Pět

Takovéhle ráno zažijete jen na počátcích zimy, takové ráno, kdy ve vzduchu ucítíte první mráz, už dost surový, aby vás zaštípal v nose, ale také stále dost nejistý na to, aby vám křehly kosti v těle. Náměstí se plní lidmi, bezdomovci se mačkají na sebe podél uliček s napřaženýma rukama, podpatky kancelářských nanynek klapou na kočičích hlavách, když se snaží udržet důstojnou chůzi, nesmeknout se, nezahučet do spár dlažby, děti obtěžkané aktovkami kreslí prsty po výlohách a pak utíkají pryč, až za nimi vlají šály a bambule zimních kulichů, muži se zarudlými nosy vypouštějí páru z pusy, když si sjednávají schůzky přes mobilní telefon a popíjejí kafe z kelímků s plastovým uzávěrem to go. Takovéhle ráno, kdy si toužíte dát horký čaj a zachumlat se zpátky do peřiny, tohle ráno, o němž všichni budou celý den mluvit, už je to tady, zima už přišla, je to potvrzené, protože vy cítíte ve vzduchu mráz, ten první mráz, už dost surový, aby vás zaštípal v nose, ale stále dost nejistý na to, aby vám křehly kosti v těle. Tohle ráno, které je posledním ránem Annina života.

Anna stojí na místě, kde obvykle stává slepec, stojí tam a rozhlíží se kolem, náměstí se plní, lidé přibývají, ale žádný neubývá, hemží se kolem, prodírají se mezi sebou, budují si vlastní cestičky mezi nabalenými těly, nevrle bručí a razí a budují a razí a budují v tohle ráno, kdy cítíte ve vzduchu první mráz, dost surový, aby vás zaštípal v nose, ale pořád nejistý na to, aby vám křehly kosti. Nikdo však nevráží do Anny, ne, udržují si od ní odstup, stojí vprostřed pomyslného kruhu o průměru dvou tří metrů, a pokud zaostříte na její oči, i když proč byste to dělali, ona dneska umře a je to úplně jedno, ale tedy pokud zaostříte na její oči, neujde vám zaražený vyděšený pohled. Jako by nechápala, že vyšlo slunce, že nastal tento den. Cítila, že něco drží v ruce, pohlédla na ni. Jistě. Co jiného. Držela nůž. Nabroušený nůž s dlouhou čepelí. Ví, co má dělat. Ví, co má dělat v tomhle ránu, kdy cítíte ve vzduchu mráz – surový – v nose – kosti. Bodne se nejprve tam, kde si myslí, že je srdce. Ucítí bolest, která jí projede do celého těla, a fííííí, ještě dál. Čekala by, že se jí podlomí kolena, že se jí zamotá hlava, že nenajde dost síly na to, aby z hrudníku nůž vytáhla a bodla znovu. Ale překvapivě se ukazuje, že v tomto úsilí dokáže setrvat, že tohle je něco, co jí pro změnu jde. Drží v roztřesených rukou nůž s čepelí od krve, hrudník jí zalévá podezřelé teplo, zvedá hlavu a nikdo si jí nevšímá, nikdo se nezastaví. Bodne znovu a zakřičí při tom, oprava, chce zakřičet, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Tak je to sen? Mohl by být, to se tak ve snech stává, ten nehlasný křik. Ale ne, to není sen. Děje se to. A děje se to za rána, kdy cítíte ve vzduchu první mráz. Stále ale neumírá, i když síly jí ubývají. A tak se bodne ještě několikrát rychle a mělce, šup šup šup, až nakonec spadne, a pára, která jí při tom vyjde z úst, je to poslední, čím zanese tenhle svět.

Je to potvrzené, Anna je mrtvá. Kaput, tuhá, mrtvola, the end. Pomyslný kroužek mizí, lidé z náměstí mizejí. Je to potvrzené, ale nikdo o tom nebude celý den mluvit, nikdo se o tom ani nezmíní tohoto rána, ach, kdy ve vzduchu cítíte první mráz, dost surový, aby vás zaštípal v nose, ale ještě stále nejistý na to, aby vám křehly kosti v těle.

Seděla jsem v čekárně advokátní kanceláře, dohodla jsem si schůzku na jednu hodinu. Pozorovala jsem ubohé vybavení místnosti, nebylo tu nic k obdivu, nic k prohlížení. Samé dekorační paskvily, co se tvářily jako minimalistický vkusný design. Váza s umělými kytkami, květináče se zeleným plevelem, konferenční stolek s prosklenou deskou, malá, nepohodlná koženková křesílka s nesmyslně umístěným knoflíkem uprostřed sedáku, takže vás škrábal do zadku, tři obrázky, na každém z nich černobílá fotka nějaké další kytky nebo kameny nebo ulice, a v tom vždy do červené nebo modré nebo žluté barvy vytažený jeden prvek. Všechno bylo laděno do šedé, jen sem tam nějaká agresivní pastelová barva. Zdálo se, že tu už řádil někdo přede mnou a sebral, co šlo.

