Dvě

Jsou dvě ráno, prdel mám dřevěnou stejně jako ty parkety, na který jsem si sedla už nějakou chvíli zpátky. V tuhle dobu si jindy obvykle spokojeně dřímám, zachumlaná v peřinách trpělivě vyčkávám na noční můru. Ale dnes únava nepřichází. Neskonale tichá one woman show začíná být nudná za hranici trapnosti, neskonale tichý život, neskonale nudná já, o které není co vyprávět, no vážně, vypravěč čeká se založenýma rukama a dolévá mi portské, ať může můj odchod do limbu urychlit. Nudí se. Můj vypravěč se nudí a já mám obavy, že mě možná opustí, že si možná najde jinou Annu, že si možná najde takovou, která mu nepřidělává tolik práce. Zakřupou parkety, zakřupou kosti. Ba-dam tsss. Nervózní pokašlávání a vrzání sedadel pod zadky ošívajících se diváků. Hodiny si vteřinu za vteřinou šuškají, dloubají do sebe lokty a ukazují si na mě, dabují mi němý film, otevírající se hlavy v televizi. Zkuste se někdy dívat na televizi bez zvuku. O co, že budou ti lidi na obrazovce říkat ve skutečnosti něco jiného než herci, podobně je to i naopak, když posloucháte hlasy bez obrazu, v tom filmu se najednou dějou úplně jiný věci. Lidi, co mi volají, dělají třeba různý věci. Někteří si telefon přidržují u ucha ramenem a u toho vaří a já vařím s nima. Kuřecí vývar je nejsilnější, když maso i s kostmi dáte nejdřív na chvíli péct nebo ho osmažíte na pánvi. Ale připravovat s nima polívku mě nebaví. Jenže oni mě nutí. Potřebují mě. Jsem jejich jediná naděje na poctivý domácí vývar. Někteří si mě pouštějí na handsfree a já s nima jedu na výlet. Z Velké Bíteše můžete jet do Znojma buď přes Brno, nebo přes Hrotovice. Přes Hrotovice je to kratší, ale přes Brno rychlejší. Takový běžný věci s nima dělám. Vařím a peču a cestuju a posílám kurýra s kyticí pivoněk a jdu k doktorovi a do kina a ke kadeřníkovi. Třeba jsem už byla na víkend v Krkonoších s někým, s kým jsem dávno předtím byla na suši v tom novým podniku na jičínským náměstí. Kdo ví. Těch hlasů jsou desítky, stovky, tisíce, většina z nich se slívá ve dva ve tři univerzální tóny. Do zkreslenýho zvuku, co mi pošlou elektrickými signály do ucha. De facto mi pošlou svůj téle fóné, rozuměj z řečtiny: téle rovná se vzdálený, fóné rovná se hlas. Ale někdy vám nějaké to téle fóné uvízne v hlavě.

Zaostřím na němou televizi. Gauner v černých brýlích mluví s gaunerem s hlavou zaraženou do ramen. Dabuju je se sklenicí na břiše a hlavou zalomenou o stěnu, dokud tomu bez krku neproletí hlavou kulka. Mně zas hlavou prolítne vzpomínka, kterou nechám ihned (pu-chšššš, záchodový vír se točí) spláchnout. Jenže já utahuju ventilek, seskakuju z mísy a ono je to pořád tady. A mně je pět šest let. A stejně jako v televizi běží závěrečný titulky, vidím jedno ze sobotních nebo nedělních dopolední, kdy si otec sedával k televizi, zkracoval si čekání na oběd. To vím, protože matka v kuchyni škrábala brambory, na sporáku bublala polívka, z trouby se linula vůně masa, anebo taky ne, nebo taky na sporáku smrděla hrachovka, to přišlo na to, jak moc daleko bylo do desátého. Dana u matky buďto přicmrndávala a spíš se jí tam pletla. Nebo si hrála s panenkami. Ona už odmala měla asi tři panenky, se kterými si pořád hrála, krmila je a vychovávala, sekýrovala je a česala, plácala přes jejich plastové zadky a utěšovala je, ať nepláčou, že to zas bude dobré, otírala imaginární sople. Vydrželo jí to hrozně dlouho, snad do dne, kdy nás odvedli. Pak měla místo panenky mě, schovala si jen jedinou, tu hadrovou. To je ale jiná vzpomínka. Pu-chšššš. Otec se díval na televizi v obýváku. Chodil doma často jen v trenkách. Taková klasická česká idyla muže. Lempl ve vytahaných slípkách, ze kterých mu co chvíli vykoukne něco, co by nikdy nemělo samovolně vykouknout, v ruce lahvové pivo, občas si klimbnul, hlava mu klinkla o rameno, a grknul, zaražený v křesle, nohy natažené před sebou, kotník na kotníku. Obříma patama bušil do koberce, když si co chvíli přendával nohu přes nohu, popraskané paty o sebe šustily. A já se klasicky nudila. Kopala jsem se do zadku, nic mě nebavilo a nevěděla jsem, co bych měla dělat. Většinu času jsem vlastně strávila otráveným bloumáním po bytě, hledáním skrýší nebo děláním naschválů Daně, které mi většinou procházely, protože já byla ta menší. Ale hlavně proto, že si mě vůbec nikdo nevšímal.

