Hovězí kostky

PODSVÍCENÝ CHRÁM SVATÉ LUDMILY SRŠÍ VŠEMI SVÝMI ŠPICEMI, MEZIŠPICEMI, PODŠPICEMI A ŠPIČATÝMI VIKÝŘI K NEBESŮM. Socha dívky na trávníku vypouští bronzového holuba. Pětikilový pták se jen jakoby nedopatřením dotýká hranou ocasu její dlaně. Opodál trčí budka na muří noze, kde bába prodává párky v rohlíku, ať s dijonskou, křenovou, kremžskou či plnotučnou, vše za dvacku a přes den.

Teď je noc. Vytrvalý drobný deštík smáčí náměstí.

Držíš deštník, sleduješ lidi na zastávce osvětlené scroll-lighty. Nejpřijatelnější je opilý Rusák, beze studu obcházející občany s potřebou aspoň minimálního kontaktu. Celým srdcem hledá blízkou bytost. Nedá ti to – zasalutuješ mu.

Okamžitě se přilepí: „Nevíš, co tady chci?“

Školní ruština v tvém mozku odpoví: „Pravděpodobně někam jedeš.“

„Někam jedu – víš, žes to trefil?“

„Sláva ti,“ odvětíš, „hlavně že víš kam.“

„Vím,“ zesmutní, „jenže nevím, jestli nejedu pozdě. Nejedu!“ roz­křikne se vzápětí, „jedu na Výtoň! Tam mě čekají! Jenže nevím kudy,“ zmalomyslní, pak opět dostane kuráž: „Já tam dojedu!“

„Běž na protější zastávku,“ radíš.

„Jedině když mě doprovodíš.“

Proč ne, říkáš si, to stihneš.

„Chleba!“ opírá se ti zpocenou lebkou o čelo, prská ti přímo do huby.

„Chleba,“ souhlasíš, vlastně ti ten dobytek ani nevadí.

„Bochník chleba – někdy se tváří, že ví víc než ty! Che – rozumíš!“ líbá ti zničehonic hřbet ruky. „Ty nejsi jejich, ty seš náš! Odkud jsi?“

„Odtud,“ říkáš.

„Lžeš – směješ se! Tady se nikdo nesměje, kde ses narodil?“

„V Praze, kde ty?“

„Glo, glo, glo,“ řekne.

„Russkij,“ napovíš mu.

Přestane ti líbat ruku, zbrunátní: „Ně Russkij! Ukrajina! Ukrajina!“

„Aha – Ukrajinec,“ zopakuješ po něm.

„Ně Ukrajiněc,“ řve na tebe, rve ti z ruky paraple, cloumá s tebou, skřípe ti zuby těsně u ksichtu. „Ja Zakarpatskaja Rus!“

Bliká mu mobil za šest tisíc, vejrá zblízka do displeje. Zpod saka mu svítí vyšívaná košile, hranaté polobotky se lesknou. Zve tě na mejdan, teď a tady. „Pojď se mnou! Pojď – musíš! Kam spěcháš? K čemu spěchat? Jedem! Zatancujem si!“

„Seru na to, nezlob se,“ říkáš mu, „nebaví mě chlastat.“

„Jak – nebaví? Buď seš v prdeli, proto chlastáš, nebo ses z tý prdele vyhrabal a chlastáš od radosti – není co řešit!“

„Nejedu, izvini.“

„Tak mi dej telefon, zavolám ti! Ještě dneska – dneska!“

„Jak se jmenuješ?“ chce vědět, řekneš Petr Hlavatý. Obratem ti diktuje svoje číslo on: 608, vósem, děveť, peť. Kontroluje, jestli sis ho zapsal. Zapisuješ, poněvadž je to vylízaný pračurák – příbuzná duše. Čistá tak, jak tenhle typ umí být. Políbí, pozve, nakrmí, zabije, popláče si.

Žádá tě, abys přísahal. Přísaháš, proč ne.

Opět se o tebe opře čelem. Tlačí, jako by se chtěl silou vůle provrtat do tvého frontálního laloku. Po kolejích se řítí reflexními barvami zářící vůz záchranné služby. Někoho vezou. Hned za ním vůz městské policie.

TLAK LEBEČNÍCH KOSTÍ NÁHLE POVOLÍ. Ještě tě plácne po rameni a je fuč. Stojíš, opíráš se o deštník. Už jenom drobně krápe. Čekáš, nespěcháš. Až spoj dorazí, dorazí.

Z klubka lidí, k nimž chováš tajnou nechuť, protože se chovají přesně jako ty, když ti bylo pětadvacet, se zničehonic vyloupne známý obličej.

Přistoupí k tobě a hovoří: „Zdar, to je náhoda – nechtěl jsem takhle pozdě votravovat, byl bych ti zavolal zejtra… Jedu přespat ke známýmu.“

„Nazdar, avatare,“ povídáš. „Kde se tu bereš?“

„Ále – tranzit,“ mávne rukou.

