někdo něco znal a měl energii.

Co po nás zbude, bude připravenost k dialogu. Tak nějak by to řekla Katharina. Měla pravdu, odhadla přesně, kam Evropa směřuje. K seminární místnosti s mikrofonem a projektorem a ke skupinkám padesátiletých idiotek v legínách… Jak se může Evropa někam pohnout, když se devadesát procent její populace válí na karimatkách a studuje, kolik procent čokolády je ve stoprocentní čokoládě?… Vina za selhávání Evropy se hází na evropské politiky. Vágní teze zní, že by je bylo třeba vyměnit. Ale za koho? Za idiotku, která v padesáti zjistila, že existuje něco jako zdraví, náboženství, filozofie a život, a začala kvůli tomu na kurzech vždy jednou za dva měsíce objímat staleté duby, přičemž se jí plete páté přes deváté, život, zdraví, filozofie, čokolády? Budujte Evropu s babkami, které pochopily význam kvality v životě a v čokoládě. Budujte Evropu s walking dead.

Atmosféra broumovského kláštera mi od první chvíle něčím připomínala nepříjemnou atmosféru Norimberku. Čekal jsem od kláštera v Čechách něco jiného. Těšil jsem se na bičování, povinné ulehání a povinné vstávání, memorování, zkoušky z botaniky a z medicíny. Chtěl jsem snášet tělesné tresty, pokud bych vlezl na Wikipedii nebo pokud bych si pustil porno a začal nečistě konat. Místo toho jsem dostal pět stupínků připojení na wifi a rozkročení mezi minulým a budoucím, které jsem znal z Norimberku a vůbec z Německa. Ten nikdy nekončící tok výzev k zamyšlení se nad válkou a nad tím, kdo všechno udělal co špatně. Odsun Němců a tak dále. Určitá část českých elit se za ten odsun stydí a omlouvá. Větší divadlo si umím jen těžko představit. Někdo by měl Čechům vysvětlit, že mají mylnou představu o kultivovanosti. Někdo by jim měl vysvětlit, že zaměňují kultivovanost s vymíráním.

Dívali se tam na mě jako na blázna, když zjistili, že přijel ten, kdo si koupil šedesát nocí.

„Koupím si tisíc dalších. Smiřte se s tím,“ řekl jsem jim anglicky.

Nechtěl jsem s recepční mluvit česky, neměl jsem s těmi lidmi nic společného. Žil jsem si v cele a okolí od začátku po svém. Čural jsem do umyvadla, žral jsem sračky z broumovské pizzerie. Konec diety, tady to nejde, musel bych se zbláznit. Dál aspoň vyrážím na každodenní ranní procházky, chodím k pivovaru do Olivětína, v podstatě spálenou zemí, kolem ruin. Klášter je jediným místem, které se tady od mojí poslední návštěvy v devíti letech někam posunulo. Jsem tady za trest. To mi vyhovuje. Není tady nic. To jediné, co by tady teoreticky mohlo stát za pozornost, tedy ta vlezlá kopie Německa s mikro­fony, projektory a jógou, je ještě nicotnější než v ruinách stojící zbytek Broumovska.

Hned druhého dne po příjezdu jsem se došel podívat ke statku, kde jsme bydleli tehdy v roce 1988. Na schránce stálo neznámé jméno. S žádnými svými českými příbuznými už nejsem v kontaktu.

Za první dva měsíce jsem v broumovském klášteře měl jen jeden pozoruhodný zážitek. Někdy před Vánoci se v multifunkčním sále v klášterní zahradě pořádal výroční večer broumovské základní umělecké školy s hosty. Vstupné v přepočtu dvě eura. V sále se nás sešlo možná o trochu víc než sto, rozhodně nad poměry, překvapilo mě to.

Co se bude dít? Čekal jsem fidlání, flétničky, housličky, jakousi starozákonní drezúru. Kde jinde než na české základní umělecké škole v severočeském zapadákově by se měl udržet kousek evropského devatenáctého století? Bach, Mozart, česká lidová… Čekal jsem kontrapunkt k současné podobě zdejšího kláštera, do notiček zašifrovaný odpor k laciným novotám a mezi řádky i k Německu. Lezl jsem do sálu jako etnograf. Teprve tady se schoulím na prsa malého českého národa, říkal jsem si. Čekal jsem, že v těch děckách bude zaděláno na novou Evropu, na obrodu.

Výsledek? Fidlání úplné minimum, drtivá většina výstupů byla tanečních. Děti mezi pěti až sedmnácti. Co by se učily notám, když jim stačilo natřásání. Holky na sobě měly upnuté trikoty a krátké sukýnky. Lidovou hudbu abys pohledal. Místo toho Beyoncé a americký pop. Nešlo rozlišit, zda jde o tanec, nebo o něco jiného. Nepoznal bych, jestli před sebou mám maličké Češky, nebo Němky, v tomhle věku české a německé holky vypadaly stejně; husy s akné a zatím bez vzdělání, které tudíž hospodaří jen s genetickými dispozicemi. Mnohé z nich zůstávaly přirozené; s pěknými světle hnědými ohony, s krásnými zuby a svěžími rty. Zadky v trikotech a legínách k posrání. Slintal jsem nad nimi, dal bych motor z audi za to, abych se s jednou z nich mohl vyspat. Někoho tak mladého a svěžího už nikdy nebudu mít, to byla osa mých myšlenek.

Ty děti to samozřejmě věděly. Z všeobecné neurčitosti od začátku programu až do konce vystupovala jako jediná jednotící linie prepubertální a pubertální sexualita. Proto nás v hledišti bylo tolik, teď už jsem tomu rozuměl. Místní chlapi na rozdíl ode mě předem věděli, na co se jdou podívat. Při těch nejlepších výkonech si museli dávat nohu přes nohu a ty holky to věděly, jak říkám. Dělaly to jen kvůli nám. Aby nás mohly týrat.

Kurva! Takové natřásání zadkem mě už jednou málem připravilo o oči!

Neměl jsem na to sílu. Běžte do prdele. Vstal jsem a odešel jsem se svěšenou hlavou dlouho před koncem. Znovu mě odněkud vyháněli.

Čekal jsem, že mi toho večera setnou hlavu, ale čekal jsem, že mi ji setne cosi autenticky českého. Místo toho jsem se účastnil aktuálně jediného opravdu upřímného evropského dialogu: na jedné straně nasvícený prepubertální a pubertální sex, na druhé ve tmě sálu slintající pedofilie.

8.

Katharina Walter publikovala poslední knihu v roce 2014, pak se asi na rok úplně odmlčela. Znovu začala psát až v létě 2015, kdy v Německu kancléřka Merkelová v souvislosti s uprchlickou krizí vyhlásila politiku otevřených dveří. Tehdy Katharina naplno spustila neustávající proud autorské publicistiky, nejprve v německém tisku, později na svém blogu, na Twitteru a na Facebooku. Nebyla to literární díla, nýbrž angažované každodenní psaní. Liberální média se její názory snažila potírat a marginalizovat. Vysmívali se jí, podsouvali jí, že chce být jiná, že exhibuje. Co si myslela, si nemohla a nesměla myslet. Pokud s ní udělali rozhovor, zarámovali ho perexem jako nebezpečnou klauniádu.

O rok později byly nálady v německé společnosti jiné. Willkommenskultur v době po teroristických útocích v Bruselu a především po útoku v Nice z července 2016 už neměla v Německu takovou podporu jako před rokem. Koketování s opozičními názory se dokonce na čas v určitých jinak striktně liberálních kruzích stalo módou.

