7

Na rohu sladovny byl vždycky takový průvan, takový vítr, že jsem musela jít skoro v předklonu nebo se obrátit a lehnout si do vichru jako do houpací židle. Vlasy mi to vichření vsrkávalo jak lačný kuřák cigaretový dým. Sotva jsem se protlačila tím vzdušným úskalím, u dveří sladovny bylo ale zase takové zátiší, že jsem padla na kolena nebo na záda. A přesto jsem se vždycky těšívala na ten vzdušný souboj, ve kterém jsem se musela servat o ručníky. To jednou mi vítr vyrval froté osušku, stačila jsem jen po ní vztáhnout ruku a průvan, mající smysl pro žert, mi s tou osuškou ucukl, vztáhla jsem znovu ruku, když osuška užuž se dotýkala mých vlasů, ale vichr poskočil s tím velikým ručníkem skotačivě zas o kus dál, a když se osuška znovu snesla, skočila jsem po ní, ale vichr ji s táhlým smíchem unášel vzhůru, jak drak na podzimním nebi stoupal ten froté ručník, bílý cikcak tančící a do rytmu větru se pohybující ručník, a mizel ve tmách nad sladovnou. A přeci to bylo krásné, nechat se znovu vzít od vichru do úst, jak fefermincový bonbon se nechat provonět tou větrnou koupelí. Když jsem pak nahmatala kliku, průvan z druhé strany dveří celým tělem se opíral do dveří tak, že také já jsem musela celým tělem nalehnout na ty dveře, avšak průvan, který měl smysl pro humor, najednou ustal a vpadla jsem do tmavé chodby na koleno, jednou jsem packala a porazila jsem sladovníka, který upadl, avšak v pádu pořád držel hořící lampu tak šikovně, že ji nerozbil. Pak, s napřaženou dlaní jako proti bouři, nahmatala jsem kliku od strojovny, vůně oleje a konopí mne teple pohltila jako koupel, zavřela jsem dveře, nahmatala klíč a zamkla. Pak jsem rozsvítila svíčku. Obrovské rozváděcí kolo črtalo v sypkém přítmí stříbrnou kružnici, napjatá rozváděcí lana se leskla a třpytila olejem. Dynama a motory se podobaly tlustým africkým zvířatům, mazničky s olejem ptáčkům, zobajícím těm hrochům hmyz. Zvolna jsem se vysvlékala, přitom otáčela kohoutky s horkou vodou, která tekla z ohromného kotle do přeříznutého stohektolitrového sudu. Vysvlékla jsem se a naslouchala, jak průvan sviští patry sladovny až nahoru na valečka a tam tříská okenicemi. A vstupuji do té veliké dřevěné vany, voda je vždycky tak horká, že musím otočit kohoutky se studenou vodou, sedím na bobku a horkost vody tak bolí, že jektám zuby, až když se studená voda smísí s vřelou, zvolna uléhám, celá se natahuji, ležím v tom přeříznutém sudě jako střelka v krabici kompasu, dívám se nad sebe do trámoví, kam mizí bílý kotel, a sním, začínám snít, v horké vodě se zvolna rozplývám, jak mýdlový prášek vznáším se v horké vodě, uvolňují se všechny údy, rozvazuji všechny ubrusy a prostěradla, do kterých je svázán můj minulý život, otvírám všechny košíky a kufry a skříňky, ve kterých jsou obrazy, které se staly dávno, ale které jsou ochotny mne kdykoliv navštívit, krásné, avšak nebarevné obrazy, které teprve v téhle koupeli se dotahují a barevně zpřesňují. Je to můj biograf, který si předvádím na plátno svých zavřených očí, film, jehož scénář a režii natočil můj život, film, ve kterém hlavní úlohu hraji já, já, která jsem dorazila až sem, do dřevěné vany, ve které ležím… Jsem malé děvčátko se slaměnými copánky, hraji si uprostřed cesty s kaménky, abych z nich vzala jeden a vyhodila jej a shrábla ty tři zbylé a ještě stačila chytit padající kamínek první, blížící se hřmění, padám na záda v tom okamžiku, kdy jsem rozhodila ty čtyři oblázky, nebe se zatmí a nade mnou se vznášejí hrozné tlamy a přazky a opratě, přeskakují mne kopyta, na kterých se třpytí