Jedna

Rušnou ulicí prochází mladá žena, ačkoli ve skutečnosti je starší, než si představujete. Je jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta. Ano, lze říci babí léto, ale byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta. Slunce už nehřálo dost natolik, abyste vysedávali na lavičce v parku, ale ještě to stačilo na procházku jen v tenkém svetru. A v jednom z takových svetrů šla právě mladá žena, vážně je starší, než si představujete, po rušné ulici. Vlastně jde v kabátě… ne, ve svetru. Hm. Mladá žena šla ulicí jen v lehkém smetanovém kabátě. Bylo přívětivé odpoledne, tak přívětivé, jak si jen dokážete přívětivé odpoledne představit v jednom z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta.

Byla to štíhlá, vysoká žena, třebaže byla spíš hubená a líně vytáhlá, a její plné rty, i když si představujete zcela mylně smyslné plné rty namísto kachní protáhlé pusy, která i přes lehký úsměv budí dojem dětsky nazlobeného nafouknutí – což nyní pro potřeby vyprávění opomeneme a budeme myslet na to, že – její plné rty směřovaly koutky lehce vzhůru, do úsměvu, co byl stejně svěží jako jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo blablabla. Jen si to představte, tu vlídnou atmosféru, která se snáší na město, když vítr, ani chladný, ani teplý, ani prudký, ani slabý, cuchá její vlasy, roztančí plátěný kabát kolem jejích boků, ani oblých, ani ladných.

Chystala se přejít ulici, zastavila se na obrubníku, zahleděla se do korun stromů na protější straně. Zelené listy se měnily v žluté. Ty v oranžové. Ty v hnědé. Ty v zelené. Tentokrát se mohla usmát téměř okouzleně, jenže představit si tuhle postavu okouzlenou, to je stejné jako představit si sníh v červenci, jako představit si grizzlyho, co vás hladí po vlasech, jako představit si páry holubů tančících do rytmu samby, mohla se ale usmát téměř okouzleně, pokud přimhouříte jedno oko a to druhé radši rovnou zavřete, okouzleně, když vykročila do silnice, protože myslela na to, že tento její krok je krokem, který symbolizuje naději a odhodlání, je krokem do budoucna, v němž –

A teď to přijde! Už se to stalo! Auto ji srazilo tak náhle, že se ani nestačila ve zpomaleném záběru vyděšeně podívat na reflektory vozu. Ani jí nestačil hlavou proběhnout celý život, co by taky probíhalo, to by se jí hlavou spíš jen líně provalil kotouč smetí a prachu. Ale ani to ne. Prostě bum prásk a šlus. A žádné světlo na konci tunelu, ani chabý záblesk. Byla tuhá. A krev se poeticky rozlévala po jejím smetanovém kabátě a ani lísteček se nepohnul a svět se nezastavil a lidi se nezastavili a auto, co ji srazilo, se nezastavilo, a Země se točila a den šel dál a byl to stále stejně hezký den, stejně přívětivé odpoledne, jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta.

Probudila jsem se na gauči s hlavou vklíněnou mezi opěradlo a sedák. Vyprostila jsem hlavu, zvedla ji za pomoci dlaně tak, abych zkontrolovala, kolik je. Měla bych si zapamatovat, které z těch tří hodin, co tu mám (ve vitríně, na truhlici, na zemi), jsou nastaveny správně, protože po ránu člověk může být lehce dezorientovaný a zmatený, a i když se budí vždy přesně, skutečně bez výjimky, v tentýž čas, plus minus pět minut, pokud nezaspíte nebo vůbec usnete, už pár let, to pak zaváháte, zda je tolik, kolik si myslíte, že je, a zda jste tam, kde si myslíte, že jste. A já myslím, že jsem tam, kde mám být, tedy ve svém obýváku živá a zdravá, hurá, a myslím, že je tolik, kolik má být, tedy šest padesát dva až šest padesát sedm, teda pokud jsem nezaspala nebo vůbec usnula a pak se probudila. S chrastěním přemístím své zatuhlé kosti do koupelny, do pusy zabořím zubní kartáček s pastou a dosednu na záchod, kde se vyčurám. Pak překročím kalhotky, postavím se jednou nohou na mísu a povolím ventilek na nádržce s vodou. To je má rutina, hodlám-li spláchnout, což někdy, fuj fuj, nechutná, nechutná holka, nedělám. Zatáhnu za špagát od splachovadla, utáhnu ventilek od protékajícího záchodu, seskočím, odplivnu do umyvadla. Tradadá, zářivý úsměv herečky v reklamě na zubní pastu.

A jdem se poblít z dalšího dne.

A koupím si smetanový kabát.

Bum prásk a šlus.

