Ztracené odpoledne

DLANĚMI PŘILOŽENÝMI K ZÁBRADLÍ CÍTÍŠ, JAK DOLE VE STROJOVNĚ ZABRALY PÍSTY. Zaskřípěla táhla, zaduněly nádrže kapalin. Lopatková kola začínají pravidelně tlouct vodu. Plechová parní kobyla s funěním otáčí příď k Vyšehradu, k branické náplavce, k Modřanské rokli, k třpytivě líným dálavám posetým bledými perlami červencových beránků.

Na zádi rozkládá fidlátka kapela. Muzika ať hraje, soustředí na sebe pozornost většiny přítomných a na přídi bude možno dělat, co se na lodi dělá – mhouřit oči, dýchat a popíjet.

Hledíš na kanoistickou věž na Císařské louce, podobající se čínské pagodě. Na zrůdně obrovskou Potalu podolské vodárny rozsvícenou jarním sluncem, na komín lihovaru. Jako vždy tě dojme nehledaná železobetonová účelnost Mostu inteligence. Možná proto, že ho pomáhal stavět dědův bratr, kterého Únor 48 přemístil od medicíny k lopatě.

Loď pluje.

NÁHLE MÁŠ POCIT, ŽE TI NĚKDO DÝCHL DO TÝLA. Než se stačíš otočit, dostaneš herdu pod žebra. Koukneš – a tam stojí byvší novovlňák Kotalík. Má napuchlou tvář, občanskou košili, civilní kraťasy. Náušnic, odbarvených vlasů a vytřeštěného výrazu se dosud nevzdal.

„Seš to ty?“ konstatuje ležérním tónem.

„Snad jo,“ odvětíš.

„Co ty tady?“

„Dát si pivko a po létech si poslechnout Ženy.“

„Jenže se tu nechystaj hrát Ženy, ale Ženy revival, taky jsem naletěl. Nóó – jestlis chtěl k pódiu, prosrals to, zkoušel jsem se vmáčknout – beznadějný.“

„Mně je stačí poslouchat vodtuď. Co ty – seš tu s někym?“

„Jsem tu s tebou. Jdu pro pivko a pak to votočíme,“ oznámí a mizí v podpalubí.

Zíráš dolů do vody. To zas bude pohovor, říkáš si. Tenhle kluk nepatří k těm, co řeší svět vsedě. Něco vyhodit oknem, zmizet ve čtyři ráno v botanické zahradě, žít půl roku v podzemním městě na Anatolské náhorní plošině, to je jeho styl.

KOTALÍK SKÁČE VZHŮRU PO SCHODECH S PLNÝMI SKLENICEMI. Mistr v ukecávání personálu byl odjakživa – ostatní drží plastové kelímky.

Mluví, jako byste se viděli včera: „Takhle ňák to je, abych ti řek… Mám ženu a dítě, ani nevim proč. Teda vim proč, ale nevim, co s tim dál. Starám se, to jo. Starat se vo někoho je bezvadný. A jestli ne bezvadný, tak aspoň správný. Hele – před tejdnem u nás v domě někdo vylepil na vchodovejch dveřích ceduli: ŽÁDÁME NÁJEMNÍKY, ABY DO TÝDNE VYKLIDILI SVÉ BYTY – DŮM SE BUDE BOURAT, pod tim razítko, podpis, chápeš. Bys čuměl, jakej byl v baráku cvrkot: Kde? Cože? No to snad…! Běžte se přesvědčit, máte to dole na dveřích! To by nám snad musel někdo říct!? Co si vo tom myslíte! Co to jéé? Já se zbláznim… Celej den jsem je poslouchal, hehe! Co ty? Zbyli ti ňáký kámoši?“

„Seš tenhle tejden třetí, kdo se mě na to ptá – co všichni máte? Mám kámoše, kurva.“

„Ptám se proto, že já už žádný nemám,“ opáčí. „Kam se ti ztratili?“

„Zakalili, zavřeli se doma, vzdali to, vodjeli.“

„Mí neměli kam vodjet, tak tu zustali. Jdu tuhle s jednim v noci po nábřeží za Holešovicema. Kámoš šeptá: Vpravo! Kouknu – v prvním patře na balkóně baba v kalhotkách. Je úplně nahá, šeptá v tranzu kámoš a jde k ní jak uřknutej, von je starej mládenec. Proč by nebyla – je to socha, já na to, takovýhle tělo naživo nepotkáš. Nicméně jdu za nim, je fakt krásná. Stojíme na trávníku čtyři metry vod ní. Kámoš smutně uznává: Je to socha, máš recht. Já na to: Ale nádherná! A ta socha v ten moment vodklepla popel.“

Škvírkou v čase zahlédnu starého Kotalíka. Cení chrup, chrčí, chrochtá. Barvu však zdravou nemá. Je celý nějaký zpráskaný, pochroumaný.

„A ty víš, kdo tu ceduli na ty vaše dveře dal?“ říkáš.

„Já, kdo jinej.“

„A to razítko?“

„Jsem reprodukční grafik, štempl s adresou – nou problém.“

„Facháš někde?“ ptáš se.