podkovy, zavírám oči, sype se na mne zaschlé bláto, hřmění se přenáší dál, zvedám se a vidím řinčící vůz tažený splašenými koňmi, vidím modré nebe a z něho se nade mnou vyklání hlava ustaraného tatínka. Jsem malé děvčátko, které si hraje na polní pěšině s kaménky, tatínek mne odvedli vždycky raději za stavení, aby se mi nic nestalo, vidím, jak od lesa běží dva vojáci, vidím, že běží luční cestičkou, na které si hraji, ti vojáci běží jako dva splašení, lehám si na záda, aby mne nezajeli, vidím, jak ti vojáci vyskakují, vidím nad sebou podrážky plné cvočků, stín vojáků přehřměl přese mne a dupot vojenských bot duněl a vzdaloval se luční pěšinou. Posadila jsem se a vidím, jak vojáci běží k potoku, zastavují se, tam místo lávky je na řetězech přivázaný trám, vojáci zdvíhají ruce jako křídla ti dva andělé strážní, které mám nad postýlkou, a přebíhají na druhou stranu a běží dál, v ohbí naposledy jsem viděla jejich zdvíhající se lesklé cvočky, teď mizí v lesní zátočině. Už dávno vojáci zmizeli, ale já pořád na ně myslím. Vidím teď sama sebe, batolím se k potoku, kladu botičku na kládu, vidím vodu proudící potokem, zvedám ruce a běžím po kládě, ale uprostřed mi kláda ujíždí a padám do potoka, šlapala jsem v hlubině jako maminka na šicím stroji, ale nemohla jsem se opřít o dno, nejdřív jsem pila vodu, ale pak už jsem se asi napila vody dost, aby to stačilo na utopení, jen jsem viděla, jak moje vlásky se rozpustily a vlály dnem potoka a splývaly se zelenými chaluhami a vodními květinami bez květů, hrozně se mi chtělo spát, ne­mohla jsem zavřít oči a všechno bylo plné světla, a nebe nade mnou jako bych viděla přes silné brýle… a pak se probouzím, vidím, že být utopenou je krásné, jako bych byla doma, ležela jsem v nebi v postýlce zrovna takové, jako jsme měli doma, viděla jsem, že ruce mám na peřině, které má maminka, a proti mně visí obrázek anděla strážného, zrovna takový, jako je u nás, a pak přišla maminka a řekla: „Jen pojďte, děti, pojďte dál…“ a do kuchyně vešla děvčátka ze sousedství, a teď jsem věděla, že jsem utopená, protože děvčátka, která mi říkala Mařenko a já jim Hedvičko a Evičko a Boženko, tak ta děvčátka mi kladla vedle rukou na peřinu svaté obrázky, tolik bylo po mé posteli obrázků andělů strážných, a Hedvička mi řekla: „Maminka mi řekla, že jsi se utopila…“ a položila další svatý obrázek, a já povídám: „A pročpak mi dáváš ten obrázek?“ A Hedvička říká: „To se dává mrtvým děvčátkům do rakve…“ a já jsem plakala, že jsem tedy už načisto mrtvá, ale pak přišla moje maminka, přinesla cukroví, a když viděla tolik svatých obrázků, tak maminka řekla: „Ale holčičky, Mařenka není mrtvá, pan doktor Michálek z ní vylil všechnu vodu a vdechl jí svým dechem zase život…“ a děvčátka byla zklamaná, litovala, že nebude pohřeb, že jsem neumřela, protože už se viděla, jak budou mít bílé šaty ze záclon a v prstech hořící velikou svíčku ozdobenou myrtou, a mosazná hudba bude tak tesklivě hrát a děvčátka půjdou v průvodu a budou mít nakadeřené vlásky a budou plakat, protože jsem se utopila… ale teď už je po průvodu, po pláči, to všechno zavinily ty dvě ženské, které šly máchat prádlo a které mne vytáhly a přinesly domů… tatínek se tenkrát tak rozčilili, ach, můj tatínek se dovedli zlobit jako nikdo jiný, maminka kupovala čtyři almary do roka, staré skříně z vetešnictví, a když tatínek se rozzlobili, tak maminka honem tatínka odvedla do altánu a dala mu do ruky sekyru a tatínek nejdřív rozbili zadní stěnu a pak tak třískali a nadávali do toho zbytku skříně, s takovou chutí vyrvali dveře