Čtyři

„Novotný, prosím?“

Ucítila bušit srdce až v krku, slyším už lehce pod parou vypravěče a vyprsknu nad tím smíchy.

„Haló? Je tam někdo?“

„Ucítila bušit srdce až v krku, taková blbost.“

„Cože??? Kdo je tam?“

Seděla jsem na podlaze v obýváku a držela si u ucha telefon. Poslouchám otázky na to, kdo jsem, dokud ho to nepřestane zajímat. Pak jen cvak a nic. Každýho to nakonec přestane zajímat.

Po dalším kole mi už telefon zvedne jen jeden, a to aby mě poslal do prdele. Žádný z nich se mnou nechce mluvit, protože nepotřebuje znát cestu, protože nepotřebuje vědět, jaké bude zítra počasí. Odložím list šampionů posledních dní s dvakrát podtrženou volačkou pro utajení volajícího čísla v horním řádku. To abych nezapomněla. Co by mi asi řekli? Ahoj, jak ti mohu pomoci? Co by řekli, kdybych se ozvala? Kdybych je poprosila, ať se mnou mluví, ať mi vyprávějí pohádku, ať mi řeknou něco strašně hloupýho, ať mi řeknou, co celý den dělali a co budou dělat teď, co kdybych škemrala, ať mi vyprávějí, co by dělali se mnou, se mnou, se mnou, co, kdyby mě měli u sebe?

Mobil držím před sebou, palcem listuju adresářem a zastavím se na Jakubově jménu. Jakub Pošta. Když jsme spolu telefonovali, ohlašoval se „haló, tady Pošta“ a já mu říkala „haló, tady informace“. Přišlo nám to asi vtipné. Odhodím telefon, udělá na parketách přemet ke stínu v rohu místnosti, zřejmě k mému vypravěči, který si na mě ukazuje prstem a směje se, až se za břicho popadá. Fakt mi tě je líto, Anno, fakt jo. Přitáhnu si nohou kočkový popelník a típnu nedokouřenou cigaretu. Zapalovač cvak-cvak a letí za telefonem. Zajedu si rukou pod triko. Jste to, co nosíte. Jsem vetchej hadr, bez barvy a bez tvaru, co ztratil – dávno, předávno, možná ještě dřív, než ho sešili – krásu i funkci. Vyjedu po břiše nahoru. Zašátrám po hrudníku, prsa si jedno po druhém hravě schovám do dlaně, až mě překvapí, jak jsou malá. Palec se mi zastaví na bradavce. Stisknu ji mezi prsty a chvíli tak zůstanu. Druhá ruka mi skoro samovolně sjede do kalhotek, opatrně, jako by se bála, co tam na ni čeká, jako by zapomněla, co tam je. Opřu si temeno hlavy o stěnu. Připrav se, ke startu, teď. Až na pár prvních záchvěvů, kdy jsem byla spíš překvapená, že disponuji klitorisem, než vzrušená, to se mnou nic nedělalo. Atletická postava Ghaňana nebo Keňana nebo Somálce sprintuje po dráze, svaly na stehnech skáčou, převislý spodní ret se chvěje, ale dochází mu dech, protože cílová páska nikde. Zavřela jsem oči a myslela na jeden z hlasů. Myslela na to, co mi všechno šeptá, ale nešlo si představit jeho ruce, nešlo si představit jeho pach a najednou jsem si uvědomila, že ten hlas se z mojí hlavy zatím ztratil. Už jsem si na něj nevzpomněla. Nešlo si ho znovu vybavit. Rozčilovalo mě, že se nic neděje, nevěděla jsem, koho si představit, a tak jsem zas viděla tu tvář, viděla jsem ta ústa, na chvíli jsem je snad i cítila. Štípla jsem se do bradavky, zajíkla se, odlepila se od stěny a prudce se předklonila. Otevřela jsem oči a měla pocit, jako kdyby se všechno zastavilo. Jen na chvíli, jen na chviličku, ale zastavilo. Jako bych se vynořila z vody, kde jsem minuty zadržovala dech. Zadívala jsem se na vypravěče, který jako by sám zaraženě čekal, co se bude dít, jako by se chystal podat mi ruku, ale já už padala zpět. Praštila jsem se do zad o stěnu, a protože jsem na poslední chvíli zaklonila hlavu, i do temene. Anno, do prdele, proboha, prostě nemysli na nic, prosím, jen si to udělej. Udělej a běž spát. Zrychlila jsem tempo, soustředěně kmitala prostředníčkem mezi nohama a hnětla si kůži po celém těle. Jenže čím víc jsem se usilovně snažila koncentrovat jen na jediný cíl, čím zuřivější byly moje pohyby, tím víc se mi zaplňovala hlava, tím hůř to šlo.

