4

Na víku krabice silice svalů bylo napsáno: I vy budete vlastnit tak krásné tělo, mít mohutné svaly a strašlivou sílu!

A Francin každé ráno cvičil svaly, které sice měl zrovna tak nádherné jako ten gladiátor na víku těch síličů svalů, avšak Francin viděl sám sebe jako staženého králíčka. Postavila jsem na plotnu hrnec s bramborami, vzala krabici, na které byla fotografie nádherného borce, a hlasitě jsem přečetla:

„I vy budete mít sílu jako tygr, který jednou ranou své tlapy zabije dobytče daleko věší, než je sám.“

A Francin se zadíval na chodník a síliče svalů mu zvadly v prstech a Francin si hned lehl na otoman jako podťatý a řekl:

„Pepin.“

„Tak konečně uvidím tvého bratra, konečně uslyším svého švagra, švagříčka!“

A opřela jsem se o futra oken a tam na chodníku stál člověk, na hlavě oválný klobouček, kárované rajtky zastrčené do zelených tyrolských punčoch, krčil nos a na zádech měl vojenský ruksak.

„Strýcu Jožine,“ volala jsem na prahu, „pojďte dál.“

„A kterápak vy jste?“ řekl strýc Pepin.

„No já su vaše švagrová, vítajte pěkně!“

„Sakra, to mám štěstí, že mám tak čupr švagrovou, ale kde je Francin?“ ptal se strýc a dral se do kuchyně a do pokoje.

„A tady, tak co je s tebó? Ty ležíš? Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl než čtrnáct dní,“ hovořil strýc a jeho hlas duněl a řezal se vzduchem jak prapor, jak vojenský povel, a Francin každým slovem byl elektrizován, vyskakoval a namotával na sebe deku.

„Nechajó tě všichni pozdravovat, akorát Bóchalena, ta už má po smrti, nějaké tachonýr jí dal do polena prach a baba, jak to dala do šporherto, tak to vybuchlo a lísklo to babu po čuni a zatřepala se a bylo po ní.“

„Bóchalena?“ spráskla jsem rukama, „to byla vaše sestra?“

„Ale jaká sestra? To byla kmotřenka, to byla baba, která celé den práskala jabka a bochte a třicet let říkala: Děti, já brzy homřo, nic se mi nesce dělat, jen bech spala… a já su taky nějaké maroda,“ řekl strýc a rozvázal provázky tlumoku a vysypal na podlahu ševcovské náčiní, a Francin, když uslyšel ten rachot, tak si přiložil dlaně na obličej a naříkal, jako by mu strýc nasypal to obuvnické nářadí do mozku.

„Strýcu Jožine,“ řekla jsem a přistrčila pekáč, „vemte si tady buchtičku.“

A strýc Pepin snědl dvě buchty a prohlásil: „Su nějaké marodné.“

„No né,“ padla jsem na kolena a spráskla ruce nad těmi kopyty a kladívky a knejpy a dalším ševcovským nářadím.

„Pozor!“ polekal se strýc, „ať mi to těma vašema vlasama ne­umažete, ale Francine, farář Zbořil si tak těžce zlomil nohu v kyčli, že bude lazar do smrti. Stréc Zavičák spravovál střechu na kostelní věži a smekla se s ním lavka a stréc letěl dolů, ale chytil se za ručičku hodin, a tak se držel rukama ručičky teho orloje, ale ručička povolila, ze čtvrt na dvanáct ta ručička klesla na půl dvanáctý a stréc, jak se shrkl, tak mu ruce vyjely z tý ručičky a stréc padl dolů, ale tam stojijó lípy a stréc padl do koruny jedné té lípy a farář Zbořil, jak se na to díval, tak sepnul ruce a viděl, jak z větve na větev padá stréc Zavičák a pak padl na záda, a farář Zbořil hned běžel mu gratulovat, ale přehlídl schod a padl a zlomil si nohu, a tak staré Zavičák musel nakládat faráře Zbořila a už ho vezli do prostijovské nemocnice.“

Vzala jsem dřevěné kopýtko na dámskou botku a pohladila je.

„To jsou krásný věci, viď, Francine?“ řekla jsem, ale Francin zanaříkal, jako bych mu ukazovala potkana nebo žábu.

„Je to krása, a jaká,“ pravil strýc a vytáhl cvikr, nasadil si jej na nos, a ten cvikr neměl skla a Francin, když uviděl ten cvikr beze skel na nose svého bratra, zakňučel, skoro zaplakal a obrátil se ke zdi a pak sebou házel a péra kanape sténala jako Francin.

„A co dělá stréček na Jezerech?“ zeptala jsem se.

