Osm

Zdálo se mi, jak to Viktor Kavi dělá svojí ženě. Dělal jí to tak, jak jí to jistě ve skutečnosti nikdy nedělal. Dokázala jsem si totiž představit, že ve skutečnosti byl jejich sex takový ten velice čistý, romantický, on byl nahoře, dlaně u jejího obličeje, podpírá se na loktech a jemně, ale důkladně přiráží. Ona je samozřejmě celá k zblití okouzlující, tiše vzdychá a pomalu mrká. Dívají se vzájemně do očí a jsou celí synchronizovaní, žádný pot, žádné směšné zvuky, které by ten akt provázely, dokonce ani postel pod nimi nevrže. Mně se ale zdálo, že jí to dělal tvrdě a špinavě, bral si ji zezadu a ona sténala, kousala do polštáře, nehtama rvala prostěradlo, pak ji dodělal pusou, byla rozechvělá, třásla se po celém těle a ječela jako šílená, krátké světlé vlasy zcuchané přes obličej, jeho hlava zabořená mezi jejími stehny, její nehty mu drásají kůži, jeho jazyk kmitá ze strany na stranu, její chodidla propnutá jak nohy baleríny, jeho jazyk přejíždí táhlými pohyby zezdola nahoru. Jako když pečlivě líže zmrzlinu. Než se rozteče.

Zapomněla jsem, kdy se mi to přestalo zdát. Kdy jsem přestala spát. Kdy jsem se probudila.

Ležela jsem na koberci v Kaviho obýváku. Uteklo asi pět hodin od chvíle, kdy jsem ho sledovala, jak odjíždí se svou krásnou kaštanovou ženou, roztomilou dcerou a retardovaným psem kamsi na superrodinný víkend, kam se vydávali většinu pátků. Zvedla jsem se z koberce se strukturou, která přes načechrané dlouhé a dokonale měkké štětiny nebyla vidět. Dokonale uklizený byt, co voněl po dřevě, Prontu proti prachu a aviváží, kterou jsem cítila z opěradla spolujezdce tenkrát, když jsem ho vezla do práce. Bylo to tu hezčí, než jsem si představovala. Míň kýče, víc vkusu. Snad i opravdového umění, ne toho, co jsem měla doma já. Bříškem ukazováčku jsem dělala mastné stopy na konferenčním stolku, na knihovně, na jídelním stole, tak, jak by na mém nábytku cizí prst vyčaroval pěšinu v prachu, tak jsem já čarovala mastnou řeku v čistém nic. Otiskovala jsem se do jeho domu, zanechávala miniaturní stopy, o který nikdo nestál. Na prostorné lince do tvaru U stály vyrovnané spotřebiče, jeden vedle druhého – kávovar, rychlovarná konvice, kuchyňský robot a kdovíjaké další věci, které jsem viděla používat maximálně svý rakouský kámoše v teleshoppingu.

Myslela jsem, že až tu budu, budu mít neovladatelnou touhu všechno rozházet. Viděla jsem se ve zpomaleném záběru, jak metám jednu sklenici po druhé po zdech, jak prohazuju mikrovlnku skleněnou deskou jídelního stolu, jak shazuju na zem plazmu, květináče vrhám do oken, věším se na lustr, ječím jako Tarzan, zubama rvu saténové povlečení z polštářků na gauči, kálím na chlupatý běhoun. A namísto toho jsem nedokázala nic víc, než rejdit prstem po rámečku s fotkou celé rodiny, na které stáli na zahradě, dívali se jedním směrem mimo objektiv a smáli se. Nejvíc k vzteku na té fotce bylo to, že vypadala skutečně.

Nebyla tu jediná věc, co by sem nepatřila, a přesto to nepůsobilo sterilně. Sem tam polehávala nějaká osamělá věc, svetr nebo časopis nebo tužkové baterie v plastovém obalu, přesto to působilo ležérně a zároveň úhledně. Skoro naaranžovaně pro fotku moderního bytu z časopisu. Ten svetr jsem znala. Černý a na zip. Z rukávu byl cítit Perwoll, z límce směsice toaletní vody a Kaviho. Parfém Doktor. „Doktor,“ řekla jsem nahlas.

Svlékla jsem se. Jste to, co nosíte. A když jste nazí, nejste nic. Nic. Nic. Oblékla jsem si doktorův svetr, zapnula zip. A lehla si přesně tam, kam patřím.

Pak jsem skutečně usnula.

Předvánoční čas, ten mezičas dělící hromady listí kolem chodníků od jinovatky na střechách, ten mezičas, co vás naplňuje teplem jako svařené víno, co voní po hřebíčku, ten magický mezičas, co jímá lid v blahý klid. A v jednom z těchhle kouzelných podvečerů, kdy lidem rostou jejich srdce a tenčí se jim konta na účtech, v jednom z těch podvečerů, kdy se lidé pouštějí ve dveřích, usmívají se na sebe a přejí si šťastný a veselý, kdy volají svým příbuzným, které neslyšeli, no ano, on to snad už bude celý rok, se Anna, naše trapná hrdinka, neergonomická karikatura s předčasně zestárlou kůží, s předčasně chátrajícími kostmi, zdeformovaná jako křivě narostlý strom, v tento magický čas, jehož není snad ani hodna, se Anna vrací domů, k sobě, jak to ona nazývá, ačkoli k sobě se zásadně nikdy nevrací, vchází do obýváku ke svým jediným přátelům, co na ni čekají v policích, jeden vedle druhého, čekají na ni, protože nemají na výběr, vchází do obýváku, kde je slyšet pouze nepravidelné vzdychání dvojích hodin, Anna se vrací domů v tom mezičase, co vás naplňuje teplem jako svařené víno, co voní po hřebíčku, v tom mezičase, co jímá lid v blahý klid. A ačkoli je ve svém bytě, neunikne jí, přestože, mimo jiných nevalných vlastností, bystrostí právě neoplývá, neunikne jí, že to tu vypadá jinak, že to tu vypadá jako v bytě, který si pamatuje z dětství.

