KAPITOLA PRVNÍ Měsíčná noc

Ozářena měsícem Byteň spí v otevřené krajině. Bílá věž děkanského chrámu střeží její sen, prostá, čtyřhranná věž, jen tak zhruba omítnutá a krytá šindelovou střechou. A jako by přejímala odraz té věže, noc sama se zdá všecka bílá, taková jasná noc, prosvětlená do všech koutů, rozechvělá a vábivá, jen stěží skrývající trosky svého tajemství ve vržených stínech. Červen se prochází po lukách a zahradami, a když dechne, zavoní seno a fialy.

Za takové noci je ovšem škoda svítit a městská rada už dávno rozhodla v tom smyslu o pouličním osvětlení. Obušek za zády, strážník Tlachač se kolébá za svým naditým stínem. Panečku, to je chlap, kterého tu tlačí před sebou po hrbolatém dláždění. I narůstá sám v sobě do ramenaté důležitosti strážce veřejného pořádku a bezpečnosti svých bližních. Ale měsíčná noc a červen si dovedou pohrát i se strážníkem, který už překročil padesátku a má se za prvního v městě hned po starostovi. Připomene mu dětská léta, kdy jako kluci se pokoušívali šlápnout na hlavu svému vlastnímu stínu, a strážník, jak se tak šine po opuštěném a mírně svažitém náměstí, oživeném jen šumem a zvoněním kašny, podlehne bláznivému popudu. Zdvihne ruku, zamává obuškem, tím důrazným odznakem své moci, a vypadne za svým stínem. Ale stín poskočí dopředu, takže se hlava rázem vzdálí z dosahu a opakuje Tlachačovy posunky s tak výsměšnou pitvorností, že strážník ihned ustane ve svém počínání a rozhlédne se polekaně kolem sebe.

Náměstí šumí prázdnotou a zpěvem tekoucí vody, není svědka, který by hned po ránu mohl začít: – Tak jsem vám na dnešek v noci…

Nicméně strážníkovo sebevědomí je otřeseno tím neočekávaným výpadem sebe sama proti své vlastní důstojnosti. Kabát jeho uniformy se vyšinul ze správné polohy neméně než Tlachačova duševní rovnováha. Stáhne jej v pase a přejede prsty po knoflících, aby se přesvědčil, že vše je opět v pořádku. Pak se obrátí zády k stínu, který s ním sehrál tak zlomyslný kousek, a zamíří napříč přes náměstí k chodníku, zastíněnému domy, nad jejichž střechami se vznáší měsíc.

V polovině cesty mu nohy těžce přilnou k dlažbě. Přece jen jeho bláznivé počínání nezůstalo beze svědka. Z přítmí na druhém chodníku, asi půl druha metru nad zemí, svítí mdlou žlutí malý obdélník, na tu vzdálenost sotva větší než dlaň. Odsunutá vyhlídka ve spuštěném závěsu na dveřích lékárny. A štíhlý kmen mladé lipky, jedné z těch, jež vroubí chodníky náměstí, je kostrbatě rozšířen, tak do výše lidské postavy. Někdo se o něj opírá a čeká, až se magistrova ruka vysune, podávajíc lék.

Tlachač váhá. Ale je příliš chlap, aby se rozhodl změnit směr cesty a odplížit se tiše v naději, že jeho boj se stínem nebyl zpozorován. Musí se ostatně přesvědčit, kdo se to tu v noci potlouká, třeba jen proto, aby si opatřil lék. Město je mu přece svěřeno, a on už si dávno navykl dovídat se všechno o jeho obyvatelích, a nejde-li to vždy přímo, i trochu slídit. Nezneužívá toho a nikdy nikomu nepovídá, co ví, vezme s sebou do hrobu všelijaká podařená tajemství, ale blaží ho vědomí, že má celé město jakoby v hrsti. Hm, a pokud jde o to mávání obuškem, bude lépe sprovodit ze světa případné domněnky dobře volenou výmluvou. Klopýtl, hromské živobytí, na chodníku, kde zná každý kámen, a vzal takového pochopa, div se nenatáhl.

Tlachač supivě vydechne, popotáhne si znova blůzu, složí ruce za zády – v jedné z nich svírá obušek, jako připravený k ráně – a vykročí k lékárně. Jde nyní rázně, jeho kroky zvučí opuštěným náměstím, ale postava u stromu se ani nepohne. Tlachač začíná být dopálen tou lhostejností, jako by byla přímo určena jeho osobě, ačkoli jak připouští, ten člověk může být tak napjat a rozrušen, že ani nevnímá, co se kolem něho děje. Nicméně strážník už má připravena slova, jimiž napraví svou pošramocenou důstojnost.

– Že byste se musel tak celou vahou opírat o ten stromek? Je na to ještě mladý.

Člověk u stromu se odloupne od kmene, zvolna se napřímí a otočí. Je vyšší a rozložitější než strážník a i v tom přítmí je vidět, jak uprostřed černých vlasů mu svítí široký šedivý pramen. Když promluví, zní jeho hlas ještě dunivěji v prostoru náměstí než Tlachačův.

– Správně, strážníku. Poddal jsem se příliš své lenosti. Ale ty stromky snad už něco vydrží.

