Planeta Žižkov

JDEŠ OD VIKTORKY SEIFERTOVOU ULICÍ. Procházíš stroboskopickou alejí asijských neónů – modrá řeže rohovku, zelená čočku, rubínová sklivec. S třeštící hlavou klesáš z obchodních končin Milíčovkou do sociálního kráteru Žižkova. Klimatizační hukot města sem dolů skoro nedoléhá. Nahrazuje ho chraptivý mezilidský hlahol, třískot, štěkot, zvuky domácích hádek zpoza vymlácených oken.

Uprostřed Prokopského náměstí se krákají za vlasy dvě tlusté ženy, bijí se po hlavách kabelami. Opřen o kmen stromu vsedě na holé zemi kdosi spí, odpočívá, či to vzdává. Na soklu Haškova pomníku dřepí kolem dokola houf výrostků, podávajících si cosi v sáčku. Každý něco vyhrábne, strčí do huby a dá dál. Jestli byl sochařův záměr, aby socha žila, zdařilo se. Haškův volný duch zde rezonuje naprosto.

VSTOUPÍŠ DO DIVOCE VYMALOVANÉ MÍSTNOSTI. Zdi jsou ověšeny změtí plakátů, smaltů, rámovaných cedulí. Prostor mezi nimi vyplněn hustým mumrajem nápisů, jež zde zanechali hosti.

Zabočíš po schůdcích vpravo na zvýšené pódium pro cizince. Všude jinde je nátřesk. Lokál pulzuje – hlava na hlavě, dým, řvoucí televize plus muzika z džuboxu. Tomuhle se plaší koně, druhý ty koně krotí, třetí se hádá s pátým, čtvrtý vykecává šestému díru do hlavy. Dva se motají po místnosti, nevědouce, jestli se chtějí prát, objímat nebo padnout. V rohu si špitá stůl potetovaných holek. Osamocený stařec drží v žilnatém pařátu sklenku.

Svého času pro tebe tenhle bar znamenal archu klidu. V létech, kdy jsi žvýkal o dva bloky výš copywriterský chlebíček. Když den kulminoval a accounti brečeli únavou připravenou zvrhnout se v iracionální agresi vůči podřízeným, bylo dobré zajít sem na pár kafí, koukat z okna a na nic nemyslet.

V MOMENTU, KDY VTEŘINOVÁ RUČIČKA SKOČÍ NA CELOU, VEJDE NORDICKÝ JINOCH. Vyhlíží jako severský velrybář. Tuší v sobě genetický sklon k něčemu podobnému; podporuje to tedy hrubým rolákem, kotletami, těžkým dvouřadým kabátem. Vyvlékne se z něj, odmotá šálu, kecne ke stolu.

„Nevadí ti sedět zády dovnitř?“ ptáš se.

„Mně nevadí nic,“ odvětí.

ZNÁTE SE Z JEDNÉ DÁVNÉ, KDYSI HLUČNÉ PARTY. Mnozí ztichli, mnozí přestali mluvit vůbec. Tenhle kluk, řečený Daktyl, však mlčel už tenkrát, v létech naplněných debatami spletenými z načtených pravd, opilého veselí a předsudků.

Jednou jsi s ním zůstal sedět na hostinské zahrádce v novostavbách za Spořilovem – tehdy mluvil souvisle do rána o skrytých rozměrech, cyklickém vesmíru, hledání finální energie, o babách, o svém mládí.

Sedíte, držíte pivo.

„Je dost banální sedět a držet pivo,“ podotkne.

„Je,“ souhlasíš. „Jenže víno hází žáhu, panáky je potřeba omezovat, na kolu chuť nemám, džus je pro mladý a po kafi bych nespal.“

Úvod máte za sebou. Je čas na půlhodinku, hodinku ticha.

Pod vámi se otřásá řevem stůl obsazený žižkovskými domorodci. Zaprané bundy, kšiltovky, hranaté vtipy, průběžné měření sil.

