Zlaté časy (díl 2.)

Jednoho dne jsem přišel domů a uviděl Fáfu. Byly to už skoro tři měsíce ode dne, kdy beze stopy zmizel.

Bydleli jsme spolu v podnájmu. Občas na mě přicházely chvilky, kdy jsem se modlil, aby se stal zázrak a Fáfa se nastěhoval aspoň na čas k někomu jinému. Ale když tady pak najednou celé ty tři měsíce nebyl, začínal mi čím dál víc scházet…

Teď tady ležel bez hnutí na molitanu a zíral do stropu.

Fáfa měl v každém okamžiku stejně daleko k radosti jako ke smutku. Fungoval jako křižovatka, na které se potkávají, míjejí a srážejí úplně cizí osudy. Ne že by to tak chtěl, ale nemohl jinak. Často se mu stávalo, že pil ballantinku a krmil se rostbífem a lososem v různých velvyslaneckých a filmařských vilách, ale mnohem častěji si z nezbytí dělal jen tak nasucho topinky a přidával do čůča alpu, aby to mělo aspoň trochu odpich. Když vycházel ze dveří, nemohl nikdy ani přibližně říct, kdy se vrátí. Pocházel z té země, která se roztahuje za východními hranicemi Evropy přes pětinu zeměkoule, a chtě nechtě měl bytostně jiný názor na to, co je to „výlet“… Když se jel podívat do Německa nebo do Polska, zastavilo ho až moře. Jediné, co ho na jeho cestách zastavit nemohlo, byla nouze; s tou uměl žít jako nikdo jiný. Stávalo se mu, že se s prázdnou kapsou octnul v některém českém, moravském, maďarském, polském či německém městě a nevěděl jak a proč; ale když už tam byl, tak se vždycky seznámil s nějakými lidmi, spontánně je okouzlil a potom u nich zůstal tak dlouho, dokud ho po zralé úvaze nevyhodili. Poznával pořád nové a nové lidi a většina z nich na něj zase rychle zapomínala. Žil na běžícím pásu. Potřeboval pořád měnit okolnosti svého života, protože se nikdy nevydržel dlouho dívat na to, kde zrovna je a jak se tam má. Býval pryč celé týdny. Potom se vracel a s ukrutnou bezstarostností dělal dluhy, které nemohl splatit.

Stávalo se, že nám docházely peníze a do výplaty bylo daleko. Na stole ležely poslední prachy. Povídám: „Fáfo, du do háku, kup za to něco k jídlu! Uděláme si třeba segedín…“ „Kurnik,“ souhlasil Fáfa, „to bysme mohli… nebo guláš… nebo úplně normální zelňačku, Jeniku, s klobáskou! Nebo špagety! Nebo bysme si mohli dát třeba i ňákou dobrou konzervu, krůtí s rejží nebo sečuanský maso, von i lovečák s chlebem může bejt hodně dobrej, s hořčicí,“ odříkával dojatě malou násobilku a ohryzek mu jezdil nahoru a dolů a zároveň bylo vidět, jak už bojuje sám se sebou. „Fáfo, tak ale určitě kup jídlo! Bude hlad,“ opakoval jsem, jako kdyby slova na tomto světě něco znamenala… A večer stála u zdi slušná řádka lahví s šumavským bylinným, seshora z kredence mě jako Hillary s Tenzingem zdravily dvě flašky rumu a pod nimi ještě jako ženich s nevěstou dvě láhve hanácké. A Fáfa už vařil grog, a protože viděl, že koukám na ty flašky, hned to zamlouval: „Tak jak bylo v práci, stavila se tu správcová, hele to je sssvině, představ si, že prej máme vo víkendě vyklidit tu chodbu, jo, koupil sem rohlíky, dybys měl hlad, a tak sem jí řek, milá pani… hele… a vona místo aby se urazila, podej si hrnek…, hádej, co mi řekla…“