Jak mluvil, zdvihl pravici k bradě a drhl ji v prstech, takže bylo slyšet drobný praskot vyrašených vousů. Ale to už strážník srazil podpatky s hlučným klapnutím, natáhl se do pozoru a zdravil s rukou u štítku čepice svého nejvyššího pána, starostu města Bytně Rudolfa Nolče.

Starosta má na sobě jenom hedvábný župan, temně fialově a černě pruhovaný, navlečený přes pyžama pruhované zas v jiných barvách, ale světlejších. Domácí střevíce obul jen naboso, jak zjišťuje Tlachačův pohled. Co se stalo u starostů, že vyběhl sám a neposlal ani některou ze služebných? Paničku má rachotinku, slabounkou, drobnou, že se člověk děsí, když si ji představí v náručí takového chlapa, ale nikdy nebylo slyšet, že by nějak chuřela.

– Pohov, strážníku, šetřte síly na lepší věci. Co jste se tak vyjevil?

Tlachač spustí ruku podle kalhot a v tu chvíli by se uvolnil v celém těle, nebýt jeho napjatého zájmu.

– Pane starosto, kdo stůně?

Starosta si přestane mnout bradu, spustí pravačku těžce na strážníkovo rameno a zasměje se.

– Nikdo, kamaráde. Došly mi prášky, a bez těch se mi spánek vyhýbá. To jste nevěděl, že starost o blaho byteňských občanů mě prohání tak, že mi nedává spát?

Tlachač neví, jak odpovědět. Připadá mu vždycky, jako by si starosta tropil blázny z toho, s kým právě hovoří, z celého světa i ze sebe sama. Ať říká věci obyčejné anebo vážné a důležité, a říká je ke všemu hlubokým hlasem a pomalu, zní to přece, jako by se tomu kdesi za rohem své duše chechtal a vyplazoval na tebe jazyk. Nejenom Tlachač, nýbrž všichni, kdo přicházejí se starostou do styku, ztrácejí před ním jistotu; připadají si, jako by si seděli na vlastním klobouku, ponouká je to, aby mluvili šroubovaně a důležitě, až jsou z toho zvrtačelí, takže by mu nejraději plácli na rameno, zamrkali na něj, zachechtali se a řekli: Vy jeden šizuňku. Ale toho se ovšem nikdy neodváží.

Tlachačovi není starostova nespavost novinkou; jeho neteř slouží u Nolčů a vykládá, že starosta prochodí někdy celou noc po domě. Něco ho musí tlačit, usuzuje strážník, protože takový chlap jako hora, pařezy by mohl kolit, co musí mít síly, by měl spát jako ježek v zimě, sotva hlavu na polštář položí. Ale strážník ví, že starosta i ty pařezy kolí, každého rána že na dvoře štípe v teplácích a ve svetru polenové dříví dobrou hodinu až do potu a pak že se drhne kartáčem pod studenou sprchou, a přece nespí. Buď polyká prášky, nebo bloudí po domě.

Starost o blaho občanů. To je zase jeden takový jeho vtip. Tlachač ví, co si má o tom myslet. Je sice pravda, že Byteň ještě neměla, co on pamatuje, tak schopného starostu, jako je Nolč, ale Byteň, zazobaná Byteň, která by v tu ránu mohla osvobodit své občany i od té směšné obecní dávky, kterou platí, jen aby se neřeklo, z té žádného starostu nemusí hlava brnět, když má ještě k ruce obecního tajemníka. Slouží mu to starostenství jen jako řetěz na pupku, pracháči zazobanýmu, ačkoli starosta Nolč nemá pupek a hodinky nosí na řemínku v zápěstí.

– Nespavost musí být zlá věc, usoudí konečně Tlachač nahlas. To já bych usnul vestoje, kdy chcete.

– Ale doufám, že té hříšné choutce nepodlehnete nikdy na své noční pochůzce, prohlásí starosta s hrobovou vážností.

– Pane starosto, poděsí se Tlachač, sloužím obci už třicet let, ale za všechen ten čas…

Starosta ho přeruší.

– Dobře, strážníku. Nikoho ani nenapadlo vás podezřívat z něčeho podobného. Bylo to řečeno, jak to slina přinesla.

Položí Tlachačovi ruku na rameno, jako by ho chtěl upokojit, ale nesejme ji hned, naopak ponechává ji tam déle, než by si toho taková mírná okázalost vyžadovala, ponechává ji na strážníkově rameni, a dokonce je trochu hněte, jako by zkoumal jeho bytelnost, sakra, má ty pařáty jako svěráky, ale Tlachač se neodvažuje ani pohnout, dokonce je mu, jako by se ho zmocňovala jakási strnulost; to bude tím, jak se starosta na něho dívá, má náhle bílou tvář a v koutcích úst takový divný, nehybný úsměv a oči tak trochu skleněné. Zimnice vytryskne strážníkovi z páteře, rozlévá se mu po zádech a nastupuje svůj třaslavý pochod, aby napadla jeho svalstvo. Starostova pravice opustila kloub a probírá se ramenem dále, postupujíc k hrdlu. Těžká mince ze zvonoviny spadne z radniční věže, a ozvěna jejího pádu bloudí náměstím dlouhými odezvami. Čtvrt na dvanáct. Starostovy oči zamžikají, ruka se pustí strážníkova ramene, jeho úsměv přihlouple změkne. Ale tvář se mu zase rychle vyrovná, všechny ty změny, jimiž prochází, se podobají spíš nějaké hře stínů než skutečným proměnám, a je to opět Rudolf Nolč, bohatec, pohrdající svým bohatstvím a kdovíčím ještě, poslední svého rodu, vlídný a nepřístupný, spolehlivý a ochotný, a přece jako vědoucí, že všechny naše skutky jsou pro posměch někomu, kdo jim jen přihlíží.

