Návštěva

I – I feel – feel like – I am –
             in a burning building
and I gotta go   cause I – I feel – feel like –
             I am – in a burning building
and I gotta go

Laurie Anderson

PO PŘIVADĚČÍCH K MAGISTRÁLE SE ZVOLNA PLOUHÁ ZNAČNÉ MNOŽSTVÍ POLICEJNÍCH A HASIČSKÝCH VOZŮ. Popojíždějí, jako by se nudily, na něco čekaly. Vzduch je popelnatý, plný vlažného puchu z blízké čističky odpadních vod.

Proti mně na přechodu bělovlasá žena se synem, jemuž zakrývá obličej léta nestříhaný šedivý plnovous. Odevzdaně čekají na zelenou. Syn svírá držadlo přetíženého dětského kočárku, narvaného čímsi, co dělá v potahu mocné boule.

Ve chvíli, kdy nic nejede, přeběhnu. Nahlédnu do kočáru: vyplňuje ho špinavý holý tvor, šedé kožní záhyby, přeražené nohy, zkrvavená komolá hlava. Řada promodralých stoliček. Achátovou mázdrou potažená bulva plovoucí v růžové tekutině. Na psa velké, na prase malé – spařená ovce asi.

Matka s přerostlým potomkem dál trpělivě čekají.

Beru to zkratkou kolem benzínky. Čtyřnápravový hovnocuc, přisátý sosákem ke kanálu, řvavě lomozí. Puch hnijících výkalů mi ulpí na sliznici jako yperit.

„Ať slouží ku zdraví!“ vzkřikne starší muž míjející mě uvnitř bloku. V hlase mu praská divně přepjatá veselost. Nese v igelitce tři lahve vína, stejně jako já. Zvláštní.

„Nápodobně,“ volám.

A už jsem v tom. Jsem vtažen, aniž vím do čeho. Něco se děje, jen ještě nevím co.

PŘISTUPUJI KE VCHODU, TISKNU ŠESTÝ ZVONEK ODSHORA. „Ahoj, ahoj, ahoj!“ řekne perforovaný plech.

„Ahoj, starej komparde!“ klepe mi rukou v předsíni těžký kníratý brach. „Zrovna koukám na komentář k Černobylu, vem si pantofle.“

Hledím na řadu vyšmaťchaných papučí.

„Puč si tyhle,“ nabádá mě, „ty tu má pro sebe vyhrazený paranoidně čistotnej Karabáč! Jsou tvý! Poď dál! Před chvílí jsem tam ty kachny dal – jdeš přesně akorát.“

„Jak to souvisí?“

„Řek jsi, že přijdeš ve tři, a jsou tři. Kachny jsou taky tři, dal bych jim tak dvě a půl hodinky, co myslíš?“

„Klidně i tři, kachna chce dotahovat pomalu.“

„A víš, že jo? Tři – to je přesně vono! Aby se rozsejpaly! Dal jsem hodně cibule, pár celerů na čtvrtky, pórek a zázvor! Nevadí zázvor? Ne – že ne? Jasný!“

„Co je s Černobylem?“ ptám se.

„Oficiální verze – příčinou havárky bylo odstavení čtvrtýho reaktoru, v rámci kterýho zařadili do plánu běžnej test – použít reaktor k roztočení turbíny, která je následně vodpojená a dobíhá setrvačností.“

„Proč ho vodstavovali?“

„Rutinní údržba. Test měl ukázat, jestli generátor stihne po zavření přívodu páry do turbíny vyrobit dostatečný množství elektřiny k napájení chladicích čerpadel, regulačních tyčí, světel velínu, řídicího pultu a tak. Výkon ale klesnul víc, než se čekalo, díky čemuž se zvýšila koncentrace xenonu 135. Jevu s poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru!“

PROŽÍVÁ TA TŘI SLOVA CELOU BYTOSTÍ. Potřebuje k životu poezii – jako každý. Někomu se vrazí mruk do vztahů, cestování, podnikání, hazardu, auťáků, jiný cestuje v sobě, v druhých, další se šťastně koupe ve světě informací.

„Zas už to bouchlo, jo?“ ptám se.

„Mluvim vo případu z šestaosumdesátýho… Xenonová otrava reaktoru je ovšem oficiální verze, já dohledal zdroje, který svědčej vo něčem jiným. Mám votevřít víno? Votevřu – že jo? Vyhovujou ti tyhle skleničky? Jsou čistý! To je barva! Pijeme dívčí krev! Tak ahoj!“

„Je dobrý, na Chile je spoleh. Co řikaj ty zdroje?“

„Že výbuch, kterej dokáže vymrštit do vejšky masivní tisícitunovej poklop, nemůže spadat do kategorie běžnejch havárií. Tam se stalo něco jinýho. Podle všeho se vznítily grafitový výstelky reaktoru – grafit je čistej uhlík, k tomu vodík a kyslík z rozložený vody. Chytlo to fukejř! Kolmej plamen prej hořel vysoko do stratosféry!“ poulí chrpová očka ve svatém zápalu.

„Slušnej hukot,“ souhlasím.

„Jako když zapneš gigantickej raketovej motor! Z čehož vyplývá, že zamoření Evropy muselo bejt tak obrovský, že ho dodneška nepřiznali.“

„Takový zamoření by přece nemohli utajit…“

„Otázka do debaty.“

„Kdes vostatně vzal tyhle informace?“

„Vod svýho strejdy Bohumíra – je inženýr, léta dělal na vývoji vysokotlakejch turbín pro atomový reaktory, a ten to má vod svejch kolegů z výzkumáku. A ty to měli jednak přímo vod svejch ruskejch protějšků, jednak z interních vodbornejch analýz… Dozvíme se vo běžnejch průserech – na ty jsme zvyklí. Ale tohle byl podle všeho průser takovýho kalibru, že bylo a je pro všechny lepší vo něm mlčet.“

SEDÍME V KUCHYNI. Z trouby se valí kotouče páry. Viditelnost jako v sauně. Z mlhy trčí houšť citrusů, papyrů, áronovitých i fíkusovitých rostlin, zabírajících čtvrt kuchyně pro sebe.

„Udělal jsem takhle jenom pro chuť pár chlebíčků,“ vynoří se z oparu medvědí ruka s tácem. „Dáš si? Dej si! Jsou dobrý, nešizený! Šunkový koleno, norskej losos – byl v akci, jinak kupuju polskýho.“

Žvýkáme chlebíčky.

