8

Strýc Pepin pracoval v pivovaře už tři týdny; vzali jej bednáři a od té doby bylo v pivovaře veselo. Když jsem mohla, vzala jsem kbelíky a šla jsem přes pivovarský dvůr pro mláto, pan podstarší se na mne zadíval zkoumavě, zdali má přinést tuplák piva, přikývla jsem, a zatímco jsem nabírala z vozu mláto, bednáři drželi dopolední svačinu, strýc Pepin ležel na zádech a na prsou měl prázdný soudek štěněte a bednářští se mohli potrhat smíchy, kuckali drobečky z mazaných chlebů, když strýc Pepin zpíval: „Do re mi fa sol la si do!“

Bednářský pomocník klečel nad strýcem a: „Pane Josef, teďky zase tu stupnici nazpátek, tak jak to cvičil Carusa a Mařáček!“

A strýc Pepin odkašlal a hrozivě kvičel: „Do si la sol fa mi re do…“

A když se dělníci nasytili tím řevem, bednářský pomocník pravil: „A teďky, pane Josef, zazpívejte vysoké cé.“

A bednářští se zvedli, naklonili se nad strýcem Pepinem, který kníkal to vysoké cé, a bednářští křičeli smíchem, lehali si s mazanými chleby na záda, pak se vyhoupli a kuckali drobečky a opírali se o bednárnu a chrchlali, aby se smíchem nezadusili.

A uprostřed dvora starý sladovník Řepa pražil slad na černé pivo, seděl na židli a otáčel černým bubnem na hřídeli a pod tím bubnem modrounce a růžově a červeně hořelo dřevěné uhlí a starý sladovník, zasypaný šedinami, otáčel velebně a pravidelně tou sazemi obalenou koulí jako nějaký bůh z prastarého mýtu zeměkoulí.

Bednářský pomocník se naklonil nad strýcem a řekl: „A teďky ještě, jako poslední dechové cvičení, zazpívejte, pane Josef, vysoký cé, ale dovnitř… ale pozor, ať si nenalámete do trenýrek anobrž neuděláte do kalhot kytku!“

A strýc Pepin nadechl, krčil nos a bednářští se nakláněli nad ním a strýc zpíval do sebe to vysoké cé, takový táhlý tón, jaký vydávají vrzající vrátka, zpíval se vším úsilím to vysoké cé, minutu vydržel to zpívání do sebe, a to jej tak vyčerpalo, že rozhodil ruce a oddychoval a sud se mu na prsou zdvíhal, jak v hudební škole leží žáci na koberci na zádech a profesor jim dává na prsa knihy.

A já jsem kráčela s kbelíky mláta kolem otevřených dveří do kotelny, v přítmí tam zářil spodní půlkruh kotle, popelník svítící šafránovou barvou hořícího uhlí na roštu, ozářeným popelníkem, padaly červené a fialové hořící uhlíky a zelenomodrá škvára a hned vedle ve tmě zářil otevřený kotel béžovou barvou a tam dělník stočený jako dítě v lůně matčině vyklepával v té stočené pozici vodní kámen z kotle, dvě žárovky ozařovaly prudce toho do oblouku stočeného dělníka, který pracoval v prachu a ještě si přitom zpíval, obtočen dráty elektrického vedení jako pupeční šňůrou. Vždycky když jsem ze slunce zahlédla ten prudce osvětlený ovál a toho kladívkem kousek po kousku vyklepávajícího dělníka, myslela jsem, že každý, kdo jde kolem, ustrne nad tím obrazem v lunetě, ale nikdo se ani nezastavil, nikdo nepolitoval, a nepolitoval ani sám sebe ten, kdo celých čtrnáct dní jak datel vyklepával v schoulené pozici sanytr, a naopak, ještě si zpíval.

A bednáři už skončili svačinu, bednářský mistr stál jak pastýř mezi ovcemi, kolem sebe stovky sudů, nakláněl se nad jedním, zkoumavým okem se díval, pak se narovnal a z útrob sudu vytáhl na stočeném drátě hořící svíci, a zase se naklonil nad dalším sudem a spustil do jeho vnitřku svíci a pečlivým okem prohlížel, zda sud může být naplněn pivem anebo zda musí být požahován, to jest vysmolen, strýc Pepin stál u velikánských kamen a přikládal do nich antracit a koks, rozpaloval smůlu, ta kamna už temně duněla a z krátkého zahnutého komína frčel červený, modrými okraji vroubkovaný oheň, plameny zdobené sršící zelenou korunkou, jako je plamen na letlampě, kterou se rozmrazují zamrzlá kolena nebo se spaluje stará barva.

