Sedm

Není příjemněji stráveného odpoledne, ne, není, ach není, tu není, co by vás těšilo víc, za zimních odpolední, kdy za okny padá sníh a pokrývá zem bílou peřinou, není příjemněji stráveného času, ach není, než ve vyhřáté posteli, s rukama, které patří vašemu milovanému, s rukama, jež vás objímají, s tělem rozpáleným životem nebo s životem rozpáleným tělem, jež se přimyká k vašim holým zádům, ach není, za těch zimních odpolední, kdy za okny padá sníh a pokrývá zem bílou peřinou. Představte si to – představujete si to? – celým pokojem se rozléhá Roy Orbison a jeho Crying, ta krásná smutná píseň, Jakubovy silné ruce vás obemykají, jedna kolem pasu, druhá kolem ramen, cítíte jeho dotyk, co je, jako když vás překvapí vůně léta v dubnovém větru, jako když v iglú vklouznete do vyhřátých peřin, jako když jako když jako když, a Jakubovy horké rty vás líbají na zátylku a Jakubův hlas šeptá, šeptá, šeptá tak potichu, že mu nerozumíte, ale to nevadí, nevadí to, protože je to Jakubův hlas, a to je to jediné, na čem záleží za těch zimních odpolední, kdy za okny padá sníh a pokrývá zem bílou peřinou.

Anna lenivě zamrká při pohledu z okna a myslí na to, ne, není, ach není příjemněji stráveného času, není jiného místa, kde bych si teď přála být, jsem přesně tam, kde mám být, ve chvíli, kdy tam mám být, s osobou, s níž tam mám být. A je to neskonale dlouhá chvíle, Orbison právě zpívá refrén, jenž se skládá z jediné prosté věty, refrén, do nějž Jakub cosi šeptá, a Anna se chvíli snaží rozšifrovat ta slova, ale neslyší nic než stále zesilující tóny písně, co hraje znovu dokola, a nesrozumitelný šepot, ten, co ničí hlasivky, a skoro nikdo to neví. Anna však ví, že ta slova nemohou znamenat nic nedobrého, protože patří Jakubovi. A už skoro upadá znovu do snu, ach, už skoro znovu usíná za jednoho z těch zimních odpolední, kdy za okny padá sníh a pokrývá zem bílou peřinou, když vtom ztichne zpěvákův hlas, ztichne i orchestr, který ho doprovází (právě když zazpívá „stopped“), a v tu chvíli, v tuhle tichou chvíli, která trvá sotva okamžik, než se zpěv rozezní dál („to say hello“) a než orchestr znovu spustí, to Anna konečně uslyší, uslyší, co Jakub šeptá, uslyší jeho hlas, co ho vždy povlékne saténovým prostěradlem, jeho hlas, co zní, jako když pokryjete dort fondánem, jako když nalijete mléko do černočernýho kafe, jako když zakápnete zmrzlinu horkými malinami a posypete skořicí, jako když jako když jako když, uslyší, jak říká: „Cos to provedla?“

Anna se lekne, lekne se, co provedla, tuší, že je to něco hrozného, víc než tuší, ví to, jen neví co. Chce se rychle otočit, potřebuje se co nejrychleji podívat do Jakubových očí, přesvědčit se v nich, že nezpůsobila nic nenapravitelného, ačkoli ví, že provedla něco nenapravitelného, protože všechno, co udělá, je nenapravitelné. Otáčí se snažně dál, jeho oči, to je to, co potřebuje, jsou jediná jistota, jediná odpověď, jenže jeho ruka, ta, co ji drží kolem ramen, jí strhne hlavu zpět, srazí ji zpět a přimáčkne ji uchem k polštáři. Anna pak ucítí jemný polibek, ach ten polibek, ten nejjemnější polibek, co jste o něm věděli ještě chvíli po tom, co odezněl, jako když cítíte rezonanci, ale samotný zvuk už slyšet není, jako když vám ulpí mastný film ze šlehačky na puse, jako čmouha na zamlženým skle, jako když sfouknete sirku. Jako když jako když jako když.

A ukonejší se, na chvíli se ukonejší, pak ale ucítí Jakubovy zuby, ucítí ostrou bolest, tu nejostřejší bolest, co kdy cítila, když jí jeho tesáky a řezáky a jedničky, dvojky, trojky prokusují kůži, když jí rvou maso přímo z obratle, když jí praskají nervy v jeho ústech jako hous­lové struny, a slyší to, slyší trhavý zvuk, jako když rozpářete vetché hadry, a cítí to, cítí teplo, které ji náhle zalévá, a ví, že je to krev, co se jí lije z těla, ach, za jednoho z těch zimních dní („now you’re gone“).

Anna pak vynaloží zbytky sil a pomalu se otáčí a Jakub jí pomáhá, přidržuje ji lepkavými prsty bradu, Anna se mu zadívá do očí, do těch očí, co tentokrát nevyslovují otázku. A chce promluvit, chce mu říct to jediné, co se v tu chvíli patří, to jediné, co tomuto okamžiku náleží, ale jen k němu němě natahuje ruku, příliš slabou, natolik slabou, že zvládne pouze zatřepotat prsty. Leží na zádech a sleduje, jak se Jakub vzdaluje, jak se jí vzdaluje, aby mohl dokončit, co začal.

A Anna pocítí úlevu jako nikdy, cítí úlevu, ach, jakou můžete cítit jen v takovém okamžiku, jen za jednoho z těch zimních odpolední, kdy za okny padá sníh a Jakub vás zadusí bílou peřinou.

Seděla jsem v tramvaji, dívala se z okna a sledovala pouliční lampy ověšené vánočními žárovkami ve tvaru hvězd a vloček a zvonků a stromků a sněhuláků a komet. Od výstupních dveří se ozývá ženská, co chvíli zahuláká nesrozumitelný blábol a při tom sebou silně škubne. Prohlížím si ji, pokaždé když vyjekne, sklopí hlavu, jako by se styděla. Před každým dalším výkřikem se jí zkřiví tvář, nejspíš ve snaze nepoddat se tomu šotkovi, co ji lechtá na hlasivkách a otevírá pusu. Tourretův syndrom, záškubům předchází nutkání, nemá smysl ho potlačovat, protože delší zadržování vygraduje v o to intenzivnější vybití nashromážděného napětí. Lidi kolem se dívají všude, jen ne na ni, přemýšlím, jestli to má být známka taktu, nebo ignorance, nebo obojího naráz. Možná je to tím, že se blíží ty svátky, advent je tady, dudlajdudlajda, ublinknu si až za moment. S Jakubem jsme Vánoce slavili naším způsobem. Což znamená, že jsme pořídili ten nejhnusnější stromek, poházeli ho harampádím, které nás napadlo, jednou jsme místo špičky nebo hvězdy na vrchní větvi stromku měli připíchnutého plyšového medvídka, jednou jsme společně vyrobili sněhuláka z papírových koulí a přilepili mu k puse doutník. Dávali jsme si třeba i dvacítku dárků, které se skládaly ze sortimentu obchodů „vše za 39,–“ nebo „lidovka“ a podobně. Slavili jsme spolu troje takové.

Člověk sedící na místě za mnou dýchá tak usilovně, že cítím, jak dozvuky jeho dechu dopadají na můj zátylek. Sáhnu si na to místo a syknu bolestí. Srdce ucítila bušit až v krku, říká vypravěč, zavři hubu, říkám já, přestaň na mě mluvit. „Ugháááájá,“ křičí ženská u výstupních dveří, Anně se zamotala hlava, říká vypravěč, zavři hubu, říkám já, nemohla se nadechnout, říká vypravěč, „beghááujááá“, křičí ženská u výstupních dveří, cítila, jak jí hoří zátylek, to místo, co vždycky patřilo jen Jakubovi, zavři hubu!, říkám já. Nastane překvapivé ticho, vzduchem zasviští jen šum otáčejících se hlav a udivených nádechů. Lidé v tramvaji se po mně otáčejí, shlížejí na mě, vidím zmatek a vidím pohoršení a slyším chichot hlásku, co říká, že blázním, že jsem se dočista pomátla, šouplo ti v hlavě, Anno, šoupity doupity!

„Dost! Zavři! Hubu!“ Vyletí to z mých útrob tak mocně, až mě to samotnou zaskočí. Všechny okolo zrovna tak, nejspíš to berou jako výsměch ženě u výstupních dveří, která ke mně otočí hlavu taky a při dalším svém „guhuámmá“ zapomene zkřivit obličej a sklopit hlavu, řve to přímo ke mně.