„Momentálně dělám ředitele cizinecký policie.“

„Neser…“

„Zkus hádat.“

„Reprodukční grafik?“

„Přesně tak – co ty?“

„Redaktora v časáku Knock In, nebudeš znát.“

„Tam jsem dělal grafika před půl rokem. Co dělá Grégr?“

„Kalí, koluje po vernisážích, je všude a nikde.“

„Kačer je po smrti – to víš? Vylez na sloup vysokýho napětí, tam ztratil vodvahu šáhnout do drátů, tak vyndal vopasek a hodil si to. Dole řvali dva známý, ať neblbne, jeden volal záchranku, druhej lez za nim – pozdě.“

„Kačer?“ žasneš. „Eště tuhle to byl radostnej člověk! Nezničitelně veselej! Proč ten?“

„Potkal ženskou, na kterou celej život čekal – najednou byl plnej elánu, zdravě sebevědomej, plánovali dítě a von se začal těšit na normální život, co ho nikdy nezažil. Splynutí duší, sliznic, kont, znáš to – položil se do toho… A hned jak se v tom zabydlel, dostal nečekaný chladnokrevný kopačky. Provedla to prej víckrát – všecko, co vo ní vim. Netvrdim, že si to mrsknul proto, ale třeba to byla poslední kapka.“

PARNÍK ODFUKUJE, SKUČÍ, OLEJNATĚ BUBNUJE A LETÍ VSTŘÍC PŘÍZRAKU DAVLE, ŠTĚCHOVIC. Opíráte se o zábradlí, pozorujete hýkavě rozjařené mladé i zdánlivě netečné skupinky starších jednotlivců.

Od zádi se nese bučení saxofonu, suše ťukající bubínek, o říční břehy se rozbíjejí ozvěny hulákavého zpěvu: Hály, hůly, hály!

„Mimochodem – pluješ až na Slapy?“ ptáš se.

„Samo litr. Štěchovice–Slapy jsem jel naposled v šestadevadesátým,“ vytáhne vzdech až z paty. „Devadesátky, pamatuješ? Dny byly strašně dlouhý, noci eště delší… Pamatuješ?“

„Neni to tak dávno… Davy zmámený štěstím, nešlo tomu vodolat. Sice jsi věděl, co přijde, ale tim víc sis to užíval.“

„Imrvére někdo někoho miloval, nenáviděl, každej se bavil s kaž­dym. Věcně jsi měl někoho na bytě, nikdys nebyl sám. Já bydlel půl roku u někoho, koho jsem v životě neviděl, poněvadž se během mýho pobytu nikdy neukázal… To je definitivně pryč.“

„Je, a eště že tak. Žít v týhle euforii patnáct let – shořel bys jak prskavka.“

„Kdoví, jestli by to nebylo lepší, než tady furt eště doutnat.“

„Chce to vobčas přiložit.“

„Navrhuješ mi, abysme si dali kořalku?“

„Proč ne – beztak se blíží zdymadlo. Já tam skočim.“

„Řekni pinglum, že je to pro Kotáče, ať daj sklo.“

Prodíráš se mezi zpocenými zády.

ČTYŘIKRÁT ZATOČENÁ FRONTA TI NABÍDNE AUTOROTAČNÍ ČTVRTHODINKU. Myšlenky ti samy od sebe sklouznou k Lauře. K holce, co s tebou vydržela bydlet bezmála šest let.

Neseš sklo.

Stojíte vedle sebe, opírajíce se o emailem natřený zprohýbaný plech nástavby.

„Takže – jak je?“ ptá se.

„Takhle,“ ukážeš na sebe.

„Svítíš – seš furt, jaks bejval.“

„Chceš vidět muj normální ksicht?“ řekneš.

„Ty vole…!“ zní reakce. „Co se stalo?“

„Povolil jsem mimický svaly.“

„Něco se stalo – co?“

„Nestojí celkem za řeč.“

„Voni ty drobnosti, co nestojej za řeč, člověka kolikrát voddělaj.“

„Celkem čestná smrt.“

„Na čestnou smrt seru. Navrhnu ti neskutečný klišé,“ hrabe se v černé tašce přes rameno. „Vzal jsem s sebou předloňský, eh, kurva, kde jsou? Sušený psilocýbky… Každej rok je nasbírám, nasušim a rozdám – sám nemám důvod. Osum let jsem je neměl. Až letos ňák jsem pocejtil potřebu… Chtěl jsem u toho bejt sám, jenže jsem tu s tebou – nezkusíme je spolu? Tady jsou! Je to kokotskej nápad, všude lidi, může přijít krize, neni kam utéct – co myslíš?“

„Nechal bych to na jindy.“

„Žádný jindy nebude.“

„Tady a teď je to blbost.“

„Nenech mě v tom, čéče.“

„Tak dej.“

Odsype na dlaň tobě, sobě. Strčíte suchou chamraď do huby, požvýkáte, nacpete do koutku ústní torby, necháte fermentovat. Když žmolek zrosolovatí, dostaví se známá ježibabí pachuť. Spláchnete ji minerálkou, pro niž jsi mezitím došel, vystál frontu, znovu se zamyslel nad Laurou.