„Máš čas?“

„Mám.“

„Nedáme někde kafe?“

„Rozhodně dejme,“ kývá.

„Kde ale?“ točíš se jako straka na komíně. „Co to vzít Americkou k Bla­touchu, tam bude zavřeno, takže pak spodem Grébovkou do Vršovic, tam bujej noční bary jak prašivky po dešti, někde se chytnem.“

„Nejsou rychlejší rovnou ty Vršovice?“

„Jsou, poď.“

Vaše boty mlaskají na mokré dlažbě. Kolem lamp se chvějí duhové sféry. Noční větřík setřásá ze ztěžklých větví kapky.

„Jak dlouho se zdržíš?“ ptáš se.

„Pozejtří ráno musim bejt na letišti.“

„Někam zas prcháš.“

„Víceméně.“

„Před čim?“

„Támhle je, hele, ňáká kafetérie – zkusíme jí?“

VSTUPUJETE DO ZAČOUZENÉ MÍSTNOSTI, KDE PANUJE HUTNÝ PROVOZ. Dým je nasycen pachem zmoklé psinky, deodorantů, těkavých alkoholů. Stolky praskají pod lokty lomozících mazáků.

Nasoukáte se vestoje k baru.

„Dvakrát malý silný preso, tim myslíme pikolo, a dvě blended scotch,“ střelí mladší z vás po tělnaté servírce ve fosforeskující kšiltovce s nápisem Russian Planes, z níž vzadu trčí umaštěný ohůnek.

Srkáte kávu, hledíte před sebe.

„Minulej tejden se u mě stavil známej, že vyrazíme na šouračku, zrovna sem ke Grébovce,“ zahajuješ. „Zazvonil u mě, měl jsem zrovna zapáleno, tak ze zvědavosti párkrát potáhnul, udělali jsme si čaj a zjistili, že kuchyň je nejlepší místo na světě. Jdu teda naproti k Vietnamce aspoň pro víno a pro voříšky. To je ta, vo který jsem ti vyprávěl, že má dar ironie.“

„Vim která.“

„No – blížím se teda k rozsvícenýmu krámu a vopakuju si: Hlavně drž klapačku, nic neřikej, mlč! Řeč se rozjede a kdo jí zastaví?“

„Silnější tabáček ňákej, eheh.“

„Ani ne, dal jsem pauzu – nic nesnesu. Vlezu do krámku, kušnu na zámek, a vona ti má na sobě takovou slušivou, akurátně žlutou bundičku… Povídám: Jéj, vy máte krásnou bundičku! A vona na to: Ta je od Vietnamce.“

„Hm.“

„Neni to k smíchu, jo?“ tážeš se.

„Jo, je. Dej mi minutku na aklimatizaci.“

„Aklimatizuj… Co celý měsíce děláš?“

„Buď se za něčim honim, nebo vodpočívám.“

„Vobčas taky prcháš.“

„Neprchám, spíš ustupuju… Jak často seš mezi lidma?“ sekne po tobě zničehonic.

„Proč? Třeba dneska jsem byl na návštěvě.“

„K tobě někdo chodí?“

„Střídaj se mi doma dvě party plus jednotlivci. Sdělíme si pár přibarvenejch novinek, konstatujeme, že eště není všem dnům konec, proklejeme poměry a rozejdeme se. Mezi lidma jsem docela často, jestli se ptáš na to.“

„Zvláštní.“

„Co zvláštní?“

„Jak vnímáš realitu.“

„Dynamicky – pomocí získaný zkušenosti zpětně pochopíš, co se vodehrálo.“

„Šlo by říct srozumitelně?“

„Poslední dobou se mi všecko odvíjí vopačně, proti časový posloupnosti.“

„Například?“

„Sedim na zahrádce v koutě ukrutně strmýho náměstí, koukám na sto let starý činžáky, dole honosný vomítky, nahoře raší z okapů tráva, břízky. Protější židle je prázdná, na tácku půllitr. Po chodníku tančí mikroten, předvádí neuvěřitelný kousky. Vnímám něco nepopsatelnýho – rej zbytkovejch podstat, molekul, eónů. V ten moment nevim, čí jsem a co tu dělám. Vidim nebe, na něm pár rorejsů a vrtulníků. Pak mi to naskočí – jsem v Bubenči, jméno náměstí samo litr znám, na týhle zahrádce jsem seděl stokrát. Židle je prázdná proto, že si kamarád šel za roh zavolat. Sedíme tu, protože jsme byli na procházce, na kterou jsem ho vytáh, neb má fázi deprese, kdy by neměl chlastat, čili je nejvyšší čas zaplatit a jít.“

„Což bysme mimochodem mohli udělat i my – dopít a jít se nadechnout kyslíku,“ navrhuje.