Strýc mávl rukou s despektem a vzal Francina za rameno a natočil si ho a velikým hlasem mu s nadšením líčil:

„Tak stréc Metud na Jezerech začal být takové divné, a tak četl v novinách: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. A že stréc Metud neměl děti, tak si napsal na ten inzerát a za týden přišel ten medvídek mýval v bedýnce. No to bylo něco! Jako dítě, s každým se kamarádil, ale akorát že co viděl, tak všecko uméval, a tak strécovi Metudovi umyl budíka a troje hodinky tak, že už je nikdo nedá dohromady. Pak umyl jednó všecko koření. A pak zase, když stréc Metud rozmontoval bicykl, tak medvídek mýval mu to chodil umévat do potoka a sousedé chodili a říkali: Strýcu Metku, nepotřebujete takové krám? Našli sme to v potoce!, a jak už přinesli několik sóčástí, tak Metud se jde podívat, a medvídek mýval mu roznosil skoro celé bicykl. Ty buchty só ale dobrý. A ten medvídek chodil na záchod jedině na almaru, tak celý stavení smrdělo tím záchodem, nakonec všecko museli před medvídkem zamykat, a dokonce museli si i šeptat. Ty buchty só dobrý, škoda že su tak maroda. Ale medvídek dával pozor, kam si dávajó klíč, a odemkl si, co před ním kde schovali. Ale nejhorší, že ten medvídek večer dával bacha, a jak stréc Metud dal tetičce hubičku, tak medvídek se sápal a chtěl taky, a tak stréc Metud musel chodit s tetičko Rozáró na rande do lesa, jako zasvobodna, a ještě pořád se otáčeli, jestli medvídek nestojí za nima. A tak se tedy nenudili, až jednó jeli na dva dny a medvídek se tak nudil o tom svatým Duchu, že rozházel ty veliký kachlový kamna v pokoji a doprasil tak nábytek a peřiny a prádlo v kostnu, že stréc Metud sedl a napsal do Moravské orlice inzerát: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala! A od tý doby je vyléčené z trudnomyslnosti.“

Strýc Pepin hovořil a jedl jednu buchtu za druhou, teď hmatal do pekáče, celý pekáč ohmatal, a když nic nenahmatal, mávl rukou a řekl:

„Su nějaké maroda.“

„Jako Bóchalena,“ řekla jsem.

„Co to plantáte za zmaty?“ rozkřikl se strýc Pepin, „Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že viděla vidění…“

„Z těch jablek?“ vpadla jsem.

„Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění,“ kuckal se strýc Pepin, „že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek! Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkvéro, tak zapomněli na lano a to lano, jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten ajroplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lipy u kostela a ten Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá: Kde só mí beránci? A baby klekaly, aby jim požehnal.“

Vykládal strýc a jeho hlas byl zvučný a jásavý a hřměl pokojem.

Francin se oblékal, teď si natáhl kabát, redingot, rukou si zatlačil kravatu ve tvaru kapustového lupenu, upravila jsem mu kaučukový límec s ohnutými růžky, zvedla jsem oči a dívala se mu do očí, dala mu hubičku na špičku prstu.

„Na čtrnáct dní?“ šeptal. „Uvidíš, že tady zůstane čtrnáct let, a možná i na doživotí!“

Když jsem viděla, jak je nešťastný, obtiskla jsem na jeho rty to moje políbení a on se styděl, díval se na mne vyčítavě, že slušná žena se takhle na veřejnosti nechová, i kdyby z té veřejnosti tady byl jen strýc Pepin, a Francin se mi vytočil z náručí a odešel zadním vchodem do kanceláře, slyšela jsem brzy skrz zdi, jak se rozletěly houpací skleněné dveře. Ach, ten Francin s tou „slušnou ženskou“, co jsem si jej vzala, tak pořád mi tyčil a vytyčoval pojem slušné ženy, kreslil mi vzornou ženskou, kterou jsem nikdy nebyla a ani nemohla být, já tak ráda jedla třešně, když jsem je však jedla po svém, tak lačně a dravě, rudl až do kořínků vlasů a já jsem nechápala příčinu jeho pobouření, až sama jsem viděla, že třešeň v mých ústech je důvod k jeho znepokojení, protože slušná žena takhle lačně třešně nejí. Když jsem na podzim drhla kukuřičné klasy, tak se zase díval na tu mou drhnoucí dlaň a na ty moje ohýnky v očích, a zase, slušná žena takhle nedrhne kukuřici, a když, tak ne s tím velkým smíchem a planoucíma očima jako já, že kdyby tohle viděl nějaký cizí mužský, že by v tom klasu drhnutém mýma rukama mohl vidět nějaké příznivé znamení pro svoji touhu.