Cvak-cvak. Těžko bych věděla o větší slasti po té celodenní maškarádě, po tom vycpávání si mozku plejádou otevírajících se hlav, od kulatých po hranaté, od těch se špičatými bradami po ty bez brady, těžko bych věděla o lepší slasti po tom několikahodinovém úmorném pachtění se na prknech mojí práce mezi nadřízenými, kolegy a zákazníky a jejich otevírajícími se hlavami, klap klap, na prk­nech města, kde žiju, od sámošky přes tramvaj až po poštu, na prknech, co znamenají můj svět, skoro neznám větší slast než si po tomhle dni, po dni jako každém jiném, kdy už od vteřiny probuzení odpočítávám jeho konec, skopnout boty z nohou a zahrát si své komorní vystoupení. Takže se dostavím do záře reflektorů, do kruhu ozářeného kuželem světla, kde se obklopím rekvizitami, které se po poslední inscenaci nikdo neobtěžoval odklízet. Jdu si sem předvést svou vlastní one woman show, tentokrát na prknech mého mikrosvěta, zapadnu mezi chomáče smetí, kužel světla tu už na mě čeká, míří přímo na pomyslnou značku, kam patří můj zadek a ze které se po dobu celého představení ani nehne. Je to přesně to místo tady, tady u stěny, kam už nedosahuje běhoun s tradičním béžovým vzorem a velkým ornamentem do tvaru kosočtverce v jeho středu, takový ten běhoun, co měly v bytech paničky továrníků z filmů pro pamětníky. Jeho pocuchané třásně mě šimrají na stehnech.Cvak-cvak. Přesně takhle tu chvíli sedím, před sebou láhev s levným portským a u nohou popelník s krabičkou cigaret. V jedné ruce kovový zapalovač, ten s uzávěrem, co ho palcem pořád dokola zavírám a otvírám, cvak-cvak, otevřeno-zavřeno. Je na něm z malých bílých kamínků vysázená lebka, no, některé kamínky už vypadaly. A popelník je malý kovový kalíšek vsazený do keramické kočky. A portské obvykle upíjím ze sklenky, velké a baňaté bez stopky, z broušeného skla. Zapalovač jsem vzala před časem z okenního parapetu ze záchodů v práci, popelník jsem koupila ve starožitnictví. A co se týče sklenice, už si nepamatuju, kde se u mě vzala. Buď to byl dárek, nebo jsem ji někde odcizila – to by možná objasnilo, proč mám jen jeden kus. Ale taky jsem mohla dostat úhledně zabalenou krabici se čtyřmi kusy těchhle sklenic, každá ve svém kartonem vymezeném prostoru. V hlavě vidím, jak jedna padá z kuchyňské linky a štěpí se o dlaždičky, vidím, jak druhá letí vzduchem a tříští se o stěnu, vidím, jak mi třetí klouže z ruky, když ožralá usnu na gauči. Třeba. Příběh mých baňatých skleniček beze stopky. Jen jedna zbyla. Jedna přežila. Ta nejsilnější. Zvedám tu hrdinku do výše a prohlížím si ji. Na dně je zaschlá nachová tekutina, protože tu moje statečná sklenička na mě čekala od předchozího večera. Blbý, ráda bych si do ní rozlila půl lahve, co tu taky čekala, ale ta zatuchlá kapka mě trochu odrazuje. Hm? Jak se tato mladá žena, ačkoli opravdu mrháte fantazií na představu mladší ženy, než ve skutečnosti je, rozhodne? Dolije si do zasmrádlé sklenice, nebo vstane a dojde ji vymýt? Můj vypravěč slyší ohlušující tikot hodin, který vyplnil celý prostor mého obýváku, já slyším gradující bu-bu-bu-bu-bubnování. Tikot utichne stejně jako bubny a já se napiju z láhve. C je správně. Vypravěč znechuceně mávne rukou a na chvíli se zase odklidí, já slyším ba-dam tsss, džingl, co na komorních vystoupeních laciných bavičů doprovází vydařený skeč. Očekávám i smích a potlesk z hlediště. Ale byl to špatný skeč. Takže břink bác a nic. A pak cvak-cvak.

Mám své obvyklé předměty, které používám, věci, co nosím, jídla a nápoje, co jím a piju. Nenazvala bych je oblíbenými, jen obvyklými. Aby byly oblíbené, musel by jim předcházet proces získávání obliby, proces srovnávání, při němž by si vydobyly prvenství v oné oblíbenosti. Ale to obvykle s obvyklými věcmi nedělám. Sáhnu po prvním/nejlevnějším/nejbližším k mojí líné ruce a tomu jsem pak nějakou dobu věrná, dokud nenarazím na jiné, které je v danou chvíli první/nej­levnější/zrovna po ruce. V současnosti je to tedy levné portské, mentolové cigarety, zapalovač s prořídlou lebkou, baňatá broušená sklenice, kočkový popelník. A lampa s červeným stínidlem, která zaručeně pochází z nějakého nacistického bordelu a po které se zrovna natahuji, abych ji rozsvítila, protože na město sedla tma, jak říká můj vypravěč, a vetřela se ke mně okny.

Tlumeně ke mně doléhá vyzvánění telefonu. Nejspíš z kapsy kabátu. Je to sestra, nemá cenu vstávat a dojít se o tom přesvědčit. Je to sestra, nemá cenu vstávat a přijmout hovor. Pro dnešek mám telefonování ažaž. Jako každý den. Jsem totiž telefonní operátorka. Už asi čtyři roky. Telefonistky mají prý trvanlivost tři roky, takže přesluhuju.