Nebo jsme spolu vyrazili do kina na velkofilm Andrej Rublev a pokladní nám řekla, že zatím prodala jenom dva lístky, a že když se nesejde deset lidí, tak se nebude promítat. Bylo za pět osm. Fáfa se otočil na patě, vyběhl z kina a za chvilku už se vracel v čele šesti dědků, kterým jsme rychle kupovali lístky. Při týdeníku mi pošeptal, že jim za to, že si sem půjdou sednout, musel koupit láhev myslivce, ale že jim ji vydá až po čtvrt hodině, aby neutekli. Film začal. Na měchuřině, sešité z kozích kůží, se vznášel nad lukami vyjevený mužik a v hloubce pod ním čvachtaly láptěmi umouněné postavičky a volaly: „Eéééj! Kudá ty…!“ Dědkové si začali neklidně šeptat; ani za kořalku se jim nechtělo dělat tu někomu šašky. Když ale zjistili, že tam opravdu sedíme jenom my dva a nějaká tichá obrýlená dvojice a že se díváme na plátno, a ne na ně, mávli rukou a dali si šlofíka; pak vrzly židle, dědkové si vyzvedli honorář a kroutíce hlavou uháněli zpátky ke kartám. Fáfa byl spokojený. Podařilo se mu, co chtěl. Po pěti minutách usnul a celé dvě hodiny pravidelně oddychoval. Když film skončil, vzbudil jsem ho. Na vzduchu jsme dostali chuť něčím spláchnout mrtvé divácké sliny. A teprve teď mi prozradil, že peníze, za které koupil toho myslivce, byly naše poslední. Měli jsme přesně na jedno pivo. Dali jsme si ho napůl a šli spát. Rubleva jsem tenkrát viděl počtvrté.

Poslední dobou už ale málo chodil mezi známé. A vůbec málo chodil ven. A když, tak někam, kde ho nikdo nezná. Pronásledoval ho pocit, že každému, na koho se podívá, dluží prachy, a že o tom s ním lidi nemluví z pouhé útrpnosti, z pouhé vzpomínky na lepší časy. Což se koneckonců zakládalo na pravdě.

Jenomže Fáfa měl do sebe pořád ještě mnohem víc než všichni ti, co ho po hospodách přetřásali a pomlouvali a potom se dívali na hodinky a vraceli do bytů, kde vyrostli, ke svým první dítě čekajícím nevtipným Ivanám. Dokud byl pro ně někým, koho si mohli ocejchovat bezkonkurenčně pitomým pojmem „bohém“, brali ho. Ale jakmile zjistili, že se z něj stává skutečný alkoholik, všichni se na něj jako na povel vysrali. Už dlouho předtím mu odpouštěli, že jim tu a tam zneuctil ty jejich vyluxované kvartýry; v tom to nebylo. Tak proč? Protože teď už v sobě obsahoval zoufalství. To bylo to, čeho se báli. To jim vadilo mnohem víc než pozvracená předsíň a vyjedená lednice. Veselého, vtipy vyprávějícího kašpara s flaškou v ruce, to ano, ale toho samého kašpara, který se zničehonic už nesměje těm jejich věčně stejným vtipům, to ne! A koneckonců jsem se jim ani nemohl divit; míval všelijaké opice. Jenže z jejich citátů z Cimrmana, z jejich debat o tom, která s kým, z jejich uměle prodlužovaného, verbálně stylizovaného študáctví se mi obracel žaludek. Kdežto jeho jsem měl rád.

Teď tady ležel bez hnutí na molitanu, zíral do stropu a vypadalo to, že nechce mít pokud možno nic společného s tímhle tělem, s tímhle pokojem, s tímhle životem. Měkké gumové zoubky osudu už zase ožižlávaly tu jeho sovětskou duši, přeplněnou výčitkami.

