ZPĚV SEDMÝ Ministerská rada

Večír ministři seděli
      v tajném kabinetě,
tenkráte bůh proti zvyku
      první na tapetě.

V hlavní věci byli všichni
      stejného mínění:
bez boha se sprostým lidem
      není k vydržení.

Ale v dalších podrobnostech
      tu mezi dvořany
byly, jako skoro všude,
      dvě rozličné strany.

Nová škola chce jen vždycky
      licitaci s pachtem,
stará škola zase chválí
      služby s deputátem.

Pan ministr vnitřních věcí
      pravil: „Páni bratří!
Ohlašme konkurs v novinách
      tak, jak se to patří.

Ať se náležitou cestou
      hlásí kandidáti,
pak si dle klasifikace
      může car vybrati.“

Zahraniční ministr prál,
      že by dobře bylo,
kdyby se to v cizích listech
      taky ohlásilo.

Neboť bez toho že není
      při tom obsazení
na žádného domácího
      ani pomyšlení.

„Jenom žádného nováčka!
      Vždyť je starších dosti,
dobře renomírovaných,
      zvláště v praktickosti.

Též se nesmí pro čest země
      na pár rublů hledět,
když už jednou o tom budou
      cizozemci vědět.“

Ale finanční ministři
      špinavá jsou nace,
ten chtěl, aby se veřejná
      svedla licitace.

A kdo bude ze všech nejmíň
      za svou práci žádat,
tomu se má bez ohledu
      tato služba zadat.

Vymínil si však, že z chrámů
      všechno stříbro, zlato
bude vždy v pádu potřeby
      do mincovny vzato.

Pak ať drží kurs papírů
      vždy aspoň al pari,
to je hlavní a ostatek
      všechno láry fáry.

Staveb ministr připomněl,
      by si pospíšili
a zatím něco klášterů
      v kasárny změnili.

Než se místo zas obsadí,
      aby takto caru
aspoň něco zas přirostlo
      v tom interkaláru.

Pan ministr práv doložil:
      „Moje jest výminka,
by se veřejně v novinách
      o tom stala zmínka,

že se nový bůh kontraktně
      zavazuje k tomu,
každou falešnou přísahu
      trestat porcí hromu:

neb se teď již každý v…ák
      řídit chce dle cara,

lhát, přísahat a dělat si         ze soudů kašpara!“

Ministr osvěty divný
      plán měl pohotově,
aby se ta božská živnost
      ponechala vdově.

Že si může na svou ruku
      přibrat tovaryše,
šikovného jezovitu
      anebo derviše.

Že to bude lacinější
      a v dobrém pořádku,
neb on sám že jim přispěje
      radou na počátku. —

Při tom však byl potutelné
      církevní plemeno,
myslil, že to sám povede
      na vdovino jméno.

Ministr vojenský pravil:
      „Co dovede bůže,
každý starý generál to         taky zastat může.

Zvyklý na subordinaci,
      bude cara ctíti,
eráru se může při tom
      pense ušetřiti.

Ze všech nejlíp by to trefil
      maršál Komispetr,
pouštět hrůzu na sedláky,
      na to on je metr.

Pro jistotu se mu může
      ňáký literatus,
chlapík v péře vycvičený,
      přidati ad latus.

Tak přivedem’ kněžstvo s vojskem
      k jednomu komandu,
zorganisujeme přísněj’
      tu církevní bandu.“

Pan ministr policejní
      beze všeho křiku
podal písemně své votum
      v zavřeném paklíku.

Policie jako kočky
      ráda po tmě chodí,
v jasném světle veřejnosti
      nerada se brodí.

Ač své votum zapečetil,
      přece bych se vsadil,
že uhodnu, co on asi
      tajně caru radil:

Jistě zpověď, jezovity,
      očistec, latinu,
pokoru a trpělivost
      při chlebě a vínu;

kousek nebe, na udici
      pár volavých svatých;
všechna moc pochází s hůry,
      pluk čertů rohatých.

Konec sedmého zpěvu.