1.

Mathias odjel studovat do Berlína. Z provinčního západoněmeckého Wiesbadenu ve staré spolkové zemi, kde se všechno točilo kolem cen pozemků a finančnictví, do velkoměsta, které fakticky bylo na druhé straně, na Východě, a kde byl šev mezi jedním a druhým Německem víc než symbolický; v Berlíně šlo o šev doslovný, citelný, hmatatelný. Nikde v Německu ho nešlo nahmatat lépe.

Život i pozemky v Berlíně měly zcela jiný význam, náplň a hodnotu. Friedrichshain, kde měl Mathias kolej, jedna ze čtvrtí, které během války při bombardováních utrpěly největší ztráty, byl jakýmsi Frankfurtem naruby; město zde nerostlo do výšky, protože nemuselo. Ve Friedrichshainu a dál v půlce Berlína na rozdíl od Frankfurtu nešlo o to, jak na omezeném městském prostoru získat víc prostoru pro město, tedy jak do města nacpat ještě o trochu víc vypulírovaného města, nýbrž o situaci opačnou: město zde leželo ladem a při zemi. Polorozpadlé průmyslové haly, jakýsi náčrt města; přibližné město na pomezí minulosti a budoucnosti.

V roce 1997 to ještě stále bylo město mužů, hlavně východní části Berlína. Nosili vojenské kalhoty, bombery, vlasy nakrátko. Pro dívky tehdy Berlín neměl moc přitažlivosti. V berlínských klubech připadalo běžně na jednu holku deset patnáct kluků. Na ulicích člověk potkal spíše fašizující neonacisty než čistokrevné fashionistas; ti se do Berlína nastěhovali až o patnáct let později. Nešlo říct, kde končí oslava svobody a sjednocení a kde začíná fašistická bojůvka. Berlín Mathiasovi mohl nabídnout přesně to, co Wiesbaden postrádal: kvas a syrovost. Hudbu a styl, které vůbec neznal. Jako by sem z Wiesbadenu spadl přímo z měsíce. A přesto chtěl studovat právě tady; chtěl Berlín poznat, nešlo jen o to, že medicína na Humboldtově univerzitě měla dobrou pověst. Zároveň s Berlínem chtěl poznat i bydlení na koleji, přestože si bez problémů mohl pronajmout pokoj v soukromí.

O hudbu se nikdy moc nezajímal. Jeho znalosti končily u populárních projektů, jako byly Modern Talking, Falco, Scooter či Culture Beat. Nic z toho nepůsobilo ani trochu subverzivně, šlo o nevzrušivé projekty, které jako by do jednoho byly protažením nějaké wiesbadenské Biergarten. Tatíci z pivních zahrádek by sice třeba agresivní hudbu projektu Scooter nesnesli, což ale nic neměnilo na tom, že to v zásadě byla jejich hudba.

V Berlíně by Mathiasova oblíbená hudba neměla šanci. Berlínská scéna totiž byla naopak docela subverzivní a vzrušující. Krom návratu punku tehdy Berlín zažíval především vlnu rave parties. Pokud člověk chtěl být in, pak musel vyznávat právě rave, subkulturu elektronické hudby, jednak elektra, ale především techna, které se hrálo nejen v desítkách klubů, z nichž k těm největším patřil klub s názvem Tresor, ale i na zcela nečekaných místech, v jakýchsi pop-up klubech, které se vynořily na den nebo na víkend buď v nevyužívané hale, nebo v místě, které přes týden mělo úplně jinou funkci.

Především techno přitom nešlo smést ze stolu coby pomíjivou a bezobsažnou záležitost tak lehce, jako by to šlo třeba u umělého projektu s názvem Scooter. Techno od svých počátků v devadesátých letech dokázalo zachytit cosi bytostně německého; jako by teprve v technu – nikoli v opeře, jak tomu chtěl Richard Wagner – Německo našlo své národní umění. V tomhle bodě vlastně lze souhlasit s Friedrichem Nietzschem, který ve svém purismu a odsudku opery zašel tak daleko, že operu s její tendencí míchat reprezentativní text s hudbou označil za nepřirozenou. Wagner nakonec možná při psaní svých oper vycházel ze špatné premisy: předpokládal, že Němci jsou národem spisovatelů a filozofů; skutečnost ale klidně může být taková, že Němci jsou spíše národem inženýrů. Takové skutečnosti by pak mnohem lépe vyhovovalo právě techno, nikoli opera; techno, které se na rozdíl od opery slov zcela zbavilo a v jehož rámci docela filozoficky bez velkého humbuku mluví jen univerzální jazyk rytmu a melodie.

Mathias nic z toho nebral příliš vážně, ale vnímal to. V jeho hierarchii umění bezpochyby nejvýše stála medicína, a Berlín z pohledu studenta fakulty medicíny klidně mohl vypadat stejně spořádaně jako Wiesbaden. Člověk si vlastně ani nemusel všimnout, že žije v prostředku světa, který je v kvasu, syrový, nehotový, pokud chtěl jen ležet v knihách a stát před tabulí nebo na operačních sálech. Na ty dva dny v mezičase mezi otcovou smrtí a svým odjezdem na pohřeb se však Mathias instinktivně ponořil právě do té části Berlína, která byla syrová a nehotová.

S Frauke se seznámil ještě předtím, než se jeho otec dověděl diagnózu. Někdy v říjnu, hned začátkem semestru. Byl tehdy na škole úplným nováčkem.

Potkali se v univerzitní menze. Stála s tácem v řadě za ním a zeptala se ho, co má ve sluchátkách:

„Co tam máš?“ řekla a dloubla ohnutým loktem do Mathiasova boku. Bradou ukázala ke dvěma černým molitanům v plastových hnízdech spojených pruhem světlého kovu.

Mathias si sluchátka firmy Koss model Porta Pro koupil teprve před pár dny, do té doby mu soukromý poslech hudby na veřejnosti připadal absurdní a směšný. Docela stejně pak přistupoval ke kapele, která mu ve sluchátkách hrála. Poslouchal ji s pobavením, s lehce ironickým úšklebkem; nikoli jako svého nepřítele, nýbrž jako něco bezvýznamného. Chtěl se s tou věcí seznámit, toť vše.

„The Bends,“ odpověděl jí s předstíranou vážností, když stiskl tlačítko STOP na svém přehrávači, připnutém u opasku, a sundal sluchátka. Pak znovu sáhl k pásku a pustil ze svého Sony MiniDiscu pár vteřin. Náhodou se jednalo hned o úvodní skladbu s názvem Planet Telex.

The Bends byla deska skupiny Radiohead vydaná roku 1995. Tohle album tehdy na inteligentnější část mládeže zapůsobilo jako zjevení. Zatímco na debutu s titulem Pablo Honey z roku 1993 skupina pod vedením Thoma Yorka ještě vycházela z introspektivních poloh stylu grunge, na další řadové desce dostaly větší prostor někdy poněkud kryptické texty dotýkající se společenských a planetárních témat, globalizace, devastace planety, dehumanizace a podobně. Mathias si o tom všem myslel svoje: póza, marginálie, snění, emocionální vydírání, marnění času pro naivky. Stručně: trapnost a patetický škvár.

Frauke ale náhodou – samozřejmě – skupinu Radiohead milovala. Tehdy v menze si jen v duchu poklepal na čelo, ta holka navíc ani nebyla jeho gusto. Pro Mathiase to znamenalo především tolik, že měla, stejně jako on, trochu nadváhu.

Od té doby však uběhly skoro tři měsíce. Mathiasovi zemřel otec, a když se Mathias po jeho smrti vracel na otočku vlakem z Wiesbadenu do Berlína, byla to z nouze právě Frauke, na kterou při tom ve vlaku na záchodě myslel. Při tom i potom. To bylo dobré znamení.

Bydlela na stejné koleji. Zašel za ní hned po příjezdu z Wiesbadenu, jen se skočil rychle převléct. Vzal si na sebe úplně nové věci, ty, které si koupil v Berlíně, ale dosud se je neodvážil vytáhnout ze skříně.

Bylo úterý po osmé večer, měl štěstí, zastihl ji. V lecčems asi byla Mathiasovi podobná; i jeho bylo možné v osm večer zastihnout na pokoji s mnohem větší pravděpodobností než Mathiasova spolu­bydlícího. Jenomže Frauke na rozdíl od Mathiase nic jiného nezbývalo, v tom byl podle Mathiase rozdíl.

Otevřela mu v tmavém tričku s nápisem The Clash a ve volných kalhotách, spíše v teplácích, na nohou vlněné ponožky. On na sobě měl polotriko, světlé upnuté džíny a černé kožené Lacoste tenisky s bílou podrážkou.

Když tak stál na jejím prahu a bez ptaní mířil dovnitř, vypadal jako někdo, kdo vstupuje do života. Upravený, s límečkem, v pěkně napnutých kalhotách. Ona na druhé straně vypadala jako někdo, kdo je na cestě přesně opačné; s tím poupravením, že ona se v životě vlastně ani nestihla ohřát. Podle Mathiase to mimo jiné souviselo i s jejím oborem, s tím, co si ke studiu vybrala, či co na ni jako jediné zbylo.

On sám studoval medicínu a přesně věděl proč. Na fakultu se hlásil v osmnácti, ale jasno musel mít už roky předtím; medicína není z těch oborů, které se člověk rozhodne studovat ze dne na den těsně před maturitou, když neví, co si se sebou má počít, a nechce se mu v osmnácti do práce. Pro většinu Mathiasových vrstevníků však univerzita plnila přesně tuto roli: nevěděli, co si se sebou mají počít, a vybrali si, docela náhodně – třeba na základě filmu, který den před tím viděli v kině – obor genderová studia, estetiku či něco podobného. Takových případů v té době byly tisíce a Frauke byla jedním z příkladných exemplářů. V rámci kombinovaného dvojoboru studovala pedagogiku a kulturologii. Řekla mu to už tehdy, když se potkali v menze, od té doby s ní nemluvil, jen si zapamatoval číslo jejího pokoje, sama mu ho sdělila, ani se nemusel ptát. Frauke pro Mathiase byla dokonalým příkladem ničemnosti, příkladem studentky druhé kategorie, něčím, co na univerzitě nemělo právo na existenci, pokud se univerzita dál měla nazývat univerzitou.

„Zemřel mi otec,“ řekl jí, sotva ho s láskyplným údivem přivítala.

„Bylo mu teprve sedmašedesát,“ dodal a sedl si do jejího malého rozhrabaného křesla; tam i všude kolem se válely páté přes deváté skripta, časopisy, oblečení. Neuspořádanost, neschopnost vypravit se a jít, to pro tu holku muselo být typické na všech úrovních. Mathias na její skříňce zahlédl samolepky Greenpeace, Earth First, U2 PopMart Tour. Naštěstí v tom všem bordelu našel i nálepku „I LOVE TECHNO“.

„Nezajdeme?“ zeptal se. „Potřebuju si vyčistit hlavu.“

„Jasně… No jasně, technoparty, klasika,“ řekla a lhala při tom, jako když tiskne.

I ona byla v prvním ročníku a z techna zatím znala málem jen tu samolepku; teprve se připravovala, osahávala si půdu, pouštěla si kolejní rozhlas, kde hrávali techno a další progresivní hudbu, na kterou vrány jako Frauke hleděly s rozevřeným zobákem. Mathias to tušil, věděl to. Byl na tom stejně, co se týkalo zkušeností s technem, jen mu na rozdíl od Frauke vůbec nezáleželo na tom, jestli se to někdo dozví:

„Něco je ve Friedrichstraße, ne?“ řekl a ještě k tomu dodal: „Nikdy jsem na žádné raveparty nebyl.“

I slepec by musel vidět, jak ta holka najednou taje. Nikdy v životě se nesetkala s pravdou. Teď, když se s ní setkala, opět ji minula, ani ji nezahlédla, protože si ji ihned spletla s důvěrností a s láskou. Pokud Mathiase milovala od první chvíle v menze a bez jakéhokoli racionálního základu, jako Thoma Yorka nebo planetu Zemi, nyní ho – po tomhle jeho domnělém přiznání – bez jakéhokoli racionálního základu milovala naplno.

Pak už šlo všechno rychle. Bylo úterý, ale rozhodli se, že přinesou oběť technu. Zítra ve škole holt budou trochu unavení. Otec ale člověku přece jenom neumírá každý den.

Co na tom všem nakonec bylo úplně nejpozoruhodnější, nebylo těch sedm nebo osm piv značky Clausthaler, která spolu vypili, a dokonce ani sex na záchodku, nýbrž fakt, že Mathiase neznechutila hudba, kterou v tom malém studentském klubu hráli.

„Je to ohlušující,“ zakřičel na ni tehdy, to v sobě měli každý tak pivo a půl. Byla to pravděpodobně ta nejupřímnější, nejmilejší a nejvíc entuziastická věta, kterou jí kdy řekl, a to s ní pak strávil celé čtyři roky.

„Je to jako stroj, jako mašina… Šlape to,“ pověděl jí a pak se rozpovídal, pokud to v tom všudepřítomném dunění bylo aspoň trochu možné, o své lásce k chůzi: „Vůbec mi nevadí chodit, kudy už jsem šel, naopak. Tady v Berlíně si pořád hledám, kudy… Nechci se zastavovat, musím najít trasu, kde nebudou semafory.“

„Treptower Park?“ navrhla. „Nebo Görlitzer?“

Zakroutil hlavou. Nerozuměla mu.

Nechtěl od ní rady a tenhle zvyk nezajímat se o názory druhého, sice je odkývat, ale vůbec nezaznamenat, nebrat je v potaz, ten mu zůstal už skoro navždy; jakmile se k němu někdy v budoucnosti lidi hnali s dobrou radou, Mathias si vždy vzpomněl na svoji dobromysl­nou a hloupoučkou Frauke.

„Kde je vlastně tvoje máma, Mathiasi?“ zeptala se, aby změnila téma. „Chudinka,“ řekla. „Neměl bys být s ní? Máš nějaké sourozence?“

Znovu zakroutil hlavou, znovu mu nerozuměla.

„Ona to zvládne,“ zakřičel. „Je Češka. Já jsem napůl Čech, po ní. Tedy nejsem, ale jsem. Chápeš? Utekla sem.“

Frauke kývla. Sama do Berlína svým způsobem utekla, její rodina byla z Chemnitzu, ze Saské Kamenice, z někdejšího Karl-Marx-Stadtu v Německé demokratické republice. Narodila se tam roku 1979, stejně jako Mathias. Měla pak před Mathiasem po celou dobu jejich vztahu ostych mimo jiné i kvůli tomu, že on pocházel ze západu, z Hesenska, ze samého jádra Německa. Protože Německo své jádro ihned po sjednocení automaticky umístilo na západ. V případě takzvaného německého sjednocení přece vůbec nešlo o sjednocení, nýbrž o připojení vystrašeného a xenofobního Východu k suverénnímu a cool Západu; Východ potřeboval od Západu především vychovat, to byl pravý důvod připojení.

Mathias přitom Frauke nijak nešetřil. V podstatě ještě dlouho předtím, než se vůbec oficiálně dali dohromady a řekli si, že jsou spolu, milenci, jí v jejich dvojici přiřadil druhořadou roli. Dělal to instinktivně, ale podle všeho oprávněně, protože když došlo na konkrétní situace, vždy se našel dobrý důvod, proč by na Frauke mělo záležet o dost méně, a rozhodně nešlo o důvody, o kterých by kdokoli mohl říct, že to jsou důvody vycucané z prstu. Vždyť přece – kdo z nich studoval medicínu? A který obor je asi tak náročnější? Aha?

„No jasně, že medicína,“ říkala a dávala mu všechen prostor, který potřeboval, nebo mu naopak byla k dispozici, když chtěl.

O tom jejím dvojoboru vůbec nemohla být řeč, ten si Frauke samozřejmě sbalila a vytahovala ho jenom ve chvílích, kdy byla sama zabarikádovaná ve svém pokoji. Trochu se při tom styděla. A Mathias zapomněl, jaký dvojobor Frauke vlastně studuje.

Jeho život se tehdy dělil mezi medicínu, chůzi, celkové zlepšování fyzičky, techno a Frauke. Samozřejmě velmi nerovným dílem a s velmi různými předznamenáními. Medicínu, chůzi, svoji fyzičku a techno bral velmi vážně. Byly to věci, na kterých mu záleželo, oblasti, ve kterých se plně angažoval a s nimiž se cítil být za jedno. Frauke na druhé straně vnímal jako pobavení a kuriozitu, u které se zastavil, když už bylo všechno důležité vyřízeno. V jejích záležitostech ani v samotném jejich vztahu se neangažoval, tuhle činnost přenechal Frauke; něco jako starost o domácnost.

Měl dar dělat si svět jasným, přehledným. Zatímco Fraučina skripta, jak je viděl při své první návštěvě u ní na pokoji, ležela rozházená všude možně, halabala, Mathias měl ve svých věcech pořádek: on byl důležitý, Frauke nebyla důležitá; jeho studium bylo důležité, její studium nebylo důležité; jeho životní cesta byla správná, její životní cesta bylo motání se šedivé myši v labyrintu. Uprchlíci z Afriky ne, uprchlíci z Asie ano; matka ne, otec ano, ale bohužel po smrti; odvolání Billa Clintona kvůli aféře s Monikou Lewinskou ano, stálý Evropský soud pro lidská práva a vstup dalších zemí do EU ne. Diagnostikoval všechno kolem a určoval, co je zdravé, co je nemocné, sick.

Když si pak někdy v té době přečetl ve skriptech Jouvetovu teorii a popis jeho experimentů na kočkách, ta teorie ho nadchla a plynule ji zasadil do svého už tak velmi hezky uspořádaného světa. Jouvet svým pokusným kočkám odstranil locus coeruleus a zjistil, že kočičí sny s velkou pravděpodobností plní jistou kompenzační úlohu; v podstatě šlo o potvrzení teorie o panu Jekyllovi a panu Hydovi. Tomu Mathias rozuměl. Zatímco on byl den, pan Hyde, Frauke byla jeho noční můra. A ještě na jednu oblast se Jouvetova teorie dala velmi dobře aplikovat: na tanec a na techno.

Techno a svižná nepřerušovaná chůze, miloval obojí. Pokud by se v letech 1998 až 2002, kdy se s Frauke po čtyřech letech vztahu rozešel, měl vzdát byť i jen jedné z těch dvou činností, nebo Frauke, volil by bez váhání Frauke, přestože i ji svým způsobem chtěl a potřeboval. Techno a chůze se mu ale staly drogou, chůze dokonce každodenní. Ta pravidelnost člověka až zarážela. Vstával každý den v šest hodin, aby před školou stihl ujít svých pět a půl kilometru do Treptowského parku a zpátky.

Techno se pak týkalo pátků a víkendů a k Jouvetově vizi skutečně tyhle noci měly velmi blízko. Nejdřív ho na ně doprovázela Frauke, pak se ale shodli na tom, že bude lepší, když zůstane doma s Thomem Yorkem ve sluchátkách a pěkně na Mathiase počká. Nestačila jeho tempu, ani je to nepřekvapovalo, byla to vlastně samozřejmost. Mathias se v klubech rychle rozkoukal, naskočil na vlnu, zatímco Frauke nevěděla. Nic. Jestli si dát pivo, jestli už jít, jestli nebude zítra ospalá, jestli se jí ta hudba vlastně líbí. Nic.

Uvidíme se zítra, jen jdi pěkně na kolej, Frauke. To byla Mathiasova ukázková lež z té doby. Zatímco Frauke dál byla úplně mimo, a u piva, Mathias si rychle zjistil, co a jak dělají taneční a další drogy a kde k nim bezpečně přijde. Ostatně týkalo se to těla, centrální nervové soustavy, byl to jeho obor. Brzy bral MDMA, speed a ketamin. Na kolej se vracel třeba až v neděli, pokud odešel v pátek. Frauke na něj čekala zbytečně. Pokud Mathias měl něco důležitějšího, nešlo to jinak.

Mathias o drogách a tanci skutečně rád přemýšlel v duchu Jouveta. V pátek večer pravidelně odpojoval malý mozek a locus coeruleus, jejichž absence pak tělu umožnila demonstrovat, o čem Mathias sní. Tělo, které by jinak bezvládně leželo v posteli a spalo, díky droze a technu vstalo a začalo tančit. Potud Jouvetova teorie seděla i na techno a na tanec. Přece jen zde ale byl jeden podstatný rozdíl. Pokud by si Mathias nezatančil, vnímal by to jako ochuzení. Vnímal tanec jako radost, nikoli jako děsného pana Hyda, nikoli jako nějakou odvrácenou stranu. „Vysmažit se na plech“, „sjet se“, „prošňupat frňák“, to všechno se stalo integrální součástí Mathiasova života a nebylo to opatřeno žádnými negativními pocity či výčitkami svědomí. Nebyla to kompenzace, nýbrž nový směr, rozšíření obzorů, sám to tak vnímal. Techno pro něj ještě i dlouho po třicítce byla láska, nikoli něco, za co by se sám před sebou styděl. Zažil na berlínské scéně to nejlepší z těch let: noci v klubech BAR25 a E-WERK.

Tou odvrácenou stranou nakonec asi skutečně byl spíše vztah s Frauke. Právě v něm se koncentrovala všechna Mathiasova nelibost a pocity marnění času. Pokud by ve svém životě tehdy měl něco zlepšit, pak by to byl právě jeho vztah. Ano, měl by zlepšit svůj vztah. Nebo by měl zlepšit Frauke. Tím si byl jistý. Neměl však ani tušení, jak se takové vylepšení provádí. Za první rok ji hned dvakrát podvedl, ale vždy se k ní vrátil. Nerozuměl tomu. Bezmála ve všem měl jasno, ale téhle jedné věci nerozuměl: proč se s ní proboha nerozejde?! Nakonec mu to trvalo čtyři roky. Po celé ty čtyři roky si kladl stejnou otázku.

Téměř ihned ji přerostl, a to ve všech ohledech. Pokud pro jejich vztah bylo něco typické, pak to bylo Fraučino nestíhání, její dezorientace a pomalost. Vláčel ji za sebou jako kouli u nohy. Zatímco Mathias během těch prvních měsíců poznával Berlín po kilometrech, po celých čtvrtích, ohromnými kusanci, Frauke se pořád motala na místě u školy a u kolejí. Zatímco on dál hubl a nabíral svaly, ona si držela svoji nadváhu. A k té největší absurditě pak došlo na konci roku 1998, když spolu byli asi jedenáct měsíců. Mathias ji tehdy předhonil i na jejím vlastním hřišti! A dokonce tím zabil dvě mouchy jednou ranou.

Jeho matka psala, to byl fakt, to nešlo zpochybnit. Vycházely jí knížky, jedna z nich zrovna koncem roku 1998. Autorka Katharina Walter se v ní po svém vypořádávala s nemocí a smrtí svého manžela.

„Zatímco manželka a matka Katharina Walter musela při čtení té věci trpět,“ řekl s ironií brzy po vydání Mathias své Frauke.

To už spolu bydleli. Odstěhovali se z kolejí a pronajali si jednopokojový byt ve čtvrti Berlin-Neukölln. Frauke si přivydělávala v knihovně na katedře kulturologie, Mathias měl peníze z domova. Katharina mu každý měsíc pravidelně posílala sedm set marek na účet. Její knížky začínaly vynášet, navíc hospodařila s dědictvím po Clemensovi, držela akcie a pobírala dividendy. Katharininu knížku už měli doma a oba ji četli.

Šlo o paperback o stu stranách s titulem Zvíře a po zvířeti. Na obálce byla fotografie Lvího památníku ve švýcarském Lucernu; devět metrů dlouhý pískovcový reliéf umírajícího lva připomíná hrdinskou smrt vojáků švýcarské gardy, kteří padli ve službách francouzského krále Ludvíka XVI. při obraně Tuilerií v revolučním roce 1792.

Mathias teď ten výtisk bral znovu do ruky jen proto, aby knížku položil coby finální argument na váhy při svém rozhodování, že odmítnou matčino pozvání přijet do Wiesbadenu na vánoční svátky. Bude to rok od Clemensova úmrtí, Katharina syna od té doby viděla jen jednou, když v květnu 1998 přijel na malou oslavu matčiných čtyřiačtyřicátých narozenin. Mathias tehdy jel sám, mladičkou Frauke tedy jeho matka ještě nepoznala. Mathias byl i přesto rozhodnutý, že matce vstříc nevyjde:

„Matka je sick,“ řekl. „Ať si Vánoce užije sama.“

Fraučin názor na Katharinu znal, byl téměř totožný s tím jeho, vždyť ta holka byla skoro jako jeho papoušek. Frauke ale samozřejmě v delikátních tématech volila o něco jemnější slova a „srala kolem jasně zářící pravdy své bobečky relativizace“, jak se o Fraučiných eufemismech vyjadřoval Mathias.

