Konec světa

Původně jsem šel jenom něco vyřídit. Zazvonil jsem u solidních dveří v zabydleném měšťanském baráku kousek od nábřeží, v typickém baráku, kde ještě pořád žijí partaje, které pamatují heydrichiádu. Kukátko na chvíli ztmavlo, pak zarachotil řetěz.

Otevřela mi hubená ženská ke čtyřicítce. Měla temné kruhy pod očima a ústa zvětšená červenou rtěnkou do neuvěřitelných rozměrů. Na sobě měla sukni a úplně průsvitnou černou košilku, pod kterou neměla nic. Snažil jsem se jí nedívat hned ve dveřích na prsa, ale navzdory dobrému úmyslu jsem je oslovil: „Dobrý den, já jsem…“

Prsa řekla unisono překvapivě nakřáplým, rozdvojeným hlasem: „Ahoj!“

Všechno to šlo tak nějak přirozeně dohromady, že mě to ani nepřekvapilo. Prsa řekla: „Nezouvej se a pojď dál!“

Ženská mi podala ruku, zachrastila náramky a bez dalšího šla rovnou vařit kafe. Z kuchyňského kouta bez přestání vycházel její hlas. Z toho, co mi povídala, jsem měl dojem, že jsme se viděli naposled předevčírem. Měla pozoruhodnou schopnost mluvit o několika věcech najednou: „Posaď se… sedíš…? byl tady Jirka, von… je podobnej tomu herci… tomu Drtinovi… von na mě trochu žárlí, víš a… já jsem chtěla jít na Žvanivýho slimejše… ale tam von mě nevezme, že prej by tam moh potkat… toho Machytku, kterýmu dluží prachy nebo co, von snad hrál s někým karty a prohrál, von mi taky všechno neřiká… ty ho možná asi znáš… a tak si připadám celý dny tak ňák, nechci zrovna říct ‚sama_‘,_ _ale… já jsem byla patnáct let v baletu v Národním, víš… tančila jsem ve sboru, takže jsem zvyklá mít kolem sebe lidi, a… chtěla jsem… dáváš do kafe mlíko…? chtěla jsem zkusit něco svýho, co by mě bavilo, jenže Ivan… von je sice dobrej, já si ho vážim, ale je nespolehlivej a je zvyklej lidi… nechci říct využívat, víš, ale já si na něj dávám pozor… Chceš vidět fotky? Počkej, tady někde budou…“_

S cigaretou v ruce začala kramařit v policích, dokud se na zem nesesula hora papírů, obálek, časopisů a dopisů. Z jedné obálky se vyřinuly na koberec fotky: „Tady jsou… tak tady, vidiš… Národ sobě… tady jsem já… akorát… vo pár let mladší…“

Na velkých černobílých polámaných fotkách byla ona v baleťáckém trikotu, s nervózním úsměvem, s dlouhým tenkým nosem v bledém obličeji, hubená, o deset let mladší, hezká. A bylo tam taky vidět, na rozdíl od skutečnosti, nějaké na první pohled zřetelné, neodbytné kouzlo; čišela z ní nasládlá voňavka, šminky, alkohol, prášky na spaní, naftalín a zmar.

Zasmála se: „Líbim se ti tady… vlastně… to se ptám trochu divně, já to myslim tak, jestli se ti zdá… Ivan mi totiž řek, že hrajete nebo ste hráli na tý Dobešce, von taky hrál u Vašinky, jenže to už je hrozně dávno, von řikal, že… vidíš, tady jsme zkoušeli VestSajdStory, ale to se nakonec nedělalo, protože… to režíroval ňákej… von nakonec zustal v Rakousku, mě kvuli tomu málem vyhodili, protože, to víš… Ty znáš Marka…?“

