Zlaté časy

Cestou ze Zbraslavi se dalo do deště, takže se nakonec hodilo, že Smrček při odchodu sebral z hospodského věšáku starý černý deštník. Byl to jeho zvyk, vzít v každé restauraci nějakou maličkost, i kdyby jenom poloprázdnou lahvičku s kečupem, a málokdy se stalo, že by za to nebyl hned na místě zfackován. Potom ty relikvie, které se mu podařilo vynést, zase neprodleně rozdával. A jak přibývalo obdarovaných, tak zároveň přibývalo i podniků, kde se už nesměl ani ukázat.

Tentokrát mu to ale prošlo. Když jsme vystoupili z metra, zjistili jsme, že se drobné poprchávání změnilo v liják. Nějaký přiopilý chudák teď nejspíš mokl někde na stanici příměstského autobusu.

Na Kačerově, hned za viaduktem, po kterém vede výpadovka na Brno, Smrček zničehonic vběhl s deštníkem do vozovky a začal ho bleskově zavírat a otvírat přímo proti rozjetým autům. Zavírat a otvírat. Auťáky troubily, uhýbaly, brzdily. Mokré škodovky s rozsvícenými světly svištěly kolem něj. Šokovaní řidiči instinktivně mačkali klakson ještě dlouho potom, co už povykující postavu bez úhony minuli.

Čekal jsem na chodníku a sledoval to studené, deštivé safari. Každou chvíli mohl vypadnout ze zatáčky někdo jen o trochu víc rozjetý než ti, co stačili uhnout. Smrček pobíhal mezi tunami pohybujícího se plechu, benzínu, svištící gumy a vyděšeného masa. Uhýbal na poslední chvilku, jako toreador. Dělal piruety a axelpauseny, vyskakoval a něco volal. Paraple držel s vrcholnou elegancí. A to paraple rozhodovalo… kdyby ho pustil, předklonil by se o pár centimetrů navíc, a nějaké to zpětné zrcátko by se už našlo. Běhal, kličkoval a skákal. Nemohl jsem dělat nic jiného než čekat.

Nakonec se vydováděl a uskočil těsně před moskvičem, řízeným starší vytřeštěnou blondýnou, zpátky na chodník. Pak jsme zahnuli do ulice Na Záhonech, kde jsme měli podnájem. Já, Smrček, Fáfa a Ela – ta jenom občas. Obývali jsme přízemní pokojík. Podnájem s tekoucí vodou. Koberec, skříň, dvě židle, kredenc, nafťáky, pár molitanů; stačilo to, protože se nikdy nestalo, že by na noc dorazili všichni.

Každý z nás měl tenkrát něco… Mně se definitivně zkazilo man­želství a neměl jsem kde bydlet. Fáfa si právě odkroutil rok za příživu a teď se dostával zase pomalu do života, a to mohl, jakožto sovětský občan, mluvit o štěstí, že ho zašili tady. Když mu trochu otrnulo, vyprávěl, jak si ho už z pražské vyšetřovačky několikrát odvezli na jejich ambasádu a jak se tam k němu v podstatě chovali jako ke svému muklovi a jak to s nima nakonec skoulel; ale za jakou cenu, o tom nikdy nemluvil. Jen jednou mu pod tíhou ranní opice ujelo, že to byla jejich hlavní podmínka; že o tom nikdy, nikde a s nikým nebude mluvit, jinak… A jakkoliv byl Fáfa rozvratník, tohohle se držel. Znal svoje lidi. Ela, to byla normální mladá zdravá holka; jediné, co na ní bylo zvláštní, byla nespavost; běžně jí stačily tři čtyři hodinky denně. Celé noci se vodila za ruku s jedním nemluvným Ostravákem. Randila. Nebo byla doma, svítila, usrkávala víno a snažila se to navléct tak, aby si s ní do rána někdo povídal. Jinak si nás ale držela od těla. A co se Smrčka týká, o tom se běžně soudilo, že mu doopravdy hrabe.

Zahnuli jsme do naší ulice, zastavili u branky a vytáhli klíče, ale pak jsme se beze slova otočili a šli jsme se ještě podívat k Perglům, jestli tam náhodou nesedí Fáfa.