Anna stojí v obýváku, v němž nestála už skoro dvacet let, a všimne si také, v tomhle mezičase, co voní po hřebíčku, v tom mezičase, co jímá lid v blahý klid, postavy v rohu místnosti, postavy, která je jistojistě mužská, ale nelze poznat, komu patří, stojí k ní zády.

„Jsi to ty?“ ptá se a myslí tím, zda jsem to já. Postava neodpoví a nepohne se. Anna jde blíž a sahá jí na rameno. „Jsi to ty?“ opakuje a otáčí s mužem, který nejsem já, otáčí s mužem tak lehce, jako by stál na otočné desce, s mužem, kterého neviděla skoro dvacet let, veselme se, radujme se.

„Cos to provedla?“ říká otec.

Anna se lekne, ačkoli si říká, jistě, kdo jiný to mohl být, kdo jiný než ty, lekne se, avšak nikoli z toho důvodu, který vás napadne jako první, ne ne ne, z toho důvodu ne, ne proto, že její otec je přece mrtvý a náhle před ní stojí. Ne, proto ne, ale proto, že se na ni její otec podíval. Anna ustoupí o dva kroky zpět a sleduje rukojeť kadeřnických nůžek, která trčí otci z krku. Otec zvedá ruku a ukáže kamsi za Annu, ona se otáčí a vidí pohovku, starou otrhanou pohovku, no jo, přesně tu, co neviděla už skoro dvacet let, přesně tu. Otočí se zpět na otce, který jí pokyne.

„Ne,“ řekne Anna a kroutí usilovně hlavou zprava doleva. „Ne, to ty jsi mrtvej. Já ne,“ řekne v tomhle magickém podvečeru, v tomhle mezičase, co je cítit hřebíčkem a rakvičkou, jmelíčkem a hlíničkou, v mezičase, co jímá lid v blahý klid, v tuto tichou svatou noc, v tom mezičase, co dělí spánek a bdění, co dělí život a neživot, veselme se, radujme se.

Otec se rozesměje hýkavým smíchem. Směje se tak, jak ho Anna nikdy neslyšela. A s každým zahýkáním se mu o něco víc otevře rána, v níž má bodnuté nůžky, a s každým dalším zařehtáním se ozve klokotavý zvuk přímo z jeho hrdla a s každým dalším zahýkáním vykašle kusy sražené krve a potřísní Anninu tvář.

„Vážně, Anno? Vážně?“ pronese otec hlasem, co mu nepatří, s očima, co mu nepatří.

Ach. A tak si Anna v tomto předvánočním čase, v tomto mezičase dělícím hromady listí kolem chodníků od jinovatky na střechách, v tom mezičase, co vás naplňuje teplem jako svařené víno, co voní po hřebíčku, v tom mezičase, co jímá lid v blahý klid, v tom kouzelném období, kdy lidem rostou jejich srdce, v tomto podvečeru Anna ulehá na gauč a skládá si ruce na prsou, a říká si, samozřejmě, jak jinak by to mohlo být, jsem mrtvá, jsem už dávno mrtvá. A pak otec uklekne k jejímu tělu, uklekne k modlitbě a říká amen, právě když Anna šeptá „já chci do pekla“.

Seděla jsem u sestry v kuchyni, okno otevřené, dveře zavřené, konvice bublá, sestřina záda, cukroví na stole.

„Nedáš si?“ ptá se, když přede mě pokládá hrnek s kafem. Kývám hlavou, že ne.

Jste to, co jíte. A když nejíte, nejste nic. Nic. Nic.

„Kolik jsi zvládla druhů?“

„Dvanáct,“ řekne pyšně, „ještě mě ale čekají kokosový koule a vosí hnízda. Ty asi udělám večer. Kolikátýho vlastně je? Devatenáctýho?“

„Osmnáctýho.“ Netuším, co je za den.

„Stavíš se čtyřiadvacátýho? Na oběd?“ Dávno mě nezve na večeři.

„Neuviděla bych zlatý prasátko,“ řeknu.

„Jak chceš, kdyžtak jsi vítaná.“ Ale jen s omezenou platností. „A taky – na Novej rok jedu za mámou.“

„Tak jí za mě popřej,“ nadechnu se a dám si pozor, aby mi neuniklo nic z jejího výrazu, z jediného mikrozáchvěvu její mimiky, když říkám: „Tak jí za mě popřej, ať tam shnije.“

„Seš hnusná,“ přimhouří oči a zakroutí hlavou řádně zprava doleva, zleva doprava.

„To souhlasím. Na druhou stranu jsem nikoho nezabila.“

„Kvůli tomu byla ve vězení, svůj trest si odpykala.“ Pořád zapomínám na to, jak prostinké to je.

„Pamatuješ si na Ondřeje?“ zeptám se jí.

„Na Ondřeje?“ ptá se ona a krčí čelo, když loví jediného mého nezaprášeného přítele z paměti.

„Jo, jednou jsem ho vzala na oslavu tvých narozenin. Těch, cos slavila dole v hospodě.“

„Tam jsi byla s Jakubem.“

„Jo,“ řeknu a sáhnu si za krk. „A ta transka, co ti tam zpívala, byl Ondřej.“

„Jo, tenhle,“ řekne a zasměje se, „jasně že si ho pamatuju. Octavie.“

„Mercedes,“ opravím ji.