Telefonát, který Katharina obdržela v polovině listopadu 2016, je pravděpodobně třeba vnímat i v tomto světle. Stejně to však bylo překvapení. Büchnerova cena byla vedle Goetheho ceny jednou ze dvou nejvýznamnějších německých literárních ocenění. Toho roku v září ji přebral a děkovnou řeč v Darmstadtu pronesl Marcel Beyer. Po něm měla v roce 2017 převzít cenu a pronést řeč před Německou akademií pro jazyk a literaturu Katharina Walter. Přesně tohle se dověděla z onoho telefonátu. Slavnostní předání se bude konat v září 2017 a Katharina se pak v rámci německojazyčné literatury zařadí po bok Maxe Frische, Ingeborg Bachmannové, Güntera Grasse, Thomase Bernharda, Ernsta Jandla, Elfriede Jelinekové či Rainalda Goetze.

Poděkovala. Nevěděla, co víc říct. Zástupce Akademie Arno Janst ji požádal, aby si informaci až do oficiální tiskové konference ponechala pro sebe. Slíbila to. Věděla, že taková je zvyklost. Nenapadlo by ji cenu odmítnout nebo porušit dlouholetou tradici. Vážila si toho, že ji vybrali. Lichotilo jí to. Hanna a další se kdysi vysmívali jejím jazykovým neobratnostem, a hle, teď Katharina bude přebírat cenu, která se podle statusu Akademie uděluje autorům píšícím v německém jazyce, kteří svým dílem dokázali zásadně ovlivnit německý kulturní život. Zároveň to svým charakterem nebyla cena, která se dává za celoživotní dílo, to Katharinu těšilo a uklidňovalo; mnozí vyznamenaní své nejlepší texty napsali až v pozdějších letech, třeba Thomas Bernhard je dobrým příkladem. Neposílali ji tím oceněním do hrobu, naopak ji motivovali k tomu, aby žila a psala.

Když si o čtrnáct dní později při sprchování náhodou nahmatala v levém prsu tvrdou bulku, její první reakcí nebyl strach nebo zděšení, nýbrž ironické pousmání. Zavřela kohouty, utřela se a přešla jen v ručníku do své pracovny na patře. Tam pak zaklapla notebook, ve kterém měla rozepsaný nový román. Začala před týdnem a tentokrát pustila uzdu své fantazii. Psala o smyšlených postavách, děj umístila do Athén roku 2030 a text jí šel pěkně od ruky.

Byla teď sama ve ztichlém domě. Za okny ztichlá podzimní zahrada. Vulva zemřela už před dvěma lety, novou kočku si pak Katharina nepořizovala. Z dua Vulva a volvo s ní tedy dál žilo pouze volvo. Nechávala ho stát na štěrkové cestě, nikdy s ním nezajížděla do garáže. Věděla, proč to dělá a že to je úplně naivní. Věděla, že tím stařičké auto po Clemensovi zbytečně trpí, ale dělala to dál. Projevovala mu tím úctu, byl to jeho náhrobek.

Když pak o tři týdny později jela na Vánoce ke Caiazzovým do Stuttgartu, vzala si výjimečně právě volvo. Nebýt nemoci, jela by vlakem. Tehdy už znala diagnózu a měla za sebou rozhodnutí, že nechce operaci.

Její lékař ve wiesbadenské nemocnici – Němec, který mohl být tak o pět let starší než Mathias – Katharině zákrok vehementně doporučoval. Přiznával, že šance na záchranu nejsou velké, Katharina nádor objevila pozdě, přesto nedokázal jen tak nečinně stát a přihlížet. Neměl v sobě trochu klidu. Katharina ale byla rozhodnutá. Nechtěla opakovat, co zažila s Clemensem. Tehdy to byla ona, kdo se zachovala jako vyplašená slepice a chtěla pro Clemense operaci, přestože ani v jeho případě nebyla prakticky žádná šance, že zákrok čemukoli pomůže. Měla strach a nechtěla zemřít. Zároveň se však nechtěla zpronevěřit svému životu.

Vzmužit se. Angličané říkají man up. Málokterý výraz zněl v Německu roku 2016 archaičtěji. U ženy navíc takové životní krédo působilo zvlášť hloupě a nepřitažlivě. Muži by v takové ženě pravděpodobně viděli ženu s vousem. Feministky by za podobné vyznání Katharinu rovnou poslaly na převýchovu a pohrdly by jí; muž přece pro ženy není žádným vzorem. Vzmužit se nakonec není ani termín ze slovníku potetovaných děcek s vyholenými hlavami z posiloven; tyhle třasořitky se považují za muže čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Pro nějaké vzmužování v jejich životě není místo, to by jim přišlo příliš kancelářské a zjemnělé. Bylo tedy na Katharině, aby se sama stavěla za ten překonaný koncept, pokud v něj stále věřila.

Když se pátého prosince 2016 vracela z nemocnice, kde definitivně odmítla operaci, její myšlenky patřily Janovi. Rozešli se ve zlém, tehdy po sérii e-mailů, v nichž mu do tváře vmetla první poslední. Bylo toho dost na to, aby už nikdy nenapsal, a přesně tak to dopadlo. Tohle ale nebyla jejich jediná společná minulost. Katharina teď musela vzpomínat na jejich první roky v Offenbachu. Nevěděla, kde Jan žije a jestli vůbec žije, ale napsat mu brala jako povinnost.

Znovu se mu v e-mailu omluvila. Pak mu pověděla o své diagnóze a o nedobré prognóze. To nejdůležitější, co mu chtěla říct, se však týkalo jeho dávného zvyku rozhalovat si košili a sedět u stolu v jejich bytečku v Offenbachu s nahou hrudí. Napsala mu, že teď přišla řada na ni. Rozhalila si hruď, pevně stála na nohách a čekala na náraz mohutné vlny.

„V nemocnici jsem si v posledních dnech sundavala košili co hodinu, Jene. Strkali mi prso pod mamograf, pod CT, pod magnetickou rezonanci, jak se všechna ta vyšetření jmenují. Prso, které tak důvěrně znáš a které tě nedokázalo uspokojit. Možná je to trest. Nebo je to trest za ty moje e-maily. To prso bys už v každém případě nechtěl a nepoznal bys ho, tahle kapitola skončila. Kdybys jen viděl moji kůži… Musím se smát, když si představím svůj současný rozhalený hrudník na budovatelských plakátech. A představ si, že bych podstoupila operaci a že bych o levé prso přišla. To by pak byly budovatelské plakáty! Vypnula bych hruď bez prsa a hrdě bych s holou hrudí postupovala vstříc budoucnosti. Údernice. Kdo by mohl vědět, kolik síly jsem za život nastřádala, ale ne, kroutili by odmítavě hlavami, těm šlo tehdy o svaly… Dnešní Německo naštěstí předstírá, že má pro tělesné hendikepy a podobné záležitosti pochopení. Umím si představit, že by mě s uříznutým prsem vyfotili polonahou pro nějaký lesklý časopis. Zabilo by se tím jednou ranou hned několik much, bylo by to cool. Feministické, osvětové, umělecké. Zvážím to. Měj se krásně, Jene.“

9.

Devatenáctého prosince 2016 na náměstí Breitscheidplatz v Berlí­ně, kde se v té době konaly tradiční adventní trhy, najel útočník s kamionem naloženým ocelí do davu lidí. K útoku se druhý den přihlásila teroristická organizace Islámský stát. Zahynulo dvanáct osob, vážné zranění utrpěly víc než tři desítky lidí. Katharinu ten útok silně rozrušil. Na praktické rovině se okamžitě začala strachovat o svoji berlínskou rodinu.

Zkusila Mathiasův mobil, byl nedostupný. Marii zbožňovala, její číslo znala, ale za těch deset let jí nezavolala ani jednou; měla dojem, že ji snacha nemá příliš v lásce, Mariino vždy velmi vstřícné chování Katharina vnímala pouze jako výraz slušnosti a obecné dobroty. Teď jí ale musela zavolat.