Nohou si přišoupnu popelník a natáhnu se po krabičce cigaret. A pak cvak, připálit, cvak. Přejedu palcem nohy kočce po oprýskané náprsence. Znovu se mi rozezvoní telefon, tak mě napadne, že moje sestra by ten popelník nenáviděla. Ona by nenáviděla celý můj byt, ale nedala jsem jí k tomu příležitost, nikdy u mě nebyla. Toho kýče a prachu by na ni bylo víc, než by zvládla snést. Koncentrace nevkusu, v tom si rochním. Moje skládka věcí, výstavka škváru, sbírka zbytečností, na kterých nikomu včetně mě nezáleží. Krámy potřebné asi jako celá moje existence. Žádné umění, žádný suvenýr, žádní nositelé vzpomínek, žádné sběratelské libůstky. Jen lapače prachu, které nakupuji a kradu. Někdy něco dostanu, ale spíš nakupuju a kradu. Spíš kradu. Skoro i na ni už se začínalo prášit, když tu už druhou hodinu v tichu místnosti seděla, říká vypravěč. Úplné ticho mi nikdy nevadí, dokud si neuvědomím, jak úplné je. Jen troje hodiny tikají, každé jinak, každé mají svůj čas a jedny občas vynechávají, dělá jim problém přehoupnout se přes tři čtvrtě na dvanáct, občasné zapraskání parket, zvuk pálícího se papírku hořící cigarety a cvak-cvak.

Probudila jsem se na podlaze v šest padesát dva, možná padesát sedm, a možná jsem se neprobudila, a první, co mě uhodilo do nosu, byl zakyslý puch rozlitého vína. Posadila jsem se a prokřupala krční páteř. Přetáhla si triko přes hlavu a hodila ho na rudý flek vsáknutý do parket vedle překlopené láhve. Bosou nohou jsem louži tričkem přešudlala a pak ho vyhodila do koše. Čas na nové triko, čas na nový zvyk. Tak, a den odznova, však to už znáte. Kartáček do pusy, čurání, ventilek, splachování. Tentokrát svou očistu doplním a zbavím se pachu vína a kouře. Do sprchového koutu seskočím rovnou z mísy i s kartáčkem v puse.

Vzbudil mě fluor v krku a studená voda. Nějakým způsobem jsem se ve sprše svezla do dřepu a usnula, můj šlofík nějakou tu minutu zabral, soudě podle vyčerpání teplé vody. Promodralými prsty jsem otevřela dvířka od sprchy. Sedm dvacet. Delší šlofík, než jsem si myslela. Zbavila jsem se toho sajrajtu v puse a vydala se do ložnice, kde jsem ze sbírky černočerných nudných slušných kousavých šatů knihovnice po přechodu vybrala jeden kousek. Vlasy ulízla za uši. K snídani jsem si dala hořké kafe a cigáro. Kručení v žaludku mi ale poroučelo denní příjem koblihy. Teď totiž snídám koblihy.

Jste to, co jíte. Jsem mouka a cukr a tuk s čímsi lepkavým uvnitř.

Přehodila jsem si přes rameno kabát a tašku a vyšla do chmurného počasí. Dozvuky léta byly tytam, říká vypravěč, léto si strč do prdele i s dozvukama, říkám já. Na rohu ulice jsem se zastavila v pekárně a koupila jednu s čokoládovou a jednu s borůvkovou náplní.

K sestře jsem dorazila lehce po páté. Hned ve dveřích mě uvítala s celou trojicí svých potomků za zády. Chuděry.

„Ty chodíš, to je skvělý,“ řekla jsem a skutečně se snažila, aby to znělo takovým tím rozjuchaným hurá tónem, za to, jak to znělo v reálu, už jsem odmítala nést odpovědnost. Marek se nejistě opíral o máminu nohu, ale s pyšným dětským výrazem se na mě při tom usmíval.

„Jsi čím dál hubenější,“ uvítala mě sestra. Proboha, jí už vážně někdo na obličej ten přemateřštělý a káravý, leč takovým tím způsobem já-to-přece-myslím-dobře, výraz nadobro přišil nebo co. Nejhorší ale je, že si ji takhle vlastně pamatuju odvždycky. Tuhle tvář měla, už když jí bylo deset.

„Ty trochu nabíráš,“ řekla jsem já. Po tomto vřelém sesterském přivítání jsem se posadila v kuchyni a čekala, než mi udělá kafe.

„Kde je?“ zeptala jsem se a začala listovat bulvárem na jídelním stole.

„Zdeněk?“ otočila se na mě a zpátky k rychlovarné konvici. Ta alchymie, co se odehrává v nádobě z plastu, si prostě zaslouží pozornost. Jsou chvíle, kdy má moje sestra tolik práce, když se sejdeme – a obvykle je to zády ke mně. „Šel na jedno.“ Šok! hlásá titulek na první straně. Přikývla jsem. Takže to bude pryč dlouho.