„Nazdar, Jeniku,“ řekl pochmurně, „… můžeš pro mě jako kámoš něco udělat?“

Otočil jsem se a šel koupit hanáckou. A teprve když jsem se vrátil, jsem si všiml, jak je oháknutý. Bílé sako, fajnové kalhoty, zánovní polobotky. Ale na kalhotách byly fleky od šmíru, sako bylo zmuchlané, chybělo mu několik knoflíků a mělo utrženou kapsu. Byl nedávno oholený; pod nosem byly jasné stopy záměru nosit fešácký knír, ale bylo vidět, že to taky už patří minulosti. Všecko na něm zase už planělo a rašilo. Vlasy mu trčely do všech stran. Měl podlité oči. Smrděl. Vypadal jako přehnaně namaskovaný divadelní zkrachovanec z Čechova. Ťukli jsme si a on to hned vyklopil…

Byla to křehká východoněmecká blondýna. Potkali se náhodou, neb jinak než náhodou se lidé v tomto životě nepotkávají. Několik inteligentních žertů, několik zámlk, několik pohledů. Pak spolu chodili v jakémsi městě v NDR po nábřeží a drželi se za ruce. Chodili na dlouhé procházky, chodili na kafe, na koncerty, chodili na pohár a do galerií. Ona byla studentka. Měla konzervatoř a teď studovala historii umění. Fáfa si sem tam potají objednal koňak, jinak nepil. Strávili tak spolu čtrnáct dní, nejdřív ve vší slušnosti, potom už ne tak docela. Spávali u jejích známých. Samí vysokoškoláci. A po hotelích. Samé lepší hotely. Několikrát se omluvila, že musí na pár dní odjet. Kvůli škole. A kvůli otci. A prosila ho, ať na ni počká. Vždycky mu strčila prachy. A on si je nechtěl vzít. Sám sebe nepoznával. Pokaždé mu je vnutila a on pak bloumal po šedých ulicích německých měst a čekal na ni; a s překvapením zjišťoval, že je do krve zamilovaný. Posedával po kavárnách. Z džuboxů hráli Puhdys, kapela, která vystoupila rovnou ze sna laktační psychózou zmučené šestinedělky, kapela, která nemohla vzniknout nikde jinde na světě než právě tady, v tomhle evropském Chile… Posedával po kavárnách, bloumal po ulicích a nemohl se jí dočkat. Potom se zase shledali, vzali se za ruce a jeli do Drážďan, do Berlína nebo někam k moři. Fáfa si sem tam potají objednal koňak. Jinak pořád nepil. Nakonec se mu svěřila, že je z jakési staré rodiny. Zkrátka, že je „von“. Že to „von“ sice ze svého jména formálně vypustili, protože to doba žádá, ale že její papá, který žije ve vile v Görlitzu, si na to potrpí. A že mu o něm vyprávěla a že by ho rád poznal, a že je tedy oficiálně zván. Fáfa to pár dní pod různými záminkami odkládal. Nakonec už to dál nešlo, tak se sebrali a jeli. Telefonovali předtím z nějaké recepce; slečna mluvila s otcem a měla najednou hlas, jaký u ní Fáfa ještě neslyšel. Pochopil, že je tátova. A že to celé bude na něm. A že ho nečeká nic menšího než tak nějak požádat o její ruku. Blondýna s ním obešla pár obchodů a nakoupila pro něj bílé sako, drahé perlově šedé kalhoty, košili, nové polobotky. Nebyl to Fáfův styl, ale byl tak zpitomělý, že kdyby ho byla požádala, aby si kvůli ní nechal amputovat část nohy, protože to bude taťkovi imponovat, udělal by to.

Příští den už takto oblečen vstupoval do černé, břečťanem obrostlé vily. Dívka ho uvedla do haly, dala mu nesmělou pusinku, řekla „ein moment, bitte“ a zmizela. Fáfa osaměl. Posadil se do křesla a prohlížel si obrazy: alpské krajinky s bystřinami, divoká jezera uprostřed skal, scenérie s loveckými chatkami, bledé, krychlovité tváře s trčícími kníry. Koberce. Porcelán. Lovecké trofeje. Sošky jezdeckých koní. Lampa ve tvaru nahaté tanečnice.

Ozvalo se tiché odkašlání. Po schodech prkenně sestupoval vysoký Kostěj v těžkém domácím županu. Pod županem měl bílou košili a kravatu. Kráčel jako starodávný plechový robot, opíraje se o hůlku. Uprostřed schodiště se na chvilku zastavil a obdařil hosta krátkým ostrým pohledem. V obličeji mu zablýsklo. Fáfa měl neodbytný pocit, že si ho vyfotografoval. A pak to uviděl: starý pán měl monokl na šňůrce. V polovině osmdesátých let. V Německé demokratické republice. Hlavou státu byl Erich Honecker. Ein Kessel Buntes bavil národ. Lutz Jahoda byl král. A tenhle tady měl monokl, hedvábnou kravatu a župan. A ten župan, ten byl přímo jako od Lady: tlustý, tmavozelený, se sametovým límcem a s našitými zlatými šňůrkami, které kolem knoflíků prováděly roztodivné dekorativní kousky. Staromyslivecký, patriarchální župan.