Katharině se ulevilo, že jsou všichni čtyři v pořádku. Co se týče Mathiase, myslela si, že se přeslechla:

„Mimo Berlín, říkáš?“ ujistila se. „V Bremlau…? Nemyslíš náhodou Broumov, Marie…? Ale ani to přece… Co by tam dělal?“ zeptala se.

„V klášteře, Katharino. Na dva měsíce. Dobíjí se,“ řekla Maria.

Měla pocit, že to mohlo vyznít výsměšně, což nechtěla.

„Je unavený,“ dodala tedy. „Medituje… Víte co… Jak se to teď hodně dělá.“

„Nevím,“ odvětila Katharina. Jako by jí někdo právě najel s kamionem plným oceli do hlavy. Pokud věděla, broumovský klášter po roce 1989 vrátili benediktýnům. Benediktýni a meditace? Co je to za blbost!

„Marie? Tohle mu nesmíš tolerovat,“ vypadlo z ní bez rozmyslu.

Najednou jí bylo Marie líto.

„Nezaslouží si tě,“ řekla.

Doteď měla vůli Mathiase omlouvat, teď ji spontánně ztratila.

„Marie, prosím tě, poslouchej mě,“ řekla rychle. „S tím klášterem to je nějaký nesmysl, jsou tam normální křesťanští mniši. Ale to není důležitý… Já se ti omlouvám, za něj, to chci říct… Uvidíme se brzy u tvých rodičů… Těším se!“ řekla a vhrkly jí do očí slzy.

O dva dny později sedla do svého volva a vyrazila po dálnici směrem do Stuttgartu. Během dvouhodinové cesty přemýšlela o tom, kdo se o ni postará, až bude umírat. Na Mathiase se spolehnout nemůže, tím si byla jistá.

Mathiasovi ze Stuttgartu zkoušeli volat o Štědrém dni i později, ale jeho mobilní telefon byl vždy nedostupný. Neodpovídal ani na e-maily. Podle Messengeru byl naposledy aktivní před necelými dvěma měsíci, což přesně odpovídalo tomu, co tehdy řekl své ženě. Odpojil se od internetu a podle všeho své předsevzetí neporušoval.

Věnovali se dětem, tentokrát se vyhýbali tématům jako byli uprchlíci, berlínský teroristický útok či evropská politika. Ani o Mathiasovi příliš nemluvili. Jeho absence sice byla trapná, na druhé straně ho však u vánočního stromku nikdo příliš nepostrádal; dokonce ani Magda s Karolinou ne, uvědomila si Maria. Ty tři týdny, které zbývaly do konce jeho klauzury, se snadno přečkají.

Třetího ledna se rozloučili s Marií a dětmi, kteří vyrazili vlakem zpátky do Berlína. Caiazzovi s Katharinou měli podle plánu ještě téhož dne vyrazit na lyže do italské Cortiny, stejně jako loni. Seba už měsíc dopředu rezervoval dva pokoje v hotelu Menardi. V Mercedesu si půjčil prostorný a pohodlný mikrobus. Cesta ze Stuttgartu do Cortiny trvala dobrých šest hodin, bylo třeba přejet Alpy, ze Stuttgartu přes Innsbruck a pak vystoupat do Brennerského průsmyku na rakousko-italských hranicích. Katharina až do poslední chvíle počítala s tímto plánem, dokonce už měla lyže a kutr naložené v mikrobusu.

Pak ale zničehonic plán změnila:

„Zajedu se podívat do Davosu,“ řekla Sebovi a ukázala na svoje volvo.

Teprve teď její cesta autem z Wiesbadenu začínala dávat smysl. Do švýcarského Davosu to navíc bylo podstatně blíž než do Cortiny.

„Zavzpomínám na léta s Clemensem a pak za vámi přijedu,“ dodala. „To je dobrý plán!“ řekla nadšeně. „Vezmu to z Davosu spodem přes Merano,“ upřesnila a začala s překládáním svých věcí z mikrobusu do volva.

Podřídila se chvilkovému pohnutí. Zároveň to ale bylo docela logické rozhodnutí; další kamínek k celkové životní symetrii.

Dohodli se, že Katharina do Cortiny přijede za dva nebo za tři dni, pátého či šestého ledna.

Za Bodamským jezerem a za Bregenzem se podél silnice začaly zvedat Alpy. Opět se ihned cítila jako doma, na tom se za ta léta nic nezměnilo. Možná to nakonec opravdu souviselo s faktem, že se narodila a vyrostla v Broumově, který je hned ze dvou stran obklopený kopci a skálami. S Alpami se samozřejmě Javoří hory a Broumovské stěny nemohly měřit, ten horský pocit ale stejně znal každý, kdo se v Broumově narodil nebo kdo si tam zvykl. Třeba v rovinatém Polabí se žije jinak; svět se tam stává nepřehledným, plochým, nudným. Na člověka v rovinách padá paralyzující průměr.

Cokoli velkého lze budovat jen v omezeném prostoru, o tom byla Katharina už dlouho přesvědčená. Sevření a omezení jsou nutné podmínky růstu. Výchova bez hranic není výchovou, turistika bez hranic není turistikou. Člověk musí překonávat úskalí, pokud chce žít plnohodnotně. Katharina však zestárla v době, která měla jinou víru.

Ještě když byla malá, cestovalo se rovným dílem k vodě a do hor. Čechoslováci tehdy samozřejmě jen v rámci východního bloku, pokud člověk nepatřil k prominentům, ale ten princip voda a hory byl celoevropský, s režimem neměl nic společného. Alpy a horská turistika hrály ještě na začátku osmdesátých let pro evropské cestovatele stejně důležitou roli jako evropská přímořská střediska. Cestovalo se do Davosu i do Nice, do Svatého Mořice i do Benátek, do Cortiny i do Athén. Za posledních pár dekád se ale situace změnila: Evropané přestali vidět krásu hor. Z kopců se staly sjezdovky. V létě už Alpy nejsou ničím jiným než překážkou na cestě k moři.

V tomhle kontextu Katharina při řízení do Davosu myslela i na Mathiase a jeho pobyt v broumovském klášteře. Nevěřila mu. Pochybovala, že si kdy dokázal vybudovat jakýkoli autentický kontakt se světem, se svojí ženou, sám se sebou. Jeho cesta do kláštera podle Kathariny byla jen další hra, útěk, domnělé chytráctví, které ve skutečnosti nemělo s chytrostí nic společného. A přitom se vlastně intuitivně vydal dobrým směrem. Pokud by se v klášteře skutečně dokázal uskromnit, osekat svůj život na minimum, pak by svůj život mohl pozvednout. Od řádnosti a mnišského sebeomezení vede přímá cesta k té největší možné lidské svobodě, to byl pro Katharinu fakt.

Toho místa je pro něj škoda, pomyslela si a najednou na něj žárlila. Pokud někdo z nich dvou v těch chvílích měl být v Broumově, pak tam měla být ona, ne její syn. Mathias neuvidí kouzlo toho kraje, nebude pro něj mít správné oko. Ona sama přitom o Broumovsku už dlouho přemýšlela jako o ideálním místu pro zbudování utopie. Němci a benediktýni se v minulých staletích ostatně na Broumovsku pokusili právě o něco velmi blízkého utopii, a nebyli nakonec ani tak docela neúspěšní. Stísněný prostor na počátku osmnáctého století během krátké doby poseli množstvím barokních staveb a výstavními velkostatky. Do určité míry to byl život v pohádce, to si Katharina uměla živě představit. Válkou, kterou rozpoutal Hitler a která se na Broumovsko přelila přes kopce, všechno vzalo za své. Po vyhnání Němců pak začala konečná devastace. A přesto to byl a dodnes může být střed světa. Mathias si toho ale téměř jistě nevšimne.