Chlápkovi, co zrovna nejvíc čeří vlny, sedí na klíně pohledná škeble. Kulaté boky, statná stehna, malé nožky, bujné oranžové mikádo. Víská ho ve vlasech, dává mu rozmázlé pusy. Jakmile však její vyvolený plácne něco, co se setká s výsměchem, stane se z něj debil, upadne v nemilost, holka zvedne kotvy a přesune se ke řvounovi, který jejího bývalého utřel. Přenese péči na něj. Cosi podobného jsi viděl v dokumentu o pralesních primátech či snad lvech.

Kouř houstne, personál bezohledně větrá. Ze dveří čiší mráz jak břitva. Za oknem se míhá párou zahalený provoz.

DAKTYLOVA HLAVA TRČÍ V PROSTORU JAKO NEHYBNÝ ZRZAVÝ MONOLIT. Sedí a mlčí. Inteligentní samorost. Tvrdší verze Šlitra bez buřinky. Manželka, dvě děti, rodiče lékaři. Na chleba si vydělává na druhé straně Karlínského tunelu jako informatik, programátor. Běhá, plave, chodí, jezdí, píše poezii. Občas v nějakém klubu zabučí na ságo, přečte pár vlastních textů.

„Ten Fassbinder má neuvěřitelně grázlovskou tlamu,“ povídá zničehonic. „Koupil jsem ve Stuttgartu komplet jeho filmů. S velkejma odstupama jsem je vstřebal, zdaleka ne každej až do konce.“

„Viděl jsem než pár kousků ve filmovým klubu,“ odvětíš, „neznám ho.“

„Časem k němu dojdeš. Třináctej měsíc – na ten stačí mrknout dvakrát, tu informaci jen tak nezapomeneš. Kus poctivýho německýho příběhu – musíš mu dát čas. Von ti za to příležitostně umožní konečně pochopit Walsera, Brussiga, Bölla a tyhle. Dojde ti, co ty chlapi mohli mít proti korektnímu, hladce fungujícímu hospodářsko-křesťanskýmu zázraku. Zahraje ti středostavovskou nudu, až tě brněj čéšky.“

„Ubíjející nuda v luxusním vězení – tu znám akorát z Klaunovejch názorů.“

„Co bysme za ní dali.“

„Ta už tu je, akorát bez luxusu – makej, nebo chcípni. Což se nemusí vylučovat.“

„Na rozdíl vod minulosti, co tě voštemplovala, zařadila a řekla: Makej, nebo chcípni, svině zasraná.“

„Posun je v tý svini zasraný.“

„Asi jo.“

DVEŘE JSOU DOKOŘÁN. Místností se rozlézá kosa. Kdosi je vztekle přikopne. Pingl je s klidnou převahou svých důvodů opět otevře.

Atraktivní markytánka u spodního stolu neúnavně přesedá z jednoho dryjáčníka na druhého.

Zvedneš se, probíjíš si cestu uličkou. Stojíš nad mísou, proudí z tebe provozní kapalina.

Když se vracíš, pohlédneš na ni. Její obličej se leskne metr od tebe. Je jí k šedesátce. Pod vrstvami laku, pod parukou, v rozpustilé džísce vříská svraštělá bezzubá bytost. Cení porcelánové klafáky na svého nejnovějšího.

„Tobě nevadí, že chodim s tvojí dcerou?“ řičí brunátný gladiátor, z huby se mu valí kouř jako čertovi, típne doutník o stůl, vrazí do sebe fernet.

„Nevadí,“ skřípne ženská, „mě to totiž vzrušuje.“

„Seš ulítlá.“

„Ty seš ulítlej, protože šoustáš starou bábu.“

Stůl se může přetrhnout smíchy.

KDYŽ USEDÁŠ, VŠIMNEŠ SI DVOU STOLKŮ ZA DAKTYLOVÝMI ZÁDY. U každého zbyla jediná židle, ostatní se rozutekly.

