Deštník z Londýna

PODZEMKA ZASTAVUJE UPROSTŘED SKŘÍPĚNÍ. Brzdí, stojí ve tmě. Za okny začouzený cihlový tunel. Nic se neděje. Cestující mlčí, jiní polohlasem rozmlouvají, dalším bziká v uších muzika.

V sekundě, kdy nám promne střeva první vlna tiché paniky, během níž si zkoušíme přiznat, že se něco děje, se ozve interkom: „Dámy a pánové, obávám se, že svému zaměstnavateli těžko vysvětlíte, proč jsme měli takhle dlouhou výluku. Nevím to totiž ani já – váš řidič.“

Bezřasý albín podobný pedofilnímu vrahu ze Stalo se za bílého dne, stojící vedle mě, ze sebe vydá krátký studený řev. Pár lidí se přidá.

„Ostatně ani já to svému šéfovi nevysvětlím, pokud to ovšem dřív nevysvětlí on mně.“

Smích zesílí, tu a tam potlesk.

„Kdyby vás vyhodili za pozdní příchod, přijďte pracovat k nám. Řízení uklidňuje – třeba já jsem klidný, přestože máme už třicet sedm minut zpoždění.“

Albín poulí bezbarvé oči na hodinky. Smích postupně opadá.

Najednou sebou souprava trhne.

„Zdá se, že jedeme,“ chrastí řidičův hlas.

Po delším potácení podzemím vykodrcáme na světlo. Vypadá to, jako bychom zastavili uvnitř věznice – ptačím trusem žíhané zdi, rezavé žebře, kramle, trubky, věnce ostnatých drátů.

Píšu Markovi: Promiň, výluka metra, už jedu.

ODPOVĚDÍ JE MLČENÍ. Vím – tohle nevysvětlím. Uvést se hrubou nedochvilností, zvlášť když dobře vím, jak spěcháme.

Vítáme se pošramoceným úsměvem, vbíháme do nádraží Victoria. Kličkujeme mezi Indy, Afričany, Javánci. Hledáme správný vlak. Sotva vlezeme do dveří, pantograf zasyčí a rozjede se.

Sedneme do kupé. Kolem oken defiluje vnitřní organizmus nádraží. V Temži se odráží mýtická elektrárna Battersea.

Oba zvolna přejdeme do sedativního modu. Kradí si prohlížím katatonicky ztuhlého vyzáblého vodníka. Má toho za sebou, ač o dost mladší, desetkrát víc než já. Chvíli je tady, chvíli v Čechách, občas vyrazí na moře zachraňovat běluhy, fotit velryby, bránit stavbě rybí konzervárny a podobně. Vystudoval v Oxfordu, zestárl v Praze. Britský dril ho vybavil nepřístupnou maskou Iggyho Popa, slovanská krev sklonem k vnitřní nestabilitě. Živí se, jak umí, mimo jiné překládá.

Proto jsme tu – prezentovat překlad mých povídek. Přijedeme, přečteme, ukloníme se a zmizíme.

ZAČÍNÁME SHEFFIELDEM. Proč, netušíme. Dali nám rozpis, jméno kontaktní osoby. Kde a jak na ni narazíme, nevíme.

„Včera jsi přijel?“ prolomí ticho.

„Včera.“

„Poprvý v Londýně?“

„I v Británii.“

„Tvuj dojem?“

„Mám pocit, že to tu znám – jako bych tu prožil dětství.“

„Já ho tu prožil a ten pocit nemám. Cos dělal první den?“

„Hodil bagáž do skříně, přešel přes přechod, vlez do DVD shopu, tam koupil dva svý zamilovaný filmy – Seven a The Usual Suspects.“

„Seven?“

„Názory se různěj, pro mě ho zachraňuje krystalicky dokonalej Kevin Spacey. Má přesně ten pidlovokej nevinnej kukuč, jakej mívaj skutečný psychopati… No, a pak jsem zapad vedle do baru. Tmavá cimra, prostřeno, nikde nikdo. Sotva dosednu, zjeví se křehkej nervní chlápek s vytřeštěnejma vočima. Pivo, říkám. Light or strong? Strong. Dobrý pivo, povidám. Pakistánský, říká hrdě a nese mi, aniž jsem si objednal, brčálově zelený koule s rejží. To je vlastně všechno. Pak jsem dal eště pár piv a vypad do stmívání.“