„Šoupity doupity,“ odpovím jí hlasitěji. Pak nastane v tramvaji hrobové ticho, uběhne pár vteřin, nastane chvíle pro ženin pravidelný výstup, ale nic se nekoná. Zapomene na to. Zvednu se ze sedadla, přemístím se k zadním výstupním dveřím a vyskočím na další zastávce. Otočím se ještě na chodníku zpět do tramvaje a řeknu: „Až přijdu domů, všechny vás spláchnu!“

Jak jsem seděla na podlaze ještě v kabátě, rozepnutém a s cípy pod sebou, ucítila jsem, jak mě na zadku tlačí něco, co se zdálo být vlhké a blemcavé, zdálo se to být něčím, co na zadek nepatří, a tak jsem se naklonila na stranu, abych si vytrhla cíp kabátu zpod sebe, sáhla do kapsy a vytáhla plesnivou koblihu a hned za ní hodinky mojí bývalé sluníčkové šéfové. Byl to pozlacený šmuk, co jí klouzal z ruky a věčně se jí válel u klávesnice počítače na stole. To měla za to, že mě vyrazila. Aspoň myslím.

Zazvonil mi telefon v druhé kapse. Nechala jsem ho tam. Byla to sestra, nikdo jiný mi nevolal. Nikdo jiný mi nezavolal už možná rok, lidi mi volali jen do práce. A tam už se nevrátím, protože jsem po lidech chtěla, aby mi říkali věci, o které se nežádá. Počkala jsem, dokud nedohraje melodie mého vyzvánění, a pak jsem popaměti vyťukala několik telefonních čísel s předvolbou utajeného volajícího. Poslední z nich byl Viktor Kavi. Zvedl to. Věděla jsem, že ví, že jsem to já.

Myslela jsem na něj a kdovíproč jsem myslela i na jeho ženu, na jeho šťastný život, a měla jsem pocit, jako bych je viděla zřetelně a jasně, jako bych jim stála pod okny a nahlížela do jejich životů, a tak je taky vidím, skutečně je vidím za těmi jejich velkými okny s bílými závěsy staženými na stranu, nařasenými a nadýchanými, jak si užívají všechno, co jim život přinesl, co jim naservíroval, a oni to jen přijali, vzali si to a žijí to. Vidím, jak se večer sejdou všichni doma, celá rodina, v obýváku spojeném s kuchyní, kde jim nad stojanem s keramickými noži visí nějaká moderní dekorace, nějaká zarámovaná tabule s nápisem Live! Laught! Love!, kde všichni povečeří něco, co přichystala jeho žena s kaštanovými vlasy, něco dobrého a lehkého, něco zdravého a výživného, protože jste to, co jíte, povykládali si, co se za den všechno přihodilo, co dalšího jim život nachystal, a oni to přijímají, berou si to a žijí to, a pak si všichni tři zahrají třeba Člověče, nezlob se, a vůbec nikdo se nezlobí, smějí se a nevyhazují se před domečkem, a on hladí jejich dceru po vlasech a ona ho chytá za jeho malou bradu, když mu dává pusu, a pak je vidím, jak ukládají dceru k spánku a spokojeně se na ni dívají ode dveří, a pak, zatímco on se sprchuje, ona už leží v posteli a čte si nějakou chytrou knížku, nějakou, kde je plno hlubokých myšlenek, nějakou, co ji chytá za srdce, a on ji pozoruje, jak je roztomilá, když krčí nos dojetím nad svými hrdiny, a lehá si k ní, vine se k ní a políbí ji na její provoněnou a pěstěnou kůži na rameni, a ona se usmívá a zavírá knihu, ona se usmívá a otáčí se k němu, a pak si to rozdají za svitu lampičky a nikdo z nich se nepotí a ona svůdně vzdychá a jemu se napínají svaly a pak si usnou v náručí.

A já ji vidím, jak dřív nebo později, je to jen otázka času, čurá v jejich nablýskané, čistotou provoněné koupelně na bílomodrou tyčinku, vidím ji, jak slzí, když se jí před zraky vyrýsují dvě čárky, vidím ji, jak volá svému muži, aby se s ním podělila o tu úžasnou novinu, že jich bude o jednoho víc.

I já na tu tyčinku močila i já tam měla dvě čárky i já jsem slzela. A pak nás bylo o dva míň.

„Co tady chcete?“ vyštěkla jsem na Viktora Kaviho, který postával před mými vchodovými dveřmi, když jsem zrovna vyšla na ulici. Vypadal dost nezvykle, trochu jako stydlivý školák, kterého jsem zrovna přistihla, jak mi strká psaníčko do penálu. Měl ruce zaražené do předních kapes od kalhot, vykulené oči budily trochu ustrašený a trochu bezradný dojem.

„Neměl jsem dobrý pocit z toho, za jakých okolností jsme se posledně rozloučili,“ řekl.

„A?“ rozhodila jsem rukama na znamení, že nějaký jeho pocit není tak docela můj problém.

„Ta informace ve vás zjevně něco vyvolala – což je pochopitelné – a nevím, jestli je ideální, abyste to… trávila sama.“

„A kde jste vzal, že to trávím sama?“

Rychle zamrkal. Zaskočený Viktor Kavi. To je dnes nezvykle mnoho podob a emocí výjimečně vypátratelných v obličeji, hlasu i řeči těla.

„Jsem podle vás takovej zoufalec, že mě s okolním světem spojuje jenom moje ulhaná sestra a vy? Pěkně děkuju.“

Schválně jsem chvíli vyčkávala, co z něj ještě vypadne. Nesrozumitelně zablekotal něco jako „promiňte“ a pak „takže jste jí nezavolala?“, na což jsem mu řekla, že ne a že mu do toho nic není.

„Nemáte tedy potřebu… nechcete mi nic říct… na nic se zeptat?“

„Nemám potřebu. Ani malou, ani velkou. Teď když dovolíte…“

„Jistě, někam se chystáte…“ kývne, ale ani se nepohne.

Prošla jsem kolem něj, vzdalovala se a bylo mi šíleně líto, že nemám zpětná zrcátka, abych mohla pozorovat doktorův výraz a pohyby. Myslela jsem si, že mám o trochu víc hrdosti a neohlédnu se už po dvaceti třiceti metrech, ale udělala jsem to. K mému úžasu Viktor Kavi nebyl ani pryč, ani nestál před domem s přilepeným pohledem na mých zádech, ale následoval mě. Dokonce se zdálo, že si v první chvíli ani nevšiml, že jsem ho zahlédla, ačkoli se díval mým směrem. Po pár sekundách si to ale skutečně uvědomil, jeho krok na chvíli váhavě vybočil z rytmu, ale přece jen došel až ke mně – čekající na vysvětlení. A čekající zbytečně, protože neřekl ani slovo. Hráli jsme spolu naši tichou hru, jeho výraz už se zdál téměř stabilní, najel na svůj klasický režim ledové sochy s živýma očima. Nechtěla jsem se ho ptát, co tohle má znamenat, co po mně chce, ani o co se momentálně pokouší. Nechtěla jsem se ptát možná proto, že by můj tón hlasu vyjadřoval podráždění a příliš emotivní rozpoložení, kterým jsem před ním nepotřebovala plýtvat, anebo jsem se ho nechtěla ptát možná proto, že mě zajímalo, kam až dojde a jak se bude chovat. Bez hlesu jsme si tedy stvrdili, že pokračujeme společně, a já se dala znovu do chůze, s Viktorem Kavim po pravici.

Pravda je, že jsem měla v úmyslu „to trávit sama“ nad skleničkou (a druhou a třetí), a doufala, že mě jedna z otevírajících se hlav snad pozve, že sfoukneme na záchodech jedno krátké číslo, případně že si mě dotáhne k sobě do bytu, odkud se v noci vypařím a odnesu si s sebou nějaký suvenýr do vitríny, nebo že si ho vezmu k sobě já, a nejlíp, když zůstaneme jen v předsíni, a nejlíp, když mě v tom rohu místnosti, který všechno změnil, zase vrátí do normálu. Do mého normálu.

Dorazili jsme do klubu, sedli si na barové židle, já si objednala martini, protože se mi v tu chvíli chtělo pít martini, a Viktor Kavi Heinekena.

„Sem chodíte často?“ zeptal se po podivně neohrabaném a nejistém pokusu o přiťuknutí, které ale nakonec nedopadlo.

„Sem tam.“

„Sama?“

Neudělala jsem nic, ani jsem nekývla, ani jsem nezavrtěla hlavou.