„Jsem pro. Můžeme to vzít přes kopec ke mně, jsou zhruba tři, vyndám z mrazáku kus hovězího, přespíš a zejtra si ho uděláme.“

„To nezní špatně. Napřed něco vidíš, a pak ti teprve naskočí co – rozumim tomu správně?“

„Jo, ale neni to následek mozkový příhody, jak si asi myslíš, spíš ňákýho zklidnění.“

„Připadáš mi víc zničenej než zklidněnej.“

„Ty dvakrát klidně taky nevypadáš.“

„Taky nejsem,“ říká a vpíjí se očima do pohublé samice egejského typu s ostrými rýhami kolem odmítavě spuštěných ústních koutů, hřadující na barové stoličce kus od vás.

„Psals, že máš prima ženskou,“ podotýká.

„Jo, to trvalo dva roky a bylo to docela pěkný. Nevim teda, jestli by to řekla i vona. Před čtrnácti dny jsme to rozštípli.“

„Proč?“

„Umíš říct vo jakýmkoliv vztahu, proč skončil?“

„Neměl by ses už na to vykváknout? Vim nejmíň vo třech, se kterejmas měl zůstat a neudělals to, co s tim dál? Nic – koukám, že ti téma nedělá dobře, změňme ho… Vypadáš jak špatně udělanej voskovej Elvis.“

„Ty jak Baron Prášil, blbečku copatá! Zrovna ty mi budeš kázat evangelia – furt na útěku.“

„Na ústupu… Poslední dobou si ale řikám, že bych v tý Praze docela rád hodil kotvu, to ovšem znamená mít kde bydlet.“

„S tim bych ti rád pomoh, bohužel nemám jak,“ říkáš.

„Nevadí,“ uklidňuje tě, „škudlivost – neznám horší vlastnost. Cíleně se vomezovat, šetřit, kombinovat, vymejšlet, jak na to vyzrát. Nedokázat se vodvázat, ani když cálujou jiný. Hlídat užitnou hodnotu, procenta, snažit se, vnucovat se, zešednout, vyschnout, vodevzdat nastřádaný žetony. A eště v urně rotovat kvůli tomu, co s tvejma žetonama prováděj tvý nejbližší.“

„Já rotovat nebudu, poněvadž jich, sorry, moc nezdědíš.“

„Ani nechci. Teď teda bych zrovínka něco potřeboval, ale buď v klidu, netýká se to žetonů.“

„Co bys potřeboval?“

„Maličkost – sdělim až doma.“

„Znáš dojem, že se řítíš po dálnici v autě, kterýmu přestalo fungovat všecko kromě motoru?“ říkáš, aby řeč nestála. „Vlastně se nic neděje, jenom nevíš, co s tim?“

„Neznám,“ odvětí, „nemám řidičák.“

„Ne?“

„Měl jsem, už nemám, no,“ říká. „To jsou všecko problémy starýho světa… Každej tady v tý republice má pocit katastrofy, přitom se nic neděje. Akorát vám klesá kredit, statut, respekt, důvěra, svět na vás zkrátka sere.“

„Na tebe ne, že se z toho vyjímáš?“

„Na mě ne, poněvadž tu v jednom kuse nejsem.“

„Je fakt, že když jsem jednou za čas ve Vídni, pokaždý mi tam někdo líčí, že nás Čechy nemá rád, poněvadž jsme nespolehlivý, nesamostatný a celkově takový nijaký.“

„To řikaj eště slušně, ne?“

„Akorát tam neni špetka nadhledu – míněj to smrtelně vážně.“

„Jak řikám, tuhle pověst máme všude a všude nás maj dost.“

„Snad je to dobře, aspoň nežijeme v omylu.“

„To ne. Řeknu historku vodjinud… Známej byl nedávno v Izraeli a vyprávěl, jak je vezli auťákem v pásmu Gazy. Co tam hledali, nevim, novináři. Sjeli z kontrolovaný silnice na vedlejší cestu, chtěli něco točit, najednou zjistili, že nejsou na cestě, ale v ňáký kamenitý prdeli, v podstatě na poušti. Samozřejmě s sebou měli průvodce, ten volá vysílačkou na nejbližší vojenskej post, že se ztratili. Post povídá: Ok, ať řidič vyleze z auta a zvedne levou ruku. Řidič to udělal, post povídá: Vidíme vás, následujte dron, kterej u vás bude za půl minuty. Za půl minuty přivrčelo bezpilotní letadýlko, zakroužilo, řidič nased a vono je dovedlo zpátky na silnici.“

„Kdyby řidič zved vomylem pravou, nejspíš by je vzápětí usmažili raketou.“

„To jim nedošlo – akorát se divili, z čeho je ten jejich průvodce celou dobu tak nervózní.“

DO LOKÁLU VPADNE CHUMEL PROMOKLÝCH ROZJAŘENCŮ. Orientují se v dýmu, shazují goretexové kapuce, oklepávají paraplata, teče z nich. Otevřenými dveřmi je slyšet, jak liják buší do kapot zaparkovaných aut.