Měla štěstí, sehnala v Davosu dvojlůžkový pokoj v hotelu Edelweiss, kam byla zvyklá jezdit s Clemensem.

Ubytovala se a prošla se po městě. Dala si skleničku vína v baru Grischa, kde se tehdy v roce 1978 tolik opila. Šla brzy spát, už v deset hodin ležela v posteli.

Ráno si nechala přinést snídani na pokoj. Rozednilo se. Fascinovaně hleděla na hory za oknem, jako by je viděla poprvé; dokonce vstala a s velkým úsilím natočila těžké dvojlůžko tak, aby měla z okna dobrý výhled. Teprve v tom okamžiku jí začalo docházet, že její cesta do Davosu by nemusela být jen logickou zastávkou, nýbrž tím jediným logickým vyústěním. Podepřela si záda polštářem a začala si dávat dohromady jedna a jedna. Chvíli měla pocit, že se v ní tváří v tvář alpským velikánům rodí velké rozhodnutí. Pak však, když se to rozhodnutí definitivně zrodilo, jako by přes celý zemský povrch šlehl ohromně silný poryv větru; tak silný, že spolu s veškerou namyšleností smetl i všechnu umělou hierarchii. Její rozhodnutí najednou bylo rozhodnutím, ničím víc.

Když dojedla a dopila v posteli kávu, sedla v noční košili ke stolu a vytrhla papír z bloku s logem hotelu, který spolu s tužkou ležel na psacím stole. K téhle příležitosti, k jaké jiné, napadlo ji. Blok s tužkou patřily do jiné doby, stejně jako okolní hory. Každý jiný text než ten, který se chystala psát ona, se dneska už píše na notebooku nebo na telefonu. I hotely jsou ostatně staromódní. V pronájmu, který si člověk najde přes CouchSurfing, Airbnb nebo přes jinou webovou službu zprostředkující sdílené ubytování, už na nikoho blok s tužkou určitě nečeká, napadlo ji.

Psát rukou byl nezvyk. Předpokládala, že ji starosvětská forma spolu s výjimečností toho, co se chystala napsat, zcela pohltí. Ve skutečnosti však její zpráva nebyla o nic závažnější než cokoli z toho, co napsala v posledních letech. Že bude psát německy, pro ni bylo samozřejmé a zdaleka přitom nešlo jen o praktické řešení:

„Jsem smrtelně nemocná a co se chystám udělat, není žádná hrůza. Bude to smrt. Smrtelné umírání by bylo mnohem horší. Můj syn medituje v klášteře, má vypnutý telefon, neseženete ho. Kontaktujte prosím Martu a Sebastiana Caiazzovi, Hotel Menardi, Cortina d’Ampezzo. A především Marii Walterovou. Vyřiďte jí, že je anděl. Kontakt najdete v mém telefonu.“

Pak vzala telefon do ruky a poslala Mathiasovi jen velmi krátkou zprávu přes Messenger. Jeho účet stále hlásil, že byl Mathias naposledy aktivní před dvěma měsíci.

Svůj facebookový profil a účet na Twitteru nechala, jak byly. Neznepokojovalo ji, že tam její profil bude viset i po její smrti. Pokud už by měla uvažovat tímto směrem, nutně by ji mnohem víc znepokojil fakt, že po ní zůstanou její knihy včetně těch, o kterých si kdysi před lety myslela, že je píše v plné síle, a o kterých by teď prohlásila pravý opak. Kdysi si cenila své přímosti a odvahy. Dnes už věděla, že to často byla pouhá zloba. Pokud by její knihy byly facebookovým profilem, nechala by ho tak, jen příspěvky o Clemensovi by smazala. Uznávala ho a stýskalo se jí po něm, zvláště tady v Davosu, kam se Clemens se svojí náturou hodil. Konkrétně v tomhle hotelu v osmdesátých a devadesátých letech spořádal celou armádu pečených kachen.

Nebyla tak naivní, aby mu přičítala ke cti jeho datum narození, ale líbilo se jí, že se narodil před válkou a že byl v plné síle o čtyři nebo pět dekád později. Přišlo jí to sexy. Včetně jeho ignorance světa za železnou oponou. Možná jí dokonce jeho ignorance přišla úplně nejpřitažlivější. Byl ve svém světě králem, King Kongem, horou, která sedí ve svém řídicím středisku a vládne světu pomocí pevné telefonní linky. Evropa byla rozdělená, jasně ohraničená, obě strany si dobře střežily své hranice. Schengenský prostor ještě existoval pouze na papíře. Clemens žil ve vysokohorském světě. V utopii. O co se kdysi pokusili Němci a benediktýni na Broumovsku, o to se po roce 1945 pokusila západní Evropa. Vzpomněla si na autoatlas společnosti ADAC, podle kterého s Clemensem jezdili v osmdesátých letech po Evropě. Kde je? Dala ho Mathiasovi?

Po roce 1990 utopie vzala za své. Pád berlínské zdi byl svým způsobem ohromnou ztrátou, tragédií, jejíž důsledky možná uvidí až další generace. Stržení bariér Evropu vrhlo do světa nížin. Uprchlická krize z posledních let není ničím jiným než novou variací na rok 1989. Nebýt pádu berlínské zdi, nebylo by o čtvrt století později ani uprchlické vlny. Po roce 1989 nad horami definitivně zvítězilo moře, fakticky jediná alespoň trochu přibližná hranice Evropy. Ale i tahle hranice mizí; sjednocená Evropa se potápí, zaplavuje se.

Bylo deset hodin ráno. Oblékla si čisté spodní prádlo, lyžařské kalhoty, svetr a zimní bundu. Lyže a lyžařské boty měla v autě. Použité spodní prádlo strčila do pytle na odpadky, který pak vyhodila do koše ve městě. Mobil položila na noční stolek, elektronickou kartu hotelu si spolu s lístkem na rozloučenou zasunula do kapsy kalhot a pevně zapnula zip. Naposledy se podívala po pokoji. Urovnala cíp peřiny na zastlané posteli, zhasla a zabouchla za sebou.

Vzala volvo a dojela asi dva kilometry od hotelu přes město na placené parkoviště na Skistrasse, kde byla dolní stanice kabinové lanovky na Ischalp a dál na Jakobshorn.

Jen těžko hledala parkovací místo; byla sobota a lyžování v Davosu se stávalo rok od roku populárnější. Katharina za ta léta mohla dobře sledovat, jak se Davos měnil. I o Davosu vlastně platilo to, co o celé Evropě: kdysi striktně měšťanské a buržoazní středisko postupně zaplavila aspirující střední třída. Světové ekonomické fórum, někdejší tuberkulózní pavilóny, hotel Schatzalp, který se stal předobrazem hotelu Berghof z Mannova slavného románu; to všechno pro střední třídu mělo neodolatelný sex-appeal. Masa sem nejezdila kvůli horám a nikdo z nich samozřejmě nebydlel v hotelu Schatzalp, kde noc stála v přepočtu přes čtyři sta euro. Co si mohli dovolit, bylo vyjet lanovkou k hotelu a dát si na terase hotelu Schatzalp mojito. Později sjeli zpátky do města a lyžovali na Jakobshornu. V drtivé většině se jednalo o lufťáky, kteří bydleli v levnějších lokalitách mimo Davos. Pro tyhle návštěvníky v Davosu v posledních letech otevřely desítky průměrně drahých pizzerií, a dokonce několik rychlých občerstvení. Davos v menším potkalo to, co se už dávno stalo Benátkám a později pak i celé Evropě: byli tady lidé, kteří tady formálně vzato být neměli.

Katharina ztratila nervy a vytroubila rodinu, která u svého volva na parkovišti bezohledně dlouho skládala dětský kočárek. Druhé, tak šestileté dítě se v dospělé póze opíralo o bok auta a klikalo do iPadu. Podle espézetky Němci z Mnichova. Milující matka a milující otec, ukázková rodina.