Fáfovi přišlo na mysl, že se stal obětí nějakého pečlivě naplánovaného žertu. Že co chvíli vyprskne za závěsem partička věčně veselých albínů. Bylo však naprosté ticho. Ticho jak v muzeu. Muž Fáfu přivítal a pokynul mu do křesla, sám taky usedl a začal bubnovat dlouhými prsty na opěradlo křesla. Fáfa se na něj podíval a zjistil, že ho nepokrytě pozoruje. A blondýna pořád nikde. Teprve po dlouhém mlčení se vynořila a nesla knäckebrot a čaj. Pak srkali čaj, chroustali knäckebrot a drobečky neslyšně padaly na koberec. Muž zavolal dceru k sobě a s polosladkým úsměvem po ní tiše něco žádal. Mädchen usedla ke klavíru a hrála jim Brahmse, Schumanna a jiné. Hrála tichounce a pečlivě. Prstíky se míhaly. Muž pyšně naslouchal. Přímo nad ním trčela ze zdi do prostoru vycpaná hlava dávno střeleného jelena, která vypadala, že zadržuje záchvat kašle.

Potom začala konverzace. Co, kde a jak, odkud a kam, ne však proč, na to se džentlmeni neptají, to si džentlmeni domýšlejí. Pán vyňal karafu. Sejmul monokl, vyleštil jej kapesníčkem a filmově na Fáfu zamrkal: „No, mladíku… nedáme si spolu kapku?“

Fáfa se neuhlídal a radostně přitakal. Do naftalínu zavoněl alko­hol. Starý pán měl styl; když echt Rus, tak echt vodka. Ťukli si, muž se opřel loktem o opěradlo, narovnal se a zeptal se s podivně ostrým přízvukem: „Nu što, kak vam nravitsa u nas!“

„Očeň charašo, serjózno,“ řekl Fáfa, aby mu udělal radost.

„I atkuda vy! Ukraina! Belarus! Charkov! Maskva!“

„Leningrad,“ řekl Fáfa, aby to zbytečně nekomplikoval. To stačilo; Kostěj se dál neptal. A nalil znovu.

Příští den se Fáfa probudil se známým pocitem, že se někde něco pošpatnilo. Ležel sám v posteli, ve které by se pohodlně vyspalo pět lidí. Postupně se rozpomínal, co se večer dělo… Vybavil si, jak hrál se starým pánem biliár, a koule jak vyletěla a někde něco rozbila… Dále si nejasně vzpomínal, že lil sběračkou vodku do huby tomu vycpanému jelenu a že ji pak zkoušel zapálit, protože chtěl, aby jelen plival oheň. Aby udělal čerta. Kde byla v tu chvíli dívka, si nepamatoval. A byly tam ještě věci, na které se nepamatoval vůbec; jenom s jistotou věděl, že se staly. Ležel a přemítal: donekonečna se tu válet nemůže, ostatně neměl ani tušení, kolik tak může být. Utéct taky nemůže a nejspíš ani nechce. Nakonec vstal, opláchl se a sešel do salónu.

První, čeho si všiml, bylo, že má jelen hubu opravdu řádně očazenou. Všechno ostatní už bylo uklizeno. Podlaha čistě zametena. Kostěj byl dávno vzhůru; Fáfu zmátlo, že ho vlídně pozdravil. Byl čas k obědu. Poobědvali jakoby nic. Polévka, hlavní chod, moučník. Příbory cinkaly. Mädchen mlčela.

