Vzácná paní, to se ví…

ŘÍTÍME SE PO STÁTOVCE. Florián řídí dle svého zvyku soustředěně a příšerně nebezpečně. Má praxi, instinkt a kliku, která čas od času selže. Pár poloos už urazil, na střeše byl taky. Jsem připoután a to je vše, co pro věc můžu udělat.

Projíždíme zvlněným krajem s poničenými vesnicemi, které se díky štědrému přídělu sněhu skrývají v táhlých jiskřivých kupách. Přibrzďujeme, chvílemi kloužeme smykem. Hledáme obec podle plánku nakresleného propiskou na rubu účtenky. Baňčino rodiště – Římov. Mapu jsme zapomněli.

Je třiadvacátého prosince. Rodiče si chtějí Floriána trochu proklepnout. Baňka je v šestém měsíci a užívá si mateřskou v jejich domku.

Florián je otcem nastávajícího. Vybavil se na to novými černými leviskami, pečlivě naleštěnými popraskanými polobotkami a jelenicovým sakem.

„Pochybuju jedině vo tý jelenici,“ podotýká, přičemž řeže zatáčku v protisměru, „nevypadám v ní trochu jako fízl z detektivky?“

„Vypadáš, a tim to máš právě dobrý – kreješ se s jejich představou. Čekaj řízka v jelenici – maj ho mít.“

„Seš si jistej?“

„Naprosto.“

„Chceš říct, že vypadám jako Old Shatterhand.“

„No – a její rodiče jsou přece generace mayovek! Další figura, která ti votevře dveře, neboj…“

Takto hloupě se bavíme.

PO DELŠÍM POPOJÍŽDĚNÍ A VRACENÍ SE ÚTULNOU KRAJINOU PLNOU STRŽÍ, SMRČIN, SKAL, ZAMRZLÝCH JEZÍREK, PŘÍSTAVIŠŤ, CHATEK, PROPASTÍ A ZDYMADEL DORÁŽÍME DO CÍLOVÉ OBCE. Projíždíme prohrabanými němými ulicemi. Pod sněhovými poklicemi se hrbí keře, altány, kůlny.

Vypínáme zapalování před nízkou venkovskou chalupou. Na­kloněné, prohnuté, nepřestajnými radostmi, tragédiemi i sobotní nudou mnoha generací rozpraskané zděné stavení.

Zvonek u branky chybí. Bereme za kliku, vcházíme na dvůr. Na železné tyči vedle dveří visí cosi, co vypadá jako zmrzlý chlupatý čert.

Na prahu se zjeví paní s odevzdanýma očima, držící kouřící prádelňák. Bouchne hrncem o schod, křupne jí v zádech, narovná se a podá nám horkou ruku.

„Vítám vás, Matýsku, dobrej den, Matýskův kamaráde! Baňka je na návštěvě, přijde za pár hodin, tak zatím pojďte dál, já vám udělám turkáá… Či si dáte něco vostřejšíhóó?“

Takhle bude vypadat Baňka za dvacet let, bleskne mi hlavou.

MAMINKA JE SVÉRÁZ. Z fleku překřtila Floriána na Matýska. „Baň­čino křestní jméno taky nikdo nezná,“ povídá, „pro všecky je vod kolíbky Baňka. Prošla s tím jménem základkou, střední i vejškou.

Vám budu říkat Honzo!“ obrátí se na mě. „Baňka nám vo vás mockrát vykládaláá.“

„Říkejte,“ souhlasím.

„Zejtra bude, Honzo, kanééc,“ svěří mi paní. „Je to divný, já vim, Štědrej večer, radši byste kapráá… Jenže náš táta dostal kance a nejde nám mrazák, tak holt bude kanééc. Salát k němu ale bude, nebojte se nic.“

Matýsek nedokáže skrýt mocné polknutí. Je, jak se říká, dočasně bez prostředků. Splácí pár pracovních průserů, roztřískaných aut, k tomu kruté alimenty.

