Šest

„Dobrý den,“ pozdravil mě, jako kdyby mě čekal. Jako kdyby bylo naprosto v pořádku, že postávám před jeho domem, zády k hnědé brance s poštovní schránkou.

„Viděla jsem vás tu jednou, jak venčíte kočku,“ řekla jsem.

„Kočku? Já nemám kočku.“

„Venčil jste kočku,“ pokrčila jsem rameny.

„To asi myslíte psa.“

Byli jsme ticho a já se chvíli i pokoušela zrcadlit jeho vykulený pohled a smrtelně vážný výraz. Myslím, že mu to nedošlo, jen rychleji zamrkal.

„Já nemám kočku,“ zopakoval.

„Vypadalo to jako kočka,“ řekla jsem skoro dřív, než on dořekl „kočku“, a vzdychla u toho, takže mi možná ani nebylo rozumět, protože jsem tušila, kam do nikam se zase tenhle dialog ubírá. Hodila jsem nedopalek na zem, zasyčel na zvlhlém chodníku.

„Ne, myslím, že nevypadalo.“

Pokrčila jsem rameny.

„Tamhle je popelnice,“ řekl.

„Co?“

„Tamhle je popelnice,“ řekl s pohledem přilepeným na cigaretě u mojí boty. Podívala jsem se na ni taky. S Viktorem Kavim se velmi snadno dokáže čas zastavit.

„Spěcháte do práce nebo tak?“ zeptala jsem se s pohledem stále upřeným k zemi.

„Docela,“ podíval se na náramkové hodinky, když si jediným gestem odhrnul lem rukávu. Na zápěstí se mu zableskl ciferník hodinek v mosazné barvě a na prsteníčku cejch. Tolik informací na jedné končetině. Jedna pro něj, jedna pro okolí. Čas a stigma příslibu na levé ruce. Asi proto, že je blíž k srdci.

„Jedete autem?“ zeptám se ho, i když vím, že mají jen jedno auto, a tím už před půl hodinou odjela kaštanová žena s vlasy na opěradle a s dcerou v autosedačce.

„Pěšky.“

„Můžu vás vzít, jsem tu autem.“

„Vy do práce nespěcháte?“

„Ne.“

Zamířila jsem k autu zaparkovanému na konci ulice nebo taky na začátku, záleží, odkud se na to podíváte, a když jsem se po Viktoru Kavim otočila, skopával můj nedopalek do kanálu a ptal se mě, jestli touhle cestou jezdím do práce. Neodpověděla jsem, už jsem si sedala do auta. Když dosedl vedle mě, snažil se nedotknout botami odpadků na zemi. Těžko říct, jestli měl z jízdy strach, rozhodně ale poněkud vystrašeně vypadal. Jenže u Viktora Kaviho nikdy nevíte. Nikdy nevíte, co si myslí, když nejste jeho žena. Nebo když jste já. Nastartovala jsem a vyjela z ulice.

„Proč už neděláte psychologa?“ zeptala jsem se.

„Těch důvodů je víc. Nejste připoutaná, Anno.“

„Já vím. Mediátorství vás baví víc?“

„Tak se to říct nedá.“

„Nic jinýho k tomu neděláte?“

„Jak to myslíte? Vy se nebudete poutat?“

„Nepřišlo mi, že by to byla práce na plný úvazek.“

„Jak to myslíte?“

Sáhla jsem pravou rukou po přihrádce v palubní desce, omylem jsem zavadila o jeho kolena, jistě neuvěřitelně špičatá pod tmavými kalhotami. Neřízla jsem se.

„Chcete něco podat?“ zeptal se. Ta kolena mě trochu rozhodila, cukla jsem s řízením. Nic na to neřekl, ale ruka mu instinktivně vystřelila k volantu. Pravá.

„Koblihu.“

„Co?“

„Mám tam koblihu.“

„Chcete podat koblihu?“ Otevřel přihrádku, vypadl mu do klína papírový sáček s logem pekárny.

„Vytáhněte ji, doktore,“ řekla jsem.

„Mám do toho pytlíku sáhnout a podat vám koblihu?“

„Můžete to zkusit, aniž byste po ní šáhnul.“ Snad se i trochu pousmál. „Jo, podejte mi, prosím vás, jednu koblihu. Dejte si taky, jestli chcete, je jich tam dost.“

Konečky dlouhých prstů Viktora Kaviho mi naservírují koblihu, vezmu si ji od něj, aniž bych se ho dotkla.

„Myslela jsem, jestli vám nezbyli ještě nějaký pacienti.“

„Pacienti?“

„Klienti, cvoci…“ říkám s koblihou v puse.

„Nerozumím vám.“

Dokoušu tedy řádně sousto a zopakuju to. Ale on se na mě dívá, jako kdybych na něj mluvila s celým pytlíkem koblih přilepeným na jazyku. Napadne mě zahučet bububu, co by to s ním udělalo.

„Neměl jsem vlastní praxi,“ řekne, ale nezní to jako konstatování. Spíš otázka.

„Tak jakej jste byl druh psychologa?“

Zírá na mě jako na ducha. „Sestra vám to neříkala?“ zeptá se, ale nezní to jako otázka. Spíš konstatování.

„Neřekla mi o vás vůbec nic. Zeptala jsem se jí,“ řekla jsem, když jsem dojížděla kolonu na křižovatce, „jestli jste spolu spali.“

Stála jsem na červenou, dívala se na espézetku auta přede mnou a periferně cítila, jak se hlava Viktora Kaviho pomalu otáčí ke mně. Špička stébla se klaněla po větru. Taky jsem si všimla, jak otevírá pusu, jak chce něco říct, pak sáhl do papírového pytlíku, co mu stále ležel v klíně, a vytáhl koblihu. Zakousl se.