„Jsem rád,“ korunuje úkon Kotalík, „že jsem tu s někym, kdo se nebude za deset minut ptát: Tak co, cejtíš něco? Jsou to bohemiky z povodí Sázavy, pro případ, že by ses ptal.“

PSILOCYBIN SE V KYSELÉM PROSTŘEDÍ TĚLNÍHO MĚCHU MĚNÍ V PSILOCIN A TEN PŮSOBÍ JAKO SEROTONINOVÝ INHIBITOR. Tudíž umí občas zprostředkovat leccos z gruntu nečekaného. Potkat bez přípravy sám sebe například nebývá žádný med. Měl jsi mít rozum. Nicméně vnímáš jako satisfakci, žes ho vyřadil. Kdy ti naposled kloudně poradil? Jednou, jenže tos byl natolik mimo, že tě stačilo dopravit do hangáru a zapnout defragmentaci.

„Vypínám rozum,“ hlásí Kotalík.

„Ó ká,“ opáčíš, „já ho teda zapínám – jeden bysme měli mít k dispozici.“

„Díky, ani nevíš, jak jsem potřeboval vypnout. Jsem v průseru, hochu, ale neboj, nebudu tě krmit svejma trablema.“

„Počítám, že je zbytečný ptát se tě na typ?“

„Je, ale nemám důvod to neříct – vztah.“

„Začíná, končí?“

„Začíná a končí dvacetkrát denně. Netvrdim, že k tomu občas nepřispěju. Do toho vnímavej čtyřletej kluk, kterýmu ta rodičovská přetahovačka ubližuje. Víš, jak to bejvá – kukačka porodí, je rozebraná, přemletá, a hned začne lochneska doktorů, poraden, nočního vstávání, věčný rachoty. Ňákej čas se střídáte v kmitání. Společný galeje vás vodcizej, takže se nedivíš, že si holka jednoho dne všimne, že jí nic neřikáš. Ztratil jsi jiskru, vopakuješ se, bejváš trapnej.“

„Jo, jo… V tu chvíli si chytrá ženská uvědomí převahu.“

„Tak. Nemusí dělat nic pro to, aby měla pravdu – vona jí prostě má.“

„Vida, taky ses změnil,“ podotkneš, neb si vybavíš, jak tento dobrý hoch za sebou pravidelně zanechával zástupy zoufalstvím sežehnutých citových vdov.

„Ptal ses – vodpovídám… Jak si ženská uvědomí převahu, pocejtí potřebu změny. Je utahaná, nevyspalá, denně vidí v zrcadle karikaturu svýho mládí.“

„Tak začne koketovat s přeludama minulosti?“

„Přesně.“

„Zase jsou na mušce duchapřítomný chlápci, neposkvrněný typy, procházky, líbačky, nanejvejš udejchaný šukačky provázený pocitem viny. Promiň…“

„Žádný promiň, tak to je. A nejhorší je, že bych jí to i přál, kdyby z toho druhej den neraplovala. Jako já jí chápu – jsem hotová nafukovací hala pochopení! Má mě najednou za vetřelce, chápu. Sama neví proč, chápu. Co nechápu, proč to musí mít podobu průběžný iracionální řeže. Dost vo tom – proto jsem na šífu, abych to pustil z hlavy.“

„Jdu pro minerálku.“

„Běž, jestli trefíš.“

„Nejsem na lodi poprvé.“

„Na týhle možná jo.“

NO JO, SAKRYŠ, ŘÍKÁŠ SI VE FRONTĚ, HLEDĚ NA ŠPIČKY VLASTNÍCH BOT. Kdo by netoužil po přístavu. Jenže když v něm zakotví, zjistí, že jde o místo, kde se bez přestání maká, šmejdí, haleká, žehlí, vaří, zařizuje. Leckdo zjistí, že je to nejlepší způsob, jak sám sobě zmizet. Jinému dojde, že si spletl přístav s majákem.

Myšlenky ti znovu sklouznou k Lauře. Ke dni, kdy zazvonila s hromadou beden a kufrů a s naprostou přirozeností se k tobě nastěhovala. Hned jak sedla do křesla s kouřícím šálkem v ruce a hodila nohu přes nohu, vás oba zasáhl pocit, že k sobě dávno patříte.

PŘEŠLAPUJEŠ V PROSTŮRKU NASYCENÉM PACHEM DEODORANTŮ, POTU A LEPKAVÝCH NÁPOJŮ. Reflexními brýlemi vybavená, ze všech stran se tlačící opálená mládež navozuje dojem, že ses ocitl v sršním hnízdě.

„Jednu mattonku dvakrát,“ řekneš, když ti zrzavá barová moucha věnuje zamžený pohled.

„Řek jsem jednu mattonku dvakrát,“ přiznáš nahoře parťákovi.

„To ti chválim,“ odvětí, „vostatní používaj banální frázi dvě mattonky. Zatim cos tu nebyl, šla první skokanka.“

Zíráš na vzdalující se ostříhanou kebulku na hladině, kraulující pryč od lodi, nadnášenou pravidelnými brázdami zpěněné vody. Žluté triko září v hnědých vírech.

„Holka?“ ujistíš se.

„Řikám – skokanka.“

Na vteřinku se ti zjeví černobílý vltavský parník plný socialistických mániček, rok plus mínus 1985, mezi nimi ty – bezbarvý hubeňour s kozí bradkou, kulatými zády a chumlem vlasů trčícím do všech stran. Na palubě vrže jakási napůl zakázaná kapela. U přístaviště vyčkává vůz VB – kolikrát tam ani nemusel být. Z čirého furiantství se dřív nebo později vrhlo pět až osm mladých do vln a plavali ke břehu. To bylo vše. Doplavali a šli, nejspíš na pivo. Stačilo málo. Uměli jsme s tím málem hospodařit jako neandrtálci s řeřavým uhlíkem, který znamená „přežít“.