„Nad kančí není,“ nedokážeme skrýt pohnutí. „Pečenej bude?“

„Naloženej už je, bude vařenej a pak dopečenej. Byl to dvouročáčéék,“ říká paní věcně. „Dneska bude jenom z vořezu takový ragú, ale bude fájn, už jsem koštovaláá… Našli jste cestu dobřéé? Vono se nám to tady prej všelijak motá…“

„Však jsme se taky motali – nádhernej kraj tady máte.“

„Kraj je fájn… Kafíčko vám udělám?“

„Kafíčko když tak jo, děkujeme.“

SEDÍME VE VYSTYDLÉM VYVÁLEČKOVANÉM POKOJI. Paní nám líčí, jak jim přívalové deště vyplavily sklep. Jak jim bouchlo bíbo. Jak nestihli posekat trávu, poněvadž tam děti Baňčina bratra pásly celý léto draky – teď nemají seno. Jak muž ztupil při stahování kance všecky nože. Jak je Baňka nesnesitelná, co přestala kouřit.

Florián na vše účastně přikyvuje, na čele charakterní vrásku.

Paní během řeči pálí jednu od druhé. Pravičkou si zapaluje, levičkou dusí vajgl, mezitím cosi zašívá, míchá, něčím listuje. Popel padá na koberec. Na jehelníčku je barvotiskový indián v plné polní.

„Klidně tady buďte, hoši,“ opakuje. „Ráda vás vidím, ale Baňka přijde asi až k večerúú – búď, nebo docela až zejtra ránó. Je u známejch v Mokrým Lomu a neudělalo se jí dobřéé… Tak jestli byste se třeba zatím nechtěli projít po městěé? Mohli byste jí zavolat, jenže nám nejde telefón… Muž taky někde lítá. Vy jste si nedomluvili hodinu, kdy přijedetéé?“

„My jsme se domluvili spíš navolno,“ říkáme, „rámcově. Tak jo, my se jdeme projít a k večeru se vrátíme.“

„Tak jóó. Máme tady Loretú, přehradú, železniční muzeum a hlavně kalváriíí. Na kalváriíí se skočte podívat určitě, ta stojí za tó, i když je tam zimáá. Vy si vemte, Matýsku, mužovu bundu, přijel jste ňák nalehkóó…“

POCHODUJEME PO PLUHEM PROTAŽENÉ SILNICI DO KOPCE, Z KOPCE. V lese kolem nás buchají o zem plotny sněhu padající z větví.

„Příroda,“ vzdychne Florián v petrolejem páchnoucí větrovce, zpod které mu trčí jelenice.

„Pekelná kosa.“

„A svinskej hlad,“ dodá.

„Neboj, bude ragú.“

„Já měl tušení, že na nás Baňka hodí bobek.“

„Co blázníš, je u známejch, udělalo se jí blbě – večer je doma. Ví, že jsme tady.“

„No právě.“

Procházíme zpustlým údolíčkem, uprostřed něhož trčí z rozvalin panelové budovy monumentální tovární komín. Působí jako zrušený minaret, kostelní věž – komunikační anténa k bohu, který dávno ztratil nit. Z ledu potoka trčí chomáče zmrzlého rákosí.

Za zatáčkou se nám nabídne svah. Pod ním se opírá o důkladnou hromadu naskládaných pražců montovaný barák, z něhož vychází cinkot, pára, hrkot agregátů.

VCHÁZÍME DOVNITŘ, ZDRAVÍME NE MOC, NE MÁLO. Otočí se po nás několik nehybných tváří. Udření chlapi, pro které jsou Vánoce jen dřina navíc, poněvadž musejí svážet a rozvážet švagry, babičky, stromky, tety.

Bez ptaní máme před sebou dvě piva. Vypijeme je, odložíme sklenice. Florián rozpačitě zavrtí hlavou.

„Nešmakuje vám naše pivo, pravda?“ pokyvuje slušně vyhlížející muž s ulíznutými vlasy a starosvětskou muškou pod nosem, sedící sám u stolu.

Krčíme rameny – pivo je bez debaty hrozné.

„Odkud jste?“ zajímá se.

„Z Kralup,“ říkáme. Praha nebývá v oblibě a v Kralupech to Florián pro případ doplňujících otázek zná, bydlel tam s jednou disidentkou.

