Bouřka

Z ničeho vyskakují stále všechny stavy ducha.

— Ladislav Klíma

1.

Na Dejvice začal padat déšť. Láďa se s radostí rozhodl, že nikam nepůjde. Napustil vodu do vany a otevřel si desítku. Ležel ve vodě, upíjel pivo a zkoušel sám sebe překvapit. Oči měl těsně nad vodou a snažil se co nejvíc vyprázdnit mysl. V okamžiku, kdy měl dojem, že se mu to podařilo, si usilovně představoval, že je trosečník ztracený uprostřed oceánu a že už nemůže, že je na konci sil, že chcípá žízní a vysílením a ke všemu že se teď právě z hlubin vynořila hlava děsivé nestvůry. Nečekaně vysunul z vody část těla a zvolna s ní otáčel, jako by se „to“ rozhlíželo. Sugestivní obraz hrůzy z neznámého živočicha dokresloval hlubokým mručením. V momentě, kdy se mu podařilo být víc tam než tady, se ozval zvonek. Láďa se rozhodl nedbat; když ale zvonek zařinčel potřetí a počtvrté, vylezl z vany, hodil na sebe odřený župan a šel otevřít. Za dveřmi stál zarudlý chlapík, ani by nešlo říct „povědomý“, a usmíval se.

Láďa řekl: „Ahoj…“

Chlapík se usmíval. Po drahné době řekl: „Na…?“

Láďovi se cosi začalo skládat. Ale nevěděl.

Ten druhý vypadal, že je schopen tam takhle stát do večera. Pořád se široce, vyčkávavě usmíval. Řekl podruhé: „Na…?“

Láďa pokrčil rameny.

Chlapík řekl: „Na, Láda…?“

A najednou to Láďa měl. Byl to on… ten Němec, se kterým cestoval z Bombaje. Se kterým ležel ve špitále. Kterého okradl. Teď tady stál. Ostříhaný, bez vousů, s ulízanou velkou hlavou, o deset kilo těžší, o čtyři roky starší. Ale byl to on. Georg. Láďa neměl ani čas se leknout. Řekl: „Poď dál.“

Němec se posadil, postavil na stůl láhev s notoricky známým panáčkem, pochodujícím v červeném fráčku kolem světa. Láďu to nepatrně dojalo a zároveň pocítil, jak kolem něj proletěla zasutá výčitka. Jenom jako saze, nic víc. Na hostu však bylo vidět, že ta událost před čtyřmi lety nejspíš nebude hlavním důvodem, proč je tady. Jediné, co v té věci Láďa postřehl, bylo, že si ho zrzek přeci jen tak trochu vychutnává. Na to byl ale zvyklý. Tuhle roli hrát uměl.

Ťukli si a chvíli jen tak povšechně hovořili. Na Dejvice dopadaly souvislé clony deště, mezi kterými tu a tam vysvitlo slunce. Matky ukazovaly dětem duhu, a děti se na ni mohly vykašlat, protože měly důležitější starosti.

„Co děláš,“ zeptal se Láďa.

„Vracím se z Hollywoodu… dělám tam pro film. Píšu.“

„A dobrý?“

„Hodně dobrý. A ty?“

Láďa raději stočil řeč na minulost. Povídali si o Indii, ale oba cítili, že to je pryč. Důvod, proč byl Němec ve špitále, byl ten, že někde sežral něco, co neměl. To bylo všechno. A tak se zase vrátili do přítomnosti. Z Georga se stal spoluautor několika úspěšných komedií. Začal jezdit po světě. Opustil ženu. Teď má novou milou. Je úžasná…

Láďa poslouchal, přikyvoval a díval se, jak na protější střeše na kominické lávce přešlapuje kominík. On ještě v téhle zemi někdo dělá kominíka…? napadlo ho.

