ZPĚV PRVÝ Perun a Vladimír

Vladimír car na svůj svátek,
      když seděl na trůnu,
poslal drába s vyřízením
      k bohovi Perunu.

„Hřmi, Perune, na můj svátek
      místo kanonády,
škoda prachu, dost ho padne
      v bitvách u armády.

Hřmi, Perune, na můj svátek
      místo kanonády,
pak si přijdi se mnou vypít
      šálek čokolády.“ —

Pan dráb přišel k Perunovic,
      zatloukl na vrata,
děvečky se hnedle zeptal:
      „Doma-li pantáta?“

„Doma, doma, pane drábe,
      ve veliké chatě,
sedí s jehlou na pekýlku,
      zašívá si katě.“

„Vzkazuje vás, pantatínku,
      car náš pozdravovat,
máte prej mu k tomu svátku
      drobet zabubnovat.“

Jak to přeslech’ tatík Perun,
      hnedle čelo svraštil,
skočil s kamen na lavici,
      kaťmi o zem praštil.

„Raděj pásat husy ve vsi,
      po bahnách se ploužit,
než u toho Vladimíra
      zde za Boha sloužit!

Málo platu, služba těžká,
      nikdy konec práce,
ještě bych mu měl vyvádět
      ve svátek rekrace?

Tuhle při poslední bouřce,
      při té blýskavici,
beztoho jsem si propálil
      celou nohavici.

Málo platu, málo športlí,
      málo deputátu,
nemohu si špendýrovat
      oleje k salátu!

Pečínku jenom ve svátek,
      vodu musím píti,
sotva jsem se na tu službu
      mohl oženiti.

Beztoho mne větším dílem
      živí jen kondice,
študentům hodiny dávat
      musím ve fysice.

Kdyby od selek nekáplo
      trochu akcidence,
ani v neděli bych nemoh’
      přičuchnout k pálence!

Pro nic za nic robotovat —
      nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu…
      … že mu…

Car necar, svátek nesvátek,
      že mi všecko rovno,
ne a ne a nebudu hřmít;
      co z toho mám?…!“

Dráb stál celý zkoprnělý
      jako kapr v žitě:
„Pamatujte se, pantáto,
      copak to mluvíte?

Já jsem taky jen služebník,
      každý zná své meze,
kdybych to vyřídil caru,
      co se na vás sveze?“ —

Ale Perun jak byl v ráži,
      sáhnul pod lavici
a vytáh’ na pana drába
      tu svou hromovnici.

Dráb se dlouho nezdržoval,
      hledal honem díru
a hned běžel jak s keserem
      k caru Vladimíru.

„Jdu Vašemu Veličenstvu
      slušně vomeldovat,
že se to, co mluvil Perun,
      stydím opakovat.

Nechce hřmít a osopil se         na mne jak na čubu,
nectně Vaším Veličenstvem
      vypláchnul si hubu.

Ať si tu svou čokoládu
      car prej sám sežere,
a že on na celou službu
      s odpuštěním…

že je carův svátek a…
      s odpuštěním rovno,
že je mu po celém caru
      — s odpuštěním…“

Jak uslyšel Vladimír car
      tohle grobiánstvo,
plivnul na zem, zasakroval,
      a s ním všechno panstvo.

Poslal čtyry policajty
      k bohovi Perunu:
„Přiveďte ho, grobiána,
      ku carskému trůnu!“

A když vyšli policajti,
      pískl na ně oknem:
„Hej, nechte ho až do zítřka,
      my v suchu nezmoknem’.

Nebudem’ si s grobiánem
      dneska kazit svátek,
však mu zejtra uši natřem’,
      vraťte se nazpátek!

Však my se ho za ty jeho
      hromy neprosíme,
pokud máme své kanony,
      sami si zahřmíme!“

Poslal flügel-adjutanta
      pro dvě baterie,
ať bouchají při tabuli,
      když se zdraví pije.

Jedli, pili, hodovali,
      hrály jim muziky,
ministři si popouštěli
      u kalhot knoflíky.

Pili pivo, pili víno,
      jedli z masa, z těsta,
nejednomu oficíru
      pukla z toho vesta.

Vejskali a tancovali
      okolo pilířů,
bim! bam! bum! špunty lítaly
      z flašek a moždířů.

Kdo při tom byl, ten se opil,
      blaze, braši, tomu! —
v noci pak je s výslužkami
      roznášeli domů.

Konec prvního zpěvu.