Bloumala jsem i tenkrát, jen jsem se vyhýbala kuchyni, abych neschytala nějaký úkol, na který už jsem zas tak malá nebyla. Zakotvila jsem teda v obýváku a sledovala mufloní balet otcových chodidel. Dávali nějaký chlapský film. Dva grázlové, co se většinu filmu honí a jeden druhého chce zabít. On se díval jen na tyhle filmy. Nebo to bylo tím, že tyhle filmy o víkendech běžely v televizi, nevím. Občas to byl western, občas indiánka nebo nějaká klasika se Segalem, s Van Dammem, hora svalů a dutý hlavy a zbraně a drsný hlášky. Jaký to asi je, když tenhle chlap (pata bum šust šust pata bum) sleduje tyhle chlapy (bang bum prásk prásk bang bum). Já se ho někdy zeptala, kdo je ten hodný a kdo zlý. A on mi to někdy řekl. Když se mu chtělo, prohodil: „tenhle je ten dobrej“ a hodil hlavou na nějakýho úlisňáka s pomádou ve vlasech. Tehdy jsem se ho zase zeptala, který je ten hodný a který je ten zlý. Chvíli mlčel, tak jsem si už myslela, že neodpoví, ale on najednou řekl, že jsou oba hodní. To mě zmátlo. Komu mám teda fandit? Kdo má vyhrát? Proč by spolu dva hodní soupeřili? To nedává smysl, nemůžou být radši oba zlí?

Koniec filma.

Dana už samozřejmě čekala na našem obvyklém místě. Vždycky je všude včas. Ne, je to jinak, vždycky je všude dřív, abych já mohla být ta, co přijde pozdě, i když přijde včas. Scházíme se tady v nejvyšším patře obchoďáku. Kompromis mezi kuřáckou kavárnou a místem s dětským koutem. Zvěř je vypuštěna do ohrádky, já už cvak-cvakám a Dana ze zvyku odkašlává. Vše je tedy stejné jako vždy. Vím, že jí kouření vadí, nikdy ji neunaví mě o tom ubezpečovat pokaždé, kdy se vidíme. Ale vím, co jí vadí ještě víc. Že tady a teď nemůže vstát, otevřít okno a zavřít dveře.

„Jsi někde v noci byla?“ zeptá se mě.

„Tak jasně, že jsem někde byla.“

„?“

„Každej někde je.“

„Někde na tahu,“ doplní.

„Byla jsem normálně doma. Proč jako?“

„Máš pytle pod očima.“

„Já vím, padají mi na tváře.“

„Seš blbá,“ řekne a pousměje se.

„Hm, pověz mi, co ještě jsem.“

„To pověz ty mně,“ řekne a upije si čaje. V první chvíli to jen vypustila z úst, konverzační automatika, v druhé se zvláštně zarazila a zatěkala očima. Vypustila do vzduchu duševní plyn, myšlenkový prd, který skoro není slyšet, skoro není cítit, ale když vám ujede, je to venku, nedá se to vzít zpět. A vy nevíte, jestli o tom víte jen vy, nebo jestli si toho všimli i ostatní, a nezbyde vám než jen čekat na reakce. Vypustila do vzduchu duševní plyn, a my si to uvědomily až o vteřinu později, v tu vteřinu, kdy to nasytilo prostor mezi náma, a zase se to rozplynulo jako ten kouř, co před ním obvykle zavírá dveře a vypouští ho oknem pryč.

Karolína špatně skočí na nějaké plastové kuličky nebo písek nebo hromady střepů, nebo co to tam v tom bazénku mají nasypané, co já vím. Samozřejmě že brečí na raz dva tři, ale až potom, co Dana její pád zaregistruje, dle intenzity jejího nabírání to vypadá na ty střepy. Běží si pro útěchu k mámě a já bych jí nejradši běžela naproti, abych jí nastavila nohu.

