9

Ta móda začala v hotelu Na Knížecí. Vojáci přinesli nějaké přístroje, ředitelé škol shromáždili už v šest hodin ráno školní mládež a přiřadily se všechny korporace, a tak jak postupoval čas, do velikého sálu vcházela fronta zvědavců, vojáci každému občanovi dali na ucho takové sluchátko jako u telefonu a v tom sluchátku se ozvalo škručení a pak se ozvala dechová hudba, která hrála pořád Kolíne, Kolíne, ale ta hudba nebyla ani trochu krásná, jako by ji hráli na dávno obehrané gramofonové desce, avšak ta hudba se hrála v Praze a vzduchem, bez drátu, se navlékala jak nit do ouška sluchátka až v našem městečku. A každý, kdo to uslyšel, vycházel zadním vchodem hotelu a byl naprosto oslněn tím slyšením, tím, že není drát, který by přiváděl tu Kmochovu kolínskou kapelu, a každý tak kráčel podle fronty občanů, fronty, která se táhla přes celé náměstí až na hlavní třídu, až dolů k pekařství pana Svobody, a kdo ještě neslyšel to rádio, tak když viděl, s jakým blaženým a udiveným výrazem vycházejí ti, kterým už byl dopřán ten revoluční vynález, všichni se těšili čím dál víc, jak se blížili v průvodu, který vcházel do dveří hotelu Na Knížecí.

Pan Knížek, majitel galanterie, který rád řečnil, hned poručil učednici, aby přinesla štafle, vystoupil na štafle a vysvětloval občanům: „Lidé dobří, to, co za chvilku uslyšíte, to je vynález, za který bude bojovat naše živnostenská strana, aby do každé domácnosti, do každé rodiny se za rok za dva dostal ten přístroj, za cenu pokud možno levnou, aby každý si doma mohl poslechnout nejen hudbu, ale i zprávy. Já nechci předbíhat, avšak tenhle vynález může udělat, že budeme slyšet zprávy nejen z Prahy, ale možná i z Brna, hudbu možná i z Plzně, a když bych byl neskromný, zprávy a hudbu z Vídně!“ volal pan Knížek na štaflích.

A kolem těch štaflí jel s károu a se svým pomocníkem pan Zálaba, který rozvážel městem uhlí a dříví, a jak slyšel pana Knížka, musel jeho pomocník zváhnout káru a pan Zálaba vyběhl po štryclích na vrchol káry a hřímal a ukazoval na pana Knížka: „Vidíte ho, maloměšťáka! Myslí jen na svou kramářskou decimálku! Občané, tamten vynález je schopen nastolit dorozumění nejen mezi městy, ale i mezi národy, my vítáme rádio jako pomocníka celého lidstva! Dorozumění mezi lidmi všech kontinentů, všech ras, všech národů!“ volal pan Zálaba a třímal ruku vzhůru a jeho pomocník stál na voji káry, a když na chodníku uviděl odhozeného špačka, neodolal a rozběhl se, aby jej sebral, ale kára se zváhla a pan Zálaba spadl na dláždění, tatak jsem se mu vyhnula.

