II. Hauptstadt

1.

Jeho let společnosti Air France z Paříže přistál brzy ráno třiadvacátého prosince 2007 ve Frankfurtu. Mathias byl unavený, klepal se zimou a bolela ho hlava.

Sylviane předevčírem z hotelu odešla už kolem poledne, měl pak ještě sám pro sebe celý zbytek dne a noc. Přestože jinak pil jen výjimečně, koupil si po jejím odjezdu v hotelovém baru láhev whiskey. Druhý den pokračoval s pitím už u snídaně. Něco vypil i na letišti v Paříži, zatímco čekal na přestup.

Po přistání ve Frankfurtu nemyslel na nic jiného než na postel. Ještě když se držel madla v letištním autobusu, který ho měl přepravit od letadla k příletové hale, a čekal, až se konečně rozjedou, měl v úmyslu naplnit původní plán: vlakem ICE domů do Norimberku, za dvě a čtvrt hodiny by tam byl. Svátky měl trávit sám, s Marií na Skypu. Katharina je sice oba zvala do Wiesbadenu, tehdy jí na to ale řekl, že pokud by vůbec někam jeli, pak k Mariiným rodičům do Stuttgartu. Bylo to zlé, takové ale tehdy měli s matkou vztahy. Mariino prodloužení mise v Čadu v tomhle směru situaci jen usnadnilo. Nepojedou na svátky ani tam, ani tam. Stejně je ani jeden z nich neslavil.

Najednou ale změnil názor, nechtělo se mu domů. Chvíli uvažoval, že zajede za matkou do Wiesbadenu. Z frankfurtského letiště to byla hodinka vlakem. Udělal by jí tím radost. Takhle sami se neviděli už roky.

Vyhrál ale Offenbach. Ve Frankfurtu na nádraží si uložil kufr, sedl na S-Bahn a v půl sedmé ráno už přes všechnu únavu tančil v klubu Robert Johnson. Koupil si dávku MDMA, alkohol už se mu opět hnusil.

Přes svátky intenzivně pracoval. Napsal dva odborné články, jeden na téma prognostického významu pentosidinu u pacientů s chronickým onemocněním ledvin pro German Medical Journal, druhý do populárněji zaměřeného časopisu Psychologie Heute; ten pojednával o psychosociálních aspektech ledvinového onemocnění a léčby, laicky řečeno o omezeních, s nimiž se musejí vypořádávat pacienti na dialýze.

Vrátil svému životu rytmus: práce, každý druhý víkend Offenbach a Robert Johnson. Co zažil v Čadu, vnímal jako vybočení, které už se nemělo opakovat.

Maria se vrátila za čtyři týdny, koncem ledna. Také ona si z Afriky krom mnoha silných zážitků odnášela i jedno tajemství.

Jmenoval se Tomasso a byl to italský Švýcar z Lugana. Zamilovali se do sebe, na podobných misích to bylo vcelku běžné. Šlo o mikrosvět, navíc nutně velmi emotivní. Pokud Maria předtím v Erlangenu viděla dětskou smrt jen zcela výjimečně, v Am Timanu byla smrt na denním pořádku. Jednou z příčin přitom byla i dětská podvýživa, ta nejhorší a nejzbytečnější smrt vůbec.

Tomasso byl v jejím týmu. Zažíval a viděl kolem sebe přesně totéž, co ona. Krom toho je pojil i jejich společný italský původ, přesněji řečeno pocit jakéhosi tajemného a v podstatě absurdního společného provinění, které mělo spočívat v tom, že Itálii zradili a že od narození zažívají jen jakousi její méně náročnou, geograficky i jinak povýšenou verzi; v obou případech v podstatě germanizovanou, zkrocenou, luxusní, v jádru neitalskou. Ona německá Italka či italská Němka, on italský Švýcar. Možná se v Čadu oba ocitli právě z tohohle důvodu? Možná zde skutečně instinktivně hledali nezkrocenost, plnost, jakýsi svůj „italský jih“?

Ve svých rozhovorech se sice po příčinách neptali takto přímo, ale kdyby jim tyto konkrétní otázky někdo položil, pravděpodobně by oba nadšeně řekli, že ano, že právě kolem nich po celou dobu kroužili. Jejich rozhovory byly obecnější. Nenapadlo je svést své úvahy přímo k Itálii. Faktem bylo, že oba vnímali svoji a vůbec celoevropskou ztrátu kontaktu s reálným světem. Právě to hledali v Čadu, reálný svět, k tomuhle se v rozhovorech dostali úplně konkrétně. I tohle ale bylo absurdní; stejně jako nemohli za to, kde se narodili, stejně tak přece nemohli tvrdit, že jejich světy doma jsou nereálné nebo jakkoli dál od reality. Vždyť v těch světech žili, dýchali v nich, on v Luganu, ona v Erlangenu. Co je na tom nereálného nebo vzdáleného od reality? Uvažovali o tom dlouhé hodiny.

Rozhovory o věcech, nad nimiž by doma vůbec nepřemýšleli, byly tím jediným způsobem, jak si v Am Timanu dávali najevo svůj vzájemný cit. Také o sedm let starší Tomasso měl doma závazky. Nejenže byl ženatý, měl na rozdíl od Marie děti. Nechtěli zacházet dál než k rozhovorům a k upřímným vyznáním. Shodli se na tom, přestože i v tomhle ohledu instinktivně vnímali alespoň drobnou absurditu. Pokud totiž do Čadu přijeli za „realitou“, za nezkroceností nebo třeba za jihem v tom úplně nejobecnějším smyslu toho slova, pak by se měli chovat přesně obráceně: měli by popřít celou svoji minulost a udělat to, co oba cítili. Zároveň však do Čadu oba přijeli pomáhat, přijeli sem s dobrými úmysly. Je pravděpodobné, že své rozhodnutí zastavit se u rozhovorů opět zcela instinktivně – byť možná i poněkud alibisticky – založili právě na této své motivaci a úmyslech.

Z Čadu zpátky do Evropy odlétali stejným letadlem. Kdyby se jí ale někdo zeptal, jestli si tedy misi prodloužila kvůli Tomassovi, což bylo docela pochopitelné vysvětlení, popřela by to; vehementně a docela upřímně. Ani na její návštěvě u Mathiase v N’Djameně nebylo nic falešného, jela za svým mužem ráda, přestože jejich rozhovory s Tomassem tehdy už dávno zacházely dál než k abstraktním úvahám. Přežila kvůli Mathiasovi celou tu nekonečnou cestu z Am Timanu do N’Djameny a ráda s ním pak spala a procházela město.

Znala ho. Věděla, že se Mathias dokáže chovat jako rozmazlené dítě, ani jeho vztah k matce se jí vůbec nelíbil. Neměla ale tušení, co přesně se mezi Mathiasem a Katharinou stalo, nechtěla nikoho z nich soudit. Klidně bylo možné, že mu Katharina nějak neodpustitelně ublížila. Mathias o tom odmítal mluvit, takže Marii zbývaly jen dohady. Zdaleka nejméně se jí ale Mathias líbil, když pil. Naštěstí k tomu docházelo jen výjimečně. Co dělal v klubech během těch svých bláznivých spanilých jízd, to nevěděla a nepátrala po tom. Tohle tedy byly jeho špatné stránky. Maria ale znala i ty dobré, těch přitom bylo mnohem víc. Byl pracovitý a schopný. Věřila, že se jednou dobře postará o rodinu. Jeho tvář byla melancholická, nikoli zlá. Bylo na něm vidět, že odmala bojuje s ublížeností a že má své démony, ale krotil je, choval se k ní mile. Návrat do Erlangenu ji nijak netrápil, docela se těšila. I ona byla připravena celou Afriku rychle smazat.

Mathias pro ni přijel na letiště, vzal si kvůli tomu na klinice na odpoledne volno. O Tomassovi mu nic neřekla.

V březnu 2009 se jim v Berlíně narodila Magda. Dobře prospívala, rodiče byli šťastní.

Jméno Magda se jim líbilo oběma, ale vybral ho Mathias. Pojmenoval svoji dceru po techno dýdžejce Magdaleně Chojnacké, která vystupovala pod uměleckým jménem Magda. Narodila se v Polsku, v jedenácti ale s rodiči odešla do Spojených států, konkrétně do Detroitu, do města Juana Atkinse, Derricka Maye, Jeffa Millse, Kevina Saundersona a Roberta Hooda. Často hrála i v Offenbachu a Mathias miloval její vlivný mix s názvem She’s A Dancing Machine.

Na tom, že založí rodinu, se shodli hned po Mariině příjezdu z Čadu. Mathias to navrhl a Maria poměrně rychle souhlasila. Jedním z důvodů přitom krom jejího věku byly i zkušenosti, kterých se jí dostalo v Africe. Ať chtěla, nebo ne, na život a jeho smysl se od té doby dívala jinak. Hned vysadila antikoncepci, chvíli to ale trvalo, otěhotněla až v červnu.

Mathias tehdy znovu po delší době přišel s nápadem, že by se měli přestěhovat, najít si definitivní místo, kde jim oběma bude dobře a kde budou chtít vychovávat děti. Erlangen a Norimberk stále považoval za provizorní řešení. Potřeboval něco jiného, větší město, přesně by to pojmenovat neuměl. Jeho život se v podstatě skládal jen z práce, nově se k tomu teď měla přidat rodina, obojímu se mohl dobře věnovat i v Erlangenu. Ani Offenbach koneckonců nebyl z Norimberku tak daleko, pokud by ho v budoucnu nepustila ta bláznovina s technem. Neměl si na co stěžovat: jak klinika v Erlangenu, tak klub Robert Johnson patřily ke špičce v oboru, jejich prestiž dokonce v obou případech stoupala.