Už z padesáti metrů jsme slyšeli, že sedí. Přízemní pajzl se nadýmal kouřem, halekáním a zpěvem. Fáfa hrál na kytaru, řval nějakou odrhovačku a všichni štamgasti s ním. Podle tempa a jistého stupně uvolněnosti bylo zřejmé, že je tam už dlouho. To znamenalo, že tam někde bude i Černá Maruna, Fáfova věrná obdivovatelka, Fáfův stín, Fáfova nevěsta, místní drezína. Když jsme vstoupili, rozhlédl jsem se co nejopatrněji; Maruna mě však ihned zachytila. A už byla u nás. A hned chtěla tancovat. Tancovat se tam dost dobře nedalo, jenomže Maruna chtěla. Tak s kym? S kym, když její miláček ždímá dřevo? Tak třeba s tim hubenym, pocem, neboj se baletky… A ty zahraj!

Pohublý, ale pořád ještě stokilový Fáfa měl uslzené modré oči zaostřené na nekonečno a hrál písně, které se tam za ten rok naučil. Vystačily mu obyčejně na celý večer a nemusel se vůbec opakovat. Když se napil, měl tendenci bavit celou hospodu. V takových případech byl k neutahání. Jedině proto nás tady taky brali.

Rychle jsem ještě stačil někomu vypít panáka a už jsem držel Marunu za vysedlou lopatku a sledoval podlahu, abych neztratil přibližnou orientaci v prostoru. Kýval jsem s ní a jako z obrovské výšky, jak z měsíčního modulu jsem pozoroval lino, plné kráterů. Nemohl jsem nemyslet na to, že na závěr každého kousku se potřebuje Maruna s tanečníkem veřejně políbit. A nesměla to být ledajaká pusa: žádal se polibek podle všech pravidel. Měla tuto okázalou španělskou dvornost v genech. Všichni to věděli a já to taky věděl. A taky jsem věděl, že má dohromady deset zubů. Že za panáka předvádí, jak se jí viklají. Nebyla zase tak stará. Ale byla to flundra, co vyrostla po hospodách. Živila se tlačenkou a salámem. Cibuli k buřtům nejraději přikusovala vcelku, jako by to bylo jabko: čtyřikrát hryzla a bylo to. Pila, co jí kdo poručil. Tahala se s těmi nejhoršími. Lhala, jako když tiskne. Kradla. Všichni ji měli rádi.

Kýval jsem s ní a viděl, jak recidivisti ožívají. Jak čekají, co bude. Běda, jak jí nedáš francouze… Jestli ti smrdí, hajzle, stačí říct…! Zahlédl jsem Smrčka, jak strká do kapsy umolousanou pepřenku a přitom pozorně sleduje, co udělám, a jak se jeho neklidná duše raduje.

Potom Fáfa dotřísknul poslední akord a převrhl do sebe půllitr. Černá Maruna mi zblízka šilhala do očí a čekala.

Udělal jsem, co jsem udělat musel. Usilovně jsem přitom myslel na to, jak Ikarie XB-1 letí nekonečně vzdáleným, mrazivým vesmírem, snažně jsem myslel na to, že nic není pravda, všechno je jenom polystyrén, dřevěné špalíky, staniol, dávno mrtví herci, silonové nitě a šikovně nasvícený černý papír. Myslel jsem na buddhistické mnichy, meditující dobrovolně na rozkládajících se mrtvolách. Maruna mi ohmatávala tvrdým zvířecím jazykem vnitřek úst a vyvíjela podtlak, jako by mě chtěla vtáhnout k sobě, do té strašné, dokořán otevřené dutiny. Cítil jsem, jak mi tím prasečím lízákem nepříčetně drhne patro a plomby, jak mě kouše do jazyka, a jak mi od toho okamžiku začíná být všechno jedno. Jak se dostávám na druhou stranu, do světla, klidu a míru. Jak je mi pro ten večer propůjčena k užívání svatá lhostejnost, protože nic horšího mě už nemůže potkat.

Zábava se teprve rozjížděla. Fáfa právě zpíval s plným nasazením svoji nejmilejší píseň: „Všichni jsou už v Mexiku, buenos díaz, já taky jdu…“ Vypadalo to na dlouhý večer. O to delší, že už bylo poměrně jasné, že i kdyby nikdo jiný, tak určitě Maruna k nám dneska půjde „bydlet“.

