I. Kolonie

Z M. deníku

17. prosince 2016

Jmenuji se Mathias Walter, je mi třicet sedm let a popravdě jsou chvíle, kdy bych docela rád řekl, že k sepsání toho, co následuje, mne vede chuť zrekapitulovat po dosažení životního vrcholu a společenského uznání svoji dosavadní a svým způsobem již uzavřenou životní cestu. Vlastně bych to nakonec asi říct mohl, přesvědčil bych vás snadno. Stihnout jsem toho mohl dost, a můj život navíc skutečně působí jako život úspěšného člověka. Dokonce bych takto mohl vidět i já sám sebe. Pokud jde o finance, o nemovitosti či o zajištění na stáří, nemusím se ničeho obávat; a totéž s velkou pravděpodobností platí i o mezilidských vztazích, konkrétně o tom nejdůležitějším mezilidském vztahu, za který většina mužů mého věku a postavení považuje vztah se ženou, nad kterou vám spadne čelist.

Přesto bych lhal, kdybych tvrdil, že v případě mých zápisků jde právě o tento případ; o nějaké kapitolky z trpělivě posbíraných velemouder. Skutečnost je jiná. Při čtení následujících řádek nebudete zažívat ani tak ohromení, jako spíše pocity studu a trapnosti.

Ale možná se pletu. Třeba na vaší straně nepůjde ani o šok, ani o stud a trapnost. Možná v následujících zápiscích poznáte sami sebe a možná při tom místo šoku a trapnosti pocítíte pouze úlevné poznání, že jakákoli snaha o rekapitulaci života na jeho vrcholu v dnešní době není ničím jiným než anachronismem, projevem lidské hlouposti či zbožným přáním… – Nebo se možná opět pletu. Možná vám podsouvám něco, co se ve skutečnosti týká pouze mne, mého vychýleného a zploštělého života. Můj život v každém případě vrchol nemá a nebude mít. Jak říkám, můj život dokonale zploštil.

Musím tedy své zápisky začít znovu a popravdě.

18. prosince 2016

Mé relativní mládí je děravou, avšak nekonečně plnou zásobnicí, kterou v nejmenším nemám pod kontrolou… V jednom místě z ní prýští chuť pečlivě zachycovat a zpřesňovat právě započaté vyprávění, v jiném pak cosi třeba i zcela opačné, ale stejně svévolné, stejně nezadržitelné.

Teď mám například chuť smést klávesnici spolu s celou rozdělanou prací z rozestlaného lůžka, vstát z postele a nesmyslně, zbytečně a v podstatě v rozporu s vlastním přáním poničit ostrým švýcarským armádním nožem dřevěnou desku stolu, vzdáleného pouhé tři kroky od postele. Přesně tak, jak jsem to během posledních šesti týdnů udělal už mnohokrát.

Omrzí mne někdy tohle hraní si s nožíkem? Samozřejmě. Mám dojem, že už mne dokonce dávno omrzelo. Popravdě se na sebe v těch chvílích, kdy chytám rozevřený nůž dvěma prsty za červenou střenku a nechávám ho špičkou ostří padat do měkkého dřeva, nemůžu ani podívat. Ještě o něco víc se možná sám sobě divím – a prožívám při tom sám nad sebou pocity, které jsem se před chvílí snažil podsunout vám – když do desky stolu tím samým nožem vyrývám slova a všemožné obrazce. Plížím se nížinami a je ve mně hodně pravěkého a animálního.

Měl bych se vrátit zpátky k práci, školy už bylo dost, já si ale radši najdu další záminku. Třeba vezmu ze stolu sklenici, s níž pak udělám další tři klátivé kroky, tentokrát od stolu ke kohoutku nad umyvadlem, a pomalu, jako bych mněl k dispozici všechen čas světa (a jako bych skutečně byl zvířetem, ale jen polovičatým, násilím ochočeným) si z vodovodního kohoutku začnu do sklenice napouštět vodu. – Ach, cedník mého relativního mládí, ach, nebohá Evropo!

V jednu chvíli trpělivě ležím s klávesnicí na klíně, v další už jsem na nohou a hledím se sklenicí v ruce z rozevřeného okna, které se nenachází dál než pouhý krok od postele.

Pokud sledujete a počítáte mé kroky a pokud jste při tom pomysleli na tygra ve stísněné kleci, nejste úplně daleko od pravdy. Mysl mám při tom hledění z okna docela prázdnou. Nebo myslím na nicotnosti, omlouvám se.

Jsem učeň. V mém nitru jako by bez ustání pracovaly série dmychadel, pump a trysek, jejichž úkolem je naplňovat, dofukovat, neztrácet, růst, ale co naplat, mé relativní mládí se rádo cachtá, plácá do vody a rozstřikuje. Úvaha, která před vámi leží, je tudíž jedním z mých mnoha výstřelků. Je to zachycení jednoho proudu, jednoho směru, jedné mé schopnosti. Pokud v tomto příběhu je cosi skvěle vyjádřeno, je třeba děkovat mé dominantní vnitřní energii, mé sedmatřicetiletosti. Tutéž je pak třeba vinit za všechny nedostatky a té je nakonec třeba odpouštět. Čtete jedno plácnutí do vody.