Po obědě se starý pán vyjádřil. Neřekl to doslova, na to byl příliš vznešené podstaty, ale naznačil jasně: tedy toto není partie pro jeho křehkou, na klavír hrající, pro jeho jedinou. Nikdy, dokud on bude živ. A že si nepřeje. Aby víckrát. Dcera neslyšně srazila podpatky. Srdce jí krvácelo. Ale neřekla ani slovo. Fáfa za všechno poděkoval a šel. V prvním obchodě si koupil za poslední marky šnaps a šel na vlak.

A tak byl zase tady. Upatlané brýle mu neúčelně visely až na špičce nosu a dokreslovaly celkový stav jeho nitra. „Nešel bys někam,“ prohodil ledabylým hlasem.

K Perglům se nám tentokrát nechtělo, a tak jsme šli nazdařbůh přes kopec a potom přes další kopec, až jsme došli na Novodvorskou. Okna rodinných baráků už byla tmavá, zatímco paneláky vesele svítily. Nakonec jsme našli zastrčenou nalejvárnu, malý noční výčep. Bylo natřískáno. Volno bylo jenom vzadu u kulatého stolku, kde seděl nad sklenkou suchý šedivý netopýr s těžko uvěřitelnou přehazovačkou: vatovité pačesy měl až zpod uší nahnané dopředu do čela a přilípnuté k obočí. Obličej přeškrtaný vráskami. Jeho rty vypadaly jako dvě seschlá trampská cigára. Přestárlý, zatrpklý rošťák. Už od dveří kynul, ať si přisedneme. Takhle to fungovalo vždycky… Fáfa je spolehlivě přitahoval, ba skoro fascinoval. Poznali ho už na dálku a táhli se za ním jako kocouři, které už dlouho nikdo nepodrbal.

Veterán se nemazal s nějakým úvodem a rovnou začal: „Tak, chlapci… představte si, že jsem na celým světě sám, víte, co to je…, to vy eště nemůžete vědět, ale něco vám řeknu…“

Fáfa kýval a pokyvoval. Na čele se mu objevily tři hluboké vrásky. Byl už zase doma. Chápal jsem, že to bude dlouhý večer. Šedivec se rozehříval: „Moje pani byla tak hodná, víte… byli jsme furt spolu a… vona mi dycky řikala, Zděnku, až tady nebudu… a já povidám, co to řikáš, to ani řikat nesmíš… no, a vidíte… vodešla mi a…“

Žaloval měkkým hlasem, který se jaksi vůbec nehodil k jeho zevnějšku: „Moje pani… my se měli moc a moc rádi…, rozumíte mi, moc a moc…, to se nestává každej den, byli jsme spolu pětadvacet let, a pak mi vodešla… dceru jsem taky už deset let neviděl, vdala se mi na Slovensko, mezi dráteníky, ta ani nenapíše, víte, co to je…“

Bloudil jsem očima po lokále. Za sklenicemi se leskly tváře, zvyklé už předem souhlasit s kdejakou bandou šejdířů, která jim začne říkat, co mají dělat. Přes den souhlasit a po večerech nadávat, obojí upřímně. Tahle praxe už formuje ksichty v Čechách desítky a stovky let.

Náhle jsem ucítil, že mě někdo pozoruje. Otočil jsem se. Uprostřed pěti nebo šesti místních mániček tam seděla tmavovlasá krasavice a přes hlavy hostů, cvrnkajících krabičky, mi zírala rovnou do očí. Bylo to, jako bych se nečekaně podíval do svářecího plamene. Sálalo z ní cosi jako hluboká intuitivní inteligence, cosi jako přirozená radioaktivita. Ve zmatku jsem si zapálil a znovu se tam podíval. Nejenže neuhnula, ale její pohled se přiostřil. Jako když vytáhne kudlu z medu. Taková síla. Taková přímočarost.