„Šels někam?“

„Coural jsem kolem Notting Hillu. Viktoriánský barabizny, změť ulic, bzukot, abnormálně přirozený lidi, vrásčitý baby hrdý na svůj věk, japíci jak ze žurnálu, divně tichý party mladejch. Najednou ti stojim před ňákym altánem a bulim. Kdybych aspoň bulel důstojně, jako že mi umřela žena nebo tak, ale já řval jak malej – nudle z nosu, slzy, kozí hekání.“

„Proč?“

„Kdybys mě zabil, nevim. Šla kolem stará zmalovaná rakev v leopar­dím kožichu, v hubě cigáro, narovnala mi límec a řekla větu z druhý lekce: Mohu vám nějak pomoci, pane? Ne, děkuji, já na to, utřel jsem ksicht a šel se vydejchat do parku. Tam vidim pod lampou keř s čistě bílým listím, nikdy jsem nic podobnýho neviděl.“

„Ani já – do parků nechodím.“

„Tak jsem si těch listů pár utrh.“

„Proč jako?“

„Přesně na to se ptala ženská s buřinkou na hlavě a obrovským zadkem v uniformě, co se tam zjevila – proč jim trhám listí? Já na to, že se mi líbí – na památku, do diáře. Koukla na mě, povidá: Wellcome to Kensington Gardens a šla pryč.“

VLAK SE ŠKRÁBE VZHŮRU NA SEVER. Projíždí sveřepě industriálními městy, průmyslovými zónami, rachotivě se stáčí vstříc zamlženým pahorkům. Za oknem náhle poskakují pastviny, živé ploty, kopce, blata, zbytky tvrzí, pokroucené hvozdy.

„Co to bylo za značku, cos pil?“ zajímá Marka.

„Nevim… Normál světlý pivo, snad malinko silnější.“

„Kámoš povídal, že se u Pakošů zjančil normálním pivem tak, že zapomněl, jak se jmenuje. Což nebylo dobrý, protože se ho na to ptal policajt.“

„Jak jako – přijde k tobě na chodníku policajt a ptá se, jak se jme­nuješ?“

„Von ten kámoš cejtil potřebu vylézt na strom, tak to udělal. Chyba byla, že ten strom stál na soukromým pozemku… Děje se něco v Praze?“

„Nemám tušení. Dělal jsem skoro dva roky editora v ženským magazínu.“

„To bych nezmák.“

„Ani já – po půl roce jsem dával pravidelně každý tři neděle výpověď. Šéfredaktorka nebyla schopná najít pitomce, kterej by mě nahradil. Dennodenně přepisovat impotentní dysgrafický žvásty, nic snadnýho.“

„Jaks to vyřešil?“

„Ballantinka v šupleti – základ týhle práce.“

„Ptám se, jaks to zakončil.“

„Rozmlátil jsem židlí tiskárnu.“

„Zabralo to?“

„Jo, dostal jsem jí k náhradě a šel jsem. S výpovědí v kapse utíkám rovnou do lékárny. Prosím magistru, jestli nemá co nejsilnější volně prodejnej detox proti únavě. Ptá se, na jakej typ únavy. Komplexní, povídám, dva roky jsem pracoval v denním kontaktu s lidma, znáte to. Jí spadlo víčko a mně došlo, že vona za tim pultem stojí pětadvacet let. Pověz něco vo sobě.“

„Mám svojí klasickou endogenní depku, jsem rád, že mluvíš.“

Míjíme město, z jehož střech trčí kostelní věž, křivá a špičatá jako turecký handžár.

„Chesterfield,“ podotkne, aniž pohlédne ven. „čtrnáctý století – když to stavěli, vypuknul mor, zedníci i tesaři vymřeli, tak tu věž museli dostavět amatéři.“

„Co ti tak při depresi chybí?“ zajímám se.

„Schopnost žít.“

„Ta mně chybí průběžně.“

„To pak neni deprese, ale normální stav.“

ZPOMALUJEME, BRZDÍME. Hledáme východ z perónu. Chladný deštík čeří hladinu obří fontány chrlící vodu vzhůru – proti dešti.