„Ne.“

Vytáhla z mrazáku načatou láhev vodky: „Aha, já myslela… minulej tejden jsem se byla projít na Letný, bydlí tam jedna kamarádka, její brácha před měsícem skočil pod vlak, eště tak šikovně, že skočil na koleje z takovýho mostíku, ale nezabil se, byl jenom v bezvědomí, a v tom bezvědomí ho přejel motorák, řidič si ničeho nevšim, a von tam ležel na kolejích s ujetejma nohama, vzalo je mu to tady,“ přejela si rudě nalakovaným nehtem po hubeném stehně, „a žil eště půl hodiny, než ho našli, to už měl chudák bílý vlasy, za tu chvilku úplně zešedivěl, a umřel jim v sanitce, tak si to umíš představit, co vona asi… Voni spolu vyrůstali, a jí letos na jaře našli v prsu bulku, a jejich matka se, představ si, loni votrávila plynem, tak si to dovedeš… byly jsme… byla jsem se projít kolem Hanavskýho pavilónu, tam jak bydlí Šebesťák, byls tam někdy? Von je, jakej je, já ho mám docela ráda, i když teda bych taky mohla mít důvod se mu vyhejbat, to je taková historie… ty vůbec nepiješ! Existuje něco, co bys chtěl?“

„Jestli bys náhodou neměla dinyl…“

„Ale já myslim jako v životě, jestli je něco… co chceš!“

Obě prsa na mě hleděla zpod šifónu tajemným spodním pohledem a byla špičatější a špičatější.

Ukázala na oblýskané kožené křeslo, stojící před pianem. Bylo černé, ze stran pobité cvočky, a bylo ponuré a důkladné jako fotel z esesácké vily ve filmu Vyšší princip. Na piano, podle lehounkých kotoučů prachu, které se vznášely a kutálely po krytu klávesnice při každém hlasitěji proneseném slově, už hodně dlouho nikdo nehrál.

„To křeslo je po Nezvalovi, znáš Nezvala, toho básníka…?“

_„_Jo.“

„To dostali naši… z pozůstalosti. Máš rád Nezvala?“

Bodejť bych neměl rád toho klabonosého fantoma československé operety, krmícího se za každého režimu indiánky, větrníky se šlehačkou, kremrolemi a pralinkami! Bodejť bych neměl rád toho na Sázavě pózujícího salonního samojeda v plavkách, vytažených až nad pupek, toho plačtivého knížete s figurou matky od čtyř dětí, jehož melancholie a ješitná sebeláska nakonec daly vykvést ještě dnes omamně vonícím pivoňkám Edisona a Podivuhodného kouzelníka…!

„Tak si tam sedni, jestli chceš…“

„Díky. Já zůstanu tady…“

Najednou našpulila pusu a udělala na mě číču: „Tak si tam na chvilku sedni aspoň kvůli mněé…“

Blesklo mi hlavou, že mě třeba chce opít a potom přivázat k fotelu, aby mi mohla bez překážek vyprávět všechno, co jí přijde na mysl, dokud pomalu nezešílím. Bude mě krmit špagetami bez kečupu a lít do mě pigi čaj, abych jí pár dní vydržel naživu. Anebo jí třeba něčím připomínám zemřelého otce, který v tom křesle strávil posledních patnáct let života.

Sedl jsem si do křesla. V tu chvíli vytáhla z ledničky dvě lahve bílého: „Našla jsem ryzlink… dáš si?“

Zabořen do pasti vrzající kůže, dohladka vyleštěné tlustou básnickou zadnicí, jsem poslouchal její hlas, který hrčel, vrkal a rachtal. Dobře hodinu jsem vůbec neposlouchal, co říká, fascinován její neklidnou mimikou. Občas jí ujely rtíky do pomalého cynického esíčka. Občas vykouzlily veliké „ó“. Občas udělaly „jo takhle to je…!“. Vypadala jako holka, která se tajně hrabala v máminých šminkách a namastila si natruc před zrcadlem v předsíni na svojí dětskou pusu obrovskou rudou hubu.

Nekontrolovala se. Tím se lišila od většiny ženských. Vypadala jako klaun a chovala se jako klaun. Všechno jí padalo. Rozlila kafe. Propálila gauč cigaretou. Propálila záclonu, když se dívala z okna. Radost a hrůza si skrz ní podávaly ruce.

Knihovna byla naplněná rolemi papírů, krabicemi, prázdnými flaškami, zaprášenými medvídky. V jedné polici stála v hnědém plátně vázaná kniha, na které byl nápis azbukou: Alisa v straně čuděs.