Za železným závěsem lékárny skřípnou dveře, osvětlené okénko zaskuhrá šátravými kroky, pak se zatemní a vyplázne paži v bílém rukávu. Neochotný, drsný hlas, při jehož zvuku tě to nutí odkašlat, si řekne:

– Pan Nolč! Tady je to. Připravil jsem vám prášky, které jste měl posledně. Obsah krabičky postačí na spánek do posledního soudu.

Byteň má jenom tuto jedinou lékárnu. Proto snad se lékárník nenamáhá úsluhou a zdvořilostí.

Ale celá Byteň i její starosta už dávno přivykli lékárníkovým hrubostem; vezme krabičku z vystrčené ruky a poděkuje zvlášť uhlazeně a zdvořile. Ruka zmizí prudce, jako by se o něco připálila, a uvolněným okénkem huhle magistrův blátivý hlas:

– Příště si vzpomeňte včas. Není třeba, aby pro vaši nespavost bylo vzhůru půl Bytně.

– Dobrou noc, řekne starosta s neporušitelnou vlídností.

Okénko prudce zaklapne a za železným závěsem se ozve troubivé frkání, jak si lékárník vyprazdňuje nos.

Tlachač sledoval tento výjev se stoupajícím rozhořčením. Tíseň z něho spadla a údy mu roztály, zapomněl už takřka, co podivného se odehrálo mezi ním a starostou; až si na to vzpomene později, přičte to snad týmž čárům, které ho přiměly, aby lovil svůj stín. Ten lékárník ho dopaluje. Tady je jednou starosta a všechno má své meze. Tlachačův smysl pro řád je pobouřen, strážník pokyvuje obuškem a cítí, jak mu vztek nalévá svaly, div mu nevytrhají blůzu ze švů. Když okénko v závěsu zabouchne a ozve se lékárníkova odpověď na starostův zdvořilý pozdrav, strážník se už nezdrží.

– Sprosťák. Měl jsem ho majznout přes tu pazouru.

Starosta se zatím obrátil a odchází, usmívá se do tmy. Strážníkův výbuch ho nevyrušil, jeho myšlenky jsou jinde, snad se zachytily lékárníkových slov o posledním soudu.

– Věčný sen. Největší paradox, jaký byl kdy stvořen. Neboť mrtví nesní, to je jejich veliká výhoda nad námi. Zdává se vám někdy něco?

Strážník odkašle, aby skryl svůj zmatek a získal čas na odpověď. Ten nenadálý obrat v řeči jej popletl, rozuměl ostatně starostovi jen zpola. Co je to vůbec ten paradox? Ale takové je to se starostou vždycky. Povídá si po svém bez ohledu na druhé. Strážníkovi připadá, jako by si noc s ním ještě pohrávala, jedno překvapení si podává ruku s druhým. Zachraňuje svou vážnost v nejhlubších prsních tónech odpovědi.

– Ani nevím, pane starosto, spím jako špalek.

Starosta se zastaví před vchodem do svého domu.

– To buďte rád. Sny dovedou být nepříjemné. Ale jsou přece jen lepší než nespavost.

Odmlčí se, zjevně nikoli proto, že by očekával odpověď, a zahledí se na střechu protější radnice, po jejíž břidlicové krytině stéká blyštivá záplava světla. Pak vypne mohutnou hruď a vdechne a vydechne zhluboka.

– Cítíte, jak ta noc voní? Kdybych byl mladý a zamilovaný, byl bych rád, že nemohu spát.

Bez dalších slov otevře branku v širokých vjezdových vratech domu a zmizí v ní.

– Dobrou noc, řekne Tlachač a zdraví s rukou u štítku čepice, ještě když branka zapadne a klíč rachotí v jejím zámku.

Když konečně spadla Tlachačovi ruka od štítku, vyrazil strážník mohutný vzdech, zachvěl se po celém těle a otřásl rameny jako člověk, který usiluje zbavit se tíhy snu. Zůstal nicméně ještě chvíli na svém místě a díval se po oknech, které z nich se osvětlí. Temná hmota starostenského domu se vršila nad ním do výše dvou pater, a v každém bylo po osmi oknech. Byl to nejstarší a největší dům v Bytni a nic se nezměnilo na jeho pevném a bytelném renesančním průčelí od poloviny sedmnáctého století, kdy si jej na odiv svého bohatství a důstojnosti postavil Kornelius Mochna z Měnína, tehdejší byteňský purkmistr a přísedící zemského soudu v Praze. Starostova žena byla rozená Mochnová, a ona, tento dům a měnínský dvůr nad rybníkem Borkovcem, poslední z mochnovských sedmi, to bylo všechno, co zbylo z rodu a jeho majetku, a všechno to bylo zachráněno a uchováno při životě nolčovskými penězi.

Tlachač čekal marně, ani jediné z oken se nerozsvětlilo. Štrachá se tam potmě jako zloděj, to snad má strach, aby ji nevzbudil. Strážník rád vzpomínal na starostovu ženu. Má ji opravdu tak rád, nebo to jen tak hraje? Tlachač tím opakoval přesně otázku, jak ji v konečné podobě vyslovilo veřejné byteňské mínění.