Chodíme strohými prázdnými ulicemi. Bary jsou buď zavřené, nebo nemají nic k jídlu. Ve všech hrají T. Rex – zbytkem světa dávno zapomenutá kapela. Pouze v jediném zní z reproduktorů:

This is England
what we’re supposed to die for,
this is England
and we’re never gona cry no more.

Za pípou hubený křápek s vyholeným obočím, na nahé hrudi vestu. Obarvené uhlově černé vlasy po pás. Sleduje nás planoucím supím okem, ve tváři nepopsatelně sardonický škleb.

„Koupíš pivko?“ zkouším Marka.

„Jen se cvič – to zvládneš.“

Jdu k pultu.

Křápek mě provrtává otřesně sebejistým pohledem. Od zdi na mě hledí čtyřicátník v buřince, obličej plný ocelových špiček, kruhů, tesáků. Z trubky na stěně syčí pára.

Žádám dvě piva.

Smrťák ve vestě natočí dva mázy husté břečky do obrovských těžkých sklenic. Když je beru, podotkne cosi jako: „Kinda sat isn’t it for ladies, ye, ya.“

This is England, the land of illegal dances,
this is England, land of a thousand stances,
this is England, this knife of Sheffield steel,
this is England, this is how wefeel , duní mi do týla.

„TAKHLE JSEM SI, ČLOVĚČE, PŘEDSTAVOVAL SHEFFIELD,“ PODO­TÝKÁM S NOSEM V PĚNĚ. „Ve snu by mě nenapadlo, že se může představa až tak krejt s realitou. Divně vostrý, přímočarý, ohavný, ale naprosto čarovný místo.“

„Je to tu drsný – recese. Ocelárny jedou, jenže je říděj počítače – spousta lidí na dlažbě. Tady maj navíc, koukám, akorát čipsy a my máme hlad, nemáme?“

„Příšernej.“

„Tak to vypij a jdem.“

Chodíme nazdařbůh mezi kamennými domy. Nízké ulice stoupají, klesají, zahýbají. V průrvách mezi zástavbou se tyčí paneláky, jeřáby. Za městem jsou vidět rozvaliny nějakých hradů či spíš hrádků, kopcovitá rašeliniště. Na nich postávají desítky statných kobyl s hlavami převázanými obrovitými šátky „na babku“ – s cípem přes záda. Nehybných tet s urousanými srstnatými břichy.

„Co tam dělaj?“ ptám se.

„To, co my – sháněj něco k žrádlu.“

CESTOU SE K NÁM S LEDABYLOU SAMOZŘEJMOSTÍ PŘIDRUŽÍ TĚLNATÝ CHLAPÍČEK V GORETEXU, MANŠESTRÁKÁCH A V KULICHU. Čistou češtinou říká, že nás vítá, je rád, že jsme vážili cestu, jedeme ovšem brzo. Čtení se koná až po deváté, tak se zatím můžeme projít, najíst, rozhlédnout, aha, nepředstavil se – Neil Bermel, přednáší zde literaturu, žije tu léta. Pochází z Michiganu, Sheffield upřímně nenávidí, nicméně ho má radši než Michigan. Jestli chceme, tykejme si.

„Kde ses naučil takhle česky?“ zajímáme se.

„Na univerzitě ve Státech. Když se vybíraly volitelný jazyky, češtinu nikdo nechtěl, mně jí bylo ňák líto, tak jsem se jí ujal.“

„V Čechách jsi nebyl?“

„Nikdy, ale s Čechy mluvívám, pár jich tu je – však je uvidíte.“

S tím se s námi prozatím loučí. Utíká namoklým příkrým náměstím k zašlé budově, mizí ve dveřích.

VŠUDE STAŽENÉ ŽALUZIE, ZAVŘENÉ OKENICE. Otevíráme večer, říkají cedule, pokud nějaké jsou. Ve chvíli, když se vzdáváme vší naděje, mineme nízkou halu plnou divokých maleb, světel a gigantických černochů. Ti, co nesedí nad plným tácem, obcházejí líným tanečním krokem samoobslužný pult a přidávají si.

Otevřeme dveře, vyfasujeme účetní lístek, bereme tácy a zapojujeme se do kolotoče. Stiženi amokem sázíme do talířů masové koule, fazole, fazolky, kuřecí křídla, rýži, čočku, fufu, falafel, houby, pečené brambory, kukuřici, čatní a všelijaké kašičky a pasty.

