Vrah

Za radlickou lávkou, na břehu železniční krajiny plné signálních světel, výhybek, drátů, chcíplých koček a zářících kolejí, stojí restaurace U Modré hvězdy. Dneska už je to běžná hospoda, která se ničím neliší od statisíců podobných pajzlů. Ale ještě začátkem devadesátých let si každý, kdo tam strčil nos, nemohl nevšimnout té atmosféry… Panovalo tam zvláštní ticho. Jiné než v ostatních hospodách. A když to ticho někdo porušil, tak to byl buď smích, při kterém člověku zaskočilo, nebo halas, který se obyčejnému hospodskému halasu nepodobal. U propálených ubrusů seděli hosti vždy o fous zadumanější, než by bylo přiměřené. Většina štamgastů totiž měla odkrouceno tak deset patnáct roků. Vysedávali tu různí kšeftaři, lháři, uhejbáci, a stranou od nich šlechta: rozvážní padesátníci s inkoustovým tukem pod okem. U výčepu tu a tam postávali neklidní, vychrtlí raplové – ti jediní byli opravdu nebezpeční; ani přibližně se nedalo odhadnout, kdy komu z nich hrábne a zničehonic mrskne půllitr lví silou nazdařbůh do místnosti. Když tam přišel blonďáček jak sirka, dal si pár panáků a začal se užírat nebo někomu tichým hlasem vykládat tu věčně se opakující lež, jak sloužil v cizinecké legii, všichni preventivně zpozorněli.

Chodili sem i normální strejcové z okolí. Ale když za oknem po rozkopané ulici projela policejní volha, nejméně polovina hostů tak nějak poposedla. Skoro nepostřehnutelně. Ale přece.

A protože Radlice jsou od rušných ulic centra daleko, byly tu k vidění pořád tytéž tváře. Tu a tam se sice pár návštěvníků rozhodlo z přebytku energie změnit lokál a jít buď nahoru k Bábě, k Labuti, nebo do cikánské hospody vedle pohřebního ústavu na Kesnerce, i když tam radši ne, protože když to tam cikáni svépomocí rekonstruovali, tak zapomněli na topení, takže se tam od listopadu do dubna sedělo v kabátech; měli tam, pravda, nádhernou mosaznou pípu, zasazenou do mramoru, a ta pípa, to byl kámen úrazu, protože jakmile někdo z hostů nechtěl uvěřit, že je úplně a skrz naskrz zlatá, docházelo hned k přísahám, urážkám a jiným citově vypjatým scénám. Díky tomu se to tam poměrně často pralo.

Ale jeden host byl k vidění jenom tady u Hvězdy a nikde jinde. Po ránu vypadal na třicet, v poledne na čtyřicet, k večeru mu viditelně táhla padesátka, a když se rozsvítilo, seděl tu nehybný, hustovlasý stařec. Starej kluk. Seděl sám v koutě, pohyboval velkým ohryzkem, pil pivo a mlčel. Nápadné na něm bylo, že se sem na první pohled jaksi nehodil… vypadal spíš jako vysloužilý diplomat nebo bývalý okresní herec. Měl inteligentní štičí tvář barvy zaprášené litiny. Inteligentní tvář, do které bylo hrůza pohledět. V té tváři totiž svítily nepopsatelně modré, čisté, strašidelně upřímné oči. A ty oči vypadaly jako dvě díry, vyvrtané skrz celou zeměkouli.

