Láďovo poslední tango

1.

Kam až oko dohlédlo, všude se tyčily přízračně bílé, několik kilo­metrů vysoké věže. Pod nimi bublala souvislá kaše mraků. Tu a tam kolem prolétl řiďounký šál, zavlnil se a byl pryč. Venku se odehrávalo už několik miliard let víceméně pořád to samé. Láďa si zapálil a nestihl potlačit hluboký povzdech.

Tlustá žena na sedadle před ním se zvědavě otočila. Spatřila třicetiletého mládence, kterému osud právě vyryl do čela dvě čerstvé vrásky. Kvůli čemu se asi takový mládeneček může trápit deset kilometrů nad zemí, řekla si… Jedině kvůli ženské! Pak se opřela o sedadlo, dala si do pusy bonbón a začala usínat. Letěla za manželem a neměla tušení, že ten právě dospěl k nezvratnému rozhodnutí dát se s ní rozvést kvůli jedné o pětadvacet let mladší servírce. Bonbón se pomalu rozpouštěl.

Samozřejmě že v tom byla ženská. Láďa s ní chodil už víc než rok, a ačkoliv už dlouho tušil, že to nemůže dobře dopadnout, cítil, jak se na ní stává víc a víc závislý. V jednom kuse hrála to staré divadlo, na chlapy a na ženský. Láďa na ty hry nereagoval dost rychle. Vycítila to a zkusila s ním mávat. Ze začátku jen tak trochu. A pak už najednou bylo pozdě. Občas jí vypadl z diáře papírek, který nápadně rychle schovávala. Občas zazvonil telefon, a když to Láďa zvedl, tak to na druhém konci zašramotilo a klaplo.

A jak se ten vztah pomalounku trhal a drolil, začínal Láďa skrz ty trhliny vidět svět zase takový, jaký je: jako soubor jevů čistě osobní, a proto neproniknutelné povahy.

Před časem, když už se to začínalo kazit, si spolu naplánovali cestu do Indie. Jet se tam podívat. Teď jí to připomněl. Řekla, že asi nepojede. Další den řekla, že si to ještě rozmyslí. Další den řekla, že nejede, že by to nedělalo dobrotu. Další den řekla: „Tak já bych teda možná jela, kdybys chtěl…“

Láďovi v tu ránu zase zčervenalo srdce, ale dal si záležet, aby to na něm nebylo znát: „Tak jo.“

„Ale… chci se tě zeptat, jestli by ti nevadilo… víš… že by s náma jel jeden kamarád.“

„Jakej kamarád?“

„No prostě jeden známej… fajn kluk… Pokud bys proti tomu nic neměl… Já s nim nic nemám, aby sis nemyslel… Je to kamarád…“

Potlačil prudké přání dát jí facku. Cítil, že by to nebyla jen tak ledajaká facka. Zavřel dveře a šel pryč. Zase už to bylo tady.

Pár dní pil a pak se z toho vyspal. Když se probudil, rozhodl se, že do té Indie pojede sám. Aby ji nemusel potkávat. A aby jí ukázal. A hlavně, aby zmizel. Z těch ulic, z toho města. Někam. Vybral zbytek peněz, koupil si letenku a nasedl do letadla.

Teď seděl v boeingu. Boeing se vznášel jako octová muška nad jezerem a směřoval do Bombaje. Za dvojitým okénkem ze silného plexiskla se pomalu sunuly vzad ledové věže, ozářené třaskavým světlem. Seděl a neměl zdání, co tam bude sám dělat. Letěl hledat své třetí oko.

2.

Když vystoupil po schůdkách na rozpálený beton a nadechl se, ucítil to: už i vzduch tady byl jiný. Prosycený pachem ryb a pálícího se trusu, nafty, škvařícího se polystyrénu a kdovíčeho. Přilepil se mu na patro. S námahou se nadechl a vydal se letištní halou, plnou lidí, k východu, protože jiná cesta neexistovala. Buď zpátky do letadla, nebo ven. Vyšel ven a uviděl donekonečna se rozlévající moře taxíků. Vlhko a vedro. Zastavil se a zapálil si. Rozdýchával to. Měchy si pomalu přivykaly.

Zvedl ruku a deset tvrdě pracujících taxíkářů v bílých košilích rozrazilo dveře auťáků a začalo hulákat. Jeden měl víc energie nebo možná víc dětí: vyskočil z auta, chytl Láďu, odtáhl ho až k vozu a posadil dovnitř. Nasedl a rozjel se. Teprve potom se ptal, kam to bude. Láďa řekl, jen aby něco řekl: „Centrum…“ Řidič se zatvářil neurčitě. Láďa mávl před sebe a řekl: „Tam…“ Taxíkář se rozzářil: „Aáá! Tám! Aj nouit!“

A jeli. Projeli celými čtvrtěmi, sestávajícími jen z betonových dvorů, slepých zdí, pokroucených konstrukcí, hangárů z vlnitého plechu a zrušených vleček. Vypadalo to, že jejich hlavními obyvateli jsou smečky temně skvrnitých psů se špičatýma ušima. Psů, kteří se s každou generací pomalu, ale jistě vracejí zpátky k vlkům.

Pak vjeli do mraveniště. Všude se proplétaly auťáky, jeden přes druhý, a bez přestání frkaly, troubily, rozjížděly se a brzdily. Mezi nimi se motaly skútry, kola a staré rezavé mopedy. Chodníky byly plné volajících, rukama mávajících lidí. Celé ulice vypadaly, jako by se hádaly. Jako by celé čtvrti propadly jakémusi vášnivému sporu.

Na jedné křižovatce, kde už to vypadalo, že budou všichni muset nechat auta zaklíněná do sebe a odejít po svých, zaťukal na přední sklo vyjevený ryšavec. Rudé vousy mu neuspořádaně trčely z čelisti a podávaly svědectví o jisté ztracenosti, o jisté předurčenosti k těžko postižitelným, velmi jemným, téměř jen náznakovým průserům. Otevřeli mu dveře a ryšavec se svalil na sedadlo. Ukázalo se, že je to Němec a že přesně ví, kam chce. Měl na kartičce naškrábáno jméno penzionu, kde lze přenocovat. Láďa se zeptal, jestli by se mohl přidat. Zpocený ryšavec s radostí přikývl a strčil cedulku v plné jízdě řidiči před oči. Ten zvolal: „Áááá! A! Aj nouit! Aj nouit!“

Jeli velice dlouho. Nakonec zastavili před strohou budovou, před kterou stáli vojáci s puškami. Ptali se taxíkáře, co to má znamenat. Ten se na ně zvesela smál, mával rukou, ať jen jdou, to je v pořádku, potom zas na ně chvíli křičel kvůli placení, pak si, zase už s úsměvem, vzal polovinu peněz, které původně chtěl, a odjel. Zůstal po něm oblak spáleného benzínu, jehož cizokrajná vůně Láďovi maně připomněla dávnou dovolenou v NDR, v zemi plastických hmot a špatně seřízených dvoutaktů.

Chtěli jít dovnitř, ale voják, který stál blízko vchodu, na ně spustil: „Nic sem! To škola! Škola tady! Nic pro pána dobrý! Nic pro pána!“

„Ale nám řekli, že to je hotel! Hotel!“

Voják ukázal na dláždění: „Nic hotel! Tady spát! Tady spát, my hlídat celou noc. Slip! Gud! Gud!“

Byl už večer. Tak se uložili na chodníku a usnuli. Brzy ráno Láďa otevřel oči a uviděl nad sebou stát usmívajícího se vojína v baretu. Vojín mu kynul, ať jen klidně spí dál. Láďa si dopodrobna prohlédl odřenou automatickou pušku, jejíž hlaveň měl metr od hlavy, a zase usnul.

Vzbudilo jej kopnutí do žeber. Otevřel oči a viděl přívětivého vojína, jak se zubí od ucha k uchu. Budíček. Kopl ještě Němce a s úsměvem ukazoval, že je bílý den, ať vstávají. Budíček!

Vstali a šli. Koupili si několik piv a sedli si s nimi na břeh nějaké řeky. Vypili všech osm lahví a teprve potom pocítili, jakou mají žízeň. Němec vytáhl z batohu láhev Johnnieho Walkera a křísl s ní o beton: „No tak jo! Tak jsme tady! Čusss!“

Hnědá voda se řídce valila pod jejich nohama. Plavaly v ní papírky, rybí hlavy, něco, co vypadalo jako krokodýl, ale byla to stará matrace, která se pomalu potápěla, a něco, co nevypadalo jako nic určitého, ale docela dobře to mohl být zbytek lidského těla. Napili se vlažné kořalky. Kousek od nich stál po pás ve vodě přetlustý dědek. Jednou za čas nabral břečku do dlaní, delikátně si ji naplácal na velkou hlavu, a zase stál. Nakonec se té vody napil, uklonil se, vylezl ven, přehodil přes sebe prostěradlo a odkráčel, plácaje obrovitými chodidly, pryč. Pár metrů od břehu trčel z hladiny řídký les kůlů. Na jednom seděl černý pták. Natřásal se jak čertova slepice a upíral na Láďu krhavé oko. Potom zřetelně zakrákoral: „Vyser se na ní, je to kurva!“

Chvíli se vyptávali na autobusové nádraží. Dozvěděli se, že kdyby chtěli hodně laciné rádio, není problém. Že je v Bombaji cholera. Že kdyby chtěli skoro zadarmo ubytovat, není problém. Že kdyby chtěli prodat hodinky, není problém. Že je u řeky slavnost.

Kde je nádraží, to jim řekl až sedmiletý kluk, který za sebou táhl na špagátu rozkládající se zplihlou kočku. Ukázal jim za roh, za roh, rovně a znovu za roh. Odběhl a kočka tuze zasmrděla. Šli za roh a za roh, potom asi pět kilometrů rovně po betonové ulici. Pak uviděli řady autobusů. Mnohonásobnou, horečnatou, zmítající se Florenc.

Zrzek vytáhl z batohu mapu a plácl s ní na lavici, chvíli do ní koukal, funěl, pak vzal roztékající se fixku a pečlivě namaloval dole kousek od pobřeží veliký zelený bobek: „Dívej! Tady! Dobrý tam! Přátelé tam byli! Jsou tam ženský! A šnaps! A laciný kouření! Gut! Jedu tam. Jedeš se mnou?“

„Asi jo…“

„Tam jedem! Ty kup lístky, já zatím seženu něco k pití na cestu! Šnaps! Nebo chcípnem!“

Pokladny se táhly podél předlouhé slepé zdi. Zeď byla polepena mnoha vrstvami filmových plakátů. Kolem pokladen se zvolna vlni­ly hrozny lidí. Vypadalo to jako vstup do včelína.

Láďa si stoupl na konec jedné fronty. S podivením hleděl na řadu plakátů. Na všech byl jeden a ten samý tlustý, mastný krasavec, chlap jako bejk, ale v uších měl složité, těžké náušnice, vlasy měl nakroucené do esíček a na lesklých tvářích měl přimáznutá fialová zdravíčka. Vypadal jako napumpovaná Josephina Bakerová. Jako řeckořímský zápasník, který se z nějakých místních důvodů převlékl za matku své ženy.