„Kralupy jsou, řeknu vám rovnou, hnusná a špinavá díra.“

„Souhlas,“ odvětí Florián, „ale nám se tam líbí… Vy tady jste bezesporu na výši, příroda, vzduch, poutní místo, turistickej ruch, kalvárie a tak dále, uznáváme.“

„U nás to stojí za hovno jako všude jinde,“ opáčí muž. Má pozoruhodně bezbarvé oči, ladící s nanicovatou vejčitou tváří. Celkově připomíná prezidenta Edvarda Beneše.

HOSPODSKÝ ZAPÍNÁ TELEVIZI. Neučesaný chlapíček s doutníkem se hrabe v ohořelých troskách. Zřejmě nemá nikoho, kdo by mu vlídně poradil, usměrnil jeho masochisticky odpudivé exhibice. Upatlaná sociální groteska. Příslušníci elity kapitulují před zdravým rozumem odrbánkovým. Proto mám seriál rád.

Jasnej případ, pane, ukazuje kus ohořelého plastu.

Co je jasné? táže se nezdravě bledý herec v tvídu.

Proč pilot vypadnul a ty ženy ne.

Další pivo je pitelnější – chuťové čivy přivyknou všemu.

Chlapi sledují zábavní bednu.

„Stará mu eště nevychladla a von už dělá mecheche,“ soudí jeden. „To jsou voni – umělci. Naříkaj, jeděj ústřice a chlastaj whisku.“

„Jed bys ústřici – ty s tvým žlučníkem?“ táže se muž s prezidentskou vizáží. „Když jí polykáš, eště žije. Cuká se, brání, máš hubu plnou slanejch bublin, jo? Ale musíš – nejsi sám u stolu.“

„Brzdi, Vokoune,“ utrousí hostinský.

„Stěžuje si, jak žere po motorestech, přitom má vilu jak prase,“ komentují diváci děj.

„Letadlo s bazénem,“ přisadí si Edvardův dvojník a osuší si mušku kapesníkem.

„Vokoune!“ mávne utěrkou hostinský, „co jsem řek!“

Pane, nechci se vám šťourat v soukromí, volá chlapíček v TV.

„Co asi děláš,“ soudí host.

„Už ho má,“ říká jiný.

„Má kvrdlačku, chcípák,“ říká nemilosrdně Vokoun. „Tohle je důkaz? To by u nás neprošlo, ani kdyby…“

„Vokoune, neser!“ varuje hospodský. „Nebo vyjedeš! Vono ti to minule nestačilo! Furt bude rejt!“

Zatím na shledanou, kyne chlapíček. Kdybych měl další otázky, zastavím se.

„Ví to!“ zabučí stůl.

Muž se zčistajasna obrátí se na nás: „A jakpak se jmenuje vyhlášená restaurace v Žižkově ulici naproti kostelu, kousek nad nádražím, Kralupáci? Nevíte, protože jste pražský…,“ sdělí nám s odzbrojující jistotou.

„Tak jsme z Prahy – a co?“ praví Florián tvrdě.

„Snad byste se nechtěl prát?“ žasne uhlazený občan. „Já se tedy neperu, ale jestli o to stojíte, třeba by se někdo našel… Co, Vendelíne?“

„Vokoune, dost!“ zařičí výčepák.

FLORIÁN SI VYŽÁDÁ ZAPRÁŠENÝ AKORDEON Z POLICE U VÝČEPU. Otře ho rukávem, posadí si ho na klín jako dítě, skloní hlavu, nasucho pošimrá klávesnici, navlékne řemen. Pomalu a důkladně hýbe ušima. Muzika je jeho vášeň, útočiště, lék. Jeho řeč. Ťukne prsty do kláves. Mečivý akord protne zakouřený vzduch. Každého vždy zaskočí razancí, s jakou se do toho bez varování opře:

„Na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil,
na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil
a kamení…“

„… a kamení, a kamení tam roztloukal,“ hulákám s sebou, protože to byla píseň mého dědy, a tím i moje.

„Když silnici štěrkoval!“ přidá se vysmolenými hlasivkami zbytek lokálu.

Myslím na Baňku. Na ten její břink, vtip, apetit, cynicky přesné racio. Na to její tělo. Co z ní zbude… Z jejích bílých nohou, černých očí. Z jejího vražedně spontánního smíchu.

