Osm a půl

Tik-tak jedny. Ticho druhé. Ticho třetí.

Ten večer, ten nedělní večer, kdy Dana byla u Běty, ten večer, kdy jsem už měla dávno spát, a místo toho jsem s matčinými kadeřnickými nůžkami rozstříhala závěsy v kuchyni na proužky a při tom ve walkmanu poslouchala písničky kapel, co si sestra nahrávala z rádia, písničky, co vyprávěly o chlapech, co do práce nevstávaj a svou ženu nemilujou, co vyprávěly o tom, že chtěj zas v tobě spát, nebo o tom, že jsou o půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí, to odpoledne jsem zaslechla, jak klaply vchodové dveře, a věděla jsem, že se vrátil domů otec.

A o pár minut později jsem ho sledovala ve dveřích, jak nehnutě spí v obleku na gauči, a o pár minut později jsem u něj klečela na zemi a modlila se a představovala si, že je mrtvý, a v kapse od tepláků mě řezaly matčiny nůžky do stehna, a o pár minut později se otec pohnul a přetočil na bok, otevřel oči a věnoval mi jediný kraťoučký štítivý pohled a o vteřinu později jsem sáhla do kapsy. Tak to bylo.

Trefila jsem se na místo, ze kterého by otec nejspíš ani nevykrvácel, ale moje matka, co mě nad otcem našla, „Cos to provedla, Anno?“, to za mě dořešila polštářem.

Protože kdyby otec přežil, kdyby přežil, řekl by, že jsem ho chtěla zabít.

Tak to bylo.

A pak si šla na dvanáct let odpykat za můj zločin můj trest.

Ba-dam-tsss.

Byla to ta nejhorší chvíle jejího života. Kromě všech ostatních. Byla to ta nejhorší chvíle mého života, tedy kromě těch ostatních.

Ležela jsem na koberci Viktora Kaviho a jeho ženy, zabalená v doktorově svetru a poslouchala práskání a hvízdání ohňostroje všude v ulicích, ohňostroje, co vítal nový rok, tedy nic, co by bylo k přivítání. Do nového roku jsem si popřála, aby mi konečně někdo ublížil. Aby to bolelo, aby mě to srazilo na kolena, abych si mohla říct, tak tohle byla ona, tohle byla ta nejhorší chvíle mýho života, žádná z řady těch ostatních, těch, co už byly za mnou a mávaly mi s výrazem spokojenosti z dobře odvedené práce, a žádná z těch, co se na mě těšily, přešlapovaly nedočkavostí, vyhlížely mě s vytrčenými bradami a s doširoka se rozevírající náručí, nemohla být tak strašná jako právě tahle.

Nemohla jsem přes rámus z ulice postřehnout rachocení klíče v zámku, dokonce jsem si Viktora Kaviho všimla až díky stínohře, která se rozehrála na protější stěně, když vstoupil na scénu. Věděl o mně. Věděla jsem, že o mně ví. Pomalu si lehl na zem čelem ke mně, tak blízko, že se mezi nás vešla jen jeho dlaň.

„Mercedes říkala takovej hrozně trapnej vtip. Chcete ho slyšet?“ zeptala jsem se.

Doktor přikývl.

„Přišla jsem domů a všude ležel prach. Tak jsem si řekla, že si lehnu taky.“

Doktor mě bez výrazu dál sledoval s jednou rukou, kterou si podpíral tvář, s druhou mezi námi, s tou, co je blíž k srdci.

„Říkala jsem, že je trapnej,“ zamručela jsem.

„Víte, že ještě můžete bejt šťastná?“ Snad to byla otázka, ale neznělo to tak.

„Nemůžu. Nikdy nebudu vědět, že jsem šťastná. Být s Jakubem bylo jako vyklonit hlavu z okna jedoucího vlaku. Z toho množství vzduchu se zalykáte, z toho množství vzduchu se až nedokážete nadechnout. Takhle já prožívám štěstí.“

„Anno…“ nadechl se a ruka mezi námi se posunula blíž ke mně.

„Nepotratila jsem.“

„Cože?“

„Nikdy jsem nebyla těhotná.“

„Ale Jakubovi jste řekla…“

„Jakubovi jsem řekla, že jsem si koupila tu pilulku, co spolknete, a dítě z vás pak prostě samo odejde. Řekla jsem mu, jak nejodporněji si dokážete představit, že jsem naše dítě spláchla do hajzlu.“

Bylo slyšet doktorovo polknutí, poskočil mu ohryzek a za oknem se rozpršela růžová a hned za ní zelená a modrá.

„Musíte s tím přestat.“

„S tím věčným lhaním? Už to ani jinak neumím. Vždyť já už ani nevím, co jsem, doktore. Radši jsem to zapomněla. To už taky víte.“

„Ne.“ Ruka mezi námi se posunula až na mou tvář. „Musíte s tím přestat.“ V jeho vyvalených očích, v těch očích, co jsou vsazeny tak hluboko do tváře, v těch mariánských očích se zazrcadlily stříbrné provazce ohňostroje, provazce zmizely, Kaviho příkopy zůstaly.

