Čajovna

JAKO OBVYKLE ZKOUKNEŠ VÝVĚSNÍ SKŘÍŇKU PŘED KRÁMKEM. Ve dle upoutávek na čarovné houby, kustovnice, housenice a jiné tam visí leták s podtiskem čajových lístků. Vypráví mírně kostrbatou korektní češtinou o tom, jak se král Wu z dynastie Čou pokusil za dob svého panování vyřešit problémy s alkoholem – zavedl za nezřízené pitky trest smrti. Následující tisíce let se navzdory jeho příkazu situace nezměnila, o čemž nás přesvědčuje příhoda ze života ministra Wej Jaoa, jež se odehrála na hostině, kterou pořádal císař Sun Chao. Od hostů se vyžadovala značná konzumace vína – každý musel vypít nejméně sedm litrů. Wej Jaovi ten den nebylo dobře, a tak si nechal s tichým svolením císaře dolévat do šálku místo vína čaj.

Což je pointa a zároveň, jak text dodává, inspirace pro léčbu závislosti na démonickém alkoholu a jiných drogách – euforisujíci účinky čaje mohou být i dnes plnohodnotnou náhražkou.

STISKNEŠ KLIKU, VEJDEŠ. Tajemné cinknutí zvonku přivolá zpoza paravánu zachovalou asijskou dámu.

Úvodní tah se nemění. Pozdravíš, mírně se ukloníš, ona též. Chvíli obcházíš police s řadami totožných stříbřitých pytlíků. Co je uvnitř, stojí propiskou na kousku samolepky na lemu – Tie Guan Yin, Shou Mei, Mei Gui Hong, Bai Mu Dan, Fu Ding Bai Mu Dan.

Paní vyčkává. Stojí za pultem, jako by tam stála mnoho tisíc let. Má zelinkavé tvídové sáčko s koženým límcem – mix Číňanky s werwolfem. Vysoká jako ty – z očí do očí. Malinko liščí rysy, ne-li vlčí. Též je malinko přítomno něco z Maigreta, z Fantomase.

Trvale z ní vychází cosi, co tě zbavuje neklidu i klidu zároveň. Rád bys s ní dal řeč o něčem normálním, ne pořád o čajích.

„Já tady minule sháněl, víte,“ povídáš, „takový ten zeleně vakuo­vaný oolong.“

„Ano – ten jsme neměli.“

„A nemáte nějaký podobný?“

„Z vietnamských je tu Ché Xanh,“ řekne, vezme sáček, odsype na porcelánovou mističku ve tvaru pisoárku, strčí ti ji k nosu.

Distingovaně přičichneš.

„Jestli můžu prosit, radši bych takový ten těžší, víc taninu.“

„Jemný?“

„Spíš drsnější.“

„Máme jemné a výraznější, pokud mluvíme o zeleném.“

„Radši bych tedy nějaký výraznější.“

„To by mohl být Che Thai Nguyen – ten máme za osmdesát. Spíš než vietnamské bych vám ale radila zkusit čínské – jsou jemnější a zároveň výraznější.“

Podrží ti před nosem ňuchadlo s novým vzorkem. Natáhneš krk, nasaješ.

TAKHLE NĚJAK MOŽNÁ ZAČÍNÁ DEMENCE, NAPADNE TĚ. Žádná zvláštní změna, jen nepatrný posun. Ať uděláš, co uděláš, málokomu bude jasné, o co ti přesně jde. Dokonce ani tobě samému. Tudíž se zvolna, ale jistě přestaneš snažit, aby ti druzí rozuměli. Tím pádem výrazně ubude lidí, co ti budou ochotni naslouchat. Přinese ti to svobodu. Tu, k níž ses odjakživa modlil, protožes neměl ponětí, jak doopravdy vypadá.

„Čínský oolong – Železná bohyně, má opravdu výraznou vůni,“ vrátí tě kultivovaný hlas zpět do krámu.

„Tak si ho možná vezmu.“

„Nebo mohu nabídnout Bi Luo Chun,“ pokračuje. „Popřípadě tento – je dražší, ale lepší… Nefritové jarní spirálky máme za sto čtyřicet.“

„A můžete mi, prosím, některý doporučit?“ ptáš se, ztracen. „Nějak se v tom nedokážu zorientovat.“

„Vy už jste tady byl, ano?“ prohodí.

„Několikrát, ale pořád nemůžu najít ten pravý.“

ZDVOŘILÝ ÚSMĚV NEZMIZÍ, KDYŽ UVAŽUJE. Možná to ani úsměv není. Zato ty se na ni křeníš jako Lojzík z Jedličkárny.

„Já si myslím,“ řekne, hledíc ti přímo do očí, „že pro vás je nejlepší zelený čaj Mladý opičák.“

Cítíš, jak ti vzplály boltce. Jak nezadržitelně rudneš. Nejhorším možným způsobem – plnotučný nachový signál.

„A tak mi ho dejte,“ zadrmolíš.

„Je však spíše z té horní cenové kategorie,“ podotkne.

„Nevadí,“ šťouráš prstem v peněžence plné prošlých účtenek, fotek, vizitek.

„Navíc je velmi jemný – ne jak chtěl jste vy.“

„Nevadí,“ řekneš, kradmo setřeš pot.

Při vracení drobných ti vypadne dvacetikoruna, zakutálí se pod pult.

„Já se omlouvám,“ řekne paní.

„Peníze jsou od toho, aby se kutálely,“ dáš do placu poslední zbytek příčetnosti.

„Jistě,“ odvětí.

Z NEBESKÉ BÁNĚ SE SYPE SNÍH. Na dráty, větve, klandry, stěrače a kapoty se lepí velké mokré vločky. Ve vzduchu je rázem vůně zimy. Město se akusticky zatlumí, ztichne. I největšího pitomce zasáhne vteřinové mystérium.

S dosud zarudlým ciferníkem čteš inzerát na kandelábru: ZTRATILA SE JEZEVČICE – HLADKÁ – HNĚDÁ – HODNÁ – MALÁ – SLYŠÍCÍ NA JMÉNO ANČIK! ODMĚNA PŘI NÁLEZU.

Kolem jde žena kolem čtyřicítky, dvě až tři děti, v práci očistec, doma peklo, na hlavě růžový kulich. Před ní šmaťchá na splihlém vodítku jezevčík.

Též ji upoutá cedulka.

„Není to Ančik?“ nadhodíš, zašklebíš se na psa, mrkneš na pejskařku.

Nemá sílu reagovat, jen zvrátí oči v sloup a hned je přivře, jako by čekala facku.

„Pardon, hloupej vtip,“ řekneš.

„Poď!“ štěkne žena a trhne vodítkem.

Poď, štěkneš v duchu a trhneš vodítkem.

Poď, štěkne kdosi a ty cítíš trhnutí vodítka.

Poď, štěkne vodítko.

CHLUPÁČ CUPITÁ NAVYKLOU TRASOU, MAJITELKA ZA NÍM. Cpeš třpytící se pytlík s Opičákem do brašny, míříš k domovu.

Spontánně vyplázneš jazyk, chytáš do huby vločky, ochutnáváš sníh.

Vlastně ne – doboha! Jsou dvě! Před druhou jsi měl sraz před kostelem! Pádíš chodníkem. Klouže to, chvílemi stavíš, smrkáš, kašleš, odplivuješ, dýcháš jako lokomobila, píská ti v harmonice.

A to máš v sobě od rána jenom tři hrnky čaje a sklenici vody, nic víc.