Na jedné sedí nápadně pohledná mladá žena s aristokraticky modelovanou tváří. Naprostá absence vulgarity. Noblesa získaná nikoli cvikem – tahle je ryzí, byť mírně nervní, což k těmhle povahám patří. Možná má jenom Oxford a neví, co tady s ním.

Na druhé sesli štíhlý chlápek, ponořený do studia časopisu, nohy natažené rovně před sebe.

Dívka je zvláštním způsobem neklidná – rozhlíží se rychlými krátkými pohledy, odhrnuje kaštanové vrkoče, protáčí štíhlými prsty sklenku s vínem. V jejím počínání je cosi bezbřehého.

„ONEHDÁ JSEM BYL S DĚTMA V NEW YORKU A NAVŠTÍVILI JSME MUZEUM NA LETADLOVÝ LODI,“ ŘÍKÁ DAKTYL. „Jméno si nepamatuju. Paluba přecpaná starejma tryskáčema, všecky působěj podbízivě, jsou křiklavě natřený a tak. Načež jsme ale přišli k neuvěřitelně velký placatý nestvůře – nikdy jsem nic podobnýho mimo sci-fi filmů neviděl.“

„Á dvanáctka,“ opáčíš netrpělivě, šoupneš pod stolem nohama.

„Nevim – dlouhatánskej matně černej trojzubec, motory jak svině a vpředu místo kabiny jenom taková sekerka z ohnivzdornýho skla. Pod celým monstrem vany plný voleje nebo čeho.“

„Ty tam holt musej bejt,“ pouštíš džina ze řetězu. „Poněvadž je to trisonik optimalizovanej pro vysoký rychlosti, čili ty plechy a spoje musej bejt navolno. Až ty dva tři machy je stlačej do kompaktní podoby – kdyby byly nafest, prdne to. Teďka už bude dávno vypuštěnej, bude to asi konzervační olej, co z toho teče. Ke vzhledový výjimečnosti: Je tam něco víc než čistě technika… Projektoval ho jistej Kelly Johnson – měl nezaměnitelnej rukopis, stejně jako Theo Jansen nebo ten, jak von se…“

„Gaudí?“

„Hovno Gaudí – Giger. Všecky Kellyho mašiny nesou punc nadčasový estetický výstřednosti, technický mystiky – viz F-104 Starfighter. Nahlídnout možnost zásadní změny koncepce oproti logice pomalejch evolučních forem – v tom to je.“

„Chlapská debata je za náma,“ kývne, „co máme dál?“

„Nedávno jsem byl ve Wroclawi. Pokaždý, když jsem v Polsku, zjistim, že je ve mně někdo mnohem normálnější než tady. Je to tim, že se tam s tebou hned každej dá do řeči, brejlatá holka na recepci s umaštěnejma vlasama stejně jako autobusák nebo no name soused u stolku v kafírně. Ty lidi rádi mluvěj, vyptávaj se, chluběj se, je tam víc energie. Můžeš dostat po rypáku, ale když se do nich nesereš, maj tě rádi.“

„Mě ta země nepřitahuje, ale byl tam Karel a taky si je nemoh vynachválit. V tom má pravdu ten váš divnej kamarád Karabáč – žádnej národ na planetě nepovažuje svý bezprostřední sousedy za atraktivní. Jedině Polsko zjevně tuhle zásadu aspoň částečně nectí.“

„Vohrnou nad tebou nos, to jo. Ale daj ti šanci pokusit se změnit jejich mínění vo tobě k lepšímu.“

„Já bych tu šanci asi neproměnil. Cestování bysme měli – eště něco?“

SLIČNÁ ŽENA ZA JEHO ZÁDY PŘECHÁZÍ DO NOVÉ FÁZE. Otevřeně studuje jednoho účastníka po druhém. Není v tom ani stopa lascivity. Snad trochu bezostyšnosti. Třídí jednotlivce, jako by šlo o jiný živočišný druh. Její osudově se třpytící oko sklouzne po Daktylovi, po tobě, ale hned vás opustí.

