Vzpomínka na Ozzyho

To léto jsem byl spoluvlastníkem jedné firmičky nahoře na Letné. Co se té firmy týká, šlo to od desíti k pěti. Většinu času jsme trávili tím, že jsme z hrnků srkali kafe chutnající po myšině, od rána do večera stáli u okna a sledovali ženské, které chodily ze Stromovky a do Stromovky. Kšefty se nehýbaly.

A tak jsem ze všeho nejraději sedával na zahradě Šlechtovky, užíval si dopoledního stínu, pil desítku, obědval párky s dvojitou hořčicí a snažil se co nejmíň rušit řiďounké letní fantomy, zjevující se v koutech rozpadajícího se letohrádku.

Tu a tam bylo možno zachytit téměř neznatelný pohyb v houští. Jindy se mi zdálo, že na mě z přítmí naléhavě hledí jakési bledé obličeje. A ještě jindy jsem koutkem oka zahlédl shrbené postavy, procházející se vzadu u zdi. Zřetelně jsem rozeznával sporé, rozčileně gestikulující chasníky. Ale když jsem se tam podíval přímo, viděl jsem jenom komíhající se bezy, popřípadě Džoanu s velkým zadkem, místní krasavici, jak klábosí s rousnatými veterány z masa a kostí a koketně čárá nožkou v prachu.

To léto jsem neznal příjemnější místo, než byla zahradní restaurace Šlechtovka. V zeleném přítmí pod kaštany se skrýval před denním světlem vymletý, travou a hluchavkami zarostlý plac, obklopený z jedné strany ruinou zámečku, ze druhé vykotlanou cihlovou zdí a ze třetí prkenným plotem. Pod šumícími kaštany stály improvizované stoly a kolem nich křivé lavice a židle. U plotu byl kiosek. A v tom kiosku prodával lahvové pivo, fidorky, klobásy a všechny základní druhy lidových lihovin pan Igor, kdysi známý a slavný vrchní od Kafků. Býval to svého času jediný vrchní, který příležitostně naléval zadarmo; stačilo tenkrát zůstat U Kafků do zavíračky s těmi správnými lidmi, což nebylo nijak nesnadné, protože to byli pořád ti samí. Když pak odešli poslední pravidelní hosté, Igor zamknul, otevřel několik lahví vína a sedělo se, dokud bylo o čem povídat nebo dokud někdo vydržel Igora poslouchat nebo dokud tam zbývala aspoň jedna jediná smějící se ženská. Občas se končilo až hluboko nad ránem. Přetřásaly se kapely, desky, knihy, drby, vtípky, kozy, události. Kdo s kým, která kde, která jaké, kdo komu co. Nekecej, fakt, jo! A Igor se usmíval, točil vývrtkou, trousil poznámky a byl král.

To bylo před patnácti lety. Teď vypadal s ulíznutou bílou přehazovačkou jako estrádní umělec na penzi, od rána do večera poslouchal hvízdání kosů a kvokání paniček, vadících se s neurotickými psy, poslouchal dvacetileté matky, řvoucí na děti, a už zdálky vítal známé, kteří se stavovali na kus řeči. Pořád byl král. Jenom se to jeho království tak trochu potáhlo pavučinami, pomřelo na infarkty, nevrátilo se z emigrace, přestalo pít a kouřit, hodilo si mašli a uchlastalo se.

Ve Šlechtovce se otvíralo brzy dopoledne. Tehdy obvykle taky přicházel Jirka Vokurka. Přicházel křepkým junáckým krokem, jako by říkal: Nazdar, nazdar! Jirka Vokurka bydlel někde tam v okolí a vedl starosvětský život; maloval obrazy, platil alimenty a chlastal. V obličeji, navštíveném předčasnými vráskami, měl černé, balkánské oči. Nosil v sobě zvláštní tichou urputnost. Prokouřený svetr. Boty jak vytažené krávě z huby. Byl jako ze starých časů, kdy ještě pravda i lež fungovaly přibližně tak, jak mají. Z časů, které možná vůbec neexistovaly.