a pak z boku celou almaru zbortili jako krabičku od sirek, a za půl hodiny, když rozsekali almaru na dřevíčka, maminka vždycky měla na zátop do plotny tolik dříví… a já jsem slyšela, jak tatínek křičeli a zlobili se, že jsem se topila, že pořád nejsem slušná holčička, protože jiné dívenky tohle nedělají, tak jsem se vylekala, vyklouzla z peřiny, oblékla se a vyběhla na dvůr a tam stálo nákladní auto, vyškrábala jsem se dozadu, tam u okénka stál sud, vklouzla jsem do toho sudu a bylo v tom sudě teplo a já jsem usnula, a když jsem se probudila, slyšela jsem, že nákladní auto jede, a když jsem se zvedla, viděla jsem okýnkem, že se už stmívá, že těsně u okýnka je čepice nějakého pána, když jsem se podívala z boku, viděla jsem, že je to pan Brabec, a prostrčila jsem ruku a zaškrábala pana Brabce za uchem a řekla: „Pane Brabec, já su tu…“ a pan Brabec pustil volant a pak zakřičel a auto se zastavilo tak prudce, že se převrhl ten sud, ve kterém jsem byla po ramínka, a já jsem se vykuláčela na podlahu a z podlahy na zem a vstala jsem ze silnice a oprašovala si sukýnku a pan Brabec běhal sem a tam a křičel a dupal, a já povídám: „Pane Brabec, vopravdu, já su tu.“ Ale pan Brabec naříkal a pak se svalil, a když přišli četníci, tak na pana Brabce dali deku, a i to bylo málo, jeden četník se musel vysvléci skoro donaha a ležel na panu Brabcovi a zahříval ho, na četnické stanici mi potom řekl jeden četník, že jsem mohla zavinit smrt člověka, a já jsem si vzpomněla na tatínka a že zas rozsekají jednu almaru, a četník mi dal na podlahu kožich a pak vzal provaz a uvázal mne za nohu k noze stolu a já jsem tam ležela a plakala, nade mnou se houpaly podrážky plné cvočků, noha přehozená přes nohu, a já za nohu jsem byla uvázaná k noze stolu, a pak jsem usnula a objevili se nade mnou tatínek, klečeli a byli opřeni o obě ruce jako o nohy, odvázali mne od nohy stolu, a když mne za ruku vytáhli, četníci tak žalovali, že tatínek vzali provaz a uvázali mi ten provaz kolem krku a já jsem se rozplakala a volala: „Tatínku, já nechci, abyste mě oběsili. Já nebudu umírat na větvi tak dlouho…“ to tatínkovi kocour snědl játra a tatínek pověsili kocourka na větev za to a kocourek tam umřel až druhý den… a tatínek si mne odvedli na provaze do vlaku, a když jsme přijeli domů, tak tatínek mne vedli jako telátko na provaze, a všem lidem tatínek vykládali, že nejsem slušná holčička a že mne musí vodit na provaze jako zlého psíčka… a doma tatínek, to už maminka, jak viděla tatínka, hned mu podala sekyrku, já jsem čekala, že mi tatínek useknou hlavu, jako ji sekali krocanům a krůtám, ale tatínek rovnou se vrhli na almaru a jednou ranou prorazili zadní stěnu a jediným úderem svého těla, takhle z boku, prorazili zbylou skříň, že si celá lehla na zem, jako když rozšlápne se bedna… Namydlená, celá ležím v pěně, mydlím se a ani o tom nevím, myslím a vzpomínám na obrazy ležící v hlubině času, obrazy stále se vracející, zjasňující se, doplňující se, jsem šestiletou dívenkou s rozpuštěnými vlasy, na temeni hlavy ty vlasy jen zachycené modrými mašličkami, tatínek už nerozbili kvůli mně za celý rok ani jedinou skříň, je nedělní poledne a procházím se náměstíčkem, otevřenými okny vlají záclony, ozývá se cinkot příborů a talířů, průvan táhne vůni jídel, včera mi tatínek koupili námořnické šatičky a deštník, stojím před kašnou, pak se nakláním a dívám se na svoje zrcadlící se vlasy, na dně se lesknou mince, to u nás, kdo hodí do kašny peníz, tak se mu splní přání, pro jistotu jsem hodila do kašny dva dvacetníky a přála jsem