„Tak Mercedes,“ mávne rukou a začne svůj rituál nekonečného louhování. Ven, dovnitř. „Co je s ním?“

„Pamatuješ si, proč jsme se spolu přestali bavit?“

„Jak bych si to mohla pamatovat?“

„Říkala jsem ti o tom tehdy něco?“ upřesním netrpělivě a připálím si další cigaretu.

„Nevím, nepamatuju se. Přestala ses s ním bavit v podobnou dobu, jako jste se rozešli s Jakubem, ne?“

Kývnu. Krátce potom. Poslední rozhovor s Ondřejem byl o Jakubovi. Noha pod stolem se mi samovolně rozklepe. Schovám si lžičku od čaje do rukávu pod svetr a rozdrbu si strup zezadu na krku. „No a…“

„Co?“

„No a… pamatuješ si, proč jsme se rozešli s Jakubem?“

„Jak to myslíš, jestli si to já pamatuju. Asi tě nechápu.“ To je mi novinka.

„Prostě co jsem ti řekla?“

„Nechtělas o tom mluvit, Anno. Sice jsi mi něco řekla, ale já jsem…“ zarazí se a zrychlí proces louhování.

„Co? No tak to dopověz!“

„No stejně jsem ti moc nevěřila.“

„Tak co jsem ti řekla?“

„Že spí s nějakou holkou. Myslím, že s nějakou, co s ní chodil lízt na stěnu.“

Vybavila jsem si tu holku. Drobná bruneta, pršák místo nosu, takový ten typ roztomilýho malýho diblíka, ten typ, co všichni zbožňujou a já bych jim nejradši lámala nožičky a ručičky, nesnášela jsem ji. Nesnášela jsem ji a někdy jsem celé hodiny trávila tím, že jsem si ji představovala v Jakubově náručí, třeba když řekl, že si jde zahrát florbal, když řekl, že jde do hospody s přáteli, představovala jsem si, jak jde za ní, rozdává si to s ní a vypočítává jí, v čem všem je lepší než já. A vypočetl úplně všechno.

„A proč jsi mi to nevěřila?“

„Protože jsem prostě nevěřila, že by ti Jakub něco takovýho udělal.“

„Tak dobře jsi ho znala, jo?“ vyprsknu a dám si pozor, aby to znělo patřičně pohrdlivě.

„Nebylo třeba. Stačilo si všímat, jak se na tebe dívá, jak s tebou mluví, jak o tobě mluví…“ říká pomalu a vybočí z rytmu, pak se nadechne a rychle dodá: „Upřímně jsem ale tušila, že to dlouho nevydrží.“

„Proč?“

„Vždyť jste byli každej úplně jinej. Sice se říká, že protiklady se přitahujou, ale vy jste byli… no… až moc jiný.“

„Jo, panna a netvor,“ kývám a systematicky odlupuju větší částečku strupu a ještě systematičtěji ji trousím na sestřinu podlahu vytřenou tak, že byste z ní mohli lízat Savo.

„Ale prosím tě, jakej byl Jakub netvor?“

„Kdo říká, že on?“

Dana se zasměje, protože si myslí, že jsem řekla vtip.

„Vlastně jste spolu byli mnohem dýl, než jsem odhadovala. Vždycky jsem si říkala, že musí mít nad hlavou nějakou neviditelnou svatozář, když to s tebou vydržel tak dlouho,“ hihňala se nad hrnkem s čajem a já jí měla sto chutí mačkat všechny modřiny, co po těle má, měla jsem sto chutí přivést jí všechny její děti, z nichž vyrostou ustrašení kriplové, pěkně do řady vedle sebe, měla jsem sto chutí roztřískat její rychlovarnou konvici, narvat jí do krku tolik čajových pytlíků, co se do ní vejde, a pak si v klidu sednout zpět na svoje místo.

„Jsem tak nemožná, co?“ usměju se na ni. Mávne rukou, jako že si asi zvykla, a vytáhne pytlík s čajem. Položí ho na připravený tácek.

„Jak se jmenovala ta mámina sestra, cos u ní bydlela, když jsem šla do domova?“

„Běta? Proč sis na ni vzpomněla?“

„Nic. Jen jak je to vtipný. Že ona to věděla hned.“

„Co jako?“

„Že by se mnou nevydržela. Tak si vzala jen tebe a mě jste šoupli do děcáku.“

„Ale Běta si tě chtěla vzít. Ty už si to nepamatuješ? Běta si tě chtěla vzít, jenže tys měla ty svoje… no ty stavy.“

„Jaký stavy?“

„V jednom kuse jsi brečela, nebylas k utišení. Běta nevěděla co s tebou.“

Zkouším si vzpomenout, ale celé to období mám v zákrytu se všemi dalšími verzemi svého života, mám je v zákrytu s příběhy, co jsem za celý život napovídala ostatním, už to dávno spokojeně pluje kanalizací mojí paměti.

„Jak dlouho to trvalo?“

„Nevím, pár měsíců. Nakonec ses uklidnila, to už jsem byla plno­letá a měla po škole, tak jsem si tě mohla vzít. Ty si to vážně nepamatuješ?“

„Já,“ nadechuju se, „já nevím.“

Mlčíme. Každá sleduje své. Sestra hladinu čaje, já tři adventní kalendáře s lacinými čokoládkami, co jsou opřené na lince, u prostředního si všimnu odrbaného papíru u posledního okýnka, do čtyřiadvacátého už se někdo pokoušel dostat. Neprošlo mu to, předpokládám, že sestra ho včas zarazila.

