Druhá třetina (rychlorozpustný román)

1.

Kdysi jsem jel tramvají do Strašnic. Měl jsem za sebou několik těžkých nocí, a tak jsem si sedl na sedačku pro invalidy, protože jinde nebylo místo. Na protějším sedadle hřadoval zamračený dědek. Na hlavě měl nabořenou tlustou placatou čepici a pod kšiltem nos jak bramboru, pokrytý plísní žilek. Od chvíle, kdy jsem dosedl, mě upřeně pozoroval; civěl mi rovnou do očí zvláštním, spodním pohledem. Zkusil jsem se dívat z okna, ale z dědka šlo něco, co mě doopravdy vyvádělo z míry; vždycky když jsem se neudržel a mrknul tam, mě obešla nová hrůza. Zapichoval do mě oči s čistou, rakevní nenávistí. Ohlédl jsem se, jestli vedle mě nestojí zchvácená baba s dítětem, jestli nade mnou neomdlévá vyčerpáním nastávající matka, jestli snad slepec nebo mrzáček… Ale tramvaj teď byla poloprázdná.

Najednou jsem si uvědomil, že se na mě úporně tlačí koleny. Odtáhl jsem se a donutil se dívat jinam. Kocovina mi zvonila v hlavě a neměl jsem náladu se s někým přetlačovat. Za chvíli se o mě dědkova kolena opřela zas. Studila jako skála. Zapřel jsem se a snažil se myslet na svoje… Jenomže čím víc jsem se snažil, tím víc jsem cítil dědkovy železné klouby a pichlavé oči.

Trvalo to dobře deset stanic. Pak sebou v zatáčce tramvaj hodila na vymletých kolejích, dědek se toporně opřel ramenem o sklo, a mně to došlo… Musel být po smrti, už když jsem k němu na Míráku přisedl. Svezl se na stranu a civěl na mě dál. Na první zastávce jsem rychle vystoupil, ale ne dost rychle, abych přeslechl: „Ježišmarjá… prosimvás, tady tomu pánovi asi něco je… zazvoňte tam někdo rychle na řidičééé!“

2.

Pracoval jsem tenkrát ve vodárně na samém konci Libeňského ostrova. Po setmění tam zpívali v korunách říčních topolů slavíci tak, že z toho každého, kdo to poslouchal, začalo do minuty píchat v mozku. Z kovového hvízdání slavíků a s bahenním puchem a smradem spáleniny prosyceného, divokého městského vzduchu.

Byla neděle a venku doznívala bouřka. Měl jsem službu. Ležel jsem na kanapi v prosklené kukani a četl knihu Buninových povídek, okousanou od myší. Na stolku voněl grog. Dole pod schody sekali nohama vypasení křižáci, vyrušení z klidu změnou tlaku. Nad jejich sítěmi se tyčil obrovský prázdný dóm, na jehož dně stála na betonových soklech řada zeleně natřených, věčně opocených čerpadel. Vlhký průmyslový klášter, čpící ozónem a vazelínou. Měl jsem to tam rád. Rád i přesto, že při denních službách obyčejně běhal po ochozu, zavěšeném nad jámou strojovny, náš pošahaný mistr a ječel: „Pane Benéš, to máme počasíí! Ale vono je to potřebá! Porostou houbýý! Helejte, hlavně aby nepršelo vo víkendů! Hlavně né vo víkendůů! Jedeme se ženou k voděéé! Znáte to u Mělníkáá…!“ a nečekaje na odpověď, odbíhal si ten den už potřetí přepečlivě vyleštit služební škodovku. Pak někam odjel, hodný a přestrašený kretén, a nastal klid. Ten klid, který jsem měl ze všeho nejradši. Klid, který jsem už pomalu začínal nenávidět.

Zaklapl jsem knihu a šel otevřít velká plechová vrata strojovny, abych se podíval na odplouvající mraky, táhnoucí břicha pár metrů nad střechami. Vyšel jsem ven, stoupl si na mokrý trávník a pod velkým ořešákem, z jehož větví padaly těžké kapky, jsem si zapálil. Navštívila mě chvíle, kdy se člověk bez přípravy zamyslí nad světem, to jest sám nad sebou. „Co tady vlastně děláš…,“ zeptal se hlas, který si pro ty případy nosíme v sobě.

Voda z koruny stromu mi kapala za límec, a tak jsem udělal dva kroky stranou. A právě v tu chvíli někde něco vzdychlo, ale vzdychlo tak, jako by vzdychla sama země, přesycená zbytečnými řečmi zbytečných lidí. Něco vzdychlo a zaskřípělo, jako by skála pod Bulovkou učinila pokus sesout se do slepých ramen Vltavy.

Koukám. Bulovka stojí. Vodárna stojí. Na nebi nic, jen rackové. Otočil jsem se a stačil ještě zahlédnout ten rozložitý ořešák, jak se těsně vedle mě pokládá na trávník, vyvrácen z kořenů. Špička haluze mi ometla rukáv. Deštěm podmáčená země zavoněla. Hořká vůně listí prošla okolo jako dech obra. Posadil jsem se na mokrý kmen a dokouřil cigaretu.

Příští den jsem napsal na oranžovém psacím stroji značky Consul výpověď.

3.

Půl roku předtím se mnou začal sloužit směny ve vodárně Zdeněk. Mazdu otevřel drátkem za pár vteřin, patentní zámek do minuty. Na škodovku mu stačilo dejchnout a otevřela se sama. Měřil metr sedmdesát, ale chodil zvláštním houpavým krokem a ruce nosil ranařsky od těla, takže to zdálky vypadalo, že je o hlavu vyšší. Bylo mu devatenáct. Nosil neproniknutelné černé brýle, které odkládal, jen když se s nohama na stole díval na televizi, a někdy ani to ne. Prostě Zdeněk. Zdeňka navštěvovali kamarádi, kteří se dělili na dvě skupiny: ti veselí a ukecaní, to byli taxíkáři. Ti vždycky přinesli flašku a dalo se s nimi tak půl hodinky mluvit. A pak tam chodila partička stěží dvacetiletých, kteří si byli nápadně podobní: pomenší, obrostlí sádýlkem, nakudrnacené světské vlásky, venku barevnej auťák bez papírů, pod bundou černá bouchačka bez papírů. Číhej, vole! Šikovný, čórkařský dorost. S těmi prvními Zdeněk mluvil, jak mu zobák narost. Co se týkalo těch druhých, dával přednost hlasitě vyráženým citoslovcům a drobným rychlým gestům; snažil se zakrýt, že je ve střehu.

Jednou za Zdeňkem přišel párek pankáčů, dozajista kvůli nějakému kšeftu, který jim nasliboval, a když dorazili, tak tam nebyl. Ježouni zůstali nerozhodně stát na ochozu a s úžasem hleděli na vyjící čerpadla v hlubině pod sebou. Najednou nějak ztratili všechen glanc; stáli a hleděli.

Náš mistr, o kterém většinou nikdo nikdy nevěděl, kde právě je, byl tou dobou zamčený ve své kanceláři; býval tam tak potichu, že kdyby tam byl umřel, přišlo by se na to až ve chvíli, kdy by se všichni shodli na tom, že tohle už nemůže být myška, chycená do pasti někde za skříní. Někteří strojníci se zapřísahali, že na vlastní uši slyšeli, jak tam během dlouhých slunných dopolední tragicky vzdychá a po­brekává. Teď ale vrzly dveře a mistr vylezl ven; měl tchoří instinkt. Přežvykující, řetězy omotaní, ocvočkovaní barevní kanáři se ležérně opírali o zábradlí. A mistr už je spatřil, už je viděl, a už bylo pozdě honem se zase schovat zpátky do kanclu. Vydal se přes ochoz. Bylo přímo vidět, jak se jeho škodovkářská mysl potýká s neřešitelným problémem: kdo to… co to… jak to… Nakonec se rozhodl je vůbec nevzít na vědomí. Kdyby si přiznal, že tam jsou, musel by nějak reagovat, a to on neměl rád. Toho se děsil. Minul je tedy se skelným zrakem v otlačené tváři, vrazil skleněnými dveřmi dovnitř a přistrčil ke mně zrudlý opičí ksicht: „Panebenéš, máme načerpáno?!“

„Máme.“

„No tak to je hlavní! Hlavní je, že máme načerpáno, co říkátéé, to je základ! Mít načerpáno, to je základ…!“ a utekl zadem přes šatnu.

Zato příští den se ke mně přitočil, a ačkoliv jsme tam byli sami, spustil babským šepotem. Smrdělo mu z huby samou úzkostí: „Panebenééš, viděl ste tó…“

„A co?“

„No včerá… týý… mladý, co tady bylíí…“

„Viděl…“

„A vy je znátéé…? Co voni jako bylííí…“

„To byli Zdeňkovi známí… zeptejte se jeho.“

Sevřel mi ruku: „Helejte, rači néé! Helejte, nikde vo tom nemluvte, že tady bylíí, vono je to tak lepší! Nikde vo tom nemluvté, a bude pokój! Jóó, panebenéš! A bude pokóój! Jóó,“ šeptal mi můj nadřízený.

4.

Sloužili jsme ranní, odpolední a noční. Během nočních se čas od času stávalo, že zazvonil telefon, Zdeněk poslouchal, říkal „jasněé, jasněé,“ pak zastrčil jazyk, zavřel pusu, nasadil černé brýle a vypařil se. Za hodinku bouchly dveře od auta a na chodbě se rozlehl smích: přijeli tři, a s nimi starší ženská, tak pětatřicet, voňavá mamina ze sídliště. Vlasy jak beránek, semišové sáčko, praktická jednoduchost z ní přímo čišela. Zdeněk mi stranou pošeptal: „Má dobrý nohy, helé, my jí mrdáme ve třech, frajeré, ta když se namaže, tak kouří jak vzteklá… Jestli chceš, tak tady zustaň s náma…“

Na stole stála láhev se čtyřmi růžemi na vinětě a pár zašlých hrnků s olámanými okraji. Obul jsem boty a zapnul bundu. Ženská seděla na kanapi, do něhož generace a generace stárnoucích strojníků, nešťastně ženatých králíkářů a osamělých plachých kutilů vyležely hluboký, nepohodlný lavor. Za její hlavou blikaly kontrolky na bzučícím rozvodném panelu. Hodila si nohu přes nohu a upřela na mě bezbarvé krabí oči. Úřednice. Nebo prodavačka v lékárně. Nebo účetní nebo vychovatelka v učňáku: „Dyť my vás nevyháníme… kam byste chodil, klidně tady zustaňte…“

„Já eště něco mám,“ řekl jsem nepřesvědčivě a vyšel do tichého večera. Pár metrů od břehu plula rozsvícená výletní loď, plná lufťáků, sedících u svých dvojek s červeným, víno jim barvilo zuby a k tomu jim hrála muzika z reproduktorů. Žižkov a Karlín a Holešovice byly zality světélkujícím rosolem civilizace, ale tady u řeky panovala syrová, smrdutá tma, a cesta přes Libeňák byla v samém středu té tmy. Na protějším břehu se za kulisami hal, jeřábů a přístavních skladů zvedala narudlá záře. Vyrazil jsem jediným možným směrem, k mostu.

Uprostřed ostrova, v pustině, kde není nic než šumění větví a hromady starých špulek od kabelů, stál uprostřed cesty zády ke mně chlap v baloňáku. Stál a nehýbal se. Opatrně jsem ho obešel, ani ne moc zblízka, ani příliš velkým obloukem, a teprve po dobrých deseti metrech jsem se ohlédl. Tuctový občan s bíbrem. Stál tam, vůbec si mě nevšímal a koukal přímo do nebe. Po nebi táhly od obzoru k obzoru potrhané hadry na podlahu.

Za chvíli se za zatáčkou rozzářila světla autobazaru. A už jsem zaslechl řev z motorkářské hospody. Byla to tenkrát velká novinka; zničehonic začali popojíždět po Libeňáku tito roztodivní medáci na naleštěných brundibárech. Často mě vytrhl ze zamyšlení rachot, jako když přistává stíhačka; a když mě pak krokem minul k prasknutí pyšný kožený ďábel v gynekologickém posazu, s německou helmou na dobrácké prasečí hlavě, nemohl jsem si nevšimnout těch slovanských očí za černými brýlemi, očí, které prosí: Bacha, kreténe… jasný, jo… Helsendžls! Byli mezi nimi pětačtyřicetiletí pupkáči s fousy až na poklopec, kteří vypadali, že takhle žijí už od dvaceti. Divné mi na tom bylo to, že jsem si nemohl vzpomenout, že bych tu před devadesátým rokem kdy koho takového spatřil…

Pokračoval jsem podél počmáraných ohrad k Palmovce. Po­trhaným pletivem plotů prorůstaly kvetoucí zlaté deště. Mezi kandelábry a dráty trolejí matně pableskovala koule libeňského plynojemu. Zapálil jsem si a pozoroval tu optimistickou kopii zeměkoule. I kdybych měl být na světě sto let, nikdy mi tenhle svědek jalového kosmického nadšení prošlých časů, ten ideový předskokan sputniku nemůže zevšednět… Potom jsem zahnul pod viadukt a šel k Horkým na pivo.

5.

U Horkých seděl nad poškrábaným stolem jeden postarší chlápek, kterého jsem znal. Patřil mu hausbót, se kterým od jara do podzimu popojížděl po slepých ramenech Vltavy. Občas zakotvil na břehu pod vodárnou a pozval mě na lahvové, které chladil v síťovce, spuštěné do vody. U lahvového jsme si povídali.

Vzpomínal, jak ve čtyřicátých letech měl v Nuslích potíže s jedním z party Vyšehradských jezdců, a známej policajt mu poradil: „Nos s sebou ňákou zbraň, co já vim, třebas francouzskej klíč, a když po tobě pude, tak ho tim pořádně přetáhni, lepší radu ti dát nemůžu, to víš, sou to grázlové a nás je málo…“ Jenže ten chlápek dělal mašinfíru, tenkrát na páře, pak až do důchodu na Sergejích, a tak si dal do tašky klíč od lokomotivy, a toho jezdce s ním přetáh tak, že ten se už nepostavil na nohy: „Já se ho bál, tak sem do toho dal všecku sílu… a pak sem ho potkával, pane, jak ho ta jeho máma tlačila na vozejčku… voni bydleli hned přes ulici, a vždycky mě voba dva pozdravili… von už je dneska taky dědek, ale furt je živ… a furt na vozejku… Proto sem si taky pořídil tohleto,“ poklepal na kajutu, „abych ho neměl každej den na vočích,“ vzlykl najednou muž, utřel si oči kapesníkem a vytáhl z vody druhou síťovku, a v té síťovce byla flaška becherovky.

Byl jsem rád, že ho tu vidím; měl jsem po krk všech mladých na celém světě, s jejich nejasnými tužbami a problémy, způsobenými chaotickou sekrecí.

Chlápek držel skleničku s kořalkou, kvrdlal s ní sem a tam a byl skleslý. Přisedl jsem si k němu. Chlápek mlčel. Po chvíli se svěřil, že mu minulý týden ožralí motorkáři ustřelili brokovnicí komín od hausbótu. Znal jsem ten komín dobře; pocházel z parního válce, byl natřen na černo a byly na něm dva jasně červené pruhy. Je pravda, že jenom díky tomu historickému funelu vypadal jeho hausbót, na rozdíl od těch ostatních kredencí, jako opravdová loď. Dole byla ke komínu přinýtována mosazná cedulka, na které stálo, že byl vyroben, včetně zbytku válcovačky, roku 1934 u firmy Krauss Maffei. Muž tu cedulku leštíval zubní pastou, aby se pořádně leskla.

6.

Jedna zkušenost ale Zdeňkovi scházela. Mezi pohvizdováním a pís­káním skrz zuby se mi jednou přiznal, že ještě nikdy nebyl „za kurvama“: „Mohli bysme někdy zajít, ne!“

„No… někdy bysme mohli…“

„Tak až bude po vejplatě!“

Považoval jsem to za nezávaznou frázi: „Tak jo.“

7.

Ten týden, kdy jsem dal výpověď, bylo shodou okolností po výplatě. Zdeněk se na mě už zdálky smál: „Tak helé, frajeré, je to zařízený! Máme to zamluvený! Tak né, že se na mě zas vykašleš, počítám s tebou na sto procent…“

Nemohl jsem dost dobře přiznat, že jsem ve svých šestatřiceti žádný dům toho druhu ještě nenavštívil. Nemohl jsem dopustit, aby se na mně dočkal takového zklamání… Měl mě omylem za staršího, všeho schopného darebáka; každou blbost, kterou jsem před ním vyslovil, si vysvětloval jako důkaz jakési filmově pestré minulosti. Chlast, holky, drogy, honičky v autech; co já vím, co si představoval. Z čirého romantismu jsem tenkrát nosil kudlu; Zdeněk jí říkal „originál zabijácká dýka“ a vytrvale ji obdivoval… půjčoval si ji, chodil s ní po vodárně, házel s ní do dveří a všelijak se s ní mazlil; že ti jeho kamarádi mají u sebe v jednom kuse nabitou devítku, toho si nevšímal, to pro něj bylo normální.

K večeru připlul po vyštěrkované cestě k vodárně taxík. Řídil ho jeden z těch hovornějších kamarádů. Z řeči jsem vyrozuměl, že ani on nemá potřebnou praxi v tomhle směru. Náhle jsem pochopil, co ode mě očekávají: že když nebudou vědět, kudy kam, budou dávat pozor, co dělám já, a budou to dělat po mně. Že je prostě tak nějak zasvětím do nočního života. Že je podržím. Že budu dělat zkušené, chlapácké garde. V chodbě u skříněk jsem měl láhev fernetu. Šel jsem tam a vstoje do sebe kopnul pár panáků. Nebylo vyhnutí. Dvacetiletí už vesele halasili u auta a dodávali si navzájem odvahu.

Bylo zbytečné vysvětlovat, že se jdu příští den ráno představit do nové práce a že bych se rád trochu prospal; tohle jsem Zdeňkovi nemohl udělat. Nevěřil by mi. Ačkoliv to byla pravda.

Jeli jsme přes půl Prahy až do vilové čtvrti za krčskou nemocnicí. Minuli jsme rozsvícený špitál. Potom jsme zastavili před patrovou vilkou. Nový prkenný plot, důkladná branka, neoznačený zvonek.