Starosta zamkl dům a nyní spěchá. Zdržel se čekáním na lék a nyní ho pohání neodbytná představa, nasakující obavou. Nikdo by nevěřil, že muž jeho postavy a váhy se může pohybovat tak rychle a lehce. Běží do druhého poschodí po dubových schodech, jež nevydávají jediného zvuku. Jsou to dobré schody, pokolení za pokolením pánů a služebníků stoupala po nich denně už takřka tři století a nestačila je prošlapat. Jsou z dubů, jež ležely dlouhou dobu ve vodě a ztuhly v železnou tvrdost, než z nich byla nařezána prkna. Kornel Mochna stavěl ze žuly a obkládal dubem z hrází Borkovce a měnínských lesů, nestavěl dům, nýbrž tvrz, útočiště rodu, odolávající nejtěžší palbě času. Nebylo snad místnosti v domě, jež by neměla dubového ostění, i chodby jím byly obloženy a dům byl tmavý a teplý a voněl po ovoci a doutnajícím dřevě. Starosta v jednom ze svých zlomyslných záchvatů, jež ho přepadávaly vždy, když se mu někdo pokoušel vetřít do důvěry nebo lichotit, prohlásil, že tohle je ta pravá mochnovská hrobka, a nikoli ona, jež se přitiskla ke stěně byteňského kostela, a že místnosti uvnitř jsou vlastně ty nejpěknější a nejprostornější rakve, jaké si jen rozmazlení nebožtíci mohou přát. A řekl to jednak proto, že miloval tento dům a hladíval jeho stěny v nestřežených chvílích, i proto, že foukal rád do mouky, když se mu někdo chtěl podívat do očí příliš zblízka.

Starosta tedy běží rychle a tiše po schodech do druhého poschodí, běží o to tišeji, že už hned po svatbě dal pokrýt schody i chodby šedými plyšovými běhouny. Měsíc osvětluje tuto stranu domu a okenní rámy se promítají stínovými kříži na koberec, který se proměnil v stříbrný proud mezi černými stěnami. Kdo ví, co starosta v té chodbě očekával, že vyrazil takový vzdech, vida ji prázdnou. Zapomněl zamknout dveře u ložnice a vzpomněl si na to, až když otáčel klíčem v domovních vratech – to je, co ho tak polekalo. Což okna v ložnici, ta byla opatřena zvláštními závěrami, k jejich otevření bylo třeba soustředěné pozornosti, a krom toho byla na noc zastřena těžkými černými závěsy, jež se daly rozhrnovat jen velmi obtížně. Nuže, všechno je v pořádku a starostu jenom trápí, že zapomněl na svou opatrnost právě dnes.

Přistoupí k oknu, měsíc stojí vysoko na obloze proti němu, okrouhlý a bledý, tak trochu jako Asiat, jehož úsměvem neprohlédneš a jehož myšlení je ti cizí. Tma roztála v jeho chladné lučavkové lázni, amalgamuje střechy, dýmá opalizujícím oparem, vylévá se ze zdí bílým zářením, krystalizuje na nich a jiskří, proměnila listí stromů v průzračně vytepané fólie, vrhá a kreslí stíny, rozechvělé, plné utajeného života, nevypočitatelných nástrah a tvrdé krutosti. Starosta sevře pěst a pohrozí jí měsíci. Pak se odvrátí a mne si bradu palcem a ukazovákem. Ten pohyb a tichý praskot rašících vousů ho uklidňuje. Nůž měsíce jako by seškrábl i příškvar času z portrétů mochnovských mužů a žen. Visí tu vždy po dvou mezi jedněmi a druhými dveřmi. Jindy se dívají a usmívají z výšin ukončených životů, kde není už zmatků a tajemství, teď jim spadly masky a všechny vášně, chtíče a úzkosti, jež pod nimi skrývali a jež s sebou odnesli, ožívají a vylézají ze sklepení propadlého času, z propastí mrtvých podob, vyvábeni píšťalkou měsíčního světla.

Starosta Nolč se zahledí obzvláště na jeden z nich, který visí po levé straně dveří manželské ložnice. Ta dívčí tvář jako by byla věrným odlitkem podoby jeho ženy z let, kdy se poznali. Anežka Mochnová, narozená v posledním roce osmnáctého století, byla na něm zobrazena tak trochu jako Josefína Beauharnaisová, v bělostné empírové tunice, s pasem zdviženým až pod ňadra, něžně nadechující drahocennou tkaninu, s pravicí položenou pod srdcem, takže vynikaly dlouhé, útlé prsty, s levicí visící volně podle těla a lehce držící jedinou ohnivě rudou růži. Dlouhý obličej má význačně mochnovskou podobu, jenomže dravčí rysy mužů v něm změkly a mluví jinou řečí o jiných věcech. Od kořene nosu se hluboko do čela klenou oblouky obočí jako ambity, pod nimiž se ruku v ruce procházejí úžas a sen, oči se hloubí žíznivou otázkou, smutkem a jako­by vědomím toho, co přišlo tak záhy, ústa vykvétají z úbělu tváří, růže pohozená na sněhu. Černé vlasy, rozdělené v krátkou stezičku nad čelem, se vrší ve vysoký účes a zdají se být příliš těžké pro tu hlavu a šíji, jež nicméně je nesou hrdě a navzdory únavě lehce. Anežka Mochnová zemřela za rok po dokončení tohoto obrazu, ve věku osmnácti let, když po návratu z velké plesové sezóny v Praze dostala rychlé úbytě.