Přiběhla za mnou Karolína s panenkou a začala mi něco vysvětlovat s důležitým výrazem a neméně důležitými gesty. Jen jsem zmateně přikyvovala, jelikož mě zaskočilo, jak tak malá holka dokáže nasadit totožně ustaraný výraz své matky. Ještěže je sestra zády, protože se vsadím, že by jí neuniklo, jak jsem se nepatrně oklepala, jako kdybych si nalila do krku lžíci octa. Tomuhle se lidi obvykle smějí, že? Když děti nasazují dospělácké výrazy, říkají dospělácké věty, co naposlouchaly od dospěláků, dokonce i když se oblékají do máminých šatů, pokud se do nich neoblékají chlapci, tomu už se opravdu nikdo moc nesměje. Já z tohohle byla akorát nervózní a mírně zhnusená. Dokonce mě samotnou překvapovalo, že mi něco připadá tak nějak nepatřičné, to je to slovo, a mně jen tak něco nepatřičné nepřijde, ne, mě jen tak z míry něco nevyvede. Karolína mi svým lamentováním připomněla pořad, který jsem zahlédla při brouzdání kabelovkou, co jsem platila, když jsem doma ležela se salmonelózou, promítali tenkrát přenos z předávání jakési dětské miss. Celé se to odehrávalo v bohem zapomenutém jižanském městečku ve Spojených státech. Na pódiu se natřásaly holčičky, kterým bylo mezi čtyřmi a osmi lety, dětský obličej se ztrácel za tunou líčidel, dětské vlásky za bohatými příčesky. A jako by tohle samotné nebylo dost, producírovaly se po molu na podpatcích s vycpanými prsy, kroutily svými dětskými boky a posílaly lascivní pusinky do hlediště. Kolem nich věčně lítaly jejich hysterické matky, které by šlo rozřadit do tří vzorových kategorií. Jedny byly abnormálně hnusné, takže si potřebovaly kompenzovat, co samy nemohly, druhé abnormálně mladé, takže si potřebovaly kompenzovat, co samy nestihly, třetí staré bývalé miss prdelákova, co si potřebovaly kompenzovat, že už mají vše za sebou. Beztak je jasné, že všechny tři skupiny matek objíždějí tyhle soutěže z jediného primárního důvodu. Jasně, mají z toho peníze, jasně, jsou hrozitánsky hrdé, ale prd pac a pusu, je za tím něco jiného, je to snadné. Výčitky. Černé svědomí. Všechny se touhle maškarou snaží překřičet výčitky svědomí, že občas tajně litují, že kdy nějaké děti měly. Nikdy by nepřiznaly, že je aspoň v jediné vteřině, aspoň v jedné jediné slabé chvililince, kdy smradlavé od zvratek bulily nad starýma fotkama z maturiťáku, napadlo, jak by se měly, kdyby se teď mohly rozhodnout znovu.

Nemůžu říct, že bych Daniny děti neměla ráda. Nemůžu ale ani říct, že bych k nim cítila nějakou intenzivní náklonnost. Já vlastně ani nevím jak vyjádřit, co pro mě znamenají. Jak popsat, když necítíte prostě nic? Jako bych se na ně dívala a pozorovala rybky, co plavou v akváriu. Tak nějak to je. Jevím o ně tolik zájmu, jako kdyby šlo o duhovky nebo piraně – což rozhodně nebudu vyprávět sestře ani nikomu jinému. Nikdo by to nepochopil, ihned by to odepsal jako odpornost nejvyššího kalibru, protože klidně vycpěte čtyřletýmu děcku hrudník, zhuntujte mu pleť, vlasy, postavu a charakter, ale jen o nich pro rány boží neříkejte, že vám na nich sejde asi jako na skalárách. Ne že by sešlo na tom, co si lidi myslí, ale nepotřebuju úplně živit cizí negativní mínění o mé osobě. Život je bez takových starostí snazší. A o to mi jde především. Nebudu si hrát na takové to: ať si o mně kdo chce myslí, co chce. Jasně, ať si myslí, co chtějí, ale ta o číslo menší bota (rozuměj život, rozuměj metafora) je pohodlnější, když si nemyslí nic. Každopádně pokud bychom brali v úvahu, že své synovce a neteř potají přirovnávám k rybičkám v akváriu, nejstarší Zdenda by se dal považovat za mou oblíbenou rybku. Příští rok má jít do školy. Na rozdíl od ostatních dětí nežvatlá kraviny, namísto toho je občas duchem mimo. Je jiný, což naopak mé sestře dělá starosti. Vždycky jsme na tom opačně. Až příště nebudu vědět, co mám cítit, co si myslet nebo říct, stačí podívat se na Danu, pomyslet na to, co cítí, uhodnout, co si myslí, poslouchat, co řekne, a zvolit si přesný opak.

Nikdy jsem nechápala, proč si ségra uhnala všechny tři děti tak brzo po sobě. Ještě s Kuřincem. Ano, jeho jméno mi poněkud nahrávalo. To, za co se Zdeněk Kuřinec celý život styděl, v dětství se mu pro to smáli, v pubertě ho šikanovali, v dospělosti to taktně obcházeli, se stalo v mé moci rýčem do jeho ega. Šlapala jsem mu na kuří oko, abych tak řekla. Rozmazávala to slepičí hovno.