Katharinu uráželo, že takoví lidé mají stejnou značku auta jako ona. Volvo, švédská kvalita a bezpečnost. Znovu zatroubila, nemohla kvůli nim projet.

Ignorovali ji?

Stáhla okénko a zakřičela na otce:

„Do prdele nejste tady sami!“

Napadlo ji, že to budou její poslední slova, když nepočítá pozdější konverzaci u pokladny lanovky. To jí nevyhovovalo. Stáhla znovu okénko, oni zatím konečně sklidili kočár a zašli do uličky. Katharina, když je míjela, řekla co nejhlasitěji:

„Díky bohu!“

To je lepší, pomyslela si.

Byla na vrcholku Jakobshornu. Zaklapla boty do vázání. Popojela k začátku sjezdovky.

Bylo slunečno, jasná obloha. Kolem na startu deset, dvacet lidí. Před terasou restaurace opřené lyže a hůlky. Z terasy odlesky lyžařských brýlí, tlumené hlasy a těžké našlapování lyžařských bot. Nad vším se jako svatozář otáčel masivní vodič ocelového lana konce lanovky.

Kolikrát už na tomhle místě stála? Jakobshorn měli v Davosu nejradši, určitě ho sjížděla mnohem víckrát, než kolik Clemens v místních restauracích spořádal kachen. Nemohla by říct, že zná každý záhyb, ale znala tu trasu velmi dobře.

Odrazila se hůlkami a jela. Byla dobrá lyžařka a měla kvalitní vybavení. Nabírala rychlost, jela přímo, dávala pozor, aby se jí nikdo nepřipletl do cesty.

Už po deseti vteřinách se přiblížila k místu, které si původně v duchu vybrala pro svůj záměr; lyžaři tady museli ostře zatočit doprava, v přímém směru stály bezpečnostní zábrany a za nimi několik desítek metrů dlouhý skalní sráz. Lidé se tady často zastavovali a pořizovali si selfies. Byl odsud dobrý výhled dolů na Davos.

I teď tady stálo pár lidí. Mohla bez problémů v plné rychlosti projet mezi nimi a přelétnout přes zábranu. Na výsledek by se mohla stoprocentně spolehnout.

Najednou si to ale rozmyslela. Chtěla si co nejvíc užít cestu dolů. Přibrzdila a stočila se po směru sjezdovky.

Ke svému plánu se vrátila až v poslední třetině kopce. Její myšlenky teď patřily Marii. Představovala si, že spolu překonaly Alpy a teď bok po boku sjíždí do Itálie. Najednou se i jí zastesklo po moři. Hory a moře, jedno nejde pochopit a ocenit bez druhého. Měla ráda Německo, ale vybraným lidem by přála Jih. – Jaké knihy by ona sama psala v Itálii? Psala by vůbec? Měla by vůbec takovou potřebu?

Musela konat, a rychle! Už vjížděla na lesní cestu. Pokud si dobře pamatovala, za pár vteřin se ukáže poslední kritické místo, poslední ostrý záhyb doprava a sráz. Odpíchla se.

Teď! Měla rychlost, řítila se ke srázu, zbývalo jí několik vteřin.

Nevěděla, kde se tam to dítě zničehonic vzalo. Okamžitě zahranila, aby se mu vyhnula.

Padla na zem, všude sníh, lyže ve vteřině odskočily od bot. Letěla po sněhu ke srázu, chvíli po hlavě, chvíli po nohách. Ucítila škubnutí, zlomila se jí nějaká kost. Narazila do muldy, přetočila se hlavou dolů. Zachytila ji záchranná síť, ale jen horní část těla, nohy letěly vzduchem a těžké boty ji strhly za síť a pak přímo ku srázu. Poté už přišel jen náraz.

Na místo do patnácti minut dorazil záchranný vrtulník. Sjezdovka už byla uzavřená, lanovka stála. Katharina měla těžká zranění, ale žila. Zafixovali jí páteř a odletěli s ní do kantonální nemocnice v Churu.

10.

Maria s Magdou a Karolinou se už od rána koupaly a odpočívaly v akvaparku Tropical Island, vzdáleném padesát kilometrů po dálnici A13 jižně od Berlína. Přijely už včera večer, na webových stránkách akvaparku si předem pronajaly rekreační domek na víkend.

Šlo o největší krytý bazén v Evropě. V rozlehlém areálu se krom saun, vířivek a bazénů nacházelo i tropické moře, pláž, prales s palmami a liánami. Dětem byl k dispozici celý dětský sektor s množstvím skákaček, trampolín a prolézaček. Byla tam dokonce dráha pro motokáry. Pro děti úplný ráj; Maria sem ale jezdila víc kvůli sobě než kvůli Magdě s Karolinou. Měla ráda teplo, holou kůži a koupání. Mohla by tím místem lehce pohrdnout, bylo to maloměšťácké, hloupé, neekologické. A přesto se tady cítila dobře.

Telefon s vypnutým zvoněním měla hozený v tašce. Když iPhone ve tři odpoledne konečně vzala do ruky, uviděla množství zmeškaných hovorů a jednu podivnou zprávu. Přišla ze švýcarského čísla a zněla:

„Ozvěte se nám prosím, váš příbuzný je v ošetřování našeho zdravotnického zařízení. Nemocnice Chur.“

Nepřikládala tomu větší význam. Nejdřív si myslela, že jde o omyl; rodiče s Katharinou jeli do Itálie, ve Švýcarsku žádné příbuzné neměla.

Pak ji napadlo, že to je nějaký Tomassův vtip. Tomasso ale pracoval a žil v Luganu, nikoli v Churu. Navíc si volali jen úplně výjimečně a z jiného čísla.

Ne, nemohlo jít o nic důležitého. Jednou rukou na lehátku s pomocí pusy rozbalovala zmrzlinu, druhou otírala Magdiny tváře. Zároveň vytáčela švýcarské číslo a čekala na vyzváněcí tón.

Ohlásila se jí skutečně nemocnice v Churu. Představila se, přepojili ji.

Už o půl minuty později položila roztékající se zmrzlinu do písku pod lehátkem. Operace mozku, tracheotomie, umělý spánek. A pak přišlo to možná nejhorší:

„Podle všeho se jednalo o pokus o sebevraždu. Sežeňte prosím co nejdříve jejího syna, pokud paní Walterová nemá jiné blízké příbuzné. Vy sama pak prosím zvažte, zda se k nám nevypravit. Prognóza není dobrá. Může to být otázka dní.“

Sebevražda? Nemohla tomu uvěřit.

Sotva zavěsila, ihned vytočila Mathiasovo číslo, ale byl nedostupný. Pak mamince do Itálie, to už od ní měla zmeškaný hovor, Marta jí zkoušela volat, když Maria mluvila s nemocnicí.

„Jeďte tam, mami. Řekli vám to, ne? Co nejdřív? Sejdeme se tam, ano…? Musím sehnat Mathiase!“

„Dobře, koťátko… Ano, neboj se.“ To už mluvil Seba. „Všechno bude v pořádku, miláčku. Vyrazíme co nejdřív. Zavoláme si. Líbáme tě. Hlavně se prosím postarej o holky.“

Zavěsila a chtěla se připojit na wifi. Neznala heslo. Karolina začala plakat. Maria poprosila paní na vedlejším lehátku, aby jí pohlídala děti, a odběhla do informačního centra. Připojila se k internetu a pokoušela se najít webové stránky broumovského kláštera. V životě v Broumově nebyla, neuměla název toho města správně napsat.