Drželi se za mnou. Nezbylo mi než zazvonit. Někde v nitru vily se rozezvučela fanfárka, hrající zjednodušený motiv z Mozarta. Dveře se otevřely. Stála v nich blondýna s černě orámovanýma očima. Na sobě měla lesklé červené bikinky, a ten horní díl jí v podstatě jenom zespoda podpíral drobné cecíky. Zdeněk potáhl nosem a přešlápl. Pootevřela branku a prohlédla si nás: „Vy máte tu rezervaci? Tak pojďte…“

Uvnitř byly kožené pohovky, stolky, časopisy, tlumeně hrající hudba. Vzadu jakési ztichlé pódium a bar s nasvícenými lahvemi. Tuc, tuc, tuc. Zvláštní… Všechna tahle zábavně donucovací zařízení mají něco společného. Jakmile sem člověk vleze, nesmí za žádnou cenu dát najevo, že má najednou pocit, že tu nemá co dělat. Ti, co tady už jsou a co to tu znají, se jenom třesou na každého, kdo se jen odváží naznačit, že spadl z višně. I tady to bylo ve vzduchu.

Nad barem blikala neonová krabice s nápisem GORBATSCHOW WODKA, ČISTÝ DUCH VODKY. Blondýna zmizela. Přivítala nás překrásně vonící velkobruneta s uhlově černou ofinou. Mohla mít něco přes metrák. Nejasně se mi vybavilo, že šéfové v takovém podniku se má říkat „madam“, ale nebyl jsem si jistý, jestli si to náhodou nevymysleli filmaři za Sequensových časů. Jestli to není falešná rekvizita, která v praxi člověka nevratně usvědčí z kreténství. Spolkl jsem „madam“ a dal si vodku.

Najednou jsem zjistil, že se chlapci už dávno vesele baví se dvěma našminkovanými kůzlaty, chrastí ledem ve sklenicích, a že si mě velkobruneta neklidně měří. Měla to přímo v očích: A co ty… nejseš ty fotr jednoho z nich… na to seš mladej… tak co seš zač! Kouká, jako by byl v muzeu! Nemám rači zavolat Pepika… ten s tebou vyrazí dveře a bude…

„Co si budete přát…,“ zeptala se.

Cítil jsem, jak mi bouchá srdce a jak mě hlas, který si pro ty případy nosíme všichni v sobě, mechanicky uklidňuje: „No, pitomče… řekni něco… dyť vo nic nejde… je ti šestatřicet… chovej se jako chlap…!“

„Ještě jednu vodku,“ řekl jsem, vzal sklenici a zamířil s ní do kouta k jedovatě modrému otomanu. Bruneta mě pořád sledovala. Před barem teď stály tři štíhlé silikonové feny a něčemu se vláčně, afektovaně smály. Jedna zakláněla malou úhlednou hlavičku na dlouhatánském krku, pohazovala ohonem, dlouze šlukovala tenké hnědé cigárko a kouř vyfukovala stranou. Mezi řečí na mě mrkla; botky, košile, ksicht, co piju.

Dal jsem se do řeči s mrňavou holkou, která vypadala, že tam přes den pomáhá v kuchyni, že si tam přivydělává na studia. Měla trochu neforemný nos, dojemně upižlané vlásky a bezbarvé oči. Nehezké ženské mě uklidňují. Umím se vedle nich uvolnit. Nečekají už předem, co bude, a nejsou věčně soustředěné na to, jak vypadají. Nevrhají na sebe kontrolky do každého zrcadla. Mají tendenci vnímat, co kdo říká. Jsou lidštější, protože zkrátka nemají ty možnosti.

Navrhl jsem jí, jestli by si se mnou nechtěla zahrát kulečník. Souhlasila. Vrátila se mi jistota a podařila se mi série docela dobrých šťouchů. Řekla, že je z Kašperských Hor a tady že studuje. Že tam má hocha, v těch Kašperských Horách, a tady že má garsonku. Že jí to tady nebaví, ale zpátky do Kašperek že se jí taky nechce. Řekla, že se jmenuje Milada. Nedivila se, že s ní nechci jít někam stranou. Měl jsem dojem, že je naopak ráda, že mi je vděčná. Skoro jako by se bála, abych si to nerozmyslel a nevyslovil jedno z těch přání, která poslouchala denně.

Tři hodiny jsme šťouchali karamboly. Pili jsme víno. Povídali si.

Vyprávěl jsem jí historky o ženských se špatným koncem. Smála se, až se za břicho popadala. Vyprávěl jsem jí o svých zpackaných manželstvích. Smála se, až rozházela koule na kulečníku. Přidal jsem jednu s dobrým koncem. Byla o sebevrahovi, který se neoběsil na železničním viaduktu v Hrdlořezích, protože když si chtěl, opilý a klidný, nahoře ještě zapálit cigaretu, shodil, hledaje zapalovač, rukávem krabičku cigaret, položenou na kovové traverze, to ho namíchlo a šel si pro ně dolů, a když byl dole, tak už se mu nechtělo škrábat se zpátky, nehledě na to, že ty cigarety stejně nenašel, protože zapadly někam do kopřiv. To se jí nelíbilo. Řekla, že nemá ráda řeči o smrti.

Požádal jsem velkobrunetu o placení; až teď jsem viděl, že má krásnou, světsky lhostejnou, bledou tvář. Ale když se zvedla ze židle, ukázala nestvůrnou obří zadnici a sloní nohy, nadité v obrovitých černých kalhotách. Dokráčela v lodičkách ke kase.

Rozhovor s Miladou plus kulečník plus pití mě stály šest tisíc. Zaplatil jsem a šel se projít do Krčského lesa. Tma už začínala blednout. Na větvi seděla veverka a obracela v packách suchou šišku. Když si mě všimla, ztuhla, našpicovala uši, pustila šišku a byla pryč.

Domů jsem dorazil ještě včas, abych si stihl dát sprchu a kafe.

8.

V půl osmé ráno jsem usilovně vzpomínal, jak se váže kravata. Léta jsem ji měl předem připravenou s pečlivě uvázaným uzlem, stačilo nasadit a utáhnout. Uzel se ale díky nešetrné manipulaci sesmekl. Teď jsem vzpomínal na ten trik z tanečních. Světlo za oknem bolestivě pulzovalo.

Po mnoha dlouhých letech, strávených v rezavé náruči Pražských vodáren, jsem se šel představit do jedné známé reklamní agentury. Byl jsem doporučen a očekáván, jak to tak chodí. Už jenom to je důvod k lehké nevolnosti, být někým doporučen a někým očekáván. Hned ve dveřích být srovnáván s předem vytvořenou představou. Od první chvíle muset sledovat, jak tam za těmi čely rachotí ty neomylné kádrovácké fabričky, jak tam hrkají ty děrné štítky: ano, ne, ano, ne, ne… V téhle situaci mívám problém dokončit už první větu tak, aby dávala aspoň trochu smysl. Teď po ránu to už ale za velké přemýšlení nestálo. Spíš jsem byl zvědav, jestli to ještě budu umět, jestli budu schopen se orientovat v tom rychlém eldorádu rozesmátých hajzlů, kterému jsem se tak dlouho vyhýbal, až jsem nadobro ztratil všechny základní instinkty.

Konečně se mi podařilo vyrobit uzel, který při pohledu netrvajícím déle než dvě vteřiny vyhovoval. Vyrazil jsem.

Nahlížel jsem do plánu města a hledal tu ulici, kde už na mě čekali. Šel jsem okolo viaduktu, po kterém krokem projížděl stříbrnými klikyháky počmáraný pantograf. Pod viaduktem byl už v tu časnou hodinu otevřený stánek s pivem. Od něj se odloupli tři neoholení, černovlasí mládenci, a s nenuceností, jakou byste si, kamarádi, asi těžko osvojili na akademické půdě, zamířili rovnou ke mně. Všichni upřeně, a přece jaksi mimochodem sledovali mou křivě uchycenou vázanku.

První mládenec předvedl profesionální rozpaky: „Ty, nezlob se, my čekáme na vlak, on jede až večer… sme se tu kapku zasekli a došly prachy, znáš to… no tak co tu máme robit, přece nepudem kurva na hrad nebo kde… Dej na pivo!“

„No, jestli mám…“

„Jestli ma, vole, mě podrž,“ promluvil prostřední mládenec, „tak hele… my jako nechcem dělat problemy, ale zkus to brat třeba tak ňak, že si přepadeny… dej na pivo a je!“

Únava po probdělé noci a představa, že jsem opustil tiché hnízdo vodáren, abych se přišel představit do nové práce vyválený v prachu, dost možná i s červenou nudlí u nosu, mě přiměla sáhnout do kapsy. Nahmatal jsem jakési zmuchlané papírky. Opatrně jsem jeden povy­táhl, a byla to padesátka. Budiž. Třetímu mládenci ujelo: „Kurva, to jo!“

Zdálky pak na mě, najednou nějak plaše, volali: „Ti dik! Si dobry člověk!“

Vystoupal jsem po schodech do světa koberců a tichého bzukotu, do světa pestrých kalendářů, vychcaných vtípků, fórků, srandiček, hrnečků s nápisem BOSS, do světa šolichů, po kterém jsem pravděpodobně z nějakého důvodu toužil.

Vstoupil jsem do kanceláře ředitele. Toho ředitele jsem znal od vidění z dob, kdy dávno ještě nebyl ředitelem, ale přivydělával si tím, že pašoval kentky, kafe a čokolády vlakem do Rumunska, kde to se ziskem prodával. Znal jsem ho, takže jsem pozdravil: „Nazdar, tak jsem tady. Máš to tu pěkný. Venku mě, člověče, před chvílí potkali tři frajeři a představ si, než jsem se stačil…“

Ředitel řekl: „Ano, posaďte se laskavě venku v recepci, teď na vás nemám čas. Já si vás zavolám.“

Po dobré hodince, během které jsem poměrně přesvědčivě předstíral, že čtu noviny, abych nemusel vykrývat lhostejně číhavé pohledy úředníků a úřednic, se dveře otevřely: „Tak pojďte!“

Seděl jsem v křesle a vůbec nevnímal, o čem je řeč. Mechanicky jsem odpovídal a sledoval řadu hrnků s lógrem a ředitelovy bledé, nepříčetné oči. Kdykoliv jsem cokoliv řekl, jeho noha začala pod stolem prudce, nekontrolovaně vibrovat, a v rytmu těch vibrací se třásla podlaha, stůl, monitor, celá ta kancelář. Na hřeben střechy za oknem přiletěl holub, vykadil se a zase odletěl. Po dalších třech minutách rozhovoru ředitel vstal a podal mi ruku: „Dobře, zkusíme to s váma. Přijďte prvního v devět třicet. Nashle…“

Cestou zpátky kolem viaduktu jsem si koupil za poslední peníze placku fernetu a hned na místě, na slunci pod zaprášeným akátem, jsem si zavdal. Mládenci, propíjející mou padesátku, to nadšeně komentovali: „Hezzzky!“

Měl jsem přesně tři dny na to, abych si ještě užil klidu a nicnedělání.

9.

Doma jsem zapnul televizi. Běžel tam dokument o žralocích v pobřežních vodách Austrálie. Žabí muži se zevnitř drželi otřískaných mříží klece, šlapali vodu a rozhlíželi se. Nějaký profík k tomu četl medovým hlasem infantilní komentář. Chvíli se nic nedělo. Najednou se z černé prázdnoty vylouplo pětimetrové hovado s otevřenou dračí hubou a se skřípěním se otřelo o zprohýbanou mříž. Potápěči se ztuhle otáčeli a s ohledem na běžící kameru, a taky kvůli zbytku sebeúcty vystrkovali ruce z klece, aby se dotkli tvrdé kůže prázdnookého, pažravého strejce, aby polaskali třítunový podmořský mlýn na maso v okamžiku, kdy se převaluje kolem nich. Aby pak měli tam nahoře, v bezpečí, nad barevnými fotkami o čem žvanit, co přehánět a pro co žít…

Dorazil jsem štok a kravatu hodil zpátky do šuplíku.

10.

Blikající automat mysli mi mechanicky nabídl vzpomínku, kdy jsem měl tuhle kravatu naposled na krku… Budou to dva roky, co jsem si jel do Strašnic vyzvednout urnu s matčiným popelem. Matka milovala, když jsem se jednou dvakrát za rok přistrojil do sáčka a do kravaty, vždycky na její žádost a vždycky kvůli špatnému svědomí, protože neměla tušení, že to, co jí na mně „přivádělo do hrobu“, byl jenom zlomek toho, co jsem tenkrát doopravdy vyváděl.

A skrze ta rozmanitá trápení, která jsem jí v těch dávných dobách působil, jsem pocítil, že bych si teď měl pro ni jít tak, jak by mě ráda viděla. Na kravatě byl ještě ten původní, mistrovský uzel. Nasedl jsem do tramvaje a jel kolem uhelných skladů ke Strojimportu a do Strašnic. Byl nádherný den. Do Prahy zrovna přiletěli havrani. Nad Olšanskými hřbitovy vlály řiďounké mraky, připomínající potrhané záclony ve vykradeném bytě.

Několikrát jsem obešel krematorium kolem dokola, než jsem si všiml okopaných dveří, na kterých visela cedule: VÝDEJ UREN. Po betonových schodech jsem sešel do podzemí. Tam, v šeré místnosti, seděli chlapi v montérkách a jedli párky z konzervy. Za nimi se leskly jakési kovové líchy, jakési naolejované, provozem vyblýskané sanice. V koutě stály vyrovnané rakve. Zeptal jsem se, kde je ta výdejna, a několik rukou s nakousnutým párkem mi ukázalo: rovně, panáčku, rovně!

V holé síňce, osvětlené šedesátkou žárovkou, jsem našel okénko s dřevěným pultem. Pultík byl vyleštěný lokty smutečních kabátů do hlubokého kaštanového lesku. Uvnitř seděl postarší pán v černém plášti, pod pláštěm měl zválenou králičí vestičku a pod vestou ještě svetr, listoval v časopise a studoval obrázek, který při zběžném pohledu připomínal fotku lví rodinky, hodující na ulovené antilopě. Časopis se jmenoval Extáze. Když si mě všiml, neuspěchaně šoupl magazín do šuplíku a posunul si brýle: „Copak vám můžeme nabídnout, pane!“

„Urnu.“

„Tak to jste tady správně! My tady ani nic jinýho nevedeme… Máte k tomu příslušnej papírek? Ták momentik…“

Nepevným krokem se vydal k dlouhým policím, na kterých stály řady tmavých amfor, matně černých i leskle lakovaných, státem přidělených i extra objednaných. Tady jsou…! Oběti chorob, oběti ideálů, oběti nehod, oběti vlastních drobných zálib, oběti cizích zájmů, oběti pomluv, oběti nedorozumění, oběti času. Zaměstnanec se šoural kolem nich a ukazoval si prstem na pořadová čísla na štítcích. S brýlemi hned na nose, hned na křížovkářském čele luštil drobné, křivě vyražené blechy, několikrát se zastavil a vrátil, znovu kontroloval čísla, ale najednou to už i jemu samotnému přišlo nepřiměřeně dlouhé. S profesionální lehkostí sáhl po jedné té popelničce: „Ták, tady prosim…“

Až teď jsem si uvědomil, že nemám urnu v čem odnést: „Pro­simvás, já mám takovej problém… zapomněl jsem si vzít tašku, bylo by možný dostat nějakou igelitku nebo něco?“

Funebrák na mě pohlédl přes brýle obludně zvětšenými panenkami: „Nojo, pane. Kdyby po nás chtěl každej igelitku, víte, co by to bylo igelitek! Jak na vás koukám, vy přece máte venku stát nejmíň toho… Forda Sierru, ne! Tak si to tam donesete v ruce, ne…“

„To máte pravdu… A jak jste to sakra poznal! Já jsem tady vopravdu sierrou!“

Radostí až poposedl: „To je jednoduchý, šéfe, kouknu, vidim! Dyť já tady taky nejsem první den, žejo…,“ zapnul si potěšeně knoflík na plášti. A jako mimořádnou prémii, jako cenu sympatie vyhrabal ze šuplíku velikou igelitku s nápisem GORBATSCHOW WODKA, ČISTÝ DUCH VODKY a urnu do ní nacpal.

„Díky,“ řekl jsem, „a nashle…“

Pán sáhl pod stůl po rozečteném časopise: „Anooo…“

S igelitkou na klíně jsem vezl matku šestnáctkou na Žižkov. Nebyl jsem úplně klidný, a měl jsem k tomu důvod. Znovu a znovu jsem si ověřoval, že něco není v pořádku. Všiml jsem si toho, už když jsem tašku přebíral. Urna byla ještě teplá. Anebo, lépe řečeno, ta urna přímo hicovala. Hřála mě na břiše, naplněna až po okraj horkým popelem. A hřála tím víc, čím víc jsem na to myslel… Pohřeb byl před čtrnácti dny.

Doma jsem ji zamkl do skříně. Příští den mi to hned po ránu nedalo a šel jsem to ještě jednou zkontrolovat. Teď už bylo všechno, jak má být.

Později jsem ji odnesl na hřbitov, strčil ji do regálku ve zdi a umístil k ní matčinu fotku. Od té doby tam za tou fotkou odpočívá zbytek něčího vyměněného, omylem zašantročeného osudu. Nejspíš je to jedno, protože smysl toho všeho probíhá dozajista úplně jinudy, než jsme zvyklí si představovat. Někudy, kam odtud není vidět; a když, tak jenom jako z klece, zavěšené pár metrů pod hladinou na zaolejovaném ocelovém laně, z klece, kde člověk hodiny a hodiny čeká, jestli se mu ukáže anděl, přilákaný kýbly rozmixovaných ryb, které sem seshora z paluby sypou zřízenci, kteří jsou za to – a ne blbě – placeni, a při tom se spokojeně koukají na přenosnou televizi, jak to strká Real Madrid… a člověk čeká tady dole, uprostřed pokojně klesajícího rudošedého mraku, tu a tam kolem proletí bláznivě roztočená rybí hlava. A když už začne pochybovat a začne se nudit a z dlouhé chvíle si vymýšlet hovadiny, tak se mu teprve zjeví zubatec a usměje se, pokud se anděl, který přišel zvěstovat, že se stvořitel nasral, může a umí a smí usmát. Zjeví se, pohlédne na něj dutým okem a zmizí. A teprve potom, když už je člověk zase sám, ucítí v sobě takovou prázdnotu, jakou do té chvíle nepoznal…

Vypnul jsem televizi ve chvíli, kdy filmaři spustili do vody bezvládnou, klátivou loutku, navlečenou do neoprénu, a začali kolem ní chrstat na kusy rozřezané, zbytečně zabité tuňáky. Všechen ten cirkus se odehrával kvůli tomu, aby přivolali strejčka. Ten se nakonec nechal uprosit a vystrčil z moře dokořán otevřená zubatá vrata, kterými vešla figurína dovnitř, a po chvíli, zle pocuchaná, zase ven. Vypnul jsem televizi, protože nemám rád tyhle pokusy. Nemám rád to napomáhání realitě za účelem senzační reportáže. Aby se znuděná, brambůrky chroustající pakáž u televizoru příjemně lekla. Kdyby bývali natočili, jak žralok polyká skutečného, živého komparsistu, kdyby natočili opravdové neštěstí, díval bych se pozorně až do konce.