Jakubovy rty líbaly přesně tak, jak zněl jeho hlas. Stejně překvapivě a zároveň samozřejmě, měkčeji, než jaký budily dojem. Suše, ale hebce. O tom polibku jste tak nějak věděli ještě chvíli po tom, co odezněl.

Jako když cítíte rezonanci, ale samotný zvuk už slyšet není.

Jako když vám ulpí mastný film ze šlehačky na puse.

Jako čmouha na zamlženým skle.

Jako když sfouknete sirku.

S rukou v kalhotkách a druhou za krkem jsem se ukolébala k spá­nku.

Chvíli jsem vydržela předstírat, že Danu poslouchám, dnes jsme byly u ní, protože Marek marodil. Sledovala jsem její záda, dokonale narovnanou páteř, i když se skláněla nad kuchyňskou linkou, sypala sušenky z pytlíku a skládala je na talíř do vějíře. A k čemu? Ty sušenky položí před nás, sníme je, nebo spíš bude pozorovat, jak já do sebe házím jednu za druhou, zatímco ona bude jednu uždibovat jako veverka aspoň minutu.

„Proč to děláš?“ zeptám se jí a sypu si cukr do kafe.

„Co?“ otočila se na mě přes rameno a pak zas zpátky.

„Proč to na ten talíř tak zdobíš?“

Nechápavě se po mně zase otočila. Co to je za otázku? „Prostě aby to vypadalo hezky.“

„Ale proč? Jsme tu jen my dvě. Můžem to sníst klidně z toho pytlíku, ne?“

„Tak můžeš aspoň chvíli předstírat, že jsi civilizovanej člověk, ne?“ pousměje se. Říkáš tohle i Kuřincovi, když ti jednu ubalí? Pak přede mě položí talířek s bébéčkama naaranžovanýma jako spadlé domino. No, není to hezké a civilizované? Vezmu si sušenku zprostředku a celou tu uměleckou instalaci tak naruším. Kousnu si a při chroupání se dívám na Danu. Zakroutí hlavou – vzdávám to s tebou, zase. Z pusy mi vypadne drobek.

„Skočím dát ještě Markovi sirup,“ řekla, připravila si hnědou skleněnou lahvičku. „To by mě zajímalo, kam pořád mizejí ty lžičky? Tady je snad někdo žere nebo co,“ hudrovala nad příborníkem. Záhada ztracených lžiček. Jedna ze záhad, co mojí sestře nejdou na mysl. Druhá je záhada ztrácejících se ponožek. V pračce mají lichožrouta. To jsem jednou řekla, Karolína z toho dostala hysterický záchvat, protože si začala představovat strašidlo, co mají zalezlé v pračce a žere jim fusekle. Takže pak chodila asi dva měsíce velkým obloukem kolem pračky, aby jí lichožrout náhodou nestáhnul k sobě a nezhltnul, a týden se budila s nočními můrami. Jediný, komu to přišlo vtipné, jsem byla já.

„Máma říká, že lichožrout neexistuje, že sis ho vymyslela,“ řekla mi pak ve chvilce, kdy jsme osaměly.

„Když to říká máma…“ pokrčila jsem rameny.