Starosta Nolč se rozhodl, že zůstane ještě chvíli na chodbě a vykouří si zde cigaretu. Upíraje stále pohled na tvář své dávno zesnulé švagrové, zalovil v kapse županu po pouzdru a zapalovači. Když už svíral pouzdro v ruce a chystal se je otevřít, zmocnil se ho dojem, že se něco děje s dveřmi ložnice. Sklouzl na ně očima a viděl, jak se klika pohybuje dolů s nekonečnou pomalostí.

Vrátil pouzdro do kapsy a vykročil, rázem pohotový a smutný, s jedinou uklidňující myšlenkou. Vrátil se přece jen včas. Vstala asi právě v tu chvíli, kdy otvíral branku. Cítil ještě teď, jak ho to znenadání přepadlo a nutilo spěchat. Ale co by se bylo stalo, kdyby ten šantala lékárník si počínal ještě pomaleji, nebo kdyby on sám byl tlachal déle s tím strážníkem. Zoufale zvolna se otvíraly dveře ložnice, jako by to vše byla jen hra, jež má napínat nervy diváků.

Kateřina Nolčová, starostova žena, překročila práh a vstoupila do měsíčního světla, jež ji rázem objalo jako nedočkavá náruč. Prosvítilo tenounkou noční košili, střiženou bezmála tak jako empí­rový šat Anežky Mochnové, sebranou nad vysokým pasem do dvou misek, v nichž malá ňadra volně spočívala, objevilo v ní jako ve váze z kouřového skla útlý stvol drobného těla a vydalo jej marně mužovým očím, zastřeným v tu chvíli nesmírným smutkem. Krátce přistřižené vlnité černé vlasy, pocuchané neklidným snem, rámují bledou tvář, již měsíc ještě více vybělil, oči jsou zavřeny a dlouhé řasy vrhají stín, jen rty jsou rudé jako na obraze vedle dveří, příznačný rys mochnovských mužů i žen, ani spánek je neodkrvil a nezbavil syté plnosti. Paní Kateřina jde k oknu pomalým, kolísavým krokem, jako by kráčela po neviditelné čáře a nesměla se z ní uchýlit, levou ruku vztaženu před sebe, jako by ji někdo za ni vedl.

Starosta ji nechá udělat dva nebo tři kroky, pak polkne dusivé sousto lítosti, zastoupí jí cestu a vezme ji něžně za ramena.

– Kaťo, Katěnko, promluví na ni měkce, jako by budil děcko ze zlého snu. Probuď se.

Paní Kateřina se zachvěje, vytřeští oči a v tu chvíli se kolena pod ní zlomí. Ale to už ji manžel svírá pevnou rukou v pase a nedovolí, aby upadla.

Přimkne se tváří k mužovým prsům a drobné chvění se zmocní celého jejího těla. Dýchá rychle a uštvaně, tiskne se k němu, jako by se do něho chtěla vmáčknout, zatíná prsty do látky županu. První vzlyk jí trhne rameny.

– Půjdeme si lehnout, Katěnko, řekne manžel. Je ti tu zima.

Skloní se, uchopí ženu jednou rukou pod paží a druhou pod koleny, zdvihne ji lehce a vykročí. Zastaví se jenom na chvilku ve dveřích, aby je zavřel ramenem a zády. Pak kráčí popaměti neprůhlednou tmou k postelím. Žena se mu otřásá v náručí trhavými vzlyky. Starosta nahmatá kolenem pelest a spustí ji opatrně na lůžko, shodí ze sebe župan, cigaretové pouzdro bouchne dutě o podlahu, položí se vedle paní Kateřiny, nadzdvihne ji opět lehce svými silnými pažemi a položí si ji vedle sebe, přitáhne trochu koleny, takže ji takto drží vleže na klíně, obalí ji přikrývkou a hýčká ji a konejší, zatímco ona mu smáčí slzami tvář a krk.

– Tiše, holčičko, tiše. Byl to jen příliš živý sen.

Paní se trochu uklidnila, nevzlyká už tolik, choulí se jenom ještě více do klubíčka v širokém náručí svého muže. Starosta nahmatal na nočním stolku kapesník a otírá jí zvlhlou tvář. Tma se kolem nich nakupila a tiskne se na ně, hmotná, neprůhledná, neprostupná. Paní Kateřina tiskne víčka pevně k sobě, neboť se jí děsí, ale starosta se dívá široce otevřenýma očima, třeba mu do nich ukapuje palčivost a řeřaví stále více. Kdykoli se pokusí jim ulevit a zavře je na chvíli, vydají mu hned obraz ženy, tápavě kráčející za měsíční tváří. A tma je tak naprostá, že jen těžko můžeš uvěřit, že už ses neoctl někde mimo svět. Ta představa má v sobě tolik podobného skutečnosti, že starosta si popaměti opakuje místopis ložnice, aby jí unikl. Ostatně, bylo by to tak hrozné? Je třeba žít. Dobrá. Ale proč? Proč jsou všichni tak pevně přesvědčeni, že je to třeba? Nu, snad jen proto, že se jim toho chce. Pokud jde o něho, netouží po smrti, ale život ho nijak nezískal ani nepřesvědčil. A tato chvíle by mohla trvat nekonečně a kdekoli ve vesmíru. Není dobrá, úzkost ji obletuje, ale i ta by se snad nakonec usadila, jen vědomí, že oni dva jsou a dýchají jeden na hrudi druhého, by mu stačilo navěky.