Alchymický proces dosahuje svého vrcholu. Voda se vaří, voda bublá. Pozoruju sestřina záda a vlasy stažené na temeni hlavy. Cvak. Shlédnu zpět k celulitidě zpěvaček na šesté straně.

S tím, že ji zmlátil, za mnou přišla, ještě než byli vůbec svoji. Měla nateklé oko a modřiny na rukou. Probrečela nejdřív hodiny a hodiny, než byla vůbec schopná mluvit. Do noci jsme pak plánovaly, jak ke mně půjde na chvíli bydlet a jak si hned ráno, mezitím co on bude v práci, sbalí všechny věci, co u něj má. Jenže Kuřinec nešel do práce, počkal si na ni doma. Střízlivý, s kyticí růží do její rakve. A ani ne za rok se narodil Zdenda.

„Co je u tebe novýho? Máš už konečně někoho?“ zeptala se, když mi zalévala instantní kafe a sobě čaj.

Neubránila jsem se úsměvu. Ne, nešlo ani o tu otázku. Respektive nešlo o to, co položila za dotaz, to Dana asi nehodlala vzdát nikdy – dotírat na můj osobní život. Ale to její „konečně“. Danino konečně. Významné konečně. Jestli nemůžu své sestře něco upřít, je to dar, jak do nenápadného vycpávkového slova dokáže napěchovat celý kód informací. Člověk, který ji nezná, by to nepostřehl. Není to tónem, který používá, není to výrazem, který má při tom ve tváři, již nastavuje, když přede mě pokládá hrnek smradlavé tekutiny. Pro tato její slova charakteru zároveň nic i všeříkajícího není žádný výkladový slovník. Pokaždé tím může říct něco jiného, dá se to rozluštit pouze skrze prizma kontextu, který se táhne daleko dozadu. Daleko zpátky. Jsem už tak okontextovaná, že si vždy automaticky přeložím pravý smysl sdělení. Dešifruju všechny znaky, které to dané konečně, mimochodem, respektive, možná má. A co na to já? Já jí vždy oplácím tím, že předstírám, že konečně je jen konečně, a není třeba na něj nijak reagovat.

„Jo, minulej tejden jsem s někým spala.“

Dana střelí pohledem po Karolíně, co se stoletou hadrovou panenkou v podpaží stále předvádí sestřinu zmenšenou, těžko říct, zda tragičtější nebo komičtější verzi, a potom ji pošle do pokoje.

„Bude z toho něco?“ zeptá se, když usedá naproti mně.

„Doufám, že ne, beru prášky.“

„Takhle budeš do smrti sama.“

„No jo, sakra,“ řekla jsem a vyvalila oči. To jsem si vůbec neuvědomila.

„Doplatíš na to,“ přešla Dana moje přehrávání a popadla papírový lísteček na konci čajového pytlíku.

„Rybičky nebudou.“ Naštěstí se na mě nestihla ani zmateně podívat, protože jsem se zašklebila nad tou ohavnou břečkou, co mi naservírovala. „Bože, co to kupuješ za spálenej kekel?“

„Jsi ztracenej případ,“ oddychla si a v pravidelném nahoru-dolů tahala pytlík nad hladinu vody a zase ho nořila zpět.

„Taky si myslím,“ kývnu a začnu po lžících sypat do hrnku cukr.

„Myslela jsem, že nesladíš.“

„Nesladím si jen kafe,“ řeknu s tou hořkokyselou seškvařenou pachutí stále na jazyku.

Zopakovala svou domněnku o ztraceném případu. Tentokrát beze slov.

Já si myslím totéž. Ale o ní. Dana je ztracený případ. Můj vypravěč má ruce v bok a zmateně kroutí hlavou, co mi to tu nalháváš, co mi mateš čtenáře, teď si budou klást otázku, která ze sester je teda zatraceně ten ztracený případ. On by to řekl jinak, jak ho znám, řekl by: Milý čtenáři, především je podstatné zmínit, že každá z nich považuje za onu ztracenost naprosto odlišný způsob žití. Připočteme-li k tomu fakt, že každá žije naprosto odlišný život, je tu střet dvou domněnek o dvou ztracených existencích. To by řekl. Sklapni, říkám já a ženu ho z hlavy ven, ven, ven.

„Nic jsem neřekla,“ ohradí se náhle sestra.

Řekla jsem to nahlas? „Co?“

„Co?“

„Co?“ řeknu tak rychle, až naše hlasy skoro splynou. „A ty jsi chlapa vyhrála v tombole, co?“ dodám, ať se na mé interní monology zapomene.

„To chceš bejt celej život sama?“ chytne se.

Povzdechla jsem si, usrkla cukr s kafem a připálila si. Dana společně s prvním kouřovým výdechem vstane, aby zavřela dveře a otevřela okno dřív, než cigareta stačí nasytit vzduch.