Cestář na to odpoví:
Vzácná paní, to se ví,
kdybych já moh tak jako vy   jezdit ve zlatém kočáře,
nedělal bych cestáře…

PŘISTÁVAJÍ PŘED NÁMI PANÁKY. Bývá to tak. Florián dává do hraní celou svou křižáckou duši. Jakmile se chopí nástroje, není úniku. Jeden z důvodů, proč platí na tři děti. Ať chce nebo ne, má takový dar. Zazpívá, zahraje, brána se sama od sebe otevře a on vstoupí do země, kam najdou cestu výhradně alfa jedinci, bytostní milci, lidově mrdáci.

Můžu mu leda závidět. Já se do vztahu vždy prokecám, a jakmile mi dojdou frky, jde do kopřiv. Tak bylo i s Baňkou – spousta švandy, důvěrností, tichého souznění, debat, chlípných amoků. Jenže jednoho dne Florián sundal ze skříně housle, zahrál a Baňka byla jeho.

V tomhle případě nepřicházely běžné citové výkyvy, natož nějaké rozcházení v úvahu. Nemohli jsme si je dovolit – pracujeme v jedné firmě, či spíš službě. Florián je náš řídící důstojník. Služba je informační a bezpečnostní. Čili jsme z titulu zaměstnání nerozlučná partička. Trojka. Ta vlastně předcházela; šlo o vstupní předpoklad. Do vztahů namočení kolegové vždy vítáni. Lze je neprodleně rozkrýt a podchytit, případně začít vydírat.

ZAČALO TO V KONSPIRAČNÍM BYTĚ. Dvoupokoják v paneláku, nikdy neprané závěsy, bručící lednice. Meritum bylo, že kvartýr musí „žít“. Pouštěla se hudba, hlasitě se hovořilo, ano i zvyšoval hlas, hlučně zavíraly dveře. Logicky se tam flámovalo, pospávalo, mrňoukalo, občas i střílelo. To když si Florián po láhvi rumu Stroh vzal do hlavy, že sejme reprodukci Gauguinových Tahiťanek, co ho štvala od dětství. Policie druhý den prokázala, že řádný občan, jehož jméno je na vizitce, čistil legální zbraň a vyšla rána. Nehoda se obešla bez následků – přejeme hezký den!

Tam jsme se do Baňky zakoukali. Hned jak jsem ji uviděl, sežehlo mě poznání, že jsem konečně potkal astrálního sukkuba. Pohled do jejích sovích očí, chtěním nabité tělo, sklon k intrikám, vše mě na ní přitahovalo. Nešlo o jiskru vykřísnutou ze dne na den – naopak. Byla to na pomalém ohni důkladně ukovaná smrtelná závislost.

Napřed jsem s ní chodil já, poté Florián, pak se vrátila ke mně, po půl roce k němu, což se párkrát zopakovalo. Vyteklo hodně nervů, přísah. Nicméně nás to pořád drží pohromadě – nedokážeme bez sebe být. Ani nemůžeme, když děláme v té službě. Musíme, tedy chceme být spolu. Bez třetího zbylé dva nic netěší.

A najednou tohle. Je to pryč. Všechno jinak, ááá. Co z ní zbude?

ZÁVĚREM S NÁMI VEŠKERÁ MÍSTNÍ SEŠLOST KROMĚ VOKOUNA HRAJE ŠIPKY. Po všech venkovsky přímočarých rundách – nechyběl myslivec ani zelená – létají ty naše kdovíkam.

„Jste dobrý kluci, ale špatný střelci!“ loučí se s námi.

„Napálíme to rovnou přes kopec, co? Je to rychlejší,“ shodneme se venku.

„Já jsem náhodou dobrej střelec, akorát mám smůlu, že jsem se narodil jako Štír,“ drmolí Florián, deroucí se v polobotkách zasněženým trnitým podrostem – směr Římov.

Vzdor nekomplikovanému záměru bloudíme, kopce se všelijak točí, chodíme kolem nich, dokonce i kalvárii nakonec najdeme.

Florián je z tuze katolické famílie. U každého postu vážně pohlédne na nezměrně pitvorné sousoší a zachová mlčení. Tohle mu dělali s Pánem. Stojíme v rokli nad kamenným apoštolem, vystrkujícím ze sněhu obličej a koleno. S funěním a kašlem následujeme Pánovy štrapáce – pohůnci jej hoblují, tupí, plijí naň. Florián vzdychne, zapálí si camelku.