Tehdy to skákání začalo, pokud ne dřív. Vžilo se, patří k tradici.

Kotalík se klepe jako žába, žádostivě hledí do vln. „Ty ne, vole,“ varuješ opatrně.

„Já ne… Nesmim – nesmim! Chci dojet na Slapy a tam se třeba někde trošku projít nebo tak.“

„Projít? Copak tahle loď nejede na votočku?“

„Dočasná změna v řádu – jede jenom tam, zpátky musíš, jak umíš. Maj tam bejt ňáký náhradní busy, ale věř jim. Koukám, žes věnoval cestovním informacím minimum pozornosti.“

„Jak řikám – jsem tu náhodou. Jdu po náplavce, vidim loď, čas mám, lístky jsou – tak jeden koupim a jsem tu.“

„ÁÁÁ ROMČA KUBÍKŮ A LOJZA KUBÍKŮ A TYHLE PÁNOVÉ A PÁREK CHLAPÍKŮ,“ ZAHOUKÁTE SI S REVIVALEM.

„Náš čtyřletej Kuba zná tuhle kapelu z domova,“ komentuje s netečnou tváří Kotalík, „vehementně si žádá pravidelný pouštění – Live Strahov, K smrti vylekán a jiný. F.P.B. má taky rád, ale Ženy miluje. Takže na výzvu učitelky ve školce, ať zazpívá svojí oblíbenou písničku, zazpíval: Hrachot hmyzu v záchodu se zvířetníkem do smradu… Úča si mě zavolala a povidá: Tatínku, vaše dítě má chorobnou fantazii, chci vás upozornit na možnost řešit to včas cestou dětského psychologa.

A já se ti nasral a zazpíval jí v kabinetu komplet Hrachot hmyzu v záchodu a pro jistotu eště – na důkaz, že se bavíme vo populární skupině:

Výkaly nám také vykradli,
výkaly nám také vykaly,
výkaly nám také tykaly
tím, že na nás tence hýkaly.“

CÍTÍŠ, JAK TĚ LÁME NADSTANDARDNÍ VESELÍ. „Jecheché… Hahá!“ houkáš do větru, dřepneš, otřepeš se, narovnáš, setřeš pot a dál se divíš, kde ses to ocitl.

Trup se složitě otřásá před vplutím do další plavební komory. Kapela zastavuje produkci – buď že se ve zdymadle nesmí, nebo i na ně padla temnota místa. Loď pomalounku stoupá vysokou úzkou šachtou. Po kamenných stěnách se řine voda. Čiší z nich hrobový chlad. Všechny zvuky zde znějí strašidelně.

„Cejtíš už něco?“ sykne tichounce Kotalík.

„Těžko říct,“ říkáš. „Každopádně je tu velký množství holek, co se výrazně podobaj mý neteři, jinak v normálu. Nenasbírals omylem ňáký čepičatky, vláknice?“

„Neser, za koho mě máš… Fakt, ani ťuk! Žádnej signál! Ani to vobligátní zívání,“ zívá, až se lodní komín kymácí.

„Ááchch,“ okamžitě též vyvrátíš sanici. „Tak potom druhá možnost – zrovna to začalo.“

„Může bejt, poněvadž mi zničehonic začal hrát v makovici Kryl.“

Šíf se ocitá zpátky ve výhni, vydechne si, hrkne v něm, lopatky začnou hrabat, lidi lomozit a jedeme.

Revival dělá, co může, aby zaplašil rozpačitou chvíli, ale i muzikantům, zdá se, přiškrcuje hlasivky specificky tíživá atmosféra Štěchovické přehrady. Nedostavěné betonové skelety v kopci, šedožluté listnáče, strohé smrčiny, dohladka olezlé tunýlky provrtané skrz skály, staleté palubkové chaty podobné opuštěným sršním hnízdům.

„NEMÁŠ V ZÁSOBĚ HISTORKU, KTERÁ BY SE NETÝKALA MĚ ANI TEBE?“ ŽÁDÁ KOTALÍK.

„Mám,“ říkáš. „Tuhle jsem se stavil před půlnocí v jedný redakci, byl tam jako vždycky akorát grafik-workoholik, co přes den maká pro zaměstnavatele, po nocích pro různý vobskurní plátky. Uvařili jsme si kafe.“

„Řek jsem mě ani tebe.“

„O mě nejde, jsem pouhej vypravěč… Sedíme teda s tim grafikem, najednou zvonek, přichází šedesátiletá bezzubá mánička. Chlápek, co vydává lokální almanach Hlas Vyšehradu. Vezmu to do ruky, listuju. Narazím na přepis autentický vzpomínky, nevim přesně čí. Řek bych, že Adolfa Branalda nebo podobnýho režimního autora… Jeho tatínek se každopádně narodil pod Vyšehradem a část života tam žil a makal. V sezóně plavení dřeva, k tomu nějakej obchůdek. Když mu táhlo na třicet, začala se u něj projevovat zvláštní choroba. Přestal spát a vod rána do večera se klepal, furt se to horšilo, nakonec ani mluvit nemoh, jenom jektal a drkotal. Tak ho rodina dokopala k doktorovi.

Doktor povídá: Pane – řekněme – Branalde, byl jste už u lékaře?