„Vo Černobylu jsou samozřejmě tuny dokumentů,“ pokračuje, mocně mlaskaje. „Pár z nich ale naznačuje, že skutečnej test, vo kterej šlo, byl utajenej, poněvadž šlo o výzkum krizovejch situací na ponorkách. Hlavní inženýr, co to měl na povel, měl zřejmě zadání, který nesměl prozradit nikomu ze svejch podřízenejch. Lidi ve velíně tim pádem jednali protichůdně, vzniknul chaos. Výpovědi očitejch svědků a prvních záchranářů byly prej poměrně děsivý,“ snižuje hlas. „Většinou za pár tejdnů umřeli v izolaci, aniž stihli říct, co viděli.“

„Tajný zadání, jasná věc – korunní klenot lidový mytologie.“

„Jenže právě masivní lidová mytologie doprovází veškerý události mimořádnýho významu… Pravda je emocionální! Logika je v koncích, když vidíš jadernej plamen, kterej mizí v mracích a tam zdaleka nekončí. Každopádně je jistý, že dosáhnul takový vejšky, že vodkouřil detektory západním špionážním družicím. Prodávám, jak jsem koupil.“

„Se nerozčiluj.“

„Já vim – zas ty moje přednášky. To víš – fujárka samotářova! Celý dny jsem tu zahrabanej, tak mám potřebu na každýho naložit výsledky svejch průzkumů. Včera jsem dělal sekanou, ta je snězená. Vem si eště chlebíček!“

„Dyť budou ty kachny.“

„Ty budou až večer – chceš se podívat?“

OTEVÍRÁ TROUBU. Kuchyň zavalí dým plný zázvoru, pórku. Pot se mi valí po zádech. Větrat zapovězeno. Amazonie hadr. Jdu blíž. V pekelné tlamě se na pekáčích nafukují průhledné balóny, uvnitř kterých plavou ve vroucí šťávě ptačí hroudy obklopené změtí hrubě krájených přísad.

„Pořádně jsem je podlil, jó?“ modlí se, odhodiv zbytek zábran. „Vzal jsem tři pečící sáčky, do každýho kachnu, celer, cibuli, pár těch pórků, sójovku, med, trochu zázvoru, snad to bude stačit? Co myslíš?“

„Z toho by se najedlo deset lidí. Co je to velký hnědý?“

„Bál jsem se, aby toho nebylo málo, když ty kachní jatýrka jsou takový malinký. Tak jsem přikoupil dvě kila vepřovejch jater, no… Co mám dělat – jsem takovej. K tomu tři druhy rejže. Nejlepší se mi zdá bejt ta červená – vokoštuj!“

„Fakt dobrá, jenže kdo to sní?“

„Vaska se toho zhostí, neboj. Ten umí vocenit flákotu. Páťa-Páťa taky něco pomalu užižlá těma svejma klepejtkama. Dáme eště flašku? Dáme, viď, vem si chlebíček. Vedle mám eště dvě plata, až kluci přijdou, aby netrpěli.“

„Možná budou spíš trpět, když to sežerou,“ povídám, maje na mysli děsný obsah trouby.

„To zpracujem,“ zachvěje se stočtyřicetikilovému sedmačtyřicátníku hlas. „Dáme pár etap, máme čas, nemusíme to sežrat najednou. Pardóón, já se takhle jenom přesunu k počítači, séď, séď!“ protahuje se za mými zády. „Koukneme se – e, promiň – co ten Čeljabinsk.“

„Co je s Čeljabinskem?“

„To nevíš? Dneska ráno vybouch nad městem obří asteroid! Půlka baráků má vysklený vokna, tisíce zraněnejch a ňáký mrtvý. Je to točený na mobily, zmrdi dneska nic jinýho nedělaj – stojej s mobilem a čekaj, co bude. Koukej…“

POHYBUJE SE TO PO NEBI, ZÁŘÍ TO, KOUŘÍ, EXPLODUJE. Ploché zasněžené předměstí, záběr skrz přední sklo. Střih. Přeexponovaná silnice na okamžik mizí, pohlcena světlem. Střih. Po nebi se valí mohutný sloupec kouře z průletu hustými vrstvami. Paneláky bez oken, záchranky, naříkající ženy, zhroucené střechy. Městem otřásají hromové rány.

„A DYŤ ASTEROID MÁ DNESKA TEPRV PŘILETĚT – VE 20:26 STŘEDO­EVROPSKÝHO ČASU,“ NAMÍTÁM.

„DA14, ano – ten sledujou, má bejt blíž než dráhy některejch družic.“

„Tohle byl ňákej doprovodnej roj či co?“

„Píšou, že to byl asteroid, kterej nemá s DA14 nic společnýho.“

„Mi neřikej, že kolem tý naší kuličky přesvištěj ve stejnej den dvě na sobě nezávislý hovada a nikdo nic neví.“

„Kupodivu to možný je – pokud ten ranní případ byl asteroid.“

„Co jinýho?“

„Uvidíme,“ opáčí a vypne počítač.

Dozajista je to tak rozumnější.

DRR, DRR! ZNÍ Z PŘEDSÍNĚ. „Ahoj, ahoj, ahoj!“ volá do domácího telefonu vysokým hlasem kamarád. Otevírá dveře. Po schodech se zvolna blíží šoupavé kroky.

„Ahoj, ahoj, ahoj,“ duní předsíň.

Do kuchyně vstupuje bledý Páťa-Páťa, staví na stůl láhev jamesona.

Normálně na sobě mívá pouštní maskáče, taktické brašničky, baterky, foťáky, tropické klobouky Dnes má žmolkovitý svetr, nažloutlou košili, šedé pytlovité gatě.

„Kde máš výstroj?“ ptám se.

„Myslíš Dobré ráno, Vietname?“ říká, „jednak je peru a hlavně, ňák-ňák-ňák jsem dneska rád, že jsem se vůbec vypravil. Máš kudlu?“ ptá se mě. „Ukaž.“

Švihem ji otevře, zavře, vrátí.

„Co řikáš asteroidu?“ tážu se.

„Vo žádným nevim.“

„Jeden už dopad a druhej přiletí.“

„Kdy?“

„Šestadvacet minut po osmý.“

„Spousta času.“

V 16:35 PŘICHÁZÍ USMĚVAVÝ VASKA S NÁRUČÍ ROSTBÍFU, BATERIÍ LAHVÍ, VĚTREM V KABÁTĚ, HADÍM SVITEM V OČÍCH A RADAREM V HLAVĚ. Jede rovnou z práce. Má pronajatou kavárnu v centru města. V pasáži, kde i zdi mají uši. Jeho historky o majitelích, o třenicích mezi jejich vazaly, o složitých kriminálních vazbách mezi navoněnými hyenami by vydaly na tlustou encyklopedii polistopadového vývoje.

„Máša, víš která – utrápenej předkus,“ hlásí bez úvodu kamarádovi, který u něj svého času dělal provozního. Dva roky vydržel pérovat holky, kontrolovat účty, zajišťovat servis, vozit hajzlpapíry, smetanu, saponáty. Pak dal jednoho krásného dne výpověď, lehl doma na gauč a dva roky ležel.