Chvíli jsem s ní hrál na koukanou. Srdce začalo pumpovat krev do mozku ve snaze pomoci mu vydumat cokoliv přiměřeného. Bylo však jasné, že kdybych ji i nakrásně oslovil, byla by to opravdová hovadina, co bych řekl; takováhle ženská už předem diskvalifikuje všechny pokusy, protože ví svoje. Obratem jsem to vzdal a odpojil se. Její pohled zesmutněl. Poznala, že jsem sráč. Seděla, mlčela, pila pivo a kouřila jednu od druhé. Po nějaké době vstala…

Její hlava patřila k tělu navlečenému v úpěnlivém roláčku. A to tělo bylo zkroucené do živého otazníku. Patřily k němu vyvrácené, v nepřirozeném úhlu ohnuté nohy. Sražená ramena. Vstala a nízko při zemi nesla jak popovický kozel tu krásnou hlavu ke dveřím s nápisem „dámy“. Šla, jako by měla do pat vrostlé krvavé kramfleky. Kráčela uličkou mezi stoly jako upířice. Jako hrbatá černá Karkulka. A i tenhle její pohyb měl v sobě zvláštní uhrančivou eleganci. A vlastně i teď, víc než předtím, to byla nádherná ženská. Když se vracela, marně jsem hledal sílu se tam znovu podívat.

Mechanicky jsem pil vodku za vodkou. Ze dvou stran ke mně dolehlo strašné vzlykání. Šedivec s Fáfou svorně brečeli; skoro se zdálo, že Fáfa víc; upřímné slzy se mu koulely po strništi a i normálně předimenzovaný spodní ret měl teď ještě trucovitě vysunutý dopředu. Vypadal jako pavián. Šla mi z toho hlava kolem. Chvíli jsem zkoušel, jestli bych taky nevymáčkl slzu. Nešlo to. Tak jsem jen seděl, držel v ruce sklenku, díval se před sebe a říkal si, co jsem to za svini, že nemám jediný důvod být aspoň trochu smutný. Fáfa hlasitě zaštkal, zalomil rukama a něco nesrozumitelně zadrmolil. Něco, co začínalo: „Oj…!“ a končilo: „Oj…! Och, oj…! Oj…!“

Šedivec na to: „Tak já vám teda něco řeknu… Já jsem už dvacet let, poslouchejte, dvacet let jsem neprcal, pane!“

Najednou vykřikl na celou místnost: „Pane… ta moje, to byla mrcha, že byste druhou takovou nenašel. Vite, co vona byla? Kurva to byla! Vo všecko mě připravila, vo všecko! Ale úplně vo všecko, pane! Svině májová! Co ta se mě natrápila… Jenže vona mi vodešla… a já sem teď na světě sám! Víte, co to je, bejt sám! Dvakrát mi operovali žlučnik, to vy si nedovedete představit, co to je! Vona mi dycky vařila kafíčko, dokud jsme byli spolu… Měli jsme takový hrnečky, na kterejch byly takový… měli jsme… takový hrnečky…,“ a znovu se hořce rozplakal.

Tmavovláska si mezitím sundala rolák a seděla tam v oblacích dýmu v triku s krátkým rukávem a pořád jí to prudce slušelo: měla tak bílé a tak štíhlé ruce, že se zjevně nehodily k ničemu jinému, než aby držely ve vzduchu zapálenou cigaretu. Měla holčičí prsa, skrytá před světem v zhrouceném oblouku hrudi. Všechny komponenty jejího těla by mohly patřit krasavici, která se narodí jednou za sto let; vzájemně to však bylo smontováno v bolestném nepoměru. Seděla tam jako anděl na smetišti a tenkým bílým ukazováčkem pravidelně odklepávala popel. Mládenci kolem ní pili smíchov, strkali si vlasy za uši a pořád dokola o něčem vážně debatovali.

Vedle u stolu ječela partička třicátníků: „Ne, počkej! Helehele! Počkej! Ať to řekne Ládik! Helehele, Ládik ať to řekne! To se zblázníš, až to uslyšíš, poslouchej!“

Odulý chlápek uprostřed poposedl, důležitě dopil, chvíli dělal drahoty, potom se narovnal a hlasitě zarecitoval: „Přijeli k nám na tanku, svezli Karlíka i Marjánku… Myslíte, že se báli? HA HA! Co vás to napadá!“ Udělal pauzu, zvedl skleničku, kopnul do sebe panáka, oči se mu zamžily a rychle zadrmolil: „Ať žije rudá armáda!“ Bylo znát, že už to říká posté, potisícáté.