Za tři dny jsem si pořádně vyčistil zuby a šel do práce.

11.

Tak jsem se stal pracovníkem v reklamě. S nějakým Špitzem, se kterým jsem sdílel kancelář s výhledem do dvora, jsme se každý den skládali na láhev finské vodky. Kupovali jsme ji u stánku, přilepeného k viaduktu. Prodavač, vychrtlý vousatý chlápek s tváří jak podrápanou od bagru, postával každý den před stánkem, špinavý bílý plášť kolem něj práskal ve větru, a když jsem ho míjel cestou do práce, nikdy to nenechal bez nadšeného komentáře.

„Tak co, dneska nebude…“ nebo „Přivezli finskou, šéfe, lahůdkovou, mám tam pro vás flaštičku,“ krákal na celou ulici a pokrouceným pařátem, na kterém scházely dva prsty, zběsile naznačoval ten celosvětově srozumitelný pohyb, kterým se posílá kořalka na pouť útrobami.

Psal jsem reklamní texty. Vždycky když jsem pak někde na ulici bez varování natrefil na jednu z těch pitomostí, které jsem vymýšlel, ve mně hrklo. Pokaždé když na mě zařvala ta velká černá písmena ze zdi baráku nebo z plakátovací plochy nebo ze stránky časopisu, jsem se upřímně leknul. Nevím proč. Nikdy jsem se toho nedokázal zbavit.

Ředitel sedával s nohama na desce stolu. V případech, kdy je právě neměl na stole, mu vždy alespoň jedna drobně, vytrvale vib­rovala.

Začínal jsem je pomaloučku poznávat, ty blahosklonné, samolibé huby, ty třicetileté šéfy, kteří ke svému životu za každou cenu potřebují, aby někomu byli sympatičtí. A nejvíc tomu, kdo je na nich závislý. Ale jakmile mají dojem, že toho dosáhli, potřebují se zase honem ujistit, že jim to nic neubralo na schopnosti kdykoliv ho zamáčknout. Člověk je zajímá, jenom když je na skřipci; jakmile není ochoten si na ten skřipec sám vylézt, okamžitě se ho zbaví.

Jednou jsme se se Špitzem pozdě v noci zatoulali do jakéhosi pajzlu v centru. Ředitel tam seděl u stolku. Špitz, který k němu choval upřímný obdiv, se tam hned hrnul. Nezbývalo mi než si přisednout. Ředitel vedl monolog. Kolem něj sedělo pět šest lidí, kteří nedělali nic jiného, než pili panáky a smáli se. Ten smích, ten jsem znal… Po několika vodkách mi ředitel podal ruku: „Mimochodem, já jsem Karel…“

Inu, to jsem přece věděl: „Já vim…“

„Tak mi tykej!“

Příští den jsem ho potkal na schodech: „Nazdar!“

Nasadil nepřístupný obličej: „Dobrý den…“

Další den jsem ho potkal pod schody: „Dobrý den…“

Nasadil udivený obličej, přistoupil ke mně a dal mi ruku na rameno: „Já myslel, že si tykáme…“

Následující den jsem ho potkal na chodbě: „Nazdar!“

„Dobrý den,“ řekl ledově.

Začínal jsem tušit, že to takhle nemůže jít věčně.

12.

Špitz trpěl neutuchající hrůzou, že z něj ředitel jednoho dne ucítí chlast. Směl ho veřejně oslovovat „Karle“ a uměl si toho vážit. Věděl, že může být o tuto výsadu kdykoliv připraven. Nedovedl si představit, jak by se potom mohl ostatním podívat do očí. Musel se každou chvíli napít, aby se z toho všeho nesesypal. K tomu polykal nějaké mentolové pastilky. Probíhalo to tak, že si dal hlt a hned do sebe nasypal hrst pastilek, ale za dvacet vteřin už si nemohl vzpomenout, jestli si vzal, nebo ne, a tak si vzal zas. Byl cítit jako apatyka. Když měl jít k řediteli, stal se z toho celý obřad. Nesčíslněkrát se mě ptal, zda mu netáhne z huby, dělal dřepy, aby se uklidnil, prováděl dechová cvičení a i jinak se choval, jako by šel na rande.

Měl košatou, neustále jitřenou fantazii. Ta ještě znásobovala to, co tak jako tak denně posiloval chlastem: divukrásný, k dokonalosti vycizelovaný stihomam. Bez ustání musel sobě a všem dokazovat, jak je inteligentní. Chcípal hrůzou, že přijde den, kdy přestane být vtipný a zábavný. Měl nutkavou potřebu vyprávět historky. Běžně vyprávěl jeden a ten samý příběh témuž člověku několikrát za den, vždycky s nadšením, s plným nasazením. Potřeboval posluchače. Citoval pořád stejné pasáže z Kennedyho Toola, Jerofejeva, Woodyho Allena, Haška. Miloval komisaře Clouseaua. Pomalu, ale jistě to začínalo být k posrání. Opakování je matkou nudy. A nuda matkou nenávisti.

Vypěstoval jsem si proti tomu obranu; naučil jsem se ho vnímat povrchově, reagovat, kde se reakce žádá, a přitom si myslet na své. Šlo to; ale poměrně často jsem musel sáhnout do šanonu. Do šanonu jsme dávali tu finskou.

Poslouchal jsem Špitzovo žvanění, zdravil ředitele a vymýšlel všelijaké veselé lži, které nesměly mít nic společného s tím, jak život opravdu vypadá. Bývali jsme tam i v sobotu a v neděli. Stroj na prachy se nedal zastavit; sice to nebyly a v životě nemohly být naše prachy, ale slibotechna musela fungovat. Sloužili jsme nádhernému, lesklému kašparu totální stylizace. Kašparu, na kterého se muselo mluvit zvláštním šišlavým, šroubovaným, důsledně předestilovaným jazykem, jinak hrozilo, že by mohl dostat psotník, mohl by se začít svíjet, mlátit sebou o nábytek, padnout na zem, dávit žaludeční šťávy a mečet: „Já nerozumim, já nerozumim…“

Na dvůr za oknem padalo suché listí, pak pršelo, pak sněžilo, pak znovu pršelo, pak svítilo slunce. Čas plynul.

Špitz měl jednu zvláštní zálibu. Když dostal peníze, šel do vykřičeného domu, kde si rád připlácel za různé nadstandardní služby. Zbožňoval, když si falešně přísná slečna v italské koženkové sukni jakoby vybírá metličku, a ještě raději měl, když si směl lehnout na podlahu a být hrubě urážen, obviňován z fiktivních prohřešků a všelijak popotahován, když musel kničet a dělat pejska a čekat s otevřenou pusou, až mu do ní dáma, která má zrovna službu, pustí kapičku. Potom ještě vždycky koupil sám sobě nějaký praktický dárek.

Jednou si cestou z nějakého takového podniku koupil za neuvěřitelné prachy soustavu kožených řemínků, do které se bylo možno navléci a pořádně utáhnout přezky. Koupil si kurevské kšíry. Když potom dorazil nad ránem domů, tiše se svlékl, aby to nebylo slyšet v dětském pokojíku, nasoukal do řemení své tlusté, neforemné tělo, natáhl punčochy, které vzal ze šuplíku, a vbudil spící manželku. S dětskou umíněností ji nutil, aby ho ve stavu, ve kterém se právě nachází, vyfotografovala. Pohádali se vzteklým, vyčítavým šepotem. Předhazovali si domácí události. On se do toho nekontrolovatelně pochechtával. Nakonec se usedavě rozplakala a vzala do ruky foťák.

Druhý den dopoledne mi v práci u kafe s bytostně provinilým, nešťastným výrazem ukazoval ty fotky… Před sektorovou stěnou tam na kovralu klečel zarudlý naháč, spoutaný řemínky. Tlustý, okšírovaný mnich tam dřepěl pod fíkusem. Odulý Špitz tam bolestínsky hleděl přes rameno a špulil do objektivu sukovitý zadek s hluboko zaříznutými popruhy. Obrovská, melancholická, bolestně se usmívající bárbína. Potom zas detail uraženě se tvářícího pinďoura, přiškrceného jakýmsi obojkem. Až neuvěřitelně připomínajícího mrtvé ptačí mládě, vypadlé z hnízda. Na konci série pak bylo několik obrázků předčasně probuzené, o pět let starší, usedavě plačící blond manželky s rudýma očima. Byl to ten nejpravdivější dokument o životě, jaký jsem kdy viděl.

13.

Pak přišel den, kdy se dostavilo první opravdové delírko.

Začalo to tím, že jsme seděli se Špitzem do tří do rána v kanceláři a hráli šachy. K tomu jsme pili finskou. Jinak to ani nešlo, protože pokud jsme nechtěli dočista zešílet, museli jsme čas od času vypnout. Na spaní už potom moc času nezbývalo. Ostatně čas nic neznamená, když se člověk pohybuje na břehu prázdnoty. Pili jsme finskou a hráli šachy. Předtím jsme od rána až do půlnoci pracovali. A byl to ten nejhorší druh práce, jaký jsem kdy zažil: muset během několika hodin vymyslet, jak na to, aby nějaký kokot prodal co nejvíc prášků proti bolestem hlavy, cajkových tenisek, plechů, prima kousků ovoce a nafukovacích matrací. Muselo se to líbit řediteli, muselo se to líbit tomu kokotovi, kterého kromě peněz zajímaly na tom světě už jenom šaltpáky a štětky, muselo se to líbit všem. Když ne, tak znovu. Pořád dokola.

Příští den dopoledne to ještě šlo. Když přišla krize, zalígroval jsem se na záchodě a dal si tam půlhodinku. Slyšel jsem sice, jak mě shánějí, protože ode mě kdosi urgentně chce cosi, ale bylo mi to fuk; usnul jsem. Trochu to pomohlo. Jenomže večer jsem měl číst nějaké svoje texty v Pant klubu nahoře na Hládkově; bylo to v programu a nešlo s tím nic dělat. Šlo jenom jet tam a číst.

Kolem šesté jsem cítil, že to nepůjde úplně hladce. Nebyl jsem ve své kůži. Potřeboval bych čtrnáct dní spát, abych byl. Začal jsem mít trému. S údivem jsem zjistil, že se mi klepou ruce. Stavil jsem se u viaduktu a obrátil do sebe dalších pár vodek. Potom jsem odjel na Hradčanskou, kde jsem měl sraz. Všichni už tam stáli. Byla tam Renda, se kterou jsem v té době žil, bylo tam pár kamarádů a byli tam nějací Britové. Namířil jsem k nim a přes celý podchod se na ně široce usmíval. Najednou jsem ale pocítil, jak ten úsměv tuhne a mění se v jakousi suchou drolivou slupku, která se pomalu odlupuje od tváře. V následující chvíli se něco stalo i se vzduchem. Zhoustl, zežmolkovatěl a srazil se. Připadalo mi, že se snažím prodrat kupředu studeným, neprůhledným vodním sklem.

Sedl jsem si v podchodu, uprostřed spěchajících lidí, na zem. Seděl jsem a upřeně pozoroval ošlapané dlaždice pod sebou. Zdálo se mi, že je to jediná věc na světě, hodná v tu chvíli pozornosti. Anglosasové poněkud zrozpačitěli. Renda, dobrá duše, šla ke mně a povídá: „Honziku, vstávej, přece tady nebudeš sedět do rána…“

Postavil jsem se a šel s nimi na autobus. Britové mi šeptali vzpružující fráze: „To bude OK… Všechno bude dobrý… Jóó… Dobrý, dobrý… OK, OK…“

Jenomže o minutu později, za Prašným mostem, se mi v autobuse zamlžil obzor natolik, že mě Renda raději duchapřítomně vystrčila ven a jela mě omluvit.

Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem přešel ulici, na které byl v té době minimální provoz. Nemohl jsem prostě udržet ten správný směr. Několikrát jsem vstoupil do vozovky, abych po chvíli zjistil, že jsem se vrátil zase na tu stranu chodníku, odkud jsem původně vyrazil. Pár chodců se zastavilo a s jistým údivem mě pozorovalo. Připadalo mi, že jsem se octl v nějaké prostorové smyčce. Naproti vozovně byl mírný svah, pokrytý vlhkým listím, blátem a všelijakým svinstvem. Tam jsem měl namířeno.

Nakonec se mi to přeci jen podařilo. Lehl jsem si na záda do listí, nohy nechal na chodníku a díval se do nebe. Strašidelnou rychlostí tam plula klokotající, vařící se oblaka, která na sebe poznenáhlu začala brát podoby různých důvěrně známých tváří: viděl jsem tam Ludvíka, Bobra, Toníka, dávno mrtvého Kvítka, nedávno zmizelého Šebka, jistého Levoru, Mirku, Pavlínu, Radku, jednookou cukrářku Schreckovou, vedoucího konzumu Laboutku, jeho ženu a jejich vyjeveného syna Laboutku, kterému jsem před třiceti lety rozbil hlavu šutrákem jenom proto, abych na sebe upoutal pozornost krásné paní Laboutkové, která se na mě podívala, vzala mě za bradu, řekla „to už nikdy nedělej…“ a naplnila mi duši bezejmenným zmatkem…

Vůbec jsem neměl vliv na to, kdo se mi v té síni času zjeví a v jakém pořadí. Hlavou mi táhly vzpomínky, ale nebyl jsem si jistý, zda jsou to moje vzpomínky. Viděl jsem, jak čtyřletý kluk kreslí klacíkem do písku veliký kosočtverec s čárou uprostřed, zatímco holčičky ječí smíchy; nevědí přesně, co to znamená, ale už vědí, jak správně reagovat. Vtom přiletí facka, klacík vypadne z ruky, a další facka. Mamina řve: „Co to je! No co to je! Můžeš mi říct, co to je!!!“ a ten čtyřletý rychle čárá přes kosočtverec prstem a říká do země: „Vořu…“ Příval facek: „Já ti dám vořu! Ksindle! Mizerná! Já ti dám vořu! Počkej…“

Viděl jsem otce od rodiny, jak se opírá o sloup autobusové zastávky, kabát na něm vlaje, záměrně co nejhlasitěji krká a říká rozsvícenému, marťanskému městu pod sebou: „Ty svině… seru na tebe… svině jedna… a seru na všecky, voe… idioti,“ a přednáší tichým hlasem autům, která jej míjejí, a v těch autech sedí jiní lidé, topení zapnuté, zapalovač v palubní desce nažhavený, rádio hraje a lidé říkají: „Tyjo! Ten jí má! Tyjo! He, he…“

Všiml jsem si, že ke mně tu a tam přistupují lidé a ševelivě, mlžně hovoří. Zaregistroval jsem dva policisty, jak vystoupili z auta, šli ke mně, postáli nade mnou, jeden mě kopnul do nohy, řekl „je živej…“ a zase odjeli.

Po několika hodinách jsem se posadil. Byla noc. Vzduch byl ostrý a čistý jako po dešti, ačkoliv jsem si nepamatoval, že by bývalo pršelo. Přede mnou byla ulice. Tu a tam po ní projelo auto. Lampy veřejného osvětlení bzučely. Za nimi, přímo přede mnou, stály vedle sebe dva stejné baráky, ale když jsem se tam podíval pořádně, nebyly to tak docela baráky… byly to dva masivní čtvercové dřevěné reliéfy. Viděl jsem dvě obrovité desky, do kterých byly vyryty dva stejné obrazy, dvě stejné ilustrace. Na první stála řada sobě podobných, hubených, zakaboněných chlapíků, na hlavě nesmyslně velká sombrera, přes vychrtlá prsa nábojové pásy a kolem pasu navěšená pouzdra s dlouhými noži. Všichni se nakláněli k jedné straně jako bedly jedlé a mračili se. A za jedním každým tím chlapíkem se krčil jakýsi ještě mnohem zamračenější čert, jakýsi temný stín, a černým pařátem kradmo sahal po kloboukářově noži… Pod tím byl naivní hospodskou frakturou, lidovým gotickým písmem vyryt nápis: Takto si indiáni rádi půjčují nože. Pak jsem studoval druhý reliéf… byl navlas stejný, jenom snad se ti přikrčení ďáblové, pokud to vůbec bylo možné, mračili ještě víc. Pod tím jsem četl: Takto indiáni neradi vracejí nože.

Díval jsem se, díval a díval. Bylo to tam pořád. Mezi mnou a těmi ikonami svítily regulérní pouliční lampy, všechno bylo napohled v nejlepším pořádku, auta jezdila doleva, doprava, tramvaje plné modravě fosforeskujících cestujících se kymácely po kolejích.

Kolem jel taxík. Vsedě jsem na něj zamával. Kupodivu zastavil. Měl jsem na kabátě a všude po těle nalepené listí, bláto, papírky, nedopalky. Taxíkář si mě se zaujetím prohlédl: „To jsem ještě nezažil… Kdepak se dá dneska takhle zřídit, pane…?“

Rád bych mu to byl vysvětlil. Zkusil jsem promluvit. Nešlo to. Tak jsem mu jenom ukazoval, kudy má jet. Mávl jsem doprava, odbočil doprava. Píchl jsem prstem do Velkého vozu na nebi, jel rovně. Ukázal jsem doleva. Byla tam dlouhá řada domů a žádná odbočka. Pochopil to a jel pořád rovně. Nakonec mě dovezl domů. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se vystupuje z auta. Trpělivě mi to vysvětlil. Dokonce mě ani neokradl při placení.

14.

Pak se dny rychle začaly podobat jeden druhému. Začaly se sesouvat do sluncem prozářeného, fantastického bezčasí. Myslel jsem, že je středa, a ona byla neděle.

Ztrácel jsem se v bludišti podivuhodných jeskyň, štol a chodeb, uliček, plácků, cimbuří a kasemat, běhal po blikavě osvětlených ochozech nad černými jámami a děsil se velkých červů, mrskajících se nepopsatelně odporným způsobem těsně pod stropem nad mou hlavou. Lekal jsem se hovnivých zombí, mátožících se za mnou hodiny a hodiny neměnným, vyšinutým krokem. Prchal po uzounkých římsách, pod nimiž zela propast, vyvolávající mdlobu už při pouhém pohledu dolů. Vznášel se v gigantické jeskyni, kde téměř neplatila přitažlivost, nad jakousi ponurou pagodou, na jejíchž terasách se hemžili smrtonošové a blátotlačky. Létal jsem a padal. Za tajnými dveřmi šmejdily choromyslné opice, sekající krvavými hnáty, a uprostřed chodeb jsem potkával pochodující trojnožky, nadané schopností způsobit na dálku záchvat smrtelné melancholie. Uch!

