5

Každý měsíc jezdil Francin do Prahy na motocyklu, ale pokaždé se mu něco polámalo, že musel spravovat. Avšak vracel se rozjařený, krásný, a dopodrobna jsem musela vyslechnout, co všechno musel udělat, aby z nepojízdného oriona udělal zase motocykl, který vždycky dojel. Dojel znamená, že se motocykl vrátil do pivovaru, že tedy i někdy motorku dotlačil. Nikdy ale nenadával, tlačil celý ten krám deset, patnáct, někdy ale pět kilometrů, a když dotlačil oriona ze Zvěřinka, vesnice vzdálené tři kilometry, liboval si Francin, že se to už lepší. Dneska se Francin vrátil z Prahy tažený kravským potahem. Když zaplatil sedlákovi, vběhl do kuchyně a tak jako vždycky jsem jej objala, zase jsme si stoupli pod stahovací lampu, a kdo by se díval oknem, tak by se divil. To když se Francin vrátil z Prahy, tak pokaždé byl takový rituál, že Francin zavřel oči a já jsem mu sáhla do náprsní kapsy, ale Francin zavrtěl hlavou, pak jsem mu sáhla do levé kapsy, a Francin vrtěl hlavou, a pak jsem mu rozepjala kabát a sáhla mu do kapsy od vesty, a Francin vrtěl hlavou, a pak jsem mu sáhla do kapsy kalhot a Francin zakýval hlavou a pořád měl blaženě zavřené oči, a já jsem vždycky z nějakého úkrytu jeho šatů vytáhla malinký balíček a z toho balíčku, který jsem pomalu rozbalovala a předstírala úžas a radost, vybalila jsem prstýnek, jindy brož, jednou i náramkové hodinky. Tenhleten rituál ale nebyl první, předtím, když Francin se vracel z Prahy, kam jednou měsíčně jezdil do Pivovarského domu, když vešel, vždycky vyčkal, až se stmívalo, poručil mi, abych zavřela oči, a já jsem zavírala oči, jen vstoupil do kuchyně, Francin mne odvedl do pokoje, posadil mne před zrcadlo a prosil mne, abych mu slíbila, že se nebudu dívat, a když jsem mu to slíbila, tak mi nasadil krásný klobouk, a Francin pravil, tak už, a já jsem se dívala do zrcadla a vzala si ten klobouk do prstů a nasadila si jej podle svého gusta, otočila jsem se a Francin se mne optal: „Kdo ti to, Maryško, koupil?“, a já jsem řekla: „Francin,“ a políbila jsem mu ruku a on mne pohladil, a jindy mi přinesl něco, co mi dal na krk a mě to studilo, a otevřela jsem oči a v zrcadle se třpytil náhrdelník z jablonecké bižuterie a Francin se mne ptal: „Kdo ti to koupil?“ A já jsem mu políbila ruku a řekla: „Ty, Francin.“ A on se zeptal: „A kdo je to Francin?“ A já jsem řekla: „Můj mužíček.“ A tak každý měsíc jsem dostala nějaký dárek, Francin měl všechny míry mého těla, znal je zpaměti, zdaleka se vždycky vyptával, co bych asi tak chtěla mít? A já jsem to nikdy neřekla přímo, vždycky jsem o něčem vyprávěla a Francin se dovtípil a pak, když poprvně mi přinesl prstýnek, stoupl si pod stahovací zelený lustřík a poprvně mě naučil, abych prohledávala jeho kapsy a kapsičky, a já jsem vždycky odhadla, kde asi tak ten dáreček je, ale vždycky jsem tam šla až nakonec, abych Francinovi udělala radost.