„Takže nemáte žádné kamarádky?“

Zabublala jsem smíchy a vyplivla si do dlaně olivu. „Zajímavé zahájení konverzace, doktore. Ne, nemám.“

„Sestře se taky nesvěřujete, ani s nikým nechodíte…“

„Zase se ze mě snažíte dostat, jestli někoho mám?“

„Ptám se, jestli navazujete intimní vztahy.“

„Jediný, co se tomuhle označení blíží, jsou ti, se kterými občas spím, těm se vážně nesvěřuju.“

„Takže máte milence?“

„Milence… jste z devatenáctýho století, prosim vás? Řekněte rovnou amanta nebo nápadníka,“ usměju se a upiju mu z Heinekena. Na moment se zarazí tím jeho autistickým způsobem, ale rozhodne se to nekomentovat.

„Jak tomu říkáte vy?“ zeptá se s očima přilepenýma na hrdlo svojí lahve, jako by tam sledoval hemžící se bakterie z mojí bakteriální pusy.

„Já nevím, doktore. Nedávám jim jména, ale milenec je hrozný slovo.“

„Proč vám vadí?“

Povzdychnu si. Nevím, proč ty sklenice na martini dělají tak malý. A nevím, jak z paní kaštanové po boku tohohle tazatele nemůže být násoska první ligy, já bych byla v lihu furt. „Nevim, milenec… asi že je to od slova milovat, to mě irituje. Co to s tím má společnýho?“

„Možná je to spíš od milovat se.“

Obdaruju ho obzvlášť znechuceným pohledem – stoupnu si pro něj až na špičky a vydoluju ho z nejvyšší imaginární police. Připálím si cigaretu.

„Tak nemáte ráda sex?“

„Ale… to, co jste řekl… zní to hrozně, tenhle eufemismus.“

„Ale sex máte ráda.“

Pingl otírající bar vlhkým hadrem k nám vzhlédne se zaraženým pohledem.

„Vy ne?“

„O mně se tu nebavíme.“

„Jo tak takhle to funguje? Takhle vedete konverzaci? Pokládáte otázky, a o vás se tu nebavíme?“

„Já ale mám s kým konverzovat, Anno. Vy ne.“

V první chvíli se nemůžu rozhodnout mezi opovržlivým smíchem a dotčeným zalapáním po dechu. „Takže mi tu činíte laskavosti, jo?!“ vyletím. „Ubožátko nemá kamarády, nemá rodinu, nemá nikoho, s kým by slavila Valentýna, tak zatnu zuby, objednám si lahváče a budu se jí chvíli na něco vyptávat? Mimochodem kdo do prdele v hospodě pije pivo z láhve, co to s váma sakra je!“ zvedám se, ale Viktor Kavi mě chytne. Přiloží mi dlaň na mou, stále opřenou o desku barového stolu.

„Nerozčilujte se, takhle jsem to nemyslel. Sedněte si. Prosím,“ dodá ztišeně, ale důrazně. Vyskočím zpátky na barovou židli.

„Nikdy jste s nikým neměla vážný vztah?“

„Co to je?“

Zatváří se zmateně.

„Jak definujete vážný vztah?“

„To si asi může každý definovat sám, ne? Buď to pro vás z nějakého důvodu je vážné, nebo není. Definici bych tomu nedával.“

„Měla.“

„Co se stalo?“

„Jdete na to přímo, doktore, to se vám musí nechat. Nemáte kamarádky? Máte ráda sex? Co se stalo… Otěhotněla jsem. Nechala si to vzít. Tak to skončilo.“

„On dítě chtěl?“

„Měla jsem i kamarádku.“

„A co se stalo s ní?“

Pokrčila jsem rameny a kývla na barmana, aby mi donesl druhé martini. „Znáte to. Holky jsou krávy.“

„Ublížila vám?“ Kéž by, kéž by, kéž by.

„Chcete ji vidět?“ vyhrknu najednou.

„Teď?“ nechápe a snad si v první chvíli myslel, že mám v plánu vytáhnout peněženku a ukázat mu fotku.

„Teď,“ kývnu a znovu seskočím ze židle. Barman přede mě postaví sklenici. „Doktor zaplatí,“ oznámím pinglovi a žahnu do sebe obsah skleničky na tři loky. Kavi se nebrání, zmaten tahá ze zadní kapsy kalhot peněženku, hází na bar dvoustovku a doprovází mě do lokálu, který je odtud nedaleko.

Když se posadíme ke stolu do putyky plný ženských mezi třicítkou a padesátkou, uvědomím si, že jsem tu naposledy byla před dvěma lety a že poprvé jsem tu byla o další dva nazpátek. Octla jsem se tady spíš náhodou o jedné ze svých protrajdaných nocí, kdy Jakub usínal v mojí posteli a já tam nedokázala usínat s ním. O jedné z těch nocí, kdy jsem někde s někým nasávala a vracela se domů až ráno opilá a ulepená od všemožných tělních tekutin, které patřily mně nebo někomu cizímu, případně o jedné z těch nocí, kdy jsem se vůbec nevrátila. O těch večerech jsem pila první ligu, musela jsem být kompletně mimo sebe, mimo stav běžného vnímání, protože když ve mně zbyla jen malá bublina, kterou nespláchl nějaký líh, v té bublině byl obraz, který jsem nedokázala vyklepat pryč. Jakub v mojí posteli. Jakub, který mi nikdy nepsal, kde seš a kdy se vrátíš, který mi nikdy nevolal, aby mi vynadal, že už tohle trpět nehodlá. V té bublině byl Jakub, který usíná v mojí posteli. Sám.

Tenkrát jsem tu byla sama jako většinou, moc přátel jsem nikdy neměla, asi nic, čemu by se dalo divit. Prostě jsem na tohle místo narazila po cestě z práce. Bylo při cestě, a tak jsem vešla dovnitř, zapadla k baru a objednala si něco jako Sex on the Table nebo Pink Mountain nebo Dirty Love nebo Mr. Big Drink nebo cojávim. Seděla jsem na nepohodlné stoličce na konci baru a překládala čtvercový pivní tácek tak dlouho, dokud ho šlo lámat, dokud bylo co přehýbat. Všimla jsem si výstředně vymóděné ženské, co si občas něco špitla s jedním z barmanů, někdy zmizela kamsi do zákulisí, ale většinu času prostě jen tak postávala opřená o vchod místnosti pro personál, kouřila a pozorovala mě. Bylo na ní něco až étericky hezkého, ale schovávala to za vrstvou makeupu a vyčesaných černých vlasů, anebo působila étericky právě proto, anebo éterická vůbec nebyla, anebo to bylo ještě jinak, anebo je to jedno. Nakráčela si to ke mně pak lehkým krokem na vysokých kramflecích. Postavila se čelem a vydržela v té póze několik vteřin, dokud jsem na ni neotočila hlavu. Hudba hrála nahlas, ale rozuměla jsem jí, i když spíš šeptala.

„Připálíš mi?“ Svůdně se na mě usmívala, když se ke mně nakláněla s cigárem zasunutým mezi zuby, jazykem pak cigaretou mávla nahoru a dolů. Chvíli jsem na ni jen civěla, ale ani nevím proč, aniž bych řekla jediné slovo, jsem jí podávala zapalovač. Jenže ona si ho nevzala, trochu provokativně zamrkala a s cigaretou znova zavrtěla, tentokrát ze strany na stranu. Tak jo, teda, přistoupila jsem na její podivnou hru a připálila jí, už jen proto, že mě zajímalo, co bude dělat dál. Naklonila se ještě blíž, tváří se blížila k té mé a při tom se letmo otřela prsy o mé rameno.

„Díky, Twiggy,“ zašeptala mi do ucha, napřímila se a teprve pak vypustila kouř z pusy a odkráčela si to zpátky mezi futra, kde mě zase sledovala.

To jsem ještě nevěděla, že jsem přišla na večer travesti a že Mercedes je Ondřej převlečený v dámských šatech, s makeupem a parukou, že Ondřej si mě pamatoval ze základní školy, kde chodil o ročník níž, šikanovaný za svou zženštilost, za svou jinakost, za to, že byl to, co byl.

„Vaše kamarádka tady pracuje?“ ozval se Viktor Kavi.

„Tak něco,“ kývla jsem, „už jde.“ DJ zahlaholil do šíleně ozvučeného mikrofonu jak na pouti, že Sugars nastupují na scénu. Ondřej jako jediný z té trojice vypadal neprokouknutelně jako krásná ženská, jemné rysy ve tváři a útlá postava, sen každé transky.

„Uprostřed,“ řekla jsem doktorovi a napila se, abych snáz polkla.

Ženské v klubu vřískaly a smály se laciným vtipům, které transky trousily a které byly stoleté, mohla bych je s nimi unisono opakovat („Po Vánocích jsem se na sebe podívala do zrcadla. Řekla jsem si, že bych měla něco shodit, tak jsem shodila zrcadlo.“), a zpívaly si s nima popové odrhovačky, co dávaly na playback.

