První cizinci v Praze

1.

V okamžiku, kdy jsem se pustil do špaget, zarachotil klíč a předsíň se naplnila šramotem a smíchem. Řípa přivedla tři Dány, které potkala někde v hospodě; dva ospalé blonďáky a jednoho na první pohled ostrého chlapíčka s vybroušenýma kotletama; tak vybroušené kotlety jsem v životě neviděl. Tenoučké jako břitva. Hned začal chodit po bytě, všechno si prohlížel, chrastil mnohými náramky, řetízky, cvakal podkůvkami špičatých bot, plácal mě po zádech a chválil: „Dobře žiješ! Sereš na ně! To se mi líbí!“

Blonďáci seděli na kanapi a zastřenými hlasy něco vykládali Řípě, která se přepjatě smála, skákala jim do řeči a konverzovala: „Vérárjůfrom! Én vičtaun? Én důjůlajksinema? Én vičsinema?“

Chlapíček se mi představil: „Husta!“

A trochu zastepoval. Ukázal na sebe: „Já nejsem Dán jako oni. Jsem Arab. Arab, a přitom Dán,“ a hodil ze strany očko, co na to jako říkám. Řekl jsem: „A já jsem první typický Čech, kterého potkáváš.“

Husta zaluskal prsty a zaržál: „Aha!“

Potom vytahal z kufříku množství sprejů a lahviček a flakónků a voňavek a naskládal je na televizi. Tím se u mě zabydlel. Voněl nesnesitelně. Měl to rád. Měl prostě rád vůně, které všechny okolo nutily dát si okamžitě po jeho příchodu do místnosti panáka. Zbylí dva Dánové to nepřetržitě dělali. Srovnal jsem s nimi tempo. Pili jsme finskou vodku a montovali řeč z anglických, německých a mezinárodních výrazů.

„On není tento… gáj…“ ukazovali kradmo na Hustu, který si prohlížel všechny obrazy visící na zdech tím způsobem, že každý sundal, šel s ním k oknu, dlouho na něj hleděl, zkoušel nehtem kvalitu barvy, a pak ho vrátil na stěnu. „On je prostě… takovej,“ říkali.

Nabídl jsem jim, že u mě můžou pár dní bydlet. Blonďáci pohlédli na Hustu; ten na mě namířil ruku, s velkým nasazením vystřelil, poprskal mě a zpětný ráz ho odhodil o metr: „Já viděl hned. Ty a já něco společného. Rozumíme beze slov. Jak z jedný mámy parchanti! Víš, co to bylo?“

„Pětačtyřicítka.“

„Jaká pětačtyřicítka! To byl tenhle můj prst!“

A tak u mě zůstali. Přes den většinou seděli na kanapi a mlčky si balili tlusté a křivé ponravy z několika papírků, naplněných tabákem a hašišem. Kouř se valil okny ven, zatímco černý chlapík přešlapoval uprostřed zahuleného bytu, tleskal a luskal prsty a sypal ze sebe sentence: „Jestli chceš správně myslet, nesmíš chtííít myslet!“ „Muž bez ženy nic neznamená, ale žena je jako díra, ve které se ztratí všechna mužova radost…“ „Kdo se jen chviličku dívá, ten to hned vidí, ale kdo neví, jak se má dívat, ten to, chá chá, nikdy neuvidí!“

Přehrál jednu po druhé všechny desky, které našel. Zamiloval si lidovou hudbu Indie; tu pak hrál pořád dokola. Když podesáté dohrála lidová hudba Indie, začal chodit po bytě a nahlížet do všech koutů. Vytáhl z knihovny knihu a dlouho a soustředěně si v ní četl. Podíval jsem se na obal: Poláček, Bylo nás pět. Nedalo mi to: „Ty tomu rozumíš?“

„Ne.“

„Aha…“

„Jazyk cizí. Ale cítím duch autora. Velký autor…“

Jindy jsem hodil na pánev vajíčka, a už stál těsně za mnou a říkal: „Ano… Ale lépe chutnají, když je nejprve smícháme s pepřem, solí, česnekem, rajčaty a teprve potom je dáme na pánev!“

Když sprchlo, otevřel jsem dokořán okna, a Husta je hned za mnou zavíral: „Když prší, vzduch jedovatý! Když jsem byl malý, stalo se, že pršely z nebe mrtvé myši… Větrat je, Honza, lepší až po dešti!“

Po týdnu se mi ta jeho energie pomalu začínala jevit jako nesnesitelná. Jsou chvíle, kdy je nejlepší mít se vším svatou trpělivost. Ale v den, kdy mi tlustým černým fixem nakreslil na zeď veliký magický kruh, v němž křepčily jakési figurky, uprostřed kterých seděla spokojeně se usmívající lištička, v ten den se začala ta moje trpělivost drolit. Potřeboval jsem trochu klidu. Navrhl jsem Řípě, jestli by je pro změnu na pár dnů neubytovala u sebe, a až když jsem to vyslovil, jsem si uvědomil, že se ani tolik nechci zbavit jich, jako jí. Zvlášť když jsem uviděl, jak se jí bleskově zašpičatil frňáček: „A můžeš mi říct, co ti vadí…!“

Slyšel jsem se říkat spoustu hloupostí, mimo jiné, že už mě to vražedné chlastání ničí a že už se taky jednou potřebuju vyspat a že se mi tu nezouvají a že se všude válí bláto. Takový jsem byl tenkrát rajský blbec; nevěděl jsem, že se svobodný svět prostě nezouvá. Nevěděla to ani Řípa, ale hned poté, co jsem na tento exotický detail navedl její pozornost, se přestala zouvat i ona. Zase se o kousek přiblížila velkému světu. Byla ze skrz naskrz malešických poměrů. Bylo jí něco přes dvacet. Nasávala do sebe okamžitě a beze zbytku každou novou informaci, která k ní dorazila. Žil jsem s ní druhý rok a měl jsem toho právě tak dost. Jejího ctižádostivého, sobeckého, prsatého světa. Takže když si nakonec nadhodila hřívu a řekla, že se už rozhodla a že tak jako tak odjíždí někam do ciziny, neb jí to bylo kýmsi nabídnuto, v podstatě se mi ulevilo.

Citlivý Husta se ke mně přitočil: „Honza, ty nějaký problém kvůli nám?“

Vysvětlil jsem mu, že vůbec ne, ale že bych uvítal pár dní klidu, protože, zkrátka a dobře…

Hrábl kopýtkem, praštil mě, až mi vyrazil dech, a zařičel: „Ua há há! Žena jak lednička! Furt cpeš dovnitř dobrého něco, a nikdy ne plná!“

Na rozloučenou mě trošku zboxoval: „Honza! Odpočiň! Až přijde čas, my zase objevíme! Na velkém koni přijedeme sem!“

Protože se běžně vyjadřoval v podobenstvích, bral jsem to jako podobenství.

2.

Řípa volala z Holandska, že tam potkala Holanďana, který celé týdny sedí ve svém domě na pobřeží v „hudebním pokoji“ a skládá muziku. Pustila mi ukázku; po telefonu to znělo jako šíleně rychlá fašistická dechovka k pivu, jako kvapík, při kterém se tragicky zmalovaní klauni v zakouřeném kabaretu navzájem kopají do zadku. Pochválil jsem hudbu a zeptal se, jestli to znamená, že už k sobě nepatříme. Řekla, že bohužel ano.

Otevřel se přede mnou nový, vlídný, důvěrně prázdný svět. Chodil jsem do práce, s kamarády do hospod, navštěvoval jsem zatuchlé, starou maltou vonící katakomby pod bývalým Stalinovým pomníkem. Točilo se tam tenkrát pivo, na pódiu se střídaly kapely, někteří návštěvníci trsali v rozvířeném prachu, jiní je od stolů pozorovali a ještě jiní bloudili v povzneseném stavu podzemními chodbami s plápolajícími zapalovači v ruce. Chodbami, kam byl vstup zakázán a kde bylo možno každých pár metrů bez problémů sletět do hluboké šachty, jejíž nezakrytý jícen zel přímo pod nohama. Chodbami, kterými pořád ještě obcházel duch Oty Švece. Chodbami, kterými se léta a léta rozléhaly jenom kamenné kroky československého lidu.

Chodil jsem tam, pil pivo, tancoval, pozoroval tancující a bloudil chodbami se zapalovačem v ruce.

Potkával jsem tam jednoho známého, který mi obden seriózně navrhoval, jestli bychom spolu ještě ten večer nespáchali sebevraždu. Byla to taková jeho vážná záliba; chtěl tam, ale nechtěl tam sám. Ani on dozajista neměl homosexuální sklony; byl prostě jenom taková citlivá existence… ožral se, uzřel marnost. Kdo z nás ani jednou nezatoužil rozpustit hranice ega… Tento Ivan však už měl za sebou jeden pozoruhodný pokus; v sedmém patře smíchovského činžáku si téměř odřízl hlavu břitvou, potom se kymácel nahoře na balkóně, skloněn nad rušnou Lidickou, zaléval z výšky zděšené chodce svou krví a zároveň s tou krví na ně chrlil nejhorší nadávky a prokletí, jakých byl schopen. V tom rozrušení si vůbec neuvědomil, že mu živá duše nemůže rozumět; ve skutečnosti bylo slyšet jen jakési chrčení a bublání. Přivolaní zřízenci ho nakonec šikovně chytili, s ústy plnými bublin ho přikurtovali k lehátku v sanitce a hlavu mu ve špitále přišili zpátky; od té doby nosil na krku šátek. Později si vzal za ženu jednu krásnou brunetu, známou tím, že svým odmítáním nainstalovala celoživotní mindrák nejméně třem generacím radotínských mániček; pak ale přišel on, vzteklý záprtek s kozlíma očima, a hned byla svatba. Po svatbě jí udělal ze života peklo.

Potkával jsem tam jistou učitelku češtiny, která když se napila, napřed žalostně plakala nad svým osudem, potom ze sebe nenávistně strhala oblečení a rozházela ho po bytě, potom vyrvala ze zdi telefon a zlomila fíkus, potom říkala spisovně správným jazykem hrubé pornografické fráze a potom odmítala usnout dřív než v pět ráno, aby už v šest zařinčel budík… Musela totiž stihnout uklidit poházené svetříky, kalhotky, láhve, sesbírat střepy a vyluxovat hlínu vysypanou z květináče dřív, než odejde učit; ve čtyři odpoledne měla přijít její matka s její dcerou a všechny tři spolu měly jít do divadla Spejbla a Hurvínka.