„Tuhle písničku už jsem neslyšela pěkně dlouho,“ říká.

„Jakou?“

„Tu, co si broukáš.“

„Já si něco broukám?“

„Mňágu. Made in Valmez,“ říká, a protože se tvářím, že netuším, o čem mluví, zanotuje: „Jako je sama skála, tak jsem sám i já… nic?“

„Jak je to dál?“ ptám se potichu.

„Počkej… ehm… Jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já. Jako je zrádná voda, tak zradím i já…“

V krátké odmlce, co následuje, vzhlédnu od adventního kalendáře, sestra od hladiny čaje, a nakonec se k ní sotva slyšitelně přidám, když zpívá: „Zkouším se prokopat ven.“

Viktor Kavi zrovna vyprovázel klienty ze své kanceláře, když mě zahlédl sedět v čekárně před křivě pověšeným obrazem s broukem. Podíval se na mě, pak na brouka, pak zase na mě. Semkl rty, promnul si rukou tvář a pak doširoka otevřel a postavil se stranou, čekal, až vejdu, a bezpochyby zažíval nelidská muka, když odolal nutkání jít narovnat obraz, a místo toho za sebou zavřel dveře.

„Kafe, čaj?“ zeptal se.

„Rum bum. Něco mi vyberte, doktore.“

Viktor Kavi zamířil k dřezu s odkládacím pultem, na němž stála konvice s překapávanou kávou, nechal ji přihřát a zatím se zadkem opřel o pult a sledoval mě. Vytáhla jsem z tašky fotku jeho dcery, přešla ke korkové nástěnce a fotku připíchla tam, kam patří, tam, kde na ni nesedne prach. Pak jsem si šla sednout k jeho pracovnímu stolu. Pohlédla jsem na doktora. Nic neříkal, jen na mě shlížel ze své neuvěřitelné výšky, a když konvice zachrčela, otočil se ke mně zády.

„Jak jste se poznal se svojí ženou?“ ptám se ho, když kávu rozlije do dvou hrnků s podšálky.

„Proč vás to zajímá?“ zeptá se v automatické ofenzivě.

„Konverzuju, doktore.“

„Na studiích.“

„Je taky psycholožka?“

„Ne. Logopedka. Chodila na jinou fakultu.“

„Jste spolu teda už dlouho.“

„Patnáct let,“ podává mi hrnek a sedá si naproti mně.

„Spousta tolerance a dřiny,“ vzpomenu si na sestru. Neodpovídá mi, jen mě sleduje. V okně za ním začalo sněžit. Na stole od minule přibyla klasická kancelářská dekorace, která byla ve skutečnosti poměrně sofistikovanou izolovanou soustavou. Zvedla jsem do výše jedno z kyvadel, kovovou kuličku z levé strany, a pustila ji, kolébka začala pracovat.

„Víte, jak se tomu říká, doktore?“

„Newtonova kolébka.“

„Zařízení demonstrující srážky a zákony zachování hybnosti.“

„?“

„Vím to asi z práce. Byla jsem přece ta informátorka. A myslím, že mě taky kdysi bavila fyzika.“

„Myslíte?“

„Taky se tomu říká rázostroj.“

„Anno?“

„Mhm?“ natočila jsem tvář Kaviho směrem, ale pohled jsem stále upírala na kolébku.

„Jak jste se potkali vy?“

„S kým?“

„Víte s kým.“

Mohla bych říct, že v kině, mohla bych říct, že na zastávce, mohla bych říct, že jsme se potkali ve frontě na banány nebo v klubu nebo v čekárně u doktora…

„Na místě nesejde.“

„Tak na čem sejde?“

Pohodila jsem rameny a odvrátila oči od kolébky. Doktorovo čelo bylo plné závějí, co se na sebe navalily, a za ním v okně pořád sněžilo.

„Zkuste to,“ pobídl mě.

Hlavou mi proběhl ten bezelstný pohled, tělem mi proběhl chuchvalec prachu, co mě pálil na zátylku, chuchvalec pocitů, co jsem zapomněla, jak se cítí. Ten jeho dobrý, do morku dobrý, čitelný, nekomplikovaný pohled si pamatuju jako to první. Ihned jsem se k němu upnula, jako by mě mohl spasit, jako by mě mohl opravit, jako by byl ranhojič, doktor, co mě mohl uzdravit. A myslím, že ještě týž den jsem věděla, že tomuhle spasiteli, opraváři, ranhojičovi, doktorovi ublížím, že ho umučím, že to zničím, rozlámu, rozdupu, křup-křup-křup, že to zase budu já, kdo to posere. Dobře, možná jsem to nevěděla hned, ale vždycky když jsem si zpětně vybavila ten okamžik, ten pohled v rozmazaným prostoru a čase, protože nesešlo na prostoru a nesešlo na čase, slyšela jsem to křupání.

„Na tom, že jsem hned věděla, kdo to je,“ řekla jsem doktorovi. „To stačilo.“ Přimhouřil oči a dál mě sledoval. „Už nesejde ani na tom,“ mávla jsem rukou.

„Tomu sama nevěříte.“

„A k čemu by to bylo? K čemu je pořád myslet na to, co bylo?“ A i když jsem si myslela, že říkám nahlas jen tyhle věty, že ten zbytek se odehrává v mojí hlavě, slyšela jsem svůj hlas, podivně klidný, co dokola po slabikách opakoval: „K čemu? Kče-mu? Kče-mu?“

A pak jsem se rozesmála.