Pak ale vydal své básně. Byly tři, dohromady něco kolem pouhých čtyř set slov, ani ne, a vyšly začátkem prosince 1998 v literárním obtýdeníku s názvem TEXT minus KRITIK.

K té možnosti se dostal přes techno. Mezi scénou, na které se tančilo, a scénou, na které se psalo a vydávaly se černobílé literární časopisy, nebyla až tak velká propast; fungovaly zde spojky, věční hledači.

Ze skupinky, která vydávala TEXT minus KRITIK, nikdo neměl rád knížky Kathariny Walter. Pro studenty germanistiky, v jejichž čele stál jeden docela zasloužilý mentor, to byl komerční brak. Když se pak od Mathiase dověděli, že Katharina Walter je jeho matka, hned mu nabídli, aby v TEXT minus KRITIK otiskl svoji obžalobu. Mohlo to být docela pikantní: Syn kritizuje matčino psaní! Syn nesouhlasí!

Mathias dlouho neváhal. Na nabídku přitom nekývl ani tak kvůli matce nebo kvůli lidem z časopisu, nýbrž kvůli své Frauke. Přišlo mu to jako dobrý vtip: on, aspirant medicíny, kterého by ani ve snu nenapadlo, že by kdy v životě mohl mít k dispozici byť i jen jeden zbylý den, který by mohl obětovat takovým malichernostem, jako je popisování papíru, zničehonic sedne a obětuje se. Napíše text a literární časopis ho otiskne. On, člověk, který se připravuje na zachraňování lidských životů, on, dospělý člověk, který dávno rozeznal skutečné hodnoty, on to tomu děťátku, které stále dokola studuje svůj humanitně založený dvojobor, nandá na jejím vlastním hřišti. Frauke roky cosi sepisuje, jako každý, kdo studuje humanitní vědy, a pak přijde Mathias a – veni, vidi, vici!

Zabralo mu to asi tři hodiny. Nakonec se rozhodl, že se vyhne tématu matka. Místo toho básnil o ženské kráse, mládí a svěžesti:

její kůže byla vypnutá
jako plachty
do nichž se opírá příroda

Pokud by měl říct, do jaké míry to všechno bral vážně, odpovídalo by se mu kupodivu docela těžko. Na jedné straně to samozřejmě byl jen ohromný vtip, který měl zároveň ilustrovat Mathiasovu genialitu; doktor s nulovými literárními zkušenostmi a ambicemi bez problému píše a tiskne docela povedené básně.

Na druhé straně ale kolem těch slov, když je dával na papír, nechodil úplně bez zájmu. Představa krásně vypnuté kůže ho vzrušovala a vadilo mu, že Frauke takovou kůži nemá. Ty dvě holky z klubu, se kterými Frauke za prvních jedenáct měsíců jejich vztahu podvedl, ty takovou kůži měly. Ani o nich však Mathias nepsal. Žádná z těch tří Mathiasovi neuměla dát to, co chtěl.

Líbily se mu holky z časopisů, modelky, módní fotky z Cosmopolitanu a ELLE, prakticky přesně z těch časopisů, které tiskly recenze na knihy jeho matky. Odtud čerpal svůj dojem „vypnuté kůže, do které se opírá příroda“. Líbila se mu hladkost, lesklost, barva, opálení těch dívek. Když masturboval, pak právě nad nimi, nikoli nad pornografií, která mu často připadala až směšná. Mít orgasmus s Frauke svým způsobem považoval až za skandální nedorozumění: jako by jí svým výstřikem říkal, že se mu líbí, což nebyla pravda.

Byl rád, když se s Frauke nemohl udělat. Její překotnou a ne­obratnou snahu, která v těch chvílích nastupovala, vnímal jako její překotné a neobratné omluvy za to, že není hezká. Dlouho navíc její snažení nikdy nesnesl. Jak plynuly měsíce jejich vztahu, Mathias čím dál víc tíhl k tomu, že z Frauke činil jen pasivního diváka. Nemohl si pomoct, ale nějakým způsobem to plynulo přímo ze samé podstaty věci. Řekl jí: „Chudáčku, ty jsi jedno velké utrpení.“

Byla to pravda. Týkalo se to jedné mizerné zkoušky na kulturo­logii, ale stejně tak to platilo o Frauke v celku. V jednu chvíli dokonce hrozilo, že ji vyhodí ze školy, tak velké pro ni studium bylo utrpení.

„Jsi přebornice v trpných stavech,“ řekl zas jindy.

„Jsi trpného rodu,“ dodal pak ještě a přesně podle toho s ní i zacházel.

Jakmile ho Frauke začala v posteli kouřit, nikdy ji při tom nenechal déle než pár desítek vteřin. Místo toho sám převzal aktivitu a „Fraučin blowjob“ se v rámci nějaké vyšší logiky ihned začal proměňovat v Mathiasovo líné zasunování penisu do Fraučina obličeje.

Vánoce 1998 se nakonec rozhodli strávit ve Wiesbadenu, Mathias se před matkou chtěl ukázat s literárním časopisem. Vyrazili vlakem s batohy na zádech. Mathias doma nebyl víc než půl roku a za tu dobu se na Nerotalu hodně změnilo.

Katharina definitivně vyklidila Clemensovu pracovnu a udělala z ní pokoj pro hosty. Ještě větší změnou byl fakt, že ze zahrady už se neozývalo štěkání. Nikdo neškrábal na francouzská okna, v hale nebyl ani jeden psí chlup.

Eila číslo dva zemřela toho léta. Katharina o psí smrti synovi nechtěla psát, rozhodla se, že počká a řekne to Mathiasovi až osobně. Mathias ale jen pokrčil rameny. Od svého narození do otcovy smrti zažil dva totožné psy, byli skoro jako přes kopírák. Ani k jednomu z nich neměl skutečný vztah. Tu poslední Eilu dokonce nevnímal ani jako nějakou památku po otci. Oželel ji.

„Ovšemže,“ řekla matka na Mathiasovo pokrčení ramen.

Byli sami v hale, malá Frauke si vybalovala nahoře v pokoji a chystala se sprchovat; jakmile přijela na západ, její úplně první myšlenky patřily osobní hygieně. Bála se, aby nebyla zpocená a aby nebyla cítit. Mathias z ní měl legraci.

„Nebo si pořiď další Eilu,“ navrhl matce a z batohu zatím vytahoval výtisk časopisu TEXT minus KRITIK, který jí dovezl z Berlína.

„Taky jsem něco málo napsal. Chtěl jsem ti to dát až pod stromeček, ale teď mě napadlo, že profesionálku by něco takového pod stromečkem mohlo urazit. Ale přečti si to. Je to o lásce, o kráse, o radosti ze života. Ale bohužel to vůbec nikomu neubližuje, takže se ti to asi líbit nebude.“

Věděl, že tu poslední větu si měl odpustit. Zněla až příliš připraveně. V podstatě tím celý svůj podnik shodil.

Z K. knihy

Co taky jiného. Chudáček. Mathiasovi tehdy bylo teprve devatenáct let, na to nesmíme zapomínat.

„Frauke vypadá mile,“ řekla jsem rychle.

Pak jsem si od něj vzala ten časopis a nalistovala jsem jeho básničky. Přečetla jsem si je a řekla jsem mu, že se mi líbí. Přečkali jsme to bez úhony. K té menší tragédii došlo až třiadvacátého večer čili až druhého dne. To v našem případě vůbec nebyl špatný výkon.

Pravda je taková, že s Tobiasem jsem tehdy ještě nic neměla. Byli jsme přátelé, pracoval pro mého nakladatele jako editor na volné noze. Na mé poslední knížce jsme spolupracovali úplně poprvé, předtím jsem ho neznala. Když jsme spolu mluvili o mém textu, nemyslela jsem si na něj, ani mě to nenapadlo. Fakt, že se slovo od slova musel probírat mým složitým vztahem ke Clemensovi a v posledních kapitolách pak i jeho smrtí, Tobiase v mých očích absolutně vylučoval byť i z toho úplně nejširšího okruhu, na který jsem kdy byly schopná hledět jako na své potenciální partnery nebo na muže vůbec. Byl o rok mladší než já. Vystudoval germanistiku na mnichovské univerzitě, obstojný odborník na Hofmannsthala. Sám občas publikoval, byť převážně jen časopisecky.

Nevím, jestli ve mně Tobias viděl hvězdu. Pokud ano, nedával to najevo. Moje pozice na německém trhu tehdy přitom byla docela solidní. V porovnání s ním jsem na tom byla přímo skvěle. Pravda, měla jsem rok náskok, když byl o rok mladší, ale jen těžko šlo předpokládat, že mě za ten rok stihne dohnat nebo předehnat. Pokud bych ho měla vystihnout jedním slovem, řekla bych: korektní. Pokud jednou větou, pak bych řekla, že ještě tak úplně neznal své možnosti, takže byl pro jistotu korektní, aby se pak nemusel omlouvat a žehlit si to u půlky národa. Po fyzické stránce hezký muž, nijak vysoký, ale štíhlý, sportovní typ. Vždy byl upravený a nosil pěkné kostěné brýle. Rozvedený, tři roky, prý kvůli ní, dvě děti. Se ženou bydleli v Bonnu, do Frankfurtu se kvůli práci přestěhoval teprve před dvěma lety. Oba jsme byli sami, samozřejmě jsme se k tomu tématu dostali, vždyť to přímo souviselo s námětem mé knihy.

Věděla jsem, že pozvat Tobiase na večeři zrovna o Štědrém dni byl hodně odvážný krok. Ale rozhodla jsem se, že za nás za všechny ten krok udělám: pozvala jsem ho, děj se vůle boží! Bylo mi čtyřiačtyřicet. Od Clemensovy smrti jsem se nikoho ani nedotkla, a to už byl rok. Kdo mi může vyčítat, že jsem měla prostou lidskou potřebu? Dobře, to načasování, dobře, Mathiasovo lpění na otci a jeho památce. Dobře, kvůli tomu všemu jsem si možná ten nápad měla rozmyslet. Měla jsem být taktní. Možná jsem si ale myslela, že taktní bude Tobias a že to stačí, co já vím.

V každém případě jsem to Mathiasovi a Frauke řekla nad miskou bulguru se zeleninou smaženou jen na trošce olivového oleje. Bylo třiadvacátého večer a pánev opravdu byla skoro úplně suchá; vzala jsem pak ještě ubrousek a setřela jsem ji, než jsem tam hodila zeleninu. Tehdy bohužel ještě nebyl v obchodech ke koupi ten postmileniální vynález, kuchyňský olej ve spreji. Pokud by byl, pánev bych jenom posprejovala, hlavně abych synáčkovi vyšla vstříc, hlavně aby nevyváděl jako onehdy nad kachnou.

„Na večeři zítra přijde jeden můj známý,“ řekla jsem a klovla jsem do zrní, jako by o nic nešlo. „Tobias, můj editor, moc milý člověk,“ dodala jsem.

Ta jeho Frauke okamžitě sklopila hlavu. Jako při náletu, pomyslela jsem si.

3.

Sbalili se a za velkého humbuku z Nerotalu zmizeli ještě toho večera. Do Berlína jim samozřejmě nic nejelo, nakonec si museli najít nějakou ubytovnu ve Frankfurtu, dál na Berlín složitě pokračovali o Štědrém dni.

Katharina pak svého syna po šest let neviděla. Mathias odmítal jakýkoli kontakt včetně telefonického. Poprvé se sešli a mluvili spolu až na Mathiasově svatbě v roce 2005.

Její vztah s Tobiasem vydržel dva roky, skončil přesně v předvečer nového milénia, nebo o rok dřív, jak se to vezme. Debaty o tom, jestli nové milénium přichází 1. ledna 2000 nebo až 1. ledna 2001, byly totiž spolu s takzvanou hrozbou „Y2K“ nejfrekventovanějšími debatami té doby. Katharina si myslela, že to byla promarněná příležitost. Ona sama by byla mnohem radši, kdyby se místo tlachání o datech a kalendářích mluvilo o tehdejším všeobecném úpadku. Strach z „Problému roku 2000“, který se měl týkat počítačových sítí, se navíc ukázal jako úplně zbytečný.

Sotva se s ní Tobias rozešel, Katharina o tuposti mileniálního davu napsala knihu, kde stály mimo jiné i následující věty.

Z K. knihy

Seděla jsem tehdy jednatřicátého prosince roku 1999 ve své vile a přemýšlela jsem, co se vlastně toho dne slaví. Můj pes už byl po smrti a silvestr byl jedním z těch dnů, kdy jsem za to byla docela ráda; pro oba naše psy a pro jejich citlivé uši bylo vítání nového roku doslova utrpením.

Stejně tak jsem toho dne byla moc vděčná za Nerotal. V našem bezprostředním sousedství bydlí jen vyšší střední třída, většinou lidé nad padesát, kteří si umějí získat pozornost jinak než děláním rámusu. Od města se ale už někdy od třetí hodiny odpoledne občas ozvala zábavní pyrotechnika.

Po obědě jsem po telefonu mluvila se svojí polskou přítelkyní Gosiou. Původně jsem ji zvala na silvestra k sobě, ale nemohla přijít, zůstala doma s Hansem. Bydleli jen asi tři sta metrů od nás. Až později jsem se dověděla, že Hans tehdy už byl těžce nemocný, zemřel brzy po Novém roce.

Když jsem jí volala, mohlo být tak půl páté. Rány přicházející od města se stupňovaly, ale na Nerotalu byl stále klid. Děkovaly jsme s Gosiou bohu, jaké máme štěstí.

Telefonovala jsem s ní snad dvacet minut. Vzpomínaly jsme na své začátky v Německu, na naše tenisové zápasy, na ty docela šťastné chvíle na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsme se cítily být na koni.

„Ty naše drinky u kurtu,“ řekla Gosia do telefonu. Zněla posmutněle, důvody jsem pochopila až později, po Hansově úmrtí.

„No jasně,“ odvětila jsem. Snažila jsem se jí dodat trochu energie. „Lovily jsme olivy a pecky jsme pak střílely pusou do keřů. A když už jsme u střílení,“ pokračovala jsem co nej­energičtěji, „tak si říkám… Kde mají všichni ti naši sousedi děti? Víš co… Jsme tady zas jako dvě královny, žhavíme linky, žijeme si na kopci, v suchu a ve vatě, pod námi město plné Němců. My odtamtud z těch komunistických sraček, a přesto jsme nakonec tady na kopci. Devadesát procent Němců někde v mlze pod námi… Ale co to ticho, Gosio? To je přece divný, ne, co říkáš?“ zeptala jsem se a podívala jsem se při té otázce k oknu, za kterým byl v dálce vidět Wiesbaden.

„Kurva, kde ti naši sousedi mají děti!“ zopakovala jsem. To už jsem se hystericky smála. Zatímco všude kolem dál bylo absolutní ticho.

„Ticho. Chápeš mě, Gosio? Jasně že naše generace už má jiné starosti než dělat bordel, díkybohu. Ale tihle lidi tady kolem, ti přeci mají děti. A kde ty děti dneska jsou? Vypadly z domu, řekly svým zaprděným maloměšťáckým rodičům fuck off, a odjely slavit někam do Frankfurtu…? Nebo jsou doma a nezajímá je to, nějaké rachejtle…? To mi neříkej, Gosio, že nějakýho šestnáctiletýho fakana nezajímá, že nějaká rachejtle umí udělat bum, ne, tomu nevěřím, že by to ve čtyři hodiny odpoledne aspoň nezkusili… Nevěřím, že rodičovský prachy ze zdejších fakanů udělaly jenom kandidáty na Nobelovy ceny, konec barbarství…“

Neudržela jsem se. Celá ta situace mi přišla přízračná. Teprve teď, když se naše civilizace vydrápala k mileniálnímu vrcholu, který z pohledu rozumu nebyl žádným vrcholem (protože všechno to byla jenom čísla, nejen 1999 a 2000 čili ty dvě cifry, které se lidem líbily a kvůli kterým se rozhodli oslavu uspořádat v chybném roce, o rok dřív, ale i 2001, i to je pouhé číslo, tedy žádný skutečný vrchol), teprve v té chvíli jsem si uvědomila, jak vysoko jsem se za ty poslední dvě dekády vydrápala já sama.

Od absolutní nejistoty k absolutní jistotě!

5.

Později toho dne Katharina ještě zkusila zavolat Mathiasovi, ale nesehnala ho. Přesněji řečeno, Mathias ihned zavěsil, sotva se na druhé straně ozvala Katharina. A stejně tomu mělo být po další čtyři roky až do Mathiasovy svatby, kdy se matka se synem aspoň trochu udobřili.

Do nového tisíciletí Mathias vstoupil po boku malé Frauke. V tomhle případě je navíc jedno, zda nové tisíciletí začalo už tehdy, nebo až o rok později, protože na tom prohlášení se vlastně nic nemění. Mathias s Frauke byl jak o silvestru 1999, tak o silvestru 2000, a pak s ní byl až do roku 2002. Rozešel se s ní toho roku v červnu, to už byl na medicíně v pátém ročníku a červnový termín rozchodu měl své dobré vysvětlení: toho léta už chtěl Mathias jet k moři s Evou Weber, spolužačkou z medicíny. V létě 2002 odjeli s Evou na tři týdny na řecký ostrov Santorini, vztah jim pak vydržel do dalšího léta, kdy se v klidu rozešli. Také Evu Mathias několikrát podvedl. Pokud by však Eva ony nevěry měla možnost sledovat v přímém přenosu, možná by ani příliš nežárlila. Mathiasův milostný život byl totiž po všechna ta léta jednou z nejméně vzrušujících složek jeho života. Jeho vášeň se napínala jinam: k medicíně a k víkendům v klubech.

Podnikání v těchto dvou oblastech ho skutečně vzrušovalo. Medicína a techno byly oblasti, proti kterým Mathias nemohl říct jediné křivé slovo a které ani v nejmenším nehodlal brát pro pobavení sebe nebo okolí na lehkou váhu. Medicína a techno byly vážné záležitosti. Láska? K té patří i úskalí, někdy se říká, že její nedílnou součástí je i nenávist. Pokud tomu tak je, pak pro Mathiase medicína a techno byly něčím jiným, možná něčím více než láskou. Pro nenávist v rámci medicíny a techna totiž nebyl žádný prostor, v obou těch oblastech se neustále dělo něco nového. Nové medicínské poznatky, nové vědecké objevy, nové hudební projekty, nové desky, nové kluby, nové klubové noci.

Stejnou nikdy nekončící novost by pravděpodobně člověk mohl najít i v Evě Weber; i ta se jistě každé ráno vedle Mathiase probouzela vždy o kousek jiná, i v ní by šlo bez ustání nalézat nová vzrušující překvapení, odhalovat drobné změny, sta tisíce a miliony nových úhlů pohledu, nové hry světla a stínu. I s Evou by šlo podnikat vzrušivé výpravy do jejího nitra, kde by člověk mohl s úžasem hledět na ty čím dál hlouběji zasuté fasety její duše, nebo třeba žasnout nad čím dál většími možnostmi jejího análního otvoru. Eva Weber prostě byla na roveň medicíny a techna, a Mathias byl vůl, že si toho nevšiml nebo že toho odmítal využívat. Ne, vlastně zde přece jen byl jeden rozdíl.

V létě 2003, to už spolu byli rok, Mathias s Evou znovu odjeli do Řecka. Jejich vztah tehdy byl dvěma slovy docela profesionální. Vlastně je to oba permanentně překvapovalo, ale nedávali to najevo; když jeden nic neříkal a dělal, že je vše v naprostém pořádku, ani druhý nic neříkal a dělal, že je vše v naprostém pořádku. Přistoupili na to, že jsou po dvanácti měsících vztahu jacísi mladičcí čtyřiadvacetiletí manželé, kteří mají tu smůlu nebo to štěstí, že pocházejí z nejbohatší části Evropy, a navíc mají oba docela bohaté rodiče, což je holt vede k tomu, že musejí po světě chodit poněkud velkopansky a dávat při tom na odiv svoji zděděnou vyspělost. Takoví lidé, jako tehdy byli Eva s Mathiasem, ti, když přijeli kamkoli mimo západní Německo, jejich život se prakticky okamžitě změnil v život poskládaný z řešení jen úplně drobných starostí a z užívání si ohromných ekonomických bonusů. Nefungující klimatizace a hodně výhodné ceny míchaných nápojů. Nádherná pláž, ale autobus, který k ní jezdil, nikdy nepřijel na čas, takže si to několikrát po čtvrt hodině čekání rozmysleli a šli na pláž u jejich hotelu.

Eva nosila jen malé bikiny. Při opalování na pláži si navíc horní díl odkládala, když si chtěla pěkně opálit záda. Postavu měla mnohem hezčí než Frauke. Když šla do moře, chlapi se za ní otáčeli. Mathiasovi to dělalo dobře, že se po ní chlapi dívají, a byly to právě takové momenty, které pak na několik dalších minut generovaly jejich nejpříjemnější společné chvíle a jejich největší možnou lásku.

Jednoho dne, to už měli víc než půlku pobytu za sebou, jí Mathias řekl: „Evo, tady na zadku máš maličko… pomerančovou kůži. Celulitidu.“

Všiml si toho, když jí opalovacím krémem mazal záda. Musel jí to nahlásit, on, doktor. Stejně tak by hasič nahlásil požár, policista by začal vyšetřovat zločin. Navíc to nebylo nic strašného, ani Eva se nijak zvlášť neurazila. Jen ho plácla po ruce a zakroutila hlavou:

„Nene,“ řekla. „Jen špatně ležím, hele. A navíc… I kdyby, jakože ne, tak je to docela normální a od tebe je krutě šovinistické, když na mě koukáš zrovna takhle.“

Skutečně to nebylo nic hrozného. Zároveň to ale byla drobná změna.

V celku asi nešlo očekávat, že ta situace na Evině zadku někdy bude lepší. Mohla se začít mazat zpevňujícími či revitalizačními krémy, mohla by začít cvičit, ale v celku… Nešlo očekávat, že ta situace na Evině zadku někdy bude lepší.

Právě v tom byl rozdíl mezi medicínou a technem na jedné straně a Evou Weber na straně druhé.

Mathiase v té době asi skutečně přitahovalo mládí a především až absolutní neporušenost; taková, jaká může zůstat snad jen na papíře. Láska k barevným dámským časopisům a k jejich modelkám mu zůstala. Dál si lesklé časopisy kupoval, nestyděl se za to; svým způsobem měl dojem, že zájem o ně patří k jeho profesi.

Už byl téměř hotovým lékařem a medicína je v tom výše nastíněném hledisku velmi mnohoznačný obor. Ve středu jejího zájmu jako modla stojí zdraví. To je snad až nábožná sféra, která do velké míry zůstává skrytá lidskému pohledu. Drtivá většina zdraví – stejně jako drtivá většina nemoci – se odehrává uvnitř lidského těla, za zástěnami z kůže a možná ještě za dalšími zástěnami, o nichž už nemáme žádných zpráv. Nic povrchního; kožní medicína je v náboženském smyslu tím nejšpinavějším či nejpodřadnějším oborem medicíny. I gastroenterologie je vnímána jako čistší medicína než ta kožní, a to jen proto, že gastroenterolog pravidelně zachází s hadicemi a sondami. Úplným vrcholem medicíny pak jsou ty obory, při jejichž výkonu je třeba rozbít nejbytelněji vystavěné lidské schrány: hrudní koš a lidskou lebku. Teprve tyto medicínské oceánografie mají přístup k pokladu u dna. Vnější poničení lidského těla, úraz, devastace nebo amputace končetiny, nic z toho není v pravém slova smyslu otázkou zdraví a nemoci, tedy otázkou medicíny. Plastická chirurgie dělaná pro potěchu zákazníka, to je absolutní medicínský kýč.

Na druhé straně však platí, že lékaři, tito oceánografové lidství, mají často pobytů v hloubkách až po krk. Chtějí vystoupat z hlubin ke sluníčku, a pravidelně to také dělají. Ve skutečnosti není příliš jiných oborů, z nichž by po jejich vystudování vylézalo více docela povrchních lidí.

