Rychlá verze

SLEDUJU TEKOUCÍ TEXT ANTIVIROVÉ PROVĚRKY. Některé pasáže jsou fádní, opakují se stejná hesla, čínské znaky. Čas od času se však zablýskne série zajímavých tvarů, chce to jen nepolevit: Prnca, prnep, prnho, prnky, prnlep, prsnox… Stringma, sysnet…

„Zas už je na lovu slov! Proboha – dělej něco! Seš v práci!“ přistanou mi na ramenou šéfčiny ruce a zatřesou se mnou.

„Nemám co, čekám na podklady.“

„Tak si poď se mnou aspoň dát panáka.“

Ťukneme si u ní v kanclíku. Není to kanclík – spíš součást proskleného kapitánského můstku, vyvýšené pozorovatelny, odkud je krásně vidět na nás ostatní. Šéfeditor s vedoucím vydání hrají solitaire.

„Hoď ho tam – hop! Musim běžet. Vy taky, kluci – dělejte něco! Nebo tady aspoň tak blbě neseďte!“

Šéfka se jmenuje Naďa. Každého, s kým přišla do trvalejšího styku, posunula k pravidelnému návyku, nebo k nenápadné abstinenci. Já to řeším tak, že první ranní panáky, co mi naleje, chrstnu z okna, se zbytkem hospodařím.

Sedím, čekám na podklady. Když odečtu ztracený čas, mám to tu rád. Konfrontační porady, zmatky, šachy, úkoly, změny, nečinné pauzy, rapty při uzávěrce, průsery, střety, katarze. Redakce je živočich mající své potřeby. Loď choromyslných, z nichž občas někdo skočí přes palubu, jiný je tam vhozen jako oběť rozmarům, úlitba personální bouři. Z ničeho se nedělá věda. WELCOME TO THE INDUSTRY OF SEVEN DEADLY SINS, stojí na dveřích do našeho oddělení. KOMU V LEDNICI HNIJE SALÁT, AŤ SI HO LASKAVĚ VYHODÍ, je na téže ceduli připsáno fixou.

LAURA SE KE MNĚ PŘISTĚHOVALA ZPÁTKY. Zjistili jsme, že nám bez sebe bylo hůř než spolu. A tak opět bivakujeme na hromádce a doufáme, že je nám líp, ač se skoro nevidíme. Maká v jiné redakci, kde mají vlastní rituály, výjezdy a pitky, míjející se s našimi.

Sem tam odfrčí v pátek – jako zrovna dnes – k rodičům, do lůna pragmatické severočeské famílie.

To potom mám dva dny k volnému užití. Ráno uvařím čaj, zapnu počítač. Psacího robota ze sebe vyndat nedokážu. Přes týden pro šéfku, o víkendech pro sebe.

V JEDENÁCT ULÉHÁM DO POSTELE. Za zdí, kterou pokrývá knihovna, se ozývá obvyklé hekání. Bydlí tam poďobaný tlamatý kořen, taky odněkud ze severu. Co týden má v prádle jinou, což Laura se zájmem průběžně monitoruje. V místě, kde nejsou knihy, neb tam měla být televize, přiloží ke stěně skleněnou mísu a k jejímu dnu přitiskne ucho – recept její matky.

Slyšet je ovšem i bez toho. Cosi tam zaskřípe. Vzápětí se přidá klasické, zvolna se zpravidelňující vrzání. Čekám vzdechy, vzlykot, houkání, udýchané myší hvízdání, obvyklý buvolí ryk, mlaskání facek, cokoliv.

Nic – jen rychlé tenké vrzukání. Skončí, jak když utne. Dunivý hlas řekne patrně prázdnému bytu: „Jo… Todle mi jde ze všeho nejlíp.“

Ze solidarity vstanu, otevřu freefoto.cz, v rychlosti najdu lidskou tvář, což není v těch tunách kurev nic snadného, a hned se přidám. Nepotetovaná bledá děva mi hledí přes rameno, přes hýždi, pod ramenem, pod houpající se uondanou bradavkou do očí.

Jakmile je hotovo, vymažu cookies, zhnusím se sám sobě a jdu spláchnout použitou á čtyřku. Než ji zmuchlám, mrknu, co je na ní naškrábáno: Bylo-li stylem dávných dob utrpení, je naším stylem euforie. Každý ví, že z utrpení lze destilovat čistý materiál, kdežto euforie – zbytek přeškrtán. Další fragment: 95 % rozhodnutí má čistě pudový základ (zdroj MPP, str. 87). Plus nesrozumitelné výkřiky, kde dominují pojmy jako vymyslet náhodu, lízat železo mládí a favorizace.

SNAŽÍM SE RECYKLOVAT. Popíšu papír z obou stran, než ho pustím dál. Sobota proteče jako písek. Píšu blbosti, mažu je – žádné soustředění. Zítra mě čeká výroba guláše u šéfky. Mám se předvést, když jsem si tuhle pouštěl hubu na špacír v rámci kulinární debaty.

SVOLAT TAKZVANOU VELKOU PÁRTY NA NEDĚLI OD OSMI – TYPIC­KY JEJÍ NÁPAD. Její byt je okružní. Dá se projít pěti pokoji, obejít to předsíní a podle chuti nenuceně kolovat. Nějakých třicet lidí rotuje, ostatní sedí. Patřím ke kráčejícím, líp tak zastřu neklid. Šéfová si potrpí na mediálně podchycené lidi. Míchá je v nejnemožnějších poměrech. Nutí je, aby se družili.

Míjím kompletní Plastic People of the Universe s pochmurným Jirousem, podobným nedůtklivé kvočně, uprostřed. Nehybně sedí vedle sebe na dvou gaučích, každý v ruce sklenku, obklopeni klakou svých vykladačů.

Bavím se jako vždy s dvoumetrovým tlusťochem s blýskavě oholenou hlavou, aniž si vzpomínáme, odkud se známe. Bavím – mlčím, zatímco on mi drží přednášku z dějin kosmonautiky. Zabrousí k nim pokaždé, když se potkáme. Dnes probíráme tragickou misi Sojuzu 11. Deklamuje nepříjemně řezavým tónem, zadrhává, prská, řve, sliní na parkety: „Brzdicí motory se v pořádku zažehly, jóó? Nad Francií se vodpálily pyrospojé, éé… automatika pracovala bezchybně, jóó? Všecko fungovalo perfektně, jóó, éé, kchch? Si to představ – na zemi už chystaj koňak, jenže posádka mlčí!“

Vzápětí na někoho energicky mává. Běží k němu, zadnice se mu třese. Jsem sám.

„Co ten guláš! Kde je?“ volá na mě šéfka z rohové sedačky.

„Za chvíli,“ odpovídám.

„Celý dny vod něj nic jinýho neslyším!“ ukazuje na mě. „Kdykoliv mu cokoliv řeknu, uslyším: Za chvíli! Pojď sem! S někym tě seznámim!“

Vedle ní sedí zavedená literátka se svým nigerijským mužem. V životě jsme se neviděli. Naďa nás posadí proti sobě a donutí nás komunikovat, je to její hobby.

„Píšete, tak si něco řekněte!“ tlačí na nás.

Pár vteřin se stydíme, zatímco Nigerijec se tiše baví, načež spustíme parodii na to, jak si povídají pisálkové. Naďa je nadšená – parodie miluje.

„Co ráda čtete?“

„Já moc ráda nečtu.“

„Píšete večer, nebo ráno?“

„Píšu, dokud nezačne smrdět izolace, mám starej počítač. Čet jste v poslední době nějakej inteligentní text?“

„Inteligentní autoři jsou k ničemu – pisatel má bejt idiot s nulovým sebevědomím, jinak se to po něm nedá číst.“

„Čet jste teda v poslední době něco zajímavýho od nějakýho idiota?“

„Bude to znít jako hloupej vtip, ale onehdá jsem si otevřel zrovna Myškina.“

„Dočet?“

„Nedočet.“

„Vy jste teda přesvědčenej, že ambice jsou na škodu?“

„Asi jak komu. Každopádně…“

„Dost – stačí!“ tleskne šéfka. „Zvládli jste to, teď vám ho vodvedu. Slíbil totiž, že nám předvede skvělej guláš. Šup – do kuchyně!“

ESKORTUJE MĚ TAM, ABY MĚLA JISTOTU. „Já vim, že tě to tady v zásadě sere,“ hrčí cestou, „neumíš se bavit, máš v sobě zbytečnej vostych, nevim, co máš proti Vodňanskýmu, ale stejně si tě pohlídám, aby ses mi někde účelově nezakecal. Třeba Eva je furt pěkná, neni?“

„Jo, to je.“

„Jak je stará, víš to?“

„Baj voko pětatřicet.“

„Tak vidíš, jsou tu mladý holky – uvař a přijď se bavit! Flákota je na lince, cibule taky, zbytek na stole, nože jsou tupý, koření najdeš támhle, poraď si.“

ROZBALÍM PAPÍR. Obejde mě hrůza – pětikilová hrouda pokroucených seschlých kližek plných mazlavého loje. V dalším balení čtyři špalky temně krvavého zadního. Připadám si jako Jiřík, když dostal úkol přelít sítem jedno moře do druhého. Chuj s tím – beru nůž, loupu cibuli.

Otevřou se dveře, nakoukne spisovatelčin chlapík. „Můžu pomoct?“ ptá se.

„Díky, budu rád.“

Přistoupí, vezme do ruky nůž. Před námi hrnec. To patří tam? ptá se, ukáže na maso, na hrnec.

Jo, tam, kývu, ale až potom – najednou.

Pouštíme se do krájení. Kližka je dřevnatá, tuhá, vydává nažluklý odér.

Brnkne o mě pohledem, jestli to myslím vážně.

„Jaký si to koupila, takový to bude mít,“ říkám. „Špatný maso, podle mě v životě nevařila guláš.“

Pokrčí rameny, on taky ne.

Pižláme kližku keramickými noži, extra smradlavé fláky letí rovnou do koše.

Černý chlapík se udiveně pochechtává. Je zvědav, co z toho bude.

Nakoukneme do lednice, jestli by se nenašlo něco, čím věc případně vylepšit. Je plná španělských klobás, ovčích jogurtů, kozích pudinků, řapíkatých celerů, ušlechtile nahnilých tvarůžků, špenátů, krevet, vyhlášených lahůdek. Taky bych se vykašlal na klasiku, mít v přihrádce originál Culatello di Zibello.

Vytáhnu ze dvířek dvě piva, podívám se na něj, on přikývne, zátky syknou, přiťukneme si.

„Oté?“ zeptá se.

„Oté,“ odpovím, jelikož zrovna čtu knihu jeho ženy, kde píše o sobě, o něm a o jazyce oza.

„Right,“ řekne a plácne mě zdrženlivě, jakoby zkusmo, po zádech.

Nešikovně ho poplácám též, on to však vstřebá. Vidí, že si nepřeju, aby viděl, že jsem místní hotentot, který nikde nebyl a nic neví, tudíž neumím být easy. Neznám pět jazyků; už můj fotr znal jen tři, z toho česky špatně. Domníval se, že syreček se píše sýreček, poněvadž jde o malý sýr.

„Já jsem Honza,“ řeknu.

„Já Ken,“ odpoví a kývne k hlučícím pokojům: „A kdo ty lidi?“

„Ááá,“ mávnu obouruč. „To jsou takový krákory vychucholený, mavruchy nevychechtaný, sedumkrát počmáraný – hrozný lidi, víš. Kromě tvojí ženy samozřejmě, ta je příjemná a normální. Nejsou ale zlí, no, některý jo, ale nebyl to původní záměr. To z nich udělal život.“

„Znám mnohem víc hrozný lidi,“ řekne po chvíli.

KUCHYNÍ SEM TAM PROJDE NÁVŠTĚVA S KOKTEJLEM V RUCE. Nevěnují nám pozornost, zjevně nás považují za personál.

Nakrájeli jsme kližku, kilo cibule. Teď co s kýtou.

Ken se přimlouvá, abychom ji tam vrazili taky. Pustíme se do ní. Jde to líp – maso není tak zdřevnatělé. Chlapík strčí kousek do úst, žvýká. S polykáním nespěchá. Zkus, říká a podává mi kus syroviny.

První dojem – je to líznuté chlórem nebo čím. Po jisté době to ale přestává vadit. Zjišťuju, že krvavá žvýkačka nechutná až tak zle. Musí se dlouho, dlouho zpracovávat. Jakmile mám dojem, že se s konečnou platností usadila v žaludku, sáhnu po dalším kousku.

Čtvrtina hovězího nicméně skončila v odpadcích. Co s tím? Projedeme znovu lednici, nalezneme špek. A jaký pěkný. Krájíme ho, už celí spaření, uslzení a zamaštění. Lijeme do obrovského kotle olej, sypeme cibulku, jakmile pustí vůni, svrhneme tam slaninu.

„VÍŠ, KOLIK STOJÍ DESET DEKA TÝHLE PANCETTY?“ ZAVYJE ŠÉFKA OD DVEŘÍ. „Tý, co jste tam zrovna hodili?“

„Pajcku nejmíň, tipuju.“

„Víc než dvakrát tolik! Ale dobře. Tohle tam nedáte?“ ukazuje na horu kližky, kterou jsme nestihli vyhodit. „Jen to tam dejte, kluci, šup!“

„Naďo, to přední neni ani trochu dobrý,“ namítám.

„Co je na něm špatnýho? Trochu smrdí, to se ztratí – hop, ať to vodsejpá, lidi mi tam umíraj hlady!“

„Musíme to dusit, dřív jak za dvě hodiny to nebude.“

„Nepřipadá v úvahu!“

„Neni jiná možnost.“

„Vždycky je jiná možnost – zkuste ňákou rychlou verzi. Nechci slyšet, že to nejde! Přidám plamen, víc míchám, dám víc papriky, támhle vidim pár kapií, vrazim je tam taky, prdnu do toho ňáký tunidlo – sardelovou pastu, hořčici, a za hodinu mám hotovo, ne?“

Dřevěným kopistem, který jsme našli viset jako rustikální ozdobu nad sporákem, mícháme olejnatou, neblaze zatouchající hmotu.

Upíjíme pivo. Lepím dohromady rádoby anglické autodafé stran okolností, za kterých jsme se potkali. Variaci na starou žižkovskou píseň Já tu nejsem vod toho.

Odpovídá česky, že k takovým okolnostem si můžu leda blahopřát, protože nemám ponětí, v čem se jinak žije.

NEMÁM – ŽIJU OBALEN SIMULAKRAMI. Uměle vyrobená skutečnost tvoří základ mojí mysli. Nic není pravé, nic nepravé. Honit si brko na síti – realita světa, odkud pocházím. Nevidím, a tím pádem neumím zacházet s ničím, než co mi bylo nainstalováno do hlavy včetně dvou až tří standardních řešení. Můžu je mírně modifikovat, doplňovat, případně odmítnout, což znamená zničit se. Odpálit pod prdelí vlastní koráb. Nebo se aspoň vykašlat na nekonečné remcání, které je nedílnou součástí pravidel, a nechat to volně běžet.

ALE HLAVNĚ DÁT FOFREM VAŘIT VODU NA PODLITÍ – PEKELNÁ MATERIE V HRNCI SE ZAČÍNÁ PŘIPALOVAT. Kližka je rozvařená, zatímco kostky zadního plavou v jezeru loje nepoškozené.

Ken se mnou ještě chvíli solidarizuje, byť je jasné, že jsme prohráli. V příhodný moment se omluví a zamíchá se do davu. Nejlepší, co se dá v daném případě dělat.

Kdybych jen trochu uměl vzít kramle, udělám to bez ohledu na dopad. Jenže jsem naučen nést následky cizích záměrů. Navíc neumím vypnout plamen – je na nějakou fotobuňku. Nejspíš by to tu vyhořelo, vybuchlo.

A tak jsem u toho, když se výsledek přesouvá z kotle do misek. Když se roznáší po bytě. Zahlédnu ředitele ČT2, jak se krmí. Na okamžik podlehnu iluzi, že to prostě snědí.

Nejde však přeslechnout pozvolna se rozlévající rozpačité mlčení. Takhle se nemlčí u něčeho, co se dá jíst.

Rozezlená šéfka přifrčí, strká mi lžíci do úst: „Vochutnej, cos uvařil.“

„Koupilas špatný maso, nešlo s tim nic dělat.“

„Co na něm bylo špatnýho?“

„Kližka ze starý krávy – tuhá, navíc, jak víš, dost jetá. No a z kejty se dělaj plátky, pečeně, rolády, jenom holt ne guláš.“

„Příště pudeš koupit mladou krávu ty, aby ses neměl na co vymlouvat.“

„Hm.“

„Článek máš mít ráno hotovej, to víš?“

„To vim.“

„Máš ho?“

„Nemám. Pojď mě teda vypustit – musim ho aspoň nahodit.“

„Tak jednoho na cestu,“ vytahuje z retro kredence láhev koňaku, nalévá. „Čus, ty perlo kuchyně! Jsem zvědavá, jak ho ve čtyři ráno budeš nahazovat!“

Scházíme po mramorovém schodišti, šéfka cupitá přede mnou jako nehlučný černý nindža.

„Nevíš, kdo je ten velkej tlustej plešatej, co furt žvaní vo kosmonautice a je na každým mejdanu?“ ptám se jejích zad.

„To je muj muž, tebe má docela rád – pokaždý ho vyslechneš.“

„Jo tak.“

„Poslouchej – ty už u mě nikdy nebudeš vařit, rozumíš!“ říká u hlavního vchodu. „Pít u mě můžeš, jenom prostě nevař. Na článek se vyprdni, stejně nám bude celej den blbě. V deset ale na poradě bejt musíš. Pa!“

A vypustí mě do husté frontální mlhy.

PROPLÉTÁM SE MEZI NÁRAZNÍKY CHCÍPLÝCH AUŤÁKŮ. Na kapotách lpí mokré listí. Na strmých schodech rozdělených železným zábradlím, po nichž stoupám vzhůru, je listí po kotníky. Kapénkami nasycený vzduch rachotí v plicích. Z jedné strany divoké křoví, z druhé obrysy zpustlých vil v zanedbaných zahradách.

Stojím na odpočívadle, koukám na jednu z nich. Nikdy jsem si jí nevšiml, pokud jsem tu kdy byl. Z hrubě omítnutého průčelí trčí dvojitý trojúhelníkový štít, úzká okna zatlučena prkny. Mělké náznaky fresek nepotlačí celkový vzhled modlitebny, katovny. Stavba má do sebe cosi chorého. Kolem hromady hlíny, o zeď je opřen primitivně stlučený hrubý žebřík. Zírám do mlhy, zaskočen všepožírajícím dojmem, že jsem se ocitl v jiném čase. Mnohem dřív, než jsem se narodil. V mozku mi suše cvakají odkecaná, zastaralá, nepřípadná slova. Nemám víc rozumu než mlok. Nikde žádný zvuk. Ve vodou nasáklé pavučině pod tělesem veřejného osvětlení sebou pomalu tluče můra.

Odněkud zaječí siréna záchranky. Zakvoká pár alarmů. Dopnu zip, vyhrnu límec, pokračuju v cestě. Šikmo nahoru doleva – tam někde musím narazit na místa, která mě dovedou k domovu.

DOMA JE ZHASNUTO, TICHO. Laura spí, utahaná severočeským temperamentem svých nejbližších. Zelňačka, dorty, řízky, tety, švagři, víno, becherovka, Kořistka, Špidla, rekvalifikace, restituce, do krve rozhádaní kníratí bráchové.

Lajdácky splním pár hibernačních úkonů, co nejtišeji lehnu vedle ní. Sáhne za sebe, najde mojí levici, přitáhne si ji k sobě. Ruka se změní v kraba a škrábavě jí popoleze po břiše – husí kůže se dostaví okamžitě. Otočí se, vymrští, zavalí mě. Smějeme se jako pominutí. V příhodné chvíli zamáčknu budík. Než vstávat za tři hodiny, radši nespat vůbec.