Paní Kateřina už dýchá téměř pravidelně; byl by rád, kdyby usnula, ale ví, že ho čeká ještě rozhovor, jehož se bojí. Paní pohne hlavou na jeho rameni, zdvíhá tvář k tváři mužově, třebaže ví, že ji nemůže vidět.

– Spi, Kaťo, řekne starosta rychle, povíš mi zítra, co se ti zdálo.

Paní se však nedá odvrátit od svého úmyslu.

– Je už veliký, Rudo, vyrostl zase za ten rok, co jsem ho neviděla. Tolik jsem se bála, že se už nikdy nevrátí. Dokud byl menší, přicházel častěji. Snad už teď tak nepotřebuje mámu. Je mu deset let, to už se chlapci pouštějí máminých sukní.

Černá hmota tmy řeřaví stále palčivěji, chvilkami v ní zahlédneš i šarlatové červy žíření, jak se jí prokusují, mizejí ve svých norách a opět se objevují, ale starosta nedopřává svým očím úlevy, potřebuje tělesnou bolest a nemá jí ještě dosti.

– Víš přece, Kaťo, že je to jenom sen.

Paní Kateřina je už klidna, dýchá pravidelně a její hlas vyplouvá do tmy, obaluje se jí a vrací se bludnými oklikami tichý a vzdálený, jako by ani nemluvila u mužova ucha.

– Co na tom? Je snad jenom tento svět? Proč? Jenom proto, že se do něho denně probouzíme a že jej vnímáme? Žil devět měsíců ve mně, nevstoupil nikdy mezi nás. Ale víš, z jakých dálek přicházel a kam byla zaměřena jeho pouť? A proč nevystoupil na této stanici, na níž všichni čekáme, nevědouce nač? Ani mi ho neukázali, a přece jsem cítívala jeho ústka u prsů, jež se naplnily jenom pro něho. Říkáš, že je to jenom sen. Co na tom, je to jediné místo, kde se s ním mohu setkat.

– Bojím se, že tě to příliš rozrušuje.

– Kdybych tě neviděla rok, kdybych už umdlévala čekáním a touhou a ty ses najednou vrátil, nebyla bych rozrušena? Neboj se. Dovedu-li unést své čekání, unesu i svou radost ze setkání i svůj žal z rozloučení. Připadám si někdy jak matka námořníkova, žiju jenom pro jeho návraty. Ale mohu čekat bez úzkosti. Vím, že moře, po němž se plaví můj syn, své plavce nepohlcuje. Vyvrhne je někdy na písčiny, ale za čas se pro ně vrací a opět je odnáší.

Starosta naslouchá trpělivě a mlčí. Ukolébá se svým hlasem a usne, myslí si. Přitom však sleduje pozorně její slova, zapadají do jeho vědomí jako jiskry, doutná to v něm představami. Neplují také oni oba, vyvrženi z prostoru a času, po moři, o němž Kateřina mluví? Jaká by to z ní byla matka! Ale kdo ví, zda její láska, tak mocná, že bez nesnází prochází i zdmi skutečna, by nebyla dítě zahubila, tak jako mu teď dává život. Není to úžasné? Nikdy nezahlédla ani tvářičku toho novorozeněte, jež se narodilo donošené a silné, ale mrtvé, zardoušené pupeční šňůrou jako za nějaké dávné viny neznámých a v popel obrácených předků. A přece v ní žije dál, roste, mění se, dospívá, tak jako by bylo.

– Proč nemůžeš být se mnou, Rudo, když přichází? Měl bys z něho radost. Je velký na svá léta a stále ještě má světlé vlasy. Má po mně obočí a ústa, a tvůj nos, bradu a pohled, je to Mochna i Nolč, jenom ty vlasy jsou jeho, nemíval je nikdo v tvé ani v mé rodině.

Starosta mlčí a paní zhluboka vzdychne.

– Ach Rudo, řekne po dlouhé chvíli, když se už zdálo, že usíná, jsem tak ráda, že jsem ho zas viděla. Teď budu spát a možná, že se mi o něm bude zdát, rozumíš, tak zdát, jako by se mi zdálo třeba o tobě nebo o někom jiném.

Paní Kateřina sklouzne z prsou a klína svého muže, a ponechávajíc hlavu na jeho rameni a jednu paži na jeho prsou, zavrtá se vedle něho k spánku. Starosta myslí na její poslední slova, rozuměl dobře, co mu jimi chtěla povědět. Teď se mi o něm bude zdát jako o komkoli jiném. Tamto tedy nebyl sen. Ví, že nolčovský smysl pro skutečnost, ten stavitel pyramidy bohatství, v níž je on dnes pochován, mu nedovolí nikdy, aby vstoupil do světa své ženy a potkal se tam se svým synem. Protože však ani otázka, proč něco je v tomto světě, není odpověditelná, je mu podivná existence jeho mrtvě narozeného synka stále přijatelnější a pochopitelnější.

Paní Kateřina už pije zhluboka a pravidelně ze studnice spánku a starosta je šťasten, že se má čím obírat. Pravděpodobně usne za chvíli také, třebaže nepoužité prášky zůstaly v kapse županu, to se mu stává vždy, když se snaží v noci domyslet nějakou naprosto určitou věc.

Žil by a navštěvoval by svou matku ten světlovlasý chlapíček, jeho synek, kdyby se Kateřině narodilo ještě nějaké dítě? Nenarodilo se a nikdy se už nemělo narodit. Lékaři zakývali bradami a řekli: Už nikdy, a měli pravdu. Poslední svého rodu, on i jeho žena. Trpká jistota. Ale starosta Nolč je s ní smířen. Proč by se měli rodit další a další Nolčové, když on sám neví, co počít se svým životem? Chtělo by se mu vůbec žít, kdyby nebylo Kateřiny? A třebaže o tom spolu nikdy nemluvili, je si jist, že jeho žena je prostoupena týmž pocitem. Podivná odpověď na otázku po smyslu a účelu života. Vzájemně se podporující společnost na udržení života, ačkoli, jak bylo právě naznačeno, jeho držitelům na něm jednotlivě nesejde. Starosta se usmívá do tmy. Takové hříčky hoví jeho smyslu pro ironii. Ale kdo ví, mluví třeba jen za sebe a Kateřinin vztah k životu je jiného druhu. Proč by v ní jinak žilo a rostlo dál dítě, které zemřelo? Zemřelo? Třeba nevysvětlitelnou existencí toho chlapce, který nikdy nevdechl ani jediný doušek vzduchu, podává věčnost záchrannou ruku Mochnům a snad i Nolčům. Pokud ovšem věčnost vzala vůbec na vědomí Mochny a Nolče a jejich rodovou pýchu. Oči už nemohou snést váhu a palčivost tmy, povolují víčkům, jež se na ně kladou jako svlažující hojivé náčinky. Kateřinin dech upíjí spánku doušky stále hlubšími, a ve tmě, jež jako by se přestala bát, že budou prohlédnuta její tajemství, rozpoutává se divoká přestřelka. Ve dřevě ostění, nábytku i podlahy postupují proti sobě neviditelní zákeřníci a jejich výstřely praskají jednotlivě i v řetězcích. Ach, kdo ví, možná, že to není šarvátka, že je to jen telegrafický rozhovor o lidech, jimž slouží a jež přežívají.

Tlachači, konej svou povinnost. Tvá obchůzka se ještě neskončila a pitomý měsíc, nařvaný a nadutý jako selský krasavec, si nesmí dovolit, aby zasahoval do úředního výkonu. Nestůj tady, Tlachači, a nemudruj, s myšlením ti to vždycky vyšlo nakrátko a o této noci nebude vydána úřední vyhláška, z níž bys vyčetl proč a jak, nikdo ti nedá v tuto chvíli rozkaz, co dělat. Je to nepochybně nepřístojnost, promění-li se strážníkovi ulice, jimiž prochází po třicet let, v cizí město a potká v nich sebe sama jako podezřelého cizince. Ale kdo je za ni odpověden? Kdo zavinil, že radniční věž, k níž vzhlížíš denně, je ti teď právě tak nepovědomá, jako bys ji viděl poprvé v životě? Proč jsi zápolil se svým stínem a proč tě starosta ohmatával jako řezník kupující býka, určeného na porážku? Viděls vůbec, cos viděl, a dělals, cos dělal? Vždyť věci se dějí jen ve chvíli jim určené a pak se vytrácejí jako hrstka tabáku, kterou pálíš ve své dýmce. Dým se rozplyne a popel rozvane vítr, jenom chuť zůstává, o níž nedovedeš říci, pochází-li z minula, nebo směřuje-li k nějakému ději příštímu. Ach ty potápěči ve vodách tajemství, jsi příliš dýchavičný, abys dosáhl dna a vynesl odtud byť hrst písku, který uniká mezi zaťatými prsty. Máš mozek vyluhovaný rozkazy, i kráčej po této podešvi, drže se čáry narýsované povinnosti, která tě nikdy nezklame a nedá ti zbloudit.

Tlachač odplivne dlouhým obloukem přes hranici stínu, v němž stojí, slina se rozpleskne dokulata na jedné dlaždici a měsíc, vždy pohotový lichvář, ji rázem promění v stříbrnou minci, střádaje klam jen tak pro své potěšení nebo na vysoký úrok posměchu pro někoho, kdo tudy půjde později. Tlachač hledí nedůvěřivě na ten blýskavý peníz. Pak se trhnutím odvrátí, uštknutě a otráveně. Tady to máš. Viděls, cos viděl?

Dost už hry, strážníku, dost dětinství. Urovnat blůzu, vypnout prsa, ruce s obuškem za záda a pochodem pochod.

