10

Teď mě měl Francin takovou, jakou si mě přál mít, slušnou ženu sedící doma, ženskou, o které věděl, kde je dnes a kde bude zítra, kde by si ji přál mít navždycky, ne moc nemocnou, ale nemocnou jakoby, ženu, která by se dobelhala ke kamnům, k židli, ke stolu, hlavně ale ženu, která by mu byla na obtíž, protože vrchol manželského soužití viděl Francin v tom, že jsem mu vděčná, že mi ráno připraví snídani, v poledne na motocyklu sjede pro oběd do restaurace, hlavně ale aby mi ukázal, jak mne má rád, jak o mne s radostí může pečovat, a tak nějak, jak se stará on o mne, že bych se měla starat i já o něho, to byl Francinův sen, abych každý rok dostala angíny a chřipky, abych občas měla i zápal plic. To vždycky byl radostí bez sebe, nikdo nikdy se nemohl starat o člověka tak, jako se staral Francin, to bylo jeho náboženství, nebe na zemi, když mne mohl balit do prostěradel namočených do studené vody, kdy s prostěradlem obíhal kolem mne a tak je na mne namotával, jako by mne zaživa balzamoval, ale potom mne vzal do náruče a opatrně mne ukládal do postele, jako holčičky ukládají panenku. A každou hodinu odbíhal z kanceláře, aby mi měřil teplotu, každé dvě hodiny mi měnil obklady a v duchu se jistě modlil, ne že by si to přál, ale kdyby jinak Osud nedal, tak abych už nevstala, abych byla jeho miminko, které ho potřebuje tak, jako on potřebuje mne. A když jsem byla v rekonvalescenci a začala jsem chodit, když jsem se začínala zase od srdce smát a zase ta neslušná ženská začala ve mně vítězit, Francin zase se stahoval do sebe a zase snil o tom, že jsem ochrnutá a on mne vozí na kolečkové židli, večer mi předčítá Národní politiku nebo nějaký román, a tak by se vyrovnal ten jeho komplex z mé dravé zdravosti, která milovala náhodu a nepředvídanou událost a podivuhodné setkání, zatímco Francin miloval pořádek a řád, opakování mu ukazovalo správnou cestu, všechno, co se dalo předvídat a zařídit, to všechno byl Francinův život, svět, ve který věřil a bez kterého nedovedl žít.

A teď mne měl v posteli s kotníkem v gypsovém zářícím obvazu, nadlouho nepohyblivou, a když tak o berlích a pak o holi, teď, kdy Josefina Bakerová tančí charleston.