Dneska, když se vrátil tažený kravským potahem, poprosil mě, abych zavřela oči. A cosi odnesl do pokoje. A pak v pokoji zhasl a vzal mě za ruku a odvedl mne se zavřenýma očima, posadil mne na křesílko před zrcadlo, pak šel a stáhl záclony, slyšela jsem, jak cvaklo víko, myslela jsem si, že mi koupil kufřík na klobouky, pak jsem slyšela, jak zasunul zástrčku do zdířky, myslela jsem si, že mi koupil nějakého robota, patentní vařič nebo horské slunce, a pak jsem uslyšela sršící, zvolna stoupající dunění. Francin mi položil ruku lehce na rameno a řekl: „Už.“ A otevřela jsem oči a to, co jsem viděla, bylo nádherné. Francin stál jako kouzelník, v prstech držel trubičku, ve které to bledě modře svítilo, takové tučné fialové světlo, které svítilo na Francinovy ruce a tvář a šaty, fialový dušený požár ve skleněné trubičce, kterou Francin přiblížil k mé ruce, a moje paže byla magnetická, cítila jsem, jak z toho světla srší fialové piliny, nehmotné jiskérky, které do mne vstupují a mne provoňují tak, že voním letní bouří, i vzduch v pokoji voněl, jako voní vzduch po úderu blesku, a Francin zvolna zvedl krásnou věc a přiblížil si ji ke své tváři, viděla jsem zase ten jeho krásný profil, jak Gunnar Tolnes tady Francin slavnostně stál, a potom tou trubičkou sjel nad otevřený kufřík a tam na červeném plyši, vystlaném i na víku, tam byly do vějíře zastrčeny všelijaké štětečky, rourky, zvonky, všechno bylo skleněné a uzavřené jako láhve, desítky nástrojů ze skla, a Francin vytáhl trubičku a vzal z toho kufříku a zapojoval do bakelitového držáku jeden ten krásný předmět za druhým a pokaždé se ta skleněná nádobka rozzářila a vyplnila fialovým světlem, které sršelo a přecházelo do lidského těla, jak kdo by potřeboval. Francin měnil a vyzkoušel všechny ty elektrody s náplní neonového plynu a tiše hovořil: „Maryško, teď strýc Pepin může řvát, teď mi mohou dělat protivenství v pivovaře, jak kdo bude chtít, mne může urážet, tady… tady jsou ty léčivé jiskry, které se mění ve zdraví, vysoké frekvence, které dávají novou radost ze života, novou životní odvahu… Maryško, to je i pro tebe, pro tvoje nervy, pro tvoje zdraví, tady tohle je katoda, která léčí uši, tadyta katoda masíruje srdce, považ, fosforeskující sršení, které ti zušlechťuje srdce! A tadyto je na hysterii a epilepsii, ten fialkový ozon od tebe odejme touhu na veřejnosti provádět věci, které si slušný člověk může pouze myslet nebo je dělat doma, a další elektrody jsou na ječná zrna a jaterní skvrny, natržené svaly, proti migréně, patnáctá je proti překrvení mozku a halucinaci,“ hovořil tiše Francin a přede mnou se rozvíjely neonem plněné tvary pokaždé jiné, spíš se ty elektrody podobaly velikým pestíkům nebo tyčinkám nebo květům orchidejí než léčebným nástrojům, naslouchala jsem a poprvně jsem byla tak překvapena, že jsem nebyla schopna něco říct, i když elektrody na halucinaci a vysoké frekvence na hysterii a epilepsii skrývaly přímou narážku na mne, neměla jsem důvod se bránit, tak mne ta fialová krása ochromila. Francin nasadil elektrodu ve tvaru sluchátka, přiblížil mi ji k čelu, dívala jsem se na sebe do zrcadla, a to byla tedy paráda! Vypadala jsem jako krásná rusalka, jako ty slečny na secesních obrazech, fialová, s kadeří s fialovou bouří polárního záření! A opět se Francin naklonil nad kufřík a do bakelitového držáku zastrčil neonový hřeben, ten neonový hřeben tak zářil jako reklama nad nějakou galanterií ve Vídni nebo Paříži a Francin se ke mně blížil, nasadil mi ten sršící hřeben do vlasů, dívala