Bylo okolo jedné, seděl jsem ve Šlechtovce úplně sám a srkal kafe. Z mechem pokrytých, prochcaných zákoutí se zvedal pach tlení. Před chvílí skončila rychlá srpnová přeháňka a na desku stolu pořád ještě kapalo. Krčil jsem se na lavici pod úzkým pruhem celty, zavěšeným nad stolem, ale sklenici s řídkou hospodskou kávou jsem musel přikrýt knihou povídek Oscara Ryby, aby mi do ní nepršelo. Na fotografii autora na zadní straně obálky dopadaly velké kapky; Ryba tam byl až po uši ponořen do kalné vody nějakého rybníka. Vypadal jako dvojník mladého Alfreda Hitchcocka. Jako Člověk-obojživelník. Jako plaváček.

Ke stolu byl připlácnut zapomenutý časopis. Z rozmočené stránky se usmívala postarší sobecká bestie, kolem které se rozpíjel text: Dnes jsem někdo úplně jiný – jsem šťastná, vyrovnaná, sebevědomá. Muži se za mnou otáčejí. Nakupuji oblečení jako pominutá, protože si můžu obléct úplně všechno, na co mi kapsa stačí. Celkově se cítím daleko lépe. Už s sebou nevláčím ty kilogramy navíc. Už mě netrápí představa, co bude s mým tělem za dvacet let. Vím, že když budu chtít, zůstanu štíhlá.

V okamžiku, kdy jsem dospěl k rozhodnutí dát si grog, se v brance objevil Jirka Vokurka. Rezignovaně prošel největší louží. V botkách mu hlasitě čvachtalo.

Zamával jsem na něj. Křísl o mě pohledem a neodpověděl. Vy­zvedl si u stánku pivo a přišoural se: „Ahoj, můžu si tady vedle tebe…“

Udělal jsem mu místo na suché lavici pod celtou a šel jsem si objednat. V tmavém koutě boudy vedle vařiče seděl pan Igor a luštil křížovku.

„Prosil bych jeden grog,“ řekl jsem.

Trhlo to s ním, jako bych ho při něčem přistihl: „Ano prosim, jeden groček, dobrej nápad v tomhle počasí, za minutku to bude, já tam na vás houknu. To je léto, že to dál nejde… Jak vám tam nahoře jdou kšefty, pánové…?“

„Hůř než vám tady dole…“

Usmál se, postavil popaměti vodu a sedl si zpátky ke křížovce. Vrátil jsem se na místo. Jirka drahnou chvíli mlčel. Pokud byl alespoň přibližně střízlivý, dalo se s ním mluvit. Dokonce by se dalo říct, že většina toho, co vykládal, měla přinejmenším aspoň jasný půdorys. Což se ani zdaleka nedalo tvrdit o konverzaci, kterou jsme na Letné provozovali v průběhu toho divného léta roku 1998 my ostatní.

Jirka ťuknul oroseným lahváčem o moji sklenici s lógrem: „Člo­věče, mně se dneska ani nechce žít, jak jsem nasranej! Včera, víš… to zas bylo! Já ani nikam nemůžu jít, jinak bych někomu musel… Jediný, co můžu dělat, je tady s tebou trošku posedět, jestli teda nespěcháš…“

Nespěchal jsem. V kanceláři v Čechově ulici teď stáli kluci u okna, klepali popel do květináče a říkali: „To neni možný, ta má určitě silikony… Řediteli, tadle by ti asi neuvařila… Možná tak akorát vohřála klobásu… Jenže to by musel napřed Pěkný zaplatit, abys jí moh pozvat na rande… ta vypadá na to, že by ti zadarmo neřekla ani dobrý den…“

Jirka se napil a začal vyprávět, co se mu včera přihodilo. Zkrátka… Ve Šlechtovce byla akce. Na prknech altánu uprostřed zahrady se střídaly kapely, tančilo se, pilo se kelímkové pivo, byli tam známí muzikanti a známí známých muzikantů. Jirka Vokurka pár hodin předtím, než se začali trousit první účastníci, rozvěsil po stromech několik svých obrazů. Prodlužovačkami k nim natáhli světlo. Jirka pak osaměle seděl stranou ve stínu za kmenem kaštanu, poslouchal bigbít a trápil se myšlenkami na další den.