si, abych se už nikdy netopila, nikdy neutíkala z domova, abych už byla slušnou holčičkou, obzvláště když tatínek mi koupili tak krásné šaty a deštník, vyhoupla jsem se na obrubník kašny, abych víc viděla, jak mi sluší ta námořnická bundička, rozhlídla jsem se, nikdo nešel, nikdo se nedíval z okna, aby to na mě žaloval tatínkovi, vyhoupla jsem se na kašnu, a když jsem se naklonila, uviděla jsem tu krásnou skládanou su­kýnku a bílé fusakličky a lakované střevíce, zatřásla jsem vlasy, a když jsem se podívala znovu na sebe do hladiny, převáhla jsem se a padla do kašny a voda mne pozřela jako veliká ryba, když polkne malou rybičku, zase jsem hledala lakovaným střevíčkem dno, ale dno kašny bylo hlouběji, než jsem byla velká, a zase jsem se vynořila, abych nabrala vzduch, ale bála jsem se volat o pomoc, protože tatínek by se zlobili, polykala jsem andělíčky a zase mne obklopoval světlý sladký svět, jako bych byla včelkou, která padla do medu, viděla jsem, jak pomalu mi hlava padá až ke dnu, u oka jsem viděla ten dvacetník, který jsem do kašny hodila s přáním, abych se už nikdy netopila, sukýnka tak velebně se vzdouvala a vlasy se mi přelily přes tvář a zase tak zvolna ty vlasy velebně se vrátily, a pak se mi chtělo spát a jen jsem tak pomalu pohybovala nohama, mnohem pomaleji, než maminka šlape na šicím stroji, a naposled jsem viděla, jak z pusy mi stoupají bublinky, jako bych byla lahví se sodovkou nebo minerálkou… avšak zase jsem se neutopila, jediná paní mne viděla, paní Krásová, která jezdila deset let na vozíčku a měla žaludeční vředy, ta se dívala z okna, zrovna když jsem tam padla, a přiběhl jediný pan fotograf Pokorný, který s vidličkou a nožem a ubrouskem pod bradou pro mne skočil a vytáhl mne, probudila jsem se na schodech kašny, měla jsem dojem, že prší, vzala jsem deštníček a rozevřela jej, avšak ono svítilo polední slunce a zvon dovyzváněl poledne, nade mnou se nakláněl pan Pokorný, z ubrousku mu kapala voda a svezlo se pár francií zelí, pan Pokorný mi střídavě hrozil vidličkou a nožem, že jestli mu oběd vystydne, že si to se mnou ještě vyřídí, protože slušné holčičky, když se chtějí utopit, tak to u dělají včas a ne v pravé poledne, když na stole je první husička, a já jsem se dívala a ve všech oknech stáli občané v košilích a vestách a všichni v jedné ruce drželi vidličku a ve druhé nůž a všichni se dívali na mne dolů a tvářili se otráveně a ukazovali, že by mne nejraději napíchli na vidličku a nožem rozřezali, a tak jsem vstala a vyhrklo ze mne tolik vody, že jsem myslela, že se strhla průtrž mračen, ukláněla jsem se, ne že bych se chtěla posmívat, ale že uznávám a vím, že jsem to dělat neměla, když první husičky jsou o nedělním poledni na pekáčích… Teď ležím v pivovarské vaně, v tom přeříznutém stohektolitrovém sudu, kdosi kráčí z humen vzhůru do šalandy, kde bydlí i strýc Pepin, a z té šalandy zaznívá jeho příšerný řev: Do re mi fa sol la si do… a pak zase klesající stupnice. Do si la sol fa mi re do, tak jako odtéká teď voda se zbytky sedlého mýdla, kdosi stoupá z humen vzhůru do šalandy, asi to kráčí ten mladý sladovník umáčený potem a s kruhem pod jedním okem, jako by upadl na dalekohled, kruhem vyraženým jako poštovním razítkem, jistě to bude on, teď stoupá zvolna s košilí hozenou přes rameno a v jedné ruce nese bachratou lampu jak císař říšské jablko a ve druhé ruce vydrovací lopatu jak říšské žezlo, tak stoupá vzhůru, zastavuje se na odpočívadle a zpívá si tu sladkou píseň… už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko, moje zlatá panenko… už