Potkával jsem tam jednu skutečnou krasavici, která se jmenovala křestním jménem Izabela a se kterou jsem se mnohokrát domluvil, že až zábava skončí, že spolu půjdeme ke mně. Trvala vždycky na tom, abychom šli z Letné až na Vinohrady pěšky; cestou trhala v chladném nočním vzduchu šeříky, zamyšleně pokuřovala, dlouze močila v keřích a chtěla se dívat z mostu a povídat si o tom, kam až by asi doplula, kdyby teď do té řeky skočila. Když jsme pak konečně dorazili domů, začala rozmotávat desítky lehounkých barevných šálů, které nosila ovázané kolem rozličných částí těla. Měla je na krku, kolem pasu, na zápěstí i na kotnících, měla je všude. Byly navzájem posvazované a všelijak zašmodrchané. Bloudila po bytě a snivě rozmýšlela, kam ty šifony umístí; jeden pověsila na roh obra­zu, druhý na suchou větev ve váze, třetí na lustr a tak dále. A když konečně dokončila tu tureckou duševní toaletu a byla ochotná jít si lehnout, tak byl najednou bílý den a já musel do práce. Večer mi potom pod Stalinem pokaždé vracela klíče od bytu tím způsobem, že je přede mě, sedícího v kruhu kamarádů, pohrdavě hodila z výšky na stůl. Tímto gestem známkovala před lačnou tváří veřejnosti můj pomyslný výkon.

Byly to pestré, proměnlivé časy. Nikoho z nás ani nenapadlo, že by měly někdy skončit. Léto se zlehka přelomilo a začal se blížit podzim.

Jednou večer jsem bloumal po bytě v trenýrkách, poslouchal MTV a chystal se jít spát. Okolo jedné se ozvalo tichounké zaťukání na okno. Stávalo se to; někomu se ještě nechtělo domů, někdo šel náhodou kolem a stavil se na kafe nebo na panáka. Frekvenci návštěv ovlivňovaly dva faktory: bydlel jsem v přízemí a nikdy jsem nechodil spát před půlnocí.

Ťukání se ozvalo znovu. Tiché, ohleduplné. Rozhrnul jsem závěs. Ze tmy se na mě nepříčetně usmívaly obličeje, které jsem odněkud znal. Dánové… Ukazovali, ať jen klidně otevřu okno, že vlezou dovnitř rovnou z ulice. Vzal jsem si kalhoty a šel jim otevřít dveře. Hrnuli se ke mně. Byli to oni: všichni tři, a s nimi jakýsi rozpačitě se šklebící obr s patkou přes celý obličej a jedna typická žižkovská holka, která rovnou začala bouchat dvířky od kredence: „Kde tay máte viskovky…“

„Nemám.“

„Tyvoe, ty nemáš viskovky jo…!“

Obr byl ztracený Berlíňák, který je oslovil někde v parku a prosil je, jestli by mu mohli říct, v jakém je městě. Potil se, na všechno odpovídal: „Sššitt,“ měl krvavou mázdrou potažené nevidoucí oči a pil vodu rovnou z vodovodu.

Rozhovor zahájil Husta. Měl na sobě ostře zelené kožené sáčko, ostře červené gatě a v podpaží si nesl metr dvacet vysokého oranžového plyšového medvěda: „Honza, rádi tě vidíme. Těšili jsme se na tebe velmi moc…“

Já je taky rád viděl, což o to.

„My přijeli za tebou.“

„Rád vás vidím.“

„Honza, u nás plán.“

„Jaký?“

„Malé překvapení. Všechno dozvíš! Ale napřed u tebe bude zábava, my, ty, tady ten náš kamarád, všichni si společně budeme povídat, co u nás nového, a píchat tady tu děvku!“

Řekl jsem, že já raději ne.

„A co je problém?“

Zaťukal jsem si na kapsu košile a zalhal: „Srdce. Nová žena.“

Byla to tehdy jedna taková nepodložená iluze, ale v tu chvíli se mi hodila.

Husta energicky zatřepal rukou: „Žádné srdce ty! Musíš být silný! Poslouchej náš plán! Ty máš byt… My chceme u tebe zůstat a tady bydlet. A támhle někde skrz tu zeď uděláme dveře, to žádný problém, a my tady budeme prodávat zboží. Uděláme z tvého bytu takový malinký obchod!“

„Tady?“

„Ano, tady. Ty myslíš, že nejsou peníze? Há há! Pojď na něco podívat schválně!“

Venku na chodníku stál zaparkovaný elegantní žlutý auťák. Stál předním nárazníkem lehce opřený o kmen akátu. Arábek mi tajemně vydechl do ucha: „Porsche! Znáš Porsche! Fajn auto. My v něm přijeli a máme takovou ideu, že upadneš z toho!“

„Jakou ideu?“

„Jsi trochu zvědavý, pravdaže!“

„Trochu jo…“

„Velmi, velmi, velmi zvědavý, pravdaže! Tak poslouchej! Auto my prodáme! Dobrý auto. Drahý! Ale! V tom auťáku ještě něco uvnitř! My to komplet prodáme, o to se nemusíš starat, a za ty všechny prachy si zařídíme ten pěkný obchod tady…“

„Myslím, že tady nechci mít obchod.“

„Nechceš?“

„Ne. Myslím, že ne…“

„Chápu. Musíš napřed rozmyslet… Samozřejmě! Tvůj byt!“

Berlíňák usnul v kuchyni pod stolem. Na nohou měl okopané holínky s regulérními ostruhami. Ty ostruhy mě zaujaly. Byly to první skutečné ostruhy, které jsem kdy viděl na vlastní oči. Festovní zubaté hvězdice.

Příští den ráno, když jsem se probudil, byl Berlíňák pryč a děvka taky. Na památku mi nechali na koberci jednu jedinou zaschlou kapku krve. Klíč byl v zámku zevnitř. Jak se dostali ze zamčeného bytu, to jsem se nedozvěděl. Ostatně, začátkem devadesátých let byly zázraky na denním pořádku, takže si jich nakonec nikdo už valně nevšímal…

Vzal jsem si pár dní volna a toulal se s nimi po městě. Husta s sebou všude tahal svého ohnivě oranžového medvěda a medvěd budil přesně ten druh pozornosti, který nemůže vést k ničemu dobrému. Po mnoha vyslechnutých narážkách a poté, co jsem všude, kam jsme vešli, už předem očekával významné pohledy, jsem ho zkusil přesvědčit, jestli by ten medvěd aspoň občas nemohl zůstat doma. Urazil se: „Honza, já vím, co oni myslí. Ale já na ně seru. To zvíře tady je za prvé kamarád, za druhé médium!“

Jinak bylo všechno při starém. Přes den seděli na gauči a pokuřovali. Husta měl v uších sluchátka a dráty mu vedly do kapsy. Kýval se a soustředěně poslouchal. Čas od času vyskočil, zběsile se zasmál a zase si sedl. Musela to být muzika k popukání.

„Copak to posloucháš,“ chtěl jsem vědět. Beze slova mi sluchátka předal. Slyšel jsem jakési praskání, směsici hlasů, hospodský ruch a smích. Někde vzadu tam znělo falešné drnkání na kytaru a pár hlasů zpívalo: „… z célé jižní eskadrony, eskadrony nézbyl ani jeden muž…“ Do toho kdosi vykřikoval: „Šéfe, tady je ta tužtička! Tady… Šéfe…!“ A docela blízko někdo říkal: „… a musim se ti pochlubit, mám nový rifle, ale Fando, hele! Měkounký, pohodlný, vohebný, a hele, podivej sem! Knofliky, Fando! Žádnej zips! Mám zipsů za ty leta už plný zuby… A hele, tady… takovádle kapsa šikovná… Stály teda vosumset, ale budiž, sem s něma spokojenej…“

Připadal jsem si jako Neználek na Měsíci. „Kdo to je,“ optal jsem se.

„Ček pípl,“ zněla odpověď.

Potom jsem začal zase vstávat do práce a oni se udělali pro sebe. Vracívali se uprostřed noci a vždycky si vymysleli nějaké překvapení. Přistoupili tiše k posteli a na dané znamení zakokrhali. Když jsem otevřel oči, viděl jsem u své postele stát tři ponuré tučňáky. Vymrštil jsem se a zjistil, že jsou to Dánové, ale mají na obličejích špičaté masky, ne nepodobné těm, které se kdysi nosívaly při morových ranách. Jindy mi strčili pod peřinu chichotající se, prudce vonící slečnu, která ihned usnula a se kterou jsem se pak nad ránem tvrdě přetahoval o peřinu, aniž bylo co dalšího.

Po třech nedělích se začaly ozývat první vzpomínky na ztracenou samotu. Na konci třetího týdne jsem jim to ve vší slušnosti naznačil.

Odpovědi se ujal Husta. Byl to jejich spontánní psycholog: „Ale my myslíme, že ty zásadně nemáš být sám! Proto my vlastně přijeli za tebou…“

„Nejsem sám. Mám jednu ženskou…“

„Nemáš. Srdce prázdné,“ trefil se.

„No tak nemám. Ale tohle je sakra můj byt!“

„Honza, ale. Ty nesmíš být sám. Samota pro tebe není dobrá.“

„Proč myslíš?“

„Protože když ty sám, nejsi schopen být šťastný.“

„Inu, štěstí je divoká husička. Někdy přiletí, jindy nepřiletí,“ improvizoval jsem. Začínal jsem se mu přizpůsobovat, a měl jsem z toho pramalou radost.

Husta na mě namířil prst: „Jenže! Speciálně ty! Když ty sám, ty nejsi vidět skoro! Když ty sám, tak skoro vůbec nejsi! Ona ta husička,“ kopíroval teď zas on můj terén, „možná nenajde cestu k tobě, Honza, jo, jo…“

Tohle uměl. S nadpozemskou trpělivostí dovést člověka na křižovatku, kde už zbývají jenom dvě možnosti: buď ho začít bez legrace škrtit, nebo mu přiznat, že má pravdu. V hloubi duše mě pomalu začínalo zajímat, kam až to přátelské vymývání mozku může zajít.

Po tomhle rozhovoru se to ještě zhoršilo. Z důvodů, které jsem neznal, začali být přemrštěně, obsedantně pozorní. Začali se zouvat, protože si všimli, že to dělám já. Když jsem ve čtyři ráno zaslechl, jak odemykají, čekal jsem napjatě, co si na mě zase vymysleli. Zlobil jsem se a těšil, co mi zas provedou. Místo toho jsem slyšel úzkostlivě ohleduplné: „Pšššt… pšššt!“ a zaražené kurví šeptání a chichotání. Potom špitání v kuchyni. Špitání, jako když mladí s flaškami vína po kapsách teprve až v předsíni zjistí, že rodiče na žádnou chatu neodjeli. A to bylo všechno. Připadal jsem si najednou odstrčeně.