… je to Češka a je skutečně moc pěkná. Navíc je chytrá. Není jí ještě dvacet. Cosi studuje. Chce si ji co nejdřív vzít…

Ještě se nestali ze všech kominíků podnikatelé? Restituenti? Poslanci? Majitelé nemovitostí…? napadlo Láďu.

Její otec je pan Kdosi. Je šéfem Čehosi. Teď staví barák Kdesi. Ruka je prakticky v rukávě…

A co tam vůbec dělá, v tom dešti…? napadlo Láďu.

Po půl hodině to Georg už nevydržel. Vytáhl z tašky Láďův starý notes a zamával s ním. Láďa řekl: „Aha…“

Vůbec si na ten notes za celou dobu nevzpomněl. Až teď. Byla tam jeho adresa. Hůlkovým písmem. Na první stránce. Musel ho tam tenkrát někde nechat. Němec řekl: „Víš, Láda… Tenkrát, když my byli spolu v Bombay, tenkrát jsi mi nebyl moc sympatisch. Promiň, že o tom mluvím. Žádná sranda s tebou nebyla. Ale teďka, teďka jseš někdo úplně jinej! Jsem moc rád, že jsem se u tebe zastavil. Rád, že tě vidím! A nalej mi!“

Nakonec se spolu přece jen sťali. Němec slíbil, že se ozve, až bude mít víc času. Láďa mu chtěl vracet peníze, a Georg řekl, že to rozhodně, rozhodně ne. A že až bude mít víc času, tak se zastaví a Láďa ho pořádně pohostí. Ale pořádně! S tím se rozloučili.

Na střechy se pořád snášel lehký, hustý déšť. Láďa vypustil studenou vodu z vany a sednul si k televizi. Dávali švédský špionážní film. Atomová ponorka, plná mlčenlivých Burjatů, uvízla na mělčinách v místech, kde neměla co dělat. A teď se to řešilo. Vysoký blonďák v uniformě se loučil s pihovatou, otlemenou manželkou. Odjížděl si s tím nějak poradit. Na trávníku před barákem na něj už čekal vrtulník. V předsíni zasunul do pouzdra pistoli. Kolem krku si omotal bílou šálu. Objal manželku. Manželka řekla: „Myslíš, že to bude obtížné…?“

2.

Pár měsíců poté dostal Láďa jako svatební dar zahradnictví za Havlíčkovým Brodem. Pořídil mu ho jeho otec, vesnický milionář, v naději, že se syn konečně usadí. Láďa se kdysi vyučil zahradníkem. Otec si řekl, že v něm aspoň něco z těch dob určitě muselo zůstat. A v tom se nespletl.

Když už měl Láďa svatební dar, tak se oženil. Vzal si křehkou blondýnu s černýma očima, ideální ženskou. Tichou a hodnou, která se ale jednou za čas umí strašlivě nasrat, a pak to lítá. Přestěhoval se s ní do Brodu. Někdo mu poradil, aby se vykašlal na kedlubny a pěstoval okrasné květiny. Byl to zlatý život. Nařídil si každý den budík na čtvrtou, nařezal kytky, naložil jich plnou dodávku a jel na náměstí na trh. Jediná jeho starost byla, aby tam byl pokud možno dřív než čilí Vietnamci, kteří byli jeho jediná konkurence. Odkud ty květiny vozili oni, neměl tušení. Prodal pokaždé všechno. Čertví proč lidi hned po ránu potřebují tolik tulipánů, pivoněk, gerber a karafiátů a co s nimi dělají. Prodal je a měl vyděláno. Jel domů dospat. Potom se vzadu, ve sklenících věnoval tomu, co měl rád. Za sezónu tam dokázal vypěstovat několik desítek pytlů marjánky. Byl koneckonců zahradník.