„Co vám řekla?“ zeptal se klidně, když pečlivě rozžvýkal sousto a já se spolu s kolonou rozjela.

„Co myslíte, že mi řekla?“

„Pravdu.“ Co jiného by Dana mohla říkat. „Proč vás napadlo, že se mnou spala?“

„Že kolem vás dělá takový ofuky.“

„Ofuky?“ zeptá se a dokonce zapomene, že s plnou pusou se nemluví.

„Jo, je podobně záhadná jako vy.“ Akorát u toho tak nevalí oči.

„A protože je záhadná, tak vás napadlo, že jsme spolu spali?“

„Jakou máte?“

„Cože?“

„Jakou jste si vzal? Těch náplní je tam víc.“

„Nevím, asi…“ kouše a přemýšlí, „lesní směs?“

„To bude borůvka.“

„Bydlíte někde poblíž?“

„Pojedeme kolem. Na rohu Komenského. Odkud se teda znáte?“ Kavi kouše s očima nalepenýma na zadním nárazníku auta před námi. „Chodila k vám na terapie nebo tak něco?“

„Anno, já nejsem zrovna ten správný člověk, kdo by vám tuhle informaci měl sdělit.“

Zaparkovala jsem před domem s kanceláří Viktora Kaviho.

„Děkuju vám za odvoz,“ řekl, když si odepínal pás. Kývla jsem. Vracel pytlík do přihrádky, ale nešla mu zavřít.

„Musíte do toho bouchnout,“ řekla jsem.

„Máte…“ ukázal si na pusu.

„?“

„Máte modrou pusu.“

„Já vím, měla jsem borůvkovou koblihu.“

Skoro automaticky kývl, než se zarazil. To je vinou intonace, a tou můžete člověka docela snadno zmást, když nedává pozor.

Viktor Kavi se usměje. Ne moc, jen trochu. Jinak než na ženu s kaštanovými vlasy. Sáhnu pak na klopu stínidla se zrcátkem, co má nad hlavou, aby se mohl podívat. Otře si pusu, otře si pusu, otře si pusu, pusu, pusu. A zaklopí stínítko zpět. Je pořád modrá.

Pousměje se ještě jednou. Pak se podívá před sebe, jemně přikývne a vystoupí. Zadívám se do zpětného zrcátka a čekám, až v něm zahlédnu jeho záda. Místo toho se ale znovu otevřou dveře u spolujezdce a on dosedne zpátky.

„Anno, asi vám nemůžu pomoct,“ povídá.

„Já nepůjdu k žádnýmu vašemu známýmu,“ povídám já.

„To je mi už jasné.“

„Ani k žádnýmu jinýmu psychologovi.“

„Já vím,“ kývne. „Ale já vám nemůžu pomoct,“ řekne a skoro to zašeptá. Nevím, odkud to vím, snad z práce, že při šeptání hlasivky nekmitají, ale vpředu jsou sblíženy, vzadu, u chrupavek, oddáleny, a tím vzniká turbulence vzduchu, která je slyšitelná.

Málokdo ví, že šepot je vlastně poruchou hlasu.

Že zdraví škodí.

Že šeptat se nemá.

„Dej zatím vařit vodu, já jen něco dodělám,“ houkla na mě sestra, když mi otevřela dveře a běžela kamsi do obýváku. Šla jsem tedy rovnou do kuchyně a nalila vodu z kohoutku do konvice. Připravila jsem dva hrnky, do sestřina vložila pytlík černého čaje, do svého tři lžičky instantního kafe. Zkoušela jsem si zahrát na Danu, dívala jsem se na alchymii vařící se vody v plastové konvici se spirálou, na kterou se věčně usazuje vodní kámen, ale moje sestra ji pečlivě drhne, vyvařuje s octem, a tak nestíhá nakazit vodu, kterou si každý den zalévá své čaje. Dívám se na světélkující oranžové okýnko, které oznamuje, že konvice běží, opírám se o precizně vyleštěnou linku, vzhlédnu k nablýskaným sklenicím v prosklených skřínkách, shlédnu ke srovnanému hadru na okraji dřezu. Hodím do něj špunt a pustím plným proudem studenou vodu.

Tramtará. Moje sestra. Ta, co vždycky toužila mít všechno hezké, srovnané, čisté, úhledné, v pořádku. Ta, co nosila ze školy jedničky, protože chtěla udělat rodičům radost, ta, co každý den vařila a pekla, protože chtěla manželovi dělat radost, ta, co navštěvovala Miriam ve vězení a teď v její garsonce kdesi na periferii, protože tak je to správné, ta, co mě vždycky nakonec pozvala na kafe, protože tak to mělo být. A jak dopadla, ve vycíděném panelákovém bytě, ta potřebná, co si nemůže dovolit nikoho potřebovat, ta opřená o čistou kuchyňskou linku, co čeká, čeká, čeká, než se jí uvaří voda na čaj, a opřít se nemá o koho včetně vlastní sestry.

Otočím s kohoutkem doleva a zabořím hlavu do dřezu plného ledové vody. Nikdy nevíte, jak je ledová, dokud se neponoříte, dokud vám nenateče do uší, dokud ji nepocítíte u kořínků vlasů. Vynořím se, kap na linku, a vezmu konvici, kap na lino, zaleju můj i sestřin hrnek, kap, kap, otevřu lednici a vytáhnu z dvířek Kuřincův rum, co si naleju do kafe, kap, kap, kap, a taky si trochu rovnou loknu. Glogloglo. Glo. Pak uslyším sestřino zavolání, ledabyle si utřu vlasy do utěrky, co visí na háčku, suchá a voňavá, čistá a vyžehlená. Zamířím do obýváku, Dana sedí na zemi před jakousi dřevěnou figurínou.

