ZPĚV ČTVRTÝ Testament Perunův

Poslyšte, milí křesťané,
      tu smutnou novinu,
jak dokonal slovanský bůh
      poslední hodinu.

Kdo máš tuze měkké srdce,
      zacpi sobě uši,
a pomodli se „otče náš“
      za ubohou duši.

Přivázali ho za nohy
      na ocas kobyle,
blátem, kamením ho vlekli —
      přežalostná chvíle!

Za ním toho novináře —
      ouvej, ouvej, ach, ach!
šmejkal po břiše nelidsky
      na ocase valach.

Tak je ti carští katané
      ukrutně mučili,
všechny louže po Kyjevě
      jimi vysmejčili.

Když jsou je přivlekli k řece
      celé plné bláta,
kati je tam utopili
      jak slepá koťata.

Umřeli jsou bez zpovědi
      jako lutriáni,
jenom poslední jim dali
      blátem pomazání.

Já jsem sice při tom nebyl,
      čet’ jsem to jen v plátku,
který o tom sepsal Nestor
      vnukům na památku. —

„Tak to chodí na tom světě,
      každou chvíli jinak,
dneska ctí tě za svatého,
      zejtra budeš sv…k!

Dnes vám, bozi, vy ubozí,
      kadidlo lid pálí,
a zejtra vás jako smetí
      v kalužinách válí.

Dělají si nové bohy
      dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
      k tomu se dnes modlí.

Všechno jest na světě marné
      i království boží —
všechno hyne a pomine
      jako špatné zboží.

Jenom caři, samovláda,
      a takové sloty,
potrvají věčně věkův
      jak juchtové boty.“

Tak měl Perun, když ho vlíkli,
      resonýrovati,
slyšel jsem to, a jak koupím,
      musím prodávati.

Sám bych si to nevymyslil,
      třeba bych to věděl,
dobře já vím, že bych za to         na Špilberku seděl.

Na Špilberku, na Kufštejně
      mnoho pokojíků:
„Bože, zachovej nám krále!“
      to je zpěv slavíků. —

Važ si všeho, milý synu,
      co na trůně sedí,
na ponížené dušinky
      car milostně hledí.

Kdo ctí cara a je Vávra,
      může něčím býti,
kdo nechválí, bude věčně
      jenom vodu píti.

Konec čtvrtého zpěvu.