Monolog

 I normální vnímání jest vlastně ilusí. I při normálním vnímání jsou daleko více účastni subjektivní činitelé, než bychom byli ochotni připustit. Avšak zvláště pathologie nám přesvědčivě ukazuje, že skutečnost prostě pasivně nevidíme, neslyšíme, nýbrž že ji svými vjemy teprve sami tvoříme.

Doc. MUDr. Svetozar Nevole

STOJÍŠ VE FRONTĚ U ZAŽLOUTLÝCH OKACHLÍKOVANÝCH POKLA­DEN NA MASARYČCE. Opřen o pultík vedlejší zavřené kasy postává zavalitý strýko v klobouku a v saku přes třílampasovou teplákovou soupravu. Nádražní plivník. K naprosté dokonalosti mu chybí jen sirka mezi zuby. Přicházejí dva cyklisté, loví v hi-tech overalech drobné, převracejí naruby nepraktické šustivé kapsičky. Jednomu vypadne padesátka.

Cink – strýko sleduje kutálející se minci. A aj – stáčí starostlivý zrak přesně opačným směrem, než platidlo zaběhlo. Ještě si malinko přidřepne, jako že ji vidí.

Vyznavači zdravého stylu zachytí jeho pohled. Úporně hledají minci v daném sektoru. Pátrají v zaplivaných zákoutích. Načež odkvačí halou s cvrkajícími bicykly pryč – čas nastupovat.

Strýko v klidu vyčkává. Není si jist tebou – všiml si, že šmíruješ. Až když máš zaplaceno a odcházíš, vydá se s kocouří nonšalancí pro úlovek.

Nastoupíš do poloprázdné přetopené soupravy, shodíš bundu, usedneš.

ULIČKOU CHVÁTÁ ŽENA STŘEDNÍHO VĚKU. Není na ní nic zvláštního. Černý kabátek, tabáková klokanka, rozčepýřené odbarvené hnízdo, oči jako baterky. Jakmile tě zmerčí, žuchne bez okolků do sedadla naproti tobě.

„Delší čas jsme se neviděli,“ spustí, „příčina je zřejmá a pořád stejná – děsně moc práce… Důvodem, proč vám musim sdělit následující věty, je, že jinak nemám komu… Doma by si ťukali na čelo a kámoška, která by aspoň z deseti procent pochopila mý stavy, je daleko za hranicema, hlavu plnou svejch starostí. Mimo jiný denně jezdí sto třicet kiláků z roboty do roboty, k tomu má doma mužskýho, co je spíš na golf s blonďákama.

Zkusila jsem včera vypálit červa, ale nezabralo to. Je to ve mně jak majzlík v pařezu. Abyste mě pochopil, musím nejdřív vylíčit všecky komponenty… Podotýkám, že makám v takovým tempu jako nikdy, vracím se každej den v devět, někdy taky v půl jedenáctý. Když mám noční, tak ráno v šest a hned do domácího provozu. Dneska je výjimka, dostala jsem volníčko…

Topěj nám tu jak blázni – fúú! Divíte se asi, že si nesundám kabát – mám poštěkanou termodynamiku…“

JEDETE KROKEM, ŽENA HOVOŘÍ. Vlevo se míhají karlínské pavlače, peřiny v oknech, útulně zavšivené dvorky. Načež se otevře vybouraná pláň před Palmovkou, z níž trčí pár roztodivně pokroucených, vesměs nedostavěných architektonických výkřiků. For sale, vlaje na většině z nich. Následuje zašlá koule libeňského plynojemu, objekt pro pamětníky.

CITY ELEFANT NABÍRÁ TEMPO. „No co, vezmu to popořadě,“ říká spolucestující. „Pondělí – umřel Macháček z papírnictví dole v baráku, což byl první člověk v Jirnech, já jsem původně z Jiren, kterej mě začal zdravit. Infarkt. Poslala jsem mu aspoň kytku a klepala se mi brada.