„Co to máš na hlavě?“ vzhlédne ke mně s nití mezi zuby.

„Co to máš na krku?“ napodobím její panický tón a v klidu si sednu na křeslo. „Co to je?“ hodím bradou k panákovi o velikosti dvou metrů, kterému sestra podle všeho právě zaentlovala rukáv.

„Cos dělala? Tys něco rozlila?!“

„Neboj, všechno je v suchu. Co to je?“

„To je do divadla, občas teď pro ně něco dělám, vyhodili kostymérku, co měli na záskok.“

„A tohle…?“

„Na představení, ani nevím, na jaký. Potřebovali na něj ušít oblečení. Tak,“ přetrhne mezi zuby nit. „Pomož mi ho zvednout, ať se podívám, jestli všechno sedí.“

Zvednu se lenivě z křesla a popadnu panáka za ruce.

„Ty vole, Anno, kape z tebe voda. Cos dělala?!“

„Je to voda, tak to uschne, ne?“ zahučím a společně opřeme figurínu muže s vyřezaným obličejem o stěnu. Váží snad metrák, zatímco ho podpírám v oblasti trupu, sestra mu rovná chodidla tak, aby zůstal stát na rovných ploskách a nepřevážil se.

„Zvoní ti telefon,“ funím pod váhou dřevěného muže, jehož nos se mi boří do ramene. Sestra odběhne za zvoněním do kuchyně a já se narovnám v zádech v rámci možností mojí zkřivené páteře, abych si panáka prohlédla tváří v tvář. Po pár vteřinách jsem se otočila a prošla kamsi k imaginárnímu cílovému místu v pokoji, odkud jsem se po něm znovu ohlédla. Slyšela jsem sestřin hlas z druhého konce bytu, telefonovala, smála se. Vrátila jsem se k panákovi, k tomu univerzálnímu muži, co se vás nemůže dotknout, ale ani se vám nemůže bránit, přišla jsem k němu a vyhrnula mu volný svršek z lýka, abych si pod něj mohla zalézt, abych se mohla přilepit tváří a prsy a břichem na to dřevěné tělo a nechat si spadnout tvrdou látku přes záda, abych se k němu mohla celá schovat, obejmout ho, zavřít oči, zabořit si hlavu na místo, kde by za živých okolností měl jamku pod klíční kostí. Zadřeš si třísku, upozorňuje mě vypravěč. Kéž by, snad, říkám já. Kdesi za mnou jsem zaslechla chůzi bosých nohou na linoleu. Když jsem se vymanila z dřevěného náručí, byla jsem tu stále jen já a panák a z kuchyně už se ozýval jen tikot hodin.

Když jsem Ondřeje viděla poprvé, tedy poprvé po letech, protože jsme se od vidění znali ještě ze základní školy, zachránil mě před jedním zoufalcem v klubu. V tom klubu, kde jsme se pak vídali i společně s Mercedes.

„Co piješ?“ zeptal se mě trouba s ustupujícími kouty, když si bez pozvání přisedl po vystoupení, co jsem sledovala od barového pultu.

„Cokoli,“ řekla jsem já.

„To se mi líbí,“ povídá a důležitě se zahleděl na barmana, aby si vynutil jeho pozornost. To se mi líbí? Co to mělo být? Kdybych řekla krysí chcanky, řekl by, to se mi líbí, a možná na mě ještě namířil ukazovák, tos mě dostala, byl to přesně tenhle typ chlápků.

Objednal mi becherovku a já si uvědomila, že úplně cokoli nepij u, ale jestli jsem se chtěla nechat odvést tímhle, usoudila jsem, že je možná načase začít právě s becherovkou.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když se ke mně natahoval, že si ťukneme.

„Hele, tohle nemusíme dělat,“ řekla jsem. Podle výrazu bylo zjevný, že mě nechápe. „Markéta,“ řekla jsem nakonec. Určitě se mu to líbí.

Řekl, že se jmenuje Petr nebo Milan nebo Aleš, což mě samozřejmě hrozně zajímalo, proto jsem se ho taky nezeptala.

„Jsi tady sama, Markéto?“ zeptal se.

„Jo. Přítel se se mnou včera rozešel.“ Řekla jsem přesně tohle. Řekla jsem to, protože jsem si to chtěla představit a nikdy to není tak skutečný, dokud to neřeknete nahlas, řekla jsem to, protože jsem tím Jakubovi ublížila, aniž by to tušil, řekla jsem to tomuhle kouťákovi, protože mi bylo jasný, že se mu to líbí, protože jsem věděla, že mu právě hlavou prolítlo, že opuštěná zranitelná holka bude nejsnadnější kořist. Dost smutně osamělá, aby toužila po někom, kdo bude s ní, dost čerstvě osamělá na to, aby od toho očekávala něco víc, měl to být jeden večer, morální kocovina a ende, šlus, koniec filma.

„Tohle nechceš,“ zaslechla jsem pak z druhé strany a v první chvíli si ani neuvědomila, že to patřilo mně. Otočila jsem se na stoličku vedle a zahlédla pravý opak kouťáka Petra nebo Milana nebo Aleše, metrosexuální mláďátko. Jen se na mě díval a já se dívala na něj, dokud se mě Petr nebo Milan nebo Aleš nezačal ptát, asi co dělám za práci nebo jestli se mi tu líbí nebo co já vím.