Odpálím si druhou cigaretu od prvního nedopalku a trochu neuroticky klepu nohou pod stolem a hraju si se zapalovačem. Cvak-cvak.

„Prosím tě,“ reaguje na mě v průběhu konejšení své zmenšené jí, „co budeš dělat, až budeš mít svoje.“ (Padám tak z třiceti – no, radši padesátimetrový věže.) „Kájo, klid, vždyť to nic není.“ (Rozplácla jsem se. Nehýbu se. Je to dobrý.)

„To je tak, když si člověk nedá pozor,“ prohodím tiše.

„Jo, teta má pravdu,“ podívá se na křičící tekoucí minihlavu. „Musíš si dávat pozor.“ I tak se na tu záležitost s opatrností dá dívat. Každej si vyber, co se ti hodí.

„No,“ čichne si ke svetru, když je Karolína utěšena a vypuštěna zpět do ohrady. „Už je to ze mě cejtit. Prosím tě, tobě fakt nevadí, že od toho pořád smrdíš?“

„Ne, vyžívám se v tom,“ řeknu.

Sestra zakroutí hlavou.

„Občas se dokonce přistihnu, jak si vlasama vytírám popelník.“

Danina hlavička ještě jednou zaševelí vzduchem zleva doprava zleva doprava. Moje sestra má díky mé přítomnosti vždy dokonale protaženou krční páteř.

Tramtará. Moje sestra. Jak ráda by vychovala všechno, co jí přijde do cesty. Všechny srovnat do latě. Olíznout kapesník a vydrhnout všem špinavou pusu, nechat je vyčurat do kanálu na ulici a pak je oklepat a natáhnout spoďáry, dokud se nezaříznou, lísknout jim jednu výchovnou za ucho, to se nedělá, přistrčit židli ke stolu a zavázat jim bryndák za krkem, foukej, je to horký, moje sestra, co už nade mnou zmůže jen vysíleně vrtět hlavou. Svět ji nechce poslouchat. Tak aspoň zastrčí synovi podolek do punčocháčů.

Vypráví mi o oblíbené rybce Zdendovi. O tom, že je tak trochu idiot, jenom proto používá jiná slova, o tom, že má o něj starosti.

„Nemysli si, že to napadlo jen Zdeňka… Napadlo to vlastně spíš mě. Jestli to nemůže mít souvislost se mnou nebo s našima. Jestli v tom není něco genetickýho, co bych na něj přenesla…“

„Kuřincovy geny taky nebudou zrovna vzorový.“

„Zdeňkovy geny možná nejsou vzorový, ale určitě ne tak zjevně vadný jako ty naše.“

„Není to jen o genech, ne?“

„Jak to myslíš?“

„Výchova třeba?“ Cvak-cvak.

„No promiň, ale chceš mi tím naznačit, že špatně vychovávám svoje děti?“

Neubráním se úsměvu. Myslím, že ta věta pokračuje – ty, která žádný děti nemá? Myslím, že ta věta pokračuje nějakýma kecama o zodpovědnosti a vyzrálosti.

„No promiň, ale ty seš na tu výchovu sama?“ zeptám se jí.

„Tak co mi tím teda chceš říct?“

„Říkám, že kdybys nevychovávala tvoje děti“ (ano, tvoje děti, Dano, jsou tvoje, ne moje, já vím, vlastně nevím – vždyť co já můžu vědět) „s despotickým idiotem, co se ti snaží namluvit, že ty a tvůj syn jste blázni, možná by ses nemusela bát o to, jestli je Zdenda v pohodě.“

„Přestaň si hrát s tím zapalovačem! S tebou se o tom nedá vůbec bavit.“

„Tak se se mnou o tom nebav!“

Obě na chvíli zmlkneme. Tentokrát ji zaujme nějaký látkový plevel, co slouží jako dekorace uprostřed stolu. Já nedělám nic, akorát si po půl minutě uvědomím, že mám zevnitř rozkousané tváře.

„Tak si o něm s někým promluv. Je kupa různých psychologů, výchovných poradců…“ řeknu po chvíli.

„Jo, to už jsem udělala.“

„A?“

„No, není to dětský psycholog… jen jeden známý, se kterým jsem o tom mluvila.“

„Ty znáš nějakýho psychologa?“ podivím se.

„No. Trochu. Už to není psycholog.“ Trochu ji podezírám, že se vyhýbá mému pohledu a zjevně se jí nechce mi tak docela říct, oč jde. Jako by mi popisovala, že se jí udělal pupínek na choulostivým místě.

„Aha,“ řeknu, ale stále to zní trochu jako otázka.