Přes den seděl na terase v proutěném křesle a díval se, jak se zadem podél potoka kradou na jeho pozemek místní baby. Jak se rozhlížejí, jak zkoumají úrodu, jak se ještě jednou rozhlížejí a jak potom strkají do zahliněných tašek výsledek své výpravy. Hlávku zelí, pár mrkví, sem tam nějakou kedlubnu. Měl je odtud jak na dlani. Baby věřily, že o nich nemá ani tušení. Každá měla svůj styl. Jedna ochotnicky předstírala, že tam něco ztratila; občas se sehnula a začárala prstem v trávě. Druhá, že je tam vlastně tak nějak náhodou, že ji tam zavedla procházka. Další, že se jí rozutekli blíže neurčení živočichové; ládovala tašku a přitom bez přestání hekala: „Kde seš… kam ses mi schoval… Lidi… já mám trápení… Sakryš, potvoro… kde seš!“

Láďa si z toho časem vypěstoval lehkou odpolední zábavu. Lovy beze zbraní. Zkoušel uhodnout, která dneska přijde. Znal je všechny. Tu mrkev si tam stejně pěstoval jenom pro svoji potřebu.

Seděl a díval se, jak jdou mraky. Jak se z luk zvedá pára. Pil něco z hrnku a pokuřoval. Jediné, co mu zůstalo z jeho byvšího života, byly mírné, velmi snesitelné, ba někdy skoro až příjemné, nepříliš časté záchvaty marnosti.

3.

Půl roku nato u mě doma zazvonil telefon. Okamžitě jsem poznal Láďův meziměstský hlas; vždycky mluvil, jako by se loučil, jako by už měl puštěný plyn, jako by právě opouštěl hranice Sluneční soustavy. Říkal, že se mu ozval jeden Němec a že za ním jede do Brodu. Jestli se nechci přidat. Ať se spolu nějak domluvíme. Nadiktoval mi číslo. Návštěvu v Brodě jsem Láďovi koneckonců sliboval už dlouho.

Za pár dní mě Němec naložil do auta, potřásli jsme si rukou a vyjeli jsme. Vedle něj seděla jeho devatenáctiletá, nepopsatelně prsatá milá. Georg mi cestou převyprávěl několik svých scénářů. Některým zápletkám se prostě musel znovu smát. Milá kouřila gitanky a mlčela.

Asi v půli cesty jsme zastavili u nějakého motorestu. Georg si dal pivo s kolou, půl na půl. „To je pití pro řidiče,“ vysvětlil mi, „zkus to…“

Opatrně jsem okusil. Nechutnalo to až tak špatně. Bylo to něco nového. Objednal jsem si taky. Milá pila gin. Měla špičatý nosík, klasický kropenatý pršák. Uměla ho ohrnout a zároveň vypustit kouř tak, že se všichni chlapi v okolí v ten moment pocintali pivem. Němec dělal, že to nevidí, ale byl rád.

Při čtvrtém pivě pro řidiče se mě zeptal, co že jsem vlastně zač. Řekl jsem: „Nejistá existence… a ty?“

Řekl: „Writer.“

Prsatá milá vyfoukla kouř a upřesnila: „Von je easy writer!“

„A co píšeš,“ zeptal jsem se.

„No, všelicos…“

„Von píše hlavně slova, viď,“ řekla prsatá milá. Její výstřih sahal až do míst, kde končí prsní kost. Musel jsem si dávat pozor, abych se tam nepodíval. Tím pádem jsem jí bez přestání nemrkavě hleděl přímo do očí, a ona přesně věděla, o čem to je.

Přímo nad naším stolem byla police. Na polici se blyštěla velká mosazná nádoba, která vypadala jako historický hasičák. Zjevně sloužila jako dekorace. Na vyleštěném válci byla smaltovaná cedulka. A ať jsem četl, jak jsem četl, pořád tam stálo: Stříkejte výhradně SELECT! Favorem, Ogorem, Genitorem. Dal jsem si ještě jedno pivo pro řidiče.