„Hovězí teda nejspíš padá,“ vzdychne syn a zvrhne do sebe sklenku. „Jak bys ho dělal?“

„Nakrájel bych na kostky, základ z cibulky a trochy máslovýho špeku, mletý papriky, nechat vysmahnout, přidat hodně zelený papriky, dusit, v půlce tam frknout předvařený fazole, nechat bublat, nakonec možná zahustit špetkou křenu ze sklenice a nazdar.“

„Jo, eště preso a blended,“ říká syn servírce.

„Mně bez presa,“ dodáváš.

„Čtení po festivalech – jak tě to může bavit?“ pokračuje výslech.

„Neni jich zas tolik, a hlavně je to prdel. Zavolaj ti, ty se omluvíš, ať se nezloběj, že si šlapeš na jazyk, vodtažitě korektní hošík se podiví, proč to nebereš – má to být velmi slušně honorované. Tak teda kejvneš. Přijdeš tam, máš pět vteřin na podepsání smlouvy a hop na jeviště. Nakonec zjistíš, že ti dali pár šupů plus dárkovou tašku s letákama a trikem s nápisem ONLY THE FUTURE EXISTS. Připadáš si jako klaun, kterýho kopli do zadku. VIP vopice – podrbej se a zmiz. Ale dobrý, máloco beru až tak osobně, abych to cejtil jako příkoří. Eště ňáký otázky?“

„Jak to přijde, že s každou vydržíš dva, dva a půl roku – a dost?“

„Jsem tak naprogramovanej, nevim… Vztahy jsou tajemný jak vesnická vražda. Když vedle mě kráčí milá, tolerantní, duchapřítomná ženská a já se utápim v dojmu, že je to konečně ta, co by ze mě udělala chlapa, už vim, že zklamu. Vim, vo koho přijdu. Rozpadám se steskem, ale nemůžu jinak – jsem tak naprogramovanej.“

„To máš blbý.“

„Nemám – mně v zásadě nikdo nechybí.“

„Cejtívám to stejně.“

„Jenže ty máš syna, idiote.“

„Ty taky – a co?“

„Jenže ty čerstvýho – proč u něj, do frasa, nejsi?“

„Vo tom jsem s tebou chtěl mluvit.“

„Mluv.“

„Ňák jsem ztratil chuť.“

„Její muž furt neví, že je to tvoje?“

„Ne.“

„Seš nezodpovědnej kretén, zblbnout paničku a vyfláknout se na ní.“

„Neřikej panička – hrozný slovo.“

„Uděláš dítě, necháš se živit, čekáš, jak se voni rozhodnou, nakonec necháš syna cizímu chlapovi. Pak tě na půl roku vodfouknou démoni na Kalimantan, budeš posílat fotky a nalhávat si, že si to můžeš dovolit, poněvadž máš rezervy.“

„Nezodpovědnej kretén seš především ty, otče,“ opáčí klidným hlasem. „Kdybys nebyl, buď bych neexistoval, nebo bych byl přiměřeně zajištěnej. Nezajištěný lidi by neměli mít děti.“

MÁ DOKONALOU PRAVDU. Živí tě rumařina šolichů, glos, explikací, rešerší, adaptací, doprošovaček, nárazových kšeftů. Nic, z čeho bys koupil kvartýr aspoň jemu. A co horšího, zabydlel ses v tomhle stavu zřejmě natrvalo. Je ti v něm dobře. Bereš ho jako šachy. Baví tě to. Raduješ se, když uhraješ k lepšímu pár tahů, a nevšimneš si, že to bylo za cenu ztráty koně. Přitom koně si vážíš víc než dámy, protože se vymyká symetrii.

„Dva bez ledu,“ říkáš žoviální zpocené číšnici vonící chemickým ananasem, „pikolo taky, díky.“

„No a jak to bylo s tou poslední?“ nedá synkovi zvědavost.

„Co myslíš – průběh nebo střih?“

„Průběh znám – střih.“

„Jdeme jen tak bezcílně po nábřeží, povídáme si, zpíváme, sedáme do Kuželky, dáváme si rajskou se šesti, dojíme, pochválíme jídlo, chvíli na sebe koukáme. Vona vstane, hodí na sebe bundičku, lípne na stůl dvoukilo, řekne: promiň, pohladí tě po řepě a jde. Koukáš za ní. Její ruka zavírá dveře. Sedíš, objednáš si pivo, sleduješ akrobatický výkony pingla. Poslední člověk vodchází z tvýho života a tebe to nechává klidným.“

„Proč poslední?“

„Možná předposlední.“

„Co je s Laurou?“

„Je vdaná, čeká druhý dítě.“

„A s Martinou?“

„To samý.“

„Seš zbytečně ješitnej.“

„Já a ješitnej?“

„Myslíš akorát na sebe.“

„To se pleteš.“

„Nepletu, já to poznám. Znám to – taky myslim akorát na sebe.“

„A chceš to změnit?“

„Samo, jenom nevim jak.“

„Věnovat svůj čas někomu jinýmu, až tak je to možná jednoduchý a zároveň těžko řešitelný.“