Sedíme a cpeme se. Velcí bratři a sestry kolem nás neuspěchaně sázejí do úst krevety, kývajíce hlavami do rytmu tří odlišných hudeb, valících se ze tří koutů jídelny.

POČÍTÁME, ŽE NA NÁS KROMĚ NEILA A TŘÍ AŽ ČTYŘ STUDENTŮ NEPŘIJDE ANI NOHA. Koho by mohly zajímat ve zlomeném ocelářském srdci Británie dvě kontinentální bledule. Jenže když zpocení a vymrzlí vylezeme na půdu mnohaposchoďového knihkupectví, sedí tam dav.

Otáčíme stránky, mrmláme dialogy. Tu a tam zvýšíme hlas, markýrujeme zápal, jakkoliv je vysilující chrlit zápal do ztracena. Británce je zatraceně těžké rozesmát. Když se, pravda, zasmějí, přidají se na vaši stranu, ale aby k tomu došlo, člověk se zapotí. Přinejhorším si Neil odškrtne položku, my diety, část diváků to vydrží, aha – a část se dokonce směje! Možná sem s tím už přišli, že se pobaví.

Po potlesku nám řeknou, že jsme zváni na večeři. Vedou nás deštěm k hranaté cihlové budově s nápisem Globe Inn.

U stolu kolem nás samí Češi. Univerzitní činitelé, stomatologové, architekti. Rádi by se vrátili domů, pracují tedy, aby si na to vydělali. Jenže čím víc pracují, tím víc otvírají tlamu různé splátky, takže se nejspíš nevrátí.

Plus dva mírně se usmívající Britové, kteří za celý večer neřeknou slovo. S dalším celou dobu zdatně konverzuje Rusanda s tělem jako z oceli. Krásná, že to snad ani není možné. Že je Ruska, se pozná jedině z toho, že jí nevkusně a nahlas ječí mobil.

LOUČÍME SE S MNOHA SLIBY – NAPÍŠEME SI, OZVEME SE, ZŮSTA­NEME V KONTAKTU. Jdeme na hotel. V ledovém dešti skotačí kolem nepěkné žluto-fialovo-růžové fontány houfec dívek v minisukních a v tenkých trikách. Staletími otužilé dcery Yorkshiru oběhnou vodotrysk, zavýsknou, kamsi odběhnou, kvrdlajíce bosými patami v lodičkách. My se choulíme do svrchníků, svetrů, mikin, kulichů, šál.

Dopoledne mě vystřelí z hotelového lůžka brutálně hlasité vřeštění. Zmaten hrábnu po nočním stolku, nic. V prázdném šupleti jediná věc – bible. The fire alarms are tested at 8:30 a. m. every Thursday, čtu na recepci, kde vracím klíč.

Snídáme v přízemí mezi dělníky, kterým při polykání fazolí s párkem nestojí za to sundávat z paličatých hlav oranžové přilby.

OPĚT VLAK. Lavírování mezi zíráním z okna a spánkem. Elektrárna Battersea v pekelném světle západu.

A ZASE LONDÝN. Zásadní rozdíl – všichni všem pořád za všechno děkují. Před spaním znovu zajdu na brčálové kuřecí koule and strong pakistani. Opět jsem jediný host – nade mnou vartuje týž vykulený fragilní chlapík. Zubí se a přihlíží, jak jím.

„Počasí špatné,“ nadhodí, „ale vzhledem k roční době – dobré.“

„U nás v Evropě se počasí nemění.“

„Nemůžu věřit vašim slovům, pane.“

„No – je sice zima, prší, pak zase trochu světla, mlhy, ale pořád tak nějak stejně.“

„Naše počasí vás nenudí?“

„Naopak – je živé, oceánské, čerstvé.“

„Možná málo slunce?“

„U nás nemáme žádné.“

„Euro – špatná měna,“ zkusí další téma. „Nakoupil jsem hromadu eur, měl jsem jet za příbuznými na kontinent. Pak z toho sešlo, tak jsem je druhý den prodal ve stejné bance a představte si – prodělal jsem čtyři stovky.“