A hnala jsem bicykl domů, hned jak jsem uslyšela ve sluchátku tu zkrácenou vzdálenost mezi dechovkou v Praze a mým uchem v hotelu Na Knížecí, vysvlékla jsem si sukni, položila ji na stůl, vzala nůžky a v těch místech, kde na sukni jsou kolena, odstřihla jsem látku, tolik toho sukna zbylo, že jsem si řekla, že moje švadlena mi z toho zbytku udělá bolerko, a hned jsem vzala jehlu a zaentlovala jsem sukni a skoro v horečce jsem si ji natáhla a hned jsem vešla do zrcadla a tam jsem to viděla! O deset let mne omladilo to zkracování vzdáleností, otočila jsem se a hned jsem věděla, že podvazky musí být o hodně výš, a teď jsem viděla docela bezpečně, že moje nohy jsou krásné teprve nyní, že ty krásné stíny ve šlachách pod koleny, ty hnědavé otisky božího palce budou schopny vyvolat velké překvapení a velké nadšení, ale taky veliké pobouření občanů, a hlavně Francina, který až mne takhle uvidí, zrudne do kořínků vlasů a prohlásí, že slušná žena takhle sukni nenosí. A vyběhla jsem na dvůr a naskočila na bicykl a vyjela jsem od pivovaru ke Křížku, takový příjemný průvan mi ovíval kolena, sahal mi na podvazky, šlapalo se mi mnohem volněji v té ustřihnuté sukni, jen mi vadilo, že jsem musela řídit jednou rukou, tou druhou jsem musela pořád stahovat sukni, která se pohybem kolen vysouvala, ze silnice od Hořátve teď vyjel pan Kropáček na indiánu, pan Kropáček jako vždycky seděl v sajdkáře a řídil motocykl jednou nohou položenou na řídítkách a jednou rukou ovládal plyn na konci řídítek, to jsem se ráda dívala, když nastartoval v pivovaře, tak jen vyjel, už přelezl ze sedadla do sajdkáry, rozhodil nohu jak z vany a tak pohodlně jel domů, tak tedy pan Kropáček, když se zadíval v zatáčce na moje nahá kolena, nevytočil to a sjel do třešňové štěpnice, a já jsem v tom spatřovala dobré znamení a hnala jsem to přes most a zpomalila až u hotelu Na Knížecí, pomalu jsem jela podle té fronty čekající na vynález, o kterém pan řídící Kupka prohlásil: „Nevím, nevím, ale ten přístroj nepřinese lidem štěstí,“ a všichni lidé se přestávali jakoby těšit na to, co je čeká v hotelu Na Knížecí, a soustředili se na moje kolena, na tu moji zkrácenou sukni, všichni se přestali dívat do vchodu hotelu a točili se za mnou, pan řídící Kupka ukázal deštníkem na mne a řekl panu děkanovi: „Tak tady máte první výsledky!“ Ale pan děkan se mi uklonil a řekl: „Ženské plné koleno je druhé jméno Ducha svatého.“ A zastavila jsem před cukrářstvím, než jsem položila botičku na dláždění, stáhla jsem vlasy, aby se nedostaly do drátů, opřela bicykl o zeď, a když jsem šla chodníkem, měla jsem dojem, že jdu v plavkách.

A v cukrářství jsem poručila, aby mi pan Navrátil zabalil čtyři kremrole, a jednu jsem si hned vzala a vyklonila se, aby mi lístkové těsto nepadalo za blůzičku, a zase, jak jsem zasunula kremroli hlta­vě do úst, hned jsem slyšela Francinův hlas, že takhle slušná žena kremrole nejí, a pan Navrátil se usmíval opatrně, protože neměl zuby, a stála jsem u výkladní skříně, jen ať ženské vidí z tmavého krámu moji siluetu, a pan Navrátil mi podal balíček převázaný modrým provázkem, zaplatila jsem a pan Navrátil mi otevřel, a než jsem se rozjela, pomohl mi s vlasy, kousek se mnou běžel, než se vlasy dostaly do proudu vzduchu, šlapala jsem to ze vší síly, jednou rukou jsem řídila a ve druhé jsem držela ten sladký balíček na prstě a vlasy za mnou se zdvíhaly, jak se zvedají ty krásné mosazné koule regulátoru parní lokomotivy, když zvedá otáčky. Dívala jsem se zdánlivě pořád doprostředka silnice, ale po obou stranách chodníku jsem viděla všechny druhy lidských očí, ty obdivné oči a ty pohledy plné nenávisti na moje nahá kolena, která se zvedala střídavě jako klouby vačkových hřídelí…