Trefila se po nekonečných pěti minutách. Stránky naštěstí měly anglickou verzi. Ihned tam zavolala. Zkoušela to anglicky a německy, ale nerozuměli si. Snažila se jim vysvětlit, že nechce ubytování, ale že shání jednoho z ubytovaných:

„Jo, žije tam u vás. Mathias Walter, Němec. Už tam je docela dlouho… Ne, nemá mobil, proboha! Medituje tam! Jste klášter, ne?“

„Jojo, klášter. Broumovský klášter. Já zařizuju ubytování.“

Ten člověk mluvil úplně bez zájmu.

„Fuck you!“ křikla na něj a zavěsila.

Lidé už se po ní dívali. Po letech poprvé v sobě měla divokost. Bylo jí líto Kathariny. Zároveň se v těch chvílích ale necítila špatně.

Vracela se spěšně k lehátku a k dětem – po dlouhé době poprvé měla pocit, že jde přímo, bez jediné zacházky, a snad i vzhůru – a mezitím vytáčela Piotra. Potřebovala asistenci, někoho k ruce. Piotra, koho jiného. Ne, ještě někdo připadal v úvahu.

Naposledy se viděli skoro přesně před deseti lety, když se společně vrátili z Čadu. Od té doby jim stačil internet. Psali si po celou tu dobu přinejmenším dvakrát týdně. Bylo v tom hodně sobeckosti, využívali jeden druhého; uspokojovali s pomocí korespondenčního vztahu své dvě přirozené, ale zdánlivě protichůdné potřeby; potřebu dojmu blízkosti i potřebu prostoru. Sloužili si coby berle, které nepřekážejí v chodbě. Nešlo ale o nic, za co by se měli stydět. Byli dětmi své doby a způsob, jakým záležitost vyřešili, byl z těch nejelegantnějších. Obešli se bez hádek, bez nenávisti, bez nevěr. Za těch deset let se navíc dokonale poznali; především právě své sobectví. Ale i vytrvalost a jen těžko odůvodnitelné sklony k melancholii. Jejich životy byly z nějakého důvodu ztichlé, jako když stisknete „mute“ na televizi či na receiveru. Mohl za to jejich společný pobyt v Africe? Nebo to zpřetrhání převodů mělo své důvody jinde? Často kolem těch otázek kroužili ve svých stovkách e-mailů a zpráv na WhatsApp. K žádnému jasnému závěru se však nikdy nedostali. Mysleli si o sobě, že jsou prostě dobří, příliš hodní. Kdo ví, jestli nakonec neměli pravdu?

Tomasso byl už tři měsíce rozvedený. Když se Maria dověděla o jejich manželské krizi a o tom, že se Nadine s Tomassem chce rozvést, začala být v e-mailech odměřenější. Dávala si pozor, aby si Tomasso její zprávy nemohl přebrat jako výzvu k nějakému zásadnímu kroku. Proč se s ním Nadine vlastně rozvedla? Tomasso tvrdil, že se zamilovala do jiného. Maria ale často přemýšlela o tom, že vina přece klidně může být i na Tomassově straně. Proč s Marií nikdy nechtěl mluvit po Skypu? Proč si nikdy neposílali fotografie? Proč neměl profil na Facebooku…? Když se seznámili, byl to pěkný vysoký čtyřicátník. Líbil se jí, byl vyšší než ona. Věděla, že to asi je povrchní, ale záleželo jí na tom, aby si psala s někým, kdo je fyzicky krásný. Chtěla si psát s vysokým a velmi dospělým lékařem. A s Italem. Jako byl její otec.

„Vaše babička je nemocná,“ řekla Maria dětem a upravila si horní díl plavek.

„Musíme do Švýcarska. Pojedeme na výlet do hor, ano? Zavolám ještě kamarádovi, je také lékař. Vydržte chvilku. Tu máš, usuš si vlásky,“ řekla a podala Magdě ručník.

„Tomasso? Ahoj!“

Neslyšela ho možná půl roku. Najednou jí připadalo, že tímhle telefonátem řeší spíše svůj život než ten Katharinin.

„Musím ti to říct úplně stručně, tu věc… Děkuju za e-mail,“ vzpomněla si.

„Stručně… Jedu do Švýcarska,“ pokračovala. „S dětmi, jedeme všichni. Tedy já a děti, Mathias ne. Ale taky přijede,“ dodala rychle. „Moje tchyně měla nehodu, to ti povím až pak, pokud se uvidíme. Leží v nemocnici v Churu. Teď vyrážíme, doslova teď. Nevím, kdy se tam dostaneme… Někdy v noci, asi hodně pozdě.“

A pak to řekla. Bez nejmenší změny tónu:

„Pokud máš čas, přijeď a počkej na nás v hotelu.“

Piotra Mariin telefonát zastihl ve Varšavě. Volala mu z parkoviště před Tropical Island. Bylo pod nulou a sněžilo, děti už nahnala do auta, do toyoty na hybridní pohon, kterou loni s Mathiasem koupili jako druhé auto místo golfa.

Piotr ležel s Judytou v posteli ve svém varšavském bytě. Dívali se na plátně na animovanou romantickou komedii s názvem Anomalisa a bylo jim lépe, než kdo z nich vůbec kdy doufal. Trávili teď téměř všechen čas spolu, Piotr se do Varšavy v podstatě přestěhoval. Chvíli byl u Judyty v domku v Łomiankách, o víkendech byli v jeho bytě v centru. Pomalu už ale začínali mluvit o tom, že Piotr byt prodá a sestěhují se k Judytě.

„Piotře? Prosím tě, sněží tady na mě. Neruším tě?“

Maria mluvila rychle, ale nikoli zoufale.

„Nemůžu to po tobě chtít,“ pokračovala. „Ale musím to chtít. Omlouvám se ti. Mathiasova matka se pokusila o sebevraždu.“ Maria teď mohla mluvit otevřeně, když byly děti v autě. „Prosím tě, Piotře, je to strašná situace, ale potřebuju, abys zajel pro Mathiase do Broumova a odvezl ho do Švýcarska, do Churu. Jinak mu zemře máma, aniž se to vůbec doví. Má vypnutý telefon, je bez internetu, však víš, meditace, klášter, byla jsem hloupá, když jsem mu to povolila. Ale co. Zajedeš tam pro něj? Z Varšavy to nemůže být daleko, ne? Je to na polských hranicích, ten Bremlov,“ vyslovila Maria špatně název Katharinina rodného města. „Já tam nikdy nebyla, Piotře, teď jsme s dětmi jižně od Berlína. Pojedeme po dálnici rovnou do Švýcarska. Máš to tam kousek, viď?“

Byla to typická Němka, pomyslel si Piotr.

„Polsko je mnohem větší země, než si myslíš, Marie,“ řekl jí.

Maria ignorovala všechno, co se týkalo východní Evropy, a polské nebo české členství v EU na tom nezměnilo ani to nejmenší. Čas se pro Západoevropany zastavil v osmdesátých letech. Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko se mohly stavět na hlavu, v Evropě pro ně ale nebylo místo. Zeď mezi Východem a Západem nikdy nepadla, jen měnila fasádu. Přístup visegrádských zemí k uprchlické krizi, který Západoevropané označili za nehumánní a nesolidární, Západoevropanům jen usnadnil jejich konečné odmítnutí, které by přišlo tak i tak. Navíc si Maria z Piotra dělala sluhu. I to jí přišlo zcela přirozené, vůbec si to neuvědomovala. Ta východní nejasnost po jejich ctěném boku pro Evropany po staletí nebyla ničím jiným než zásobárnou levné pracovní síly a surovin. Neumějí svůj pohled změnit a je otázka, zda jim to vůbec někdo má vymlouvat. Třeba se zuby nehty drží svých instinktů a třeba mají pravdu. Ta zeď možná stála na správném místě a fakt, že tak nějak padla, je nakonec jenom otravná nepříjemnost.

„Ale ano, samozřejmě. Udělám to pro tebe,“ odvětil. „Zavolám ti, až tam budu.“

Měl Marii rád. Nevadilo mu, že tolik věcí ignoruje, patřilo to k ní. Mezi ignorancí a vznešeností je často jen tenká hranice. Jakési formální zavržení ignorance, ke kterému Západ došel, je zbytečnou upjatostí, zbytečně vysokým nárokem, který na sebe západní Evropa klade.

„Evropa vlastně potřebuje panstvo,“ řekl Judytě, když zavěsil. „Šlechtu, ale přiznanou a hrdou. Šlechtu, která připustí, že její šlechetnost občas bolí druhé.“

Nedoufal, že by Judyta chtěla jet s ním. Ale jela. Brala to jako víkendový výlet do Švýcarska, navíc chtěla být s Piotrem. Zároveň věděla, že se Piotr nepožene přes půl Evropy pouze kvůli Mariiným krásným očím, nýbrž také proto, že s Mathiasem má nevyřízené účty. Sama v tom sehrála menší roli. Když si tehdy při vyhlašování výsledků amerických prezidentských voleb Piotr četl Mathiasovy zprávy, na které neměl nejmenší chuť odpovídat, dostali se s Judytou k tomu, kým Mathias je, co přesně dělá pro LWK Loyalty a jaké s ním mám Piotr vztahy. Když pak Piotr ukázal Judytě Mathiase na Facebooku, Judytě připadalo, že toho frajírka, který stojí v centru nějakého historického města na elektrické dvojkolce Segway, zná od nich z nemocnice. „Jak Julius Caesar,“ konstatovala tehdy při pohledu na Mathiasovu profilovou fotografii. Pak zavolala na pár čísel a po deseti minutách mohla Piotrovi odpovědně říct, že Mathias v posledních měsících z varšavské fakultní nemocnice odvedl za zády LWK rovnou dva doktory.

Dokud Mathias podváděl svoji ženu, Piotr to považoval za jeho věc. Nemíchal se mezi ně. Ve chvíli, kdy se dověděl o Mathiasově obcházení LWK, se Piotrův postoj zásadně změnil. Piotr čekal, až se Mathias vrátí z dvouměsíční dovolené (jak jinak tomu Piotr měl říkat?), pak si to s ním chtěl vyřídit. Chtěl ho vyhodit, ale nejen to; chtěl mu dát lekci, zničit ho, smést ho z povrchu země. Co k němu cítil, bylo hluboké pohrdání.

Vyrazili v půl šesté večer Piotrovým tmavě šedým passatem. Z Varšavy to bylo do Broumova přes Vratislav skoro pět set kilometrů.

Na parkovišti před broumovským městským úřadem zastavili v půl jedenácté v noci. Klášterní zahrada sice byla zamčená, ale zvládli to. Zavolali na pár čísel, našli si pomoc. Tomu, co kolem sebe viděli, oba rozuměli. Byla to z nouze ctnost a nápodoba, marnost a druhořadost. Byl to jejich svět.

Poláky v klášteře vídali často, domluva trvala ani ne minutu. Vyjeli výtahem do třetího patra a našli Mathiasovu celu číslo 307. Zaklepali a vešli, nebylo zamčeno. Mathias už spal, na vedlejší posteli ležel rozevřený notebook. Rozsvítili a strhli z něj peřinu.

„Vstávat!“

Piotr se choval, jak mu přišlo přirozené. Uvědomoval si, že vezou strašnou zprávu a že by si každý v takové situaci zasluhoval ohleduplnost. Neuměl si však poručit. Měl dojem, že je v sázce něco mnohem důležitějšího než Mathiasova chvilková pohoda. Pokud měli zdolat kopec, který před nimi stál, museli do něj začít od začátku tvrdě šlapat, bez zastavení, bez vytáček a bez sladkostí na každém kroku. Základem vysokohorské turistiky je chůze a dřina, prostší už to být nemůže.

Mathias si promnul oči. Vypadal unaveně a staře. Měl opuchlé tváře, vyboulené na nečekaných místech, jako by v nich botox ve spánku nadělal velkou neplechu. Okamžitě sáhl na noční stolek po slunečních brýlích a zaklapl notebook.

„Porno?“ zeptal se Piotr. „Musíš vstávat, chlape,“ pokračoval. „Jedeme do Churu, hochu, čeká tam na tebe hodně nemilé překvapení. Ale vzmuž se.“

„Ahoj,“ řekla nesměle Judyta a popošla dál do pokoje.

„To je Judyta, moje láska,“ vysvětlil Piotr a políbil Judytu na rty.

„What the fuck,“ řekl konečně Mathias a přehodil si peřinu přes klín. „Chur co?“ zeptal se.

„Tvoje matka měla nehodu. Vstávej, je čas,“ zopakoval teď Piotr tónem, který od něj Mathias nikdy neslyšel.

Pokud však Mathias kdysi o Piotrovi uvažoval jako o postavě z Katharininých knih či jako o hlasu, který všechny její knihy násilně začleňuje do řádu světa, pak na něj poprvé ten dosud jen myšlený hlas promluvil právě v tomto okamžiku.

Co přesně se stalo, mu pověděli až v autě. Jeho reakce byla nulová. Mlčel. I on už věděl, že je v sázce něco mnohem důležitějšího. Katharinina nehoda, a dokonce i její případná smrt, to všechno byly jen konsekvence.

Zapnul telefon a po dvou měsících se poprvé připojil na internet. Přečetl si textové zprávy a výpis zmeškaných hovorů. Maria mu za tu dobu volala snad stokrát. Ve svých zprávách psala: „Zavolej mi.“ Později: „Prosím tě, zavolej mi!“

Na Messengeru měl dobrou padesátku zpráv, ale ta poslední od jeho matky byla docela nahoře. Přišla mu včera a byla stručná:

Měl by zavolat Marii, ale neudělal to. Vypnul telefon, nasadil si na hlavu kapuci svého černého duffle kabátu a díval se z okna.

Vezli ho na zadním sedadle.

11.

Katharina zemřela už večer, několik hodin předtím, než do Churu dorazili Caiazzovi, kteří to sem z Cortiny měli nejblíž. Když se smutnou zprávu v nemocnici dověděli, ihned zavolali své dceři, která byla s dětmi teprve na jihu Německa.

„Nedostanu se tam dřív než po půlnoci,“ řekla Maria své mamince přes handsfree.

Mohla by teď na dálnici zpomalit, ale neudělala to. Katharinina smrt nic důležitého neměnila. Nikdo z nich k ní neměl tak blízko, aby ten nový fakt zásadně ovlivnil jejich životy. Maria nespěchala za Katharinou.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se otce. „Jeli jste přes Brenner?“

O vysokohorském průsmyku v těch dnech Evropané často slýchali v médiích. Rakousko kvůli zvýšenému počtu uprchlíků, kteří se z Jihu pokoušeli dostat do střední Evropy přes Brennerský průsmyk, zavedlo ostrahu svých hranic s Itálií, přestože tím fakticky porušovalo evropské úmluvy. K obraně svých hranic Rakousko dokonce povolalo armádu. Mluvilo se o obrněných transportérech značky Pandur.

„Jo, přes Brenner,“ odvětil Seba. „Čekali jsme tam asi tři čtvrtě hodiny. A rádi. Viděli jsme ty pandury, stály tam.“

„Něco se mění,“ pokračoval Seba, zatímco pomalu projížděl večerním městem a díval se po hotelech. „Brexit, Trump, armáda na hranicích uvnitř Schengenu… Katharina měla pravdu,“ řekl z části z povinnosti, z části upřímně. „Viděla lépe než jiní,“ dodal.

Tohle Caiazzovým i jejich dceři přišlo nejdůležitější a právě tím si také omlouvali svůj překvapivý klid po Katharinině úmrtí: Katharina po sobě zanechala desítku románů a stovky článků. Jistá její část sice mohla zemřít ve švýcarské nemocnici, to podstatné ale žilo dál. Její předpovědi a pohledy na Evropu a svět nyní dokonce byly aktuálnější než ještě před rokem.

„Zavoláš Mathiasovi?“ zeptala se Marta.

Matka mluvila do handsfree zbytečně hlasitě. Marii to přišlo dojemné. Rodiče zestárli a jejich názory se proměnily. Měli strach; vnímali to tak, že jim jacísi smyšlení uprchlíci, nebo snad i ti skuteční, berou půdu pod nohama. Maria s nimi nesouhlasila, ale nechávala si to pro sebe. Nechtěla se s nimi hádat, nikdy to nedělala. Navíc si v případě svých rodičů vážila stáří. Žili déle a stihli poznat víc než ona. Nedostatek pokory, který viděla u mladých lidí všude kolem sebe, ji iritoval.

Na otázku, jestli zavolá Mathiasovi, Maria neuměla odpovědět.

„Ano, zavolám mu,“ řekla. Myslela si však, že to spíš neudělá.

„Sejdeme se ráno, co vy na to?“ navrhla. „Všichni i s Mathiasem, mami. Napíšeme si, nebo vám zavolám. Třeba někdy po deváté ráno. Magda s malou budou unavené,“ řekla a vnímala při tom, že jde bez okolků za svým cílem. Napadlo ji, že to musí poznat i rodiče; že jí jde o to, aby jí do devíti ráno dali pokoj. Bylo to drsné, ale bylo to tak.

Těšila se na Tomassa. Byla zvědavá, dokonce snad měla trému. Do nemocnice Tomasso samozřejmě nešel, neměl s Katharinou Walter nic společného; do Churu však dorazil už docela dávno. Možná by Katharinu ještě stihl při životě. Zaplatil hotel a čekal tam na Marii a děti.

„Zavolám Mathiasovi,“ zopakovala. „A uvidíme se zítra, mami.“

Když zavěsila, podívala se v Messengeru na jméno hotelu, kde se měla potkat s Tomassem, a zadala hotel do navigace. Pak si vypnula telefon.

12.

Byl krásný. Maria nechápala, jak bez něj mohla žít. Zestárl, zešedivěly mu vlasy a vousy, ale měl stejnou krevní skupinu jako ona. Byl vysoký a tmavý. Na lidské kůži záleží, Maria si nemohla pomoct. Klidně ať jí všichni tvrdí opak, ona si to vymluvit nenechá: záleží na barvě lidské kůže, záleží na její struktuře a na tom, jaký o člověku vypráví příběh. Kůže je na člověku málem to nejdůležitější; kůže člověka definuje, je to hranice, za kterou začíná další svět.

Ta Tomassova byla na omak drsná, suchá, ale suchá tím nejlepším možným způsobem; byla to kůže samotáře a suveréna. Hrdá kůže, která si jen tak něco či někoho nepustí k tělu. Velehorská kůže a zároveň kůže od řek a moří. Zřetelná a funkční kůže. Smysluplná.

„Takhle nějak podle mě vypadal prototyp,“ pošeptala mu. „Když někdy dávno vznikla idea člověka, tak ten, kdo s tou ideou přišel, měl na mysli právě takovou kůži, jako máš ty. Funkční a krásnou, lidskou. Před tím jsme měli kožich, chlupy po celém těle… A potom jsme měli… Tamto,“ řekla tiše a ukázala bradou k věšákům v chodbě.

Visela tam černá zimní bunda The North Face s bílým logem a odepínací vnitřní fleecovou vrstvou, kterou si vzala v Zehlendorfu, když s dětmi vyrážela na koupání do akvaparku. Ta bunda patřila Mathiasovi. Maria si ji často půjčovala, když byl její manžel v Broumově.

„Jsi vrchol, Tomassi,“ pokračovala už lehčím tónem. „Jsi jedna pasáž, jeden úsek, jedna doba. Ta nejlepší doba. Před tebou to bylo strašné a po to tobě to bude strašné. Jsi tak vysoký, že je z tebe krásný výhled, ale zároveň se na tobě dá dýchat,“ řekla mu a políbila ho.

Byla šťastná, a co bylo ještě důležitější, o ničem nepochybovala. Nešlo o žádné bláznivé zamilování, znali se deset let. Rozestlal jí postel a ona si do ní přirozeně lehla. Ještě když se svlékala do prádla, mohli působit jako dva lidé, kteří žijí jen svými dopisy a živí se éterem.

Co přišlo pak, bylo stejně přirozené. Milovali se po desetiletém odloučení. Tiše, protože jen kousek za zástěnou spaly Magda s Karolinou, ale vášnivě, láskyplně i odvážně. Tomasso jí v jednu chvíli strčil svůj ukazováček do zadku. Od kohokoli jiného by to v takové chvíli působilo nepatřičně, ale mezi nimi to bylo v pořádku; sloužilo to, bylo to funkční. Maria jen stěží dokázala tlumit své vzdechy. Měla chuť začít pěstmi bušit do Tomassova hrudníku. Věděla úplně přesně, kde by se její pěsti zastavily.

Spali spolu bez kondomu, i to jim přišlo přirozené. Pak se jí udělal na břicho. Těch pár vteřin předtím ale váhal; pokud by se spolehl na svůj instinkt, udělal by se do ní. Nepletl se, i ona to tak chtěla.

„Jsi slaná,“ řekl jí, když pak hladil její husté tmavě kaštanové vlasy.

Olízl znovu na zkoušku její čelo.

„Jako do moře,“ řekl jí.

„Tropical Island,“ odvětila. „Nestihla jsem se ani vysprchovat.“

„Bojím se toho zítřejšího setkání,“ řekla teď. „Je to cizí člověk. Je to možné, Tomassi, že to je cizí člověk?“

„Už je v Churu, je to tak?“ zeptal se.

„Kolik je hodin?“ řekla a sáhla po svém telefonu.

Zapnula ho. Bylo pět hodin ráno. Neměla jediný zmeškaný hovor a nedostala jedinou textovou zprávu.

Ulevilo se jí. Zároveň jí však to ticho přišlo zvrácené.

„Měl by tady být,“ odvětila. „Nezavolal mi, ani Piotr ne. Jsme tady všichni a ani nedutáme. Ve třech různých hotelech… Taky tady někde mám rodiče,“ řekla a potichu odhrnula peřinu.

Nahá přešla k oknu.

Rozhrnula závěs, venku začínalo svítat. Pod okny vedla tramvajová linka. Kousek vedle na hotelovém parkovišti viděla zaparkovanou svoji Toyotu Prius.

„Které je tvoje?“ zeptala se ho.

„Černé volvo,“ řekl. „Vé čtyřicítka.“

Kývla. I Mathias kdysi měl volvo. I jeho rodiče.

Zvedla oči a podívala se k horám. Nikdy předtím v Churu nebyla, v noci z něj cestou k hotelu viděla jen velmi málo. Ale dojmy, které v ní alpské město zanechávalo, by uměla popsat docela přesně.

Okolní hory člověka zdržují, není lehké se sem dostat. Ohromnou vzdálenost mezi Berlínem a Norimberkem po dálnici skoro projela rychleji než pár desítek kilometrů přes Alpy; vzdálenosti na Google Maps jsou v tomhle směru zavádějící, člověk se jimi nesmí nechat zmást. Umíme budovat tunely a estakády, kdysi nepředstavitelné stavby, ale Alpy jsou pro nás dál svým způsobem nepřekonatelné. Neumíme zařídit, aby nám nekomplikovaly život; na tom se za poslední staletí nic nezměnilo. Nejde je nevidět a nezmenšují se. Kumulují v sobě čas.

„Na netrpělivé lidi to tady musí působit nesnesitelně svíravě,“ řekla a šla zkontrolovat děti.