„A fakt sis ho vymyslela?“ ujišťovala se s očima navrch hlavy. Znovu jsem pokrčila rameny a tajemně se zadívala na pračku. Zafungovalo to dokonale.

Když se Dana vrátila a líčila mi konzistenci hlenů v Markově krku, skočila jsem jí do řeči a zeptala se, jak dopadlo její rande.

„O čem to zas meleš?“ nakrabatila čelo a rychle se zvedla, aby zavřela dveře. Kouř a Kavi nesmějí být vypuštěni z místnosti. Okno neotevřeš?

„Viktor Kavi?“ řeknu a dám si záležet na každé slabice.

„Je to známý, žádný rande.“

„Známej? Žes o něm nikdy nemluvila.“

„Myslíš si, že nemám život krom mých dětí, tebe a…“ – Kuřince spolkla – „nebo co?“

„Bývalej psycholog, jo?“

„Jo,“ řekla, prohrábla si rukou vlasy a začala měnit barvy.

„Ten, co si s ním řešila Zdendu?“

„No, to je on!“ Vidím, jak se jí ulevilo, jak si myslí, že to je všecko, a nadechuje se, aby načala nějaké nové téma, třeba o tom, co běželo v televizi, nebo jakou řasenku si kupuju, že mám tak hustý a dlouhý řasy, protože na to se ptá pořád.

„Spali jste spolu?“ zarazím její nádech, takže polkne vzduch.

„Co? Proč? Ne! Co?“

Zasmála jsem se jí. „Ale chtěla bys.“

„Co to meleš?“

„Líbí se ti.“

„Ježiš, tak normálně. Tobě snad ne?“

Upřímně jsem znovu zabublala do hrnku smíchy. „Vždyť vypadá jak nějakej kubistickej obraz.“

„Jako co?“

„Co s ním máš?“

„Proč bych s ním měla něco mít?! Tobě úplně hráblo nebo co…“

„Jsi z něj nervózní. I jak jsi o něm tenkrát mluvila, jsi byla divná. A evidentně ti bylo nepříjemný, že jsem vás potkala, tak proč mi neřekneš, o co jde.“

„Promiň, ale myslím, že si až moc domejšlíš. Sešli jsme se kvůli Zdendovi, když to potřebuješ vědět. Chtěla jsem, aby s ním prohodil pár vět. Dal mi kontakt na nějakýho jeho známýho dětskýho psychologa. Tak jsme to probírali, no. To je všechno, spokojená?“

„Proč jste si to neřekli po telefonu?“

„Vždyť ti to povídám, protože jsem chtěla, aby Zdendu viděl a mluvil s ním.“

„Ví o nás?“ zeptám se jí.

„Jak to myslíš?“

„No řeklas mu o našem dětství? O otci? O ní? Je to psycholog, ne?“

Pokrčí rameny. „Já mu nic neříkala.“

Nevěřila jsem jí, ale nehodlala jsem z ní nic páčit. Zapálila jsem si cigaretu a čekala na příval dennodenních fekálií jejího dne, ale překvapila mě.

„Co se s tebou poslední dobou děje?“ zeptala se, když otevřela okno a chvíli z něj vyhlížela ven.

„?“ Teď jsem to zas já, kdo vůbec neví, o čem mluví.

„Nejdřív zrušíš několik schůzek, pak předvedeš…,“ na moment zaváhá, „pak vystřídáš asi čtyři různý rozpoložení během hodiny, teď se mě ptáš na věci, který tě za normálních okolností vůbec nezajímaj.“

„Myslím, že si až moc domejšlíš.“

Zakývala na mě hlavou, jako že to určitě, a odskočila si na záchod. Počkala jsem, než za ní v předsíni cvakly dveře do koupelny, a když přišla zpět do kuchyně, její telefon ležel naprosto nehnutě a nenápadně na stole, já nic, já muzikant, ačkoli obrazovka zhasla téměř na poslední chvíli.