Ani tím ale není ta složitá otázka konečně zodpovězena. Není tomu prostě tak, že medicína a její cíl jsou nepovrchní, zatímco medici a lékaři jsou v rámci nějaké kompenzace povrchní. Ještě je k tomu všemu třeba připočítat jeden aspekt, a to ten, že zdraví samo o sobě nemá příliš smyslu, pokud není funkční. A funkční v moderním světě evropského Západu na přelomu milénia znamenalo především pěkné. Zdraví, pokud nebylo pěkné, prostě bylo k ničemu.

Mathias Walter byl v době, kdy v dubnu 2004 promoval na fakultě medicíny Humboldtovy univerzity v Berlíně, posedlý svým tělem. Krom toho stále miloval techno. Byla to integrální součást jeho osobnosti. Tvrdil, že je to jeho životní láska, a měl pravdu.

Jakmile Mathias něco řekl, většinou to platilo. Pokud řekl, že každý den ráno vstává a chodí, pak každý den ráno vstával a chodil, ať si o tom jeho přítelkyně myslely cokoli. Něco takového jako třeba nedělní polehávání v posteli v Mathiasově životě nemělo žádné místo; i o víkendech se budil před osmou hodinou, načež vstal a šel. Neznamenalo to, že by byl úmyslně hlučný; neznamenalo to ale ani tolik, že by se úmyslně tišil. Nejpřesnější skutečně je ten úplně první popis: vstal a šel. Začalo to už s Frauke, s Evou to ještě zesílilo: neviděl v nich své lásky ani svého nepřítele. Když se vedle nich probudil, vstal a šel.

Eva toho po roce měla dost. To byla polovina srpna 2003. Před pár týdny se vrátili z Řecka, kde se odehrála ona příhoda s celulitidou. Mathiase v září čekaly závěrečné státní zkoušky, v říjnu nebo pak začátkem dalšího roku promoce. Byla to v mnoha ohledech velmi náročná doba a bolestivý rozchod mohl pro Mathiase hodně věcí pokazit. Nic takového se však nestalo. Hned druhého dne po rozchodu Mathias vstal před sedmou ráno a šel.

Nezáleželo mu na nich, ani na Evě ne, přestože Evu měl mnohem radši než Frauke, neb Eva mu v mnoha ohledech byla o dost rovnější, co se týkalo studií, postavy, kondice, původu. I taková drobnost jako fakt, že Eva byla blond, jistě hrála roli.

Byli však mladí, dávali si svobodu. Stejně jim oběma bylo jasné, že ještě musejí hodně poznat, než se ta hraná manželství z dovolených v Řecku promění ve skutečná. Oba navíc měli celý život před sebou, jak se říká, což ani v nejmenším nelze směšovat s oním prvním tvrzením o jejich mládí. Mathias a Eva byli medici, budoucí lékaři. U takových lidí věk svým způsobem nehraje roli; pokud by někdo fakultu medicíny v Německu roku 2003 vystudoval ve svých šedesáti letech, i on by měl v jistém smyslu celý svůj život před sebou.

Byli to spíše šťastlivci než sobci. A rozhodně o nich nelze mluvit jako o jednom člověku či o ukázkových zástupcích nějakého typu. Kupříkladu Eva si o nedělích ráda pospala. (O Mathiasově budoucí ženě, kterou si měl vzít jen rok a tři čtvrtě po rozchodu s Evou, nic takového říct nešlo. Ta už vstávala stejně jako Mathias a vůbec si vzájemně dokonale vyhovovali.)

6.

Prvního května 2004 do Evropské unie spolu s dalšími devíti zeměmi vstoupila i Česká republika. Pro Mathiasův další život to nakonec měla být zásadní událost, tehdy si ale Mathias změny málem ani nevšiml. Zeď mezi Západem a Východem v podstatě stála dál; staré členské státy neumožnily občanům nových členských zemí volný vstup na svůj pracovní trh.

Mathias sám měl navíc tisíc a jednu starost. O měsíc dříve promoval. V květnu se právě stěhoval do Erlangenu, kde poté měl už o měsíc později nastoupit na svoji první full-time lékařskou pozici v tamní univerzitní nemocnici.

Erlangen tehdy byl se svými sto tisíci obyvateli nejmenším z celkem osmi velkoměst svobodného státu Bavorsko. Spolu s Norimberkem a Fürthem tvořil souměstí, takzvaný Metropolitní region Norimberk, jeden z jedenácti regionů tohoto typu v Německu. Nemocnice Charité, Mathiasova berlínská fakultní klinika, už asi tři roky v mnoha oblastech spolupracovala s rychle rostoucí a stále významnější Univerzitou Friedricha Alexandera v Erlangenu a Norimberku, jak zněl její plný název, ať už se to týkalo výměnných programů, či společných výzkumných projektů. Erlangenská univerzita těžila z bavorské prosperity a chuti stavět prosperitu na odiv. Co se týkalo medicíny, Erlangen to o pár let později dotáhl tak daleko, že se mu začalo říkat „Spolkové hlavní město medicíny“.

Nabídka nastoupit od června v Erlangenu nebyla Mathiasovi úplně proti srsti, přestože původně uvažoval spíše o Hamburku; měl rád lehká jídla z čerstvých ryb a tu část Hamburku, která udržovala hanzovní tradici obchodnické přísnosti, kravat, tuhých vysokých límečků a redingotů. Zatímco druhou linii hanzovní tradice – rozhalené košile, šátky kolem krku a písně hrané na tahací harmoniku – Mathias kladl na stranu záporů. V Hamburku navíc byla poměrně silná techno scéna. S tou berlínskou se ale nedala srovnávat. Pokud byl Erlangen spolkovým hlavním městem medicíny, Berlín byl urči­tě spolkovým i evropským hlavním města techna.

Souměstí Erlangen–Norimberk na tom samozřejmě v tomto ohledu bylo ještě mnohem hůř než Hamburk. Ani všechna zdejší ultramoderní výzkumná centra nedokázala předělat samotnou podstatu: ač formálně velkoměsto, Norimberk byl svojí náturou maloměstem, a o Erlangenu to pak platilo dvojnásob. Špičková věda a výzkum tady neměly své přirozené podhoubí ve špičkovém životním stylu a ve špičkové kultuře, jako tomu bylo třeba v Hamburku; po Norimberku pivnic, klobás, zelí a historizujících staveb se místa špičkové vědy a současná architektura vědeckých ústavů pohybovaly jako nějaké osiřelé pontony. V Norimberku i Erlangenu navíc v důsledku zdejší bohaté nacistické minulosti vládla jakási utišená atmosféra; maloměsta se kvůli minulosti nacistických sjezdů drže­la ještě víc při zemi. Monumentální říšské shromaždiště a další hmotné pozůstatky spojené s nacistickými sjezdy celý region v jeho podstatě měnily ve futuristický skanzen či jakousi metafyzickou pračku, v níž se neustále převracelo to, co bylo, s tím, co by se jednou údajně mohlo opakovat, pokud člověk přestane dávat pozor a klást otázky. To byla norimberská mantra. Zdejší veřejná sféra vzala do zaječích. Mathias v tomhle směru měl stejný názor jako jeho matka, aniž si to ale přiznal: v Německu se dávají od věcí ruce pryč tím, že se uteče k dialogu. Mezikulturní dialog v norimberském podání přitom spíše než debatu à la Forum Romanum připomínal omezené a nudné tlachání na nějaké pavlači, o níž se dobře ví, že je vybavena policejním odposlechem.

Co naopak Mathiasovi vyhovovalo, byla zdejší zacílenost na výkon a na přesnost, která se odehrávala na oněch ultramoderních pontonech plovoucích v moři zelí. V Metropolitním regionu Norimberk měl své četné pobočky koncern Siemens AG, v bavorském Mnichově pak sídlila a vyráběla na špičkových robotických linkách automobilka BMW. Právě tak nějak si Mathias představoval medicínu: jako sterilní a robotickou výrobnu. Velkým bonusem byl v rámci rozhodování fakt, že se jednalo o nemocnici na Západě. Studium v Berlíně Mathiasovi stačilo, pokud šlo o zkušenosti s východním Německem.

V Berlíně střídavě chodil do klubů na Východě i na Západě, do těch špi­navých i do těch vypulírovaných, do těch, do kterých se chodilo v černé od hlavy až k patě, i do těch, kde se nosila jeho oblíbená trička s límečkem, klidně i růžová či bílá. K vidění často byla ta od značky Lacoste – na Východě něco nemyslitelného. A stejná mnohost se původně týkala i hudby. V Berlíně poslouchal jak špinavé techno, analogové, plné ruchů a disonancí, svým způsobem hledačské a ambi­ciózní, tak to úplně nejčistší, kompletně digitální, minimalistické. V pětadvaceti, když dostudoval, se jednoznačně přiklonil na stranu límečků a čistoty. Skončilo to, čemu říkal „Ausflüge in den Osten“.

Těmi „výlety na Východ“ přitom Mathias nemyslel jen utržená prkýnka na záchodech, potagované stěny a podlahy ulepené od piva, ale i cosi podstatnějšího. V jeho krocích, které se mohly jevit jako kroky ve velmi omezené oblasti, ve skutečnosti šlo o intuitivní naplňování nové životní filozofie a o prozkoumávání těch nejdůležitějších životních principů. Mathias svým pohybem na techno scéně intuitivně sám sobě dával odpovědi na otázky, v čem on spatřuje skutečné hledačství a výbojnost, v čem skutečnou energii či ambicióznost. Dokonce i odpověď na to, v čem vidí skutečnou brutalitu.

V době, kdy se stěhoval do Erlangenu, byl prostě Mathias jednoznačně na straně principů, které v technu naplňoval styl zvaný minimal, v průmyslu pak firmy typu Bayerische Motoren Werke. Vše, co vycházelo z jiného ideového zázemí, z „Prinzip Ost“, pro Mathiase bylo dětské a naivní. Ambiciózní, cílevědomý a svým způsobem brutální byl na druhé straně bez ustání se opakující techno beat či „klik“ hudebního syntezátoru Moog Modular, jak o něm o mnoho let později v písni skupiny Daft Punk mluvil skladatel Giorgio Moroder. Klik je brutální i uklidňující. Zapadá do času, s robotickou pravidelností, kliky ale zároveň zapadají jeden do druhého. Jde o formu lidského řetězu, jen bez lidí. Klik je družba pro samotáře, víra těch, kdo se rádi spoléhají sami na sebe, ale kdo zároveň mají úzkost ze smrti a strach z osamění, které by mělo být absolutní; klik je stěna, která má schopnost bez ustání potvrzovat, že za stěnou je další život. Klik je ideální míra, bezpečná či soukromá zóna. Klik je loket, jímž si držíme druhé v ideální vzdálenosti od těla.

Mathias v době, kdy si na dálku z Berlína sháněl ubytování v Erlangenu, měl tu výhodu, že v Berlíně nikoho neopouštěl nebo nemusel řešit ještě cizí stěhování. Eva se s ním rozešla před devíti měsíci, od té doby měl jen náhodné známosti. Ani jedna z těch dívek, z nichž opět všechny byly v Mathiasově věku, ho nepřiměla k tomu, aby vystoupil ze svého pravidelného rytmu a dal byť i jen na chvíli přednost „Prinzip Ost“.

Medicína navíc řádnost vyžadovala. Se studenty žádného jiného oboru nebylo spojeno tolik očekávání. Berlínským medikům a medičkám bylo kolem pětadvaceti, v podstatě ještě mladá ucha, ale celá německá veřejná i soukromá sféra se k nim chovala jako k učencům, kteří do Berlína léta páně 2004 přicestovali odněkud z devatenáctého století. V celkově korektním německém prostředí se medikům dostávalo až ultra korektnosti. Obstupovala je nábožná bázeň. Farmaceutické firmy si je už teď předcházely sponzoringem, pozvánkami na vědecké kongresy v luxusních přímořských rezidencích či online předplatnými vědeckých časopisů. Výsledný pocit pak byl pocit zatěžkanosti a nepoměru. Medici a medičky nesli na hrbu až příliš; a skoro všechno, co nesli, je násobně přesahovalo. Pokud šlo o jejich mladická nitra, mladí muži a ženy na jejich rozvoj nutně rezignovali. Dušičky zaostávaly a sesychaly, zatímco navenek jejich životy vypadaly ještě vitálněji a velkolepěji; uvnitř seschlý zanedbaný ořech, navenek záplava barev a plodnosti.

Mathiasova budoucí manželka byla přesně taková: zaneprázdněná, velmi schopná, orientovaná na cíl a na výkon.

Jmenovala se Maria Caiazzo a v době jejich seznámení jí bylo šestadvacet, tedy o rok víc než Mathiasovi. Pocházela ze Stuttgartu. Italské jméno zdědila po otci, italském průmyslovém designérovi, který v polovině sedmdesátých let přišel z Turína pracovat pro stuttgartskou automobilku Mercedes. V roce 1978 si Sebastiano vzal rodilou Němku ze Stuttgartu. Ještě toho roku se jim narodilo jejich jediné dítě, dcera, které dali jméno Maria; mysleli si, že takto i po Mariině svatbě někdy v budoucnosti v jejím jméně zůstane aspoň stopa Itálie v podobě onoho „a“ na konci jejího křestního jména.

Obavy, že se italská stopa jinak úplně ztratí, ale v jistém smyslu byly zbytečné. Maria byla na první pohled Italka. Tmavá, s bohatými vlnícími se tmavě kaštanovými vlasy. Dokonce i rysy v její tváři byly spíše po otci, pokud pro jednou Italům přiznáme to, co jindy máme v obecné rovině chuť přiznávat spíše Němcům: byly to rysy dokonale přesné, prokreslené, do jisté míry až přísné a vážné. Postavu měla perfektní, přirozeně svalnatou; zvláště dobře vynikala v její zdravé tmavé kůži. Pokud se někdo v Mathiasově životě blížil jeho nereálným láskám z dámských časopisů, jejich hladkosti, barvě a lesku, pak to byla Maria Caiazzo.

Jistou nevýhodou alespoň v začátku bylo, že tahle krásná postava měřila o pět centimetrů víc než Mathias. Nejenže tedy Maria byla o rok starší; byla i vyšší. Je otázkou, zda v jejím rozhodnutí začít s Mathiasem chodit a pak si ho i vzít hrála hlavní roli její německá racionalita, či italská iracionalita. Nebo snad německá iracionalita?

Podnětné otázky, možná ale ne až tak podstatné. Ta skutečně zásadní otázka totiž zní, zda v onom krásném italském těle byl i nějaký italský obsah a zda Mariini rodiče nakonec neměli pravdu, když se obávali, že Maria svoji italskou stopu postupně ztratí. Právě tohle se totiž Mathiasovi na Marii tolik líbilo a právě kvůli tomu opakovaně překonával svoji počáteční nejistotu, plynoucí mimo jiné i z Mariiny výšky: Maria byla do morku kostí německá lékařka. Z jejího chování a z jejích názorů vyzařovala poučenost. Maria Caiazzo pro Mathiase Waltera byla nejen holkou jako ze žurnálu, nýbrž i někým, kdo v jeho vnímání stál na samém vrcholku pyramidy lidství: německý princip v italském těle.

Seznámili se v nemocnici. Šlo o špičkově zařízenou trojpatrovou novostavbu s fasádou z eloxovaného hliníku pročleněnou velkými okny. Vstupní hala i další společné prostory byly vzdušné a přehledné. Na vnitřním dvoře rostla zeleň, na střeše se nacházel heliport.

Mathias byl v době jejich seznámení v Erlangenu teprve týden, sotva se nastěhoval. Malý jednopokojový byt s kuchyňským koutem si našel v bloku nájemních domů z osmdesátých let ve Fürthu, na půl cesty mezi klinikou v Erlangenu a Norimberkem. Při hledání mu asistovala a vše důležité zařídila realitní kancelář najatá erlangenskou klinikou. Nešlo o žádný luxus, platil 300 euro měsíčně. Mělo to být jen provizorní bydlení, než se zorientuje a než prozkoumá jak Erlangen, tak o něco větší Norimberk, kde přece jen doufal objevit klub, který by o víkendu hrál alespoň přijatelnou hudbu.

I v záležitostech kolem stěhování se spolehl na asistenci. Sám se o nic nestaral, jen udal adresu a z Berlína do Erlangenu ho pak přestěhovala firma AGS Froesch, která měla dohodu jak s klinikou v Erlangenu, tak s Mathiasovou fakultní nemocnicí v Berlíně; čerstvým doktorům, kteří se měli po studiích rozletět do celého Německa, firma nabízela výhodné ceny a bonusy. Mathias si na různé formy asistence a extra buřty snadno zvykl; patřilo to k medicínské profesi. Sám se pak do Erlangenu dopravil svojí Audi A4, ročník výroby 2003, kterou si před nedávnem koupil z druhé ruky coby pouhý rok starou. Měl to auto rád, patřilo k němu. Bylo chytré, přesné a spolehlivé. Mathias po příjezdu do Erlangenu svým kolegům tvrdil, že ho koupil jako úplně nové.

Jako úplně nový měl přitom působit celý jeho život. Výhody, že do Erlangenu může přijet jako člověk bez jiné minulosti než té, kterou lze vyčíst ze studijních záznamů, se Mathias nehodlal vzdát. Erlangen měl být nový start, nová scéna pro jeho osobnost, a především pro jeho tělo, které teď bylo v nejlepší formě za ony dvě a půl dekády jeho života. Přísné diety a trénink se začaly vyplácet.

Měřil metr třiasedmdesát centimetrů, byl tedy spíše nižší postavy. Ještě o něm nešlo říct, že je malý, se svojí výškou byl přesně na hranici, ale s každou novou generací, která byla vždy o trochu vytáhlejší, byl Mathias objektivně zas o trochu menší. Vnímal to; úspěšně však toto vědomí zaháněl svojí perfektní formou a výjimečnými pracovními výsledky. Netrpěl kvůli svým centimetrům komplexem méněcennosti, spíše lítostí, že není vyšší; jen v tomhle případě byl ochotný připustit, že to, co už je špičkové, lze ještě o trochu stupňovat.

Kdysi byl tlustý, to kvůli Katharinině stravě a jejímu nezájmu. Sotva však odešel do Berlína, vzal svoje stravování pevně do rukou. Přidal pravidelné každodenní pětikilometrové procházky a pravidelné cviky na posílení ramen a břišního svalstva a brzy měl výsledky. Když přijížděl do Erlangenu, jeho body mass index dosahoval při výšce 173 centimetrů a váze 67 kilogramů hodnoty 22, což v teorii znamenalo normu s minimálními zdravotními riziky: ideální a vyvážený stav těla pro zdravý život.

Spíše řidší, ale hrubé světle kaštanové vlasy v té době nosil nahoru a nechával je polodlouhé, po stranách kratší. Přirozeně mu tak rostly, gel používal jen výjimečně. Výsledkem byl účes, který sice nepůsobil přímo nedbale, na druhé straně ale ani nijak vyumělkovaně; člověk si při pohledu na Mathiasův účes představil někoho, kdo má radši výpravy na Island než berlínskou klubovou scénu. Zvláště když Mathias v těchto vlasech nosil téměř za každého počasí posazené své sluneční brýle značky Ray Ban, na které nedal dopustit a které k němu patřily úplně stejně jako techno a audi.

Pleť měl trochu zhrublou a pórovitou, na bradě s drobnou mapou po akné. O jeho výrazném nosu malá Frauke tvrdila, že je typicky český a že ho Mathias má po matce. Oči oříškové barvy byly užší, protáhlejší, vždy trochu přivřené a ochotné přivítat před sebou černá skla Mathiasových raybanů. Užší rty působily nikoli přísně, nýbrž introvertně a melancholicky.

Když se poprvé přiblížil k Marii Caiazzo a když si pak vedle ní sedl, nepůsobili vedle sebe sice doslova jako kráska a zvíře; jistá míra nekompatibility však byla zřejmá na první pohled, a nešlo jen o výšku. Šlo také o barvy a o to, co tyto barvy vyzařovaly. Oba na sobě měli rozepnuté bílé pláště. Mathias měl pod pláštěm světle modrou košili s tmavou kravatou, pro kterou si po dlouhé prohýřené noci teprve před hodinou zašel domů. Maria pod pláštěm měla světle červené decentní šaty jednoduchého střihu po kolena. Konkrétně o jejich oblečení však tolik nešlo. Všechny rozhodující barvy jako by se totiž v těch chvílích odehrávaly spíše v jejich tvářích a v jakési nezbadatelné auře kolem nich. Srovnání pak pro Mathiase nedopadalo dobře: jako by se až teď, kdy vedle něj seděla tato italská jasnost, z Mathiase vyloupla jeho pravá podstata; maloměstská, uhrovitá a vzhledem k tomu, jak se to mělo s jeho rodiči, s jejich šestákovým seznámením a vztahem, nutně i vulgární. Krom titulu „Dr. med.“ neměl nic, co by si mohl dát před jméno. Nevylezl sice z žádné díry, ale teď to tak mohlo působit.

O tom, že by si ji netroufl oslovit, však nemohla být řeč. Pokud Mathias něco chtěl, šel si za tím. A Maria byla v Mathiasově životě tou úplně první ženou, o které by neváhal říct, že se do ní zamiloval na první pohled. Jakmile ji uviděl, rozestoupil se kolem ní svět. Jako by přišla odněkud odjinud.

Maria v Erlangenu žila už rok, přišla sem ze stejného důvodu a v podstatě za stejných okolností jako Mathias. Bydlela v pronajatém bytě v centru Norimberku, sama, už půl roku ale měla přítele, třicetiletého svobodného lékaře z jiného oddělení téže kliniky, jmenoval se Adrian Becker. Stejně jako Mathias, i ona se v rámci studií specializovala na dětskou nefrologii, diagnózu a léčbu ledvin. Vystudovala v Heidelbergu, na nejstarší univerzitě v Německu a na fakultě, která se ve srovnávacích žebříčcích stabilně umisťovala ze všech německých fakult medicíny na prvním místě. I v tomto Mathiase velmi pravděpodobně převyšovala.

Byla spokojená jak v osobním, tak v pracovním životě. Kariéra pro ni v té době stála na prvním místě a dětská nefrologie v tomto ohledu byla docela příjemným oborem; rakoviny ledvin byly u dětí jen zcela výjimečné; většina problémů byla léčitelná pouhou medikací a s dobrými výhledy do budoucna. Dětských úmrtí a všeobecně prostoru pro cynismus v jejím oboru bylo jen málo.

Poprvé Mathiase uviděla na setkání zaměstnanců nefrologického oddělení, na kterém vůbec neměl být. Oficiálně na oddělení nastupoval až za dva týdny. Před tím ho v nemocnici nikdo nečekal a upřímně řečeno ani nechtěl vidět. Někdo z administrativy s ním po jeho příjezdu do Erlangenu mluvil po telefonu; věděli, že už si našel byt, zběžně ho znali z občasných vizitací z dob studií. Nikdo z oddělení si o něm nemyslel nic špatného, nikdo ho zároveň ale nevnímal jako člověka, kterého chce potkat hned po jeho příjezdu do města. Prostě přijel, našel si byt a zabydloval se. Víc v tu chvíli nikdo nepotřeboval znát. Na oddělení měl poprvé přijít za čtrnáct dní; to pro něj plánovali přátelské uvítání, dokonce už byla zarezervovaná restaurace ve městě.

Fakt, že bez pozvání dorazil v šest ráno do zasedací místnosti v druhém patře nemocnice na pravidelnou ranní poradu před vizitami, působil nepatřičně. Vedoucí lékař ho také v podstatě vyhodil, sotva si Mathias sedl. Primář ho vyhodil korektně, ale bez kompromisů:

„To je doktor Walter, kolegové. Uvidíme se s ním za čtrnáct dní. Těšíme se na vás, kolego, a vítejte v Erlangenu. Teď vás poprosím,“ řekl vedoucí lékař a ukázal směrem ke dveřím.

Bylo mu přes padesát, profesor s drahými kovovými obroučkami. Upravený, seriózní a pomazaný něčím, co z něj na první pohled dělalo důvěryhodného člověka; takovým lidem se hypotéky v každé době dávaly bez jediného dotazu.