A když jsem přijela do pivovaru, hned jsem jela až k chlívům, běžel mi naproti Mucek, ten dobrý psíček, vrtěl dlouhým ocáskem, a když jsem se k němu naklonila, lízal mi dlaň a přivíral oči, a já jsem vešla do kolny a přinesla sekyrku a rozbalila jsem balíček a nabídla Muckovi kremroli a on nejdřív nevěřil, ale když jsem se smála, tak kremroli začal jíst a já jsem v duchu uvažovala, o kolik bych měla zkrátit Muckovi ocas, a za Mucka jsem postavila špalíček a vzala jsem Muckovi ocas a položila na ten špalek, ale Mucek se otočil, a tak jsem ho pohladila a nabídla mu ještě jednu kremroli, a Mucek, tlamu zapatlanou šlehaným krémem, mi olízl ruku i s topůrkem sekyrky a dal se do druhé kremrole, a já jsem upravila na špalíku Muckův ocas, a pak jednou ranou jsem usekla tu delší část a Muček se zajíknul, půl kremrole měl v sobě, ale ta bolest v ocase asi byla tak veliká, že Mucek začal výt a otáčet se a tlamou plnou cukrové pěny chytal se za pahýl ocásku, z kterého tekla krev, a Mucek myslel, že mu to udělal někdo jiný než já, střídavě mi lízal ruku a ten svůj zbytek ocásku, hladila jsem ho a těšila: „Mucíčku, to bude jen chvilka, ale bude z tebe krasaveček, to je móda, musí to být, podívej se!“ Narovnala jsem se a ukázala, že i já mám zkrácenou sukni, ale Mucek začal strašlivě naříkat a já jsem viděla, že jsem usekla z toho ocásku málo, že bych měla useknout ještě kousek, ale Mucek už nechtěl o zkracování ani slyšet, přidržela jsem mu ocásek na špalku, slibovala všechny kremrole a že mu koupím kremrole další, avšak Mucek se mi vytrhl a vzal do tlamičky ten useknutý zbytek ocasu a běžel s ním ke kanceláři, a jak vycházeli a vcházeli kočí, vběhl do účtárny.

A za chvíli vyběhl z kanceláře Francin, v jedné ruce držel redis pero číslo tři a ve druhé kousek ocasu, a Mucek stál na posledním schodě a štěkal směrem ke kůlně a chlívům, odkud jsem vedla bi­cykl, a když jsem dojela před kancelář, do pivovaru vjel pan doktor Gruntorád. Hřebec pana předsedy už měl zastřižený ohon a přistřiženou hřívu a pan doktor seskočil z kozlíku a hodil opratě kočímu a zadíval se na moji sukni a prohlásil: „Všecko se bude zkracovat a konce tomu zatím není. Tak pane správce, budeme zkracovat pracovní dobu, od příštího měsíce se zkrátí sobota napůl, takže se bude dělat do dvanácti hodin. Vzdálenosti mezi hostinskými zkrátíme tak, že pojedeme za nimi. Toho vašeho oriona prodáme a koupíme auto, které zkrátí čas a nastaví tak prostor pro větší odběr piva. Ivane!“ zakřičel pan doktor Gruntorád na kočího, „podejte mi moji skříňku, ať psíčkovi dáme flastry a zastavíme krvácení.“

To odpoledne Francin jel na orionu do Prahy. Využila jsem toho a po práci zašla do šalandy za strýcem Pepinem. Pod rozsvícenou žárovkou strýc Pepin napřahoval ruku na obrovského sladovníka, který klečel na kolenou a vkleče byl zrovna tak veliký jako stojící strýc Pepin, avšak strýc se tvářil hrozivě a řval: „Co když se neovládnu! A co když vám dám jednu ostravskó!“

A obrovský sladovník spínal ruce a prosil: „Pane Josefe, nedělejte z mý ženy vdovu a nedělejte z mých dětí sirotky!“

A sladovníci, stojící v kruhu, tichounce se smáli, kteří to už nemohli vydržet, vyběhli na chodbu a tam stáli čelem u zdi a tloukli pěstí do omítky a chrčeli smíchem. A když se vykuckali, vběhli do šalandy.