Tentokrát mi jde o Evropu. Než se dostanu k podrobnostem, chci už na tomhle místě aspoň trochu rozvést to, co jsem naznačil v úvodu. Tvrdil jsem tehdy, že jakákoli snaha o rekapitulaci života na jeho vrcholu v dnešní době není ničím jiným než anachronismem. Teď, když začínám o Evropě, dodávám k výše řečenému, že tato nemožnost dosáhnout životního vrcholu podle mne přímo souvisí právě s dnešní Evropou. Pokud se zmíněná neschopnost netýká všech Evropanů, pak se jistě týká většiny lidí z mé společenské vrstvy.

Mám za to snad svůj kontinent proklínat? Mám se zlobit na Evropu kvůli tomu, že mne setrvale omlazuje? Ne, nehodlám pátrat po tom, jak bychom já, můj život či mé životní dílo vypadali, pokud by se na nás nepodepsala současná Evropa, a zda bychom mohli být lepší. Já i mé dílo prostě jsme do velké míry výplodem Evropy, tohoto tak řečeného starého kontinentu, který v posledních dekádách produkuje čím dál více mladých lidí. Přibývá nás. Dětí, konvertitů na děti.

Jmenuji se Mathias Walter a jsem typický Evropan.

19. prosince 2016 – ráno

Evropa v mém skromném přechodném příbytku ostrým švýcarským nožem ničí erární stůl.

19. prosince 2016 – odpoledne

Své řádky zapisuji v úplném ústraní, mimo všechny hlavní evropské tahy. Na severu a na jihu mne od alespoň trochu významnějších evropských tahů oddělují skalní či horské útvary, moji celu pak od bezprostředního okolí izolují metr a půl tlusté zdi. Nevím, kde přesně je k nalezení mocný evrop­ský kmen či kde má náš kontinent své kořeny. Co však vím docela jistě, je fakt, že v mé dobře izolované cele, pokud by v této cele Evropa kdy konala či promluvila, konala by, pokud se přidržíme oblíbené metafory z rostlinné říše, tím jen úplně nejskromnějším lístkem na úplně nejskromnější poslední větvičce; lístkem, který se sotva dostal ven z tenkého proutku a který je ještě pořád celý svraštělý, zpola zavinutý. Stačil by lehký mrazík či vánek a tenhle evropský výhonek by nebyl. Evropa je v mém přechodném bydlišti skrz na skrz nejistá. A najednou – suverénní nevratný zářez.

Ještě před chvílí Evropa v té podobě, na kterou zde stačí, prosila o slitování, o bezvětří, o teploty hodně nad bodem mrazu; a najednou tatáž Evropa skrze moji ruku sebevědomě ničí stůl. Na dřevo právě dopadá čerstvě ustřižený evropský nehet. Cink! Naslouchám ve svém skromném příbytku posledním tichým ozvukům Evropy.

19. prosince 2016 – večer

Zavírám okno. Každé okno představuje nebezpečí.

Přijel jsem do kláštera především proto, abych za sebou uzavřel jednu životní kapitolu. Ta navíc souvisela řekněme s oknem do Evropy. Samozřejmě, že nikoli přímo s broumovským bíle natřeným oknem, u kterého se snažím zachytit svůj příběh, nýbrž s jakýmsi pomyslným oknem do Evropy, které v mém případě bylo po dlouhá léta rozevřené až příliš; až to mnohým včetně mne ublížilo.

Evropa pro mě v důsledku mých aktivit a mé vůle po dlouhá léta byla otevřená jako vyvalené dveře do chléva. I tak by to asi šlo vyjádřit. Dělal jsem si v Evropě, co jsem chtěl. Po sedm let jsem seděl přímo na rámu okna do Evropy, klátil jsem nohama a svobodně jsem si na tomto okně cestoval. Mohl jsem se zaklánět, vyklánět, natahovat nohy a tím vším jsem mohl zdůrazňovat onu zásadní prostupnost, jež byla mým vydobytým údělem. Nepoznal jsem žádné hranice. Mohl jsem vymetat každý evropský kout, dostal jsem se do těch nejšpinavějších rohů. Buď svým audi, nebo na delší vzdálenosti letecky. Na cestách jsem si přitom vždy dokázal udržet své středoevropanství, čímž neodkazuji ke geografii a svému rodišti, o to méně pak k duchu Vídně a k Rakousko-Uhersku, nýbrž tím poukazuji na svoji vydobytou příslušnost ke společenské vrstvě, která si skutečný střed Evropy dokáže všude brát s sebou a která fakticky tento střed sama tvoří. Svět uvnitř mé audi. Cesty, které lze projet s příručním kufrem na bezvadně vrnících kolečkách. Ať už jsem byl v jakkoli špinavém evropském koutě, kdekoli v Polsku či Rumunsku, a ať už jsem tam třebas i byl kvůli špíně, kolem sebe jsem měl vždy čisto. Obklopovala mne aura či nějaký antivirový program.

20. prosince 2016

Jak jsem se sem dostal? Je to klášter, není to klášter, je tady wifi připojení, není tady wifi připojení?

Je. Nepoužívám ho.