Úterý – po třech letech, co je náš byt nově opravenej a vyhnanej do půdy, pánové dovedové zjistili, že nemáme komín. Ne že nefunkční – vůbec žádnej! Což je maličko potíž, protože všechno jede na plynovej kotel, kterej máme slavně vystavenej v chodbě. Léta nám bylo divný, že furt zhasíná, tak jsme dali novej, a člověče – zhasínal taky! Tak prej, hmm – nemáte komín! Nemáme – to jsme teda nevyřešili, ale já si vás eště dám, kretény!

Středa – jak jsem vám říkala minule, před rokem a půl se mi začalo podělávat tělo. Když mi vyndávali ledvinu, vypil Antonín láhev vzácný hruškovice na znamení, že se mnou soucejtí. Pár dní nato se mi utrhla sítnice, přišili jí, naprali mi do bulvy gel a mám prej bejt ráda, že vás všecky vidim v rosolu. Čemu se říká voko, to je vlastně mozek! Že ho máte, vám dojde, až když místo svejch nejbližších vidíte fialovej flek.

No, a ve středu dopoledne mi muj zubař povídá: Tyhle tři ven okamžitě a tyhle tři za tejden! Nemám prej vápník. Super. Naštěstí má šikovný ruce, takže to nebolelo. Budeme teda pokračovat v projektu na přestavbu mojí huby včetně rozpočtu. Syneček je natěšenej, že budu mít zlatý, protože by se mu líbilo mít mámu se zlatym úsměvem.

Čtvrtek – v práci se posralo, co mohlo. Všichni jsou debilové, mě nevyjímajíc. Večer se zhroutím, rupne mi kotel – bulím. To je můj normální ventil co čtrnáct dní, takže klid…

Jen tak pro dokreslení – mýmu Antonínovi předloni spadla imunita a vypadaly mu vlasy, proč asi, když žije v klimatu, který následně popíšu,“ říká a kouše přitom tatranku, kterou odněkud vytáhla.

NASLOUCHÁŠ, POTŘÁSÁŠ HLAVOU, KRČÍŠ RAMENY. Na cokoliv se vyptávat či zkusit přiložit vlastní řeč je zhola marné.

„Pátek byl výživnej! Dozvídám se jako vždy se zpožděním, nebejvám zastižitelným obyvatelem domu, že soused odvedle spolykal pilule, což je pitomý, protože měli s tou svojí ženou fakt pěknej vztah. Ruplo mu v kouli – maniodeprese. Odpoledne přichází tchýně a uklidňuje mě, že to není první případ v našem domě. Před časem lidem pod náma skočil kluk z okna, nikdo neví proč. Zrovna jako ta Foukalová, jenže ta to přežila. Jaká Foukalová? ptám se tchýně… No ta nad náma, manžel jí zamknul dveře, když šla z hospody – chlastá ligu a pravidelně dělá v baráku bugr. Nebylo to poprvý, co jí nepustil do bytu, často spávala v kočárkárně. Tentokrát se ale zatvrdila, vzala to oknem z chodby přes balkón a šup dolů z druhýho patra… Sdrátovali jí a chodí o berlích, což je z jejího pohledu úspěch, protože je našrot denně – berle jí dodávaj zásadním způsobem stabilitu.

Dál – tejden po tom, co spadla z balkónu, jel její syn, takovej vysmaženej chudák, někam škodovkou s kámošema, v zatáčce pod kopcem je to ňák hodilo proti sobě, dva se sčutli hlavama. Když se probudil z kómatu, octnul se mentálně na tříletým dítěti, což se podle doktorů nemá zlepšit. Krása, vopravdu! Večer jsem šla vypálit zmíněnýho červa a potkala jsem švagra týhle paní, shodou okolností otce jedný známý, kterej před nedávnem vystřílel dvě hospody – nádor v hlavě. Tak jsem měla trochu hrachy, na mě se tyhle věci lepěj.

Když jsem se s myšlenkou, že je ten náš barák prokletej, svěřila Antonínovi, tak prej, že vím jenom zlomek toho, co se v něm už stalo. Třeba v našem bytě bydlel původně člověk, kterej honil se sekyrkou svýho tátu po baráku. Příčina? Seděli večer u televize, když mladej zjistil, že se jeho otec mění. Hned se podobal domovníkovi, hned vedoucímu instalatérskejch potřeb zezdola, pak primáři Nešporovi v pořadu v tý telce, potom zas premiérovi, co byl ve zprávách.“

„Heh,“ podotkneš, rozepínaje zip flísky.