A strýc Pepin stál rozkročený pod žárovkou a křičel: „Tak tedy si to rozdáme!“

A vrhl se na obrovského sladovníka, který se poddal, a strýc Pepin mu nasadil nelsona a pak se pokoušel dát sladovníka na lopatky, ale sladovník se vzepjal a povalil strýce a zalehl ho a všichni kolem křičeli a tleskali, ale strýc Pepin uchopil sladovníka za krk a ten sladovník se nechal zvolna obracet skoro užuž na lopatky, ale v poslední chvíli poklekl a strýc mu nasadil dvojitého nelsona a sladovník se vztyčil a chodil se strýcem šalandou a nosil strýce jako děťátko, avšak strýc Pepin křičel nadšením:

„A zvítězím slavně jako Frištenský!“

Pak sladovník opět poklekl a udělal se strýcem kotrmelec, teď teprve jsem si všimla, že ti dva zápasníci jsou v bílých podvlíkačkách, dlouhých až po kotníky a u kotníku zavázaných na tkaničky. A jak obrovský sladovník udělal kotrmelec, tak zalehl strýce Pepina, ležel mu na hlavě, ale strýc křičel:

„Vzdéte se, máte to marný, pevně vás držím!“

Ale obrovský sladovník se vztyčil, drapl strýce Pepina za kotníky a krk a roztočil ho a pak s ním upadl, avšak strýc Pepin řval:

„To jsem s váma mrsknul, jak Frištenský s čerňochem!“

A pak sladovník zeslábl a strýc Pepin ho vzal za ramena a sladovník povolil smíchu a smál se a slzel a strýc ho obracel na lopatky a pan nadsladovní poklekl a prohlásil:

„Pane Josef, jste zase vítězem!“

A zápasníci vstali, strýc se ukláněl a usmíval, ukláněl se davům, které jen on viděl kolem sebe.

„A zítra bude odvetný zápas,“ řekl pan nadsladovní a ukryl tvář do plecháče.

„Strýcu Jožine,“ řekla jsem, „pojďte na chvilku k nám a vypůjčte si pilu, ano?“

A strýc Pepin oddychoval, kýval hlavou, pak odhodil deku ze svého kavalce, všechno prádlo a všechny šaty měl v nohách železné postele, teď odvalil podhlavník, docela v hlavách promaštěný, a pod tím podhlavníkem měl všelijaké krabičky a špulky nití a tolik divných nepotřebných maličkostí, tady strýc našel klíč, otevřel skříň a vytáhl z ní papírový pytlík, na kterém bylo napsáno: Alois Šisler, kloboučník a kožišník, a z toho pytlíku vyňal krásnou bílou námořnickou čepici se zlatými šňůrami a zlatě vyšitým emblémem Viribus Unitis.

„Tu mi ušil pantáta Šisler, jinýmu by ju neušil, ale jen mně!“

Řekl a nasadil si tu krásnou bílou námořní čepici a tak stál v pod­vlíkačkách, za ním rozválená postel se skopaným prádlem a šatstvem v nohách a ve hlavách putýnkou nepotřebných divných věcí.

„Strýcu Jožine,“ řekla jsem, „Jak máte krásnou postel, já vám na ni ušiju povlaky, ano?“

„Když scete,“ řekl strýc a rychle se oblékal.

A sladovníci stáli a seděli, dívali se do podlahy a nedovedli mi nic říct, dokonce se zdálo, že litovali, že jsem přišla uprostřed té zábavy se strýcem Pepinem, že to byla jejich zábava a já do ní nepatřím, že mezi mnou a jimi je rozdíl jako mezi touhle šalandou, kde jich spí osm v jedné místnosti, a mými třemi pokoji a kuchyní, kde spíme já a Francin, správce pivovaru, který to možná dotáhne na ředitele pivovaru, zatímco oni budou pořád jen sladovníky, až do své penze, až do své smrti. Strýc Pepin zavřel skříň a zářil štěstím nad tou čepicí, jakou nosí jen námořní kapitán nebo jeho první důstojník.

„Dobrý večer, pánové,“ řekla jsem a vyšla ze šalandy.