Nakupovali. Lednička byla plná kefírů, fazolí v tomatě, salámů, paštik a podobných výrobků. Přišel den, kdy uvařili oběd; udělali to tak, že koupili kus hovězího, hodili ho do vařící osolené vody a tři hodinky spokojeně čekali v oblacích páry, až to bude. Vytáhli maso, donesli na stůl, k tomu byla veka. Přinesl jsem hořčici. Zatleskali mi. Po jídle si zapálili: „Evropa nám líbí. Dobrý tady. Klid…“

Já vím. Evropa… Ten biedermeierový pokoj pro hosty, pokoj s kafíčkem na háčkovaném ubruse, s bábovkou na stole. A u stolu sedí ženich s nevěstou, ve váze trčí kytice, ale trčí nějak nakřivo a je suchá, protože ve váze není voda a na ubruse, rozežraném od molů, se válejí dávno vysáté, průsvitné mušky, zatímco pod zelenou klenbou stínidla stolní lampy dlí starý, zkušený křižák. A nevěsta svírá v tenkých, suchým drápkům podobných prstících se zčernalými prsteny alpakovou lžičku, jako by si chtěla nabrat cukřík. A ženich se usmívá, ženich, ten panečku cení chrup, tvář má jak z plastelíny a v prázdných očních jamkách mu lišácky světélkují hrozny hmyzích vajíček. A bábovka, ta mramorovaná, čeká jen na to, až se jí dotkne první zvědavec, aby se konečně mohla rozpadnout v prach. Dvacet, třicet let to trvá a nic se neděje, ale nakonec se přeci jen ozve zvonek, moli vzlétnou, pokojská toporně kráčí ke dveřím, otvírá dokořán a sanice jí naprázdno klape, když dutým hlasem odříkává: „Už… na… vás… čekáme… pojďte… dál…“

„Evropa dobrá. Fajn lidi tady. U nás každej sám pro sebe,“ vyfukovali kouř Dánové, „totál sám… všechno úplně v hajzlu u nás!“

Husta mlčel a vyráběl si ze sirky párátko.

3.

Nakonec si ze mě udělali objekt, na který se už bez přestání upínaly jejich zbystřené senzory. Začínalo to být chorobné. Registrovali i nejdrobnější gesta. Stačilo si odkašlat: „Hm-m-m!“ nebo si krátce povzdechnout, případně několik vteřin nepřítomně zírat z okna, a už jsem viděl, jak po sobě významně pokukují. Všechna má přání znali dřív než já. Veškerá přání byla předem splněna.

Bylo zřejmé, že to způsobil Husta. Několikrát jsem měl chuť omlátit mu tu jeho chytrou hlavičku o zeď a vyhodit je všechny na ulici, ale jakmile mi něco takového přišlo na mysl, ve vteřině to vycítil a ihned podnikl něco, co mi v tom zabránilo. Jeho umění se jmenovalo improvizace. Přivedl na návštěvu babku, která mi roztřeseně vyprávěla, jak to chodilo na Vinohradech před válkou, která mi držela ruku ve studených dlaních a opakovala: „Vy ste tak hodnej…,“ a kterou jsem pak musel odvést rychlostí deset kroků za minutu až na stanici šestnáctky, protože byla špatná na nohy. Nebo skočil pro kilo citrónů, uvařil v podstatě jenom z rumu strašlivý, nepopsatelně sladký a kyselý grog a nutil mě, abych s kouřícím hrnkem v ruce vyslechl starodávný severský přípitek, který nedokončit znamená velké neštěstí. Nebo mi obřadně představil jakousi nemluvnou polokurvu, která zaměstnala mou pozornost na kritickou půlhodinu, než jsem jí uvařil kafe, nalil panáka a vyhodil ji. Nebo si prostě navlékl na hlavu plynovou masku a zatancoval. Cifrujícího netvora, mlaskavě oddechujícího do gumového chobotu, je neuvěřitelně těžké vyrazit z bytu.

Byl jsem ze všech stran obklopen neutuchající pozorností. Ne­bylo z toho úniku. Nakonec jsem se přeci jen osmělil: „Chci vám něco říct. Jsem sice rád, že jste tady, ale…“

Překvapivě rychle začali říkat: „Šůr! To my chápeme! Žádný problém! Samozřejmě! Na pár dní zmizíme! Spolehlivě!“

Z vděčnosti jsem je ujistil, že pár dní bude opravdu bohatě stačit, ať jen potom zas klidně přijdou.

Když zaklaply dveře, lehl jsem si na kanape a dlouho se díval do stropu. Znal jsem ten strop dobře. Otevřel se přede mnou nový, vlídný, důvěrně prázdný svět. Zase se na chvíli vrátil ten starý čas, kdy v kuchyni hrálo rádio a na plotně nadskakovala poklička.

Za pár dní se ozval zvonek. Za dveřmi stáli dva policisté: „Dobrý den. Chceme se zeptat, jestli u vás bydlí cizí státní příslušníci. Jsou u nás a nahlásili nám tuhle adresu.“

„Bydleli tady pár dní.“

„No a maj tady ňáký věci? Nebo doklady? Tašky, zavazadla?“

„Ne.“

„A vy je znáte?“

„Jenom jako turisty.“

Policajti se konečně trochu uvolnili: „A to u vás doma jenom tak přespávaj turisti, jo!“

„A můžu vědět, proč se ptáte?“

„Tak podivejte se, tady se jedná o odcizené vozidlo. My se vás na to zatim ptáme jenom tak mezi náma, ale upozorňujeme vás, že jestli o tom voze něco víte, tak je to podle paragrafu… napomáhání…,“ odříkal mi přeskakujícím ptačím hlasem našprtanou formuli, jejíž podstatou bylo, že nebylo možno si ji zapamatovat. Možná že právě v tom tkvěla její účinnost. Měli to koneckonců tisíckrát odzkoušené.

„V nějakým autě přijeli,“ unáhlil jsem se.

Policajt ožil: „Tak vidíte, že o tom něco víte… A byl to červenej Opel?“

„To nevím.“

„Espézetku samozřejmě taky neznáte!“

Začínalo to být jednotvárné: „Ne.“

Druhý se zapojil: „Ale moh to řekněme bejt,“ použil psychologii z příručky, odmlčel se, smetl si z rukávu policejní smítko, zhoupl se na vrzajících botkách a zostra se mi podíval do očí: „… červenej Opel, co řikáte?“

„Nevím.“

„Tohle je vaše stálá adresa? Tak počítejte s tím, že si vás ještě předvoláme. Vono těch deliktů, který budeme vyšetřovat v souvislosti s vašimi spolubydlícími_,_ bude víc, takže ve vašem vlastním zájmu doufáme, že jste nám nic nezatajil… Zatim nashle…“

Ze židle na mě vyčítavě hleděl Hustův oranžový medvěd. Hodil jsem ho do kouta. Žuchnul na zem, ani nezamručel.

4.

Příští večer se ozvalo nesmělé zazvonění. Ležel jsem v posteli, srkal fernet s ledem a díval se na televizi. Dávali nějaký horor. Jeden z hrdinů filmu narazil v předsíni na neobyčejně velkého a tlustého červa. Červ se mátoživě vztyčil. Dosahoval až k lustru.

Zvonění nepřestávalo. Potom začali škrábat a ťukat na okno.

Červ zvolna otevřel lidské řiti podobná ústa a chytl chlapa za hlavu.

Ťukali tiše, ale vytrvale.

Chlap se zoufale zmítal a kopal kolem sebe.

Ťuk… ťuk… ťuk… ťuk… ťuk…

Červ začal chlapa vcucávat.

Ťuk, ťuk! Ťuk, ťuk! Ťuk, ťuk!

Chlapovi už koukaly jenom nohy. Červ se třásl a nadouval.

Ťuk… ťuk… ťuk…

Vešla nějaká ženská a začala křičet. Ale na to, že někoho, koho zřejmě zná, polyká před jejíma očima opravdu mimořádně ohavný živočich, řvala spíš symbolicky.

Nakonec jsem otevřel. Přešlapoval tam Husta a jeden ten Dán a za nimi jakási drobná osůbka. V předsíni se ukázalo, že je to Číňanka neurčitého věku. Udělala starosvětské pukrle. Husta zasalutoval a malinko zastepoval: „Honza, u nás malý problém.“

„Já vím.“

„Potřebujeme někde spát.“

„Tady se na vás včera ptala policie. Říkali, že jste u nich.“

„Ne… my všichni ne, to jenom Max…“

„Můžou se tady zase zastavit.“

„Honza, jenom jednu noc…“

„Nojo. Tak jo.“

„Jo?“

„Jo. Jednu noc…“

Viditelně se jim ulevilo. Husta se ze samé radosti celý obstříkal sprejem. Jedovatě sladký mrak naplnil předsíň, pak se rozdělil na dvě přibližně stejné části a vydal se na pomalou pouť do pokoje a do kuchyně. Ukázali na Číňanku: „She is a Chinese woman!“

Podal jsem jí ruku. Měla měkounkou dlaň.

Ukázali na Číňanku: „She doesn’t speak English, she doesn’t speak German. She speaks Chinese.“

Číňanka plaše přikývla a podala mi lístek, na kterém bylo něco nasmoleno tužkou v jazyce, který jsem si neuměl ani přibližně zařadit. Pokrčil jsem rameny. Složila lístek načtyřikrát a vrátila do kabelky. Šel jsem vypnout televizi. Na obrazovce právě hořel dům; za živým plotem stáli v odlescích plamenů policisté, majáky blikaly a nějaká žena tam plakala v náručí muže; kupodivu toho, kterého před pěti minutami spolkl červ. Muž hleděl do ohně a byl od hlavy k patě pokryt rosolovitým slizem. Bleskově jsem dorazil fernet.

Husta s tím druhým o něčem mluvili překotnou marťanskou řečí. Číňanka se dívala z jednoho na druhého, a ačkoliv nerozuměla, pozorně naslouchala. Najednou se Husta svalil uprostřed řeči na kanape a usnul rychlým zvířecím spánkem. Nechali jsme ho tam a šli jsme vedle. Číňanka se stáhla do kouta postele a navršila na sebe a kolem sebe barikádu z veškerých dek a peřin, které našla. Opilý Dán se rozvalil vedle ní, zaryl mi tvrdý loket do žeber, řekl: „Ojojój, an toréj ánhus…,“ a začal chrápat. Při tom zůstalo celou noc.

Když jsem se příští den vrátil z práce, seděli na gauči, mlčeli a kouřili. Číňanka zamyšleně listovala ve starém školním atlase světa. Do klína jí z něj vypadla skupinová fotografie třetího ročníku gymplu Na Pražačce. Zkoumavě se na ni zahleděla, pak se podívala na mě, pak znovu na fotku. Píchla prstem do nesympatického hubeňoura ve čtvrté řadě s arogantně zkřivenou hubou, s umolousanou patkou přes oko. „No…,“ řekl jsem. Tiše se zasmála.

Zkusil jsem si číst vedle v pokoji, ale jedno ucho jsem měl pořád našpicované. Bylo podezřelé ticho. V koupelně kapal kohoutek. Nechal jsem čtení a došel pro víno. Ťukli si se mnou a řekli: „Sdrávi…“

Když jsme dopili víno, ponořili se zase do mlčení. Seděli, rozšafně pokyvovali a vyfukovali ten svůj hašiš. K večeru jsem začal být už trochu neklidný. Nakonec se ozvali z mlhy sami: „Honza…“

„Hm…“

„My myslíme, že když nás hledali tady, že je velmi dobrý nápad tady zůstat. Dvakrát tady hledat nebudou. Základní logika.“

„A jak dlouho?“

„Pár dní… Týden, dva možná…“

Neudržel jsem se a praštil do stolu. Číňanka nadskočila. Začali říkat: „Klid, Honza. Ty potřebuješ…“

„Potřebuju, abyste vypadli. Je mi jedno kam. Jestli nevypadnete, zařídím si to jinak. Vemte si věci a jeďte. Omlouvám se, ale už toho mám dost. Chci být sám. Bez vás. To je důvod, proč chci, abyste vypadli. Rozumíte?“

„Rozumíme. Ale…“

„Tak vypadněte. Já jdu pryč. Vy se sbalte, zamkněte a klíče hoďte do schránky. Víte, kde je schránka? Klíče! Do schránky!“

Husta zničehonic zvadnul: „Jo. Jo. Klíče do schránky. Měj se tu hezky, Honza. Děkujeme ti.“

Rychle jsem se s nimi rozloučil a rychle odešel. Kdybych to ne­udělal, bylo jasné, že by mě bez problémů ukecali.