Taková byla hospoda U Modré hvězdy, když jsem před lety otevřel dveře a vstoupil. Všechny stoly byly obsazené. Dal jsem si pivo u pultu a otočil se. Starej kluk seděl dva metry ode mě a koukal mi přímo do očí. Vlasy mu seděly na lebce jako kocour na hrnci. Seděl sám a jenom u jeho stolu bylo prázdno. Hrklo ve mně. Ukázal velkou utrápenou opičí rukou: „Posaď se sem, divochu…“

Hrklo ve mně podruhé. Sedl jsem si a začal ohýbat a lámat pivem nasáklý papírový tácek. Za oknem stály na sluncem zavalené ulici dvě báby a před tváří celého světa si vypočítávaly na prstech, co mají za trápení. Jedna ukazovala, co jí schází, druhá ji nenechala domluvit a mávala rukou, pani, to eště nic nejni, helejte, to já…

Starej kluk se díval před sebe a mlčel. Rázem se mi vybavilo, jak jsem se ho jednou odvážil zdálky pozorovat skrz prašnou mlhu lokálu. Vypadalo to tenkrát, že nevnímá. Ale pak mu zacukalo v koutku oka. A potom na mě pohlédl. Bylo to, jako když kamenná socha na mostě otevře víčko a upře živé modré oko na zvědavého turistu. Pohlédl na mě a na dně mojí drzé duše nastal zkrat.

Teď jsem seděl metr od něj, lámal tácek a přemýšlel, co bych tak řekl.

Starej kluk se napil: „Ty znáš toho tlustyho, co kšeftuje s karama?“

„Jo. Trochu…“

„Von tady byl a shaněl tu vokatou. To je tvoje divka?“

Byla to moje dívka. Bydlela za rohem. Před časem jsme přišli sem ke Hvězdě, dali si jedno na žízeň a chtěli zas jít, když tu ona spatřila vzadu u stěny stát velkého černého chlapáka, hrubosrstého mastného Čechoturka, šla k němu jak ve snách a nahlas obdivně řekla: „Hergot! Vy ste vrrrah…!“ A hospoda v tu ránu ztichla, protože se náhodou trefila. Tím se tady jaksi uvedla. Ten vrah jí tenkrát galantně poručil panáka a od té doby jsme se tu občas stavovali.

„Vona je pěkna. Davej si na ni pozor… Co piješ?“

„Všechno,“ odpověděl jsem. Nebyla to tak docela pravda, protože syrový rum mi od jisté doby nedělá dobře.

„Viktore, šutr divochovi!“

Vedle u stolu šla debata: „Ty vole, ty myslíš, že Američani budou tak blbí a budou střílet na ty Arabáky dovopravdy… Proč by takovou hovadinu dělali, můžeš mi říct, pičo! To natočili někde v Africe, to je jak dvě a dvě! Kuli propagaci! Akorát ty seš tak blbej a čumíš na to celou noc! Ty i s tim tvym Havlem furt… ten se na tebe taky vysere! Ňáký herci že se prej vrátili z Ameriky… proč by se vraceli! To je jenom propagace v televizi, ty vole, copak to nechápeš…!“

Starej kluk se díval do okna a řekl: „Ale dyť je jasny, že tam pouš­těj ty rakety, to bys nemoh jen tak natočit…“

Vedle se zvedla malá stolní bouře: „Á, hele! Sedumkrát vodpověz! Zas to ví líp! Akademie věd, voe!“

Starej kluk na to unaveně mávnul rukou. Pomalu, jako na divadle. Všiml jsem si toho už dřív; chovali k němu ten druh úcty, která se smí projevit jen a jen tím, že se vůbec nesmí projevit. Byla to taková hra. Nadávali mu, ale tak nějak opatrně. Jako by se ho báli. Mezi sebe ho každopádně vzít nechtěli. Nebo nemohli. Nebo chtěli a mohli, a nemohl on. Ťukli jsme si.