Fronta se pomalounku sunula vpřed, až došlo na Láďu. Nahlédl dovnitř. Ovanulo jej horko, jako by se díval do pece. Uvnitř seděl jednoruký mládenec s myším knírkem a zvědavě čekal, co se dozví. Láďa ukázal ten puntík na mapě. Ukázal: dvakrát. Mládenec vzal mapu, rozmázl puntík, pak píchl zeleným prstem přes Láďovo rameno a řekl: „Šrám! Šrám!“

Láďa se podíval směrem, kam prst mířil. Viděl nekonečné davy lidí, za nimi otřískanou vysokou budovu a za ní prázdné, puklé nebe. Mládenec v kukani netrpělivě opakoval: „Šrám, šrám, šrám!“

Láďa ještě jednou ukázal mapu, mládenec ji odstrčil a mávl z okénka svou jedinou rukou: další, další! Láďa položil na pult peníze. Mládenec se zazubil, udělal na něj „no tak to vidiš, troubo“ a podal mu dva lístky.

Němec se vrátil. V batohu to při každém kroku zacinkalo. Našli auto­bus, nasedli, zrzek si přihnul z lahve a hned usnul. Cestující přibývali a podvozek naříkal. Nakonec tam nebylo k hnutí. Lokty, tašky, husté černé vrkoče, oči jak trnky, prostěradla, bedny, košíky. Na podlaze leželo malé prasátko, vzdychalo a přikrývalo si oči velkýma ušima. Jenom jedno sedadlo bylo ještě volné. Scházel řidič. Po půl hodině se od kiosku odpojil udělaný mužský v nátělníku a v turbanu, nadzvedl si pupek, potáhl gatě a vydal se k autobusu. Sedl za volant a něco zakřičel. Odpovědělo mu několik hlasů. Motor naskočil a autobus se rozjel. V první zatáčce se povážlivě naklonil, Láďa se podvědomě chytl sedadla, ale všechno se to zase narovnalo a cesta začala.

Venku se v oslnivém světle hemžila Bombaj. Láďu přemohla dřímota. Po nějakém čase se probudil a zjistil, že na něm není nit suchá. Kupodivu to bylo v podstatě příjemné zjištění: přestal vnímat sám sebe. Přestal se sledovat. Cítil, jak z něj přebytečný pot odkapává na podlahu. Zeptal se souseda, kde jsou. Několik hlasů ochotně zakřičelo: „Mumbáááj!“ Za oknem ubíhaly domy, ulice, koruny stromů, domy, ulice, stromy. Domky byly čím dál tím oprýskanější, menší, křivější. Láďa znovu usnul. Když otevřel oči, mrknul na hodinky. Spal tři hodiny. Zeptal se chlapíka v bílé košili, kdeže teď jsou. Uslyšel: „Mumbáááj!“

Potom konečně vyjeli ven z města. Kolem se vlnily divokým sluncem sežehlé stráně, mezi balvany se potulovaly ovce, pak nová města a nové stráně. V ukrutném dusnu všichni postupně usínali. Láďa se díval z okna.

Všiml si, že spí i řidič. Chvíli ten zvláštní jev překvapeně studoval. Ale bylo to tak… Chlap se držel volantu, obrovský knír mu plihnul až k bradě, hlavu měl na prsou a právě se propadal do hlubokého spánku. Láďa sledoval šoférova těžká víčka, jak se postupně zavírají, otvírají, zavírají, otvírají, až se nakonec zavřou docela. Vedle autobusáka seděl dědek a sledoval totéž. A teprve až v momentě, kdy řidičova hlava definitivně klesla a autobus začal zvolna směřovat ke krajnici, se dědek pohnul. Pleskl šoféra do ramene. Ten se na něj bezvýrazně podíval, pak si vzpomněl, kde je a co dělá, vzdychl, narovnal se, zatočil volantem, vrátil vůz přibližně do směru jízdy, dlouze zívl a podrbal se na pupku. Pak, aby sám sebe ujistil, že je to všechno skutečnost, zalomcoval s řadicí pákou. V hlubinách autobusu nelidsky zanaříkala převodovka. Chlápek spokojeně kývnul a loknul si z pomačkané hliníkové čutory. Po pěti minutách zívl a jeho těžká víčka se začala zavírat. Dědek si mezitím krátce zdříml a teď už byl zase ve střehu. Měl čas. Jeho chvíle ještě nepřišla… Tak to šlo pořád dokola.

Láďa se snažil neusnout. Nevěděl sice, k čemu by to bylo dobré, že zrovna on jediný nespí, ale jaksi nemohl. Snažil se udržet při vědomí sledováním ubíhajícího času. Nakonec se mu zastavily hodinky. Sklíčko se zamlžilo a strojek přestal jevit známky života. Láďa se tomu nedivil. Byly to primky a nikdo nemohl počítat s tím, že by měly fungovat i v peci. Jeho poslední zřetelná myšlenka, která se prodrala do předsíně spánku, byla: „Panebože, kde to jsem a co tady sakra chci…?“

Kdykoliv se Láďa probudil, zjistil, že u autobusáka bdí zase někdo jiný. Střídali se. Drželi služby. Měli stráž. Vypadalo to, že jediný, kdo se pořádně prospal, byl Němec a ten řidič. Němec chrápal a od úst až k pasu mu kanula souvislá slina, zářící v žhavém slunci Indie jako neón.

Příští den odpoledne byli na místě.

Vystoupili a stáli na holé návsi. Kolem dokola byly domky z vymletých červených cihel. Slunce jim hučelo přímo nad hlavou. Láďa se protáhl a zívl: „Tak co…“

„Nic. Já jdu tamhle. Buď zdráv,“ řekl Němec a vydal se směrem ke kopcům, které se vlnily za střechami. Láďa se za ním chvíli díval. Vcelku ho chápal. Cítil, že má v sobě něco, co není příjemné ani jemu samotnému, natož lidem, kteří si mohli svobodně vybrat, jestli s ním chtějí mít něco společného. Něco, co vždycky nakonec způsobí, že jim začne lézt krkem. Někdy to bylo silnější, jindy slabší, někdy to na čas zmizelo úplně. Ale nemohl s tím nic dělat.

Vydal se opačným směrem. Šel dlouhou ulicí, plnou prachu. Po obou stranách stály nízké, všelijak sflikované baráky. V zahrádkách vybuchovala vegetace. Nízké ploty uhýbaly pod náporem ohromných žlutých dýní, které rostly před očima a zaléhaly všechno kolem sebe.

K Láďovi přistoupila hubená bílá kráva s růžovou hubou. Nad ní bzučel sloup much. Podívala se mu do očí, šťouchla do něj a srovnala s ním krok. Tak prošli celou ulicí. Ztracený ženich a podivná, nemotorná nevěsta. Láďa k ní tiše hovořil a kráva odháněla ocasem mouchy od prosedlého zadku. Říkal jí: „Co, ty bestie… Čípak seš? Kdepak máš pána. Nebo paničku? Žrala bys, žejo? Já nic nemám…“

V prachu se válela hromada odpadků. Kráva k nim zamířila, zaštěrchala v tom hubou, vybrala si zmačkanou láhev z umělé hmoty a začala ji žrát.

Ve stínu neomítnuté zdi stála řada židlí. Na nich seděla fronta. Samí chlapi. Pokuřovali, četli rozpadající se noviny, mluvili, mlčeli. Vepředu, pod plátěnou stříškou, stálo železné křeslo, natřené oprýskanou, zašlou slonovou kostí. Na něm se střídali kunčafti. Kolem nich se otáčel dědek, drmolil jim něco do ucha a cvakal rezavými nůžkami. Bylo to holičství. Křeslo vypadalo, že má za sebou dlouhou kariéru v ordinaci okresního zubaře. Kdykoliv přišel další pán na holení, všichni vstali, vzdychli a malátně poposedli o jedno místo blíž. Bylo dusno k zalknutí.

Láďa se usadil na konec řady. S potěšením zaregistroval, že si ho nikdo nijak zvlášť nevšímá. Seděl a rozhlížel se. Na zdi dřepěla opice, v černých ručičkách svírala ořech a nerozhodně s ním ťukala do kamene. Pobouřeně kroutila hlavou ze strany na stranu jako Jean Gabin. Za plotem z křivých prkýnek se kymácely obrovské listy. O kus dál kráva pořád ještě žrala kus umělé hmoty. Všude a po všem lezly mouchy. Kolem šla mladá ženská s košíkem krvavě červených plodů na hlavě. Dělala drobné krůčky jako náměsíčná a třeštila před sebe oči, které se zdály moc velké pro její hubený obličejík. Jednu celou nosní dírku jí jako houba vyplňoval jakýsi vřed. Láďovi se zazdálo, že se v košíku mezi plody něco pohnulo. Opice pustila ořech a ostře zaječela. Láďovi se zatočila hlava.

Ucítil pleskání po tváři. Dostal facku. A ještě jednu. Ta první byla neosobní, ta druhá už bolela. Otevřel oči. Viděl kolem sebe věnec přívětivých, děravých úsměvů. Došlo mu, že nejspíš omdlel. Narovnal se a zkusil se taky usmát. Udělali na něj „pašák“ a vrátili se k novinám a čibukům.

Když na něj přišla řada, sedl si do křesla a ukázal na hlavu. Holič kývl, hodil mu kolem krku utěrku a bez řečí mu odřel bledou hrbolatou hlavu ručním strojkem. Potom mu ještě tím samým strojkem oholil vousy. Knír nechal, to se rozumí; chlap bez kníru! Nakonec mu pošplíchal lebku přesladkou voňavkou. Pak na něj namířil prst a ukázal do nitra baráku. Opakoval to tak dlouho, dokud nepochopil, že má jít za ním. Láďa nepředpojatě vstal, neboť taková byla jeho povaha.

Prošli několika temnými kamrlíky. Na zemi ležely rohože a z nich tu a tam koukaly bosé nohy; zbytek se ztrácel v šeru. Z koutů se mračily svaté obrázky. Holič pleskal patami do hliněné podlahy, vyleštěné a tvrdé jako mramor. Došli až do zadní místnosti, kde byly jenom lavice u stěny a vařič. Na neomítnutých zdech lpěli gekoni. Láďa se posadil a klidně čekal, co bude. Dědek zapálil plynový vařič, přimontovaný k rezavé bombě, postavil vodu, sedl si na bobek a začal se probírat v ohmataném růženci. Růženec suše chrastil. Vypadal, jako by byl sestaven z bobků a jakýchsi chrobáků. Něco si k tomu pobrukoval. Potom nalil čaj do měděné konvice a s úklonou naplnil napřed hostův šálek, pak svůj.

Seděli, srkali a mlčeli. Když vypili tři šálky, dědek dal spokojeně najevo, že to je všecko. Vyvedl Láďu ven, nevěnoval mu už jediný pohled a rovnou začal stříhat pačesatého staříka, který už se svatou trpělivostí čekal v křesle.

Láďa šel ulicí a slunce ho lískalo po holé hlavě. Došel až na konec vesnice a tam před sebou uviděl rozpálenou, pustou, smolně lepkavou asfaltku. Pocítil, že se mu po ní nechce jít dál. Otočil se a zamířil zpátky. Když míjel oficínu, dědek mu pokynul jako někomu, kdo tamtudy chodí čtyřikrát za den. Láďa mu zasalutoval. Došel na druhý konec té vsi a uviděl tam tutéž asfaltku. Vedla k několika tmavým, holým kopcům, vyrůstajícím z roviny, táhnoucí se až k mlhám na obzoru. Nad vozovkou se točil žhavý vzduch.