Probrala jsem se s nohama na zemi, s trupem na gauči a hlavou zabořenou mezi sedákem a molitanovým opěradlem. Zase. Soukala jsem se ven se značnými obtížemi, nejen kvůli krkolomné pozici, ale byla jsem dokonale dezorientovaná. Nakonec jsem skončila zadkem na podlaze. Podívala jsem se na hodiny, hodiny a hodiny a zjistila, že tikají jedny, tikají druhé, ale u třetích jsem zaváhala, respektive nedalo se říct, že nejdou, tikaly až ke mně, ale minutová ručička se nehýbala. Dolezla jsem k nim po čtyřech, sundala je z police, přiložila si je k uchu a zaposlouchala se do jejich šepotu, který mě skoro znovu ukolébal. Z mikrospánku mě probrala rána, jako by mě vypravěč praštil do čela, nebo spíš jen tak decentně pleskl patou dlaně, zaspalas, Anno, už to není vtipný, tak sebou pohni. Zvedla jsem se ze země, záchod, ventilek, spláchnout, sprcha, zuby, zrcadlo, jednu zprava, jednu zleva, rolák, kalhoty, obout, zout a obout správnou botu na správnou nohu, nejrychlejší tempo, kterého je moje líné tělo schopné. Za pět minut jsem měla být v kotci. Míjela jsem zastávku, právě když přijížděla tramvaj. Dvě vteřiny jsem váhala a nakonec naskočila.

Stála jsem u dveří, snažila se zhluboka dýchat do límce od roláku, filtrovala jsem pach lidí, kteří si z očí ještě vytírali ospalky, bylo mi špatně od žaludku a tmělo se mi před očima, příliš mnoho lidí v přílišné blízkosti, slyšela jsem všechno kolem jako z plechovky, jako z tunelu, jako zdálky, namísto toho jsem zřetelně slyšela, jak mi bije srdce, jak mi pulzuje krev v těle, všechno jsem to slyšela, zevnitř a nahlas, jako bych naslouchala zas tomu tikotu hodin, co nejdou. Polkla jsem naprázdno a snažila se ignorovat slabost v kolenou. Soustředila jsem se jen na to, abych tik-tak dýchala pěkně tik-tak pravidelně. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale tududumtum, nevyšlo to, prohrála jsem otázku za tisíc a vzpomněla si na Jakuba.

S Jakubem jsme se poznali na zastávce. Rozměňoval si u mě drobné do jízdenkového automatu. A pak jsme nastoupili do jednadvacítky. Nastoupili jsme do jednadvacítky prostředními dveřmi. A vystoupili na konečné. I když tam ani jeden z nás nejel.

„Je vám dobře?“ ozvalo se z plechovky. „Slečno?“

Předkláněla jsem se tak moc, že jsem se nosem skoro dotýkala madla na sedadle přede mnou. Tik-tak. Tma. Hlas z plechovky zněl, jako když přiložíte ucho k lambis truncata. Té mušli, co se mnou žije v druhé polici odshora. Mezi dlažební kostkou a sádrovým Buddhou na třínohé žábě. Ten název mě naučil Jakub. Opakovala jsem to pak stále dokola, chvíli rychle, chvíli pomalu. Bylo to zaklínadlo.

Sáhl mi na rameno. Otevřela jsem oči. Mlha. Lambis truncata se mě dotýkal. Mlha se rozplynula, hodiny se zastavily, ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.

Stála jsem na chodníku.