„Mam dneska draka, viš.“

„Jo…?“

„No draka, kocoura… Si ženatej?“

„Byl sem.“

„Tak to znaš… Ja byl ženatej tady na Radlicky, viš, neměl sem v Praze žadnej vigvam, tak sem se nastěhoval k mlady, tam jak sou ty baraky nad konečnou, a bydlela tam s nama jeji mama…“

„To není dobrý.“

Kluk se jaksi tlumeně, dovnitř do sebe rozčílil, jako když chytnou piliny v kamnech: „To nikdy nemuže bejt dobry! Ale todle bylo šejdrem vod začatku! Jak mlada zmizela z baraku, tak do minuty na mě stara dělala voči, a jestli prej nechcu támdleto a todleto, viš… no, a jak to mohlo dopadnout… napřed sem se držel zpatky, to ti je jasny…“

„Hm.“

„Vona to měla rada, viš. Furt to chtěla, furt a furt… Vona byla svině… Napřed sme teda normalně pichali, to bylo eště dobry… Pak ji to najednou nestačilo, tak chtěla… no prostě chtěla, abych ji přitom tak ňak zlinyroval, viš co myslim… Bez incidentu ji to nebavilo. A druhej den si naschval vzala takový hadry, aby bylo všecko vidět, ty modřiny a to, a chodila tak před manželkou, viš, před dcerou, a vona řika mamo, co se ti stalo…, a vona: Uklouzla sem prej na schodech, a eště na mě mrkla. Svině, viš?!“

Srknul si opatrně rumu, jako by to byla velká vzácnost, srknul si a koukal do kouta: „No… a dycky, když manželka nebyla doma, vona dělala šichty v Berouně, tak stara hned v takovym županku, takovejhle vystřih, viš, a hned flašku, že si dame bikaver… Vona teda chlastala, ale tady to měla pořadny, viš, žadna nudle to nebyla…, řikam, měla by ses stydět, a vona třiskla sklenici vo zem a já prej se mam stydět, dyť dybys to nechtěl, tak tady se mnou nesediš a nechlastaš, to za prvy, a za druhy já se nemam za co stydět, to moc dobře viš, a jesli neviš, tak se mužeš přesvědčit… No, tak sem ji dal po pysku. Jenže to vona zrovna chtěla, to ji rajcovalo. A hned: Ja to tak nemyslela, kam deš, nikam nechoď, dělej si se mnou, co chceš, ja nic nikomu neřeknu… Todle bylo furt. A bylo to čim dal horši…“

Báby za oknem si pořád ještě ukazovaly, kde všude je bolí. Jedna oběma rukama ukazovala, jak ji bolej nohy, a doktor jí pokaždý jenom řekne to nic nejni, pani, ve vašem věku, to je normální! To už tam stály aspoň hodinu.

Vepředu u pultu kdosi důrazně slabikoval: „… hovorím ti jasně, že existoval žralok trikrát večší ako verlyba, kedysi…! Velký ako autobus, dopiči! Aspoň toto mi ver!“

„Bylo to čim dal horši,“ vzdychl starej kluk, „pak teda chtěla, abych ji při tom, viš, abych dělal, že ji toto… jako škrtim… Na todle byla vysazena. To ti cely řikam, jenom že mam draka, to dobře viš… No a pak si vymyslela, že by jako chtěla, abych ji při tom vohrožoval…“

„Jak, vohrožoval?“

„No jak vohrožoval, kudlou! Že ji jako chcu podřiznout, rozumiš… No tak sem vzal ten mrkevnik, vemu kudlu a beru ji takhle pod krkem a řikam: Už mě neser, ty kundo, jaky ja mam kuli tobě manželstvi… A vona: Maš takovy manželstvi, jaky si zasloužiš, a nebreč mi tady, brečet mužeš jit na lamparnu, jestli chceš… Tak sem přitlačil, a to hned vobratila. A řikala zas ty slova…“

„Slova?“

„No, to se ani nehodi řikat, viš… Vona byla svině. No, a pak už teda furt chtěla, abych ji vohrožoval… Jinač už ji to nebralo, viš… A jak sem s ni jednou zas tak byl, tak se mi, divochu, najednou udělala tma v hlavě… a tak ňak sem ji řiznul semhle do krku… a vona byla zticha, viš, ani nezařvala… a ani krev netekla, to mi bylo divny… ani kapka… Tak sem řiznul eště… no, a tu hlavu sem uřiz…“

Delikátně dopil rum a odmlčel se.