Venku lehce sprchlo, pak se udělalo hezky, pak se začalo stmívat. Nastala černá hodinka. Šel jsem se vymočit. V koupelně mi náhodou sklouzl pohled pod umyvadlo a uviděl jsem kbelík, naplněný až po okraj použitými vložkami. Nezaujatě jsem studoval ten zvláštní jev. Spodní vrstvy byly seschlé a speklé, zatímco horní musely být jenom několik hodin staré. Znovu mi přišel na mysl básník Nezval; taky sochař Gebauer a jeho nezdraví šediví papoušci, nacpaní v příliš malých drátěných klecích. Vrátil jsem se do pokoje a znovu se ponořil do ušáku. V pavoučí síti nemusí být až tak nepříjemně… záleží na okolnostech. A okolnosti jsou naštěstí skoro vždycky jasné až zpětně.

Skočil jsem jí do hospody pro cigarety. Když jsem se vrátil, dorážela víno: „Já… bych šla spát… jestli chceš… můžeš tady zůstat… teda jestli… no, jak chceš…“

Vyčistil jsem si zběžně zuby roztřepeným kartáčkem a snažil se přitom už nedívat na kýbl pod umyvadlem.

Ležela na rozloženém gauči v noční košili. Pod košilkou měla pěkně složené baleťácké nožky se štíhlými kotníky, opletenými jasně modrými, aristokratickými žilkami. Lehl jsem si k ní. Přetáhl jsem přes sebe peřinu. Pod peřinou jsme po sobě chňapli, a bylo to.

Jednu chvíli jsem zjistil, že se celá místnost převrátila o sto osmdesát stupňů. Nevěděl jsem, jak jsem to dokázal, ale připadal jsem si jako jezdec smrti, rotující uprostřed sladkého oblaku spáleného benzínu v drátěné zeměkouli uprostřed manéže. S úžasem jsem si uvědomil, že se opírám nohama o knihovnu a že dělám stojku, ona že je do mě tak nějak šikovně křížem zakleslá, že se rychle, rychle pohybuje, že po nás teče pot jak voda a že mi ten její kruchý hlas hrčí zblízka do ucha: „Takhle… je to hezký… viď…“

Metali jsme jakési kotouly, dělali jakási salta a souvraty… Uvědomil jsem si, že je to přece jenom baletka. Protančila půl života v Národním, zatímco já ho prodřepěl po hospodách. Její tenké, vydrezúrované tělo mělo svoji vlastní představu o tom, co chce, mělo svůj vlastní rozum. Asi tak za dvě hodinky jsem, poctivě řečeno, omdlel. Několikrát mě ještě přivedla k životu a odehrávalo se to celé zas od začátku. Venku se dalo znovu do deště. Otevřeným oknem létaly do pokoje můry, aby se zachránily před utopením.

Dopoledne už zase svítilo slunce. S námahou jsem otevřel opuchlé průzory. Její hlava ležela vedle na polštáři a pozorovala mě. Bez úvodu poznamenala: „Prosimtě… nic neřikej…“

Šel jsem do koupelny a strčil hlavu pod studenou sprchu. Na chvíli to pomohlo.

Byl jsem tak zpitomělý, že jsem jí sám od sebe napsal číslo telefonu. Pak jsem odjel s čtyřhodinovým zpožděním do práce.

Asi čtrnáct dní poté mi Karel Bursík, kterého jsem střídal v práci, povídá: „Hanzi, volala ti sem ňáká spisovatelka nebo co… půl hodiny mi vykládala po telefonu ňáký takový… no… máš jí prej zavolat tady na to číslo…“

Řekl to a přitom se odmítavě díval z okna. Slovo „spisovatelka“ vyslovil tak, že jsem se raději dál na nic neptal. Cítil jsem, že na mně ulpěla jakási hanba; jenže jsem nevěděl jaká. Když odešel, postavil jsem vodu na kafe, nakrmil a podrbal dva kocoury, kteří se mi motali kolem nohou, a vytočil číslo. V Podolí to zapraskalo: „Ahoj… já jsem ti volala do práce a tys tam nebyl, tak jsem… Ale byl tam místo tebe ňákej… moc sympatickej pán, se kterým jsme si výborně popovídali…“

„A o čem?“

„To je tajemství…Mimo jiný taky vo tobě… jestli chceš, tak ti to prozradim, až mě přijdeš navštívit… Teda, jestli chceš… mě přijít navštívit…“

Věděl jsem, že bych tam asi neměl chodit, ale právě proto jsem si byl jistý, že tam nakonec půjdu.