Zíráme na třímetrového černého Ježíše, zabírajícího celou zadní stěnu zamřížované kobky.

Další Pán je bičován dvěma růžolícími Slovany, pupkáči s nakulmovanými blond kadeřemi. Usmívají se, jako by mu myli záda. Což značí, že jdeme v protisměru, nesení kříže jsme už viděli.

„Vypadaj jako Kyliánci,“ podotknu.

„KYLIÁNCI, CHÁ!“ BOUCHNE ŠÉFOVI KARMA. A hned se nabalí kolovrátek: „Tchá! Pamatuješ, jak Kyliánek zoufale brečel: Kde je brácha? ve stejně symetricky zařízeným pokoji, v jakym bydlel naproti přes chodbu jeho brácha, chech?!“ kašle. „Měli i stejný vobrazy na stejnejch místech, chá!“

„Kyliánci?“ tápu v paměti, detaily mám v mlze. „Jasně – jednovaječný dvojčata z kriminálky. Makaj dokonce na stejnejch případech, neosvědčilo se je rozdělit, nevydržej bez sebe. Si představ – při výslechu podezřelý osoby! Přijdou dva stejný lidi, první zlej – řekne: kapitán Kyliánek, za hodinku druhej hodnej: kapitán Kyliánek, a nelžou! Chá!“

Chechtám se trochu z povinnosti. Naskočí mi vzpomínka, jak sedím s jedním z těchto psychicky i fyzicky shodných specialistů u něj doma v paneláku, u umělého krbu. On do sebe nonstop lije vodku, já se ho snažím mírnit, poněvadž mě nutí pít s ním, a on povídá: Kdybys našel v kuchyňský troubě upečenou holčičku jako já, taky bys chlastal.

„NEBYDLELI V MODŘANECH?“ PTÁM SE.

„Bydleli.“

„To byla ta noc, jak jsme skončili na Novodvorský?“

„Spíš ráno – cestou nás zdržel Karel Mráz, seděli jsme v tom příšerným nonstopáči, co se tam servali mrzáci na kolečkovejch židlích.“

„Už vim – vy jste s Baňkou šli spát, já si akorát uvařil kafe a svištěl na Lhotku.“

„Pokud vim, usnuls mezi náma vprostřed na manželský posteli a na žádnou Lhotku jsi nesvištěl.“

DO DOMU SE VRACÍME POZDĚ. Je odemčeno. Ticho, tma. Elektrické hodiny cvakají. Florián lije do zápasnického krku třetí sklenici vody z kohoutku.

Na chodbě za kuchyní lavice. Na ní veliký, veliký hrnec. Zvednu poklici, obestře nás oblak masité vůně. Florián tichounce loví v zásuvce dvě lžíce.

„Já pudu najít Baňku, ty se pudeš vyspat támhle – pokoj pro hosty,“ ukazuje po schodech vzhůru.

„Jak víš, že to je pro hosty?“

„Poznám pokoj pro hosty. Ale napřed bysme mohli krapítek vochutnat, co řikáš?“

„Jenom vokoštovat!“ slibujeme si šeptem.

„Nesmíme sníst moc.“

„Pár lžic jenom.“

„Zejtra si to vynahradíme.“

„Óóó, to je vono…“

„Správně uzrálá divočina,“ chválí parťák. „Kančí kostky či co, jeden kus jak druhej, krásně libový… Chceš chleba? Ani já! Há… to je tak dobrý!“

„Děsně dobrý… možná malinko nakyslý?“

„Jak, nakyslý! To je právě typická chuť zvěřiny, bambulo,“ spílá mi šeptem. „To je zas jednou vidět, žes vyrost na školních jídelnách! Divočina – správně vyzrálý, zdravý maso! Bobkovej list, kořenová zelenina, trochu vína. Dokonalá chuť – necejtíš, jak to ladí? Divočina!“

Žvýkáme polotuhá šťavnatá vlákna, tu a tam brambůrek, mrkvičku, brusinku či co.