Když se kolem holiče vracel podruhé, stařík na něj mávl. Ukázal na mužíka s velkou hlavou, sedícího na křesle. Ten se na něj podíval přes okraj novin a přeslabikoval: „Jestli vy hledat dům… bydlet… čekat. Jít za mnou… pak!“

Láďa se posadil a čekal. Nakonec holič vypráskal mužíkovi do klína utěrku, plnou černých a šedivých vlasů, ten mu zaplatil a šli. Po cestě si povídali. Muž se ptal: „Odkud?“

„Evropa.“

„Ááá, Evropa… German… Russia?“

„Russia,“ řekl Láďa a nabídl mu cigaretu. Mužíček udělal „mmm… taky dobrý“ a nechal si připálit. Zastavili se před plotem, do kterého se zevnitř plnou silou opírala bujná houština. Plot se vykláněl do ulice a nebylo na něm znát, jak dlouho to ještě vydrží. Mužík pyšně otevřel vrátka a po zarůstající pěšině došli k oprýskanému bungalovu. Muž řekl: „Můj dům,“ ukázal mu pokoj, kde bude bydlet, a řekl sumu. Láďa se ujistil: „Za den?“

Mužík na něj pohlédl, řekl „za týden“ a odešel.

Láďa hodil batoh na postel a šel se porozhlédnout.

Za domem byl dvorek. Po dvorku a vůbec všude se motala malinká prasátka s modrýma očima. Měla dlouhé, zlaté řasy. Mrkala na Láďu. Koketní, ženská prasátka. Chodila i po domě a lezla až k Láďovi do ložnice, ale nerušila. Rochala v koutě, házela po Láďovi okem, ňuchala pod postelí, předstírala, že něco hledají, a zase odcházela.

Přes ten dvůr vedla litinová roura. Láďa se o ni několikrát skoro přerazil, jak tam tak neúčelně bloumal. V rouře občas hlasitě zašplouchalo a zahrkalo. Prasátka si toho nevšímala. Najednou z roury vyrazil dutý zvuk, který Láďu vyděsil. Jako když zasyčí had a zařve medvěd. Prasátka poskočila. Nastal rozruch. K ústí roury přiběhlo první prasátko, zíralo krásnýma očima do tajemné díry a třáslo se nedočkavostí. Růžový, zdravý, salonní pašík, ulízaný jak Oldřich Nový.

Z roury vyšplíchla hovna. Prasátka se na ně se šťastným kviknutím vrhla. Strhla se mela. Růžové rypáčky se horempádem draly ke sračkám. Pašíci se navzájem odstrkovali, cpali se k prasknutí a Láďa na to civěl. Kolem šel domácí a smál se: „To u nás tak! Maso pak velmi dobré! Bude k večeři! Buďte vítán!“

Řekl doslova: „Ó jes! From víšá šit it, dzen mit very gut, very gud! Vud bi lanč fr mi, fr ju! Gud! Vilkam!“

3.

Každý den dělal Láďa více méně to samé. Jakmile horko zesílilo, koupil si něco k pití, sedl si do stínu, pokuřoval místní býlí a pozoroval zrzavé opice, brebentící v dusném vedru v korunách stromů.

Jednou za čtrnáct dní si nechal od dědka znovu oholit hlavu. A vždycky se to opakovalo; všichni museli počkat, než spolu ti dva vysrkají tři šálky čaje vzadu v pokojíku; ostatně nijak nepro­testovali. Listovali v potrhaných, několik měsíců starých novinách, pokuřovali, odháněli hmyz a čekali.

Tu a tam sledoval se svým domácím televizi. Mužíček byl do televize zamilovaný. Indičtí krasavci tam bez přestání pluli v oblacích ve svých zázračných lesklých strojích nebo bojovali s pupkatými, křivozubými démony, aby zachránili tichou krasavici s anilínovýma očima, kterou ti démoni napořád unášeli a věznili; nakonec býval několikaminutový záběr, jak se ti dva na sebe dívají. Namaštěný fešák a šperky ověšená panna s vlasy až na zadek… Démoni a jiní reprezentanti temných sil sice disponovali nadpřirozenými zbraněmi, jako byly samonaváděcí šípy, paprsky metané holými dlaněmi a různí mechaničtí netvoři; rádi předváděli jejich bojový potenciál tak, že jen tak mimochodem rozbíjeli sochy, domky chuďasů, sestřelovali věže paláců a zabíjeli nevinné sloužící. V rozhodujících soubojích však na tyto prostředky úplně zapomínali; bývali poraženi pouhou šavlí, nebo ještě lépe: holýma rukama.

Mužík bral ty historie smrtelně vážně; zaníceně Láďovi referoval, kdo je dobrý, kdo zlý, a proč to nakonec dobře dopadlo. Po představení televizi vypnul, obřadně ji přikryl pestrým přehozem a po zbytek dne byl ve výtečné náladě. Chodil po dvorku, mnul si ruce a pomlaskával.

Občas si Láďa s někým od srdce popovídal. Nepotřeboval k tomu umět mluvit. Čím delší čas tam byl, tím líp rozuměl.

Jednoho dne seděl daleko za vesnicí ve zpustlé aleji. Nebyla ta alej moc podobná alejím v Polabí… Divé, pokroucené stromy, omotané suchými šlahouny, plodily jakési žluté, černě skvrnité ryngle, velké jak pěst. Ryngle se nadouvaly a zrály přímo před očima. Kmeny pevně tkvěly v udusané, jako kámen tvrdé půdě, protkané mozolnatými kořeny. Seděl a díval se do nebe. Vedle sebe měl obyčejnou láhev z hrubého skla. Byla v ní ostrá, průzračná kořalka; tu s sebou Láďa nosil jako lék proti hadímu uštknutí a proti náhlé melancholii. A protože ani jedno, ani druhé nepřicházelo, loknul si tu a tam jen tak bez důvodu.

Najednou země zaduněla rychlými, drobnými krůčky. Jako když se holky v lodičkách vracejí po chodníku z letního kina. Mezi stromy přicházely ovce a ťukaly kopýtky. Za nimi se šoural ovčák. Kolem pánve měl mnohonásobně omotaný obrovitý turban. Bachraté, zřasené slipy. Z nich vyčnívaly tenoučké nohy. Na nohou měl sešmaťchané, rozpadající se polobotky. Opíral se o hůl. Knír měl takový, jaký Láďa v životě neviděl. Pod nosem mu vyrůstaly dvě pápěřivé, lehounké bílé štětky, trčící rovně na obě strany. Knír měl rozpětí dobře tři čtvrtě metru. Když uviděl cizince s lahví, nadhodil hůl a začal s ní hlava nehlava bušit do kmenů kolem sebe. Na tvrdou zem se snesl déšť těch podivných plodů. Ovce to dobře znaly. Vrhly se na ryngle a zapomněly na všechno ostatní. Ovčák si beze všeho přisedl a zahleděl se kalným okem na flašku. Zeptal se: „Héa…?“

Láďa mu nabídl, ovčák se zhluboka napil, jako by to byla voda, odfrkl, trochu té pálenky si třaslavě vetřel do kníru a řekl: „Odkud?“

„Evropa.“

„Mmm… Cestuje?“

„Ne. Sedí tady. Tady je dobře. Zatím.“

„Jo, dobře. A ženský…?“

„Neni potřeba. Zatim.“

„A jinak?“

„Jinak jo…“

Dědek se zničehonic rozdováděl. Ukázal několik mezinárodně srozumitelných gest. Potom zavolal jednu mladou, popelavě bílou ovečku. Kývl na ni a zamlaskal. Ovečka na něj upřela vlhké oko, vzdychla jak jeptiška a přicupitala. Dědek jí prohmatal zadní nohy a poplácal ji po břiše. Křivým prstem ji zkusil pod ocáskem. Prasácky mrknul na Láďu. Láďa kývl. Dědek zařičel: „Áááha,“ plácl ovečku po prdeli a dlouho se sám pro sebe pochechtával.

Po půlhodině mlčení se zeptal: „A tygra… nebojí?“

„Co?“

„Tygra… rrrrÁÁÁU!“

„Ne.“

„Tak. Správně. Tady tygři nejsou!“

Tím se s Láďou rozloučil.

Jindy zase bez zaklepání vstoupil k Láďovi do pokoje podsaditý chlápek ve vysoké bílé čepici a radostně se na něj smál. Láďa se pro jistotu usmál taky. Chlap zatleskal, přistoupil k němu, zacloumal s ním a vykřikl: „Gud! Gudvájt sáhib! Ha ha! Káláš! Káláš! Kálášnik! Ta ta ta ta ta ta ta! Ééj!“

Po nějakém čase si Láďa udělal výlet. Vyrazil k tomu pustému, tajemnému pahorku, který se zvedal kus za vesnicí.

Šel a šel, ale kopec jako by pořád couval. Trvalo mu půl dne, než stanul na úpatí holé kamenné hory. Položil nohu na balvan. Tu se za křovím vztyčil vychrtlý, neuvěřitelně vysoký jurodivec s obličejem pomalovaným bílými pruhy, zachrastil věncem z nějakých skořápek a zajamroval: „Ó… ne! Čá, čá! Ne, prosím, pane! Hora svatá, hora svatá, pane! Ne boty! Čá! Čá! Ne boty! Ne boty! Ne, ne, ne, ne! Čá! Čá! Čá!“

Láďa se zul. Fakír provedl sérii děkovných pohybů a natáhl dlaň. Láďa mu do ní položil za dobrou radu minci a s botami v ruce se vydal vzhůru. Skála byla oblýskaná, jakoby mastná, černá. Rozpálená. V puklinách mezi balvany bujela satanova kvítka. To bylo jediné, co tam rostlo: trsy drobounkých oranžových kytiček. Láďa stoupal po černých šutrech přímo do nebe a pot z něj lil. Na vrcholu si sedl.

Kolem dokola byla plochá krajina, ze které tu a tam rozmarně vypučel osamělý vrch. Asfaltka, na které se dělají bubliny: tak ta země vypadala. Pár kilometrů od Ládi čněla z vlhkého oparu stavba, připomínající šedesátiposchoďový dort. Desítky a stovky piškotů, navršených na sobě. Piškoty, piškoty, piškoty… Nahoře z toho trčelo něco, co vypadalo jako izolátor, v místě, kde u nás kříž, jinde hvězda a ještě jinde měsíc. Co to může bejt za církev, říkal si Láďa. Seděl na černém balvanu, přímo uprostřed světa jednou už stvořených, hotových věcí, a kouřil. V dálce se duch vznášel nad vodami. Ve žhavém vzduchu plachtili ptáci.

Někdo ho zatahal za cíp košile. Otočil se a luplo v něm. Dřepěl tam čert. Oči blízko u sebe, chlupatá huba. Vraštil holé babské pysky a soustředěně sekal obočím. Potom nastavil malinkou, vrásčitou dlaň. Láďa vydoloval z kapsy kousek suchého svatojánského chleba. Čert přijal dárek, podrbal se s ním na zádech, očuchal ho a kousl do něj. Pak si ho zapíchl do podpaží jako teploměr.

Láďa si kroutil další cigaretu; čert pozorně přihlížel a nevypadal, že by měl něco zvláštního na srdci. Spíš čekal, s čím začne Láďa. Ten mu ve zkratce vyprávěl o životě, a hlavně o tom, co mu vyvedla Dana. Byla to mrcha. Hodinu se malovala a brala si o číslo menší triko, i když šla jenom na poštu zaplatit složenky… Pak mu podrobně vylíčil, jak by si udělal hovězí na česneku, kdyby teď byl doma. S bramborovým knedlíkem, to dá rozum. Dana, ta to nežrala, ta furt jenom saláty. Potom mu dlouho vyjmenovával magická slova: Zákolany, Lysolaje, Černošice-Mokropsy, Žabovřesky, Nový Knín, Horažďovice, hotel Ostende, Ohře–Louny, Koloděje, Hlubočepy, Šestajovice, Nehvizdy, Bubny, Liboc…

„Jsou v pekle ženský?“ zeptal se.