5.

Dal jsem si pivo za rohem a neměl žádnou představu o tom, co udělám, jestli tam ještě budou, až se vrátím.

Nebyli tam. Klíče ve schránce taky nebyly. Zamknul jsem, klíč nechal v zámku, shodil hadry a ihned usnul. Ráno jsem šel rovnou do koupelny. Ležel jsem ve vaně a všechno se to ze mě louhovalo. Náhle jsem zaslechl z kuchyně jakési zacinkání. Chaos doznívající noci vytlačila logika bílého dne: nemůžou tady být, protože tady nemají věci. Nemají tady boty. Nemají tady kufry. Walkmany. Kazety. Rádijka. Spreje. Mejdlíčka. Šanely. Všechno je pryč. Skončilo to. Můžu si dělat, co chci. Připustil jsem si horkou vodu.

Cinkání se ozvalo znovu. A tence zapraskala podlaha. Omotal jsem se ručníkem a šel do kuchyně. Bylo tam uklizeno a zameteno. Utřený prach. Police urovnané. U stolu seděla Číňanka a plaše se na mě zubila.

„Do háje, co tady děláš,“ řekl jsem.

Vydala zvuk jako sýkorka: „Ee…!“

„To sou přece kurvy…,“ ujelo mi.

„Ee…?“

Usmál jsem se na ni. Tím jsem ji samozřejmě neoklamal. Čekala, co udělám. Začal jsem dělat segedínský guláš. Hodně cibule, hodně papriky, kus kýty, kus bůčku, zelí až nakonec. Dloubla do toho lžící a velmi opatrně okusila. Potom si dvakrát přidala. Když dojedla, dutě zamlaskala a šla umýt nádobí. Došel jsem za roh se džbánem. Pili jsme pivo a mlčeli. Pak jsem se osmělil a zazpíval jí: „Links, rechts, krejčí, švec, to jsou dva rytíři, jeden hadry spravuje, druhej smolou klíží…!“

Zasmála se do hrsti jako školačka a dolila mi. Zazpíval jsem: „Jede fůra z Port Artůra, sedí na ní Kanimůra…,“ zazpíval jsem: „Do Číny přijel Čou En-laj zahrát si ping pong s Mao Ce-tungem…“ a zazpíval jsem: „Na Žižkově, číslo sto dvě, spálila maminka maso v troubě…“ Zazpíval jsem: „Přítel náš tady mrtvej v kufru leží, johoho, tedy nalejte rum, ďábel sám svoje černý drápy ježí, johoho, tedy nalejte rum!“

Tím jsem ji jakž takž přesvědčil. Dopili jsme pivo a šel jsem pro další. Ona mi potom třaslavým hlasem zpívala dlouhou plačtivou píseň. Znělo to, jako když nastydlej dědek nadává na dvorku králíkům. Přitom se kývala na židli a židle vrzala. Na noc jsem jí ustlal v kuchyni na proleželém gauči. Ležel jsem za zdí a poslouchal, jak vedle skřípou prkna podlahy. Teď stojí u dveří a natahuje ucho. Ozvalo se ještě jedno vrznutí a pak už bylo ticho.

Měl jsem doma Číňanku. V koupelně kapal kohoutek. Než bych si lámal hlavu, co s tím vším mám dělat, raději jsem usnul.

Hned ráno myla nádobí. A vůbec pořád myla nádobí. Jakmile byla ve dřezu vidlička a dva hrnky, pustila vodu a tradá! Když byl dřez prázdný, šůrovala podlahu. Když domyla podlahu, vzala koště a šla zametat chodbu. Vzal jsem jí koště z ruky a ukazoval, ať si proboha třeba sedne k televizi. Sedla si, aby mě uchlácholila; jakmile jsem se ale otočil, popadla koště a tradá! Schoval jsem koště. Našla ho. Nakonec jsem ji prosil na kolenou, ať toho nechá, ale ona se tomu zvesela smála, jako bych byl prostoduchý bavič na mongolské svatbě.

Vzal jsem ji na procházku nahoru na Parukářku. Stoupali jsme krok za krokem do kopce, na kterém svítila prosklená letní restaurace. Stanuli jsme nad městem. V dálce, v magnetické hlubině soumraku se pomalounku otáčela neonová Bílá labuť. Jiskry světel plápolaly ve zředěném inkoustu pražské tmy. Přinesl jsem jí pivo. Pochvalně zamlaskla a obhlížela panoráma. Spatřila mračnou sochu Jana Žižky na koni a trhla sebou: „Aa!“

„No, Žižka,“ řekl jsem.

„Aa!“

Ve světle sodíkové lampy jsem jí nakreslil na kus papíru bitvu na Vítkově. Hodně krev. Hodně usekaná hlava a ruka, hodně mrtvá kůň. Pozorně přihlížela. Nakreslil jsem nasupeného, rousnatého vojvodu na voze, jak ho tahají za nohu dva železní rytíři. Zaťukal jsem na bitvu a ukázal na něj: „Žižka.“

Přikývla, štípla mě bolestivě do tváře a pak řekla zřetelně po našem: „Achjo…“

Odkládal jsem okamžik, kdy to budu muset začít nějak řešit. Místo toho jsme chodili na procházky. Zamilovala se do Olšanských hřbitovů. Hodiny vydržela zbožně hledět na litinové anděly, na bronzové reliéfy kníratých úředníků, dobře živených zapomenutých básníků a nakulmovaných činovníků Sokola. Srdceryvně vzdychala nad dětskými hrobečky. Opatrně hladila náhrobní kameny velkouzenářů, oficiálů, bankovních ředitelů a vrchních zemských radů. Objížděla prstíkem porcelánové holoubky, věšící hlavu žalem. Byla u vytržení z hrobky, kde matka naposled kyne zpoza zavírajících se mramorových dveří malé holčičce, nastávajícímu sirotkovi.

Dupl jsem na zem v místě, kde uprostřed hustě nakupených hrobů svítilo slunce na prázdný trávník: „Morová jáma tady! Mor!“

„Ee?“

Sedl jsem a nakreslil jí několik obrázků. Nakreslil jsem zoufale utíkající drobné postavičky, kosené morovou ranou. Nakreslil jsem boláky obsypané chasníčky, padající na místě, kde se jich dotkla ruka smrti. Nakreslil jsem tlustého měšťana, navštíveného černými skvrnami, jak stojí před zrcadlem a otvírá ústa v němém děsu. Nakreslil jsem zubatou, jak kráčí vylidněným městem. Nakreslil jsem ponuré zřízence, házející do plátna zamotané kokony do společného hrobu. Znovu jsem dupnul na trávník a řekl: „Tady!“

S nelíčenou hrůzou hleděla pod nohy. Žíla na krku jí pulzovala. Na zlomek vteřiny mě zamrazilo; pocítil jsem, že zahlédla něco, co jsem já zahlédnout nemohl, protože neuměl. Rudými chlupy porostlá smrt se pohnula pod zemí. Pootevřela jedno slepé oko. Ukázal jsem Číňance na prstech: „Už je to dvě stě let. Neboj! Dvě stě let nazad…“

Pochopila, ale přesto rychle uskočila. Co znamená nějakých dvě stě let pro dceru dračí říše tam na východě…

Postupně se z toho stal náš způsob: nosil jsem s sebou sešit s oslíma ušima a kreslil do něj obrázky. Mluvil jsem a mluvil. Filtroval jsem přes ni všechno, co bych v životě před nikým jiným nevyslovil. A ona, ačkoliv nerozuměla, to chápala.

V noci jsme spali každý v jiné místnosti. Jedenkrát se stalo, že jsem přišel domů a ona ležela v mojí posteli, přikrytá až pod bradu, a neklidně na mě koukala. Šel jsem si lehnout na gauč, kde jsem potmě sčítal a násobil všechny dobré důvody, které mám k tomu, abych se s ní nevyspal. Nakonec jsem vstal a šel k ní. Dávno už oddychovala v hlubokém spánku. Vrátil jsem se na gauč, zapálil si cigaretu a díval se, jak rozpálené stínidlo lampy pomalu přitahuje kouř, pak ho rychle nasaje a kouř jako zázrakem zmizí.

Uprostřed noci jsem otevřel oči. Číňanka stála těsně nade mnou v bílé košili po zemřelém strýci Arnoštovi, v seprané košili, kterou jsem jí dal na spaní. Bylo vidět, jak jí tluče srdce. Udělal jsem jí místo vedle sebe. Drobně se chvěla a mlčela. Chaoticky jsme se zkoušeli k sobě přiblížit, ale vůbec to nešlo. Nešlo to po našem a nešlo to ani po jejich. Jednou rukou si přidržovala košili a druhou stejně úpěnlivě svírala mého probouzejícího se ptáka. Nevěděl jsem, kudy kam. Něco jsem musel udělat. Bylo to na mně. Jemně jsem ji políbil a zároveň jí strčil prst do zadnice. To zafungovalo. Zázračně se uvolnila. Napětí zmizelo. Vklouznul jsem do ní, ani jsem nevěděl jak. Když jsem jí ale potom z čistého rozmaru olíznul pupík, vykvikla, odstrčila mě, vyskočila a odběhla vedle.

Ráno už zase soustředěně myla nádobí, takže jsem si nebyl stoprocentně jistý, jestli se to celé neodehrálo ve snu.

Uplynul týden, deset dní. Chodil jsem do práce a s Číňankou na procházky.

Potom se stavila jedna známá: „Kdo to jéé!?“

„Jedna pani.“

„… brďo, a co tady dělá!“

„Pije čaj. Chceš taky?“

„Ne. A vona u tebe bydlí?“

„Jo.“

„A to je tvoje nová známost, jo?“

„Ne.“

„A už jsi s ní něco měl?“

„Ne.“

Zničehonic si mi ta mrcha sedla na klín, což nikdy předtím ne­udělala. Shodil jsem ji, až žuchla na zem.