Oknem byl vidět pár poštolek, hlídkujících ve výšce nad nádražím. Vítr přinášel skřípění posunovaných vagónů a hluchý třesk nárazníků. Báby hřadovaly na chodníku jako dvě nemilosrdné betonové slepice. Teď se jedna sehnula a podívala se do lokálu. Koukala přímo na nás a měla oči jak tyranosaurus.

V mozku se mi rozsvítila otázka. Ale napřed jsem si netroufal ji vyslovit: „A jak ste moh tu hlavu… myslim tou kudlou, když je tam…“

„Pateř?“

„No…“

Pozorně rozmáčknul hnědým vrásčitým ukazovákem špačka v popelníku: „V kredenci byl takovy sekaček, viš… No… a pak sem si, divochu, normalně dal čudku a vubec sem ešče nevěděl, co sem to proved. Vona tam ležela a krev z ni už hrčela, to ti je jasny… Chtěl sem to utirat, ale to nešlo, to bych musel vzit hadici. Tak sem to tipnul a šel sem na fizlarnu, nad křižovatkou bejvala fizlarna, viš. Tak sem tam přišel, bylo teda už po pulnoci, a zvonim. Vodevře se vokynko, a co prej chcete… Zabil sem tchyni, povidam. A von na mě: Podivejte se, je pozdě, na vaše srandičky nemame naladu, mohlo by vas to taky mrzet. Zabil sem tchyni, povidam, a přišel sem to podle zakona ohlasit. A von: Tak podivejte se, občane, ja vam to řikam naposled: děte se domu vyspat, nebo vas to bude mrzet, jestli chcete skončit na zachytce, tak to je pro nas ten nejmenši problem! A ja mu povidam potřeti: Ale ja sem se, soudruhu dozorči, před pulhodinkou dopustil vraždy…, ja nemužu jit domu… A to už tu mřiž vodevřeli, no, a bylo to…“

„Co bylo?“

„No co bylo, vyfasoval sem čtrnact let…“

Vedle u stolu mládenec v manžestrákách křičel: „… a já řikám, nejlepší film je Fantomas! Fantomas, nejlepší film… mi můžeš věřit! Hele, a druhej díl! Díl dvě! Jak má toho citroena s křídlama, hele, si představ, sou za tebou, vyndáš křídla a vžžn, tyjo…, každej ti může políbit prdel!“

Všichni se zasnili. Někdo řekl: „To je jenom ve filmu… auťák nemá žádnou aerodynamicitu… To v životě nemůže letět. To je jak cihla.“

Mládenec se napil piva a tiše dodal: „To je jedno… Fantomas, nejlepší film…“

Starej kluk se dlouho díval z okna. Potom řekl: „Tak už běž… A davej si na tu vokatou pozor…“

Chtěl jsem zaplatit, ale on řekl měkce: „Nechtěj mě, divochu, nasrat…“

„Tak se mějte,“ pozdravil jsem. Zvedl ruku a odmávl mě.

Venku bylo ještě světlo. Nad Smíchovem se vztyčily zářící plechové mraky. Z protějšího břehu nazdařbůh ukazovaly do nebe zčernalé prsty Vyšehradu. Od Chuchle zvolna přijížděl po kolejích další transport rezavého šrotu. Na radlické lávce stál chlap v kabátě a snažil se dírou v pletivu sklepnout popel tak, aby se strefil do některého z vagónů, sunoucích se pod jeho nohama. Vítr však pokaždé odnesl popel až někam nad střechu vechtrovny.

Vydal jsem se směrem k Andělu. Pár metrů přede mnou klapala podpatky odbarvená panička, tak čtyřicet, černé punčochy, udržovaná. Najednou se hlasitě uprdla. Nenápadně se ohlédla, a když mě uviděla, pohodila vzdorovitě hlavou a zahnula do cukrárny.