Opičák zavrtěl hlavou.

Takže jsou, řekl si Láďa.

Uplynula dobrá hodinka. Byl čas se rozloučit. Podal mu ruku: „Jo… já jsem Láďa.“

Piskoř mu s ní malátně potřásl, kývl a odskákal mezi balvany. Láďa sestoupil z hory, obul se a vrátil se zpátky do vesnice.

Jednou v noci ležel Láďa na zádech a sledoval ještěrku, šplhající po zdi. Najednou se ozval zvuk, který jako by vycházel z nitra planety. Ještěrka popoběhla, ztuhla. Popoběhla, ztuhla.

Vstal a šel k oknu. Zvuk se zpřesnil: bylo to pravidelné, duté rumplování. Nebylo pochyb: někdo někde bubnuje. Přidal se další buben. A další. Klapalo to a rachotilo. Láďa se oblékl a vyšel na ulici.

Šlo to z nedalekého remízku; Láďa mu říkal „remízek“, ale byl to cíp divokého lesa, který začínal hned za vesnicí. Vydal se tím směrem.

Rachot bubnů sílil. Míhaly se tam postavy. Svítila světla. Svíčky. Lampiony. Pochodně. Obyčejné baterky. Na travnatém prostranství postávalo třicet, čtyřicet chlapíků. Další pořád přicházeli. Ženská tam nebyla ani jediná. Uprostřed palouku řádil orchestr. Každý hrál na něco jiného: jeden měl obrovský dýňovitý buben, druhý dva kotle, zavěšené na krku, třetí soustavu bubínků, přivázanou k pasu. Čtvrtý měl buben vysoký a tenký, pátý jak prádelní hrnec, šestý měl buben, který zněl, jako když se gumovým zvonem prošťuchuje sifon. Jiný bouchal do bubnu, který byl tak velký, že ho před ním museli táhnout na dvoukoláku: Dum a dum, dum a dum… Všichni se do toho opírali naplno. Láďa si stoupl pod strom a cítil, jak se chvěje vzduch.

Po nějaké době se hnuli. Kapela, složená ze samých bubeníků, šla vpředu, ostatní husím pochodem za nimi. Odcházeli po cestičce do nitra pralesa. Šli pravidelným krokem a lehce se pohupovali. Láďa se zařadil na konec procesí a propadl tomu taky. Pohupoval se a brumlal.

Šli dlouho. Nad nimi dunělo tropické nebe. Hvězdy se vařily ve vlastní šťávě, planetky rozčileně těkaly od ničeho k ničemu a černé díry dutě lokaly špinavou vodu našeho času.

V čele procesí se klátil vysoký hodnostář v dlouhém kabátě, na kterém se leskly jakési rozměrné medaile. Na krku měl několik řetězů a na každém křesťanský kříž. Nesl tyč, na které se třepetal nachový chochol. Pod chocholem byl obrázek, osvětlený slzící svíčkou v plechovce. Na obrázku byl nejslavnější tesař. Hladký, nepřístupný krasavec. Sice trochu do fialova, s tenkým knírkem, s knírkem, který by se spíš hodil do kasina, a s podezřele podmalovanýma očima, ale byl to on.

Došli na udupaný palouk, velký jako hřiště. Tam, kde měla být branka, svítil bíle malovaný zděný altánek. V něm stála zlatovlasá panenka Maria, jako by vypadla z kapličky pod Řípem. Na sobě měla modrý lajntuch. Jenom ty oči! Oči měla jako uhlíky. A pod nohama jí místo svíček doutnaly omamně vonící tyčinky. Za altánem se vypínala vysoká zeď, porostlá vřesem. Nahoře na zdi seděla, klátíc nohama, řada čumilů.

Hodnostář vystoupil na římsu kapličky a zvedl ruku. Panenka mu teď koukala přímo do zad. Bubny postupně, jakoby nerady utichaly. Pomalu se rozhostilo napjaté ticho. Jenom vzadu jakýsi skrček vytrvale rumploval na malinký bubínek a nedal se žádným způsobem zastavit. Všude hořely pochodně. Duchovní se dlouze nadechl a bez průtahů začal s kázáním.

Láďa nepředpojatě stál hned v první řadě, neboť taková byla jeho povaha. Nikdo si ho valně nevšímal. Nerozuměl slovu, a ani nemusel rozumět; téma kázání bylo zřejmé. Kazatel se obracel ke každému v tom shromáždění zvlášť: „O tobě vím, žes ukrad kozu a žes jí schoval k sestře! Nic mi neříkej, koukej se sebrat, kam jdeš, koukej se hned zítra ráno sebrat, běž k sestře, přiveď kozu, a teprve potom přijď za mnou, já ti řeknu, jaké ti bude určeno pokání, amen!“

„Ty házíš okem po mámě syna svého nejlepšího přítele! Naše čistá Panna se na tebe do nejdelší smrti neusměje, jestli s tím nepřestaneš, amen!“

„Ty se přestaneš hádat s manželkou a nechci už slyšet, že po sobě házíte hrnci! Jestli to nejde jinak, vyplať svou manželku, jak se na muže sluší, ale ty hádky ať mi hned přestanou, amen!“

„O tobě vím, že obětuješ kohouty a ještě leccos, o čem tady teď – a to buď moc rád – nebudu mluvit, domácím duchům a modlíš se před spaním k beraní hlavě! Viděli tě! To dělá křesťan! Pytel rýže jako pokutu dostane od tebe náš nejčistší chrám a tu beraní hlavu zakopeš o půlnoci za vesnicí, a potom ještě zapálíš padesát tyčinek naší Panně, amen!“

Postupně je tak probral všechny. Nakonec sekl okem po Láďovi a neřekl nic. Nastalo nové bubnování a všichni se hrnuli do kamenného amfiteátru, k němuž patřila ta zeď za altánkem. Kazatel stál u vchodu a kýval rukou, ať si pospíší. Láďa šel poslední. Kazatel proti němu namířil prst: „Ty ne!“

A tak se Láďa otočil a šel divokým lesem zpátky. Tma byla plná hvízdání, frkání, chrochtání, skřípotu, vrčení a hekání. Z houští se na něj upřeně dívaly zelené oči. Ale protože se nebál, nic se mu nestalo.

Láďa chodil jíst do obchodu na druhém konci vesnice. Prodával tam nosatý Ind s uzounkýma očima, které téměř neotevíral. Když hovořil se zákazníky, víčka se mu drobně, nervně chvěla, ale oči zůstávaly zavřené. V uchu měl kruh, který by z čistě funkčního hlediska mohl sloužit i jako klepadlo u dveří. Jeho krám voněl kořením. Ale měl i jed na krysy, porcelánové svaté, tabák, zkrátka smíšené zboží. Jeho žena vypadala jako filmová indiánka z produkce studia DEFA. Byla pořádná. Kdo chtěl, objednal si u nich jídlo. V sazemi začerněné kuchyni se kolem baňatých mosazných hrnců otáčel hubeňour v zástěře. Vařil, smažil a ustavičně něco válel ve špinavých prackách. Indiánka to pak roznášela. Láďa si nejraději dával „rajzdál“… rýži, čočku, zeleninu a jakési ohnivé lupínky.

Žil skoro z podstaty. Přesto se jednoho dne stalo, co se muselo stát: vydoloval z kapsy poslední drobné. Ind konečně pootevřel jedno oko a pohlédl na Láďu: „Žádný problém. Potřeboval peníze? Já byznys pro sáhib… Přišel zítra sem!“

A bylo to.

Láďa dostal kolo a za kolo ještě dvoukolák. A jezdil po asfaltce do jiné vesnice, kde už ho čekal tlustý chlapík a hned na něj kýval, aby zajel dozadu na dvorek. Tam naplnili dvoukolák zbožím. Láďa si všiml, že na dno dvoukoláku vždycky napřed přijde balík, zabalený ve voskovaném papíru, pečlivě převázaný a zalepený. Ten tam dal tlusťoch osobně. Na něj a kolem něj naskládal pár beden a zbytek už naložil Láďa. Pytlíky mouky, krabice mýdla, kartóny s tabákem a podobně. Láďa nasedl a jel. Dvě hodiny tam, dvě a půl zpátky. Těžký náklad, vlhko, vedro. Předjížděly ho čoudící náklaďáky a on předjížděl lidi, kteří šli pěšky.

Jednou se ho snažil předjet chlap na utahaném oslu. V Láďovi se něco vzepřelo a šlápl do pedálů. Chlap se zavile ohlédl a švihl oslíka. Oslík klusal, chlap coural nohy po zemi, Láďa šlapal. Bylo to do kopce a oni pořád zrychlovali. Nakonec to Láďa vzdal. Chlap se hromově zasmál, zamával proutkem a bylo znát, že to, přísně vzato, není obyčejný proutek, ale pořád ještě tak trochu šavle.

Láďa šlapal, díval se pod nohy, sledoval míhající se povrch silnice a zpíval si: „Jede Kudrna okolo Brna, veze kolomaz do Kojetína, hej ty Kudrno, namaž si kolo, ať ti nevrže na celé Brno!“

Jeden pedál se totiž otáčel poměrně tiše; zato ten druhý vrzal a skřípal jako nerv v páteři.

Tak to šlo pár měsíců. Někdy jezdil každý den, někdy dvakrát třikrát týdně. Občas cítil, že má horečku. Nijak zvlášť mu to ale nevadilo. Měl dojem, že v kraji, kde má sklon mít horečku každý živý tvor, není nač si stěžovat. Pokaždé dostal peníze na ruku. Měl na jídlo, na pití, na kouření, a něco si nechával stranou. Dopracoval se, aniž to tušil, k něčemu, co jiní hledají celý život a ještě jiní o tom celý život jen mluví… Však to taky nebylo nic zvláštního. Láďa neměl rád patetická slova. Pro tohle existovalo jedno vrcholně patetické slovo. Klid.

Co bylo v tom voskovaném balíku, o to se nestaral.

4.

Jednoho dne se cestou zpátky zastavil, slezl z kola a sedl si pod strom. Opřel se o kmen a pokuřoval.

Co se stalo pak, to vlastně ani nestojí za řeč. Ba dokonce se ani nedá říct, že by se něco stalo. Stalo se jenom to, že když Láďa seděl pod tím stromem, projížděl kolem starý, rozhrkaný traktor. Traktor řídil mládenec v potrhaném oranžovém svetru. Za traktorem byl valník a na valníku snad třicet ženských, omotaných strakatými šátky. Bavily se a brebentily. A ten traktor měl na plechu, kryjícím vibrující a kašlající motor, nápis „Zetor“.

To byl ten zaolejovaný anděl, který prosupěl kolem a přiměl Láďu zamyslet se nad tím, jak dlouho už takhle žije. Zjistil, že to neví. Dny mu dávno splynuly do jednoho dlouhého, nepřerušovaného řetězce. Od jisté doby se stále častěji bavil přivoláváním vzpomínek. Přicházely k němu, ostré a jasné, kdykoliv chtěl, a on se naučil jimi proplouvat. Proplouvat až tam, kde končí vzpomínka a začíná vzpomínka na tu vzpomínku. A tak se mu ty vzpomínky začaly spojovat. Překrývat. Obcovat spolu. Láďa se naučil procházet zdí času. A jak tak procházel sem a tam, nakonec už ani přesně nevěděl, co se opravdu stalo a co si jednoduše vysnil. Co ho pořád ještě překvapovalo, bylo zjištění, že mezi tím není vůbec žádný rozdíl.