„ANO,“ SOUHLASÍ. „Taky mi to přišlo dřív zábavný, ale dneska toho mám plný kecky. Jsem vyčerpaná z práce – katastrální úřad – a potřebuju, aby po návratu z drtičky všechno šlapalo v rozumnejch mezích, což se neděje… Fjú, to je vedro, asi se přece jenom svlíknu,“ shazuje kabát.

Průvodčí – vychrtlý uhrovitý blondýn s copem razítkuje jízdenky

„Abyste byl v obraze,“ zvyšuje hlas žena za jeho zády a naklání se, „musím dodat, že tenhle barák má pouhý tři patra a na každým jsou v průměru tři byty, takže asi tušíte, že mám co do činění s bláznama… V druhým patře, kde se nejvíc dějou tyhle hrůzy, bydlej ještě dvě rodiny, který vám musím vylíčit. Běgusovi a Adamčíkovi, což je vlastně jen paní Adamčíková se všema dětma a jejich dětma, dohromady jich tam v garsonce bydlí jedenáct – nepřeháním! Doma uzavíráme sázky, kdy zase přibude další jméno na schránce.

No ale k těmhle lidem – stalo se před časem, že Běgusová jela do lázní a kladla na srdce svý kámarádce Adamčíkový, aby jí dávala na starýho pozor. Ta to vzala poctivě a po čase se narodil další Adamčík. Tím přátelství skončilo a Běgus byl odeslán do horoucích řití… Občas je v domě kapánek dusno, poněvadž tyhle dva byty maj společnej záchod na chodbě. Ano, v jednadvacátým století, hú… Jenže i na pani Adamčíkový to zanechalo následky – úplně zanevřela na mužský plémě. Přestala se malovat, nechala se ostříhat na ježka a zaměstnat na nádraží, kde váží balíky. Voblečená chodí jako chlap, většinou v montérkách. Že je to Adamčíková, jsem zjistila až po pár měsících, co mě pravidelně zdravil neznámej dělňas – tak se změnila… Prostě to vypadá, že se toho baráku začínám bát! Takže co – jsem zralá na kazajku? Respektive co mám udělat, abych se do ní nedostala? Pít nechci, jsem potom jako mátoha a v jednom kuse potřebuju jíst maso…“

MÍJÍTE POČERNICKÝ RYBNÍK. Zmrzlým rákosím obklopenou rozsáhlou mělkou louži. Podél břehu postávají ve vodě volavky, černou hladinou pádluje potápka roháč. Kdesi tady pod tratí je místo, kde na tebe poprvé spolužačka vystrčila nečekaně těžké cecíky. Tys jí hleděl úporně do očí a tím sis ji nedopatřením získal.

SOUPRAVA ZPOMALUJE. Žena nahazuje svršky. Přehrabuje se v kabele. Nepřestává mluvit: „Dál – minulej tejden mně volal Antonín ráno v sedum, seděla jsem zrovna po noční jako doprovod s příbuznejma na gama noži. Tam naštěstí nebyl signál, ale když jsem vylezla, zvednu to a: Jsem tady ve špitále, nemoh jsem se hnout, vypadalo to na infarkt, promiň… Tak se zvednu a jdu o patro vejš, tam Antonín, natočili mu EKG a nic mu není, ale má tři járy medicíny, tak to nebere lehce – předtím dva dny chlastal. Kupodivu jsem se ani nevyděsila, znám to od svýho bráchy, taky ho odvezli z práce v tomhle stavu, ale ten se z toho hůř dostával. Musel delší čas polykat to svinstvo na úzkosti a hledat si novej flek. I vy hoši uchlastaný – cos váma?“

„Takže jste obsypaná rodinou – to máte fajn,“ říkáš.