„Víš co, běž do hajzlu,“ řekl jsem. Nějak jsem se to léto rozjel… dřív jsem býval k lidem slušný. Urazila se jenom docela malinko: „To mě jako vyháníš, jo!“

„Jo.“

Práskla dveřmi. Číňanka byla dlouho zticha. Pak se ozvala: „Ee…?“

„Nic, nic.“

Začala cupitat po bytě a balit svých pět švestek. Chodil jsem za ní a říkal: „Ne. Nikam nepudeš. Něnádo! Něnůžno! Tady budeš! Sedni si na prdel a seď!“

Kývala hlavou, že rozumí, že už jde. Násilím jsem ji vtlačil do židle. Koukla na mě divně. Tak jsem ji za ruku dovedl do postele a přikryl ji, protože byl beztak čas jít spát. Pohladil jsem ji po hlavě. Uklidnila se. Když jsem odtáhl ruku, chytla ji a položila si ji zpátky na hlavu. Dočista jako každá jiná ženská. Tak jsem ji hladil po mastných vlasech, dokud neusnula, zíval jsem a říkal jí: „Spíš, nebo nespíš, ty jedna potvoro, jestlipak ty to na mě jenom nehraješ, ty odstřelovačko, oko zavřené, prst na spoušti… Mao Ce-tunga na tebe, tu tlustou obojživelnou babičku… spíš, nebo nespíš, ty špiónko Kuomintangu, ztracená v hlubokém českém lese…“

Ráno jsem potichu vstal, abych ji nevzbudil. Kvikla ze spaní a otočila se na druhý bok. Když jsem se vpodvečer vrátil domů, byla pryč. Klíče byly ve schránce.

Pár dní jsem ji hledal. Prošel jsem Parukářku, Krejcárek, Židovské pece, Olšany, pusté Vršovice i větrem rozkymácenou Grébovku, chodil jsem dokola po Jiřáku a po Škroupově náměstí, jestli ji náhodou neuvidím jít kolem. Ptal jsem se trafikantek a výčepáků, byl jsem U Růžového sadu, v Šuplíku, v Kravíně, U Jirásků i v Party clubu, ptal jsem se po ní Nad Viktorkou, U Kurelů, Na Sklenářce i v hotelu Ostaš, dole U Jíšů, nahoře U Věže, U Štelcerů, U Bergnerů, ptal jsem se U Sládečků i U Klokoně, ale nikde jsem ji nenašel.

Vrátil jsem se domů, otevřel si pivo a rozpolcen výčitkami svědomí jsem usnul. Poprvé za život jsem spal dvacet hodin v jednom kuse.

6.

V koutě pořád ještě seděl ten medvěd. Vzal jsem ho za ucho a přemýšlel, komu bych ho tak dal. A jak jsem ho uchopil, přišlo mi, že má nějak neobvykle umístěné těžiště. A jak jsem ho tak obracel v ruce, přišlo mi, že je nějak těžký, na plyšáka. A když těžký, tak mi přišlo, že by uvnitř mohlo být něco, co tam původně v rámci medvěda nebylo. A když nebylo, tak co? Ohmatal jsem mu břicho, vzal nožík a opatrně ho načnul. Hleděl na mě navýsost překvapeně. Stačilo pár lehkých řezů a už jsem to viděl… Zevnitř se vyvalil důkladný, dvojitý igelitový pytlík, naplněný jakýmsi bílým práškem.

Hypnotizoval jsem sáček, ležící přede mnou na stole. Vypadal jako kilo sádry. Kdybych ho uložil do kredence mezi mouku a cukr, byla by to pěkná dekorace. Pak jsem si ale vzpomněl na policejní čichače, na nenápadné pejsky, kteří radostným štěknutím, doprovázeným vrtěním ocásku, přivádějí dnes a denně zástupy lehkomyslných mládenců rovnou do kriminálu. Dopil jsem turka, dal pytlík do aktovky, vyšel na ulici a nastoupil do první tramvaje. Byla to jedenáctka, a tak jsem jel do Nuslí.

Po úzké pěšince jsem pomalu došel k Botiči a vstoupil do smrduté krysí džungle, plné pěny, kalu a odpadků. Kostry vyhozených kočárků a žehlicích prken číhaly v přítmí. Voda se sunula mělkým zděným korytem. Vlály v ní dlouhé chaluhy. U dna se záhadně převalovaly cáry mikrotenových obalů. Sedl jsem si na vyvrácenou skruž. Vykouřil jsem dvě cigarety, ale na nic rozumnějšího jsem nepřišel. Roztrhl jsem sáček.

Nevzrušoval mě ani tolik ten prášek jako takový; koneckonců jsem před dávnými léty vaříval docela slušný perník, a kdo jednou pronikne do tajů technologie, tomu už je odepřeno pocítit opravdové tajemství, protože opravdové tajemství je k dispozici vždycky jenom na povrchu. Spíš mě zaujalo, že se už nikdy nedozvím, co asi za sračku tady teď sypu do Botiče.

Jak tady mohl Husta nechat svoje médium, to mi nešlo na rozum.

7.

Potom se ze světa vrátila Řípa. Přivezla s sebou dva Holanďany; dvoumetrového uhrovitého chlapíka a jeho dívku, ostře zrzavou kikinu, která se na všechno vyptávala: „Byl jsi někdy v Bouloňském lesíku?“

„Máš rád sýr?“

„Znáš Talking Heads?“

„… a znáš Dead Kennedys?“

Na skříni stála dřevěná hlava konfekčního manekýna, na které byla navlečená celohlavová plynová maska s kulatými průzory a gumovým chobotem, ta matka všech plynových masek. Holanďanka se tam dlouho vážně dívala, jako by tam stál mumifikovaný mnich. Maska jí oplácela moudrým, prázdným pohledem. Dívka se zeptala: „To musíš mít… stále doma?“

„To mám stále doma jako ozdobu.“

„Ah… Já myslela, že to musíš mít… stále k dispozici… pro případ…“

Holanďan vzal do ruky kytaru a zazpíval několik zádumčivých písní, jejichž refrén byl, jak se mi zdálo, tentýž: „Nordzé, oj Nordzé, Nordzé, oj Nordzé, ó ja!“

Každé ráno šli hned po probuzení se zalepenýma očima ke sporáku a hned stavěli vodu a dělali si kafe do největších hrnků, které našli. Pět lžiček na hrnek. Kávu si přivezli s sebou. Tabák taky. Mlčky vypili každý dva ušáky žbrndy, k tomu si ukroutili pět šest tlustých cigaret a pak si teprve šli vyčistit zuby a začali vnímat. To se mi líbilo. Zeptal jsem se: „A pročpak si vozíte kávu až z domova?“

Holanďanka se poškrábala na prdeli: „Protože kafe, co kupujete tady, není vůbec žádné kafe…“

Jednoho dne po ránu odjeli. Jakmile za nimi zabouchly dveře, zamířil jsem se zalepenýma očima ke sporáku. Zbylo tam toho ještě dost a dost… Naložil jsem si tři lžíce a zalil pořádně vařící vodou. Chutnalo to jako normální, snad trochu silnější kafe. Myslel jsem, že to bude kdovíco. Bylo to normální kafe. Dopil jsem a chystal se někam jít. Najednou jsem měl pocit, že se mi podlaha pohnula pod nohama. A v hlavě že mám železnou kouli. Udělal jsem jediné, co jsem mohl dělat; došel jsem ke kanapi a lehl si. Srdce stepovalo jako laciný komik. Jako pekelný strojek těsně před výbuchem. Kdybych věděl, jak se měří tep, udělal bych to, čistě jen pro informaci, jestli jsem nezlomil nějaký zdravotní rekord.

Tři hodiny jsem byl tak napumpovaný kofeinem, že jsem se paradoxně nemohl ani hnout. Ležel jsem na dně chvějícího se bytu a kuchyně se mi rozkládala a skládala před očima jako nudná fata morgána.

Řípa odjela s nimi. Tím mi definitivně zmizela ze života. Pravda je, že ty dva roky s ní měly něco do sebe; uměla vymýšlet opravdová překvapení… Jednou když jsem byl pár dní pryč, mi vymalovala celý byt na černo. Včetně stropů. Je nemožné popsat prostor, do kterého jsem po návratu vstoupil. Připadal jsem si jako nováček na onom světě. Jako návštěva v hrobě. Řípa bloudila bytem a popotahovala, protože mi nemohla nevidět na nose, jak se mi to líbí. Pár dní jsem v tom vydržel. Každé ráno jsem hned po probuzení šel rovnou k oknu, odhrnul záclonu a pozoroval ulici, abych měl vůbec sílu začít fungovat; abych měl sílu jít si čistit zuby do černé koupelny a dát vařit vajíčka do černé kuchyně. Venku probíhal život. Nikdy jsem k němu neměl přehnaně vřelý vztah; teď mi najednou připadal krásný, lehký, světlý… a já jsem do něj nahlížel z jedovaté hmyzí díry. Nakonec jsem vzal špachtli a začal to seškrabovat. A teprve teď mě čekalo to hlavní překvapení: Řípa vymalovala latexem. Pečlivě. Na zákoutí skrytá za plynovými trubkami si vzala zárohák. Čtrnáct dní jsem tenkrát visel na štaflích pod stropem a odškrabával centimetrové lupínky.

8.

Vlastně se objevila ještě jednou… To už byla doma někde v té západní Evropě, kde se spontánně zakuklila, za půl roku kukla praskla a z přítulného jedináčka z Malešic se vyklubalo přemoudřelé, afektované, citově osekané monstrum.

Zničehonic stála zase ve dveřích a slušelo jí to. Z čistého sentimentu jsem ji pozval dál. Ukázalo se, že za ní jde ještě patnáct Francouzů, které mi přivezla. Byli obtěžkáni bednami, tlumoky a hudebními nástroji v ohromných pouzdrech. Táhlo to z nich fest. Hned ten první večer byli všichni na plech. Každý ulehl, kde ho to zrovna zastihlo, jenom já jsem si ještě četl. Řípa vedle v pokoji okázale a nahlas vzdychala. Z kouta mě pozorovala na ježka ostříhaná francouzská dívka s velkým nosem a měla napsáno na čele: Jak je možný, že je to taková hrozná kráva?

Něco mě napadlo. Prohrabal jsem šuplík, našel jednu fotku a ukázal ji té cizí slečně. Jen tak pro zajímavost. Na fotce bylo osmileté trdlo v sukni, stojící na zahrádce malešického domku, mhouřící oči do objektivu. Na trávníku se válela gumová kachna. A motyčka. To trdlo byla Řípa. Cizí slečna vzdychla. Dojímat cizí lidi lacinými triky, to mi šlo odjakživa ze všeho nejlíp. Ale když se naklonila, aby se na fotku podívala, spatřil jsem v jejím výstřihu něco, co ve výstřihu bývá ke spatření jen málokdy. Neubránil jsem se údivu. Bez rozpaků si svlékla tričko a ukázala mi velikánská prsa. Jedno každé bylo pokryto od bradavky se odvíjející hustou spirálou vytetovaného textu. Vysvětlila mi, že to je dlouhá báseň od někoho, jehož jméno jsem neznal; to ji překvapilo. Šeptem mi to celé zpaměti odrecitovala, jen občas nadzdvihla prsisko a osvěžila si paměť. Jako ve snu jsem vztáhnul ruku a jel prstem po řádcích. Nechala mě dojet až na konec, pak mě po francouzsku plácla přes ruku a triko si zase natáhla.

Řípa vedle pořád ještě vzdychala. Unyle, neupřímně. Pozval jsem tu nosatou slečnu na pivo k Samsonovi. U Samsona jsem pak naslouchal její bramborové angličtině, přikyvoval a nerozuměl ani slovu z toho, co mi tam až do rána vykládala.