Kde se vzali, tu se vzali, najednou se z davu vynořili tři slušně oblečení hoši, dlouho stáli před obrazy, cucali pivo, tiše si něco říkali a pokyvovali hlavou. Pak se ptali čistou američtinou, kdo to maloval. Všichni říkali: „Jirka Vokurká, aur gud frend, Jirkáá, grejt mástr, gud frend to maloval.“

Mládenci se ptali, kdože to je a kde by byl k sehnání. Všichni říkali: „… no tady někdé, dejte si v klidu pivkó, my ho seženém…“

A dali si v klidu pivko a pustili to z hlavy. Chlapci se za půl hodinky znovu přitočili: „Pardon, my ho nemůžeme najít, prosím, my bychom měli zájem koupit nějaký jeho obraz, a pokud by souhlasil, tak nejraději všechny. Peníze máme,“ ukazovali ti čestní hoši narvané kešeně, „bohužel pouze dolary, ale rádi zaplatíme.“

Kamarádi říkali: „… jasněé, jasněé, někde tady jé, bez problému, to je v pohoděé…“

A Jirka seděl pod kaštanem, více méně všem na očích, upíjel zvětralé pivo za poslední peníze a rozhlížel se, kdo by ho tak na další eventuálně pozval, protože musel platit nájem a elektriku a plyn a alimenty a dlouho už nic neprodal.

A hoši v sáčkách přišli potřetí, drželi pořád tytéž kelímky s nedopitým pivem a říkali: „Pardon, my ho stále ještě nesehnali, bohužel musíme za chvíli odjet, ale rádi bychom koupili všechny ty obrazy, co tu jsou, tak kdybyste mistra zahlédli, vyřiďte mu, prosím, že jsme ochotni nabídnout dvě stě dolarů za kus; bylo by to dost, co myslíte…?“

A kamarádi říkali: „Jistěé, to je oukej, von tady někde jéé…“

A dali si panáka a šli tancovat. A Jirkovi mezitím došlo pivko, tak jenom tiše seděl v koutě a díval se do tmy. Po nějakém čase se tamtudy šel vymočit jeden rodák z Letné, a když se rozkročil u ohrady a úlevně bloudil pohledem po rozostřených postavách, zahlédl Jirku: „Čéče, kde séš, sháněj tě tady ňáký Amíci, chtěj koupit ty tvý vobrazy, prej dvě stě doláčů za jeden nejmíň…!“

A Jirka vstal, obcházel lidi, vyptával se, s chvějícíma se rukama hledal v davu tři bohaté mládence. Viděl však jen samé známé, bezstarostné, smějící se tváře. Viděl zmačkané, do bláta zašlapané kelímky, válející se pod nohama tanečníků. Viděl deset svých obrazů viset pod deseti žárovkami. Kolem žárovek se rojili komáři. Ale mládenci – jak jinak – byli pryč…

Jirka zhluboka vzdychl: „Tak co bys tomu řek…“

„Že si asi dáme fernet.“

„Viď… Asi jo.“

Šlechtovka se po dešti pomalu zase začínala plnit.

Zabral jsem se do vyprávění různých drobných nehod a průserů, které potkaly mě i druhé. Některé se staly tak, jak jsem je měl v paměti, jiné jsem si tak trochu přibarvil. Krásnooký Jirka jakoby z veliké dálky přikyvoval. Pak jsem mu pověděl o těch viděních, která tu někdy po ránu nalačno mívám. Podíval se na mě a měl oči jako špatně zatlučené hřebíky.

„To nevim, co máš na mysli,“ řekl, a já jsem jasně viděl, že ví.