Ráno jsem zaslechl tichounké cinknutí. Otevřel jsem oči a napůl ještě ve snu jsem ji uviděl, jak nám prohrabává hrnek s drobnými. Jak se v něm šťárá vyzáblým prstem. Hrst mincí shrábla do kapsy, potom nahlédla do dřezu, přimáčkla si nosní dírku, frkla nám hejla mezi špinavé talíře, zkusila kredenc, chňapla konzervu čínského vepřového ve vlastní šťávě, pak za sebou neslyšně zavřela a byla pryč. Slyšel jsem, jak cupitá po schodech.

Vstal jsem a šel se vymočit. Nešlo úplně přehlédnout rozbité sklenice a okurky v láku rozšlapané po koberci. Necítit rum, vylitý do nafťáků. Nevidět Fáfovu tvář, přitlačenou k zaprášené bronzové bustě, postavené na zemi u zdi. Busta byla přišroubovaná k těžkému mramorovému podstavci a znázorňovala hubeného, do sebe propadlého mládence s nápadným předkusem, mého otce; kdysi ji nechal u jednoho slavného chorvatského sochaře zhotovit jeho otec, majitel továrny, aby měl syn památku na dětství. Teď se k té kapitalistické relikvii lepila Fáfova zarudlá, zdeformovaná tvář. Ryšavé mužické vlásky mu lnuly k zpocené lebce. Provázek slin kanul po mramoru a vsakoval do koberce. Busta na mě hleděla prázdnýma očima.

Uprostřed místnosti oddychovala obrovská, nestvůrná larva: Smrček spal ve svém kokonu. V igelitovém pytli. V neprodyšném, zapařeném, chrastivém bivaku. Dělal to kvůli teplu, ale hlavně kvůli dostatečné izolaci od okolního světa. Po záhybech igelitu zvolna putovaly kapky sražené páry, spojovaly se a vpíjely do jeho flanelové košile, zapnuté pečlivě až ke krku. Takto se zaopatřoval každou noc, ať venku zpívaly sýkorky, nebo ať jely nafťáky naplno; ráno se pak motal po pokoji zmáčený lyšaj, vydechující mátožný puch smrti, takže ať zpívaly sýkorky, nebo hučely nafťáky, muselo se hned po ránu pořádně větrat.

Spal nelidským, hmyzím spánkem a byl spokojen, protože já jsem byl znepokojen… ano, magorů jsem kolem sebe měl vždycky dost; přitahoval jsem je, zatímco jsem toužil po rozumných, inteligentních, sečtělých lidech, se kterými by bylo možno hodiny a hodiny rozebírat vážná, pokud možno filozofická témata. Teprve mnohem později jsem přišel na to, že mám defektní optiku: těch rozumných bylo kolem v každé chvíli víc než dost, ale byli z moc řídkého materiálu. Z řídkého, šedého, téměř neviditelného materiálu, který se rozpadal pod rukama. Stačilo před nimi vyslovit něco, co zrovna nebylo vhod, stačila neopatrná formulace, a začalo se to v nich všechno ve zmatku loučit a uraženě zalézat zpátky do domečku. Toužil jsem po rozumných, inteligentních lidech, ale když jsem je potkal, nudili mě a srali tak a natolik, že jsem se pokaždé instinktivně odpoutal dřív, než jsem si jich vůbec stačil všimnout. A pomalounku jsem začínal tušit, že tihle jsou ti poslední, kteří by věděli, jak si zařídit život, aby měl aspoň trochu smysl. Inteligentní touhy, inteligentní ambice, inteligentní předsevzetí, inteligentní legrácky, inteligentní obavy… Těmi je vystlán hrob naší doby.

