Tři

Je mi dobře jako už dlouhou dobu ne. Jasně, ráno se vzbudím s poněkud špatnou náladou, ale kdo se budí sluníčkově kromě mojí šéfový? A komu by se navíc líbilo probuzení záchvatem kašle? Prostě mě škrábe v krku, ucpaný dutiny, občas mi stoupne teplota, jsem holt nachcípaná. No takže se vzbudím, nasnídám, před cestou do koupelny se dokonce i na poslední chvíli rozhodnu mírně, no jo, fakt mírně, ale aspoň něco, že jo, rozhýbat, trochu protáhnout končetiny, omylem při tom shodím láhev ze stolu, ta se rozbije, pak omylem šlápnu na střep, krev roznesu po koberci, když se daří, tak se daří. Před zrcadlem si pak opatrně natřu odřený nos mastičkou, kápnu si do očí plných rýmy nějaké zázračné kapky a vyrážím do práce. Těch pár stanic se projdu pěšky, to je teď moje nová rutina, zjistila jsem, že je to lepší než sedět v zaprděné tramvaji, kde všichni ještě páchnou spánkem, navíc proč pro sebe něco neudělat, proč nenasát trochu čerstvého vzduchu, než si svou půlhodinovou zdravou životosprávu pokazím dvojičkou cigaret před vrátnicí. Dana je tam vždycky na moment v mojí hlavě se mnou, její hlavička švihá napravo nalevo, napravo nalevo – otevírám okno a svou sestru z něj shazuju ven, pak zavřu dveře a v klidu dokouřím.

A taky dokud ještě nemrzne, přeci jenom do zimy už není tak daleko, i když je pořád podzim, takový ten podzim, kdy se na město snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svoji zlatou barvu, jak by řekl můj vypravěč, no ale pořád je to podzim, že jo, říkám já, podzim znamená, že není zima.

V práci pak chci nastoupit do výtahu, ale nakonec si to rozmyslím, nemusím si vyměňovat bacily s dalšími lidmi, ne asi, oni něco mají, já něco mám, když se to sečte, tak to bude jedině na škodu, jim určitě, ale co mi na nich sejde, mně to rozhodně neprospěje. Šéfová mě odchytne na cestě k mému kotci, nastane pětiminutovka přesvědčování jako každý z posledních pár dní, že jsem už v pohodě, že jsem přece proležela už týden doma a zle mi opravdu není, ba naopak. No a pak přetáčíme, prostě všední den, telefony a telefony a hezký den a na slyšenou, pracovní osmihodinovka, tři pětiminutové pauzy na cigáro a asi deset odběhnutí na záchod, no jo, když marodím, mám běhavku. Navíc pořád zapíjím ty prášky na chřipku, určitě je znáte, je na ně nějaká vtipná reklama, kde huhlá manžel v posteli, manželka mu duchapřítomně vprostřed noci s dokonalým makeupem podá krabičku těchhle prášků, nejspíš je vyšoupne zpod polštáře, protože tadá – tady jsou, manžel to do sebe lupne, pak krátká demonstrace pro debily, počítačově zvizualizovaný panák, kterému vidíte na vnitřnosti, polyká prášek a všechna místa, co mu blikají po těle rudě, najednou zmodrají, pak střih na manžela, jak je šťastný, olalá, úsměv od ucha k uchu, střih, někdo vedle něj pšíkne v práci nebo na zastávce nebo kdekoli a on mu nabídne tuhle zázračnou pilulku. No, tak přesně tuhle super krabičku mám před sebou, bez makeupu a bez zářivého úsměvu, to byste po mně chtěli trochu moc. Skončí šichta, ahoj, čapánek papánek, ať je ti líp, Anno, neboj, už jsem jak rybička, esemeskou zrušit kafe se sestrou, ještě bych něco přetáhla na děti, to pak nebudu poslouchat, no a ještě nakoupit pár nezbytností k žití. A pak k sobě.

No a co pak. Pak jsem u sebe, dám si večeři, možná nějakej film a půjdu spát. Normálka.

Leda hovno.

Za jednoho z těch podzimních polední, kdy se na město snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svou zlatou barvu, za jednoho z těchto podzimních polední seděla mladá žena, no ačkoli už jsme si o tom jejím mládí/stáří něco řekli, že ano, prostě za jednoho z těchto podzimních polední seděla v restauraci u jídelního stolu. Byl to takový ten čtvercový stůl pro čtyři osoby, ale ona u něj seděla docela sama, možná víc než sama, a možná vás napadne, že je to docela smutný pohled na ženu, které táhne na třicet a vypadá jako bezvýznamná tečka v restauraci, kde je kolem ní plně obsazen každý kout, smutný pohled na ženu, která vypadá jako bezvýznamná tečka v restauraci, kam přišli ostatní společně poobědvat, popovídat si a strávit příjemnou chvilku v jednom z těch podzimních polední, kdy se na město snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svou zlatou barvu.

Stará mladá sedí potichu a čeká, až jí obsluha donese jídlo, protože je poslední z hostů, která před sebou nemá plný talíř. Otáčí se pokaždé, když se kolem ní mihne číšník, ten si jí ale nevšímá a obsluhuje ostatní, kteří už všechno mají, a jen těžko by je mohl ještě něčím obsloužit. Žena sedí shrbená nad prázdným stolem s bílým ubrusem – ne modrým – ne bílým… smetanovým? To už tady bylo… nad prázdným stolem bez ubrusu a najednou se před ní ve chvilce její nepozornosti objeví talíř, na něm kopeček těžko identifikovatelného jídla, třeba špagety, třeba s boloňskou omáčkou. Je hladová, je opravdu hladová, a tak pozře první sousto, jenže to se jí zadrhne v krku. Nemůže polknout, nemůže to ani vyplivnout. Patová situace, hehe, co teď, že. V první chvíli ji napadne, že se potřebuje napít, ale kolemjdoucí číšník srazí její sklenici s vodou na zem, takže její kostnatá ruka sáhne po prázdnu. Lap a nic. Žena se chytá za hrdlo, vstává, oči se jí zalévají slzami. Nikdo si jí nevšímá. Nikdo si nevšímá dusící se ženy – no dobře, ještě má dva roky do třicítky, ale těžko se jich dožije – nikdo si jí nevšímá, za jednoho z těch podzimních polední, kdy se na město moře kuře stavení… Potácí se k číšníkovi, který zrovna přátelsky koketuje s dámami u vedlejšího stolu, klepe mu rukou na záda, on ji ale odstrčí, aniž by se na ni ohlédl, odstrčí ji podobně, jako by odháněl mouchu, a tak žena stojí vprostřed příjemné restaurace, kde je obsazený každý stůl, kde není volný jediný kout, včetně toho, který právě uvolnila a ke kterému zasednou noví hosté, na něž se číšník pohotově otočí, co si budete přát, ptá se, a tak žena stojí vprostřed restaurace, kde nikdo neobědvá sám, kde všichni jedí a pijí a baví se a smějí se, no jen si to představte, možná tu někde hraje někdo na klavír hudbu, která tak zapadá do atmosféry dnešního poledne, zatímco ona se dáví a sípe a fialoví ve tvářích (konečně se do nich dostala barva), zatímco ona se mlčky dožaduje záchrany. Vtom padne na zem. Tak leží na podlaze a všichni jedí dál a všichni se smějí dál a nikdo si jí nevšímá a číšník dokoketuje a překročí ji (jako fialový koberec) a Země se točí a slunce svítí a čas se nezastaví a za okny je stále to krásné poledne, prostě jedno z těch podzimních polední, kdy se na město snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svou zlatou barvu.