„To je jedno. Každopádně si nemyslí, že by bylo se Zdendou něco v nepořádku. Možná je jen zpomalenej. Ale ten známý mi taky řekl, že si mám promluvit s nějakým odborníkem.“

„Našla sis odborníka, aby ti řekl, ať si najdeš odborníka? A Kuřinec o tvých schůzkách s panem bývalým psychologem ví?“

„Hele, nejsou to žádný schůzky. Jen jsem s ním občas v kontaktu.“

„Takže neví.“

„Co myslíš. O Zdendovi se s ním nedá moc mluvit.“

„To si dokážu představit,“ odfrknu. „A o tom, že se vídáš s cizím chlápkem asi taky ne.“

„To druhý nekomentuju. A co se týče Zdeňka – znáš ho z tý nejhorší stránky,“ řekne plevelu. „To je pak těžký s tebou o něm mluvit, budeš ho vždycky vnímat jenom černě.“

„Jasně.“

„On to se mnou taky nemá jednoduchý. Každej jsme nějakej. Manželství je dřina.“

„Jasně.“

„Když neděláš kompromisy, nikdo s tebou nevydrží.“

Kompromis znamená, že se záležitost vyřeší jen zjevně. Jen naoko. Ale prd pac a pusu, ani jedna zúčastněná strana neskončí spokojená s výsledkem, zato se můžou poplácat po rameni, jak dospěle to vyřešili. Protože kompromis je dospělá věc a manželství je dřina. Dovolte, abych si ublinkla.

„To mi připomíná, že bys neuhodla, koho jsem potkala.“

Někoho, kdo se mnou nevydržel asi.

A za pár sekund se dozvím, že jsem se trefila. Protože oslí můstky mojí sestry jsou sestaveny s architektonickou přesností tak, abyste si na nich rozbili hubu. A ještě se u toho tváří jako naivní holčička, že žádný osel, žádný most. A já se na ni usměju, jak nejkrásněji dovedu. Takhle zas já přemosťuju.

„Jakuba,“ řekne a zvláštně rozjuchaně se na mě podívá. Co uděláš? Jak se zatváříš? Co mi na to povíš? Jak rychle se z tý země zvedneš?

„Toho fotbalistu?“ zeptám se.

„Jakýho –? Co? Ne, Anno, jakýho, Jakuba asi.“

Jakuba, který se mnou nevydržel asi.

Nejistý úsměv a pozvednuté obočí jako výraz nepochopení. Už jsem skoro přešla na druhou stranu. Jak dlouho jí to ještě bude bavit? Jak dlouho bude ještě rejpat klackem v tom hovně? Jak dlouho ještě? A ani stopa po škodolibosti. Ani náznak zlomyslnosti. Jen naivní hravý tón a dychtivý výraz.

„Tvýho Jakuba přece,“ řekne a s prvním slovem se vyloženě pomazlí.

„Hm,“ div se neplesknu do čela. Napiju se přitom a pak pokrčím rameny.

„Vypadal dobře, byl –“

„Proč mi to vykládáš?“ usmívej se, most už za tebou pomalu hoří, stejně jako tvůj zátylek.

„Myslela jsem, že tě to zajímá.“

Zkus se někdy zeptat, jestli mě zajímá, co říkáš.

„Aha,“ kývnu a poškrábu se zezadu na krku. „No moc ne. Už s ním nemám nic společnýho. Snad se má, jak chce.“

„Zvláštní,“ řekne. Ano, i tuhle hru známe. Upusť slovo a čekej, až ho někdo sebere, ofouká ze všech stran a podá ti ho zpět. Tahle hra mě nudí ze všech nejvíc. Když řekne půlku a čeká, až se zeptám na druhou. Tak nechám její slovo ležet, a vidím se, jak si stahuju kalhotky, dřepnu si a čurám na něj nezastavitelným proudem, který zní jako uklidňující zurčení lesního potůčku.

„To je fakt zvláštní,“ řekne ještě jednou. Sebere to slovo sama a hodí ho na zem z větší výšky. Plesk. Cítím, jak mi pulzuje žíla na spánku.

„Že to takhle dokážeš brát,“ dodá, jako by mi odpovídala na otázku: a co je zvláštní, Dano? Ten její plevel je opravdu docela zajímavá záležitost, jak teď sama vidím.

„Jako že je to minulost. A konec.“

„No… jo, dokážu. Taky to tak je, ne?“

„Ale furt to byl člověk v tvým životě. Dost důležitej.“

„Jak ty víš, kdo je pro mě důležitej?“ vyprsknu, protože tentokrát mě opravdu upřímně pobaví. Začnu si znovu, tentokrát vytrvaleji, hrát se zapalovačem.