Tápal jsem v labyrintu počítačové hry. Byl jsem tím cele zaujat. Z rychlých, nepřestávajících běhů strakatými koridory se mi motala hlava. Ze začátku se běžně stávalo, že jsem tu a tam musel vstát a jít se rychle vyblít. Postupně jsem si ale zvykal. Stával jsem se součástí reality za zrcadlem. Jméno té hry bylo Quake. Nakonec jsem, po několika měsících na židli prokymáceného času, dospěl až do skalního dómu, jehož strop se ztrácel kdesi ve věčnosti. A tam, uprostřed prskajícího lávového jezírka, na mě čekal ničemu živému podobný tvor, mávající pugétem hnijících chapadel, aby mě poučil o zbytečnosti každého rozumného snažení a zároveň i o vítězství touhy nad pouhým mechanickým bytím, ať už je ta touha a to bytí jakékoliv. Jeho jméno bylo Shub-Niggurath.

Měl jsem v té době nové tělo; plochý, trochu, pravda, vymaštěný obličej s hrubě přitesanou čelistí, nicotnou hlavičku vraženou mezi rameny, přesahujícími každou rozumnou mez, na sobě kovově opalizující pancíř, na nohou stříbřité kosmické lyžáky, v ruce podle potřeby brokovnici, paprskomet či bazuku. Vypadal jsem jako skládací figurka z dětského čokoládového vejce. „Quake“ znamená třásti se, chvěti se.

Vydržel jsem to přesně rok. Potom jsem napsal na počítači značky Macintosh výpověď.

15.

Několik týdnů jsem odpočíval a nedělal vůbec nic.

V Jizerských horách je nahoře v kopcích ves Horní Polubný. Tam jsme v jedné chalupě v jednom kuse vařili guláš pro deset lidí, chodili do hospody, chodili do lesa a hráli karty. Byli tam známí majitele domu, pár žoviálních chlapíků, pár zakřiknutých ženských. Odjížděli a přijížděli.

Každé ráno jsem šel po louce vykadit se k starému betonovému bunkru na kraji borového lesa. Hluboko pode mnou, na dně údolí byla ves. Důkladné německé baráky s příkrými střechami, srocené kolem vysokánské kostelní věže. Díval jsem se, jak se z těch baráků houlí. Vypadalo to, jako by se ta mlha valila přímo z oken, dveří a komínů, zaplavovala vesnici a plazila se vzhůru po stráních, zatímco tady nahoře už hřálo slunce.

V bunkru bylo místo tak pro tři chlapy v kabátech, pro tři mariáš­níky, pro tři ztracené padákové myslivce. Kamna nebo stůl nebo kulomet se sem už v žádném případě nemohly vejít.

Chodil jsem celé dny po lesích, sbíral masáky a špičky do polívky a míjel po mezích rozhozené řetězce bunkrů, podobné omšelým lebkám v kostnici.

Nebo jsem listoval ve starých albech, plných zažloutlých fotografií. Všechny ty fotky pořídil hostitelův prastrýc za první světové války kdesi na italské frontě. Byly tam snímky zasněžených horských štítů, vyfešákovaných lajtnantů, válečných kobylek, vlekoucích zoufale těžké kanóny, byly tam obrázky vážných vojáčků, mastících ferbla ve stínu polní kuchyně. Pak následovaly desítky fotografií, na kterých žádní lidé nebyli. Byly tam jenom stromy. Několik stran alba zabíraly stromy. Duby, buky.

Proč furt fotil stromy, říkal jsem si. Proč tolik stromů…? Potom jsem si všiml, že na spodních větvích těch dubisek lpí jakési drobounké smetí, jako by tam lezli mravenci. Zaostřil jsem. Seděli tam jeden vedle druhého vojáci s čepicemi naraženými až k očím, s úzkými rameny, s neforemnými bagančaty, kouřili neviditelné cigaretky a vytřeštěně zírali do objektivu. Dvacet vojáků vedle sebe na jedné větvi. Tak takové to byly stromy… Kam ale zmizely, říkal jsem si. Kdyby tu někde takové duby byly, určitě by se mi to už doneslo; v tomhle digitálními senzacemi prolezlém světě se přece nic neutají. Ve světě, obšťastňovaném novými a novými vydáními Guinessových knih rekordů. Kde jsou? Vždyť je to teprve osmdesát let! A ti lidé…? Ti malí, spoří, kostnatí chlapíci s nepředpojatýma šedýma očima, s tuhými kníry?

Šel jsem se projít do lesa. Les byl plný borovic a bříz, které byly tak tenké, tak nicotné, že by je stačila přerazit pouhá myšlenka. Pod nimi se procházeli tuční, vzdychající, maniodepresivní výletníci.

Když jsem se vrátil, chtěl jsem si s někým pohovořit, chtěl jsem si popovídat s Fandou: „Člověče, ty seš z tý Plzně, tak jestlipak víš, že na plzeňským nádraží byly vodjakživa všechny vokna pekelně zasviněný, a jenom jedno jediný vokýnko bylo vždycky čisťounký a vzorně vyleštěný… To bylo totiž vokno, na kterým byla zevnitř nalepená papírová americká vlaječka, asi takováhle, už celá zežloutlá… taková jako vzpomínka na lepší časy… Proto to vokno pravidelně cídili. Tomu říkám, Fando, smysl pro tradici!“

Všichni mlčeli, a nejvíc Fanda. Po dlouhé době povídá: „A tim mi chceš jako říct, že si Plzeňácí nemejou voknááa?!“

16.

Radka nosila bubikopf, onen prvorepublikový výboj nezávislosti v mezích zákona, onen na lékárnických vahách vyvážený výraz měšťáctví a zároveň sklonu kurvit se, což k sobě ostatně patří. Nosila vzadu vysoko rovně seseknuté vlasy a pod nimi vyholený krk, a vepředu jí zrzavé chrouny lezly do obličeje. Ten vyholený jugendstil na zátylku, to rafinované předstírání ochoty být znásilněna krutým světem, ten koketní žlábek, ten mě ničil vždycky… Ale Radka, ta byla taková do hloubi duše. Měla sklon přivádět sama sebe do situací, které jí působily všechny druhy psychické i fyzické bolesti. Její styl se jmenoval „donucena…“. A protože měla navíc tělo jako loutka od Trnky, tenké tělo krejčovské panny, propadl jsem se do toho hůř než kdy předtím. Spát s ní se podobalo sebevraždě.

Schovávala se před životem. Přesně rozlišovala tu část skutečnosti, ve které je doma, a tu druhou, o které nechce nic vědět. To bylo to hlavní, co nás spojovalo.

Mívala záchvaty marnosti. Stávalo se, že přestala uklízet a mýt nádobí; v dřezu pak byla kupa něčeho, na čem bujela šedá čepice plísně. Na zemi se válely papíry, fotky, ponožky, kalhotky. Otevřené šuplíky předváděly bílému dni svůj zmatený obsah. Všude ležely chuchvalce. Ale jako za ničím, co dělala, ani za tímhle nebyla prázdnota… byla to živá, zmatená výpověď. I ten bordel kolem ní měl duši.

Dvakrát třikrát do týdne jsme koupili láhev vodky, šoupli ji u ní doma na mrazák a pak ji rychle vypili. Potom jsme šli do postele a tam jsme se navzájem krájeli na kusy a zase to všechno zaživa přišívali zpátky.

Jednou koupila něco, co vypadalo jako krém na holení. Svlékla se, nastříkala to na sebe, rozetřela po celém těle a postavila na kafe. Po pěti minutách mi nabídla, že z ní můžu vytahat všechny chlupy. Rozechvěle jsem jí sáhl mezi nohy a hned napoprvé mi zůstal v ruce kompletní kačer. Zbytek ze sebe spláchla ve sprše, a vystoupila z pěny zbavená všeho chmýří, hladká a holá a bílá jako holanďanka. Díval jsem se na ni, jako bych viděl první ženskou v životě. Koukala se mi do očí, nebo spíš skrz oči, nebo spíš za oči, někam. Ale s jakou odevzdaností! Uměla se dívat skrz ty zrzavé pačesy, které si nechávala viset přes obličej, přímo do epicentra osudu. Tam se cítila doma… v místech, kde by se každý jiný rozpadl na kusy. Měla náturu hlubinné ryby.

Sedla si na pračku a rozevřela nohy. Spatřil jsem, jak se jí dole pootevřela čárka. Jako by se na mě křivě usmála holka ze střelnice. Lino se mi zhouplo pod nohama. Potom jsem do ní tři dny nepřetržitě strkal rozedřeného ptáka a nemohl přestat. S mozkem zatopeným slanými šťávami jsem se přistihoval, jak dlouze zírám skrz záclonu na lidi, postávající venku na refýži, a potom zas na její zadek, na její hubená záda, na ty její přistřižené vlásky, čárající rytmicky po polštáři, a přitom mi kdoví proč po obličeji putuje několik řídkých, nic neznamenajících slz. Zadnici měla tak zvláštně hebkou a citlivou, že jsem se v téhle situaci nikdy neodvažoval tvářit jinak, než jako kdybych jí koukal rovnou do očí. I teď jsem se snažil to svoje sentimentální blbnutí držet na uzdě.

Zapomněli jsme jít do práce, zapomínali jsme se najíst. Pili jsme vodku a s pálící žáhou se převalovali v proměnlivé měsíční krajině propocených prostěradel. Mezitím na mě z čirého rozmaru taky nachrčela tu zázračnou pěnu a odchlupila mě od hlavy k patě. Hlavu, tu vynechala. Jinak nic. Potom chtěla, abychom se na sebe šli podívat. Zrcadlo bylo v předsíni.

Zděsil jsem se. Uviděl jsem napuchlé devadesátikilové nemluvně. Moučného červa s přimontovanou ostříhanou, rychle mrkající lidskou hlavou. Uviděl jsem jakousi lysou kreaturu, urážející poctivé záměry matky přírody. Raději jsem dostrkal Radku k posteli a skočil zase zpátky do té zahřáté tůně.

A tak se stalo, že jsem nadobro zapomněl, že právě po těch třech dnech musím jít brzy ráno do nemocnice na vyšetření tlustého střeva. Měl jsem už hezkých pár měsíců problémy s krvavou kaší, která mi tekla ze zadku; nakonec už to nešlo dál, a tak jsem s tím zašel k doktorovi. Doktor si navlékl gumový prst, zběžně se ve mně po­šťáral (v ordinaci bylo puštěné rádio a hlasatelka zrovna sdělovala, že podle posledních výzkumů amerických specialistů bylo zjištěno, že již nenarozené děti v matčině lůně zívají) a vyplnil objednávku na vyšetření. Na rozloučenou mě přísně, a přece jaksi opatrně varoval, ať tam určitě zajdu, že by to mohlo být „vážné“. Obvoďáci nikdy neřeknou slovo „rakovina“ a asi dobře vědí proč. Nemůžou potřebovat zástupy na zdřevěnělých chůdách odcházejících, bledých fekstů, snažících se hned před jejich ordinací neobratně skočit pod tramvaj…

Fakt, že mám být příští den ráno ve špitále, se mi znenadání vynořil z houstnoucí mlhy spánku těsně předtím, než bych byl býval konečně usnul. Radka už oddechovala a chraptivě předla ze spaní. Zdál se jí pravděpodobně jeden z těch jejích snů: „… a zdálo se mi, že držim v ruce pistoli a někdo mi přikazuje, že mám jít po mostě přes potok k takovýmu stromu, co stojí sám na pahorku uprostřed velikánskýho pole. Tak sem šla k tomu stromu a už zdálky sem viděla, že na něm visej hrušky, a pak sem uviděla, že každá ta hruška je taková jako polo průhledná, jak ryba v aspiku, a v každý je vevnitř jedno malinký miminko; a ten hlas mi přikázal, že mám tou pistolí ty hrušky jednu po druhý sestřelit. Tak sem namířila, a najednou sem měla dojem, že se mi ta pistole pohnula v ruce, že je živá, tak se podivám a vidim, že to není pistole, ale chlapský přirození…“

Odolal jsem pokušení ji ještě aspoň trošičku probudit. S nadlidským úsilím jsem spustil nohy na koberec. Jakž takž jsem došel do kuchyně. Bylo mi, jako bych vstal po dlouhé nemoci. Podíval jsem se na sebe. Všude, kam bylo možno dohlédnout, jsem viděl chaoticky rozhozené řetězce cucfleků, temných modřin a škrábanců. Venku už byla tma. Naposled jsem si loknul vodky a jel domů.

V jedenáct večer jsem začal pít tři litry projímadla, které mi doktor věnoval. Na malinově rudé etiketě stálo: PÍT PO MALÝCH DÁVKÁCH KAŽDÝCH 15 MIN. Pil jsem po malých dávkách na­hořklou, chcíplotinou chutnající kapalinu a čekal. Čekal jsem dlouho. Nakonec jsem usnul.

Probudil jsem se uprostřed noci a s údivem hleděl na lysé břicho, vyduté do velikosti helmy. První, co mě napadlo, bylo dojít do šuplete pro starého angličáka, postavit ho na vrchol té úžasné hory a pouštět ho dolů… Na to už mi ale nezbyl čas. Tak tak jsem stihl doběhnout na hajzl.

Vypadalo to, že se tělo rozhodlo zbavit se úplně všech tekutin. Venku už začínali zpívat ptáci a já tam pořád seděl. Napadlo mě, že je docela možné, že takhle umřu a najdou mě až za pěkných pár dní, vsedě, s otevřeným časopisem před sebou. Časopis se jmenoval Max a nepřečetl jsem z něj ani jedinou řádku, protože mi všechno skákalo před očima. Nakonec jsem se dopracoval k pocitu, že jsem přestal fyzicky existovat. Paradoxně se mi ulevilo.

Bylo šest ráno a bylo mi, že bych stěží dolezl zpátky do postele. Ale řekl jsem si, že když jsem absolvoval tohle a přežil to, že na to vyšetření půjdu. Raději jsem se už na své odchlupené tělo ani nepodíval, rychle jsem se oblékl a stihl dorazit na internu pět minut před termínem. Doktor, který vypadal, že už leccos viděl, mi letmo pokynul: „Běžte dál, hned tam budu. Sestřička vás zatím připraví.“

Sestřička byla sympatická tmavovlasá ženská s upřímnýma očima. Vybafla na mě: „Tak, pane Beneš, svlíkněte se nám, pan doktor tady bude hned.“

„Tak já počkám, až pan doktor přijde…“

„Ale kdepak, já vám přece musim dezinfikovat prdelku, pane… tak šup! A tu košili si sundejte taky, ať nám nepřekáží!“

„Já bych radši…“

„Ale pane Beneš, já už takovejch chlapů viděla… To bych moc ráda věděla, čim byste mě asi tak moh překvapit!“

Netušila, že se to za chvilku dozví.

„Tak ale už ať jste svlečenej! Ať to nezdržujem, až pan doktor přijde!“

Poslechl jsem. Košili jsem si sundal taky, aby nepřekážela. Bylo to už jedno. Sestřička stačila ještě říct: „No tak to vidíte, že…,“ ale pak vypadla z role. Rychle mi přetřela zadek nějakou tinkturou a vypařila se. Na pultíku vedle lehátka ležela dlouhá nerez hadice s nestranným, lhostejným okem kamery na konci. Napadlo mě, co všechno to oko už asi vidělo. Pak přišel doktor. Doufal jsem, že nic neřekne. Nezklamal mě. Nedělal mi to ještě těžší. Řekl jen: „Hmmm… Jo. Tak se položte sem…“

Za pár dní jsem se dozvěděl, že to není nic vážného. Šetřit se, nepít, pravidelně jíst, sedat v odvaru z dubové kůry a mazat se nějakou mastí.

Nic z toho jsem vlastně nedodržel.

17.

Když mi za nějakou dobu došly peníze, přišel čas prodat ty perlové náhrdelníky, které matka celý život úzkostlivě opatrovala v zamčeném šuplíku a jen jednou za čas, při zvláštních a významných příležitostech, je vytahovala a říkala: „Prosimtě, Honzo, teď mě ale vopravdu poslouchej, heleď, tohle jsou perly_,_ v tom je celý jmění! Až tady nebudu, nech mě domluvit, až tady nebudu, tak si je vem k sobě, a ne abys je hned prodal nebo někomu dal, nech si je a prodej je, až to budeš nutně potřebovat, jednou budeš mít taky rodinu… A nezapomeň, jakou maj cenu, sežeň si někoho solidního, kdo ti je napřed odhadne, rozumíš!“ Použil jsem tedy všechny známé, abych sehnal někoho solidního. Nebylo jednoduché sehnat specialistu na tenhle druh šperků. Perly, rekvizita z potápějícího se Titaniku, koho to dneska zajímá. Nakonec byl osloven majitel starožitnického krámu na Starém Městě. Kapacita, prý. Znalec, který hned tak s někým neztrácí čas. Byl jsem ohlášen, pozván a očekáván.

Dorazil jsem ve smluvenou hodinu. Chvíli jsem obcházel vitríny s vystavenými kousky; pohled na malé cedulky, přilípnuté ke všelijakým zašlým cetkám, chtě nechtě posílil mou naději; 49 300, 85 750, 240 000… Pokladní mě nenechala dlouho předstírat, že mě zajímají nahaté nymfy, diskutující se stříbrnými jeleny. Lhostejně vrkla: „Budete si přát, prosim?“

„Jsem objednán k šéfovi na jedenáctou.“

„Ano…?“

„Beneš.“

„Pan Beneš! Posaďte se, prosím, pan ředitel má jednání, za chvíli tu bude. Můžu vám něco nabídnout, minerálku, kávu…“

Nechal jsem si udělat kafe. Za minutku se ve dveřích zjevil šéf v proužkovaném obleku. Přerušil kvůli mně jednání. Nebo to s úspěchem předstíral. Měl hladce vyholené, morčí tváře, malou chtivou pusinku a řídké kotlety, které vypadaly jako nalepená rekvizita: „Ano… dobrý den… ano… to jsou ty perly, že ano… račte prosím dál, podíváme se na to. Posaďte se laskavě.“

S poněkud slavnostním pocitem jsem po kouzelnicku vytáhl změť náhrdelníků. Šéf mě přestal vnímat, nasadil si do oka kukr a přitáhl si lampu: „Tak… se… na to… podíváme…“

To zvláštní zaujetí mi tak trochu prozradilo, jak asi přišel k penězům. Dýchlo na mě Rakousko, dýchla na mě první, druhá a třetí republika; tenhle druh zaujetí pro prachy se nedá naučit, ten se dědí a funguje napříč všemi garniturami. Je třeba pocházet z rodinné vily na kopci nad městem, je třeba vyrůstat v psychóze sladkého strachu o majetek a zároveň v jistotě, že člověk nikdy nebude mít nic společného s těmi tam dole, je třeba mít latentní žaludeční vředy, aby to člověk pochopil…

Šéf se ozval. Zašišlal jako zklamané usráně: „Ale pane Beneš… to je jablonec…“

„Prosím?“

„Vobyč bižutérie, pane… co tam máte dál?“

Musel jsem vydržet, dokud mu neprošlo rukama všech dvacet šňůr. Prostudoval jednu po druhé. Nepovolil. Potom odložil kukr a definitivně zhasl lampu: „Tak, pane… těch devatenáct můžete vyhodit. Tuhle bych možná nevyhazoval, protože ta spona je zlatá. Nashledanou.“

Najednou jsem přesně věděl, o čem to je… Matka, která celý svůj život toužila po pocitu zabezpečení, po bohatství, se nakonec upnula na tenhle náhradní sen. Adoptovala ty perly jakou malou sa­tisfakci za svůj nevydařený osud; za malicherná, pomalá, mumifikující léta, strávená v panelovém tři plus jedna s nevtipnými sousedy, s kanastou, s dnes a denně zapnutou televizí, s cizím, věčně stejné fórky vyprávějícím, prdícím chlapem vedle sebe. Určitě původně aspoň tušila, že ty perly jsou z Jablonce. Ale nakonec sama sebe přesvědčila, že doma v šuplíku opatruje poklad, a že když ne ona, tak aspoň já se budu mít dobře, až jednou…

Vyšel jsem na Národní. Napadlo mě, že bych ty šňůry mohl dát nějaké malé sympatické holčičce na hraní, určitě by to ocenila. Jako z udělání však byla ulice plná nafrněných, egocentrických, odpudivých spratků.