Náhle se narovná, stáhne svetr přes hlavu. Pohybem šíje odhodí kadeř. K zešílení štíhlé tělo obepnuto temně vínovou večerní toaletou. Když se otočí k muži s časopisem s prosbou o oheň, spatříš hluboký zadní dekolt, odhalující křehce bezbrannou, ač hladkými svaly vybavenou proláklinu zad.

Muž se neochotně zvedne, připálí jí. Řekne pár slov jejím jazykem, zacouvá, opět se přikryje časopisem.

„ZAJÍMALO BY MĚ, CO SE ZA MNOU DĚJE,“ ŘÍKÁ DAKTYL, PŘIČEMŽ SÁM HLEDÍ DRAHNOU DOBU DO STROPU.

„Nic zvláštního, seděj tam dva a nevšímaj si sebe.“

„Kdyby nastala změna, dej vědět.“

MLČÍTE, SRKÁTE PĚNU. I mizerně točená plzeň postupně zprovozní komunikační průduchy. Dá odfouknout ventilům.

Jindy začínáte a končíte mlčením. Dnes Daktyl podává neslýchaný výkon. „Někde jsem čet,“ říká, „že četnost nahodilejch společenskejch styků příznivě zvyšuje hladinu testosteronu a jeho nedostatek naopak zvyšuje riziko vzniku smrtelnejch onemocnění. V tom případě mi rapidně klesá schopnost přežít – poslední léta se potkávám jenom, s kym chci. Což je i jinak nebezpečnej luxus – s někym poobědvat nebo promluvit mimo plán – a regulérně se zasekávám… Koupil jsem si Novákovy Mašíny, byl jsem zvědav, jestli to za ty prachy učtu. Krásný momenty tam jsou, třeba jak se schovávali několik dní ve stohu, žrali syrový zelí, nezralý jabka a nemohli spolu vydržet, jak smrděli. Je to dobrá kniha. Nejhorší je ta deziluze – polomrtvý se prostříleli a prosrali za dráty a tam na ně čekali… Co ti to vyprávim, přečti si to. Poslední dobou vycházej v Reflexu články o těchhle typech – piloti, uprchlíci, odbojáři. Neuvěřitelný lidi. Vlastně jsem nic souvislejšího nečet. Leda Moravce – Špión, jemuž nevěřili. Možná jestli něco vyšlo v Torontu, mám toho doma tři čtvrtě metru. Rozhodně vim, že bych nedokázal vzít z kredence pušku a nechat se jít do krajiny zastřelit… Puška v kredenci neni náhoda, to je jasný. Každopádně se zdá, že odbojáři jsou maximum, kam se ten morální kredit může dohrabat. Rub věci mi při čtení Mašínů taky došel – že to můžou dělat jenom takový, co to maj rádi. V tom kontrastu pak voceníš Jak jsem potkal ryby od Oty Pavla, který ti do tý chvíle připadaly pitomý. Je to těžký…“

ŽENA V KOUTĚ SE NAKLÁNÍ K MUŽI S ČASOPISEM. Na cosi se ho ptá. Má mírně naléhavý výraz. Hovoří, nakolik se to dá v tom hukotu rozeznat, ostrovní angličtinou. Neokázalé evropské samohlásky.

Muž znovu bez nadšení odloží magazín na desku, stručně odvětí. Podle přízvuku jasný tuzemec.

Žena se omlouvá, je tu rachot. I beg your pardon – co jste říkal?

Muž chtě nechtě opakuje, co řekl.

Žena poděkuje, věnuje mu nepatrně ztýraný úsměv. Zaobírá se dál otáčením sklenky s vínem.