„Hádám, že když jsi s někým tak dlouho, jsi s ním asi z nějakýho důvodu.“

„Jsi dobrá hádačka. Vybírej za to drobný.“

„Zase to děláš.“

„Před hlavním vchodem jsem viděla cikánku prodávat pašovaný parfémy, můžeš se postavit vedle ní a nabízet hádání, ani ruku k tomu nepotřebuješ.“

„Že jsem nemlčela.“

Odmlčím se, abych si užila její minicuknutí s každým cvaknutím zapalovače. Pak ustanu, přestane mě to bavit.

„Jo, umím házet minulost za hlavu. Taky to zkus. Ušetříš si tím spoustu starostí. Možná by ses pak nemusela pídit po tom, kdo je marod přes hlavu a s čím a proč a jak.“

„Některý mosty se ale spálit nedaj. Neděláš to dobře.“

Ale dají. A všechny.

„Zato ty děláš dobře.“

Umlknem. Obě s pohledem na plevel. Místnost se zamořuje salvou duševních plynů.

„Nechme to bejt,“ řeknu rychle, protože vím, že jinak bych to neřekla vůbec.

Podívá se od plevele ke mně a pokrčí rameny.

„Spěcháš?“ zeptá se.

„Chci se podívat po obchodech.“

„Něco sháníš?“ zeptá se a taky vytahuje peněženku, aby za sebe zaplatila útratu, čaj, džus, jemně perlivá minerálka.

„To ani ne, chci prostě za něco utratit peníze,“ pokrčím rameny, smetanový kabát, ostřelovač, dovolená na Bahamách. Přikývne. Jo, vidím ti to v očích. Už ani nevíš, jaký to je mít čas a peníze nazbyt na nákupy. Už ani nevíš, kdys měla naposled na sobě něco hezkýho, protože už tu svou prdel do ničeho nenarveš. Což ti tvůj milovanej manžel určitě říká den co den, když se vrací z „jednoho“ domů. A ty se prohlížíš v zrcadle a koušeš se při tom do rtu, když si uhlazuješ sukni a měříš se z profilu, a díváš se na seriály, kde jsou všichni hezcí, i když jim táhne na čtyřicet, a dáváš si za vinu, že už nepřitahuješ svýho manžela, že už možná nepřitahuješ žádnýho chlapa. A dáváš si za vinu, že to v posteli nestojí za nic. Tváříš se, jak na to máš chuť, ale pravda je, že celou tu dobu, kdy ti to dělá, kdy ležíš na zádech a díváš se do stropu, hekáš jenom ze zvyku a doufáš, že to brzo skončí. A možná taky proto, že si myslíš, že se tak rychleji udělá. A hejbeš se co nejmíň, nejen proto, že tě to nebaví, ale protože máš strach, že když se hneš z místa, rovnou utečeš. Ale víš co? To nevadí, protože manželství je dřina. To nevadí, protože ty umíš dělat ty kompromisy.

„Tak zas v pondělí?“

„Zas v pondělí,“ kývnu a mezi náma se zvětšuje prázdný prostor, který se zaplňuje lidmi vyjíždějícími po eskalátorech. Pořád se na mě dívá, vidím, jak otvírá pusu, vidím, že mi ještě něco říká. Mohla jsem ji neslyšet. Mohl ji přehlušit rámus nákupního centra, řekla to přece tak potichu. Vyjdu zadním vchodem ven a jdu rovnou k sobě. Řekla „ptala se na tebe“, nebo mohla taky říct cokoli jiného.

Jakub měl hlas jemnější, než byla jeho tvář. Mohli jste si představovat, jaké to bude, až promluví, mohli jste si představovat, jaký má hlas, když ještě mlčel, a přestože se vaše představa neshodovala s tím, jak ten hlas ve skutečnosti zněl, nepřekvapil vás. Řekli jste si: ale no jistě, jaký jiný by mohl být – jedině takovýhle. Ten hlas ho povlékl saténovým prostěradlem.

Jako když pokryjete dort fondánem.

Jako když nalijete mléko do černočernýho kafe.

Jako když zakápnete zmrzlinu horkými malinami a posypete skořicí.

Poznali jsme se u banánů. Poznali jsme se u banánů kilo za pětadvacet. A pak jsme na sebe narazili ve frontě u kasy. Táhla se až k mrazicím boxům. Bylo před Vánoci. A my stáli na konci fronty a jedli banány. Každý ze svýho košíku. Každý ze svýho kila za pětadvacet.