„Nemusíte na to myslet pořád. Můžete se jenom ohlédnout.“

„Ohlídnout. Ztrácet čas uvažováním o něčem, co je pryč, co se nezmění, co už nic nepřinese. Co z toho. Spolkla jsem všechno, co se mi stalo, aniž bych se tím musela prohrabovat.“

Zadívala jsem se zpět na Newtonovu kolébku a cítila, jak na mě doktor shlíží, aniž bych k němu zvedla oči. „Co? Tak to povězte, doktore,“ prohodila jsem po minutě ticha, aniž bych od kolébky vzhlédla.

„Přece vidíte nějakou souvislost s tím, jak se cítíte poslední dobou, a co jste prožila v minulosti.“

„Jakou poslední dobu máte na mysli?“ zpozorním.

„No… přišla jste mě požádat o antidepresiva asi dva měsíce zpátky.“

„Věděla jsem, že vytáhnete tohle.“

„Může to souviset i s něčím, co jste prožila už hodně dávno.“

„Tak kam tím míříte, doktore? Mluvíte o matce a otci? Nebo o Jakubovi? Nebo o Ondřejovi?“

„O ničem konkrétním jsem nemluvil, vyjmenovala jste to sama.“

„Jistě. Ty vaše psychoušský vytáčky a dedukce a hry. Každýho by napadlo, že jsem nevyrovnaná zrovna s tímhle. Co kdybyste mi na rovinu řekl, co mi tím chcete říct.“

„Že byste měla vzpomínat. A měla byste si uvědomovat, co cítíte.“

S Jakubem jsme se poprvé setkali několikrát. Na několika místech a v několika časech. Tenkrát jsme leželi v posteli a hráli naši hru, hráli jsme na jak jsme se poznali, a jeden z nás začal vyprávět jednu z těch desítek verzí našeho seznámení, jeden z těch scénářů, kterých bylo tolik, že už jsem zapomněla, který je ten skutečný, že už si nepamatuju, kde to bylo a co jsem dělala předtím a co jsem dělala potom a co měl kdo z nás na sobě a jestli to bylo kino, tramvaj, obchoďák, ulice, nádraží, bar, nemocnice, Merkur, Venuše, Země, Mars, a možná je to úplně jedno.

„A takhle jsme se poznali,“ řekl pak jeden z nás.

„A takhle jsme se poznali,“ řekl ten druhý.

Leželi jsme v posteli a dívali se na sebe. Bylo léto, byli jsme nazí, přikrytí prostěradlem, protože na peřiny bylo příliš teplo. A já ho cvrnkala prstem do nosu, protože mi vyprávěl, že takhle dráždil svého psa, když byl malý, a on se mě přitom snažil kousnout do palce, a když se jemně zakousnul a já viděla jeho zuby a já viděla jeho oči a já viděla jeho, rozložila jsem se před ním jako rozbitá hračka, rozskočila jsem se jako laciná propiska, když příliš zatlačíte na hrot, rozskočila jsem se po celý ložnici a lekla se toho, jak jsem malá, malá, malá, nicotná, titěrná.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě.

Sbírala jsem se z podlahy, z nábytku, sbírala jsem se a mlčela.

„Na co myslíš?“

Myslela jsem na to, že s tímhle klukem jednoho krásnýho dne nebudu. Že se to jednou posere a možná už brzo. Křup-křup-křup. Že jednou, a třeba už zítra, třeba už je to, bože můj, za rohem, že jednou najednou nebudem.

„A jak se rozejdeme?“ zeptala jsem se. Nebudem, nebudem, nebudem. Řekla jsem to nahlas? Řekla jsem to třikrát?

Ten tázavý pohled se najednou proměnil. Najednou ustrnul. A přitom se mu nepohnul jediný sval a přitom ani nemrkl. Bříško jeho palce mě polechtalo na spodním rtu. Čekala jsem, že se mě zeptá, jak mě to napadlo, že se mě zeptá, co tím chci říct, že se mě ze­ptá, co to je za otázku, že to zlehčí a řekne, že my dva se přece nerozejdeme, nebo že jeden z nás zabije toho druhého a potom sebe, že mě políbí nebo mi zaprdí pusou na břicho. Místo toho neřekl nic, neudělal nic, jen pootevřel ústa, ale neřekl nic, a já si schovala hlavu pod prostěradlo. Sledovala jsem z boku, jak se mu zvedá hrudník. Jeho hrudník s těmi komickými chloupky, co byly světle hnědé, co byly tak světlé, až se někdy zdály zrzavé, a které měl v nerovnoměrných řídkých trsech na prsou. Byla jsem tam sama pod tím prostěradlem nejspíš jen pár vteřin, ale za tu dobu jsem celá seschla a zestárla, zrezivěla a ztrouchnivěla. Pak se jeho tvář vynořila vedle mé.

„Ahoj,“ řekl a položil mi ruku na krk.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, protože nahlas mluvit nešlo.

Jednou to ahoj neuslyším, jednou už tu ruku neucítím, jednou bude po všem, křup-křup-křup, možná už zítra, možná už teď, strašně brzo, už to bude, už je to možná teď, teď, teď.

„Strašně to poseru.“

„Vážně?“

Jeho ruka mi na krku těžkla, prostěradlo těžklo, vydýchal mi všechen vzduch, odstrčila jsem ho a vyhrabala se zpod přikrývky. Lehla jsem si zády k němu a sledovala mravence na okenním parapetu. Po chvíli jsem ucítila jeho ruku na zádech, výš na krku, odhrnul mi vlasy a políbil mě na zátylek.

„Nic neposereš.“ A já ti tolik chtěla věřit, ale místo toho jsem myslela jen na ten nesnesitelný pocit, co přijde, co přijde, až mě budeš nenávidět. „Zas tolik ti to neusnadním.“ Nebudem, nebudem, nebudem.