Strýc Pepin rozložil na štokrleti ty svoje ševcovské poklady, pak si vyzul střevíček, a když vyjmenoval všechny součástky, nasadil si znovu cvikr beze skel a řekl slavnostně:

„A protože jste dáma mimořádně inteligentní, tak vám spravím všechny vaše rozbitý botičky, protože já jsem dělal boty pro dvorního dodavatele, které se těšil přízni nejen císařskýho dvora, ale přízni celého světa, kam rozvážel boty…“

„Na kole,“ řekla jsem.

„Prdlačky!“ zařval strýc Pepin. „Copak takové dvorní dodavatel je nějaké myškař nebo sběratel kůží? Ten má lodě a vlaky, takovýho kdyby potkal císař na kole…“

„Jo císař taky jezdil na kole?“ spráskla jsem ruce.

„Ale co to capete jak mladý straky?“ křičel strýc. „Povídám, takovýho dvorního dodavatele kdyby potkal císař na kole, tak mu vezme…“

„To kolo,“ řekla jsem.

„Prdlačky! Ten titul a ze štítu toho vorla!“ kuckal se strýc Pepin a chrčel, avšak když se podíval na štokrle, blaženě se usmál, vytáhl kelímek, otevřel jej, přivoněl a dal přivonět i mně a mávl rukou:

„Gratulujte si, švagrová, tak tohle je ševcovská smůla anobrž obuvnický pop,“ řekl strýc Pepin a položil otevřený kelímek na židli.

A skrz zeď bylo slyšet v zasedací síni, jak rachotí židle, tlumený hovor, šoupání podrážek, pak židle utichaly a Francin zahájil zasedání a tichým hlasem přednášel zprávu o hospodaření pivovaru za poslední měsíc.

„Strýcu Jožine,“ osmělila jsem se, „takový dvorní dodavatel, ten dodával boty do velkostatků, do dvorů, že ano?“

„Prdlačky!“ řval strýc Pepin, „co to tady capete jako malý děcko? Copak dvorní dodavatel má co dělat s krávama a obilím? Takové dvorní dodavatel je děsně nervózní, staré Kafka byl tak nervózní, že když si jeho holčička každó chvíli rozbila hlavu o rohy nábytku, tak staré Kafka, dvorní dodavatel, vzal z dílny celé koš vycpávek na ramena a těma vycpávkama obložil každé roh nábytku, no a že byl nervózní, tak otevřel tak prudce dveře, že tu svoji dcerušku těma dveřma omráčil, a Látal mu poradil, ať dá jen jednu vycpávku na čelo svý dcerušky.“

„Látal, strýcu Jožine, to byl Francinův bratranec?“ řekla jsem.

„Hovno,“ zakřičel strýc Pepin, „Látal byl učitel! Loni se zřítil z prvního poschodí, když vykládal, co to je čas rovnoměrné… a že to je, jako když vlak jede jede jede jede jede… a Látal sekal oběma rukama a jako vlak poskakoval k votevřenýmu voknu a z teho vokna vypadl a celá třída se radostně nahrnula k voknu, jistě si pan učitel zpřelámal nohy v tulipánech, ale Látal už tam nebyl, obešel to dvorem a po schodech nahoru a zase, vlak jede jede jede jede… a tak zase vstoupil do třídy za zády žáků, kteří se vykláněli z vokna!“

A v zasedací síni skrz zeď bylo slyšet hlas předsedy, pana doktora Gruntoráda:

„Pane správce, kdo to tam tak nelidsky řve?“

„Prosím můj bratr přijel na návštěvu,“ řekl Francin.

„Tak pane správce, jděte a vyřiďte panu bratrovi, ať se mírní! Že tenhleten pivovar je pivovar náš!“

„Ten Látal měl za ženu Mercinu, vaši sestřenici, že, strýcu Jožine?“ řekla jsem něžně.

„Ale kdepak! Mercinu si vzal stréc Vaňura, ten kuchař, jak jezdil balkáncukem, ten bydlel tady v Čechách, někde v Mnichově Hradišti, a že ten balkáncuk projížděl Mnichovým Hradištěm jednó týdně, tak Mercina v půl jedenáctý dopoledne pustila psa, ten šel na nádraží, stréc Vaňura se vysklonil z balkáncuku a pustil veliké balík kostí a ten pes to vzal dom, ale letos, jak Vaňura pustil ty kosti, tak ten balík porazil přednostu stanice a Vaňura musel platit za znečištění uniformy!“ křičel strýc Pepin.