Práce, rodina, techno. Ve všech třech sférách měl zcela otevřené pole působnosti. Navíc to byl ideální poměr, dvě ku jedné, dokonale německý poměr: dvě sféry radostných dospělých povinností, jedna sféra dětských radostí. Jeho život mohl být zdravý, perfektně vyvážený a plně saturovaný. Nemusel v sobě střádat žádný přetlak. Mohl si kdykoli odpočinout v klubu, tam mohl situovat svůj „jih“. Mohl ve štěstí pracovat a tančit, dokud by mu sloužila kolena. A přesto…

Musel pryč. Takhle jí to řekl. Nejdřív to byl nápad, námět k diskusi. Už po čtvrt hodině se ale ukázalo, že je to nutnost. Vlastně to byla ta úplně první nutnost, před kterou ji postavil. Musím pryč. Maria si po jeho slovech instinktivně položila ruku na břicho, v němž už byl nový život.

Znovu ta stejná otázka. Chtěla být co nejblíž Stuttgartu. Zvláště s dítětem se přece prarodiče budou hodit. Navíc stále doufala, že Mathias přestane jezdit do Offenbachu a začne místo toho jezdit jen o pár desítek kilometrů dál do Wiesbadenu za svojí matkou; další občasná chůva by taky přišla vhod. Norimberk, kde bydleli, byl z tohohle hlediska ideální místo. Mathias ale stále chtěl na sever. Do Brém nebo do Hamburku.

Nakonec z toho vyšel Berlín. Ani zdaleka to nebyl kompromis mezi Norimberkem a severem. Cesta z Berlína do Stuttgartu autem i vlakem trvala přes šest hodin, z Brém to bylo dokonce o půl hodiny méně. Mathias navíc před čtyřmi lety z Berlína odjížděl s tím, že už se tam nevrátí.

Teď ale nakonec byl pro Berlín. Když o tom později přemýšlel, vyšlo mu, že tím pravým důvodem nebyla ani tak možnost pracovat na klinice Charité, které se mu dostalo díky kontaktům na svoji bývalou alma mater, nýbrž spíše fakt, že Berlín díky souhře historických a dalších okolností koncem první dekády nového milénia představoval místo, v němž se člověku nezavírala žádná další z možných cest. Ideální výchozí bod, místo na pomezí, rozcestník. Jeho plat v Berlíně navíc měl být o něco vyšší než v Erlangenu. Kliniky pak byly co do úrovně a možnosti dalšího kariérního růstu srovnatelné, obě to byla špičková pracoviště. Zbytek byl na něm. Kde nastoupí Maria, v té době neřešili. Oba tiše předpokládali, že bude doma s dítětem.

Ve skutečnosti utíkal z jistoty do provizoria. Fakt, že vyvinul tolik energie na to, aby v Berlíně našel velmi solidní a trvalé bydlení, žádný pronájem, nýbrž koupi vlastní nemovitosti, s tím vůbec nebyl v rozporu. Všechno to do sebe navíc začalo zapadat poměrně brzy po jejich přestěhování, konkrétně pouhý měsíc poté, co se narodila Magda. Tehdy jeho život nabral zcela jiný směr.

Koupil pro ně krásný rodinný dům se zahradou v Zehlendorfu, kousek od jezera Wannsee v někdejším Západním Berlíně. Dům jeho předchozí majitelé postavili podle kvalitního architektonického návrhu v polovině osmdesátých let na prázdné parcele, stál však v typicky předměstské rezidentní čtvrti s mnohem delší historií; jejich dvoupatrová vila s rovnou střechou a terasou v prvním patře, která trochu připomínala Mathiasův rodný dům ve Wiesbadenu, byla obklopena zelení a řadou domů z období mezi válkami.

Ještě to nebyl sousední Grünewald, kde žili jen ti nejbohatší, ale i tak to bylo velké sousto. Museli si vzít hypotéku. Něco jim půjčila Katharina, něco Mariini rodiče. Mathias i Maria sice byli lékaři, zároveň jim ale oběma bylo teprve málo přes třicet. Pokud by měli jít s proudem, pronajali by si větší byt v Charlottenburgu nebo Wilmersdorfu, na dobrých adresách v bývalých západních buržoazních čtvrtích. Zehlendorf byl po Norimberku prostě příliš velký střih, zátěž v mnoha smyslech toho slova.

Na ulici v Zehlendorfu člověk málem nepotkal živou duši. Bydleli zde převážně staří lidé. Kousek v Dahlemu sice sídlila berlínská Svobodná univerzita, studenti však radši dojížděli hodinu městskou dopravou až z Friedrichshainu, než aby bydleli někde u univerzity; tak moc jim byl Zehlendorf cizí.

Pokud v Berlíně existovalo místo, které bylo předurčené k tomu, aby v něm definitivně skončilo mládí, pak to byl právě Zehlendorf.

Přestěhovali se v září 2008. Mathias hned nastoupil na klinice Charité. Maria prozatím zůstávala doma.

V listopadu 2008 si Maria přímo v jejich domě v Zehlendorfu otevřela soukromou nefrologickou poradnu. Vystačila si s jednou sestrou, platila jí půl úvazku. Za čtyři měsíce se jí narodila Magda, tehdy za sebe do poradny našla záskok. Po pár měsících se ke své nové práci vrátila, když Magda aspoň trochu povyrostla a když k ní Maria mohla najmout slečnu na hlídání.

V tu chvíli se Mathiasovy a Mariiny profesní dráhy rozešly. Práce v Charité byla bytostně expertní. Mathias pracoval na oddělení dětské dialýzy, prováděl punkce ledvin a transplantace. Po velkou část dne měl před ústy lékařskou roušku. Byla to práce, při které by se jakémukoli pozorovateli tajil dech.

Maria na druhé straně roušku nepotřebovala. Během prvního půl roku od otevření své soukromé praxe si ji nasadila jen jednou; tehdy měla pocit, že na ni leze chřipka a nechtěla nakazit maminku s teprve půlročním miminkem. Většina její práce byla od začátku rutinní. Pacientů s chronickým onemocněním ledvin každý rok přibývalo, šlo o jednu z civilizačních chorob, a takoví pacienti potřebovali pravidelné kontroly. Mathias byl ostatně jedním z nich: co půl roku si musel nechat vyšetřit moč, změřit si tlak a podívat se, zda mu neotékají nohy. Přesně to teď dělala Maria: odesílala chronicky nemocné padesátníky na laboratorní vyšetření, kontrolovala výsledky, měřila tlak, poklepávala na záda, prohmatávala lýtka a kotníky. Při pohledu na její práci by se nikomu dech netajil.

V posledních měsících si opět začala psát s Tomassem. Vyměnili si klidně i deset e-mailů týdně. Psala mu ještě den předtím, než porodila Magdu. A pak opět hned v první chvíli, kdy to šlo. Řešili každo­dennosti, často si vzpomněli na něco, co zažili v Africe. Nikoho nepomlouvali, nestěžovali si na své partnery a rodiny. Člověk by se v jejich e-mailech nedočetl nic o Mariiných pochybnostech, co se týkalo těhotenství nebo později mateřství. Jejich dopisování bylo velmi korektní, a Marii dokonce několikrát napadlo, že by si Mathias vlastně mohl kterýkoli z těch e-mailů přečíst, přesněji řečeno, že by si mohl přečíst nějaký zápis o obsahu oněch e-mailů, svodku, nějaké informační memo, jak na ně byli zvyklí v nemocnici v Erlangenu. Pokud by kterýkoli z těch e-mailů Mathias dostal přepsaný v bodech, v jakési sumarizaci na způsob „v tomto e-mailu se řešilo to a to“, pak by si mohl klidně přečíst celou jejich konverzaci. Ale v takové podobě, v jaké e-maily odesílali, by mu je neukázala ani náhodou.

Kvůli všemu tomu času, napadlo ji jednou. Z těch e-mailů, aby je Mathias mohl číst, by bylo třeba vypreparovat minuty a hodiny, které nějakým podivuhodným způsobem ulpívaly v každé mezeře, za každou tečkou, v každém odražení, a byly vidět na první pohled; čas, který do svých dopisů vložili ve chvíli, kdy je psali, při rozmýšlení dalšího slova a věty, ale také čas, který pocházel úplně odjinud, čas, který ona někde daleko od počítače strávila přemýšlením o Tomassovi, a čas, který strávil Tomasso přemýšlením o ní. Čas, který se také do těch e-mailů nějakým velmi záhadným způsobem dostal. Často přitom šlo o čas zcela výjimečný. Maria ho kupříkladu do svých e-mailů vkládala i během porodu, zatímco vedle ní stál její manžel.

Stával se z ní velmi niterný, samotářský člověk. Její ochotu zůstat v Zehlendorfu, otevřít si tam praxi a vzdát se všech předchozích ambicí nejde vysvětlit jinak než tak, že se během těch devíti měsíců, kdy ji nosila v břiše, Maria zhlédla ve své ještě nenarozené dceři.