Měla jsem ještě pět minut čas. Zvedla jsem se z knoflíku a došla k jednomu z obrázků. Žlutý brouk – auto brouk – na šedé zaprášené ulici. Pohla jsem s ním na stranu, takže visel nakřivo. Ukročila jsem dozadu, abych si to lépe prohlédla. Vrátila jsem se, abych to ještě trochu upravila, ale zaslechla jsem za sebou kroky. Pomalu jsem se otočila. Vyrostl tu v celé své vysoké nádheře.

„Dobrý den,“ valil na mě oči.

Kývla jsem.

Chvíli mě pozoroval, ale pohledem těkal k obrazu. „Anna, že? Domluvila jste si tady s někým schůzku, nebo…“ Asi čekal, že ho přeruším, ale místo toho se z toho stalo jen nebo a tři tečky. Podíval se pak někam na stranu a pak znovu k obrazu.

„Volala jsem vám.“

„Aha,“ řekl a podíval se na mě a na brouka. A na mě. „Jana Nováková?“

Nejsem příliš originální při falešném představování.

„Asi,“ řekla jsem. Ticho. Já a brouk.

„Potřebujete mediátora?“

„Ať už je mediátor cokoli, určitě to nepotřebuju,“ řekla jsem. Jen zíral. „Kvůli tomu jsem vám nevolala.“

„Aha.“

Ani jsem se nemusela příliš snažit, nemusela jsem příliš lovit a hledat. Stačilo se podívat na internet. Dokonce jsem ani nemusela brát sestře to telefonní číslo z mobilu. Viktor Kavi je jen jeden. Viktor Kavi, mediátor.

Vybídl mě ke dveřím kanceláře, kam sám zamířil a odemkl. „Posaďte se,“ řekl a zase odešel. Otočila jsem se za ním. Stál u obrazu s broukem a rovnal ho. Pak se vrátil za mnou. Neposadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem. Nic. Žádní lapači. Jen jedno těžítko na dokonale uklizeném stole a fotka malé holky na korkové nástěnce, u toho obrázek. Na něm růžovou pastelkou Pro tátu.

„Takže, co byste potřebovala, Anno?“ zeptal se, když zavřel dveře. Sundal si kabát a pověsil ho na věšák.

„Předpis. Však víte, něco, co jste předepisoval běžně, když jste nebyl médium.“

„Jaký předpis? Jak to myslíte?“

„Potřebuju něco utlumujícího. Apaurin nebo mirzaten…“

„Už jste něco z toho brala?“

„Našla jsem si to, měly by mi stačit.“

„Počkejte, počkejte,“ zatřásl lehce hlavou a přiložil prsty na kravatu, jako by ji chtěl povolit, ale neudělal to. „Hm. Můžu vám nabídnout něco k pití?“

„Nestihla bych to dopít, tohle je krátká návštěva.“

„Dobře. Chcete po mně předepsat prášky na léčbu úzkosti a na léčbu deprese, říkám to správně?“

Dívám se na něj a chci kývnout hlavou nebo něco říct, ale když to trvá pár okamžiků a já neudělám ani jedno, tak vím, že už neudělám nic. Nastane další pauza, kdy se ani jeden z nás nepohne.

„Navštívila jste nějakého psychologa nebo psychiatra? Docházíte na nějaké terapie nebo sezení?“

Dívám se na něj a chci zavrtět hlavou nebo říct, že ne, ale když to trvá pár okamžiků…

„To by měl být první krok, Anno. Já už nejsem psycholog, navíc bych řekl, že když máte přesnou představu, jakou léčbu potřebujete, zjistila jste si taky, že psycholog ani prášky předepisovat nemůže.“

„Vím. Ale taky si nedělám iluze, že se to nedá nějak obejít, pokud je to ze známosti.“

„Aha. Ale my se ani neznáme, Anno.“

„Znáte mou sestru.“

„Nemůžu vám napsat léky.“

Po chvíli vzájemného studia se otáčím a doprovázím se sama ke dveřím.

„Můžu vám ale dát pár kontaktů na dobré terapeuty, s kterými byste si mohla nejprve promluvit.“

„Doufám, že se aspoň, i když už nejste psycholog, držíte těch vašich zásad o mlčenlivosti,“ řeknu ještě zády k němu.

„Neřeknu vaší sestře, že jste za mnou byla.“

Beru za kliku.

„Počkejte,“ řekne.

Otočím se k němu bokem. Nepodívám se na něj. Čekám.

„To nemůžete…“

„Co nemůžu?!“

„No jen tak odejít. Nemůžete mi říct, že chcete apaurin, a pak prostě odejít.“ Kouknu na něj jen tak koutkem. Jeho oči vypadají rozrušeně, v jednom mu snad dokonce zacuká, jeho hlas zní naprosto bez emocí.

Nemůžu?

„Opravdu znám někoho, kdo vám může pomoct,“ dodá po chvíli.