Smrček otevřel jedno oko. Díval se na mě, jako bych byl suchý fíkus. Zjevně vzpomínal, kdo jsem. Pak se mu na sítnici objevilo poznání, že je zpátky ve skutečnosti, v ulici Na Záhonech. Míval taková probuzení… jako když se pomaloučku, polehoučku nahazuje atomová elektrárna. Postupně. Najednou vyskočil, setřepal ze sebe igelit a ve zválené košili vyběhl na chodbu. Slyšel jsem, jak dáví a jak to pleská rovnou do krabic s knihami, které jsem tam měl provizorně naskládané s tím, že se mi v blízké době snad podaří přimontovat několik polic. Vyletěl jsem ven, abych ho nasměroval jinam. Pozdě. Všechny krabice byly plné. Celý můj tehdejší majetek. Řekl jsem: „Ty dobytku! To uklidíš!“

Střelil okem, jestli to myslím vážně. Vyhrábl jsem ze dřezu nůž. Z nožů měl nevysvětlitelný strach. Stačilo říct to slovo. „Nůž…“ Ještě lepší bylo vzít kudlu do ruky a říct: „Podřežu tě a bude pokoj!“

To měl rád, protože toho se doopravdy bál. Byla to taková hra. Kamarádská. Ale nikdo nemohl nikdy vědět, jak dopadne; značné procento vážného úmyslu v tom být muselo, jinak by se mi vysmál a šel by si zase lehnout. Sice by měl výčitky. Ale uklízel bych to já.

Postupoval jsem chodbou a pomalu ho zatlačoval do kouta. Smrček se tetelil dětskou hrůzou: „Ne… prosím, dej to pryč… Budu hodný…“

„Nebudeš… Já tě znám! Podřežu tě a hotovo!“

„Ježiš, co to říkáš! Co to říkáš… Neblázni!“

„Podřežu, přisámbohu…! A bude klid!“

„Ne… ne, prosím! Neblázni!“

Šmidlal jsem mu pod krkem ohebným, dotenka vybroušeným nožem. Cítil jsem, jak mi ten obyčejný rezavý kuchyňský slouha s dřevěnou střenkou zrovna vede ruku.

„Podivej! Kams to hodil!“

„Co hodil… Kam hodil…“

„Cos poblil!“

„Knihýý… Já…“

„Pocem!“

„Prosím, ne! Já to uklidíím!“

„Ale hned!“

„Hned to uklidíím!“

Co seš to za hovado, říkal jsem si. Knihy jsou ti bližší než člověk, říkal jsem si. Než kamarád. Jenomže o knihy nejde, uklidňoval jsem se, jde o prostor k životu…

Se Smrčkem bylo nutno bez přestání vést nekrvavou, ale o to opravdovější válku, a rozhodně jsem nebyl jediný, kdo to čas od času praktikoval… Jakmile začal tzv. „zlobit“, byl různými lidmi různě uklidňován: bylo dobré jej přidusit polštářem, protože nedostatek kyslíku ho na nějakou dobu spolehlivě zbavil přebytečné energie; ještě lepší bylo podržet ho nejméně půl minuty za nohy z okna, pokud to bylo ve vyšším patře. Poprvé se mu to přihodilo v jednom domě na Zbraslavi, a když se to rozkřiklo, stal se z toho pro mnohé, kteří si s ním už nevěděli rady, návod. Několikrát též visel přivázán za nohy k větvi ovocného stromu. Jednou ho při té příležitosti nechali v zahradě samotného a šli si v klidu koupit do obchodu pití. Když se vrátili, uviděli, že ho mezitím objevila sousedova fena, statná boxerka, která mu tam celých deset minut nadšeně olizovala obličej. Ale vůbec nejlepší bylo fixovat Smrčka po co nejdelší dobu v určité poloze: byl nesčíslněkrát připoután k židli, k zábradlí, ke psí boudě, kde potom fňukal, prosil, hrubě citově vydíral a všemožně se dožadoval pozornosti, zatímco společnost pokračovala v zábavě. Také se stalo, že po něm v záchvatu zoufalé nenávisti jezdil jeden neurolog, jinak poměrně nóbl člověk, rezavými zahradními bránami. Po této příhodě si Smrček dával nějaký čas pozor; měl hrůzu ze všeho, co souviselo s možností otravy krve. Jinak to s ním prostě nešlo. Časem se, pravda, stalo, že ho pověst mučedníka už předcházela, a zvrhlo se to v lacinou zábavu; to ale až mnohem později. Počátky jeho mučednictví byly ryze praktické.

Slyšel jsem ho, jak na chodbě vzdychá a jak šplouchá voda v litinovém umyvadle. Utíral teď hadříkem moje knihy. Přebaly vlhly a kroutily se. V zákoutích vazeb se usazovaly kyselé kousky, které tamodtud už nikdy nikdo nedostane. Ořízky nasakovaly žaludečními šťávami.