21. prosince 2016

Do renovované cely broumovského kláštera jsem se nastěhoval před necelými dvěma měsíci. Od té doby píši, začal jsem v podstatě hned druhého dne po příjezdu. Nejprve jsem si dělal poznámky, osu, nyní píši načisto. Chci se tou knihou blýsknout, chci zazářit, tentokrát tomu ale není tak, že by šlo pouze o mne. Jak jsem říkal, jde o Evropu, jde mimo jiné o moji promluvu k Evropě a k Evropanům. Jde o promluvu, v níž chci Evropě povědět cosi důležitého. Možná dokonce chci Evropě nabídnout spásu. Nebo jinak. V těchto řádcích, jakkoli nepravděpodobně to může znít, promlouvá přímo Evropa. Je v nich k nalezení všechna její současná slabost i síla. Jde o záznam stavu.

Tyhle řádky prostě píše talentovaný, vytrvalý, ale zároveň i líný fracek.

23. prosince 2016

Přijel jsem ve středu odpoledne 9. listopadu 2016. Zastavil jsem u broumovského městského úřadu. Bylo pod mrakem, palubní teploměr mi ukazoval venkovní teplotu patnáct stupňů.

Před sebou už jsem viděl bránu do klášterní zahrady, vlevo prodejnu potravin a dalšího zboží firmy Lidl. Vypnul jsem motor a seděl jsem ještě asi tak dvě minuty s rukama v klíně nehybně na místě, pozoroval jsem Lidl a okolí. Nevystupoval jsem. Viděl jsem už přes terénní nerovnosti komíny kláštera a vršky čerstvě opravených fasád.

Krom klášterní brány jsem intenzivně vnímal i ručně vyráběný interiér svého černého Audi A4 Allroad, drahé dřevo a kůži. Snažil jsem se při tom v duchu a v dutině tohoto spolehlivého vozu odpovědět na otázku, zda za pomalým nástupem elektromobilů a vůbec vozů na ekologicky šetrnější pohon skutečně stojí pouze naftařská lobby, nebo zda při tom nespolupůsobí i ten až poněkud mystický fakt, že soukromou atmosféru uvnitř osobních vozů, tolik oblíbenou, lze zachovat jen za cenu ničení atmosféry okolní a celosvětové.

24. prosince 2016

Sprchy a toalety jsou společné.

Měl jsem si to překontrolovat na internetu.

Když jsem se to po příjezdu do kláštera dověděl, strávil jsem asi hodinu nehybně na posteli, tělo celé zkroucené. Neměl jsem a nechtěl jsem mít pohodlnou pozici. Trpěl jsem a hlásil jsem sám sobě svůj příchod do kláštera – tady jsem, kajícník! Byla to hodina plná beznaděje, hluboké lítosti a prachobyčejného litování, hodina, během které se ve mně hromadily dojmy, myšlenky na minulost, a především už zmíněné lítost a litování, obojí zřetelně smísené se silnou sebeláskou.

Rozpustná káva, pomyslel jsem si v prvních minutách této první hodiny a od té chvíle jsem téměř po celou hodinu nemyslel přímo na své hříchy, nýbrž pouze na reklamní hrnek kávy Nescafé s typickým reklamním potiskem v červenobílé kombinaci, a na rozpustnou kávu Nescafé jako takovou, což na mne ani v nejmenším nepůsobilo nijak výstředně či ne­uctivě, neb tento šálek, z něhož v mých představách krom vůně stoupal i významný světle bílý kouř, dokázal moji duši na onu hodinu plnohodnotně zastoupit a jakousi oklikou jí po těchto významných šedesát minut uměl zprostředkovávat všechny pocity, které by bylo lze očekávat u člověka, jenž zhřešil a poté se s vědomím svého hříchu uchýlil za metr a půl silné zdi na evropské periferii. Tento hrnek, jehož předobraz jsem spolu se sklenicí instantní kávy ihned po svém příjezdu zahlédl při zběžné prohlídce společných prostor v klášterní jídelně a který jsem v tu chvíli, kdy jsem ho zahlédl, považoval za příslušníka kasty nedotknutelných, nyní v mé cele nabyl na významu, když se nejenže stal předmětem slabého zatoužení, nýbrž když se dokonce v mé mysli nečekaně postavil na moje místo. Tento hrnek v sobě zahrnoval celý servis pocitů vhodných pro danou příležitost. Nacházel jsem v něm všechnu svou malost, všechny své hříchy a zároveň i všechen smutek světa. Tento hrnek se svou plnou vahou otáčel k minulosti, stejně jako bych to v dané chvíli učinil i já. Tento hrnek, měl jsem neodbytný dojem, stál v samém středu evropského kontinentu a evropských dějin. Tento hrnek byl hrnkem melancholie a prchavosti. Náš Angelus Novus! Lapal jsem v myšlenkách proužky světlého kouře. Voněl jsem k nim, zachycoval jsem je a činil jsem tak s odporem i s láskou. S výčitkami, s obžalobou, ale i s vřelými díky.

25. prosince 2016

Habemus Nescafé.

Klášterní skromnost.

26. prosince 2016

Jsem samý výstřelek, jsem nepředvídatelný, svobodný, plný i polovičatý zároveň.

Močím do umyvadla v cele.

27. prosince 2016

Broumovský výběžek je ojedinělý úkaz. Hory a skály, jak na severu, tak na jihu. Odstřižený nehet. Stačí se podívat na mapu. Na severu navíc hranice s Polskem.

Broumovské stěny na mě působí jako závěs sprchového koutu. Prostě jsem se na tři měsíce ocitl v rodišti své matky a příroda za mnou zatáhla závěs.

28. prosince 2016

Koupat se, sprchovat se, smýt své hříchy.

29. prosince 2016

Na počátku onoho zázraku, že čas začal běžet obráceně, pravděpodobně stojí ten africký zážitek. Netvrdím, že byl rozhodující, jen stál shodou okolností na počátku něčeho, co možná bylo rozhodnuto už dávno. Můj život organicky rostl. Zároveň už v sobě ale měl vepsáno, že se v určité chvíli zcela vyvrátí z kořenů.

Maria jednadvacátého prosince 2007 odjela z N’Djameny do Am Timanu, kde pracovala pro Lékaře bez hranic. Do odletu mého letadla zpátky do Evropy zbývalo zhruba čtyřiadvacet hodin. Už když jsem jí mával na rozloučenou, věděl jsem, že se něco stane. Něco už se dokonce stalo.

Maria za poslední dobu zestárla a já jsem bohužel nebyl natolik silný, abych s jejím stárnutím dokázal počítat jako s faktem. Dokázal jsem s ní dál být, dokázal jsem s ní dál mít manželství, které trvá dosud, a dokonce jsem s ní už rok po konci její mise v Čadu dokázal mít dítě, a za čtyři roky pak další. Máme spolu dvě krásné dcery, Magdu a Karolinu, obě raketovou rychlostí letí k někdejší kráse své matky. Dokázali jsme být spolu, máme se rádi. Jediné, co jsem nedokázal, bylo zavřít v pravou chvíli oči.

Po snídani jsme se rozloučili. Nastoupila do terénní toyoty, sedla si na zadní sedadlo, chtěla po cestě v klidu pracovat. Měla s sebou notebook, takový ten odolný, jaké vídáte v amerických filmech. Dokonce byl po celý čas přes satelit připojený k internetu. Před deseti lety to bylo absolutní novum.

Byl jsem teď sám uprostřed čadského hlavního města, teď vůbec poprvé, protože až Maria mi k tomuhle městu otevřela přístup; když jsem do N’Djameny přijel a čekal jsem tady na ni, byl jsem duchem někde úplně jinde, sice v N’Djameně, ale spíše v N’Djameně na Google Maps na internetu; pulzující modrý bod nad N’Djamenou na mém notebooku mi tvrdil, you are here now, a v zásadě měl pravdu. Byl jsem právě tam, na monitoru.

Vrátil jsem se do hotelu, vzal jsem si k bazénu notebook a chvíli jsem pracoval. Veškerá zdravotnická dokumentace našich pacientů už tehdy byla online, klinika v Erlangenu v tomhle směru patřila k těm nejprogresivnějším v Německu. Ze služebního notebooku jsem z Čadu dokázal udělat totéž, co doma z kanceláře.

Kromě mne se nikdo nekoupal. Jednak ještě bylo poměrně brzy, ani ne devět, v hotelu se mnou navíc bydleli jen lidé, kteří sem přijeli za válkou, ne za koupáním. Evropa tehdy ještě nepoznala migrační krizi, ta se ve velkém rozběhla teprve v roce 2015, takže se můžu chlubit, že jsem tehdy v Čadu pravděpodobně byl jakousi první vlaštovkou, pokud šlo o provozování plážových sportů v bezprostřední blízkosti lidského utrpení. Později během migrační krize se z toho stala stará vesta, zvláště na řeckých ostrovech, kde do sebe tvrdě narazily dva světy, z nichž se ani jeden nehodlal vzdát. Koupání versus vyplavování se na pobřeží a odhodlání umírat. Idioti proti idiotům. Jedni do vody, druzí z vody. Les Idiots du voyage. Idioti na cestách.

Musím ale pokročit k Sylviane, ke svojí oblíbené číšnici. Mluvil jsem o tom, že na počátku mé zázračné proměny stojí jakýsi „africký zážitek“. Pravda je ale taková, že na úplném počátku stojí jedna konkrétní Sylviane. To ona si zaslouží piedestal, nebo naopak tu úplně nejhlubší díru, jakýsi piedestal naruby. To před ní jsem fakticky měl zavřít oči. Jakmile jsem ji uviděl, bylo už pozdě.

Jak jsem to ale měl vědět? Než jsem ji uviděl, nikdy by mě nenapadlo… že bych ji mohl vidět. Nerozeznával jsem je, lidi jako Sylviane. V Norimberku jich žilo pár, v Berlíně víc, ale neměl jsem s nimi nic společného, nepotkávali jsme se. Všichni z mé společenské vrstvy to vnímali stejně. Lidé jako Sylviane se nás netýkali.

Teď, když už víme, že po celou dobu byli tak blízko, trávím často dlouhé hodiny tím, že studuji mapy a snažím se pochopit, co se v posledních letech stalo. Vždy přitom mám po ruce památeční autoatlas společnosti ADAC, podle kterého moji rodiče jezdívali po Evropě. Do Davosu, do Lisabonu, do Říma. Je to unikát, relikvie, autoatlas ADAC z roku 1984. Autoatlas z úplně jiného světa.

Atlas na jednotlivých listech prezentuje detailní výřezy mapy Spolkové republiky Německo. Země je zpracovávána po obdél­nících zleva doprava a odshora dolů, jednotlivé obdél­níky se řadí na stránkách za sebe. V menším měřítku pak atlas stejným stylem zobrazuje i Evropu. Až na úplném konci, těsně před rejstříkem obcí do atlasu zaměstnanci firmy ADAC vložili i orientační dvojstránkovou mapu celého kontinentu. Právě tahle mapa mi teď slouží k zamyšlení a k orientaci.

Portugalsko a Irsko na západě. Dánsko a Spolková republika na severu. Itálie a Řecko na jihu. Z nákresu je zřejmé, že Evropa musí být právě zde, na tomto kontinentě. Nemohla by být nikde jinde. Nejde ji ani přesunovat, ani rozšiřovat, nejde ji založit na novém místě.

Hledím na rozeklaný západ Evropy, na modré vodní plochy, zalézající do každé skuliny. Dívám se na britské ostrovy, na Biskajský záliv, na Korsiku, na italské pobřeží, středomořské i jaderské. Pak očima přejdu na Nizozemí a na Dánsko, na dvě země, jejichž umístění v Evropě v člověku dodnes vzbuzuje úctu. V roce 1984 se muselo zdát nemožné, že by v jedné z těchto dvou zemí kdykoli v budoucnu mohla zavládnout tyranie. Jsou subtilní. Lidé v těchto zemích se nutně věnují pouze své každodenní drobné práci, tvrdí mi ta mapa, nemají čas na vytváření utopických vizí. Kvůli své rozptýlenosti na ostrůvcích musejí jednat a myslet pragmaticky. Při pohledu na mapu v takto malém měřítku mi často připadá, že Holandsko je co týden plné vody a Holanďané že jsou nuceni tu vodu co týden s pomocí věder vylévat.

Evropa byla stvořena pro jednotlivce, to z té mapy vyčtu ve vteřině. Jedna lidská osobnost v Irsku, další lidská osobnost v Itálii, další jedna osobnost v Dánsku, jedna a dost. Víc lidí se na ten kousek země nevejde. Evropa není stavěná na hordy. Droboučký, křehký kontinent.

Moje Sylviane v Evropě údajně nikdy nebyla, ale to je informace stará skoro deset let. Shodou okolností pocházela z jihovýchodního Čadu, narodila se ve vesnici asi padesát kilometrů od Am Timanu. Kroutila hlavou, když jsem jí řekl, že v Am Timanu pracuje moje žena.

Pochopil jsem, že vystudovala, alespoň nějaké základy, počty a především jazyky; celá Afrika podle všeho stojí a padá s lámanou angličtinou, spíše padá, řekl by skeptik. Osou jejího života byly válka a západní humanitární pomoc, dvě trvalky; něco jako pro nás práce a dovolená. Dobráci z nevládních organizací ji krmili a podávali si ji jako balík – vždy přikrčení a v helmách, protože nad hlavami jim bez ustání svištěly kulky a mačety –, nakonec ji takhle dostali až do N’Djameny. Dál už to nešlo a nepůjde, dál už by Sylviane musela sama. Nevládky balíky typu Sylviane doručují pouze vnitrostátně. Mezitím vyrostla z malého pětiletého špunta ve dvacetiletou gazelu. Tolik jí bylo, když jsem ji poznal.

Seděla se mnou u bazénu, hned toho rána, co odjela Maria. Vzal jsem si k bazénu práci, ale nemohl jsem se soustředit. Otevřel jsem prohlížeč a podíval jsem se na Facebook. Dal jsem lajk Mariině fotografii východu slunce, kterou vyfotila a pověsila na Facebook při snídani. Jedli jsme na balkóně, nechali jsme si snídani přinést na pokoj. V kuchyni mi znovu připravili ovesné vločky, přestože nebyly na lístku.

Mariina fotografie měla už čtyřicet lajků. V komentářích byla hlavně srdíčka a „fingers crossed“, stickers a emojis, slov minimálně. Člověk jen těžko věřil, že většina Mariiných přátel jsou doktoři, mnozí z nich velmi schopní a vytížení.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na Sylviane. Zajímalo by mě, co by řekla Mariině Facebooku. Zajímalo mě, co by řekla tomu, že moje manželka je špičková lékařka, a jak by jí tahle informace šla dohromady se skřeky a jeskynními malůvkami na její face­bookové zdi. Zajímalo mě, jestli doktoři na misi se Sylviane taky mluví ve smajlících a ve skřecích, když ji ošetřují a očkují, nebo jestli před Sylviane mají jinou tvář. Chtěl jsem vědět, jestli by Sylviane moji ženu kvůli těm smajlíkům odsoudila, nebo jestli by se jí ulevilo. Třeba by Sylviane ta lehkost přišla sympatická…? Věděla Sylviane to, co se domníváme vědět my, tedy to, že přísnost a upjatost vedou přímo k Hitlerovi? Věděla, že jedinou nadějí pro celou planetu je humor a lehkost? Mohla by s tím souhlasit? A žila vůbec Sylviane na mojí planetě?

Otevřel jsem v Chromu novou kartu. Zadal jsem v Googlu k vyhledání „porn“. Překvapilo mě, že vlastně z hlavy nedokážu zadat adresu žádné konkrétní pornostránky. Ne že bych si to u porna nikdy nedělal, tohle ale byl jasný důkaz, že k tomu docházelo jen docela výjimečně. Žádné záložky, žádné oblíbené stránky. Rozhodně jsem nebyl z těch, v jejichž počítačích stačilo do lišty zadat www tečka plus jakékoli písmeno a návrhy pak padaly samy: www.p… orntube.com, www.s… exycoeds.com, www.d… irtyoldfuck.com.

Sex s Marií mi stačil. Ještě nikdy jsem ji nepodvedl, na rozdíl od maličké Frauke, tu ano. Maria se mi prostě líbila, a právě v tom to možná vězí. Nešlo mi o sex, nýbrž o estetické zalíbení.

Porntube.com byl hned první odkaz. Když jsem teď tu stránku viděl před sebou, samozřejmě jsem ji hned poznal. Nahoře v menu jsem klikl na kategorii „Ebony“. Pokud jsem při svých sporadických návštěvách pornostránek něco přecházel, pak to byla právě tahle výseč spektra. Sylviane ale všechno změnila. Stala se mojí vstupní bránou do Afriky, houštím, do kterého jsem se rozhodl s vědomím všech rizik zanořit své čisté ruce.

Co jsem v „Ebony“ po rozkliknutí našel, mě zklamalo. V drtivé většině šlo o Američanky. Bylo to patrné na první pohled. Navíc byly tlusté, potetované, celkově zkažené, špatné zuby a tak dále. Coury z Alabamy, ztracené případy. Sotva se poprvé nadechly a rozlepily oči, muselo jim být jasné, že jejich život skončí na cracku a v pornu. Jejich zemi teď čerstvě vede Donald Trump, což mi přijde trefnější než Obama.

V té sekci nebyl nikdo jako Sylviane. Sylviane a tyhle holky, to byly dva různé lidské typy, dvě rasy. Sylviane na něco takového byla příliš hrdá. S její figurou by navíc měla skončit spíš na přehlídkovém molu než v pornu, došlo mi, když jsem viděl její ebony konkurenci.

U bazénu stále nikdo, jen z restaurace občas vykoukl černoch, jestli si nechci objednat. Měl jsem ice tea, upíjel jsem pomalu, zakroutil jsem hlavou. Zaklapl jsem notebook a skočil jsem do bazénu.

Až tam mě napadlo, že se po ní půjdu zeptat. Voda mě příjemně ochlazovala, zaplouval jsem hlavou pod hladinu. Snad v tom byla nějaká spojitost, že jsem na ni poprvé reálně pomyslel právě v bazénu s hlavou pod vodou a že mi právě tam došlo, že spolu možná máme víc společného, než si myslím. V každém případě jsem si zrovna v té chvíli řekl, že na ni přece nemusím jen myslet, ale že ji můžu zkusit najít a promluvit si s ní. Na tom nic nebylo. Všichni jsme přece vylezli z vody.

Nechal jsem trochu oschnout plavky a vypravil jsem se do restaurace. Sedělo tam pár lidí, pozdní snídaně a meetingy nevládek. Notebooky, složky, na krku visačky. Do toho já a za mnou malá potopa.

„Zdravím. Je tady Sylviane?“ zeptal jsem se černocha u baru. „Sháním ji.“

Bylo to moje úplně první ohmatávaní koloniálního terénu. Nevěděl jsem, jaký tón mám volit. Nevěděl jsem, kam doba za poslední století pokročila. Nevěděl jsem prakticky vůbec nic. Věděl jsem jen tolik, že mi z plavek kape voda a že moje otázka byla nebo už brzy bude za hranou objednání si mirindy.

„Není, omlouvám se. Pracuje vždy jenom v pondělí. Má i jinou práci. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se.

Neustále jsem měl na mysli, že hotel patří do francouzského hotelového řetězce. Nebyl to žádný africký bordel. Na druhé straně jsem si ale říkal, že Paříž je odsud v mnoha směrech dost daleko.

„Rád bych její společnost,“ řekl jsem přímo a sotva jsem to dořekl, pevně jsem věřil, že ten chlap neodvětí: „Ale ne, ona žádnou společnost nevlastní. Je to chudé děvče!“ Něco takového by řekl Čech, napadlo mě.

Ale ne. Ten muž měl na planetě jiné úkoly než rozesmávat.

„Ovšem. Zavolám jí,“ pověděl mi bez zaváhání.

Nevím, jestli jsem si to jen namlouval, ale zdálo se mi, že v jeho tváři krom naprosté samozřejmosti byla i maličká jiskra pohrdlivé nenávisti. Znal jsem to od číšníků z Prahy.

„I am not any fat old pig,“ řekl jsem mu. Nejsem žádný hnusný prase. Ta věta vyšla sama, neměl jsem nad ní kontrolu.

Dělal, že neslyšel. Zavolal jí a řekl mi, že přijde za dvacet minut.

„Prosím vás povězte jí, ať si vezme plavky,“ doplnil jsem rychle, než stihl zavěsit.

Položil ruku na mluvítko a řekl mi:

„Sylviane nemá povolení chodit k bazénu. Pracuje jenom v restauraci a na pokojích.“

„Povolte to!“ odvětil jsem. „Chci si s ní zaplavat. Nic víc. Jinak se nedohodneme.“

Pustil mluvítko a řekl jí něco v jejich řeči. Uměl jsem si představit, o co šlo. I tohle jsem znal z Prahy, stávalo se mi to často. Netušili, že docela obstojně rozumím česky. Byly to trapné zážitky.

„Za dvacet minut, pane,“ řekl, když zavěsil. „U bazénu,“ dodal a ukázal mi rukou, abych zařadil zpátečku k bazénu.

Šel jsem si na dvacet minut číst na Wikipedii historii Čadu, Afriky a světa.

Měla na sobě bílé triko do pasu a roztřepené džínové kraťasy s vyšším pasem. Obojí našeho střihu. V celku to působilo sexy, naprosto západním způsobem sexy. Barva její kůže k tomu všemu byla jen bonus; byla to západní holka natřená na černo.

Netušil jsem, jestli se převlékla někde v hotelové kuchyni, nebo jestli takhle přišla z ulice. Podle Wikipedie byla padesátiprocentní šance, že bude muslimka. Dvacetiprocentní, že křesťanka. Podle jména a oblečení bych si vsadil na tu menší cifru. Neuměl jsem si představit, že by tohle oblečení dokázala jakkoli napasovat na islám.

„Křesťanka, žejo?“ zeptal jsem se, když si sedla na lehátko vedle mě.

„Jmenuju se Mathias. Jsem Němec a chci si s tebou popovídat,“ řekl jsem rychle, protože právě na tomhle mi nejvíc záleželo. Aby to věděla. Aby si o mně nemyslela, že jsem jen další fat old pig.

Kývla. „A zaplavat si, ne?“ zeptala se. „Můj přítel mi pověděl, rozhovor a bazén. Porušují kvůli vám pravidla, víte o tom?“

„Ano… Mrzí mě to,“ řekl jsem a došlo mi, že bych měl hned teď vyřešit její odměnu. I kvůli sobě.

„Kolik?“ zeptal jsem se. „Za rozhovor a zaplavání si? Za dvě hodiny?“

„Dvě stě dolarů. Nebo dvě stě tisíc čadských franků.“

„OK,“ řekl jsem a okamžitě jsem sáhl do batohu pro peněženku. Chtěl jsem jí dokázat, že nejsem žádný fat old pig.

„Tady, vezmi si to. Dvě stě tisíc čadských franků.“

Pečlivě bankovky složila do malé peněženky, kterou vytáhla z přední kapsy kalhot. Sledoval jsem její krásné dlouhé prsty, když o pár vteřin později vracely peněženku zpátky. Vzrušovala mě. Musel jsem si v sedu na lehátku dát nohu přes nohu.

Měla v sobě hodně z Marie, došlo mi. Byla to Maria bez Heidelbergu, Maria bez problémů nebo s úplně jinými problémy. Byla to pra-Maria, ur-Maria, Maria z Palerma, ne ze Stuttgartu. Její prsty zalézající do úzké skuliny džínových kalhot, plus její pohyb, když se před zasunutím peněženky na lehátku ze sedu trochu přizvedla, to všechno bylo k smrti přitažlivé, k smrti sexy, k smrti evropské, k smrti moje, k smrti blízké.

„Sundala by sis prosím tě triko?“ zeptal jsem se jí. „Pojďme si zaplavat,“ dodal jsem a ukázal jsem k bazénu.

„Já plavat neumím,“ odvětila.

„Nevadí,“ řekl jsem, ale zaskočilo mě to. „Pojďme i tak. Ten bazén je po pás… Můžeš se tam aspoň courat.“

Vstal jsem a chytil jsem ji za ruku. Cítil jsem, jak ucukla. Zároveň jsem ale poprvé vnímal i její neuvěřitelnou dlaň. Suchou, pevnou, zároveň hebkou i zkušenou.

„Počkej,“ řekla a začala se svlékat.

Zaklonila hlavu, vzala oběma rukama za dolní lem svého úzce střiženého trika a ve vteřině ho překlopila nahoru k hlavě.

„Super! Wow!“ řekl jsem, když se přede mnou díky jejímu prostému gestu rozprostřela ta záplava hladké a zdravé hnědé kůže.

Prsa v titěrných krémových bikinách měla pevná a větší, než jsem čekal. Její břicho, nohy, hrudník, vše slité v jeden pružný odstín, absolutně nekomplikovaný a nadčasový, skutečný minimalistický design. Nos byl opatřený drobným piercingem, decentním kroužkem, který na její symetrické tváři nijak nerušil. Tmavé oči, vysoko posazené okrouhlé obočí, pozvolna ustupující vznešené čelo. Vlasy po prsa, spletené do tenkých copánků. Když je složitě vysoukala z úzkého výstřihu a když pak vlasy pleskly do jejích holých zad, znovu mi silně zaškubalo mezi nohama. I zadek byl perfektní. Pevný a bez jediného náznaku celulitidy.

Nejvíc pozornosti jsem ale soustředil k jejím nozdrám. Když zakláněla hlavu a bojovala s vlasy a trikem, dala mi pohlédnout přímo do nich. Byly to nozdry absolutně klidné, vyčkávající, jako by ani nedýchala. Dnes bych řekl, že mi tehdy svými nozdrami připomněla ten nejtišší notebook vybavený diskem s technologií SSD. Diametrálně jiná forma života.

„Jsi krásná,“ řekl jsem popravdě, když přede mnou stála v plavkách a čekala, co bude.

„Vzrušuješ mě,“ dodal jsem a ukázal jsem ke svému klínu.

„Dík,“ řekla bez zájmu. „Pojďme.“

Otočila se ke mně zády a vydala se pomalu k vodě. Hlavu při tom měla natočenou směrem k restauraci. Kontrolovala, jestli ji ještě na poslední chvíli přece jen někdo neokřikne a nevyžene.

Hleděl jsem na její vznášející se půlky. Je velmi pravděpodobné, že i v nich jsem tehdy viděl předobraz zcela tiché technologie „solid-state drive“, která se zrovna někdy kolem roku 2007 začínala masově používat.

Půl hodiny jsem s ní postával po pás v bazénu, chvíli jsem ji zkoušel učit plavat. Ve vodě s ní ale přestala být řeč. Vysmekávala se jako divoké zvíře, které se člověk snaží chytit za hlavu. Ne že by se mi bránila, naopak; každý můj pokus o vysvětlení nějakého nového tempa ihned využila k tomu, aby se o mě začala třít zadkem nebo nějakou jinou svůdnou částí svého těla, v čemž tedy měla velkou výhodu, v podstatě neomezenou škálu na výběr; se mnou by zacvičily i její řasy.

„Přesunem se ke mně na pokoj. Tohle je k ničemu,“ řekl jsem po půl hodině a ukázal jsem na její ruku, kterou už deset minut tahala dlaní po hladině tam a sem.

„Není to žádná past, žene?“ zeptal jsem se ještě. Ten pohyb její ruky mne zneklidňoval.

„Past? Ne. Ale bude tě to něco stát,“ řekla a na její tváři se na několik vteřin rozlila lítost, pravděpodobně nad námi oběma.

Už na schodech jsme se domluvili na ceně. Stál mi po celou tu dobu, takže na pokoji stačilo vysvléct kalhoty.

Tohle už se mnou nemělo nic společného. Udělal bych se do vteřiny, už jenom kvůli tomu vědomí, že to s ní nutně musím dělat s prezervativem, že nic jiného absolutně nepadá v úvahu, i kdyby mě o to na kolenou prosila, už tohle by mi stačilo.

Jak se mám přiblížit k někomu, koho se štítím? Jak se mám přiblížit k někomu, koho se štítím tak moc, že mám chuť tu holku šukat najednou do všech děr…? Byl jsem doktor a tohle byl pytel nemocí, skutečně velké zdravotní riziko, v mnoha směrech, zdaleka nešlo jen o HIV.

Měla vlastní gumu, všechno OK, řekla mi a ukázala, že je to úplně neporušené balení.

„OK,“ řekl jsem „Hlavně rychle. Dělej, musím tě mít.“

Byla to pravda. Chtěl jsem do ní. Zároveň jsem ji ale chtěl celou slízat, i za cenu menších zdravotních rizik, slízat její nozdry, vlasy, kundu, ale i prsty na nohách, po nichž prochodila Afriku.

„Sylviane? Sundej si to!“ řekl jsem jí. „Rychle… Promiň, fakt už nemůžu čekat, potřebuju tě… Sundej si ty zkurvený plavky!“

Byla to naléhavá prosba, zdaleka ne rozkaz. Mohla si na tomhle kontinentu dělat, co chtěla. Platil jsem jí za to, že mě zakousne, pokud si usmyslí.

Svlékla se a lehla si na záda na postel, na které ještě ráno ležela Maria. I povlečení zůstalo stejné, už při snídani jsme na dveře zavěsili ceduli „Nerušit“, kterou jsem se pak nenamáhal sundat. Stejné povlečení jako s Marií, ale nezastavilo mě to. Naopak? Upřímně řečeno nevím. Konkrétně tenhle jeden aspekt je pohřben pod všemi dalšími roky, během nichž jsem na Marii vůbec nemyslel, když jsem si něco začínal s jinou.

Fakta jsou taková, že poprvé jsem se udělal, už když jsem ji lízal a přitom sál svými neschopnými německými nozdrami její proslulou vůni. Pokud bych měl kdykoli později ilustrovat, o co mezi námi tehdy šlo, kým jsem byl já a kým byla ona, vypreparoval a vystavil bych její a své nozdry; natočil bych je na video a udělal bych z toho krátkou vizuální smyčku; ona solidní, nastupující, sebejistá; já s chlupy v nose, bez barvy, těkající, na vymření, za Alpami.

Stáhl jsem gumu plnou spermatu, hodil jsem ji ke koši a sáhl jsem po dalším balení. Tentokrát jsem si ji už nasazoval sám a na úplně tvrdého ptáka. Něco takového se mi stalo poprvé v životě, aby mezi jedním a druhým číslem vůbec neklesnul. Ten pocit se dal srovnat jenom s pocitem, který jsem zažíval při technu na drogách. Klik, klik, klik.

Napadlo mě, že i ona musí rozumět mým oblíbeným rytmům, v zásadě tribálním, kopírujícím tlukot lidského srdce. Ale kupodivu jsem k ní díky tomu nenašel cestu, spíše naopak. Musel bych se propadnout studem, kdyby mě nějakým zázrakem mohla vidět v těch chvílích, kdy stojím v klubu Robert Johnson v Offenbachu a hýbu se do rytmu.

A dnes? Pokud bych před ní směl utajit jen jednu věc, kdybychom se teď po deseti letech měli potkat, pak bych znovu utajil právě toto: já, sedmatřicetiletý Mathias Walter, stojím v klubu Robert Johnson, kde mi další mladá generace, kterou jsem tam zažil, říká „techno děda“, motoricky hýbu hlavou a rukama a dělám… absolutně nevím co.