„Stejně doufám, že tě to přejde, až někoho potkáš,“ dodala.

A kdy to tobě dojde? V první chvíli jsem si nedokázala uvědomit, jestli jsem to opět nevyslovila nahlas. Dana na to nereagovala, ale to nutně neznamenalo, že jsem si to jen pomyslela.

Tramtará. Moje sestra. Moje doufající sestra. Ne, nemá cenu se jí ptát, proč proboha ona doufá v to, že někdo jiný změní názor na to, jak chce vést svůj život. To je prostě ona. Všechny názory a pohledy na život, co se vymykají jejímu chápání, jak je to normální a jak to má být, jsou automaticky pokřivené, špatné, divné. A někdy se to chudinka chvíli i snaží vážně pochopit. Proč to tak je. Lidi přece nejsou tolik různí, že by neměli toužit po stejném ideálu. Že by nespatřovali smysl života v evolučně daném modelu složeném z partnerství a reprodukce. Ne, kdepak, vidím malou Karolínu, jak vrtí hlavou ze strany na stranu a spolu s ukazováčkem zdviženým před svou panenku říká: E-e, tak to holčičko není. No, a když to tak není, tak to tak není, a tak jsem divná, špatná a pokřivená. Já byla odjakživa ten vadný článek, co nám to sesterství kazí. Podle mě Dana vždycky chtěla, abychom byly jedny z těch pošahaných sester, co jsou zároveň nejlepší kamarádky, co si zaplétají copánky, pilují nehty, objímají se na přivítanou a drží si vlasy, když jedna přebere. Přála by si, abych byla stejná jako ona. Abych dělala normální věci, jako našla si chlapa a žila s ním. Abych chtěla normální věci jako zakládat rodinu. Abych se spokojila s Daniným způsobem života. Podřizovala se tyranovi, vařila mu teplý večeře a bála se zvednout prdel ze židle, abych neposlouchala, jaká jsem běhna, ale na druhou stranu si hlídat, abych na té židli zas neseděla moc dlouho, abych neposlouchala, jaká jsem lemra. Složenky, mytí hajzlu, děti do školky, čevabčiči s bramborem, složenky, mytí hajzlu, lahváče a buřty. Ne, bohužel o tomhle fakt nesním. Vinna v plném rozsahu. Proč ženy vůbec chtějí děti? Protože si připadají důležitější a váženější, mají přece takovou zodpovědnost. Žena je ženou, až když je matkou. Kecy. Vidím se stát na své míse a povolovat ventilek na nádržce, abych mohla ty hovna pořádně spláchnout. A snad i proto, že si myslí, že svůj smutek promění v radost, když budou moct investovat energii do někoho jiného, kdo bude dělat věci tak, jak ony chtějí. Na mateřské lásce není nic přirozeného, nic instinktivního. Zapomeňme na chvíli na Darwina. Mateřská láska je splácaná z nejzvrácenějších choutek, na kterých není nic ryzího. Rodí se z touhy mít doživotní moc nad lidským životem.

Co by mi na to řekla Mercedes? Řekla by třeba: „A co je jako ryzí, zlato? Ryzí zlato?“ A Ondřej by řekl: „Kdo si nechce nechat ubližovat, tomu nikdo neubližuje.“

Vracela jsem se domů od sestry a litovala, že jsem si nevzala auto. Šla jsem pěšky snad tři kilometry, stmívalo se neuvěřitelně rychle a začalo přituhovat. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá a vracela se domů za soumraku, letěl mi hlavou příběh, letěla mi hlavou představa, že se celá ta část města plná identických malých uliček přetransformovala v paralelní svět, který vypadá na chlup stejně, ale kde je všechno docela jinak. Jenže o té zlé transformaci jsem věděla jen já, protože jedině já zůstala stejná. Všechno bylo najednou temné a cizí. Šla jsem vystrašeně tmou a představovala si, že až přijdu domů, všichni budou jiní. Matka, otec, sestra. Přijdu tam a budu vědět, že jsou to jen napodobeniny mojí rodiny. Třeba mechanické stroje, co vypadají jako lidi, nebo ufoni, co vypadají jako lidi, nebo ďáblové z pekla, co vypadají jako lidi. A nebylo na tom to nejhorší, že se všechno změní a odcizí, že všechno potemní jako ty ulice, kterými jsem procházela. Nejvíc mě děsilo to, že jen já zůstanu stejná. A nebudu to moct nikomu říct. Nebudu se o to ani moct pokusit, protože všichni budou oni. A oni budou vědět, že já zůstala já. Vždycky jsem se pak po příchodu domů dotazovala matky a sestry a někdy i otce (a je to většinou poměrně vytáčelo) na věci, které mi mohli zodpovědět jen „ti praví“ oni.

To mi bylo asi sedm nebo osm.

A když jsem se takhle po nějaké době vracela znovu domů tmou a ztichlými ulicemi, už to nebylo děsivou představou. Bylo to přáním. Uvědomila jsem si, že se nemají v co horšího přetransformovat. Že pokud bych přišla domů a svět by se mezitím změnil, stal by se možná místem, kde bych byla ráda.