Probuzený Fáfa ležel a hleděl prázdnýma očima do stropu. Potom se pomalounku posadil, ztuhlými prsty si promnul choroš, který měl místo tváře, a přeslabikoval: „Ty vole… Kde je?“

„Kdo?“

„No kdo…“

„Vodešla. Vzala nám vepřový.“

„A viděls, co vyváděla…?“

„Kdy?“

„No v noci, když sme přišli.“

„Nevim. Co?“

„Jestlis to neviděl, Jeniku, tak to sem jenom rád,“ řekl pomalu Fáfa. Opatrně vstal, natočil si vodu do porcelánového hrnku, polkl ji a čtyřikrát to zopakoval. Potom se odešel naobědvat k nějaké ženské, která mu občas uvařila.

Smrček nosil několik minut ruce daleko od těla, abych viděl, jak jsem mu ublížil, ale pak se sebral a šel taky pryč. Dělal ve skladu univerzitní knihovny a nemohl si už dovolit další áčko.

Já jsem ten den naštěstí nikam nemusel. Udělal jsem si kafe a zalezl zpátky pod deku. Venku byl tichý, šedostříbrný den. Po prázdném nebi táhli stále jedním směrem podivuhodní rudofialoví červi. V rohu okna se kývala větev jabloně, kývala se a kývala. Rozbolela mě hlava.

V sousedním pokoji za zdí usedavě plakala Mirka, která tam taky bydlela v podnájmu. Občas takhle probrečela celé dny. A celé noci. „Jela ve věcech,“ jak říkala. Věděl jsem v čem, ale držel jsem se od toho dál; stačilo mi potkávat na chodbě ty vyrážkou obdařené, dezintegrované fešáky, nemohoucí trefit ven z baráku, její známé. Brali mi za kliku. Svěřovali se, že zabloudili. Byla tam jenom jedna chodba, dvoje dveře a jenom jedny schody. „Helesimtě… kudysedeven…,“ ptali se. „Po schodech,“ říkal jsem. „… šjánevim po jakejch,“ odpovídali, „… helea… čkej… jo, hele…, nemělbys ňákou… něco… nevimtřá… bůra, néjo… hele, simtěa… kudysedeven…?“

Mirka chraptivě vzlykala a naříkala. Dlouze si stěžovala neviditelným silám. Žalovala jakýmsi fantomům. Nakonec jsem vyšel na chodbu a zaklepal na její dveře. Nic. Otevřel jsem. Seděla na gauči a celá se třásla. Měla toho v sobě požehnaně. Všude se povalovaly vatičky, hadříky, lahvičky, zakrvácené flastry a papírky. Měla hlavu v dlaních a slzy kapaly na parkety.

Postavil jsem na čaj, sedl si a začal jí předčítat z knihy, kterou jsem sebral z podlahy: „Pokračoval v řeči, ale slova mu vázla v hrdle, když viděl, kterak dívky objímají něžně obě opice, roní slzy nad mrtvými zvířaty, a slyšel žalostně výkřiky…“

Mirka přestala fňukat a podivila se: „Co blbneš?“

„Čtu ti…“

„A proč jako?“

„Čtu ti, tak poslouchej a mlč: ‚… pravil konečně Cacambovi, jenž mu odpověděl: Učinil jste, pane, krásné arcidílo! Vždyť jste zabil milence slečen…! Milence? Možno-li? Dobíráte si mne, Cacambo? Jak tomu mohu věřiti?‘“

„A co mi to čteš za kravinu!?“

Četl jsem Voltairova Candida; kdoví kde se tam vzal. Mirka začala jedním uchem poslouchat. Přitom zarytě šeptala: „Proč mě nenecháš. Co se do mě sereš… děte všichni do hajzlu… já vo vás nestojim…“

„Drahý pane, odvětil Cacambo, divíte se stále a všemu. Proč se vám zdá nemožným, že v některých zemích pasou se na vnadách dam opice? Jsou přec z čtvrtiny lidé, jak já z čtvrtiny Španěl…“

_„_Di pryč. Víš hovno, vo co de,“ šeptala a prolamovala si prsty.