Na Mathiase si nešlo stěžovat. Byl u porodu, v jeho domovské nemocnici Charité o Marii bylo skvěle postaráno. Sotva dostala malou k sobě na lůžko, Mathias pořídil svým telefonem fotografii, kterou pak spolu s velmi dojemnou zprávou odeslal do Stuttgartu a do Wiesbadenu. Mariiny rodiče pozval hned na první víkend na návštěvu, podívat se na Magdu, dům už viděli. Dojatý a nadšený Seba sice musel už v neděli zpátky, Marta ale zůstala s Marií v Zehlendorfu víc než měsíc; vypomáhala a těšila se ze své vnučky. Mathias se k Martě choval velmi ohleduplně a zcela přecházel její občasné slabší chvilky, přílišnou úzkostlivost střídanou záchvaty panovačnosti. I ke své matce na Mariino přání trochu změnil přístup. Slíbil Katharině, že za ní do Wiesbadenu co nejdříve všichni tři zajedou, a i do Berlína Katharinu určitě pozvou a ukážou jí dům, až bude trochu klidu. Všechno zařídil, postaral se. Vedle toho zvládal svoji náročnou práci.

Byl to hrdý, až namyšlený otec.

K nemocničním sestrám se kdysi choval bez výjimky uctivě, to Maria mohla dobře posoudit; v Erlangenu ho viděla v interakci se sestrami po několik let téměř denně. V Německu to navíc byla norma, psaná i nepsaná: pomocnému zdravotnickému personálu se garantovalo korektní zacházení; kvůli historickým zkušenostem to zvláště v Německu byla bedlivě střežená oblast. Nerovnosti mezi lékaři a sestrami – platové i jiné – byly příliš zřejmé na to, aby se v lidských myslích alespoň podprahově neobjevily úvahy o možné podřadnosti.

Kolem sester se prostě muselo našlapovat velmi opatrně. Doktoři sice sestrám směli dávat povely, ale jen docela klidně a tiše. Bylo to delikátní a řešení se hledalo jen složitě. Občas se sice nějaké řešení našlo, působilo však nepřesvědčivě a všechny dotčené v podstatě rmoutilo. Tak kupříkladu určitý náklad práce se v německých nemocnicích odebral z beder pomocného personálu a naložil se na bedra lékaře. Třeba české lékaře v Německu tradičně překvapovalo, že mají odebírat krev a zavádět kanyly. Neznali dobře německou mentalitu, nerozuměli formě, s níž se Němci vypořádali se svojí nacistickou minulostí, a nerozuměli tudíž ani tomu, že nutnost odebírat krev a zavádět kanylu nijak nesouvisí s racionálním rozdělením práce, nýbrž že se tím doktorům působícím v Německu de facto dává možnost a čest pracovat v protinacistickém odboji. Celé to navíc souviselo i se snahou zjemnit Německo, poženštit ho. Mathias byl Němec, intuitivně tomu rozuměl. K sestrám se choval korektně, v Erlangenu do úplně posledního dne.

V Berlíně se ale jeho vztah k sestrám podle všeho změnil. Maria si toho všimla po pár vteřinách, a to měla své starosti a radosti, vždyť vedle ní na posteli ležela její právě narozená dcerka.

Nešlo to přehlédnout. Jednou pro Mathiase sestra byla vzduch, vůbec si jí nevšiml, když přišel k Marii na pokoj. Nepozdravil, na nic se nezeptal, i kdyby to měla být jen nějaká hloupost. Neřekl sestře: „To mám ale krásnou dceru, viďte!“ Ne. Ignoroval ji. Nechal sestru vyměňovat krevní transfuze, které Marii lékaři naordinovali na zotavení po osmihodinovém porodu. Jindy sestře po dlouhých minutách, kdy pro něj byla jen vzduch, řekl: „No tak! Stačilo. Jděte už.“ Jindy: „Tohle je špatně! Kde vás tohle učili?“ Ukázal na špatně zasunuté prostěradlo.

Vlastně po sestrách nechtěl nic jiného než jejich práci, v zásadě i korektně. Koneckonců nikdy nedošlo k tomu, že by místo „no tak, stačilo, jděte už!“, řekl třeba „vypadněte!“ V tom případě by navíc celá příhoda téměř jistě skončila v zápisu na stole zdejší odborové organizace a řešila by se s velkou odpovědností. Potud tedy v pořádku.

Maria ale spolu s chováním, které bylo řekněme na hraně korektnosti, viděla i něco, co bylo úplně za hranou. Ten střih, který přišel ve chvíli, kdy se Mathias od sestry obrátil směrem k ní, ke své ženě:

„Lásko moje…! Lásky moje!“

Maria po těch jeho slovech instinktivně zakroutila hlavou. A pak ještě jednou, teď už cíleně a pokud možno nenápadně. Pro jistotu si ještě dala prst před pusu, když na ni sestra neviděla. Bylo jí to nepříjemné, tolik lásky v přítomnosti toho tvora, který se s každou další minutou, kdy byl pouhým vzduchem, a s každým dalším láskyplným slovem, které zaznělo v jeho blízkosti, aniž se ho v nejmenším týkalo, měnil v jakýsi špinavý hmyz.

Nic takového Maria nechtěla dopustit.

Poprvé se to stalo dva dny poté, co ze Zehlendorfu po měsíci hlídání a laskání Magdy odjela Mariina matka. Mathias se vrátil o tři hodiny později, než měl, až po desáté, a táhl z něho alkohol. Když ho sháněla na jeho mobilním telefonu, ozvala se jí schránka, byl nedostupný. Omluvil se jí, když konečně přišel, maličko se mu při tom pletl jazyk. V noci to pak trochu spravil tím, že vstával k malé.

O víkendu ale Mathias hned v pátek zmizel do klubu Berghain a vrátil se až v neděli v poledne. Jindy teď o víkendu pravidelně míval služby, chtěl si trochu užít, tak to vysvětlil. Jeho telefon byl opět po celou dobu nedostupný. Maria přitom automaticky předpokládala, že se vrátí druhý den ráno, jako tomu bylo doteď vždycky, dokonce i tehdy, kdy jezdil z Norimberku dvě hodiny až do Offenbachu. Ale strávit v klubu den a dvě noci?

Slíbil jí, že už se to nebude opakovat. Pracoval ale víc než deset hodin denně, doma pak ještě psal články, bylo mu teprve třicet. Dalo se pochopit, že si potřebuje oddechnout, taková ostatně byla jejich úmluva: práce, rodina, techno. Jen ho poprosila, aby teď byl spíš doma, když to půjde, dokud malá aspoň trochu nepovyroste. Nechtěla a nemohla na něj moc naléhat.

Navíc s ním nemusela nutně trávit čas. Překvapilo ji to, ale bylo to tak. Magdu používala jen jako páku při vyjednávání; dokázala by se o ni postarat i sama. Obě byly velmi klidné a jedna z nich každou volnou chvilku věnovala psaní a čtení e-mailů.

2.

Piotr Kowalski se narodil roku 1975, jen tři roky před Marií, čtyři před Mathiasem. V případě téhle trojice však z mnoha důvodů nemělo smysl mluvit zrovna o spříznění věkem. Piotrovy zkušenosti, vzdělání, původ, to všechno bylo zcela jiné.

Piotr pocházel z polského Těšína, z menšího města na hranicích s tehdejší Československou socialistickou republikou. Vystudoval lékařskou fakultu ve Varšavě. Hned po škole nastoupil do jedné varšavské nemocnice, vydržel tam ale jen asi rok a půl. V roce 2004 začal pracovat pro polskou pobočku velké nadnárodní farmaceutické firmy; uměl jazyky a byl vystudovaný lékař, přesně takové zaměstnance firmy jako Novartis, Pfizer, Bayer nebo GlaxoSmithKline hledaly.

Piotr začal pracovat konkrétně pro německý koncern Bayer. Polsko představovalo čtyřicetimilionový trh a akcionáři spolu s managementem obřích farmaceutických společností netoužili po ničem tak moc jako po tom, aby každý polský lékař od Těšína po Gdaňsk předepisoval babičkám k užívání právě jejich léky. Bayer měl v portfoliu Aspirin, Alka-Seltzer nebo Claritin. Nejvíc peněz ale vydělával na předepisování svého léku proti vzniku krevních sraženin s názvem Xarelto.

Dva roky jezdil po Polsku a uplácel polské lékaře. Nabízel jim odměny, bonusy, konference v přímořských letoviscích. Přicházel k nim jako pánbůh s dárky; byl zástupcem vyšší sféry, podnikatelské, té, která v Polsku představovala vyšší sféru už po staletí. Lidské zdraví v Polsku v podstatě nikoho nezajímalo. Bůh a podnikavost, tyhle sféry měly opravdovou úctu.

Za tu dobu získal kontakty na stovky doktorů a poznal desítky nemocnic v těch nejzapadlejších koutech. Polsko bylo od roku 2004 členem Evropské unie, Piotr často jezdil na centrálu Bayeru do Německa. Stačilo mu spočítat si jedna a jedna a využít toho, co se za ty dva roky naučil. Proč měl dělat pro Bayer, když mohl dělat na sebe? Tohle je polský katechismus, nic jiného od Piotra nešlo čekat. Loajalita k Bayeru musela jít stranou. Vládu převzalo heslo „byznys je byznys“, což je logos podnikání, jeho neposkvrněné početí.

Jedna a jedna znamenalo: polští lékaři na Západ. Platy na Západě byly násobně vyšší, kvalifikovaných lékařů tam přitom byl trvalý nedostatek, a to zvláště v nových spolkových zemích, pokud šlo konkrétně o Německo. Lékaři z nových spolkových zemí se často snažili dostat do těch starých, čímž uvolňovali místo na východě Německa, a tak dále. Šlo o nekonečné evropské škatulata, hejbejte se.