Jářku, u nás se chodí za doktorem jedině kvůli porodu, nebo když někomu rozdrtí kláda nohu, jináč ne.

Hm, hm, na to doktor. Něco vám ale je, to vidím – nelíbíte se mi. Změříme tlak. Alkohol pijete?

Těch pár piv, u nás se vždycky pilo pivo, ale při tý rachotě to ani nepoznáte, večer bejvám střízlivej jako jezule.

Hm, hm. A co ženy, pane? ptá se doktor.

To né, pane doktore, u nás se za ženskýma nikdy moc neběhalo – a pak, von by ani nebyl čas…

Co teda s váma, zadumal se doktor. Kafíčko, rum si dáte?

Rum ne, ale kafíčko jo, ráno, pak ke svačině, v poledne mám osmý, no, a když si vařím poslední kafe, všichni už spěj, ale já bych bez toho nezabral.

Tak víte co, řiká doktor – dělejte všechno, jak to děláte, jenom zkuste vynechat to kafe. A přijďte se mi za tři neděle ukázat, ale určitě!

Za tři neděle zvoní otec u doktora a povídá: Pane doktore, já vám nevěřil, ale vy jste mě z toho vysekal! Koukněte – ruce se ani nehnou!

Výborně, na to doktor, tak to tak dělejte dál – alkohol a tyhle věci beze všeho podle gusta, jenom to kafe vynechat!“

„CHRONICKÁ OTRAVA KOFEINEM – TO EXISTUJE,“ TŘEPE HLAVOU KOTALÍK. „Ty vado, ta moje ženská! Nebudu vo ní mluvit.“

„Klidně mluv.“

„Vod jistý chvíle se všecko rozpadá. Ať udělám, co udělám, každej krok je prezentovanej jako chyba. Připadám si jako katalog chyb, do kterýho ta moje každou chvíli dopíše další hřích. Ke zbytku světa je přitom vstřícná – každej jí zajímá, kdekoho vyslechne, málokoho nechá ve štychu.“

„Jak to bere ten malej?“

„Tomu vymejvá hlavu, ať na mě zkusí zapomenout, že se je chystám vopustit. Přitom je vopustit nechci – rozumíš?“

„Nerozumim. Chceš s nima bejt, nebo ne?“

„Chci, ale přestává to bejt možný. Tuhle na mně rozstříhala nůžkama komplet hadry – je pravda, že jsem usnul voblečenej. Probudilo mě, až když mě nůžky studily na břiše. Povidám – co blbneš? Ani necekla, hodila nůžky na zem a šla spát do dětskýho pokoje.“

„To nezní dobře.“

„Jenže pak bez přechodu následuje nádhernejch čtrnáct dní – jezdíme na vejlety, když malej usne, sedíme na balkóně u vína a kecáme, posloucháme muziku…“

„Kryla?“

„Di do píči s Krylem, sotva jsem ho zažehnal, zas mi ho zapneš… Takže sedíme na balkóně, vona se kaje, já jí slintám do ucha, ať se na to vykašle, hlavně že jsme spolu, líbačka a tak dále. Pak jednoho dne buch – hned po probuzení vidim, že se satan vrátil. Celej den bude šejdrem.“

„Zkusili jste psychiatra?“

„Jo. Koncem května přišla v pátek v noci z koncertu v dlouhý večerní róbě a úplně se rozsypala. Znám psychouše, co ordinuje i v sobotu, tak jsem hodil malýho k bábě a jdeme do Bohnic. Vymínila si, že pudem pěšky, na sobě furt ty šaty, šperky na krku. Na Václaváku mě poprosila, ať počkám, vplula do butiku a po deseti minutách vylezla v džínový minisukni a modro-bíle pruhovaným triku s igelitkou v ruce – když do Bohnic, tak jako cuchta. Můžu jí za tohle nemilovat?“

„Řek ti k tomu něco ten psychouš?“

„Řek, že tak z gruntu příjemnou ženskou dlouho nepoznal a že kdyby nebyla moje žena, z fleku by se jí začal dvořit.“

„Rozstříhá na tobě hadry nůžkama a odborník řekne – v pořádku, stane se?“

„Tipuju, že mu to neprozradila. Taky určitě neřekla, že na mě vylila litrovej kanystr modrý acetonky.“

„Kde?“

„V posteli. Já vim – jenže já jí mám rád,“ zachraptí a z oka se mu vykutálí obyčejná lidská slza. „Bejvávalo to tak – jeden den amok, druhej chladnej vodstup, třetí sametová jebačka. Nikdy s žádnou to nebylo takový. Nic jí není svatý. Typická hysterka – ale copak se s jinou dá žít?“

„Nevadí, když nevodpovim?“

„Proč nevodpovíš?“

„Protože jsou ve mně v rovnováze dvě přesně protichůdný vodpovědi.“

„Ok, tak balancuj. Zpátky k tématu – lidová moudrost radí danýmu subjektu občas napráskat. To taky proběhlo – pokaždý následovaly tři neděle klidu. Mimochodem – nešlo vo vejprask, ale vo rovnocennej souboj. Kudlu po mně mrskla mockrát.“

„Kudlu?“

„Kuchyňák, to nic – stíhám uhnout. Spíš trnu, kdy se malýmu vrátí pásovej opar, poněvadž z nás má hlavu v pejru. Neumí si srovnat, proč se k němu chováme dobře a k sobě co nejhůř… Dřív mi pila krev, to nebylo špatný.“

„Krev ti pila?“

„Jo – po každym šukání mi napíchla tady tu žilku a sála mi krev. Co se malej narodil, už spolu skoro nespíme.“

PROPLOUVÁTE ZATOPENÝMI SVATOJÁNSKÝMI PROUDY. V stojatých hladinách zátok se zrcadlí pařáty borovic, natahující se k měsíci plujícímu v nebeské prázdnotě. Vyklované oči chatek na vás zírají z řídce zarostlých svahů. Rozervané skály jsou oblepeny hrozny lidských budek.