Šel jsem pomalu po nábřeží a napadaly mě desítky věcí, které bych v tu chvíli dělal radši. Uprostřed úvah jsem vstoupil do domu, kde bydlela. Do schodů zrovna pracovala mimořádně tlustá ženská, každé tři kroky se zastavovala a oddechovala, a vyšlo jí to tak, aby viděla, u kterých dveří jsem se zastavil, utřela si pot rukávem a vystřelila za mnou: „Hledáte někoho!?“

Zazvonil jsem. Do pootevřených dveří se zasekl bledý ksichtík s rozšlápnutým karafiátem rtěnky: „Ahoj…“

V předsíni mě zavalil mrak voňavky. Měla na sobě podivuhodný džínový kabátek, na kterém bylo dobře pětadvacet důsledně zapnutých velkých červených knoflíků, džínový kabátek až na zem. Vypadala v něm jako markytánka: „To je Stoklasová… mrcha zvědavá… Kafe si dáš, že jo… já jsem měla už čtyři… ale dám si s tebou… byl tady Jirka, víš… takže jsem trochu nervózní, ale toho si nesmíš všímat… chtěla jsem se zeptat, jestli bys v sobotu nejel parníkem na Slapy, budou tam… ňáký bejvalý kolegové, ale nemusíš se bát… Brigita… by tě ráda poznala… bude to, myslim… fajn… akorát doufám, že tam nebude ten Machytka, von prej… ty prachy chce po mně…“

Sedl jsem si bez řečí rovnou do černého křesla. Chvíli jsme si povídali. Pak projevila přání, abych s ní šel na procházku.

Chodníky byly skoro prázdné. Klapala vedle mě jako gejša, na sobě pořád ten odshora dolů zapnutý kabát, na bosých nohou pološílené, jasně červené lodičky. Měl jsem pocit, že jediné místo, kam se takhle dá jít, aniž budeme budit nadměrnou pozornost, je Matějská… na řetízkáči by nám to spolu slušelo. Zavěsila se do mě. Měl jsem na sobě starého odřeného křiváka; ten křivák měl původně přehnaně vycpaná ramena, takže jsem ho rozpáral a z míst, kam jsem se prodral, jsem odstřihl několik obrovských kusů molitanu; bundu jsem pak nosil deset let, aniž bych byl schopen si přiznat, že mi z ramen visí jakási hanebně svrasklá, nadbytečná pouzdra. Teď jsem to viděl ve výloze, když jsme přecházeli ulici: její velikou hubajznu, která bez přestání něco brebentí, a vedle ní kohosi, kdo se křečovitě usmívá, kýve hlavou a úslužně nese ve vzduchu tuhý hmyzí rukáv, kterého se ona oběma rukama drží.

Vypadali jsme jako postavy z maďarského filmu. Vypadali jsme, že spolu tiše řešíme jakési budapešťské problémy. Došli jsme tak až k botanické zahradě. Brána byla otevřená. Vstoupili jsme dovnitř. Bylo tam prázdno. V dřevěných kořenáčích se klátily suché palmy. Šáchory chrastily. Rododendrony kvetly.