„Jak vám o tom řekla?“

„Neřekla. Jen jsem to tušil… Pak jsem poznal vás.“

„A bylo vám to jasné.“

Neodpověděl.

„Řekl jste někdy někomu o Miriam a o mně?“

„Ne.“

„Ani vaší ženě?“

Otázka ho překvapila. „Ne.“

„Ani jste se ji nesnažil přimět, aby změnila výpověď? Já nevím… neřekl jste nic soudu…?“

„Ne.“

„Ale proč?“

„Vaše matka tam neseděla pro nic. Rozhodla se tak.“

„Dvanáct let, doktore…“

„Je to její volba. Nic by neměnila, o tom jsem nikdy nepochyboval.“

„Jak bych ji ještě mohla kdy vidět a nepřiznat, že si vzpomínám?“

„Přece umíte tak krásně lhát, Anno,“ řekne a pohladí mě po vlasech.

„Dvanáct let…“ řekla jsem a místnost naposled osvětlila ta falešná zář.

„Musíte s tím přestat.“

Seděla jsem v autě a sledovala sestru, jak se blíží.

„Co to je?“ změří si krabici na sedadle spolujezdce jako podezřelého pasažéra.

„Hlava Gwyneth Paltrow.“

„?“

„Pusť si někdy film místo Sama doma,“ vzdychnu si. „Vánoční dárek. Nevidíš? Je na tom mašle,“ řeknu dotčeně.

„Není.“

„Jak to? Někde tu…“ zvednu krabici a zjistím, že jsem ji postavila špatnou stranou nahoru. „Aha!“ řeknu vítězoslavně a položím krabici zpět, tentokrát titěrnou dekorací vzhůru. „Nevidíš? Je na tom mašle.“

„Mám to teď rozbalit, jo?“

„Potřebuješ k tomu zazpívat koledu? Nemusíš to rozbalovat, máš na tom vyfocený, co to je.“

„Rychlovarná konvice?“

„Jo. A celá prosklená!“

Sestra si nejistě měří na střídačku mě a krabici, mě a krabici, mě a…

„Takže je vidět dovnitř, když se voda vaří… No není to skvělé?“

„Asi jo…? Děkuju,“ usměje se, ale při pohledu na ni je zjevné, že ani světlo, ani zvuk.

„Děti nebereš?“ ptám se, když shrábne na zem pár rozdrcených bramborových lupínků a usadí se s krabicí na klíně.

„Dneska ne,“ prohodí a skloní se, aby se podívala, do čeho kopla. „Anno?!“ vytáhne skoro štítivě zpod sedadla poloprázdnou láhev vodky.

„Klid, jsem čistá,“ zvednu ruce z volantu. Zakroutí hlavou zprava doleva, radši to nebude komentovat. Tramtará. Moje sestra. Ta má díky mně vždycky dokonale protaženou krční páteř.

„Připoutáš se, prosím?“ ptá se, když se sama s potížemi snaží zacvaknout kovovou sponu do zadrhnutého zámku. „Co je, co na mě tak zíráš?“ Tramtarará. Moje sestra. „Tak co je? Mám rozmazanou řasenku nebo co?“ sahá si na obličej, pak sklopí sluneční clonu, aby se mohla prohlédnout v zrcátku. „Vždyť tam nic nemám. Tak proč se mi směješ, seš praštěná?“ Moje sestra. Moje sestra. Moje sestra.

Opřela jsem se do sedačky, nastartovala, zasunula do přehrávače starou magnetofonovou pásku s písničkama, co vyprávěly o chlapech, co do práce nevstávaj a svou ženu nemilujou, co vyprávěly o tom, že chtěj zas v tobě spát, nebo o tom, že jsou o půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí, nastartovala jsem, zapálila si cigaretu a otevřela okno, ale i přesto poslouchala sestřino remcání, jak mi může nevadit ten hroznej smrad, neřekla jsem nic, a neřekla jsem nic ani na tu modřinu na zápěstí, co jí vykoukla zpod rukávu, když se natáhla, aby zesílila Mňágu, neřekla jsem nic a dívala se daleko před sebe.

Neřekla jsem nic, protože Mercedes i Ondřej by na to unisono řekli: „Jsme to, co jsme. Ať je to cokoli.“ A tak jsem se jen dívala daleko před sebe a neřekla nic, protože jsme to, co jsme, a nemá smysl se tomu bránit, protože můžu cupovat pupeční šňůry na cáry, a stejně mi její zbytky uvíznou mezi zubama, protože se můžu rvát z kořenů, dokud mi neslezou nehty z masa, a jediné, čeho tím dosáhnu, je, že se stejně zapustím ještě o stopu hlouběji, protože se můžu splachovat od rána do večera, a přesto zůstanu plavat na hladině.

Jsem to, co jsem, jsem to, co jsem, a ničím jiným nikdy nebudu, ať to spolknu, nebo vyplivnu. Možná Mercedes jednou zavolám, možná jednou otevřu dveře do ložnice a možná příště vystoupím z auta společně se sestrou. Možná. A možná taky ne.