Po zbytek cesty jsem seděl vpředu. Milá se stočila na zadním sedadle do klubíčka a usnula. Tak jsme dojeli do Havlíčkova Brodu.

Láďa nás přivítal jako ztracené bratry. Beze slov, s lahví domácí ořechovky v ruce. Pod nosem měl zdánlivě bezstarostný knírek. Vypadal jako nastávající fotr a taky jím ve skutečnosti byl. Nalil nám, přiťukl si s námi na shledání, utřel si fousky a položil nám otázku všech otázek: „Tak co, jak je…?“

Georg udělal několik dřepů, protáhl se, nastavil prázdnou sklenku a řekl: „Zzupa…“

V kuchyni seděla Láďova tichá žena. Byli tam na návštěvě jeho rodiče. Po nás přijeli další kamarádi. Dům byl plný pomalých událostí. Vařila se kapusta. Škrábaly brambory. Natíraly police. Zavařovaly jahody. Dělala marmeláda. Věšelo a sklízelo prádlo. Pilo kafe. Čaj. Rum. Kakao. Ořechovka. Vodka. Rybízové víno. Láďova maminka něco míchala v obrovitém hrnci, potom si nekonečně dlouho zouvala pantofle a obouvala gumáky, potom si vzpomněla, že zapomněla udělat jíšku, tak si s povzdechem zase sedla a začala zouvat gumáky a obouvat pantofle.

Seděli jsme na terase a dívali se, jak se otevřená, světlá krajina potahuje stínem bouřkových mračen. Stavení stálo na pahorku, svažujícím se na jedné straně k prvním barákům patřícím už k Brodu. Na druhé straně se parcela táhla dolů k potoku.

Dole pod terasou stála důkladná psí bouda. Občas se z ní ozvalo dlouhé zívnutí, občas to v ní zafunělo a zapraskalo. Znělo to, jako by tam někdo vyspával opici. Znělo to, jako by v té boudě spal nosorožec.

Z domu vyšla Láďova maminka, nesla hovězí kost, ze které se kouřilo, a zakřičela: „… ajdóó!“

Na to znamení se z boudy vyvalil šlachovitý stepní bojovník, zašitý v příliš velké psí kůži. Lhostejně na nás pohlédl hadíma očima, zafrkal, zamžoural do slunce, zavrtěl pahýlem ocasu, sebral kost a znovu zalezl. Pohrobek Džingischánův nemá zapotřebí se předvádět. Kdyby z někoho z nás stahovali kůži, možná by ho to zaujalo. Ale viděl jenom alkoholem zmámenou partu měkkýšů, volajících na něj tisíckrát omletá citoslovce.

Prsatá milá se zeptala: „Co to je?“

„To je šarpej,“ řekl Láďa.

„Šarpej, jo…“

„To je čínský bojový pes, slečno,“ řekl Láďův otec, milionář, který nás už hodnou chvíli obcházel v popuštěných manžestrákách s odřenými koleny, rozšafně prolamoval prsty a šedým okem hodnotil jednotlivé hosty: „… a čímpak se živíte, jestli se smim zeptat?“

„Já studuju…“

„A-ha. A vy?“

„Já dělám to a to…“

„Aha. A ty děláš co?“

„No, teď teda zrovna nic, ale…“

„Hm, hm…“

Jenom Georg, když na něj došlo, se narovnal a řekl důrazně a nahlas: „Já jsem spisovatel a teď píšu pro Hollywood. Dělám pro film!“

Láďův otec si sedl. Věděl, co chtěl vědět. Hazardéři, přizdisráči, idealisti, invalidní důchodci, nemakačenkové. Sítem prošel jenom Němec… auťák, festovní holka, velkej svět. Dobrý. Láďův otec naplnil jeho a svoji sklenku a připil si s ním. Řekl: „Tak skol, nebo jak to řikáte…!“

Němec řekl: „Čusss…“

Obzor zežloutl a těsně nad ním se začala houfovat neproniknutelná mračna. Láďův otec si povytáhl manžestráky: „Tak jo… už se to žene!“

Láďa se díval zpod trpitelského čela daleko do polí.

„Lazariusz jest nam juz nie potrzebny, bo nie ma pieniadze…,“ řekl. Byla to taková jeho průpovídka. Nic tím nemyslel. Pak odešel s otcem ještě před obědem obcházet zahradu, nenápadně zdůrazňovat své prozatímní podnikatelské úspěchy a odvracet případnou pozornost od těch skleníků tam vzadu, kde je stejně jenom plevel…

Pod teráskou se povaloval velký červený míč. Němec se k němu přitočil a začal do něj kopat a honit ho po trávníku. Pes uvnitř znepokojeně zašramotil. Vyhlédl z díry jako muréna a nadzdvihl obočí. Nemohl uvěřit vlastním očím. Vysunul z boudy půl hlavy, krátce odfrkl a měl za to, že to je dostatečné znamení. Všichni věděli, že je to jeho míč. Někdo řekl: „Georg, pozor… to je míč toho pejska!“

Georg do sebe kopl panáka: „Nevadí! Teď je to můj míč! Hop, hop, hop, hop…!“

Pes se opřel tlapami o okraj boudy a vzdychnul jako vechtr, kterému někdo krade rajčata přímo před nosem.

Němec dribloval: „Hop! A hop! A hop! A hop!“

Pes vylezl na světlo.

Němec se točil dokolečka a čutal do míče koleny: „Hop, hop, hop!“

Pes zvolna otevřel masitou tlamu a ukázal zuby v sytě fialových dásních.

Němec zkoušel hlavičky: „Elá hop, elá hop, elá hop!“

Krásný červený míč poskakoval sem a tam. Slunce plálo v mezeře mezi odcházející a přicházející bouřkou. Světelné prsty ukazovaly skrz oblaka přímo k zemi.

„Hip, hip, hip…“

Pes vzdychl podruhé a vydal se k fotbalistovi. Zastavil metr od něj, zvedl hlavu a dlouze se mu zadíval do tváře. Bylo vidět, jak přemýšlí, jestli opravdu. Pak si vybral bližší nohu a klidně, bez emocí kousl.

Němec zařval. V tu chvíli se od základu změnil rytmus věcí. Láďa odněkud vyběhl a zařičel tuřím hlasem. Pes pustil nohu, smutně pohlédl na Láďu a vzdychl potřetí.

Odevšud se začaly sbíhat ženy a dívky a ošetřovat kotník. Němec spočíval v lehátku v pozici raněného vojína. Nemohl jsem si nevzpomenout na svou sbírku známek z dětských let. Míval jsem rád jednu vcelku nenápadnou známku: „Alles für das Grossdeutsche Rote Kreuz!“ Ocelově modrá rytina znázorňovala raněného vojína, ošetřovaného archetypální blondýnou, neosobní bohyní, oblečenou v naškrobené uniformě zdravotní sestry. Vojín se opíral loktem o pelest, na rameni měl orlíčka a se slavnostní nadějí zíral sestře do tváře, nebo spíš skrz tu tvář, vstříc příštím povinnostem. Jako by se ptal: „Přežiji…?“ To jsem teď viděl před sebou. Georg byl fačován. Odvracel trochu tvář a hýbal lícními svaly, aby ozřejmil, jak velké sebezapření se skrývá za jeho mlčením. Láďova maminka mu nabídla kávu, čaj nebo sklenku něčeho ostřejšího. Psovi hlasitě vynadala. O deset minut později mu stranou, aby nikdo neviděl, dala do misky kus kližky a něžně ho podrbala za krkem. Všichni si to po svém užívali.

Jedině zrůdně prsatá milá se procházela volným krokem po pozemku, lehounce si pro sebe pobrukovala a sukně za ní vlála.

My ostatní jsme pak seděli na terase a pozorovali, jak nám odplouvá mládí. A cítili jsme, že napětí té chvíle, kdy se lautr nic neděje, je skoro nesnesitelné.

Potom to začalo. Nebe na několika místech s rachotem prasklo a z puklin vyšlehly klikaté blesky. Viděli jsme, jak se k nám po louce rychle blíží stříbrná stěna deště, jak pohlcuje keře, skleníky, ploty a kůlny. Ve chvíli, kdy naráz zmizela celá topolová alej u potoka, volala Láďova maminka, že je na stole oběd.

Na stole stál železný hrnec s kapustou, ze kterého se valil dým jako ze sopky. Nandali jsme si a poslouchali, jak okapové roury hlasitě polykají přívaly vod.

Prsatá milá scházela. Nikdo nevěděl, kam se poděla.

4.

Po jídle jsem vstal a šel se projít. Došel jsem k potoku a ohlédl se. Dům zářil uprostřed lijákem nadopovaných rybízů a ze střechy stoupala pára. Za domem se zdvíhala odplouvající temná hora, uvnitř které ještě tu a tam zapraskalo. Okraje bouřky měly barvu roztavených zlatých zubů. Všichni se právě trousili na terasu, sedali do proutěných židlí a odfukovali: „Tyvvvole!“… _„… já sem totálně vodkrvenej!_“… „Chce někdo kafe?“

Topoly svíravě zavoněly. Vydal jsem se po čvachtající pěšině podél potoka. Šel jsem skrz lužní lesíky k nekonečným, ostře žlutým polím, a přes ta pole k dalším vzdáleným lesíkům.

Na kraji jednoho z nich stál posed. Vyšplhal jsem na něj.

Ve vzduchu viselo skoro hmatatelné dusno. Země oddechovala a smrděla jako plesnivý kabát. Havlíčkův Brod se ztrácel kdesi v mlhách. Jediný, kdo nedodržoval odpolední pauzu, byl hmyz. Vzduchem se míhaly dobře živené, agresivní mouchy. Vážky chrastily křídly. Po ruce mi cílevědomě lezlo klíště. Na cestě se mravenci přetahovali o dosud živého slíďáka. Všichni postupovali podle předem určeného scénáře. Jenom já jsem neúčelně dřepěl v prkenné budce čtyři metry nad zemí, zíral na nehybné lány, jdoucí v mírných vlnách krajem, potil se a přemýšlel, co tady vlastně dělám… nej­rozumnější by bylo vrátit se, sednout si do stínu, dát si domácí víno a pokračovat v animovaných, chlapácky lehkovážných rozmluvách s Láďovým otcem. V rozmluvách, plných zpuchřelých, nudných pastí. Kdo komu co, odkud a za kolik…

V nitru větrolamu se něco pohnulo. Na pěšině pode mnou se objevil šedovlasý chlápek ve vojenské košili a v pohorkách, bystře rázoval vpřed a píchal holí do vlastního stínu. Kolem něj v kruzích obíhal pes. Najednou chlap řekl psovi ryčným hlasem: „Richarde! Richarde! Stuj, když na tebe volám! Víš přece, že moje slovo je zákon!“

Pes se zastavil a oddechoval. Chlap zpomalil, zvolna k němu došel a řekl: „Tak vidiš… Teď zas můžeš běžet. Volno!“

Počkal jsem pár minut, slezl jsem a vykročil přes další pole k dalšímu lesíku. Předtím jsem ještě zkontroloval, jak to vypadá s tím slíďákem. Pořád se bránil, ale víceméně už jenom formálně. Scházely mu tři nohy a levé makadlo.

Po několika hodinách jsem se obloukem vrátil zpátky do Brodu, jenže z opačné strany, než bylo Láďovo zahradnictví. Vyšel jsem z lesa a uviděl domky, garáže a zahrádky. Z otevřených oken zněly nedělní rozhovory. Hned v první ulici byla otevřená hospoda. Zamířil jsem tam.

U stolů sedělo porůznu několik strejců. U zdi pilo pivo asi deset vylepaných mládenečků v bomberech a maskáčových kalhotách. Nejspíš se tady zastavili cestou z nějakého srazu. Občas cosi zaskandovali do ubrusu a zase zmlkli. Dopili pivo a naráz bouchli půllitry o stůl. A zas bylo ticho. Strejcové kroutili hlavou, šťárali se v zubech a pokukovali k oknu.

U okna seděla prsatá milá, dívala se skrz záclonu a měla před sebou skleničku. Sedl jsem si k ní. S pohledem upřeným do ulice řekla: „Von mě tak ssssere!“

„Kdo,“ zeptal jsem se zbytečně.

„Kdo… No von!“

„Hm…“

„Kdybys věděl, jaká von je sračka!“

„Hm…“

„A snob…“

„Nojo…“

„Snob zasranej!“

„To víš, no…“

„A narcis! Máminý princátko! Furt za prdelí…!“

„Tak proč s nim seš…“

„No dyť taky končim!“

Dorazila kořalku a objednala si další: „Provokuju ho, aby aspoň jednou něco udělal. Sama si už připadám jako svině! A von místo toho, aby mi jednu vrazil, tak mluví. Kecá a kecá, furt chce něco vysvětlovat a vo něčem debatovat a furt se plazí…“

„Asi tě má rád.“

„Jo… dyby mu vo mě šlo, tak něco udělá!“

„Třeba neví co. Nechce vo tebe přijít.“

„Na to mu seru. Do vočí sem mu řekla, že… no, to radši ani nebudu povidat, co sem mu řekla. Každej jinej by mně za to jednu natáh. Von se místo toho rozklepal a řek mi, že sem zlá…!“

„No dyť řikám, má tě rád…“

„Rád! Von má zásadu, že džentlmen ženskou šanuje, i kdyby nevim co!“

„To má pravdu…“

„Vocuď pocuď. Ty bys moh dát ženský facku?“

Vybavily se mi dva tři případy, kdy to jinak nešlo: „Těžko říct…“

„Co to znamená, těžko říct! Moh, nebo nemoh!?“

„Moh, ale…“

Odsunula skleničku stranou: „Tak dělej!“

„Víš co, dáme si panáka.“

„Panáka dáme potom. Dělej!“

„Seš vožralá!“

„Sem… a pořádně! Dělej, zkus to!“

„Ne.“

„Tak to zkusim já!“

Zatmělo se mi před očima. Na to, jak byla hubená, měla páru. Strejcové ztichli. Milá řekla: „A teď mi jí koukej vrátit!“

„Podivej se, já…“

„Kecy, kecy, furt jenom kecy! Ste všichni stejný! Melete držkou a čumíte do stolu!“

„Vo to nejde…“

Znovu se mi zatmělo před očima. Tahle byla pořádná. V uchu mi zvonilo: „A vo co teda de! Řekni mi, vo co de, ty… impotente!“

Ne, že by se mě to dotklo. Ale řekla to nahlas, na celou hospodu. Ruka mi vystartovala. Než to rozum stačil zastavit, jednu jsem jí střihnul. Viděl jsem, jak se jí rozšířily oči: „Tak vidiš!“

V lokále bylo ticho. Než jsem stačil cokoliv říct, vrazila mi další: „A vrať mi jí!“

Vrátil jsem. A dostal novou.

Bylo to prazvláštním způsobem důvěrné. Pocítil jsem k ní prudkou sympatii. Musela to cítit taky. Zdvihla sklenku. Ťukli jsme si. Pak řekla: „Tak… a pokračujem!“

Koutkem oka jsem zahlédl, jak vyholení mládenci přestávají předstírat navztekanou lhostejnost, jak postupně rezignují na tu odkoukanou, povinnou pózu a místo toho se v jejich očích objevuje upřímný zájem.

