11

Dnes přijel pan doktor Gruntorád, poprosil, abych mu uvařila silný čaj, že se v noci u těch svých rodiček nachladil, z brašničky vytáhl nůžky, a když mi stříhal sádrový obvaz, několikrát kýchl, pak uprostřed stříhání usnul, v prstech nůžky, a tak hluboce spal, neodolala jsem a vytáhla jsem mu z kapsičky vesty zlaté hodinky, podívala jsem se, kolik je hodin, a zase tichounce zastrčila hodinky nazpátek, tak opatrně a tak vzrušená přesností svých pohybů, a zase jsem v tom pokusu o krádež byla celá já, hodiny na zdi ukazovaly, kolik je hodin, já jsem ale chtěla vyzkoušet sama sebe, zda jsem ještě nezmalomyslněla, zda ještě jsem schopna udělat to, co mne právě napadlo, a ano, ještě to se mnou nebylo tak špatné, do galanterie k panu Pollakovi jsem chodila kupovat knoflíčky taky jen proto, že odpoledne nikdo nebýval v krámě, a jak se pan Pollak sklonil pod pult pro krabici, natáhla jsem ruku přes pult a vzala jedny dětské nejdoucí hodinky, a když se pan Pollak narovnal, dívala jsem se nevinně a v jeho očích jsem si přečetla, že o té mé krádeži neví, a když jsem si přála další knoflíčky a pan Pollak se sehnul, rychle jsem pověsila ty hodinky nazpátek, a když se pan Pollak narovnal, tak jsem se usmívala, tak nějak sama u sebe vyrostla, tak nějakou tou krádeží a hned následující účinnou lítostí jsem okřála, vydechla, a když jsem vycházela z krámu, měla jsem dojem, že mi narostla tak veliká křídla, že jimi drhnu o futra a sype se za mnou peří, které pan Pollak vkleče smetá na lopatku… a pan doktor Gruntorád kýchl a probudil se a dostříhl mi obvaz, který se rozlomil jak bílý futrál, potom mi doktor prohmatal kotník a prohlásil: „Už zase můžete dělat skotačiny…“ a kýchl a vzala jsem berle a přinesla hrnek čaje, a když jsem se chtěla postavit na nohu, podlomila jsem se a řekla: „To není ani jako moje noha!“ A pan doktor Gruntorád řekl: „Je to vaše noha, za týden budete zase svá… hepčík!“ kýchl si upřímně. „Pane doktore,“ řekla jsem, „také se mi nějak špatně dýchá.“ „Sundejte si blůzičku prosím,“ řekl pan doktor a napil se čaje. Pak mi položil ucho na záda, jako vždy měl ucho studené, jako by mi položil skleněný popelníček, čím bylo teplejší počasí, tím studenější bylo jeho ucho, proklepával mi záda, prosil, abych zhluboka dýchala, a pak jeho ukazovák mi klepal na záda, lehce se dotýkal uchem mých zad, jak chlapci naslouchají na telefonním sloupu, přehodila jsem proud vlasů a pan doktor znovu usnul, zasypaný mými vlasy, jako by usnul na lavičce pod smuteční vrbou, jednou jsem schválně jela kolem vily pana doktora Gruntoráda, jen kvůli tomu, abych viděla, zdali tam opravdu je ta vrba, zastiňující celý dům, je to už asi tak dávno, kdy za jeho paní jezdil obrist z Brandejsa na koni, pan doktor Gruntorád, tenkrát mladý a jistě statný, neočekávaně se vrátil v noci domů, v přízemí strhl pušku a kopancem vyrazil dveře do ložnice své paní, ještě zahlédl pana obrista, jak běží v tom prvním patře k otevřenému oknu, pan doktor stačil zalícit, a zatímco pan obrist plesknutím se odrazil od okenního rámu a po hlavě se zasouval do hluboké noci a pak dolů do keřů odkvetlých šeříků a kvetoucích jasmínů, pan doktor Gruntorád stačil nasypat broky do zasouvajících se holínek pana obrista a druhý náboj jen do hvězd modré noci, která vyplňovala okenní rám… ten obraz mne často