„Nepotřebuju žádnou pomoc.“

„Lidé, kteří berou, nebo se domnívají, že by měli brát psychofarmaka, potřebují pomoc.“

„Tak proč mi teda nepomůžete?“

„Snažím se o to.“

Tím, že se mě zbavíš, Viktore Kavi? Jeho brada je směšně malá v poměru ke zbytku obličeje. Asi ji maskuje zarostlou tváří oproti minule, kdy byl hladce oholený. Jeho obličej si protiřečí.

„Zapomeňte na to,“ řeknu rychle a zmizím.

Lehla jsem si do sprchy tak, jak jsem byla. Ve svetru a v kalhotách. Tak, jak jsem byla, když jsem prvně vyhnala Jakuba. Ne, já ho nevyhnala. Já se ho vždycky jen snažila dohnat k tomu, aby se vyhnal sám. Aby to vzdal. Aby to zabalil. Aby to pochopil. Aby si do prdele uvědomil, že mu to za to nestojí. Jenže on se na mě vždycky díval jen tím svým pohledem, co říkal: „Vážně, Anno? Vážně?“

Tenkrát jsem byla opilá nebo sjetá. Tenkrát nevěděl, kde jsem celou noc byla a co jsem dělala. Neptal se jako obvykle. Jenom přišel do koupelny a uviděl mě v otevřeném sprchovém koutě. Byl rozcuchaný, ale poznala jsem, že nespal.

„Píchala jsem s Adamem.“ To jsem řekla. A odpovědí mi byl výraz, zase ten výraz, za který jsem ho nenáviděla ještě víc. Bylo jasný, co měl udělat. Dala jsem mu tři kvízové možnosti, za a: jednu jí vrazím a řeknu, že je děvka, za b: jednu jí vrazím a řeknu, že je děvka, za c: jednu jí vrazím a řeknu, že je děvka. Jakub si vybral za d: budu na ni beze slova zírat, moje ústa skoro nebudou vidět, ztratí se v tom lese z mých krátkých vousů, prozradí mě jedině obočí, podle jejich linie Anna vždycky pozná, že jsem smutný, že mě zklamala, že v nitru zase ustupuju o další kilometr vzad, že už se skoro ztrácím, že za chvíli už budu definitivně pryč, a pokaždý, když si bude chtít podkopnout nohy, bodnout kudlu do zad, říct si, to je ta nejhorší chvíle mýho života, bez debat, teď a nikdy jindy, pokaždý, když dostane tyhle její choutky, vybaví si moje ústa schovaná v lese z vousů, co mi pokrývají tvář, a oči, co ji sledují a jimiž se ptám: „Vážně, Anno? Vážně?“

Já měla chuť vzít nůž a vrazit ho do něj. Jednu hlubokou do srdce a pak šup šup šup. A víš, co jsi provedla, Anno, vzpomínáš, cos provedla? Ptá se vypravěč a mne si ruce. Počkej, počkej, já to povím. Představte si, milí čtenáři, Annu, oblečenou, jak sedí ve sprchovém koutu, voda jí kape na vlasy, smáčí jí obličej, smáčí jí líčidla, smáčí jí kalhoty a bílý nátělník. Mezi ní a Jakubem stoupá pára jako tenký závěs, jako clona, jako zeď – sice slabá, ale skoro přes ni není vidět – jen občas prosvitne Jakubova tvář. Teď, jen tak pro efekt – vezměme si to z jeho pohledu. Jakub shlíží k ženě, která pro něj znamená víc než cokoli, co kdy poznal, shlíží k ní, odporné, špinavé, ještě ulepené od sexu s jeho kamarádem. Mísí se v něm zklamání a odpor a smutek a křivda, ale překvapen přesto není. Neví co dělat, a tak nedělá nic, neví co říct, a tak neříká nic, čeká, až Anna udělá tečku. Až to rozhodne. A co Anna udělá? Snad se mu v první chvíli zdálo, že je to jen optický klam, že za to může ta pára. Počkal si, až ji uvidí jasněji, počkal si… Tak opravdu, žádný klam. Co viděl, byl škleb. Annin opovržlivý úšklebek, a v tom nebylo nic dobrého, v Anně nebylo nic dobrého, přitom celý svůj čas s Annou zasvětil právě hledání dobra v ní. Otáčel se k odchodu, právě když se poprvé od smrti matky rozplakal, a myslel si, a ještě dnes si to myslí, že to Anna neviděla.