„Jo, jasně,“ kývnu na něj automaticky a jeho zmatený pohled napovídá, že jsem se netrefila.

„Ráno toho budeš litovat.“

„Prosím?“ otočím se znovu na druhou stranu.

„Tohle prostě nechceš,“ usměje se takovým tím vševědoucím samolibým způsobem.

„Otravuje tě?“ naklonil se ke mně Petr nebo Milan nebo Aleš a pokusil se mi konverzačně sáhnout na paži nebo něco podobného.

Zakroutila jsem hlavou, ale další jeho dotaz jsem zase přeslechla.

„Hm, hm,“ kývala jsem na to, co plácal, ať to bylo cokoli.

„Nechá si ponožky…“ ozve se z levoboku.

„… takže si přijdu na docela pěkný peníze. Znáš to, vždycky chceš víc, ale vystačíš si i s tím, co máš.“

„… chlupatý záda…“

„… ale po celým tom tejdnu toho máš dost, že jo. Jdeš se pobavit mezi lidi…“

„… zapařený zvadlý koule…“

„Jo, dobrý, pochopila jsem to,“ otočila jsem se nalevo a pak hned napravo: „Běž pryč.“

Petra nebo Milana nebo Aleše se dalo zbavit docela snadno a já pak osiřela na baru s metrosexuálem, který mi najednou neměl co říct. Oba jsme civěli před sebe. Periferně jsem viděla, že se pousmívá, sáhla jsem po jeho skleničce a vypila její obsah, už si nepamatuju, co to bylo, ale ať to bylo cokoli, nebyl to becher.

Rozesmál se a připálil si cigaretu.

„Takže… co to mělo bejt?“ zeptala jsem se ho, když jsem praštila s jeho sklenicí o bar.

„Prosím tě, co bys s ním dělala? Dvakrát by na tobě zahekal a usnul.“

„A co je tobě do toho?“

A tohle – to si pamatuju úplně přesně. Pokrčil rameny a vyfouknul kouř nosem a řekl: „Asi ve jménu ženský pospolitosti, Twiggy.“

Zírala jsem fascinovaně s lahví u pusy na Horsta Fuchse nebo jiného oplzlého Němce nebo Rakušáka, jak žongluje s noži, pánvemi, mixéry, a poslouchala neuvěřitelné dialogy složené ze spousty údivů a radosti a opravdu a to snad ne a tak to je fantastické, no není to fantastické?

Až tihle lidi umřou, dostanou se do nebe plného zázračných auto­laků, na nichž můžete grilovat přímo na kapotě auta, a olalá, lak jako nový, a famózních hrnců, v nichž se nikdy nic nepřipálí, i když v nich budete smažit podrážky od bot nasucho dva dny v kuse. Podívej se, Anno, no není to fantastické?

Nadzdvihla jsem se na loktech, abych vydolovala ovladač, pře­pnula jsem televizi na jiný kanál, kde šla reklama na vložky a na žrádlo a na chlast a na prášky při poruše erekce, protože jen krvá­címe a žereme a chlastáme a souložíme, přepnula jsem dál na cikánku ověšenou šmukem, která vám z karet řekne, co vás čeká, když jí zavoláte, protože se nedokážeme vyrovnávat s tím, co bylo, s tím, co je, co zbývá jinýho než doufat, že si líp poradíme s tím, co bude, haló, jak vám mohu pomoci, řekněte, že se budu mít dobře, ano, budete se mít dobře, protože hovor stojí skoro kilo za minutu. Co by na to řekla Mercedes? Řekla by zase: „Každej musí něčemu věřit, aby přežil. I ty, zlato.“ Přepínám dál na reality show, ve které stanice sponzoruje dokonalou a vysněnou svatbu dokonalému a vysněnému páru, který si nezaslouží nic než dokonalý a snový svatební den. Protože je to přece nejdůležitější den života, říká holka sedící v kadeřnickém křesílku s alobalem na hlavě, protože je to přece nejdůležitější den života, říká kameře do zrcadla a pak se podívá na svůj satelitní odraz a usměje se.

Jak se asi satelitka těší na manželství, na tu cestu plnou tolerance, ústupků a kompromisů? Rozesměje mě představa svazku Viktora Kaviho s mou sestrou, ti by dělali tolik kompromisů, že by si nestíhali ustupovat, prosím, bude po tvém, já se toho pro tebe rád vzdám, ne, ne, to ani náhodou, já se toho vzdám, uděláme to, jak chceš ty. Ukompromisovali by se k smrti. Ustupovali by tak moc, až by se sobě jednou ztratili. Kroužek z bílého zlata na dlouhém úzkém prstě Viktora Kaviho znamená, že je to kompromisman, ba co víc, je to taky psycholog, takže vládce všech kompromismanů. Vždycky když vidím na něčí ruce prsten, vzpomenu si na krávy a na značku, co mají na uchu. A vždycky mě pobaví ten alibismus, to pozérství, ta hra na to, že prsten něco znamená, že jeho nošení symbolizuje snad nějaký závazek, jako kdyby se nedal jedním pohybem stáhnout – a je po závazku. Čárový kód na čele by mi byl sympatičtější. No a pak už jen pusu a ano. Ano je částice vyjadřující souhlas.

Představím si sebe ve svatebních šatech a zabublám smíchy. Otáčím se k ukrutně vážnému Kavimu, který mi roboticky nasazuje prstýnek, otáčím se na druhou stranu, tam stojí Jakub, nasazuje mi prstýnek, nejspíš nějaký pouťový šunt, a oba se smějeme, oba víme, jak je to směšné, a právě proto to děláme, oba víme, jak je to k popukání, oba se smějeme, i když zároveň vím, že je tak trochu dojatý, ale kvůli mně se to snaží skrýt, i když si uvědomuju, že se směju tak nějak víc. A že to tak bylo vždycky, si taky uvědomuješ, Anno? Snažím se vypravěčovu otázku ignorovat, ale on ignoruje mou ignoraci a pokračuje. Jakubovi nikdy nepřišly svatby tak směšné a rodiny tak směšné, nepřišla mu romantická vyznání tak směšná, ani kytky a svíčky ne, ne, nepřišlo mu to směšné. Nikdy se tomu tolik nesmál. Jako Anna.

S Jakubem jsme se poznali v kině. Každý šel na představení sám. On seděl v jedenácté řadě na kraji, já v desáté uprostřed. Všimla jsem si ho ještě u reklamy. Podpíral si bradu a díval se na mě.

Při prvních ukázkách už seděl v mojí řadě. A po úvodních titulcích vedle mě.

S Jakubem jsme se seznámili na filmu, na který si ani jeden z nás později nepamatoval.

Celou dobu jsem pozorovala jeho ruku, kterou měl většinu času volně položenou vedle mého lokte na opěradle. Měl velké ruce. Ruce dělníka, ruce dřevorubce. Vypadaly tvrdě, tvrději, než jak se dotýkaly. Jeho ruce neměly jediný mozol, jedinou záděru, a když vám přejely po kůži, řekli jste si: no jistě… jak jinak, jak jinak by se mohly dotýkat než právě takhle.

Jako když vás překvapí vůně léta v dubnovém větru.

Jako když v iglú vklouznete do vyhřátých peřin.

Jako když jako když jako když.

Přepínám.

„Jak se jmenuješ?“ škytám na chlápka do obrazovky. „Jsi Horst, nebo Hans?“

„Fritz,“ usmál se na mě zdvořile a znovu ukázal na pánev. „Když si teď objednáš naši superpánev max turbo, dostaneš k tomu dvě superpokličky max turbo extra zdarma! No není to fantastické?“

„Umíš vyprávět pohádky?“ zeptala jsem se. A poslední, co jsem viděla, byl Fritzův zmatený pohled. Myslím, že pak jsem usnula a že Fritz chvíli marně ťukal na obrazovku, pak naštvaně odhodil pánev, německy zaklel a nechal mě samotnou zavrtanou v pouštním písku, do něhož se bořím a bořím a bořím, až po mně nezbude nic, nic, nic.

Stačilo trochu víc zapátrat na internetu. Jen o trochu víc. Bylo to úplně snadný. Tak strašně snadný. Trapně snadný. Snadný na tři kliky. Ryc pic bum hotovo. Stránky společnosti, kde pracuje Viktor Kavi. Viktor Kavi, který je jen jeden. Klik. Odkaz na mediátora. Klik. Profesní životopis. Klik.

A netrvalo mi ani tři vteřiny, než mi to došlo, když jsem si přečetla jeho zaměstnání v letech 2005–2008.

Ne, Dana mu nic neřekla, říkala přece, že mu nic neřekla. Je vychcanější, než jsem si myslela. Ona ne. Což ale neznamenalo, že to nevěděl.

Ne, ona ne. Miriam mu to řekla sama.

V hlavě se mi žene vír tak silně, že zachytávám jen nesrozumitelné útržky slov, které občas vykřiknou, jako když rádio na moment zachytí signál, co se pak zase ztratí. Když se takhle bez upozornění posune volume samovolně doprava, skoro se leknu, trhnu sebou, trhnu s volantem a silnice se zvlní. Světla na křižovatce se slévají s mlhovými světly a mlhová světla se slévají s blinkry a blinkry se slévají se citylighty a zelená a oranžová a červená a zdá se, že projíždím impresionistickým obrazem zapršenýho města.

Jenže neprší.

Zajedu do jednosměrky, což pochopím teprve, když narazím do sloupku. Prudce zařadím zpátečku a podivný tvor sedící na místě pro spolujezdce narazí čenichem na palubní desku.

„Sorry,“ uteče mi bezděčně z pusy a zabrzdím. To má ale za důsledek to, že tvor zmizí pod sedadlem a zakňučí. Zůstanu chvíli paralyzovaně sedět a čekám, dokud nezahlédnu lesklé hnědé oči. „Sorry,“ zopakuju. „Vrať se, už dám pozor.“

Tvor mě poslechne a vyskočí si zpátky na sedadlo. Zůstane na mě nedůvěřivě civět, cosi jako chomáč zkroucených dlouhých chloupků mu směšně trčí z brady, zakrslá zadní noha mu trčí do vzduchu. Opatrně vycouvám vjezdem k sídlišti a po menších obtížích se vymotám z bludiště panelových králíkáren, dokud nedorazím k sobě. Zaparkuju před domem a potom, co zatáhnu za ruční brzdu, se otočím na psa. Ta zrůdička mě skoro dojímá, musím si vlepit jednu zprava a jednu zleva.

Unesla jsem Kaviho psa, řeknu si v duchu. „Unesla jsem Kaviho psa,“ řeknu nahlas. Anebo to bylo naopak a řekla jsem to nejdřív nahlas a pak v duchu. A pak se někdo zasmál, možná jsem to byla taky já.

Vystoupím a přejdu ke dveřím na jeho straně, otevřu je a chvíli si s ním vyměňuju pohled, pak mu ukážu prázdné dlaně (mír) a naznačím mu, co se chystám udělat. Nechá se vzít do náručí, ale moc se mu to nelíbí.

Položím ho v obýváku na křeslo a sednu si naproti němu.

Tik tak jedny. Tik tak druhé. Ticho třetí.

Už to musel zjistit. Věděl, kde bydlím, nebála jsem se možnosti, že by se každou chvílí nerozdrnčel domovní zvonek. Ačkoli jsem netušila, jestli ještě vůbec zvoní. Na moje jméno prst nikdo nepřikládá.

Zvedala jsem se, že se půjdu přesvědčit, jestli funguje, když vtom se ten trhaný zvuk ozval. Pes dvakrát ňufnul a já dopadla zadkem zpátky na místo, odkud jsem se zvedla.

Pes si lehl a hlavu položil na přední packy. Trrrrr trrrrr.

„Co jsi to provedla, co jsi to provedla,“ řekla jsem nahlas první věc, co mi přišla na jazyk, a to jen z toho důvodu, abych slyšela, jak zní můj hlas. Abych se přesvědčila, že se mi nebude trapně třást nebo přeskakovat, že mě nezradí, až budu Viktorovi Kavimu řvát do tváře.

Trrrrr trrrrr.

Zvedla jsem se a u dveří zvedla sluchátko od zvonku, přiložila jsem si ho k uchu. Zaslechla jsem motorku, která se prohnala ulicí, čekala jsem, až zaslechnu jeho dech, ale neslyšela jsem nic, stiskla jsem červené tlačítko s obrázkem klíče. Bzučení. Klapnutí dveří. Bzzz a klap. Přesunula jsem se ke kukátku. Chichot mě ale přinutil ohlédnout se. Vypravěč stál ve stínu u vstupu do kuchyně. Anno, tohle se tak úplně nepovedlo, co? To jsem na tebe zvědav, založí si dlaně do podpaží.

Tři důrazná zabušení těsně u mého ucha mi málem zlomí nohy v kolenou. Skoro zaslechnu to lupnutí, jen ne ušima. Otočím se zpět ke kukátku. Kaviho velká hlava. Nos a oči větší než kdy jindy.

„Otevřete!“ řekne důrazně a zadívá se přímo do kukátka. Napřímím se a vezmu za kliku.

Stojíme naproti sobě a je to takový ten okamžik, kdy oba chceme něco říct, ale nakonec je jen ticho. Udýchané ticho.

„Žofré,“ zavolá pak a z obýváku zaslechneme seskočit psisko z křesla. Rychle přibouchnu dveře do obýváku, aby nestihl ke svému páníčkovi doběhnout. Ten stojí v mojí předsíni dřív, než se k němu stihnu otočit, a taky přibuchuje dveře, ale vchodové.

„Co to má sakra znamenat?!“ zeptá se a je jasně znát, že udržet tichý tón hlasu mu dělá problém. Pravá strana tváře mu cuká.

„Co myslíte?“ ptám se, a ačkoli jsem se snažila o pohrdlivý tón, znělo to spíš neutrálně díky fascinaci jeho tikajícím okem a koutkem úst.

„Unesla jste mi psa?“ Tik cuk. „Co po mně sakra chcete? A vůbec… kdo-kdo-kdo tohle dělá? Jste normální?“

Chtěla jsem zařvat něco teatrálního, chtěla jsem zařvat „Hádejte! Už to vím, doktore, už to vím!“ Přimhouřit oči a připadat si jako oklamaná hrdinka telenovely. Připadat si podvedená a zrazená. Jenže jsem se tak zase necítila. A necítila jsem už ani vztek, jen jsem sledovala, jak sebou rozrušením škube, a myslela na to, že je to snad vážně pravidlo, že lidi, co pomáhají magorům, jsou magoři ze všech největší.

„Už vím,“ řekla jsem jako v tranzu jen výstřižek z mojí nachystané repliky.

„Víte co?!“ zeptá se, ale jeho výraz se změní ještě dřív, než to dořekne, a v tu chvíli mi dojde, že mě pochopil. Z jeho čela zmizí pár zlobných vrásek, jeho obočí se najednou nezdá tak směšně rozčepýřené. Chvíli nedělá a neříká nic a pak mu cukne koutek tak mocně, až mu vystřelí do poloviny tváře. „Tak jste mi ukradla psa?“

„Neukradla. Co bych s takovou obludou dělala.“

„Tak unesla? Co chcete?“

Pes vedle zakňučel. Rozčilovalo mě to.

„Žofré?“ ušklíbla jsem se. „To jako vážně?“ zeptala jsem se a kopla do dveří jako puberťák, co se snaží o vzdor jen tak pro formu.

Mlčel, ale skoro se zdálo, jako by výmluvně pohodil jedním ramenem.

„Možná bych uvítala, kdyby mi konečně někdo řekl, co má tohle celý vaše punktování s mou sestrou znamenat,“ řekla jsem a začala se do toho zase dostávat.

„Netuším, co přesně nazýváte punktováním, a předně si myslím, že na mým místě měla být vaše sestra. Nelíbí se mi, že mě do toho zatahujete.“ Po jeho zlobě a tiku postupně nezbylo nic. Chtěla jsem ho ještě něčím rozčílit, popíchnout, přece by bylo na místě, aby se v takovou chvíli vytočil. Ječel na mě. Možná mě praštil…

„Ale jděte, zatáhl jste se do toho sám. Tak mluvte!“

„Co chcete vědět? Pracoval jsem ve věznici, kde byla zavřená vaše matka. Předpokládám, že to je to, co víte.“

„Chodila k vám na terapie nebo co?“

„Jo. Chodila.“

„A co máte s Danou? Staráte se o příbuzný vašich vězňů, nebo jak to, že se znáte?“

„Nestarám se o nikoho.“

„Jak to, že ji znáte? K tomu snad vůbec nemělo dojít, ne? Není to proti nějakým vašim regulím nebo kodexu, přísaze, co já vím?“

„Byla to náhoda…“ poškrábal se na hlavě a zadíval se ke dveřím obýváku. „Neporušil jsem žádný kodex. Jen… praxe někdy nefunguje tak, jak by měla…“

„Jak to myslíte? Mluvil jste s Danou o matce?“

„To ne,“ střelil ke mně pohledem, „ne přímo. Neprobíral jsem s ní nic, co jsem věděl od vaší matky, jestli se ptáte na tohle. Navíc jsem s ní prakticky nemluvil vůbec. Ve věznici jsem v té době, co jsem se s Danou potkal, končil.“

„Ale zůstal jste s ní v kontaktu.“

„Dal jsem jí tenkrát číslo, ano.“

„Proč?“

Trhnul rameny. „Pro případ.“

„Rozdával jste svoje čísla rodinám zavřených vražedkyň? Pro případ?“

„Tohle byl nestandardní případ,“ řekl potichu a promnul si oči, opřel se zády o stěnu. Sledovala jsem ho a stále cítila, že mám tělo v našponované bojovné pozici. Jen nebylo s kým bojovat.

„V čem?“

Teď si promnul bradu, dotek jeho dlaní zašustil po černém strništi. Ruku pak nechal u pusy a nic neříkal.

„V čem, doktore, v čem byl tohle nestandardní případ?“

„Nic vás nenapadá?“ zvedl sklopené oči, zabodl je do mě a svraš­tilo se mu čelo.

„Co tím chcete naznačit?“

„Nic. Vaši matku i sestru trápilo, že jste ji nikdy nenavštívila. Dělaly si o vás starosti. Chtěl jsem dát vaší sestře číslo… kdyby neměla komu zavolat.“

„To snad není vaše povinnost.“

„Není.“

„Pak tomu nerozumím.“

„Neměl jsem to dělat. Byl jsem psycholog vaší matky, příliš se jejím případem nechal…“ zmlknul a znovu si promnul obličej. Pak spustil ruce k tělu, dlaně mu hlasitě pleskly o stehna, pes za dveřmi dvakrát ňufnul. „Udělal jsem chybu, neudržel jsem si potřebný profesní odstup. To je celé.“

„To vás ta naše rodinná historka tak sebrala?“

Nezareagoval. Jen civěl. Vzpomněla jsem si při pohledu do jeho černých očí na Mariánský příkop, na to, co jsem o něm říkala do telefonu muži, který psal se svou dcerou domácí úkol ze zeměpisu, a pak se mu podívala na prsty levé ruky.

„Chodila k vám po celou dobu, co jste tam pracoval?“

„Ne, přeložili ji z jiné věznice, nastoupila asi rok před mým odchodem.“

„A proč jste odešel?“

„To už vás nemusí zajímat.“

„Nemá to s ní nic společného?“

Zavrtěl hlavou.

„Nic s tím naším nestandardním případem, hm? I když přiznáváte, že jste si to nechal přerůst přes hlavu?“

„Anno, vraťte mi mýho psa.“

„Neshánějí se po něm vaše žena s dcerou?“

„Odjely pryč. A nic vám do toho není.“ Obě informace jsem věděla i bez něj. Natáhla jsem se po klice, ale než jsem ji stiskla, otočila jsem se ještě zpět k Viktoru Kavimu. „Jste s mou sestrou v kontaktu po celou dobu?“

„Ne. Nebo spíš se ozve jednou za čas… dvakrát do roka… teď jsme spolu mluvili častěji kvůli jejímu synovi.“

„A řešili jste spolu mě?“

„Vás?“

„Přece jste říkal, jak se obě trápí, jak si dělají starosti… Když jsme se potkali tenkrát poprvé, tvářil jste se na mě, jako bych někoho zabila, tak jste o mně asi slyšel víckrát.“

Tentokrát si přiložil obě dlaně přímo na tvář a chvíli je tak bez hnutí nechal. Prudce se pak otočil, opřel o stěnu a vrátil do původní polohy. Sledovala jsem ho skoro s napětím.

„Anno, chápu, že jste dotčená, že jste určité věci nevěděla, ale co teď chcete? Co jste vlastně čekala? Nikdy jste za svou matkou nepřijela, nikdy jste se o tom nechtěla se sestrou bavit, nikdy jste matce ani nenapsala. Dala jste dostatečně najevo, že tuhle část svého života hodláte ignorovat, tak co jste čekala, že vám vaše sestra řekne? Nejspíš se obávala vaší reakce… oprávněně, řekl bych, soudě podle toho, že unášíte psy. Nejspíš očekávala, že byste s ní o tom beztak nechtěla mluvit. Tak o co vám teď jde, hm? Proč vám na tom vlastně tak sejde? Co se mi snažíte říct?“

Chtěla jsem mu ublížit. Připadala jsem si jako slepice. Potupená ve chvíli, kdy jsem měla mít navrch. Udělal ze mě hloupou hysterku, co se snaží být důležitá, ačkoli není, není, není, nikdy nebyla.

„Bože, do který z nich jste se zamiloval?“ řekla jsem tak potichu, že jsem snad sama nechtěla, aby mě slyšel. Vydal ze sebe něco mezi smíchem a zavrčením a jeho tvář byla najednou sotva na pár centimetrů od mé. Chytil mě za zápěstí ruky, kterou jsem svírala kliku.

Dívala jsem se na jeho ústa, sledovala, jak se nadechl a jak nakonec nic neřekl. Vzala jsem za kliku a nechala vyběhnout ven postiženého tvora, který vrtěl vypelichanou oháňkou, když se drápal po nohách Viktora Kaviho. Nicméně ten se přesto neměl k odchodu a jeho pohled mě pálil na krku. Sáhla jsem si na to místo, abych se přesvědčila, že se mi neškvaří kůže.

Nenáviděla jsem ho.

„Zavoláte sestře?“

„Proč se staráte. Běžte už, doktore,“ řekla jsem a natočila hlavu od něj pryč. Dívala jsem se přesně do toho koutu, kde si mě bral zajíček s účesem nacistického fracka, dokud jsem se nepovalila na zem.

„Nechcete mi říct, co se vám děje?“

Uchechtla jsem se, ale nepřiměla se na něj podívat. „Najednou vás to zajímá? Dáte mi číslo – pro případ?“

„To už dávno máte,“ řekl. Přistiženě jsem k němu vzhlédla, tvářil se stále stejně, klidná tvář, neklidné oči. Polkla jsem nasucho a málem se z toho rozkašlala. „Zavolejte sestře.“

„Proč bych to dělala?“

„Asi byste si měly promluvit.“

„Takhle spolu nemluvíme.“

„Jak spolu mluvíte?“

„Ona mi vypráví o svým nudným životě a kritizuje ten můj, to je celá naše konverzace.“

„Vy jí o ničem nevyprávíte?“

„Ne. O ničem.“ Zírala jsem škvírou otevřených dveří na dlažební kostku v nejvyšší polici. „Jednou mi volali. Z věznice, myslím.“

„Kdo?“

„Nějaká sociální pracovnice. Ptala se, jestli za ní nechci přijít. Za Miriam.“

Čekala jsem, že se zeptá, proč jsem za ní nikdy nepřišla. Ale nezeptal.

„Máte někoho, s kým mluvíte? Kamarádku? Přítele?“

„To je dost neoriginální způsob, jak ze mě dostat, jestli někoho mám, doktore.“

Zamračí se na mě. Pokrčím rameny, myslím, že je to ta nejjasnější odpověď, jakou jsem mu mohla poskytnout.

Čekala jsem, že se zeptá, proč se se mnou nikdo nepřátelí, proč nikoho nemám, proč mě žádnej nechce, proč mě žádnej nemiluje, proč mě žádnej nemá rád. Ale nezeptal.

Už několikrát mi hlavou proběhla nechtěná představa, co moje matka, ta křehká osoba, která měla vrásky vyražené hluboko do tváře už od doby, co si ji pamatuju, ta křehká osoba, které se propadala hodnota tlaku tak nízko, že se často během dne musela zastavit v jakékoli rozdělané činnosti a opřít se, přidržet se, odpočinout si a několikrát se zhluboka nadechnout, ta křehká osoba, která do sebe lupala jeden prášek za druhým, s tím typickým trhnutím hlavou do záklonu, když je polykala, nikdy jsem nevěděla, na co všechny jsou, vím, že některé byly na migrény, kterými cyklicky trpěla, ano, už několikrát mi hlavou proběhla nechtěná představa, co moje matka dělala od rána do večera dvanáct let ve vězeňském mundúru za mřížemi se ženami, které uškrtily svoje mladší sourozence, otrávily plynem své rodiny, znásilňovaly své syny, zastřelily své muže, podpálily budovu, kde pracovaly. Nikdy mě nenapadlo, že tráví čas vysedáváním u psychologa. V představě mé matky v prostředí mně natolik neznámém, protože jsem ho nikdy nenavštívila, v představě života ženy, která je mi už dávno cizí, najednou Viktor Kavi vyrostl jako stéblo trávy, vedle Miriam, předčasně zestárlé s vráskami ještě hlouběji vraženými do kůže, tak hluboko, až jí skoro skrze slabá místa prosvítají kosti, vedle Miriam, které určitě zrovna teď třeští hlava, masíruje si prsty spánky a bojuje se závratěmi v garsonce kdesi na kraji města. Miriam, která mého otce zabila hned nadvakrát, pro jistotu. Přede mnou. Anna stála nad metaforickou záchodovou mísou svého života a sledovala, jak se její splašky vracejí zpět, říká vypravěč, ve skutečnosti klečím u hmotné záchodové mísy, opírám si o ni čelo a čekám, dokud nezačnu dávit.

Nevím, jakou mi byla matkou, nepamatuju si to, pamatuju si zato, jakou byla matkou Daně, pouštím si v hlavě diáky, v nichž spolu vykrajují vánoční cukroví, v nichž ji učí háčkovat, v nichž se společně smějí, pak následuje obzvlášť dlouhý záběr, jak se k sobě choulí pod jednou dekou u televize. Do krku mi vypluje první salva žaludečních šťáv. A jak se jedna zastává druhé před otcem, jak mu jedna pro druhou nastavuje tvář. To, jak dopadají natrávené útroby mého žaludku do záchodu, pouze slyším – skrz křečovitě zavřené oči nepronikne ani kousek světla. Nebyla na mě zlá, snad nikdy na mě nekřičela, to ne, moc se mnou nemluvila… sice víc než otec, ale ne moc. Bylo to pochopitelné, jasné jako facka, zprava i zleva, jak jinak by to mohlo být, tak a ne jinak, že k Daně měla blíž, protože Dana ji také víc potřebovala, a někdo mojí sestře musel vynahradit ty rány, co utržila. Otřu si pusu do toaletního papíru, zvednu se na roztřesených nohou, abych mohla otočit s ventilkem a čekat, než nateče voda do nádrže.

Já? Já jsem si mohla hrát s krabičkou sirek ve stohu slámy, a všem to bylo u prdele.

Pu-chššš.