A to byla chvíle, kdy se v Láďovi vzbouřila jeho evropská duše.

Sbalil pár švestek a rozloučil se s domácím.

„Kam teď,“ chtěl vědět domácí.

„Asi k moři…,“ řekl Láďa.

Mužíček se nad tou odpovědí dlouze zadumal. „Evrysink is posibl…,“ řekl nakonec.

Láďa podrbal prasátka. Třela se mu o nohy úplně jako kočky a pokvikovala. Když odcházel ze dvora, v litinové rouře zahučelo. Prasátka pustila Láďu z hlavy.

Na rozloučenou si nechal v oficíně ještě naposled oškrábat hlavu. Vypil s holičem poslední čaj. Dřív než stačil dědkovi říct, že se přišel rozloučit, mu holič vtiskl do ruky dárek, zabalený ve špinavém hadříku, mávl rukou, zvedl se a šel se věnovat zákazníkům. Láďa poděkoval, vyšel ven a za prvním rohem dárek rozbalil. Byl to mosazný chlapíček s velkou navztekanou hlavou. Zamračená, ruce spínající figurka. Skeptický kulohlav. Vypadalo to, že se modlí. Nebo že prosí. Láďa ho strčil do kapsy. Vůbec si nevšiml, jak moc mu je ta soška podobná.

Poptal se, kudy se dostane k moři, a vydal se po té asfaltce, která ho před časem odradila. Cestou mu zastavil náklaďák. Dovezl ho až k nádraží.

Nádraží vypadalo, že nikde nezačíná a nikde nekončí. Na obou stranách se pletence křivých kolejí ztrácely v tetelícím se vzduchu. Po kolejích se tu a tam překymácela velká motorová lokomotiva, chrlící horký olej a šedý naftový kouř. Nad každou se chvěl sloup vařícího se vzduchu. Vzadu stála řada vagónů, po kterých stékaly potoky rzi. V jednom z vagónů seděl u okna stařík, civěl do dálky a tu a tam si přihnul z placaté čutory. Po bradě mu stékaly bílé pramínky. Vypadalo to, že tam takhle čeká už deset let. Mezi kolejnicemi se kmitlo něco, co vypadalo jako chlupatý had na krátkých nožičkách. Láďa těch nožiček napočítal tři nebo čtyři páry, a tak se tím ve vlastním zájmu přestal zabývat. Raději se šel podívat, kdy mu jede vlak do Gadapuru.

Gadapur se jmenovalo to město, ležící na břehu moře. A moře bylo to, po čem teď Láďa toužil. Vlak měl jet až za několik hodin.

Na ulici před nádražní budovou ležel vychrtlý, zbědovaný pes. Odřený, plesnivý a zaprášený. Láďa měl u sebe půl štangle tvrdého salámu. Salám voněl černou uzeninou, kořením a smrtí; v podtextu tam někde byla cítit kafilérie. Ukrojil kousek kapesním nožem a hodil ho psovi. Ten se postavil na všecky čtyři a překvapeně zíral na salám, který se válel v prachu. Šel pomalu k němu. Podíval se na Láďu a chňapnul po salámu. Tvrdé sousto mu zachrastilo mezi zuby, jak se ho snažil co nejrychleji spolknout. Láďa se vykašlal na tu filmovou libůstku lákat psa, aby si vzal z ruky. Krájel salám a házel, pes chytal a žral. Teprve když už to vypadalo, že se pes nasytil, ho zatoužil podrbat. Natáhl ruku. Pes uskočil a bezhlesně ukázal zuby.

Láďa se sebral a vydal se úzkou dlážděnou uličkou, stoupající do kopce. Vstoupil do labyrintu cihlových a kamenných staveb. Pes pět kroků za ním. Chodili spolu po městě.

A viděli leccos. Viděli chlapa v normálním evropském pyžamu skládat uhlí. Hromada uhlí se tyčila přímo uprostřed ulice. Chlap napřed zkusmo zahrkal lopatou, pak nabral pět šest uhlíků, hodil do okénka vedle chodníku, narovnal se, zblednul, utřel si pot a vypadal, že omdlí. A znova. Zahrkal, nabral, hodil, utřel, narovnal, zblednul. Pořád dokola. Kolem pochodovala četa vojáků. Chlap srazil bosé, okoralé paty, strnul v pozoru, vykřikl krátké heslo a lopatou jim vzdal čest. Viděli jiného chlapa, který seděl sám na dvorku a jen tak pro sebe, bez obecenstva, polykal meč. Meč se blýskal a kymácel. Viděli zoufale prchajícího mládence, kterému trčela ze zad rukojeť kudly. Za ním se hnal chumel pronásledovatelů. Přízračné bylo, že se to obešlo bez hlesu: ten první se potil a utíkal, ostatní za ním. Uličkou znělo jen supění a oddechování.

Došli až k jakémusi betonovému molu, pod kterým se rozlévalo nekonečné moře zdí, oken, klenutých průchodů, rovných stříšek, teras a křivých věžiček. Tam se Láďa posadil. Teprve teď se pes nenápadně přitočil. Láďa ho podrbal mezi lopatkami. Pes byl u vytržení. Podrbal ho po žebrech a probral mu paždíčka. Plesnivec se chechtal radostí. Paždíčka mu byla zjevně drbána poprvé v životě. Pak Láďa něco zahlédl. Řekl „ukaž“ a otevřel psovi tlamu.

Celé patro, celý chřtán a kořen jazyka byl pokryt tlustými, líně se pohybujícími, do hloubky zažranými červy.

Nakrájel psovi zbytek salámu. Stejně by ho už nejedl. A vydal se na vlak. Pes popoběhl za ním, ale pak se vrátil k salámu. Stál, oddechoval a díval se za Láďou, dokud se mu neztratil za kopcem.

Vlak už tam stál, obklopen povykujícím davem. Láďa nastoupil, a sotva se stačil posadit, lokomotiva zahudrovala a nádraží se pohnulo. Na protější sedadlo se prodrala ženská v pestrých hadrech. V patách se jí flákal černý gigolo s velice neklidným zrakem. Těkal očima po vagóně a rozčileně se rozhlížel, jako by byl na světě teprve deset minut. Žlutá bělma blýskala v hnědém šeru a ženská si prolamovala dlouhé vrásčité prsty. Najednou se ženská nahnula k Láďovi a v ruce se jí objevil blýskavý prstýnek. Zakvrdlala s ním, a když měla jistotu, že do Láďova oka dopadlo několik prasátek, naznačila, že je na prodej. Láďa pokrčil rameny. Ženská si bleskurychle vytrhla vlas, připevnila na něj prsten a začala s ním cinkat o kování dveří. Říkala: „pcarána… pcarána… pcarána… pcarána…“

Po pěti minutách se zvedla a zmizela. Gigolo zůstal. Cenil zuby, sykal, poposedával. Tahal se za prsty. Čím dál tím častěji ťukal pohledem o Láďův batoh. Láďa si slíbil, že tentokrát opravdu neusne.

Vlak se hnal příkrou soutěskou. Nakláněl se mezi kolmými srázy. Rachot podvozku se od nich odrážel zpátky do oken. Do malých, zadrátovaných okének, za kterými se kupily temné skvrny obličejů. Na obě strany čněly stěny, jejichž okraj nebylo možno z okénka zahlédnout.

Když se probudil, vlak už vjížděl do nádraží. Venku byla tma.

Zběžně prohledal ruksak. Zmizely jedny hodinky nefunkční, jedna karimatka stříbřitá, tenká, benzínový zapalovač, takzvaný rakušák, a jedna soška mosazná, představující žebrajícího hydrocefala.

Vystoupil. Koleje jednoduše končily v hromadě hlíny u zdi jakéhosi napůl rozpadlého depa. Zevnitř se valil hustohustý žlutý kouř a jedovatý smrad.

Vláďa zamířil k moři. Zvláštní je, že ve městech ležících na mořském břehu člověk vždycky trefí k vodě, aniž se musí ptát na směr. Snad ten vítr, vanoucí sto tisíc let jedním směrem, snad ten obzor, na jedné straně jaksi víc otevřený, snad ten jód ve vzduchu, snad instinkt, přežívající v buňkách ještě z dob, kdy se ploutve pomalu a bolestivě začínaly proměňovat v nohy…

Došel k pláži, pokryté odpadky, a sedl si do písku. Do přístavu pomalounku vjížděla kalnými žárovkami osvětlená loď. Na temných vlnách se dělaly brázdy bílé pěny, dospěly ke břehu a mizely. Pořád a pořád. Vítr k němu zanesl morový pach shnilotiny, který kroutil střeva. Láďa se zvedl a vydal se po pláži, aniž tušil, kam chce dojít. Nad ním se houpal drát a uprostřed drátu svítila žárovka. Jedna jediná. Široko daleko nebylo nic, na čem by drát mohl držet. Vypadalo to, že je sem natažen kvůli té jedné žárovce přímo z vesmíru. Láďa si sedl pod světlo a vyhrabal sklenici s nakládanou zeleninou. Vzal kudlu, napichoval kousky a jedl. Až za chvíli si všiml, že se k němu ze tmy blíží pár očí. Do kuželu světla vstoupily dvě hubené nohy. Stál tam pan Nikdy nebudu velký. Šedivějící dítě. Vlastně dědeček. Ale s dětským tělem. Vůbec se na Láďu nepodíval. Měl oči jenom pro tu českou kudličku. Byl to obyčejný zavírací nůž se střenkami z umělého paroží. Z paroží z umělého českého jelena. Láďa dojedl a zaklapl nůž. Vstal a šel pryč. Po deseti metrech se obrátil.

Chlapík tam stál a nehnutě se za ním díval; teprve teď dostal odvahu a natáhl ruku: dej… To meziplanetárně srozumitelné gesto způsobilo, že Láďu píchlo u srdce. Pocítil, že bloudí po světě nesplnitelných přání, nesplnitelných, protože přání, která se splní, přestanou být přáním a stanou se peklem. Však je taky peklo v obecném vlastnictví všeho lidstva.

Vrátil se a dal mu ten nožík. Šedé dítě se pomátlo štěstím a uteklo do tmy.

Láďa se vydal nazdařbůh podél čáry příboje. Šel a šel. Až došel k místu, kde byla pláž přehrazena kamennou zdí, která vedla daleko do moře. Láďa se posadil. Až teď, v tom mořském vzduchu, najednou ucítil, jak smrdí. Shodil hadry a šel se vykoupat. Potom se vydal podél zdi vzhůru. Byly tam schody. Na jednom nehybně spočívala černá stonožka. Co do rozměrů neměla daleko do dietního párku. Šťouchl do ní klacíkem a stonožka se rozjela jak torpédo. Láďa uskočil a raději se obul. Schody ústily na rušné kolonádě. Láďa se chvíli motal mezi rozjařenými chodci a při první příležitosti sešel zase zpátky na pláž.

Ve tmě k němu přistoupila ženská. Ptala se lámanou angličtinou: „Žena… má pán rád? Rád má pán žena? Žena!“

Láďa se ulekl. Nebyla nejmladší. Ženská se kolozubě usmála a řekla: „Mladá žena, má pán rád? Mladá… chytrá hezká!“

Láďa přikývl, neboť taková byla jeho povaha. Ženská chytla Láďu za ruku a bez dalšího ho vlekla k řadě domků s osvětlenými okny. Vtáhla ho do úzké uličky, pak do ještě užší. Pak otevřela jedny dveře a Láďa vstoupil. Ohlédl se, ale dveře se za ním prostě zavřely a bylo to.