A pak jsme to dělali, zaplouvali pod peřinu a zase se z ní nořili ven, na chvíli se ztrácel a pak se zase objevoval, mizela jsem a on mě nacházel. Ztráty a nálezy v mojí posteli. A bylo to tak jiný, tak jiný než jindy. Sbíral moje kousky po ložnici a dával je dohromady, opatrně, jako by hrozilo, že mu prasknu pod rukama, že mi ublíží, že mě rozmačká. A celou dobu mě nespustil z očí. Bedlivě mě sledoval. Připadala jsem si před ním ohlodaná na kost. Syrově. Viděl mě, viděl do mě, i když lidi do lidí nevidí, v tu chvíli to tak bylo. Snažil se mi dosáhnout až na dno. A těch pár vteřin, to jsem byla nefalšovaně šťastná. Jenže co přišlo s tím, bylo zároveň to nejhroznější, co jsem kdy zažila. Nejhorší chvíle mýho života. S přehledem, bez debat, o tom není pochyb. Ta nejhorší, kromě všech ostatních.

Servírovala jsem se mu naprosto odevzdaně, tu máš, tady jsem, jenom tvoje, mohlo se se mnou stát cokoli, měl to plně ve svých rukou, a bylo to neobyčejný, na dřeň, víc než skutečný, nejkrásnější, dokud jsem si to neuvědomila, dokud jsem si neuvědomila, že je to to nejhorší. Dokud jsem si nepomyslela, do prdele, on si nebere jenom moje tělo. A s každým dalším přírazem to bylo víc jasný, to bylo víc pravda, to bylo víc nezastavitelný, nešlo to vrátit, už na to nešlo nemyslet, už se to nedalo neslyšet, bylo to ztracený, vjíždí­me do tunelu, a tak jsem si pomyslela, do prdele, on si nebere jenom moje tělo.

A pak jsem to všechno strašně, velkolepě a kardinálně posrala. Tak, jak to dovedu jen já. Mňam a mlask.

„Mluvila jsem se sestrou, jestli vás to uklidní.“

„To je dobře,“ kývl Viktor Kavi.

„Nemluvili jsme o vás,“ dodám, přestože se nezeptá.

Znovu přikývne.

„A co… Ondřej – jste říkala?“

„Co s ním?“

„S tím jste nemluvila?“

„Proč bych měla?“

„Myslel jsem, že… myslel jsem, že to vystoupení…“

„To vystoupení co?“

„Asi nic. Beru zpět.“

„Ne, jen povězte, co jste tím myslel, doktore.“

„Nevím, co se mezi vámi stalo, těžko si o tom něco můžu myslet.“

„No něco zjevně jo!“

„Řekl bych, že ať jste si provedli cokoli, snažil se vám říct, že je to v pořádku.“

„Co je v pořádku?“

„Že vám odpouští.“

„Tohle neříkejte! O žádný odpuštění nestojím! Jak víte, že on je ten, co by mi měl odpouštět?! Jak víte, že to nejsem já!“

„Chtěla jste můj dojem, Anno, přestaňte se rozčilovat. Tlačíte člověka do něčeho, za co mu následně vynadáte.“

Zkřížím si ruce na prsou a všímám si zpět Newtonovy kolébky.

„Máte pravdu, něco jsem provedla.“

„Co jste provedla?“

Pohodím rameny. Zachytím krajní kouli ve vzduchu těsně předtím, než se chystala dopadnout zpět.

„Už jste si někdy položila otázku, proč to děláte?“

„Co myslíte, doktore? Proč jsem tak protivná a hnusná? No já nevim, asi to jinak neumím. Nebo mě to prostě baví.“

„Vás to ale nebaví.“

Zasměju se.

„Co je k smíchu?“

„Tak mě napadlo, že vždycky lidi kolem sebe něčím zklamu. Ale ten vtip je v tom, že je zklamat nemůžu, protože ode mě vlastně nikdy nic nečekali,“ řeknu a rozkašlu se.

„Napadlo vás někdy, že to děláte záměrně?“

„A co je to za záměr, povězte, doktore.“

„Dokazujete si tím, že si nezasloužíte, aby vás měli rádi.“

„Doktore, prosím vás. Nebude to mít nějakej prozaičtější důvod? Já si předně ani nemyslím, že potřebuju, aby mě měl někdo rád.“

„?“ Nedůvěřivě a s podivným pobavením se na mě podívá, jako by mě přistihl při nějaké průhledné habaďúře.

„Nepotřebuju. Kdekdo to nepotřebuje, jen o tom neví. Celej život hledá lásku, a neuvědomuje si, že pravej důvod, proč je nešťastnej, není, že ji nedokáže najít, ale že ji nedokáže přijímat. A vlastně ani dávat.“

„Nemyslíte si, a říkejte si o psychologických kecech, co chcete, že to souvisí s tím, co jste zažívala jako malá?“

„A co jsem podle vás zažívala?“

„Možná se k vám nechovali hezky.“

„Ale prd, pac a pusu.“

„Prd co?“

„To vám pověděla Miriam?“ zeptám se a pustím kuličku zpět. „Ne, doktore. Nikdo mě netejral, i když by bylo fajn to moci říct.“

„Jak to myslíte?“

„No byl by v tom aspoň zakopanej pes, ne? Takhle nějak by to fungovalo, že?“ ukážu na čtveřici kuliček rázostroje. „Jaká je akce, taková je reakce, a tak je to stále dokola. Záhada by byla vyřešená. Tejrali ji, rovná se, je citově frustrovaná, nebo co já vím. Ale já nikomu nestála ani za to, aby mě tejral, takže můžete bejt v klidu, doktore.“