OSVĚŽUJÍCÍ NÁPAD – VĚNUJEŠ SE TÉŽ OTÁČENÍ SKLA. Daktyl, aniž odtrhne oči od stropního svítidla, začne protáčet svoji plzeň rovněž.

TI DVA ZA NÍM SI O NĚČEM POVÍDAJÍ. Muž se naklání, ukazuje cosi na mapě, kterou žena vytáhla z kabelky. Zřejmě nic zásadního, protože mu vzápětí mapu vezme, poskládá z ní klasickou papírovou čáku a posadí si ji šejdrem na hlavu.

Muž čáku ohleduplně sejme.

Ona si ji znovu nasadí.

Muž ji znovu sejme.

„DONESLO SE MI, ŽE TI KAHÁČ PROKOP LEDVINU NEBO NĚCO PODOBNÝHO,“ PROLOMÍ TICHO DAKTYL.

„To už je ňákej čas ale. Byl rozlučkovej večer, končila sezóna Klubu 8, což byla taková příjemně nesourodá volná společnost, scházeli jsme se jednou do měsíce…“

„Klub 8 znám, četli jsme tam s Karlem několikrát.“

„Aha, vidiš. No a my dva jsme se pak šli eště projít, tu a tam něco popili, a najednou koukáme – svítá a my jsme na dětským hřišti. Před náma žluto-červená houpačka, taková ta dvouramenná, trubková, masívní. Posadim se na jeden konec, Kaháč na druhej. Nedošlo nám, že má čtyřicet kilo navíc. Dosednul, já vystřelil jak raketa, pad na záda, von mě s mnoha omluvama doprovodil domu a já si leh. Za tejden přines na usmířenou flašku vína, chodil po bytě, a jak je rozežranej, větřil a volal: ‚Tys vařil ledvinky? Mmm – cejtim vepřový ledvinky!‘“

„Vodražená ledvina.“

„Zřejmě – tři dny jsem chcal krev.“

MUŽ MEZITÍM DEFINITIVNĚ ODLOŽIL MAGAZÍN A PŘISUNUL SI SESLI K JEJÍMU STOLKU. Sedí přes roh, mírně se k sobě naklánějí. Ona cosi říká, on odpovídá. Papírová čáka leží na zemi u jejího kotníku.

„POZDĚJC SE PŘIZNAL,“ DODÁVÁŠ, „ŽE SI SICE NEUVĚDOMIL SKUT­KOVOU PODSTATU, ALE SRAL JSEM HO PREJ TEN VEČER, ŽE JSEM MU VYČÍTAL JEHO VZTAH K ŽENSKEJM. Takže to byla sice nevědomá, ale pomsta.“

„Speciálně tebe si umim těžko představit, jak někomu vyčítáš jeho vztah k ženskejm.“

„Spíš jsem něco vyčítal sobě a von si to špatně vyložil. Což nic nemění na faktu, že jsem skončil s vyraženym dechem. Mám dojem, že mě možná dokonce musel křísit, bylo mi hloupý se dodatečně ptát. Zajímavější událost se ten samej večer stala jinde. Renda se vracela z večírku do Radotína posledním vlakem, omylem vystoupila vo stanici dřív, ale stačila naskočit na vagón, dveře už zavřený, tak jela celou jednu stanici na stupačce. Průvodčí nemoh věřit svejm očím, když jí viděl vlát ve větru, vona ho chtěla uklidnit, tak se jednou rukou pustila a dělala na něj skrz zacákaný sklo: Ne, ne, nebojte se, to je v pořádku, já vim, co dělám – dobrý, nespadnu…“

Daktyl se směje zvláštním abstraktním smíchem. Jako by odmítal předmět pobavení, a přitom uznával, že jde o jedinou možnou reakci.

DVOJICE SE POPRVÉ DOTKNE. Jemně ji uchopí těsně nad loktem za paži. Když spustí ruku, uchopí ho ona pod stolem za dlaň. Tak nějak dětsky – bez zábran, bez špetky nevinnosti.