V místnosti stála dlouhatánská řada barevných džuboxů a hracích automatů. Byly tam ženské a byli tam chlapi. Seděli u stolků, postávali u pultu, hašteřili se, handrkovali, hráli nějaké chrastivé hry. Bylo tam několik namazaných blonďáků, se kterými nebyla řeč. Láďa si ostatně nic nepřál míň než se teď bavit s nějakým turistou, říkat mu, kde všude byl a co tam viděl, poslouchat tytéž prázdné krafy z druhé strany a únavně předstírat alespoň nejzákladnější zájem. Bar byl osvětlen pestrými žárovičkami, mezi kterými se blýskaly flitry a barevné obrázky a sršela všemožná blikátka, až oči přecházely. Láďu by nepřekvapilo, kdyby se tu teď vynořil světskej s křivou vzduchovkou a zahalekal: „Tak poďte pané, nestyďte sé, jedna rána za pět korůn, dyž trefíte, vyhrajete pěknou cenů…“

Poručil si hustou, tetelivou kořalku. Napil se a zavřel oči. Když je otevřel, díval se do tváře macaté kukačky, která na něj vláčně mrkala. Měla červený svetřík se špičatým výstřihem a v tom výstřihu byla namáčknutá kulatá prsa s neuvěřitelně tmavou čárkou uprostřed. Láďa pocítil tíhu prožitého času a usmál se na ženskou. Ženská zavoněla. Poznal definitivně, že je v hanbinci. Sedli si, dali si pití a mlčeli.

Zeptala se, zda chce pán tancovat, sama si přikývla, že ano, a ukazovala, ať tedy vybere tu správnou hudbu. Láďa přistoupil k pochromovanému džuboxu, růžovému a hranatému, a nahlédl do seznamu hitů; přelétl očima desítky cedulek. Nápisy se mu slily. Hodil dovnitř minci a nazdařbůh stiskl jedno tlačítko. Ženská vyrobila z namalované pusy malinkaté srdíčko a zavěsila se do něj. Houpajíc zadnicí ho dovedla na parket. Drcla do něj bokem. A tu zadnici měla měkkou a obrovskou. V Láďovi se počal probouzet kohout. V džuboxu to hrklo a muzika začala hrát. Ženská se šikovně přitočila. Láďa se nejdřív tak trochu povšechně točil a vlnil, ale najednou si uvědomil, že to, co vyvěrá z nitra džuboxu, odněkud dobře zná.

Však taky ano… Bylo to staré dobré tango. Kdysi ho to z legrace učila jedna taková… Rázem si vybavil celé série kroků a pohybů a položil se do toho. Zaujal postoj, v pravý okamžik se odpíchl a vyrazil. Když bylo třeba, tak jednu nohu tahal za sebou jako raněná kobyla. Když bylo třeba, klouzal po parketu téměř v pozoru a hlavu držel vysoko jako varšavský oficír, propíjející žold před soubojem. Když bylo třeba, zhoupl se a vyplul jak rezavý parník z doku na volné moře: ta da tá, tadada! A znova!

Ženská byla celkově trochu vyvedená z míry. Jenomže z Ládi vyvěrala taková jistota a samozřejmost, že se jí čistě po žensku poddala. Ťukala podpatky lodiček. Tu a tam zalomila prstíky, obtěžkané haldou prstenů, zamašlovala měkkými křidélky, předvedla umírající labuť a přidala k té starosvětské vášni něco čistě orientálního. Tango houpalo českého flákače a indickou štětku v jedné náruči. Tančili jako na žiletkách. Když deska dohrála, hrábl Láďa do kapsy a pustil to tam zas. Už věděl, který knoflík zmáčknout. Byl sice ožralý, ale tak zbystřený, jako už dlouho ne. Huriska na něj čekala na parketu a fialové oči jí svítily hůř než tygřici. Lehounce jedovaté kouzlo působilo.

Knoflík s tangem zmáčkl Láďa ten večer ještě desetkrát, nebo možná dvacetkrát. Cítil, že je král večera. Ženská to cítila taky. Několik desítek očí je bez mrknutí pozorovalo.

Chlastali a tančili.

Přirozeně a bez okolků pak vyplynulo, že s ní pak Láďa šel na pokoj. Obešli několik závěsů, vystoupali po schodech, a nahoře v úzké chodbičce pak ženská zatáhla za odsouvací dveře. Láďa nespěchal. Měl jistotu. Cítil, že nastala chvíle, kdy mu slouží základní síly vesmíru. Pohladil ji po hrubých, nějakým svinstvem natužených vlasech.

Zažíval to, co tak dobře znají herci, když jsou ve formě: že stačí o milimetr povytáhnout obočí, že stačí hnout prstem nebo vypustit vzduch nosem, a frigidním paničkám od první do poslední řady se vzbouří krev a nahrne se tam, kde už dávno není zvyklá fungovat. Že stačí maličko, a sál je jako na drátkách, špendlík by nepropad, a opět maličko, a je po srandě.

Ženská si stáhla sukni. K Láďovi dospěl závan přetěžké voňavky. Cítil, jak se v něm rozkmitaly všechny atomy. Nevšiml si a ani si nemohl všimnout, jak se za ním tichounce odsunuly dveře. Ženská si toho všimla a rozšířily se jí oči. Možná chtěla vykřiknout, možná ne.

Láďovi se v hlavě rozprskla rachejtle. Všechno se rozletělo, jako když vybuchne sirkárna. Oslnivá exploze, a potom trosky, které se dlouho, předlouho snášejí zpátky na zem. Několik miliard sirek, dopadajících do ulic, jedna po druhé.

Ta ženská totiž měla ctitele. Brousil za ní, kudy mohl. Teď tady stál s kusem trubky v ruce, blýskal očima a těžce oddychoval. Bylo to jako z pitomého románu. Ženská zaječela. Měla dojem, že ječí. Ve skutečnosti jenom stála a otvírala namalovanou pusu, ze které se linul zvuk, jako když někdo otevře kohoutek a zjistí, že neteče voda.

5.

V zeleně povlečené posteli se rozvalovalo velké, bezvládné tělo. Potilo se a vzdychalo. V pokoji bylo jediné okno, zakryté polámanou žaluzií. Mezi žaluziemi se dovnitř vsouvaly rozpálené plechy ostrého světla. U protější zdi stála druhá postel, prázdná. Víc tam toho nebylo. Až na zprohýbaný plechový stolek, který nestál za řeč. Na stolku byla sklenice. V koutě za postelí stál u zdi batoh.

Otevřely se dveře. Ve dveřích stál doktor s vysokým naškrobeným čepcem na hlavě. Přistoupil k posteli a zahrkal propiskou, kterou vytáhl z kapsy, o pelest. Z prostěradel se vynořila vyjevená ryšavá hlava. Rozcuchané pačesy.

Doktor na to hleděl skrz silné brýle. Tučná tvář se mu leskla. Žvýkal nějaký drobeček nebo semínko. Řekl: „Evrysink is O.K.?“

Pacient kývl a hlava mu upadla zpátky. Hovno O.K., pomyslel si, hovno je O.K.! Pro tebe je všechno O.K., a já tady chcípnu!

Doktor spokojeně kývl, vyplivl slupku a zavřel dveře.

Zrzek se ještě chvíli litoval. Byl to Němec, bylo mu šestadvacet, byl ženatý, inteligentní, jedno dítě. Měl jednu tajnou vášeň: kupoval a sestavoval slepovací modely obrněné techniky. Měl slušnou sbírku tanků, tančíků, stíhačů tanků a samohybek, kterou zamykal ve skříni. Byla to tajná sbírka. Neměl nikoho, komu by se s ní pochlubil. Ani jeho žena o tom neměla tušení. Hlavně ta ne! Když odjela s holkou na druhý konec města k matce nebo když se vymluvil, že s nimi nemůže k moři, protože musí být přes víkend v práci, odemkl skříň, rozložil šikovně zamaskovaný pracovní koutek, a už brousil, natíral, lepil a tmelil. Měl velkou slabost pro tank Tiger. Těch už měl ve sbírce osm, staršího i novějšího provedení, s zimmeritem i bez.

Jeho manželce příliš nevadilo, že s nimi tak často není. Má náročné povolání, říkala si. Dělá to proto, aby nás uživil. A pak, měla jednu malou tajnou vášeň. Raději by zemřela, než by připustila, aby se o tom on dozvěděl: sbírala fotografie herců a hereček na koních. Měla slabost pro Romy Schneider. Vlastnila dvacet jejích jezdeckých fotografií z různých období života včetně dvou absolutních rarit: devítiletá Romy na poníku a dospělá Romy v červeném kabátku a jezdecké čepici při honu na lišku, ale! S vlastnoručním podpisem! Tu fotku zdědila po svém strýci, vášnivém nimrodovi. Naopak nemohla sehnat Mastroianniho. Někdy propadala depresím a měla pocit, že snad Marcello Mastroianni ani nikdy na koně nesedl.

Měli tříletou holčičku. Jmenovala se Franzi a byla normální.

Vzbudil ho šramot a nějaké hlasy. Napřed tomu nevěnoval pozornost, ale když to nepřestávalo, s námahou a po etapách se otočil. Na protější postel někoho stěhovali. Viděl tři zřízence, jak tam ukládají tělo, oblečené v nemocniční hazuce. Dohlížel na ně ten tlustý doktor a hluchým, pisklavým hlasem je komandoval. Támhletu nohu! Pozor na hlavu! Hlavu výš! A přikrejt! Tak! Potom všichni odešli. Němec se snažil zahlédnout pacientovu tvář, ale ta byla zakrytá obrovitým obvazem. Pak ještě přistrkala mladá ženská kovovou šibeničku a přirazila ji k posteli. Chvíli něco kutila. Pak zavřela dveře. Nad postelí stála hrazdička, na které se houpala baňka a z té baňky vedla hadice, která končila pod flastrem na ruce.

Němec tam ležel už čtrnáct dní. Ve chvílích, kdy byl při sobě, si zvykl být vděčný i za to nejmenší rozptýlení. Sledoval, jak z baňky odkapává do hadice hnědá krev. Vydržel se tím bavit dobře tři hodiny. Potom se ruka, do které tekla cizí krev, drobně pohnula. Jenom prsty se sevřely a zase povolily. Jinak nic.

Příští den ráno Němce cosi probudilo. Otevřel oči a díval se do stropu. Někdo vykřikl: „Koblihy!“

Zrzek sebou trhnul. Potom zahájil otáčecí manévr. Centimetr po centimetru obracel metrákové tělo na vrzající pelesti. Spatřil chomáč obvazů, ze kterých trčel špičatý nos. Vedle toho nosu temně svítil jakýsi monokl, pokud se to tak ještě dalo nazvat. Monokl přes půl tváře. Z obvazů se znovu ozvalo: „Koblihy…!“

Potom: „Ty vole… co to je?“

A potom: „Dyť já nespim…!“

6.