Pokud šlo o Mathiasův vyhazov, ten mohl působit jako nějaká ochotnická scénka, docela nevinně. Ale nikdo se nezasmál, ani úplně tiše. Nezasmála se ani Maria, a to zrovna ona k celé příhodě měla nejblíž, neb Mathias si na těch pár vteřin sedl právě vedle ní. Musela mu dokonce uvolnit židli, na které měla položený svůj notebook.

Mathias měl pocit, že tam všichni do jednoho sedí jako bílí supi. Jen asi tři z nich kývli na pozdrav, necelá polovina. A to jejich kývnutí navíc bylo zcela úsporné, dva centimetry dolů, dva zpátky nahoru. Takové kývnutí člověk zná z filmů; takhle hlavou pohybuje někdo, kdo má za zády svázané ruce a snaží se komunikovat tak, aby si toho nevšiml jeho trýznitel.

Se neposerte, pomyslel si a zavřel za sebou dveře. Zároveň je chápal, věděl přesně, o co jde. V Berlíně to bylo stejné. Jde o ty zkurvené lidské životy, pomyslel si. O zkurvené lidské životy pacošů, hlavně ale o zkurvené životy těch bílých supů. Jsou pořád jak v nějaké televizní soutěži, kde kývnutí na pozdrav může znamenat špatnou odpověď. Kývnou na dva centimetry, co kdyby, kdo ví, jestli zrovna nepotkali budoucího primáře. Ale kolik bolesti to stálo, ach božíčku, kolik vrzání, kolik námahy bylo na ty dva centimetry třeba, a kolik propočtů. Každému jednomu z těch sedmi supů, co tam seděli, jako by za hlavou stál celý národ a celá státní mašinérie, stály tam a dohlížely. Každý pohyb každého jednoho toho supího těla totiž daňové poplatníky stojí tisíce eur. Jeden špatný pohyb může znamenat konec kariéry. Hlavouni. Z ánfasu jejich hlavy sice vypadají normálně, pohled z profilu by však odhalil, že jejich hlavy se táhnou kilometr daleko a sídlí v nich celé divize farmaceutických firem a státních kontrolních úřadů. Mathias se rozhodl, že on sám v Erlangenu začne jinak, ne tak prolhaně a upjatě.

Tohle bylo skoro to první, co Marii řekl po jejich skutečném seznámení. Došlo k němu ještě téhož dne. Mathias počkal, až v zasedačce všichni skončí, pak za Marií šel do bufetu. Tam poté předstíral, že se potkali úplnou náhodou. Později, když už spolu žili, před ní tajil všechny své fotografie z Berlína a Wiesbadenu; ty, na kterých kvůli nadváze nevypadal dobře. Lhal jí od samého začátku.

„Ahoj, jsem Mathias. To bylo něco… Omlouvám se za to,“ řekl, ukázal kamsi k nedávné minulosti a potřásl si s Marií rukou.

Vyžadovalo to od něj hodně odvahy. Seděla u stolku v bufetu. Musela kvůli němu povstat, nasoukat krásný pas nahoru k tácu s jídlem. Navíc měla společnost, jakéhosi velmi mladého muže, na první pohled byl také odněkud z jihu. Odcházela s ním už ze zasedací místnosti. Mathias ho odhadoval na studenta, který do Německa přijel v rámci mezinárodního výměnného programu.

Maria mu nenabídla, aby si sedl k nim. Zeptal se tedy sám.

„Samozřejmě můžeš,“ řekla a udělala mu na stolku místo.

„Tohle je Christos. Je s námi na oddělení… Já jsem Maria,“ řekla a ještě jednou mu narychlo podala ruku.

Rozhodla se, že bude Mathiasovi tykat; bylo to nejen kolegiální, ale i přátelské. Zabíjela tím dvě mouchy jednou ranou.

Nelíbil se jí. Navíc byl otravný jako hmyz.

Mnozí lidé jsou celý život ve fázi, kdy jako na spasení čekají na možnost, na něco, co přijde ze světa. Na něco nebo někoho, kdo je osloví. Maria taková nebyla. Maria byla napůl Italka. Ve světě jsou města, která na svých magistrátech zaměstnávají celá oddělení, která mají těmto městům pomoci s posílením cestovního ruchu a s přivábením turistů. Stavějí se zábavní parky, posiluje se infrastruktura, tisknou se brožury, kupují se kampaně v rozhlasu a v televizích, vymýšlejí se naučné programy, navazují se družby. A mnozí majitelé krámků se modlí, aby někdo dorazil. Itálie obecně moc propagace nepotřebuje, pokud jde o cestovní ruch, v tomhle Italové mají štěstí. Krom toho ale ještě i v Itálii existují úplně výjimečné případy, města jako jsou Benátky. V Benátkách žije padesát tisíc obyvatel. Každý rok je ale navštíví neuvěřitelných dvacet miliónů turistů. Benátčané jsou z turistického ruchu nešťastní. Pořádají demonstrace. Volají fakticky po uzavření města.

Maria Caiazzo v tomhle smyslu byla Benátkami. Rozhodně se nesnažila o otevřenost. Naopak. Maria musela už dlouhé roky navádět turisty pryč.

Její italské tělo šlo na dračku už od střední školy. Němci šíleli po všem, co mělo barvu. Od osmnácti do dvaadvaceti v Heidelbergu chodila se čtyřicetiletým grafickým designérem Jensem Rothem, který byl špičkou ve svém oboru. Krom toho ještě psal a vydával chytré povídky. A zvládal i zdánlivě pravý opak, textování komiksových bublin. Maria s ním byla nejen proto, že ho měla hodně ráda, ale tak trochu i kvůli tomu, že právě jen někdo jako Jens jí mohl dodat chvilku oddychu; jen člověk, který dokázal pokrýt celé spektrum činností, vynikal v nich, měl všechno, po čem toužil, a byl na vrcholu svých sil, mohl zastoupit a nahradit tu řadu jiných nápadníků, kteří díkybohu vždy měli a uměli jen část z toho, co měl a uměl Jens. S Jensem se po čtyři roky nemusela o nic starat, měla všechny ty muže v jednom… Po čtyřech letech se v dobrém rozešli. Jens každému, kdo měl přijít po něm, nastavil laťku, a i to jako by byl Mariin podvědomý plán: takto Jens mohl coby pojistka působit i v budoucnosti. Měl být něčím, jako jsou v Benátkách mořské zábrany proti povodním. Jestliže Jens na Marii působil jako někdo, kdo dokázal pokrýt celé spektrum (a v tomhle ohledu se s Jensem nemohl měřit ani Mariin současný přítel Adrian), Mathias na druhé straně od první vteřiny působil jako hodně děravý ementál.

„Proč jsi těch čtrnáct dní nepočkal? Měl jsi původně dorazit až za čtrnáct dní, ne?“ zeptala se ho. V zásadě tím chtěla říct, aby se zvedl a šel.

„Nuda,“ odvětil. A když viděl, že ona na to nemá co říct, dodal rychle: „Přijel jsem z Berlína… Nevíte, kam tady zajít na slušný techno?“

Mimo Berlín ta otázka působila jako z jiné planety.

„Neměl by ses zajímat spíš o ledviny?“

„Měl bych. Sám mám chronickou glomerulonefritidu a víkend na drogách člověka dost dehydruje,“ pověděl a vnímal to jako dobrý vtip.

Zvedla se. Řekla, že má ještě povinnosti. Nechala ho u stolku s Christosem Iordanouem. Přijel na začátku minulého semestru z Athén a bylo mu dvaadvacet. Mathiasův humor, pokud vůbec, fungoval spíše na něj než na Marii.

„Počkej,“ křikl na ni Mathias. „Love you!“ troufl si říct docela hlasitě.

Musela ho slyšet a spolu s ní i Christos a možná deset dalších lidí. Bylo to trapné, nepatřičné, ještě víc mimo než ta otázka o technu a než jeho neočekávaný a nevítaný příchod na oddělení. Zároveň to však byla jen slova, spíše jen fonetický znak; výkřik, který takto v angličtině neměl velkou váhu. Tehdejší mobilní telefony již uměly napsat a zobrazit smajlík i srdíčko.

Doběhl ji. „Jsi krásná,“ řekl, zatímco v téže chvíli úplně poprvé vnímal, jaký mezi nimi je výškový rozdíl.

„Rozhodl jsem se, že budu v Erlangenu mluvit pravdu,“ pokračoval. „Promiň, Marie. Nechci sedět a koukat jako sup, jsem živej, ne? Techno, drogy, chápeš… Pětadvacet let mi je… Zároveň ale profi doktor, to je jiná věc, chápeš?“

„Jsi psychopat…? Hele, pojď ven,“ řekla a prošla s ním skleněnými dveřmi na malou zahrádku jídelny, kde bylo kvůli podmračenému počasí méně lidí.

Mohla se ho zbavit rovnou, byl to ale její budoucí kolega. Pokud se ještě před dvěma hodinami tvářila jako sup, který sotva pohne hlavou, teď byla okolnostmi donucena málem k epileptickému záchvatu. Mohla se přetrhnout, aby napáchala co nejméně škody.

„Pokud jsi psychopat, tak bůh s námi,“ řekla. „Aby bylo jasno, nemám o nic takového zájem,“ vysvětlovala rychle, a dokonce ho při tom držela za jeho plášť.

„Proč to vůbec máš na sobě?“ zeptala se. „Cos sem vůbec šel dělat? Máš vybalovat, stěhovat se, ne…? Navíc… Podíváme se na sebe, vedle sebe, co říkáš?“ navrhla, pustila ho a poodstoupila o půl metru. „Co říkáš? Hodíme se k sobě?“ Přemýšlela nahlas a prohlížela si ho. „Jakože já lav jů tů?“

„Jo,“ skočil jí do řeči.

„Ó můj bože, Mathiasi…! Ty jsi…“

Zarazila se.

„Omlouvám se,“ řekla úplně jiným tónem.

Její svět se ve vteřině zhroutil. Potřebovala by teď aspoň špetku ze své italské nátury, ale neměla ji. Byla jednorozměrná a ten jeden rozměr byl ještě ke všemu z velké míry lež. Co zbývalo, když se její duše rozpadla, jakýsi Mariin základ, na který byla naroubována celá ta velkolepá mladá lékařka, to bylo dítě.

Rozplakala se. Dostala hlad, zakručelo jí ve věčně prázdném modelkovském bříšku. Stačilo tak málo, aby bublina praskla. Na určité věci prostě člověk při studiích na medicíně v Heidelbergu neměl čas a musel je zanedbávat. Dřela po celou tu dobu jako kůň. Myslela si, že dře na sobě; měla perfektní vztah, s Jensem se navíc začala perfektně oblékat – byl to designér, měl vytříbený vkus –, začala si kupovat perfektní věci do domácnosti. Myslela si, že má do konce života vystaráno. S Jensem se jí prostě nos otočil tak nahoru, že jí možná sedl až na oči, které pak přestaly vidět pravdu: že po celý ten čas nedřela na sobě, nýbrž tak daleko od sebe, jak jen to vůbec šlo.

Co nakonec během těch šťastných i náročných let v Heidelbergu vytvořila, byla prázdná škrundající slupka. Ve chvílích, jako byla tato, jí pak nezbývalo nic jiného než stát kus vedle a dívat se, jak slupka reaguje podle svého, zcela bez Mariiny vůle.

7.

Mathias své budoucí ženě nikdy neřekl, že za všechna jeho extempore z toho dne mohl dojezd z předchozí noci. Nebyl v Erlangenu doma a nevěděl, jak kvalitní MDMA si kupuje.

Večer předtím si zajel do Norimberku, najedl se tam, vypil dvě piva. Složitě se doptal na hudební klub, kde údajně měli hrát taneční hudbu. Nakonec tam ale hráli alternativní rock. Byl čtvrtek a nijak pozdě. U stolků sedělo u piva jen pár lidí, třicátníků a starších. Hrála se Nirvana, Pearl Jam, Smashing Pumpkins, Radiohead… Byl to zkurvenej rockovej klub, viděl jich za posledních pět dní snad už stovky…! Jako by se tady zastavil čas…! Potřeboval cokoli, co by mu pomohlo zapomenout na to, do jaké díry se dostal.

Zkusil se na baru zeptat, kde by mohl něco koupit. Ptal se opatrně a pokud možno klidně. Ať se však snažil sebevíc, bylo na něm na míle daleko vidět nejen to, že není zdejší, ale i jeho podráždění a v dané situaci docela nutnou aroganci. Barman takových malých zmrdů za svůj život viděl mnohem víc, než kolik Mathias viděl v Norimberku rockových klubů. Barman Mathiase tipoval na právníka nebo na doktora odněkud ze severu; na někoho, kdo se směje, když se řekne „Schickeria“ nebo „der Schwarze schnackselt gerne“.

Mathias věc viděl jinak. Tenhle kretýno za barem a za zenitem to má o to těžší, že pochází z nejbohatší spolkový země. Musí to bejt dost fuška, bejt reálně vidlákem, tvářit se, že nejsem vidlákem, a zároveň technicky vzato nemít z ekonomickýho hlediska vůbec možnost bejt vidlákem. Dokázat bejt autentickým vidlákem v takovejch podmínkách, to klobouk dolů!

Mathias v malém papírovém psaníčku dostal, co si podle vidláka zasloužil, víc to nemá smysl rozpitvávat. Viděl potom déle než dvacet hodin dvojmo, viděl věci, které neexistují; viděl, jak se kolem Marie Caiazzo, sotva ji spatřil, rozestoupil svět, jako by do něj přišla odněkud odjinud.

Příště už si prostě dal pozor.

Marii znovu viděl až po čtrnácti dnech při svém oficiálním příchodu na kliniku. Teď už ji viděl realističtěji. Supr kost, pomyslel si. Ale – absolutně mimo moji ligu.

Zatímco jedním uchem poslouchal, jak ho vedoucí lékař představuje budoucím kolegům, v duchu si říkal, Oh my God, tahle holka mezi nohama nemá žádnou bramboru, nýbrž čerstvě vyprané povlečení. Vyskládané povlaky, od největšího po nejmenší. Peřina, polštář, a na vrcholu ten úplně nejmenší polštářek, který se bohatě vejde pod prst! Do toho tak složit hlavu, hej, primáři, ta holka určitě má mezi nohama poklad. Ta ať se klidně tejden nekoupá, a pak jí po tejdnu roztáhneš nohy, nadechneš se a ucítíš svěží národní park… Člověk vejde, cesty budou trochu klouzat, bude po dešti, země mazlavá, páří se z lesa, kapradí pučí a vyskakuje z hlíny, úplná pravěká představa… Dostat se dál, zestárnout a dostat se až na post primáře? Kdepak. Dostat se tam, do týhle holky, mezi její nohy, to znamená dostat se někam.

Líbila se mu. Z těch sedmi lidí, s nimiž měl od teď trávit většinu svého času, byla suverénně na prvním místě, co se týkalo jeho zájmu.

Chodit s ní začal za necelý měsíc, za rok a půl si ji bral. Úvaha o čistotě a svěžesti její vagíny, kterou v duchu vedl při svém prvním dnu na oddělení, to bylo jen vnitřní rétorické cvičení.

Líbila se mu, to byl fakt. Byla to první holka, o které ihned věděl, že by ji měl ulovit, a že pokud ji uloví, bude ho dobře reprezentovat. Chtěl ji za manželku. Představovala všechno, co očekával nejen od své ženy, nejen od ženy obecně, nýbrž i sám od sebe: Maria stála na míle daleko od jeho matky.

Zatímco Katharina Walter měla menší postavu, drobnou, křehkou, spíše schoulenou do sebe, Maria byla rovná jako svíčka a dost vysoká. Později měl zjistit, že si od sedmnácti po několik let při studiu přivydělávala jako modelka. Byla kus ženské; měla slušná prsa, svaly, nebyla kost a kůže; rozhodně však na sobě neměla ani kilo navíc, to by se s ní Mathias nebavil. Zatímco jeho matka byla kus ženské uvnitř, kus duševní ženské, kus knižní ženské, kus prolhané ženské, kus hyeny – Maria byla kus ženské na pohled.

Snad tu úplně rozhodující roli ale hrála Mariina italská podstata. Od slovanství a od Kateřiny Sadovské nešlo ujít větší kus cesty než do Itálie. Čechy byly spolu s Německem nahoře za Alpami, ve sféře, kde ještě šlo s trochou dobré vůle mluvit o všeobecné podobnosti těch, kdo tam žijí, dokonce snad o podobnosti mezi Němcem a Češkou. Itálie ale pro Čechy i pro Němce byla absolutně mimo jejich ligu, v tomhle jednom směru mezi Čechem a Němcem skutečně nebyl rozdíl, Itálie pro oba ležela na druhé straně Alp, v místech, odkud vzešla civilizace, a pak znovu a znovu, v renesanci, a tak dále. Z italského pohledu v místech, kde leží Čechy, nikdy nebylo nic jiného než barbarská kultura a barbaři. Na tom pohledu se po dva tisíce let nic nezměnilo a ani se nemuselo měnit. Itálie klidně mohla čas od času upadat, italský úpadek však znamenal něco úplně jiného než česká nedostatečnost: italský úpadek znamenal únavu sluncem a lenost, zatímco česká nedostatečnost byla genetickou neschopností. Být Italkou znamenalo převalovat se líně na slunci a vrnět, zatímco Češce nezbylo nic jiného než se chovat jako podlá zmije.

Snažil se. Nosil Marii v těch prvních týdnech dárky a květiny, které ona pravidelně odmítala. Řekla mu o svém příteli Adrianovi; řekla mu, že s ním chodí a že na tom nehodlá nic měnit.

Mathias ale vytrval. Skákal po ní jako pes. Jako by podvědomě tušil, že tahle kráska, která se tváří jako nedobytná pevnost, nakonec skončí s tím, kdo si ji prostě vezme. Nic složitějšího v tom nebylo: bral si ji, znovu a znovu. Viděl ji tehdy po tom svém úletu plakat, a ačkoli byl v těch chvílích ještě pořád hodně mimo, i tak si docela snadno spočítal, že to s Mariinou nedobytností nebude až tak horké. Tehdy se jí mimochodem poprvé dotkl. Položil jí ruku na záda, když seděla na bobku a skrývala svůj pláč tím, že předstírala zavazování tkaničky na botě.

Snažil se. A pak najednou ze dne na den obrátil. Buď ho to přestalo bavit, nebo zkusil, jestli to nevyjde po zlém.

8.

Ty první tři nebo čtyři týdny od jejich seznámení do chvíle, kdy spolu začali chodit, později na oba z nich působily přízračně a odpuzovaly je. Později se už nic takového neopakovalo; od chvíle, kdy si spolu začali, měli situaci pevně pod kontrolou a celý jejich další harmonický vztah byl v jistém smyslu jen přebíjením těchto několika neharmonických týdnů, které poté působily jako odstrašující příklad a představovaly jedinou velkou turbulenci, luxus, který si už později nemohli dovolit.

Chodit spolu začali někdy v polovině května. Rozchod s Adrianem Beckerem proběhl během několika minut. Maria to okomentovala tak, že šlo jen o servisní vztah na pár hodin dvakrát či třikrát do týdne. O měsíc později už se s Mathiasem stěhovala do dvoupokojového bytu v centru Norimberku, jen o dům vedle, než kde až doteď skoro po dva roky sama bydlela. Interiér světlého bytu ve třetím patře si sami zařídili, vybrali si a nechali dovézt nábytek. Rádi se sem po práci vraceli.

Nakonec se tedy mezi Norimberkem a Erlangenem rozhodli pro větší z měst. Maria měla docela ráda svoji ulici a Mathiasovi bylo jedno, kde bude bydlet. Dobré techno se nehrálo ani tam, ani tam, na kliniku se snadno dostal svým audi, trvalo to necelých dvacet minut, Maria ráno pravidelně jezdila s ním. Když bylo třeba, brala si svého tři roky starého golfa. Mathias se v souvislosti s Norimberkem obával jediné komplikace, nalezení vhodné trasy pro své pravidelné ranní mašírování. I to nakonec ale proběhlo docela hladce; trvalo mu to jen pár dní a našel si trasu bez semaforů, na které se nemusel zastavovat, a která mu proto bezvadně vyhovovala.

O tom, že budou bydlet v Norimberku, rozhodla spíše ona. V jiných věcech ale rozhodoval Mathias. To on kupříkladu určil, jakým způsobem budou finančně přispívat na společnou domácnost. Rozhodně nešlo říct, že by jeden velel a druhý poslouchal; co se stalo v těch prvních týdnech, bylo definitivně smazáno, jako by oba věděli, že to byla jen hra. Mathias prostě nebyl malý uhrovitý psík, ještě k tomu o rok mladší, a Maria nebyla na slunci polehávající vysoká a krásně zbarvená kočka. Pokud vůbec jejich vztah měl nějakou dynamiku, pak tomu bylo právě naopak: Mathiasovo počáteční poskakování se po jejich prvním sexu přeměnilo v Mathiasův slabý, avšak stabilní triumf. Snad za to mohly i jeho oči: užší, protáhlejší a vždy trochu přivřené.

Pro Marii to bylo poprvé, kdy s někým bydlí. Byla jedináček, v Heidelbergu si pronajímala vlastní byt. Peněz měla dost díky občasnému modelingu, její rodiče ji navíc kdykoli ochotně podpořili. S Jensem ten poslední rok bydlela spíš napůl, stále si držela svoji garsonku. Teď si ale na novou situaci zvykla velmi rychle, bylo to až neuvěřitelné. Že by nebyla až tak moc rozmazlená?

Tohle vysvětlení neobstojí. Maria vždy musela mít to nejlepší, ať už se to týkalo kávovaru Lavazza, nebo tenisek New Balance. Prodavači si s ní užili svoje a každý, kdo ji poznal ve chvílích, kdy Maria sekýrovala pracující třídu, si o ní nemyslel nic dobrého. Byla autenticky arogantní. Nešlo o to, že by za arogancí cokoli skrývala, nedejbože nějakou svoji křehkost. Maria věděla o všech svých přednostech, o Heidelbergu, o modelingu, o medicíně; věděla, že takoví lidé jako ona se běžně nevyrábějí. Každá jedna z těch tří výše vyjmenovaných předností by mohla být zásobárnou hrdosti pro menší vesnici, a Maria držela celý ten trojnásobný bank. Po Norimberku se s Mathiasem pohybovali jako král s královnou. Chodili v úplně jiných sférách. Byli budoucností národa, privilegovaná třída, které se všude podstrojuje. Byli čímsi jako lidskými Benátkami. Žvýkali Wrigley’s Spearmint, ve vlasech oba nosili sluneční brýle značky Ray Ban. Nádrž tankovali vždy plnou.

S Mathiasem ale jako by na ni po všech arogantních scénách vždy padala únava. Sotva vyšli z obchodu, kde se rozpálila doběla, zaklesla se do Mathiasovy paže a pohladila ho po tváři jako ta nejoddanější gejša. Své rodiče a Mathiase, jen tyto lidi nikdy nesekýrovala. K téhle trojici se naopak chovala velmi láskyplně. Milovala je, říkala to a vypadalo to tak. Jako by otevřela branku a pustila Mathiase dovnitř k tomu exkluzivnímu stuttgartskému italsko-německému mixu. Jakmile tam jednou byl, v té opečovávané ohrádce, mohl si užívat Mariiny sebelásky.

Jednou mu řekla, to už spolu byli téměř půl roku:

„Ale prosím tě, však vy jste já. Neřeš to.“

Zrovna seděla u kosmetického stolku a mazala si před spaním tvář nočním krémem. Mathiase napadlo, že tou pěkně opečovávanou ohrádkou, do které Mathiase vpustila, je právě tahle pěkně opečovávaná kůžička.

„Dám ti půlku, to je fér,“ řekl na to. „Asi nejvíc fér by bylo, kdybych to celý zaplatil já, ne?“

Šlo o proplacení lístků na koncert České filharmonie. Marie je koupila v předprodeji v Norimberku, koncert ale byl za týden ve stuttgartské Liederhalle. Za poslední půlstoletí tam hrály ty nejvýznamnější světové orchestry; jejich koncerty a především dobré jméno těchto souborů, ať už šlo o vídeňské, či newyorské filharmoniky, byly těmi posledními tahy štětcem v obrazu města, které se pravidelně umisťovalo v evropské TOP dvacítce nejbohatších a nejpříjemnějších měst k životu. Koncerty v Liederhalle pravidelně měly za sponzory stuttgartské automobilky Mercedes a Porsche. Stuttgart byl po dlouhou dobu ráj na zemi.