„To je i u nás běžné.“

„Evropa špatná.“

„Británie lepší?“

„Taky špatná, naštěstí. Vy to tu máte rád?“

„Nelze říct – jsem tu poprvé.“

„U vás doma to máte rád?“

„Nijak zvlášť.“

„Nikde to nestojí za nic. Spojené národy – co zařídí Spojené národy?“

„Pošlou pár bagrů, lhostejných úředníků a stroj na úpravu vody.“

„Vidíte. Dá si pán ještě pivo?“

„Ano, díky.“

„Dobré, pravda?“

„Nejlepší, co jsem kdy pil.“

„Jménem podniku děkuji. Koncentrace finanční moci, mimochodem – extrémně špatná věc.“

„Asi.“

„Obří korporace nevadí – ty živí spoustu lidí. Na světě ale pár bank, které řídí globální ekonomiku. Zničit jakýkoliv stát – žádný problém. Exportovat bídu – žádný problém. S radostí si počkám, až se to tu rozpadne.“

„Co pak – vrátíte se domů?“

„Ó, to ne, já jsem doma tady. Obávám se, že dnes bude chladno, pozítří má údajně přijít mírné oteplení. Ještě strong?“

NÁSLEDUJÍCÍ DEN ČTEME V SOHO. Děkujeme divákům, že přišli, oni děkují, že jsme hodinu klapali zobákem. Vznášejí otázky, za které jim děkujeme, načež nám děkují za odpovědi.

Zvedáme se a spěcháme s Markem v čele na drink. Takhle ho znám – týdny se bolestně kření, háklivý na každé slůvko, a jednou za kvartál v něm vybuchnou valkýry. Nezemsky snadno navazuje řeč. S úšklebkem fanatika předčítá kdekomu, kdo se namane, z knihy svého srdce. Nelže – nemá to zapotřebí. Lusknutím prstů zařizuje nečekané konjunkce. Jednou do mě za svítání v Krásově ulici zavěsil k zbláznění úhlednou Japonečku s tím, ať mě následuje. Zanechal jsem ji v blikající tlamě kasina na Jiřáku, koupil jí drink a utekl.

Ulici bičuje vydatný liják, což nikomu nevadí. Marek mě táhne davem a křičí do přívalu vod: „Támhle je ten dvě stě let starej lokál, co jsem ti slíbil ukázat! Chci, abys poznal Rodyho, irskýho barmana… Pokaždý mi napočítá třetinu toho, co jsem vypil, tak mu podle možností nechávám dýška. Kamarádství mezi sezónním alkáčem a barmanem je obchodní vztah, ne?“

Z DRUHÉ STRANY S NÁMI DRŽÍ KROK JEHO MÁMA. Sedáme do naprásknutého baru, hledáme flek, srážíme stoly.

Markova máma se protlačuje mezi nahuštěnými těly, v rukou šest sklenic. Přišoupne si židli ke mně, věcně hovoří: „Náš Marek pije, nerada to vidím, já jsem ovšem poslední, kdo by mu to moh vyčítat. Vy jste kdo? Jó, vím, četla jsem Markův překlad. Jste tu poprvé? To je rošambo, panečku – viďte? Já bych bez toho bince nemohla bejt, proto jsem tu zůstala.“

„Jsem tu šestej den,“ říkám, „ale jak to vidím, kdybych si moh vybrat, už bych z toho bince tady taky nejradši neodjel.“

„My neměli na vybranou, no, ale zvykla jsem si, jsem tu třicet let. Ideální to tu není – kde je? Otázka spíš zní, jestli má taková existence ňákej smysl, případně hodnotu. I tohle moje velký dítě od rána do večera maká, což jsem si u něj nikdy nedokázala představit… Ne že bych ho měla čas sledovat, taky se nezastavím. Dřív to šlo, ale poslední léta… Co vy – jste Pražák?“

„Jsem.“

„Loni jsem tam na skok byla, hm – jak bych to řekla… Londýn ještě jakž takž dejchá, kdežto Praha se dusí.“

Její příjmení se mi náhle v duchu spojí se jménem tichého mládence, s nímž jsem se kdysi párkrát povrchně minul. Vyšly mu nějaké texty, novely, do Prahy se vrátil v roce 1991, o pár let později se vrhl v Divoké Šárce ze skály. Najednou mi to dává smysl. Marek mluvívá o bráchovi-disidentovi, co zmizel. Archivuje bratrovy nevyprané trenky, trika, aby s ním neztratil genetický kontakt.