„Bylo by podle vás lepší, kdyby to tak bylo.“

„Bylo by to míň děsivý, ne?“ V hlavě se mi vynoří obraz Karolíniny hadrové panenky. „Jsem s tím v pohodě, doktore. A nevadí mi, že jsem sama a že to nikdy jiný nebude. Nemyslím tím jen partnerskej vztah, ale to, že nemám žádný vazby. Aspoň jsem svobodná.“

„Svobodná?“

„No a ne? Nejsem na nikom závislá, nikdo není závislej na mně, jsem sama svým pánem. Nikomu nezasahuju do života a nikdo neomezuje ten můj.“

„A když se ohlédnete za tím, co jste zažila za poslední měsíce, připadá vám to jako něco, co se podobá svobodě? Mně to spíš připadá jako pravý opak.“

„Co tím myslíte, doktore? Co je opak? Vězení? Haha! A co je můj zločin a co je můj trest?“

„Trestáte se sama.“

„Čím a za co?“

„Tím, že od sebe odháníte všechny, na kterých vám záleží.“

„Aha. A za co se podle vás trestám? Něco jsem provedla?“ řeknu a přestanu se smát, když si všimnu doktorova výrazu. Dívá se na mě stejně jako tehdy na záchodech v klubu. Uhne pak pohledem, vstane a začne po sobě odklízet hrnek po dopité kávě.

„Doktore? Proč se tváříte, jako že víte něco, co já ne?! O co jde? Co vám vyprávěla sestra? Nebo matka?“

Viktor Kavi se zastaví u korkové nástěnky a přešpendlí fotku své dcery. Aby byla rovně.

„Doktore?“

„Nechte to být, Anno. Třeba máte pravdu a některé věci máme prostě nechat být. Můžu se mýlit.“

„V čem se můžete mýlit?“

„Nechme to být.“

„Jasně,“ řeknu potichu a uvědomím si, že se rozhlížím, co bych mu vzala a strčila si to do kapsy. Zastavím kolébku. Kavi se posadí zpět do židle.

„Máte problémy se zády?“ zeptá se, když nic neřekne ani jeden z nás dobré dvě minuty. Zjistím, že jsem celou dobu slyšela tikot hodin, ačkoli má v kanceláři jen digitální budík. Nic, co by mohlo tikat, a přesto to tiká.

„Co? Já nevim,“ mávnu rukou a pokusím se trochu narovnat na židli, když si uvědomím, že sedím v podivném křečovitém předklonu. Napřímit se ale tak docela nejde, jednak to bolí a jednak mě tam moje tělo ani nepustí. „Je to něco mezi lopatkama,“ zabručím a stočím se zpátky. „Občas mi tam, křupne, pak je to na chvíli lepší. Občas ne, pak to lepší není.“

Opět vstane a obejde svůj pracovní stůl. Pochopím to jako pokyn k mému odchodu, zvednu se tedy taky, Viktor Kavi se ale zastaví přede mnou.

„Položte si hlavu do dlaní,“ řekne. „Takhle,“ dodá a názorně mi gesto předvede jako malému dítěti. Asi jako svojí dceři. Přikryje si rukama obličej, pravá dlaň zakryje pravou část, levá levou, venku zůstane jen špička jeho nosu, střed úst a brada.

„Proč?“ zeptám se a bezděčně o krok ustoupím. Židle vrzne na podlaze.

„Věřte mi,“ řekne potichu, když si odkryje obličej a obejde mě. Ta slova zavadí o moje levé ucho.

„Fušujete do řemesla i ortopedům, jo?“ zakroutím hlavou, když už stojí těsně za mými zády a mně se zpotí dlaně.

„Zavřete pusu,“ řekne. Představím si, jak i tohle říká svojí dceři. Jeho ruce se zhmotní na mých ramenou. „Proboha, Anno, uvolněte se trochu.“

„Jsem uvolněná.“

„Ne, jste v křeči.“

Podvolím se jeho doteku a spustím ramena níž.

„Hlavu do dlaní.“

Poslechnu ho a usadím si ruce na tvářích skoro opatrně, s obavami, co mi to gesto přinese. Cítím se zvláštně, je to nějaké naruby, je to nějak špatně, obráceně, jako bych si tím gestem přivolávala něco, co vás přinutí ho teprve udělat, jako bych si živá lehala do rakve a někdo měl přikopnout víko, jako by mi někdo mrtvý říkal, že to já jsem už po smrti.

„Nadechněte se,“ slyším ho. Otráveně mlasknu, nadechnu se. Cítím, jak se mi jeho paže semknou kolem ramen, jako by mě objímal zezadu, pevně mi tisknou lokty k hrudi, dlaně k očím, kdesi za sebou slyším: „Až napočítám do tří, zhluboka vydechněte.“

Tlak stoupá, přestávám vidět, dlaně se mi lepí k tvářím, nohy se odlepují od podlahy a já v záklonu opřená o doktora slyším praskat kosti jako suchý větve, křup-křup-křup. Říká tři, ale vydechla bych i bez toho, vším, co je ve mně. A na chvíli to všechno povolí. A na chvíli je mi dobře. Dokud si to neuvědomím. Škvírou mezi prsty se dívám ven, tuším, že pozoruju bílý strop, jsem kompletně dezorien­tovaná. Ztratila jsem se.