Tak jsem je hodil do popelnice.

18.

Přišlo léto a podrážky bot se začaly lepit na asfalt. Pořád jsem nikde nepracoval. Každé pondělí jsem si říkal: Ještě tenhle týden, poslední, a pak už vážně…

Potom udeřila vedra. V pětatřiceti ve stínu jsme se s kamarádem Kratochvílem potili U Raka a říkali si, že by nebylo špatné vypadnout z města. Udělat si výlet.

Nasedli jsme do auta a vyrazili směrem k Českému středohoří. Po točitých okreskách, lemovaných šarkou zničenými švestkami, jsme se nakonec doplazili až k těm dávno vychladlým bábovkám, táhnoucím se od obzoru k obzoru. V prašných Lounech jsme si dali pivo. A pak, za chmelnicemi a visutými kamennými mosty, za polorozpadlými samotami a podřimujícími vesnicemi, se před námi otevřela holá druhohorní krajina, a v té krajině se černaly strmé sopky, a jméno té nejbližší bylo Oblík. Zamířili jsme k ní.

Po polní cestě, ztrácející se v křovinách, jsme se dokolébali až k jejímu podhůří. Zezadu se mi o rameno opíral pes, český dobráček, a neúnavně mi olizoval ucho. Hora strměla nad námi. Blížil se večer. V roklině, kde cesta nadobro končila, jsme zastavili. Dál už byly jen šípky, bodláčí, do vrtulí zkroucené pařezy, hadími těly oblýskané kameny, staleté stromy.

Sedli jsme do trávy a se suchým lupnutím otevřeli láhev štoku. Pak si kamarád vzpomněl, že nemá pro psa vodu k pití, sedl zas do auta a odjel shánět vodu. Vydal se do nejbližší vsi, ta ves byla přilepená na druhé straně údolí, a její jméno bylo Raná.

Pozoroval jsem vzdalující se koncová světla. Pak jsem vykročil jen tak nazdařbůh do svahu. Kolem byl zpustlý, dávno opuštěný sad; léty skoro zkamenělé stromy byly omotány popínavými šlahouny a trním. Došel jsem k vysokému stromu, visícímu nad vymletou kotlinou. Jakýsi náhlý rozmar mě přiměl vylézt na něj.

Usadil jsem se v rozkomíhané koruně. Kolem dokola se rozprostírala pomalu dýchající krajina. Nádech a výdech mohly trvat i desítky let. Rytmus byl jednou provždy určován pomalými osudy vesnických ochlastů, kterým trvá celá dlouhá desetiletí, než propijí barák, než výtržnostmi a bitím donutí ženu a děti, aby je konečně opustily, a než se pak pod tíhou samoty oběsí na půdě. Jejich příběhy jsou pak vypravovány pomalým hlasem v odpoledních hospodách, kde do zívání hostů huhňá zasviněný větrák, a u nedělních obědů. Parchanti, nimrající se ve svíčkové, zaslechnou jenom: „… a jak bylo celý léto horko, tak to v něm všecko povolilo, a když ho tam našli, tak prej byl až na zem… hodně prej přes dva metry… si to představ… to aby se z toho eště i ten, co ho našel… Eště, že se toho Máňa… viš… chudák!“

Začalo se rychle stmívat. Po nebeské báni se neslyšně sunuly družice. Hvězdy se třepotaly v mezerách mezi nitkami mraků jako prvoci v kapce špíny. Zbytky středověkých tvrzí se propadaly do země. Smrad prasečáků se měkce valil po polích.

Černý švihák hořce žbluňknul. Pořád ve vleku toho rozmaru jsem odhodil triko, košili, jednu botu, druhou botu, gatě, všechno jsem to postupně naházel do trávy, a jako bledý vzdychající orangutan jsem dřepěl na větvi v masách letního vzduchu, hrnoucích se po úpatí hory, drže za hrdlo flašku s fernetem jako poslední a jediný odznak civilizace.

Něco se dělo. Ale vůbec jsem nevěděl co. Najednou jsem ucítil, jak se pode mnou zlehka posouvají zemské kry, jak se o sebe třou a jak táhle, sotva slyšitelně skřípou. Hrnky v kredencích začaly drnčet. Spatřil jsem lány cukrové vaty, ze které by rozbolely zuby celé národy. Uviděl jsem obrovské prázdné futrály času, které nikdy nikdo nenaplní ničím jiným než řečmi. Vymletým sítem paměti proplouvala hejna slov, která se na druhé straně nafukovala jako těsnící pěna a ucpávala mi zevnitř lebku. Bylo to, jako bych strčil hlavu do obrovitého krasohledu a nemohl se přestat dívat.

Slunce se kutálelo po obzoru, skákalo po kopcích jako kulový blesk, lítalo kolem Země pekelnou rychlostí. Země se usmívala jako mrtvola v ledu. Rtěnkou zmalovaný kachní zobák Asie se hluše otvíral a zavíral. V křehkých kostech vteřin se přesýpaly střepy vztahů. I mezi nejpitomějšími, zdánlivě mrtvými předměty pulzovaly neustále se rozrůstající mlhoviny čistě logických sounáležitostí. Vztahy mezi krabičkou sirek a rohlíkem, kdyby je někdo dokázal opravdu důsledně popsat, by zavařily hlavní počítač Pentagonu… Viděl jsem, že vesmír se kamarádí sám se sebou… K zblití!

Oceán se vzdouval a v hlubinách trhaně pluli přízrační, lidským okem nikdy nespatření tvorové. Inkoustovými vodami proplouvaly sinalé podmořské bombardéry a světélkující mořští koníci hopkali mezi korály jako mažoretky. Stal jsem se plavcem a zároveň kýmsi, kdo se k plavci zvolna, ale jistě přibližuje, napojen neomylnými senzory na bezstarostná výletníkova tempa. Přibližoval jsem se sám k sobě a cítil v dásních, jak to chutná, přepůlit funícího, kopajícího mravence, jak chutná polykat sousto, jehož součástí je ještě řvoucí hlava.

Seděl jsem v nadbytečně velkém, nešikovném stroji těla, obklopen bublajícími tekutinami, prskáním nervových spojů, vrzáním kostí, hudrováním slinivky, tlukotem pump a čerpadel, suchým kokrháním plic a drnčením různých zbytečně složitých, poruchových agregátů. V biologické mašině, zaměstnané na plný úvazek přeludy, které sama produkuje. Seděl jsem, navlečený v tom klaustrofobním skafandru, v té krvavé pracovní rukavici, a měl před sebou nepředstavitelný úkol: tahat to na sobě až do smrti. Pucovat to ve vaně, venčit to, čistit tomu zuby, stříhat nehty, chodit s tím na hajzl, do kina a k Meinlovi. Trpělivě v tom hodiny a hodiny čekat, než to konečně usne, aby si to odpočinulo, jinak to příští den nebude k použití. Bez přestání to kočírovat pomocí zmatené, komplikované soustavy ovladačů. A to všechno bez jakékoliv teoretické průpravy, bez příručky, protože jenom základní manuál k ovládání tohohle monstra by zaplnil několik veřejných knihoven. Jen problematika smrkání, čištění a údržby dutin spojených s činností nosohltanu by zabrala půl knihovny. „Základy smíchu“ by musel být třicetisvazkový slovník, ale k němu by patřila několikametráková hromada dodatků…

Kolem dokola se nacházelo strašlivé rejdiště forem. Není v lidských silách popsat všechno, ale je možné tu a tam nahlédnout do té bezedné, jiskřící jámy, do Macochy kolektivní mysli, na jejímž dně pomalu buší společné srdce nás všech, a to srdce se jmenuje „zvyk“…

Na vteřinku mě napadlo, jestli mi tam na tom stromě zkrátka a dobře nepřeskočilo. „He he…,“ zasmál se hlas, který si pro ty případy nosíme všichni v sobě, „… to bys z toho vyváz lacino, dobytku…“

A tak jsem se dál držel své kývající se pozorovatelny, něco drmolil, lil do sebe štok a viděl všude kolem sebe, že evidentně nastává soumrak pojmů.

19.

Za hodinku probleskly mezi spletenými keři reflektory. Slezl jsem dolů a rychle na sebe naházel hadry. Pod svahem dutě buchly dveře a ozval se radostný štěkot. Byla naprostá tma, ale psí oko se nenechalo zmást; spíš jsem tušil, než viděl, jak ke mně směřuje trávou černé torpédo, a hop! Musel jsem drbat na břiše, musel jsem drbat za krkem.

Potom jsme se usadili na travnatém pahorku.

„Minulej tejden sem se byl projít na Olšanech, tam dole na starym hřbitově, a tam, jak je ta morová jáma, na mě padla taková ňáká slabost, tak si zapálim cigárko a sednu si… a zničehonic ke mně přiběhne takovejhle žíhanej vlčák a nese v hubě zakousnutý kotě, kouká mi rovnou do vočí a podává mi ho jako dárek… tak mu řikám: ‚To se dělá! Kdes to vzal! No kdes to vzal! No tak mi ho dej, ty parchante… No dej mi ho!‘ Ale jak sem natáh ruku, tak ucuknul a zle zavrčel… Chtěl mi ho dát, ale nemoh… Tak sem se zved a du pryč, a von za mnou a furt za mnou. Nakonec sem se mu schoval do jedný starý hrobky, abych mu dal možnost zmizet, ale von tam věrně čekal před vchodem, v hubě furt ten raneček, a já neměl to srdce ho tam nechat, stepovat mezi rakvema se mi taky moc nechtělo, tak sem zas vylez a von se radostí až zatočil kolem dokola. No, nakonec sme tam chodili fakt snad dvě hodiny a von na mě pořád čuměl těma žlutejma vočima, až sem měl strach, že na mě promluví spisovnou češtinou, člověče…,“ zaslechl jsem se řvát do noci.

„Já byl tuhle asi deset dní v Kozlech a chodili sme s pejskem na dlouhý procházky, ale to až vodpoledne… Já se vzbudim dycky tak v šest a du se vychcat k plotu. Hele, a až pocuď se brodim mlhou…! Mlha po celym kraji sem pocaď, přesně po bradavky, a vocuď vejš modrý nebe. U plotu se vychčiju a potom si du zas lehnout a upozorňuju tě, že spim až do dvanácti! Fest! To nešidim! No, a jak tam stojim u plotu, tak najednou zaslechnu takový hlasitý hekání, jako když má někdo zácpu a tlačí ze všech sil. Uplně mě to vyděsilo… jako by někdo sral dva metry vode mě…, tak koukám, nahlížim do keřů, hmatám kolem sebe v tý mlze, koukám jak vostříž, nikde nikdo… A do toho furt: ‚Echchch… Echchch… échchch!‘ Koukám, voči zalepený: ‚Echchch! Echchch!‘ A najednou mi to došlo… Slepice až támhle někde vo tři kiláky dál ve vsi snáší vejce a tlačí, jak kdyby rodila, úplně lidsky to znělo: ‚Échchch! Échchch!‘… Vono se to tam v tý rovině kolem Labe nese třeba deset kiláků…,“ řičel kamarád do nočního vzduchu, „… a hele, ta Marcela, víš která, doktorka…?“

„No jestli…, já jí nedávno potkal nad Karlákem a bál jsem se jí pozdravit, aby nepoznala, na co myslim…,“ ječel něčí hlas, a byl to můj hlas.

„Tak vona u mě byla na návštěvě s Vláďou, a dlouho jsme si povidali vo všem možnym, vona je bystrá, čoveče… Vláďa moc nemluvil, mlčel, koukal jak sejkorka, já jim vařil čaj, a jak tam mám furt přetopeno, tak vona si najednou sundala svetřik, a já viděl, že má podpaží huňatý,“ ukázal kamarád vydutému vesmíru zaťatou pěst a trochu se přitom poprskal, „… jak mmmedvědice! Takový zdrrravý! To víš, tim mi přetrhla nit, a vona to taky hned poznala a začala se mi koukat do vočí… tak sem jí chyt za copy a povidám: ‚Ty indiánko,‘ a pořádně jsem jí za ně vykrákal, to se jí viditelně líbilo, takže mě to eště víc vyděsilo… Vláďa si mezitim vodskočil, a jak sem tam s ní byl sám, tak vona povidá: ‚… a že budeš rád, až se Vláďa vrátí, viď…‘ Poznala to, potvora! Tak sem jí přiznal, že jo… Todle voni poznaj…!“

Měsíc popolézal po nebi jako pomalý, nemotorný mravkolev. Načali jsme druhou láhev a do tmy se vznesly další balóny, naplněné těkavými slovy: „… jo! Protože realita je definitivně jen a jenom to, co člověk v tu chvíli jako realitu chce vnímat, zas jenom to, co má a nemá rád…!“

„Tak! A proto je nedůvěryhodná, protože…“

„Přesně!“

„… je zakoukaná sama do sebe, zavinutá… ty vole, žerou komáři… co sem to… To sem chtěl! Marie, ta moje známá, co už je po smrti…“

„Ta na tý fotce v kuchyni!“

„Tak ta měla matku, vona Marie se narodila ve Vídni, ale po válce už byly tady, a tý matce se to na starý kolena všecko pomixovalo a začala se bát, že zas přijde Hitler, a myslela, že je Marie mladej žabec. Takže když sem s pětapadesátiletou Mařenkou seděl u čaje na Vinohradech, tak ta její matka najednou hlučně, jak na divadle vstoupila do pokoje a přísně se ptala: ‚Also, Marie, kdo to tady sedí, to je nemravné, abys seděla s cizím mužem sama v pokoji, chci, aby okamžitě odešel a abys mi vysvětlila, co u nás chtěl! Pane, opusťte laskavě náš byt! Jaké je vaše zaměstnání? Je pán svobodný, či ženatý? Já si nepřeji! Ať se pán legitimuje! Chtěla bych mluvit s rodiči! Co dělají vaši rodiče!‘… A Marie mi jenom ukazovala, ať mlčim… vona v tom byla čtyřiadvacet hodin denně, a taky že jí to nakonec zabilo… vona už tak žila jenom z kafe a z cigaret…“

„To jo, ty vole, to mi povidej, já třeba sedim v kuchyni, matka kolem mě chodí, já jim sekanou s hořčicí, čtu si, a vona těsně za mnou vzdychá: ‚Péťo, já nevim, všichni vostatní už maj děti, já nevim, ty seš snad asi blázen, vůbec nemluvíš, dyť jsou už všichni ženatý, posloucháš mě vůbec, ty mě vůbec neposloucháš, dyť my se tě s tátou uplně bojíme…!‘ A já se najednou slyšim, jak řvu na celej barák: ‚Mlčet…! Mlčet…!‘ Na matku, rozumíš… To na chvíli pomůže, ale jenom na chvíli… Ty vole, ten fernet je dneska tak dobrej! Uplně cejtim, jak mi to protahuje žíly…“

Když řeč začala váznout, vzal jsem spacák a šel kus dál do svahu, tam jsem se vyzvracel do keře a usnul.

Nad ránem mě vzbudila dunivá rána klackem do zad. Taková, že to vylučovalo jakýkoliv noční žert. Nehýbal jsem se, s bušícím srdcem naslouchal a připravoval se co nejrychleji rozepnout zip. Po chvíli jsem, chráně si lokty hlavu, vyhlédl ven. Nikde nikdo. Tráva se vlnila po větru. Po nejbližším stéble se sunula píďalka. Přes spacák ležela veliká suchá větev, která se utrhla ze stromu, pod kterým jsem ležel.

Píďalka se dopachtila až na konec kývajícího se stébla a usilovně mávala celým tělem do prázdna. Znovu jsem usnul.

Za úsvitu se motal dole v roklině kolem oroseného auta tlustý pán v teplácích, pán s bláznivě slepenými vlasy, kolem kterého soustředěně poskakoval černý pes. Svahem se neslo: „É! É! É, é, é, é, ée! Chyť ho! Chyť ho! Áááá! Tonda! Tonda! Už, už, už!!! Píčáček! Darebák! Darebák! Píčáček! Á, á, á, á, á! Chyť hóóó! Varůůj! Varůůůj!“

Byl to můj kamarád Petr Kratochvíl. Vykloktali jsme kořalkou a vyrazili k hoře. V dutých kmenech zdivočelých hrušní basově vrčeli sršni. Na strupatých listech se vyhřívaly zmámené ploštice.

Svah byl strmější a strmější. Nakonec to připomínalo šplhání po zvětralé zdi. Pes hopkal z kamenu na kámen, chňapal po motýlech a čas od času se s vyplazeným jazykem zastavil a ohlédl se, aby se ujistil, že není na světě sám. Že se hluboko dole pod ním pořád ještě škrábou vzhůru dva zpocení, sípavě oddechující chrobáci, nepřestávající přeskakujícími hlasy klevetit.

Nahoře na vrcholu se rojili mravenci. Pod námi ležela stará sopečná krajina. V dálce se v sirném oparu právě budilo několik sluncem zalitých měst. Louny, Chomutov, Most a Teplice. Rozespalé hlavy se tam teď vynořovaly z pomuchlaných polštářů. Zapínaly se televize, zívalo se a koukalo na Studio Kamarád. Komíny, vztyčené pod úpatím Krušných hor, chrlily stuhy žlutého dýmu. Z jakýchsi špulek tam stoupaly chuchvalce bělostné páry. Ve městech se vařila voda na kafe a na čaj. Naklepávaly se řízky. Pohlavkovaly děti. Zapalovaly ranní cigarety. Dívky začínaly psát dopis chlapcům na vojnu. Chlapci na vojně už byli dávno vzhůru a houkali mutujícími hlasy: „Nepičuj, zobáku, vem hadr a jedůů! Co je černý, to bude bílý, co je bílý, nebude viděéét! Ptactvo, dopiči, nechtějte mě vytočit! Jedůůů! Příprava na nástup!“

Z vrcholu hory trčel sloup a na něm byla připevněna plechovka. V plechovce byl laciný sešitek a obyčejná tužka. Poslední zápis zněl: BYLY JSME TADY. DÁŠA, JINDRA A PETRA, KADAŇ.