Probere mě vlastní kašel, anebo se probudím a pak se rozkašlu, anebo jsem kašlala dávno předtím, než jsem se vzbudila, anebo je to úplně jedno, nic to nezmění na faktu, že se mi stalo to nejhorší, co mohlo, totiž že jsem se probudila. Stáhnu z očí škrabošku. Ne, opravdu nespím v žádné roztomilé saténové, bavlněné nebo cojávímjaké masce na spaní, ne, moje škraboška nevypadá jako ty, v nichž spí kudrnatá pipina ze Sexu ve městě, ani nevypadá jako maska, kterých jsou plné Benátky – jako ty, co mi nakřivo visí nad postelí v ložnici a co už možná nános prachu shodil dolů. Tahle škraboška je taková ta modrá gelová věc, co strčíte do mrazáku, pak si ji natáhnete přes hlavu, nasadíte na oči a ono to vydrží pár hodin chladit. Je to dobré na otoky. Třeba na otoky z pláče tak zuřivého, že vám z něj napuchne půlka obličeje, tak třeba na ty je ideální, kdybyste to nevěděli, teda pokud jste tak výkonní jako já a jde vám to mistrovsky co do kvality, tak do kvantity, pak je tahle maska jediná šance, abyste na druhý den zvládli kupříkladu luxus mrkání. Mrkání je nevědomý fyziologický proces, při němž dochází k opakovanému otevírání a zavírání očních víček, přičemž po povrchu rohovky a spojivek je tak šířena slzní tekutina, která odstraňuje nežádoucí mikroorganismy, odumřelé buňky a jinej hnus, a v průměru průměrný člověk průměrně mrkne desetkrát za minutu, z čehož jedno průměrné mrknutí trvá průměrnou čtvrtinu průměrné sekundy.

Hodím masku na stůl a posadím se na gauči, zastavím záznam, co mi hrál z počítače ve smyčce celou noc, a zapnu televizi. Seberu ze stolu krabičku s brufenem, lup tam jeden, lup tam druhý, vždycky si při tom vzpomenu na matku. Jak ta uměla dramaticky polykat prášky. Položila si pilulku na spodní ret a horním ji stáhla do pusy a pak přivřela oči a pak trénovaným gestem trhla hlavou dozadu a pak upila vodu z čiré sklenice a pak si hřbetem ruky otřela pusu. Tak manifestovala, jak už je s těmi prášky jedna ruka. Ventilek a pu-chšššš. Nech to plavat, glogloglo.

Já sice spolknu prášek nasucho, ale jazyk se mi přilepí na patro, tak se sehnu k zemi pro láhev minerálky, párkrát si loknu a postavím flašku vedle láhve od vína na konferenční stůl. Konferenční stůl, ze kterého trčí třísky, lak je dávno seškrábaný, všude vyžraná otlačená kolečka od sklenic a hrnků, tři stopy po típnutí cigarety, nožem vydřené číslo osm a flek od odlakovače na nehty.

Tuhle část dne mám vlastně nejradši, tedy co se týká těchhle nových dní, těchhle dní s letopočtem „po předsíni“. Protože mozek ještě spí, protože jsem tak příjemně otupělá a nic necítím, jen biologické potřeby, ty mrzké a automatické potřeby, co sdílím třeba i s opicemi, třeba i s prasetem, jsme si teď tak úžasně rovni a mně to stačí. Chvíli ještě civím na láhev a na bublinky, co se třepotají k hladině, kde pukají, a odhodlávám se k tomu slavnostnímu zahájení dne, co mě čeká, co o sobě už dává vědět hlučnými pohyby, odhodlávám se k ceremonii, která svým úvodem tak krásně zapadá do atmosféry mého života, která tak krásně podtrhuje závažnost mojí existence, ano, která tak krásně demonstruje, jak přeplněná je moje duše, jak jsem plná krásy světa, kterou jsem se tak bezostyšně napásala, a teď je čas nechat ji vyjít ven. Sežrala, natrávila, vyloučila. Dřív než moje hlava se v těchto nových dnech budí moje střeva. Jenže až bude po ceremonii, po tom úžasně primitivně královském obřadu, ne nadarmo se o vyměšování mluví jako o trůnění, probere se hlava, proto bych nejradši tenhle moment prodloužila, jak bych jen mohla. Freud by si na mně smlsnul, řekl by, že jsem právě v anální fázi lidského vývoje, tedy jsou mi de facto asi tři roky, hurá, už začínám reagovat na vnější instance. Od orální fáze s flaškou nebo penisem v puse jsem se dostala sem na gauč a zažívám rozkoš zadržování stolice, v mojí dospělosti bude mít průběh a osvojení si této fáze zásadní vliv na dávání a braní. Už se na to těším. Vstanu, počkám, dokud se hlava nedomotá, přiložím levé ucho k levému rameni, pravé ucho k pravému rameni, rozhlédnu se po obýváku, jako kdybych se nad něčím zamýšlela, dokonce se zamyslím nad tím, jestli se nad něčím zamýšlím, a pak jedním vláčným, ale rychlým pohybem shodím láhev od vína ze stolu, až mi křupne v zádech, láhev se roztříští a já dupnu na střep, aniž bych věděla proč.