Marie lístky koupila kvůli Mathiasovi a jeho českým kořenům. Zároveň to měl být program na první večer při jejich premiérové společné návštěvě u Mariiných rodičů. Čtyři lístky musely stát přes dvě stě euro a byl to Mathias, kdo stanovil, že se o náklady vždy budou dělit rovným dílem.

„Prosimtě, neblbni,“ řekla. Zrovna si vatičkou jezdila po nosu. „Už jsem to zaplatila. Já se ti hlavně omlouvám, že o tom nic nevím… O Čechách… Je tam krásně, ne?“ zeptala se a v odraze zrcadla na ní bylo vidět, že jí rozhovor na téma Čechy vůbec není příjemný.

„Kafka, right?“ řekla rychle.

I oni dva si brzy zvykli na občasné prokládání němčiny angličtinou.

„Jo, Kafka,“ odvětil. „Taky s tím ale přece nemám nic společnýho. Jsem Němec. Česky umím špatně, skoro vůbec… Úplně stejně jako ten Kafka, pokud se nepletu. Ten taky mluvil a psal německy,“ pokračoval Mathias. „Takhle je to tam totiž podle mě se vším, Marie. Všechno, co tam je, tam je kvůli nám.“

Ihned si uvědomil, že tahle věta, pokud ji vztáhne konkrétně na sebe, působí podivně.

Opravil se: „Půlku baráků tam kdysi postavili Italové. A že se bude stavět, s tím zas pravidelně přicházeli Němci. Moje babka byla z jednoho města na severu, Němci tam postavili nádhernej klášter, kolem toho sérii kostelů, jeden v každý vesnici. Čechům to tam teď jedině padá na hlavu. Němce odtamtud vyhnali, když měli Češi v zádech podporu Rudý armády, bez toho by si Češi netroufli. Byl jsem tam jenom jednou v devíti. To mi stačilo.“

Maria mlčela. Jakmile se kterákoli debata stočila byť i jen do blízkosti druhé světové války, vypínala. V tomhle ohledu se cítila být Italkou; Italové druhou světovou válku neřešili, aspoň o tom nikdy neslyšela. Válka jako by se týkala jen toho prostoru nahoře za Alpami. Na prosluněných písečných plážích se prostě trauma dlouho neudrží.

„Asi by bylo nejlepší, kdybys navrhl své matce, aby taky přijela,“ řekla. „Klidně jí ještě koupím lístek, Mathiasi. Ale asi by musela sedět jinde, ne vedle nás…“

Teď zas mlčel Mathias. Stokrát jí říkal, že s matkou nemluví. Maria ale stejně každou druhou otázku zavedla právě tímhle směrem. Na lístek pro Katharinu se ho kupříkladu ptala už předtím, než lístky vůbec šla kupovat.

„Proč bych ji měl zvát?“ zeptal se. „Nechápu, proč to tolik řešíš, Marie. Ber to tak, že není. Ber to tak, že prostě už matku nemám. Klidně si mysli, že umřela.“

Takové věty na Marii působily stejně, jako když jí někdo v prodejně obuvi podal špatnou velikost nebo jinou barvu, než na kterou ukázala.

„Chci vidět její fotku. Aspoň to… Přece to je na hlavu, Mathiasi,“ řekla už zas lehkým tónem. „Nemůžeš ji přece schovávat do smrti. Co když se budeme chtít vzít? To ji nepozveš na svatbu?“

„Ne,“ řekl stručně.

Chtěl reagovat na tu zmínku o svatbě, cosi mu však napovědělo, že ve vztahu s Marií se takové věci přecházejí mlčením a promluví se o nich až ve chvíli, kdy se bude hledat vhodný termín. Radost ale měl velkou, jen ji nedával najevo. Trofej, pomyslel si.

„A vůbec… Chci vidět, jaks vypadal ty,“ řekla teď. „Přece má e-mail, ne? Napiš jí e-mail a řekni jí, ať ti naskenuje a pošle tvoje fotky, když ti bylo patnáct. Řekni jí, že na to máš právo… Co?“

Těch věcí, které před Marií skrýval, bylo čím dál víc. Tehdy při jejich úplně prvním rozhovoru, když za sebe nemohl ručit, Marii řekl, že má sám nemocné ledviny, on, nefrolog, a dokonce jí ocitoval diagnózu: chronická glomerulonefritida. Bylo to v zásadě vážně onemocnění, život mu ale nijak nekomplikovalo, jen se musel vyhýbat virovým nemocem a prochladnutí. Později ale svá slova vzal zpátky. Řekl jí, že si tehdy dělal legraci a že žádnou glomerulonefritidou netrpí. Nesnesl slabost a zranitelnost. Vztah s Marií tuhle jeho vnitřní tendenci jen umocnil: měl pocit, že ve vztahu s ní neustále musí trochu lhát a podvádět, dělat ze sebe něco trochu hodnotnějšího, než kým ve skutečnosti byl. Všechna jeho zátěž, jeho nekvalitní kůže a řidší vlasy, to všechno podle něj pramenilo v matce a tam, odkud matka pocházela.

„Její e-mail neznám,“ řekl. „Co vím, neměla ani počítač.“

„Jo. Teď už ale mají počítač všichni,“ řekla na to.

Pak ještě dodala: „Moje zlatíčka doma ve Stuttgartu by nesnesla, kdybys svoji matku takhle zaživa pohřbil, víš? My máme v rodině krásné vztahy. A pokud se máme pohnout někam dál, my dva, Mathiasi, pak v tom bude muset figurovat i tvoje matka. Smiř se s tím.“

Pracovali někdy i třináct hodin denně. Z ostatního měli čas jen na to skutečně důležité, kupříkladu na návštěvu u Mariiných rodičů ve Stuttgartu.

Ta dopadla na jedničku. Mathias v těch krásně oblečených lidech ihned našel náhradu za svého zesnulého otce. Líbil se mu i koncert České filharmonie. Na programu byl Dvořák a Schumann, Mathiase ale ještě víc okouzlil moderní koncertní sál a atmosféra místa. Cítil se v těch prostorách jako doma. Koupil si speciálně pro tu příležitost nový oblek. Připadal si pak ve Stuttgartu jako James Bond.

Jako by do sebe zas něco zapadlo, další dílek v jeho bezvadně rozehraném puzzle. K jeho čistě bílému doktorskému plášti si tentokrát jako zadek na hrnec sedl drahý černý oblek od firmy Hugo Boss.

Neměli čas na hádky, pracovali jako dobře sestavený stroj. Dokonale do sebe zapadali. Bylo to jako sen či život ve vakuu. Nebyla snad jediná oblast, kde by se nedokázali potkat a vyjít si vstříc… Klik! I v posteli. Jejich sex by oba označili za nejlepší sex v životě. V řadě další mystérium: jako by oba věděli, co udělat, aby ten druhý rychle došel uspokojení. Pořídili si malý vibrátor v decentním stříbrném provedení, tím byla hotova a vyřízena Maria. Mathiasovi pak stačilo, když mu Maria lízala varlata, zatímco on si to dělal rukou, druhou jí jezdil po kundě.

Žádné „protiklady se přitahují“, ne, nic takového. Byli jedna ruka, jedno tělo. Vzdělávali se, připravovali se na atestaci. Bylo docela pravděpodobné, že zkoušku stihnou udělat v rekordně krátkém termínu.

Mathias vstával před šestou, na hodinu se šel projít, pak společně posnídali. Naučil Marii snídat ovesné vločky s mlékem, banánem, rozinkami a marmeládou. Maria na vločky brzy nedala dopustit; oceňovala jak jejich výživovou hodnotu („zdravou kalorickou bombu“), tak fakt, že se díky trvanlivým vločkám prakticky nemuseli starat o pečivo. Na klinice byli klidně i do sedmi večer, pak se zajeli někam zdravě najíst. Přátel moc neměli, moc se o to nestarali.

Lásku k technu Maria na rozdíl od vloček nepřebrala, sama bez většího vhledu poslouchala klasickou hudbu, jak to znala z domova. S kluby v Norimberku a okolí to navíc skutečně byla bída, takže Mathiasovi nezbývalo než vyjet jednou dvakrát do měsíce někam mimo město. Trochu kuriózně přitom mohl působit fakt, že ten nejlepší klub v přijatelné vzdálenosti od Norimberku byl ve Frankfurtu, přesněji řečeno v Offenbachu, hned u řeky, tři hodiny cesty autem. Založil ho v roce 1999 Ata Macias. Klub se jmenoval Robert Johnson a řadil se k těm nejlepším klubům nejen v Hesensku, ale podle různých žebříčků i v celé Evropě.

Měli se s Marií rádi. Nic si nevyčítali. Marii nevadilo ani Mathia­sovo techno, což byla pravděpodobně úplně jediná piha na kráse a jediný nesourodý prvek v jejich jinak perfektním vztahu.

Svatbu nakonec stanovili na červen 2005. To spolu měli být teprve rok a něco. Manželský svazek přitom nevnímali jinak než jako v řadě další klik, v řadě další zapadnutí dvou ozubených kol.

Žili rychlý, technologický život.

Strávili spolu Vánoce i Nový rok. Maria v březnu 2005 složila první atestaci, přece jen měla náskok.

Jak se blížil termín svatby, před Mathiasem vyvstával ten velmi nepříjemný úkol. Musel zavolat matce do Wiesbadenu a pak ji ještě před svatbou museli s Marií jet navštívit. Takové byly podmínky. Chtěla to jak Maria, tak její rodiče. Seba s Martou se vyjádřili zcela přesně, řekli to Mathiasovi při jeho druhé návštěvě ve Stuttgartu: „S milou maminkou se musíme potkat. Máme moc rádi Českou filharmonii!“

Před Mathiasem se tento úkol tyčil jako ohromné pohoří, které musí přelézt. Jakmile to však učiní, otevře se mu marš ke svatbě. A po svatbě nastane ráj na zemi.

9.

Katharina Walter v květnu 2005 oslavila už jednapadesáté narozeniny. Se synem nebyla v kontaktu déle než šest let. Za tu dobu stihla vydat tři knihy včetně té dosud zdaleka nejúspěšnější jak z pohledu čtenářů a prodejnosti, tak z pohledu kritiky; v roce 2002 přešla k prestižnímu nakladatelskému domu Hanser a úspěšná kniha vyšla pod titulem Porno Heute.

Pokud si dřív zoufala, že její texty nerecenzují nejserióznější německé noviny Die Zeit či Frankfurter Allgemeine Zeitung, teď už v tomhle ohledu mohla být klidná. Die Zeit ve své sobotní příloze v dubnu 2003 napsal: „Katharinu Walter jsme doteď vnímali jako autorku obscénností vydávaných za nějaké hluboké vhledy. Možná jsme ji ani nečetli. Naše chyba. Síla, s jakou ve své poslední knize odhaluje slabiny Západu, a způsob, jakým především pomocí svých novátorských odkazů k pornografii demaskuje naši myšlenkovou pohodlnost, to všechno je v německé literatuře téměř bezprecedentní. Ba ne. Má to předobraz v předchozí tvorbě Walterové. Pokud jde o tuhle autorku, je třeba reedic a revizí.“ Stejně dobrou recenzi měla i ve FAZ.

V oceňovaném textu vynechala svoji rodinu a emigrantskou minulost. Věnovala se pouze tématu pornografie. Její kniha na pomezí eseje a odborné vědecké práce byla jakousi čtivou srovnávací studií dvou epoch, z nichž jedna byla nenávratně překonána. Katharina se sice ani v tomto textu nevzdala svých vyhraněných názorů, ty ale najednou v celku působily organičtěji, zdaleka ne tak křečovitě jako dřív. Jako by z ní až teď mluvil skutečný prožitek a jako by až teď mluvila o něčem, čemu opravdu rozuměla. Získala slávu a vydělala slušné peníze; knihy se prodalo přes čtyřicet tisíc výtisků, dlouho se držela v desítce nejprodávanějších titulů v ranku non-fiction. Další knihy z toho samotářského období tak úspěšné nebyly; snad nejhůř dopadala hned ta první, ve které Katharina reagovala na začátek nového tisíciletí a konec svého vztahu s Tobiášem Richterem.

Tobias se s ní rozešel o Vánocích v roce 2000, v jejích šestačtyřiceti. Přesně v ten správný čas, aby rovnou slétla i z celého roztočeného kolotoče. Velmi bolestivým rozchodem skončila životní stať, co se týkalo sexu a milenců. Přišel čas na menopauzu a po ní i na závěr. Od té doby žila sama a bez sexu. Psala knihu o pornografii, ta tematika ji vzrušovala čistě z intelektuálního hlediska, ostatně ani dřív ji porno nevzrušovalo oním vulgárně mechanickým způsobem, jako tomu bylo třeba v Clemensově případě. Aby za tím vším sexuálním a partnerským divadlem udělala finální tečku, pořídila si malou mourovatou kočičku a dávala jí naprostou volnost. Docela ironicky ji pojmenovala Vulva.

Od teď tedy měla Vulvu a volvo po Clemensovi. Toho se přitom rozhodne nechtěla zbavit. Už to byl veterán a stihl jí přirůst k srdci.

Pořídila si mobilní telefon a stolní počítač. Později k němu přidala i notebook IBM, na tom pak také psala své knihy; začínala v roce 2001 s modelem ThinkPad X40, v roce 2006 přešla na nový model X60. Tyto stroje se brzy staly jejími skutečnými láskami. Ukládala do thinkpadů své texty, trávila s těmi stroji většinu svého času. Buď psala, nebo brouzdala na internetu. Četla si noviny on-line, hledala, jestli někdo nenapsal něco o jejích knížkách. Tehdy však ještě zdaleka neplatilo to, co o deset později. Pokud o sobě člověk v roce 2003 nenašel článek na internetu, ještě to neznamenalo, že takový článek neexistuje. V té době ještě stále bylo třeba kontrolovat oba světy, jak ten virtuální, tak ten druhý.

O Čechy a o dění v Česku se do té doby zajímala jen minimálně. Samozřejmě zaregistrovala rozdělení Československa v roce 1993, jakož i vstup ČR do NATO a Evropské unie postupně v letech 1999 a 2004. Česko se jí podle všeho blížilo ku prahu, ale nevnímala to. Ve Wiesbadenu to nevnímal nikdo, pokud mohla soudit. Po matčině smrti v roce 1995 v Česku byla jen jednou na otočku v Praze.

S internetem v počítači už tomu však bylo jinak. Ne že by trávila celé dny na českých stránkách, ale najednou prostě Česku byla blíž. V roce 2001 jí navíc v nakladatelství Akropolis vyšla první kniha v češtině, i to byl podstatný impulz; krom článků ve FAZ pak na internetu hledala i v Mladé frontě či Právu. Internet byl v rámci jejích samotářských dnů spojením se světem, přesně tak, jak se to o internetu říkalo. Hleděla do něj skrze své brýle, nakláněla se k monitoru, když neviděla. Samozřejmě se na internetu snažila vypátrat i osud svého syna a v roce 2004 se jí to skutečně podařilo. Našla jeho jméno v seznamu zaměstnanců kliniky v Erlangenu. Asi by mu mohla zavolat, ale neudělala to, čekala až co on. On číslo měl. Ještě ani jeden z nás neumírá, říkala si, ještě stále máme čas.

Ještě někoho na internetu našla. Tentokrát spíše náhodou. Jednalo se o Jana Rabase, na jehož jméno narazila v souvislosti s českými parlamentními volbami v roce 2002. Volby se měly konat v červnu a Jan Rabas kandidoval v Olomouckém kraji za Unii svobody – Demokratickou unii (US-DEU). Neměla tušení, proč Olomouc, a nevěděla, co je to za stranu. Něco málo si o aktuální politické situaci v Česku našla, pak ji to ale přestalo bavit, neorientovala se v tom. Nemohla si pomoct, ale české dění při pohledu z Wiesbadenu prostě působilo nezajímavě a marně. Katharina byla přesvědčena o tom, že vstup její rodné země do Evropské unie je vtip, který někdo co chvíli provalí.

Mathiase nekontaktovala. Janovi ale ihned napsala e-mail. Psala česky:

„Milý Jene!

Gratuluji k úspěchu v Čechách a doufám, že volby vyhrajete. Natřete jim to…! Game, set… totální unie svobody…! Ale ty to znáš, však jsi tady žil.

Řeknu ti, občas vzpomínám na tu naši slavnou noc L. P. 1988. Je to čtrnáct let, Honzo! Omlouvám se ti, že jsem tehdy odešla bez placení, haha… Ale víš, jak to bylo… Takovou kocovinu jsem od tý doby snad neměla.

Pokud chceš vědět něco o mně – ale proto ti nepíšu –, tak věz, že jsem sama. Clemens zemřel před čtyřmi lety. Možná jsi ale v Německu nebo Čechách narazil na nějaké mé knížky. I za to se omluvám. Ale víš co… I já chtěla udělat game, set, match_!_

Zrovna teď dopisuju knížku o pornu. Vlastně je to ten hlavní důvod, proč se ozývám. Uvědomila jsem si při psaní spoustu věcí i o nás dvou, o našem rozchodu a mé touze po Clemensovi… Když jsem s ním spala poprvé, šukali jsme… ficken, verstehen sie? To jsem do tý doby nikdy nezažila čili s tebou. Myslela jsem si tehdy, že za to můžeš ty, za to, že to nebylo nic moc, a snad i proto jsem pak šla jako čubka za Clemensem. Teď už to ale vidím jinak a v duchu jsem se ti už kolikrát omluvila. Stručně: ty za to nemůžeš, že náš sex nebyl nic moc. Když jsme spolu začali spát, ani v nejmenším jsem nebyla nepopsanou deskou, tabula rasa. Docela naopak, byla jsem celá popsaná neznalostí, strachem a především zbytky pubertální jalovosti. Stála jsem, kde mě postavili. Nohy jsem roztahovala a pusu otevírala na tvůj signál. Na ničem mi nezáleželo, tak bych to asi řekla. Nebo možná ještě jinak… Nezáleželo mi na ničem věcném, ale o to víc mi záleželo na pentlích, na detailech, které jsem si sama navěsila na to fundamentální prázdno… Spala jsem s tebou často, ale špatně. Neměla jsem v té době ještě jedinou příležitost vzít houbu a smazat tu popsanou tabuli; od matčina prsu jsem šla rovnou k tobě, do tvého bezpečí, ke tvým slovům, ke tvým dotekům, k tvému pohlaví… Ať už to byl můj úkol, nebo ať už mi někdo tu houbu měl do ruky dát, faktem je, že jsem tu houbu v ruce nedržela až do chvíle, kdy jsem se v červnu 1978 ocitla sama ve Wiesbadenu na Nerobergu a když jsem si řekla, že se obejdu i bez tebe. Rozešli jsme se a muselo to tak být. Pokud by se to nestalo v červnu 1978, stalo by se to o rok nebo o dva později.

Doufám, že má slova pochopíš mimo jiné i jako omluvu. Doufám, že se máš dobře, Honzo, a že máš šťastnou rodinu. Už je ti pětapadesát, viď?

Budu moc ráda, když vyhrajete a když mi napíšeš!

Viva la revolución, vila la US-DEU, viva la Olomouc, viva la game, set, match_!_

Katharina W.“

Odepsal jí až skoro po čtvrt roce, po červnových volbách do české Poslanecké sněmovny, v nichž koalice křesťanských demokratů s US-DEU získala čtrnáct procent. Jan Rabas v Olomouci kandidoval ze čtvrtého místa tamní kandidátky US-DEU a do parlamentu se nedostal:

„Milá Kateřino, Katharino. Jo, znám pár tvých knížek, takže znám a chápu i tón tvého e-mailu. Nemůžeš si pomoct. Musíš pořád do někoho bodat. Jsi tak povýšená, až to hezké není. Tvoje věc, já jsem v každém případě rád, že to mezi nám skončilo dřív, než se v tobě všechna ta zloba probrala. Za všechna přání a informace ti děkuji a jdi k čertu.

JR“

Odepsala mu obratem:

„OMG, ty jsi ale vůl!

KW“

Od Jana přišel další e-mail opět až asi po měsíci:

„Kateřino, ahoj, promiň mi. Ty volby tady. Ujelo mi to.

Čechy jsou úkol, jde to tady vodou dolů.

Hned po revoluci jsem se sem pomalu začal nastěhovávat, pronajal jsem si byt v Holešovicích hned u Libeňského mostu. (Pamatuješ?) Z německé gáže se to dalo utáhnout. Havel na Hradě, dole ve městě stovky mladých kluků a holek z Ameriky, otevřeli si tam bary, pořádali koncerty. Všichni psali básničky nebo romány. Já sám jsem hodně psal do novin, do Literárek, do Prostoru, do Listů. Jezdil jsem sem pravidelně, alespoň jednou do měsíce, později častěji… Mluvilo se tady o tom, že se bude dohánět Německo, ale to se tak jenom říkalo, aby se oblbnuli lidi. Naše vize ve skutečnosti byla jiná – předehnat Německo, a to ihned a skokem. Ekonomická situace tehdy nikoho z nás nezajímala, a v jistém smyslu dokonce platilo, čím hůř, tím líp. Třeba těm kluků a holkám z Ameriky to úplně vyhovovalo, ten stav český ekonomiky, a spousta lidí s nimi v duchu nebo i veřejně držela za jedno. TA EKONOMICKÁ KATASTROFA MĚLA BÝT VÝHODA! Rozumíš mi? Tohle bylo naše tajemství, tohle byl šém toho českýho golema, kterýho jsme chtěli uvést do chodu.

Prachy? Ne. Ekologie. Literární revue. Dramata. Básně. Na Německo, který se údajně a oficiálně mělo dohánět, jsme se DÍVALI SVRCHU. Prachy a nacisti, pěkný auta, to jo, ale AUTO SI MŮŽEŠ NAPSAT…! Mysleli jsme si, že si můžeme napsat úplně všechno.

Je to tak, Kateřino, my dva jsme tehdy došli ve svých postojích do stejného hodu. Asi to máme jako Češi v genech. Co vím, začalo to už dávno, možná už u husitů, určitě v tom pak pokračoval Masaryk (mesianismus!), určitě v tom pokračoval Beneš s tím svým mostem mezi Východem a Západem… Havel do té linie nádherně zapadá. Prostě extra země s extra buřtama. Nikdy nám nevoněl ani Východ, ani Západ, ani kapitalismus, ani komunismus, ani parlament, ani politické strany, ani autokrat. Vždycky jsme protestovali, nic nám nebylo dost nóbl. Stát básníků… Všechno bylo nezávislé, alternativní, samé bloudění po třetích, čtvrtých, dvacátých pátých cestách. Nová vlna, bigbít, Psí vojáci, Už jsme doma, Krásný nový stroje, Dybbuk a Zuby nehty… Zpívali: Tak jen se neboj, jedu v tom taky, vždyť všichni jsme takoví malí sráči, jediná jistota je, že já nerozumím tobě a ty mně… A bylo v tom tolik přezíravosti. Chlastalo se, lidi neměli žádnej korektiv. Doteď se tady o té uplynulé dekádě mluví jako o nejkrásnějších letech svobody. Doteď chlastají, doteď nemají korektiv. V českejch dějinách možná nebyla odpudivější doba, než byly devadesátý léta, ale spousta lidí to tady vidí jinak. Nosí dlouhý vlasy a v padesáti chodí po městě jako pážata. V těch volbách, co teď byly, většina z těchdle lidí asi volila Unii svobody nebo Stranu zelených (2,3 %).

V roce 1993 jsem začal podnikat. Shodou okolností v tom oboru, co Clemens. Žaluzie a stínicí technika, dodávali jsme i jeho motory. Tehdy to tady zažívalo boom, každej chtěl zastiňovat. Ne že by tady do tý doby nesvítilo slunce, ale prostě to tady nebylo, byl po tom hlad. K tomu jsem pak asi za rok přidal mycí techniku KÄRCHER. Vysokotlaké čističe, průmyslové vysavače, podlahové mycí stroje… Stínění a čištění, to byla trefa… Pět let mi to jelo, vydělal jsem si slušný peníze, koupil jsem si byt nahoře na Vinohradech a bavoráka. Vzal jsem si úvěry, dal jsem se do party s jedním zdejším podnikatelem. Jeli jsme napůl, nakonec mě z firmy vyštípal. To byl rok 1997.