Chvíli jsme tam nahoře ještě lelkovali. Potom jsme stejnou cestou slezli a jeli se podívat, jak to vypadá v zatopených pískových lomech u Mělníka.

20.

Večer jsem seděl s Danou U Samsona a povídali jsme si o životě. Dana do sebe kopla pivo: „… hele, ale co je na tom zajímavý, je, že šimpanz má skoro devětadevadesát procent genů stejnejch jako člověk…!“

„To se mi nějak nezdá,“ zapochyboval jsem.

„Jak, nezdá!“

„No, nevěřim tomu…“

„Tim chceš jako říct, že kecám!“

„To jsem neřek, spíš myslim, že sis někde v Blesku přečetla ňákou blbost…“

„V jakym Blesku, dyť sem ti právě řekla, že to píše Gould!“

„Jakej Gould?“

„Ty se ptáš, jakej Gould?!“

„No ptám se, jakej Gould. Já nevim, kdo je Gould!“

„Tak ty celou dobu kejváš, koukáš na mě a neposloucháš, co ti řikám, jo!“

Nezbylo mi než přilít olej do ohně: „Jo…“

„Takže ty mě chceš nasrat_,_ jo!“

„Nechci, jenom nevěřím tomu, co řikáš, to je všechno…“

„Ty mě chceš prostě nasrat!!!“

„To fakt nechci…“

„Já do tebe vidim! Ty umíš akorát srát každýmu na hlavu!“

„Proč myslíš?“

„No! To je přesně vono! Tenhle tvuj studenej tón!“

„Tón?“

„Jo! Ten tvuj zkurvenej tón!“

„Jakej tón, sakra?“

„Tenhle!“

Ohlédl jsem se po číšníkovi. Koutkem oka jsem stačil zahlédnout prudký pohyb, který mě donutil instinktivně uhnout. Kilový skleněný popelník, kterým mi mířila na hlavu, mě praštil do ramene. Popel se rozsypal po zemi. Zaplatili jsme a šli. Pozval jsem ji k sobě na kafe.

Když jsem se ráno probudil, měla pod sebe nahrnutou svoji peřinu, moji peřinu, dva polštáře a spokojeně oddychovala. Táhlo jí na třicítku a neměla děti. Měla psa, vykastrovaného kocoura a rybičky. Otec jí umíral na roztroušenou sklerózu. Bratr přednášel sociologii, jezdil do ciziny a nehlásil se k ní.

Rameno tupě bolelo. Napadlo mě, že měla nejspíš pravdu… Že každý, z koho se na konci tohoto předlouhého století tak či onak ještě nestal úplný magor, by se měl sakramentsky snažit, aby aspoň částečně pochopil, co se kolem něj děje.

Později jsem si přečetl v časopise 100+1, že šimpanz má 98,4 % genů stejných jako my, lidé.

21.

Každé ráno jsem si šel koupit cigarety a noviny; doma jsem si zapálil, lehl si do postele a četl inzeráty. Time-sharingová společnost hledá sales managery se zkušenostmi v této oblasti. Volejte 602… Mezinárodní firma hledá spolupracovníky, p. Tvrdý, mobil: 0603… Znalecký ústav hledá specialistu pro oceňování nemovitostí, oceníme chuť používat moderní metody oceňování…

Hledali školitele rozvoje lidských zdrojů, supervizory, medicínské reprezentanty, regionální obchodní manažery, hledali product managery a programátory databázových systémů, hledali mladé, ambiciózní a usměvavé lidi na práci do Německa a Španělska, hledali asistenty pro logistiku, bankovní likvidátory, diplomované specialisty pro kulturní publicistiku, samostatné SŠ skladníky do 35 let a mladé dívky pro zajímavou práci v zahraničí. Hledali ctižádostivé nekonvenční VŠ s vysokým pracovním nasazením. Jeden inzerát mě zaujal. Jeho text zněl: KRAVATA, NEBO MONTÉRKY? RAČTE SI VYBRAT! Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že jsem dost možná tak nějak na konci… Do montérek se mi nechtělo, to už jsem zkusil, a nechtělo se mi ani do kravaty; to už jsem měl taky za sebou. Chtělo se mi jen každé ráno jít po kočičích hlavách za roh do trafiky, koupit cigára a noviny a jít zase pěkně rovnou domů.

A tak jsem to tak dělal.

Na chodbě baráku jsem po ránu potkával pana Svobodu, který tam den co den studuje poštu všech nájemníků. Neuspěchaně, pečlivě probírá dopisy, inkasa, upomínky, pohlednice a koresponďáky. Když ho při tom někdo přistihne, dávno se už nepokouší něco zastírat; cítí to jako své samozřejmé právo. Dlouhá léta strávená na postu kádrováka diplomatického sboru ho vybavila čistě biologickou, úřední elegancí. Praktické pozadí událostí, o kterých se druhdy občané dozvídali jen z kvákavých, žalobnickými hlasy pronášených zpráv Hlasu Ameriky, bylo jeho celoživotním chlebem. Patří k těm důchodcům, na které barák ještě nezapomněl; každý si na něj něco pamatuje a na každého si leccos pamatuje on. Je po třech operacích a sotva leze, ale když už se vydá třeba jen za roh pro rohlíky, tak vždycky v klobouku a v šedém kabátě. V létě si nasazuje panamák a v bílém obleku, s bradkou jak Felix Dzeržinskij vychází na obhlíd­ku Vinohrad, jestli je všechno, jak má být. Ta elegance, to už je skoro to jediné, co z něj zbývá. Potom se vrací, posmutnělý, a bývá náchylný k rozhovorům: „Buďte zdráv, pane Beneš, vám dneska nic nepřišlo. Kdybyste byl tak hodnej, já to nemůžu přečíst…“

„To je pro Pejčocha, pane Svoboda.“

„Kdo?“

„Pejčoch!“

„Pro Pejčocha! No tak mu to dáme do schránky… A copak je jinak novýho, pane Beneš… máte novou košili… já jsem mluvil s domácím a von říkal, že ty Američani seshora už nezaplatili čtvrtej nájem! Nám chce účtovat za to, že nám tady udělal nový světlo, přitom se nás nikdo neptal, a todle si tady nasadí! Jestli to jsou studenti, nebo co je to zač, nikdo neví!“

Pravda je, že poslední dobou, když čtu na záchodě Letectví a kosmonautiku, nese se světlíkem okázale drsné, cizokrajné, tuhé troubení, a hrubý dívčí hlas říká nahlas celému domu: „Ahhh… ššit… Achch… buah! Offak!“ Dlouho mi trvalo, než mě železná logika jednoduchých událostí donutila spojit si drobnou, krátce střiženou dívenku, kterou potkávám na schodech a která neodpovídá na pozdrav, s tímhle projevem.

Opravdu, už není třeba se štvát po světadílech a fotit vodopády a pyramidy. To bývalo. Svět je v podstatě už bez tajemství, protože obyvatelstvo planety se od sebe přestalo lišit. Tak dlouho se o to snažili, až se jim to podařilo. Dneska ten, kdo má odvahu a dobré nervy, kdo touží po opravdovém dobrodružství, sedí doma. Sedí, dívá se a poslouchá.

Nedávno jsem tak zase seděl na prkýnku v hlubokém zadumání nad fotkou izraelské modifikace F-16 Barak s elektronickým hrbem na trupu a škorpiónem na ocase, levitující v nehybném vzduchu nad Sinají, s obdivem jsem studoval tu skrz naskrz aerodynamickou plechovou vránu, pokrytou decentními barvami lišejníku a hnisu, a tiše pokuřoval. Vtom ke mně světlíkem dolehl smrtelně ohleduplný, třaslavý hlas: „Pane Beneš… pane Beneš… jste tam…?“

Mluvní aparát zareagoval bez asistence mozku: „Ano…“

„Pane Beneš, nezlobte se, že vás vyrušuju, ale včera se u mě stavoval pošťák a nechal mi tady pro vás doporučenej dopis, já mu to místo vás podepsal, abyste nemusel na poštu… já mu řek, že jste na dovolený, abyste tam kvuli tomu nemusel… Bude to asi něco od soudu, víte, s modrym pruhem… Tak se u mě zastavte, až se vám to bude hodit…“

Nikdy jsem nezjistil, jak je možné, že když sedím o tři patra níž na hajzlu, jsem zticha jako pěna a prohlížím si ef šestnáctku, že o tom Svoboda ví.

22.

Paní Olczak byla vdova po námořním kapitánovi. Bydlela v klidné čtvrti na okraji Gdaňska, v domě, na jehož stěnách visely staré obrazy, šavle, diplomy a jiné námořní a důstojnické relikvie.

Byl jsem v tom domě na návštěvě, když se ozvala má stará potíž. Zničehonic se pohnulo střevo, útrobami projelo hadí škubnutí a zadnicí se vyvalila krev, a nebylo jí málo; čtvrt hodiny jsem utíral z dlaždic lepkavou prdelačku a potom jsem dřepěl ve vaně, sledoval rudý potok, mizící ve výlevce, a uvažoval, co s tím, zatímco za dveřmi koupelny chodila stará paní Olczak, voněla niveou, hladila kocoura a poslouchala z desky Chopina. Nakonec jsem si nacpal do kalhot nějaký hadr, ale při tom nemohlo zůstat, protože jsem byl na odchodu; čekalo se jenom na mě. Neb jsem tam na té návštěvě nebyl sám. Slyšel jsem je, jak si venku u živého plotu povídají. Mladí jeli na výlet do Sopot. Byl jsem počítán mezi mladé, musel jsem tedy s nimi. Šel jsem za paní Olczak a tiše ji poprosil, zda by náhodou neměla jednu jedinou dámskou vložku. Stará paní nemrkla okem, odložila znuděného kocoura do křesla, řekla mu: „Czekaj, Jurusz…,“ a mně řekla: „Počkejte chviličku, prosím,“ tiše otevřela skříň a diskrétně mi podala, co jsem žádal. Poděkoval jsem a vzal si vložku. Nic jiného mi nezbývalo. Zkrvavený hadr jsem narval pod vanu s tím, že ho později vyhodím. Připadal jsem si, jako bych zahlazoval stopy po neplánované, zmatené vraždě.

Když jsem zavíral branku, pohnula se záclona v okně… Vdova po kapitánovi mě přejela starostlivým pohledem a pak začala z plastikové konve zalévat papyrus. Na zvrásněné omítce vily se vyhřívali sekáči.

Ve vlaku jsem si sedl stranou. Krajina se sunula kolem okna: to už nebyly ty nekonečné katolické roviny, kterými bylo třeba projet, abych se sem dostal… Venku poskakovaly písčité kopečky, porostlé zkroucenými borovicemi, bramborová pole, rákosiny, nedostavěné cihlové domky, betonové ploty, za nimi zahrádky, plné zelí, řípy a slunečnic, a za nimi šedé, slané moře.

Proti mně usedli dva úplně stejní chasníci, jak naxeroxovaní: oba měli k čelu přilepenou pečlivě opatrovanou popelavou patku, pod nosem kocouří knírek, na sobě potrhanou koženou bundičku, na bundě placku a na placce nápis: Mam tego dosyć! Po chvíli jsem si přeci jen všiml jednoho rozdílu… Ten, co seděl blíž, měl placky dvě; tu druhou přišpendlenou vlevo na hrudi. Tu jest serce Polaka!__, stálo na ní. Oba se dívali z okna a říkali polohlasem, jako by hráli země, město: „Hej! Masz pieniądze!?“

„Kolego… daj cos…“

„Pieniądze… masz?“

„Zlotý… marky… rozumiesz?“

Nevypadalo to tak, ale nemohlo to být jinak, než že hovoří ke mně. To už jim taky pomalu začínala docházet svatá trpělivost: „Hej, ty! Rozumiesz!“… „Rozumiesz, kurrrva, czy nierozumiesz!“

Nevím, co, proč a proti komu se ve mně vzbouřilo. Nepřiměřeně nahlas jsem řekl: „Rozumím, ale nedám!“

Chasníci polsky odtušili: „No tak se nerozčiluj; nedáš, tak nedáš…“ a vytáhli flašku zubrovky. Napil se první, napil se druhý. Pak mi ji podali. Dal jsem si hlt a zaplavil mě neurčitý, ale o to silnější pocit, že jsem se měl radši narodit někde tady, na periferii přecitlivělého slovanského světa, a tady žít, třeba i blbě, ale přece jen dál od té naší kotliny tam dole, kde když někdo někoho osloví, tak rázem oba nevědí, kam s očima…

V Sopotech jsme sešli lázeňskými uličkami až dolů na písčitou pláž. Všude korzovaly zástupy lidí. Odevšud se ozývala muzika. Unavené slunce naposled blýsklo zlatými zuby a zasunulo se do vod severního moře. Nastala tma a do té tmy svítily šňůry žárovek, natažených podél budov lemujících pobřeží. Kousek od nás hrála muzika v otevřeném dřevěném pavilónu. Dcera paní Olczak tam zamířila a my za ní. Uvnitř se pilo pivo z kelímků, sedělo, tančilo.

Dcera paní Olczak byla po nehodě; stalo se to tak, že jela autem, na křižovatce se kolmo na ni vyřítil kamion, ona dostala smyk, a jak se auťák roztočil, dveře povolily a krásná dcera paní Olczak vyletěla ven. A letěla rovnou pod rozjetý troubící kamion, cestou udělala několik krutých silničních kotrmelců a prokutálela se pod kamionem právě mezi předními koly, která už projela, a mezi zadními, která ji ještě nestačila přejet, protože ve chvíli, kdy se tam ta kola dovalila, ležela už dávno omráčená v příkopě. Když se pak ve špitále probrala, řekli jí, že až na to, že při té události bohužel přišla o kus zadku, se jí vcelku nic vážného nestalo. Teď se právě zdravila se známými. Tancovala, pohazovala dlouhatánskými vlasy, šla z kola do kola, rozdávala široké úsměvy, a měla v zadku silikon. Polský jazz tryskal do tmy.

Šel jsem se projít po pláži. Nalevo se do dálky táhla světla barů, hotýlků, pódií, kasin, tančíren. Blikaly nápisy. Svítila neónová srdce. Napravo byla tma, proškrtaná zpěněnými hřbety vln, vsakujících podle miliardy let starého pořádku jedna po druhé do písku.

Cítil jsem, že mi prdel už tolik nekrvácí. Vyhloubil jsem tedy potmě pár metrů od hranice příboje v mokrém písku jámu, hodil do ní vložku a zahrabal. Zpátky do pavilónku se mi ale ještě nechtělo, tak jsem došel k nejbližšímu keři, tam jsem si v závětří sedl a pozoroval bludná světla lodí, plynoucí po obzoru.

Najednou jsem uviděl, jak se ze tmy vyloupl stín. Nějaký hubený chlapík šel rovnou k místu, kde jsem před chvílí dokončil hrob. Šel najisto. Musel mě předtím celou dobu pozorovat. Krátce blikl baterkou, přelízl pláž kolem sebe, zhasl, sehnul se a začal oběma rukama hrabat. Nemohl jsem nepočkat, jak to dopadne. Muž hrabal a hrabal. Najednou se zarazil, hmátl pro baterku a rozsvítil. Těžko říct, co si představoval, že jsem mu tam nechal. Tajný dopis. Heroin v igelitu. Prachy. Zlato. Bouchačku. Vzkaz od šéfa. Kus ženského těla. Neproclený kontraband. Nevím. Chlap držel baterku a nehnutě zíral do jámy. Pak se zvedl a rychle odcházel.

Raději jsem ještě chvíli počkal; neměl jsem chuť někde na policii v Sopotech vysvětlovat, co to mělo znamenat. Odpovídat na rozčilené otázky, čí že je to krev. Čekat do rána, až provedou rozbor. Když jsem měl alespoň přibližnou jistotu, že ta podivná příhoda nebude mít pokračování, vydal jsem se pomalu zpátky k pavilónu. Na osvětleném pódiu teď stála žertovně ohozená kapela; buřinky, sáčka, pruhovaná trika, bendža, saxofony. U mikrofonů se vlnily tři zubaté krasavice, točily do rytmu fialovým boa a zpívaly: „V prosektóóóóóóóriu najpěnknějše jest nad ranem… časem cuš spadnie se stola… časem ktuš…“

23.

Potom jsem čtyři měsíce jezdil přes půl Prahy za Petruší.

Došlo k tomu tak, že jsme si s několika známými pronajali přízemí v Čechově ulici u Stromovky. Založili jsme firmu. Každý po svém jsme měli plné zuby různých šéfů a spolupracovníků, celé té toxické směsi bavičů, vlídných robotů, neústupných slabochů a opatrných přizdisráčů, jejich problémů, jejich žertíků a jejich ambicí. Teď jsme se tedy radovali, že je s tím vším konec. Radovali jsme se tak a tolik, že jsme první dva tři měsíce nebyli schopni dělat nic jiného než sedět v hospodě a oslavovat svobodu. Nikdo po nás už nemohl nic chtít, nikdo nás už nemohl k ničemu nutit. Nepozorovaně nám začínaly docházet peníze. Přibývalo podniků, kde jsme se už nemohli ani ukázat, protože jsme tam měli několikanásobnou sekeru.

„Vono to pude,“ říkali jsme si, „hlavně vydržet…“

Rozhodili jsme sítě. Ale nikdo v nich neuvízl. Nakonec už jsme jenom seděli v kanceláři a čekali. Od rána do večera jsme hlídali telefon. Vařili jsme si párky, dělali topinky. Dlouhé odpolední hodiny jsme trávili zamyšleným listováním v ohmataných časopisech, které tam zůstaly po předešlém nájemníkovi. Bylo ticho. V kuchyňce začala pískat voda na čaj. Někdo vstal a čaj zalil. Pak bylo zase ticho. Bylo slyšet šustění obracených listů. „Nejlíp zalahodí sexu švédská trojčička v latexu,“ přečetl kdosi nahlas. Zasmáli jsme se tomu.

Celé dny jsme stáli u okna, opírali se o topení, protahovali se, pokuřovali startky a komentovali dění na ulici.

Mezi jinými chodívala kolem našich oken taky Petruše. Občas se zastavila na kafe. Petruše byla nakrátko střižená zrzka. Ale jednoho dne nám strčila do okna zářivě zelenou frizúru a smála se jako blázen. Nebylo jí už dvacet; měla první vrásky, zasněné liščí oči, křivolaký osud, jedno dítě. K tomu teď tu fosforeskující makovici.