Potom, co jsem zrána načurala na dva různé těhotenské testy, třeba čekám frackovo dítě, že, a oba byly tentokrát negativní, jsem zašla k obvodnímu doktorovi. Ukázalo se, že to byl špatný nápad. Tak nějak jsem tušila, že budu odcházet naštvaná. Jenže já byla prostě přesvědčená, že za mým stavem musí být něco víc než nějaký guláš v hlavě. Že se za mým stavem schovává výsledek krevních testů, co já vím, že v tom musí být někde zakopaný pes, nějaký racionální, nějaký faktický zakopaný pes, kterého mi ukáže na rentgenu, na ultrazvuku, změří ho v tlaku, kterého vykope a dá mi na něj předpis. Jenže můj doktor se na mě díval takovým tím pohledem… no, přesně tím pohledem, a zeptal se mě, jestli radši nechci navštívit někoho přes hlavu, a ne, nemyslel neurologa, kterého jsem se dožadovala já, měl na mysli toho doktora přes hlavu. Sešla jsem tedy na poliklinice schody o patro níž a vyseděla si příjem k neurologovi i bez písemného doporučení, protože mám nádor na mozku, a nikoho to nezajímá. Když mi mladá fiflena v bílém plášti s tím… jo, přesně s tím pohledem dala jasně najevo, že mi žádného psa nevykope, protože údajně nikde žádný není, pokrčila jsem rameny a zeptala se jí, jestli mi teda může napsat nějaká antidepresiva. Dostala jsem přednášku, že ta můžu dostat jen na základě diagnostiky cvokaře a že bych se měla snažit svoje problémy odbourat jinak než pomocí medikamentů, protože se na nich snadno získává závislost a blableblibloblu. Dívala jsem se na ni a nechala jí obličej pokrývat bradavicemi a puchýři, co bobtnaly a pukaly, zaplňovala jí pusu gigantickým oslím penisem a bez pozdravu odešla. Na ulici jsem si koupila trdelník, procházela jsem městem, dala si rande naslepo se slepcem, co o mé přítomnosti na lavičce nevěděl, a přemýšlela, co mám dělat, co mi zbývá, jak jsem se sem vůbec dostala. Jak se to stalo? Přišlo to zčistajasna? Nebo se to ke mně už nějakou dobu kradlo? Slyšela jsem to snad pomalu přicházet, slyšela jsem snad, jak pod tím vržou parkety, jak praská to staré dřevo, jen mě nenapadlo se ohlédnout, protože parkety prostě vržou a protože staré dřevo prostě praská?

Neuroticky jsem vykopávala nohu před sebe a uvědomila si, že zároveň kouřím a přikusuju trdelník. Měla jsem hroznou chuť něco ukrást, podkopnout někomu berli, stáhnout kalhoty, vlepit pohlavek, nastavit nohu, hodit do davu petardu a schovat se do křoví se zacpanýma ušima, rozdupat bábovičky, shodit pod autobus, prohnat kulku hlavou. Já říkám: Komukoli. Vypravěč říká: Třeba sobě. Kostel říká: bimbam-bimbam celá.

Nikdy jsem v nic nevěřila. Měla jsem jen víru v neexistenci – mnoha věcí, jako třeba lásky, ta je jen výsledek spolupůsobení několika podmínek. Načasování. Guláš emocí a okolností, poptávky a nabídky. Vezmete kilo lidský slabosti, hrstku nudy a dvě špetky osamělosti, nasypete tam někoho, kdo se zrovna namane, takříkajíc co dům dá, že, a bumho!, je tu láska, až se z ní kouří, pěkně naservírovaná na podnosu z falešnýho stříbra. Minus a minus dá plus. A pak vám to shnije přímo pod nosem, zhořkne na jazyku a nakonec to vydávíte.

Na vteřinu jsem se usmála nad myšlenkou, že když mi nepomohl lékař, třeba pomůže obrátit se k víře. Kdybych nebyla takový nihilista, měla bych důvod se bát položit svůj hříšnej zadek na místo pokropený svěcenou vodou. Ale jsem tu. Sedím tu v lavici a směju se na zarostlýho šaška na kříži, docela sama v celém promrzlém, ztichlém kostele. Přehnaně si nahlas odkašlu a poslouchám tu směšnou ozvěnu. Vzápětí pomrkávám po kříži, jako bych si ověřovala, jestli číhá, hele, hele, slyšels?