Když pak sedím na zemi s nohou v sprchovém koutu, myslím na to, že všechno je jinak. Celý můj systém, moje zavedená rutina, koblihama k snídani počínaje, one woman show v koutku konče, všechno se mi to vysmálo, vyšpulilo na mě zadek, ukázalo neslušný gesto, zasmálo se, prásklo dveřma a zmizelo. Před zrcadlem si mažu nos odřený od toho, jak ho neustále drhnu kapesníkem, do očí leju kapky, protože jedině tak moje bělmo zvládne aspoň trochu vyrudnout. Do práce teď chodím pěšky, protože v tramvaji na mě přicházejí jakési návaly čiré hrůzy, při nichž se mi rozbuší srdce a začne s obdivuhodnou přesností soustředěně narážet do místa, kde už musím mít proražená žebra, návaly, při nichž se mi orosí čelo potem, podlomí kolena, vyschne v puse, při nichž chci ječet a brečet a šíleně se smát, někoho zmlátit, při nichž nemůžu popadnout dech. Po cestě snídám rohlík, protože nic jiného můj žaludek nesnese dřív než kolem druhé odpoledne. Nemůžu chodit na obědy, protože posledně jsem ani nestála za pozornost číšníkovi, málem se udusila, a sotva jsem se zvedla, abych za obsluhou došla sama, někdo mi zasedl místo. Jediný zvyk, který jsem schopná dodržovat, je dvojička cigaret před vchodem do práce. A samozřejmě Danina hlava je tam se mnou, kmitá doprava doleva, doprava doleva. Tentokrát je to sestra, koho zavírám za dveře, pak otevírám okno a skáču.

A když procházím vrátnicí, poroučím si, ať se sakra uklidním, protože moje ruce připomínají jazzové prstíky tanečníků osmdesátých let a tohle do prdele není horečka sobotní noci. Do třetího patra chodím po schodech, protože nedokážu být zavřená s ostatními ve výtahu. Pak se vždy obloukem vyhnu stolu bezejmenného kluka s účesem nacistického fracka, který jako Ježíš stál na konci starého letopočtu a začátku toho nového. Děkuji pěkně.

To se řekne osm hodin. To je čtyři sta osmdesát minut a to je dvacet osm tisíc osm set vteřin. A každá z nich je nejhorší chvíle mého života, tedy kromě těch zbylých. Měla jsem připíchnuté oči na jeden bod, který jsem si vybrala na desce stolu, a neodvažovala se vzhlédnout. A přesto jsem se nedokázala uklidnit, bortily se na mě ministěny mého kotce, bortily se na mě maxistěny celého sálu, všichni kolem mluvili do svých mikrofonů šíleně nahlas, jejich hlasy zaplavovaly moji hlavu zevnitř. Cítila jsem, jak mi lebka rupe ve švech a každou chvíli musí s hlasitým žuchnutím odpadnout celý čelní lalok na klávesnici počítače. Zbytek hlavy se pomalu drobí a padá všude kolem za zvuků, co připomínají drolící se pískovec ze skal. A když se takhle rozdrolím a mohl by být všemu konec, místo toho, co by ze mě zbyla jen drť, začne to nanovo. Sedím tady, moje hlava na svém místě a vcelku. A tak to zkouším jinak, zavírám oči a abraka dabraka, najednou tu nikdo není. Po operátorském sále se prohánějí papíry a listí, co sem přilétá z dokořán otevřených oken a co už ztrácí tu svojí podělanou zlatou barvu, kolem uší mi sviští jen průvan. Židle prázdné. Žádné zvuky krabích nožiček po klávesnicích počítače. Žádné vyzvánění. Nic. Jenže tohle nefunguje dlouho, protože tahle představa klidu, tahle představa nezaplněného prostoru mě k smrti děsí a paralyzuje, takže zadýchaná otvírám oči, ale to zase padají stěny, drolí se hlava, všichni křičí, tentokrát jako by to ale běželo na dvě stě procent, dvakrát tak hlasitě, dvakrát tak rychle. A z toho se mi zase zvedá žaludek. Pořád dokola, dokud mi nezazvoní telefon v uchu a nedovolá se ke mně někdo, kdo chce říct adresu Úřadu práce. A z toho mi zase do krku padne knedlík a cítím se, jak kdyby mi někdo dal roubík a připoutal mě ke kancelářskému křeslu. A tak pořád běhám na záchod, protože to je jediné místo, kde se zvládám uklidnit. Je na to jednoduchý způsob. Proplesknout, hlavou o zeď, pěstí do stehen. Někdo se řeže nožem do rukou, někdo si prostě dává do držky.

A tak nespím a ani nebdím a ani nemyslím. To je na tom to nejpodivnější. Já vůbec na nic nemyslím, nic osobního se mi nežene hlavou, neujíždím na žádných vzpomínkách, necítím lítost ani smutek ani opuštěnost ani vztek ani nic. A zároveň se ve mně všechno žene jako šílený splašený vír chomáčů prachu, jako písek při pouštní bouři, hrne se to jistě a nezastavitelně jako tsunami nebo lavina. Pochopila jsem, že z tohohle ustavičného irelevantního strachu, hrůzy a úzkosti se zblázním, pokud už se to nestalo. Pochopila jsem, že si musím zjednat řád, novou rutinu, že se sebou musím uzavřít dohodu. Zjistila jsem, že když večer povolím ventilek, počkám, až nateče voda, tak můžu bez problémů spláchnout a jedeme dál, zjistila jsem, že když večer přestanu ten vír udržovat v sobě a pustím ho ven, pěkně se vykňourám v celé své teatrální kráse, dostaví se spánek a ráno si naordinuju celodenní klid, poručím si fungovat jako normální člověk a slíbím si za to zákusky a fňukací orgie.

Zasloužená odměna. Mňam a mlask.

A jak si poručím, tak to taky splním. Přes den zvládám fungovat, vím, že se mám vyhýbat tramvaji a výtahu, vím, že musím neustále něco dělat. Odbavuju jeden hovor za druhým, při volných chvílích si hraju s propiskou nebo kreslím kruhy, rovné čáry, luštím sudoku, cokoli, na co se musím soustředit, počítám kachličky v naší pracovní kuchyňce, přemýšlím, jak se jmenovali poslední dva trpaslíci ve Sněhurce, cokoli, musím být aktivní, protože vím, že jakmile se zastavím, začne něco ve mně pracovat a ten proces je pak příliš těžké zastavit.