Kočí nakládali do vozů mokré sudy piva, vynášeli bečky s ledem. Pan podstarší mi podal máz oranžového piva, máz plný krůpějí sražené páry. A já jsem věděla, že mne pan podstarší nemá rád a že by mi dal ne jeden, ale pět mázů piva a víc, jen kdybych je pila a vypila a dělníci viděli, jak na opilství náchylnou má pan správce ženu, ale já jsem byla mladá, a tím jsem byla nade vším, ať jsem dělala, co jsem dělala, vždycky jsem se ptala napřed jen sebe a vždycky jsem si přikývla, a to moje vnitřní přikývnutí, ten pokyn mého učitele, který byl tady někde u srdce ve mně, to přitakání mi ihned přešlo do krve a moje ruka se natáhla a s chutí jsem se napila, s takovou chutí, že kočí přestali sedlat sudy a dívali se na mne. Tak jsem stála u rampy, stranou koní, Ede a Kare jako by se dorozumívali se mnou, jejich hříva a mohutné ocasy měly taky barvu zlatého piva. A starý Řepa uprostřed pivovarského dvora teď vytáhl hřídel, znalecky se podíval na obsah praženého sladu a přikývl si, zatáhl za kliku a na mechanismu vysunul tu černou kouli mimo řeřavé uhlí, odjistil kladívkem opatrně závěr a zatočil klikou a horký, pražený slad se sypal do černého síta a vůně sladu se rozprskla, jistě teď už je na náměstí a chodci se otáčejí směrem k pivovaru, kde uprostřed starý sladovník spokojeně mručí a černým dřevěným pohrabáčem se probírá praženým sladem.

A strýc Pepin stál u požahovacích kamen a usmíval se na mne, měl koženou zástěru, pec za ním duněla a rozpálená hrozila, že vyletí do vzduchu jako nějaká fantastická raketa z Vernova románu. Ten plamen, který sršel za strýcem Pepinem, byl tak hrozně krásný, že jsem se rozhlížela, ale nikdo se nepodivil té parádě. A bednářský mistr přišel a na líze začal spouštět sudy strýci Pepinovi k nohám a strýc Pepin každý sud vzal, nadhodil si jej na koleno a narazil na jehlu, zmáčkl nožní páku a do sudu vstřikla vařící smůla a strýc Pepin zvedl sud a ve volném pádu jej pustil a sud se zvolna kuláčel a z plnicího otvoru vytékal modrounký dým a obtáčel sud modravou mašlí, jako rabín, když si na ruce omotává svaté řemínky, a když se sud dole zastavil, bednářský pomocník jej vzal nebo kopancem mu dal směr a sud se posadil na zvolna se otáčející hřídele vykulovačky, jeden sud vedle druhého, všechny sudy se teď otáčely a modroučký dým je obtáčel jako obroučka pérující kolem hlavy svatých mužů.

Dívala jsem se a jako vždycky, když se dívám na práci s ohněm, dostala jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měla v ústech jen takové cigaretové papírky, zdvihla jsem máz a polekala jsem se, máz mi skoro vystřelil vzhůru, myslela jsem, že ještě bude těžký pivem, ale byl tak lehounký, protože pivo už jsem vypila, pan podstarší podřepí a vzal ode mne máz a zasmál se a vešel do spilky, já jsem věděla, že mi natočí pivo na jeden zátah, takovou hladinku mi udělá, možná že mi do půlky plecháče natočí ležák a dotočí to potom černým granátem, takové říznuté pivo je něco, co vyvolává pochvalné mručení celého těla, belgičtí valaši metali jak ječmen světlými ocasy a řičeli, kočí vyšel ze spilky, nesl dva plecháče a každému valachovi podal jeden, vzali ten plecháč do zubů, natáhli uzdu a pili, jak pili, tak zvedli šíje až vzhůru, aby do poslední kapky do nich nateklo to pivo, a když dopili, odhodili plecháče a vydali radostné zařehtání a hrabali kopyty a z podkovy se drolily sotva viditelné jiskry, kočí se smál a přikývl mi, přikývla jsem a koně přikývli také, pan podstarší teď podřepí a podal mi z rampy máz, přivoněla jsem k pěně a přikývla, a strýc Pepin začal zpívat: „Ó vy lípy, óóó vy lííípy!“

A bednářský pomocník volal: „Pane Josef, víte, co to bude za slávu, až budete v Národním divadle zpívat Přemysla?“

A strýc Pepin přikyvoval, sedlal sudy na nastřikovač vařící smůly a slzy mu kapaly na zástěru a bednářský pomocník pokračoval:

„Za to vám ručím, až bude ta premiéra, tak jen z tohohle pivovaru pojede celej autobus do Prahy, jen se musíte dál školit, teďky vám místo čtvrtněte budeme dávat na prsa prázdnou půlku.“

„Třeba hektolitr, třeba tuplák, jen když to dotáhnu tam, kam Carusa a Mařáček,“ křičel strýc Pepin.