Otočila jsem se na doktora, který z lahvového pivečka přešel na točenou dvanáctku. Byl zjevně nesvůj, ale přišlo mi, že spíš z vřeštícího davu než z partičky chlapů převlečených za ženské. Jistě, psychologa jen tak něco z míry nevyvede, tím spíš, když dělal terapeuta vražedkyním. Zvláštně se na mě pousmál, jakože všechno je v pohodě a tahle situace není vůbec divná, a když si navrch upil z půllitru, neubránila jsem se trochu škodolibému úsměvu. Zaregistroval můj pohled a tiše se pozasmál, uvědomila jsem si, že snad prvně vidím jeho zuby. Přidala jsem se k němu. Tichý a krátký smích, který se skládal spíš z úsměvů než skutečného smíchu, bylo zjevně něco, co bylo typické pro nás oba.

Předpokládala jsem, že si mě Mercedes nevšimla, ale u ní člověk nikdy nevěděl. Měla pohled úplně všude, dokonce až ve vás, a to bylo to nejhorší.

„Můžeme jít, doktore, mučit vás nebudu.“

„Ještě vám objednám,“ řekl místo toho a odešel k baru. Sledovala jsem ho, Sugars se šly zrovna připravit do zákulisí na závěrečné číslo, barman pustil nějakou vypalovačku, na kterou si mohly ženský při svých single ladies nights zahopsat. Viktor Kavi všechny u baru převyšoval minimálně o dvě hlavy a ženské v jeho přítomnosti se staly ještě nebezpečnějšími, protože se mezi nimi objevil chlap, co si svoje koule neschovával do stahovaček.

Na scénu konečně nastoupily všechny tři na poslední číslo, které jsem měla za časů, kdy jsem se na Mercedes chodila dívat pravidelně, nejradši a které vymyslela a zařadila do celé jejich šou sama. Nebylo to nic, na co by mohly zpívat, protože ten hlas patřil Sinatrovi, Mercedesina písnička. Všechny tři se posadily na židle a začaly se odhalovat, a to myslím víc než doslova. Nejdřív začaly s odličováním, strhly vějíř umělých řas z jednoho, pak z druhého oka. Potom si rozmazaly rtěnku po tvářích, potom si braly střídavě ubrousky napuštěné pleťovým mlékem a drhly si jimi obličeje, jako by si je chtěly vygumovat. Ukázaly své mužské tváře, ať už to byly ty pravé nebo ne. Odhodily paruky, odhodily síťky na vlasy, jeden se poplácal po vyholené hlavě, druhý si přejel po krátkém ježkovi, Ondřej se pár pohyby rozcuchal. Pak si naráz do tónů posledního refrénu sáhly pod šaty, vyhodily z nich vycpávky, stáhly si róby, nechaly je padnout ke kotníkům. A najednou, na samém konci písničky, před zraky všech namísto třech ženských se jako kouzlem zjevili tři chlapi.

Viktor to sledoval, stále čekal u baru a myslím, že stejně jako já si všiml, že se na mě Ondřej celou dobu díval. Spolkni to, nebo to vyplivni. Jsem to, co jsem. Tady mě máte. To jsem mu vždycky záviděla, a ani o tom nevěděla. To číslo se jim nikdy nepovedlo tolik jako dnes večer. Věděla jsem, že doktor ví, že brečím, a byla jsem mu vděčná za to, že se mě neptá, jestli jsem v pořádku, že mě nijak sentimentálně neplácá po zádech, když se vrátil ke stolu. Proč tohle lidi vlastně dělají? Kde se bere ta potřeba někoho utěšit pokaždé, když začne fňukat? Je to proto, že se domnívají, že to fňukající zrovna potřebuje, nebo proto, že si připadají hloupě, pokud nic neudělají?

„Nechcete už jít domů?“ zeptal se.

„Klidně běžte, doktore, manželka na vás asi čeká.“

„Na to jsem se neptal. Rád se s váma ještě napiju. Jen si odskočím.“

Když doktor odešel, rozhlédla jsem se po klubu a můj pohled se zarazil jako násilím, jako bych v tom místě narazila na zeď, mezi futry za barem, v místě dveří, kam může jen personál a kde si teď Ondřej balí svoje věci, kde balí Mercedesiny věci a kde jsem mu s tím několikrát pomáhala. Anna pocítila touhu být zase s Ondřejem a být zase s Mercedes, říká vypravěč, co teď sedí na doktorově místě, co by jí asi teď řekli, Mercedes a Ondřej? Co by řekli?

„Anna necítí touhu,“ řekla jsem polohlasně, vstala a svižným krokem došla k pánským záchodům. Počkala jsem, až se Viktor Kavi objeví ve dveřích, abych ho rukou odstrčila zpět, zatáhla ho do kabinky a otočila za zády klíčem. Nic neříkal a dokonce se ani netvářil příliš překvapeně. Nedívala jsem se mu do očí dlouho, protože jsem z nich měla pocit, jako bych se měla zastydět, a to mi nebylo příjemný. Rozepnula jsem mu pásek u kalhot, rozepnula je a stáhla těsně pod zadek. Sledoval každý můj pohyb, nebránil se, ani se mě nedotýkal. Klekla jsem si na zem a vytáhla mu ho z trenek, viděla jsem, že můj odhad se opět srazil s realitou, jeho penis, krom toho, že byl tvrdý, byl poměrně dlouhý a průměrně široký. Vložila jsem si jeho špičku do pusy a uslyšela nad sebou, jak vzdychl. Zvedla jsem k němu oči, shlížel na mě, sem ke mně, sem dolů, tam, kde právě teď jsem, tam kam patřím. Netrvalo to ani pár vteřin, než to celé překazil, jediným pohybem si natáhnul kalhoty a pak mě chytil za paže těsně pod rameny a přiměl mě, abych se postavila. Chvíli mě tak ještě držel, jen povolil stisk a zůstal na mě zírat z té divné blízkosti, z jaké jsem ho nikdy neviděla. Ucukla jsem pohledem k jeho směšné bradě, k jeho vystouplému ohryzku, protože jsem nestála o to, jak se na mě díval, protože se mi to ani trochu nelíbilo, protože jsem ten pohled nikdy nechápala, a teď už vůbec ne, nebyla otázka, nebyl to údiv, nebyl to odpor, nebyla to lítost, bylo to, jako by mi tím pohledem měl něco sdělit, jako by se pokoušel se mnou telepaticky komunikovat a vyslat ke mně nějakou důležitou zprávu, která změní, to co jsem, jak se cítím, to co jsem, jak se cítím, to co jsem.

Vyškubla jsem se mu a vyběhla si pro kabát zpět ke stolu. Zamířil za mnou tak rychle, jak to se zapnutím poklopce a pásku dokázal, na ulici za mnou volal, ale já běžela domů, běžela, běžela, dokud jsem se na náledí na rohu mojí ulice nesmekla, nespadla na zem a nezačala se sama sobě smát a smát a smát, dokud mi nezačaly téct slzy.

„Co to je?“ Dana nechápavě zírá na krabičky, které před ní postupně vyložím na jídelní stůl, v ruce drží hrnky na kafe a čaj.

„Obvykle se marodům nosí pomeranče nebo banány, ale nepochybovala jsem, že tím jsi zásobená,“ hodím bradou k míse s ovocem. „Tohle je chemie. To ti skutečně může pomoct,“ mávala jsem na ni postupně prášky na bolest hlavy, kapkami do krku, pastilkami proti kašli a rozpustnými tabletkami na sražení teploty. Zálibu v pilulkách jsem po matce zdědila já. Sestra se bála i brufenu. Mně na něm vadí jen ta barva.

„Už je mi líp, jen mě trochu škrábe v krku. Vážně jsi neměla chodit. Ještě to chytneš,“ říkala mi její záda, zatímco ona sledovala s rukou nachystanou na rychlovarné konvici vařící se vodu. Mastné vlasy s odrostlými melíry měla smotané do uzle směšně trčícího z šátku ovinutého kolem krku.

„Tomu se nebráním,“ prohodím, „pojď na mě kýchnout.“

„Chceš se hodit marod z práce, nebo co?“

Chci mít na chvíli jiný důvod, proč se nezvednout z gauče.

„Hm.“

„Jak to tam vlastně jde? Už jsi tam docela dlouho, ne?“

„Jo, pár let to bude.“ Už ne. „Mám zaděláno na opětovný titul nejlepší operátorky roku.“ Vyhodili mě, Dano. „A dostala jsem prémie.“ Už je to dva týdny.

Na chodbě zadusají dětské nohy v teplých ponožkách.

„Koukej, teto, tohle je moje nejzlobivější panenka, měla bys ji plácnout,“ stojí přede mnou Karolína s metrovou hadrovou pannou s rozcuchanými žlutými vlasy z vlny. Sestřina panenka.