To bylo předtím, než mi Miriam zabila otce.

Ba-dam tsss.

Jsem operátorka s prošlou lhůtou trvanlivosti soukromé informační linky. Informuji lidi. O všem. Když něco nevíte, neváhejte a brnkněte mi. Řeknu vám úplně všecko. Teda to, co se dá najít v našich databázích nebo na internetu, takže jestli chcete ušetřit, prostě si to najděte sami. Řeknu vám, kolik zubů má veverka, v kolik vám jede autobus, jaký je současný kurz amerického dolaru, která dálnice je právě ucpaná, kolik váží Justin Bieber, jakou pobočku vaší banky máte nejblíž, jaké je číslo na poštu, kolik hodin právě mají v Arunáčalpradéši. Jsem vaše instantní obligátní odpověď. Celý den nedělám nic jiného, než poslouchám, co lidi chtějí, hledají a potřebují. Svět pokládá otázky, já odpovídám. Práce nezbytná jako celá Annina existence, jak si myslí můj vypravěč, v době internetu a maximální dostupnosti všedních informací si tu hraju na všeználka. Spása negramotné populace na drátě. Vše vám povím, a co nevím, tam vás přepojím.

Od doby, co jsem nastoupila, se několikrát změnila frekvence, s jakou mi na linku padaly příchozí hovory, a mění se i ráz pokládaných otázek. Když jsem nastoupila, volali pořád a ptali se na všechno. Internet už sice všichni znali, ale přece jenom ne všichni s ním kamarádili a v telefonu ho téměř nikdo neměl. Byla doba, kdy jsem mimo jiné pomáhala rozluštit tajenky v křížovkách, psala domácí úkoly a referáty, přednášela o historických a zeměpisných zajímavostech, četla programy kin a anotace knih, objednávala lístky do divadla. Potom se lidi naučili používat internet i v mobilu a vyházeli polovinu operátorského stáda.

Sice přesluhuji, sice neoplývám sympatickým cvrlikáním, ale mám jisté kvality, které jsou pro týmlídry operátorů považovány za důležité. Jsem prostě jeden z nejvýkonnějších pracovníků, dělám přesčasy každý měsíc, sloužím o svátcích, kdy chtějí být ostatní s lidmi, které nazývají svými blízkými, jsem stručná a nejsem výbušná, takže klidně budu neschopná kráva, a nijak mě to nerozhází, a hezký den a na slyšenou. Takže mojí šéfové visí za hlavou nástěnka s optimistickými kecy a povzbudivými citáty a uprostřed moje fotka pořízená polaroidem, na které vypadám, že mám právě křeč v pravé půlce obličeje, jak se nemůžu rozhodnout mezi zdvořilým úsměvem, panickým hledáním nejbližšího únikového východu a znechuceným odříhnutím, a nad fotkou přišpendlený papír s růžovým nápisem Zaměstnanec roku.

Řeknu vám to na rovinu, tahle práce pro citlivky není. Po pětistém hovoru na konci dvanáctihodinové šichty, kde vám nevrlý důchodce nadá tak, že to ani nemohu reprodukovat, neb sprostá mluva kurví karmu, vám můžou rupnout nervy. A když takhle rupají den co den, začnete trpět komplexem méněcennosti, stane se z vás uzlíček nervů, který nevydrží tlak ze stran volajících, abyste nebyli blbá (tři tečky jako karmická cenzura), tlak šéfa, abyste hovory odbavovali rychleji, tlak manželů a rodiny, abyste fungovali vyrovnaněji, tlak vlastních nervů, abyste se donutili v době volna vůbec komunikovat s okolním světem. A pokud nezvládáte naspeedované fretky, které vám šéfují, nutí vás do týmbildingových hovadin, nutí vás být sluníčkoví a srdíčkoví a táhnout za provaz a blableblibloblu, tak sem vůbec nelezte. Ne, já skutečně nejsem sluníčková a nejsem ani srdíčková a už vůbec vám nezatáhnu za provaz, ale umím to docela dobře hrát, nebo se umím vymlouvat tak chytře, že mi dávají pokoj.

„Dobrý den, u telefonu Anna Kaplanová, jak vám mohu pomoci?“ ptám se s prsty připravenými na klávesnici počítače. Všech deset s upilovanými nehty jich čeká, až rozehrají svou symfonii pro debily. Až spustí zuřivou pátračku za pravdou a informacemi. Mých deset dychtivých pomocníků. Jsme tu. Čekáme tu. Lační po otázce. Potřebujete mě. Tak se ptejte.