Drží se za ruce a hledí do místnosti. Ona, zdá se, malinko rozpačitě, ačkoliv je to od začátku její akce.

DAKTYL ZÍRÁ DO STROPU, VRAŠTÍ SVĚTLÉ OBOČÍ. Po konverzačním maratonu vás opět ovládne stav strnulosti.

Když je v tom dostatek poklidu, nedělá ti problém zamrazit vlastní existenci. Buď vyřadíš obecnou vnímavost a soustředíš mentální tok úzkým kanálem na jeden objekt, nebo vypneš proud a sedíš jako dement. Daktyl je vzácný tím, že i v takových momentech je plně na příjmu, byť spíš na kvantové úrovni.

Začneš otáčet sklenicí v protisměru. Daktyl, aniž spustí oči z rour vzduchotechniky, okamžitě též změní směr otáčení.

MUŽ SE ŽENOU SE DLOUZE LÍBAJÍ. Explodovalo to náhle, bez předchozích domluv. Ostatně to tak bývá. Řeč je spíš na škodu. Drží se, jako by se už nikdy nechtěli pustit.

„POSLEDNÍ DOBOU TO CELKOVĚ MOC DOBŘE NEVIDIM,“ PO­DOTKNE DAKTYL.

„Co přesně?“

„Nic právě – všechno je dokonale nekonkrétní.“

„A co je na tom špatnýho? Rušim otázku, máš recht, neni to dobrý. Každej může kvákat, co chce, a nikdo nikoho neposlouchá, jak říká Václav Bělohradský. Demokracie rovná se lhostejnost.“

„Vo demokracii tady u nás navíc nikdy nešlo, nejde a ani nepude – to je ňáká mimoforma, v čem žijem. Taky ho nicméně sleduju – ten chlap mě dlouhodobě fascinuje,“ uzavře Daktyl.

DVA V KOUTĚ SE K SOBĚ TISKNOU V DLOUHOTRVAJÍCÍM POLIBKU. Žena vláčně pohybuje spodní čelistí, jako by se ho chystala začít polykat. Pročítáš jídelní lístek. Držíš ho v takovém úhlu, abys mohl registrovat vývoj situace a přitom nerušil.

„Taky bych něco zakous, ale bojim se, že jsme si měli vzpomenout dřív,“ říká skepticky spolustolovník.

Pingl vám dilema potvrdí – v tuhle hodinu už jen kyselá plzeň.

„Uděláte nám turka?“ ptá se Daktyl.

„Turka vám udělám.“

„Udělá nám turka,“ konstatuje Daktyl, jakmile se nosič nápojů vzdálí. „Předpokládám, že se známe tak dlouho, že jsem správně odhad, že si dáš se mnou.“

„Dám,“ řekneš.

„Děje se za mnou něco?“

„Děje – povim ti to pak.“

„Jdu s pískem, cestou zpátky se mrknu sám,“ zvedne tělo a jeho čacká hlava si razí cestu lidským úlem plným nachmelených včel.

Když sedne zpátky, vydoluje z kapsy telefon. „Rodina mě volá, ale provedu menší vzpouru – dám si eště pivo, jestli nespěcháš,“ říká tichým hlasem. „Sedí tam snad nejkrásnější ženská, kterou jsem kdy viděl, a brečí. U nohou jí klečí starší chlápek. To dělaj celou dobu?“

„To ne,“ opáčíš. „Jdu se taky vyščít a cestou zpátky se mrknu, teď je mi hloupý tam čumět.“

CESTOU ZPÁTKY TO VIDÍM. V koutě Planety Žižkov se odehrává cosi dokonale iracionálního. Ztepilá bruneta ve večerních šatech sedí s pravým loktem opřeným o desku a mlčky slzí. Její levici žmoulá muž klečící na ulepených prknech. Až teď si všimneš, že je sice oháknut a ostříhán, jako se oblékají a stříhají mladí, ale ve vlasech se mu ligotají šediny.

ZNOVU SE K SOBĚ VRHNOU. Strašlivě se líbají. To už z nich vyzařuje takové dusno, že kdybyste stokrát chtěli, nenucenou konverzaci ze sebe nevymáčknete. Díváte se pod sebe, před sebe, nad sebe. Daktyl vyťukává kotníky prstů nějaký rytmus, ty pohybuješ rty, jako by sis broukal.

NÁHLE SE ŽENA ZAČNE VSEDĚ OBLÉKAT. Bleskově se vsouká do řídkého svetříku neladícího se šaty, nadhodí vlasy, sepne je sponkou. Dvěma pohyby hodí kolem krku šálu, vklouzne do kabátku. Mlčky vstane, sebere kabelku. Když sestupuje ze schůdků, lehce si podvrtne kotník, na okamžik se opře o zeď, rychle získá ztracený balanc i šmrnc. Vezme za kliku, otevře. Její tvář v mrazivém světle zazáří fialovým jasem.

„TAK CO – ŽE BYSME PRO DNEŠEK SKONČILI?“ NAVRHNE DAKTYL. „Musim stihnout seřvat rodinu, zpohlavkovat to, něco sníst a před spaním pár minut koukat do knížky.“

„Do jaký?“

„Do jakýkoliv, stejně hned usnu.“

MUŽ VSTANE, VEZME ŽIDLI ZA OPĚRADLO, PŘETÁHNE JI NA PŮVODNÍ MÍSTO. Bez jakékoliv známky emoce otevře časopis. Drží ho před sebou jako divadelní rekvizitu. Neproniknutelným zrakem hledí skrz stránky kamsi do zákulisí. Neutrálně uvolněný výraz jeho obličeje je v ostrém kontrastu s tím, co právě zažil.

PLATÍTE, STOJÍTE VENKU V SRŠATÉ BÍLÉ TMĚ. Díváte se do ústí pěšího tunelu, do něhož se nelze nedívat. Vydlaždičkovaná myší díra provrtaná skrz patu vrchu Vítkova, zdánlivě problematická, plná gay minorit, romantiků, žebráků a střepů, ve skutečnosti bezpečná, poněvadž ji stačí zatáhnout ze dvou stran a hotovo. Kdysi prý nějaké vraždy byly, ale nikdo tomu nevěří.

Zvednete hlavy k temnému hřebenu.

„Dlouho jsem tam nahoře nebyl,“ řekne.

„Co tam taky.“

„Údajně jedinečnej výhled na město.“

„Vítkov je Fudžijama chudejch,“ plácneš.

„Lokální Olymp,“ kontruje. „Co ty dva za mnou vyváděli?“

„Příště ti to vylíčím – ať stihneš autobus!“

„Fajn, aspoň máme důvod zas někdy zajít na kus chlapský řeči.“

Vidíš ho, jak mizí v tunelu. Vypadá, jako by odcházel zkamenělým skeletem obrovitého dutého tvora.

POMALU STOUPÁŠ ZPÁTKY NA KOPEC, KDE BYDLÍŠ. Mráz rve z kanálů sloupy páry. Dvě sporé postavy jen tak v teplácích a bundách sedí na schodu u dveří činžáku. Dlouhými šluky rozžíhají kolující oharek. Zaslechneš útržek dialogu.

„Nevim, co mam dělať, mi poraď.“

„Neporadim, Bory nebo Ostrov – maš to samy. Ak si v riti, tak si aj v prdeli.“

Přidáš do kroku, aby ses zahřál. Pouliční hodiny ukazují čtvrt na jednu. Omotáš šálu kolem úst, dýcháš do ní. Na špici věže vysoko nad Žižkovem bdí neutuchající oko protisrážkového majáku.