A je to vlastně sranda, dopoledne se pak chvíli i cítíte, po té vášnivé noci, v dobrém rozmaru, v rozverném modu, však to znáte, víte, o čem mluvím, jako když se probudíte po slastném spánku, co vystřídal vydařený sex. Když si dobře vrznete, zlepší se vám nálada, vyplavíte hormony, vím to, protože jsem to četla, protože mi to vyprávěli, protože jsem to viděla ve filmech, protože mě to napadne jako první věc, když vidím někoho, kdo si po ránu prozpěvuje, ha, ten si zašukal, a jestli vám něco závidím, tak je to tenhle pocit, kterej já nikdy nezažila, a když, tak jen párkrát a jen na chvíli, a dokud jsem nepoznala Jakuba, protože kvůli němu jsem začala sex vlastně nenávidět.

Taky jsem ale s tímhle novým nastavením denního řádu zjistila, že je potřeba se podle něj zaopatřit. Připravit se. Pojistit se. A uklidit po sobě. Jako když se chystáte spáchat zločin – zosnovujete postup, zajistíte co nejlepší podmínky a pak zahladíte stopy. Takže po práci chvátám dokoupit zásoby všeho, čím se hodlám obklopit při mé malé apokalypse, při mém soukromém mejdanu, co je nezbytně nutné na ten rej démonů v mojí hlavě, které vypustím ven jedině tak, že vystřídám všechny možné i nemožné druhy pláče, ačkoli jsem se dosud domnívala, že pláč je prostě jen jeden. Jsem malý ufňukánek, troska a parodie, vypravěč se musí popadat za břicho, když mě sleduje s nohama na stole, zatímco do sebe háže kuličky rozpukaného popcornu, jak valím domů, když mě sleduje, jak skoro natěšeně popobíhám po ulici, abych už za sebou mohla zabouchnout dveře a zahájit svou zbrusu novou one woman show, která je konečně aspoň trochu zábavná pro všechny zúčastněné včetně herečky, dámy a pánové, tu ji máme! A kužel světla se stáčí k usoplenému hovádku, co se s manickým výrazem šklebí do hlediště. A při tom všem musíte myslet hlavně na to, že je třeba dodržovat pitný režim, jestli nechcete dehydrovaní zkolabovat. Že nemůžete věčně smrkat do těch nejobyčejnějších papírových kapesníků, co po třetím kole začnou škrábat jako šmirgl. Že si musíte oplachovat obličej, pokud nechcete, aby vám sůl zasychala na tvářích a nechala po sobě ohavnou vyrážku.

A pak…

Pak to utne. Moje tělo mi prozradí, že už je to pro dnešek všechno, hrnečku dost, opona padá, koniec filma, že pro dnešek prd pac a pusu, zavíráme krám. Ulehnu na gauč, vložím flashku do počítače, pustím si záznamy hovorů, co jsem odbavila v práci, záznamy hovorů, co jsem ukradla z počítače sluníčkový šéfový, obejmu si kolena a nechám se ukolíbat anonymními voláními o pomoc.

Byla neděle, ale já se donutila ráno vstát z gauče, jako bych šla do práce. Odcházela jsem od sebe bez nejmenšího tušení, co hodlám dělat, kam hodlám jít. Šla jsem přes náměstí a zastavila se v hladovém okně pro čerstvé bavorské vdolky. Skoro bych zapomněla na to, že se tu všude sdružují bezdomovci, rádoby umělci a všelijací výběrčí nejrůznějších příspěvků, kupte si klíčenku, a děti nebudou mít hlad, hoďte mi do kasičky padesátku, a rakovině bude konec, zaplať, měj dobrý pocit, nemysli na to, kam ty peníze ve skutečnosti dojdou. Třeba za ně socka z azyláku, co mu házíš dvacku do kasičky, pozve kámoše na pivo. Taky dobrej skutek. Jdu po obvodu náměstí, dívám se do výloh zavřených obchodů, nahlížím tam přes cikána bez nohy, co se opírá o berle a natahuje před sebe kšiltovku, která už dávno zapomněla, jakou má barvu. O kus dál jakýsi Jarek Nohavica pro chudé, namísto kšiltovky otevřený futrál na kytaru, hraje nějaké lidové lovesongy, takové ty písničky, co mají hrozně jednoduchou, ale samozřejmě hlubokou pointu, skrytou ryzí životní pravdu, při nichž si uvědomíte, jak je svět vlastně krásnej a že se všichni máme rádi a máme bejt k sobě hodný, Vánoce každej den. U kašny stál slepec se zlatým labradorem, kasičkou na krku a štosem časopisů v náručí. Složenou bílou hůlku měl pověšenou volně na zápěstí. Koukala jsem na něj nejdřív z dálky, když jsem ukusovala bavorský vdolek, a přišlo mi zvláštní si uvědomit, že ho můžu klidně pozorovat z těsnější blízkosti, že těžko může nastat jakkoli trapná situace. Šmírujete někoho, kdo o vás neví, přestože se neschováváte. Dokázal by si někdo vůbec představit takovou bezmoc, tuší vůbec on svou bezmoc? Podivně perverzní voyeurské vědomí. Šla jsem blíž, viděla jsem mu do obličeje. Zvláštní, že slepce prostě poznáte (když si odmyslíte tu hůl nojonojo), myslím, skutečného slepce, ne ty filmové, kde vám předhodí nagelovaného hezkého týpka, jehož hendikep z něj tak rázem dělá sexuální objekt. Poznáte to na tom, jak se tváří, na tom, co dělají s obličejem. Podivně ho kroutí, neovládají mimiku, stejně jako tenhle, dělá něco divného s nosem a pusu drží našikmo a ještě víc ji zkroutí, když prohodí název časopisu, co nabízí, něco jako Lucerna nebo Tma nebo jiné podobně výstižné heslo. Neví, jak se tvářit, protože neví, jak to vypadá, protože to neměl kde odkoukat, protože nekouká.

Stála jsem tam, bavorský vdolek mi přestal chutnat, lidi, co procházeli kolem a jemu se vyhýbali velkým obloukem z přílišného strachu, že by se ho mohli dotknout, nebo prostě jen ze strachu, si mě pohoršeně měřili, protože já jsem tu přece ten úchyl, co sleduje bezbranného slepce. Ale i já z něj měla divné pocity, a přesto nebo proto nebo kdovíproč jsem šla přímo k němu, odhodlaná koupit si tu jeho tmu. Než jsem vůbec otevřela pusu, cítila jsem ten hnusný známý pocit, který začíná štípáním v nose. Jako když si čichnete pepře.