Poslední volný stůl byl v těsné blízkosti důchodce, který kolem sebe šířil puch staroby. Zatímco mi sestra vyprávěla ztišeným hlasem o dokumentu nějaké mrtvé celebrity, co šel včera na dvojce, ztišeným, protože důchodce natahoval uši, pozorovala jsem, jak stařec distingovaně přikládal mátový čaj třesoucí se rukou k ústům, co měla stejnou barvu jako jeho kůže. Prořídlé vlasy, jejichž barva byla spíš zažloutlá než bílá, měl sčísnuté dozadu, byly na nich vidět cestičky od zoubků bezpochyby takového toho malého hřebínku bez rukojeti, co má nejspíš zasunutý v náprsní kapse bílé košile, která je ale už zažloutlá podobně jako ty vlasy. Na spánku měl tři hnědé pigmentové skvrny a obličej zvrásněný, obzvlášť čelo. Díval se z okna jakoby někam daleko, možná se ohlížel zpátky do let, co jsou za ním, do své minulosti, do budoucnosti těžko, tam už ho toho moc nečekalo. Na prstě měl snubní prsten, klasický široký zlatý kroužek, což nutně neznamenalo, že na něj jeho žena čeká doma. Možná čeká úplně jinde. Sestra si držela před nosem a pusou ruku, slyšela jsem jen uauaua blabla uauaua. Ví ten stařec, že tak páchne? Cítí to ze sebe? Ten zápach neříkal jen, jsem starý, říkal, jsem zpuchřelý jak stránky staré knížky, co někdo zapomněl na půdě, co už nikdo nemá zájem číst. Moji duši pokryla plíseň. Rozhlédla jsem se po těch kolem, jak by to tu asi smrdělo, kdyby se ze všech linul pach jejich duše. A zpátky k uauauaua blabla uaua. Jak asi páchne moje sestra?

A co ty, Anno? Jak jsi cítit ty?

„Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se.

Kývla jsem. Hledala jsem její vůni. Cítila jsem jen směs pačuli a růžového pepře z parfému, co jsem jí koupila k loňským Vánocům.

Z Jakuba byla často cítit aviváž. A po návratu z jeho osmikilometrové běžecké trasy v parku z něj byl cítit navíc vítr a pot. Vrátil se a někdy zmizel rovnou ve sprše, někdy jsem ho tam nepustila a sledovala, jak si stahuje přes hlavu triko, sledovala jeho naběhlé žíly na rukou, jak v nich pulzuje krev, sledovala, jak mu všechno tepe pod kůží, sledovala ten proces jeho žití a cítila se při tom klidná a taky trochu vzrušená.

Odpad mi vyplavil vzpomínku.

Skrz žaluzie do ložnice probleskuje ranní slunce v tenkých pruzích.

Pomalu jsem si stoupala na prkýnko.

Probouzím se, protahuju se, ruce, nohy, páteř, do ticha se ozve zakřupání kloubů.

Pomalu sahám na ventilek.

Jakub leží na zádech, oči má zavřené, ale usměje se, a tak poznám, že je napůl bdělý, že se baví mými starými kostmi. „Dobré ráno, stařenko,“ řekne potichu a já mu zcuchám vlasy do čela.

Pomalu uvolňuji ventilek.

Mračí se a natahuje kolem mě ruku, znamení, abych si lehla blíž, abychom si užili tuhle ospalou chvíli.

Však už s ním otáčím, už s ním otáčím, už to bude.

Jeho dlaň se mi zastaví na rameni. Přikládám hlavu pod jeho ruku, zavrtávám mu nos do podpaží. „Úchyle,“ zašeptá a zasměje se.

Pu-chššš.

Narazím dlaní zespod do stolu, z druhé mi na zem spadne zapalovač. Vytáhnu postiženou ruku a k popálenému místu přiložím ústa a zafoukám. Zátylek přesto pálí víc.

„Fúj, mami, co to tady tak smrdí?“ zeptala se Karolína, když se přišla napít ke stolu. Sestra ji jen zpražila hlasitým zasyknutím, tudíž Karolína pochopila, že udělala něco špatně, ale těžko mohla pochopit co vlastně. Tenhle aspekt výchovy mi přišel vždycky nejpraštěnější. Karolíně asi taky. Ale je jí to prd pac a pusu platný. A stařec by nejspíš na Karolíninu otázku nezareagoval, nejspíš by si ji nespojil se svou osobou, ale právě tahle upjatá reakce mojí sestry to změnila. Tedy pravděpodobně, protože stařec se k nám pootočil. Zachytil můj pohled, podívala jsem se stranou. Sestra lovila v igelitce za stříškou golfových holí kapesníky a při tom jí vypadl na zem hřbitovní kahánek.

„Chceš si udělat hezkej večer?“ zeptala jsem se.

„No jistě,“ pousmála se a svíčky napěchovala zpátky.

„Někdo umřel?“

„No jo, před pár rokama…“ řekla a začala smrkat, i když kapesníky vytahovala pro Karolínu.

„?“

„Nevíš, kdo má výročí?“

„Jako výročí smrti? Tomu se tak říká, jo?“ zasměju se.

„Nech to být, kde jsme to skončily?“

„Tak kdo má to výročí?“

„Táta, Anno. Táta,“ řekne najednou důrazně, už toho mám dost, Anno, už toho mám dost!, a s planým smrkáním to vzdá.

„Jo tak táta,“ zakroutím nevěřícně hlavou.

„No co je? Co? Jen mi to pověz,“ rozhodí rukama. „Běž si hrát, Karolínko,“ poplácá dceru po zádech.

„Děláš si srandu, že tomu sráčovi chodíš na hrob? Doneseš mu tam i věnec se stužkou Vzpomínáme, nebo co?“

„Nech toho. Nějakou úctu snad zachovat můžu, ne? Byl to náš otec.“

„A že on byl uctivej až do prdele.“

„No jo no,“ zavlní rameny a upije čaj. Srovná ubrus. „Někdo na ten hrob chodit musí.“

„Ne, nemusí, Dano. Opravdu nemusí. Co je to s tebou?“

„Co je to s tebou?! A neřvi.“

Stařec po nás střelí pohledem.