Opřela se o kmen liliovníku: „Chceš… něco vidět?“

Podíval jsem se na ni a viděl, že ať už bude následovat cokoliv, bude to mít váhu předem připraveného záměru. Přikývl jsem. Rozepnula si knoflík u krku, po něm ještě jeden a ještě jeden. Rozepnula všech pětadvacet. Její oči se zklidnily. Odrážela se v nich jen mlčenlivá jáma modrého nebe. Pod kabátem neměla vůbec nic. Viděl jsem všechno, čeho jsem si předtím nevšiml. Mohla mít tak čtyřicet kilo. Nad dojemnými, psími žebry trčela prsa, která hlasitě křičela o pomoc. Břicho měla zbrázděné změtí hlubokých jizev, vypadalo jako rozsekané a zase sešité. Zpod vysedlé, holčičí pánve na mě nepříčetně hleděl strašný, chundelatý bubák. Vypadal, jako by se chystal promluvit. Instinktivně jsem vyřadil z provozu mozek, protože cokoliv ten by k tomu vykoumal, všechno by jí ublížilo. Udělal jsem jediné, co mi zbývalo: rozepnul jsem gatě a přímo tam, víceméně na volném prostranství, ji začal píchat. Roztáhla nohy, jako kdyby chtěla odletět. Zaklesla se do mě, třásla se, mlčela a z očí jí proudem tekly slzy. Utíral jsem je a rozmazával jí po tvářích nějakou fialovou sračku, kterou je měla namalované.

Opodál stál chlapík v kostkované košili a civěl přímo na nás. V obličeji neměl žádný výraz, který by stál za zmínku. Stál, civěl a mlčel. Nemohl jsem dělat nic lepšího než se na něj vykašlat.

Zaryla mi nehty do zad a vyrobila tam deset hlubokých šrámů, ze kterých začala stékat do kalhot moje líná městská krev. Květy liliovníku nepravděpodobně voněly. Několikrát za sebou jsem ji políbil, protože jsem nevěděl, jak ji jinak uklidnit, a cítil, že jsem tím probořil poslední tenoučké dveře k jejímu zoufalství, což bylo to poslední, o co jsem stál. Hlavou mi táhly chuchvalce vaty. Obrovská prostěradla nic neznamenajících keců se vzdouvala od obzoru k obzoru. Město skřípalo, kymácelo se a plulo po zemském povrchu dál a dál. Nikdo pořádně nevěděl, proč žije. V hospodách zářily panáky s kořalkou a sršely upocené vtípky. Nad vychládající kaší ducha bez přestání létaly rozžhavené střely typu „vystřel a zapomeň“. Chlapi týrali ženské nepochopitelným mlčením. Ženské trápily chlapy iracionálními výčitkami. Už děti ve školce přesně věděly, jak si navzájem vyrobit to nejhorší peklo. Nikdo neměl zdání, co ho čeká příští den. Všichni se na to báli myslet, a všichni na to museli myslet. Tím vznikalo zvláštní povrchové napětí; to na tom bylo to nejlepší. Všichni věřili, že toto ještě není konec světa, protože takhle konec světa přece nevypadá. Jak může vypadat, to znali z kina. Někteří tušili, že by to při troše fantazie mohlo možná být i jinak… jenže i ti se mýlili. Všem napořád unikala základní věcná úvaha, že svět dost dobře nemůže skončit pro všechny najednou; jedině pro každého zvlášť. Protože skutečnost není nic jiného než soubor přání a nadějí. Konec světa je čistě osobní kategorie. Co se jednomu jeví jako konec, v tom si jiný s radostí otevře flašku a má přesný pocit, že teprve teď je to ono.

Chlapík v kostkované košili tam pořád ještě byl. Nepohnul se ani o centimetr. Bylo mi to jedno. Klekl jsem si a zabořil nos doprostřed živého bubáka. Nekonečně dlouho jsem lízal slzící němou kundu a chtělo se mi rozpustit se v tom smutku, v tom bordelu, v té věčnosti, v tom pořád se otáčejícím, vše drtícím kombajnu očekávání a zklamání; ale nešlo to. Nebyl jsem žádný Hyperion. Odvaha mě opustila.

Stál jsem za bílého dne v botanické zahradě a objímal hlasitě plačící nahatou čtyřicátnici. Bylo mi dvaatřicet. Velké listy roztodivných stromů a keřů šuměly ve větru.

Chlapík v košili zmizel.

Zapnul jsem jí kabát. Dal jsem jí kapesník, aby si utřela šmouhy na tváři. Vůbec jsem si neuvědomil, že já sám mám hubu jako pavián od její rtěnky.

Nechal jsem ji tam stát a šel pryč. Se zmatkem v duši jsem vyšel na ulici, plnou stejných pitomců, jako jsem byl já sám. Bylo mi mezi nimi líp. S nimi jedinými jsem si totiž měl jakž takž co říct.