„Dobrý den,“ řekl, než jsem k němu nakročila. Přistiženě jsem sebou cukla.

„Dobrý,“ řekla jsem. Slepec se otočil po mém hlase, ale přivřenýma očima mířil někam stranou k zemi. Možná přesně tam ve skutečnosti jsem.

„Dobrý den,“ řekl znovu a u toho se šišatě usmál, „vás jsem neviděl, ani nepamatuju,“ řekl a usmál se ještě šišatěji. Sevřel se mi krk a vyšlo ze mě trapné přiškrcené píp.

„Co se děje?“ zeptal se a úsměv mu zamrzl.

„To nic, to nic…“ opakovala jsem s rukou před pusou a vrazila si malou facku. Myslím, že ten pleskanec ale slyšel.

„To byl jenom náš slepecký humor,“ řekl rychle.

„Však já se směju,“ řekla jsem a radši rychle začala lovit v peněžence. „Kolik stojí váš časopis?“

„Čtyřicet korun českých,“ řekl a znovu se usmál.

Vytáhla jsem kovovou padesátikorunu. „Vložím vám to do ruky, ať víte, kolik to je… tak to asi děláte, ne?“

„Kdepak, hoďte to do kasičky.“

„Ale –“ zaprotestovala jsem, „to nejde, jak budete vědět, kolik to je?“

„Budu vám věřit.“

„Ale –“ a dál už jsem raději nic neřekla, protože na mě šla hrozná hysterie. A začala jsem budit pozornost lidí kolem. Těch lidí, co vidí. Hodila jsem mu tam padesátku a srolovanou stovku. Vzala jsem si časopis a on mi popřál hezký den a pěkně poděkoval. Nutila jsem se odvrátit od něj konečně pohled a jít si po svých, ať už to jsou mé jakékoli, jenže mi někdo promluvil za zády a já se lekla. Když jsem se otočila, stál tam potrhaný bezdomovec, co byl cítit jako deset let ne­praný vaťák prodojený skrz naskrz, možná to bylo tím deset let nepraným vaťákem prodojeným skrz naskrz, co měl zrovna na sobě.

„Slečinko, prosím vás, vy budete taková hodná. Nemáte ještě nějaký drobný?“

„Co?“

„Já už sem dva dny nejed, slečinko.“

Fascinovaně jsem na něj zírala. Co by na to řekla Mercedes? Řekla by něco jako: „Každej máme svůj smutnej příběh, brouku.“

„Stačila by mi koruna, fakt,“ mlel dál a natahoval ke mně plesnivou ruku.

„Zapomeň!“ vykřikla jsem a uskočila. Zdálo se, že se mě trochu lekl.

„Slečinko, já už sem dva dny nejed, fakt. Víte, jaký to je mít hlad?“

„Nevím, protože vydělávám peníze.“

„To ste nefér, slečinko, já za to nemůžu, že sem na ulici,“ zaprotestuje a zatváří se fakt do morku kostí dotčeně, asi jsem urazila jeho pýchu, pýchu toho, co před slepcem somruje o korunu, ale protože stále držím v ruce peněženku, nechává pýchu pýchou a nevzdává to se mnou. „Já nemám co jíst, tak potřebuju nějaký peníze.“

„Nasrat.“

„Já mám kdyžtak v kapse nějaké drobné,“ ozve se trochu nejistě slepec, jako by se tam vzadu hlásil skromně o slovo. Oba s bezdomovcem se na něj podíváme.

„Žádný takový, vy mu rozhodně nic dávat nebudete! Jak to, že jste tak důvěřivej? To vás ještě nikdo neokrad? Stojíte si tady s kasičkou na krku… Lidi jsou hnusný, to snad víte, že jsou hnusný. Nebo to nevíte?“ Bezdomovec ke mně natahuje špinavý ruce. „Ty seš hnusnej!“ dodám ještě.

„Pane! Pane, já jsem už čtyři dny nejed,“ mávne nade mnou bezdomovec rukou a chytí se příležitosti jinde.

„Nech ho na pokoji!“ zdvihnu na něj výhružně ukazovák, ale protože slepec něco vytahuje z náprsní kapsy, otočím se po něm: „A ty to hned schovej!“ Slepec šlápne psovi na ocas, ten vyjekne.

„Máš hlad?“ otočím se na bezdomovce. „Na!“ podám mu nakousaný bavorský vdolek.

„Co to je?“ ohrne ret, milostpán čekal nejspíš kaviár.

„Padej!“

Bezdomovec ještě stojí, já na něj tak nějak podivně zadupu, bubububu, a on vážně poodběhne pryč. Ani nevím proč, ale celá jsem se při tom představení zadýchala, otočím se a poodejdu tři kroky, abych si sedla na lavičku za slepcovými zády. Hlasitě si oddechnu a zapálím si.

„Jste tady ještě?“ zeptá se.

„Vždyť víte, že jo.“

„A on?“

„Už odešel.“

„Já bych mu ale nějaké drobné klidně dal.“

„Ale o to přece nejde. A nedívejte se na mě tak.“

Rozesměje se. „Učíte se rychle.“

„Do prdele,“ vzdychnu si a snad bych se v návalu sentimentu za tím bezďákem i rozeběhla a vysypala mu do rukou všechny peníze, co mám, ale zůstanu ještě chvíli sedět. Pak se rozhlédnu kolem a pochopím, že rozhodně tahle scénka neunikla několika nezvaným divákům, tentokrát ses vytáhla, Anno, příště si nezapomeň klobouk a stepky, nějaké drobáky ti hodí, můžeš je pak dát bezdomovcům. Střetnu se pohledem s přihlížejícím chlapem v obleku. Pokrčím na něj rameny, nezareaguje a pokračuje dál tam, kam měl namířeno. To jsou celí oni, lidi. Vstřebat, nic nevrátit a odejít. V tomto případě s vydařenou historkou v kapse – to takhle stojí slepec, bezdomovec a blondýna…

„Vypadáš nějak zvláštně,“ zkoumá mě Dana, když konečně zaparkuje Markovy golfové hole vedle stolu. Buď jsem ztratila schopnost číst mezi sestřinými řádky, ztratila schopnost dešifrovat její maskovaná slova, anebo je výjimečně její nějak jen nějak a zvláštně jen zvláštně.

„Zvláštně jak?“ zatřesu nechápavě hlavou.