„Ach ano, odpověděl Candide, vzpomínám si, že mi vypravoval někdy doktor Pangloss o podobných událostech a spojeních, z nichž se zrodili pani, faunové a satyři, jež viděly mnohé váženě osoby…“

„Co se do mě sereš, řikám…“

Nejspíš měla pravdu. Nikdy jsem nerozuměl faktickým pohybům své duše, takže jsem si to vynahrazoval vnějšími událostmi. Vynakládal jsem energii na emoce převážně v těch případech, kdy to po mně nemohla chtít ani noha od stolu. Sám jsem to nechápal. Řekl jsem: „Dyť hergot vidim, co se s tebou děje…“

„Vidět neni vědět…!“

„No tak mi to taky puč…“

„Jak, puč!“

„Já to taky zkusim.“

„Vyser se na to!“

„Zkusim to…“

„Vyser se na to, řikám ti.“

„Proč?“

„Víš hovno, vo co de!“

Zavřel jsem knihu, hodil ji na zem a vstal jsem. Mirka se znovu rozbrečela: „Doprdele, kam zas deš! Dyť je tady ten čaj hotovej… Nojo… tak poď, když chceš…“

Vyhrnul jsem si rukáv, jak jsem to vídal u feťáků v televizních detektivkách, odehrávajících se v dešti na neutěšených západoberlínských sídlištích, v kachlíkovaném podzemí metra a na hřbitovech aut. Bylo to vzrušující. Mirka postupovala úplně stejně. Nasypala to na lžíci a já jsem podržel zapalovač. Zabublalo to. Pak jehla zajela do žíly. Šlo to překvapivě snadno. Pokojík se zničehonic rozsvítil. Řekl jsem: „Aha…“

Mirka kývla: „Nojo…“

Pak se mi rozsvítil mozek v hlavě. Vzplál jako noční velkoměsto. Nad obzorem se zvedla pomalá, mravenčí záře. Kamarád Krakatit se na mě usmál štičími zuby. Řekl jsem: „Aha!“

Mirka vzdychla: „No jo…“

Chvíli jsem si detailně prohlížel její pokoj. Podíval jsem se z okna. Nebe teď bylo hluboce, bolavě modré. Zdálo se, že to má svůj naléhavý význam, ale bylo těžké ho pojmenovat. Musel jsem se na to jít podívat blíž. Vyšel jsem ze dveří a několikrát obešel blok. Pozorně jsem četl názvy ulic na zářivě červených cedulích: Na Dílech, Na Líše, Na Úlehli, Na Brázdě. Snažil jsem si je vrýt do paměti, protože s tak nádhernými, významnými slovy jsem se v životě nesetkal.

Na lavičce u autobusové zastávky seděla jakási bába. Přisedl jsem si k ní a ve stručnosti jí převyprávěl celý svůj život. Pozorně poslouchala, pokyvovala hlavou a opakovala: „Takovej mladej…“ Potom začala ona, včetně syna, dvou dcer, sestry z Trhových Svinů, bratra tadyhle z Michle, prvního muže na raka a druhého na něco, s čím si nevěděl rady ani pan primář. Držela si mě přitom pařátem pevně za košili, abych jí neutekl, dokud neskončí. Jenomže já jsem byl u vytržení; ještě nikdy jsem neslyšel tak zajímavý příběh. Slova se měkce valila ulicí jako obrovské koule vaty. Viděl jsem je a cítil, prostupovala mi celým tělem. Některá se nadouvala a nafukovala, až pohltila všechno ostatní. Jiná byla tak titěrná, tak ztracená v obrov­ských prostorách přítomnosti, že jsem měl pocit, že se snažím zahlédnout sotva viditelnou hvězdu.

Kolem šla ženská s jezevčíkem. Pes se po mně několikrát překvapeně ohlédl.

Pak jsem se vrátil domů. Na chodbě jsem slyšel, že Mirka už zase bučí, tak jsem rovnou zahnul do našeho pokoje. Bylo tam uklizeno. Okna dokořán. V okně seděla Ela. Jednu nohu měla položenou venku v trávě, druhou na parapetu; parapet byl totiž ve stejné úrovni s trávníkem na dvoře. On ten náš podnájem byl vlastně spíš sklep. Smrdělo to tam plesnivinou. Na omítce se dělaly puchýře. Pod kobercem byla trouchnivějící, věčně mokrá, rozpadající se prkna.