není víc, nezbylo už po ní nic… v hluboni u Nymburka zmizela… Rychle jsem se oblékla, uvázala vlasy ručníkem, sfoukla mocným dechem svíci a vyšla jsem do tmy, s dlaní napřaženou, až v zatáčce chodby z hlubiny humen vytékalomdlé světlo, žlutými čarami potahovalo hrany mokrých schodů, z humen se ozývalo melodické něžné ťapkání vydrovacích lopat o vlhkou podlahu, rytmický sykot rozhazovaného ječmene… a zase ta píseň jako mořský příliv… už je ta láska, už je pryč… chvíli jsem stála v přítmí, pak sestoupila pár schodů, teplo vzklíčeného ječmene mne popleskalo po tvářích, dvě bachraté lampy osvětlovaly záhony ječmene, petrolejové lampy na dřevěných třínožkách uprostřed ječných polí, mladý sladovník vysvlečený do půl těla drobnými krůčky cupital, nabíral lopaty ječmene z jedné strany a rozhazoval ten slad na stranu druhou a zanechával za sebou brázdu, jako by ta pracující dřevěná lopata byla lodní kýl, který před sebou rozráží vlny, ale za sebou už zanechává zavírající se hláď, ten mladý krásný sladovník každým krokem rozhodil lopatu zlatého ječmene a každou tou lopatou se jeho záda leskla potem víc a víc… už je láska, už je pryč… mužský hlas dál plnil nízkou klenbu humna, klenbu spočívající na čtyřech stromořadích železných černých sloupů… teď se mladý muž vztyčil jako král Ječmínek, jeho kruh pod okem se zatřpytil jako obroučka brýlí, jeho trup byl docela obtažený svítící rtutí potu… a já jsem slyšela dál tu píseň, někdo jiný zpíval tu dumku, někdo, kdo pracoval o několik polí ječmene dál, tam, kde stála na dřevěné třínožce ta druhá bachratá petrolejka… mladý sladovník celou dlaní si utřel obličej a zahodil plnou hrst potu… kráčela jsem dál, nohy se mi podlamovaly, tam vydroval ječmen malinký človíček, vypadal spíš jako žokej na penzi, v montérkách a rádiovce, už dokončil hromadu, teď vzal lopatu, nahodil ječmen na okraji, a pak zase ty rychlé sladovnické krůčky, skoro utíkal ten člověk a natřásal nadhozený ječmen a lopata za sebou zanechávala přesně zaříznutý obrubník. Když ten malinký sladovník skončil tuhle práci a sklonil se a v rohu jako svůj podpis otiskl zkřížené lopaty, narovnal se a krásně zpíval… bejvalo jí malounko, moje zlatá dívenko… už není víc, nezbylo už po ní nic… Byl to pan Jirout, sladovníček, který když mne potkával, provinile zdravil a pořád se usmíval, Francin o něm říkal, že v mládí byl pan Jirout artistou, kterého o poutích vystřelovali z děla, za víření bubínků ho uvázali živého v modrých atlasových šatičkách, uložili ho do dřevěné lafety, pak impresário přiložil modrounce kouřící doutnák, a když se ozvala ohlušující rána, tak z ústí kanonu vyšlehl plamen a pak v upažení živý pan Jirout, který když dosáhl vrcholu křivky, rozevřel ruce, a padaje do připravené trampolíny, rozhazoval úsměvy a barevné papírové růže a polibky. Když přistál, vyskočil, péroval v trampolíně a ukláněl se a přijímal potlesk o každé pouti, o každém posvícení. Jednou nabili pana Jirouta do kanonu, a když ho vystřelili a pan Jirout dosáhl vrcholu křivky, rozpřáhl ruce, a po hlavě padaje zvolna dolů, viděl, že už dávno minul trampolínu, že i ten náraz v lafetě byl silnější než kdy jindy, pan Jirout přesto se usmíval a rozdával úsměvy a barevné papírové růže a polibky, aby se pak roztříštil za ploty o hromadu dříví. Když pana Jirouta za rok dali dohromady, už nechtěl rozhazovat polibky a růže, stáhl se z artistického života jako neplatná bankovka, a když se vykřísal docela, pracuje v pivovaře už osm let jako sladovník… už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko…