II. Kateřina a Jan

Kateřina Sadovská, Katka, jak jí tehdy všichni říkali, do Spolkové republiky odešla v roce 1977 s Janem Rabasem, svojí první velkou láskou. Když utíkala, bylo jí třiadvacet a studovala filozofii na pražské univerzitě. Janovi, vystudovanému inženýru, bylo o sedm let víc. Oba pocházeli ze stejné společenské vrstvy, z takzvaných slušných rodin. Slušné rodiny byly v tehdejší Československé socialistické republice zároveň chudými rodinami.

Seznámili se ve sportovním klubu „Sparta ČKD“ v hlavním městě. To bylo Kateřině rovných dvacet. Jan, který se v Praze na rozdíl od ní narodil, byl Kateřininým trenérem tenisu. Zároveň to byl její úplně první kluk, Kateřina s ním přišla o panenství. Stalo se to až v jejích jednadvaceti, možná o rok nebo dva později, než bývalo u dívek z jejích vrstev zvykem. Jan si tehdy na první sex musel počkat dlouhých osm měsíců. Vydržel to, čímž Kateřině podal důkaz o upřímnosti svého citu.

Zatímco Jan byl docela vysoký, ona byla spíše drobná. Vlasy měla rovné, téměř černé. Mohla se pyšnit bezvadnou kůží, po celý rok opálenou, k tomu tmavýma kočičíma očima. Přestože Jan byl o hlavu vyšší, hodili se k sobě, byli pohledný pár. Hráli spolu tenis, koupali se nazí v Berounce nebo na Sázavě. Kateřina si šila šaty, které končily vysoko nad koleny, nebyla žádnou jeptiškou. Pokud chtěl, milovala se s ním. Neměla jediný důvod, proč se sexem dělat drahoty. Janovo tělo jí bylo milé, vonělo jí. Byli si blízcí, věřili si, nemuseli jeden před druhým nic hrát. Když na louce, pak tedy na louce.

S návrhem dát ČSSR vale přišel Honza. Také on v drtivé většině případů slýchal jen domácí formu svého křestního jména, a to i tehdy, kdy se to citlivějším uším mohlo zdát být nepatřičné. Coby student zažil naděje spojované se „socialismem s lidskou tváří“ a pak jejich rázné ukončení invazí států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Politicky se neangažoval, držel hubu a krok; mohl klidně dostudovat, ale československá normalizace, která začala příchodem Gustava Husáka do čela KSČ, ta mu po chuti nebyla. Chtěl za lepším, za svobodou, za penězi.

Tím hlavním důvodem v jeho případě nakonec ale možná nebyla politika, dokonce možná ani chuť zažít svobodu či mít peníze, nýbrž fakt, že Honzovi v době těsně před útěkem už bylo rovných třicet. Byl to dávno dospělý muž. Už žádný malý Honzík, žádný Honza, nýbrž Jan. Jenomže ani po třicítce mu nikdo neřekl jinak než Honzo, familiárně a přátelsky. Honzovi to bohužel znělo jinak. Dělali z něj věčného šmudlu, kluka, který si neměl vyskakovat. A pokud by ani tohle nebyl ten zásadní důvod, proč z Československa odejít, pak tady byl ještě jeden obecně platný: všichni, kdo v ČSSR pocházeli ze slušných rodin a kdo se rozhodli ve stejném rodinném duchu pokračovat, měli fakticky důvod k emigraci.

Vycestovat z ČSSR do zahraničí koncem sedmdesátých let obecně nebylo jednoduché. Čechoslováci na tom v tomto ohledu byli hůř než třeba Poláci. Zatímco polští inženýři, umělci nebo sportovci poměrně běžně měli pas a cestovali na Západ, Češi pro cesty do většiny zemí udržovali systém doložek a výjezdních povolení. Polsko dále mělo dvojstranné dohody s kapitalistickými státy, mimo jiné i se Spolkovou republikou, které se týkaly především výměn v rámci mládežnických organizací. V ČSSR byl režim přísnější, což ale neznamenalo, že by výjezd byl úplně nemožný; i československý režim musel aspoň do určité míry držet krok s realitou.

Všechny ty informace o Polsku (včetně dovětku o kontaktu s realitou) měl Jan od svého polského kamaráda Adama Kuczeka. Obsah onoho dovětku je přitom zároveň tím nejvýstižnějším popisem jeho autora. Adam Kuczek byl ukázkový příklad toho, jak vypadá člověk, který drží krok s realitou.

Adam do Německa odešel už o rok dřív, na jaře 1976. S Janem se znali přes tenis, přes přátelské zápasy komunistických mládežnických organizací. Byl to Adam, kdo Janovi s Kateřinou poradil, jak si vyřídit potřebné papíry. Adam nejenže tohle všechno dokázal zjistit, mimo jiné i od českých emigrantů ve Frankfurtu, on dokonce dokázal dostat docela detailní popis podvratné akce přes tenisové kontakty z Hesenska až do Prahy. Na papíře, černé na bílém. Bylo v tom hodně chvastounství a zbytečného rizika.

První příležitost k útěku se Janovi s Kateřinou naskytla už asi po třech měsících od začátku plánování. Šlo o zájezd na turnaj do jugoslávského Splitu. Dostali cestovní pas. Jan s Kateřinou se rozhodli, že příležitosti využijí a že už se do Čech od Jadranu nevrátí. Na překročení hranic z Jugoslávie do Rakouska přitom měli připraveno hned několik variant včetně přechodu přes zelenou hranici. Nakonec jim už napoprvé vyšla ta úplně nejhladší.

Odjeli půjčeným vozem ze Splitu do Záhřebu, vůz opět zařizoval Adam. V Záhřebu pak zašli na rakouský konzulát, který se nacházel v poklidné vilové čtvrti severně od centra, a za velké peníze, jak jim to tehdy přišlo, si koupili tranzitní víza přes Rakousko. Použili při tom tradiční argument: jsme turisté z ČSSR, vracíme se do vlasti a chceme to vzít zkratkou přes Rakousko, místo oklikou přes Maďarsko. Úředník se na ně chápavě usmíval, stejnou lež slyšel už stokrát. Dostali razítka do pasu a Rakušané jim popřáli šťastnou cestu. Pak už se vydali po dálnici do Mariboru. Na hranicích se celníci obou zemí jen podívali do pasů a zkontrolovali víza. Za chvíli už se Jan s Kateřinou procházeli po Štýrském Hradci. V ohrádce u restaurace, která měla stoly až na chodníku, ležely na zemi koberce. Jan s Kateřinou dělali, že je to nepřekvapuje.

Ve Vídni na dané adrese vrátili auto, které pravděpodobně opakovaně sloužilo ke stejným účelům, a na německém velvyslanectví požádali o azyl v Německu. Adamovi v té chvíli dlužili tři sta marek.

Dostali umístění do uprchlického tábora Zirndorf u Norimberku. Poláci na tom i v tomhle ohledu byli lépe než Češi. V Německu pro Poláky až do konce sedmdesátých let povinnost pobytu v uprchlickém zařízení neplatila. I tohle Adam ale dokázal zařídit. Jan s Kateřinou nakonec v Zirndorfu strávili jen asi měsíc a půl. Po propuštění z tábora odjeli vlakem z Norimberku do Frankfurtu, kde už na ně čekal Adam.

Jan začal trénovat tenis v Offenbachu, v jednom z frankfurtských předměstí. K místu v klubu mu samozřejmě dopomohl Adam Kuczek.

Byl to Jan, kdo uměl německy, to on měl ve Frankfurtu svůj kontakt. Začátek společného německého pobytu měl být v jeho režii, Kateřina ho věrně následovala, vzhlížela k němu. A Janovi se dařilo. Místo, které mu slíbil Adam, skutečně dostal. Přinejmenším stejně důležitý byl další jeho úspěch, fakt, že sobě a Kateřině dokázal zařídit bydlení. Přesně tak, jak tvrdil.

Šlo o městský byt na jedné z vedlejších ulic v Offenbachu. Měl výměru čtyřicet metrů čtverečních a skládal se z jednoho pokoje, chodby s rohovou kuchyňkou, koupelny a toalety. Byl součástí bloku sociálního bydlení z padesátých let; podobných bloků v době rychlého ekonomického rozvoje ve Spolkové republice vznikly tisíce. V prakticky stejném bytě o stejné rozloze žili Kateřina s Janem i na sídlišti Jižní Město v Praze, když tam o něj coby mladý bezdětný pár zažádali. Na své nové německé poměry si však ani jeden z páru nestěžoval. Ten hlavní rozdíl oproti životu v Praze přece neměl spočívat ve výměře či v lepším nábytku, nýbrž ve faktu, že všude kolem za zdmi bytu vládla svoboda a ekonomický dostatek. Ani Jan, ani Kateřina nebyli natolik naivní, aby si mysleli, že po měsíci budou žít ve stometrovém bytě v centru Frankfurtu. Byli mladí. Teprve po příchodu do Německa tohle označení začalo dávat smysl.

Offenbach byl samostatným městem, pátým největším v Hesensku, fakticky ale fungoval jako jedno z chudších předměstí Frankfurtu. Město leží na levém břehu řeky Mohan, na dohled od západněji položeného obchodního a bankovního centra Německa. V minulosti byl Offenbach významným kožedělným střediskem, v sedmdesátých letech ale musel jako jedno z prvních měst v Německu čelit strukturální proměně průmyslu, když zde kožedělná výroba zanikla. Šlo by říct, že v době, kdy do Offenbachu přišli Kateřina s Janem, se ještě stále jednalo o čtvrť dělníků, doplněnou o emigranty, většinou z Polska. Jan ale Offenbach vnímal trochu jinak, konkrétně jako čtvrť pro začátečníky.

Že se budou aspoň po určitou dobu živit rukama, Kateřina s Janem vnímali jako samozřejmost. Jan sice vystudoval strojní inženýrství, po příjezdu do Offenbachu se ale proměnil ve stroj na tenis. Byl v plné síle, zároveň už mu ale bylo třicet.

Klub s názvem „Oberrad 05“ sídlil v areálu mezi sídlištěm a řekou Mohan, dvě stanice S-Bahnem od jejich domu. Jan se těšil, že bude učit studenty, jeho klientelou nakonec ale byli padesátníci a padesátnice. Překvapilo ho to. Stejně tak ho překvapil fakt, že v Německu se podle všeho podařilo to, o co se v ČSSR jen marně snažili: tenis v podání padesátiletých německých pánů, na první pohled nijak bohatých, působil jako přirozeně lidový sport, zatímco v Praze, když hráli Češi, tenis přes všechnu snahu působil jako sport pro měšťáky. Jan si na svoji klientelu nestěžoval, ale po svém pracoval na tom, aby mohli s Kateřinou co nejdřív jít jinam, za řeku, do lepší čtvrti. Počítal s tím, že Offenbach skutečně bude jen přestupní stanice.

Kateřina věc vnímala trochu odlišně. Upřímně řečeno, Jan přes řeku do lepší čtvrti chtěl víc než ona, totéž ostatně platilo už doma v Praze v případě chuti odejít do Německa. Kateřina by se svým milým dokázala být šťastná tam i tady, ale rozuměla tomu, že Jan má svůj sen. Šla s ním z Čech, šla by s ním do lepší čtvrti za řekou. Byla z té myšlenky dokonce nadšená, kvůli Janovi, aby mu udělala radost. To byl pravý důvod: byla nadšená, aby ho potěšila, její potěcha ale neměla nic společného s pomocí či ulehčením, nemělo jít o berličku, kterou Janovi nabízí, či o nějakou formu milosrdné lži; Kateřina byla přesvědčená o tom, že Jan je silný člověk, který žádné takové opory nepotřebuje. Vnímala ho bezmála jako pána všehomíra, jako krále sedícího neochvějně na svém trůnu v jakémsi permanentním nulovém nastavení; nic se ho nedotkne, nic mu neublíží; jediným pohybem, který jeho duše dokáže vykonat, podle Kateřiny bylo povyražení, zlepšení oné jinak permanentně dobré nulové nálady.

Jenomže Jan byl už po dvou týdnech v Offenbachu čím dál podrážděnější. Jeho nálada se zhoršila. Spěchal, Kateřina ho najednou nepoznávala. Jako by vůbec nedokázal vnímat čas a jeho přirozené plynutí. Najednou neměl trpělivost. V klubu hrál do úmoru s nahým zpoceným hrudníkem tenis, doma pak stejně zběsile a taktéž s rozhalenou nebo nahou hrudí souložil s Kateřinou, a to tak často jako nikdy předtím. Po sexu pak opakoval: „Nechci tady zestárnout!“ Jako by souloží s Kateřinou přetočil hodinky alespoň o pár minut nazpátek.

„Však jsme tady chvíli,“ odvětila mu.

Byla polovina září 1977, teplé slunečné počasí. Otevřenými okny do bytu stoupaly zvuky městského ruchu: cinkání tramvají, rozjíždění a stavění vozů před přechodem pro chodce, občasné troubení.

Kateřina stála u maličké kuchyňské linky a krájela jídlo. Na sobě měla Janovu košili, dole jen kalhotky. Před chvílí se spolu milovali, její pokračující exhibice neměla působit svůdně; krátké do zadku zaříznuté kalhotky a zpola rozhalená košile v Kateřinině vnímání představovaly vzpomínku na předchozí chvíle, nikoli výzvu k jejich opakování. Kateřina svým oblečením po vzoru královny Koloběžky chtěla říct, že si váží vztahu s Janem a že si hýčká to, co se dělo před čtvrt hodinou; nechť to nikdy neodezní! Nešlo jí o smyslnost, nýbrž naopak o cosi neposkvrněného, éterického, nábožného. Nesváděla ho, jen mu znovu jiným způsobem vyjadřovala vděk.

I Jan u stolu v teplém zářijovém odpoledni seděl téměř nahý, zatímco čekal, až Kateřina připraví večeři. Na sobě měl jen tmavomodré trenky. Doma v Praze ho takto viděla málokdy, po příjezdu do Německa však košili odkládal čím dál častěji. Kateřina se domnívala, že Janova chuť ukazovat hruď nesouvisí s krásným slunečným počasím, nýbrž s jejich nově nabytou svobodou. Když na něj v takových chvílích pohlédla, měla pocit, že nevidí Janovu vysportovanou hruď, ale rovnou jeho plíce, které nyní po dlouhé době nesvobody konečně volně a zhluboka dýchají.

„Jo, jsme tady chvíli. Ale jsou tady starci!“ řekl nesouhlasně od stolu. „Jo, nám je třicet,“ pokračoval. „Ale zřejmě je možný tady ztvrdnout do šedesáti. Vidím to v klubu. Nechci,“ řekl stručně. „Díky, ale nechci.“

Kateřina se zamyslela. Ve vztahu platila za teoretičku, zatímco Jan byl praktik. Celá ta úvaha ji možná příliš nezajímala, ale hodlala Janovi poskytnout co nejvíce hlubokomyslných podnětů. Měla to být odměna z její strany, vynahrazení Janových zásluh.

„Jenomže oni jsou odsud, Honzo,“ řekla tedy. „Chápeš? Ale my jsme odjinud, Honzo. S námi je to úplně jinak. Přišli jsme a od té chvíle se nezastavíme. Jsme a budeme jako na houpačce,“ řekla zaujatě, k Janovi se při tom ale ani na vteřinku neotočila. Dál krájela mrkev. I ohlédnutí by vnímala jako výraz neodpustitelné zahálky. „Přišli jsme, vytrhli jsme se z kořenů, vychýlili jsme jakési kyvadlo, rozhoupali jsme loď, Honzo.“

Na dvě vteřiny se odmlčela a pak pověděla: „Vzmach. Vzchopili jsme se. Pokud bychom se narodili tady, dopadli bychom jako oni, dopadli bychom tady,“ mluvila dál zaujatě, aniž ale změnila frekvenci krájení, natož aby v krájení ustala. „Hodili jsme naše životy pod úhlem, Honzo, na rozdíl od zdejších a na rozdíl od našich, co zůstali doma, takže naše životy nedopadnou tam, kde začaly, nýbrž někde jinde, za nějakou řekou, za Mohanem,“ řekla a poprvé ustala v krájení a podívala se na Jana. Ukázala nožem chodbou ke vchodovým dveřím, přibližně na severozápad, kde byl za řekou Frankfurt.

„Ty koneckonců můžeš do Frankfurtu přes tu řeku doplavat,“ dodala a ukázala nožem o kus vedle, směrem k nahému hrudníku svého milence.

Když s tím prohlášením začala, považovala ho za bezvýznamnou průpovídku, odkazující k jeho připravenosti na skok do vody. Jakmile ale došla až k tečce, zaváhala. Ta věta jako by najednou odhalila jakýsi skrytý význam, Kateřininu pochybnost, zda Janova odhalená hruď skutečně vyjadřuje pouze jeho štěstí z úspěšného doputování ke svobodě. Její věta nakonec vyzněla jako výčitka.

Jan nereagoval, pravděpodobně tón Kateřininých slov přeslechl. Nezajímal se o něj. Listoval u stolu materiály z klubu.

Kateřina mezitím v tichu přemýšlela o své rodící se podrážděnosti. Od teď tedy budeme podráždění oba? Co je to za zmatky? A co ji vlastně mohlo iritovat na obyčejném vysedávání u stolu nahoře bez?

Z domova si vzpomínala na holé hrudi sportovců, dělníků, úderníků. Komunismus holou mužskou hruď využíval k odkazům na budoucnost. Stejně jako představovala Janova holá hruď připravenost ke skoku do vody, přes níž by šlo přeplavat z relativně chudého Offenbachu do bohatého Frankfurtu, komunistická ikonografie s pomocí holých mužských hrudí vyjadřovala odhodlání ke skoku do budoucnosti. Odhalená hruď signalizovala hrdost, připravenost na náraz mohutné vlny. Tou vlnou přitom mohla být vlna imperialistů, záškodníků či vůbec komplikací. V každém případě se jednalo o vlnu, kterou člověk bude muset přestát, ba co víc, přestát ji a zároveň i přes odpor postupovat kupředu. Holá hruď v tomhle svém užití znamenala odhodlání, touhu, čistotu úmyslů, snad až naivitu nově zrozeného komunistického člověka.

Ať už šlo o hruď sportovce, dělníka, úderníka, vždy se jednalo o hrudi připravené na náraz všeho budoucího, o hrudi silné a hrdě vypnuté. Signalizovaly otevřenost životu a jeho výzvám. Na tom přece nebylo nic k odsouzení, na téhle obdivuhodné frajeřině, na tomhle hrdém životním postoji!

Krom toho ale existovaly i jiné holé hrudi. Kateřina by jim asi řekla každodenní. Taková holá hruď už neodkazovala k budoucnosti, nýbrž k přítomnosti a k jejímu úmoru. Holé hrudi cikánských kopáčů, které znala z Broumova.

„Král je nahý,“ řekla zničehonic.

Jan ji nevnímal. Jeho zájmy v těch chvílích byly jiné a stejně tak jeho holá hruď odkazovala ještě k něčemu jinému než k tomu, na co toho dne při krájení mrkve pomyslela Kateřina.

Co Jan v těch chvílích prožíval, přímo souviselo s Adamem Kuczekem.

Adam Kuczek v Offenbachu už po půl roce nechal tenisu a začal pracovat jako řidič pro jednoho německého importéra ovoce. Nejčastěji s firemním tahačem značky Mercedes jezdil na trase Offenbach–Hamburk, kde se z lodí vykládaly kontejnery. Bylo mu dvaatřicet, o dva roky víc než Janovi, o devět víc než Kateřině. Měřil sotva 170 centimetrů a trpěl nadváhou. Do Německa odešel sám, asi po roce si ale našel přítelkyni, s níž od té doby bydel v pronajatém městském bytě v Offenbachu. Adriana byla Němka, ale její rodiče byli polští vysídlenci z doby těsně po druhé světové válce. Narodila se v roce 1946 ve Frankfurtu, její rodiče z Polska odešli o pouhý rok dřív. Adrianina maminka zemřela na začátku sedmdesátých let na rakovinu. O rodinný podnik, bar Pantha Rei u offenbašského vlakového nádraží, se od té doby staral a provozoval ho Adrianin otec Mariusz. Adam do baru u nádraží občas přivezl bedýnku se zeleninou.

Adam byl shánčlivý člověk. Na svých pracovních cestách v kabině firemního tahače zažíval pocity shánčlivého a moudrého výletníka. Myslel si o sobě, že už brzy dokáže obehrát celé Německo. Rozhlížel se kolem sebe, zatímco kroutil volantem, a větřil příležitosti. Byl přístupný všemu, co k němu přicházelo. Na benzínových pumpách si kupoval pornočasopisy. Přestože doma v Offenbachu na něho čekala pohledná Adriana, štíhlá a vysoká brunetka, Adam si jednou měsíčně v Hamburku zaplatil prostitutku. V podnikatelském duchu své aktivity dále rozšiřoval. K sexu s německou či holandskou prosti­tutkou si přiobjednal dva gramy hašiše, k časopisům od pumpy přibral pornofilmy, dále vibrátory a další pomůcky z hamburského sexshopu. Nákup rozdělil na dvě části. Tu menší ponechal v domě, ta měla sloužit jemu s Adrianou. Tu větší část kořisti zamýšlel distribuovat skrze Mariuszův bar. Spoléhal přitom nejen na fakt, že dovezené kusy mohl prodávat za nižší ceny, než za jaké se podobné zboží prodávalo ve Frankfurtu, nýbrž i na prostředí baru Pantha Rei, které k rozprodeji považoval za bezmála ideální. A to i přes nízkou kupní sílu zdejších klientů.

Jan Rabas pro Adama Kuczeka představoval kořena, byznys, tři sta marek za zprostředkování cesty do kapitalistické ciziny. Přátelství s Janem pak pro Adama bylo bonusem, dokonce dvojnásobným, neb Janova přítelkyně Kateřina byla podle Adama krasavice. Myslel si na ni a chtěl se s ní vyspat. Na Jana by při tom Adam nebral nejmenší ohled.

Adam s Adrianou pro mladé Čechy představovali v prvních týdnech záchytný bod. Jan do tenisového klubu nastoupil v polovině srpna, jen pár dní po jejich příjezdu, což byla Adamova zásluha. O měsíc později Adam našel práci i Kateřině. Mohla nastoupit jako servírka v Pantha Rei.

Klientelu baru tvořili polští a němečtí dělníci z Offenbachu. Čas od času ale denní bar, kde za pultem nejčastěji stával sám starý Mariusz Kott, jemuž pomáhala jeho dcera Adriana, pohostil i bohatší přespolní zákazníky. V případě Offenbachu a baru Pantha Rei se jednalo spíše o zákazníky zpoza řeky než zpoza pole.

Vývěsní štít baru byl firemní, dodal ho pivovar Clausthaler. K dostání byly obložené housky a chleby, párky s hořčicí, studený smažený řízek s bramborovým salátem, a především pivo podáváné ve firemních sklenicích na stopce. Tyto vytáhlé sklenice a jejich stopky v celém baru jako jediné odkazovaly ke světu za řekou, k frankfurtským výškovým stavbám, k centru německého finančního dění, k luxusu. Jen tyto sklenice jako by se snažily, vypnuté na špičkách, pohlédnout dál, k lepší budoucnosti, k zítřkům plným hojnosti. Jen tyto sklenice. A samozřejmě Adam s Adrianou. Dvě surikaty mezi dělníky skloněnými nad bramborovým salátem.

Adriana, oblečená v černých šatech s bílou zástěrou, odnášela sklo a utírala stoly. V tmavých vlasech měla vetknutu bílou čelenku. Adrianiny vlasy byly podobné těm Kateřininým, byly stejně tmavé a rovné. K tomu pivo, tlachy a hecování. Ti, kdo by v jiné situaci nikdy nepomysleli na to, že domů pořídí anální kolík, měli si ho dle Adamova kalkulu pořídit v baru Pantha Rei.

Pro Adama Kuczeka tohle všechno dohromady tvořilo svobodu. Ráj na zemi, jak rád říkal.

Kateřina v baru nastoupila v době, kdy Adam své plány začínal uskutečňovat. S Adrianinou pomocí se mu podařilo přesvědčit starého Kotta a ve skladu teď krom piva a bas s limonádami stálo i pár beden s vibrátory a s německými, francouzskými, holandskými či dánskými pornočasopisy, jako byly Color Climax, Lolita či Lui.

Právě jeden z těchto časopisů schovával v papírech z tenisového klubu Jan Rabas ve chvíli, kdy od stolu celý nervózní mluvil s Kateřinou o tom, že se bojí zestárnutí v Offenbachu. Jeho holá hruď v těch chvílích odkazovala k pornografickému vytržení a především k nevyřčeným a nenaplněným touhám.

Jan Rabas před Kateřinou spal s více než desítkou žen či dívek. Uměl to s nimi, stály o něj a Jan se lásce nebránil. Kateřina pak byla jeho zatím poslední, ani jednou ji nepodvedl. Byl to silný a docela vysoký muž, něco kolem sto osmdesáti centimetrů. Pohledný, usměvavý, s hustými hnědými vlasy.

V porovnání s Adamem Kuczekem byl Jan krasavcem, který před lidmi nemusí dělat blázniviny, aby je zaujal a aby mu díky odehraným cirkusovým číslům spadlo pár drobků ze stolu. Tak tomu alespoň bylo při všech jejich setkáních na půdě socialistických zemí, ať už na turnajích v Krakově, Praze, nebo ve slovenských Tatrách. Jan byl odměřený, vždy lehce ironicky udivený, zatímco Adam šaškoval.

Pravda, Adam se už v Krakově k Janovi občas dokázal chovat i jinak, konkrétně jako světák, všeználek a starší nevlastní bratr. Zvláště v Polsku, kde byl doma, a zvláště když se připil. Ale i tehdy jim oběma muselo být jasné, že skutečnost je jiná. Obtloustlý Adam i v kontextu svého tenisového oddílu působil jako kuriozita, veselý kumpán, kterého nikdo nebral úplně vážně. Vystudoval střední odborné učiliště spojů, po škole pracoval na stavbách. Silákem byl jen do té doby, dokud mu to jeho okolí dovolilo, dokud to jeho okolí bavilo. Byl silákem, když se šlo ven, do baru Alchymia v Kaziměři nebo když se táhlo lesem k Piłsudského mohyle nebo na Planty. Jenomže tohle všechno bylo druhořadé, to hlavní se dělo až pak, když rej utichl. A tehdy, v tichu, to byl vždy Jan, kdo začínal kralovat, kdo líbal ztichlá a vážná dívčí ústa, zatímco Adam šel domů sám, smutný šašek po zatažení opony. V Německu se ale gard otočil. Jana dokonce později, když skončil jeho vztah s Kateřinou, napadlo, že Adam ho do Německa vytáhl z pomstychtivosti.

Nebýt Adama, skutečně by do Německa asi nikdy neodjeli. Jenomže Adam ve svých dopisech, psaných podivuhodnou směsí polštiny, češtiny a němčiny, doslova naléhal, ať přijedou, že na ně v Německu čeká ráj na zemi.

Když pro ně Adam tehdy po jejich příjezdu přišel na nádraží, Jan ho málem nepoznal. Byl pěkně oblečený, vlasy měl upravené, zastřižené na krátkou patku. A když o čtvrt hodiny později Adam odemykal dveře svého bytu, kde měli Češi na matracích strávit přechodnou dobu, než si seženou vlastní bydlení, a když pak Jan pohlédl z chodby do kuchyně, kde u sporáku stála krásná tmavovlasá hospodyňka, štíhlá a vysoká brunetka, Janovi definitivně spadla čelist.

Sotva s Adamem na chvíli zůstal sám, hned se instinktivně pokusil vrátit věci do starých kolejí:

„Slušný, Kuczek! Paša, polskej velkostatkář, bafuňář, všechno v jednom,“ řekl Jan co nejhlasitěji a dloubl přitom Adama loktem.

Jenomže tohle dloubnutí do malého piva najednou nefungovalo. Jan si musel přiznat, že jeho gesto, kterým se Adama pokusil upozornit nejen na svoji výšku a svůj ukázkový forhend, ale i na celkovou nedůležitost všeho kolektivního, všech posezení ve čtyřech a vůbec všeho, co se děje mimo milenecké ložnice, vyznívá do prázdna.

„Co na tobě vidí?“ zeptal se Jan a ukázal ke dveřím do obývacího pokoje, kde seděly Kateřina s Adrianou, zatímco muži kouřili u okna v chodbě.

„Nic proti, Kuczek, jsi fešák,“ pokračoval Jan. „Ale přece jenom…“

Jan se odmlčel. Poodstoupil o krok a zahleděl se na Adamův pupek.

„Bez předsudků, ale jsi tlusťoch,“ pověděl. „A tenis hraješ dost mizerně.“

Adam na sobě měl modré džíny, světle hnědou košili s červenou výšivkou vpředu pod nárameníky a tmavě modrou džínovou bundu rovného střihu s délkou do pasu. Na hrudi mu na košili ležel silný měděný řetízek s přívěskem slona, pravé zápěstí obtáčelo čtvero stříbrných a měděných náramků. Na prsteníčku téže ruky seděl prsten s masivním tmavě žlutým kamenem. Byl o hlavu menší než Jan, přesto jako by v těch chvílích tvořil osu Janova života; jakousi krátkou osu s velkým průměrem, snad tedy spíše jakousi kruhovou platformu, špalek či vyšperkovaný létající talíř.

„Vážně? Mizerně, říkáš? Myslíš, že mi to nejde?“

Adam zvedl ruku, založil prsty v pěst a zlehka udeřil Jana do břicha:

„Adriana si myslí, že hraju dobře,“ řekl sebejistě a ukázal Janovi, aby se k němu naklonil.

„Šukáme denně,“ pověděl Adam ztišeným hlasem. „Často víckrát,“ dodal. „Tedy pokud nejsem na cestě, to pak musíme šukat každý zvlášť,“ řekl naoko smutně.

Když pak viděl, že Jan neví, jak má na jeho slova reagovat, dodal ještě:

„Svoboda, Honzíku! Chápeš? Proto jsi přišel i ty, ne snad? Ráj na zemi, říkal jsem ti to,“ pověděl a zhasil cigaretu v malém skleněném popelníku s reklamním nápisem „Bar Pantha Rei“, který stál na okenním parapetu.

„Něco ti ukážu,“ řekl teď Adam. „To hlavní,“ dodal. „Svobodu, její pravou podstatu. Sedneš si z toho na prdel, chlapče.“

Došlo na to už druhého dne, sotva dívky někdy po deváté ráno odešly z bytu. Adriana tehdy na Adamovo přání vzala Kateřinu do města, podívat se na obchody. Uměla docela dobře polsky, něco znala od rodičů, zbytek pochytila od Adama a od dalších offenbašských Poláků. Na žádné velké rozhovory v češtině to sice nebylo, v těch prvních dnech po příjezdu Čechů se ale Adriana kvůli Adamovi přece jen snažila.

Adam Honzovi nalil sklenici whiskey a ukázal mu ke koženkové pohovce: „Pěkně se usaď, mistře!“

„Máš mistrovský forhend, je to tak?“ ujistil se Adam a zvedl při těch slovech ruku s prsty stočenými tak, jako by v nich svíral tenisovou raketu. Pak zvednutou rukou se zaťatými prsty několikrát mávl nahoru a dolů. „Pevný stisk, Honzo, a správné pohyby. Však počkej,“ řekl a přešel od pohovky k nábytkové stěně.

„Slyšel jsi někdy o videu? Sony Betamax. Říká ti to něco, Honzo?“ zeptal se a ukázal k přístroji stojícímu hned vedle televizního přijímače na dřevěné skříňce opatřené zdobným kovaným madlem. Odtáhl posuvná dvířka, vyndal ze skříňky jednu z kazet a zasunul ji do přehrávače.

Byl to okamžik znovuzrození. Třicetiletý Jan Rabas podruhé přicházel na svět, zatímco se v přehrávači jeho krakovského přítele odvíjel magnetický pás. Tentokrát však šlo o zcela jiný svět, než byl ten, na který byl Jan Rabas zvyklý.

Tak především šlo o svět zalidněný. Jan v těch prvních minutách, kdy sledoval děj na obrazovce, zažíval pád jakési dosud neprůchodné bariéry a do jeho života teď zpoza této hranice vstupovaly stovky a tisíce mužů a žen, přestože na obrazovce ve skutečnosti byli přítomni jen jeden mladík a jedna dívka, k nimž se po chvilce přidal ještě jeden chlapec. V typicky dívčím pokoji, jak ho zachytila kamera, leželi na posteli všeho všudy tři lidé, Jan však v těch chvílích měl zorničky roztažené tak mocně, že by do nich mohla vstoupit celá čínská armáda. Fixoval očima obrazovku, ale jeho mysl a obzory se rozevíraly do plné šíře.

Adam, který zůstal stát u pokojové stěny, si řekl o Janovu pozornost. Pak na svého druha s úsměvem na tváři kývl a pověděl:

„Ještě počkej. Ráj na zemi,“ zopakoval už poněkolikáté a pohlédl rychle na Janovy kalhoty, v nichž se pod poklopcem dělala boule.

Jan byl u vytržení, zároveň ale prožíval cosi ponižujícího a odporného.

„Hnus,“ vyštěkl tlumeným hlasem na Adama. V tónu, jímž ta slova pronesl, ale nebylo obsaženo skutečné zhnusení. Spíše odpor k až neuvěřitelně silné moci.

Po dalších deseti vteřinách ejakuloval do spodního prádla a do kalhot. Bez pomoci své či jiné ruky, bez penetrace, bez kuřby. Něco takového se mu stalo naposledy v patnácti letech. Žádný člověk a žádný režim ho dosud neponížili víc, než to udělal Adam Kuczek a jeho video.

Rychle se stal na pornografii závislý. Co rychle, v podstatě okamžitě. Začal časopisem Color Climax, pornočasopisem od téže produkční společnosti, která vyrobila i Adamův film. Nedokázal se od něj odtrhnout, listoval jím, kdy to šlo. Vždy mu u toho stál penis, často to musel skrývat.

Co ho udivovalo – dokázal tímhle časopisem listovat i jen chvíli po tom, co se udělal na břicho své milé Kateřiny. Mohla se před ním producírovat po kuchyni nahá, nic to s ním nedělalo, jak by taky, když se před chvílí udělal, byli spolu přece už pár let, znali se, počáteční vzrušení trochu odeznívalo, na tom nebylo nic divného, takhle se před ním producírovala už v Praze a ani tam to s ním nic nedělalo, když byl ukojený, jenomže… Teď se před ním producírovala nahá, nic to s ním nedělalo, ale ten časopis, který skrýval v materiálech z klubu, ten ano. Nechápal to, prožíval s tím časopisem skutečnou vášeň, možná úplně první v životě. Po chvíli už listování dál nevydržel a vydal se přes kuchyni za Kateřinou. Chytil ji, svlékl, ale… To bylo z nouze.

Kateřina si myslela, že možnost svobodně dýchat Janovi dodala chuť na sex, chuť užívat si, skutečnost ale byla vlastně přesně opačná. Spali spolu sice mnohem častěji než v Praze, to byl fakt. Zároveň ale platilo, že Jan měl chuť na všechno jiné, jen ne na klasickou soulož s Kateřinou.

Po časopisu Color Climax přišla řada na pornokino u frankfurtského nádraží. A když si pak vydělal první peníze v tenisovém klubu, zašel poprvé v životě do veřejného domu hned vedle porno­kina. Co na tom všem bylo paradoxní, byla skutečnost, že Jan svým způsobem na všech těch místech – při listování časopisem a masturbaci na veřejných záchodcích, při návštěvě prostitutky, při masturbaci v pornokině – svým způsobem stále myslel na Kateřinu. Svým novým způsobem.

Ale nezvládl to, přestože se každý den a před každou souloží odhodlával. Nedokázal k ní udělat ten důležitý krok, nedokázal překročit propast. Jediné, na co se zmohl, byla špetka násilí. To se stalo asi dva týdny po přestěhování do jejich prvního německého bytu. Tehdy mu pomohl alkohol, ale výsledek ani zdaleka neodpovídal jeho plánům. Ani sedm piv za Jana nedokázalo udělat to, co musel udělat on sám.

Jejich milování se nikdy neobešlo bez předchozího rituálu, byť by byl jakkoli krátký, byť by dokonce byl pouhým okem nezbadatelný. Kateřina se s ním i v Německu vyspala, kdykoli chtěl. Na tom se nic nezměnilo a nemusela se u toho v nejmenším přemáhat, naopak, užila si, a to i felaci, i cunnilingus, nic z toho pro ně nebylo tabu. Nos v takových případech chvílemi měla kousek u Janovy zadnice, nevadilo jí to, jindy zas Honzův jazyk zašel až k její černé dírce. To se zastyděla, ale za chvíli už slastně sténala a vytáčela pánev. Byli k sobě otevření, ale každému jejich milování skutečně musely předcházet úplně miniaturní námluvy. Byla to Kateřina, kdo rozhodovala, jak se s jejím křehkým tělem bude zacházet. A Jan se pak po celý čas soulože chvěl úzkostí, že ho Kateřina zastaví a odmítne. Chvěl se sice jen velmi lehce, ale přece jen. Neuměl si ji přirozeně vzít.

Jeho uctivost nebo strach se postupně měnily v absolutní odcizení.

Kateřina si Janovu sílící málomluvnost a rozladěnost kladla za vinu. Aby si ho udobřila, cupitala za ním jako husička. Vařila, nosila mu obědy do klubu, poctivě pracovala v baru Pantha Rei. Pokud šlo o sex, toho najednou zásadně ubylo. Po té ojedinělé alkoholové souloži, během níž se Jan s jen velmi rozpačitým výsledkem pokusil o reprodukci toho, co vídal v pornokině a co do jisté míry zvládl s prostitutkou, už spolu vlastně až do rozchodu téměř nespali.

O jeho vášni tehdy ještě nevěděla a stejně tak neměla tušení, že se sklad baru, ve kterém už více než měsíc pracuje, pomalu díky Adamovi plní pornografií a erotickými pomůckami. Adam to před ní nijak zvlášť netajil, zároveň se s tím ale nechlubil.

Ke krabici s časopisy ji nakonec navedla až Adamova přítelkyně. Adriana se tou akcí asi chtěla někomu pomstít, nebo možná chtěla někoho odměnit. Kateřina netušila, zda jedno, či druhé, a ani po tom nepátrala. Adam v těch týdnech hodně pil, mezi ním a Adrianou se mohlo stát cokoli. Výsledek ale byl jasný: před Kateřinou Sadovskou jednoho dne v březnu 1978 ležel rozevřený časopis Color Climax číslo 2/1978. Obálka zachycovala dva teenagery v pozici 69.

Kateřina podobné časopisy nikdy neviděla, v Čechách dokázali uspokojivě žít i bez nich. Pokud by se jí někdo v Čechách zeptal, jak si představuje jejich obsah a jak by na něj asi reagovala, Kateřina by v rámci své představivosti popsala obrázky mnohem decentnější, než byly ty, které později našla ve skladišti baru Pantha Rei. A svoji odhadovanou reakci na hypotetické obrázky by popsala jako zhnusení. Ale v obou ohledech se pletla. Pornografie ji neurážela. Dokonce v těch obrázcích krom světské radosti ze života dokázala vidět i jakýsi setrvalý filozofický údiv a až nábožnou úctu k široce pojaté kráse. Vyplazený ženský jazyk, rámovaný svátečně rudými rty, z jehož špičky visí dva zčásti se proplétající provazce spermatu, přičemž sperma s větší viskozitou kolegiálně přidržuje sperma řidší. Pro Kateřinu to byl svým způsobem umělecky hodnotný záznam o lidských tužbách a bolestném smutku nad plynutím času a pomíjivostí života.

