1

Mám ráda těch několik minut před sedmou hodinou večerní, kdy hadříky a zmačkanou Národní politikou čistím skleněné cylindry lamp, sirkou odroluji čerň ohořelých knotů, nasazuji znovu mosazné kloboučky, a přesně v sedm hodin nastává ta krásná chvíle, kdy přestávají pracovat pivovarské stroje a dynamo, tlačící elektrický proud všude tam, kde svítí žárovky, to dynamo začne snižovat obrátky, a tak jak elektřina slábne, slábne i světlo žárovek, z bílého světla zvolna je světlo růžové a z růžového světla světlo šedivé, cezené přes flór a organtýn, až wolframová vlákna ukazují u stropu červené rachitické prstíčky, červený houslový klíč. Zapaluji pak knot, nasazuji cylindr, vytahuji žlutý jazýček, nasazuji mléčné stínítko, zdobené porcelánovými růžemi. Ráda mám těch několik minut před sedmou hodinou večerní, dívám se ráda těch několik minut vzhůru, kdy světlo odchází ze žárovky jako krev z podříznutého kohouta, ráda se dívám na ten blednoucí podpis elektrického proudu a trnu, až přijde čas, kdy do pivovaru bude zaveden městský proud a všechny pivovarské lampy, všechny větrné lampy v maštalích, lampy s kulatými zrcátky, všechny ty bachraté lampy s kulatými knoty se jednoho dne nezapálí, nikdo už nebude o jejich světlo stát, protože celý ten ceremoniál bude nahrazen vypínačem podobným kohoutku od vodovodu, který nahradil krásné pumpy. Mám ráda ty moje hořící lampy, v jichž světle odnáším na stůl talíře a příbory, rozvírají se noviny nebo knihy, mám ráda lampami ozářené ruce jen tak spočívající na ubrusu, lidské uťaté ruce, v jichž rukopisu vrásek lze vyčíst povahu člověka, kterému ty ruce patří, mám ráda přenosné petrolejové lampičky, se kterými za večera chodím vstříc návštěvám a svítím jim do tváře a na cestu, mám ráda lampy, v jichž světle háčkuji záclony a hluboce sním, lampy, které násilným dechem zhasnuty vydávají čpavou vůni, která výčitkou zaplaví tmavý pokoj. Abych tak našla sílu, a až přijde do pivovaru elektřina, abych alespoň jednou týdně jeden večer si zapálila lampy a naslouchala melodickému syčení žlutého světla, které vrhá hluboké stíny a nutí k opatrnosti a k snění.

Francin zapaloval v kanceláři dvě bachraté lampy s kulatými knoty, dvě lampy neustále brblající jako dvě domovnice, lampy, které stály na krajích ohromného stolu, lampy, které vydávaly teplo jako kamínka, lampy, které s ohromným apetytem mlsaly petrolej. Zelená stínítka těch baculatých lamp skoro podle pravítka odřezávala prostor světla a stínu tak, že když jsem se dívala oknem do kanceláře, Francin byl vždycky rozstříhaný na Francina politého vitriolem a na Francina, kterého pohltilo přítmí. Mosazné mašinky, ve kterých se pohyboval horizontálním šroubem stahovaný nebo vytahovaný knot, ty mosazné košíčky měly ohromný tah, tolik spotřebovaly ty Francinovy lampy kyslíku, že vysávaly kolem sebe vzduch, takže když Francin položil cigaretu do blízkosti lamp, mosazné česno vsrkávalo stuhy modrého dýmu a cigaretový dým, jak se dostal do magického okruhu těch bachratých lamp, neúprosně byl vsrkáván a tahem skleněného cylindru požírán plamenem, který nad kloboučkem svítil zelenkavě jak světlo, které vydává ztrouchnivělý pařez, světlo jak bludička, jak oheň svatého Eliáše, jak Duch svatý, který sestoupil v podobě fialového plamínku, vznášející se nad tučným žlutým světlem kulatého knotu. A Francin zapisoval ve světle těchto lamp do rozevřených pivovarských knih výstavy piva, příjmy a vydání, sestavoval týdenní a měsíční zprávy, aby koncem každého roku sestavil bilanci za celý kalendářní rok, a stránky těchto knih se leskly jak naškrobené náprsenky. Když Francin obrátil stránku, tak se ty dvě bachraté lampy pohoršily nad každým pohybem, že hrozily zhasnutím, rozkdákaly se ty lampy, jako kdyby to byli ze spánku vyrušení dva velcí ptáci, úplně ty dvě lampy mykaly zlostně dlouhými krky, rozházely na stropě ty neustále oddychující stínohry předpotopních zvířat, na stropě vždycky jsem viděla v těch polostínech ovívající se sloní uši, oddychující hrudní koše kostlivců, dvě veliké můry nabodnuté na světlený kůl, vycházející ze skleněného cylindru rovnou ke stropu, kde zářilo nad každou lampou kulaté oslnivé zrcátko, prudce osvětlený stříbrný peníz, který se neustále, sotva znatelně, ale přece pohyboval a vyjadřoval náladu každé lampy Francin, když obrátil stránku, znovu nadepisoval jména a příjmení hostinských. To bral redis pero číslo tři, a tak jako ve starých mešních knihách a slavnostních listinách, Francin každé začáteční písmeno nadepsal iniciálami, které byly plné ozdobných kudrlinek a vzdouvajících se siločar, to Francin, když jsem seděla v kanceláři a dívala se z přítmí na jeho ruce, které ty kancelářské lampy pomazaly chlórovým vápnem, vždycky jsem měla dojem, že Francin ty iniciály dělá podle mých vlasů, že se jimi inspiruje, zadíval se vždycky na moje vlasy, ze kterých sršelo světlo, v zrcadle jsem viděla, že kde jsem byla večer já, tam vždycky tím mým účesem a kvalitou mých vlasů bylo o jednu lampu víc, Francin tím redis perem napsal základní začáteční písmena, pak vzal něžná pera a podle dojmu namáčel je střídavě do zelených a modrých a červených inkoustů a kolem iniciál začal kreslit moje vzdouvající se vlasy, a tak jako růžový keř, který obrůstá besídku, tak Francin hustou sítí a větvičkami siločar mých vlasů ozdobil začáteční písmena jmen a příjmení hostinských.

Když pak unavený se vrátil z kanceláře, stál ve veřejích ve stínu, bílé manžety ukazovaly, jak za celý den je vyčerpaný, skoro ty manžety se dotýkaly jeho kolen, za celý den si na záda Francin naložil tolik starostí a protivenství, že vždycky byl o deset centimetrů menší, možná i o víc. A já jsem věděla, že největší starostí jsem já, že od té doby, co mě poprvně uviděl, že od té doby mne nosí v neviditelném, a přece tak konkrétním ruksaku na zádech, který den ze dne je těžší. To pak každý večer jsme stáli pod stahovací hořící lampou, zelené stínítko bylo tak veliké, že jsme se pod ně oba vešli, byl to lustr jako deštník, pod kterým jsme stáli v lijavci syčícího světla petrolejové lampy, objímala jsem Francina jednou rukou a druhou rukou jsem jej hladila v týlu hlavy, on měl zavřené oči a zhluboka dýchal, když se uklidnil, objal mne v pase, a tak to vypadalo, že chceme začít nějaký společenský tanec, avšak ono to bylo něco víc, byla to očišťovací koupel, ve které mi Francin šeptal do ucha všechno, co se mu ten den přihodilo, a já jsem jej hladila a každý pohyb ruky mu vyhlazoval vrásky, pak mi hladil rozpuštěné vlasy, pokaždé jsem stáhla ten porcelánový lustr níž, kolem obvodu lustru byly hustě navěšeny skleněné barevné trubičky spojované korálky, chrastila ta cingrlátka kolem našich uší jako cetky a ozdoby kolem beder turecké tanečnice, měla jsem někdy dojem, že ta veliká stahovací lampa je skleněný klobouk naražený nám oběma až po uši, klobouk ověšený lijavcem zastřižených rampouchů… A poslední vrásku jsem zahnala z Francinovy tváře někam do vlasů nebo za uši, a on otevřel oči, narovnal se, manžety zase měl ve výši boků, podíval se na mne nedůvěřivě, a když jsem se usmála a přikývla, usmál se taky, pak sklopil oči a posadil se za stůl, dodal si odvahy a díval se do mne a já do něj a viděla jsem, jak mám nad ním velikou moc, moje oči jak jej uhraňují jako oči krajty tygrovité, když zírají na ustrašenou pěnkavu.

Dnes večer z tmavého dvora zařehtal kůň, pak ještě jedno zaržání, a pak se ozvalo dunění kopyt, řinčení řetězů a cinkot přazek, Francin se vztyčil a naslouchal, vzala jsem lampu a vyšla na chodbu a otevřela dveře, venku volal ve tmě pivovarský kočí: „Hola, Ede, Kare, hola ištene!“, ale kdepak, od stáje se řítili belgičtí valaši s lampou na předprsni, tak jak se vraceli unavení, odpřažení od vozu, v chomoutech a s postraňky zavěšenými na krumplování těch chomoutů a v celém postroji po celodenním rozvážení piva, kdy každý si myslil, tihle vyřezaní hřebci nemyslí na nic jiného než na seno a putýnku mláta a pikslu ovsa, tak tihle dva valaši čtyřikrát do roka zničehonic se rozpomenuli na svoje hříběcí léta, na svoje geniální mládí, plné ještě nerozvinutých, a přece již žláz, a vzbouřili se, udělali malou vzpouru, dali si znamení za tmavých podvečerů, když se vraceli do maštalí, a splašili se, splašili, to říkají lidé, že se tihle bývalí hřebci splašili, oni se nesplašili, oni nezapomněli, že ještě pořád a do poslední chvíle lze jít i zvířeti cestou svobody… teď letěli podle deputátních bytů, chodníkem z betonu, zpod kopyt jim křesaly jiskry a lampa na prsou náručního valacha zběsile sebou casnovala a mrskala a ozařovala poletující přazky a utržené opratě, vyklonila jsem se a něžným světlem petrolejové lampy proletěl ten belgický pár, tlustí, obrovští valaši Ede a Kare, kteří dohromady vážili dvacet pět metrických centů, které teď uvedli do pohybu, a ten pohyb neustále hrozil pádem a pád jednoho koně znamenal i pád druhého, protože byli spolu spojeni štruplemi a koženými přazkami a opratěmi, avšak jako by se neustále v tom trysku dorozumívali, plašili se oba současně a střídali se ve vedení ne víc než o pár centimetrů… a za nimi běžel nešťastný kočí s bičem, kočí, který trnul, kdyby jeden z koní si zlomil nohy, že by mu správa pivovaru strhávala kolik let… a ztráta obou koní by znamenala platit až do konce života… „Hola, Ede a Kare! Hola ištene!“, avšak spřežení už hnalo proti průvanu u sladovny, teď jejich kopyta zmlkla v blátivé cestě podle komínu a humen, také ti valaši zpomalili a zase u maštalí, na kočičích hlavách, nabírali rychlost a na betonovém chodníčku ozářeném hranatými šachtami z chodeb svítícími petrolejkami, na tom chodníčku, z kterého každá po zemi se táhnoucí přazka, každý řetízek, každá podkova sršela jiskřičkami, tedy ti dva belgičani se rozeběhli, to ani nebyl už běh, ale zadržovaný pád, z nozder se jim valily frkačky dechu, oči vytřeštěné a plné hrůzy, v zatáčce u kanceláře se oba smekli na tom betonovém chodníčku jak v grotesce, ale oba jeli po zadních podkovách, ze kterých křesaly jiskry, kočí ztuhl hrůzou. A Francin se rozeběhl ke dveřím, ale já jsem stála opřená o veřeje a modlila jsem se, aby se těm koním nic nestalo, velice dobře jsem věděla, že jejich případ je i událostí mojí, a Ede a Kare už zase vedle sebe a svorně klusali proti průvanu sladovny, jejich podkovy ztichly v měkkém blátě cestou podle humen, a znovu si dali znamení a potřetí se rozletěli, kočí odskočil a lampa, jak jeden z koňů natáhl uzdu, letěla obloukem a roztříštila se o prádelnu a ten třesk dodal belgičanům novou sílu, zařehtali nejdřív jeden po druhém, pak současně oba dva a rozeběhli se na betonovém chodníčku… dívala jsem se na Francina, jako bych to byla já, která jsem se proměnila v pár belgických koňů, to byla ta moje vzpurná povaha, jednou za měsíc si zabláznit, já jsem taky trpěla kvartální touhou po svobodě, já, která jsem nebyla ani vyřezaná, ale naopak zdravá, někdy až příliš zdravá… a Francin se na mne díval a viděl to, že splašené belgické spřežení, ty světlé vlající hřívy a mohutné, vzduchem za hnědými těly tažené ohony, že to jsem já, ne já, ale ta moje povaha, ten můj tmavou nocí letící splašený zlatý účes, ty moje vlající nespoutané vlasy… a odstrčil mne a teď stál Francin se vzpřaženýma rukama v tunelu světla, řinoucího se z chodby, se vztaženýma rukama vykročil koňům vstříc a volal Idudududu! Hola!, a belgičtí vyřezaní hřebci zabrzdili, zpod podkov jim tryskaly jiskry, Francin uskočil a vzal náručního za uzdu, strhl ji, zaryl ji do zpěněné tlamy zvířete, a pohyb koňů utichl, přazky a opratě a pruhy postrojů spadly na zem, přiběhl kočí a vzal podsedního za uzdu… „Pane správče…“ blekotal kočí. „Utřít slámou, províst je dvorem… čtyřicet tisíc má cenu ten pár, rozumíte, pane Martine?“ řekl Francin, a když vešel do domovních dveří tak jako hulán, u kterých za Rakouska sloužil, kdybych neuskočila, povalil by mne, kráčel by přese mne… ze tmy se ozývaly pak rány bičem a bolestný řehot belgických koní, nadávky a rány obráceným bičem, který se omotával belgičanům kolem nohou a rozšvihával kůži.