jsem se na sebe do zrcadla a věděla jsem, že nic už si víc nemohu přát než pročesávat si tímhle hřebenem svoje vlasy. A Francin zvolna, jako by to věděl, projížděl tím svítícím hřebenem mé bouřlivé vlasy, sahající až na zem, a zase se vztyčoval a zase mi je projížděl vysokými frekvencemi napojeným hřebenem, začala jsem se celá třást, musela jsem sama sebe obejmout, Francin oddychoval tiše, pokaždé se nemohl ubránit, aby nevnořil celý obličej do těch mých vlasů, kterým dělala ta fialkově studená bouře tak dobře, že když hřeben se vracel, konečky vlasů se zdvihaly za ním, a zase ten dolů skrz moje vlasy se deroucí fialový hřeben, ten modrounký člunek padající peřejemi, vodopádem mých vlasů, ten fialovým morkem naplněný dutý hřeben ze skla! „Maryško,“ šeptal Francin a posadil se za mne a znovu zvolna protahoval hřeben mýma elektřinou nabitýma vlasama. „Mary, tohle budeme dělat každý den, to jsem přinesl, abych modrou barvou zmírnil všechno životní dění, utišil ti nervy, zatímco pro mne budou elektrody barvy spíš červené, které zrychlují krevní oběh a vzpružují životní organismus…“ hovořil tichounce Francin a z kumbálu za kuchyní se ozývaly údery kladivem a stoupal rozčilený a čím dál více se zlobící hlas, strýc Pepin, který přijel na čtrnáct dní, byl u nás už celý měsíc, a Francin, když jsem ho hladila pod lampou a ohybem ruky mu odnímala strach, řekl mi, že má hrůzu z toho, že u nás Pepin zůstane celých dvacet let a možná že na doživotí. A strýc Pepin nám spravoval boty a střevíce v kumbále, kde i spal, ale to nebyly boty, to bylo něco živého, s čím strýc Pepin zápasil, dával to na lopatky, nadával tomu celé dny tak, že jsem slyšela nadávky, které jsem nikdy neslyšela, a nadto každou půlhodinu strýc vzal tu botu, kterou spravoval, a když jí vynadal, tak s ní praštil, zahodil ji, seděl na stoličce a trucoval, aby, když se uklidnil, pomalu se otočil, zadíval se na botu, poprosil ji za odpuštění a zase ji zvedl, pohladil a dál ji flokoval, stahoval dratví, a že měl nějak nešikovné prsty, vždycky zakřičel tak, že jsem přiběhla, že si vrazil knajp do prsou, avšak ono to bylo pouze to, že dratev se nedala protáhnout podrážkou, a celá ta bota hrozila a taky to udělala, jako stočené péro, když vyskočí z gramofonu, tak ta bota se vymrštila jak mýdlo z dlaní a vyskočila až na skříň a na stropu, jako by v ní byl nějaký motorek, a když letěla strýci z rukou, strýc skočil po botě, jako skáče brankář robinzonádou po míči…

A teď strýc křičel: „Sakra! Sakra!“

Francin položil neonový hřeben, na přístroje v kufříku položil plyšovou dečku, zadíval se směrem strýcova křiku a řekl:

„Ty fulgurační proudy mi dodaly hned napoprvně sílu.“ A uložil kufřík na skříň, pak jsem zatáhla za knoflík a záclona v okně vyletěla vzhůru a porcelánový knoflík mne lehce cvakl do zubů, přes ovocný sad jsem viděla béžovou sladovnu, jakýsi sladovník kráčel s bachratou lampou v prstech po schodech do prvního patra, pak zmizel, a zase se objevila ta lampa o poschodí výš, zase zmizela, aby se objevila, a pořád každým schodem stoupala ta lampa, jako by kráčela večerním pivovarem sama, samotná kráčející lampa po schodišti vzhůru, pak ta lampa zmizela, ale znovu se objevila a kráčela z okénka do okénka krytým mostkem, který spojoval sladovnu s varnou. Ale kdo to tam kráčel tak nazdařbůh, kdo to nesl lampu jen proto, aby ta lampa jakoby stoupala sladovnou a pivovarem sama? A stála jsem u okna a jako lovec jsem čekala na srnce, který mi musel vyjít na mýtinu… a moje tušení mnou otřáslo. Teď ta