A znovu vzal můj střevíc a nasadil si ten cvikr beze skel a radostně vyřvával: „Co máte z takovéch hlópostí, já vám ještě jednó vysvětlím všechno a pak vám to dám do rucí a sama to zkusíte! Tak tohle je parisr šnyt, a tohle na botičce je nárt neboli gelenk anobrž ohbí. Tohleto je ale podešev anobrž podrážky, a tohle zase je podpatek neboli absac. Pamatujte, švagrová, že kdo chce být obuvníkem neboli ševcem, tak musí mít výuční list, a takové list je to samý, jako když máte maturitu neboli doktorát. Dvorní dodavatel Weinlich…“

„Ulrich?“ nastavila jsem dlaní ucho.

„Weinlich!“ řval strýc, „Wein jako víno, tak jeden blbec zbacal boty a donesl je temu dvornímu dodavateli Weinlichovi a ten dodavatel povídá: Dyk vy jeden člověče, vy jste ty boty zkazil, co já teďky s tím? A ten blbec povídá: Tak to prodejte židům. A Weinlich byl sám žid a už řval: Copak ti židi jsou nějaký prasata?“

„Pepinku,“ řekla jsem tiše.

„Hovno!“ hřímal strýc a hrozivě se nade mnou vztyčil, „já jsem všade měl pochvalu, a potom, copak takové fajnové pán se bude se mnó kamarádit? Tak jaké Pepinku? Švagrová, ste hlópá jako dopoledne ve zkóžkách!“

A strýc si dal pěstí do čela takovou ránu, že cvikr zaletěl pod almaru, pohled na můj střevíček ale strýce zchladil, posadil se a prstíčkem ukazoval a dál mne poučoval s řevem:

„A tady tohle je, jak jsme juž řekli, absac neboli podpatek a na tom podpatku neboli absacu je patka neboli patníček anobrž odkolek, mezi obuvnickými profesionály též takzvaný kédr!“

Vzala jsem do prstů železnou dlouhou lžíci, která na konci byla drsná jak volský jazyk, a řekla jsem: „Strýcu Jožine, tohle je abnémr, že?“

„Cože?“ zařval raněný strýc, „abnémr je tohle, abnémr anobrž odnímáček, ale to, co držíte v rucích, to je rašple neboli škrabačka anobrž struhák!“

A rozletěly se dveře a ve futrech stál Francin, tiskl si dlaní kravatu a rozpřáhl ruce a poklekl, poklonil se strýci Jožinovi a potom mně až po pás a řekl:

„Vy dva huláni, co tady tak řvete? Jožko, proč tak hulákáš?“ a položil dlaň do otevřeného kelímku s popem.

„To ne já,“ breptal strýc Pepin.

„Tak kdo? Snad… já?“ ukázal oběma rukama na sebe Francin.

„Tady někdo, ve mně,“ řekl strýc Pepin a štrikoval prstíčky v rozpacích.

„Mírněte se, zasedá rada pivovaru, sám pan předseda mne s tímhle vzkazem sem poslal,“ zvedl ruku Francin a couval na chodbu…

A pak bylo slyšet zas jeho tichý hlas. Francin dál přednášel zprávu, v které vysvětloval, jakým způsobem se příštího měsíce vyrovnají pasiva měsíce, který právě uplynul. Přinesla jsem kbelík se sádlem a mazala jsem strýci Pepinovi krajíc za krajícem, když chtěl hovořit, podala jsem mu další krajíc, avšak v zasedací síni hlas Francinův přestal, ozvalo se šoupání podrážek, pak výkřiky, rachotily nohy Thonetových židlí, jako by všichni členové správní rady vstali, myslela jsem, že už je konec zasedání, ale hlas předsedy správní rady pivovaru, pana doktora Gruntoráda, volal: „Přerušuji zasedání na deset minut!“

A dveře spojující kancelář s chodbou se rozletěly jakoby kopancem a teď do pokoje vběhl Francin, ruku si tiskl ke kravatě a křičel:

„Kdo mi podstrčil na židli to lepidlo? Hrůza! Přilepil jsem si tak pevně arch papíru, že jsem nemohl tu stránku obrátit! Pan de Giorgi mi pomáhal a zalípal se tak, že nemohl odtrhnout od zeleného sukna ani svoje ruce! A pan předseda si zalípal tak cvikr, že se mu přilepil na nos! A hlavně já jsem si přilepil prsty ke kravatě, podívejte se!“ Francin odtáhl ruku a gumičky držící kravatu se napnuly.

„Přinesu trošku vlažný vody,“ řekla jsem.

Ale Francin prudce škubl rukou a gumičky se napnuly a přetrhly a ruka s kravatou odstřelila a gumičky sekly Francina do krku a on zanaříkal tiše jak chlapec: „Au!“

Strýc Pepin vzal víko kelímku, dal je Francinovi před oči a řekl pyšně:

„To vyrábí středisko obuvnického světa ve Vídni, firma Salamander!“

A strýc si přidržel na nose cvikr beze skel.