„Já nevím,“ řekne a stále mě studuje, zatímco noří pytlík s čajem do hrnku s horkou vodou. „Vypadáš…“

Čekám a zvednu obočí. Její pohled mi začíná být krajně nepříjemný. Jako by měla uhodnout, jakým způsobem trávím noci, jako by se jí mohlo podařit nahlídnout do tý černý jámy, jakkoli je to absurdní, nemůže, nemůže si to vůbec představit, nemůže, těžko by kdy mohla, ale přesto znejistím, snad bych se i zastyděla, kdybych si ještě pamatovala, jak se to dělá.

„Děje se něco?“ zeptá se, když jí neujde, že se bezděčně ošiju a cuknu hlavou.

„Děje.“

„A co?“

„Neustále se něco děje, ne? Jinak by se zhroutil vesmír nebo tak něco.“

Její dychtivý výraz plný očekávání, že se s ní podělím o střípek ze svého života, se promění v pohrdlivý a otrávený, to sis mohla myslet, co ségra? Hlava sem, hlava tam, pytlík s čajem v jejích prstech se jako beztvaré jojo noří do hrnku a vynořuje ven. Soustředěně ho sleduje.

„Jíš?“ ptá se dál.

„Jako zrovna teď?“

„Přestaň ze sebe dělat debila,“ řekne rychle, tak nějak automaticky. Zarazím se. Ta její věta se mi ještě asi dvakrát přetočí v hlavě a pak mě z toho něco vyruší a já si uvědomím, že je to můj smích, Dana ke mně nechápavě zvedá oči a já se slyším, jak nabírám na hlasitosti i intenzitě.

„Co děláš?“ zeptá se mě způsobem, jako bych právě vyskočila na stůl nebo řezala do stolu kapesním nožíkem. Trochu nejistě se pak usměje, i když usilovná snaha to potlačit se jí nedá upřít. Zasyčí na mě, ať se trochu ztiším, ale tím jenom fouká do plamínku, a nakonec se nechá stáhnout, nakonec v tom jedem spolu a já už snad ani nevím, čemu se směju, snad ani ona neví, čemu se směje, a je to docela jedno. Hlasitě si pak vydechnu, jako bych doběhla osmistovku, ona si pod stolem rovná imaginárně pomačkanou sukni a chvíli je klid. Chvíli.

„Ale já to myslím vážně, vypadáš čím dál nezdravěji.“

„Měla jsem střevní chřipku, psala jsem ti to.“

„A bylas už někde s těma zádama? Sedíš tady zkroucená jak paragraf.“

„Můžeš toho nechat?“

„Čeho? No promiň, nemůžu projevit starost?“

„Starost?“ Pleskneš mě pravítkem přes záda? Řekla jsem to nahlas? Řekla jsem nahlas, že jsem to řekla nahlas?

Zírá, jako by se snažila zařadit si do paměti, odkud se známe, jako kdyby se snažila přijít na to, kdo jsem.

Zašeptá něco jako ježišikriste, Anno, vytáhne dokonale vylouhovaný pytlík s čajem a odloží ho, řádně vyždímaný pomocí lžičky samozřejmě, na podšálek, opře se do židle a za dvě vteřiny má na práci sledovat falešný suk na falešném dřevě falešného stolu. Což jí nevydrží moc dlouho a já zjistím, na jaký seriál se mám začít koukat, jak vypadá jejich nová sousedka, její fascinující vyprávění o životě matky tří dětí a manželky jednoho slepičího hovna naruší Karolína, když za ruku přivede Marka.

„Mami, Mára chce napít.“

„Mami, Máa ce apí,“ opakuje Marek. Celé to odehrají ještě tak dvakrát třikrát, zaseknutá páska, než sestra stihne odejít k baru pro džus.

„Máa ce apí,“ řekne mi Marek a zakoulí na mě modrýma očima. Díváme se na sebe, významný pohled z očí do očí, chvíli mi to připadá, jako bychom byli sobě rovni, těžko říct, kdo se snížil na čí úroveň. Marek tu podobnost zjevně necítí, protože když zjistí, že jeho sestra ho tu nechala napospas žízni a mně a utekla si zpátky hrát a on se nemá za koho schovat, začne natahovat.

„Ani na to nemysli,“ procedím skrz zuby. „Jako bych toho sama neměla dost.“ Kdo by hádal, že toto doporučení nezabere? Naštěstí sestra už mu nese džus, jakmile si strčí brčko do pusy, na svoje plány ohledně hysterického záchvatu ihned zapomene.

A pak si toho všimnu.

„No, takže kde jsme to skončily,“ řekne sestra, když Marek zase odběhne.

„Ty si ze mě musíš dělat srandu,“ vyjde ze mě.

„Proč?“ vzhlédne ke mně.

„Ty si ze mě musíš dělat prdel.“

„Co to zas meleš?“

Natáhla jsem se přes stůl, abych jí rukáv vyhrnula o něco výš. Modřiny byly ještě s tmavě rudým nádechem, čerstvé jako ranní rohlíky. Zčervenala ve tvářích a rukávy si překotně začala stahovat až k dlaním a chytat se za cípy jak puberťačka.

„To nic není,“ pohodila bradou. „Ne, fakt, nekoukej na mě tak, vypadá to hrozně, já vím, ale není. Víš, že se mi modřiny dělají hned.“

Popadnu ji znovu za ruku. Rychle, aby nestihla cuknout. Stisknu ji. A zatlačím. Tlačím jí na všechny modřiny, co se jí dělají hned, možná dokonce dřív, než na ni vůbec člověk šáhne, tlačím jí na ně, ať si nána pitomá, nána pitomá, nána pitomá uvědomí, že ji to bolí.

„Co děláš? To –“

„Co? No?“ pobídnu ji s palcem zabořeným do její kůže, namísto toho, co by dokončila větu o tom, že ji to bolí – protože kdyby teď byla její ruka pískovec, zbyde po ní jenom prach, je teda víc než jasné, že ji to bolí –, se přestane bránit. Povolí křeč a zadívá se na mě. Klidně. A možná jemně pokývne hlavou. Ne ze strany na stranu, ale nahoru a dolů. Jako kdyby to pochopila. Pustím ji a opřu se do židle. Zadívám se k ohrádce, Zdenda stojí a pozoruje nás.

„Oni o tom nevědí, to bych nedovolila,“ řekne Dana, jako by mi četla myšlenky.

„Tak to jo,“ usměju se, „ono to vlastně stojí celý na tobě a na tom, co dovolíš.“

„Je to jiný než u našich, i když si myslíš, že ne,“ zkusí to znovu. „Nechci ho omlouvat, ale –“

Ale děláš to.

„Ale děláš to.“

Je mi sedm a sleduju stínohru velký stín versus malý za skleněnou výplní dveří dětského pokoje, výplní s vybroušeným vzorem čtyřlístků. Větší stín obříma všemocnýma rukama svírá titěrný krk toho malého. Pu-chššš. Držíme se s Danou za ruce, klečíme v rohu u botníku. On před námi vláčí její tělo po podlaze jen za vlasy, pračlověk v jeskyni, a Dana vyskakuje ze země a vrhá se bez rozmyslu mezi ně, dostává ránu zprava zleva zprava zleva, aha!, tak odtud to její věčný kroucení hlavou, a nakonec ji otec, tak automaticky a aniž by vynaložil jakoukoli námahu, odmrští zpět ke mně do rohu mezi polobotky a holínky.

„Anno, co ti je?“ ucítila jsem pro změnu sestřinu ruku na své. Bylo mi osmadvacet a seděla jsem v kavárně. Rychle jsem stáhla svou dlaň zpod její a otřela si oči a tváře.

„To se mi teď děje furt, slzí mi oči. To asi kvůli tomu věčnýmu zírání do monitoru v práci.“ Vím, že se na mě dívá, tuším, jak se na mě dívá, ale oči k ní nezvednu.

Pak něco řekne. Tak potichu, tak tichounce… ale já ji neslyším, smrkám. A ona to nezopakuje. Mohla jsem ji naprosto snadno neslyšet. Mohla jsem ji naprosto snadno neslyšet, pomyslí si Anna, ale skutečnost je taková, že svou sestru slyšela velice zřetelně. Řekla jí: jsi jí vážně podobná. Přehluším to další salvou nevkusného hlasitého smrkání. Ale nepřehlušíš, chechtá se vypravěč.

„To už je tolik hodin?“ vyděsí se sestra, když se podívá na svítící displej telefonu, co se rozvibruje po stole. „Anno, budu muset jít, mám ještě něco domluveného.“

„Kdo to je?“ hodím bradou k telefonu.

„To?“ zvedne obočí a odmítne hovor. „Jeden… člověk,“ řekne a už se zvedá, aby si z opěradla židle vzala kabát a přivolala své potomstvo.

„No tak to je šikovnej člověk, že umí vytočit číslo,“ utrousím, Dana se roztěkaně usměje a loučí se.

Přemístím se k baru a zabručím na číšnici s vyčesaným ohonem a ostře růžovou rtěnkou poslední objednávku. „Perlivou, nebo neperlivou?“ zeptá se.

„Čistou,“ řekla jsem nechápavě.

„Pardon, chtěla jste…?“

„Vodku,“ zopakovala jsem svou objednávku a odolala pokušení na ni vypláznout jazyk, když si mě měřila přes pult dost jednoznačným výrazem, který po střetnutí s mým také dost jednoznačným výrazem vyměnila za poněkud nepřesvědčivý úsměv.

Když pak odcházím, mám dojem, že periferně zahlédnu Zdendu venku před obchodem. V první chvíli tomu nevěnuju pozornost, protože už periferně nezaregistruju ani sestru, ani ostatní děti, když ale zaostřím, uvidím, že je to skutečně on, a ne sám, ale s nějakým chlapem. Malý Zdenda s cizím chlapem, který je k němu skrčený, ohýbá se v páteři a rukama se opírá o kolena.

„Máte problém?“ říkám nahlas ještě dřív, než k němu stihnu dojít. „Hele! Mluvím na vás.“

„Prosím?“ otočí na mě hlavu, ale zůstane ve svém postoji.

„Zdendo, kde je máma?“

„Vevnitř. To je strejda,“ řekne Zdenda, který zřejmě ucítí potřebu objasnit situaci.

„Jo, to je chvíli každej, co tady děláš bez mámy?“

„Vy jste Anna?“ zeptal se ten chlap a narovnal se. Jako by přede mnou najednou vyrostl, jako když se díváte na jednu z těch prezentací, co se posílají mailem, na které vám v pár vteřinách zrychleně představí postupnou rekonstrukci Eiffelovy věže nebo vám před očima vyroste stéblo trávy, rozpukne z kořene a natáhne se do výšky. A ještě k tomu na vás hledí. Jak na ducha.

„Co?“ zadívala jsem se na něj pozorněji a přemýšlela, jestli jsem ho už někdy viděla, protože se na mě díval tak, jako bychom se měli znát. Pochybuju ale, že bych ho kdy spatřila, tak atypickou tvář si zapamatujete.

„Anno?“ ozvala se za mnou sestra.

Otočila jsem se, šla s Karolínou, co se držela golfových holí, v nich Marek.

„Co?“ řekla jsem znovu.

„Myslela jsem, že už jsi šla domů,“ řekla Dana a přišlo mi, že zbledla.

„Šla jsem ještě na nákup.“

„Aha. No… tohle je Viktor… už jste se představili?“

„Tak nějak,“ řekl on. „Vaše sestra si myslela, že jsem pedofil.“

Jasně, strejdo.

„Cože?“ nechápala Dana a pitomě se zahihňala.

„Viktor Kavi,“ podával mi ruku Viktor Kavi a pousmál se. Měl podivný obličej, pousmála se jeho pusa, ale ne jeho oči – oči velké, ale ne vykulené, spíš naopak, jako by byly vsazené hluboko do tváře. Podala jsem mu ruku a neřekla nic. Tak proto ten pohled, když se rozpuknul z kořene a vyrostl ke mně? Sestra mu o mně vyprávěla nějaké hezké příhody? Bylo jí trapně, poznala jsem to podle toho odkašlávání a ošívání, oči jezdily ze mě na Viktora Kaviho a zpět.

„Viktor je psycholog,“ řekla.

„Už ne,“ řekl on.

„Jistě, už ne,“ řekla ona.

Pokrčila jsem rameny a pustila jeho ruku. Dlouhé hubené prsty. Tak odtud vítr fouká, pro koho jiného by historky o mně mohly být víc zneklidňující než pro cvokaře. Jistě to je ten pan bývalý psycholog, o kterém nedávno mluvila.

„Tak…“ uvědomím si, že mě bolí obličej od toho, v jaké ho mám křeči. Musím se šíleně mračit, „se mějte,“ zvednu ruku k ramenu a prostě se otočím.

„V pondělí?“ křikne ještě sestra, otočím se po ní, usmívá se tak nějak uměle, tak nějak nedanovsky, tak nějak se mi z toho udělá divně. Kývu hlavou, ale už za chůze. Myslím, že Viktor Kavi řekne velice tiše na shledanou.

Tramtará. Moje sestra. Moje sestra mi vypráví o hlasitém vysavači souseda, který bydlí nad ní, je to ten samý soused, kterému dva roky zpátky umřela žena a který krmí na balkoně ptáky, slítá se k němu enormní množství holubů a někdy se netrefí a okupují i sestřin balkon. Jí to šíleně leze na nervy, ale neodvažuje se pětašedesátiletému sousedovi nic říct, protože jí ho je líto. Starý. Vdovec. Navíc tak pořádný. Moje sestra mi vypráví o tom, že se jí do kredence dostali moli, objevila je v mouce. Slyšela o nějakém zázračném návodu, jak se molů můžete zbavit. Udělala to (ať už to bylo cokoli, ne, vážně nemám dostatečnou kapacitu na tyhle informace, můj mozek je ochoten přijmout jen omezené množství kravin), a nezabralo to. Moje sestra mi vypráví o sousedech, vypráví mi o molech, vypráví mi o všem. Ale je zjevné, že v tomto případě to není tak, že neměla důvod mi o Viktoru Kavim vykládat, ale že měla důvod mi o něm vůbec nic nepovědět.

Je půl druhé ráno. Tik tak jedny, tik tak druhé, tik tak třetí. Pustila jsem si už dva extra béčkové dojáky, deset z devíti kritiků by tomu přidělilo pět slziček ze čtyř, ale nic. Nic. Mně neukápla ani jedna.

Chodila jsem po bytě tam a zpátky. Myslela na věci, co by mě mohly přimět k pláči. Jako třeba umírající štěňata. Vlastně to bylo to jediné, co mě napadlo. Nic. Moje sestra se rozbrečí pokaždé, když si vzpomene na něco z našeho dětství, nebo to tak aspoň měla dřív, když se se mnou snažila mluvit o Miriam a o tom, co bylo, když mi vyprávěla, jak se tehdy cítila sklíčeně, tehdy, když mě od ní odvedla vychovatelka, co mi nabídla, abych jí říkala teto Jarko. Pamatuju si, jak natahovala, když mi před pár lety říkala: „A pak jsem tě sledovala, jak jsi šla po schodech do toho domu. Odcházelas a odnášela sis mojí rukavici. Víš, prostě jsi ji držela a šla jsi s ní. Zůstala ti v ruce, když ses mě pouštěla. Přišlas mi tak malinká, a přitom už ti bylo jedenáct.“ Mne nemůže dojmout k slzám nic, na co si vzpomenu. Všechno je to spláchnutý.

Nic. Nic se neděje. Tlak na prsou roste, ale nemá kudy utéct. Vzpomenu si na papiňák, co mi Dana tři roky zpátky koupila k narozeninám, ačkoli ví, že nevařím. To bude jeden z důvodů, proč mě žádnej nechce a proč mě žádnej nemiluje, proč mě žádnej nemá rád, moje sestra by o mně mohla psát lidové písničky. Říkám si, že když to nastartuju silou, dál to třeba půjde samo. Jako když si bulimička strčí prst do krku a pak už dáví a zvrací jedna radost pokaždé, když něco sní. Dívám se na stěnu a nemrkám. Násilím držím oči dokořán a čekám, až se mi začnou vysušovat panenky. Vydržím to zatraceně dlouho, štípe to a konečně cítím, jak kape jedna falešná slza, jak kape druhá, dál zírám na zeď přes clonu slané vody a myslím na umírající štěňátka a na papiňák, ze kterého je guláš prostě nejlepší, a taky na to, jak jsem šíleně směšná, jak může být možné, že mě nedokáže dojmout ani tahle moje vlastní ubohost, absurdnost téhle chvíle, a snad se i zdá, že přes tu mlhavou zástěnu je líp vidět můj vypravěč, že ho konečně rozeznávám, že už chápu, kdo to je. Ale pak mrknu, slzy stečou, zástěna se rozplyne a s ní i jeho rysy.

Ještě chvíli se snažím, ale pak musím zavřít oči a nechat je tak. Prostě tak. Je konec. Nefunguje to, jsem špatná emoční bulimička. A další den se to opakuje. A další den znova. A mám vztek. Sotva jsem si na tenhle systém začala zvykat, zhroutil se. Přestal fungovat. Jeden večer brečím, až se mi z toho zablokuje páteř, další už jen zírám do tmy. Nádrž se vypustí, nutkavá potřeba pláče odezní stejně jako moje anální stadium, což by byl ideální stav, kdyby ta změna zasáhla jen dobu od příchodu domů do odchodu z domu, jenže systém selže dokonale. Dny se zpomalí, to se dalo čekat, ale nejenže se vše nevrátí do starých kolejí, všechno je jinak než dřív. Těžko to popsat. Když odečtu ty poslední dny, ty dny mého nového letopočtu, které teď vnímám jako zrychlenou grotesku složenou z ran do hlavy, smrkání a telefonování, bum frk, jak vám mohu pomoci, když to, co je teď, srovnám s tím, co bylo před groteskou, je to, jako byste si pustili dva filmy. Oba jsou stejné, a přece jiné. Ale nemůžete přijít na to, čím to je. Jiní herci? Jiná kamera? Jiný dabing? Co to je? Barvy jsou jiné? Co to sakra je? Ten první film byl možná o ničem, ale tenhle je jak plný podprahového sdělení, je na něm něco špatně, víte, že je to špatně, cítíte se z něj špatně. A nevíte proč.

Jako bych se dívala na výstavku svých přátel lapačů a měla pocit, že jeden z nich chybí.

Jako bych si chtěla připálit cigaretu, a přitom už dávno kouřila.

Snažila jsem se vzít si zpátky grotesku, když na původní film už nedosáhnu, jenže to nešlo. Co by na to řekla Mercedes? Řekla by něco jako: „Jo, kotě, víš, co musíš, máš dvě možnosti… Spolkni to, nebo vyplivni. Spolkni, nebo vyplivni.“ A já říkám: Zaručeně ta nejhorší chvíle mýho života. Kromě těch ostatních.

Ta sestřina rukavice byla světle modrá a párala se na palci.