„Obsypaná jsem, ale jestli to mám fajn? Taky potřebuju vobčas vydechnout. Třeba Vánoce se chystám bojkotovat, jak to pude. Cukroví ano, salát ano, a pak se budu modlit, aby místní bar otevřel v jedenáct – kamarádky budou čekat… Malá vsuvka – mezi nima sousedka Marie, co si namlouvá, že je čarodějka, furt vidí aury a hlavně nemoci – kdo vo to stojí, poslouchat vo metastázách, viďte? Zvlášť když to většinou je pravda. Ale patří to k ní, tak jí tak berem… Tak ta chtěla letos kolem Velikonoc upravit ve svým baráku duchovní rozměr, dala teda do vany hořící svíčky a šla na kafe. Když se vrátila, bylo po všem – chytla plastová vana, vzplanul závěs, vybuchovaly spreje, vokno vytlučený, z něj se valil hustej kouř. Ten zmerčil soused z druhý strany, zavolal hasiče a ty jí vyplavili dům. Konec vsuvky… Mimochodem, trpaslík nemá rád návštěvy, pokaždý je rychle vypudí…“

„Kdo je trpaslík?“ ptáš se.

„Muj malej syneček, dítě nešťastný, kdo jinej… Nemá rád návštěvy, ale sousedka Marie je výjimka. Tuhle přišla na návštěvu, povídám jí bacha, dítě je parchant zlobivej! A trpaslík k ní šel, aniž stihla otevřít hubu, dal jí hlavu na koleno, řek tebe mám rád, nikam nechoď, a… nevim, jak to popsat… jí jakoby začal svádět, svlíkal si triko, ukazoval svaly. Antonín se smál nahlas, to je u něj výjimečný… Ano – mám chlapa, kterýho bych nedala za nic, ačkoliv ho obec má za magora, připadá jim jinej. Jak by ne, když je schizoid. Ulita – základ života. Růžky vystrčí, jenom když je nablízku možnost dát si nenápadnýho frťana. Netušila jsem, že já, odjakživa společenský stvoření, budu jednou řešit tohle. No asi právě proto, takže tak… Kam vy vlastně jezdíváte?“

„Za sestřenkou,“ řekneš. „Má barák v Poříčanech. Na starý kolena nás začalo bavit si povídat.“

„Jak to děláte?“

„Koupím tak jednou za čtrnáct dní dvě flašky vína, vona upeče kubu, mazlavej koláč nebo štrúdl, sedneme ke krbovejm kamnům a…“

„DOBRÝ! TO MI POVÍTE PŘÍŠTĚ – BĚŽIM,“ TŘEPE NETRPĚLIVĚ RUKOU. „Dyť se tu potkáváme skoro pořád! To je drncání, že taky neopravěj ty koleje – fuj! Tak vás zdravím a někdy přiště-e, jak zpívá Katapult! Děkuju, že jste zase vyslechnul muj monolog! Mám kolem sebe víc lidí, než bych chtěla, ale s nikym neni řeč… Už se vopakuju – nazdar! Eště než zmizim – taky trpíte pocitem, že jsme bez šance?“

„Ani ne,“ odpovídáš.

„Sláva – aspoň někdo normální!“

Vyběhne z vlaku, spěchá po betonovém perónu, až jí nadskakuje ofina. Nestihl jsi říct ani sbohem – jako obvykle.

Elefant se rozjíždí, nabírá rychlost. Vzápětí zase brzdí – Klánovice. Okopané příměstské nádražíčko, kam tě vodil děda, když ti byly čtyři. Seděli jste na lavičce, děda kašlal, kouřil, pohvizdoval si populární melodie, a když jel kolem nákladní vlak, počítali jste uprostřed děsného lomozu vagóny. Byla to vaše oblíbená kratochvíle. Dávali jste přednost cisternám – byly zvláštně neosobní. Děda říkal cisternovým vlakům hadi. Jede had, říkal.

MÁŠ ČTVRT HODINKY K DOBRU, ABYS VYŘÍDIL TEXTOVÉ ZPRÁVY. Vy tasíš telefon. Nikdo nic nechce. Koukneš, co máš s sebou ke čtení: MUDr. Svetozar Nevole – O smyslových ilusích. Otevřeš, přečteš odstavec, zavřeš, zasuneš brožuru zpět. Opřeš se, hledíš ven. Jazyky jinovatky v polích, kontejnery, silnice. Takhle nanicovatou krajinu aby pohledal.