Ela seděla na parapetu v sukýnce a v modrobíle pruhovaném triku a opalovala se. Bylo jí něco přes dvacet. Nebyla zvlášť chytrá, ale měla instinkt. Jakživ jsem si k ní nic nedovolil. Jednou jsem se nad ránem tajně díval, když se převlíkala, a to bylo všechno. Slušelo jí to. Právě že až moc. Měla figuru, vůči které jsem nemohl netrpět záchvaty nesmělosti. Ten druh postavy, který holkám otvírá dveře světa už na základní škole. Včetně nenávisti třídních učitelek. Včetně přímočarého, praktického zájmu starých ženáčů. Včetně hvízdání z oken kasáren, troubení auťáků, poznámek bezmocných dědků. A pak, byl tu ten Ostravák…

Vzal jsem ze stolu nůžky na nehty, přistoupil k ní a začal jí stříhat chloupky na té bližší noze. Podívala se na mě, a neřekla ani slovo. Jen přihlížela s rostoucím údivem. Choval jsem se, jako by tam ona sama vůbec nebyla. Zajímala mě jenom ta jedna noha. Začal jsem odzdola. Měla na červeno nalakované nehty. Hladké prsty. Ale už na nártu to začalo: bylo tam pár tuhých černých chloupků, které bylo třeba pečlivě odstřihnout. Jeden po druhém. Byla to práce, která se rozhodně nedala nijak urychlit. Detailní, hodinářská práce. Chlup po chlupu odskakoval od kovového ostří. Metodicky jsem postupoval měkkou, teplou krajinou. Jako potápěč v hlubinném skafandru jsem lesklými čelistmi přestřihával holé, kymácející se tyče, stojící mi v cestě. Nejvíc práce bylo na lýtku. Otevřela se přede mnou gigantická pláň, plná stovek a tisíců jednoduchých, tuhých živočichů, čekajících jen na to, až se k nim konečně dostanu a zkrátím jejich nudné živoření.

Najednou se jí z nějakého důvodu zježily naráz všechny chlupy a už tak zůstaly. Velice mi to usnadnilo práci. Když jsem se potřeboval dostat na spodní stranu lýtka, sama se natočila. Bylo to zvláštní. Držela jako uhranutá a hleděla na mě nevěřícně rozšířenýma husíma očima. Nemohla přijít na nic, co by k tomu řekla. Však bych taky nevěděl, co odpovědět…

Zpoza skříně vylezl na středoevropské poměry opravdu dost veliký pavouk a vydal se po zdi vzhůru. Měl tam pod stropem pořádnou pavučinu. Tu jsem znal. Ale jeho jsem viděl poprvé. Šel asi na inspekci, jestli se něco nechytilo. Jediný pohled stačil, abych věděl, že jeho cesta bude naprosto zbytečná. Zaprášený kmotr dokráčel k pavučině, několikrát brnkl o napnutá vlákna, potom se jednoho chytil a nespokojeně sekal nohama. Ela sledovala můj pohled a uviděla ho taky; a jakkoliv pavouky hodně neměla ráda, tentokrát ani nehlesla.

Venku kdákaly slepice. Dcera správcové, zlá těhotná mrcha ve vytahaných teplákách, věšela na dvorku prádlo, kouřila a lehký popel se lepil na mokré cejchy. Mezi chátrajícími vilkami poletoval třesk lešenářských trubek. Listí se neslyšně pouštělo větví a snášelo se na trávník. Byl začátek září. Babí léto. Rok 1984.

Stříhal jsem a stříhal. Jedna noha už byla hotová. Řekl jsem: „Teď druhou.“

Konečně promluvila: „Druhou ne.“

„Proč ne?“

„Protože jedna stačí…“

Musel jsem skončit uprostřed nedodělané práce. Trochu se mě to dotklo. Sebral jsem se a šel se zase projít. Na ulici štěbetali ptáci. Znělo to, jako by několik stovek uličníků hrálo na okarínu.

Když jsem se nad ránem vrátil, Ela pořád ještě svítila a četla Život a skutky soudce Ti. Mlčky mi udělala místo vedle sebe. Opatrně jsem se zeptal: „To jako že si mám lehnout k tobě…?“

Ela se usmála: „Poď, hlupáčku…“

Bylo to poprvé a zatím i naposled, co mě někdo takhle oslovil.