ZPĚV ŠESTÝ Audience

Seděl Vladimír na trůnu
      ve své residenci,
dával podle obyčeje
      velkou audienci.

Houf ministrů, tajných radů,
      dvorních kavalírů,
stáli „Richt euch!“ kolem něho
      jak hrušky v špalíru.

Před nimi s ohnutým hřbetem,
      s poníženou tváří,
klečeli v slušném respektu
      páni sekretáři.

Péro v ruce, na knoflíku
      inkoust ve flaštičce,
a na zádech přivázaný
      pytel na petice.

A vzadu si žandarmové,
      carští výplatníci,
přistrojili pro příhodu
      dubovou lavici.

A na rovině před trůnem
      zkroušeně a tiše
petenti, věrní poddaní,
      leželi na břiše.

Tenkrát byla audience
      nad obyčej hlučná,
neb se z celé ruské říše
      sešla církev tučná.

Totiž popi, diakoni,
      kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
      také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
      hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
      kluci ministranti.

Sotva dal tambor znamení,
      tak jak se to sluší,
že car ráčil otevříti
      Své Vysoké uši:

Všichni boží služebníci
      spustili moldánky,
vzdychali a naříkali
      jak staré cikánky.

Totiž popi, diakoni,
      kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
      také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
      hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
      kluci ministranti.

„Co vám chybí?“ táže se car
      pod svým baldachýnem. —
Oni všichni jedním hrdlem:
      „Hynem’, pane, hynem’!“

Celé popstvo předstoupilo
      k caru s deputací;
jeden držel ve jménu všech
      takovou oraci:

„Veliký jest Vladimír car!
      Svatá vůle jeho;
když’s nám zabil pána boha,
      opatř nám jiného!

Nám je pánbůh jako pánbůh,
      jenom když je ňáký,
abychom jím udrželi
      v respektu sedláky.

U těch bude všechna kázeň
      brzy dým a pára,
nebudem se mít u koho
      modliti za cara.

Někdo musí nad sedláky
      rachotiti hromem:
bez boha neobstojíme,
      jen jiného honem!“

Toť se ví, že způsobila
      ta argumentace
v Jeho carském Veličenstvu
      velké alterace.

Mělť jak všichni potentáti
      srdce měkké tuze,
nebyl by mohl chudinka
      zabít ani kuře.

„Milostivé vám, mí věrní,
      dávám propuštění,
vaši žádost hodlám vzíti
      v zralé uvážení!“

Konec šestého zpěvu.