Nikdo mě nikdy nevedl k bohu a postupem času jsem si sama vytvořila k celé té trapné záležitosti s fousáčem, co se vyvaluje na mracích, přímo odpor. Ach, ti lidi. Jak zoufale potřebují věřit v čisté dobro, protože sami ho v sobě nemají ani za nehet, jak zoufale potřebují věřit, a na víru sami v sebe nemají, potřebují něco jiného, něco, co je víc než oni, něco „nad“ nimi, pane, dej, aby byl život snesitelnější, aby byl důvod, proč ráno vstát, aby byl důvod vést slušný život, aby byl důvod k morálce a etice a lásce, protože jinak bychom ve jménu evoluce jen zabíjeli, souložili a žrali. Pro silné je tu Darwin, pro slabé Ježíš. Bůh, co nás přesahuje, jak dokonalá výmluva, jak dokonalý argument, protože jak žít s tím, že se věci dějí jen tak bez důvodu? Jak bychom se naučili skromnosti, kdyby za veškeré zásluhy v našem životě nemohl bůh a jeho velkorysost? Jak bychom žili třeba se smrtí vlastního dítěte, s rakovinou nebo ve vybombardované vesnici než s vírou, že to byl boží plán, s hledáním vyššího principu, hledáním smyslu, je to svýho druhu intelektualizace, obranný mechanismus, nic víc. Co by na to řekla Mercedes? Řekla by něco jako: „Víra je jedna z lidských bazálních potřeb.“ Řekla by: „Každej musí něčemu věřit, aby přežil. I ty, zlato.“ A Ondřej by řekl: „Spolkni to, nebo vyplivni.“ To by řekl.

Ani u nás nikdo nebyl věřící, alespoň si to myslím, i když prarodiče jsem nezažila. Existovala ale jediná výjimka trapná jako víra sama. Na Štědrý den u večeře byla matka jednou v roce pobožná. Trvala na Otci našem, my se sestrou nechápaly proč a dělaly jsme si z ní legraci, a pán věděl, že matka v něj nevěří. Místo abych spínala ruce k modlitbě, vytlačovala jsem z nich vzduch tak, aby vydávaly puf a plop. Místo amen jsem říkala: já chci do pekla. „To neříkej, takový vtipy se nedělají.“

Pak po letech, když jsem trávila Štědrý večer u sestry, to když už měla jedno dítě a druhé čekala, seděla s Kuřincem naproti mně a najednou sepjala ruce a začala, posvěť se jméno tvé. Předstírala, že si nevšimla, jak si podpírám rukama bradu, že si nevšimla, jak nevzývám království tvé.

A nebyl nikdo, kdo by se tomu se mnou smál.

A tak jsem se nesmála ani já.

Vidíš, co děláš? šlehla jsem pár plamenů ke kříži. Neměla jsem na něj nic, jen pár odkašlání, zavrtění se v lavici a poslouchání vlastního popotahování v ozvěně. A byl to on, kdo se mi smál.

Já chci do pekla.

Procházela jsem ulicí, která lemovala park, už se setmělo a dělalo se ticho. Pusto, prázdno, na konci ulice právě zmizel chlap v dlouhém plášti s jezevčíkem, co za ním cupital na vodítku. O dva domy dál cvakly vchodové dveře, před očima se mi mihla hnědá bota, která zmizela uvnitř spolu s posledním zvukem téhle ulice. Jako by se přede mnou všichni schovali. Co když teď je to ta chvíle? Co když teď zjistím, že je všechny vyměnili?

Kéž by.

Na konci ulice jsem měla zaparkované auto, odemkla jsem ho, sedla si dovnitř, nastartovala a otočila páčku na topení na čtyřku. On už na mě čekal.

Svírala jsem v rukou volant a podívala se do okna přízemního domku přede mnou. Jde mi naproti, naproti k oknu. Včera volal, uvízl v dopravní zácpě a zajímalo ho, jestli má cenu dál čekat v koloně, nebo to na nejbližším výjezdu vzdát.

Měl hlas, jako když přejedete dlaní po vlhké trávě. Stáhl žaluzie a já už z něj neviděla nic. Co když teď je to ta chvíle? Možná ta nejhorší, možná ta jako všechny ostatní? Co když mě zatím, aniž by si toho kdokoli všiml, vyměnili?