„Je to mutra,“ řekla jsem už do plecháče a pak jsem nasála a zvolna, zadržujíc touhu do sebe přelít celý obsah mázu, pomaličku a sladce jsem lokala ten světlý ležák říznutý černým granátem, tu mutru, jak říkali sladovníci, pila jsem pomaličku a něžně, zrovna tak jako v letní podvečer tam někde za pivovarem, na mezích mezi žity, kdosi sedává a sladce troubí na křídlovku tesknou píseň jen tak pro sebe, se zavřenýma očima a s chvěním a třesem blýskavého nástroje v mosazných rukách, jen tak do večera s hlavou lehce zakloněnou, sám pro sebe si hraje tesklivou píseň.

Bednářský pomocník třásl rukou nad hlavou:

„A pane Josef, víte, kdo bude v lóži? Váš pan bratr a paní švagrová, pan starosta Jandák, ten, co chodí do barů kontrolovat, jestli mají slečny podle předpisu fešný a festovní lejtka, jen škoda, že se té slávy nedočkali vaši páni rodiče, maminka a tatínek! To by bylo radosti!“

A strýc Pepin se rozplakal, utíral do zástěry slzy a přikyvoval, a bednářský pomocník nelítostně pokračoval: „A teďky po představení by slečny, pane Josef, po vás házely kytky a novináři by se ptali, kde se ve vás, mistře, vzal ten talent? A co byste, pane Josef, řekl, co?“

„Že je to dar boží,“ vykřikl strýc Pepin a přiložil obě dlaně na tvář a plakal a sudy na vykulovačce se otáčely a dál každý sud plnicím otvorem vytékal něžnými slinami, které rotací tvořily kolem každého sudu pérující modrounkou obruč, fialové kolo, neonový nákrčník.

Bednářský pomocník pokračoval slavnostně:

„A teďky vy byste ale taky musel novinářům říct, že hlasovou techniku vás naučil rakouskej hejtman von Meldik, ten, kterej zpíval ve vídeňský Opeře zamlada, kterej…“

A bednářský pomocník nedořekl, strýc zařval a oběma rukama vzhůru třásl:

„Hovno! Trafikanta by císař nevzal do opery, a když, tak na záchod, a ani to ne. No počké, Meldíku, až půjdu kolem tvý trafiky, tak ti dám boxlíka skrz vokýnko!“

Bednářský pomocník stočil sud, držel jej a dým stoupal bednáři na prsa a obtáčel se kolem jeho tváře, a bednář volal: „Jenže Meldík řekl, že jak tě uvidí, tak bude mít připravenej pepř, a jak se nakloníš, tak ti foukne pepř do vočí, a pak říkal Meldík…“

„Co říkal, co?“ řval strýc Pepin.

„Pak Meldík jen vyběhne a bude si moct dělat s tebou co chce. Že prej tě přikope až sem do pivovaru,“ odvážil se bednářský pomocník.

„Cože? Mě, rakouskýho vojáka, kterýho dělali šarží a které ju nevzal, mě, které jsem nosil hejtmanovi šavli? A to se na to podíváme! Já jak přijdu k trafice, tak hned ji celó srazím z mostu do Labe!“ křičel strýc a bral sud a nadhodil jej kolenem, a jak jej narazil na stříkací jehlu, plnicí otvor ten nastřikovač minul a strýc Pepin sešlápl nožní páku a já jsem odložila máz, postavila jej na rampu a otřela si ústa, a nejdřív jsem myslela, že mám z toho ležáku řezaného černým granátem vidění, bednářský pomocník a mistr a kolemjdoucí strojník a starý Řepa, který otáčel hřídelí s novou dávkou sladu, všichni začali tancovat, tak poskakovali, chytali se za tváře a lískali se do nohou, vypadalo to, jako by moravští Slováci cifrovali, ale starý Řepa nemohl od kliky, tak otáčel hřídelí a přitom se chytal za obličej a střídavě třepal rukou a druhou dlaní otáčel černou koulí, bubnem, ve kterém se pražil slad, až teď, zatáhl za kliku a odstavil buben mimo žár žížnivého dřevěného uhlí a tak jako bednářští poskakoval, lískal se do lejtka, jako by tisíce komárů bodalo.

Bednářský pomocník křičel: „Pane Josef, zarazte tu smůlu!“

A strýc Pepin šlapal, ale pořád vedle, až nyní šlápl na nožní páku, a teď jsem to teprve viděla, jak do všech stran z jehly tryskající drobounké krůpěje horké smoly zvadly a všechny ty tenounké jantarové větvičky, po kterých se rozstřikovaly ty kapínky drobné jako jáhly, jak zlatá rýže, jak protivný hmyz, všechny ty proutky naráz klesly do prachu pivovarského dvora a bednáři si odlípávali z tváří a hřbetů rukou a krků zasychající drobty smoly a zlostně se dívali na strýce Pepina, který stál u těch obrovských kamen, ze kterých pořád chrčel a chroptil a ropotal zahnutým komínkem tlustý a krátký oheň. Strýc Pepin štrikoval popálenými prstíky, díval se do země.

Bednářský mistr řekl: „Tak hoši, a do práce, ať pan Josef může jít brzy za holkama.“