Před domem se zastavím u popelnice a vyházím do ní z kapsy kousky rozpáraného plevelu.

Tik tak jedny, tik tak druhé, tik tak třetí.

Marně pátrám v paměti, kdy naposledy jsem trávila večer jiným způsobem než na svém vysezeném důlku tady v rohu místnosti. Když přetáčím pásku dozadu, mám pocit, jako bych luxovala sajrajt, co se nepozorovaně snáší den za dnem, noc za nocí, takovej ten sajrajt, co není vidět, dokud už hubice vysavače nic nebere, dokud se nepodíváte dovnitř a nezjistíte, že kapacita zásobníku na bordel je přeplněná dovrchovata. Takže moje paměť, ta, ve který marně pátrám, je jako tenhle chomáč z nahromaděného nic, co se vám nepozorovaně snáší na koberce, tenhle chrchel z namotanýho prachu a smetí, co se zaseknul v trubce od vysavače. Jo, to je součet nahromaděných one woman show posledních dní, týdnů, měsíců a let plus minus děleno na druhou. Večer za večerem se sbírá ten prach, to smetí, popel a špína. No vážně, sotva to postřehnete, dokud to nesesbíráte, dokud to nevidíte pěkně na kupě. A tak se dívám na ten megachrchel odpudivosti, mám ho přímo před sebou a práším na něj další minuty. A zatím se od rohu k rohu prohání kotouč slámy, taková ta scéna z westernovýho filmu, do který kdosi ve stínu, možná je to můj vypravěč, falešně hraje na foukací harmoniku. Sláma se mýmu vypravěči zamotá pod nohy. Zavrávorá, zakleje, opráší si kolena. Omluvně pokrčím rameny.

A tehdy ke mně možná přišel, tehdy se možná objevil – můj vypravěč, tehdy, když jsem zavedla tyhle sedánky, tehdy, kdy zmizel Jakub a zmizela Mercedes a zmizel Ondřej. Našel si mě, protože si myslel, že když bude můj život vyprávět on, bude se zdát, že ten život není úplně na hovno. Že se v něm něco děje. Že si budu moct nalhávat, že za něco stojí. Anebo to možná bylo jinak, možná se objevil, protože jsem ho přivolala. Možná jsem to byla já, kdo si myslel, že když můj život bude někdo vyprávět, bude mít větší cenu. Bude něco vážit. Bude mít smysl. Anebo to bylo úplně jinak. Už si to nepamatuju. Sedl na to prach. A pak se Anna zvedla, zvedla se z prachu a rozhodla se opustit místo ozářené kuželem světla, opustit za nevzrušeného potlesku diváků záři reflektorů na prknech, co znamenají její mikrosvět, a zavřela za sebou dveře.

Na firemní večírky obvykle nechodím, ale dnes tu jsem, stojím u baru a otáčím v ruce sklenici s nějakou whiskou, vůbec tomuhle pití nerozumím, vůbec mi nechutná, ale vypadá to dobře, a pozoruju, jak se hlavičky kolem dokola otevírají a zavírají, lijí do sebe čiré i nečiré tekutiny, panákové skleničky cinkají, tisknou se ruce, lípají se pusy na tváře, já jsem ten z kotce u dveří, těší mě, rád tě poznávám. A když tu chvíli stojím sama, přijde někdo, kdo se chce seznámit, kdo se chce přátelit, kdo se na mě usměje a kdo mi podává ruku. A tak tu mluvím s lidmi, co v tuto chvíli netouží po ničem jiném než mě poznat, objednávají mi další whisku, protože za ni nic neplatí, a mně je dobře, protože jsem jim právě řekla, že jsem zasnoubená, protože jsem jim právě řekla, že moji rodiče umřeli, když jsem byla malá. Řekla jsem jim, že uhořeli. Ptají se mě na sourozence, a já říkám, že jsem jedináček.

Sedím pak u baru, hrajou český devadesátky, na který všichni kolem křepčí, a je mi trochu špatně. Chcete být svědkem nakumulované osamělosti a zoufalství? Svědkem toho, jak hluboce dokážou lidi klesnout pod únosnou míru soudnosti? Jak dokážou zapomenout i na svoje nejnižší nároky v otázce toho, s kým stráví aspoň jedinou noc? Za prvé běžte do baru. Za druhé počkejte si do půlnoci, kdy už bude většina mít trochu naváto. Za třetí rozhlédněte se. Uvidíte křečovitý smích, trapné upoutávání pozornosti, hysterii skrytou za masku uvolněnosti a hravosti. Přehlídka ubožáků, cink drink, hahahehe, koukněte na mě, vyhrnu si klidně i tričko, pohlaďte mě někdo, prosím, podívejte se na mě, tady jsem.

Přisedne si ke mně kluk, který je určitě mladší než já. Je vysoký, má účes nacistickýho fracka a dle palce by mohl být i dobře vybaven. Mluvíme spolu. Nevím už o čem, vím jen, že jsem hrozně lhala, že jsem se nemohla zastavit. Vyprávěl mi o tom, že je už rok a půl sám. Objednal mi panáka. Ani nevím, jestli to byla whiska. Mluvili jsme o sexu. Nerada se o něm bavím. Objednal mi dalšího. Hráli Mňágu a Žďorpa. Bylo mi blbě.

Šli jsme potom na terasu a on zapálil jointa. Vzpomněla jsem si na Mercedes, s tou jsem naposledy kouřila trávu, je to už pár let. Ta mě taky naučila ten dětinský odhad mužské vybavenosti, prý že palec na ruce – jeho poměr ke zbytku dlaně, jeho tvar, šířka a délka odpovídají velikosti, délce a šířce penisu dotyčného. Splachuju Mercedes a její zastřený smích a nejde to, a tak si potáhnu o to víc a je mi trochu víc špatně a klukovi klape hlava a já nevím, co říká. Pozoruju ho a představuju si, jak při sexu asi vypadá, jak se pohybuje, jak vzdychá, představuju si, jak ho mám v puse, a ptám se ho, jestli nejedem ke mně. V taxíku sedíme oba vzadu, přisaje se ke mně jazykem a myslím, že má ruku v mých kalhotkách, když se ptá, co můj snoubenec, a já říkám, že není doma, říkám, ať o něm nemluví, říkám, že jde jen o jednu noc, a barvy města se míhají za okny auta jako horizontální ohňostroj, řekl by můj vypravěč. A já mu říkám, ať chvíli mlčí, že mi je trochu špatně. A Anna říká klukovi s účesem nacistického fracka, ať chvíli mlčí, že je jí trochu špatně, a neuvědomuje si, že ten, ke komu skutečně promlouvá, je ona sama, když divoce plaší pochyby, co jí plní hlavu, pochyby, oč je jiná než banda ubožáků z baru, jimiž před chvílí opovrhovala. Mlč!

„Nic neříkám, kotě,“ vzdychá mi do kůže kluk, když se mnou praští ve snaze o výpad plný vášně o stěnu, o stěnu v mojí předsíni, ale já neudržím rovnováhu a spadnu. Hlavou narazím o botník takovou silou, že se leknu, jestli nemám otřes mozku. Myslím, že se tomu smějeme, ale mám pocit, že moje hlava vypadá jako otevřená krabice, a je mi z toho tak nějak divně a myslím jen na spát, spát, spát, lehnout si a spát a v hlavě mi zní písnička Mňágy a Žďorpa. Zvednu se, on mi pomůže, zastrčí mi ofinu za ucho a začne mě líbat, cítím stopu po jeho slinách na bradě a alkohol z pusy i pórů na tváři, vyhrne mi sukni a kalhotky jedním prstem uhne na stranu. Všechno se děje hrozně rychle a já se cítím nějak nezúčastněná, jako by se to nedělo mně, chvíli je to tady, chvíli je to pryč, jsem na kolotoči, jenže pak ho do mě vrazí nečekaně a surově, a to mě probere, a možná ne, možná to trvá dlouhou dobu, ale vyhrknou mi do očí slzy, tak si říkám, že to asi je surový a že to asi zabolelo a že asi proto mi vyhrkly ty slzy. A díváme se na sebe a jeho oči se najednou promění v jiné, v ty, co říkají: „Vážně, Anno. Vážně?“ A tak je to vždycky. A tak zavřu oči, ale z toho je mi ještě hůř, tak je zase otevřu, podívám se stranou, jenže on mě chytne za bradu, zaboří mi prsty do tváří a natočí mi hlavu k sobě, ale to nevydržím, proto se k němu otočím zády. Našpulím zadek a opřu se o stěnu, chvíli čekám a pak ho v sobě ucítím. Jenže já vidím ty oči, co vidím vždycky „Vážně, Anno?“, ty oči, co mi vytetovali do hlavy, tak mu řeknu, ať zrychlí, řeknu mu, ať to udělá tvrději, přitlačí mi hlavu ke stěně a chytne mě jednou rukou za obě zápěstí za zády. A pak se slyším říkat, ať mě zatahá za vlasy, a on to udělá.

