6

Strýc Pepin nejraději sedával za humny, ukryt z jedné strany ovocným sadem, z druhé strany komínem, u kterého byly vyrovnané dubové dýhy všech velikostí, dýhy, ze kterých se v bednárně dělaly sudy, podle potřeby štěňata, čtvrthektolitry, půlky a hektolitry a dvouhektolitry anobrž tupláky a pak veliké padesátihektolitrové a stohektolitrové sudy, ve kterých ve spilkách a sklepích byly uloženy celé várky piva, sudy, ve kterých zrálo pivo na pivo obyčejné anebo ležák. Tady strýc Pepin, když nemohl ševcovat, tady si našel klacek a chodil s ním podle humen a cvičil parádní marše, souboje na bodáky. Aby tolik nekřičel, prosil mne Francin, abych na strýce dohlédla.

„To je dobře, švagrová, že jdete,“ řekl Pepin, „von je Francin nějaké chabrus na nervy, nervóza, podle spisku páně Batisty by si měl omévat přirození vlažnó vodó anebo se pohybovat na zdravým vzduchu. Ale když už jste tady, tak budeme držet školu anobrž šulbildunk, protože já jsem měl samý jedničky, pochvalná vyznamenání, ne jako jeden blbec, Hanák, které při přehlídce vystópil a povídá plukovníkovi von Wuchererovi: Pantáto, tady máte ty vaše tule a talony a já jdu dom, já vojákem nebodo… a plukovník řval na šarže: Co to tady máte za choleru?“

„Pepinka,“ řekla jsem.

„Hovno!“ zařval strýc Pepin, „mě dávali všem za vzor, a copak mě plukovník Wucherer znal? Copak si může pamatovat tisíce chlapů? To jednó jel za slečnama a dva vojáci, blbci, zastavili ten kočár, aby se svezli, a teď viděli, že v kočáře je rozvalené von Wucherer, a vojáci salutovali a von Wucherer povídá vlídně: Tak kampak, vojáčci, jedete? A voni: Jedeme na dovolenó. A von Wucherer povídá: Kdo jede na dovolenó, musí mít urlaubšajn, kdepak ho máte? A vojáci se šacovali a von Wucherer povídá jednemu: Jakpak se jmenujete? a ten voják řekl: Šimsa! A von Wucherer se zeptal toho druhýho vojáka: A jakpak se jmenujete vy? A ten druhý povídá: Řimsa! A ten voják, které řekl, že se jmenuje Šimsa, začal utíkat do polí, a tak von Wucherer zavelel: Řimso, sofort přivést teho Šimsu! Jenže ten Řimsa utekl s tím Šimsó a plukovník von Wucherer obrátil kočár a hnal hřebce nazpátek do kasáren a hned se ptal, u kterého cuku je ten Šimsa a Řimsa? A v listinách nebyl ani Řimsa, ani Šimsa, tak plukovník von Wucherer, které říkal, že má paměť jako fotografické aparát, dal v kasárnách nástup a chodil od jedneho vojáka ke druhému, bral ho za bradu a díval se mu zblízka do očí, jako by mu chtěl dát hubičku, tak dva dny, ale nepoznal ani teho, které se představil Řimsa, ani teho, které si říkal Šimsa, tak copak takové plukovník může si pamatovat Pepinka?“

„Pssst,“ řekla jsem, „odpoledne bude zasedat správní rada.“

„To je pravda,“ řekl strýc tichounce, „ale teďka vás tedy naučím, kolik sóčástí má kvér,“ a strýc vzal klacek, vzal jej tak opatrně a znalecky, jako by to byla skutečná vojenská puška, ukazoval na ni a postupně vyjmenovával všechny součásti a zakončil. „Tak tohleto je kolbenšuh neboli botka a tohleto je takzvaný myndunk anobrž ústí…“

„Nad Labem,“ řekla jsem.

„Hovno! Co to capete jak mladý straky? Ústí je město, ale tohle je myndunk neboli ústí, no tohleto kdybyste tak řekla zupákovi Brčulovi, tak by vám jednu pleštil a zatřepala byste se jako králík!“

A přes ovocný sad bylo slyšet zlostné zavírání oken v kanceláři a z účtárny vyběhl Francin v bílé košili, viděla jsem ho, jak běží vysokou trávou, jak se uhýbá větvím stromů, byl to krásný pohled na běžícího muže, jak přes překážky vyskakoval napřaženou nohou, aby dopadl do trávy, tu druhou nad trávou skoro ve vodorovné poloze, a opakoval střídavě nohama celý ten krásný, nad vrcholky trav se přesunující pohyb. Když doběhl, viděla jsem, že v prstech svírá redis pero číslo tři.

„Vy dva huláni, co tady zase vyvádíte?“

„Hrajeme si na vojnu,“ řekla jsem.

„Hrajte si, na co chcete, ale potichu, slečna účetní rozlila celou láhev inkoustu!“ křičel potichu Francin.

„Tak kde si máme hrát?“ povídám.

„Kde chcete, vylezte si třeba na komín, jen ať vás není slyšet… celej žurnál polila inkoustem!“ volal Francin, rukávy bílé košile měl v loktech nadkasané gumičkami, teď se obrátil a už neběžel, brouzdal se vysokou trávou, dívala jsem se za ním a on se otočil, dala jsem polibek do dlaně a vyfoukla to políbení jako peříčko za ním.

„Na komín?“ divil se Pepin.

„Na komín,“ řekla jsem.

A Francin zmizel za větvemi, jeho bílá košile teď vešla do kanceláře.

„Tak tedy: Direkción!“ zvolal strýc Pepin a vystoupil na první kramli, pak se rozmyslel, seskočil a řekl: „Až po vás.“

A to, o čem jsem od prvního dne v pivovaře snívala, abych našla sílu a vylezla na pivovarský komín, to se tyčilo a stoupalo přede mnou, zaklonila jsem hlavu a chytila se první kramle, perspektiva ubíhala vzhůru stále se zmenšujícími a zmenšujícími kramlemi, ten šedesátimetrový komín v tom zkrácení pohledu se podobal těžkému napřaženému dělu, to, co mne lákalo, byl vlající zelený trikot, zatímco dole byl vánek, ten zelený trikot vlál a až do otevřeného okna jsem slyšela, jak ten zelený trikot vydává zvuk rachotícího plechu, a já jsem se chytila první kramle, uvolnila jsem ruku a rozvázala zelenou mašličku, která mi poutala vlasy, a rychle jsem ručkovala, nohy jak spřažené nápravy dostaly ten samý rytmus, v polovičce komína jsem ucítila první nápor proudícího vzduchu, vlasy se mi vzduly, skoro mne předběhly, celá jsem se najednou ocitla v mých rozpuštěných vlasech, které jak hudba kolem mne se rozprostřely, několikrát se moje vlasy položily na kramli, musela jsem dávat pozor a zpomalit práci nohou, protože jsem si šlapala do vlastních vlasů, ach, kdyby tady byl Boďa, ten by mi přidržel ty moje vlasy, proměnil by se v anděla a tak v letu by dával pozor, aby se mi nedostaly vlasy do drátů a řetězu, tak nějak se podobalo to moje stoupání na komín jízdě na bicyklu, počkala jsem chvíli, vítr jako by si umínil, že vychutná moje vlasy, zvedl a přehrnul mi je tak, že jsem měla dojem, že visím za vlasy na uzel přivázaná několik kramlí nade mnou, pak vítr naráz ustal, vlasy se rozvázaly a zvolna, jako uvolněné zlaté ručičky na kostelních hodinách padaly ty moje vlasy, jako by mi z hlavy rozevřel a teď zvolna zavíral chvost zlatý páv. A já toho využila a rychle ručkovala, pohyb nohou uváděla v soulad s prací rukou, až jsem položila celou ruku na obrubník komínu, chvíli oddychovala jako závodní plavkyně, když doplave závod v bazénu, a pak jako z vody jsem se vytáhla oběma rukama, přehodila nohu na obrubník, zachytila se hromosvodu a vytáhla zvolna, jak ze sirupu, druhou nohu, stáhla za sebou vlasy, posadila se a vlasy si přehodila přes klín. A najednou se zvedl vítr a vlasy mi vyklouzly z dlaně a ty moje zlaté vlasy vlály zrovna tak jako loni před prvním jarním dnem, plápolaly ty vlasy jak chaluhy v mělkém a bystrém potoce, držela jsem se jednou rukou hromosvodu a měla jsem dojem, že jsem bohyně lovu Diana s kopím, tváře mi hořely nadšením a cítila jsem, že kdybych neudělala v tomto městečku nic víc než to, že jsem vylezla na tenhle komín, že by toho nebylo moc, ale mohla bych z toho žít kolik let, možná i celý život. A naklonila jsem se a z hlubiny jsem viděla, jak strýc Pepin je tak malinký, jen andělíček s hlavou a rukama, podivila jsem se, že jsem až doteďka měla dojem, že strýc Pepin má husté kučeravé vlasy, ale teď jsem viděla, jak ke mně stoupá plešatá hlava s řídkým věncem vlasů, teď ta hlava se položila na samý obrubník, zpod sebe vytáhla druhou dlaň a zachytila se obrubně, podíval se na mě a jeho obličej taky zářil štěstím. Vytáhl se na komín, a jako by ani nevěděl, čím hrozí hloubka, strýc Pepin se postavil, rozkročil, jednu ruku založil do pasu a druhou si stínil oči.

„Sakra, švagrová,“ řekl s obdivem, „tady by bylo pěkný beobach­tungštele neboli pozorovatelna.“

„Anobrž rozhledna,“ dodala jsem.

„Prdlačky! Rozhledna je pro civilisty, ale pozorovatelna anobrž beobachtungštele je pro vojsko, pro vojsko, který je ve válce a sleduje pohyby nepřítele! Švagrová, jak jste inteligentní krasavice, tak tohle kdyby slyšel hejtman Tonser, tak vás pleští šavlí a zařve na vás: Jebem vám čurce nadrobno!“

„Pepinku,“ řekla jsem a špláchala si nohy ve studánce vzduchu.

„Ale sakra, co by mně jebal čurce nadrobno? Mě měl rád, já jsem mu nosil šavli!“ kuckal strýc Pepin a nakláněl se nade mnou a jeho obličej byl hrozivý jak kamenný chrlič na střeše kostela.

„Co máte z teho!“ mávla jsem rukou. „Není to, strýcu Jožine, krása?“

A dívala jsem se po mělké krajině, vroubené kopci a lesíky, dívala jsem se na městečko a zjistila, že do našeho městečka se lze dostat jen přes vodu, že to je vlastně ostrovní město, nad městem se řeka, která obtékala město, rozdvojovala a kolem hradeb tekly dva potoky, které zase za městem se spojovaly v řece, že vlastně každá výpadová ulice z městečka má dva mosty, dvě lávky, zatímco přes řeku je bílý kamenný most, na kterém stáli lidé, opírali se o zábradlí a dívali se na pivovarský komín, na mne a strýce Pepina, na moje vlasy, které pleskaly ve vzduchu, a ve slunci se ty moje vlasy třpytily a zářily jako papežská vlajka, zatímco dole bylo bezvětří. Přes řeku se tyčil chrám a ve výši mé tváře byl zlatý ciferník hodin na věži a kolem chrámu v soustředných kruzích se táhly ulice a uličky a domy a stavení, z každého okna jak peřiny byly vyplazené petúnie a karafiáty a červené pelargonie, celé to městečko bylo vroubené kraječkou hradeb a shora vypadalo jako seříznutý chalcedon. A na bílý most se vřítila hasičská stříkačka, přilby hasičů se třpytily a trubač držel zlatou trumpetu a troubil Hoří! A všichni hasiči měli bílý režný stejnokroj, červená stříkačka hřměla přes most jako orchestrion, hasiči se drželi kramlí a stáli na tom hasičském řinčícím oltáři, který teď se zasunul za stavení a zahrady.

„Je to pravda, strýcu Jožine, že jsi na frontě pásl kozy?“ povídám.

„Kdo to řekl?“ zařval strýc Pepin a posadil se na obrubník a pak si lehl na záda, založil ruce pod hlavu.

„Trafikant Melichar,“ povídám.

„Copak trafikant a invalida může být ve válce?“ řval strýc.

„Povídali, že Melichar za války byl hejtmanem, včera že hejtman Melichar řekl, nedej bože, aby byla válka, a já tak dostat toho Pepinka na execírku pod sebe,“ řekla jsem a přidržela se hromosvodu a dívala se dolů na pivovar, a zase jsem se divila, že pivovar je za městem, že je kolem dokola obehnán zdí jako to městečko na druhé straně, že ale podle zdí jsou vysoké stromy javorů a jasanů, které tvoří také čtverec, a že ten pivovar se podobá klášteru nebo nějaké pevnosti, vězení, že každá zeď je vroubena nejen ostnatými dráty, ale každá ta zeď a každý sloup má na horních cihlách do betonu zapuštěny střepiny zelených lahví, které shora se třpytí jako ametysty a amaranty.

„Copak mě mohl vidět… i kdybych ty kozy pás?“ řekl strýc a dál ležel a díval se do nebe, nohu přehozenou přes pokrčené koleno, a péroval volným nártem.

„Dalekohledem,“ řekla jsem.

„Ale copak císař půjčí nějakému trafikantovi dalekohled?“ řekl strýc.

„Jako hejtman měl Melichar dalekohledy dva,“ řekla jsem a viděla, že na mostě už je tolik lidí jak vlaštovek před odletem a kdosi z toho mostu se na mne dívá dalekohledem. Usmála jsem se do toho dalekohledu a z hlubiny se zvedl vítr a vlasy se mi začaly rozvírat jako vějíř z pštrosích per, viděla jsem, jak kolem mých očí se nahoru zavírají proudy mých vlasů, kolem celé mé sedící postavy byla taková svatozář, jako má Panenka Maria Sedmibolestná sloupská na morovém sloupu na našem náměstí…

„A kdyby byla válka, tak co by se stalo, kdyby Melichar mne dostal pod sebe, co?“ zvídal Pepin a zdálo se mi, že zápasí se vzmáhající se únavou.

„Povídal, že kdyby byla zase válka, tak na execíráku by udělal prstíčkem takhle… a zavolal by: Pepin zu mir! A už bys letěl s vyraženým jazykem a vzdával mu počestnost a klekl si před ním na jedno koleno,“ řekla jsem, a když jsem se podívala, strýc Pepin spal, tvrdě usnul, ležel na obrubníku komína, který měl výkyv, teď jsem si toho teprve všimla na ležící soše strýce Pepina, jak se oba znatelně kýváme, jako bychom seděli na nějakém kyvadle zavěšeném v nebi. A od křížku letěli hasiči, koně vypadali shora, jako by se splašili, zadní nohy si navlíkli do chomoutů a přední nohy jim vystřelovaly přímo z hlavy, jako šneci vystrkují růžky, celý ten hasicí vergl se třpytil jako dětská hračka a hrozil, že se každou chvíli rozsype a součástky vozů se rozletí jako v Truhlářské ulici ten vojenský vůz, ve kterém vybuchly granáty, a tam na velitelském místě stál velitel hasičů, pan de Giorgi, člen představenstva pivovaru, na jehož komíně jsem seděla, kominický mistr, který byl velitelem hasičů, protože místo bytu měl hasičské muzeum, všechno, co kdy kde shořelo, všechno si pan de Giorgi vyfotografoval, opatřil si i fotografii před požárem, a tak na všech zdech svého bytu měl vždycky dvojici fotografií, kráva před požárem a kráva po požáru, pes před požárem a po požáru, dospělá osoba mužského pohlaví před požárem a po požáru, stodola před požárem a po požáru, všechny věci, všechna zvířata, všechny osoby, které shořely anebo obhořely, všechno pan de Giorgi fotografoval, a jistě jede do pivovaru jen proto, že kdybych se zřítila, vyfotografoval by paní správcovou pivovaru před zřícením a po zřícení… a teď ten hasičský orchestrion vjel do zatáčky v pivovarské bráně, kola skřípala a stříkačka zmizela za kanceláří a už jsem myslela, že se hasiči převrátili i s koňmi, ale naopak teď slavně vyjeli a troubili a hasičská stříkačka vjela těsně pod komín… Myslela jsem si, že asi ze chvíli začnou stříkat, že budou stříkat tak vysoko, jako je komín, že mne pan de Giorgi požádá, abych vstoupila na vrchol toho stříkajícího gejzíru a pak že pomalu začnou uzavírat kohout a já budu sestupovat, tak jak bude klesat ten vodní proud, ale ze stříkačky vyběhli hasiči, poklekli, vzdali si počestnost sekyrkami a najednou roztáhli plachtu, šest hasičů tu plachtu napínalo, zakláněli se a dívali se vzhůru, ale výkyv komínu byl asi tak veliký, že hasiči s tou plachtou běhali sem a tam, podle možnosti mého pádu.

A členové představenstva se sjížděli na bryčkách, dřív se sjížděli klusem, ale dneska ty bryčky se řítily silnicemi z vesnic a města, koně řítící se trapem a tryskem, a všechny ty bryčky ne jako jindy, aby zastavily před kanceláří, ale všechny se sjely na pivovarském dvoře, kde stáli bednáři a spiláci a sladovníci a všichni s vyvrácenými hlavami se dívali vzhůru, jako by z nebes očekávali návrat Ježíše nebo sestoupení Ducha svatého. A teď od křížku jel i sám pan předseda pivovaru, pan doktor Gruntorád, feudál a ctitel starého Rakouska, jako vždycky seděl na kozlíku a v jelenicových rukavičkách držel opratě a měl do očí nenapodobitelně elegantně nasazený klobouk, zakousnutý do jantarové špičky kouřil cigaretu, a hnal černého hřebce do pivovaru, zatímco jeho kočí s provinilým úsměvem se rozvaloval na plyšovém sedadle jako pán…

A pan de Giorgi dole dával marné pokyny hasičům, aby vylezli na komín, nakonec se pan de Giorgi rozhodl, že vyleze na komín sám. A jeho bílá uniforma šplhala, častokrát se zastavovala, ale pak dál stoupala po žebříčku z kramlí, až se jeho přilba objevila u mých nohou.

„Strýcu Jožine,“ zatřásla jsem strýci nohou a strýc se posadil, mnul si oči, pak polekaně vyskočil a zachytil se hromosvodu. Pan de Giorgi se vyhoupl na obrubník, oddychoval, sundal si helmu a vytíral si kapesníkem pot.

„Jménem zákona,“ řekl, „milostivá, slezte dolů. A váš pan švagr taky.“

„Pane de Giorgi, nemáte závrať?“ povídám.

„Povídám, jménem zákona, slezte dolů,“ opakoval pan de Giorgi.

„Polezete pane de Giorgi, první?“ povídám.

„Ne,“ řekl pan de Giorgi a podíval se do útrob komína, „z cvičných důvodů polezu vnitřkem komínu,“ dodal.

Držela jsem se hromosvodu, nohu položila na kramli, otočila jsem se a vlasy mi vzplály, zase ten průvan z hlubiny mi vzedmul vlasy, rozevřely se naposled, jako by to věděly, naposledy zaplála nad pivovarským komínem ta moje zlatá hříva, zase jsem požehnala svými vlasy jako obrovskou zlatou monstrancí všem těm, kteří se na mne v tu chvíli dívali, i sám pan de Giorgi byl dojat tím, co viděl.

„Jsme svědky mimořádné události, milostivá, škoda že nemůžou být dámy u hasičů,“ řekl a vzal trumpetku, takovou malinkou trumpetku, která se podobala konduktérským kleštím, zatroubil na ni, ale to troubení bylo tak teskné, jako když zabečí svázané kůzle na jateční bryčce, pak mi políbil ruku a já jsem sestupovala, rychle jsem ubíhala dolů, abych předběhla svoje vlasy, které hrozily, že si na ně šlápnu a zafickám se do nich a zřítím se do hlubiny. A najednou jsem viděla kolem sebe vrcholky stromů, pak jako bych sestupovala do větví a z větví jsem položila botičku na pevnou zem.

„Bylo to překrásné,“ řekl s nadšením pan doktor Gruntorád, „ale zasloužila byste pětadvacet…“

„Na holou,“ řekla jsem.

„Co jste tam, sakra, dělala?“ optal se pan doktor. „Jak jste řekl, bylo to překrásné, a že to bylo překrásné, tak to bylo i nebezpečné, a že to bylo nebezpečné, tak to bylo to pravé, to moje…“ řekla jsem a Francin stál bledý, hlavu na prsou, v redingotu, bílých manžetách a kaučukovém límci a kravatě ve tvaru kapustového lupenu.

A strojníci otevřeli veliká dvířka komína, vysypaly se saze a ta černá třpytivá sluj byla tak veliká jako besídka. Strýc Pepin seskočil z poslední kramle a řekl:

„Zase rakouské voják slavně zvítězil, pravda?“

Ale všichni se dívali do černé komůrky v základech komínu.

„U kterého pluku jste sloužil? Kdo byl inhaber vašeho pluku?“ optal se pan doktor Gruntorád.

„Freiherr von Wucherer,“ zasalutoval strýc Pepin.

„Rut,“ zvolal pan doktor a dodal, „pane správce, co umí váš bratr?“

„Je vyučen obuvníkem a pracoval tři roky i v pivovaře,“ pravil Francin.

„Tak pane správce, vašeho pana bratra přijmout, ubytovat ve sladovní šalandě. Nejlepší na řev je práce,“ řekl pan doktor Gruntorád.

A v černé sluji se objevila bílá nohavice, skoro až u stropu toho sazemi obrostlého altánu, hmatala po kramli, ale kramle tam asi nebyla, tak nohavice tam šlapala, jako by pan de Giorgi jel na bicyklu. A zástupce velitele hasičů dal povel a hasiči vběhli se záchrannou plachtou do komína, roztáhli plachtu a zástupce hasičů volal do sazí vzhůru: „Veliteli, pusťte se! Jsme tady! Se záchrannou plachtou!“

A pan de Giorgi se pustil kramlí, nejdřív se vyvalily z komína mour a saze, vyvalily se před komín, něžné a kadeřavé krtinky sazí, a ozvalo se kašlání a vyběhli už docela černí hasiči a v záchranné plachtě vynesli cosi, jako by chytili velikou štiku nebo sumce, a položili plachtu na zem a z mouru a prachu se vztyčil úplně černý pan de Giorgi, smál se, bílé vrásky smíchu mu napraskaly po černém obličeji, pan de Giorgi vytáhl trumpetku a zatroubil na ni a prohlásil: „Tím považujeme záchranné práce za skončené.“

A vyšel z hromady mouru a nastavoval obě ruce a vynucoval si gratulace a procházel se sebevědomý a radostně prkenný a já jsem viděla, že pan de Giorgi bude z tohoto sestupu vnitřkem komínu žít ne pár let, ale celý svůj zbývající život.