„Ráda bych, ale nebolelo by ji to,“ řeknu. Karolína zůstane jen nechápavě civět. Sestra ji vyžene hrát si do pokoje a položí přede mě hrnek s kafem. Vytáhnu cigaretu z krabičky. Dana otevře okno, zavře dveře.

„Dneska to omezím, když jsi ten lazar,“ říkám, zatímco si připaluji.

„Jak jsi starostlivá,“ zašklebí se na mě. Usadí se a začne opětovně vytahovat a nořit pytlík s čajem do kouřící vody. Dovnitř a ven.

„Potkala jsem toho tvýho psychologa,“ nadhodím. Měla jsem v puse jeho péro.

„Viktora? Fakt? A kde? Kdy?“ Dovnitř. Ven.

„Prostě ve městě.“ Volá mi od tý trapný záležitosti s tím, jak mě nechtěl, skoro každej den, ani jednou jsem mu to nevzala.

„A co? Poznal tě?“ Dovnitř a ven. Pohledem ke mně střelí pouze jednou. Nejistě. Usoudím, že od něj tedy neví, že jsme se nepotkali jen jednou, a už vůbec ne náhodou. Lhaní jsem taky zdědila já.

„Jo, jo. Kdy si k němu chodila na terapie?“ zkusím přímo, třeba se prozradí.

„Já k němu nechodila na žádný terapie. To ti říkal?“ tentokrát zapomene pytlík vytáhnout a nastaví mi nakrabacené čelo.

„Neříkal. Ale myslela jsem, že odtamtud se znáte. Když s ním mluvíš o Zdendovi a zároveň jsi říkala, že se nespecializoval na děti…“

„Ne. K žádnýmu psychologovi jsem nikdy nechodila,“ podívala se za kouřem mizejícím v okně. „Jenom, když nás odvedli. To ty ale taky. Ty jo, to už je let, co?“

Tramtará. Moje sestra. Pěkným malým úhledným obloučkem bez jediného smyku, bez změny tempa, stočí hovor tam, kam chce, a zároveň tam, kam ví, že nechci já. Že nemůžu. Že mě tam už nikdy nedostane.

„Tak odkud ho znáš?“ řeknu až překvapivě nahlas. Tiším tím hlavu.

Ven. Dovnitř.

„Proč ti na tom tak hrozně záleží? Přes nějakou známou, už si nepamatuju.“

Vstanu a přejdu ke dřezu. Otočím kohoutkem a nedopalek přiložím k proudu vody. Nevypnu ji hned. To přiláká Danin pohled. Aby ne.

Hodím rozmočený nedopalek z okna a opřu se zezadu rukama o linku.

„Tak vypneš tu vodu?“

Otočím kohoutkem a sednu si zpět na židli.

„Ptala se na tebe,“ řekne. Řekne to skoro tak potichu jako tenkrát v nákupním centru, tenkrát jsem ji ale mohla neslyšet. Dnes ne. Váhavě se na mě podívá, asi aby zkontrolovala situaci, nejspíš ji můj výraz přesvědčí, aby pokračovala. „Byla jsem u ní minulý týden. Ale ptá se na tebe vždycky.“

Splachuju matčinu tvář, splachuju ji skoro zoufale, ale nemůžu se soustředit, sestřin hlas mi to nedovolí. Splachuju její hubený roztřesený ruce, splachuju její zrzavé vlasy, hážu jeden po druhém do mísy a sleduju, jak se točí ve vodním víru, ale nemizí, nemizí, jen se spojují v chumel promočených loken. Nemizí.

„Chtěla tvoji fotku.“

Stehno mě pod stolem pálí, přestanu si ho štípat, ať nevyjeknu bolestí.

„Napadlo mě, že žádnou vlastně nemám. Příště bych jí jednu donesla, kdybys mi nějakou dala.“

Mohla bych se do práce vrátit pro tu polaroidovou z nástěnky, škrtla bych zaměstnankyni a udělala z toho fotku dcery roku. Vyjeknu smíchy, ale nezní to jako smích. Sestra vzhlédne a vyměníme si stejně ulekaný a překvapený pohled. O desku stolu se rozpleskne kapka vody. Dana otevře pusu a chce rychle něco říct, ale nenapadne ji co. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde se ta voda vzala, jistě, je to voda ze mě, odkud odjinud. Nemám nad tím žádnou moc.

„Anno…“ zkusí konejšivě.

„Už jsi skončila?!“ vyštěknu na ni. „Takže mi neřekneš, co je ten vykulenej stožár zač?!“

„Už jsem ti to řekla, nechápu, co ode mě chceš ještě slyšet.“ Ven. Dovnitř. „Vidíš, něco jsem našla, když už jsme u těch fotek!“ vystřelí zničehonic ze židle, jako by se rozhodla smazat posledních pár minut našeho dialogu, a odejde z kuchyně.

Vím, že se hned nevrátí. Vzala roha, jakmile to šlo. Nejspíš si teď sedá v obýváku, před sebou má nachystanou fotku, kterou má na mysli, ale sbírá čas, který nechce strávit se mnou. Vstanu a otevřu lednici. Popadnu tuzemák ze dveří a třikrát si loknu. Pak se zašklebím, proplesknu si tváře. Opřu se o linku. A pak vytáhnu její pytlík s čajem, natrhnu ho a vrátím zpět do hrnku. Sleduju, jak se hladina plní pilinkami sušeného heřmánku s příměsí navoněnýho smetí, co se tváří jako čaj, ale vlastně se jenom zrovna nachomýtlo kolem. Trhnu sebou v obavě z přistižení, když zaslechnu pohyb. Karolína se svou panenkou se tanečním krokem přitočí do kuchyně, zůstanu stát u jídelního stolu.

„Uděláš mi šťávu, teto?“ zeptá se a panenku pustí na zem, když se natahuje pro plastový kelímek s kreslenými princeznami na kuchyňské lince.

„Jo,“ vezmu od ní kelímek a naliju do něj jablečný sirup. „Je taky nemocná?“ ptám se, když Karolíně podávám její šťávu, a myslím tím panenku, co má tentokrát šátek omotaný kolem hadrového krku. Upije si, polkne a zakroutí hlavou jako sestra. „Ne,“ řekne. „Taky zlobila.“

Z Karolíny seknu pohledem k panně a pak na vířící zrníčka čaje v sestřině hrnku.

„Tady to je,“ ozve se Dana na prahu kuchyně. „Fotka z tvojí první třídy…“

Žluté vlasy z vlny jsou zcuchané přes hadrový obličej.

„Ježiš… prosím tě, Anno, dojdi si už někam s těma zádama, seš zas zohýbaná jak paragraf.“

Anna seděla na podlaze, zády opřená o gauč, na němž spala už několik měsíců, ačkoli měla v bytě vlastní ložnici, seděla s vytahanou mikinou nataženou přes hlavu. Skrze povolená vlákna sepraného kusu oblečení sledovala stíny všude kolem. Zacpala jsem si přes mikinu uši, abych neslyšela vypravěče, a opřela si hlavu o podsedák. Nikdy jsem se Jakubovi neomlouvala, jediné gesto, kterého jsem byla schopná a které vždycky pochopil a přijal, bylo přijít k němu a vlézt pod jeho oblečení. Byla jsem pak chvíli schovaná mezi jeho nahým tělem a rubem trika nebo svetru, dýchala ho a čekala vedle jamky pod klíční kostí, čekala vedle té jamky, o níž jsem mu vždycky říkala, že bych si v ní nejradši postavila domek a přečkala tam zimu.

Potkala jsem ho. Je to už nějakou dobu, myslím, že to bylo na jaře, stál před nákupním centrem, telefonoval a smál se, třeba říkal, haló, tady Pošta. Nechtěla jsem, aby mě zahlédl, ale to jsem si měla uvědomit dřív než po třiceti čtyřiceti vteřinách zírání od stánku s kávou několik metrů od něj. Kelímek s plastovým uzávěrem jsem dávno držela v ruce, drobné už dávno měla vrácené, ale nehnula jsem se z místa. Až si mě všiml, jeho pohled mým směrem zvážněl. Mobil pak pomalu oddaloval od ucha, až ho držel jen ve svěšené ruce, neodvážila jsem se hnout a netuším, jak jsem se tvářila. Myslím, že se na mě ale nevydržel dívat, trochu smutně se pousmál, tak si to pamatuju, pak se otočil a odešel.

Jak jsem řekla, tak se stalo. Nenáviděl mě, zcela a nefalšovaně, naprosto a kompletně, nenáviděl mě od hlavy až po paty, jak jsem řekla, tak se stalo.