„Víc.“

Zatáhne, až zvrátím hlavu do záklonu tak, že se nemůžu ani pořádně nadechnout a vůbec ne polknout. V tu chvíli se to všechno stane, i když se snažím tu myšlenku zatlačit, ale vrací se to jako bumerang. Nedosáhnu na ventilek a vidím ho, v obleku, který nikdy nenosil, a já už nevím, proč ho tehdy měl, snad byl někomu na funuse nebo na svatbě, kdo ví, ale pamatuju si, že přišel a lehl si, ani se nezul. Když jsem ho našla, ležel na zádech na gauči v saku a kravatě. Jako by byl mrtvý. Jako by ležel v otevřené rakvi.

„Víc.“

A tak mi není osmadvacet, nejsem zhulená a právě mě nešuká v mojí předsíni cizí člověk. Je mi deset nebo jedenáct a stojím u gauče. Klekám si k němu na zem se zdvořilou obřadností nebo s obřadnou zdvořilostí, vypravěč nehodící se škrtne, a pozoruju ho. Jenže on byl mrtvý, jen dokud se nepřetočil na bok.

Vyskakuje mi to do hlavy mezi jednotlivými přírazy. Bolest byla už tak silná, že mi slzy tekly proudem, a teklo mi i z nosu, a protože jsem ho neměla rukou jak zastavit, obě držel, výrazem nijak upozornit, protože jsem k němu byla zády, a nemohla jsem ani zařvat, protože jsem se dusila, povolila jsem svaly na nohou a spadla na zem. Lupla jsem a rozsypala se. A chtěla jsem strašně, strašně, dala bych za to v tu chvíli všechno, aby tu byl zoufalej kluk, co nemůže najít náplavku.

Lekl se a měřil si mě, nejdřív jen vystrašeně. A já si v tu chvíli připadala jak dítě na dětským táboře, kde nechce bejt. Jako kdybych věděla, že přesně v tom okamžiku se řítím a každou chvíli spadnu a zabiju se nebo něco horšího. Jako kdyby mě nemohlo vůbec nic hodit do klidu, jako by to nemělo nikdy skončit. Jsem dítě na dětským táboře, kde nechce bejt, a přitom to, co cítím, ani není stesk. Nestýskalo se mi po nikom a po ničem, a přesto se to tomu pocitu hrozně podobalo. Zůstala jsem odhozená na zemi, napůl ležela, napůl seděla a napůl se slyšela, jak hrozně nahlas brečím a skučím a naříkám, a on na mě shlížel s patkou v čele s ještě rozepnutým poklopcem a výrazem, v němž se mísil děs a odpor, a jako by vycítil, že se v mý hlavě promítá psychedelickej film, kterej nechtěl ani trochu vidět, kterej by nikdo nechtěl vidět, a během pár vteřin za sebou zabouchl dveře, aniž by cokoli řekl.

Řvala jsem tam strašně dlouho, cítila jsem, jak mi nudle zatýkají do pusy, hrudník mě bolel tak, jako by mě do něj udeřila boží pěst, a vůbec jsem nechápala, co se to děje. Čas se pohyboval, jak se mu zachtělo, a možná že chvíli běžel i dozadu, dokud mu nedošel dech.

Ba-dam tsss.

Dívám se na dveře do obýváku. Jsou pootevřené, dívám se na ně a nedokážu se ubránit tušení, že mě za nima čeká něco hrůzostrašnýho. Je to tak děsivý, že se neodvažuju přemýšlet o tom, co to může být. Jako bych těma dveřma musela dřív nebo později projít. A možná jima projdu, protože možná mě tam čeká vysvobození. I za cenu toho, když vysvobození bude konec celý mojí existence. Jenže co když konec nestačí?

Ba-dam.

Asi jsem usnula. A asi jsem se zase vzbudila, ale doufala jsem, že to tak není. Odněkud se na mě sype mokrý písek. Sypají mi ho do klína. Jenže to nebyl písek. Sledovala jsem jedním zamlženým okem, jak se kolem mě rozšiřuje kaluž vlastní moči, a ani jsem se nepohnula.

Tsss.

S každým polknutím jako by hrozilo, že se mi odpojí hlava od hrdla. Otevřela jsem oči. Už se rozednilo, svítilo na mě škvírou otevřených dveří v obýváku. Měla jsem výhled na svou výstavku zbytečností na poličkách a ve vitrínách a na stěně a na zemi, zírali přímo na mě, moji lapači prachu, moji kamarádi, moje zrcadlo.

A co jsi ty, Anno? A co jsi ty.

Střih a zatmívačka.