Už to řeknu stručně. Zatímco ta první parta byla úplně mimo realitu, ti lidi od pera, ta druhá parta, třeba ten typ, se kterým jsem dal dohromady tu firmu, ta zas byla až moc v realitě. Jinak to tady asi nejde: jedni úplně mimo, další úplně chladnokrevně. A nikdo mezi tím. Jedni s holou prdelí chrání velryby, další po tunách nakupujou a přeprodávají velrybí tuk.

K té tvé pasáži o pornu a o našem milování nemám co říct, promiň. Ale vážím si tvé upřímnosti.

Klidně ještě napiš, budu rád. A přijeď mě navštívit do Prahy.

Jan“

Katharina opět odpověděla obratem:

„Milý Jene.

Děkuji.

Mrzí mě, že jsi neuspěl ve volbách. Trochu mě mrzí i to, že se ti nechce reagovat na to, co PŘIJDE PODSTATNÉ MNĚ… Ale dobře, my už jsme minulost, máš pravdu.

Hodně z toho, co píšeš, mi není jasné. Hlavně jde o pasáž o českých genech, kde mě podle všeho házíš do jednoho pytle – s kým? S americkými hovádky, co tam po roce 90 přijeli pět ódy na socialismus, což bylo bohužel sakra vedle, a přitom takovej kousek vedle, pouhej rok? Nebo mě házíš do jednoho pytle s tebou? Nebo s Havlem?

Já mám Německo ráda, aby bylo jasno. Nedívám se na něj svrchu. Rozhodla jsem se kdysi, že sem půjdu, a jsem tady. Jsem v tom docela konzistentní, jsem Německu věrná. Přijde mi, že si pleteš dvě věci a že sis je pletl už tehdy v osmdesátých letech a asi i dřív: vývoj a hysterii. Je fakt, že někdy ty principy můžou na první pohled působit podobně, je fakt, že jak díky vývoji, tak díky hysterii se můžeš někam posunout, pokročit do další životní fáze, ale… Není to totéž, Jene. Ve skutečnosti ty principy jsou protichůdné.

V hysterickém záchvatu třeba můžeš zrušit trvalý příkaz, na jehož základě z tvého účtu každý měsíc odcházelo 10 euro na účet hnutí Greenpeace a jeho velryby. Druhý den budeš na první pohled úplně jiný člověk: Jan Rabas, který už nepodporuje Greenpeace a velryby, protože prozřel. Skutečnost ale bude opačná. Bude to ten samý Honza Rabas jako včera, nepohnul ses ani o milimetr. Rozumíš mi? Tohle není vývoj, to, co děláš ty. Kritika Čech, socialismus se nelíbí, tak tedy léta Páně 1978 Německo, pak ale zas Čechy, pak zas kritika Čechů.

A ty tvoje vlasy? Pochopila jsem to správně? Vlasy tedy už taky nenosíš dlouhé? Tehdy jsem se tomu v duchu smála, když jsem tě viděla na nádraží ve Frankfurtu s tím copem, to nemůže slušet snad nikomu. Ale pokud jsi ty vlasy teď zas zkrátil a poučil se z krizového vývoje, pak mi promiň, ale to už se směju docela nahlas.

Navíc mi není jasný, proč tam jsi, když to vidíš tahle. A není mi jasný, proč mě zveš do Prahy… Bydlíš tam snad? A ta Olomouc tedy, ta karikatura tam, promiň, překlep, ta kandidatura tam? To mělo znamenat co…? Jakože Německo pro tebe bylo příliš velký sousto, tak jsi po roce 90 šel radši na menší hřiště do Prahy, ale pak se ukázalo, že i Praha je pro tebe moc velká, tak ses radši nechal nominovat v nějaký díře?

Omlouvám se. Tohle asi bude poslední e-mail, co si vyměníme, viď. Ale ta tvoje svinskost, ta nevěrnost, ta TVOJE POVÝŠENOST, a hlavně ta ohromná podlost, s jakou ses se mnou snažil tím svým e-mailem uzavřít pakt proti Čechám, z Čech, to mi otevírá kudlu kapse. Věř tomu, že jsem nikdy neměla větší chuť zajet do Čech a políbit tam zem.

Sorry.

KW“

Skutečně se pak do Česka jela podívat, po letech poprvé. Český nakladatel ji sice po vydání její první knihy v češtině zval na čtení a na diskusi, tehdy ale odmítla a ani nakladatel příliš nenaléhal. I to Katharina odhadla docela správně. Nepatřila k autorům, na které by kdekoli byli příliš zvědaví. Nebyla milá, její knihy tak nepůsobily, zároveň však nebyly natolik zlé a skandální, aby to stálo za ten risk. Katharininy knihy byly pouze nepříjemné.

Poprosila Gosiu, aby jí krmila kočku, vzala volvo a jela. Gosia tehdy žila sama ve vile po Hansovi, údajně ale měla milence. S Katharinou už se o soukromých věcech nebavila.

Tři dny v Praze, tři dny v Broumově. Na líbání země sice nedošlo, zároveň ta návštěva nebyla žádnou tragédií. Po návratu napsala kratší esej pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde mimo jiné stálo:

„Komunisté v nedávných českých parlamentních volbách získali celých devatenáct procent hlasů, o osm procent víc než před čtyřmi lety. Takové číslo nás může udivovat, snad i znepokojovat.

Nebylo by to na místě. Myslím si, že jako někdo, kdo se v Česku narodil a strávil tam víc než třetinu života, můžu docela odpovědně říct, že Česko je stabilní demokracií, jednou z nejzdravějších v Evropě. (Nejzdravější demokracie! Tuhle frázi, která nejčastěji padá v souvislosti s Německem, mám obzvláště ráda. Až se mi chce říct, že by bylo na místě mít velké obavy z každého, kdo takovou frázi vypustí z pusy. O zdraví a o nemoci hodně mluvil jeden německý kancléř. Ale v tomhle konkrétním sloupku nechci být uštěpačná…)

Moje tvrzení o českém zdraví jde dobře ilustrovat na jedné příhodě, které jsem byla svědkem jen před pár dny ve svém rodném Broumově. Jizvy po česko-německém soužití jsou málokde odhalenější než právě tady. Mezi Čechy a Němci na Broumovsku přitom panovalo napětí od nepaměti. Pro tu konečnou tragédii – pro všechny ty konečné tragédie, které šly ruku v ruce a které skončily odsunem Němců po roce 1945 – nemá smysl hledat jakákoli umělá vysvětlení. Fakt je ten, že Němci v tomhle regionu vždy byli řádově bohatší, což není žádný hřích, a rádi to stavěli na odiv, což by už drobný hřích být mohl. Pohrdali vším slovanským, viděli v Češích barbary, nebojme se to říct otevřeně. Velkopanskost je fakt; je to něco, co je člověku vlastní, nic s tím nenaděláme. Zvláště málo s tím naděláme, když to popřeme tím, že to přestaneme vidět nebo se začneme tvářit jako svatoušci. Kdo chce novodobý příklad, abych netepala jenom Němce, ten ať se podívá na současný vztah Čechů k romské menšině; to je přes kopírák osmatřicátý rok mezi Čechem a Němcem, jen v obráceném gardu, v tomhle případě je Čech na koni.

Přijela jsem do Broumova po sedmi letech, naposledy jsem tam byla na pohřbu své maminky v roce 1995. Náhoda tomu chtěla, že jsem sem dorazila jen dva dny před tím, než v Čechách propukla první vlna povodně, která pak v Evropě způsobila smrt desítek lidí a škody v řádech miliard eur; stoletá voda zabíjela a ničila nejen v Česku a v Německu, ale i v Chorvatsku, Maďarsku, Polsku, Rakousku či Rumunsku. Máme to v čerstvé paměti, doteď se o tom mluví i v německých médiích. Broumovsko patřilo k málo zasaženým oblastem, ze břehů se zde vylily v podstatě jen potoky. Povodněmi ale i tady žil každý.

Česky mluvím plynně. Po celý týden jsem večer co večer chodila do jedné broumovské hospody. Sledovala jsem s místními zpravodajství o povodních a mluvila jsem s nimi. Jednou jsem jim řekla, že můj syn je lékař a že první, co udělal, když záplavy začaly zabíjet v Drážďanech a v celém Sasku, bylo to, že sedl do auta a jel tam pomáhat.

Moji spolustolovníci byli do jednoho obyčejní lidé, přesně ti, které bychom schematicky označili za nekulturní a xenofobní. Navíc žijí v úplně odstrčeném regionu; pokud by někde měla kvést deprivace, pak právě tady, kde je vysoká nezaměstnanost a podle statistik průměrně nejnižší míra vzdělanosti v celém Česku. K tomu ještě připočtěte fakt, že jsme v Sudetech, ve městě, kde kdysi žili ‚sudeťáci‘, což je samozřejmě velmi hanlivé označení. Místní takto o Němcích skutečně dodnes mluví, buď jako o sudeťácích, nebo jako o skopčácích, prostě v určitém smyslu nemají Němce rádi, taková jsou fakta. Němci konkrétně těmhle lidem nemohli ničím ublížit, drtivá většina místních sem přišla až po válce. Resentiment zdejší Češi zdědili. Skopčák, sudeťák. Ta slova zní odpudivě, sama jsem je těžko snášela, když padala v souvislosti se mnou a mojí rodinou. Odpudiví lidé, tihle broumovští Češi, řekli bychom. Mému synovi, který pomáhal v Sasku, se ale složili na láhev vodky. A to věděli, že česky umí jen málo čili že je to skopčák jako poleno.

Snad nejsem natolik naivní, abych tomu dárku přikládala pře­hnanou důležitost. Čemu však důležitost přikládám, je lidský jazyk, je to moje práce. My Němci jazyk rádi kultivujeme. Proti tomu samozřejmě nejde nic namítat. Na druhé straně ale – a právě v tom spočívá mé varování a znepokojení – neztrácejme ze zřetele, že jazyk je pouhý prostředek, a nepřeceňujme jeho roli. Již od šedesátých let minulého století se zabýváme kritikou jazyka, dokážeme řeč číst způsoby, o kterých se nikomu dřív ani nesnilo; zažíváme období rocket science o řeči! Nikdy dřív nás kupříkladu nenapadlo, co všechno se skrývá v lingvistickém genderu, kolik zla a nenávisti. K téhle jazykové rocket sicence samozřejmě hodně přispělo stu­dium nacismu a jeho způsobů vyjadřování. Victor Klemperer a další. Podobně se později začal číst i jazyk komunismu. Postupně se z toho stala móda.

Jazyk často opravdu je jenom fasáda, za kterou se něco může skrývat. Odhalujme to. Zároveň ale nezapomínejme, že se za fasádou jazyka může skrývat i něco úplně jiného než to, co odhalujeme naší raketovou jazykovou analýzou. Aby nám totiž v rámci přehnaného zájmu o slovíčka pod rukama bez povšimnutí neprošel nějaký skutečně nebezpečný protivník. Nacismus prostě nebyl následek nacistického jazyka.“

Z K. knihy

Doufala jsem, že si Mathias třeba tenhle text ve FAZ přečte a ozve se mi. Psala jsem ho vlastně právě pro něj. Nakonec ale musely uplynout ještě skoro tři roky, než mi zavolal. Jeho důvod přitom byl jasný a docela pragmatický, jak jsem později zjistila. Dostal nůž na krk, že bez mojí účasti svatba nebude. Rodiče jeho nastávající byli natolik spořádaní, že by nejraději kvůli svatbě povolali z hrobu i Clemense, protože na svatbě mají být z každé strany dva rodiče, slovy dva… Ale ne, omlouvám se, oba mi nakonec byli sympatičtí, hlavně tatínek.

Mathias byl do telefonu odměřený, že už to víc nešlo. Zároveň ale musel plnit misi, takže z toho v konečné fázi vylézal jakýsi kočkopes mezi prosbou a agresivním resentimentem:

„Budu se ženit, rád bych tě viděl na svatbě. Doufám, že se máš dobře, mami. Nejlepší asi bude, když k tobě ještě před svatbou přijedeme a probereme to, co říkáš.“ Pak se odmlčel, přikryl rukou mluvítko, někdo mu něco šeptal. Slyšela jsem, jak říká: „Jojo, řeknu.“ Pak mluvítko odkryl a pověděl mi, že mi gratuluje k úspěchu s knížkou: „To je super, mami, máme radost.“

Řekla jsem mu, aby určitě přijeli, že jsem skoro pořád doma, což byla pravda. Byl to rok, kdy jsem poprvé začala psát s gustem, od srdce a s přesvědčením, že vznikne první knížka, pod kterou se s radostí podepíšu. Vulva běhala po zahradě, bylo mi čerstvě jednapadesát. Milovala jsem svůj ThinkPad!

„Přijeďte klidně teď o víkendu, Mathiasi. Vím, že pracuješ v nemocnici v Erlangenu, to není tak daleko. Slečna je taky lékařka?“ troufla jsem se zeptat a Mathias mi to potvrdil.

„Tak si budete rozumět,“ řekla jsem. „Mám z tebe radost. Chyběl jsi mi.“

Ta poslední slova podle něj už zacházela příliš daleko, urči­tě to vnímal jako zradu. Jako bych já šelma někudy ze strany obešla tyč, s jejíž pomocí si krotitel drží šelmu od těla. Ale snesl to. Asi na Mariin popud a s její podporou.

„Dobře,“ řekl. „Uvažovali jsme, že přijedeme za čtrnáct dní. V sobotu a v neděli zpátky. Hodí se ti to? Spát budeme někde ve městě. Máme už své zvyky. Neuraz se.“

„Jak chceš… Určitě… Budu vás čekat a těším se.“

Když pak za čtrnáct dní skutečně přijeli, málem jsem Mathiase nepoznala. Už to, že vysedal z auta! S maličkou Frauke před šesti lety přijeli vlakem a s batohy na zádech. Teď se na Nerotal přiřítil v novém Volvu S40. Později jsem zjistila, že si ho koupil jen asi měsíc před touhle návštěvou, dřív měl nějaké starší audi. Samozřejmě si nemyslím, že se celý jeho svět točil kolem mě. Zároveň by to ale byla moc velká náhoda, pokud by si pořídil nové auto zrovna před cestou do Wiesbadenu. A že by si pořídil právě volvo? Chtěl mi ukázat, kdo je tady pánem. Dobře, proč ne.

Hodně zhubl. Slušelo mu to. Vypadal důležitě, uspěchaně, na sobě měl kvalitní oblek a černý vlněný kabát. Na první pohled bylo zřejmé, že nepřijel na návštěvu, nýbrž za vyřizováním.

„Jako bys měl službu, chlapče,“ řekla jsem mu. „Doufám, že nezačneš houkat. Tady tě ještě naštěstí není potřeba.“

Myslela jsem to dobře. Koneckonců zrovna v poslední době skutečně nikdo neumřel. Nemělo smysl se od začátku tvářit jako na pohřbu.

„Tohle je Maria,“ pověděl stručně. Můj návrh ignoroval.

Spadla mi čelist. Čekala jsem někoho, jako byla maličká Frauke. Někoho, na koho by si mohl troufat, ponižovat ji. Tahle mladá dáma ale byla o hlavu vyšší než já, a pokud bych ji neviděla na vlastní oči, myslela bych si, že takové holky jsou jenom v časopisech. Nechci tady být za hlupačku, ale první, co mě napadlo: prvotřídní klisna.

Pokud bych ji neviděla a pokud by mi o ní někdo řekl, že je krásná a že vystudovala medicínu, pak bych si určitě pomyslela, že to byla medicína na nějaké podprůměrné fakultě. Předsudky. Krásná, ale hloupá. Máme to v sobě, nestydím se za to. Když jsem ale viděla, že je skutečně velmi krásná, pak mi hned přišlo nevyhnutelné, že má titul z Heidelbergu nebo z nějaké jiné suprové školy. A ani na vteřinu by mě nenapadlo, že k němu přišla nějak bůhvíjak, že někde roztáhla nohy a podobně.

Nejsem věřící, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, že lidé jako Maria Caiazzo jsou důkazem boží existence. Člověk se od počátku věků snaží vytvořit krásnou vázu, epos, obraz, rytinu, brož. Nikdy by mu to nepřišlo na mysl, pokud by s ním od počátku věků po stejné zemi nechodily tyto zcela výjimečné úkazy, tyto eposy, vázy, rytiny a brože v lidské podobě. Jsme děti boží a lidé jako Maria Caiazzo jsou v jistém smyslu našimi rodiči; božími nápověďmi, kde hledat místo, z něhož všechno vychází a ke kterému všechno směřuje, finální průsečík, logos.

Vyzní to zle, ale můj syn v tomhle neměl žádné místo. Tak to prostě je. O sobě bych řekla totéž, třeba i jen kvůli svému českému původu. Naše české geny se s těmi Mariinými prostě nemohou poměřovat. Čechy krásné, Čechy mé. Po Itálii však těch finálních průsečíků přece jen běhá o dost víc. Českým maximem je Alfons Mucha. Alfons Mucha ale není maximem malby.

„Konečně se to nějakému Němci podařilo, konečně holport,“ řekla jsem jim, když jsme seděli v hale a pili kávu. Kvůli slečně jsem koupila i sušenky.

„Mohli jsme se potkat ve městě, pokud jste chtěli,“ pokračovala jsem. „Nebo vám Mathias chtěl ukázat, kde trávil dětství?“ obrátila jsem se k tomu důkazu boží existence.

„Musela jsem ho nutit!“ odvětila Maria. „Jak to víte? Radši by se opravdu sešel v restauraci, viď, Mathiasi.“

Pak se na chvíli odmlčela, a když nikdo nic neříkal, pověděla: „A jak to myslíte s tím holportem, paní Walterová? Promiňte, nepochopila jsem to…“

„No… Hitler a Mussolini. To nebyla náhoda,“ řekla jsem. Mathias samozřejmě chtěl vystartovat, ale důkaz boží existence ho zastavil:

„Pokračujte,“ řekla a nechala svoji krásnou ruku pod stolem ležet na té Mathiasově.

Když mě tak mile vyzvala, nemohla jsem mlčet: „Nechci vás tím ani jednoho urazit,“ řekla jsem. „Ale jen úplně na okraj podotýkám, že Ital je lepší Němec. Že Němec je schmutzig.“

„Matku nesmíš brát vážně, Marie,“ řekl na to. „Matka je nie­tzscheán­ka. Paní Zarathustrová. Viď, maminečko. Dostává literární ceny za to, jak je nenávistná… Ne, promiň, tys ještě žádnou literární cenu nedostala, viď. Ale na cenách přece nezáleží, důležité je dílo… Maria žádné tvé knížky ještě nečetla, nemá na to čas, mami. Pracuje, zachraňuje dětem ledviny a životy.“

„Ano? A jak jsi na tom vlastně ty?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem.

Co říkal, mě neuráželo. Navíc jsem si za to mohla sama. Jan měl samozřejmě v těch svých e-mailech pravdu. Od jisté chvíle jsem lidi ráda popichovala.

„Chodíš s ledvinami na kontroly?“ zeptala jsem se.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že můžu způsobit nepříjemnost zrovna tímhle. A ani ve snu, musím dodat, by mě nenapadlo, že Mathias před nastávající bude zatajovat své problémy s ledvinami.

Co ale bylo horší, až v tu chvíli mi došlo, že si vzal příliš velké sousto. Nejen s ní. I sám se sebou. Vypadal dobře, zhubl, měla jsem ho před očima, byl to on. Ale nebyl. Byla to maska, divadlo. Mohl se zrovna v té chvíli postavit na váhu, vážil by něco kolem sedmdesáti kilo, fakt. Fakt, ale zároveň úplná lež. Nevím, jak může být objektivně určená váha člověka lží, ale vím, že by to byla lež.

„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Neměla jsem tušení… Není to nic vážného, viď, Mathiasi… Ale co já vám budu vysvětlovat ledviny…“

Zasmála jsem se. Bylo to trapné.

„Slabá glomerulonefritida,“ řekl. „V remisi, vůbec o nic nejde. Patnáct let mi nic nebylo, skoro jsem na to zapomněl.“

Přede mnou to dál neřešili. Bylo na ní vidět, že se hodně diví. Doufám, že jí to pak vysvětlil, když byli sami… I když… Jak? Jde takovou věc vysvětlit? Přestože je to docela drobnost… Nebo právě proto, že je to docela drobnost?

Zeptala jsem se, kde a kdy bude svatba.

Maria sice určitě dál v duchu řešila Mathiasovy ledviny, teď se ale usmála, znovu se dotkla Mathiasovy ruky a řekla mu:

„No povídej. Tohle je otázka jenom na tebe.“

Byla v tom dobrosrdečnost. Ano, v té holce byla dobrosrdečnost. Za dlouhé roky mě nic nešokovalo tolik jako toto zjištění. Ta holka je dobrosrdečná a má ho ráda. Vysvětlí jí ty ledviny a ona to pochopí. Jak říkám, za dlouhé roky…

„Svatbu jsme naplánovali v tom… Je to takovej experiment, ale Mariini rodiče souhlasí.“

Mathias nebyl ve své kůži. Určitě čekal, že na tuhle otázku bude odpovídat v kulisách, které si sám vybere. Jeho vlastní prolhanost bohužel postavila kulisy za něj.

„No tak. Řekni jí to.“

„Ou kej, ou kej… Svatba bude tady v Offenbachu,“ řekl stručně.

„V jednom paneláku u řeky,“ doplnila ho Maria a nezdálo se, že by jí to místo nějak zvlášť vadilo.

„Není to přísně vzato panelák,“ řekl Mathias. „Prostě klub, kde to mám rád. Domluvil jsem se s nima, jsou to kamarádi.“

„Techno klub,“ znovu ho doplnila Maria. „Teď cestou k vám jsme se tam zastavili. Mathias mi to místo ukázal. Jezdí tam pravidelně, viď, Mathiasi,“ řekla a pohladila ho po ruce; v tu chvíli jako by na něj padla celá její výška.

„Je to… No prostě docela malý klub,“ pokračovala.

„Alternativní místo, hodně netradiční, už podle fotek. Poslala jsem samozřejmě e-mailem fotky i rodičům. Nakonec se jim ten nápad moc líbí. Mathias je přesvědčil.“

Pokrčila jsem rameny. Žili jsme v době, kdy se dělaly svatby v letadlech, v podzemí, v balónech.

„Slyšela jsem, že někdo teď uspořádal svatbu na lanech toho bungee jumpingu,“ řekla jsem. „Asi tím chtěli naznačit, že skočili po hlavě do manželství, ne?“

„Jo,“ řekla Maria a krásně se u toho usmála. „Mathias tím svým klubem asi chce říct, že nám to bude klapat, viď, cos tak zmiňoval? Klik, klik, duc, duc… Já teda techno zrovna neposlouchám, paní Walterová, docela to nenávidím. Rodiče to taky neposlouchají, ale opravdu jim to nakonec přišlo cool. Tak mi to doslova řekli. Nejsou to žádní snobové,“ dodala.

Kývla jsem. Přemýšlela jsem u toho, jak asi o věci uvažoval můj syn a proč se do toho podniku pouštěl. Nebyl zas takový hlupák, aby cokoli riskoval kvůli svému rozmaru. Na té holce mu miliónkrát záleželo, neudělal by nic, co by i jen hypoteticky mohlo pošramotit jeho vztah s Mariinými rodiči. Navíc to přece celé byla komedie; seděli přede mnou dva ambiciózní lékaři, žádní teenagers. Tohle všechno, možná včetně svatby, pro ně byl jen víkend, kuriozita, sami nad tím v duchu museli povytahovat obočí. Byli velmi mladí, to ano, ale u lidí jejich typu a s jejich zaměstnáním věk musí jít stranou.

Házím je do jednoho pytle, to ale samozřejmě není přesné. Mathiasova situace totiž ve skutečnosti byla o trochu komplikovanější: musel pracovat na dvou frontách. Zatímco Maria byla mladou lékařkou a krom toho jí stačilo jen být, Mathias byl mladým lékařem, který ale krom toho musí dvacet čtyři hodin denně pracovat i na své kariéře manžela nádherné lékařky; bez toho by se totiž pravděpodobně zhroutila i ta první kariéra. Někde v těchto vodách bylo třeba hledat odpověď na bláznivinu s rockovým klubem v periferním dělnickém Offenbachu.

„Ukázkový arivismus, jen v postmileniální verzi,“ řekla jsem. „No ne? Stendhal? Červený a černý? Julien Sorel…? Ale vy mladí už dneska nečtete, že ne.“

„Myslím, že Mathias a já jsme z podobné společenské vrstvy,“ řekla Maria a rozhlédla se po hale.