Láďovi se zdál sen. Zdálo se mu, že je v Říčanech a že tam přišla stará Pastejříková z vedlejšího baráku a ptala se ho, co by rád k večeři; Pastejříková byla sama a občas jim jen tak pro radost navařila nebo napekla. Ale když chtěl vyslovit, na co by měl strašnou chuť, zjistil, že nemůže mluvit, protože má místo úst obrovskou těžkou hadici, hadici jak od hovnocucu, která mu táhne hlavu k zemi. Podíval se líp a viděl, že se hadice kroutí po celé zahradě a končí u garáže mezi růžemi z Jericha, tam, jak je to sršní hnízdo. A jak se snažil i přesto promluvit a vyslovit, co by si tak nejradši dal, ucítil v hadici hluboké zavrčení. Sršni!

Něco ho vytrhlo. Někdo něco zakřičel. Probudil se. Překvapilo ho, že nemůže otevřít oči. Zkoušel to znova a znova a měl pocit, že je možné, že se ještě neprobudil, že pořád spí. Potom však jasně ucítil, že leží v posteli. Zvedl ruku a s námahou se ohmatával. Když dospěl až k hlavě, narazil na chomáč nějakých hadrů. Nakonec se mu podařilo otevřít jedno oko. Uviděl svoji ruku viset nad sebou. Připomínala absurdního, totálně pitomého ptáka.

Otevřely se dveře a vešla sestřička. Podivuhodné… Byla to sestřička, ale byla to taky ta cigoška, co za ní chodil brácha, byla to Líza Čonková.

Láďa byl nucen zkorigovat jistotu, že se probudil na interně v nemocnici v Bruntále po operaci slepého střeva. Skutečnost se mu začala po malých dávkách vracet. Čonková nad ním cosi kutila. Řekl: „Sestři, prosimvás,“ ona se na něj podívala a odběhla. Za chvíli se vrátila a vedle ní vyrostl veliký, masitý doktor. Pohyboval se jako lunochod. Vypadalo to, že vůbec nemá nohy, že jeho tělo dole končí jakýmsi zvoncem, který se posouvá po zemi jako vznášedlo. Pak Láďa ucítil, že dostal injekci.

Příští den se probudil a chtěl se jít vymočit. Posadil se na posteli, potom se skácel na zem, pak přímo v místnosti někdo zahulákal, přiběhly zelené pláště a položily ho zpátky. Potom ho cévkovali. To ho dostatečně probralo. Všiml si, že je v pokoji ještě s někým, kdo tráví svůj čas přivrácen ke zdi a naplňuje ho nepřestajným hekáním a bubláním.

Za další dva dny už se šel vymočit sám. Na konci dlouhé, předlouhé chodby bylo slepé zrcadlo. Láďa se tam došoupal a podíval se na sebe. Zrcadlo nebylo natolik slepé, aby přehlédl základní rysy dané skutečnosti.

Půlku tváře měl fialovou a v důlku mu plavalo rudé oko. Rudé jak rozšláplá višeň. Rozplizlé jako rozklepnuté vejce. Zkusil to zdravé zavřít. Viděl i na to červené, s tím rozdílem, že kolem každého předmětu, na který pohlédl, pulzovala šedožlutá, zlovolná duha. Pulzovala i kolem jeho hlavy, na které měl baňatý turban, prosáklý temnou mastí. Co viděl, mu stačilo. Vrátil se do pokoje a usedl na pelest. Pohlédl na svého souseda. Uviděl rezavé pačesy. Pak se ten člověk otočil a Láďa mu konečně viděl do obličeje.

Byl to ten Němec, se kterým jeli před dávným časem autobusem z Bombaje. Teď měl na sobě hnědozeleně pruhované pyžamo.

Poznali se. Ale byli tak zesláblí, že je to ani nijak zvlášť nepřekvapilo. Němec mávl na přivítanou rukou a znovu zavřel oči. Byl na tom nepochybně hůř. Ve dne v noci z něj tekla nepopsatelně smradlavá voda. Kadil do lavoru. Žbluňkalo v něm. Lavor stál vedle postele. Zrzek se pokaždé, když to na něj přišlo, otočil, hekaje bolestí, stáhl si kalhoty a vystrčil na Láďu bledou pihovatou zadnici. Zažbluňkalo to a do lavoru vyjela další dávka. Nakonec už si gatě ani nenatahoval. Volal nějaké svaté, nebo snad kamarády, a čekal s vystrčeným zadkem, až to zase přijde.

Přibližně dvakrát za den přišel zasmušilý bělovousý zřízenec, sebral lavor a někam s ním odešel. Za nějaký čas přinesl nový, prázdný. Pokud to mezitím na zrzka přišlo, odneslo to lino. Když to stařík uviděl, zakoulel očima a beze slova přinesl tyč, na jejímž konci byla čistá esence hrůzy: hadr, do kterého se bez přestání utírala hovna od roku 1940. Potom podlahu posypal prudce páchnoucí dezinfekcí, na to přišoupl lavor a zavřel dveře.

Po podlaze se míhali rychlí černí brouci. Jedině místu, kde byla nasypána dezinfekce, se vyhýbali. Dolezli vždycky až k okraji zdravotního posypu, tykadla se jim prudce rozkmitala, couvli a začali zvýšenou rychlostí pobíhat po celém pokoji.

Na chodbě stálo několik várnic, natřených khaki barvou, naplně­ných přeludně sladkým, hustým čajem, na němž plavala mastná oka. Láďa si ten čaj zamiloval. Chodil tam s pořádnou tlustostěnnou sklenicí, kterou vyfasoval, a lohnil ho po litrech. Pil a cítil, jak se mu po těle rozlévá chuť medu a sušených bylin a kdesi za tím taky ostrá, žíravá příchuť slepičího trusu.

Potom donesl ryšavci. Ten se zvedl na loktech, řekl „danke“ a nalil si čaj do vousů a na krk. Nakonec to vyřešili tak, že zrzek vždycky jenom otevřel ústa a Láďa mu tam trpělivě lil čaj tenkým pramínkem, zatímco chasník hýbal ohryzkem, polykal, potil se a hekal. To opakovali tak dlouho, dokud neměl dost. Po čaji vždycky usnuli. Láďovi přišlo na mysl, že do toho čaje možná přidávají nějaké sedativum, ale neshledával na tom nic závadného. Nedokázal si koneckonců vzpomenout, kdy se naposled tak dobře vyspal.

Tak to šlo asi čtrnáct dní. Láďovi několikrát převázali hlavu, do Němce cpali jakési prášky. Pod stropem se otáčela plechová vrtule. Vžun, vžun, vžun. Točila se tak nějak nakřivo. Láďa soustředil zrak. Osa větráku byla ohnutá. Vrtule se točila jako střelená baletka. Vžun, vžun, vžun, vžun… Láďa vstal, došel k lavóru, pořádně se tam vyblil a vrátil se do postele.

Vzbudilo ho, když mu něco opakovaně přeběhlo po tváři. Smetl to a slyšel, jak na lino dopadlo něco tvrdého. Byla noc. Za oknem cestoval obrovský měsíc. Tak velký měsíc ještě nikdy neviděl. Zdálo se mu, že vyplňuje celou oblohu. A že se na něj usmívá. Ale usmívá nějak divně. Láďa usilovně vzpomínal. Pak mu to došlo… Měsíc se neuvěřitelně podobal jedné lebce v kostnici na Mělníku. Vyfotil u té lebky Danu. Taky se tenkrát smála. Fotka byla plná úsměvů. Potom si koupili víno a upíjeli ho nad soutokem dvou špinavých řek.

Příští den bylo Láďovi líp. Vytrhl z diáře, který byl kromě pasu nejspíš tím jediným, co mu zůstalo, papír a třesoucíma se rukama začal skládat vlaštovku. Byl tak vyřízený, že si mezitím musel několikrát zdřímnout. Němec spal. Láďa vyrobil tupý hrot vlaštovky a pustil se do ocasu. Němec se znenadání pootočil, pohlédl modrým okem na Láďu, zvedl ruku a řekl: „Georg…“

Láďa neurčitě zamával. Němec se podíval přes rameno a ukázal na sebe: „Ich bin Georg.“

„Nazdar…, Láďa.“

„So. Zasranej život, pravda…“

Láďa v odpověď hodil vlaštovku. Letěla rovně, pak se překlopila a střemhlav se zapíchla do lavoru. Byla těžká na hlavu. Láďa řekl: „Štuka! Vžžžn… Bum!“

Němec unaveně souhlasil: „Bum.“ Zamlaskal do vousů a znovu usnul. Zdál se mu zmatený sen o tom, jak sestavuje maketku jakéhosi tanku, který má ale místo pásů dvacet párů malých dětských nožiček, obutých v těžkých bagančatech.

Láďa se na něj dlouho díval. Bylo to zvláštní… Vesměs jim scházel instinkt. Vedli války, dobývali životní prostor, psali knihy, točili slušné filmy, vymýšleli filozofie, které pak celá desetiletí fungovaly, pokud vůbec může filozofie fungovat. Měli nevyčerpatelnou technickou invenci. Uměli vydělávat. Postavili znovu všechna ta města. Vždycky se uměli dostat zpátky na koně, zatímco Slovanstvo čumělo na televizi, leželo na gauči a škrábalo se v zadku. Ale instinkt, ten jim scházel…

Pak si vzpomněl na svoji příhodu. Vzdychl a položil hlavu na polštář.

Venku na větvi zahvízdal smaragdově zelený pták s dlouhatánským tenkým ocasem, odrazil se a odletěl směrem k místu, kde se ve slunci matně lesklo obrovité zelené vejce. Asi kopule nějakého chrámu. Anebo možná taky plynojem.

7.

Láďa se usilovně snažil nespadnout. Měl zřetelný dojem, že ano, že leží na posteli, ale ta že je na stropě; dole pod sebou viděl otáčející se vrtuli. Musel se chytnout železné pelesti, protože měl neodbytný pocit, že mu nic nebrání sletět rovnou na ten větrník.

Pořád ještě se mátožně zabýval tím Němcem. Německem. Ně­mectvím. V hlavě mu běžel sled dávných obrazů. Začalo se mu v ní líhnout ideologické „člověče, nezlob se“. Po dobrých pětadvaceti letech začaly ožívat karikatury ze zaprášených, zežloutlých, rozpadajících se Mladých světů a Dikobrazů, ve kterých kdysi listoval na půdě. Haďák, Pop, Žentel, Liďák… Šedý upír, kradoucí se skrz ostnaté dráty hranic k nám, do té naší zahrádky, v každé ruce kulomet, za pasem hrozen granátů, na helmě háknkrajc a nápis NATO. NATO, to strašné slovo… Na co…?! Na koho…?! Konrád Adenauer, houpající v kolébce atomovou bombu. K tomu komentář: Hodné děťátko…

Jako dítě měl z těch obrázků dojem, že celý ten Západ je jedno morbidní panoptikum. Kabinet hrůz strýčka Sama. Vybavila se mu fotka z časopisu 100+1 ze začátku sedmdesátých let. Byl na ní pohled na letící stíhačku s černými kříži na křídlech. Vedle byla ještě jedna menší fotografie s pilotem, sedícím v kokpitu, přeměněným ve stvůru. Museli použít nějakou retuš. Vypadalo to, jako by v pilotní helmě vězela mumie. Jako by na vystřelovacím sedadle seděl sám pan Smrt. Pan Smrt Vám Všem Vespolek. Titulek článku zněl: Létající rakve pro NSR. Vzpomněl si na tu knihu, která byla nahoře v knihovně, Ravensbrück. Měl zakázáno si ji půjčovat, protože to bylo „drastický“. Musel si přistavit židli. Prohlížel si černobílé, špatně čitelné obrázky postav v uniformních hadrech, postávajících na jakémsi až funkcionalisticky čistém náměstíčku. Přímky a kolmice, rovnoběžné dráty. Pak pohled do pece. Černé rošty a křivé pohrabáče. Nespálená žebra. Hrudní koš, který ještě drží pohromadě, jenom ten koš na kusu páteře a nic víc.