Trochu ji to samotnou překvapilo, ale Kateřina tehdy prostě přijala Adamovy magazíny jako fakt. Zhmotnily a symbolizovaly západní svobodu a kapitalistický svět. Snažila se s novými podmínkami sžít.

Umývala nádobí a sklízela stoly. Přemýšlela při tom o svých věcech. S Janem spolu nespali, místo toho se často i mimo bar vídali s Adamem a Adrianou. Vařili a zvali se vzájemně na jídlo. O volných dnech zajeli na výlet. Adam měl zánovní opel, Jan si z prvních vydělaných peněz pořídil starší volkswagen.

Koncem dubna téhož roku, když se v klubu opět začínalo hrát na venkovních kurtech, Kateřina přistihla Jana s jednou z klientek. Souložili v domku u kurtů, Kateřina se na ně dívala mezerou mezi okenním rámem a zataženým závěsem. Bylo to úplně poprvé, kdy viděla někoho druhého při souloži.

Žena byla starší, mohlo jí být kolem pětačtyřiceti, a měla nadváhu. Klečela na čtyřech na staré kožené sedačce, bílou tenisovou sukni měla přehozenou přes bedra, bavlněné triko v téže barvě vyhrnuté ke krku. Jan stál s kalhotami u kotníků za ženiným zadkem. Plivl si do dlaně a přetřel slinami trčící péro, které před chvílí vytáhl z její vagíny. Jakmile zapřel žalud přímo do staženého vrtícího se středu, o kus výš než předtím, žena se ohlédla, zakroutila hlavou a řekla i přes sklo rozeznatelné: „Ne, prosím!“ V její tváři a v tónu hlasu přitom nebyla žádná úcta či obava z přírodní síly. Pouze panovačnost.

Byl to absurdní výjev, do velké míry paradoxní, uvědomovala si později Kateřina, když o zážitku přemýšlela. Jan v těch chvílích zřejmě byl pánem situace, to on byl v dané situaci pokud ne přímo bohem, pak jistě alespoň vis maior. Stál tam a měl konat coby zhmotněná animálnost. Mohl tu Němku doslova rozdrtit, pokud by na to přišlo. Tak se situace alespoň na první pohled jevila. Skutečnost ale byla jiná. Jan tam fakticky nestál jako drtivá síla, nýbrž jako šukavý Čechoslovák. Kateřina si nemohla pomoct. Sotva začal přirážet, Jan se nejevil jako tygr či lev, nýbrž jako panáček na pérko.

Chtěla zabouchat na sklo, ale neudělala to. Vrátila se domů, počkala tam na něj, načež se ho klidně zeptala, jak dlouho už ji podvádí. Zapíral, dohadovali se po večerech, trvalo to tři dny. Kateřinu v té době udivovala její narůstající převaha. A vůbec přitom nešlo o převahu morálního vítěze, což byl postoj, který se jí instinktivně příčil.

Pomalu si začínala připouštět, že Jan za ní zaostával. Nebyl tak chytrý jako Kateřina. Uměl sice lépe německy, v mnoha ohledech ji převyšoval, učinil rozhodnutí, že odejdou z Prahy. K tomu ale bylo třeba dodat, že bez Adama Kuczeka by se Jan v Německu ztratil a ležel by o hladu na ulici.

Po třech dnech dohadování Jan přišel s tím, že je konec. Oficiálně tedy vztah ukončil on, Kateřina pouze kývla. Nepoznávala se. V podstatě šlo o dosud nejtragičtější událost v jejím životě. Cesta zpátky do ČSSR, která se jevila jako jediná varianta, zároveň vůbec nepřipadala v úvahu. Vrátit se znamenalo přijít o pas a odsoudit se k manuální práci, nehledě na ostudu. Kateřina přesto na Janova slova kývla se zarážející lehkostí.

Přestože se s ní oficiálně rozešel, dál bydleli ve společném bytě a spali v jednom pokoji. Kateřina si nejprve přetáhla matraci do druhého kouta, ale už po týdnu, když utichly hádky, matraci vrátila zpátky na postel. Lehla si na ni a usnula. Nebyla uražená, zároveň však nedělala nic pro to, aby s Janem znovu začali fungovat jako dvojice.

Dál chodila pomáhat do Pantha Rei a s lehkostí tam přecházela všechny sexuální narážky. Plánovala, že se vrátí do Čech. Pomalu začala se zařizováním. Byla klidná. Nastavovala hruď a čekala, jaká další vlna do ní udeří.

Jednoho červnového sobotního rána, když neměla službu v Pantha Rei, vypravila se vlakem na výlet do padesát kilometrů vzdáleného Wiesbadenu, do jednoho z nejstarších evropských lázeňských měst v Evropě. Za těch deset měsíců v Offenbachu se tam ještě nestihla podívat. Přitom stačilo sednout na vlakové stanici Oftenbach-Ledermuseum na linku S1, která jela každou půlhodinu, a za sedmdesát minut byla na wiesbadenském nádraží.

V turistickém centru přímo na nádraží si vzala plánek města. Rozhodla se, že z nádraží půjde na sever k Zámeckému náměstí, kde stály nejstarší či nejvýznamnější stavby, Stará radnice a městský zámek vévodů z Nassau. Poté pokračovala po elegantní Wilhelmstraße, dokud nedošla ke krajinnému parku Warmer Damm a k lázeňskému trojúhelníku. Součástí lázeňské kolonády byla i nejdelší sloupová hala v Evropě, pokud tedy Kateřina textu z plánku dobře rozuměla.

U termálního léčivého pramene v parku Kochbrunnen, v nejsevernější části centra její plánek končil. Za černou linkou, která oddělovala plánek od bílého ořezu, byla na vrchní straně letáku už jen šipka ukazující dál na sever a popisek „Nerotal 2,5 km“.