Než jsme se prodrali vichrem na rohu sladovny, žárovky začaly na rozích pivovaru a chlívů slábnout, jako by ten průvan z nich odvával elektřinu. Strýcova čepice zářila jako mléčné stínítko petrolejové lampy a strýc musel oběma rukama držet pevně tu čepici, aby mu ji vichření nevyrvalo. Dokonce se mi zdálo, že strýc Pepin užuž se začínal vznášet jako tenkrát ta moje froté osuška… a já jsem věděla přesně, že strýc Pepin by se své čepice nevzdal, že by s ní raději odletěl cikcak vzhůru do tmy k pivovarským komínům a otáčivým korouhvím. A když jsem rozsvítila lampy a strýc přinesl od bednářského mistra pilu, povalila jsem židli a se strýcem jsme zkracovali nohy židlí, ne o mnoho, ale o deset centimetrů, které jsem pokaždé naměřila krejčovským centimetrem. Když jsme položili stůl na bok, strýc Pepin řekl:

„Švagrová, víte co? Na co budeme tady pořád s tím centimetrem? Odřízneme jednu nohu a potom ten odříznuté špalíček přiložíme k té noze další, a tak budeme jen řezat a ne měřit.“

Zasmála jsem se: „Strýcu Pepine, vy byste měl jít k policii, tak jste chytrej!“

A strýc Pepin se rozkřičel: „Ale déte pokoj s policií! Strýc Adolf byl u nich akorát jeden měsíc, hned zkraje ho vzali na stíhání jedneho tachonýra, a tak vobklíčili stavení, a když vešli do kuchyně, tak tam seděla jen baba a vedoucí detektivů povídá: Kde máte starýho? A vona řekla, že šel na pařezy, a vedoucí kopl do dveří pokoje a viděl votevřeným voknem, jak ten tachonýr letí po stráni, tak zavelel: Kupředu! A Adolf vyskočil voknem první, sletěl až po krk do močůvky, ale vyhrabal se z ní a s revolverem frčeli do lesa a tam vobklíčili teho tachonýra, a ten měl revolver taky, tak ho přemlouvali, aby odhodil revolver, a ten tachonýr zase, jak udělají krok, tak se jim zastřelí, a tak velitel hodinu přemlouval teho tachonýra, že dostane polehčující okolnost a že sám mu zaručuje jen půl roku, a ten tachonýr odhodil revolver a se slávou velitel mu dal pouta a vedli ho k autobusu, a Adolf chtěl taky nastoupit do policejního auta, ale řekli, že takhle od té močůvky to nejde, tak šel pěšky až na sám okraj Ostravy a tam ho vyhodili z tramvaje, tak musel pěšky až dom a doma mu bytná nechtěla prát ty šaty, tak je vodnes do čistírny a dostal lísteček, a když si přišel za čtrnáct dní pro ty šaty, tolik lidí tam bylo a hodně známéch slečinek, a když na Adolfa došla řada, tak ta vedócí vzala lísteček, a když se vrátila, byla červená a hodila Adolfovi ten balíček nazpátek a zakřičela na Adolfa: Když jste se posral, tak si to vyperte sám! A šel dom s haňbou…“

A strýc vykládal a usmívala jsem se a řezali jsme podle návodu strýce Pepina nohy od stolu, zkracovali jsme jej o deset centimetrů a strýc Pepin hovořil: „A tak Adolf měl smolu, jednó šel podle hostince a tam byli vožralí zubaři a pozvali Adolfa, a když se s nimi napil a měl radost, že ho mají lidí zase rádi, tak zničehonic jeden zubař z vožralství vytrhal druhýmu zubařovi přední zuby, a jak Adolf byl opilé taky, tak ten, kterýmu vytrhali ty přední zuby, tak zase vytrhal Adolfovi všechny zadní zuby, ještě Adolf měl ohromný štěstí, že tenkrát v tý hospodě se nevožrali zvěrokleštiči anobrž nunváři…“