Zvláštní bylo, že byly pořád k dispozici baterie toho nejdražšího pití: whisky, koňaky, tequily. Pochopil jsem to, až když jsem s nimi šel nakupovat. Propletli se mezi regály, hodili do košíku rohlík, špagety, čokoládku. Nic víc. A když jsme přišli domů, s bouchnutím postavili na stůl dvanáct lahví whisky. Podivil jsem se. Rozevřeli bundy a utíkáčky. Každý měl zevnitř dvě speciální podlouhlé kapsy, našité přesně v té výši, aby stačilo udělat jeden úsporný pohyb. Ach tak. K takové šikovnosti jsme se u nás nikdy nedopracovali.

Zeptal jsem se jich, co je přivádí do Prahy. Řekli, že hudba. Zeptal jsem se, jaká. Vytáhli trubky, vytáhli saxofony, bubny, činely, vybalili kombo, poseté barevnými flitry, vytáhli basu. Barákem se rozlehl ostrý plechový vřesk. Soused Bůžek, který už patnáct let dennodenně zpívá sytým hovězím hlasem úryvky ze známých árií, nástrojař Bůžek, jehož oblíbeným kouskem je árie vodníka „Měsíčku na nebi vysokém“, začal v bytě nad námi rozčileně dupat a pobíhat v trenýrkách a v nátělníku z pokoje do pokoje. Omluvili se, že nemají naladěno.

Příští den hráli na Žofíně, kde byl jakýsi festival. Na schodištích, u baru a v sálech postával pestrý dav. Bylo tam několik místních, kteří se přišli nezávazně pobavit, ale cizinci byli v převaze. Všude bylo cítit rozlité víno. Vítali nás do Evropy.

V prvním patře chodil po jevišti černě oděný performer v klobouku, s odulými rudými pysky a s copánkem. Nemohl jsem od těch pysků odtrhnout zrak. Pučely mu pod nosem jako dva syrové bifteky. Chodil nepřirozeným tanečním krokem a organizoval představení, jehož smysl mi unikal. Seděl jsem vepředu ještě s několika stejně ožralými a zaskočenými diváky. Najednou jsme pochopili, že jsme se zničehonic stali součástí toho představení. Performer obcházel kolem, řval na nás francouzsky, prskal, něco nám jakoby přikazoval a něco po nás jakoby chtěl. Dva tři pitomci od něj dostali pohlavek a nechali si to s rozpačitým úsměvem líbit. Zřejmě to mělo evokovat totáč. Konec totáče byl v módě. Léta jsme trpěli. Teď jsme dotrpěli. Přestalo mě to bavit, zvedl jsem se ze židle a šel pryč. Performer po mně vystartoval a násilím mě rval zpátky. Drželi jsme se pod krkem a bezvýchodně sebou cloumali. Musel jsem něco udělat. Vzal jsem mu z hlavy klobouk a odhodil ho: klobouk zvolna plul nad hlavami diváků a rotoval. Manipulátor měl pod kloboukem dost prořídlou kštici. Dal mi konečně upřímnou facku.

V koutě seděl v pojízdném invalidním křesle citlivý skandalista Venera, seděl nehybně a vzpřímeně; ale když padla facka, vztyčil se, zamával holí a zakřičel: „Dej mu pořádnou!“

Ať už to myslel, jak chtěl, dodalo mi to sílu. Dal jsem tomu umělci jednu pořádnou. On mi ji nečekaně rychle vrátil, já mu dal ještě jednu, on mi ji zase tak rychle vrátil a pak jsme se pustili. Po straně jsem vyplivnul do koše krvavou slinu a šel si objednat k baru pití. A potom, v přízemí, se to stalo: všichni byli dávno namazaní, hučelo to tam jako v úle a jakýsi kudrnatý mládenec s knírkem vyhodil z bujnosti vysoko do vzduchu prázdnou láhev, ta padala obloukem do davu a dopadla na hlavu hubené dlouhovlasé slečny. Tu se odněkud vynořil ten performer a dral se k mládenci. Doplaval k němu skrz dav a chňapnul po něm. Než se kdo nadál, orazítkoval mu ksicht. Rychlými suchými údery mu rozbil obličej na kaši. Zuby, nos, rty, obočí. Čišela z toho dlouholetá praxe. Mládenec se bez řečí složil na dlaždice a zpod něj se začala šířit červená kaluž. Opilci vyděšeně zmlkli.

Ani jsem si nestačil uvědomit, jak velkou jsem nejspíš měl kliku, když mi mí podnájemníci začali šeptat: „Dívej se… Toto je rozklad naší zasrané kapitalistické společnosti…“

Řekl jsem: „Ne! Toto je rozklad naší zasrané Evropy. Ale já mám tu naši zasranou Evropu rád i teď, a možná právě teď, když se rozpadá. A tohle je teprve začátek; bude to ještě mnohem horší, protože ti, kteří se v tomhle rozkladu zabydlí, naučí se v něm žít a využívat ho, ti, kteří nás všechny časem nahradí, ti tady ještě nejsou. Ale přijdou…“

Viděl jsem, že vůbec nevědí, o čem to mluvím, a nebyl jsem si úplně jistý, jestli to vím já sám. Ale musel jsem se hodně držet, abych nepokračoval: „… a potom pátý anděl zatroubí, a uvidíte, že hvězda z nebe spadne na zem, a dán bude jí klíč od studnice propasti. Kterážto otevře studnici propasti. I vyjde dým z té studnice jako dým z pece veliké…“

Husta, ten by měl ze mě radost. Zacifroval by kopýtkem a zakřičel by: „Jo! Jo! Jo…! Smrtonoš, kterého stvořilo špatné svědomí, už dávno chodí po ulicích, ale protože nikdo neví, jak vypadá, nikdo ho nepozná. Všichni vědí, že tady je, ale nevědí, jak ho poznat. Há há… a možná to dokonce vědí, ale radši nechtějí vědět ani to, že to vědí!“

Jenomže Hustu i jeho kamarády jsem vyrazil. Všichni, kdo za něco stáli, odešli sami od sebe. A těm zbylým jsem ukázal dveře sám. Inu, štěstí je divoká husička.

Když jsem ze Žofína odcházel, hnala se v protisměru houkající sanitka. Zahnula na most a s blikajícím světlem zarazila před vchodem.

9.

Noc předtím, než odjeli, jsem nemohl usnout; seděl jsem u okna, kouřil a díval se na měsíc. Ozvalo se odkašlání. Z kouta na mě hleděla nosatá dívka: „Taky nespíš…?“

„Ne…“

Sedla si vedle mě a se zaujetím hleděla na to samé, na co jsem se díval já: za oknem byla oprýskaná slepá zeď, zalitá sinalým světlem. Nahoře se do noci valil bílý dým z vysokého plechového komína. Komín byl součástí výrobny uzenin. Noční směna udila. Tisíce párků a kabanosů se chystaly na návštěvu zednických žaludků. Mraky neslyšně obeplouvaly zeměkouli.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ řekla Francouzka.

„Ptej se.“

„Máš něco proti drogám?“

„Záleží na okolnostech,“ řekl jsem obojetně.

„A… už jsi někdy něco…?“

„Jo, to jo.“

„Mám tu něco, co určitě neznáš… počkej moment…“

Chvíli se hrabala v ruksaku. Pak mi ukázala nějaké pokroucené slupky. Dost věrně připomínaly sušené lidské uši. „To je svatá houba,“ zašeptala, „magická houba z Mexika. Splní ti to, po čem v skrytu duše toužíš. Chtěla bych ti ji dát…“

„Ty to nechceš?“

„Nechci to vozit přes hranice, víš…“

„Tak to jo…“

„Ale pozor! Poslouchej! Je velmi důležité,“ slabikovala, „abys hned, jak ucítíš, že to začíná účinkovat, udělal první věc, kterou tě napadne udělat. Musíš udělat to, co podvědomě chceš. Jenom tak se můžeš navrátit ke své podstatě… Jenom tak pochopíš, kdo jsi…“

Poděkoval jsem a schoval suché uši do šuplíku.

Když jsme se příští den loučili, šeptala mi ještě ve dveřích: „A nezapomeň… Poslechni první impulz! Nesmíš přemýšlet!“

Zavřel jsem za nimi dveře, sedl si na židli a pozoroval stůl plný hrnků, sklenic, rohlíků, přeplněných popelníků a nedopitých lahví. Pak jsem vytáhl psací stroj a chvíli se snažil něco kloudného naťukat. Pak jsem vstal, otevřel šuplík a snědl tu houbu. Zabralo to asi po půl hodince.

Nepřemýšlel jsem a poslechl první impulz. Vzal jsem vysavač a důkladně vyluxoval celý byt. Vyluxoval jsem kouty, kde byl prach za posledních patnáct let. Vyluxoval jsem dokonce i kouty, o kterých jsem vůbec netušil, že v tom bytě jsou. Vyluxoval jsem hřbety všech knih v knihovně. V životě jsem se na žádnou práci tak nesoustředil. Vnímal jsem každé zrnko prachu, letící prázdnou hučící rourou. Potom jsem ještě umyl nádobí, vytřel podlahy, vypucoval boty, vyměnil žárovky, oholil se a utřel prach.

Pak jsem se procházel po chorobně uklizeném kvartýru a povídal si s mrtvou babičkou Alžbětou. Neviděl jsem ji, ale slyšel: „Nazdar, Honcku…“

„Ahoj, babi…“

„Prosimtě, jak se jmenuje ta kytka, co má spousty takovejch těch drobounkejch lístečků…“

„Ty myslíš hexolinu?“

„Hexolína! Já si pořád nemohla vzpomenout! Hexolína…“

„No…“

„A Honcku! Taky jsem se tě chtěla zeptat, jestli už shodili tu atómku…“

„Nojo. Už jí shodili,“ odpověděl jsem.

„Tak pozdravuj,“ ozvala se babička. Zapomněla říct, koho. A tím to skončilo.

10.

Potom už to šlo rychle. Zábavné bestie, démoni, samotářské šelmy a smutní podivíni zmizeli a místo nich se objevili vtipní, dobře oháknutí vrabci. Na každou z kamarádek, se kterými jsme do té doby chodili na dvojku my, se nalepil nějaký cizinec. Pravda je, že některým se nedala upřít určitá dávka zajímavosti.

Například Angličan, který si začal s Renatou, uměl prsty bosých nohou vytáhnout cigaretu, dát si ji do úst, druhou nohou uchopit krabičku se sirkami, vyndat sirku, škrtnout a připálit si. Renata se rozhodla odjet s ním do Londýna. A protože Renata patřila do naší zvolna se rozpadající party z mladších let, někoho napadlo, že by se to mělo zapít. Někoho jiného napadlo, že by se to mohlo zapít na břehu nějaké řeky. Někoho dalšího napadlo, že by to mohla být Berounka.

Rozdělali jsme oheň na břehu Berounky v zátočině vedle železničního viaduktu a otevřeli lahve s vínem. Jak přibývali nově příchozí, musel si Angličan, jehož jméno bylo Chris, na četné žádosti znovu a znovu zapalovat cigaretu bez dotyku ruky. Přijel v přeludně stříbrném volvu, ke kterému přišel tak, že prodal dům po mámě a nastěhoval se do vybydlené haluzny v okrajové čtvrti Londýna, kde žil s nějakými bezdomovci, ale zato jezdil v tichounce předoucím, matně lesklém tanku. Teď seděl bos na udusané hlíně a s trpělivostí světce bral do levé nohy krabičku, do pravé sirku a zapaloval si a zapaloval. Nakonec nás sedělo na břehu přes dvacet, nás, co jsme se znali, a Angličan dostal do obou nohou křeč.