KRÁČÍM PODÉL DLOUHATÁNSKÉ CIHLOVÉ BUDOVY BEZ OKEN. Galerie, jatka, depo, tak něco. Ocitl jsem se sám venku, aniž vím proč. Buď jsem se slušně rozloučil, nebo se vypařil s použitím nějaké výmluvy, případně vzal roha bez loučení. Nejspíš jsem ale tak dlouho bloudil lokálem, až mě prostě vyplivl. V natřískaném labyrintu plném kójí, kukaní, sloupů, hovořících tváří a vycpaných mečounů bylo stále těžší znovu najít stůl, kde sedíme.

Strohá průmyslová ulice ústí do užší, ta do ještě užší a ta končí v lese. Není to les, jen enormně ponurý parčík vprostřed půlkulatého náměstí. Neprostupný trs stromů a keřů potažených břeč­ťanem.

BUCH – NARAZÍ DO MĚ ŽENSKÁ. Celým tělem. Zarazí mi nos do ramene. Vzlyká mi do šály, líže krk, hučí nějaké kletby, prosby, brečí na plný plyn. Nejspíš jsem první nárazník. Jedno kdo – stačí, že nesmrdím, nepotácím se, neblábolím. Opírá se o mě plnou vahou. Ruce jí visí podél těla. Kdybych uhnul, švihne sebou na zem. Temně mi bulí do límce. Je bez sebe žalem.

Držím ji zlehýnka kolem ramen. Zápletka až buninovsko-jerofejevská. Nestačil jsem ani zahlédnout její obličej.

Kus viny na její situaci nesu, ne že ne. Kolika duším jsem ublížil a ony takhle nebo jinak vyšilovaly, zatímco já v klidu chroupal kešu ořechy. Někoho sejmout – žádný problém. Stačí ztratit sílu sdělit v pravou chvíli skutečný důvod, proč odcházím.

Odstrčí mě od sebe. Poďobaná čtyřicítka v zelené čapce. I’m sorry, říká a roztírá si po obličeji řasenku. Úpěnlivě mi cosi vysvětluje. Před chvílí s někým mluvila, na něco se ho ptala, prosila ho, ať s ní mluví. Čtrnáct let, opakuje a drkotá jí brada, celých čtrnáct let! Co mám teď dělat?

Kroutím hlavou, že nevím.

Zapomeňte na mě, brečí a odstrčí mě od sebe, děkuju.

Stíny větví se třepetají na dlažbě. Buninovi by to hodilo melancholicky vykořeněnou črtu, ale po pravdě tady trčím jako opilý čurák z Jerofejeva. Všichni, s nimiž jsem byl úžeji spjat, vysmahli z mého života jednou provždy. A ti, co zbyli, jsou jako já – křísnutí hajdamáci, co si zvykli vyzářit jednorázovou porci řachandy a zmizet noční tramvají do ticha.

POSLEDNÍ VEČER SEDÍME PŘED ČTYŘMI DESÍTKAMI LIDÍ, CO NÁS BŮHVÍJAK NAŠLI V DOKONALE ZASTRČENÉM KNIHKUPECTVÍ POBLÍŽ CHARING CROSS ROAD. Jakmile skončíme, míříme jako jeden člověk po schodech dolů do nějakého klubu.

Po prvních guinnessech mizí má neschopnost bavit se s kýmkoliv o čemkoliv. Moje řídká pidgin je po týdnu mlácení slámy ještě řidší. Recykluju nějakých čtyřicet slov a frází odchycených z filmů, což mi nijak nebere chuť k hovoru. Směji se s ostatními dobré tři minuty, aniž vím čemu.

Uprostřed vřavy si připíjím s nevídaně rozložitou černou paní. Kamkoliv otočí hlavu, pohne se jako protizávaží vzad protažený desetikilový drdol barvy mědi. Vštěpuje mi, že je z Jamajky, ale nepatří k Jamajčanům, co se tu cítí jako Jamajčani a podle toho se chovají. Žaluje, že otec jejího dítěte nemá dobrou karmu, protože ho posedl běs. Běs že by sám o sobě nevadil, kdyby měl šťávu, jenže ten jeho ho akorát nutí dekovat se. Že ji na šestnáctý pokus nepřijali na uměleckou školu. Přitom žije uměním a nefláká to – praktikuje ho pořád.