„To by muselo safra bolet,“ řekla jsem a přiložila uřezaný kousek k poslední noze a nasadila pilu a řezali jsme vesele dál a strýc Pepin vykládal: „Ale pak Adolfa vzali na vojenský cvičení a byl někde až v Turčanském Svatém Martině a tam zase, že strýc Adolf byl vy­učené mašinista, tak mu dali sentinel a jeden tutan, rotmistr, jak četl vojenské noviny, tak tam bylo v oběžníku, že v Chebu potřebujó válcovat silnicu před kasárnama, tak dal Adolfovi příkaz a relutum a strýc Adolf podle mapy vyjel s tím sentinelem do Chebu, a to bylo na jaře, a Adolf jel celý léto jen přes Slovensko a na podzim překročil hranice Moravy, a jel čím dál tím pomaleji, protože na neděli jezdil dom, a když celé podzim jel přes Moravu, tak se šel potají zeptat do kasáren v Turčanském Svatém Martinovi, ale tam mu řekli, že ten rotmistr se oběsil, protože na náměstí se našel kanon a nikdo nevěděl, kdo ho tam dal, a tak ho dali do skladu a to bylo to dělo navíc, a tak Adolf jel s tím sentinelem napříč Československem, na jaře už dojel do Plzně, ale že neměl uhlí, tak musel topit dřívím, co si vyžebral, ale spálil moc lidem ploty, kór když bylo daleko do lesa, a ohromný zpoždění pak měl strýc Adolf, že vlastně tím sentinelem jel nakonec jen jeden den, protože tři dny trvalo, než se dostal na neděli dom do Ostravy, a tři dny zase jel k temu svýmu sentinelu, a tak v létě dorazil strýc Adolf do Chebu k posádce a tam je zavřeli voba dva, ten sentinel a Adolfa, a když se to vysvětlilo, tak strýce Adolfa dali jako vojenskó hlídku na hrad Košumberk, a že neměl kam jezdit, tak na tom Košumberku z dlóhý chvíle se zamiloval do dcery průvodce hradem a pak si ju vzal, a pořád tam stál s kverem jako stráž, ale za tři roky usódil, že na něj asi zapomněli, tak vy­svlíkl uniformu a kver dal do kóta a dodneška tam dělá průvodce…“ a strýc Pepin se narovnal a poslední špalík od nohy odpadl.

Vzala jsem lampu a odnesla ji na příborník, abych viděla na to, jak bude vypadat ten stůl zkrácený o deset centimetrů. A když jsme se strýcem postavili stůl pokácený na bok, zažasla jsem a křuplo mi v očích. Šla jsem do kuchyně, pak jsem chvíli stála na prahu a dívala se přes koruny štěpnice na pivovarský komín, a po chvíli jsem se vrátila.

Strýc Pepin štrikoval prstíčky.

„Co se dá dělat? Nic se nedá dělat, strýcu Jožine,“ poručila jsem, „noste z knihovny ty sebraný spisy Beneše Třebízského, ano?“

A postavila jsem stůl, stůl, ze kterého jsme se strýcem Pepinem odřezávali v přítmí čtyřikrát po deseti centimetrech, ale přikládali jsme ten deseticentimetrový špalíček pořád k jedné a té samé noze, takže jsme zkrátili jednu nohu o čtyřicet centimetrů… a strýc Pepin přinesl sebrané spisy a vyrovnala jsem je pod chybějící nohu, a ještě to bylo málo, tak jsem to dorovnala Šmilovského Parnasií.