Šel jsem s ní do Stromovky, ve Šlechtově zahradní restauraci jsme si koupili pivo, odnesli si ho na louku, pili ho pod rozkvetlým akátem a povídali si. Slunce svítilo. Na akát se posadila sýkorka, zakvrdlala ocáskem, zazpívala a odletěla. Léto si chystalo fidlátka. Petruše byla krásná ženská, rozum měla jako chlap a v pití se mnou držela krok. Šel jsem pro další pivo. Pak jsme šli do kina a povídali si. Pak jsme šli z kina a zase si povídali. Vydrželi jsme to dva dny. Třetí den jsem jí položil ruku na rameno. Nechala si ji tam.

Její svět vypadal skoro stejně jako můj. Vyskytovali se v něm skoro stejní lidé, říkali skoro stejná slova, panovalo v něm skoro stejné počasí. Ale význam toho všeho byl, jak jsem postupně zjišťoval, úplně jiný. Její matka byla samostatná, tloustnoucí ženská, které táhlo na šedesát. Měla několik o dvacet let mladších, praktických milenců; spravovali jí vafky, natírali okapy na chatě, kupovali orchideje. V minulosti kvůli ní tři muži nezávisle na sobě spáchali sebevraždu. Provaz, provaz, skok pod vlak. Několik dalších se ze stejného důvodu dalo na chlast. Petruše nebyla tak docela po ní, ale něco z její povahy měla. Každé vítězství v sobě nese zárodek prohry, to je chronicky známá věc; ale Petruše to realizovala najednou: každá chvíle, kdy nám spolu bylo dobře, už obsahovala rovnou i trest za to, že je nám dobře. A časem ten trest začal nabývat vrchu. Život ji naučil, že být ve vztahu je jako být ve válce. Občas se sjedná příměří, aby si vojáčci mohli fofrem vyprat podělané spodky, ale pak se to odmávne a už to zas natvrdo lítá.

Jednou jsme měli sraz u ní doma, že někam půjdeme. Domluvili jsme se na sedmou. V osm jsem jí nechal na stole vzkaz, že jdu na jedno a že přijdu za půl hodinky. V devět jsem se vrátil a hodil vzkaz do koše. Nemohl jsem odejít, protože jsem si pořád ještě nechtěl připustit, že se možná chovám jako pitomec, když tam takhle tvrdnu. V jedenáct jsem se svalil na gauč a usnul. A v jednu v noci mi Petruše překvapeně šeptala do ucha: „Nazdááár, co tady dělááš…“

„Čekám. Dyť jsme se dohodli, že sakra pudem…!“

„Aha… no tak promiň, já holt…“

Zatvrdil jsem se. Petruše se bleskově přizpůsobila. Začali jsme rychle mluvit: „To je jediný, co umíš…“

„Jojojo, aha, aha, takže ty máš dojem, že…“

„To hergot neni vo dojmu, poslouchej, co ti…“

„Aha, takže ty seš ve skutečnosti taky hysterickej…“

„Jak ‚taky_‘_ já ti tu celou dobu řikám…!“

„Hm, jenže…“

Nakonec řekla: „No a co, já sem prostě taková! Tak sem za mnou nechoď, když se ti to nelíbí!“

S tím se nedalo nesouhlasit. Zavřel jsem dveře, sešel po schodech, nasedl do auta a jel pryč. Měl jsem ojetou stodvacítku a měl jsem ji teprve pár dní. Před několika dny mi zavolal kamarád, jestli nechci za babku škodovku na dojetí. „Chtěl bych, ale nemám ani vindru,“ řekl jsem. „Až budeš mít, tak dáš…,“ mávl rukou kamarád.

Na Korunovační svítila červená. Ve vedlejším pruhu stál taxík. Z místa spolujezdce najednou vyskočila vysoká slečna, oběhla taxík a něco říkala řidiči do staženého okýnka. Ten otevřel, aby odpověděl. Bez průtahů dostal ostrou dámskou facku. Pak odběhla, kličkujíc na jehlových podpatcích mezi auťáky. Blikla oranžová. Když jsem odbočoval, rychle jsem se ještě podíval taxíkáři do tváře. Každý, kdo zrovna dostal po hubě, je rázem zajímavý, to je stará píseň; i ta nejnenápadnější existence tím na chvíli u všech prudce stoupne v ceně. Za volantem taxíku seděl bledý synek, narovnával si černé brýle a díval se rovně před sebe. Byl to Zdeněk. Zdeněk, se kterým jsem před časem dělal ve vodárně.

Vzal jsem to přes Palmovku na Žižkov, projel zadem přes Balkán a na Spojovací odbočil dolů do starých Hrdlořez.

Najednou jsem byl v místech, kde jsem si před třiceti léty hrál na Rusáky a na Němce a kde jsem se, vyzbrojen starým bajonetem, vydával na celodenní průzkumy do kanálů a stok. Znával jsem tajemství hrdlořezského podsvětí; omamný, starozákonní, šedým smradlavým slizem potažený svět. Číhával jsem tam dole celé hodiny a napjatě zíral vzhůru skrz mřížovaný litinový dekl… Věděl jsem, že když budu trpělivý, vždycky se dočkám nějaké šokující události. Nad kanálem se posouvaly mraky. Přeběhl pes, přešel chlap. Zalétl útržek rozhovoru. Přejel kdosi na kole. Tu a tam přešla ženská v sukni a já jsem na vteřinu zahlédl mihnout se tři metry nad svou hlavou jakousi bleděmodrou nebo růžovou věc. Provozoval jsem cesty jinam. Jednou jsem v kanále někde pod Mezitraťovou ulicí našel celé mrtvé prase, trochu už ohlodané od krys. Prase se na mě ospale dívalo neživým okem. Abych sám sebe vyzkoušel, donutil jsem se do něj zkusmo zapíchnout bajonet, který jsem všude tahal s sebou. Musel jsem se rozmáchnout několikrát. Nakonec kůže povolila. Olízl mě nepopsatelný puch. Ozvalo se hluboké zabručení. Asi jak z prasete vyletěly plyny. Nechal jsem bodák, kde byl, a utíkal jak o život. Tak se mi tenkrát podařilo ulovit bobříka cizoty. Hrůzy. A bobříka hnusu.

Později jsem tu a tam zkoušel vzít na výpravu nějakou starší holku, ale žádná tam se mnou nešla víckrát než jednou. Bylo mi deset. Nevěděl jsem, jak na to. A pak, neměly to v krvi. Necítily to tajemství. Mluvily a mluvily, a jejich hlas plašil duchy podzemí.

Zaparkoval jsem v opuštěném zákoutí pod kaštanem a vydal se pěšky po cestě podél potoka. Vůbec se to tam nezměnilo. Míjel jsem garáže, zhroucené prkenné chatky, zčernalé vily na kopcích, obklopené rezavými modříny. Zpustlou třešňovku. Místa, kde by nebyl až takový problém šlápnout v noci mrtvole na ruku.

Snažil jsem se na nic nemyslet, a hlavně ne na Petruši. Tím pádem jsem nemyslel na nic jiného. Věděl jsem, že bych to s ní měl rychle skončit. Když jsem u ní doma tu a tam příležitostně vzal vyzvánějící telefon, ozývalo se na druhé straně významné, uražené mlčení. Pořád jí volali muzikanti, režiséři, lidi z televize, novináři… dozajista ani zdaleka ne všichni s ní toužili spát, ale marná sláva, chtěli ji mít pro sebe. Nemohli potřebovat, aby se zahazovala s nějakým neznámým kokotem. Jejich svět byl ten svět, který potřebovala ke štěstí. Věděli to a věděla to i ona. Byla stižená neklidem; měla dojem, že všude jinde se děje víc než tady_._ Že v každé chvíli existuje místo, kde to teď zrovna jede a frčí, a ona o něm neví, protože jí o tom zapomněli říct. Tomu jsem rozuměl, dokonce líp než čemukoliv jinému; jenomže právě proto jsem se na ni nemohl ani pořádně namíchnout, což by bývalo pomohlo.

Prošel jsem pod železničním viaduktem a byl jsem u rybníka. Žáby strašidelně kvákaly. Museli tam někde žít obrovští, zmutovaní obojživelníci. A muselo jich být plno. Vzduch byl beze zbytku za­plněn kvákáním. Hallo, vy lidé! Jeden čas se s oblibou spekulovalo, která že vize Tatíčka Spisovatele se dosud nenaplnila. Inu, válka s mloky pořád ještě nezačala… Vydal jsem se po hrázi a zvolna došel k místu, kde jsou v rákosí betonové skruže, vedoucí až k vodě. Kdysi jsem se sem chodil koupat.

Voda byla tak akorát. Hrnul jsem před sebou matný koberec žabince, který se pár metrů za mnou zase spojoval. Obeplul jsem rybník. Žáby brekotaly a bučely. Najednou ztichly.

Po břehu pochodovaly dvoje bílé šatičky. Vzplanul ohýnek zapalovače. Zasvítily dvě cigarety. Holky šly ze zábavy nebo z rande nebo čertvíodkud… mohlo být půl čtvrté ráno. Na místě, kde jsou skruže, se šatičky s chichotáním zastavily. Na chvilku zmizely v roští, ale pak se vynořily přímo na břehu. Šlapal jsem vodu deset metrů od nich. Hadříky spadly a už jsem slyšel, jak ta odvážnější cáchá nohou v bahně a brebentí: „… nó… a Monika má kamarádku, tý je šestnáct a vypadá na dvanáct, hele, ta má propíchnutý vobočí, v každým uchu má deset náušnic, má pecku v nose, hele, má dredy, píchnutej jazyk, pupik, to je jasný, viď, a řikala, že si chce nechat píchnout eště bradavky…!“

„Ty bláho, Pepča by mě zabil, kdybych… von teda má kérku, viď, ale… von je spíš… ty bláho, si představ, že tóó… tam doléé…“

„Hahááá… ty seš blbá! Poléééz!“

Uvažoval jsem. Když zůstanu na místě, holky ke mně doplavou a spatří zblízka můj bledý ksicht, zasazený ve vodním býlí, vyděsím je k smrti. Volat na ně: Haló, nebojte se, já se tady jenom koupu, mi jaksi nepřišlo přípustné. Nakonec jsem se rozhodl potichu odplout dál. Udělal jsem několik temp, pak jsem zabral a voda hluboce žbluňkla. Holky zmlkly. Bosé nohy pleskly o beton a byly pryč. Ani se neoblíkly. Viděl jsem dvě obarvené hlavičky rychle se třepetat mezi rákosinami. Nočním vzduchem ke mně dolehlo: „Ty krávo, ňákej chlap… Děléj…! Já myslela, že…!“

Ještě jednou jsem obeplul rybník a vylezl na břeh. Boty a triko tam byly. Zmizela jedna ponožka a kraťasy. Koneckonců, bylo tam jenom jediné rozumné místo, kam se ty hadry daly dát, a holky je tam logicky položily taky, aniž si všimly těch mých, pak drapsly, co jim přišlo pod ruku, a pryč.

Jenže v těch kraťasech byly klíče od auta.

Když jsem procházel pod viaduktem, žáby už zase dutě, zákostelně kvákaly a skřehotaly. Příroda disponuje jakýmsi optimismem forem a možností, který nám lidem chybí… Lidská fantazie je proti její konstrukční rutině úplné hovno; jen odezírá, napodobuje. Vlkodlaci, vodníci, tygroženy… Stačí podívat se zblízka na fyziognomii klíštěte, aby kouzlo těch montáží navždy pohaslo. Hallo, vy lidé!

Cestou jsem se snažil rozpomenout, jak se otevírá škodovka. Před lety mi to z dlouhé chvíle předváděl Zdeněk, jenže tehdy mě nenapadlo, že to budu potřebovat. Prohrabal jsem potmě skládku, rozřízl si ruku o plech a našel kus drátu. Měsíc se vyloupl z mraků. Vyrobil jsem v jeho světle na konci drátu pěkný háček. Došel jsem k autu, strčil jej podél okna do dveří a chvíli tam s ním hrkal. Po chvíli jsem ucítil, že se háček o něco zachytil. Zatáhl jsem a dveře povolily. Naplnil mě pocit vítězství. Sedl jsem si za volant, zapálil si a sledoval, jak se kotouče dýmu rozbíjejí o přední sklo. Pak jsem si uvědomil, že nevím, jak nastartovat. Bylo třeba spojit nějaké kabely pod palubní deskou. Neuměl bych to ani za bílého dne, a tak jsem zavřel dveře a šel ve slipech na ranní autobus.

Nebyly ty slipy zrovna jako z výkladní skříně; cestou jsem zkoušel natahovat triko, aby bylo co nejdelší. Na zastávce nikdo nebyl. Když autobus přijel, nastoupil jsem. Pohoršilo to jenom jednu starší ženu, které z tašky trčela hadice od vysavače. Ostatní cestující nebyli ještě ve stavu se o cokoliv zajímat. Žena si mě několik stanic nenávistně měřila, a protože jsem nereagoval, přidala dlouhé a ostré syčení.

Příští den odpoledne jsem si šel pro svoji stodvacítku. Pro svou zelenou, ojetou, sdrátovaného výfuku, rezavých prahů, pro svou nezaplacenou. Ani mě moc nepřekvapilo, že tam nebyla.

Vrátil jsem se domů, lehl si do postele a začal číst Plechový bubínek od Grasse. Byl to zas po dlouhé době jeden z vysloveně příjemných dnů. Až na to, že jsem měl v kapse poslední padesátku.

Pořád ve mně ještě dozníval ten nepodložený optimismus. Jsem přece spolumajitel_,_ říkal jsem si. Nemůžu chcípnout hlady uprostřed kvetoucí zahrady, říkal jsem si.

24.

Až když jsem pak jednou přišel do naší firmy a uviděl našeho ředitele, jak obědvá krajíc týden starého chleba a zapíjí ho kečupem, musel jsem to konečně definitivně přehodnotit. Ten rok se nás peníze zkrátka nedržely. Až mnohem později mě napadlo, jestli to náhodou nebyl hlavní důvod, proč to s Petruší neklapalo.

25.

Skončilo to tím, že jsem si našel práci. Byla to další reklamní agentura. Hned vedle baráku, kam jsem teď už zase denně v půl deváté vstupoval, rekonstruovali starý činžák. Jednoho dne byl ten dům hotov. Fasáda voněla čerstvou zedničinou. Podél chodníku se táhla řada oken, jenže ta okna byla slepá; byly to mělké, zasklené výkladní skříně. Další den všechny ty výklenky vytapetovali pečlivě nařaseným, jakoby zmačkaným černým igelitem. Nad vchod upevnili ostře červený a fialový neón; nebylo možno přečíst, co se na něm píše. Jakési tenké, pavoučí klikyháky. A další den, když jsem šel do práce, jsem už zdálky viděl, že jsou ty černé výklenky plné barevných fotografií. Šel jsem blíž. Byly tam fotky zpěvaček, veselých kabaretních námořníků, smíchy přímo zešílevších konferenciérů, mračících se naolejovaných kulturistů a falešných Elvisů. Zpěvaček bylo daleko nejvíc. Jedna vedle druhé to byly už postarší veteránky zakouřených barů, naondulované, odbarvené, s vyoperovanými slinivkami, v lesklých toaletách. Samé periferní Špinarky. Umělkyně, nad kterými se už už zavírala voda. Jel jsem, fascinován, očima po těch životem popsaných tvářích. Vtom ve mně hrklo: spatřil jsem mezi nimi svoji matku. Otvírala tragicky zmalovaná ústa a chystala se polknout mikrofon s ohromnou bambulí. Byly vidět plomby, byla vidět vytržená čtyřka a pětka vpravo dole, všechny můstky, byly vidět slinami potažené, chorobně rudé mandle. Věděl jsem, že to nemůže být matka. Ale viděl jsem, že je to přesně ona. Výraz, vlasy, oči, všechno. Do puntíku. Zneklidněn jsem pokračoval v cestě do práce; už tak jsem šel pozdě.

K večeru jsem šel o tři bloky dál na pivo. Když jsem se vracel na autobus, nedalo mi to a vzal jsem to kolem těch vitrín. Šel jsem se ještě jednou podívat. Od jisté doby jsem se učil nedůvěřovat hned všemu, co se mi zjeví na vrakovišti dojmů. Znovu jsem to však uviděl. Bylo to k neuvěření… Byla to zkrátka ona. Po chvíli jsem si všiml malinké cedulky, utopené v ponurých záhybech černého plastiku. Byl to jediný komentář ke všem těm snímkům. Stálo tam: TRAVESTY SHOW.

Firma, kde jsem pracoval, měla ředitele. Byl to daleko nejsympatičtější ředitel, pod kterým jsem kdy dělal. Na nic si nehrál. Agenturu si držel jako určitý druh soukromého bestiária, kde je možno libovolně experimentovat, při dodržení jistých obecně platných pravidel, s osudy jednotlivců.

Jednou jsem na něj spolu s deseti jinými pazdráty čekal v zasedací místnosti. Čekali jsme u velkého stolu, šustili papíry, kouřili. Ředitel nešel. Kreslil jsem si pod stolem do bloku scénu, jak kalmar rodu Architeuthis stahuje do moře rybářský kutr. Hlavonožec se mi neobyčejně vydařil; pod hladinou bylo lze jen tušit obrys temného trupu a nad vlnami se zlovolně kroutil a svíjel hrozen chapadel. Ředitel pořád nešel. Loď se nakláněla a námořníci, které hrůza zbavila soudnosti, skákali do vody, kde však byli jeden po druhém odchytáváni. Voda se vařila. Většina z nich přišla o rozum dřív, než si je kalmar stačil strčit do zobáku. S hodinovým zpožděním otevřel ředitel dveře. Sedl si do čela stolu, neodpověděl na spršku matných pozdravů a zavrtal oči do tácku ležícího před ním. Válely se tam nějaké sušenky.

Kdosi z nás pitomců začal: „Takže, sešli jsme se tady, abychom si ujasnili, jestli se budou dělat tři verze, nebo naopak jestli…“

Ředitel zřetelně řekl: „To mě nezajímá, na to vám seru!“

Nastalo ticho. Po minutě jej ředitel přerušil: „Kde jsou polomáčenky!“

Někdo opáčil: „Polomáčenky…?“

Ředitel řekl: „Ano, polomáčenky!“

Nikdo nic neříkal. Ředitel zvedl telefon: „Ať sem okamžitě přijdou ženský z recepce!“

Byl ze staré školy, pořád stavovsky v košili a kravatě. Nebyl jako ti třicetiletí, co chtějí pořád někomu něco dokazovat. Nezatěžoval nikoho zbytečnými citovými výlevy. Nenasazoval si v době pracovního volna čepici kšiltem dozadu, nežvýkal, nechodil mezi zaměstnanci a nehýkal: „Čáu mládeži, máte tady ňák mrtvo, chtělo by to trochu srandy, có, kolego, neznáš ňákej novej fór, co to posloucháté, supr muzikáá…“ Působil jako člověk, který si v případě nutné potřeby zabije ženskou, která mu z nějakého důvodu překáží, vlastnoručně, sám si ji ve vaně rozporcuje a sám taky rozdistribuuje po periferních skládkách. Měl jasný a přímý způsob jednání.