„Musím na záchod,“ řeknu a vstanu od stolu.

Když se vrátím, děti už jsou nastoupené v řadě před sestrou, Zdenda se motá do šály a zakopává si o svou vlastní nohu.

„My už musíme jít,“ povídá Dana.

„Hm,“ kývnu a dosednu.

„Ty tu ještě budeš?“ ptá se a má spoustu práce s dopínáním kabátu.

„Hm, jo.“

„Tak se měj, zaplatím na baru. Zavoláme si.“

„Ahoj, teto.“

„Čau,“ hlesnu, a když odejdou, podíváme se se starcem na sebe a chvíli tak vydržíme. Objednám si ke stolu vodku.

Tak tatínek má výročí. Asi jsem ten velký den vypustila z hlavy nebo vytěsnila nebo potlačila nebo vytlačila a spláchla. Ještěže mám sestru, aby mi to připomněla. Aby mi připomněla osobu, která ji řezala, jistěže někdo takový musel zůstat v jejím srdci, jistěže k někomu takovému chová úctu, někdo musí, kdo jiný než ona. Jí aspoň věnoval nějakou pozornost, a asi v ní vybudoval potřebu si vážit právě jenom téhle formy pozornosti, Kuřinec je toho zářným důkazem. A přitom ji nikdo tolik neotravoval ze sociálky a z té řádky psychologů a obhájců, každému to stačilo říct jenom jednou. Vyslechli ji, zapsali to, na nic se neptali, politovali ji a pustili. Mne se každý ptal nejméně stokrát, co mi prováděl, jestli mě nebil, jestli mě nemučil, jestli mi nenadával, jestli mě nezneužíval, jestli o mě netípal vajgly, jestli se mě nedotýkal tady a tady, jestli mě nepusinkoval tady a tady, ukaž nám to na panence. Mluvili se mnou jako s exotem, přestože jsem už byla v pubertě. A já stokrát říkala, že ne, že se mě nikdy ani nedotkl, že na mě sotva promluvil, že se na mě sotva podíval. Ale oni to chtěli slyšet, oni chtěli, abych byla znásilňovaná a zneužívaná holčička, nedokázali si to vysvětlit a já si pro ně už skoro začala vymýšlet historky, protože to chtěli slyšet a já to možná taky chtěla slyšet, možná by nám to pak všem bylo všechno jasný, mohli bychom se politovat a pustit. Ale kdepak, on se mě tolik štítil, že se mě nikdy nedotkl. Na to měl matku. A sestru. Těm by jedna panenka nestačila. Ale já žádnou nepotřebovala. Já žádnou nikdy ani neměla.

„Tady máte.“

Stařec mi roztřesenou rukou podával čistý látkový kapesník, a když jsem na to nereagovala, položil ho přede mě na stůl. A odešel pryč.

Smrdím hnilobou a prachem. Jako zvlhlý sklep, jako opuštěná chalupa.

Zadívala jsem se k výloze jednoho z obchodů poblíž, zdálo se, že mají vystavený smetanový kabát, možná spíš béžový. Výhled mi ale znemožnilo dlouhé tmavé stéblo trávy, které zčistajasna vyklíčilo a vyrostlo v mém zorném úhlu. Viktor Kavi ke mně vykročil docela pomalu, a když stál u mého stolu, ani jeden z nás nepozdravil.

„Už odešla,“ řekla jsem.

„Kdo?“

„Nemáte snad zase rande se sestrou?“

„Ne.“

Ticho.

„Šel jste si nakoupit?“

„Ne.“

Ticho.

„Anno, přišel jsem za vámi.“

„Sledujete mě?“

„Buď vás sleduju, nebo vím, že se tu v pondělí scházíte.“

Je tak vážný a nevzrušený a podivně dramatický s těma svýma vyvalenýma očima a hustým obočím, že bych ho nejradši polechtala, nebo si před ním vyhrnula svetr, abych viděla aspoň nějaký pohyb v jeho tváři, aspoň nějakou emoci. Tyčí se nade mnou a z podhledu vypadá ještě zlověstněji.

„Proč jste za mnou přišel?“

„Myslím, že víte.“

„Rozmyslel jste si to?“

„Co? Ten předpis? Ne, to jsem si určitě nerozmyslel, není na tom co rozmýšlet.“

„Jasně,“ kývnu a kopnu do sebe lok vodky. „Tak co chcete?“

Pořezala bych se, kdybych se ho dotkla? Skláněl ke mně hlavu, skláněl ke mně svůj špičatý dlouhý nos a ostré lícní kosti. Stéblo trávy se ohýbalo. Posadí se bez vyzvání na sestřino místo.

„Sjednat vám schůzku s jedním známým.“

„Určitě je to milý člověk, ale chci být teď sama,“ hodím do placu klišé frázi emancipovaných žen.