Během řeči črtá do skicáku portréty přítomných. Základ tvoří zuřivě namaštěná pastelová kobliha obklopená elektricky oranžovým jiskřením, nad nímž poskakují ostře zelené otazníky.

„Proč ty otazníky?“ tážu se.

„Přece ho chvíli sledujte – vůbec neví, která bije, s každým souhlasí. Snažím se být přesná, víte, zachytit toho kterého chudáka pravdivě. Móóóžná teda dělám chybu, že jsem přesná až moc!“

„Přesnost v něčem bývá vyvážená nepřesností v něčem jiném,“ říkám.

„To mi ani nepřipomínejte – musela bych mluvit zase o sobě.“

„Mluvte.“

„Spíš vás zkusím nakreslit. Seďte, hlavu malinko doleva, čas letí. Svět se chová jako pavouk – vstříkne do vás trávicí šťávy, počká třicet let a pak vás vypije jako jahodu.“

VLEVO SE HRBÍ NAD STOLNÍ DESKOU NENÁPADNÝ CHLAPÍK V HUBERTUSU A KŠILTOVCE. Baví se s džentlmenem proti sobě, usrkává víno. Moc toho nenamluví, spíš poslouchá. Nevtíravě se usmívá.

Úporně mi kohosi připomíná. Působí, jako by byl tak trochu tady a zároveň tak trochu jinde, případně vůbec nikde.

„Tamten chlápek je neskutečně podobnej Kevinu Spaceymu,“ hlásím po straně zády sedícímu Markovi.

„To je von, von sem chodívá,“ zní odpověď.

Kevin dopíjí, zvedá se, odchází. Druhý hned po něm. Na prázdném stole dvě vinné sklenky.

„Jasná věc,“ utrousí Jamajčanka, zatímco mastí další portrét. „Ty prostě z nějakýho důvodu chceš sklenici, ze který pil. Někomu jí asi věnuješ a on ti to nebude věřit, poněvadž jsi duše prolhaná. Chceš jí?“

„Co já vím.“

„Stačí, že vím já.“

Zvedá se, odplouvá na toaletu. Na zpáteční cestě graciézním pohybem stopí sklenici, kecne do sesle, pod stolkem mi ji podá. Pečlivě v ubrousku. Nepochybuje o tom, že ji chci včetně papilárních otisků. Plus by možná nerada přidala svoje. Strkám sklo do kapsy kabátu visícího přes opěradlo.

Po čtvrthodince mi daruje moji podobiznu – hořícího beduína. „Ještě moment,“ říká, shrábne z vedlejšího stolu brandy, vcucne, plivne na papír, škrtne sirkou, zapálí, plácnutím dlaně zadusí. It’s best to die when you can, namastí dolů místo podpisu.

ŽELEZNIČNÍ PŘÍPOJ KLOUŽE PŘEDMĚSTÍMI K LETIŠTI. Den, kdy se člověk odněkud vrací do místa, kde žije, mívá specifickou pachuť. Čím blíž k domovu, tím víc je všechno přiboudlé, zabedněné, cizí, respektive až moc dobře známé.

Tentokrát to přebiju kouskem, který si pustím okamžitě po příjezdu. Filmem o tom, co je, jak vzniká, jak funguje a k čemu slouží informace – The Usual Suspects.

„VEZETE S SEBOU NĚCO, CO JSTE PŘI PŘÍJEZDU NEMĚL?“ PTÁ SE NEPŘÍJEMNĚ STRIKTNÍ LETIŠTNÍ ZAMĚSTNANEC S RUKOU NA MÉ CESTOVNÍ KABELE. Vpravo u stěny stojí strohý pihovatý panáček s bledou panenkou v nažehlených uniformách, on i ona na řemeni samopal. Zřejmě nějaké opatření, ohrožení, pohotovost.

„Just an umbrella,“ říkám, „prodal mi ho taxíkář.“

„Show me please.“

Předvádím deštník.

„V pořádku. Nic víc?“

„A dvě DVD.“

„Jaká DVD?“

„The Ususal Suspects and Seven, mám je ukázat?“

„Není třeba, můžete jít,“ říká, tiskne knoflík a posílá mou bagáž skrz gumovou plentu do zákulisí.

Jdu rád. Upatlanou sklenku se zaschlou sedlinou, pečlivě zabalenou do portrétu ohořelého beduína a změti propoceného spodního prádla, bych těžko vysvětloval.