lampa se objevila až na stokách, kam nikdo nechodí tenhle čas, tam, kde je pánev veliká jako kluziště na hokej, nádoba, ve které chladne celá várka piva, mladinky… a teď lampa tam kráčí, lampa, která jako by věděla, že já se na ni dívám, lampa nesená jen kvůli mně, deset velikých čtyřmetrových oken na stokách je vykryto žaluziemi, pootevřenými jen na škvíru, jako jsou okenice v Itálii a Španělsku, a ta lampa kráčí neustále, je přerušována těmi stovkami žaluzií, na proužky rozstříhaný pohyb rozsvícené lampy, která teď se zastavila, viděla jsem, jak se okenní rám s žaluziemi otevřel a kdosi s lampou vyšel na střechu lednice, v které je hora ledu veliká na čtyři patra, dvanáct set fůr zamrzlé řeky, ledového stropu, který fůru za fůrou shora nasypává do lednice korečkový výtah, lednice, která proti horku je shora kryta půlmetrovou vrstvou písku a říčních oblázků, na kterých od jara do podzimu kvetou netřesky, statisíce netřesků mezi polštáři zeleného mechu… a tam teď stojí bachratá lampa, kterou tam přinesl někdo z pivovarských dělníků, nějaký sladovník… otevřela jsem okno a slyšela shůry příjemný mužský hlas, jako by si ta rozsvícená lampa zpívala… už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko, moje zlatá panenko, už není víc… nezbylo už po ní nic… v hluboni u Nymburka zmizela… A z kumbálu se ozval Francinův křik: „Proboha tě prosím, Jožko, nech toho!“ A pomalu jsem vyšla z pokoje, ani jsem se dneska nedívala, jak elektrický proud pomalu zhasíná, jako ta láska, která v hluboni utonula, Francin už rozsvítil lampy, vyšla jsem na chodbu a tam seděl na židličce Francin, obě ruce si tiskl na prsa a domlouval strýci, aby už všeho nechal, a když tady je, ať si čte, ať chodí do kostela, do biografu, ale ať je v domě ticho a klid… Francin chtěl vstát, ale nějak to nešlo, pokusil se ještě jednou, ale s židličkou byl srostlý, zaclonila jsem si dlaní ústa, tolik jsem se polekala, protože jsem věděla, že Francin si sedl do kelímku se ševcovským popem, Pepin byl zkroušený, tak rád by bratrovi spravil všechny boty, tolik o tom vypravoval, protože měl bratra nejvíc, co kdy měl rád na světě, nejradši, Francin se chtěl silou zdvihnout, ale nemohl se odtrhnout a naklonil se a skácel se, ležel na podlaze a s ním i židle, poklekla jsem a snažila jsem se Francina odtrhnout, ale ševcovská smůla anobrž pop přilepila Francina tak pevně, že vypadal jak pokácená socha sedícího Krista, strýc Pepin tahal Francina za ramena, zkusila jsem si lehnout za Francina a protisměrem táhnout za židli, ale zdálo se, že spíš svého muže a Pepin svého bratra přetrhneme, než jej dostaneme z té situace, vstala jsem a moje vlasy zvedly cosi, vzala jsem do prstů vlasy, stáhla je na klín a viděla jsem, že vlasy se mi přilepily do druhého kelímku se ševcovským popem neboli smůlou, vzala jsem nůžky a odstřihla kelímek i s konečky vlasů, jak Bula sicilská ležela teď ta krabička zapuštěná do provázků mých vlasů. Francin, když viděl, co se to stalo s mými vlasy, vzepjal se jako kůň a krásný zvuk trhající se látky zařičel kumbálem a Francin se vykutálel a stál zas krásný, s očima plnýma zdravé a dravé srčící zlosti, bral kopyta a kelímky a krabičky floků, a strýc Pepin, myslela jsem, že by mu tenhle pohled měl srdce trhat, ale Pepin s nadšením podával bratrovi všechno to, co mohlo hořet, a Francin s čím dál větším ulehčením to házel do plotny. Ševcovský pop se rozhořel tak prudce, že nadzvedával tálky, a plamen byl vsrkáván rourami až do komínu, skoro dvoumetrový plamen, dlouhý jako moje vlasy.