Po viaduktu drkotaly vlaky a odměřovaly čas tak, jak doopravdy funguje: překotný nával změn, nic, nic, překotný nával, nic, nic. Ccc-c… ccc-c… ccc-c… Zaolejované diesely a zelené bobiny s kulatými okénky táhly ku Praze nekonečné štrúdly nákladních vagónů. Šedomodré pantografy jezdily oběma směry. Na propiskou popsaných a kudlou pořezaných sedadlech dřímali strejcové, maminy, výletníci. Děti se honily po umakartovém kupé. Průvodčí plakala na záchodku, nepřítomnýma očima se dívala ven skrz zasviněné sklo a odklepávala cigaretu na zem. Potom ji přemohl záchvat trucovitého pláče, prudce dopadla na prkénko a houkavě se rozeštkala. Cestující na chodbičce zpozorněli. Strojvůdce otvíral otvírákem, který vyfasoval v dvaaosmdesátém v přijímači motostřeleckého pluku v Lounech, konzervu krůtího masa s vejcem. Do povrchu otvíráku bylo vyškrábáno slovo FEFÍK.

Ti normálnější z nás už stáli po kolena ve vodě a osmělovali se; jedině Angličan, já a Michal Charvát s rukou v sádře, my, jejichž sudičkou byla nepřekonatelná lenost, jsme si na břehu podávali láhev s vínem a kradmo sledovali, jak se od hladiny rozechvěle odrážejí bílé ženské zadky. Jak se ztuha brodí hloub a hloub a jak se půlky podvědomě stáhnou, když studená voda dosáhne až k hnízdu, kde podřimuje nikdy nenarozené, dravé holátko.

Angličan se pro sebe tiše uchechtl. Pak se položil na záda, zapálil si a řekl: „Ano… Tohle je možná místo, kde by nebylo úplně od věci jednou v klidu zemřít…“

„Jednou a teď, to je totéž…,“ řekl jsem, jen abych něco řekl.

„Je,“ souhlasil Angličan, „… protože my už dávno žijeme v budoucnosti. Přítomnost neexistuje… Protože když to, v co doufáš, míří do budoucnosti, zatímco to, co máš rád, zůstává v minulosti, není pro ni už místo. Je třeba říci, že je to někdy únavné…“

„Pravda… Budoucnost, to je zdivočelá minulost,“ řekl jsem já.

„Pravda… Pokud to něco znamená v situaci, kdy se každý den ráno probereš ne do jiného života, ale rovnou do jiného vesmíru,“ řekl on.

Tenhle Angličan mi byl čím dál sympatičtější. Chvíli jsme ještě v podobném duchu nezávazně plácali.

Nakonec jsem se odhodlal vlézt do Berounky. To už byli všichni zpátky na břehu. Přivítalo mě syrové bahno. Krajina vyjela o půl metru vzhůru, všude kolem se vyvalily mátoživé bubliny, praskly a vydaly zásadní smrad. Stál jsem, střídavě vytahoval jednu a druhou nohu a poslouchal hluboké čvachtání: vítá… se… ztracený… syn… poď domu… ty… rošťáku… Cítil jsem v zádech, jak mě pozorují, zamyšleného synáčka, kráčejícího na neopálených čapích nohou proti proudu. Napadlo mě, že bych s ohledem na dívčí část obecenstva mohl alespoň trochu zatáhnout břicho, ale hned jsem se na to vykašlal. Byl to jeden z momentů, kdy nestojí za to nic předstírat. Plácnul jsem sebou do vody a těsně pod hladinou rázoval pryč od břehu, pryč od svých kamarádů.

Najednou jsem celým obličejem narazil do něčeho hutného, těžkého, pokrytého slizkou srstí. Vynořil jsem se a díval se do vyceněné, působením rozkladu dokořán otevřené psí tlamy. Z dvaceti centimetrů na mě hleděly bělošedým rosolem vyplněné oční jamky. Na vyhřezlém jazyku se hemžili vodní živočichové. Z temné, dýmějovité tváře velkého vlčáka svítily mrtvé zuby. Rychle jsem uhnul. Mrtvola doplynula k jezu, tam se na chvíli ponořila, potom se líně překulila přes hranu peřeje, zamávala ztuha trčícíma nohama a byla pryč.

Na břehu hořel oheň. Kolem seděly gestikulující postavy a každá držela proutek s houpajícím se buřtem na konci. Angličanovi spadl špekáček do ohně, on jej neuspěchaně vyhrábl klacíkem zpět a s chutí okusoval zuhelnatělý škvarek. Nějaká dobrá Češka mu nabídla svůj buřt, jelikož takto spálený je velmi nezdravý. On však zdvořile ukázal svůj škvarek a řekl: „No, thanks. Thaťs exactly what I like…“

Nebe se zatáhlo, začalo se stmívat a poprchávat. Nikoho ani nenapadlo odcházet. Přiložili jsme nové chrastí a otevřeli nové flašky. Mraky se sunuly nízko nad našimi hlavami jako břicha ponorek. Leželi jsme v rozepnutých spacích pytlích, přikrytých roztrženými igelitkami, pili víno, které nám barvilo dásně, a pozorovali odplouvající přítomnost.

I na ty z nás, kteří dávali přednost popsatelnému životu před neplodným sněním, dolehlo poznání, že právě této noci se něco mění. Bylo to nejen cítit, bylo to skoro vidět. Nacházeli jsme se v dutině. Něco už skončilo a něco ještě nezačalo. Někdo něco řekl, slova se vydala určitým směrem, ale okamžitě ztratila energii a uvízla v zemi nikoho, v krajině plné plechovek, fosforeskujících hub, starých škrpálů, střepů a hovězích kostí. Všude kolem nás bloudila slova, se kterými jsme nechtěli mít nic společného.

Déšť zesílil.

Charvátova zasádrovaná ruka trčela v pravém úhlu ze spacáku, ukazovala přímo do nebe a zářila do noci. Zíral jsem na ni tak dlouho, až se proměnila v bílou paní. V bílou paní, nehybně sedící na mopedu. Na mopedu, jedoucím v dešti po okresce. Díval jsem se za ní, až se rozplynula ve tmě. Bylo slyšet, jak někdo zvrací. Dešťové kapky hustě pleskaly do spacáku.

Ráno už zase svítilo slunce. Někdo se chtěl s Angličanem mermomocí vsadit, že nepřekousne žížalu. Angličan řekl, že není třeba se sázet, vybral si jednu z žížal, které se opodál marně snažily odplazit z asfaltky, a překousl ji. Potom naložil Renatu do deštěm umytého mimozemského vozidla, zamával, nastartoval a odvezl si ji do Londýna. Auťák se zhoupl na škvárou posypané cestě a zmizel za kopcem.

My ostatní jsme nikam nespěchali. Otevřeli jsme láhve, na které večer nedošlo, a šli jsme se znovu vykoupat. Potom jsme jen tak leželi na schnoucí trávě. Nikdo nic neříkal. Ve vzduchu plulo chmýří. Po jezu přecházelo husím pochodem šest parchantů v teplácích, s plechovkami a s rybářskými pruty.

11.

Půl roku poté jsem šel Mosteckou ulicí. Bylo to v době, kdy skoro všichni známí na čas zmizeli v cizině. Byl konec léta a Praha zela prázdnotou. Po ulicích už chodili jenom samí cizinci. Na připáleném hřbetě Petřína podřimoval Památník písemnictví a špičky Emauz páraly neproniknutelnou oblohu nad nábřežím jako hadí zuby.

Šel jsem Mosteckou, a najednou jsem uviděl proti sobě rázovat Renatu ve vlající sukni. Přivítali jsme se jako dva ztracení na poušti a šli to zapít.

Vyprávěla mi o Londýně, jak to tam žilo. Jak tam přišla do hospody, ale nebyla to hospoda, byla to spíš jeskyně nářků: všichni tam byli oháknutí jako hříšníci v pekle, sjetí a zkouření, že nevěděli, čí jsou, a nad hlavami se jim houpaly na stropě zavěšené klece, a v těch klecích seděly nahaté holky. A jak jí všude, kam přišla, říkali: hele, ty, nic nám do toho není, ale neměla bys toho tak hrozně moc brát, dyť seš rozjetá jako vlak, a jak ona říkala: a čeho jako brát, co brát, a oni říkali: no dyť ty víš, dyť je to jasný, podívej se na sebe, jak v tom lítáš, a ona říkala: ale v čem lítám, já nic neberu, a oni říkali: to není možný, to prostě není možný, my to na tobě jasně vidíme, a ona říkala: ale já fakt nic neberu, to jsem já, já jsem taková furt! A vyprávěla, jak je ten Londýn pestrý a úžasný. A jak se nakonec sebrala a jela zpátky do Prahy. A jak je ráda, že je zase tady. A že by v tom Londýně nevydržela už ani den.

Pak jsem jí vykládal zase já, co se tu za tu dobu přihodilo. A protože jsem to nestihl dopovědět, šli jsme příští den znovu na pivo. A zase jsme si to nestihli dopovědět. A zase jsme šli znovu…

Od toho dne jsme to tak dělali skoro osm let.

12.

Jednoho dne Renata hrála někde v centru na flétnu. Ona a několik dalších. Hráli a zpívali. Byl to tenkrát takový nový způsob, jak si přivydělat. Hráli, zpívali, potkávali známé a chlastali s nimi.

Z davu se vyloupl starej mladej dědek v kožené vestičce, v botkách značky Camel, libovej dědek s přehazovačkou. Přistoupil k Renatě: „Prosimvás, slečno, vy! Vy se tím živíte?“

„No, jak bych to řekla, v podstatě jo…“

„Heleďte… já jsem Vorlíček. Víte, kterej…“

„Nevim!“

„Režisér Vorlíček, slečno…“

„Promiňte, nevim.“

„Vorlíček, režisér!“

„Vopravdu vás neznám… a co chcete, pane Vorlíčku?“

„Prosimvás… já vás tu poslouchám a myslím, že by se s tím dalo něco dělat… přemýšlela jste někdy o filmu?“

„Zatim ne.“

„Tak jestli byste to chtěla zkusit, já vám to umožním.“

„No… to asi ne!“

„Vy nechcete k filmu!?“

„Nechci, pane Vorlíčku… mně je takhle dobře!“

Pán odešel. Byl to Vorlíček. Arabela. Pane, vy jste vdova. Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. Tři oříšky pro Popelku. Kdo chce zabít Jessii. Jak utopit doktora Mráčka. Což takhle dát si špenát…

Celou scénu pozoroval ulízaný blonďák. Potom se přitočil a ptal se americkou angličtinou: „Můžu se zeptat? Co chtěl ten muž…“

„Chtěl, aby šla k filmu.“

„Jo!? A ona…?“

„Nechce.“

„Cože!!!“

„No nechce, no.“

Blonďák se zhroutil: „To je… to je skutečně… bjůtifl! Bjůtifl! Ten muž byl od filmu a ona ho odmítla?!“

„Jo.“

„To je skutečně… fffffantastické! To je opravdu… ona opravdu…!“

Byl tak oslněn tím, co právě zažil, že se k nim přidal. Následoval je po zbytek dne, koupil jim tullamorku a cigarety, půjčil si od někoho kytaru a pokoušel se s nimi hrát. Do čehokoliv, co zrovna hráli, míchal s tvrdošíjným nadšením pinkflojdy. A následoval je i další dny. Od té chvíle se od Renaty prostě už nemohl odtrhnout. Od dívky, která odmítla dát se k filmu. Tak se do naší party dostal Džouzef.

Tušili jsme, že je to možná docela obyčejné hovado, ale nikdo to neřekl nahlas. Džouzef měl emocí prostý obličej pilota filmové stíhačky. Byl ten typ, o kterém se dá při každé vhodné příležitosti říct, že se mu ve tváři nepohnul ani sval. V podstatě ani neměl žádnou mimiku k dispozici.

Původně sloužil jako americký voják vedle v Německu. Do Prahy přijel těsně poté, co ho z té armády kvůli nějakým čachrům vyhodili. Osud z něj udělal civilistu a on se s tím neuměl smířit. Bez přestání rozdával odznáčky, prázdné nábojnice z em šestnáctky, nosil maskovací kalhoty, zženštile vykrojená armádní trička, útočné nože a podobně. Přivezl si s sebou fixní ideu: potřeboval se tady za každou cenu oženit. Potřeboval se vzpamatovat z toho, že ho nejfajnovější armáda světa kopla do zadku.

Napřed nabídl ruku dívce, která odmítla dát se k filmu. Když mu řekla, že ne, umanul si, že si vezme za ženu jednoduchou blondýnu, se kterou žil na hromádce Renatin soused Jarda Urválek. Od té chvíle vysedával Džouzef u nich v kuchyni v ulici Ke Koulce, uždiboval jejich obědy, odpovídal na jejich otázky, smál se jejich vtipům, pil jejich kafe a koukal na jejich kuchyňskou televizku. Kamarádi říkali: „Jardo, neblbni, vyhoď ho, dyť von ti za ní leze,“ a Jarda Urválek se tomu zvesela smál, protože ho ve snu nenapadlo, že ani ne za půl roku poté si Džouzef tu jeho blondýnu doopravdy vezme za ženu. Podcenil zkrátka tu velkou zemi. Tu cílevědomost. Tu úžasnou schopnost citově vydírat půl planety.

Zatím však Džouzef seděl u nich v kuchyni, případně krmil forbesy v kšefťáckém baru na kopci a hustil do blbců tvrďácké historky, popřípadě se toulal po městě a vracel se obtížen strašlivými splíny, aniž se komu svěřil, co ho kde potkalo. Nebo byl u nás, pozoroval se v zrcadle a stěžoval si na pražský vzduch a na bolení v krku. Hodiny a hodiny vydržel stát před zrcadlem, dívat se na sebe a odpovídat na naše otázky, aniž ze sebe spustil chřestýší oči. Třikrát denně si myl šamponem vlasy a pak si dlouze česal, ulízával a průběžně kontroloval emana nad čelem. Byl to nepochybně psychopat, ale měl něco do sebe. Uměl být sebevražedně upřímný.

Jednou jsem se vracel s Džouzefem pěšky do Radlic z nějaké pitky. Mluvili jsme o Renatě. Na křižovatce ulic Radlické a Křížové, zrovna u prastarého dřevěného lešení, které tam desítky let podepíralo chátrající barák, u lešení vyběleného sluncem a vykřehlého tisícerými mrazy, se Džouzef bez varování zeptal: „Do you love her?“

Ať tak či onak, nevychovanému prevítovi s tváří herce se nesmí uhýbat: „Yes.“

„Really?“

„Yes.“

Otočil se na pětníku a šel k lešení. Napadlo mě, že jestli si na mě chce ulomit kus latě, že bych měl rychle najít nějakou dlažební kostku. Jenomže Džouzef přistoupil k lešení a rovnou z voleje ukopl hlavní podpěrný trám. Kdybych tvrdil, že se konstrukce hned zřítila, byla by to nadsázka. Džouzef ukopl jenom ten jeden trám. Zapraštělo to. Vyvalil se padesátiletý prach. Rozletělo se několik prken. Potom se to celé s praskotem prohnulo a suchoučce zanaříkalo. Chvilku to vypadalo, že při tom zůstane. A teprve potom se třetina lešení s rachotem sesula. Začala se otevírat okna. Bouchat okenice.

Džouzef řekl: „Svu… tě… na… pivo…,“ a rychle jsme odcházeli pryč. Byla to první česká věta, kterou pronesl.

Dali jsme si pivo nahoře U Báby a Džouzef objednal rozmáchlým gestem celé hospodě rundu. V takových chvílích se mu nesmělo odporovat. Kdyby mu někdo chtěl bránit, aby pohostil radlické montérky tou nejdražší whiskou, která byla k mání, byl schopen v tu ránu samou lítostí projít zavřenými skleněnými dveřmi a celému světu natruc vykrvácet na špinavé chodbičce u hajzlů. Byl schopen v citovém pohnutí vyhodit plný půllitr oknem, dostat od personálu po hubě, pak si pokorně objednat nové pivo, nedostat ho, být vyhozen a nechat po sobě k mokrému ubrusu přilepenou tisícovku na usmířenou.

Potom se objevili další Američané. Pozoruhodné bylo, že měli všichni úplně stejné oči jako Džouzef: bezvýrazné, jakoby jenom zběžně naznačené oči, o kterých se dost dobře nedalo říct, jakou mají barvu. Oči, neschopné vzít na sebe břímě jakékoliv emoce. Pravnuci despotických staříků s bílými kníry, kteří ještě uměli dát facku v pravý čas a v pravý čas se zasmát. Pravnuci, kteří jsou v průměru o čtvrt metráku těžší než jejich předkové; jejich emoce však jsou, jako když se upšoukne stará panna: nikdo si ničeho nevšimne, ale ona zrudne, vylije na sebe kafe a hodinu ze sebe nevypraví slovo. Pravnuci, kteří se musí zkouřit, aby měli odvahu říct: „Uau! Film Kalhoty dolů 3 s Roubrtem Čísem je fakt supr…!“

Přijeli už důkladně zkouření vlakem z Německa a byla jich plná předsíň. Jeden za druhým nalezli nahoru na polopatro a začali tam chlastat. Dřevo se prohnulo a zapraskalo. Dole zůstala jenom nějaká Australanka, kterou potkali ve vlaku, nabídli jí marjánku a po zbytek cesty do ní hučeli, aby se s nimi zastavila v Praze, že to bude něco. Jakmile s nimi vystoupila, přestali si jí všímat. Nezbylo jí, než je mlčky následovat. Teď rozpačitě posedávala na gauči a v břiše jí žbluňkala voda z dvoulitrové láhve, které se držela jako záchranného pásu. Pila vodu a rozhlížela se.

Najednou ti ožralí hajzlové začali seshora házet prázdné flašky, které se metr od Australanky rozbíjely o parkety. Sedl jsem si na gauč vedle ní a delikátně usrkával kořalku ze skleničky, abych jí dal najevo, že nejsem jako oni. Seděli jsme a mlčeli. Vedle nás dopadaly láhve a tříštily se. Na stěně visel plakát s rozmanitou zvířenou tohoto světa. Ukázala na něj: „Co je to?“

„Rozmanitá zvířena tohoto světa.“

„Ah… Mám ráda kočky. Doma jich mám deset.“

„A které je, obecně vzato, tvoje oblíbené zvíře,“ zahájil jsem kon­verzaci.

„No, asi kočka… a tvoje?“

„Moje velký bílý žralok…“

Ztuhla: „Opravdu… a proč?“

„Protože je dokonale vybaven pro svůj způsob života. Nic mu neschází, nic nepřebývá. Funguje tak, jak má. Je to anděl dokonalosti. Zdravím všechny žraloky, plující pod němou vlajkou naděje,“ připil jsem směrem k plakátu, na kterém byli sudokopytníci, lenochodi, krtci a kaloni. Shledal jsem, že kořalka začíná působit…

Australanka špitla: „Já nemám ráda žraloky.“

„Proč?“

„Žralok mi zakous bratra…“

Aha… Realita se dotkla břehů papírové Lhasy. Od radlické lávky dlouze zahoukal vlak. Hlas nádražního golema se zalepeným noso­hltanem odříkal do tlampače pomalé a nesrozumitelné hlášení.

Nahoře na patře se mezitím uklidnili. Možná proto, že už všechny flašky roztřískali. Teď odtamtud zněl klidný rozhovor, kašel a jakési tichounké fňukání. Vypadalo to, že večírek pomalu končí.

13.

V okamžiku, kdy jsem se pustil do špaget, zarachotil klíč a předsíň se naplnila šramotem a smíchem. Zaklapl jsem knihu, ve které jsem si při jídle listoval. Vzápětí jsem si uvědomil, že pochechtávání nezní z mé předsíně, ale vedle od sousedky. Znovu jsem otevřel knihu: „V Indii loví ještě jiné divoké zvíře: jednorožce, jenž je trupem podobný koni, hlavou jelenovi, nohama slonovi a ocasem kanci. Ryčí neobyčejně silně; uprostřed čela mu trčí dlouhý černý roh. Popírá se, že by bylo možno ho dostat živého…“

Za zdí někdo křičel: „Alé Jindro voe, si piš, že až ti to pustim, že se z toho posereš…!“

„Nepřítelem jednorožce je také lev a jedno skvělé osmiverší z druhé knihy epopeje The Faerie Queene zachycuje způsob jejich boje: lev se opírá o strom, jednorožec se skloněným čelem útočí; lev uskočí a jednorožec se zasekne do kmene stromu.“

Přidal jsem si kečup.

„… středověké bestiáře nás poučují, že jednorožec může být chycen nevinnou dívkou.“

Za zdí zaječel ženský hlas: „Vy chlapi ste hrozný, vy se chcete furt jenom bavit a bavit! Vy nepotřebujete ženskou, vy potřebujete klauna s kundou!“

Smích vyletěl otevřeným oknem do noci.

„A nyní k tomu, jak ho chytit. Proti němu se posadí dívčina, jednorožec jí ulehne do klína, panna ho s láskou k sobě vine a nakonec ho odtáhne do královského paláce.“

„Fazolovej salát, jo, hele, tak to tady budu za chvilku lítat jak zepelín! To mě budete muset koštětem stahovat vod stropu,“ křičel někdo za zdí.

Zařinčel zvonek, tentokrát doopravdy u mých dveří. Šel jsem otevřít. Za dveřmi stála notně opilá Bernie Higgins, kabát zabílený od zdi, a plakala a objímala mě, protože mi den předtím zemřel otec. Otec ve skutečnosti nezemřel, ale to je úplně jiná historie. Obul jsem se a šel s ní naproti do nonstopu. Dal jsem si fernet a Bernie si dala turka.