ZPĚV DRUHÝ Hospodářství

Jedna hora vysoká je         a druhá je nízká,
kdo nemá své muzikanty,
      na hubu si píská.

Když hýřili, stolovali
      u carského dvoru,
ten celý den byl bůh Perun
      v mrzutém humoru.

„Kdo jaktěživ bohem nebyl,
      zkusil ještě málo,
není to tak lehký život,
      jakoby se zdálo.

Ráno vstane: do snídaně
      musí rosou kropit,
měsíček zavřít do chlívka,
      potom v slunci topit.

Dříve čerty, noční duchy
      strčit do pytlíka,
a hvězdičky puť-ťu-ťu!
      svolat do kurníka.

Každý ptáček, každý brouček,
      slon až do komára
má hned ráno nasypáno
      z božího špejchara.

A když potom lidé vstanou,
      to je teprv správa!
Někdy nevím samým křikem,
      kde mně stojí hlava.

Ten, kdo nikdy neměl v uchu
      vosy a mravence,
neví, co je Perunova
      ranní audience.

To je křiku a modlení,
      až mne uši brní:
ten zpívá, ten šepce, vzdychá,
      ten zas žalmy frní.

A co všechno na mně chtějí,
      nelze vyjmenovat,
zbláznil bych se, kdybych si to         chtěl jen pamatovat.

Ten chce zdraví, ta chce děti,
      ten nemá co jísti,
ti zas, abych nedovolil
      ve fabrikách přísti.

Ten mne prosí, bych mu hlídal
      louky a osení,
ten zas chce, abych pomáhal
      krávě při telení.

Jeden sedlák prosí za déšť,
      zasel kousek lenu,
druhý prosí hezké časy,
      by měl sucho k senu.

Ten chce zimu, ten chce teplo,
      ten zas časy jiné,
jeden chce mít žito drahé
      a druhý laciné.

Že jsem stvořil staré báby,
      to mne nejvíc mrzí,
nepřestanou-li mne soužit,
      zahladím je brzy.

Hrom ať do nich! abych neklel,
      zdržet se nemohu,
když jim koza málo dojí,
      běží k pánu bohu.

Sám se nechce žádný starat,
      za všechno se modlí,
jakoby měl každý boha
      jen pro své pohodlí.

Tomu sušit, tomu močit,
      tomu pole hnojit;
dřív si, prase, zdraví zkazil,
      potom ho mám zhojit!

Ta mne moří ve dne, v noci,
      ráda by se vdala,
ten se modlí, by Mořena
      jeho ženu vzala.

Ten chce výhru z loterie,
      špendáže mi nosí,
a co jsou assekurace,
      též za oheň prosí.

Ó vy šelmy! kdybych nebyl
      příliš dobrotivý,
zmačkal bych vás na povidla
      jako shnilé slívy!“ — —

Šňup’ si zlostí haličského,
      jak z hmoždíře kýchnul:
to zahřmělo, zablejsklo se,
      déšť na zem vyšplíchnul.

Věru, Vašku! bohem býti,
      to žádný špás není:
Brixen ten je proti tomu
      ještě vyražení!

Pozdě v noci, když utich’ svět
      a lid přestal bouřit,
chtěl si Perun usoužený
      dýmčičku vykouřit.

Když si Širaš tümbekia
      cpal do nargilie,
tu mu začla Perunice
      držet litanie:

„Však jsem já dobře slyšela
      za dveřmi skrz škvíru,
co jsi vzkázal po drábovi
      caru Vladimíru.

Nezačínej si jen s carem,
      to já pořád říkám,
že to se svou oposicí
      nepřivedeš nikam.

Každému do očí řekneš,
      co máš na jazyku,
a děláš si nepřátele,
      neznáš politiku.“

A když žena po celý den
      bručí a jen štěká,
ach, to musí z kůže vyhnat
      boha i člověka!

Ach, Perune, Perunečku!
      Lituju tě tuze:
zejtra na tě čeká teprv
      přežalostná chůze.

Oj, Perune přenešťastný,
      kam jsi myslil, brachu?
hanět cara, svého pána,
      a to beze strachu?

Oj, Perune, kam jsi myslil,
      přenešťastné bůže?
Utec, utec! Jak tě chytnou,
      nic ti nepomůže!

Konec druhého zpěvu.