A z dáli se ozvalo hřmění a řinčení, to Francin vyjel s orionem z lesíka u Zvěřinka, a ten randál a hluk neustále sílil, jako by Francin před sebou hrnul všechny součástky oriona. Vyběhla jsem před kancelář a otevřela vrata a Francin vjížděl do pivovaru, na sajdkáře se kymácel ten šlapací malý soustruh, který Francin na delší štreky vozil vždycky s sebou, a teď motocykl zahnul až k našim dveřím a Francin zvedl brýle a sundal koženou přilbu a ukazoval mi rukou, abych honem šla domů, a já jsem už věděla, že mi přivezl dáreček. Vběhla jsem do kuchyně a Francin se s něčím vlekl zadem, přes chodbu kanceláře do Pokoje, chvíli tam něco kutil a pak vešel do kuchyně a mnul si ruce a smál se, pohladil strýce Pepina po ramenou a já jsem se vrhla na Francina, a tak, jak jsme měli ve zvyku, prohledávala jsem mu všechny kapsy u kabátu a v kalhotách a Francin se smál a byl roztomilý, že jsem trnula, co se za tím asi skrývá? A pak jsem řekla: „A to nebude žádný prstýnek a žádné náušničky, a žádné hodinky a žádné brožky, ale něco většího, že?“ A Francin se vysvlékl a umýval si ruce a kýval hlavou, a když si utíral ruce, ukazovala jsem na dveře do pokoje a ptala se: „Je to tam?“ Francin kýval, že tam to je… a schválně zpomaloval oblékání a schválně dělal, že si musí očistit boty, až jsem hrozila, že vtrhnu do pokoje, že už to nevydržím, Francin zvedl prst, poprosil mne, abych zavřela oči, a odvedl mne do pokoje a nechal mne chvíli stát a pak jsem uslyšela hudbu a tenor krásně začal zpívat… mé srdce pro tebe kvílí, má Havaj, květe bílý… otevřela jsem oči, obrátila se a Francin stál a držel hořící lampu a svítil na skříňkový gramofon, pak postavil lampu na stůl a poprosil mne o tanec, podchytil mne v pase, druhou rukou sevřel moji ruku v dlani, a Francin číhal, a teď vplul dlouhým krokem do… kdo jednou sbohem dá ti, ten vždy se k tobě vrátí… A Francin, divila jsem se, protože byl špatným tanečníkem, vplul do kroků tanga tak dobře, až jsem se k němu přitiskla, vsunul svoji nohu docela směle mezi moje nohy, zastříhli jsme se do sebe tak, že jsem se odtáhla, abych si Francina líp prohlédla, pak jsem položila hlavu na jeho rameno, avšak nastala v tanci otočka a Francin vypadl z rytmu, chvíli vyčkával, a když zase chtěl pokračovat v tangu couváním, couval sice správně, ale mimo rytmus a znejistěl, avšak když rozházel celý tanec a vyčíhal ty první kroky, zase se chytil a krásně plul po koberci a raději se ani neotáčel, ani nechtěl kráčet mimo mne, ale jen dlouhými kroky, jako by mu boty vázly v horkém asfaltu, tančil z jednoho konce pokoje na druhý, aby se tam neobratně otočil a zase kráčel v rytmu, ale přesto neodolal, aby se nepokusil znovu o otočku, vysunul se mimo mne a díval se na koberec na svoje kroky, viděla jsem, že ty kroky jsou správné, ale že Francinovi chybí to hlavní: rytmus. Dokonce se snažil o takzvané prohýbání, blesklo mi hlavou, že jistě v Praze chodil do nějakého kurzu tanečních hodin, do nějaké soukromé školy tance, protože i to prohýbání dovedl perfektně, prohnul mne, až jsem se dotýkala vlasy koberce, ale když si mne zase navlékl na sebe, bylo to taky správně, akorát pořád nit tanečních kroků navlékal mimo ouško hudby… a krásný tenor přestal zpívat a hudba tiše skomírala… a Francin se přestal usmívat a skoro se zhroutil na židli a to, že mu tango nešlo, to poznání z něho vyrazilo dech, protože na posledních šibřinkách jsem tančila s mladým Klečkou, vařičem pivovaru, který hrál krásně na violoncello a měl čtyři reálky a který uměl tak tančit a já jsem se s ním tak shodla, že tanečníci přestali tančit a obklopili nás a my dva jsme tančili jako dva artisté, jako dvě spřažené nápravy, v naprostém splynutí, zatímco Francin seděl za sloupem sám a díval se do podlahy.

„Se slečnou Vlastou u Havrdů,“ řekl strýc Pepin, „to tančíme taky tak, ale trochu jináč, rychleji, Vlasta mi naleje martel a pak řekne, tak pane Josef, co vám mám zahrát? A já řeknu: Zahrajte mi nějaké třapec! A Vlasta řekne: A jakej třapec? Povídám: Od skladatele Bundy, takzvanýho Gobelinka, smím taky prosit, švagrová? Francine, dé to tam hodně rychleji! A divé se, jak se pořádně tančí!“