Prázdným jevištěm znějí unavené bicí, ba-dam tsss, odklízím se ze scény a zhasínám poslední rozblikanou zářivku.

Sleduju Annu, jak spí schoulená na gauči a v rukou dnes místo sklenice drží Newtonovu kolébku. Sleduju ji a skoro bych ji vzal do náruče a pochoval, kdybych byl hmotný, kdybych byl z masa a kostí, nebo kdyby ona byla. Sleduju ji ukonejšenou vlastním přesvědčením, že vzpomínka na to, jak vzala nůžky a bodla, přesvědčením, které jí vydrží snad až do smrti, snad není příliš vzdálená, přesvědčením, že tahle vzpomínka, která vybublala z kanalizace její paměti, je ta pravá, ta skutečná.

Ale tak já vám to řeknu. Ne, neřeknu. Řeknu. Neřeknu. Jediné, co si neodpustím, je nevinná poznámka, že to všechno mohlo být taky trochu jinak. Znáte Annu, ne? Jak si ty věci pomotává, chudinka. Ještě nějakou dobu jí v uších bude znít zvolání, cos to provedla, Anno?!, aniž by ji napadlo, že to mohla být matčina reakce nad rozstříhanými závěsy a jejími kadeřnickými nůžkami, které ležely na zemi a které si Anna půjčila bez dovolení, ještě nějakou dobu se bude trápit tím, jak to, že si z toho dne, krom modlitby u otcova těla, tolik let nic nepamatovala, aniž by ji napadlo, že nebylo, co si pamatovat, že šla spát. Že spala. Jako teď.

Ale to zůstane jen mezi námi, čtenáři, Annu z toho vynecháme jako obvykle. Dnes v noci ji nebudeme budit. Ach, jen se na ni podívejte, ukolébanou s kolébkou v ruce, snad bych ji objal.

Anna má jasno. Přece jí to potvrdil i Viktor Kavi. Ale jen tak mimochodnik, čtenáři, opravdu jí něco potvrdil, co? Když si to vezmeme kolem a kolem, věděl on vůbec něco, co? Jsme si jistý, že něco věděl? Co?

Třeba to bylo takhle a my se můžeme Anně jen smát, já se jí směju teda rozhodně, ale jen tak shovívavě, potichu, do dlaně, směju se její víře, že objevila počátek svého zlého života i svého zla a že její matka pro ni obětovala to nejcennější, čas, svobodu a sebe, směju se jí, že uvěřila raději přesně tomuhle, než aby se smířila s faktem, že byla, je a zůstane lapačem prachu, na němž nikomu nesejde.

Třeba to takhle bylo, ale třeba ne, a vy jste se nechali zmást stejně jako ona, vždyť co jsem vlastně já, abyste mi věřili. Podívejte se na ni, ach, pochoval bych ji, kdybych byl z masa a kostí, nebo kdyby ona byla.

No nic, plácnu se do kolen a namáhavě se zvednu z křesla, abych přešel k Annině vitríně a sáhl do police, protože nastal čas, abych za­stavil poslední hodiny.

Rušnou ulicí prochází mladá žena, ačkoli ve skutečnosti je starší, než si představujete. Je jedno z těch svítání tajících rampouchů a rozbředlých kaluží, jedno z těch svítání, kdy se o slovo hlásí dozvuky včerejší noci, jistě, dalo by se říct, že zkrátka nastal nový den, ale bylo jedno z těch svítání, kdy se o slovo hlásí dozvuky včerejší noci.

Chystala se přejít ulici, zastavila se na obrubníku a zahleděla se do korun stromů na protější straně, zahleděla se do korun holých stromů, opadaných a nahých, pokrytých slabou vrstvou sněhu tak bílého, jako byste ho vyprali v Perwollu, tak lesklého, jako byste ho pokryli glazurou, pod slunečními paprsky, jejichž tíhu snad slabé větve ani nemohly unést, ačkoli teprve svítalo a je dosti nepravděpodobné, že sluneční svit měl již takovou moc, ale to pro potřeby vyprávění nyní opomeneme a budeme se tvářit, že takovou moc měl. Bylo to jedno z prvních Anniných svítání v novém roce a ke všemu jedno z těch svítání tajících rampouchů a rozbředlých kaluží, jedno z těch svítání, kdy se o slovo hlásí oslovo slovo o slovo sehlá sí, bylo jedno z prvních Anniných svítání v novém roce a podobně jako obloha i Annina tvář se rozednívala, když vykročila do silnice a myslela na to, že tento její krok je krokem, který symbolizuje naději a odhodlání, je krokem do budoucna, v němž…

… pardon, to bylo těsné, bumprásk a šlus, projel tady autobus, a hele, to není špatný, to ještě použiju, kde jsem to… jo, něco jako vykročila do silnice a blabla a myslela na to, že šlus autobus, myslela na to, že tento její krok je krokem, který symbolizuje naději a odhodlání, že je krokem do budoucna, v němž konečně zažije tu skutečnou a nefalšovanou, bez debat a na plné čáře nejhorší, ach ano, tu nejhorší chvíli svého života.