V roce 2006 Piotr v Německu spolu s dvěma německými partnery založil firmu LWK Loyalty GmbH. Pracovní agenturu, která polským lékařům zprostředkovávala práci v Německu, převážně v menších městech v Meklenbursku – Předním Pomořansku, Sasku a Braniborsku. Firma se raketově rozvíjela, už o rok později expan­dovala na nové trhy do Belgie a Holandska. Krom lékařů teď zprostředkovávali práci i sestrám a nižšímu zdravotnickému personálu. Nábor už se netýkal pouze Polska, ale i Česka, Slovenska a Maďarska.

Agentura hned od svého založení sídlila v Berlíně, později otevřela pobočky v Praze, Varšavě a Bratislavě. Manažeři z berlínské centrály sháněli klienty, konkrétně nemocnice, kliniky, domovy důchodců a hospice. Na začátku to byla jedna z hlavních součástí i Piotrovy práce. Nasmlouvaný klient pak začal zasílat profily konkrétních lidí, které hledal. Profil se z centrály předal do Prahy, Varšavy a Bratislavy náborářům, kteří měli v daném termínu dodat vhodné kandidáty.

Pokud šlo o sestry a další nižší zdravotnický personál, hledalo se všude možně: na školách, v nemocnicích, inzerovalo se v odborném tisku a na internetu, nahodile se telefonovalo do lékařských zařízení. Uplácely se vrchní sestry, aby za agenturu lobbovaly. Pořádaly se semináře, na nichž náborář přesvědčoval sestry o výhodách změny práce. Zájemkyním většinou bylo kolem pětačtyřiceti, padesáti. Pravidelně to byly matky samoživitelky, které se odchodem do Německa snažily řešit své finanční potíže. Německo ani další země tehdy ještě zaměstnancům z nových členských zemí neotevřely svůj pracovní trh, což pro Piotrovu agenturu představovalo výhodu v tom, že se nemusela řešit jednotná kvalifikace a jazyková úroveň. Sestry, které se uměly domluvit rukama nohama, končily v domovech důchodců a hospicích, kde nechtěl pracovat nikdo z Němců. Pravidelně se stávalo, že o takové místo nestála ani česká nebo polská sestra. Agentura však pomocí právních kliček a soustavy půjček sestry přeměnila v materiál, s nímž nakládala zcela podle své vůle.

Vztah agentury k doktorům fungoval v jiném režimu. Doktoři se hledali výhradně přes inzerci na odborných stránkách či přes pracovní veletrhy pro lékaře. Doktoři si na rozdíl od sester mohli vybrat místo působiště. Manažeři nabírali kontakty a představovali kandidáty klinikám. Pokud klient s kandidátem souhlasil, pozval ho na vlastní náklady na třídenní stáž, během které se kandidát měl osvědčit. V případě, že se tak stalo, doktor dostal smlouvu přímo od klienta a agentura inkasovala provizi za zprostředkování kontaktu; většinou šlo o částku rovnající se třem až šesti měsíčním platům agenturou dodaného lékaře.

Nemocnice Charité v roce 2010 oslavila tři sta let od svého založení a jednalo se o jednoho z největších zaměstnavatelů v celém Berlíně; Charité zaměstnávala přes třináct tisíc lidí a jako univerzitní nemocnice sloužila od roku 2003 oběma hlavním berlínským univerzitám, jak Humboldtově, tak i Svobodné univerzitě Berlín. Za dob NDR šlo o nejprestižnější východoněmeckou lékařskou instituci. Po pádu berlínské zdi se Charité spojila v jeden celek s dalšími berlínskými univerzitními nemocnicemi.

Oddělení dětské a dorostové nefrologie na rozdíl od hlavní budovy sídlilo v bývalém Západním Berlíně, konkrétně v kampusu Virchow ve čtvrti Wedding. Mathias to měl na kliniku ze Zehlendorfu něco málo přes dvacet minut autem nebo necelou hodinu U-Bahnem.

Přestože zaměstnávala tolik lidí, Charité nepatřila k typickým klientům LWK Loyalty.

Přesto se spolu Mathias a Piotr potkali, a právě v Charité ve čtvrti Wedding. Stalo se to v dubnu 2009 a Mathiasovi tehdy stačilo, aby Piotr řekl jedno jediné slovo. A všechno do sebe ihned zapadlo.

Z M. deníku

30. prosince 2016

První, co jsem si pomyslel: Tohle nebude nějaký ten Adam Kuczek, o kterém matka psala v jedné ze svých mnoha autobiografií. Žádný polský židáček.

Mluvil perfektní němčinou, klidně a bez výrazné gestikulace. Neskákal jako dítě v bazénku; Německo evidentně znal a už si ho užil dost. Dokázal mlčet, když nechtěl nic říct. Nepitvořil se, mluvil se mnou jako rovný s rovným. Nechtěl mi ani nic prodat. Bylo mu pětatřicet, ale působil jako člověk, který už má vyděláno. Jmenoval se Piotr, ale klidně se mohl jmenovat Gerhardt. Když jsme se trochu poznali, už jsem na něj nedokázal myslet jako na Piotra. Na sobě měl sako, košili a volnější levisky. Vysoký zhruba jako já, trochu statnější, ale ne tlustý. Bylo vidět, že o sebe pečuje. Zvlášť rychle si člověk všiml jeho pěkných zubů.

Vlasy měl střižené na kratší patku, jako je tehdy nosil Lech Wałęsa nebo Helmut Kohl, ale mnohem upravenější. V tomhle směru mi Piotr připomínal televizního moderátora; někoho, kdo tou ohromnou nudou a usedlostí na hlavě platí daň své profesi, aniž si to vůbec uvědomuje. Vnímal jsem to jako promarněnou příležitost, až jakési faustovské téma ztraceného mládí, a přál bych mu své vlasy a svůj účes. Vlastně by to tak bylo správné: v roce 2009 jsem já měl mít Piotrovy vlasy a Piotrův účes, on měl mít ty mé, které už tehdy byly ležérní a svým způsobem i dekadentní. Totéž se týkalo slunečních brýlí, které jsem tehdy při každé příležitosti nosil ve vlasech já, zatímco je tam měl nosit Piotr. Také to byl první dárek, který ode mě Piotr dostal: klasické unisexové sluneční brýle Ray Ban, takzvané „pilotky“ za bezmála sto padesát euro.

Seznámili jsme se na parkovišti před Charité na Virchowě, zablokoval jsem mu z nepozornosti svým audi výjezd ven.

Pondělí, únava po dvou nocích v Berghainu, únava z Magdy, únava z Marie, únava z dětských pacientů a z jejich ledvin. Únava ze života, který jsem si vybral a na který jsem se celý třásl. Únava ze života, který měl být triumfem, ale najednou ten plánovaný triumf, když přišel, nikoho nezajímal, a ani mě ne. Život bělocha v bílém tunelu: bílé pláště, bílé roušky, čisté ruce, rukavice, bonusy a provize. Trochu s tím ostatně souvisí i to moje pondělní parkování. Byl jsem zvyklý na asistenci; Charité se o nás doktory starala málem jako o nesvéprávné. Hned při nástupu jsem dostal pět různých karet včetně parkovací, plus vyhrazené místo na parkovišti v sekci pro lékaře. Plus kartu s číslem, na které jsem měl volat v případě potřeby jakékoli další asistence. Nakonec jsem neuměl sám ani zaparkovat.

Kvůli mé špatně parkující audi tehdy musela Charité svolat válečnou poradu.

Piotrův nenápadný, avšak seriózní a spolehlivý Volkswagen Passat (něco jako Piotrův bojový prostředek, neviditelný, leč smrtící nervový plyn) stál u zdi za mou audi a nemohl se hnout. Piotr došel na recepci a docela klidně jim tam nahlásil, že v sekci vyhrazeného parkování stojí bílá Audi A4 s registrační značkou B:MB6781.

Měli mě i se značkou v databázi. Hned potvrdili, co si myslel už Piotr, tedy že jde o auto někoho z lékařů.

Byla to patová situace. Odtáhnout, nebo třeba jenom s policejní asistencí zvednout a posunout auto doktora, to nemohli. Dojít pro mě ale taky nemohli, a to nejen kvůli tomu, že jsem podle rozpisu zrovna byl na sále, ale i proto, že se to prostě neslušelo, aby doktor někde s klíčkem od auta v ruce pobíhal po recepci a po parkovišti. Byla by to ulička hanby, pro všechny, navíc by to stálo hodně peněz.

„Co tedy mám dělat?“ zeptal se Piotr znovu velmi klidně recepční.

„Počkejte, prosím, budeme to řešit.“

Černého Piotra jednoznačně držel v ruce on. Vypadal seriózně, ale nevypadal na doktora. Navíc nebyl jejich, nebyl z Charité. Nebyl ani politikem; neměl v ruce žádnou kartu, která by ho dostala na moji úroveň. Věděl to. Znal ten systém zevnitř i zvenku, měl nás všechny přečtené.

„Dobře,“ odvětil, otočil se a odešel.

Mohl jim říct, že zná mého primáře a že s Charité dlouhodobě spolupracuje. V podstatě by to byla pravda. Zároveň se už na tomhle místě hodí říct, že pro LWK Loyalty byla Charité příliš nóbl, ta nejvyšší liga. Zaměstnávala sice tisíce lidí, ale při náborech rozhodně nespolupracovala s agenturou jako byla LWK Loyalty. To by Charité přišlo schmutzig. Charité měla své prověřené agentury. Celý ten systém byl dokonalejší než americká ústava, samé brzdy a rovnováhy. Do Charité Piotr nechodil jménem LWK Loyalty, nýbrž sám za sebe. Dostanu se k tomu.

Piotr se z recepce, když ho tam v podstatě odmítli, vrátil na parkoviště a odemkl svého bojového passata. Nasedl, nastartoval, zařadil a sešlápl plyn až k podlaze.

Ozvala se rána a okamžitě začal houkat alarm v mé audi.

Dokonce přijela policie. Na mě před operačním sálem čekala asistentka:

„Došlo k havárii, doktore Waltere, k autonehodě. Bohužel se to týká i vašeho vozu. Přijďte prosím co nejdřív na parkoviště. Ještě jednou se moc omlouvám, řešíme to.“

Podíval jsem se z okna v chodbě. Na sálu kvůli laminární klimatizaci žádná okna nejsou, při dlouhých operacích člověk dokonale ztrácí pojem o čase. Bylo pod mrakem, stejně jako když jsem odjížděl ze Zehlendorfu. Odhadoval jsem dvanáct, patnáct stupňů. Sníh už všechen roztál. Měl jsem za sebou punkci ledvin u sedmileté pacientky, odebrání části tkáně k bioptickému vyšetření, které mělo vyvrátit rakovinné bujení a určit přítomnost či nepřítomnost protilátek na žloutenku. To byl můj soukromý odhad: přechozená žloutenka typu A, následné postižení ledvin, hematurie a proteinurie, krev a bílkovina v moči. Přesně totéž, co já, včetně příčiny. Nikdy jsem nepochopil, jak mě matka mohla někdy v dětství nechat přechodit žloutenku.

„Nehoda?“ zeptal jsem se. „Na parkovišti, moje auto,“ ujistil jsem se.

„Ano, omlouvám se, vrazil do vás. Nějaký člověk.“

V kanceláři jsem si přes plášť oblékl jarní bundu do pasu, kalhoty jsem si nechal pracovní. Chytil jsem své sluneční brýle a posadil jsem si je do vlasů, jako bych tušil, že potkám právě Piotra. Byl jsem rozhodnutý udělat scénu, hájit svou audi, zároveň jsem ale stále měl před očima záda té holčičky, do nichž jsem dělal díru, a nějak mi to nešlo dohromady. Působilo to až přízračně. Zároveň je ale třeba říct, že takhle tu situaci zpětně vidím já, tedy naprosto jiný člověk, než kým jsem byl tehdy. Totéž se týká únavy z Marie, z Magdy, z medicíny: tak to vnímám zpětně. Ani ta dětská zádíčka tehdy možná nehrála žádnou roli; je dost pravděpodobné, že jsem v nich viděl jen práci.

Ta havárie mi nakonec asi vůbec nepřišla přízračná, nýbrž otravná. Byl jsem přesvědčený, že to všechno ještě půjde a že jen stačí odstraňovat ze života drobné komplikace a čekat; až Magda povyroste, až najdu sílu zvolnit pracovní tempo, až mi lidi přestanou najíždět do audi.

Sotva mě uviděli přicházet k parkovišti – zmerčili mě na sto metrů –, hned ke mně vyslali posilu, opět tu mladou asistentku, která mi svým neustálým omlouváním se lezla na nervy. Tehdy jsem ještě neviděl její hodnotu; její a takových, jako byla ona.

Mluvila o překot, byl to briefing, jaký se v rychlosti dává generálovi, který se v džípu blíží k nějakému válečnému masakru:

„Přijela policie, ale nejde ani o přestupek, nic s ním neudělají, moc mě to mrzí, omlouvám se, vše samozřejmě půjde z jeho pojistky, a pokud by to nešlo, vše zařídí nemocnice, nemusíte se o nic starat, jen vás teď na vteřinu potřebujeme k sepsání…“

„Protokolu,“ doplnil jsem. „Kdo to je? Doktor?“ zeptal jsem se.

Zakroutila hlavou. Docela pohrdlivě. Byla na straně Charité, na straně doktorů, na mé straně.

„Headhunter,“ řekla.

Kdyby mohla, odplivla by si, kvůli mně, jí to bylo jedno, panák jako panák. Vůbec by si nás nevšimla, ani jednoho, ani Piotra, ani mě, nenaplňovali jsme její plakátové představy (Benicio del Toro, George Clooney, Russell Crowe), nebo by se s námi vychrápala, s oběma, zvlášť i dohromady, nezáleželo by na ničem jiném než na situaci. Oba jsme pro ni byli vzduch i potenciální peněženky i potenciální lásečky, to chci říct. Že mezi námi neviděla moc rozdílů, ale musela dělat, že je vidí, to chci říct. Úplně stručně: byli jsme všichni tři na jedné hrací ploše, já, Piotr a nějaká asistentka. To jsem tehdy nevnímal. Intuitivně jsem tomu možná začal aspoň trochu rozumět teprve ve chvíli, kdy řekla to slovo „headhunter“.

Při tom slově mi škublo v rozkroku.

Bylo to čumákem do čumáku. Na dlažbu z jednoho auta vytekl olej nebo brzdová kapalina, viděl jsem tmavou louži. Vedle kousky plastu a skla ze světlometů. Byla to novodobá potopa a v prostředku této novodobé potopy, po pás v bahně či bouračce, úplně klidný Piotr Kowalski se svými funkčně upravenými vlasy a zářící tváří.

„To je vaše auto?“ zeptal se. „Ujela mi noha. Polibek smrti,“ řekl s úsměvem a ukázal na auta.

„Piotr Kowalski,“ dodal a napřáhl ke mně ruku.

Už jsem chtěl spustit, když najednou… Jeho dlaň na mě působila stejným dojmem jako ta Sylvianina. Byla suchá, pevná, zároveň hebká i zkušená.

Sklonil jsem se k pochroumaným čelním maskám, abych získal trochu času, a zkoumal jsem míru poškození. Zkusil jsem vzít za kousek plastu. Zůstal mi v ruce. Překvapovalo mě, jak málo to se mnou dělá. V hlavě mi při tom stále zněla jeho poslední slova. Polibek smrti.

„Nebo polibek života,“ řekl jsem, když jsem vstal od aut.

„Pojistku máte, je to tak?“ zeptal jsem se.

Piotr kývl.

Pro obě auta přijela odtahová služba a odvezla je do servisu. Zavolal jsem Marii, co se stalo. S Piotrem jsme si dali večer sraz v Mitte, v baru Reingold na Novalisstraße, který jsme oba znali.

Byl to můj nápad. Zavětřil jsem v tom Polákovi dým pekelný, Mefista a černého dirigenta. Zároveň jsem tehdy hledal jakoukoli záminku, abych se mohl napít a dát si lajnu. Po Magdině narození jsem pil denně. Práci to ale nijak neovlivnilo ani Maria ve většině případů nic nepoznala. Měl jsem dobrou desítku rituálů, jak a co… Kdy a jak… Sklenička rumu, koks, pivo, domů.

S kokainem jsem přitom začal až v Berlíně. Charité byla plná stresu a koksu, který od stresu pomáhal. Byli jsme vlci v bílých pláštích.

30. prosince 2016 – večer

Přišel na čas, přesně v sedm. O autech už nepadlo ani slovo, nikdy jsme se za to jeden druhému neomluvili. Nebyl to ani jeho, ani můj styl. Jediný rozdíl mezi námi byl v tom, že Piotr se neomluvil úmyslně, zatímco mě to ani nenapadlo. Tohle ostatně o našem vztahu a o mém dalším vývoji platilo i v obecnější rovině: nešlo nakonec o nic jiného než o to, že jsem vedle Piotra začal důsledně a vědomě dělat to, co už jsem v malém stejně dělal.

Zeptal se mě, jestli znám profesora Mazura:

„Urolog, Polák, slyšel jste o něm?“

Zakroutil jsem hlavou.

„No, je s vámi krátce,“ pokračoval a měřil si mě očima. „Víte, co dělám, že ano? Mazur je hlava, skutečná kapacita. Doteď byl v Gdaňsku, jeho předci snad byli Němci… A co vy po mně vlastně chcete?“ zeptal se přímo.

Na sobě měl stejnou košili a sako co ráno. V klopě zapíchnutý odznáček s překříženými vlajkami; polskou a německou. Toho jsem si všiml až teď.

„Chci jít na hajzl a dát si tam lajnu,“ řekl jsem mu upřímně. „A stát se headhunterem,“ dodal jsem.

Myslel jsem to jako vtip. Chtěl jsem mu dát najevo, že je úplná nula z Polska.

„Zrovna sháníme někoho do Prahy,“ řekl na to klidně. Můj tón úmyslně přeslechl. „Můžete se přihlásit. Máte nějaké zkušenosti s lidskými zdroji? Požadujeme vysokou školu a jazyky.“

„Díky,“ odvětil jsem podrážděně. „Praha? Moje matka je Češka. A já jsem špičkový lékař. Nevím, jestli se to k vám doneslo, ale doktoři většinou takhle nekončí. Musíte někoho zabít, abyste odešel. Musí vám to sakra nejít, abyste vůbec začal uvažovat, že toho necháte. Klepající se ruce, deset diagnóz po sobě, který byly těsně vedle…“

„Skočte si na ten záchod,“ řekl a znalecky popotáhl nosem, což mi přišlo skandální, protože na lajně koksu podle mě bylo místo jenom pro jednoho z nás; buď ho bral on, a pak jsem já byl špatně, nebo jsem ho bral já, a pak měl z lajny koksu hodně rychle sesednout on.

„Dojdu,“ řekl jsem mu. „Až se mi bude chtít.“

„Už se vám chce.“

„Jo? Dejte mi pokoj, jo?“

„Takhle s vámi nebude řeč. Bude?“

„Máte ženu a děti?“ zeptal se.

„Jistě,“ odvětil jsem a napil jsem se rumu. „Chlastáte, Piotře? Nebo jenom koksujete?“ řekl jsem a instinktivně jsem se hned rozhlédl, jestli mě někdo nesleduje.

Takhle jsem se neznal. Přesněji řečeno, takhle jsem se znal jenom já, ale venku mezi lidmi z toho doteď nebylo vůbec nic. To až ty poslední týdny v Berlíně.

„Afrika,“ řekl jsem zamyšleně. „Co jsem přijel z Afriky… Co tedy pijete?“

„Colu,“ řekl. „Přestal jsem s alkoholem, už jsou to dva roky. I s kokainem. Jenom kurev jsem se nevzdal.“

Tu poslední větu řekl opatrně a zcela jiným tónem. Byl to pokusný balónek. Přetahovali jsme se jako dvě koťata.

„Trpíte, Poláku?“ řekl jsem. „Zapřáhli vás do našeho německého slovníku? Taháte teď, polskej rolník, německý slova, který se zatoulaly? Taháte je v potu tváře přes pole zpátky k jejich maminkám? Já koks, vy kokain, já chlast, vy alkohol…? Božínku, tolik distingovanosti!“ řekl jsem. „Jak nějakej sluha. Jen těch kurev jste se nevzdal,“ zasmál jsem se.

Zároveň jsem ale obdivoval, jak přesně se trefoval, když do hry opakovaně vnášel své téma. Tehdy mě poprvé v životě napadlo – co když se vidím špatně? Nebo ještě jinak, ale se stejným výsledkem – co když mě lidi vidí špatně?

Tyhle dvě otázky na mě ve vteřině dýchly sklepem a absolutní samotou. Do té doby jsem nikdy neměl tak silný pocit hluchoty a němoty, úplného odstřižení od lidí. Připadal jsem si jako mumie v hrobce; ruce křížem, jako ty dvě vlaječky na jeho klopě. Německá zůstávala, polskou nahradila česká, a pak rychle pod ně, mumie a smrt.

Zvedl jsem se a v mrákotách jsem odešel na záchod. Viděl jsem před sebou jakousi snovou schránu, snad obrovský bankovní trezor, třeba takový, jaký měl strýček Skrblík, který v něm skákal šipky do hromady zlata a peněz. Až na to, že ten můj trezor byl prázdný. Jen v jednom rohu se krčily Maria, Magda a titul doktora medicíny. Zabíraly dohromady tak jedno procento; devětadevadesát procent prostoru dál čekalo na vyplnění. V mých třiceti letech.

„Pošlete mi smlouvu. Klidně ještě dneska,“ řekl jsem mu, když jsem se vrátil ke stolu. „Tady máte můj e-mail,“ dal jsem mu vizitku.

Pobavilo ho to. Měl pocit, že jsme si užili. Dohozením profesora Mazura si přesně téhož dne vydělal deset tisíc euro, jak jsem později zjistil. Všechno mu vycházelo.

Na ulici jsme se rozloučili, každý jsme šli jiným směrem. Já na U-Bahn na Rosa-Luxemburg-Platz, on pěšky dál po Schönhauser Allee směrem k židovskému hřbitovu, kde bydlel.

„Opravdu je to na mně vidět?“ zeptal jsem se v poslední chvíli s úplně vážnou tváří. „Akné? Centimetry?“

Kývl. Podle mě ale vůbec nevěděl, na co se ptám.

Druhý den dopoledne mi od něj přišel e-mail:

„Dobrý den! Návrh smlouvy v příloze, naše webové stránky si najdete. Výdělek pak je čistě na vás. Deset tisíc euro měsíčně je však velmi reálných. Jedu teď na pár dní do Varšavy. V pátek vás ale zvu k sobě na večírek. Schönhauser Allee 73. Po osmé. Myslím si, že váš život potřebuje změnu. Říkal jste, že mluvíte česky?

PK“

Bylo to víc peněz, než kolik jsem měl v Charité. Tehdy jsem si myslel, že moje rozhodnutí zásadně ovlivnil právě tenhle fakt. Krom toho jsem věřil, že se k medicíně vrátím, a úmyslně jsem při tom ignoroval skutečnost, že výpověď daná Charité po půl roce ze mě přinejmenším v Berlíně dělá personu non grata.

Během toho půl roku investovali prakticky jen oni: čas, know-how, parkovací a jiné karty. Teď to zas všechno budou muset rušit. Později jsem se dověděl, že něco takového se alespoň na mém oddělení nestalo dobrých deset let. K tomu všemu se samozřejmě ještě musí připočítat absolutní degradace mého životopisu. Svým rozhodnutí přejít do LWK Loyalty jsem polil benzínem a podpálil album s těmi nejvzácnějšími poštovními známkami, které jsem v něm doteď se zatajeným dechem rovnal pinzetou. A najednou – Hoř, ty zkurvysyne, hoř! Aby si někdo v mém postavení a s mým vzděláním do životopisu napsal práci pro LWK Loyalty, to nepřipadalo v úvahu. Musel bych v životopisu raději nechat prázdno nebo uvádět „sabbatical“.

Dnes už samozřejmě vím, že mě lákaly právě všechen ten popel a špína. Ve špíně je hodně moudrosti, přesně polovina. Kupříkladu Piotrova autohavárie. To bylo velmi svobodné a moudré rozhodnutí. Piotr usedl na svého hřebce a rozjel se proti německým tankům.

S nikým jsem své rozhodnutí nekonzultoval, dokonce ani s Marií ne. Mluvili jsme spolu poslední dobou jen málo, byla teď uzavřenější než dřív. Náš vztah však byl pevný, o tom jsme podle mě ani jeden nepochybovali. Později, když už jsem dal výpověď z Charité (musel jsem nakonec zaplatit penále) a podepsal dohodu o spolupráci s LWK Loyalty, jsem Marii svůj krok vysvětlil únavou. Náročností práce, kterou jsem neuměl skloubit s rodinou, s oběma svými děvčátky. Byl jsem na Marii hodný a vážil jsem si jí. Na tom se nic nezměnilo ani v dalších letech.

Doteď si pamatuji, co přesně jsem Marii tehdy řekl. Z dnešního pohledu ta slova zněla až prorocky: „LWK Loyalty a Piotr, to pro mě bude něco podobného, jako pro tebe tehdy byl Čad. Potřebuju pauzu, Marie.“

Znělo to prorocky, zároveň ale absurdně, protože Maria do Čadu jela činit dobro. Zatímco po mé spanilé jízdě shořela půlka Evropy.

Napsal jsem mu:

„Zdravím zpátky. Asi vás to překvapí, ale rozhodl jsem se, že je to práce pro mne. Pokud jde o ten pátek a vaše pozvání na večírek, mám v plánu jít do Berghainu. Předtím bych se ale na hodinku mohl stavit.

Odpadlík
MW“

Když jsem ten e-mail odesílal, měl jsem skvělý pocit. Volání dálek… Na začátku nešlo o nic jiného než o tohle. Plachetnice, otevřené moře, zasyčení otevírané plechovky s pivem… Jižní, nebo severní moře? Teď zpětně mi tohle přijde jako ta vůbec nejzajímavější otázka. Nebo možná existuje ještě jedna o trochu zajímavější. Východní, nebo západní moře?

30. prosince 2016 – noc

Berghain byl původně klub především pro gay komunitu. Od začátku tady byly darkrooms, jednalo se o fundamentální součást celého konceptu: sex, drogy a rokenrol. Jen na místě rokenrolu bylo techno a všechno mělo po německém způsobu svůj čas a místo.

Po příchodu do Berlína jsem v Berghainu trávil téměř každý víkend a viděl jsem jeho postupnou proměnu. V darkrooms brzy člověk mohl přijít k sexu i s holkou. Z Berghainu se stal velmi populární prostor, „další velká věc“ nebo „místo, kde to žije“, a všichni se hecovali, kdo dokáže zajít dál. Tohle je třeba si uvědomit. Ty nejšílenější věci se nedějí tak, že by po světě chodila nějaká úplně šílená slepička a snášela úplně šílená vejce. Ty nejšílenější věci se dějí tak, že v sobě zcela nezkušená šestnáctiletá holka nosí představu, že někde po světě chodí úplně šílená slepička, co snáší úplně šílená vejce, a tahle fikce pak tu holku natolik vyhecuje, že jí to jednou skutečně ujede; holka si vezme o papír nebo o piluli víc, a stane se něco šíleného. Kluby jako Berghain fungovaly právě na tomhle modelu; šestnáctileté holky výše uvedeného typu byly palivem Berghainu a kluci a chlapi, kterým to ujíždělo před deseti nebo dvaceti lety, čekali u stěn na příležitost. Jak říkám, hodně za ně udělal mýtus. Drogy a mýtus.

Mluvím jako znalec, ale tehdy před sedmi lety, když jsme se s Marií přistěhovali do Berlína, jsem byl spíše na straně těch šestnáctiletých slepiček, přestože už mi bylo třicet. Vím, že jsem tady psal o svých zářezech a o tom, že jsem měl na svatbě dva tucty lidí, kteří všichni vypadali, že by mohli rozdávat zkušenosti; ale nebylo to tak. V podstatě jsme všichni byli wannabees. Žili jsme v přesvědčení, že život je jinde a že se nám nespravedlivě vyhýbá. Ale měl bych asi mluvit jen za sebe. Tak tedy já jsem měl takový pocit. Drogy v mé ruce? Smály se mi a přestávaly působit.

Když jsem studoval, podařilo se mi v berlínských klubech sbalit dvě tři holky, to je pravda. Malou Frauke jsem podváděl, ale podváděl jsem ji s holkama na její úrovni, nikdy jsem nedokázal jít výš. Ty zážitky, které jsem měl bokem, klidně mohly stát ve středu, v jednom velkém nudném proudu s těmi, kterých se mi dostávalo s Frauke. Byly to mainstreamové zážitky. V podstatě to nebyla nevěra. Marii jsem pak podvedl jen jednou, v Čadu se Sylviane.

Berghain byl můj kostel, do kterého jsem bezvýsledně chodil prosit o zázrak.

Piotr mi po deseti minutách odepsal:

„Berghain? Co to je? Půjdeme s vámi. Omlouvám se, nemůžu to teď googlovat!“

Musel jsem okamžitě vstát a jít se podívat do zrcadla. Nevěřil jsem, že mám na tváři tu tvář, kterou si myslím. Piotrova existence na mě měla právě takový vliv. Stále se vracející akné a botox, který jsem si do tváří začal píchat o tři roky později, abych je měl mladší a jemnější, to všechno přímo souviselo s tímto Polákem.

4.

Piotr Kowalski vlastnil třetinu LWK Loyalty a bral si třetinu zisků. Všichni tři spolumajitelé přitom už asi rok fungovali spíše jako akcio­náři, zatímco o řízení se staral pětičlenný berlínský management. Piotr si mohl dát nohy na stůl. Pokud se k němu nějakým způsobem mimo strukturu LWK Loyalty dostal kontakt na lékaře, který měl zájem odejít pracovat na Západ, jako se to stalo kupříkladu s profesorem Mazurem z Gdaňsku, Piotr si teoreticky mohl dělat, co chtěl; bylo ale přinejmenším slušné prodat takový kontakt přes agenturu, a Piotr to tak většinou i dělal. V případě profesora Mazura z Gdaňsku šlo o výjimku. Piotr domluvil Mazurovi v Charité třídenní stáž, během které po celý čas fungoval jako jeho pravá ruka. Mazur se v Charité osvědčil, Piotr od kliniky dostal provizi. Agenturní praxe byla stejná, jen peníze šly nejdřív všechny do agentury. Konkrétní náborář z nich pak dostal jen menší část. Pokud jakýkoli zaměstnanec agenturu obešel, jednalo se o hrubé porušení smlouvy, za které byly vysoké smluvní pokuty.

Piotr si měsíčně vydělával kolem patnácti tisíc eur. Měl luxusní čtyřpokojový byt na berlínské Schönhauser Allee, další pak ve Varšavě. V létě 2008 si koupil garsoniéru u moře v Ostii u Říma. Co se týkalo aut, vystačil si s passatem, každý rok si ale kupoval nový kus. Byl rozvedený, jeho vztah s Krystynou skončil ještě předtím, než Piotr definitivně odešel do Německa. Děti neměl.

Sám sebe vnímal jako člověka, který za druhé dělá špinavou práci. Jeho agentura se zvláště k sestrám chovala vyděračsky, slzy a ponižování byly na denním pořádku. Majitelé LWK o tom samozřejmě věděli, byl to jejich vlastní obchodní model. Dva Němci, s nimiž se Piotr dal dohromady, byli bývalí východoněmečtí veksláci a agenti Stasi, šmíráci, kteří poslední tři dekády strávili u železné opony; buď pod ní, nebo vedle ní, prostě kudy to šlo, tudy nakukovali a protahovali z jedné strany na druhou podle situace džíny, hodinky nebo lidi. Oběma bylo přes padesát, ten snesitelnější se jmenoval Alexander Lauritz, druhý Uwe Wieck. Za první peníze z agentury si koupili „tlustý mercedesy“, jak říkali drahým vozům uvedené značky. Piotr byl víc Němec než oni: pečlivý, systematický a skutečně brutální, pokud na to přišlo. Neuhýbal pohledem. Během studií strávil dlouhé hodiny na pitevně, v nemocnici pak viděl litry krve.

Na rozdíl od Alexandera a Uweho byl připravený na válku.

V Mathiasovi Piotr na začátku viděl mladíčka, kterému místo krve po bradě ještě stále teče mléko. Není pitevna jako pitevna a není krev jako krev. Piotr znal Ukrajince a Rusy, i jim občas LWK Loyalty zajistila práci, ačkoli k tomu z různých důvodů docházelo jen výjimečně. Byli to vždy špičkoví odborníci. Nešlo o žádné doktory v hnědých mundúrech a válenkách, které byli diváci na celém světě zvyklí vídat v televizi po výbuchu Černobylské elektrárny a kteří pro Západ od té doby symbolizovali ruské nebo ukrajinské zdravotnictví. Špičkoví odborníci. I přesto však Rusové pocházeli z jiných piteven a viděli litry jiné krve než třeba Poláci. Právě v tom možná spočívalo ono mystérium: ruská krev, do které ruští lékaři tak dlouho hleděli, než odešli na Západ, z nich dělala lidi, kteří byli na válku ještě připravenější než Piotr.

Mathias byl na samém chvostu tohohle od Východu slábnoucího řetězce. Piotr dokonce vůbec pochyboval, že Mathias kdy přišel do kontaktu se skutečnou krví.

5.

Na tom večírku u sebe doma v Schönhauser Allee, na který Piotr Mathiase pozval, se stala jedna nešťastná příhoda. Stala se na Ilince.

Ilince bylo třiadvacet a kromě Mathiase šlo o jedinou pozvanou; pokud by Piotr náhodou nepotkal Mathiase, byl by prostě onoho pátku večer jako jindy sám s Ilincou.

Mathias si po celou dobu myslel, že Ilinca je původně zdravotní sestra a Piotr mu to nevyvracel. Nechtělo se mu to složitě vysvětlovat. Zůstal u toho, že Ilinca je jeho milenka; důležité bylo, že Ilinca v Německu pobývala legálně na originální pas a nikdo ji k ničemu nenutil. Krom toho, že byla pevnou součástí Piotrova životního stylu, byla Ilinca i občankou Evropské unie.

„Ilinca je z fucking Rumunska,“ říkal Piotr, zatímco naléval rum Mathiasovy oblíbené značky, který Piotr koupil jen pro něj.

„Nevím, jestli jste v Rumunsku někdy byl, Mathiasi, ale předpokládám, že ne. Jinak se ten jejich vstup do EU totiž ani nedá vysvětlit. Nedá se vysvětlit jinak než tak, že se tam až do jejich vstupu nikdo nejel podívat. Je to daleko, nic tam není, bída, pláže špatné, takže kdo by tam jezdil, když máme Španělsko, Itálii a Řecko. Ilincu prostě do EU v roce 2007 vzali na dálku. Dálka je jediná devíza, z níž může Ilinčina země profitovat. Že je to evropský remote region, kam se jen tak někdo nepodívá… Sousední Bulhaři prý vůbec nemají vládu. Vůbec to není stát, víte o tom?“

Mathias zakroutil hlavou. Ilinca se zatím vysvlékala. Už ukázala podvazkový pás.

„No jo,“ pokračoval Piotr. „V Bulharsku prý úplné bezvládí. Loutkový stát. Bulharská mafie udělala fiktivní stát s fiktivními státními institucemi, jinak je to ale soukromý byznys, nikoli stát. Něco jako Johnson&Johnson nebo Procter&Gamble, akorát v tomhle případě je to nějaký Mitre a Todor… Chtěli do EU, protože chtěli evropské dotace, tak prostě vzali tužku a velikánský papír, nakreslili stát a pověsili to jako plakát u vstupu do Bulharska. Pak přijala EU a udělala – check, check, check. Bravo! Welcome among us…! Je to tak, Ilinco?“

„Ja… I’ll go to bed and wait for you, ok?“

„Ilinca se učí německy,“ řekl Piotr. „Jdi, Ilinco, jdi do postele. My tam budeme hned. Love you, srdíčko!“ dodal ještě, když za ní zaklapávaly dveře do pokoje pro hosty.

„Ta její země,“ řekl Piotr zamyšleně.

„Víte co, Mathiasi? Podle mě za vstup Bulharska a Rumunska, který je v podstatě úplně nesmyslný a který jde proti smyslu té organizace, tak za to můžete vy Němci. Export, euro, takhle jste potopili Řecko. Máte rádi trhy. Krom tohohle důvodu ale podle mě existuje ještě jeden hlubší důvod, proč chcete brát do EU cikánský země, který pak sami nevěří, že se jim to podařilo… Víte co? Cikáni, dávky… Pláčou, naříkají, prosí vás o slitování, ale když pak něco dostanou, vysmějou se vám. Celé je to divadlo… Na vás Němce ale tohle prostě od jisté doby působí. Podívali jste se na mapu Evropy a viděli jste, že tam jsou ještě tyhle dvě země, Rumunsko a Bulharsko, které evidentně nějakým způsobem patří do Evropy, a bylo vám jich prostě líto… Aby jim to nebylo líto,“ řekl Piotr a sám si nalil do skleničky z lahve Zacapy.