„Potřeboval bych vlakóva spojéni z Ostrávy-Poruby do Práhy.“

Hledám nejbližší spoj a při předčítání možných časů odjezdu ukusuju lékořicový pendrek. Léta praxe vás naučí, jak jíst, aniž by to bylo poznat na vašem hlase. Navíc my zaměstnanci roku můžeme. Šéfová na mě od svého stolu mává, klepe si prstem na náramkové hodinky a čeká, až kývnu. Tohle je její gestikulační kód, abych nezapomněla na poradu. Jo, takhle jsme tu akční. Znakujeme na sebe, protože není kdy na sebe promluvit. Vidím, jak má obtloustlá čtyřicetiletá šéfová, namačkaná do vojenského mundúru s černou vazelínou pod očima na mě mává, skočí na zem, doválí sudy ke stěně, kde se neobratně přikrčí, předvede nějaké zvířátko, třeba kachnu, prsty mi pak vyšle nelogické signály, vrhne stínovou žirafu na nástěnku, na závěr si poklepe na náramkové hodinky a odplazí se za prosklené dveře. Vytáhnu z kapsy granát, zuby odervu pojistku a házím ho do zasedačky.

Po promarněné hodině z mého jinak zcela plnohodnotného života plného vzestupů a pádů, akce a reakce, reprodukce a reinkarnace, po poradě, kde se vždycky všichni se všema radí a sluníčko a šup do prdele a nějaký ten vtipný slogan, za břicho se popadám, ba-dam tsss, jak bych chtěla být taky tak vtipná, ach jo, se vrátím k svému kotci. Pro dnešek padla, takže si balím věci do tašky, a pak ucítím lehké poklepání na rameno. Trhnu sebou. Šéfová na mě cvrliká, že by mě ráda vytáhla na jednu zpětnou vazbu, což znamená, že vás odvedou k svému stolu, tam nahoru, tam k oknům, na jejich trůn v čele telefonního sálu. Znamená to, že vás usadí do čalouněného křesla, většího a pohodlnějšího, než je to, na kterém sedíte ve vašem kotci, že vám nabídnou sametem vypolstrovaná a drahým kamením vysázená sluchátka, sluchátka krásnější a kvalitnější, než jsou ta, co máte na uších ve vašem kotci, tam vám pak pustí hovor či dva, hovor, který jste ten den vy odbavili a který si oni poslechli, k němuž vám chtějí něco říct, chtějí vás za něj pochválit, obvykle však naopak, obvykle něco poserete a sluníčko se zatáhne malými černými mráčky, ne, není to buzerace, je to zpětná vazba přece. Nasazuji si na uši sluchátka a šéfová pouští hovor. Věděla jsem, že pustí tenhle.

Jeho hlas zněl, jako když lžičkou klepnete do krusty z karamelu, a já chtěla, aby mi chvíli křupal přímo do ucha.

Ptala jsem se ho: „Kam že?“

„Na náplavku.“ Křup.

„Promiňte, prosím, můžete to zopakovat? Spojení je asi trochu slabé.“

„Jistě,“ křup. „Na náplavku.“

„Můžete mi to vyhláskovat?“

„En, á…“

„En jako Naďa?“

„Ano, en jako Naďa, á jako Aleš.“

Pak řekl p jako Petr. Řekl k jako Karel. Křup křup.

Řekl: „Víte, já nejsem z Prahy.“ A pak: „To byste byla hodná, já už jsem zoufalej.“

„Víte, proč vám to pouštím?“ ptá se pak šéfová.

„Nevím. Cestu jsem mu poradila správně.“

„Vážně jste ho neslyšela? Já mu rozuměla hned napoprvé.“

„Omlouvám se, já ne. Jinak bych to po něm přeci nechtěla hláskovat.“

Šéfová vypadá trochu zmateně, možná by se i mračila, kdyby to uměla.

„Postup byl správně, ne?“

„Postup byl správný, jen ten hovor trval o dvě minuty déle, než bylo třeba.“

„Ale já mu nerozuměla.“

Zavřená hlava. Mávne rukou. „Nebudu to hodnotit. Nebylo to špatně, ale příště pozorněji poslouchejte. Hm?“ dodá na závěr povzbudivě cvrliky cvrk. Kývnu.

„Tak to je vše.“

„Pustila bych si to ještě jednou, jestli můžu.“

Šéfová nejprve překvapeně vytáhne obočí o dvě čísla výš, pak se na mě usměje. „Nemusíte se tím trápit, o nic nejde.“

Nebudu se trápit.

„Já vím, stejně bych si to ještě pustila, jestli to nevadí.“

„Dobře, ale víte, že je pátek? Běžte brzo domů.“

„Nebojte,“ kývnu.

„Nechystáte se náhodou s přítelem zase na Šumavu?“ ptá se, když vstává, falešnou vuittonku pošoupne po masitém rameni.

„Chystáme, však hned půjdu.“

„Dobrá. A nemusíte mít obavy. Však víte,“ hodí bradou k nástěnce s mojí fotkou a spiklenecky na mě mrkne. To teda vím. Mávne mi a odchází a já hážu druhý granát přes rameno. Nasadím zpět sluchátka. Řekl: „Jsem zoufalej“ a já, jen já ho mohla z jeho zoufalství vysvobodit. Řekl: „To byste byla hodná“ a já se jeho pomýlenosti usmála. Měla bych běžet, vždyť přece jedu na tu Šumavu. Zoufalej, zoufalej, zoufalej.

Jo, to jsem vlastně zapomněla, trkám se do čela, když z uší stahuju sluchátka. Já občas lžu.