Potom si vzpomněl na tu věc, která plavala kousek od nich po řece, když seděli s Němcem na žhavém betonu a pili kořalku. Teď si byl jistý, co to bylo. Zamotala se mu hlava. Vstal a šel se vykadit. Cestou zpátky se napil čaje, lehl si a usnul.

Když se probudil, byla noc. Dlouho se díval do tmy.

Pak tiše vstal a projel sousedův batoh. Na dně batohu bylo něco tvrdého. Vytáhl to. Viděl pochodujícího optimistu v cylindru, věčného operetního flamendra na pouti lhostejným vesmírem. Vrátil flašku a hledal dál. Srdce mu bouchalo, ale byl klidný. Sám se tomu divil. Měl pocit, jako by byl tak trochu nezúčastněným svědkem toho, co dělá. Jako by seděl někde uvnitř hlavy, v bezpečí, a díval se tam ven, dolů, na něčí ruce, které se přehrabávají v cizím ruksaku. Němec oddychoval.

Nakonec zkusmo sáhl pod matraci. Nahmatal peněženku. Byla nějaká zvláštní… její povrch byl perforován pravidelnými dírkami. Ve světle měsíce uviděl pas. Papírky. Paklík bankovek, přepásaný gumičkou. Vzal je a zastrčil do kapsy. Peněženku dal zpátky. Na chvilku si sedl, aby nabral sílu. Seděl a sledoval větrák. Napadlo ho, že za celou tu dobu ho ani jednou nevypnuli. Napadlo ho, že ten větrák možná běží nepřetržitě už celá léta. Napadlo ho, že je nejvyšší čas vypadnout a nesedět tady jako idiot.

Vstal a vyšel na chodbu. Nikdo tam nebyl. Došel až na konec chodby, k rozbitým skleněným dveřím. Sklo bylo poslepováno leuko­plastí. Vzal za kliku. Bylo otevřeno. Za dveřmi byly schody. Tam se zastavil. Chvíli přemýšlel. Pak se otočil a vydal se zpátky. Před očima mu vyskakovaly roje jisker a uplouvaly někam dovnitř pod kosti hlavy, někam. Na parapetu stála zapomenutá, umolousaná sklenice. Věděl, že by to asi neměl dělat, ale nemohl odolat; vzal sklenici, ponořil ji do mastné tekutiny a několikrát se zhluboka napil. Pak znovu tiše otevřel dveře pokoje. Němec odfukoval. Ruka mu visela na zem pět centimetrů vedle lavoru.

Teprve teď si uvědomil smrad černých sraček a bílé dezinfekce, který beze zbytku vyplňoval pokoj. Dobro a zlo bylo v jakés takés rovnováze, jako vždycky. A vedlejší produkty toho odvěkého zápasu byly k nevydržení, jako vždycky. Rychle přistoupil ke spáči, hmátl mu pod hlavu, vytáhl peněženku, několik bankovek vrátil zpátky, zbytek dal do kapsy, zaklapl dveře, přešel chodbu a sešel po schodech. Opatrně obešel dveře, za nimiž se svítilo. Kývl hlavou na ženu v županu, která stála u okna a dívala se uslzenýma očima do tmy. Seběhl poslední schody a octl se v přízemí. U zdi byly nakupeny staré postele, stolky, plechy, tyče, rozklížené dveře. Přikrčil se tam a chvíli poslouchal. Ve vrátnici blikala černobílá televize. Běhaly po ní pruhy. Nad křeslem vyčnívala nakrátko ostříhaná, šedivá hlava. Vrátný spal.

Láďa strčil do dveří, a byl na ulici. Přestože teprve svítalo, dusno ho udeřilo, až se zapotácel. Došel jako ve snu k nějakému keři, mohutně se tam vyzvracel a vydal se hledat autobus.

Kráčel po rušné ulici, oblečen v pomačkané nemocniční košili. Kupodivu to nikoho příliš nezajímalo. Zapadal sem líp než předtím s tím ruksakem. Cítil, jak mu pod obvazem tepe krev. Sotva pletl nohama. Došel k nějakému tržišti. Koupil si tričko a kalhoty. Když si natahoval gatě, málem to s ním seklo. Musel se k tomu posadit. Do kapsy kalhot strčil pas, o který při té události tam na pobřeží nepřišel jenom díky tomu, že ho z opatrnosti nosil v kapse trenýrek. O kus dál koupil ještě baseballku s kšiltem. Odmotal smradlavý obvaz a místo něj opatrně posadil na hlavu čepici. Košili hodil na smetiště. Neušel ani pět kroků, když se odněkud vynořil malý hubený hasačert, střelil okem po Láďovi, drapsnul hazuku a zmizel.

Láďa si dal pivo, pořád stejně ohavné. Doptal se na autobus, koupil si lístek na sever, svalil se na sedadlo a usnul. Poslední, co slyšel, bylo ostré prásknutí. Dveře se zavřely a autobus se rozjel.

Vystoupil v nějakém městě, najedl se, našel autobusové nádraží a pokračoval na sever. Většinou to vyšlo tak, že se prospal v autobuse. Zbytek času proseděl v parcích, na betonových zídkách, na židlích v různých levných bistrech. Prachy měl připevněné gumičkou, kterou vytáhl z trenýrek, k lýtku těsně pod kolenem. Nikdo ho neotravoval. Dokonce ani žebráci po něm nic nechtěli. Tušil, čím to je. Půlku obličeje měl pořád ztuhlou od toho, jak ho olízla zubatá.

Dostal se do většího města, potom do ještě většího města.

Potom byl zpátky v Bombaji. Najednou stál na letišti a počítal peníze. Měl na letenku. Plus nějaké drobné.

Koupil si strojek se žiletkou a na záchodě se oholil. Podíval se do zrcadla a vzpomněl si na něžnou přezdívku, kterou mu kdysi dala Dana, když spolu začínali. Když spolu chodili po Střešovicích. Říkala mu „Zombie“. Ty moje zombí.

8.

Obrovská lopatková kola se začala pomalu roztáčet. Potom se jejich chod ustálil na nízkém hučení a letadlo se začalo drobně chvět. Láďa se díval, jak se lidé, traktůrky a budovy sunou vzad. Letadlo drkotalo po dráze, pak se pomalu otočilo a začalo zrychlovat. Bombaj podklesla v kolenou, zhoupla se a zmizela.

Kolem sedadel brousila tichounká blond letuška. Několikrát se na Láďu s lehkým údivem zadívala. Teprve po nějaké době se na něj adresně obrátila: „Promiňte… mohu vám nějak pomoci?“

Láďa zavrtěl hlavou. Pak pochopil. Sáhl si na hlavu. Čepice byla ztvrdlá černou krví. Opatrně, jemně ji zkusil sundat. Bolest ho málem porazila. V tu chvíli se letuška objevila znovu a řekla: „Pojďte, prosím, za mnou…“

V umakartové předsíňce Láďovi namočila hlavu a pomalounku, kousek po kousku mu strhla čepici. Láďa úporně studoval špičky jejích bot. Pod punčochou měla na nártu flastr. Špičky střevíců lehce odřené. Zasyklo to, jak mu tam nastříkala dezinfekci. Nakonec pustila nějakou tabletu do sklenice s vodou a podala mu to. Poděkoval a šel si sednout. Pod čerstvým fáčem to škubalo. Čepice ležela v palubním odpadkovém koši. Byl na ní nějaký nápis, který byl díky zaschlé krvi naprosto nečitelný.

I ta letuška měla jednu tajnou vášeň: palčivě toužila aspoň jednou v životě zajít do nějakého S/M salónu. Ach bože, měla tak přesnou představu o tom, jaké by měla přání, až se toho lekala.

Tableta začínala zabírat. Klidné, přívětivé šumění začalo vyplňovat Láďovu hlavu, celé tělo, interiér letadla, bílou vatou vycpanou krajinu tam za oknem. Vtom sebou trhnul: s neodvolatelnou přesností si uvědomil, že se vrací z Indie, ale že neví kam. A navíc že v té Indii ani jednou nezahlédl živého slona.

9.

Nad Evropou poprchávalo. Hydraulika v křídle měkce zasyčela a z odtokových hran se začaly líhnout mnohadílné klapky. Pastelově modrý boeing sebou plácl na mokrý beton a začal brzdit. Od kol se kouřilo. Špičky křídel se otřásaly. Nebe bylo nízké a šedivé.

Láďa vystoupil, nadechl se studeného vzduchu, v hale si koupil cigarety a vykročil ven do deště. Našel nádraží, koupil si lístek, nasedl do vlaku a jel domů.

Když přejeli hranice, vyšel na chodbičku a zapálil si. Viděl spořádané vesnice se zaparkovanými škodovkami, viděl kostely, komíny, vodojemy, vejtřasky, traktory, viděl červené střechy a ořešáky, rajčata a kedlubny v zahrádkách. Úhledné, směšně řídké lesíky uprostřed polí. Dýmající elektrárnu na obzoru. Viděl břichatého strejce v montérkách natírat plot na zeleno. Otevřené garáže, plné plechovek, polámaných lopat, rozmontovaných sekaček a motorek. Za oknem se mihlo malinké fotbalové hřiště, obklopené topoly, na klandrech seděla omladina a po škváře běhali pupkatí, do dresů navlečení fotříci. Jeden z hráčů zvedal ruku a z titěrné pusinky mu vylétlo němé: „Přihrááááááj,“ ale v tu chvíli se hřiště ponořilo do minulosti a místo něj kolem okna prolétlo nádraží s kioskem, na kterém byl nápis Uzeniny–lahůdky–káva.

„Panebože, kde to jsem a co tady sakra chci…,“ řekl si Láďa. Byla to první zřetelná věta, která se mu po dlouhé době vylíhla v hlavě. Měl pocit, že by neškodilo si ještě na chvilku zdřímnout.

Vzbudilo ho táhlé, nepřestávající skřípění brzd. Vlak zpomaloval. Láďa vyklepal z krabičky poslední cigaretu a šel na chodbu. Vlak už jel krokem. Vymleté podvozky hluše rachotily. Dole pod oknem se rozprostírala drobounká, dětská Libeň.

Láďa se opíral o rám staženého okna a vyfukoval kouř. Na směšně nicotném prostoru viděl známé obrázky: tovární komín, který mu v dětství připomínal banán. Invalidovnu. Dvůr, plný vyřazených náklaďáků a autobusů, jeřáb, zvaný „kočka“, zčernalé věže kostela na Karlínském náměstí, oprýskanými palubkami obložené pavlače, prádlo na puchřících šňůrách, gestikulující postavičky v Pernerově ulici. Všechno to bylo jaksi bezbarvé, jakoby vyuzené, a přesto tak známé…

Uvědomil si, že tady teď bude muset žít.

Mezi výhybkami se povalovaly zmačkané polystyrénové pohárky. Dřívka od nanuků. Sirky. Kelímky. Flašky od Dobré vody. Studený větřík pohyboval začouzenými stébly řebříčků.

Odhodil nedokouřenou cigaretu. Díval se, jak s ní vítr ťukl o zelenou stěnu vagónu, jak ji vynesl do závratné výšky a jak ji po mnoha a mnoha přemetech, souvratech a piruetách upustil mezi pražce.