„Takže na Heidelbergu podle všeho Stendhala učili. A dokonce i mediky,“ řekla jsem. „Abyste pak věděli, na co si máte dávat pozor, je to tak? Aby se k vám pak někdo nepřilepil a nechtěl si vás brát, a vy byste nepoznali, o co mu jde… Nepředpokládám, že by vás to učili jen tak z plezíru, určitě to mělo nějakou funkci, ne?“

Neurazilo ji to. Podivila se nad mojí neomaleností. Měla šlechtickou krev.

„Četla jsem Stendhala sama od sebe, když dovolíte,“ odvětila.

„A tahle společenská vrstva,“ řekl Mathias a ukázal rukou kolem sebe. „To je spíš otcova vrstva. Matka ji zdědila.“

„No ano. A moje poslední knížka vydělala sedmdesát tisíc eur.“

Věděla jsem, co na to chce Mathias říct. Ta boží existence ho naštěstí zastavila.

„Musím si konečně nějakou tu vaši knihu přečíst,“ řekla místo toho ochotně.

„To je od vás milé… Vy budete super power couple. To jsem teď někde zaslechla. Možná od těch lidí na té bungee jumping šňůře.“

Zulíbala bych ji. Chtěla bych ji vidět nahou, a pokud by to šlo zařídit tak, aby o tom nevěděla a nikdy se o tom nedověděla, skutečně bych její tělo s radostí líbala od palce na noze po ucho. Sama bych při tom svýma ušima naslouchala, co úžasného se v tom korpusu děje.

11.

Svatba se konala za necelé dva měsíce, v sobotu šestnáctého června 2005. Mathias krom Kathariny pozval i Clemensovu první ženu Hannu. Bylo jí dvaasedmdesát a přišla se svým manželem, byli svoji asi dva roky. S Katharinou se dál nenáviděly, na čemž se už do Hanniny smrti v roce 2013 nemělo nic změnit. Hanna vypadala spokojeně. Její jen o pár let starší manžel ji podle všeho měl upřímně a nekomplikovaně rád.

Katharina s sebou vzala Gosiu. Ta v posledních pár letech podstoupila hned několik zákroků na plastické chirurgii; týkaly se jejích rtů a očí. K těmhle dvěma se alespoň Gosia přiznávala. Podle všeho si ale nechala zvětšit i prsa. Snažila se naposledy v životě zapůsobit. Katharina věděla, že odpovídá na inzeráty v internetových seznamkách. Vypadala už ale velmi staře, peníze za operace navíc nejenže byly vyhozené; dokonce napáchaly ještě víc škody. Rozdíl mezi dvěma přístupy k životu byl přitom zvlášť dobře patrný při srovnání s mnohem starší Hannou. Hannina tvář, ale třeba i chůze a oblečení, z toho všeho vyzařovala pravost, řádnost, a tudíž i lehkost.

S tímhle obličejem už se Gosia nemůže vrátit ani do Polska, napadlo Katharinu. Gosia je tady v pasti, do smrti, jako v rakvi. Vysmáli by se jí tam, sotva by překročila hranici. Kdysi katolická holka. Poláci by jí její minulost omlátili o hlavu hned na hraničním přechodu.

Snoubenci pozvali především kolegy z nemocnice. Jejich svatba byla už dva měsíce předem nahlášena v systému a měla své políčko na tabuli s rozpisem služeb. Všichni z oddělení navíc byli obesláni jak e-mailem, tak poštou.

Dorazil mladičký Christos, než pak odjel na měsíc domů do Řecka. Přijel i primář a ještě čtyři další kolegové. Byli v Erlangenu dohromady docela mladým týmem; průměrný věk na jejich oddělení byl 37 let, což se vědělo zcela přesně, stejně jako se to spolu s dalšími údaji vědělo o každém jiném oddělení a o nemocnici v celku. Klinika zaměstnávala hned několik lidí jen kvůli tomu, aby o takových a podobných datech měli přehled a aby z nich následně vykouzlili něco, co mělo následně dokazovat něco pozitivního.

Co většinu svatebních hostů překvapilo, nebyl ani tak interiér klubu Robert Johnson, jako spíše počet Mathiasových kamarádů.

Mathias působil jako introvertní mladý muž s poněkud melancholickými rysy, který se rovným dílem stará především o zdraví dětských pacientů a svůj kariérní postup. V Erlangenu s Marií žili spíše jako sólisté. Před klubem teď ale na Mathiase čekala celá ekipa extravagantně oblečených mladých lidí ve věku od sedmnácti do pětatřiceti. Mohly jich být tak dva tucty. Byl mezi nimi i zakladatel slavného klubu Ata Marcias.

Všichni ti mladí lidé vypadali jako Mathiasovi dobří známí. Překvapilo to i Marii. Doteď si myslela, že obskurní výlety jejího snoubence jsou docela samotářským podnikem. Na vteřinu ji napadlo, zda by na některou z těch spoře oděných dívek měla žárlit. Byly oblečené na úplně jinou příležitost než na svatbu, to však na rozdíl od obyčejnosti místa nikoho nepřekvapilo; bylo to součástí celkové coolness.

Holky na sobě měly většinou upnuté džíny, k tomu často jen horní díl plavek. Jako ozdobu si vzaly buď boa, nebo kovbojský klobouk. Celé by to mohlo působit velmi nesourodě, od šantánu přes kovboje po kosmonauty, ale nebylo tomu tak; zřetelně to všechno sjednocovala velmi pevná ruka, ale žádný diktát. Marii se zdálo, že z těch lidí vyzařuje něco suverénního, sebejistého a koneckonců i velmi pravdivého. Uměla si představit, že mnozí z nich klidně mohli studovat spolu s ní v Heidelbergu.

Nikoho z nich sice nepoznávala, to by byla velká náhoda, Maria ale dobře věděla, že tenhle svět, který jí z mnoha důvodů zůstal uzavřený, má svoji relevanci a že ho nelze jednoduše odpískat jako marnění času. Kupříkladu její Jens v tomhle světě kdysi byl až po uši. Kolikrát ji přemlouval, aby chodila s ním. Rave. Bylo to něco nového, dělo se to, bylo to totéž jako kdysi vlna free jazzu, hippies nebo punku. Stálo za to být u toho. Tak jí to Jens říkal.

Až teď, když viděla Mathiase v okruhu jeho známých, napadlo ji, jak si jsou s Jensem v jistém smyslu podobní.

Mathias to všechno zorganizoval především kvůli Mariiným rodičům, to bylo vidět ihned. Neustále Sebastiana s Martou kontroloval pohledem a chtěl, aby se dobře bavili. Na sobě měl pěkný oblek, těsně po obřadu si k němu nasadil kovbojský klobouk. Svítilo slunce, často pak měl na očích své sluneční brýle.

Hostina byla netradiční, odehrávala se na pontonech a na staré rezavé lodi přistavených u řeky za klubem. Neměla žádný jasný řád ani zasedací pořádek. Na pontonech stálo jen pár židlí a starých křesel. Pro občerstvení se chodilo ke dvěma food-truckům, pojízdným stánkům s jídlem; food-truck byla móda, která tehdy do Německa přišla ze Spojených států. V jednom food-trucku se vydávala thajská, v druhém eklektická fusion vegetariánská kuchyně. Byla to nálada rautu, nikoli svatební hostiny. Lidé proudili do klubu a z klubu, potkávali se na pontonech nebo na terase, kde hrál jeden z dýdžejů, druhý pak byl uvnitř v klubu. Mariini rodiče měli pravdu, když tvrdili, že svatba tohoto ražení bude cool. Všeprostupující coolness skutečně byla tím nejvýstižnějším popisem.

Do Wiesbadenu Mariini rodiče přijeli den před svatbou, Mathias jim zaplatil ubytování v hotelu Luisenhof. S Mathiasovou matkou se stuttgartští potkali ještě toho večera, to byla jedna z jejich podmínek, jedno z jejich mile sdělených ultimát. Všichni se sešli u večeře v hotelové restauraci. Mathias s Marií, Sebastiano s Martou a konečně Katharina.

Katharina pocítila trochu zklamání, když uviděla rodiče svého idola. Bylo to koneckonců pochopitelné: Marta se Sebou, jak se zkráceně říkalo Sebastianovi, představovali sklenici vody, kterou někdo chrstl na krásně namalovaný, ale ještě nezaschlý obraz jejich dcery. Rodiče Marii rozpili, rozředili, vzali jí jasné a tolik výjimečné kontury. Byli to obyčejní bohatí lidé, dobře udržovaní, štíhlí. Jejich přítomnost v Mariině blízkosti ale i přesto působila jako trvalá urážka. Katharina si nakonec pomyslela: „Ale co! Maria s nimi nakonec přece nemusí mít až tak moc společného.“

O Čechách věděli stejně málo jako jejich dcera a omlouvali se za to. Jednou byli v Praze, nějak brzy po pádu železné opony, snad ve třiadevadesátém. Dobře samozřejmě znali Českou filharmonii a české skladatele, především Dvořáka a Janáčka, který tehdy šel do módy, mimo jiné i díky Milanu Kunderovi, o kterém stuttgartský pár také věděl.

„Co ale vlastně nevíme, je tohle,“ řekl Seba, když čekali na předkrm. „Jak dobře vlastně znají Českou filharmonii… sami Češi?“

Bylo vidět, že se mu o tom mluví jen těžko. Měl málo znalostí a nechtěl nikoho urazit.

„Myslím to tak,“ pokračoval. „No, ve Stuttgartu za lístek platíme hodně přes padesát euro… Chápu, že u vás doma lístek musí stát méně,“ řekl a ukázal přitom přes stůl na Katharinu. „Kvůli nízké kupní síle, kvůli komunistické minulosti lístky nutně stojí méně. Chápu to. Ale stejně… Stočlenný orchestr přece nemůže hrát Dvořáka za jedno euro… Nebo za zlotý? Omlouvám se,“ řekl, zatímco na vidličku nabíral první sousto carpaccia. V jeho němčině byl stále rozeznatelný italský přízvuk.

„Koruny,“ upřesnila Katharina. „Jako měli v Rakousku kronen, před eurem a před šilinkem… Pro Čechy je jejich filharmonie a vůbec česká hudba něčím jako národním stříbrem, pokud vím,“ pokračovala jediná česká rodačka u stolu. „Pivo a česká hudba, hokej, to jsou zdroje národní hrdosti. Smetana kupříkladu vůbec neuměl česky, to se málo ví. Křtěný jako Fridrich, zámožná rodina, údajně česká, de facto ale Němci, konvertité na němectví… Smetanovo vzdělání, společenský život, to všechno se dělo v němčině a Smetanovi to vůbec nevadilo. Česky se začal učit ve čtyřiceti. Zahrabal se v provinčním Göteborgu, ve městě ještě provinčnějším, než byla Praha, a najednou chtěl domů. Viděl, že se doma něco děje, viděl národní obrození, tu konjunkturu, a hned začal v dopisech domů sondovat… Jak se to nebo tohle řekne česky, hlavně ale sondoval, co by z jeho případného příklonu k té podivuhodné národní věci mohlo kápnout. Pomaličku se na tu češtinu začal dívat! Psal a mluvil, zneužíval k tomu, koho mohl. Do deníku si někdy v březnu 1861 napsal, to umím nazpaměť – nemůžu se zahrabat v Göteborgu, moje hudba se musí dostat mezi lidi. A teď pozor. Jeho deníkový zápis končí touhle pozoruhodnou větou: Proto jen ven do světa, a to co nejdřív…! Ten svět, to se týkalo Čech, představte si… Utíkalo se nejen z Čech a z češtiny, ale i opačným směrem… Alfons Mucha udělal docela slušnou kariéru v Paříži, skrze plakáty se Sarah Bernhardtovou, v pětačtyřiceti se ale vrátil domů a po dalších patnáct let maloval za peníze z amerického grantu Slovanskou epopej. Podle všeho vášnivě a s upřímným zájmem. Nebyl to žádný nýmand, klidně mohl dělat kariéru venku, jeho návrat nebyla z nouze ctnost… Vrátil se mimo jiné i proto, že cítil vůči své vlasti povinnost, byl to svobodný zednář. Krom toho ale určitě měl ještě i jiné, pro vás těžko pochopitelné důvody.“

Katharina se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Jako totiž vy Němci máte své temné houštiny kolem Rýna, mytologii, která ale není jen mytologií… Tak mají své houštiny a mohyly i Češi. I z jejich mohyl přitom tečou proudy obětní krve, i jejich jádro je kruté, incestní… Češi o sobě někdy rádi tvrdí, že jsou holubičí povahy. Myšlenka pochází tuším od Palackého. Tohle tvrzení o holubičkách ale ve skutečnosti není ničím jiným než jednou z houštin, ve které se schovává ta smějící se bestie.“

„To o Češích říkal Hitler,“ doplnil s gustem Mathias.

„Hitler?“ zeptala se Marta, jako by se přeslechla.

„Heydrich,“ odvětila Katharina. „Hitlerův zastupující říšský protektor. A podle Mathiase měl pravdu, když to řekl. Češi jsou podle Mathiase nebezpeční. Náš český útok na Německo prosím pěkně spočíval v tom, že Češky do Německa přijely roztáhnout nohy. Podle Mathiase.“

„Matka je nietzscheánka,“ řekl Mathias. „Proč jsi to vlastně ne­udělala jako Mucha, mami? Proč jsi se jako Mucha nevrátila domů? Když se ta Schrödingerova krabice otevřela? Proč jsi dělala mrtvou Češku? Misi jsi v Německu splnila, ne?“

„Protože jsem tomu volání odolala. Protože jsem líná,“ řekla. „Třeba ale jednou zaslechneš to volání ty, Mathiasi, co říkáš.“

„Už ho zaslechl,“ řekla na to pohotově Maria. „Každé ráno mašíruje! Třeba mašíruje k domovu, k Čechám… K vašemu domovu,“ řekla teď trochu zmateně a podívala se na Katharinu.

„Udržuje se v kondici,“ dodala ještě rychle Maria kvůli svým rodičům. „Psala jsem vám o tom, ne? Ovesné vločky, procházky…“

Seba kývl. Z jeho tváře přitom šlo vyčíst, že jeho preferovaný životní styl byl jiný. Sám měl na svůj věk velmi dobrou postavu, i on se nějak musel udržovat v kondici. Ale s pomocí té prušácké vůle, kterou ihned odhadl v Mathiasovi? Něco takového v něm instinktivně vzbuzovalo nedůvěru. Seba svým způsobem před podobnými náznaky musel být na pozoru už od chvíle, kdy přejel Alpy a usadil se ve Stuttgartu.

„Pokud jde nějaký národ označit za smějící se bestie, pak jsou to podle mě Němci,“ řekl teď Seba lehkým konverzačním tónem. „To se samozřejmě netýká tebe, miláčku,“ dodal a pohladil láskyplně Martu po ruce.

„Ale obecně,“ pokračoval, „obecně to trochu platí. Zvlášť tedy v severním Německu. Nás přes ty hory spojuje katolictví, Itálii s jižním Německem, občas si dopřejeme něco pěkně barokního. Ale ta protestantská strohost… V Berlíně, v Brémách, v Hamburku, znám to… Krom toho u nás v Mercedesu jsou všechny top manažerské pozice obsazené Němci ze severu, právě třeba z Berlína a Hamburku. V podstatě nám seveřané ten Mercedes ukradli, když to řeknu stručně,“ řekl a zasmál se. Bavilo ho o tom nahlas přemýšlet.

„Je to vidět i na designu,“ navázal hned. „Sever diktuje, co má údajně být německé. Všechna ta přísnost, všechno, čemu říkáte minimalismus, čistý a jednoduchý design, to všechno je sever, jejich diktát… Pro mě třeba je mnohem němečtější Bavorsko, mám ho i mnohem radši. Policajti v Bavorsku chodí bez čepic, nechávají je v autě, nesalutujou, zdraví Grüß Gott, podávají ruku a představují se. K uniformě si klidně vezmou vlastní kalhoty a neslužební boty. Na obědy chodí v civilu… Policajti na severu přísně drží předpisy, čepice, salutování… Instinktivně z toho mám strach!“ řekl Seba žoviálně. „Mám z toho strach a mám strach, že mě naši top manažeři přerazí, když na novou cé třídu propašuju trochu baroka, trochu Itálie, trochu…“

„Špíny, je to tak?“ skočila mu do řeči Katharina. „Je to tak, ne? Máte na mysli špínu, obecně, že ano?“

„Grácie,“ řekl Seba. „Trochu něčeho, co nemá důvod. Trochu radosti ze života… Plezíru… Třeba jako zapálit si cigaretu,“ řekl, sáhl do kapsy pro krabičku a zapálil si.

„Je to nezdravé, ale bože, jaký požitek!“ pověděl a nadšeně potáhl. „Tahle nová generace už ale nekouří,“ dodal a podíval se přes stůl na svoji dceru a budoucího zetě.

„Mathiasi? Mohl bys z fleku jít dělat do Mercedesu. Do toho, co nám ukradli, synku,“ řekl Seba. „Skutečný minimalistický německý design!“

„Který vám přinášejí ti skutečně praví přísní nacisté!“ dodala Katharina, načež se tomu vtipu se Sebou společně zasmáli.

Katharina pak u hlavního chodu přemýšlela, kde na téhle ose mezi absolutním zdravím a Sebovým „la dolce vita“ stojí Maria… Kolik asi měla mužů? ptala se Katharina v duchu. Měla i Maria svého Clemense, nebo na něj teprve čeká…? Dělají to s Mathiasem tvrdě? Nebo láskyplně…? Nechává si Maria jeho sperma na břiše, nebo ho hned utře? Slízne ho ze svých prsou? Nebo jí ho Mathias podá na svém ukazováčku? Ukápne při tom trocha a zasmějí se tomu…? Zavrčí nad tím Maria…? A nechá si to dělat do zadku? A hlavně – řekne si jí on o to?

„Teď jste si do života v každém případě pustili trochu češství, Sebastiano. Trochu českosti,“ řekla Katharina, když jim číšník odnesl talíře. „To může působit ozdravně. Nebo naopak… Vlastně, ozdravně ve smyslu útěku před zdravím, viďte?“

„Slovanská epopej?“ zeptal se Seba. „Myslíte ty houštiny a ty… Mohyly zbrocené obětní krví, nebo jak jste to říkala? No uvidíme… Ještě ale máš čas, Marie, rozmysli se dobře s tou svatbou, il mio amore…? Houštiny, slyšíš…? Temno, koťátko moje, temno, la luce mia!“

Vtipu o německém designu a o nacistech se smála jen Katharina se Sebou. Teď se smál celý stůl včetně Mathiase.

Setkání pak mělo drobnou dohru druhý den na svatbě. Tu nakonec všichni vnímali jako povedenou. Bavili se a měli pocit, že se účastní něčeho výjimečného. Od řeky byl krásný výhled na Frankfurt, Sebastiano pronesl bezvadný přípitek, vtipný i velmi emocionální; znovu v něm o své dceři řekl, že je světlem jeho života, a Maria se pak rozplakala dojetím.

Také hudba nakonec bodovala. Hodně z hostů se jí asi bálo úplně nejvíc, když si v pozvánce přečetli o „hudebním klubu“, brzy ale museli uznat, že je překvapivě melodická a celkově decentní, včetně hlasitosti.

Marta Caiazzo a Konrád Alscher, Mathiasův primář z Erlangenu, společně v dobré náladě zrevidovali své mínění o současné populární hudbě a vůbec zábavě mladých, které zakládali především na svých zkušenostech s hudebními kanály MTV a VIVA.

„Chtěla jste to?“ zeptal se Konrád. „Ty hudební kanály? Tohle je přece mnohem lepší!“ řekl a ukázal k terase, kde už se tančilo.

„Já? Ne. Vy?“

„Ne,“ řekl. „MTV, VIVA… Člověk se o to nikoho neprosí a nevím, jak vy, ale my to doma máme na každé druhé pozici. Chci na RTL, přepínám, a přijde mi, že RTL je v obležení těch hudebních kanálů. Jako by se hrnuly tam, kam se hrnu já!“

„Přesně! Ano, je to tak i u nás ve Stuttgartu. VIVA!“ řekla a zasmála se. „Get the Clip! VIVA top fifty!“

Stejně vstřícná jako jejich hudba byla i skupinka raverů. Žádní mimozemšťané, jak si nejeden host myslel na začátku, nýbrž studenti uměleckých škol, zaměstnanci reklamních agentur a dalších kreativních odvětví, ale také lékaři nebo právníci, ačkoli těch bylo o něco méně. Rozhodující však byl výsledný společný dojem: na Mariině a Mathiasově svatbě se setkala elita. Hodně z raverů by volilo stejně jako primář z Erlangenu CDU nebo CSU, nikoli Sociální demokraty nebo Zelené, jak by si člověk pomyslel po prvním dojmu. Holka v bikinách měla k hudebnímu kanálu VIVA stejný odpor jako primář Alscher. Holka v bikinách a primář z Erlangenu měli rádi stejné značky, z aut by si oba vybrali saaba nebo volvo, případně mercedes. Jediný rozdíl byl v tom, že holka v bikinách by z různých důvodů raději chtěla veterána. Rámcem téhle exkluzivní události přitom byl nijak bohatý Offenbach.

„Gentrifikace? To, co tady teď děláme?“

Katharina otázku položila Sebovi. Stáli spolu na přídi lodi a dívali se přes řeku na Frankfurt. Slovo gentrifikace tehdy bylo módní, hodně se používalo v médiích. Ale nešlo jen o slovo. Katharina uznávala, že to slovo má také reálný základ. Nevěděla však, co přesně si o tom procesu má myslet. Intuitivně jí lezl na nervy. Ale Katharině lezlo na nervy ledacos.

„Kdysi jsem tady žila,“ řekla a ukázala za sebe. „Koncem sedmdesátých let. Byl to tehdy rudý Offenbach. Dělníci, budování, pivo, pořád následky války, ale i tenis. Víte, co to je, ta gentritikace?“

„Konečné vítězství nepracující třídy?“

Zasmála se. „Dlouhé peníze,“ řekla. „Na jedné straně dlouhé peníze, které lezou z center a ze satelitních měst do těch zón mezi městem a satelity. A vedle toho start-upy a internetoví nouveau riche.“

„Cítím se tady jako v Davosu,“ pokračovala. „A to je určitě teprve začátek. Mám dojem, že kdyby zítra vypukla válka a začaly nám na hlavu padat bomby, tak si pustíme tuhle hudbu a v klidu zemřeme. Ta energie, která tady byla tehdy, když jsem v Offenbachu žila, ta už tady není.“

„Nevím, jestli to s tím nějak souvisí, ale moje dceruška si právě sundala boty. Podívejte se na to. Srdce moje! Sundala si boty. Naštěstí. Bylo to až do teď trochu trapné, mám pravdu?“

„Její výška?“ zeptala se Katharina. „A vedle ní… Menší výška mého syna? Tak to myslíte?“

Seba kývl.

„Chtěl bych slyšet ten jejich rozhovor, když vybírali, co si vezmou na sebe,“ řekl. „Musela na svatbě mít boty na podpatku, to je jasné. Ale výška toho podpatku? Nedivil bych se, kdyby strávili doma dlouhé hodiny licitováním! Kdo bude vypadat lépe, ona, nebo on…?! Bohužel v tom byla nepřímá úměra a v moci to celé měla ta cara mia. Ona mohla obětovat kus své krásy, kus svého podpatku. Neurazte se, ale Mathias – velmi sympatický mladý muž, my z té svatby máme velkou radost – ten musel jen čekat, modlit se… Vyrůst už asi nemůže. V téhle jedné drobnosti ho prostě držela pod krkem, ne?“ řekl Seba a zapálil si další cigaretu.

Jejich rozhovor pak pokračoval ve třech. Marta už s doktorem Alscherem probrala německé hudební stanice, Sebovi se stýskalo, a dokonce i trochu žárlil. „Pojďme za mojí Martou,“ navrhl a zlehka se při těch slovech dotkl Katharininých zad. „Ťapá tady bosá, koťátko naše,“ řekl Seba své ženě. „Vidělas?“

„Donutil ji k tomu,“ odvětila Marta. „To nevíte?“ zeptala se s údivem.