Míjíte trampskou osadu Ztracenka, legendární Mravenčí skálu. Mezi sruby vychládají zaparkované nadupané landrovery, offroady, čtyřkolky, naleštění posvátní skarabové. Lidé kolem chat se zabývají naučenými činnostmi. Čepičatí fotři chystají gril, mámy s bezvýraznými obličeji svolávají děti. Odtud to působí jako tábor nemrtvých.

MEZITÍM LAURA U TEBE DOMA PAKUJE SVOJE SAKY. Mohl a měl jsi jí s tím pomoct, mít jistotu, že nevyvoláš raptus. Že z tebe nevyskočí raněný galán. Že se nebudeš domáhat fyzického kontaktu. Snažit se přičichnout k vlasům. Vyvolávat ze záhrobí časy, kdy ti šeptala: „Háá…! Je to, jako by sis skrz mě prohrabával cestu.“

„Cestu kam?“

„To záleží na tobě, já jsem, háá, vobyčejná krajina. Vedu, kam se ti zamane…“

SLEDUJEŠ KŘEPČÍCÍ MLÁDEŽ, RYBÁŘE, POTÁPKY, VOLAVKY, LYSKY, KACHNY, RACKY, MRAKY, ŘÍČNÍ BAGRY, A ŠTĚPÍŠ PSILOCYBIN. Působením enzymu kyselé fosfatázy dochází k utržení fosforečné části psilocybinového skeletu, z něhož se tímto stává psilocin, zodpovědný za to, že si bez zábran leháš na palubu, dáváš ruce pod hlavu a zavíráš oči. Nějací lidé tě překračují, ale nevadíš jim.

„VÍŠ, CO TĚ VZBUDILO?“ SDĚLILA TI TENHLE ČTVRTEK UPRO­STŘED NOCI. „Dala jsem ti facku! Teď ti dám eště druhou,“ třeskla ti v mozku rachejtle.

Nic jsi nenamítal. Věděl jsi proč. Chtěls to vysvětlit, posypat se popelem, trochu krvácet, trochu lhát, ale předešla tě.

„Pozejtří se od tebe vodstěhuju,“ sdělila ti. „Kdybys měl vodvahu přiznat se sám, mohlo to dopadnout jinak, ale takhle jdu. Teď eště spi.“

Leželi jste vedle sebe do rána. Sbíral jsi slova, ale nesebral. Laura občas vzlykla. Mohl sis rozbít hlavu o zeď, mohls ji políbit. Možná by to nepomohlo, jenže jsi neudělal ani to.

KOTALÍK S KAMENNÝM ÚŠKLEBKEM DŘEPÍ METR OD TEBE. „Nejradši bych vodjel někam, kde mě nikdo nezná,“ sděluje vyrovnaným hlasem. „Tam bych zalez do houští a vodprásknul se, jenže nemám bouchačku. Tak jinak – vyhlídnout si zatáčku na trati a dát krk na kolej.“

„Lokomotiva mívá vpředu takovej ten humánní nárazník,“ namítáš. „Vodhodí tě, zpřeráží hnáty, případně tě skřípne pod sebe a budeš hodinu chcípat v kolejišti.“

„Musíš tam položit jenom krk, pokud možno v zatáčce, kde nestihne začít brzdit.“

„Neni moc zatáček, kde vlak nebrzdí.“

„Musíš vybrat rychlostní, kurva, zkosenou.“

„Blbý bude, když to bude Pendolino nebo City Elefant – ty maj před každým předním kolem desku z ocelovýho plechu, mezera mezi ní a kolejí – dvacet čísel.“

„A? Kolik má muj krk?“

„Asi by ses vešel, ale tvar plechu napovídá, že by to neproběhlo čistě. A potom, co ten strojvůdce?“

„Na něj jsem nemyslel, beru to ryze technicky. Špagát taky neni tutovka, každej doktor ti po flašce ryzlinku prozradí, kolik jich přežilo a s jakejma následkama.“

„Muj názor – počkat, až bude mínus dvacet, vodjet někam do kopců, tam vypít láhev bourbonu, polknout hrst prášků na spaní, zbavit se vrchního oděvu a dát šlofíka.“

„Do puntíku tak to proved kámoš mýho fotra, jenže měl pech – pustym lesem bloudila mimo vyjetý stopy dvojička na běžkách, našli ho, volali záchranku. Ve špitále už nic nenadělali – ruce i nohy pryč, amputace. Doktor, co ho měl na sále, si to vzal jako osobní misi. Netušil, že šlo vo suicidum, těma špitál pohrdá, tak trpělivě čekal, až se chudák probere, a povídá mu: Nejdůležitější zpráva pro vás v tomhle momentě je – budete žít!“

Ááá Romča Kubíků a Lojza Kubíků
a tyhle pánové a párek chlapíků,
ááá Romča Kubíků a Lojza Kubíků

a tyhle pánové a párek chlapíků…, přidává revival na zadní nástavbě.

NESDÍLÍŠ ROZŠÍŘENÝ DOJEM, ŽE SE VŠECKO ROZPADÁ. Naopak – děje se cosi třeskutě napínavého, zajímavého. Pod nohama nám vzniká nová civilizační kra. Vstupujeme do nečekané fáze. Žel bohu – každý za sebe. Láska je přežitek. Už jen takový apendix, který se každou chvíli zanítí. Bláznění s ní spojené však trvá. Cítíš, jak tě to rve, jak se rozpadáš žalem.

Holčina, bez níž sis nedokázal představit aspoň kousek každého dne, teď skládá ponožky, sukně, knihy, foťáky, hrnky, dévédéčka, ručníky, svazky časopisů a skript do beden. Hrká ramínky ve skříních, hází trika do kufrů. Vzdychá u toho, pobrekává.

PODÉL LODI SE SUNE SVATOJÁNSKÁ SKÁLA, ZVRÁSNĚNÁ JAKO BŘICHO BRACHIOSAURA. Za zákrutem se na vás z dálky usměje zubatá přehradní hráz. Hudba urychleně balí, pár nenasytů ždíme z baru poslední objednávky.

„Vysvětlíš tohle někomu, kdo to nezažil?“ táže se tě bledý čtyřicátník s orlím nosem, nazývající se Kotalík. Obarvená havraní patka mu zprudka salutuje, neb vás právě obklopil větrný kanál vanoucí z žaber vodního díla.

„Těžko,“ odpovíš.

Parník zdlouhavě couvá, hrčí, drkotavě přiráží k přístavišti. Konec pouti. Dál musíte po svých. Slapy plavební komorou nedisponují. Inženýři na ni zapomněli. Nedostali ji příkazem.

Necháte houfy opustit palubu.

„Tvářej se jako lidi, co jdou z kina,“ podotkne kumpán.

CHVÍLI CHYTÁTE BALANC NA HOUPAČCE PEVNÉ ZEMĚ. Načež to vezmete zadem, loudavou oklikou kolem Třebenic. Kráčíte pomalu, chvílemi takřka stojíte, plně soustředěni na veškeré aspekty okamžiku. Překračujete hrozny pářících se rudo-černých ploštic. Vychutnáváte ticho, ředěné sílícím šploucháním, povrzáváním a bubláním motorů zpoza hřebenu.

Při cestě se vyvaluje klasické lidské vřeteno, pokryté živým pan­cířem much.

Kotáč vyčaruje z kabely úředně předvyplněnou složenku ty­pu A, prohne ji, nadvakrát propíchne suchou větývkou na způsob plachty, celek zabodne do exkrementu.

„Toto jest moje tělo, krev mi žádná nezbyla, sorry,“ povídá.

„Tha – to bude penále,“ řekneš.

„Ať.“

Brouzdáte fialovou trávou, je-li to tráva – nějak divně vrže.

Na parkovišti skandálně nízký žlutý kabriolet. Uvnitř pokuřuje slimku hubená sedmnáctka, pohrdavý ksichtík postříkaný rzí pih, bosé nohy na palubce, obrázek jako z komiksu. Z vozu duní rádio: O šikaně na základní škole hovoří v rádiu učitelka základní školy Brno-Komín, Renáta Surovcová Spratková…

„TO SI MUSIM ZAPSAT,“ ŠMEJDÍŠ V TAŠCE. Hledáš cosi jako zápisník. Žasneš, kolik je v ní kapes, oddílů, suchých zipů, přihrádek. V nich zastrkaných papírků, paperbacků, nabíječek, párátek, žmolků.

„Zapsal sis to?“ ptá se Kotalík.

„Zapsal jsem si: Pochoutkovej salát dle Denisy Langový: krůtí šunku na nudličky, hrášek, okurky, Zárubovu majonézu, kapku worcesteru, hořčici, cibulku, středně hrubě strouhanej celer.“

„Kdo je Denisa Langová?“

„Těžko říct.“

„Neni to ňákej starší zápis? Psals ani ne pět vteřin.“

„Máš pravdu,“ uznáváš. „Jiná barva propisky. Teďka jsem napsal: Nežijeme proto, že bychom si to přáli.“

„A Surovcová?“

„Tu jsem nechal plavat… Na co ses předtim ptal stran nemožnosti vysvětlit někomu něco, co nezažil?“ žasneš nad kreténskou stavbou vlastního dotazu.

„Vztahy – nechme toho… Vyprávěla mi jedna známá, jak se ptala v rámci domácího prozkušování svý sedmnáctiletý dcery, co studuje obchodní akademii: Kdo shodil atomovou bombu? Fidel Castro přece, vona na to. A na koho? No na Španělsko, ne? A co jako myslíš, že tim chtěl dokázat? ptá se ta známá. No aby ta bomba vybuchla, ne?“

„Na to se nedá nic říct.“

„Proto to řikám.“

„Jako příklad něčeho, na co se nedá nic říct?“

„Jako příklad něčeho, s čim nehneš.“

„Chtěl jsem se zeptat – my jsme někdy v minulosti spolu mluvili vo společný sebevraždě?“

„Co je to za votázku?“

„Tvrdila mi jedna známá, žes jí něco podobnýho vykládal.“

„To nevim.“

„Nesmysl, že jo?“

„Úplná blbost… Jak se má Laura?“

„Zrovna se vode mě stěhuje.“

„Jste spolu, jo?“

„Už právě ne.“

CESTA VÁS NEÚHYBNĚ VEDE KE KORUNĚ HRÁZE. Vozovka, chodník, betonové kandelábry. Z jedné strany dech beroucí pohled na strmé žebrování stavby, z druhé třepetavá vodní pláň.

Obdivujete jeřábovou kočku. Připomíná vám odpalovací rampu pro V-2. Chvíli se nemůžete shodnout, proč se o to zajímáte, načež se hádáte, čím tu rachejtli poháněli. Tvůj názor zní peroxid vodíku a kapalný kyslík, Kotalík je pro kapalný kyslík plus etanol.

Zhruba uprostřed přehrady, na straně, po níž jdete, postává vyčkávavě vyosená pohledná bruneta v malinové mikině. Drží za ruku výbojně rozkročeného hošíka s RC vrtulníkem. Oba hledí vaším směrem.

Kotalík zaváhá, škrtne podrážkou o beton, načež zrychlí. Dlou­hými kroky míří k nim.

TY NAOPAK ZPOMALÍŠ, ZASTAVÍŠ, OPŘEŠ SE. Pozoruješ třpytivou vodní masu, posetou v dálce plachetnicemi.

Po chvíli je kolega zpátky: „Hele, čeká tady na mě žena s klukem, nebyli jsme domluvený, je to jakože překvápko. Nemůžem tě vzít s sebou, stavujeme se pro tchánova spolužáka, co slaví rozvod. Nezlobíš se? Je to v pohodě? Nevadí to?“

„Uháněj – rád jsem tě viděl.“

„Měj se, chlape bídná!“

Zakření se jako za starých dob, blýskne náušnicí, otočí se na podpatku a kluše k rodině. Hodí brunetě klátivou ruku přes rameno, klučíka vezme za packu. Pomalu odcházejí. Vrtulník drhne nosníkem o asfalt. Drobná žena něco říká, rozhazuje volnou rukou. Vroucně mu tiskne hlavu k rameni.

Dolehne na tebe vlna podvečerního vedra pančovaná benzínovými parami, pachem vazelíny z armatur a hnijících sinic.

Dáš jim dostatečný náskok. Pak se vydáš jejich směrem hledat autobus, City Elefant, cokoliv, co tě doveze zpátky.

ZNOVU MYSLÍŠ NA LAURU. Na mírně cynické verbální grotesky, které jste spolu hrávali za dlouhých odpolední. Na složitá klání plná odboček, dotazů, vyznání a komentářů, která pro tebe byla cílem, kdežto ona je měla za předehru k něčemu akčnějšímu. Měls koupit auťák a vozit ji po čertech ďáblech – mohlo to dopadnout jinak.

V pravé zadní kapse máš uloženou většinu textovek z poslední doby. Některé znáš zpaměti.

Nevim, jak se stalo, že sedím v bistru Zářivá perla, objednávám si čínský jídlo, který zaručeně nebudu jíst, a mám těžko v hlavě. Mám blbej pocit z toho, že jsem na tebe občas zbytečně vostrá, přitom si to nezasloužíš. Nebo zasloužíš?

Zasloužim, to je na tom to nejsmutnější.

Vodpustila bych ti všecko kromě toho, že mě poslední dobou nevnímáš: koukáš na mě, ale bavíš se s ňákym ďasem v sobě.

Nebavil ses s ďasem, což pochopila v den, kdy jsi přišel domů v deset ráno, napustil vanu a lehl sis do vody komplet v hadrech. Jednak pro zakrytí šeredného pocitu viny, a hlavně proto, aby z tebe neucítila tu, od které jsi přišel.

Vstoupila do koupelny s mísou salátu v ruce a v klidu ho vysypala do té vody, kdes ležel v košili a v džínách.

NAPADNE TĚ, ŽE BYS JÍ MOHL ZAVOLAT. Proč ale? Sdělíš jí něco, co neví? Udržíš lehký tón? Uprostřed jejího stěhování? Vidíš. Žer, co sis nadrobil.

Drnčí mobil.

Zahudruje ti do ucha tím svým překotným, dětsky bezradným hlasem: „Prosimtě promiň, jestli rušim, ale já bych potřebovala, abys tady byl, no.“

Zaplaví tě nemístná, nepodložená, vachrlatá, hanebně prudká touha.

„Za dvě hodinky jsem u tebe,“ říkáš.

„Teď nevim, jestli jsem to neřekla špatně – jdeme vod sebe, na tom se nic nemění. Akorát si vůbec nevim rady s knihama – Dějiny Londýna jsou třeba čí?“

„Moje,“ řekneš.

„Tak vidíš, počkám s tim na tebe. Nebo si ty krámy můžem rozdělit jindy, jestli nemáš náladu.“

„Ále, to je dobrý,“ říkáš, „vo náladu nejde. Nemám cestou koupit flašku červenýho?“

„Myslim, že to neni dobrej nápad.“

„Neni, viď.“

„Neni, no. Nebo když, tak kup rovnou dvě.“