V NOCI MĚ BUDÍ JAKÉSI ŠOURÁNÍ. Posadím se, chvíli se kymácím na posteli, vstanu. Ze svého přístěnku vidím pod schody cíp chodby. Přechází po ní pomenší sporý chlapík. Na hlavě má konev? Kýbl? Něco kovového. Dutě se hihňá, zmizí, otočí se, jde zpátky. Při další otočce zaostřím – předmět na hlavě je beze všech pochyb středověká helma se špičatým rypákem, řečená psí lebka. Na sobě tmavý kabát či plášť. Boty nemá, je v ponožkách. Neslyšně se promenuje po koberci s přilbou na hlavě, občas zasune do otvoru v úrovni úst cigaretu, oharek zazáří. Popel klepe naslepo na zem a přidušeně se pochechtává.

PO RÁNU MĚ PROBERE HLAS POLNICE, ROZLÉHAJÍCÍ SE PO DOMĚ: „Jak je tudleto možný!“ říká hodná maminka silným venkovským hlasem. „Tady jsem večír měla přichystanou v hrnci šlichtu pro praséé a je jí tady půlkáá… Tátóó! Tys už krmil praséé?“ nese se syrovou venkovskou chodbou. „Krmils to prase či néé?“

Raději zkouším ještě na chvíli zabrat.

PŘI DRUHÉM PROBUZENÍ SLYŠÍM HOVOR Z KUCHYNĚ. Neslyším Baňčin hluboký témbr, který v takovémhle stavení nelze přeslechnout. Nepije, nekouří, běsi v ní tutově přímo vybuchují. Možná jsou venku.

Dům je prodchnut vánočním odérem – cukroví, majonéza, františek, rybí vývar, plíseň.

Seběhnu po studených schodech. Opláchnu obličej, řeknu dobrý den.

Florián hledí do hrnku.

„Co je?“ ptám se.

„Volala, že je jí furt špatně, nic to prej není, ale že tam prej zu­stanéé,“ hlásí maminka. „Já tomu taky nerozumim, nemyslete si, chlapcíí… Promiňte, Matýsku, že se ptám takhle před kamarádem – vy jste se ňák nepohodli? To byste neměli, už kvůli tomu děckůů! Máme ten Štědrej déén!“

„To je v pořádku, my za ní zajedeme,“ sype ze sebe kolega. „Buďte bez starosti. Jenom kdybyste byla tak hodná – kde přesně jí najdeme?“

Paní vytrhne list z kalendáře, načrtne klikatou čáru, pár šipek, čtverec s názvem obce, puntík s číslem popisným.

„Musíme se vám ale s něčim svěřit,“ leze z pravdomluvného Floriána. „My měli v noci hroznej hlad a mysleli jsme, že v tom hrnci bylo to ragú, tak jsme si trošku tento…“

Paní propuká v smích. „To snad není možný,“ řehtá se, až se musí opírat rukou o kredenc. „No to je gól, tudletóó! To se tady bude vykládat eště za rók… Tátó, víš, jak to bylo s tim hrncéém? Tátó! Zas už je v trapu, chlap mizerná!“

Doprovází nás ke vrátkům. S rozpačitým úsměvem nám mává utěrkou, z níž se kouří.

„TY – V NOCI NĚKDO CHODIL DOLE PO CHODBĚ,“ POVÍDÁM.

„Baňky táta, von často chodí domu pozdě.“

„Měl na hlavě rytířskou helmu.“

„To je možný, je vyučenej klempíř, momentálně vyrábí brnění pro ňákou stylovou hospodu v Dobrý Vodě.“

„Hele – my nejedeme pro Baňku k těm známejm?“ ptám se.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Má jinýho.“

„Nesmysl.“

„Mám už delší čas podezření, že to tak je. Kdyby chtěla, dá vědět. Ví, že jsme tady. Kde mám, kurva, furt brát na ty alimenty…“

„Silně předbíháš.“

„Protože to už znám.“

„Že by někoho měla?“

„Říká ti něco jméno Dimitr?“

„Ne.“

„Tak na něj bacha! Kontráš, což Baňce imponuje, a má ňáký materiály proti mně, to znamená i proti tobě. A taky je jasný, že to tim nekončí, ale začíná. Znáš jí, jak je důsledná, když si něco umane. Navíc vim, že chystaj ňákou zásadní aféru na vládní úrovni. Kdyby tě ten chlap kontaktoval, vůbec se s nim nebav, to ti radim ne jako fízl, ale jako někdo, kdo tě má celkem rád. Jestli to udělá, okamžitě mi to nahlaš!“

„A co – ty jako myslíš, že je teďka s nim?“

„Nemyslim – vim. Von tu má někde poblíž zděděnej barák.“

„Hm. Proč by nás tam teda ta máma posílala?“

„Chtěla, abysme to konečně rozštípli. A tebe, koukám, sere, že je ve hře někdo novej, viď? Mě taky – a jak! Poněvadž jinak by se časem vrátila k tobě, klidně i s mým dítětem, znáš jí. Ale byli bysme spolu, věděli bysme vo sobě. A najednou se vobjeví ňáká svině a máme po parádě. Kdoví vostatně, jestli je to vůbec moje…“

„Co blbneš – čí by bylo?“

„Co třeba tvoje? Nevěš hlavu, Hanzi, děti jsou radost! Zvlášť když je skoro nevidíš, poněvadž si to matka nepřeje, a jenom cvakáš. Ať tak či vonak, stejně jsi mi za celej muj život nejlíp pohonil brko ty… Žádná před tebou to nedokázala s takovym citem.“

„Co to meleš, vole?“

„Nechtěj tvrdit, že si to nepamatuješ.“

„Fuj tajksl.“

„Poď se vsadit vo láhev, žes mi honil brko.“

„Klidně vo tři.“

„Může bejt bushmills?“

„Pro mě radši daniels.“

„Platí?“

„Platí – kdy a kde to podle tebe bylo?“

„Loni v zimě zrovna na tý Novodvorský. Byls na maděru, já taky, Baňka jakbysmet. Ležela mezi náma, tys po ní šahal, chtěls trtkat, jenže jsi přehmát a vomylem ti v ruce přistálo moje péro. Tak jsi ho ze zvyku pohonil. Já držel, poněvadž jsem napřed myslel, že je to její ruka, no. Máš dobrou techniku – umíš to tak akorát. Chachá – první dobrá zpráva dneska! Mám tři flašky!“

Jedeme vstříc šedým polím, bílé tmě. Kolem silnice tečou obyčejné, okoukané domky naplněné růžovými anděly, aromatickými svíčkami, blikajícími trubicemi, hvězdami, levným štěstím.

NAJEDNOU VÍM, ŽE CHCI BÝT OD TĚCHHLE DVOU, S NIMIŽ JSEM STRÁVIL PÁR SLOŽITÝCH LET, CO NEJDÁL. Od upocených polopravd, podrazů, hlavolamů, od konspiračních křiváren. Od chladné manipulace s cizími vášněmi. Od policejní práce se vztahy. Strhej si játra a vypadni, zní náš úkol. Zůstanou jen ti, kdo si to tu díky našim informacím koupí i s námi.

„Jenže kdo nás rozsoudí?“ nadhodím.

„Taky na to myslím.“

„Nezavoláš jí?“

„Nejde jim telefon, a i kdyby šel, nechce se mi.“

„Ani mně.“

„Vidiš.“

„Vostatně my s ní teď musíme přestat komunikovat úplně – už ani slovo.“

„To si vůbec neumim představit, ti řeknu.“

„No a já asi jo! Proč jsme tam jeli…? Víš, co jsme riskovali?“

„Ne.“

„Buď rád.“

„Sako máš ale dobrý.“

„Připadám si v něm jak Sam Hawkins. Nic – dneska večer jsme v Praze, dáme řízek se salátem a dál se uvidí.“

„Ty máš někoho, kdo na tebe čeká s řízkem?“

„Já myslel, ty že máš – máš dvě ségry, ne? Já bych se případně vnutil jako přidruženej člen.“

„Ségry na mě zívaj. Stavíme se U Milosrdnejch, případně U Holanů – tam řízek budou mít.“

„Tam budou mít zavřeno.“

„Co teda uděláme?“

„Nic. Zazdila nás totálně.“

Míjíme spreji počmáranou sochu partyzána s bezem v náručí.

„A abych pravdu řek,“ dodává, „vůbec se jí nedivim.“