Telefonoval tenkrát beztak se svou novou přítelkyní, teď už není nová, teď už to bude trvalý a vážný vztah. A vyzrálý a dospělý nebo dozrálý a vyspělý. A určitě spolu nemají větší problémy než spory o to, z jakého konce se mačká tuba se zubní pastou, že pít mléko z krabice je nechutné, že nádobí po sobě má člověk dávat do dřezu, že prázdná role od toaleťáku se vyhazuje, že vlasy z odpadu se vybírají po každé sprše, že do vyneseného koše patří nový pytel. Občas se možná pohádají skutečně, ale pak se asi domluví na nějakém kompromisu. A když se usmíří, prosouloží celou noc. A on jí přitom přetáčí na břicho, lehá si na ni, a když zpomalí své pohyby, je to jen proto, že jí právě odhrnuje vlasy z krku, že jí právě přejíždí dlaní po zátylku odspoda nahoru, že jí boří nos do kůže a že se jí právě do tohohle místa chystá políbit.

Pohazovala jsem si s tou nenápadnou bílou pilulkou zleva doprava a zprava doleva, pak jsem si ji hodila do krku a nasucho ji polkla. Klepala jsem se zimou jako ten prasokrysí ratlík Viktora Kaviho, uši jsem přestala cítit už před půl hodinou, prsty jsem měla prokřehlé a namodralé, přesto jsem se nesnažila nijak zahřát, když jsem stála v ulici Viktora Kaviho za tím hnědým plotem a nahlížela do jeho spokojeného rodinného života, kdy při nedělní večeři seděl u prostřeného stolu se svou rodinou a porcoval si pečeni. Měla jsem výhled na trojici otevírajících se, přežvykujících, pasoucích se hlav, výhled na jeho pravou tvář, na jeho špičatý profil, naproti němuž se tyčil vílí profil jeho ženy, která si k zblití půvabně strkala do pusy vidličku s malými sousty sváteční večeře. Ten malej capart přežvykoval s otevřenou pusou a komíhal nohama pod stolem tak divoce, až co chvíli do něčeho drcnul. Uštědřila jsem jí imaginárního lepáka a zcela neimaginárně si usrkla Božkova, co jsem si koupila v malé placaté láhvi v trafice přes ulici.

Za dva týdny jsou Vánoce, Kaviovic rodinka má v oknech modrá světýlka ve tvaru sněhových vloček, na dveřích velký věnec z rudých vánočních hvězd, nad schody z každé strany květináč s jakýmsi okrasným keříkem pokrytým slámovými ozdobičkami. V horním okně, asi v tom, kde má pokoj jejich dcera, jsou vylepení papíroví andělíčci, a uprostřed jejich jídelního stolu je další věnec, na němž hoří dvě svíce ze čtyř.

Vánoce u nás se reflektovaly maximálně dva dny předem. Pamatuju si, že asi dvakrát jsme ani neměli vánoční stromek, Dana obvykle upekla s matkou tak pět druhů cukroví. Otec býval nalitý víc než obvykle, vůni rumu mám s těmihle svátky neodmyslitelně spojenou spíš díky němu než kvůli tomu cukroví.

„Na tebe, kreténe,“ zdvihám láhev do výše na znamení přípitku, „někdo na tebe připít musí,“ ušklíbnu se při vzpomínce na sestru.

Přestože jsme to nikdy příliš neslavili, máma vždycky pronesla ten Otčenáš a vždycky nám se sestrou upravila vlasy, asi že byla kadeřnice, cítila povinnost hezky nás načesat, asi stejně jako sestra cítila tu divnou, nepochopitelnou povinnost postarat se o to, aby věci vypadaly hezky, i když hezké nebyly. Dárky jsme nikdy moc nedostávaly. Pamatuju si na barbínu, které jsem ještě před Silvestrem utrhla hlavu a někde ji ztratila, no jo, ztratila jsem hlavu.

A teď srkám rum a nechávám nastupovat účinek nenápadné bílé pilulky a zírám do okna Viktora Kaviho a jeho ženy s kaštanovými vlasy a připadám si jako malé vypasené děcko, co nedostalo kapesné, a s nosem přimáčknutým k prosklenému výkladu cukrárny slintá nad zákuskem s pařížskou šlehačkou. Lupla jsem do sebe místo zákusku druhý prášek, mňam a mlask, a s menšími obtížemi v adresáři telefonu navolila číslo Viktora Kaviho, zcela bez utajení jsem mu zavolala a poslouchala vyzváněcí tón, zatímco jsem ho sledovala, jak odkládá příbor, vytahuje mobil z kapsy a zasekává se s pohledem na displej. Trhne pak hlavou k ženě, asi se ho ptá, kdo mu v neděli večer volá. Něco jí odpovídá, vsadím se, že mu u toho tiklo obočí nebo rovnou celé oko, chechtám se, tak takhle vypadá Viktor Kavi, když lže, když lže té, co má ze všech na světě nejradši. Odmítne hovor, v mém telefonu se rozhostí ticho a on ten svůj strčí zpět do kapsy. Zavolám mu znovu a na moment zabojuju s rovnováhou, když se mi zamotá hlava a rozostří vidění. Pozoruju dva Viktory naráz, jak opět dolují telefon z kapsy, než se mi slijou v jedno, v jednoho jedinýho, protože Viktor Kavi je jen jeden. Jeho žena mu opět něco říká, nejspíš ho pobídne, aby to zvedl, protože to udělá a řekne „Haló“ a přitom vstává od stolu a vzdaluje se.

„Odcházet od večeře je neslušný, doktore.“

„Cože?“ řekne, a když mizí z mého dohledu, když mizí mimo okno se závěsy, mimo výklad cukrárny, stačím si všimnout, jak se rozhlédne kolem sebe.

„Myslel jste si, že bych vám pak už nedala pokoj? Že bych vás pronásledovala, jasně, teď vás tak trochu sleduju, ale myslel jste si, že by to pro mě bylo nějak důležitý? Proto jste mě odmítnul? Řekněte mi, doktore… nebo vám prostě jen přijdu hnusná?“

„Anno, vy jste u mýho domu? Je vám něco? Váš hlas zní divně.“

„No a co, vy jste taky divnej. Víte, co mě zajímá,“ řeknu a zakopnu o obrubník, když začnu odcházet od jeho domu zpět k sobě, „jestli jste si představoval mě, když vám to pak večer dělala paní kaštanová. Nebo to nedělá?“

„Vzala jste si něco, nebo jste jen opilá?“

„Je s váma nuda, doktore, řekl vám to už někdo?“ řeknu a hlasitě vyjeknu, protože se zdá, že místo po chodníku jsem vykročila po silnici, což se místním řidičům příliš nezdá a dají mi o tom vědět hlasitým troubením. Položím telefon a vrazím si ho do kapsy. Zaslechnu tříštění skla, láhev mi vypadla z ruky.

Snažím se zamířit zpět na chodník, ale místo toho mě zaujme středová čára, ty mě povedeš, ty mě povedeš, říkám si, ty mě povedeš, protože jsem dokonale ztracená, přijde mi, že jsem už musela ujít kilometry, ale když vedle mě po chvíli zabrzdí doktor a začne na mě volat z auta, pochopím, že jsem ušla spíš pár desítek metrů. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale jazyk se mi nafoukl a ztěžkl v puse a já zažvatlala jen něco neurčitého. Znovu se ozvalo zatroubení, tentokrát bylo určeno doktorovi, který svou krokovou jízdou zpomaloval silniční provoz. Jdu dál a dál a doktor na chvíli zmizí a pak se objeví, auto nejspíš nechal někde u krajnice. Protože začínám zakopávat o vlastní nohy a nejsem schopná se rozeběhnout, přijde mi v danou chvíli nejlepší způsob protestu zkrátka si lehnout na zem. Ležím na zádech, někde napravo smrdí shnilé ovoce, anebo taky ne. Doktor se mnou cloumá a mluví na mě a já slyším blablabla, a jeho tvář se náhle zdá dokonale symetrická, nezvyklá kombinace aristokratismu a děsu. Pomáhá mi na nohy a já si najednou připadám neuvěřitelně lehká, stojím a vážím pět gramů, vážím pět gramů, říkám, ale nahlas to zní spíš jako „hážíjeamů“ a já se tomu směju a směju, dokud se mi nezasekne tvář, dokud mi nezkamení ústa, dokud mi nezkamení nohy, což na středové čáře nikdy není dobrý nápad, nebo je to ten nejlepší.

Auta kolem projížděla rychle, tak rychle, že z nich byla čmouha jako na přebalech videoher se závodními auty z devadesátých let, a v druhou chvíli zas jela sotva krokem a v další chvíli byla všechna pryč, což mi přišlo směšné, ale nemohla jsem se smát, musela jsem se dívat na svoje dlaně, jestli se zvětšují a zmenšují, protože přesně tak jsem to cítila, ale nic takového jsem neviděla, což podpořilo moji myšlenku, že nemůžete věřit tomu, co cítíte, jen vás to zmate, jen vás to zmate, protože takové věci vůbec nejsou. Jediné, čím jsem si mohla být jistá, bylo, že se šíleně třásly, protože to bylo patrné na pohled. Ruce se třásly, nohy zůstaly kamenné. A já už nebyla lehká. Byla jsem těžká, těžká, těžká, vrostla jsem do země. Tam, kam patřím. Moje ubohost se zhmotnila, nabyla fyzických rozměrů, antropomorfizovala. Byla jsem náhle zcela klidná. Všechno je tak, jak má být, všechno najednou dávalo dokonalý smysl, vrostla jsem do země. Jistě, jak jinak by to mohlo být.

„Anno!“

Doktor mával na projíždějící auto, které troubilo na ulici nebo mi troubilo v hlavě.

„Nestarej se o mě,“ řekla jsem a udělala obtížný krok dopředu, připadala jsem si, jako když se brodím čerstvě rozlitým asfaltem. Otočila jsem hlavu nebo jsem viděla dozadu a zdálo se, že doktor je pryč, že se někam vzdálil, jako bych ho sledovala obrácenou stranou dalekohledu. Pak projelo další auto, tentokrát netroubilo, ale řidič si dal tu práci, aby v tomhle mrazu stáhnul okýnko a něco na mě zařval. Zakřičel i doktor, ať stojím na místě, a najednou byl tu, v celé své stéblové kráse.

„Můžeš jít?“ zeptal se, když mě chytil za paže. Podívala jsem se mu do obličeje a nic neříkala. Měla jsem na něj v tu chvíli šílený vztek. Vzal mi můj klid. Vzal mi můj klid. Konečně jsem ho měla a on mi ho vzal. Byl tentam. Přiběhl a dotekem ho ode mě odehnal. A já se ani nemohla bránit. Pokusil se se mnou udělat krok, ale já přece vrostla do země.

„Zkuste jít se mnou, prosím vás,“ řekl.

„Nestarej se o mě,“ zopakovala jsem naštvaně. „Neříkala jsem to už jednou?“ zeptala jsem se. „Nikdy nevím, co říkám nahlas a co ne.“ Sklopila jsem hlavu ke špičkám svých bot. „Řekla jsem tohle?“

Zeptala jsem se vypravěče opírajícího se zadkem o kapotu auta zaparkovaného pod lampou. Vidím ho, ale nevím, jak vypadá, mizí mi to z hlavy o mikrosekundu později, než se to do ní zapíše.

„A k tomu ještě tenhle divnej hajzl,“ zahrčela jsem. „Tááááhni!“

„Pojďte,“ opakoval Kavi.

„Nikam nejdu. Vidíš ho?“

„Koho? Pojďte?“

„Nejdu, povídám!“

„Tak budete stát vprostřed silnice?“

„Je mi špatně.“

„Já to vidím, tak to zkuste rozchodit.“

„Nemůžu,“ zašeptala jsem. „Nechte mě.“

„Věřte mi, že to nedělám s nadšením, ale nechci sledovat, jak vás srazí auto.“

„Tak zavři oči.“ Tak zavři oči. Takhle to funguje, Anno? Drž hubu.

„Fajn,“ řekl a zmizel. Puf. Černokněžník. A pak se zatočila zem. A nebe bylo dole a zem byla nahoře a já si pomyslela, tak jsem měla pravdu, tak je to naopak. Nebe je dole. Cítila jsem na tváři noc, jak svištěla vzduchem. Skutečnost byla prozaičtější, doktor zmizel, protože se sehnul, aby mě popadnul za nohy a přehodil si mě přes rameno jako pytel. Zhoupl se mi žaludek a chtěla jsem dotčeně ječet, ale nakonec jsem si to rozmyslela, nechala jsem se unášet.

Ba-dam tsss.

Asi jsem na chvíli usnula, probrala jsem se, když mě budil na sedadle spolujezdce. Buď mi přejel prstem po tváři, nebo se mi to zdálo a vzbudilo mě to.

„Jak je vám?“ zeptal se.

„Kde jsme?“

„Před vaším domem. Pojďte,“ řekl a na zádech mě odnesl do baráku, osahal mi kapsy, vytáhl klíče a hledal ten, co pasuje do zámku.

„Myslíte si, že jste nějakej hrdina nebo co? Superdoktor, pche…“ drmolila jsem opřená o futra. Třásl se mi hlas. Stejně jako ty ruce. „Kde máš plášť, superdoktore?“

Chtěla jsem se opřít o vypravěče, co ukazoval Viktorovi Kavimu ten správný klíč, ale místo toho jsem zavrávorala a spadla na doktorovo rameno.

Ba-dam tsss.

Jsem usazená v křesle, on je přede mnou v podřepu a otevírá se mu pusa, odněkud hraje Měsíční sonáta. Doktorův telefon, nebere ho.

„Co?“ ptám se.

„Co jste měla? Pochybuju, že vám je takhle jenom z alkoholu.“

„Nevím, nic,“ zamračila jsem se. „Běžte pryč.“

Narovnal mě na pohovku, ze které jsem padala na zem, a rukama mi tiskl tváře, jak se snažil mě přimět, abych se na něj podívala. Chvíli jsem se bránila a snažila se hlavou setřást jeho sevření. Pak jsem se přestala snažit, boj nebyla moje parketa.

„Nechceš mě,“ řekla jsem. „Nechceš mně pomoct,“ řekla jsem a přišlo mi, že se na mě dívá, jako by mě viděl prvně v životě. Povolil stisk na mých tvářích. „Myslíte si, že jsem ubohá.“

Vstal a donesl mi sklenici s vodou. „Vypijte to,“ podal mi ji.

„Kde jste to vzal?“ zabrblala jsem.

„V kuchyni?“

„Nešmejděte mi po bytě. Nemám poklizeno, to víte, kamarádky nemám, chlapa nemám, návštěvy taky nemívám.“

„Zmlkněte, pijte.“

Bez řečí jsem zvedla ruce, bylo až komické sledovat, jak se klepou.

„To byste se spíš osprchovala,“ prohodil, a zatímco mi jednou rukou chytil ty mé a položil mi je do klína, druhou zamířil se sklenicí k mým ústům. Začala jsem polykat vodu, když mi hřbet sklenice opatrně přiložil na spodní ret, najednou jsem si uvědomila, jakou mám žízeň. Celou dobu sledoval, jak mi skáče hrdlo nahoru a dolů, polil mě jen trochu, byl tak dojemně opatrný, nic jiného bych od superdoktora ani nečekala.

„Měla jste toho hodně?“ zeptal se, když odložil prázdnou sklenici.

„Ne, jeden malej prášek. Možná dva. Nemůžu se pohnout.“

Všechno zůstalo pak stát na svém místě. Nehýbalo se nic, co se hýbat nemělo. Vnímala jsem skoro stejně jako obvykle, jen jsem se nemohla pohnout. A ruce se třásly, jako bych měla nejvyšší stadium parkinsona. Občas mi vystřelily do vzduchu.

„Tak chvíli prostě jen seďte. Myslím, že bych měl radši zavolat záchranku.“

„Ne! Budu v pohodě. Tohle nezažívám poprvé.“

„Tak odpočívejte,“ řekl a zůstal v podřepu na zemi. Rozhlížela jsem se mu po tváři, když se on rozhlížel po obýváku. „Jste sběratelka?“

Proč mě nikdy nenapadlo tomu říkat takhle? Zní to líp než zlodějka.

„Nemáte hlad?“ zeptá se, když dlouho neodpovídám.

„Ne, ale…“

„Co?“

„Potřebuju na záchod…“

„Je vám špatně?“

„Potřebuju čurat.“

„Tak vás tam odvedu,“ řekl a pomohl mi na nohy. „Kde máte záchod?“

Ukázala jsem na dveře do koupelny. Chytil mě jednou rukou kolem pasu a mou ruku, co byla blíž k němu, si přehodil za krk. Jedna dlaň se mu rozvibrovala v té jeho, druhou dlaň sledoval, jak mi samovolně vystřeluje u pasu. Podíval se na mě a myslím, že si všiml výrazu, který jsem nedokázala ovládnout. S naším prvním krokem jsem ihned přepadávala dopředu.

„To nepůjde,“ řekla jsem potichu a chtělo se mi v tu chvíli brečet jako malé holce. Před ním už ne, poručila jsem si. Vzal mě tedy tentokrát do náručí a nesl mě na záchod, a napadlo mě, jak je to směšně poetické, princ nese sjetou princeznu na hajzl, aby si usedla na trůn a vychcala se. Pocítila jsem stud, který jsem nezažila už dlouho, a přála jsem si, aby mě už nepustil, aby mě už nepustil, aby mě dál nesl, aby mě tiskl, aby mě držel, a to jen proto, že jsem věděla, že až mě pustí, bude to ještě trapnější. Vypravěč se na mě pohrdlivě ušklíbl, jasně, Anno, přesně proto. Viktor Kavi mě pustil, postavil mě zády k míse.

„Já to sama ale nezvládnu.“

Zůstal na mě civět a já měla pocit, že jsem právě asi svědkem chvíle, kdy se mu hlavou honí desítky scénářů, jak tahle absurdní chvilka může dopadnout.

„Myslím, stáhnout kalhoty, já to nezvládnu.“

Nic neřekl, jen polkl a ruce mi dal od těla, abych ho nepraštila. Měla jsem dlouhý svetr.

Jste to, co nosíte. Jsem vytahanej chuchvalec vláken, co nakonec ani nezahřeje, co na holý kůži štípe a páře se na prsou.

Vyhrnul ho a dotkl se prsty mého pásku na kalhotách. Dívala jsem se stranou. Povolil přezku a sjel zipem po poklopci dolů. Povolil knoflík a při tom se na mě podíval. Byl blízko, oba jsme mlčeli. Vytrženi z kontextu, zdálo by se, že se chystáme souložit. Vytrženi z kontextu. My dva minus záchod. Když soustředěně a neskutečně pomalu sjel prsty s jezdcem zipu nejníž, co to šlo, dotkl se přitom palcem látky kalhotek. (Ačkoli byl tak opatrný.) Ruka vystřelila, málem ho praštila do hrudníku. Zajel mi opatrně prsty za lem kalhot a svlékl mi je přes boky, stahoval je ke kotníkům a při tom pohybu si dřepl na zem. Zaregistrovala jsem, jak si mě od pasu dolů obnaženou prohlédl, i když se snažil vypadat nenápadně. Zvedl se pak zpátky, a když mi zajížděl prsty za kalhotky, díval se mi pevně do očí. Jako kdyby se mi snažil dokázat, jak to zvládne, nebo jako by se mělo stát něco hroznýho, kdyby tím pohledem uhnul. Ke kotníkům se kalhotky svezly samy. Dolů se nepodíval. Vzal mě rukama kolem žeber a pomohl mi dosednout na mísu. Jako kriplovi. Zmizel pak za dveřmi, ten mistr taktnosti. Čurala jsem přerušovaně do rytmu třesů mých rukou. Po chvíli se zeptal, jestli už může dovnitř.

„Ne, běžte,“ řekla jsem a zdálo se mi, že to bylo příliš potichu, tak jsem hlasitěji dodala: „Už to zvládnu. Běžte domů.“

Zpátky se neozvalo nic. Popotahovala jsem, zrovna když otevřel dveře. „Vstaňte,“ řekl prostě a tak podivně měkce, když se na mě rychle podíval ode dveří a pak zas stranou. Skutečně, mistr taktnosti a mistryně trapnosti spolu u jedné mísy.

„Chcete…?“

„Ne, hlavně mě neutírejte, doktore,“ řekla jsem už zcela odevzdaně. Rychle kývl. Zatahal naprázdno za špagát splachovadla, ještě když jsem seděla.

„Co je s tím?“ zeptal se.

„Nefunguje to, musíte povolit ventil,“ řekla jsem automaticky a opřela se lokty o stehna. Bezděčné gesto, kdy jsem si chtěla vložit tvář do dlaní, ve finále vypadalo, jako bych se chtěla profackovat a vyšťouchnout si oči zároveň.

„Co?“ řekl, ale jako by se v půli slova rozmyslel, už na mě rezignoval podobně jako sestra, „proč to nenecháte opravit,“ dodal potichu, ale na odpověď nečekal a natáhl se, ani si nemusel stoupat na špičky, a povolil ventilek.

„Protože jsem předpokládala, že přijde tato jedinečná magická chvíle.“

Oba jsme čekali, než nateče do nádržky dost vody. Nic neříkal, ani se nehýbal, vzhlédla jsem jeho směrem. Tentokrát je to doktor, kdo upouští můj ventilek, shlížel na mě s rukou u nádržky. Vyměnili jsme si úsměv. Překvapilo mě, jakou úlevu mi to na okamžik přineslo. Pak spláchnul, pu-chššš, zadek mi ošplouchla studená voda.

„Už běžte,“ řekla jsem.

„Myslíte, že vás tady vážně nechám takhle, nebuďte směšná…“

„Protože teď tak rozhodně nepůsobím.“

„Zavřete už hubu,“ řekl opět klidně a tiše, popadl mě v podpaží a natáhl mi kalhotky a kalhoty, s jejichž zapínáním se už neotravoval.

„Už asi zvládnu trochu jít,“ řekla jsem, podepřel mě a opatrně se mnou kráčel ven z koupelny.

„Tam máte ložnici?“ zeptal se a pokývl ke dveřím místnosti, kterou identifikoval správně.

„Tam ne, chci na gauč. Zpátky do obýváku.“

„Neodpočinete si pohodlněji v posteli?“

„Spím na gauči.“

„Jako vždycky?“ podivil se, když mi pomáhal dosednout na gauč.

Kývla jsem.

„Nemáte postel?“

„Mám.“

„Ale nespíte v ní.“

„Tohle je vaše specialita.“

„Co?“

„Ptáte se na jednu věc deseti způsoby.“

„Jen tomu nerozumím.“

„To mě nepřekvapuje.“

Civěl na mě a zjevně očekával, že mu to nějak vysvětlím. Přece tomu nerozumí.

„Prostě tu místnost už nějakou dobu nepoužívám.“

„Prozradíte mi důvod?“

Stočila jsem se do pololehu s hlavou na opěradle, ruce mi bušily do břicha.

„Je tam příliš zaprášeno,“ řekla jsem.

„Anno,“ natočil hlavu na stranu a vyslovil tím svou otázku znovu.

Svého času ta ložnice byla polovičním vším. Jakub s půllitrem na břiše, já mu stopuju čas, jak dlouho s ním zvládne balancovat. Strkám mu brčko do nosu a do uší, dokud se neprobudí. Bořím mu nehty do kůže na zádech. Drbe mě na zádech. Jakub mě krmí pizzou, rajče padá na povlečení. Jakub mi čichá k podpaží a mračí se. Jakub mě shazuje z postele. Jakub je ve mně, zmražen v pohybu, a dívá se mi do očí. Koušu ho do ucha. Jakub mě drží kolem ramen, když si pouštíme film. Jakub mi předčítá z ženského lifestylového časopisu přiškrceným hlasem parodujícím jeho obsah. Jakub mi konečky prstů přejíždí po páteři. Jakub a já luštíme křížovky, ví, že vznik na čtyři je zrod, já plácám kraviny. Hází po mně polštář. Předstírá, že telefonuje mým chodidlem, které si přikládá k uchu. Jakub spí. Oddychuje. Vzdychá. Šeptá. Počítá mi pihy. Smrká. Směje se. Kašle. Jakub usíná.

Vrátila jsem se do obýváku, rychle zamrkala, podívala se na doktora a pomalu zakroutila hlavou zleva doprava. Viktor Kavi se na mě zase díval tím pohledem, kdy se mi chtělo stydět. Jako by viděl do mojí hlavy. Přitom vím, že nevidí. Že lidi do lidí nevidí. Že to nejde. Že to nikdo neumí. Ani doktor ne. A Mercedes jen trochu.

„Zkuste usnout,“ řekl potichu.

„S tímhle asi těžko,“ pohodila jsem hlavou k dlaním a odkašlala si.

„Stejně to zkuste,“ říkal a díval se mi na ruce. „Zavřete oči a zkuste to.“

Proč to děláte, doktore, pomyslela jsem si, „proč to děláte, Viktore,“ řekla jsem a na moment zavřela oči. Když jsem je otevřela, Viktor Kavi měl právě ruku před svým tělem, nedaleko mého břicha. Skoro se mohlo zdát, že se chce dotknout mých rukou, možná je zastavit, možná je pohladit, možná je znehybnit. Zatěžkat jak těžítko, jako sněhová koule v druhé polici odshora. Nebo jsem je prostě jen zachytila v pohybu.

Prohrábl si strniště. A můj tep se zase zpomalil.

„Běžte,“ zašeptala jsem.

„Kdyby něco, moje číslo máte,“ řekl.

Zaklaply za ním dveře. Ruce se zastavily. Nejdřív jsem se podívala do nejvyšší police na fotku Kaviho dcery, co měl ještě donedávna v kanceláři. Pak jsem si prohrábla vlasy, zvedla se z gauče a odešla do sprchy.