Všichni se rozesmáli a křičeli: „Nojo, Ládik… todlecto je von… to je celej von…!“

Šel jsem se vymočit. A teprve nad pisoárem mě konečně navštívila kuráž… Zkusím ji odtud vytáhnout! Třeba najdeme dole v Braníku bárek, kde by šlo v klidu si povídat. Nebo se můžeme projít, nebo ji pozvu k nám, anebo půjdu s ní, jestli bude kam, a budu jí trpělivě naslouchat, její citlivé duši ve zfušovaném těle, tak dlouho a tak trpělivě, dokud mi neuvěří… A možná že bych s ní už mohl zůstat. Právě s ní, vždyť co je do těch zdravých slepic, co furt chtějí jezdit na lyže, citovat hlášky z filmů a smát se fórům o policajtech… Právě s ní!

Zapálil jsem si a vzal za kliku. Její místo bylo prázdné. Svetřík byl pryč. Máničky tam seděly dál a rokovaly o těch svých máničkovských fundamentech. Vrátil jsem se ke stolu. Přehazovačka s Fáfou právě poroučeli tři vodky, ale dvoudecky, jo!

Probudila mě vražedná zima. Kolem sebe jsem nahmatal studenou mokrou trávu. Rozmáčené nedopalky. Slizkou hlínu. Otevřel jsem oči. Viděl jsem trávu, špačky a bordel. Byla tma a vydatně pršelo. Vůbec jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem a co se stalo. Kapky bubnovaly do studeného plechu, který mě tlačil do hlavy.

Napadlo mě, že jsem se v opilosti stal obětí autonehody. Opatrně jsem se zkusil pohnout. Zdálo se, že mě nic nebolí. To mohlo být dobré, ale taky hodně špatné. Pak jsem si všiml cizích nohou, vy­čnívajících rovněž zpod jakéhosi plechu. Byly obuté a nehýbaly se. Zaplavila mě mrazivá jistota. Tak přece! Je to tady! Plech mi mrtvě spočíval na spánku. Díky tomu jsem měl hlavu v suchu; zato bunda, košile, všechno ostatní se zdálo být úplně promočené. Jenže, koho by to zajímalo, v mé situaci. Z paměti se mi vynořila poučka, že se s oběťmi nehod až do příjezdu lékaře nemá hýbat. Zůstal jsem nehnutě ležet a přemýšlel, co se asi tak mohlo stát… Jsem v pangejtu, kousek ode mě někdo další, je zima, prší, nic mě nebolí, hlavu mám, zdá se, celou… Po nějaké době se beton paměti začal drolit.

Pak se mi to všechno naráz vybavilo: jak jsme s Fáfou chodili po nočním Braníku a trhali ze zdí smaltované cedule se jmény ulic a s názvy úřadů. Jak některé šly utrhnout na jeden zátah, jiné jsme museli pracně odšroubovávat kapesním nožíkem. Jak jsme lítali v houstnoucím dešti s těžkou náručí plechů a pátrali po dalším úlovku. Propukla v nás zběsilá sběratelská vášeň. Nashromáždili jsme opravdu slušnou sbírku. Ta se teď povalovala všude kolem; to byly ty plechy… Na žádnou nehodu jsem si vzpomenout nemohl. Nejspíš se žádná nestala. Částečně se mi ulevilo. Pokusil jsem se najít o něco pohodlnější polohu.

Napadlo mě, že kdybych našel cigaretu, mohl bych se při ní trochu ohřát. Zkusil jsem se posadit. Při té příležitosti se mi potvrdilo, že místo, kde ležíme, je opravdu příkop. Napravo byla slepá zeď a pár olámaných tavolníků, nalevo silnice. Pršelo. Vykašlal jsem se na cigaretu a vrátil se do původní polohy. Držel jsem nad sebou ceduli s nápisem LIDOVÁ ŠKOLA UMĚNÍ MODŘANY – POBOČKA – NOVODVORSKÁ a přemýšlel, co dál. Zůstat tady bylo o zdraví; jenomže jakmile jsem se sebeméně pohnul, všecko se ve mně rozklepalo. Jediné, co se dalo vydržet, bylo ležet a nehýbat se. Fáfa spokojeně spal. Byl oplechován od hlavy až ke kolenům jako pásovec. Bílý smalt svítil do noci. Chvíli jsem si četl. PŘI SNĚHU A NÁLEDÍ CESTA UZAVŘENA… NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN… ZÁKLADNÍ DEVÍTILETÁ ŠKOLA… VÝSTRAHA! ŽIVOTU NEBEZPEČNO PŘIBLIŽOVAT SE K ELEKTRICKÝM ZAŘÍZENÍM! … GONČARENKOVA… AKSAMITOVA… PSOHLAVCŮ… Pozoroval jsem tmavě zelenou ceduli CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ, STÁTNÍ OCHRANA PŘÍRODY ČSR, kterou měl Fáfa podloženou hlavu místo polštáře. Kde k té jsme přišli, jsem nevěděl; v žádném takovém území jsme tu noc určitě nebyli.