probouzel a nedával mi spát, nikdy jsem si nedovedla představit a spojit tuhle krásnou událost s panem doktorem Gruntorádem, pořád jsem ji spojovala s někým jiným, zato docela sytý obraz mne spojil s panem obristem, který s prostřelenou holínkou stačil se ještě vyhoupnout na koně, stačil vytáhnout z holínky vrbový proutek, stačil se sklonit z koně až k samé zemi a zastrčit ten proutek do země, proutek, ze kterého je dneska tak ohromná vrba, že za bouřlivé a větrné noci ťuká na okenní tabulky celého domu jako živoucí vzpomínka. A pan doktor Gruntorád mi zase dál ukazovákem proťukával záda, snad už ani o tom nevěděl, že usnul, ťukal jako zasypaní horníci, a když se otočil, napil se čaje, a zatímco jsem se oblékala, tiše psal recepis, a zase jeho zlaté plnicí pero se najednou zastavilo, několik vteřin pan doktor Gruntorád usnul, aby se probudil a osvěžen dopsal předpis léku na moje prsa. Povídám: „Pane doktore, pochlubil se vám manžel, co mi koupil?“ – „Ukažte!“ poručil pan doktor a napil se čaje. Otevřela jsem na stolku spočívající kufřík. „Co je to za šmejd? Kde to ten člověk koupil?“ řekl pan doktor. Povídám: „V Praze, ale vy máte rýmu, tady je tak krásný přístroj, to je něco jako bory šumí po skalinách…“ Pan doktor řekl: „A vy se v tom vyznáte?“ Povídám: „Pane doktore, to nic není… Podívejte se!“ a zasunula jsem zástrčku a otočila černý knoflík a nasadila rourku se štětečkem na nervy, a ze štětiček sršely fialové piliny a pan doktor si přejížděl klouby u dlaní a prostomyslně se usmíval a řekl: „Je to poetické, nic se nikomu nemůže stát, a když to bude od vás, tak mne to potěší…“ A vzala jsem elektrodu, ozonový inhalátor s rozprašovačem, a pravila jsem: „Pane doktore, nejlepší bude, když si lehnete na otoman…“ Pan doktor se posadil na kanape, stáhla jsem béžovou záclonu a sypké přítmí a fialový keříček elektrických výbojů, sršících z té speciální elektrody pro nervy, ozařovaly pleš pana doktora, zvolna se pokládajícího na otoman. Teď ležel na zádech, v prstech držel tu neustále křesající a prskající hůlku, zatímco jsem připravovala ozonový inhalátor s rozprašovačem. Do vatičky ozonového inhalátoru jsem nakapala směs eukalyptového oleje s mentolovým olejíčkem, zašroubovala do rourky skleněný dvoják, který se zastrčí do nosu, a pak jsem vzala panu doktorovi štěteček pro nervy a do katody jsem zastrčila ozonový inhalátor s rozprašovačem a otočila kolečkem a dutá roura se vyplnila neonovým plynem, který procházel vatičkou napojenou eukalyptovým olejem, poklekla jsem před kanape a přístroj jsem lehce přiblížila k nosním dírkám pana doktora. Povídám: „To vás, pane doktore, jistě vyléčí, manžel to inhaluje vždycky, dřív než dostane rýmu… je to opravdu, jako když bory šumí po skalinách, cítíte tu vůni ozonu, pryskyřic? A ten modrý vybíjející se neonový požár, ten už sám léčí, vaše barva je modrá, ta zmírňuje veškeré životní dění, utišuje nervy, zpomaluje proudění…“ hovořila jsem a v jedné ruce jsem držela ten krásný přístroj naplněný inhalačním olejem a pravou rukou jsem pomalu mačkala gumový míček, který hnal vzduch ozonovou a olejovou komorou inhalátoru… a pan doktor Gruntorád všechno, co jsem říkala, opakoval blaženě po mně, blaženě se usmíval a slyšela jsem, jak houpací dveře z kanceláře zacvakaly, pak klíč ve dveřích se otočil a vešel Francin, sinalý a bledý, a tichounce zakřičel: „Co to tady děláte!“ a já jsem se polekala a stiskla jsem gumový balonek a pan doktor nedoopakoval po mně: „… bory šumí po skalinách…“ a posadil se a zakřičel, celý obličej se mu stáhl a najednou omládl, vyskočil a tak směšně mrskal nožkama a nahmatal kliku a vyběhl ven, a Francin za ním se sepjatýma rukama: „Pane předsedo, odpusťte!“ Ale pan doktor mrskal nožkama a běžel ke sladovně a vběhl do sladovny a po schodech dolů na humna, tam se přebrouzdal několika hromadami ječmene, sladovníci stáli s lopatami ohromeni, ale pan předseda nechal za sebou Francina, který poklekl do mokrého sladu, a vyběhl stále naříkaje po schodech na půdu, proběhl kolem suchých hromad sladu, ale pořád ta bolest v nose ho hnala až do nejvyššího patra, tam vběhl do sušícího se ječmene na svini, do šedesátistupňového horka, a vyběhl nazpátek o patro níž a přes spojovací můstek přeběhl do várny, několikrát oběhl pánve a po schůdcích běžel do spilky, Francin pořád za ním, ze spilky vyběhl pan doktor Gruntorád až na štoky, tam, kde se chladilo mladé pivo, otevřel žaluzie oken a vyběhl na střechu lednice, tam, kde kvetly netřesky, Francin poklekl do těch krásných žlutých květinek, ale pan doktor Gruntorád zanaříkal znovu a seběhl po schůdkách nazpátek do várny a vraty vyběhl na dvůr a ze dvora běžel k chlívům, dělníci je zdravili: „Dobrý den, pane předsedo! Dobrý den, pane správce!“ Ale pan doktor mrskal nožkama dál přes ovocný sad, až zase doběhl otevře­nými dveřmi do naší kuchyně a do pokoje, kde se zhroutil na kanape a volal: „Kde jste koupil ten šmejd? Ukažte!“ A prohlížel si pečlivě ozonový inhalátor s rozprašovačem, pak přivoněl a řekl: „Z čeho jste, vy jedna sakramentská ženská, tam dávala ten volej? To bory šumí po skalinách?“ Nasadil si skřipec, podala jsem mu lahvičku a pan doktor, když si přečetl vinětu, rozkřičel se: „Vy jedna ženská sakramentská, dyk jste to zapomněla ředit jedna ku deseti! Vždyť jste mi spálila sliznici… hepčík!“ kýchl si pan doktor Gruntorád, a když viděl Francina, jak poklekl a rozpřáhl ruce a zaprosil: „Můžete mi to odpustit?“, pravil pan předseda: „Vstaňte, dobrý muži, chtěl bych, abych raději byl správcem pivovaru než jeho předsedou…“ řekl, podíval se na hodinky a podal mi ruku, pak políbil hřbet mé ruky a řekl: „Rukulíbám.“ A vyšel, ve slunci se objevil na dvoře, zanechal za sebou vůni karbolky a lyzolu a eukalyptu, vyšvihl se s feudální lehkostí na kozlík, jako by všechno to, co se stalo, jej posílilo, a teď jsem to viděla! Teď jsem uvěřila, že se to tenkrát tak muselo stát, jak jsem to slyšela, ten příběh, ze kterého už zůstala jen ta smuteční vrba, zahalující celý dům. Pan doktor se posadil na kozlík, kočí mu podal otěže, pan doktor si zapálil v jantarové špičce cigaretu, nasadil si měkký světlý klobouk do čela tak, jak to nedovedl žádný mužský, tak nějak omládl těmi opratěmi, vypadal, jako by právě přijel s tím kočárem z Vídně, narovnal se a vyjel z pivovaru s hřebcem, který měl zastřižený ohon a hřívu, zatímco kočí pana doktora se rozvaloval vzadu na plyšovém kanapi landauru s provinilým úsměvem člověka, který nikdy nepochopí, proč jeho pán jezdí na kozlíku s takovou chutí a rozkoší, zatímco on, kočí, sedí provinile na plyšovém sedadle… A Francin chodil pokojem a zastrkoval si ruce do mozku.