„Nic se nesmí přehánět, ani nepití,“ dodal, když si všiml Mathia­sova údivu. „Na zdraví, Mathiasi. Přestal jsem pít, tak se můžu napít… Jaké milé setkání… Chcete pít, nebo půjdeme na Ilincu?“

Vstal, přešel ke komodě, vytáhl z horní zásuvky dřevěnou krabičku s japonskou intarzií a položil ji před Mathiase:

„Lajny,“ řekl. „Dejte si.“

Byt ve třetím patře secesního činžáku, dole s recepcí a moderním výtahem, byl zařízený jednoduše a funkčně. Když si Mathias o rok později koupil malý byt v Praze, nechal se při jeho rekonstrukci inspi­rovat právě Piotrovým stylem ze Schönhauser Allee. Části podlah z původních repasovaných parket finálně ošetřených olejem, části z hrubého betonu. Nábytek vyrobený na míru z překližek, kuchyňská linka a umyvadlo v koupelně z corianu. Barrisolové podhledy, k tomu několik designových kusů. Vše v bílé barvě, zbytek surový, technický. Nikde nic zdobného, krom původních secesních štuků.

Piotr na sobě měl čistě bílou košili, u krku si rozepnul dva knoflíčky. Dobře padnoucí džíny. Působil teď na Mathiase jinak než o pár dní dřív na parkovišti před Charité nebo v baru Reingold. Silněji než tehdy, zároveň však bezbranněji nebo odevzdaněji. Doma z Piotra spadla bojovná maska, ale to, co se ukázalo pod maskou, bylo přirozeně ještě mocnější. Najednou to Mathiasovi došlo.

„O někom takovém, jako jste vy, píše moje matka,“ řekl. „Nejste žádná konkrétní postava, Piotře, ale někdo jako vy je za každým jejím textem. Nepíše o ničem jiném než o vás, mám ten dojem.“

Mathias si na skleněném stolku s pomocí kreditní karty připravil lajnu z Piotrovy krabičky. Dal si ji, nakopla ho.

„Půjdeme na Ilincu?“ zeptal se s bušícím srdcem.

Sex ve třech nikdy nezažil, ale chuť měl. K matčiným postavám vždy choval odpor; k té jedné jediné postavě, o které Katharina podle Mathiase psala. Teď však, když se před ním Katharinino krédo zhmotnilo v Piotrovi, nietzscheánství Mathiasovi přestávalo být cizí. Dokonce i v něm samotném teď na lajně jel jakýsi ještě úplně maličký nie­tzscheánec, který pravděpodobně toužil dosurfovat zpátky do Afriky.

„Jistě,“ odvětil Piotr. „Hned jdeme. I smell some teen spirit,“ řekl a zasmál se.

Když otevřeli dveře, spinkala. Piotrův pokoj pro hosty byl zařízený jinak než zbytek bytu. Byl to pokoj z hotelového řetězce. Volkswagen passat mezi pokoji.

Ilinca na bíle povlečeném dvojlůžku s odhrnutým béžovým přehozem ležela napříč, uzlík z peřiny žmoulala v rukách pod hlavou. Na sobě černý podvazkový pás. Byla dojemná.

Piotr ukázal prstem, aby ji nebudili. Pak Mathiase jednoduchým gestem vyzval k tomu, aby se dal do svlékání, jako u lékaře.

Mathias se kupodivu nestyděl, ani v nejmenším mu to nebylo trapné. Vzrušovalo ho to; vlastně ho na celé situaci nejméně vzrušoval Illinčin podvazkový pás a Ilinca. Co ho vzrušovalo, bylo Rumunsko, Ilinčina neschopnost domluvit se německy, no a koneckonců i Piotrova nahota, to úplně nejodpornější.

Piotr mu nedal na vybranou, šel bez diskusí rovnou k Ilinčinu zadku. Peřinu při tom nadzvedával co nejtišeji. Mathias si tedy klekl k Ilinčině hlavě, přirození už mu stálo. Čekal na Piotrův startovní signál, to mu přišlo samozřejmé. Co mu však Piotr ukázal, to ho zarazilo. – Facku? Měl její hlavu probudit fackou?

Mathias na vteřinu zalitoval, že není skrytý někde u Ilinčiny zadnice, ale dobře, i tohle ho nakonec vzrušovalo. Zvedl tedy ruku a bacil Ilincu přes tvář, pokrytou černými vlasy.

Ilinca se probudila jako čert v krabici. Ihned smyslně a rutinně zavrčela. Jejím úkolem nebylo hrát dobře nebo co nejlépe. Jejím úkolem bylo hrát tak, aby bylo vidět, že hraje; jejím úkolem bylo hrát špatně. Právě to k ní muže přitahovalo. Kdyby jí Piotr kdykoli uvěřil, že je i ona sama vzrušená, vyhodil by ji bez zaplacení.

Okamžitě chytila Mathiasův penis do pusy. Rukama sahala po varlatech, jedním prstem mu jezdila kolem análu. Piotr zatím na druhé straně zasunoval penis do Ilinčina zadku. Mathias sám přitom s análním sexem měl nulovou zkušenost a nešlo ani tak o neschopnost říct si o něj, nýbrž o nechuť; ještě nikoho nemiloval tolik, aby si chtěl na penisu hýčkat jeho výkaly.

Teď ale chtěl. Chtěl Ilince přinést k puse kus jejích hoven na zlatém podnosu; chtěl jako Odysseus doplout do černé Tróje, otočit se tam a vrátit se s hovnem za sladkou Pénelopé do Ithaky.

Mají se tedy s Piotrem vyměnit? Má Ilinca teď okoštovat svoje hovna od Piotra, a až pak přijde na řadu Mathias, co se týkalo podávání hoven, až pak, kdy už to pro Ilincu nebude žádné překvapení? To se jedináčkovi nelíbilo!

„Chci její prdel,“ řekl. „Šukej kundu, Piotře!“

„Ne, dík,“ odvětil Piotr a přestal přirážet. „Skočím si pro drink,“ řekl a skutečně odešel pro pití.

Tohle byla Piotrova mez. Jestliže Mathias byl ochotný kvůli svému plánu podstoupit dvojitou penetraci, během níž by byl na centimetr daleko od penisu druhého muže, Piotr něco takového ve svém případě nikdy nepřipustil a ani tentokrát nehodlal dělat výjimku.

Když se Piotr vrátil s drinkem, postavili ji na čtyři. Piotr znovu zalezl do jejího zadku. Mathias na druhé straně krmil Ilinčin krk. Chytil ji za hlavu a začal ji dávit. V tu chvíli šlo opravdu mnohem víc o Rumunsko a o Bulharsko než o Ilincu. Díval se při tom na Piotra, nikoli na ni, a díval se mu přímo do očí. Ilinca byla jen jakýmsi spojovníkem, hrací plochou, pomlčkou v německo-polském přátelství. Byla vzduchem, pouhými řečmi, jazykem, s jehož pomocí spolu komunikují dva muži.

I Piotra ta situace podle všeho vzrušovala. Byl čím dál hlučnější, jak se blížil k vrcholu. Nabíral bláznivý rytmus a pak najednou zařval. Ohromně hlasitě. A něco z něj vystřelilo.

Mathiase to udeřilo přímo do holého hrudníku. Nebolelo to, šlo jen o drobné štípnutí. Byl spíše překvapený.

Ilinca sebou zavrtěla, jako by chtěla něco shodit ze svých zad. Zároveň pokračovala v sání a lízání; už to chtěla mít za sebou.

Piotr po svém výkřiku a výstřelu okamžitě seskočil z postele, chytil do ruky trenky a zmizel v koupelně.

Mathias se do půl minuty udělal. Byl na Piotra trochu naštvaný, protože v těch nejkrásnějších vteřinách musel kvůli Piotrovi myslet nejen na Rumunsko a na špínu, ale i na svůj hrudník a na to, co do jeho hrudníku před pár desítkami vteřin narazilo.

„Co to bylo, nevíš?“ zeptal se Ilincy, sotva si do peřiny utřela zbytek spermatu, který se jí nepodařilo slízat z okolí svých úst a spolykat.

Zakroutila hlavou a sedla si. Za detektivní činnost ji nikdo neplatil.

Mathias měl chuť dát jí znovu facku. Teď už si však netroufl. Místo toho se oblékl do trenek a do trika a začal hledat.

Byla to krásná bílá zubní korunka. Našel ji na světle šedém koberci jen asi metr od postele. Vystřelila při orgasmu z Piotrových úst, trefila se Mathiasovi do hrudníku, odrazila se od něj a pak dopadla na Ilinčina záda. Ilinca ji při práci setřásla na podlahu.

„Došlo k nehodě,“ řekl Piotr, když se vrátil po pěti minutách z koupelny.

Nad dolním rtem téměř v prostředku se při Piotrových slovech ukázal odporný hnědý pahýl, následek jeho nešťastného dětství v Polské lidové republice.

„Tetracyklinové zuby,“ vysvětlil Piotr o chvíli později. „Předepsali mi v dětství na zápal plic špatná antibiotika. Tohle je následek. Shnily,“ řekl.

Mathias kývl. Slyšel o tom.

S Ilincou se pak u Piotra scházeli každý pátek, pokud byl Mathias v Berlíně. Vcelku se k ní chovali hezky, pokud ale šlo o sex, nebrali na ni žádné ohledy. Stejně jako později v případě Mathiasova pražského bytu, i v sexu Piotrův vkus a chutě posloužily Mathiasovi jako vzor. Ilinca byla jejich pojítkem, sadou nástrojů, kterou na posteli mistr rozbaloval před svým žákem. Ona umělá bílá keramická korunka, která při jejich prvním setkání s Ilincou vylétla na metr daleko z Piotrových úst, a zahnědlý pahýl, který se pod ní ukázal, symbolicky vyznačily metu, ke které se měl Mathias blížit.

Sex se rychle stal osou Mathiasova života. Stejně rychle se také potvrdilo, co Mathias už tušil: že takový sex, jako měl s Ilincou, dokáže mít pouze s někým, jako byla Ilinca.

Začala jeho cesta do hlubin noci.