„Je to terapeut, po dvou sezeních zjistí, jestli potřebujete léky.“

„Na to já nepotřebuju žádný sezení. Jen klid, doktore, prášky se dají sehnat i bez vás. Víte, co všechno lidi překupují na internetu?“

„Jste si jistá, že na mě chcete tohle zkoušet?“

„Co na vás zkouším?“ zeptám se ho.

„Nepřipadá vám to trochu průhledné?“

„Co jako?“ Zapálím si. Do těch jeho divných očí se nedá moc dlouho koukat.

„Vím, o co se pokoušíte.“

„O co se pokouším? Rozeberte mě, doktore.“

„Nejsem doktor.“

„Tak o co se pokouším, mediátore?“

„Pokoušíte se manipulovat s lidmi často?“

„Manipuluju s váma?“

„Snažíte se.“

„A jak, prosím vás?“ podepřu si bradu.

„Ne, tohle tady hrát nebudeme. Neházejte na mě odpovědnost za vaše samoléčitelství.“

„Hm, co ještě?“

„Měla byste si odklepnout.“

Moment jsem se snažila dešifrovat to sdělení, jako by mi řekl nějakou metaforu v psychologické hantýrce, v žargonu pro cvoky, pak jsem pochopila, že si mám prostě jen odklepnout, protože se mi prodlužuje oharek od cigarety.

„Nemůžete si pomoct, co?“ zeptám se ho po chvíli mlčení, které vyplňuje jen moje pokuřování a jeho nazlobené sledování toho, kam se všude rozlétává popel.

„Jak to myslíte?“

„Říkáte, že na vás hážu zodpovědnost, ale hodil jste ji na sebe už ve vaší středně propečený kanceláři sám.“

Zírá na mě, na čele mu přibude vráska zmatení, která se ale rychle rozplyne. „Ha, médium, vtip,“ řekne skoro jako robot. „Proč bych to dělal?“

„Asi degenerace z psychologické praxe.“ Nebo z rodičovství, řeknu si v duchu.

„Stačí vám vědět, co člověk dělal a že má dítě, abyste nabyla dojmu, že ho znáte a mohla o něm vynášet soudy?“

Tak to nebylo v duchu.

„Shoříte.“

„Co?“

„Propálíte si svetr.“

Típnu cigaretu do popelníku. Mlčíme. Číšníka, který se ho přijde zeptat, co si dá, odmítne s tím, že už odchází.

„Co děláte vy?“ zeptá se.

„Co bych dělala?“

„Za práci.“

„Sestra vám to neříkala?“

„Možná, nevím.“

„Na telefonních informacích.“

„Vážně?“ zeptá se. Tón překvapený, oči ne. „Mohla byste mi něco zjistit? Pokud to tedy jde…“

„Co?“

„Často mi někdo volá ze skrytého čísla.“

„To může být kdokoli. Nemusí to být ani jeden a ten samý člověk.“

„To já samozřejmě vím, ale když to vezmu, je chvíli ticho a pak to ten dotyčný položí. Dá se nějak dopátrat, z jakého to je čísla?“

Pokrčím rameny. „Pochybuju. My to určitě neděláme.“

Pokývá hlavou a zvedne se. „Na shledanou, Anno.“

„To je všechno?“

„Prosím?“

„To je všechno?“

Pozvedne obočí. „Jak to myslíte?“

„Dal jste si tolik práce, abyste mě tu potkal, a tohle je všechno?“

„Tolik práce jsem si nedal. A ano, je to všechno. Chtěl jsem vám znovu nabídnout pomoc, ale jste dospělá, nutit vám ji nebudu.“

Pomoc? ptá se vypravěč. Pomoc, odpovídám mu v duchu. „Pomoc…“ říkám nahlas.

Shlíží na mě, sem dolů, sem ke mně, tam, kde přesně právě teď jsem.

Ten mráček jsem viděla už od svého kotce po první hodině odbavených hovorů, po první hodině sledování otevírajících se hlav a poslouchání otevírajících se hlav, po první hodině pracovní středy, kdy jsem si stihla ublinknout při otevírání interní pošty, která se skládala mimo jiné z hromadného mailu s motivačním materiálem (powerpointová prezentace s fotkami kotěte a mláděte šimpanze za doprovodu průpovídek o sounáležitosti a přátelství) a z pozvánky na jakési školení o ergonomickém uspořádání pracovních povinností a nástrojů. Trefili se přesně – s tím školením. Jestli něco momentálně jsem, tak naprosto a zcela, plně a beze zbytku neergonomicky uspořádaná. Jsem výsledek takové té středoškolské kolektivní koláže z hodiny výtvarné výchovy, rozstříháte plakát postavy s obličejem a pak lepíte části těla tam, kam nepatří. Ruka místo hlavy, ucho na břiše a podobně. Všechno špatně, všechno jinak, ale umělecké dílo to tedy určitě není.

Ten mráček jsem viděla, byl tam, trčel šéfové přímo z tváře, když stála tam nahoře, tam na hoře Olymp, ostatní vedle ní na svých trůnech předstírali, že něco dělají, že pracují, předstírali, že nebrouzdají na internetu a nerozesílají maily se šimpanzem a kotětem, že dohlížejí na řád a chod a že bez nich by se celý systém zhroutil.

Takže když směrem ke mně vyslala jeden z jejích mariňác­ko-skautských, tentokrát naprosto nesluníčkových posunků, odbav poslední hovor a přijď, napadlo mě, že je něco špatně. Vidím ji, jak namačkaná ve vojenském mundúru s vazelínou pod očima gestem pravé ruky naznačuje telefonní sluchátko u ucha, jak ho pak pokládá na imaginární stůl kamsi do prázdna před sebe, poklepe si na náramkové hodinky, dvakrát zatahá za ucho a vyplázne jazyk a na závěr si hřbetem křečovitě propnuté dlaně pomalinku přejede po krku. Kývu hlavou, která je stále na svém místě, ačkoli je celá neergo­nomická, ale ještě drží na krku, vytahuju zpod stolu kalašnikov, vystřelím jí na pozdrav a pak ho schovám zpátky.

„Děje se něco?“ ptám se jí, když vystoupám k ní, tam do výšin.

„Ano, Anno, vlastně děje. Posaďte se, něco vám pustím,“ řekne bez náznaku úsměvu. Sedám si do trůnu, přijímám sluchátka, která by si přál mít na uších každý operátor na světě, a slyším cvaknutí a dva hlasy, svůj a cizí ze včerejšího odpoledne.

„Co mi k tomu povíte?“ zeptá se mě šéfová po třech minutách, kdy si z uší sejmu sluchátka.

Přesně jsem věděla, že mi pustí tenhle hovor.

„Já nevím,“ řeknu.

„Tak nevíte?“ řekne a obočí jí vyskočí až ke skalpu zlakovaných vlasů.

Mlčím.

„Na podobný telefonát jsem narazila už včera, jak víte. Co to má znamenat? Proč to děláte?“

„Proč dělám co?“

„Co? Děláte si ze mě legraci? Poslouchala jste se?“

Její obočí jsou dva slepýši na trampolíně.

„Uvědomujete si, co jste mohla tím hovorem způsobit? Připadá vám to normální?“

Slepýš patří do třídy plazů, ale není had, ačkoli za něj bývá často mylně považován, a je to silně ohrožený druh.

Navzdory všemu harampádí, co si žilo vlastním životem v mým obýváku, v mojí kuchyni i ložnici, nenašli byste skoro žádnou fotku. Měla jsem jen tři, o kterých jsem věděla. A jedna z nich ani nebyla moje. Nikdy jsem neměla fotoalbum jako moje sestra, která si stále chodila vyvolávat fotky z každé dovolené a školní besídky svých dětí. Měla je krásně uspořádané podle osob a událostí. Třeba „Zdenda – narozeniny“ a každý rok do nich doplnila vždy pár fotek, na nichž její syn sfoukává svíčky z dortu, dostává a rozbaluje dárky. Nebo to velké bílé album plné trapnosti s nápisem „Svatba“, případně to oranžové album plné lží s názvem „Máma a táta“. A pak měla to, co si schovávala jako poslední nárok na tajemství, co jí zůstalo po založení toho velkého bílého. Měla tam vyrovnané fotky svých dětských lásek a dospělejších lásek. Živě ji vidím, jak se občas těma fotkama probírá a představuje si, s kým z nich by měla lepší život, než je ten, co si vybrala.

Já měla fotoalbum v hlavě, co se týče těch mužů. Ale nebyly na nich obličeje. Měla jsem své pornoalbum. Podívala jsem se na stěnu před sebou a představila si zbrusu novou polici, která by vévodila těm zbylým s kameny a vázami a porcelánem a keramikou a kovem, se soškami a figurkami z vyfouknutého skla a s dřevěnými kostkami a korkovými zátkami. Představila jsem si speciální vitrínu plnou mužských penisů. Ne všechny byly ve mně, ale dozajista jsem všechny měla v puse. To byla totiž moje doména. Tak jak jsem nesnesla, když mi to někdo dělal jazykem, tak jsem zbožňovala kouření. Radši jsem se ani nepokoušela počítat, jak dlouho jsem se na žádného nepodívala zblízka, jak dlouho jsem si ho nezasunula do pusy, jak dlouho jsem necítila tu nezaměnitelnou specifickou příchuť semene. Když jsem jim to dělala, obvykle jsem je při tom sledovala, pozorovala, jak se tváří, naslouchala jejich vzdechům.

Klekla jsem si na kolena, zvedla hlavu a představovala si, jak fiktivní hlava nade mnou slastně přivírá oči. Takhle vkleče. Na podlaze. Tak jsem to měla nejradši. Na úrovni ročního dítěte, zamrzlá ve fázi orální závislosti, ukojena jedině sáním, cucáním, strkáním do úst, olizováním, žužláním, mňam a mlask.

Jako ve zrychleném filmu jsem viděla, jak se střídají polohy jejich rukou, někteří si je dávali na temeno, snad to okoukali z porna, někteří mě rvali za vlasy, někteří mi tlačili hlavu do jejich klína tak, že jsem se sotva mohla nadechnout, žalud narvaný v krku a oči plný slz. A pak přesun na závěr, na to lepkavé grand finále, ten se mi udělal na hrudník, ten mi to rozplivnul po obličeji, jeden si to dokonce udělal do dlaně a pak mi to rozetřel do vlasů. Nejčastěji to ale dělali rovnou do pusy. A nechali na mně, jak si s tím poradím.

„Spolkni to, nebo vyplivni,“ zpívala si často Mercedes do melodie I do it my way.

„Zpívá se tam něco jinýho,“ opravovala jsem ji.

„Jak to? Frank zpívá: Eat it up or spit it out.“

„Za prvý s tím začal Paul –“

„Jakej Paul?“

„Paul Anka, vygoogli si to. Za druhý je to: I ate it up and spit it out.“

„A co?“

„Spolk jsem to a vyplivnul.“

„Do prdele no jo. Do prdele…“

„Promiň.“

„To je jedno. Moje verze je lepší. Poděkoval by mi Frank i Paul.“

Chtěla jsem ten pocit. Chtěla jsem být na kolenou. Chtěla jsem, aby se na mě díval z té neuvěřitelné výšky a aby mi rozpuknul v puse.

Spolkni to, nebo vyplivni.

A já to většinou spolkla.

Podle adresy to mělo být přesně tady. Seděla jsem v autě před jeho domem a střídavě kouřila a jedla dětské piškoty.

Jste to, co jíte. Já jsem vyšlehané nic, co se vám lepí na patro.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale vím, že se trochu stmívalo, když vyšel ze dveří, v závěsu za ním skákalo jak na péru cosi podivně mrňavého a asymetrického. Paranoidně jsem se zabořila do sedadla a posunula jsem se níž. Připadala jsem si trochu jako v televizní kriminálce. Škoda že tu nemám americké koblihy a kafe v kelímku a na nose velké černé brýle, na hlavě uvázaný šátek nebo naraženou modrou kšiltovku baseballového týmu. Místo toho jsem si po balíčku piškotů narvala pusu gumovými medvídky a sledovala, jak jeho vysoká postava kráčí po kraji chodníku s fretkou/lemurem/kočkou/psem na špagátě. Když jsem ho měla z dohledu, vyšla jsem pomalu z auta a šla k brance jeho domu. Byl to malý rodinný domek ve čtvrti plné malých rodinných domů s vanilkově žlutou omítkou a bílými vchodovými dveřmi, s hnědě natřenou brankou, na ní hnědou poštovní schránkou se štítkem s jeho pitomým jménem a vedle se zvonkem, kovovým a malým, s vizitkou s jeho pitomým jménem. Zadívala jsem se mu do oken a za jedním v přízemí se mihla ženská postava. Něco nesla, zmizela, pak se zas objevila. Zastavila se u konferenčního stolku blízko okna. Měla jsem na ni dobrý výhled z profilu. Držela v ruce tablet, dívala se do něj, dlouhé hnědé vlasy, nejspíš kaštanové, určitě kaštanové, jí ležely na ramenou. Když mluvila před pár minutami se svým mužem, něčemu se zasmáli. A já si myslela, že Viktor Kavi se nesměje. Ale on se nesměje jen na mě.

Trhaně se nadvakrát otočila mým směrem, zabořila jsem oči do popraskaného chodníku a šla a šla a šla a na konci ulice jsem v dálce zahlédla Viktora Kaviho s kočkoprasetem na špagátě, otočila jsem se a zamířila zpátky do auta, které jsem rovnou nastartovala a odjížděla a odjížděla a odjížděla tak rychle, že to popelnice neustála a spadla na zem. Viktor Kavi bude mít co uklízet, až se vrátí. Až se vrátí za svou ženou s kaštanovými vlasy, co jí leží na ramenou, s vlasy, co jistě voní po meruňkovém nebo mandlovém nebo levandulovém šamponu, vlasy, kterými se Viktor Kavi rád probírá, rád v nich šmejdí prstama, pořádá dlouhé výpravy po pěšinkách, vlasy, do kterých boří svůj špičatý nos, vlasy, co ho po ránu jemně šimrají na tváři, když se nad ním jeho žena sklání, aby ho probudila.

V noci mě ze spaní vytrhla ruka, která mi zacloumala ramenem. Nejdřív cloumání, pak škrábání zezadu na krku.

„Co?!“ vyhrkla jsem a praštila se loktem o futra v koupelně, když jsem se ohnala. Po ruce, kterou jsem nenahmatala.

„Anno?“ ozvalo se mi u ucha šeptem. Mlčela jsem a čekala. I kapající kohoutek čekal a umlknul. Kolem byly cítit jen zakyslé výpary.

„Hej, Anno, s nikým ses nevyspala. Jen jsi chtěla, aby to byla pravda,“ ozvalo se ještě blíž. Cítila jsem, jak se mi naježila kůže podél páteře.

„A tak jsi tomu uvěřila,“ zasmál se vypravěč.