Někde blízko se ozvalo houkání sirény. Fáfovy nohy v zamazaných gatích sebou cukly. Zvuk se blížil. V ostrém vzduchu to znělo, jako by nám na hlavu přistávalo UFO. Po chvíli jek přeletěl kolem nás, zeslábl a zmizel v městském šumu. Zavřel jsem oči a zkoušel ještě aspoň na chvíli zabrat.

Ve dne v noci po celém světě probíhala válka praktické většiny proti nepraktické menšině… Uvědomil jsem si, že budu vždycky, ať už se v budoucnu octnu na kterékoliv straně, vždycky budu latentní dezertér. Zaboha se mi nepodaří patřit ani k těm, ani k těm, a hlavně ne tehdy, až o to začnu doopravdy stát, unaven těmi obtížnými raply, se kterými jedinými si umím porozumět, a k smrti unaven těmi ostatními, těmi vylízanými pazdráty, které zajímá jen a jen to, jestli s nimi ten druhý v dané chvíli souhlasí. Celé národy se k sobě navzájem chovaly jako usmrkaní fotbalisti na školním hřišti; na mezinárodní úrovni si vyměňovaly skandování, hýkání, vřeštění frkaček a řev. To byl jediný jazyk, kterému všichni rozuměli. Héá, heaheaheááá! Degene, voe! Di domú, maminka ti vaří psínohú! Celé národy měly sklon provádět si navzájem klukoviny. Trefit někoho hovnem. Dostat do hlavy šutrákem. Pokusit se vykolejit vlak, pak dostat na prdel a s nudlí u nosu se zmateně omlouvat. Mezi škytáním cosi vysvětlovat. Celé národy měly sklon trucovat. Spolčovat se proti slabšímu. Nadávat za rohem. Plivat z okna. Nachcat do prcgumy, mrsknout jí do otevřeného okna a zdrhat. To byl základní, pořád se opakující moment světových dějin. Nebyla nejmenší naděje, že se to změní, a nebyl nejmenší důvod, proč by se to změnit mělo… Raději jsem se pokusil ještě na chvíli usnout.

Když jsem se probral podruhé, už nepršelo. V ledovém vzduchu se vznášel náznak úsvitu. Bylo úplné ticho. A v tom tichu bylo slyšet jakési pravidelné drnčení a klepání. Jakési rachtání a drkotání.

Nadzdvihl jsem se. Byl to Fáfa. Dala se do něj z té zimy úporná, vše prostupující třesavka. Vypadalo to, že se mu klepou i játra, ledviny, plíce, žaludek, všechno. Klepal se a klepal. Ale cedule na něm i přes ty vibrace držely: oběma rukama si je na sobě přidržoval a i přes tu třesavku oddechoval a hluboce spal.

Začínalo už doopravdy svítat. V umakartových koupelnách se rozsvěcely žárovky. Pouštěla se voda. Ticho se plnilo zíváním, syčením plynu a chrastěním zápalek. Někde blízko se otevřely a zavřely dveře.

Začínal nový den. Budoucnost nám chtěla odhalit ještě mnohá a neuvěřitelná tajemství. Někde za obzorem se už pomalounku chystala digitální éra. Jenomže my jsme leželi v příkopě a za žádnou cenu se nemohli probrat k životu.

(Alexandru Francovi s pozdravem; Praha, leden 2000)