A snad ten můj kotník přišel včas, protože Francin, když jsem běhala, nemohl dát dohromady jediný slogan, popsal tolik čtvrtek papíru redis perem číslo tři, a všechna ta reklama na zvýšení odběru piva končila v kamnech. Avšak nyní, když moje bílá noha spočívala na podušce, Francin chodil kuchyní a pokojem, pil vlažnou kávu a přikusoval k tomu suchý chléb a najednou se zastavil s hrnkem v ruce, jako by se zasnil, dokonce byl zasažen viděním, z kterého šilhal, odložil hrnek, chleba, posadil se a redis perem číslo tři psal kaligraficky nápisy do hospod, a když dopsal, vzal napínáček a přišpendlil na zeď tu čtvrtku, abych na ni viděla, abych se i dovtípila, že kdybych byla zdravá a chovala se tak, jako bych byla nemocná, že by on co nevidět byl jmenován ředitelem pivovaru, společnosti s ručením omezeným, takový elán do práce a života mu dává můj ochromený pohyb. Za týden Francin vypil na inspiraci jistě půl hektolitru vlažné bílé kávy a po celé zdi rozvěsil redis perem napsané a graficky upravené slogany. – Více piva, méně útrap a mrzutostí. – Vaše podlomené zdravíčko upevní vám naše pivečko. – Kdo nepil, teskný byl, když se napil pivenka, zčervenal jak dívenka. – Bez piva zaživa bych umíral. – Vaše podlomené zdraví pivo upevní a spraví. – Více pivečka, více zdravíčka. – Zdraví, svěžest, sílu, vše najdete v pivu. – Kdo chce vesel býti, musí pivo píti. – Kdo k nám do hospody chodí, dvakráte se rodí. – Naše dobré pivo, nápoj pro každého. – Lépe se nám bude žíti, když víc piva budem píti. – Kdo o hospodu nezavadí, kdo nepije a nejí, ten vlastní zdraví zradí. – Doma, na cestách, všude jen osvěžující pivo. – Pivečko v každý čas správně osvěží vás. – A měl takovou radost nad tou inspirací, že si nalil plný hrnek kávy, pustil si gramofon… V dáli za mořem, čarovná je zem, Havaj… a pokoušel se plíživým krokem tančit tango a tak byl naplněn optimismem a tak se radoval z nějaké události, která je uložena v blízké budoucnosti, že se zamykal večer v pokoji, tam hrál pořád Má Havaj, květe bílý, každou chvíli vyšel s příručkou moderního tance a smál se, a když se vyradoval, tak zase se vrátil do pokoje, klíčová dírka svítila do přítmí tak jako moje noha v gypsu, a já jsem věděla, že jistě si Francin namaloval křídou ty kroky, ty cápoty, nejen ty základní kroky, ale i kroky nazpátek, ty otočky, celou trasu křídou namalovaných obvodů jeho podrážek, ve kterých trpělivě chodil v rytmu a melodii Havaje. Měl takovou radost, že mu jdou ty kroky, že i ve dne, když jsem se dívala oknem na dvůr a Francin spěchal něco vyřídit do várny, zpomalil najednou kroky a kráčel v krocích tanga, otočil se a pozpátku, s rukama lehce zvednutýma tančil dál ten moderní tanec, viděla jsem, jak se dívá na svoje nohy, viděla jsem, že je bezradný, že kdyby to šlo, že by křídou si namaloval i na silnici ty kroky… ale to ho neodradilo, naopak, večer tím usilovněji se pokoušel najít na křídou pomalovaném koberci skulinu, kterou by vnikl do rytmu gramofonu, už posté hrajícího Havaj. Každý večer Francin odmontoval z motocyklu značky Orion baterii, přinesl ji a zapnul vysokofrekvenční proudy, kufříček vystlaný červeným sametem se matně třpytil skleněnými přístroji a Francin mi dával jiskry do kotníku, fulgurační blesky prostupovaly sádrový obvaz, pak mi odkládal kus šatu po kuse, aniž jsem si mohla uvědomit, že jsem skoro nahá, fulgurační proudy mi dělaly dobře, masírovací váleček drobnými jiskrami mi posiloval obě nohy a sílil mi nervy v zádech, a Francin mi šeptal: „Nejlepší prostředek, jak, Mary, zvýšit tvoji krásu, kterou máš…“ Těšila jsem se každý večer na fialové masáže, které voněly hromem a krátkým spojením, přes štěpnici byl slyšet zase krásný mužský hlas, pan Jirout v atlasových šatečkách sám sebe svým hlasem vystřelil z děla, skrz zdi jsem viděla, jak letí nad pivovarem, má upažené ruce a napraskle se usmívá… už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko… má zlatá panenko… teď se pan Jirout začínal naklánět směrem k zemi, rozpřáhl ruce a házel divákům dolů růže a polibky. Francin mi dal do ruky kovovou elektrodu a černým knoflíkem zapnul přístroj a jako hypnotizér vznášel dlaň nad mým tělem, kam se Francinova ruka hnula, tam z její dlaně sršely a praskaly jiskry, pršel déšť fialového zrní, tisíce pomněnek a fialinek z Francinovy dlaně vstupovalo z přístroje do mne, vůně ozonu a blesku, který udeřil do stavení, se vznášela nade mnou, jen do sádry namočený kotník zářil modrounkým odleskem… už nezbylo po ní nic… v hluboni u Nymburka zmizela… a pan Jirout dopadl do sítěné trampolíny a péroval a ukláněl se v modrounkých atlasových šatečkách… cítila jsem, že i moje tělo vydává pronikavou vůni elektřiny, oddychovala jsem víc a víc, z celého těla mi vycházela svatozář, dívala jsem se do zrcadla, jak natažena ležím, fialový praskot a sršení je jediným mým prádlem, nikdy jsem neměla dojem, že jsem nahá, pořád jsem byla obtažena barvínkovým pláštěm, Francinův kaučukový límec a bílé manžety svítily tak jako moje gypsová noha, oddychoval tak jako já, ležící na zádech a se zalomeným loktem přes oči, bývalo mi z toho vysokofrekvenčního obřadu nevolno, nikdy jsme o tom s Francinem nemluvili, připravovali jsme se mlčky, jako bychom usilovali oba dva o zakázané, a když Francin otočil nazpátek černým knoflíkem, každý jsme se dívali jinam, tak krásné to bylo. Kdyby někdo najednou vtrhl do pokoje a přinesl lampu, Francin by jistě omdlel, proto raději zamykal, stahoval žaluzie a záclonu a pro jistotu vyšel ven a díval se na okna, zda se nikdo nemůže dívat k nám a vidět, jak mi chvějícími se prsty rozepíná blůzičku, stahuje sukni opatrně přes sádrový kotník, jak přede mnou klečí a kosmetickou masáží dosahuje kosmu.