Podobalo se to nějaké společenské hře. Věděl jsem, že teď už nejde couvnout. Milá to věděla taky. Začali jsme se fackovat. Ona jednu, já jednu. Zklidnili jsme se. A dostali do rytmu. V nervových spojích nám začalo příjemně prskat. Adrenalin to vzal za nás.

Přeci jen jsem se držel trochu zpátky.

Ona do toho dávala všechno.

Strejcové nás od pultu mlčky pozorovali. Bylo jasné, že si komentáře nechávají na potom. Že bude o čem hovořit. Zejtra, pozejtří… Zato shrbený dědek v koutě pod věšákem ožil, celý se narovnal a nadšeně blekotal: „Nóóó, to je hezký! To je dneska…! Vopravdu! Moc hezký…! Že se nestyděj…!“

Facky padaly dál. Soustředil jsem se na to, abych zůstal při věci. Abych podržel vznešenost situace. O to šlo. Ztratil jsem pojem o čase.

Najednou u zdi ostře vrzlo deset židlí. Mládenci se postavili do pozoru a začali tleskat. Milá dorazila panáka, vstala a zvolna se uklonila. Potlesk trval. Uklonila se ještě jednou a zašeptala: „Sieg heil!“

Dědek se chytil stolu a zablemcal: „Ježiš! Já dybych… Flintu a hotovo! To je…! Flintu a bylo by…!“

Zaplatili jsme a vyšli ven. Tváře jí hořely jako barvotiskové nevěstě. Řekla: „Tak nazdar. A díky.“

„Nemáš zač,“ odpověděl jsem. Znělo to, jako kdybych měl pod každou tváří zastrčené jedno kyselé jabko.

„Třeba jo, třeba ne, měj se!“

Samotného mě zaskočilo, že jsem si najednou nepřál, aby to tímhle zhaslo: „Ty tam už nejdeš…?“

„Ne. Já jedu do prdele.“

Nebylo co dodat. Odcházela ulicí na autobus a sukně za ní vlála.

Cestou přes Havlíčkův Brod jsem cítil, jak nezadržitelně puchnu. Ze začátku se nad tím pozastavil jen tu a tam někdo. Ke konci cesty se už otáčeli všichni. Mrknul jsem nenápadně do výkladu, co na mně vidí. Z výkladu na mě úkosem pokukoval někdo, koho jsem viděl poprvé v životě. Jakási žertovná latexová maska, vzdáleně připomínající Marlona Branda ke konci kariéry.

V zahradnictví všichni pořád ještě seděli na terase a debatovali o tom, kam se mohla podět Georgova milá. Ze psí boudy se ozývalo hluboké chrápání. Němec seděl v proutěné židli a nehybně zíral kamsi za obzor. Láďův otec k němu promlouval podnikatelskou němčinou: „Ona určitě přijde. To je nesmysl, volat teď k večeru policii! Kolik bylo, když odešla?“

Němec řekl remízkům na obzoru: „Zwei…“

„No tak! Ta se šla projít a někde se stavila v cukrárně! Věř tomu! Ta tě jenom zkouší…! Já znám ženský…! A dej si panáka, sakra! Čus!“

Sedl jsem si. Láďova maminka řekla: „Ježišmarja… co se stalo?!“

Řekl jsem: „Poštípaly mě vosy…“

Nic lepšího mě nenapadlo. Maminka vstala a odběhla připravovat nějaký lektvar. Všichni si mě prohlédli.

Láďův otec mě přejel pohledem a zeptal se Ládi: „Co mu je?“

„Vosy…“

Otec dopil preso a postavil hrnek na stůl. Pak řekl: „Prosimtě, ať mi nic nevykládá, přece poznám, když někdo dostane pár facek!“

V tu chvíli mi tam byl daleko, daleko nejsympatičtější.