Ozvalo se tiché zaklepání. Vstoupila slečna, která sedávala dole za stolem, brala telefony, vyřizovala vzkazy, zdravila, odpovídala na pozdrav, zapisovala příchody a odchody a tu a tam si pod stolem vyluštila křížovku. Ředitel se k ní obrátil: „Jak to, že tady nejsou polomáčenky!“

Mlčela. Asi ty polomáčenky patřily k jejím povinnostem. Cítila, jak jí bouchá srdce. Začaly se jí klepat ruce. Nemohla si pomoct. Živila dvě děti. Zakuňkala: „Pane řediteli, polomáčenky nebyly, tak jsem koupila…“

„Na to vám seru_,_ co jste koupila. Já se vás ptám, kde jsou polomáčenky!“

Ženské se zatřásl hlas: „Polomáčenky nebyly…“

„Dobře. Můžete jít.“

Ženská šla dolů po schodech. Dole se rozbrečela. Nevěděla, jestli byla právě propuštěna, nebo co to vlastně znamenalo. Druhá ji začala utěšovat. Nakonec se rozbrečela taky.

Ředitel deset minut seděl a díval se z okna. Pak se zvedl, práskl dveřmi a byl ten tam. Chvíli poté ho viděli, jak usedá do jednoho ze svých aut a odjíždí zběsilou rychlostí pryč. Potřeboval to vydejchat. Odreagovat se. Docela jsem ho chápal. Polomáčenkám se nic nevyrovná.

V téhle firmě už existoval na výpověď formulář. Stačilo vyplnit příslušné kolonky, podepsat se, obejít všechny místnosti a potřást všem rukou.

26.

Z polomáčenek jsem si léta dělával takový chlebíček… polomáčenka se namaže máslem, na to se položí další polomáčenka, na ni zase máslo, atakdále. To celé 5–6krát. Vzniklou kostku je možno nadvakrát nacpat do úst. Radost z takového sousta se dá jen velmi těžko vypovědět.

27.

Nic nepomáhalo, že jsem teď chodil jako kinoherec v naleštěných botách, že jsem se pravidelně holil. Že jsem si denně žehlil košili. Všude na mně tak nějak už ve dveřích poznali, že o tu jejich práci ve skutečnosti nestojím. Někdy jsem měl pocit, že to mám přímo napsáno na čele. V těch lepších případech. V těch horších jsem měl dojem, že se stávám pro určité lidi neviditelným. Tvářili se nemístně přívětivě a nemístně ochotně slibovali přibližně mým směrem, že tedy ano, že to zkusíme. Jenomže ta jejich řeč nápadně připomínala samomluvu. Tvářil jsem se, že ano, že moc děkuju. Ale věděl jsem, že nezavolají. Že si oddechnou, až za mnou zaklapnou dveře.

Už se mi nechtělo někde zůstávat a zase si od začátku zvykat. Absolvoval jsem to už tolikrát, že jakmile jsem někam strčil nos, hned jsem plasticky a s nezvratnými detaily viděl, co by bylo za týden, za půl roku, za pět let. Denně polykat smrad a prach jednoho a toho samého místa, to by na tom zdaleka nebylo to nejhorší; nejhorší bylo, že to samo o sobě nestačilo. Že na to člověk musel spolu s těmi ostatními ještě i dnes a denně nadávat_,_ jinak by mezi nimi nevydržel. Osvojovat si tenhle druh prašné žoviální skepse, to bylo přesně to, do čeho se mi už nechtělo.

Ani náhodou jsem neuměl vymyslet, z čeho budu živ. Znal jsem spoustu lidí, co nemakají, a přitom proplouvají tím kalným rybníkem nejenom beze studu, ale naopak, okázale spokojení, nažraní a plní humoru. Asi jsem neznal ty správné triky; neznal jsem vlastně vůbec žádné triky. Uměl jsem jenom to, co každý vůl: najít si práci a tu pak dělat.

A tak jsem nakonec párkrát do nějaké práce i nastoupil, ale nikdy jsem to nevydržel déle než čtrnáct dní. Něco se změnilo… Přestal jsem být schopen je ještě vůbec vnímat. Splynuli mi s pozadím. Dřív jsem je mohl mít nebo nemít rád, to je pořád ještě aspoň něco… Ale teď mi bylo, jako bych se měl o něčem dohadovat, jako bych se pokoušel konverzovat s rosolovitými přeludy. Nepřipadal jsem si ani lepší, ani horší: rozdíl mezi námi byl prostě ten, jaký je mezi zvířetem, které je zvyklé žít v noci, a mezi zvířaty denními. Neuměl jsem jejich směrem vykřesat jedinou emoci; zapomínal jsem, co které slovo znamená, zapomínal jsem, kde jsem a co tam vlastně chci. Nakonec jsem se vždycky, když se zrovna nepracovalo, jenom upřeně díval z okna a modlil se, aby to už skončilo, abych mohl konečně vypadnout, dát si za rohem pivo a jet pryč. Cítil jsem, jak mě po očku pozorují, co že jsem to asi za zvláštní hovado.

Jednou jsem z jedné takové práce přišel večer domů, lehl si do postele a pustil televizi. Dávali pořad o životě a smrti Timothyho Learyho. Leary mě nijak zvlášť nezajímal, zdálo se mi, že všechno, co dělal, dělal hlavně proto, aby se o něm proboha nepřestávalo mluvit. Že patřil k tomuhle nevzácnému druhu. Což ten film víceméně potvrzoval. Ale když ke konci běžel nepřerušovaný autentický záběr, jak mu hned po smrti podle jeho posledního přání odborně uřezávají hlavu, aby ji uložili do mrazáku jako příspěvek příštím generacím, když k tomu člověku, který se před chvílí ještě hýbal, přistoupil doktor a odpojil ho od přístrojů, chtě nechtě jsem zpozorněl. A když ho pak obklopil sehraný tým a za stálého obkládání kostkami ledu začali lesklými nástroji odřezávat tu scvrklou dýni, která si ještě před několika minutami něco myslela, dolehlo na mě to kouzlo. Třeskuté, putovní kouzlo bytí a nebytí. A dolehlo tak silně, že jsem, nevěda, jak s tím líp naložit, bezděčně sáhl po tom, co bylo nejblíž. Na jeden zátah jsem si vyhonil péro. Zatímco zdravotní sestry opatrně přemisťovaly Learyho hlavu na tác, vystřelil jsem se nad souvislou vrstvu mraků, až se mi zablesklo před očima, a pak spadl z hrušky, jen to žuchlo.

Když jsem se pak ráno vzbudil, našel flek na posteli a celé se mi to tak trochu ještě vrátilo, uvědomil jsem si dvě věci… jednak, že ten skandální pestrokošiláč nemohl být zas tak špatný chlap, když měl takovýhle smysl pro humor, a hlavně, že do té pitomé práce už nepůjdu. Zavolal jsem jim, že to vzdávám, udělal si pořádnou snídani a šel se projít do Grébovky.

Jestli jsem si mohl být vůbec něčím jistý, tak jedině tím, že budoucnost tímto podala minulosti nešikovnou, vrásčitou opičí packu z okna rozjíždějícího se pantografu. Sbohem, krajino! Ahoj, ahoj!

S konečnou platností jsem to pochopil, když se ke mně Na Slamníku přitočil Richard Tymeš, živé zrcadlo umírající doby, zametl mi nos fousama, vyzářil na mě svou denní dávku česneku a povídá: „Pa… panáčku, ko… nečně se mi líbíš… tyyy… tys byl dycky takovej cizí, jako dybys byl mi… mimo, a teď seš konečně tady, há, há… rozumíš!“

28.

Celé dny jsem chodil po bytě sem a tam, sem a tam. Zevrubně jsem pozoroval kuchyň. Kuchyň vypadala jako záběr kamery na město z bombardéru ve chvíli, kdy se už otevřely dveře pumovnice a ježíšek se sype dolů. Pozoroval jsem pokoj. Pokoj vypadal jako pohled z batyskafu na vrak lodi, zapadávající bahnem dva kilometry pod hladinou. Vzal jsem namátkou knihu z knihovny a otevřel ji. Kniha se nějak jmenovala a někdo ji napsal. Byly tam spousty popsaných stránek. Všude se hemžila písmena. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že něco znamenají.

Zvedl jsem telefon a zavolal Jířovi.

„Nazdar, to sem rád, že voláš, já se zrovna chystal onanovat a tys mi to přetrh, tak teď snad budu dělat něco užitečnějšího…,“ halasil srdečně Jířa.

Zvláštní… Celá léta jsem neslyšel, že by se o tom někdo i jen zmínil, a poslední dva tři roky se najednou všichni jen tak mezi řečí svěřují, že oni taky.

„No, já chtěl dneska po ránu taky, ale nakonec sem si radši upek zemlbábu, dal sem tam do rumu naložený hrozinky, a těma hrozinkama se to tak ňák zahlušilo,“ řekl jsem.

„Zemlbábu,“ pohoršil se Jířa, „na to seš snad eště mladej…“

To mě trochu udivilo: „Jak, mladej! Zemlbábu mám rád!“

„Ale dej pokoj, takovej mladej a zemlbábu… na to máš eště spoustu času,“ pokáral mě o osm let starší Jířa, „poď radši ven!“

Tak jsem šel s Jířou ven.

29.

Potom jsme chodili s Pavlikem křížem krážem po Letné. Pavlik šel od jednoho těžkého splínu k druhému a všechny ty jeho splíny měly jeden a ten samý kořen, a sice ženské. Naprosto bez nich nemohl existovat. Každé, kterou potkal, položil k nohám rovnou všechno: srdce, čas, budoucnost i veškerou naději, které byl momentálně schopen. Měl skrz naskrz galantní povahu. Jenomže mu ta bezvýhradná oddanost vždycky vydržela jenom pár dní, někdy i týdnů, a potom nastal kolaps, protože se mu připletla do cesty další ženská a jemu se zazdálo, že mu už zase někde něco uniká… A protože Pavlik nebyl cynik, tak ho to pokaždé, to jest bezmála pořád natvrdo žralo a rozežíralo. Díky tomu měl neobyčejně vytříbený smysl pro přítomnost. Uměl si vážit každé minuty, kdy po něm zrovna nikdo nic nechce. Platil troje alimenty. Nikdy se nelitoval. Nevedl řeči o životě, o sobě, o stavu duše. Instinktivně neměl rád nikoho, kdo přikládá moc velkou váhu slovům, protože z praxe věděl, jak hanebnou roli všechna ta slova nakonec hrají. Konverzační pětiminutovky, příležitostné radovánky, neotesané vyprávěnky. Přítomnost! To bylo hřiště, na kterém Pavlik nikdy nikoho nezarmoutil. Byla radost s ním pít.

Ze stromů už padalo listí a ve vzduchu byla železná a hliníková chuť podzimu, a Letná byla obestřena jakýmsi pozoruhodným kouzlem: ačkoliv nám už definitivně došly prachy a neměli jsme se za co najíst, co pít bylo pořád. Pořád se objevoval někdo, kdo nás spontánně zval. Na rozdíl ode mě měl Pavlik všude spoustu známých. Výčepáci mu automaticky tykali. Každá druhá ženská mu po pěti minutách nezávazné konverzace byla ochotná poskytnout nocleh.

Hráli jsme šipky. Kecali. Mlčeli. Sledovali jsme z okna hospody, jak zedníci na lešení otloukají starou fasádu. Jak se po tyrkysovém nebi natahují nitky vysoko letících tryskáčů. Tu a tam jsme se ne­uhlídali a vzpomínali na lepší časy. Znali jsme se koneckonců už dost dlouho. Ten ředitel, co obědval chleba s kečupem, to byl taky on.

Pokaždé, když už jsme pro ten den nemohli dál, jsme se uložili v nějakém bytě na koberec, přikryli se kabátem jako rodní bratři a pár hodin spali; potom jsme sešli po schodech, vyšli před barák, podívali se, kde jsme, a zamířili do Šlechtovky nebo na Spartu, protože jsme potřebovali kafe. Praha už byla dávno na nohou a po ulicích chodilo tolik tajemných krasavic všech možných barev a tvarů, až Pavlik ztrácel řeč. Chvílemi měl jasnou představu, že by se chtěl seznámit s takovou drobnější tichou černovláskou, kdyby mu trochu rozuměla; potom ale zas měl dojem, že by to mohla být třeba i vyšší blondýna, pokud by nebyla blbá a měla aspoň garsonku. Ale když proti nám po cestě ze Stromovky vyjeli dva policisté na koních – to byla tehdy taky velká novinka – a jeden z nich byla rusovlasá dorostenka v uniformě, vybavená přidrzlým nosem, metr dlouhým pendrekem a prsisky, která se v běžném občanském životě snad ani nevyskytují, tak jsme si oba chaoticky zapálili, chuť cigarety nás rychle vrátila do reality a šli jsme se podívat, jestli už otevřeli v Oboře.

30.

Vydrželi jsme to čtrnáct dní. A pak jsem toho najednou měl dost.

Napadlo mě, že bych se mohl sebrat a jet domů. Aha, to je nápad, řekl jsem si… To je nápad! Byl jsem tou ideou plně zaujat. Zkoušel jsem si vzpomenout, kdy jsem byl naposled aspoň dva dny v kuse doopravdy sám. Aniž se někdo stavil, aniž jsem někomu zavolal. Dospěl jsem k závěru, že se mi to nepoštěstilo už takových dvacet let. Pořád bylo něco. Hospody, ženské, kamarádi. Něco, někde, s někým. Smích, smích a smích…

Tak jsem se sebral a šel jsem na tramvaj. V tramvaji jsem se posadil na sedadlo pro invalidy, protože jinde nebylo místo. Po chvíli s heknutím dopadl na protější sedadlo veliký růžový šedesátník v červeném bomberu s nápisem Chicago Bulls, v červivě bílých, nafouklých sportovních botkách, tučný vousatý whiskomil s bílým trávníčkem na hlavě, zastřiženým s mrtvičnatou pečlivostí do tvaru pařezu. Vše korunoval bělounký copánek v týle. Veliké, zkažené pražské dítě. Chlap, který nejspíš za celý život pro nikoho neudělal nic dobrého, protože toho prostě není schopen. Který se schází jen se sobě podobnými v hospodě nebo v nějakém „klubíku“: „Tyvoé, todidoprdelé, dyž nepoznáš panůů! Helé, Fanda zapustil knír, Fandó, Fandikůů, pocem ty starej blbčéé, co to máš nahuběéé, jak budeš teďka lízááát! Proč si nebyl minule v sauněéé…“ Chvíli doufám, že si všimne, že hlavní důvod, proč se nemůže ještě víc rozvalit, jsou moje kolena. Ale kocovina mi zvoní v hlavě, a tak nakonec uhýbám já. Někdy je klid vzácnější než co jiného.

Stálo by za to přepadnout tohohle Wericha někde v průjezdu, omámit chloroformem, a přímo tam, v mdlém puchu odpadků, mu opatrně odstřihnout ten porevoluční copánek, to falešné military and country mládí. Aby až se za soumraku probere a zamíří domů, naplněn zmatenými pokusy rozpomenout se, co se vlastně stalo, aby až napočtvrté konečně odemkne a vstoupí do předsíně, aby neforemná stařena ve sportovních pantoflích za tři tisíce, naditá v kovově lesklém body, s odbarveným ježkem, od televize vyjekla: „To seš ty… chceš toust…? … No Mirdo…! Kde máš vohooon!!!“

Ve vestibulu metra na Vltavské mi zlatovlasá dívenka strčila do ruky červený letáček. Obyčejně to vyhazuju, aniž se dívám, co tam je. Tentokrát jsem se podíval. Museum of medieval TORTURE instruments, Colloredo-Mansfeld Pallace, Karlova 2, Prague 1, open daily 10,00–22,00_,_ stálo tam.

31.

Vracím se metrem domů. Ve vagónu zírají rovně před sebe dvojice, které si už všechno řekly. Pár školaček se šťastně dusí nad časopisem Dívka. Dáma se zapudrovanými vráskami směřuje do divadla, na sobě kožich, vrátili barák, syn v Kanadě, dcera za Čechošvýcara, muž prostatu jak okurku. Opodál vystavuje ušlechtilý profil mnich v kutně; nedívá se, ale hledí, zálibně po sobě pokukuje, špulí do černého skla ješitnou pusinku. Když vystupuje, kráčí středem nástupiště, uvidí studentíka, přimotá se, šlápne mu důkladnou katolickou botou na nohu a dotčeně zatroubí spravedlivým nosovým tónem: „Promiňte…“

U dveří postává rodinka. Vážně mezi sebou rozmlouvají ponurým turistickým jazykem. On celý v modrém, v saku se zlatými knoflíky. Mezi rodiči synáček, tak deset let, oči po mámě. Všímá si, že se na ně dívám. Přistoupí ke mně, zadívá se zkoumavě vzhůru a bum! Pěstičkou do břicha. Rodiče se chápavě, civilizovaně usmívají: „Ooo! Óóóoo! Doufáme, že se nic nestalo… Je živější naše dítě, živější je náš buršíček… Jóóó… Omluvte poněkud… jóóó!__“

Parchant se rozmáchne a bum, další rána.

Asi by měl právě teď, ne dřív a ne později, dostat facku. Ruka mě, pravda, svrbí. Ale co pak… Matka omdlí, už tak dost zarudlý otec dostane na fleku infarkt… Možná je to ale naopak sportovec… box, veslování, římsa u krbu plná pohárů, možná ovládá bojová umění, je to modrý baret, sloužil u jednotek UNPROFOR, dokáže zabít složeným výtiskem Penthousu! Dítě se ve státě, který směřuje do struktur, nebije, pane! To jsme snad někde na Balkáně…! Jsou jistá práva a zásady, jisté… zásady…!

A tak stojím, nordický synáček mě mydlí do břicha, rodiče tak trochu rozpačitě přihlížejí, možná by rádi něco řekli nebo udělali, ale naprosto nevědí co. Lidi koukají, nějaká paní se na mě dívá káravým pohledem: Tatínku, uklidněte si syna, to náš Míla by si todle v životě nedovolil… kdoví jestli je to vůbec tvoje… blonďáček…

Všichni čekají, co udělám. Jenomže já neudělám nic. Dívám se před sebe a mlčím. Neberu ho na vědomí. To, prevít, nečekal. Byl připraven ječet, byl připraven praštit sebou na zem, kdyby něco, vzteky se posmrkat, hystericky kopat do dveří, s nudlí u nosu utéct k rodičům a zákeřně žalovat, že támhleten pán…

Jenomže tady, hajzlíku, není holubník! Tady je střední Evropa!