Strýc Pepin mne vzal za ruce a džezová hudba začala hrát tak rychle, jak Francin posunul rychlostní páčku, jako v zrychleném filmu běhají ženské. A strýc Pepin se mi začal uklánět a já jsem se ukláněla taky. Pak se mne dotkl čelem a já jeho taky, najednou se strýc obrátil v rytmu hudby a pořád se držíce za ruce jsme se otočili a stáli proti sobě zády a strýc zvedl nožku a kroutil a pohyboval botičkou a lýtkem, pak rozhodil ruce, pleskl dlaněmi a točil rukama tak rychle, jako by rychle navinoval nějakou vlnu, pak se chytil v pase a sekal sem a tam nohama, že jsem musela dělat to samé, ale v protisměru, aby mi nepřekopl kotník, pak se obrátil a vzal mne v pase a vyhodil do stropu, až jsem se vlasama dotkla omítky, a strýc mne v rytmu hudby nosil sem a tam a nos měl zabořený do mého pupíku, pak mne pustil, otočil mne a dotýkali jsme se zády a strýc si mne navlékl na ramena jako nůši a já jsem se zahákla do jeho paží taky a jeden druhého jsme kolíbali, jako bychom se napravovali v ztrženém kříži, pak mne strýc pustil, oběhl mne rytmickým poklusem a začal proti mně dělat výpady, jako to dělal hercový kluk s tyčí, dělala jsem to po něm a tanec byl přesný a nevypočitatelný, ale neustále rytmický, jako by pohyb naplňoval daleko přesněji hudbu než kterýkoliv jiný tanec, pak strýc vyskočil a roztáhl nohy a dopadl na koberec a udělal špagát, a já jsem se bála, že bych se roztrhla v tříslech, tak jsem se jen ukláněla napravo a nalevo, zatímco strýc si střídavě čichal k levé špičce botek a k pravé, potom najednou, jako by byl vsrknut ke stropu, vyskočil, stáhl nohy a natáhl si mne tak rychle na rameno a přes rameno zase nohama na zem, že jsem kramflíčkem střevíčku udělala čáru na stropě, Francin se na mne díval a usmíval se, pak šel do kuchyně a vrátil se a v jedné ruce držel hrnek s vlažnou bílou kávou a ve druhé krajíc suchého chleba, ze kterého ukusoval, a díval se na nás, ale zrychlené tango zmlkalo, tenor dozpíval… kdo jednou sbohem dá ti, ten vždy se k tobě vrátí, má Havaj, květe bílý, o tobě sním… A když mne strýc Pepin odváděl, políbil mně ruku a držel moji paži a hluboce se ukláněl na všechny strany, klonil se nějakému velkému sálu a posílal polibky do rohů pokoje… Když jsem kráčela kolem stolu, šlápla jsem na špalíček, který jsme uřezali od stolu, a zvrtl se mi kotník.

„Bratře,“ řekl Francin, „jseš ladem ležící harmonie.“

A já jsem s výkřikem padla a už jsem se nepostavila.

Tu noc se Mucek pominul. Domovník ho musel už zvečera uvázat na řetěz do kůlny a tam Mucek nedovedl srovnat souvislosti mezi kremrolí a tou bolestí v ocásku a už se nechtěl stát krasavečkem podle poslední módy, a tak začal strašlivě výt a pěna se mu objevila u tlamy, pěna šílenství smíchaná s pěnou kremrolí, a Francin o půlnoci nabíjel brovnink a pak vyšel na dvůr a za chvilku jsem slyšela střelbu, jednu ránu za druhou, dobelhala jsem se k oknu a viděla jsem ve světle baterky Mucka, jak napíná řetěz, jak stojí na zadních a prosí packama, že už souhlasí s tím zkráceným ocáskem, že se vším je smířen, jen ať po něm jeho panáček nestřílí, a Francin vstřílel celý zásobník a Mucek ještě nepadl, naopak, byl dojemnější než kdy jindy, pořád stál na zadních a hrabal předníma prackama a já jsem to všechno považovala za smrtelný hřích, který jsem spáchala na Muckovi, a dobelhala jsem se na otoman a rozplakala jsem se a zacpávala si před střelbou uši jako před výčitkou… A střelba utichla a Mucek už asi byl mrtvý, avšak jistě do poslední chvíle vrtěl neexistujícím ocáskem, protože si asi myslel, že ho to střílí někdo jiný, protože jako zvíře jistě nemohl a nedovedl pochopit, jak bych tu bolest mu mohla udělat já a jeho panáček, Francin, který když se vrátil s brovninkem, tak jak byl oblečený, svalil se do postele a zdálo se mi, že taky pláče.