„No, donutil ji, to asi není nejpřesnější,“ opravila se. „Ale… Požádal ji o to, řekněme… Fakt jste to neslyšeli? Postavil se na to místo dýdžeje tam na terase, asi už v sobě měl pár piv, a do mikrofonu pak pronesl takový improvizovaný projev… Že začíná volná zábava a život,“ pokračovala Marta. „A aby si jeho novomanželka konečně sundala ty nepohodlný boty.“

„Chtěl z ní mít jednu z těch… rave… techno holek,“ navrhla Katharina.

„No… Já si myslím,“ řekla na to Marta, „že tohle asi spíš bude ta vaše příměs, ne? Jak jste o tom mluvila včera. Ty mohyly s krví a to ozdravení… Tak jste to říkala?“

„Jojo, ozdravení skrze špinavý bosý nohy mýho koťátka,“ řekl na to opět s humorem Sebastiano.

Později si ale s dcerou promluvil docela vážně, když byli chvilku o samotě. Znovu jí popřál hodně štěstí a znovu jí za příklad dal své povedené manželství. Maria mu znovu potvrdila, že je všechno v naprostém pořádku a že je šťastná. V jejích slovech nebyla ani stopa smutku či melancholie.

„Těším se zas do práce,“ řekla mu a políbila otce na tvář.

Měla pravdu. V těch následujících měsících a letech se nestalo nic hrozného. V listopadu odjeli na kratší svatební cestu do Vietnamu. Ani v nejmenším jim přitom nevadilo, že v tomhle směru opět jdou s módou; nehleděli na to. Brali si, co se jim nabízelo a o čem si mysleli, že se jim to bude líbit. Neměli čas na spekulování a fakt, že ve výsledku žili velmi cool a trendy život, byla jen shoda okolností, výsledek plynutí s jedním z proudů.

Ve Vietnamu se také poprvé vážně bavili o dětech. Marii bylo sedmadvacet, jemu o rok méně. Byl to věk na děti? U čerstvých lékařů? Maria upřímně řekla, že ještě po dětech netouží. Byl to Mathias, kdo argumentoval spíše pro. Brzy ale přistoupil na její návrh: ve třiceti. V jejích třiceti neboli za tři roky. Do té doby se budou soustředit na práci (mezi sebou nikdy nemluvili o kariéře), o dítě se pak budou starat společně a klidně je možné, že na rodičovskou dovolenou půjde Mathias. Takto o tom mluvili, i v tomto chtěli případně jít s tím razantním proudem, ve kterém se shodou okolností ocitli.

Mysleli si, že jsou typičtí liberálové. Měli rádi své svobody, ale i výsady. Kupovali bio potraviny, žili eko-friendly, pokud to šlo. Kupovat fair trade produkty, když si zašli třeba do kavárny, to pro ně byla úplná samozřejmost; ve skutečnosti jim nic nedalo méně práce než tahle pomoc lokálním farmářům. Bio potraviny kupovali v BILLE a v REWE; návštěvy farmářských trhů by jim bohužel zabraly nepřijatelně moc času, a u lékařů se navíc tak trochu počítalo s tím, že jim svět tenhle drobný prohřešek snadno odpustí. Když pak v roce 2007 společnost Tesco v Norimberku a okolí začala s prodejem potravin online a s jejich dovozem až před dveře zákazníka, Maria s Mathiasem byli jedněmi z prvních, kdo si stáhli mobilní aplikaci.

12.

Dva roky po svatbě Maria přišla s nápadem přihlásit se na misi Lékařů bez hranic.

Byla to dobrá věc, obecně uznávaná. Údaj o spolupráci s Lékaři bez hranic se navíc dobře vyjímal v životopisu, což byl ten úplně nejprostší fakt, který nikdo z doktorů nezapíral. Pokud by za Marií někdo přišel s objevem, že v souvislosti s jejím rozhodnutím jít pomáhat odhalil jakési pravdivé egoistické zákulisí lidské morálky, à la Nietzsche, Marie by si jen nevěřícně poklepala na čelo. Lékaři jsou speciální lidský druh: lékaři totiž skutečně zachraňují lidské životy. Většinou to jsou velmi schopní lidé. Jakékoli nařčení z falše, které by možná zcela zdrtilo maličkou Frauke z kulturologie, se od lékaře či od lékařky odrazilo jako kulička hrachu. Spojit se na chvíli s Lékaři bez hranic ve finále pro lékařku nebylo nic jiného než třeba koupit si v kavárně fair trade kávu.

Větším problémem bylo, že Mathias nesouhlasil. I on už za sebou měl první atestaci, teď se připravoval na druhou, a jeho prioritou bylo odejít z Erlangenu někam do většího města. Snil o Hamburku nebo o Lübecku. Měl rád větrné přímořské podnebí severního Německa; jižního slunce si vždy na další rok užil v létě o dovolené. Pomalu chtěl Marii usadit na její pozdější trvalé adrese, tam, kde porodí a bude se starat o děti, pleny a dětské postýlky.

Tohle se za ten poslední rok změnilo. Ještě to sice nepadlo nahlas, Mathias ale už po roce věděl, že doma s dítětem nezůstane. Vedl ho k tomu prostý fakt: skutečně byl na klinice lepší. Měl lepší výsledky, vyšší odbornost, více publikoval. Když někdo chtěl konzultovat, včetně primáře Alschera, obrátil se na Mathiase, nikoli na Marii. I plat měl Mathias o něco vyšší, což souviselo s jeho vyšším Hirschovým indexem, který souhrnně měřil publikační činnost a citovanost.

Maria ale chtěla na misi Lékařů bez hranic a v Norimberku, kde stále bydleli na původní adrese, se jí líbilo. Stěhování někam na sever nebylo v jejím zájmu. Z Norimberku to měla mnohem blíž k rodičům, pouhé dvě a půl hodiny autem, a také za nimi pravidelně jezdila, vždy si vyšetřila trochu času. Mathias tak ob jednou jel s ní, s Mariinými rodiči si docela dobře rozuměl.

Nakonec z toho byl jejich první drobný spor. Maria si však stála za svým, vlastně ho po kratších peripetiích postavila před hotovou věc: přihlásí se na misi a v polovině září odjede. Pohovor v assess­ment centru Lékařů bez hranic pak bez problému zvládla a v září skutečně odjela na tři měsíce do Čadu. Součástí její mise byla pediatrická a porodnická péče, zčásti i zapojení se do programu na léčbu podvýživy. Mathias ustoupil, přestal z toho dělat velkou věc. Svět se přece za tři měsíce nezboří. Byli ve spojení přes Skype, psali si e-maily. Na Vánoce měla být doma.

Někdy v polovině listopadu ale Mathiasovi po Skypu řekla, že v Čadu zůstane až do konce ledna. Měla pro to dobré důvody. Bylo jí tam třeba. O nic jiného prý nešlo.

„Přijedu za tebou,“ navrhl.

Byl to bláznivý nápad, navíc v rozporu s kodexem organizace, kterým by se Maria měla řídit. Čad nebyl místem pro trávení vánočních svátků. Chtěla mu ale dokázat, že nemusí žárlit nebo mít jakékoli jiné obavy. Navíc jí přišlo fér, že tentokrát ustoupí ona.

Domluvili se, že se v podstatě potají potkají v hlavním městě N’Djameně. Našli vhodný termín. Mathias měl zůstat čtyři dny, ona ho může na dva dny navštívit.

Hned si od Air France koupil let z Frankfurtu do N’Djameny s přestupem v Paříži. Online si v N’Djameně zarezervoval pokoj v hotelu Mercure Le Chari. Překvapilo ho přitom, jak luxusně hotel působil na fotografiích, víc se ale o čadské hlavní město a jeho hotely nezajímal. Jel do Afriky kvůli Marii, nic kolem vlastně vůbec neviděl a nechtěl vidět. Tehdy, když se s Marií seznámili, tehdy to možná nebyla tak úplně pravda, ono rozestoupení se světa, o kterém Mathias mluvil, zatímco byl ještě pořád pod vlivem drog z předchozího večera. Teď to ale pravda byla, tentokrát se kolem Marie svět, nebo aspoň jeden kontinent skutečně rozestoupil. Afrika to navíc Mathiasovi zásadně ulehčovala; neměl o ni žádný zájem, chtěl jen ve zdraví pobyt v Africe přežít. Zbytek jeho mise byl jasný: zavřít se na hotelovém pokoji a vnímat blízkost své manželky.

Maria si už dlouho dopředu zajistila dopravu z městečka jménem Am Timan v jihovýchodním Čadu, kde působila. Do N’Djameny to přitom měla víc než sedm set kilometrů, jedenáct hodin cesty, pokud všechno šlo dobře. Bylo to velmi komplikované a vysilující, jiné řešení však neexistovalo. Mathias sám se po Čadu přepravovat nemohl. Země byla čerstvě ve válce se sousedním Súdánem a pro někoho, kdo se subsaharskou Afrikou neměl žádné zkušenosti, a navíc ani nemohl využít ochrany a know-how velké mezinárodní organizace, což bylo ještě důležitější, pro někoho takového se návštěva Čadu skutečně omezovala v podstatě na bezprostřední okolí jediného čadského mezinárodního letiště.

Osmnáctého prosince 2007 sedl v zimní bundě ve Frankfurtu do letadla a za deset hodin přistával v N’Djameně, kde bylo přes třicet stupňů a na nebi ani mrak.

Jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byla co nejkratší cesta do hotelu. V Africe nikdy nebyl a nikdy po tom netoužil. Černý kontinent pro něj prakticky znamenal slony a safari, epidemie, nahé křováky, náušnice a dřevěné ozdoby, plus jako třešinka na dortu ti vytrvalostní běžci, kteří vyhrávali maratóny po celém Německu. Mathiasovi vždy připadalo, že si doběhli pro peníze a pak zas rychle odběhli někam pryč. Tohle byl vrchol inteligence, který byl Africe a Afričanům schopný přiznat: byli rychlí a věděli, kam si zaběhnout pro peníze a jak zas rychle beze slova vypadnout.

Hotel nakonec vypadal ještě lépe než na fotografiích. Sotva prošel otočnými dveřmi, příjemně ho osvěžila klimatizace. V lobby na stěnách visela typicky evropská plátna v evropských rámech a v tlumených barvách. Do jejich středů pak na plátno někdo zavěsil africké masky. A podobně působil i celý hotel: jako evropský rámec pro něco, co se na tomto malém hotelovém prostoru podařilo zkrotit.

Spolu s klíčem se mu na recepci dostalo i diskrétní nabídky: „Pokud by chtěl monsieur společnost, ať se na mě neváhá obrátit.“

Mathiasovi to přišlo jako dobrý vtip. Jak koloniální tón recepčního, fráze, o které by si Mathias nemyslel, že ji ještě někde lze zaslechnout, tak především představa, že by si objednal nějakou čadskou nebo kamerunskou prostitutku. Znělo to jako z jiné planety, něco úplně mimo. Nejen kvůli epidemii HIV, nejen kvůli stovce dalších epidemií. Prostě tak vůbec.

„Ne, díky, jste moc milý,“ řekl a vzal si od recepčního elektronický klíč.

Pokoj už byl trochu horší, provinční. Zkusil dvojpostel. Čekala ho jedna noc o samotě. Maria měla přijet druhý den někdy pozdě odpoledne.

Až do večera nevylezl z hotelu. Měl k dispozici zahradu, bazén, restauraci a internet. Pokud by se ho někdo zeptal, co víc si může přát, odpověděl by úplně popravdě, že nic. Nebyla by to jen fráze. Prostě měl všechno, co chtěl a potřeboval. O tom světě venku ne­uvažoval, nevěděl o něm. Poslal kolegům z kliniky několik fotografií; pokoj, lobby, jídelnu. Vyfotil se před bazénem a vložil fotografii na Facebook. Účet měl už asi dva roky, příspěvků však na svoji zeď dával jen málo. Když už, pak se chlubil, ale nijak křečovitě. Jeho život vypadal dobře i v realitě. Facebook byl jen jeho přibližným odrazem, záznamem toho, co na jeho životě v podstatě bylo spíše méně zajímavé.

Většinu času nakonec ale trávil u bazénu s prací. Studoval článek  ze svého oboru v posledním čísle časopisu The Lancet.

Co se týkalo kuchyně, až v restauraci u večeře mu došlo, jaké měl štěstí, když se Maria rozhodla pro bývalou francouzskou kolonii a on sám pak pro hotel patřící pod mateřskou společnost AccorHotels. S jídlem měl obecně mimo domov starosti. Objednával si kvůli dietě prakticky pouze dušenou nebo smaženou zeleninu. V jeho čadském hotelu byla naštěstí tak na tři a půl hvězdičky z pěti, na Čad velmi slušné. Mathias to dokonce řekl číšníkovi, který odnášel prázdný talíř. Mluvil s ním anglicky a vychutnával si při tom pocit, že on sám je Němec, nikoli Francouz, a že tudíž na jeho rukách pro tentokrát v podstatě nelpí koloniální ani žádná jiná historická krev.

Ještě nebylo ani osm hodin večer, objednal si třetinku Stelly Artois. Neměl tušení, jestli se venku mimo hotel pije alkohol, nebo jestli je to z toho nebo onoho důvodu zakázané. Muslimská země? Myslel si, že cestou z letiště míjeli mešitu. Krk by za to ale nedal.

Když dopil, zkontroloval na telefonu svůj soukromý e-mail a podíval se na Facebook. Měl tam přes šest set přátel a jeho fotografie od bazénu za dvě hodiny od vyvěšení posbírala pětadvacet lajků. Jeden z nich byl od Marie, to vždy kontroloval jako první.

Lajky byly jedním ze způsobů, jak být v kontaktu a jak si projevovat lásku. Vůbec přitom nešlo o to, zda se Marii něco z toho, co Mathias zavěsil na Facebook, „líbí“; lajkovali si vzájemně úplně všechno. Mezi nimi dvěma spíš než o lajk šlo o přihlášení se, jako se na vojně při nástupu po vyvolání říká „Zde!“ Teď byl navíc tenhle efekt umocněný skutečností, že její lajk zazněl odněkud zpoza hotelové zdi, z jihovýchodní části té samé země. Její lajk byl jako signál přicházející z vesmíru či z hlubin oceánu do kosmické lodi, ale ze stejného vesmíru a ze stejného oceánu; tlumený, pozměněný, v základu však stále čitelný a jasný: Žiji a miluji tě!

Napadlo ho, že si dá ještě jedno pivo. V restauraci bylo jen asi patnáct hostí. Mathias odhadoval, že většina z nich jsou zaměstnanci různých nevládních organizací a lidé z OSN, běloši i Afričané. Žádné páry, ani jedno dítě. Jen muži a ženy, sólisté, kteří spojují síly na záchranu téhle už dlouho zkoušené země.

Ohlédl se a zamával na číšníka, objednal si. Byl to Afričan, stejně jako byl Afričanem hotelový recepční. Mathiasovi to přišlo přirozené, že mu pivo nosí Afričan, byl přece v Africe. Zároveň by se asi ale cítil o něco lépe, pokud by si mohl objednat u nějaké mnichovské selky. Přišlo by mu to korektnější, příjemnější pro všechny. Zaměstnávat na takových služebných pozicích černochy, to mu připadalo jako zbytečné riziko. Neuměl by to lépe vysvětlit. Prostě by řekl, nestojí to za to, nechte si černochy na posty právníků a lékařů, vyhněte se zbytečným kontroverzím.

Byl znovu na Facebooku, když před ním přistála sklenička. Trhl sebou. Zvykl si už na číšníkovu ruku, svalnatou, mužskou.

„Thank you!“ řekl pohotově.

Odložil telefon a podíval se, co se děje.

„Váš kolega už skončil?“ zeptal se. „Díky! A na zdraví!“

„Na vaše,“ odvětila a usmála se.

Na sobě měla laciný kostýmek se jmenovkou, nic fajnového.

Mathiasovi na vteřinu bleskla hlavou vzpomínka na retro kohoutky v koupelně v jeho hotelovém pokoji. Měly působit jako vybavení z počátku minulého století, přestože hotel mohl být postavený tak někdy v sedmdesátých letech. To její oblečení působilo podobně. Unaveně, rezignovaně. Odkazovalo k zašlé slávě, která téhle zemi přinesla jen bolest.

„Sylviane, je to tak?“ řekl a snažil se znovu přečíst její jméno. Oči mu ale od jmenovky neustále ubíhaly o něco výš, k holé kůži v jejím výstřihu.

Nevěděl, kde má její kůži očima lovit dřív, zda nad jmenovkou, nebo spíše na jejích rukách, které během konverzace sepnula před tělem.

Mohlo jí být kolem dvaceti, neuměl to odhadnout. Byla štíhlá, šlachovitá, kolem sto sedmdesáti centimetrů. Prsa podle všeho nic moc, co do velikosti. V celku však dokonalá, větší prsa by byla jen na škodu.

Mathias měl pocit, že mu její kůže vypráví temnou ságu, nekonečný proud vět, přerušovaný vždy jen na vteřinu tečkami jejích čistě bílých zubů. V zásadě totiž šlo o její kůži, ne o postavu. Její kůže byla mnohem tmavější než ta Mariina, zároveň však i jakýmsi velmi záhadným způsobem čistší, hladší a lesklejší. Mathias si byl jistý, že v téhle kůži, pokud by zůstala takto vypnutá a pokud by si zachovala přesně tutéž barvu, by klidně i jakákoli jiná figura vypadala stejně dobře; i krychle, napadlo ho. A také výsledek by pravděpodobně byl stejný: extrémně silné vzrušení. Takové, jaké nezažil od doby, kdy se jako osmnáctiletý vracel do Berlína po smrti svého otce.

Stejně jako tehdy, i teď musel odejít na toaletu, kde se poté v duchu se Sylviane pomiloval. S její kůží. S černou kůží. Nebo možná ještě s něčím, co bylo obecně černé kůži nadřazené. Možná nakonec vůbec nešlo o Sylviane, ne, samozřejmě že ne. Sám to tušil, ale ejakulace ho z nejhoršího vysvobodila.

Pivo ani nedopil a bez jediného ohlédnutí se vrátil na pokoj.

Druhý den u snídaně pak už Sylviane neviděl, ani u oběda. Odpoledne si lehl k bazénu a čekal na Marii. Psali si, věděl, že cesta zatím probíhá dobře: „Pokud to takhle pujde dal, jsem v pet u tebe v hotelu.“

Tak zněla její zpráva a platilo to. I v tomhle si byli velmi podobní. Bylo na ně spolehnutí, dokonce i v extrémních čadských podmínkách.

Jejich láska by pak po Mariině příjezdu mohla leckoho zklamat. Nevypadala tak vášnivě jako na Facebooku a v textových zprávách. Jejich přivítání vůbec neodpovídalo tomu, co kvůli setkání museli překonat, co riskovali, kolik peněz vydali. Air France si za zpáteční letenku účtovala sedm set euro.

Tomu způsob jejich přivítání skutečně neodpovídal. Zároveň to ale byl přesně jejich styl. Byli takoví od začátku a rozhodně to neznamenalo, že se nemilují. Mohli třeba i působit odměřeně, až křečovitě, jejich láska zároveň ale klidně mohla být stokrát silnější než v případě nějakých hysterických Řeků. Mathias a Maria věřili spíše na závazek a na vůli než v prázdná gesta. Láska pro ně byla lidským dílem, nikoli však uměleckým lidským dílem, jako tomu mohlo být v případě jižanských národů, nýbrž spíše technickým lidským dílem. Moci se spolehnout jeden na druhého, podporovat se, být si věrní. V to oba věřili. Spojit se a posílit se tím. Jejich láska nebyla a neměla být těžká. Mezi jejich láskou a nenávistí neměla být jen tenká hranice, takovému konceptu v hloubi duše nerozuměli. Smysl jejich lásky byl jasný: odsunout s její pomocí ze života tíži a nenávist a moci se soustředit na práci. Zní to extrémně, málokdo by se pod to podepsal. Oni dva ale ano.

Funkčnost takového konceptu stála a padala s vytvořením dojmu vzájemné upřímnosti. Mathias to věděl. Sotva se po Mariině příjezdu poprvé pomilovali, řekl jí o svém prakticky jediném čadském zážitku. Jen to finále v kabince na toaletě vynechal:

„Nikdy jsem v sobě netušil otrokáře nebo nějakého tyrana, ale asi ho v sobě mám. Samozřejmě úplně u ledu a nefunkčního,“ řekl jí.

„Myslím si ale, že nic jiného to být nemohlo,“ pokračoval. „Prostě mě vzrušovala ta představa podřadnosti, která je člověku vydaná na pospas… Špína, černá kůže… Zní to hrozivě, v životě by mě nenapadlo, že to pořád někde mezi námi existuje, nebo dokonce v nás, ve mně, ale asi jo… Naštěstí jsme to sesadili a zbavili funkce. Ale je to tam,“ řekl a ukázal rukou někam do svého nitra.

Leželi nazí v posteli. Klimatizace běžela, v pokoji bylo příjemných dvacet stupňů. Mathias dlaní majetnicky sevřel její krásné rameno. Pak povolil a pohladil ji. Miloval její kůži a řekl jí to. Zároveň ho ale trochu znepokojovalo, že za ty tři měsíce trochu zestárla. Nevěděl, jestli je to jenom jeho dojem, nebo fakt, ale prostě se mu zdálo, že Mariina kůže je po vysilujících třech měsících v Čadu unavenější, už ne tak pevná. Týkalo se to tváře i rukou. Jako by Mariina kůže využila téhle cesty do Afriky k tomu, aby v devětadvaceti řekla, už dost. Jako by se rozhodla, že začne uvadat.

Maria zatím pokračovala v jejich rozhovoru o Afričanech.

„Tady je to vidět všude,“ řekla. „Bohužel. Není způsob, jak to změnit. Jsou černí, jsou. Jejich život má menší cenu. Jde to dokázat, změřit to. Bude to znít hrozně, ale to, co tady dělám já, to je doma veterina.“

Druhý den ho vzala do města. Důsledky války byly dobře vidět i během jejich krátké procházky po centru. Čadské hlavní město leží v podstatě na hranici s Kamerunem, kde se tisíce čadských, ale i súdánských válečných uprchlíků snažili najít bezpečí. Do sousední země přitom často utíkali právě přes N’Djamenu.

„V Čadu se před čtyřmi lety začala těžit ropa, čekala je prosperita,“ vysvětlovala Maria. „Místo toho ale začali další občanskou válku.“

Mathias se snažil poslouchat, ale nedařilo se mu to. Celá N’Djamena, sotva vyšli z hotelu, pro něj byla prostoupena sexualitou. Masem, kůží, tkáněmi, ale i násilím, podřízeností a tušenými válečnými příběhy, které teď Mathiasovi nepochopitelně splývaly s příběhy sexuálními. Vzrušovaly ho nespravedlnosti, které se musely dít zdejším ženám, i těm úplně nejmladším. Války se vedou kvůli bohatství, v případě Čadu jde zřejmě o ropu, jak mu vysvětlila Maria. Zároveň jsou ale vždy i válkami s ženou, proti ženě, proti ženskému principu. A najednou mu došlo – co Maria a místní? Pokud na ni kdy žárlil, když myslel na její pobyt v Čadu, vždy při tom myslel na nějaké doktory ze Švédska, z Kanady, ze Spojených států, nebo na nějakého Jihoameričana à la Fidel Castro. Až teď si uvědomil, že Maria by klidně mohla zažít úplně totéž, co on zažil se Sylviane.

Ta představa ho znovu silně vzrušila. Až teď byla sexualita skutečně všude. – Ale odtáhnout Marii někam na záchodek?

V rychlosti se na ni podíval. Zrovna šli kolem postmoderního věžáku čadské centrální banky. Byla to brutalistní, velmi neforemná stavba. Jako by i architektura v Čadu byla na úrovni veteriny.

Odtáhnout Marii někam na záchodek? Mariina tvář něco takového vylučovala. Měla v sobě řádnost, jistou formu předčasné dospělosti, stejně jako ji v sobě měl Mathias. Byla upravená. Knížky na stole vždy měla slícované v komínku. Připomínaly pak mrakodrapy Westend Gate ve Frankfurtu. Maria knížky neuměla rozházet všude po pokoji, jako to dokázala malá Frauke. Maria neuměla stavět tak, jak postavili čadskou centrální banku.

Počkal, až budou zpátky v hotelu.

Ráno jednadvacátého prosince 2007 odjela do Am Timanu. Už v osm ji vyzvedl řidič, shodou okolností mladý a statný černoch. Mathiasovi v čadské N’Djameně do odletu zbývalo čtyřiadvacet hodin.