Mezi hosty chodil dlouhovlasý čtyřicátník a jednomu po druhém ukazoval otevřený časopis s barevnou fotkou otlemeného stárnoucího chasníka s podmalovanýma očima. Každému říkal kňouravým, a přitom jaksi nebezpečným hlasem: „To je Ozzy, znáš Ozzyho… Hele… koukej… znáš ho… Ozzy!“

Hosti říkali: „Nojo… Co chceš… Jasně… Dej si pivko a nevydírej… Hm… Vo co ti de…“

Jenom Džoana s velkým zadkem, která tam mezitím taky přibyla, se podívala na fotku a řekla: „Ozzyho miluju!“

Čtyřicátník se zarazil a zkoumavě se na ni zadíval. Vážně a přísně jí hleděl do očí. Po dlouhé době se zeptal: „Co piješ?“

„Všechno,“ odtušila podle pravdy.

Čtyřicátník odkráčel ke stánku, slavnostně přinesl Džoaně skleničku a přisedl si. O čem mluvili dál, nebylo slyšet. Možná by i bylo, protože jeho plechový hlas bylo nesnadné přeslechnout; jenomže pozornost všech se chtě nechtě upnula jiným směrem…

V tu chvíli totiž vstoupil brankou do areálu malinký smrťáček a nerozhodně se rozhlédl. Potom zamířil přímo k nám. Jirka Vokurka zneklidněl. Smrťáček si sedl tři metry od nás na polámanou židli. Někoho takového jsem viděl vůbec poprvé. Měl dětsky upřímné oči, ztracené v hlubokých temných jamkách. Veliké, řídké, žluté zuby, mezi kterými se, jak dýchal, dělaly bubliny. Rozcuchané chmýří na velké, hruškovité hlavě. Úzká ramínka. Upíral malinké, nepříčetně šťastné reflektory z jednoho na druhého. Vůbec nemrkal.

Pokusil jsem se pokračovat v řeči. Díval se na mě, pozorně naslouchal a široce se usmíval. Vstal a sedl si blíž. Usmíval se čím dál víc. Tiše v něm hrkalo. Sedl si ještě blíž. Oči mu přímo slzely štěstím.

Po chvíli už jsem vůbec nevěděl, co mluvím. Smrťáček sklouzl ze židle a s nekonečným, usliněným úsměvem přistoupil až k nám. Vůbec nezavřel pusu, když říkal: „Rosih… vás, nehněli hyste zhytečnou dvacetikorunů?“

Jirka sáhl do kapsy. Ruka se mu třásla. Smrťáček sevřel dvacku, už se na nás ani nepodíval a klátivě odskákal. V brance se otočil, vycenil zuby a byl pryč. Jirka vytáhl cigaretu a zastrčil ji do úst filtrem dopředu. Škrtl a sirka se zlomila. Odněkud přiběhla velká fena s lidskýma očima, olízla mu koleno a zase odběhla.

„Máš to vopačně,“ upozornil jsem ho.

„No tak to vidiš,“ zahučel a zvedl se: „Buď zdráv, já du radši něco dělat…“

Dal jsem si další grog a dočetl Rybovy povídky.

Začalo se stmívat. Sportovcům na Letenské pláni se spustila večerní nudle z nosu. Za Hradem, který v tuhle hodinu vypadá jako prasklý destilační přístroj, odložený v koutě zaprášeného kabinetu, se začaly vynořovat siluety vzdálených ulic a střech. V hospodě U Karla se plešatý Kotouček, zvaný Kolečko, majitel restaurace, starožitník a nezávislý kandidát za Prahu 6, motal mezi fanoušky, kteří přišli zapít zápas, mával rukama a vnucoval se: „Chlapi, kdo zatroubí nejsilnějc, má u mě pivo!“

Do soumraku se vznesl příšerný vřesk sparťanských frkaček a trubek a rozjařený cinkot skla.

Nahoře nad Stromovkou jsem potkal kolegy z práce. Mířili s rukama v kapsách ke Královské oboře. Šli propít zmuchlanou pětistovku, kterou si někde půjčili. Šel jsem s nimi. V Čechách se totiž strašlivě chlastá.