„Dolů,“ řeknu, ale vydere se ze mě jen ochraptělý skřek. A to mě probere. Cuknu sebou v doktorových rukou. Pouští mě pomalu na zem, ale jeho ruce jsou tu pořád, jeho ruce jsou všude, říká, ať se uklidním, říká, ať se nadechnu, jeho ruce, ale já se mu trhám v náručí, trhám z náručí, vyškubávám se a padám do předklonu. Zachytí mě.

„Uklidni se,“ říká a myslím, že si se mnou opatrně kleká na zem. „Teče ti krev, nehýbej se,“ slyším a pak ucítím látkový kapesník, co mě pohladí po zátylku.

Seděla jsem v rohu předsíně, sledovala chlup ze srsti jednoho postiženého psa, kterého jsem nedávno unesla, a střídavě upadala do snu a střídavě upadala do reality, a vždy když jsem užuž upadla, probrala jsem se, těžko říct odkud kam, jestli odtud tam, nebo odtamtud sem. Myslela jsem na to, jak jsem před časem potkala Jakuba před obchodním centrem, jak jsem právě stála u stánku, kde připravovali kafe s sebou, a jak jsem ho zahlédla, když zrovna telefonoval. Myslela jsem na to, že jsem ho tenkrát nepotkala náhodou, že jsem ho sledovala už nějakou dobu předtím. Věděla jsem, kam se přestěhoval, věděla jsem, jak vypadá jeho nová přítelkyně, věděla jsem, že ví, že to utajené číslo, co mu volá, jsem já. Myslela jsem na to, jak se na mě Jakub podíval, když mě zahlédl, jak se usmál tím způsobem, kterým se jen on usmívá, jak si pak schoval telefon do kapsy a jak potom zamířil ke mně, objal mě, řekl pár milých slov, asi že mě rád vidí, asi že doufá, že se mám dobře, asi že bychom mohli někdy někam zajít. Naklonil se pak ke mně, dotkl se mého ramene a políbil mě na líci, přesně mezi spánek a ústa. A odešel. V dálce se ještě zastavil, otočil a zamával, věnoval mi jeden z těch pohledů, co říkají, páni, už je to tak dlouho, nebo tak něco. A já tam zůstala stát a nepohnula se, snad jsem vrostla do země, a věděla jsem, že jsem nic, že je to potvrzený, že jsem definitivně víc než nic, že je to oficiální, že jsem pozbyla významu zcela a kompletně, a čas se nezastavil a nikdo kolem se nezastavil a den šel dál a Jakub šel dál a já věděla, že je to nejhorší chvíle mého života, bezpochyby a bez debat. Snad jen kromě těch ostatních.

Pu-chššš.

Odpustil mi. Kéž by mě radši zadusil. Kéž by mě radši zadusil peřinou a já mu za to stačila poděkovat. Kéž by mě radši zadusil. Ale to on ne. On mi odpustil. A to jsem mu nedokázala odpustit.

Střih a zatmívačka.

„Doktore, chci, abyste mi řekl, co jsem provedla.“

Viktor Kavi, to dlouhé stéblo trávy, co se nade mnou tyčí v mojí chodbě, to stéblo, co jsem zavolala uprostřed noci před Štědrým dnem, na mě shlíží, sem ke mně, všichni víme, kde to je, všichni víme, kam patřím.

„Doktore,“ opakuju. „Tak co jsem provedla?“

Viktor Kavi se zhluboka nadechne a mocně vydechne. Promne si dlaněmi unavený obličej.

„Doktore,“ říkám a odhodlám se k němu o krok blíž. Sjede si dlaněmi po tváři níž, prsty nechá u kořene nosu, zůstane na mě civět. Pak se přiblíží i on, ruce rozpřáhne a zdá se, že mě hodlá obejmout. Ukročím. „To ne, doktore,“ zakňučím, „je to zlý.“

Cítím, jak se mi z hrudníku rozestupuje mráz, jak se mi z hrudníku rozestupuje všechno ve mně stlačený do sněhový koule, jak bobtná, jak putuje do prstů, jak stoupá hrdlem výš, jak mi zaplňuje hlavu, zabraňuje uvažovat, jak se mi ježí vlasy u kořínků, jak mi páteř pokryje jinovatkou. A přitom je to všechno tak trochu hra, ne hra na Viktora Kaviho, ale hra na mě, jak to spolknout a jak to nevyplivnout.

„Z tý věznice jste odešel kvůli mojí matce,“ říkám.

„Možná to nemáte vědět, Anno. Možná to nevím ani já a pletu se.“

„Byla jsem tam, nemůžu si vzpomenout. Pamatuju si jen, jak jsem ji sledovala ze dveří, když mu na obličeji držela polštář. Ohlédla se po mně a zakřičela, ať jdu pryč. Nic víc.“

„Možná si nemáte pamatovat víc. Nebo možná nebylo nic víc.“

„Bože můj…“

A skulinou pootevřených dveří do obýváku vidím, jak mě sledují moji přátelé, moji lapači ve svých policích, na svých místech, lapači prachu, co nehnuté číhají, co celou scénu pozorují, slyším, jak vypravěč šeptá: „Neptej se, Anno, neptej se. Nechceš to vědět. Radši bys umřela, radši bys umřela, radši bys umřela.“

„Co jsem provedla?“ Vemte mě a vyměňte.

Doktor neříká nic, jen přikývne, jen nepatrně pokyne hlavou.

„Co jsem to provedla?!“ chytám se za pusu a blížím se k zemi. A ve mně zatím sněží, sněží jako ve skleněné kouli, potom co s ní zatřesete. Doktor ke mně přikročí jediným rychlým pohybem, a zase se zdá, že mě chce chytit do náručí. Uhnu. Uhnu, protože vím, že kdyby mě teď objal, rozpadla bych se mu v rukou jako plátek starého chleba.