„Nevinný zlobidlóó!“ volá ten. „Čertíček s plachým úsměvem!“

„No,“ culí se Vaska, „tak ta si předevčírem vybrala dovolenou a zmizela na tři neděle do Oregonu za mládencem. Jenže předtím stopila mimo jiný klíče vod skladu. Alfa samice zkrátka – chtěla holkám ukázat, že se to tu bez ní nevobejde.“

„Jiná je stopit nemohla?“

„Rekonstruoval jsem to krok po kroku, podrobil holky křížovýmu výslechu – měla je poslední. Tak jsem nechal vyměnit zámky, a až se vrátí, tak se ty její klíče nebudou hodit vůbec k ničemu,“ rozechvěje mu hrtan nefalšovaná východní lítost. „Poletí jak vystřelená z praku.“

IHNED SE ZAHRABOU DO TÉMATU. Říkají křestní jména číšnic, krátce a přesně je parodují, častují je uštěpačnými přezdívkami – v zásadě se jim koří, vzývají je. Kavárnou proletěly během let provozu komety, jejichž záře oběma vypálila do mozku muří dráp nenaplněné touhy.

Mnohá z nich proletěla přímo Vaskou a touhu naplnila. Nesčíslně­krát dřepěl dny a týdny v kafáči o dvě pasáže dál, čekal, až Klárce vyprší výpovědní lhůta, držel se za hruď a řídil podnik mobilem.

„Horyna, víš kterej – šéf ochranky,“ svěřuje se, „mě napráskal, že mám nevyhovující vzduchotechniku, přitom ví, kdy jsem jí instaloval. Přišli na kontrolu tři chlapi, koukám – Horynův brácha, Horynův švagr, třetího neznám. Když prej to bude do pozejtřka, nedostanu pokutu. Holky dneska pouštěly celej den Radůzu, mám hlavu jak šestsettrojku.“

„Já mám Radůzu rád,“ prohodím.

„Ale ne dvacetkrát po sobě.“

„Poslední album je trochu – trochu patetický,“ doplní Páťa-Páťa.

„Byla upřímná, než zahnízdila,“ šeptne Vaska, stříhaje boltci.

„Nesmíš žárlit úplně na každou!“ volá hostitel od plotny.

Páťa-Páťa pomalounku šroubuje uzávěr své, jak náhle vidíme, zpola vypité láhve: „Neni úplně čerstvá, dá si někdo se mnou?“

Vaska nastaví sklenku. „Tvrdili chlapi z ochranky,“ bzučí, „že ten ranní asteroid sestřelili těsně před dopadem Rusové raketou. Nevim, co je na tom pravdy. Otázka je, jestli to byl asteroid.“

„Mohlo to tak bejt – protiraketovej deštník maj všechny ruský metropole,“ naježí se kamarád, jako bychom mu to brali. „Těžko ale říct, jestli k nim patří Čeljabinsk.“

„Je tam závod na likvidaci jadernýho vodpadu,“ zní Vaškův názor, „hutní, chemickej, strojírenskej průmysl, výroba traktorů. Navíc se tam dlouhej čas vyráběly, a kdoví, jestli se doteď nevyráběj, jaderný zbraně – ideální cíl.“

„PARANOIA JE VOD TOHO, ABY ČLOVĚK VIDĚL REALISTICKY,“ SOU­HLASÍ PÁŤA-PÁŤA. „Vy dva když se sejdete, to je teda něco. Hotová jáma lvová… Mám aktuálně trochu jiný starosti, byl jsem u neurologa. Jako vždycky nedokázal přesně říct, co mi je, ale měl novinku, možná prej mimo jiný parkinson.“

Je pravda, že je mu třeba už nějaký čas obouvat boty, navlékat bundu. Občas mu přestane fungovat půlka těla, nevstane z křesla, zasekne se ve dveřích. Místo původní tváře nosí ztuhlou masku životem olískaného pětapadesátiletého dítěte. Šedivé vlasy do půli zad.

„Vstoupils do klubu Pomalejch šípů,“ střelí Vaska.

„Hovno šípů. Pří-příprava na smrt.“

„Ále prd, kup si trekový hole a kulhej dál!“

„Dobrá idea, mrknu na Aukro.“

„Tebe ty jezinky jen tak nevodnesou!“

„Vodnesly mě už mockrát a rychle mě vracely.“

„Vidíš to, neřáde – tebe to tu baví!“

Chceme mu vyjádřit maximální podporu a zároveň ho drobátko načutnout. Dělá, co může. Odráží rány. Vzdoruje. Nevzdává to. Zároveň to klidně vzdá, když má někoho na povel. Rád si zamanipuluje, zavydírá. Nechá si dolít kafe, donést z večerky láhev, navléct taktický baťůžek, zašněrovat tkaničky pouštních bot, vyvést ze dveří, doprovodit. Když pak v dálce zahlédne světla přijíždějící tramvaje, vystartuje jako dragster, doběhne ji, vskočí do dveří. Dřepne na sedadlo, vypne Páťu-Páťu a je z něj opět mumie.

„Dokumentovat samotu mě dvakrát nebaví,“ podotýká.

„To děláme všichni.“

„Jsou lidi, co jsou tak sami, že si to speciálně vy tři neumíte ani přibližně představit.“

„Já si umim představit akorát samotu, nic jinýho,“ uculuje se Vaška. „Večer občas jo, ale v osum ráno se na to muset koukat…“

„Mně je dobře samotnýmu!“ zařve kamarád, „já chci bejt sám! Na rozdíl tady vod komparda, kterej potřebuje k životu šukací tykev!“ plácne mě po zádech.

„Jakou tykev, debile,“ ohrazuji se, „empatickou živou duši potřebuju.“

„Promiň, já to tak nemyslel,“ kucká se, „seš romantik! My ti to závidíme, nemysli! To je sen nás všech!“

„Mluv za sebe,“ udrolí Páťa.

„Zrovna ty mluv vo samotě,“ střelím po něm. „Denně sedíš v Ouky Douky, v Liberálu, furt slyšim, žes jel s Ríšou pod širák, že seš na ňáký chalupě…“

PÁŤA-PÁŤA HLEDÍ DO STOLU, MRAČÍ SE JAKO SCVRKLÝ BEETHOVEN. Je to ještě on, říkám si, ten chlapík s havraní patkou, s foťákem? Co se úsporně, ale rád smával? Co chodil s nejhezčí holkou, jakou kdo z nás kdy viděl? S mandlookou Íránkou jakousi? Je to ještě on – přátelský mravenec v kožené bundě, co prochodil Mexiko, Indii?

„Předpokládám, že vo mý mat-matce slyšet nechcete,“ nadhodí neklesajícím bezbarvým tónem.

„S tou fakt nezačínej.“

„Já bych s ní potřeboval spíš skončit.“

„Dyť skonči – nemluv vo ní.“

„Rodiče jsou lidi, který se neměli narodit.“

„Co mám řikat já!“ skočí po přihrávce valihrach. „Myslíš, že já jsem v tomhle nafasovaným těle doma? Taky jsem nesrost s tim bio panákem! S produktem svejch rodičů! Co chtěj potomka! S citlivým přežraným samotářem! Mám se kvůli tomu posrat?“

„Kvůli tomu se určitě neposírej,“ opáčí Páťa-Páťa a k zbláznění složitě rozfázovaným pohybem si dolévá sklenku.

CPU DO SEBE ŽIŽLAVOU ROLI ROSTBÍFU. Moje matka byla podle všeho jediná normální. Nikoho neobtěžovala, po nikom nic nechtěla, žila tiše jako pták. Nechala se zaživa sežrat samotou. Byla přesvědčena, že pro ni už jiná cesta neexistuje. Veselá ta moje máma nebyla, s tím jsem ale nemohl nic dělat. Respektive mohl, kdybych svého času slevil ze své představy o sobě. Kabát po paty, holínky, vykulený ksicht natřený bělobou, vlasy zježené jak po zásahu elektrickým proudem. Kolikrát klečela v předsíni a prosila, ať aspoň ten kabát nechám doma, když je květen. Tajně ženit jsem se taky nemusel. Nebo se to aspoň mohla dozvědět dřív než po rozvodu.

Aspoň jednou v životě jsem ji mohl pohladit po hlavě, když seděla dočista opuštěná v panelákovém bytě, ztloustlá z kortikoidů. Technicky by to nebylo snadné, měla buď příčesek, nebo natupírovanou helmu ztuženou lakem, ale zkusit jsem to měl.

„ZAČALA KE MNĚ PŘED NEDÁVNEM PRAVIDELNĚ DOCHÁZET PARTA ŠESTI – SEDMI CHLAPŮ,“ ŽALUJE VASKA V ZÁSADĚ SPOKOJENÝM VĚCNÝM TÓNEM. „Pokaždý kolem devátý, desátý. Věk čtyřicet plus – kafe, panáky. Po hodině začali mít vulgární poznámky na holky. To víš – zpozorněl jsem. Další den už rovnou na mě – poručej mi panáka, ať si dám s nima, a hned dotazy: kolik platim nájem, jestli bych to neprodal a za kolik. Povídám, panáka ať si daj voni na mě a že nic neprodávám. A voni: V klidu, netlačte na to, třeba si to eště rozmyslíte.“

„Lidi z Východu?“

„Zdejší, Češi. Nechutný typy, jeden jak druhej. Přespříští tejden jeden z nich vyjel po Máše, chyt jí za sukni a hmátnul jí po píče. Tak jsem zavolal policejní zásahovku, ty je vytáhli ven, ruce na zeď, natvrdo je projeli, všichni měli u sebe pistole. Pak se zjistilo, co jsou zač – šéf kladenskejch sekuriťáků, ředitel okrsku, tiskovej mluvčí primátora, další vod celní správy… Tak je pustili. Zatim se neukázali, ale čekám je každym dnem.“

„Co budeš dělat?“

„To samý furt dokola – s širokým úsměvem volat policii, dokud je to nepřestane bavit. Nesmíš si je pustit k tělu. Číhaj na každou tvojí chybu a hned jí vobrátěj proti tobě.“

„VONO TO NEBUDE DLOUHO TRVAT – NĚCO PŘIJDE!“ HŘÍMÁ KAMARÁD. „Skončej pohádky ovčí babičky! Úvěry, půjčky, leasingy! Nepoteče fanta, dojde sprite! Mladý lidi jsou až moc nasraný! Nemaj kam uhnout! Něco přijde! Já jenom doufám, že to bude nějak usměrněný, předem připravený jako vždycky. Že neni možný, aby něco proběhlo spontánně, zdola! Nikdy nic neproběhlo zdola!“

„Pamatuju,“ navazuje Vaška. „Jak sem těsně po revoluci přijela bandička – dlouhý špičatý boty, černý kabáty i v létě, pod nima bouchačky. Okamžitě převzali kontrolu. A to se bavíme vo nejnižším patře…“

„Vyšší měli přímý kontakty na výkonný složky, jak jinak!“ haleká kamarád. „Ty jim tu poskytly zázemí a umožnily jim začít fungovat v ekonomický sféře. Řeč je vo špičkách ruskojazyčný mafie. Její zákony se, jak jinak, promítly do českýho podnikání, proto to tu tak vypadá. A jestli to někdo z lidí kolem Havla nevěděl? Tak tam neměl co dělat, poněvadž to svědčí vo jeho absolutní nekompetentnosti. Lidi z minulýho režimu nikam nezmizeli! Ani se nikdo novej neobjevil! Ty se akorát promíchali, provařený se stáhli, něco pomřelo, zbytek vyměnil politickou moc za ekonomickou a pokračujou dál! Ty jsou tady pořád! Bylo jim třicet, dneska je jim padesát!“

„Souhlasim,“ vzlykne Vaska. „Máme tady jednu celou generaci hajzlů se svazáckou knížkou a pravicovejma frázema… Srostlou se státním aparátem, maj kontakty, veškerou energii dávaj do toho, aby si uhlídali židli.“

„Dyť by, kurva, stačilo vyhlásit pár fingovanejch státních zakázek, nasadit provokatéry – během měsíce bude ta svoloč pod zámkem!“ křičí kamarád.

JE TO JEJICH ZAMILOVANÁ HRA. Se zvláštní vstřícnou nenávistí, s jedovatým gustem a s dětskou radostí míchají solidní zdroje s nejpošahanějšími teoriemi. Jsou plní výhrad, tvrzení, argumentů, dokladů, skrytých možností, pyramidálních podezření, temných prognóz.

Teď přijde čas zdůraznit roli Ruska, vysmát se pravici, levici, co nejvíc to zamotat, uplatnit pojmy: KGB, StB, ÚDV.

MRKNU NA HODINY: 19:06.

„Co je vlastně ÚDV?“ ptám se.

„TO BY TI ŘEK PÉRÁK, TVŮJ ZNÁMEJ – TEN TAM LÉTA DĚLAL. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu! Tvrdit, že se tady a teď zničehonic vyskytli ňáký zločinci, který je potřeba soudit! Takzvaný zločinci nevznikaj a nemizej,“ sděluje kamarád nemilosrdně věcným tónem komplet celé kuchyni. „Ty se akorát nejrychlejc přizpůsoběj novejm poměrům! Přeskupěj se, zajistěj v novejch pozicích a jednaj! Jsou první, kdo se legalizuje! Adolf Palivec, vyšetřovatel ÚDV, uvádí, že původní komunistický struktury dostaly v roce osumdesát osum přimej pokyn z Moskvy: Pomalu se privatizujte, ty, co nejvíc řvali, obětujte, čekejte a připravte se!“

„Na co?“ vloží Páťa-Páťa.

„Na co? My teď tady na chvíli zhasneme, a co si kdo ukradne, bude mít! Takzvaná divoká privatizace!“ hněvá se, jako bychom s ním nesouhlasili. „Lidi z Charty se hájej, že hledali vod začátku možnost, jak se dohodnout – jenže s kym? Palivec říká: Měli jsme v rukou dokumenty, které poslala KGB dávno před listopadem 89 ministerstvu zahraničních věcí, kde se direktivně psalo, co se připouští jako předpoklad dalšího vývoje Československa – za prvé: Havel ať je prezidentem, ale nesmí vystupovat proti lustrovanejm zájmovejm osobám. Za druhé: Nesmí dojít k represím ani zásadním změnám na ministerstvu vnitra a národní obrany.“

„Základ – zachovat styky, vazby a odborníky,“ přileje Vaska oleje.

MEZITÍM HRAJEME S PÁŤOU-PÁŤOU HRU. On mi pomalounku naleje, já jemu chrstnu do sklínky rychlou dávku, bleskově si přiťukneme a padneme každý do své původní role: zpomalený inteligentní chápan a vsedě se kymácející mlčící vypravěč.

„Kdo se stal ministrem obrany?“ duní kuchyň. „Doktor Sacher – člověk jmenovanej do svý funkce ústředním výborem KSČ! Někdo se diví, že byl vod začátku spolupracovníkem Státní bezpečnosti? Kdo měl asi za úkol hlídat průběh transformace? Lidi školený KGB – měli praxi, byli cvičený a reagovali okamžitě, protože měli informace z první ruky! Kdo ovládá zahraniční obchod, je ekonomicky nepostradatelnej – vždycky a všude!“

„To bych ti podepsal,“ řekne Páťa-Páťa do ticha a nabryndá si půlku sklenky na svetr.

KAMARÁD STOJÍ UPROSTŘED MÍSTNOSTI, ODPOČÍVÁ. Oddechuje jako po zápase. Taky se mu už zvolna hrne padesátka. Nalévá si čaj, cpe si do požeráku tři chlebíčky najednou. Mocně mlaská, žvýká, polyká.

Neústupná letora. Cestovatel v sobě. Co ho znám, sestupuje po nejistých vláknech hlouběji a hlouběji do sebe, aniž ví, co ho tam čeká. Neznačí si zpáteční cestu. Ne bez emocí ohledává vraky odžitých dní. Zkoumá, srovnává, zpracovává, konstatuje, svolává rány, chrlí lávu, zatracuje homo sapiens. Zrazují ho však modré oči – genetické razítko lidsky vstřícného Polabí.

„Přejde nás humor! A to brzo!“ tvrdí s naběhlým čelem. Vzápětí se chechtá, až slzí, drže si žaludeční vanu. Vraný koník smíchu ho nicméně zvolna unáší do temnot. Je už tak daleko, že je má rád. Lákají ho. Nepřipadají mu nebezpečné.

Ostatně, jak jsme tady, nikomu z nás.

„Kachny jsou hotový!“ řičí do kouřícího vulkánu otevřené trouby.

19:42. Začíná potravní slavnost. Obřad přijímání. Masorádova mše. Chlupatý netvor u plotny s funěním páře obsah pekáčů, kosti praskají. Extra nakládá na talíř každému podle zásluh. Sedíme nad obrovitými kachními dílci, dvěma kládami pórku, půl kilem jater, vše zalito bohatě vonící omáčkou. Před námi mísa černé, mísa rudé a mísa strakaté rýže.

„Nebojte se, je toho dost! Tohle je jenom takovej předkrmečéék,“ ujišťuje nás náhle tenkým hláskem štětinatý vorvaň v nátělníku.

Bloudíme roklemi opálených kostí, špalků masa, spečené cibule. Hledáme, odkud začít.

20:03. Vaska se šťastně usmívá. Jak žvýká, uši mu putují po vyrudlé, kavárenským magmatem zakalené kozácké lebce.

20:11. Kosmický balvan se v kotrmelcích řítí k naší křehké matičce. Řízne do Brazílie, smete Kanadu. My zbylí se budeme příslušně dlouho plazit v bahně, lapat po vzduchu, srát krev, kašlat popel, dávit vlastní minulost.

20:15. Kamarád s Vaskou zaujatě ohryzávají drůbeží kadluby z druhé porce. Páťa-Páťa s krabí neuspěchaností ožižlává svoje první křidýlko.

Sedím tu s úzkostnou atakou a kachním hnátem v ruce sám. Nic hezkého – vše se zredukuje do přívalu staccatových, elektricky žahavých vln. Živočich se cuká, dusí ve vlastní šťávě, chrlí adrenalinové vosy.

20:18. Za osm minut bude asteroid šestadvacet tisíc kilometrů od nás. Prakticky kousíček. Gravitace, která drží na vodítku Měsíc, nemůže nezapracovat.

20:19. Ale kdyby to šlo, odvrať tento kalich. Není zase tak špatná, tahle existence. Znič nás příště. Pokračujte, hoši! Jak to bylo s Putinem?

20:20. Mlčíme, naplněni jídlem. Držíme prázdné sklenky. Nevím, na co myslí oni. Možná na nic. Sedí a tráví. Vaska uléhá na gauč.

20:23. „Bejt pragmatik je úctyhodnej výkon, nicméně obludně nezajímavej,“ říká Páťa-Páťa.

20:24. „Prázdnej pragmatik je ale žádoucí forma občana – těch bude přibejvat,“ šeptne Vaska. „Už teď je jich víc, než je snesitelný.“

20:25. Byt se otřese táhlým rachotem. Otočím hlavu k oknu. Přes celé nebe se táhnou dvě žhavé čáry.

20:26. Za domem vede betonový železniční most. Po něm zřejmě duní nákladní vlak. To, co vidím v okně, je dvojitý odlesk lustru.

20:27. „Nemám trochu vyvětrat?“ táže se hostitel.

20:29. Do kuchyně proudí chladný večerní vzduch. Ticho. Křik racků od řeky. Kdosi startuje auto. Všechno v pořádku, zdá se. Posel nás minul. Zase nic.

„POTŘEBOVAL BYCH NUTNĚ FOTOKOMORU,“ ŘÍKÁ PÁŤA-PÁŤA.

„Tak si jí zařiď,“ radí s medovým úsměvem Vaska. „Máš byt – možná nemáš v pořádku vodu, elektriku, nemůžu vědět. Ale jestli máš bydlení aspoň trochu v cajku, vybavená fotokomora tě přijde bratru na sedumnáct tisíc.“

„To je složitější.“

„Možná je nemáš – to se může stát. Taky si pučuju, abych přežil.“

„Mně se doma všecko sype,“ drmolí nehybný chameleon ze stínu. „Fotokomora musí bejt suchá, čistá, nesmí se vlivem těžký dopravy votřásat, teplota celoročně jedna až třiadvacet, voda musí téct čistá, nesmí v ní bejt rez, musí bejt stabilní voltáž v zásuvkách. Plus čistě subjektivně – dosažitelnost. Když mám volno, tak tam potřebuju zaplout a makat. Vod nuly k první fotce to může trvat půl hodiny, hodinu, a pak už to jede: usebrání, vytržení, volnost.“

„Děláš na negativy, máš to těžší. Ani mě nebaví digitál,“ přeskočí Vaskovi hlas, „taky rád dělám na negativ.“

„Negativ je vobyčejná surovina,“ repetí Páťa-Páťa. „To může bejt rychlovka – jasný, může vzniknout v bordelu, ale práce ve fotokomoře chce klid. A ten v sobě momentálně nemám.“

„CHCEŠ FOTIT?“ TÁŽE SE VASKA HLASEM ZNAVENÉHO TYGRA Z OTOMANU. „Tak foť! Mně taky nikdy nikdo nic nedal – to je všechno tvrdě vybojovaný. Mockrát jsem louskal prdelí para vořechy! Boj na plnej úvazek na mnoha frontách, hochu. To neni sranda – věčně se na někoho smát. A stejně se může stát, že přijde pan Šikovnější a já ze dne na den zmizim,“ vykládá, jako by četl dítěti pohádku. „Například já stabilně dlužim majitelům devět miliónů a musim ten dluh udržovat – kdybych dlužil míň, už tam dávno nejsem. Zadlužený jsme všichni, dluhů se neštiť.“

„Musel bych je mít z čeho vrátit.“

„Řeknu ti to takhle – dělej, co musíš.“

„JESTLI NĚCO CHCEŠ, TAK TO DĚLEJ!“ VRACÍ SE DO HRY VALIBUK. Je vším tím proviantem na rozdíl od nás posílen, osvěžen, zbystřen. Procesor dává opět plný výkon. Kdybych vložil šém: Willi Leimer, Genrich Jagoda, Obama, Buddha, projekt SLAM (PLUTO), Směrš, vril, Okamura, bleskem namíří kanón a spustí.

„TUHLE JSEM CHTĚL KOUPIT OBRAZ VOD VĚROMÍRA,“ PRO­ZPĚVUJE VASKA DO STROPU S RUKAMA V TÝLE. „Líbil se mi, vystavoval ho u mě.“

Zaloví u pasu, vleže napřáhne ruku se smartphonem k jednomu každému z nás, abychom viděli. Vidím žluté zuby požírající modrou kachničku, zatímco kolem zběsile víří šedí motýli.

„Nabíd jsem mu deset litrů na ruku, von se nafouk a řek si padesát. Tak jsme to stornovali – a co byste řekli? Ten samej večer Věromír přijde, jestli bych mu nepučil pět tisíc. Peníze vod něj v životě neuvidim – beru ho tak. Muj problém, že mám na kriply slabost.“

Roluje další fotky, už pro sebe.

„Kdežto ty bys prodávat moh, kdybys nebyl línej,“ dodá. „Můžu ti u sebe zařídit výstavu, ale musel bys projevit aspoň základní zájem.“

PÁŤA-PÁŤA DO SEBE VMANÉVRUJE OBSAH SKLENKY. „Když se chladnej vesmír zeptá, ohnivá voda vodpoví,“ řekne.

„Chce někdo dolejt?“ tážu se.

Ze tří stran přilétnou sklenice.

„Zase jsme to přežili,“ podotknu.

Všichni obrátí nažhavené paprskomety proti mně. Dva až tři proti jednomu, základní archetyp.

„Je to zlý – budeš muset žít,“ sykne Vaska.

„Komety se tady v domě báli jenom dva alkáči, bejvalý světský, ty sedli do vlaku a jeli na chatu, chata je bez debaty bezpečnější. Stařecká úzkost je prevít.“

Páťa-Páťa se bez milosti přidá. Smrtelně minimalistické mrzácké aikido – z čeho žiješ, kdy se budeš stěhovat? Kam? Připadáš mi ňákej smutnej. Počítač už ti funguje? Co ta poslední holka? Ta sympaťačka z Liberálu?

Přemýšlím, co mě k nim vlastně váže. Proč mezi ně chodím. No pro tohle – pro tu hru. Černá groteska. Volné fórum. Padni, kam padni. Vstaň a choď. Čtyři mládenci u stolu. Uvnitř každého se ze všech sil štětí, čuří, raduje, brání, případně útočí okopaný, vypelichaný, ranami zpitomělý tvor.

„Hoši, jenže,“ povídám. „Většina jevů, který akceptujete, je uměle koncipovaná tak, aby budily pasivitu, strach, skepsi. Vy na tý skepsi stavíte – je to dobře?“

„Kde bereš smích?“ zívne Vaska. „Rád ho taky zkusim…“

„Kde – v sobě.“

„Kdybych se živil tim, čim ty, a nevěděl, co se mnou bude za měsíc, možná bych se smál, a možná taky ne.“

KAMARÁD SE NEVMĚŠUJE. Je na tom stejně jako já – obyvatel ulity Norek. Potápěč. Zaměstnanec vnitřní laboratoře. Jedinec průběžně proplouvající nehorázně zbytnělým sněním.

„Nejistota je smrt,“ dí Páťa-Páťa. „Svah, po kterym svištíš do tmy.“

„Kubin – Der Mensch,“ doplní majitel kuchyně. „Ten ale sviští do světla,“ namítne Vaska.

Z tmavých zákoutí bytu na nás hledí sépiové tváře babiček, inženýrů, neteří, tet. Zasklené fotky sivookých polabských krasavic se sametovými líčky, retušované snímky mužů s předčasně prořídlými kulovitými hlavami.

Kamarádovi rodiče celoročně pobývají na chatě, a tak mu připadl byt plný závěsů, přehozů, lustrů, deček, zimníků ve skříních, prachu, molů, srnčích parůžků, olejomaleb, váz, sošek, zástěn, ponuře zastlaných postelí, starých časopisů, palem, lián, agáve a fíkusů.

Zabydlel se primárně v přetopené kuchyni, v koupelně a na WC, ve zbylých místnostech kraluje přes den studený vlhký šerosvit, v noci absolutní tma plná roztočů, knih a elementálů.

V akváriu za mými zády masitý sumeček přitištěný břichem ke sklu chtivě ohryzává řasy. Kolozubý ústní otvor bez oddechu pracuje. Rádio hraje takřka neslyšně Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Suka.

„MUSIM JET, KLUCKA,“ ZVEDÁ SE NÁHLE ČERSTVÝ VASKA, NATAHUJE PŘES HLAVU SVETR. „Mějte se a díky.“

Jeho způsob. Vezme žlutého anděla do Hodkoviček, vyvenčí – nakrmí – počičmá fenu, oněmělý dojetím zkontroluje spící dceru, o niž se dělí s rozvedenou ženou, nařídí budík, na čtyři hodinky zdechne.

V šest bude na place. V sedm dorazí noční vlna exotické mládeže. Vaska bude ledovým okem hlídat, aby netřískali sklo. Dá holky do latě. Permanentní režie zaměstnaneckých vztahů. Lavíruje mezi galánem, zpovědníkem, chápavým fotrem a přísným velitelem. Nabídne preso pasážové ochrance. Všechno má v merku. Ta ubere, tam přidá. Miluje to tam. Léta piplání, oprašování. Ovládá umění, jak nekonfliktně vystrnadit nižší a střední galerku. Armény, Čečence. Buď na ně platí jeho ruština, a když ne, poradí si jinak. S mnohoznačným úsměvem vyláká hosty ven a tam už čeká policejní zásahovka – namakaní hoši z malých měst, co musí být tvrdí, aby se udrželi v Práglu.

Přátele naopak nezřízeně hostí. Nezřídka dává všanc našim sprostým hubám dvanáctileté single maltky, japonské whisky, ušlechtilé rumy, koňaky. Často s cudně sklopeným zrakem, se slzou v oku zatáhne celovečerní pitku. Tu slzu je třeba vykoupit. Vyklopit vlastní průser, rozervat si hruď, na pár vteřin se zbláznit, zabečet. Stačí zabečet – on už ví.

NASYCENÝ BRACH PO NĚM S HEKNUTÍM PŘEBÍRÁ MÍSTO NA KANAPI. Potřebuje oddálit příchod odcházejících rituálů. Zahlušit moment, kdy se budeme loučit. Vědom si tiché obsedantní úpornosti, s jakou ho Páťa-Páťa donutí zapnout počítač, najít dopravní řády, mnohokrát ověřit přesný termín přípoje. Vodit ho po bytě, aby se rozchodil. O nandávání bundičky, šněrování bojové obuvi nemluvě.

„S přicházejícím předjařím se bláznům hnuly ledy,“ povídá zesláble s rukama na břiše. „Předevčírem v pět ráno telefon – volá Křičák a hned bez vokolků: Věříš v Boha? Já, já, já myslim, že se nade mě vyvyšuješ! Mluvíš jako zákoník! Uvažuj o tom! a zavěsil. Mánie v něm úplně štěkala… Sotva usnu, novej telefon – Křičákova osmdesátiletá maminka mě třaslavym hlasem prosí, abych mu odpustil. Že prej před chvílí telefonoval a žaloval na sebe, že se se mnou strašlivě pohádal, a žádal jí, ať mi ihned volá, že se syn omlouvá.“

„Apropó,“ říkám, „když jsme u vomlouvání, chtěl jsem se ti vomluvit za ten večer v Cihelně – byl nepodařenej. Přitáh jsem tam nesourodý lidi.“

„Mně se ten večer líbil, byl specifickej. Blbý to měli tvý dva známí, co seděli vedle nás.“

„To byla přece moje bejvalka – Betyna s mužem.“

„Nekecej – taková výrazně vokatá, hubená kdysi? To fakt byla vona?“ natočí ke mně rozpařený, mroží srstí zarostlý obličej s očima navrch hlavy.

„No jo.“

„Tak měla smůlu – čtyři hodiny musela poslouchat paranoidní komentáře, který s Vaskou, jak víš, léta pěstujeme. To holt neni pro třetí ucho.“

„Neni to vůbec pro ucho, řek bych spíš,“ ozve se Páťa.

„Neni, no. To je naše s Vaskou… My už léta, áchr,“ chrčí, polyká vzduch, napůl už zabírá. „Pamatuju si, chrr-á… jak ta Betyna při vodchodu nesouhlasně vrtěla hlavou a její muž si mě prohlíd s takovym prázdnym hněvem…“

„ČTVRT NA PĚT – BĚŽIM,“ ŘÍKÁM, NATAHUJU MIKINU, KONTROLUJU TELEFON, CINKÁM KLÍČI.

„Nechceš eště něco – kus loveckýho salámu aspoň?“ reaguje z polospánku nenažranec. „Pár chlebíčků? Rostbíf? Co vzorek rejže takhle?“ převaluje se ve snaze vstát, až péra úpějí.

„Jsem nažranej jak čardášová ropucha, v klidu lež.“

„Šlo to teda celkově?“

„Excelentní – zázvor sednul.“

„Viď – ten to chtělo! Jenom trochu, ne moc! To jsem rád! Ne­přehnal jsem to?“

„Trefils to akorát.“

„Já jsem, jářku, hlavně šťastnej, že se povedla ta šťáva! Pro mě byl zázvor neznámej terén, krok do tmy! Já ubohej žrout – to budu dojídat dva dny! Mám se ti kouknout, kdy jede noční bus?“

„Neblázni, jezděj každou půlhodinu. Já bych spíš rád, kdyby mi někdo fundovaně vysvětlil, jak to přijde, že kolem nás ten samej den prohučej dva na sobě nezávislý asteroidy, jeden má maximální sledovanost a udělá prd, kdežto vo druhým se do poslední chvíle neví.“

„Dozvíš se spoustu verzí, vod rána to pojede. Novinářská čtverylka! Každá čuryna se ti vyjádří!“

„Princip Rašómon – ani přímý svědci se neshodnou, každej to viděl jinak,“ řekne Páťa-Páťa, učiní pokus vstát a padne zpátky do židle.

„Seď a měj se,“ klepu mu vychladlou rukou.

„Adios.“

V PŘEDSÍNI U VĚŠÁKU PŘEBÍRÁM OBVYKLÝ DAR NA ROZ­LOUČENOU – DISK POPSANÝ PEČLIVÝM HŮLKOVÝM PÍSMEM.

„Tady jsem ti zase vypálil… Hru na pláč – Forest Whitaker, dobrej film z občanský války v Irsku. Věrohodnej!“

„Znám – díky, na ten se s radostí mrknu.“

„Pak tam máš Baltazarovu hostinu aneb Noc se Stalinem, vřele doporučuju! Dál Kavkazskýho zajatce, Krásku dne, to nevim, co je, stáhnul jsem a neviděl. Chladné léto roku 53 – nádhera samozřejmě. Nelítostný souboj – místy slabší píčovina, ale dobrá kulisa k večeři.“

„Al Pacino – polda duší i tělem.“

„Jasný! A pak klasika: Psi. Znáš! Polsky bez titulků, ale tam rozumíš všemu: Mysliš, že nie klamal? S akumulatorom na jajach ješče nikt nie klamal!“

„Pěknej humus, podivám se, díky.“

„Tady máš eště vypálený ňáký fotky,“ předává mi další disky. „Lenin v paruce, když utikal v sedumnáctým roce přes finský hranice… Lenin zívající na Capri… Lenin v Gorkách – paralýza před smrtí… Máčení Leninova záložního dvojníka ve formaldehydu v anatomickým ústavu při mauzoleu – má jinou pleš, jakoby vyholenou. A pár volovin pro legraci – Brežněv v laponským kroji, kartotéka montrealskejch prostitutek ze čtyřicátejch let, fotodokument o inženýru Formisovi. Promiň, že jsem zase kázal, já to jinak neumim.“

„Máš to rád – dělej to.“

„Dělám to, co se známe – osmadvacet let jsem hubu nezavřel. Dneska jsem ale poprvý viděl, že z nás už taky začínaj vylejzat unavený vrásčitý přeludy, zestárlý démoni mládí. Zajímavý tichý holky, který jsme milovali a neměli, případně měli a ztratili. Tak jo! Příště můžeme jít zas v klidu na jedno, projít se po Vršovicích. Popřípadě u tebe dáme čaj a já bych si pučil toho Boudníka, jestli to nevadí? Jó? Tak jo, díky a měj se! Čau, čau!“

„Zavoláme, vymyslíme, předáme – čus!“ hulákáme na celý barák. On jako rozpařený chlupatý brankář vyplňující rám dveří v prvním patře, já v kulichu a rukavicích od hlavního vchodu.

STŘIHÁM TO OPĚT ZADEM KOLEM BENZÍNKY. Míjím dvoukřídlá plechová vrata přepásaná řetězem, na nichž je cosi psáno rozměrným žlutým písmem. Konečně mám důvod použít svítilnu LD22, kterou mě Páťa-Páťa před půl druhým rokem donutil koupit za patnáct stovek, aby si ji mohl v klidu prostudovat.

Zmáčknu čudlík, čtu: HLEDÁM NĚKOHO ASPOŇ TROCHU NOR­MÁLNÍHO – KDE JE, KDE SOU? NEBO SEM MIMO JÁ? Pod tím: LADĚNA MÁ KUNDU JAKO TAŠKU NA HUSY. Pod tím: PROSÍM O PRODLOUŽENÍ ŽIVOTA! KALISTA

V nočním autobuse nade mnou bez držení jedoucí opilý muž. Potácivě se kymácí. Doširoka rozkročen padá, nejčastěji na mě. V poslední chvíli pád vybere. Jde do záklonu, načež se odpoutá, zmizí topornými odskoky v hloubi kloubové harmoniky.

Nábřeží, říční odlesky. Autobusák to hrne do zatáček, až rukávy kožených bund zavěšených pasažérů vržou. Tma a zase tma. Po nějaké době můj člověk opět přiskáče, znovu to zapíchne nade mnou. V zatáčkách bezmocně naráží tělem do tyčí, do lidí. Má oduševnělý výraz, mírnou tvář. Mocně v něm škrká.

Jsem připraven bleskurychle uhnout. Když harmonika prudce brzdí za křižovatkou na Sokolské, hodí konečně záda mezi luxusně oděné černochy. Ti mu nevěnují miligram pozornosti. Muž leží na zádech, v ruce mobil, do něhož říká klidným hlasem: „Jedu k tobě.“

VŽDYŤ VY, HOŠI, NAPADÁ MĚ BĚHEM STÁNÍ NA PŘECHODU PŘES MA­GISTRÁLU, VŮBEC NEBERETE V POTAZ MOŽNOST DEZ­INFORMACE! Přejímáte zprávy ze zdrojů, které jsou vám milé, jako hotovku. Předem s nimi souzníte. Je vám buřt, že sám informační tok je založen na účelových deformacích. Potřebujete nepřítele, tak ho máte. Váš nepřítel se jmenuje současnost.

JEDNAPADESÁTKA DORÁŽÍ PŘESNĚ. Vmáčknu se mezi hřmotící mládež smíšenou se zlískanými opozdilci, netečnými stařenami a do sebe zabalenými zasmrádlými kapucíny.

Mládí je poutavější. Tenhle má na nohou fresh galusky rovnou z regálu a ksicht jako prasklou merunu, tamten ze sebe dělá pohrdavého alternativního piráta. Další se houpe v bocích, luská a nestoudně vybízí ostatní, ať se přidají, protože má v žilách THC, MDMA, diacetylmorfin, etanol a patří mu svět. Vytahují se, pře­řvávají, neposlouchají. Hovoří přízračně vyprázdněným jazykem převzatým z médií. Holky brebentí, protahují akcent. Každý chce vyzářit svůj momentální stav.

Na Míráku přistoupí bělovlasý kovboj. Kštice, knír, tabákový plášť. Připadá si být krásen. Krásen a pěken. Líbiv, obdivuhoden. Viditelně ho rozčiluje, že si ho nikdo nevšímá.

MÁM TYHLE CESTY NOČKOU RÁD. V lidech se přímo před očima rozvíjí cosi nového, neznámého, nepojmenovaného. Má to zajímavé rysy, projevy i znaky. Jen to dávno není pro takové, jako jsem já. Můžu to zkusit popsat, ne už prožít.

Ostatně je sobota. Den po konci světa. Vstanu ve dvanáct, dám do čaje cukr, mléko, panáka ballantinky – recept mojí babičky Alžběty – a zapnu Dell.

KLADU PODRÁŽKU NA REFÝŽ. NULOVÝ PROVOZ. Nikde nikdo. Korunní třída olepená zbytky sněhu se svažuje dolů, do neustále se měnící přítomnosti.

Obzor se vlní náznakem svítání. Stojím na rohu, zasažen jitřním malachitem. Od vrcholu čtyřhranné vodárenské věže zdobené troubícími anděly se odrazí paprsek nového dne. V bledé tmě zahoří boží pozouny barvou tekuté oceli. Kdesi nade mnou začuříká sýkorka. Na okamžik mě ochromí zběsilá touha to všechno zastavit, pozdržet. Zatáhnout za brzdu. Zůstat tu. Stát a civět. Nikam nejít. Nepokračovat. Nezhebnout.

„TĚ ZDRAVIIIM,“ ZACHROPTÍ MI ZA ZÁDY HLAS. Soused – restituent, křivonohý držitel masny a vývařovny. Onehdy mě potkal v půl páté ráno, vezl jsem si domů rychlovku – nabourané libido ze vztahu, co netrval ani tři neděle. On šel z biliár klubu, kam chodí honit koule. Oba jsme měli příslušně naváto. Krafali jsme dobrou hodinu. Věšel jsem mu na nos bulíky, až se ze mě kouřilo. Od té doby mě má za příbuznou duši.

„Zdravíčko,“ odpovím.

Má i v té zimě na sobě laciné barevné kraťasy. Uzly křečových žil na lýtkách. Ptá se jako obvykle, co náš dům. Co je s majitelem, je-li zdráv. Z jeho otázky čiší bezděčná neúhybná dravost. Ať řeknu, co řeknu, pochybovačně křiví plochý, takřka beznosý obličej. Tváří se, že ví něco, co já ne. Ergo mě co nevidět koupí i s domem, z mého bytu udělá nekuřáckou jídelnu a mně nezbude než se jít oběsit.

Zatím je ale všechno v pořádku, takže lovím klíče, odemykám a jdu do peřin.

Oscaru Rybovi in memoriam, únor 2013