„Na to zatim nemám.“

„Buď máš, nebo nemáš – žádný zatim…“

„Co zapomenout, že si furt dáváš ňáký úkoly?“

„Neni řešení – vod vteřiny tě začne úkolovat někdo druhej.“

„Řekla: promiň, pohladila tě po řepě, zavřela za sebou dveře a vod tý doby jsi jí neviděl?“

„Přesně tak.“

„Proč s tebou teda šla na procházku, během který jste byli, jak řikáš, v pohodě?“

„Ze setrvačnosti, z rozpaků, z potřeby sdělit to ňák šetrně, co já vim.“

SYN NEPŘESTÁVÁ HYPNOTIZOVAT EGEJSKOU VALKÝRU. Je celá v černém, pevná, štíhlá, šálivá, všechno se na ní vlní a ježí. Soustředěně rejdí brčkem v močálu mojita. Mladá není. Takhle nějak si představuješ typ, na který ten tvůj blbec zabírá. Kterým pravidelně klade srdce do dlaní.

A taky jo. Koukáš na něj – stačilo by přiložit doutnák. Vůbec tě nevnímá, přestože k tobě souvisle hovoří.

Vypráví o hoře na Novém Zélandu, na kterou letos vylezl. Její úpatí kryl hustý deštný les, už to byla soda. Cestou výš porost řídl, až zmizel, začala padat mlha. Pak to tam najednou začalo vypadat jako na Šumavě, jen ve větším měřítku – blata, močály přepažené zpuchřelými hatěmi, oka stojaté černé vody, volně poházené bludné balvany, jedovatě zbarvená kvítka. Stoupal dál a dál po dřevěném chodníku. Ten najednou skončil – a tam zničehonic, úplně bez přechodu, rašil pokroucený druhohorní prales. Pod nohama mlaskalo bláto, staleté stromy obrostlé řasami, mechem, neřádem.

„Sám jsi tam byl?“ diví se v tobě doživotní Žižkovák.

„S kamarádkou,“ připustí. „Tam se ti nepohnulo ani stýblo… Stromy s fousama až na zem, absolutní ticho. Slyšíš jenom čvachtání vlastních kroků. Motali jsme se dokola a nevěděli, kudy dál. Všude kolem to vypadalo stejně. Nakonec jsme se dohrabali k místu, kde zela díra do země jako prase. Taková šachta. Ústí ze všech stran zatarasený houštím a vprostřed holá bahnitá nálevka, v ní tma.“

„Jak jste na ní trefili, když byla ze všech stran zarostlá?“

„Holka se šla vykadit do roští – je cudná.“

„Vykadila se teda do jámy?“

„Eště to tak… Vopatrně jsme do ní nakoukli – čišela z ní zlá energie.“

„Co to je – hrůza, strach?“

„Strach je v tobě, ten si vyrábíš sám. Tohle bylo něco zvenku.“

„Jak se to projevovalo?“

„Ledovej děs, bušení srdce, nemůžeš se nadechnout. Seš blízko kolapsu. Nejsi v sobě, seš mimo sebe, kousek vedle. Přítomnost druhýho, do tý chvíle blízkýho člověka, zmizí. Seš sám na místě, který na tebe není ani trochu zvědavý. Překážíš tam. Seš rozloženej na díly. Nevim, no, něco si z toho vyber.“

„Zajímaj mě ty díly.“

„Seš jak aerosol rozprášenej do prostoru. Jedinej jasnej vjem je, že tě ta díra vtahuje.“

„Jako že do ní zahučet?“

„Něco v tom smyslu… Podotýkám, že jsme v sobě neměli alkáč ani nic jinýho. No – nakonec jsme se z toho pralesa vymotali a to je celý. Před náma byl mrak a v něm vrchol hory, lišejníkem vobrostlý šutry, trsy vřesu. Za jednim z těch šutrů seděl starej Pákistánec, žral ňáký pyré z kelímku a ukázal nám to místo, kde jsme byli, v be­dekru. Šlo vo propast, kde starý Maorové zaznamenali přítomnost významnejch duchů a nosili jim tam stovky let pravidelný voběti.“

EGEJKA SE ZVEDÁ. Zavrtí pánví, křupne páteří, líně navlékne řemínek kabelky.

„Ach jo, tyhle kolenatý,“ řekne syn poté, co se za ní zavře noc.

Začínáš mu rozumět. Má náturu, kterou mu můžeš závidět – účty skládá výhradně sám sobě. Dělá si, co chce. Někam přijede, tam na něj buď někdo čeká, nebo ne, projde se, posedí, zorientuje, nahodí kontakty, najde si bydlení, platí drinky zachovalým křehkým brunetám, mláďata ho neberou, učí se jazyky, tu a tam zavadí o práci, ale jinak dělá hovno na plný úvazek.

A má pravdu. K čemu jsou speciální zájmy, když člověk sedí v komůrce a hrabe se v marastu, poněvadž svět nic než marast nenabízí?

„Jo – a nesmim zamlčet,“ dodá tvůj mladší dvojník, „že to na nás v tom pralese přišlo a maličko jsme si vrzli. No – maličko, my vlastně vrzali jak vo život. Vlastně jsem po pravdě nic silnějšího nezažil. Takže to byl možná trest za rušení klidu. Legrace byla, že z druhý strany pralesa, kterej skončil, jak začal, stála normální turis­tická lavička, na ní šipka v protisměru a nápis: POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Tak – teď zas něco řekni ty.“

„Trpim ti nepřetržitým, úplně fyzickým pocitem,“ říkáš, „že jsem se narodil na stavbě, která je pořád eště rozdělaná. Ať jsem, kde jsem, cejtim vlhkej smrad malty, halekání, prach, zedničinu. Nášlapky, žmolky, plesnivinu, žluklý peřiny. Je to zažraný v podlaze, v kobercích, v knihách.“

„Nejvyšší čas změnit bejvák,“ konstatuje potomek. „V souvislosti s čimž bych se vrátil k tý svojí prosbičce.“

Hrabe po kapsách, vytřepne sáček, cosi drží v dlani: „Jestli bys mi totiž nepích tohle sem,“ ukazuje si na kořen nosu jako svatý Šebestián. „Jedna křepelice si přeje, abych byl víc do Thora, no.“

Protáčíš v prstech ne zrovna tenký ocelový trn zakončený masivními peckami.

„Ale jo,“ říkáš, „klidně. Tady se to ovšem nehodí.“

„No právě – jdeme potom k tobě, ne?“

„Chystáš se na hell party či co?“

„Dyť řikám, kvůli křepelici – jak to skončí, hned to sundám.“

„Co jak skončí?“

„No ten vztah.“

„Co když neskončí?“

„Zažil jsi ňákej, co neskončil?“

„Já ne, ale ty bys měl…“

„Já vim, co bych měl! Neni nutný mi to vopakovat. Myslíš, že nejsem v dostatečný kaši? Potřebuješ mi jí eště zahušťovat?“

„Platíme teda?“

„Jo,“ plácne bankovku na bar.

„Nech to,“ povídáš a připlácneš svoji.

Jdeš se vymočit.

Možná, přemítáš, je v tvém případě nesmysl chtít s někým žít. Tvůj čas minul, přiznej si to. Nikoho nezajímáš, málokdo zajímá tebe. Nebo jinak – zajímá tě leckdo, jenže to jsou bez výjimky typy, pro které jsi vzduch.

JDETE VEDLE SEBE SYROVÝM PŘEDJITŘNÍM OPAREM. Chodník je pokryt rozmočenými jehnědami a jinými částmi vegetace, sraženými deštěm.

Vdechujete hořký vzduch, pokašláváte, občas se zastavíte, otočíte, ulpíváte pohledem na termitištích střech. Na statisících slepených komůrek, uvnitř kterých štrachají lidští korýši, brouci, krtonožky. Na křehkém útesu plném teritoriálních půtek. Po dně údolí křižují rozsvícené pantografy.

Míjíte vysoký upíří zámek na rohu Krymské, střežící cestu z vršovického bludiště. Naproti němu hodinový hotel Exclusive, diskrétnost, soukromí, chlazené nápoje, nonstop.

Stoupáte po schodech k Bezručovým sadům. „Řeknu ti, co mě trápí,“ říká, „ale slib mi, že to nebudeš rozpatlávat.“

„Na to nemám sílu.“

„Bum – synáček se narodil, to bylo fajn. Byli jsme pořád spolu, její muž byl na cestách. Její muž je, hm… drakonicky žárlivej Řek, kterej když se nasere, pukaj zdi. Má dům, jachtu, vrtulník, ve skříni deset brokovnic. Kdyby se dozvěděl, že kluk neni jeho, zastřelí jí, jeho, mě, sebe a předtím vystřílí půlku ulice, páč tu jeho hanbu viděla.“

„K tomu, aby ses vo někoho staral, nepotřebuješ vrtulník.“

„Vona se kvůli mně nerozvede, chápeš. Rádi se máme a to je všecko. Trvalo dost dlouho, než mi došlo, že jsou jenom dva druhy lidí – chudý a bohatý. Chudý jsou lidštější, ale nudný – furt melou o svejch problémech. Bohatej tě včas vodkopne, ale máš na něj světlou vzpomínku. Mezi sebe tě tyhle lidi ale nikdy nevemou, něco takovýho je proti jejich nejhlubšímu přesvědčení.“

„Mluvíš lautr jako štětka.“

„Ty ne? Only the future exists…?“

„Seš línej se snažit – všecko vzdáš.“

„Víš vo mý situaci hovno a podsouváš mi takovýhle klišé. Skoro dva roky jsem tvrdnul v ulepeným taliánským městě, kde je všechno postavený na hlavu, a čekal na telefon, až její muž vymázne, abych přiběh a užil si chvilku s ní a s miminem. Belmondo by to možná řešil jinak, já dělám, co umim… Pracoval jsem! Co děláš ty – sháníš práci? Tak drž hubu! Kolikrát ses staral vo ženskou s dítětem?“

„Dvakrát… třikrát.“

„Jak dlouho?“

„Rok a půl pokaždý.“

„A to seš na domácí půdě, ne v Mediteránii! Nevyvinuls ani desetinu snahy, co já.“

„Je fakt, že vo tvejch snahách nic nevim.“

„Potřebuješ vo nich vědět?“

„Spíš jo než ne.“

„Moc ti nevěřim. Celej večer z tebe mám pocit, že už na všecko včetně sebe zvysoka dlabeš.“

„Nedlabu, akorát někdy nemám čas na někoho, na koho bych ho mít chtěl, a von tím pádem propadne dojmu, že mě nezajímá, co ho trápí. Což je omyl – zrovna to mě zajímá, co koho trápí, jak u druhejch, tak u sebe. Bohužel pak, když se to dozvim, nedokážu držet klapačku. Vo každou zvláštnost se chci podělit, ergo kdekomu kdeco vykecám. Raduju se, že jsme v tom všichni. Nulovej takt.“

„Slepičí prdel se tomu řiká.“

„Víš co, brzdi.“

„Nepřemejšlej a řekni – co se ti stalo ve čtvrtek?“

„Sedim v půl druhý v čekárně u psychoušky a úplně nečekaně vejde maník, kterýho znám dvaatřicet let. Taky svýho času projel dvě třetiny planety jako ty. Přijde, nehne se mu ve tváři sval. Sedne si ke mně, poněvadž ví, že mě zná. Hodinu dřepí v zapařený kožený bundě a mlčí. A na to já nemám, sedět vedle vypelichanýho pardála a držet pysk. Tak mu něco vykládám, líčím tyhlety indiskrétní historky. Do pěti minut je zbytek přítomnejch v raptu, že zjevně útočim na mně neznámýho člověka. Syčej na mě, vodháněj mě, takhle dělaj rukama, ať ho nechám.“

„Ignoroval tě?“

„To ne, ale hubu neotevřel. Celou dobu jsem na něm viděl, jak si to, kurva, užívá – čím víc mě pacoši jebali, tim byl spokojenější.“

„Cos tam dělal ty?“

„Čekal na recept. To je ňákej test nebo co?“

„Prostě mě zajímalo, cos dělal ve čtvrtek. Ten známej – jeho problém je jakýho druhu?“

„Ňákej typ rozpadu – emoční chlad, nesdílnost, introspekce, lhostejnost k vnějšímu, sklon k drtivý kritice sebe i druhejch. K tomu nevratný poškození nervový soustavy, není mu co závidět. Doktoři nevěděj, co s nim, tak do něj cpou čim dál silnější medika.“

„Dvatřicet let… Co cejtíš, když ho takhle vidíš?“

„Vidim ho dál jako konzistentního kamaráda, ačkoliv vo to nestojí, poněvadž dávno nemá většinu ovladačů v cajku.“

„Jak seš na tom s ovladačema ty?“

„Nos ti propíchnu, ale nezaručím ti, že se budu jezdit smát na svý vnouče.“

„Já ti nezaručim ani to, že ho uvidíš jinde než na youtube.“

PARKEM SE BLÍŽÍ DALŠÍ KOLENATÁ ČUHEJDA. Šestatřicítka se stopami věčného zápasu Jákoba s andělem ve tváři. Vysedlé lícní kosti, vyzývavě špičatý nosík, sestřih chovankyně carského chudobince – krátké husté mužické pačesy. Vleče na obojku sípavě oddechujícího psa.

Když vás mine, syn tichounce hvízdne. Ženská otočí hlavu a změní se v alegorii úleku, údivu a vzápětí pěnivé štičí radosti.

Skočí k sobě a s heknutím se obejmou. „Pacholku mizerná…,“ šeptá mu nad uchem – je o pět čísel vyšší než on, „jááá věděla, že séé… Ty šmejde, kde se túú…“

Dřepne, odepne psovi obojek. „Volno,“ houkne.

„Můj otec,“ představí tě syn.

Vymrští z podřepu tvým směrem suchou tatarskou dlaň, krátce stiskne: „Neznám vás, ale to nevadí.“

Usadí se mezi vás. Opře se o tebe pravou kýtou, zbytkem trupu se otočí k němu. Zaostříš na nekonečno. Dáváš pozor, aby ti necukala levá noha. Aby byla jako kámen. Pohvizduješ si, abys dal najevo, že můžou klidně chodit po rukou, tobě je to egál. Beztak tě nevnímají. Hraješ si se psem. Drbeš ho, dáváš mu nesmyslná jména. Pes se raduje.

„Kdes byl naposled?“ ptá se žirafa.

„Konečně jsem se dohrabal k tomu Hollyfordu,“ huhlá frňous.

„Jéj, tam jsem nebyla, povídej! Sám jsi tam byl?“

„Uplně ne.“

„Já jsem tak blbá! Svítící červy jsi viděl?“

SNAŽÍŠ SE JEJICH BZUKOTÁNÍ NEVNÍMAT. Trochu jim závidíš, jak jsou sehraní. Ona se zeptá, on sype slova. Pak si to prohodí. Hotová opera. Kvartet, sextet, oktet. V pravidelných vlnkách k tobě doléhá břitká vůně holčičího pižma. Od Míráku zní plechový nářek tramvají. Drbeš psa ukazovákem v místě, kde se připojuje páteř k lebce. Fanaticky drží, dýchá jak parní mašina. Načež to zruší, vystartuje, pobíhá po trávě, čte pachové zprávy. Interesují ho papíry, blitky, slupky, myši, močovinou zkamenělé plácky.

„Slyšela jsem, máš dítě,“ zaslechneš.

„Jo, ch-m-m, kluka,“ pokašlává ten tvůj pitomec.

„Jak starýho?“

„Teprv é-e-hm.“

„Nejradši bych tě zabila.“

„Taky bych se nejradši zabil.“

„Tak mi ho aspoň přepošli, budu na něj vejrat a představovat si, že je muj.“

„Dyť prej máš taky…“

„Já!!? Vod kohos to slyšel?“

Neposloucháš. Není to tvoje věc. Jsi biologický otec, dělat fotra ses nenaučil. Jak taky, když ho vidíš jednou za kvartál.

Syn se prskavě řehní, čuhejda se chechtá jako M šestnáctka. Jiřičky se míhají těsně nad rozmoklým trávníkem. Tak bude vypadat válčiště blízké budoucnosti – drobné, rychlé a přesné drony versus průtrží oslepená žoužel. Pes je opět u tvojí nohy, žádostivě ti hledí do očí. Vyžaduje další nekonečné drbání.

„Budeme muset jít,“ povídá zničehonic syn. „Táhneme to vod půlnoci, potkali jsme se náhodou, takže – éh.“

„Jo, běžte,“ na to ona.

Dá mu pusu, tebe pozdraví lusknutím, mlaskne na psa a svižně odchází. Mlátí lýtky o sebe, jako by mířila do bitvy.

VYDÁVÁTE SE OPAČNÝM SMĚREM. Zabočíte vzhůru. Cítíš, jak se to v něm pere. Bojuje vcelku dlouho. Načež vyhrkne: „Hele, já tě zradim a pudu za ní, jo?“

„Jasný – běž.“

„Poprosim jí, jestli by mi nepíchla ten nos.“

„Ať vyvaří jehlu. Propíchnout, zakápnout jodisolem, jehlu nevyn­davat, párkrát protáhnout, ať se jód dostane dovnitř. Pak ať ti tam strčí ten hell raiser.“

„Rozkaz.“

„Maž si to framykoinem.“

„Jasně… Mně se, hele, zdá, že by ses měl přeci jenom někdy vydat na pár tejdnů do tý Arizony například – kaktusový lesy, výheň, vyjetej volej, chřestýši, vopuštěný hornický města – klid, jakej tady nepoznáš.“

„Na klid seru. Stavíš se zas někdy?“ ptáš se zbytečně, protože to neví.

„Třeba jo, nebo jednou přijeď ty za mnou.“

„Kam?“

„Někam, kde budu, dám vědět.“

„Víš dobře, že nepřijedu.“

„Vim – tak se měj.“

„I ty.“

„Běž, ať ti neuteče.“

„Promiň.“

„Jaký promiň?“

„Chtěl jsem bejt s tebou.“

„Dyť jsi byl.“

A JE TO. Loučení, kterého ses bál, je odbyto. Cítíš v kostech potřebu ještě chvíli sledovat vývoj rána. Sestupuješ opět po schodech, noříš se do věčně rozestavěných Vršovic. V blocích domů zejí prašné jámy, nad nimi se tyčí jeřáby. Činžáky, o nichž není rozhodnuto, zda je přestavět, či zbourat, mají pro jistou zazděná okna. Všude míchačky, hromady pytlů, tvárnic, žulových kostek.

Jsi ve Varšavské, kousek od Blatouchu. Jenže ten má až od deseti, čili pokračuješ Americkou na náměstí Míru. Každý krok je malý svátek. Koupíš od báby v kiosku dva párky v rohlíku, stojíš na zastávce, polykáš první, dijonská tě pálí v nose. Deštník jsi někde nechal, škoda ho.

Chrám svaté Ludmily srší všemi svými špicemi vzhůru, do pro­čištěného vzduchu nového dne. Socha dívky vypouští holuba k nebesům. Utíráš hubu ubrouskem, se zájmem sleduješ spoluobčany. Snažíš se odhadnout, jakým bodem na stupnici mezi nadějí a zatracením kdo prochází.

Rozjařený Ukrajinec tu citelně chybí.