Náměstí se mírně svažuje, tak mírně, že to sotva vnímáš, k hotelu U Koníčka, kde silnice, jež se bystře prodrala rovnou dlažbou mezi kočičími hlavami, zahne ostře doleva, aby vzápětí sebou švihla vpravo a hnala se Chudějovickou třídou z města do kraje. U Koníčka se dnes svítí naplno. Je čtvrtek, sešly se partičky na mariáš. Pohled na ta ozářená okna vrátí strážníka rázem jeho obvyklé míře. Veselý větřík se zatočí v úzké uličce jeho myšlení a vyfoukne dusný zmatek. Toť světlo ze zdroje, který znáš, světlo, při němž se lidé druží, pracují a čtou, světlo nažloutlé, prosté a lahodné jako sklenice piva, světlo, jež s tebou nesehraje žádný proradný kousek. Hraje se ve výčepu i v jídelně a strážník ví, že bude vítán tam i tam. – Á, řekne někdo, pan strážmistr se na nás přišel podívat, a jiný: – Servus, stará vojno, a někdo zavolá: – Schovejte bank, je tu policie. A ti, co budou právě zabráni do sumírování betla, durcha, červených sto a sedmy na konec nebo do úvah, mají-li dát fleka na hru, kývnou hlavou a zabručí anebo jen tak mávnou rukou. Někdo k němu posune svou sklenici a jiný mu objedná čerstvé napití. Přijme to i ono a připije na počest a zdraví všech přítomných. Může tu stát a kibicovat, jak dlouho se mu zachce, ví, co se sluší a patří, a nikdo mu neřekne, aby táhl od válu; hráči o něm věří, že přináší štěstí, a tak postojí chvíli s tím a chvíli s jiným, obejde je všechny, ať se kolo otáčí a dobrá vůle je se všemi. A ve výčepu bude sedět hostinský Pudil – nebude-li dělat čtvrtého nějaké partě – s dlouhou dýmkou mezi koleny u dveří do kuchyně, rozvalen tak, aby viděl na hosty i na svou ženu. Mrkne na Tlachače a: – Maminko, pan strážmistr je tady. Bude tam obvyklá stupka hořké, talíř guláše nebo kus studené vepřové a jedno sklo navrch. Ta stupka hořké čeká na Tlachače ve všech hospodách v celém jeho obvodu, strážník si stěžuje, že mu žaludek nevaří, ač tráví hřebíky. Není to takhle v pořádku, být zadobře s celým světem, všude, kam vstoupíš, vítaným hostem, kterého poplácávají po zádech a častují přátelskými slovy? To proto, že jsi chlap na svém místě a každému dáváš, co mu patří, říznost chamradi, která ohrožuje bezpečnost a řád, a úctu slušným lidem.

Teď už si strážník vyšlapuje křepce, ta hořká bodne po tom rozrušení a vymoří poslední jeho stopy, už vidí ruku hostinské, vlídné, nemluvné a utýrané nekonečnem dřiny, baculatou přes to vše, jak mu ji nalévá. Pár kroků jen, ale je tu ještě jedno zastavení, které si neodpustí na žádné ze svých obchůzek ani v dešti, mraze nebo vánici. Největší obchod v Bytni, tady se oblékají celé vesnice širokého okresu a putují sem už téměř století syn po tátovi, vnučka po bábě. Dvě veliké výkladní skříně, ta vpravo zboží dámské, ta vlevo pánské, uprostřed široký vchod, ale v tuto hodinu je to všechno zataženo mohutnými závěsy z vlnitého plechu. A noc co noc strážník Tlachač na své pochůzce se zastaví u Harazimova obchodu, přejde od jednoho závěsu ke druhému, shýbne se u každého z nich a zkouší, jsou-li dobře zamčeny visací zámky. Snad ho k nim přivábila před lety jejich neforemná velikost a nezvyklý zvonovitý tvar. Každý z nich váží nejméně dva kilogramy a Tlachač je bere do ruky jeden po druhém, tahá za ně a potěžkává je a přitom se vždy podivuje, že ještě nikoho za ta léta nezlákaly, aby se o ně pokusil. Nebylo by tak těžké je otevřít, Tlachač to dobře ví, vyučil se zámečníkem, než se stal obecním strážníkem, a právě u těchto harazimovských, které jen straší svou nemotornou obrovitostí, by to šlo obzvlášť snadno.

Třicet let ode dne, kdy je na své první pochůzce vzal poprvé do rukou a zvědavě potěžkal, pohrává si Tlachač s představou, jak by to bylo povedené, kdyby je otevřel zrovna on, na jehož poctivost a spolehlivost by přísahalo celé město, starostou počínajíc a byteňským zlodějem Kalinou končíc. Nuže, neotevře je, toť se rozumí, a neotevře ani starou nedobytnou pokladnu v krámě, v níž Harazimové podnes uschovávají tržbu za celý týden, vždy od pondělka do neděle, aby teprve když je jí pěkná hromádka, ji odnesli do místní záložny. Neotevře, to se ví, ač by to byl ten nejpovedenější žert, a dusil by se smíchy, až by druhý den volal s ostatními: – Chyťte zloděje! a všichni by k němu přicházeli, poklepávali mu na rameno a říkali: – Sakra, Tlachači, tohle je přece něco pro tebe. Teď ukaž, co dovedeš. Neotevře, protože by se podobal hlídacímu psu, který na vlastním dvoře dáví slepice, jež měl hlídat před škodnou, a takového je nejlépe utratit. Neotevře, protože by předstoupil sám před sebe a řekl by: – Strážníku Tlachači, zatýkám vás, protože jste nejhrubším způsobem porušil služební slib a oloupil občana svěřeného vaší ochraně. Pojďte se mnou na četnickou stanici. Neotevře, třebaže by to dokázal levou rukou a ví o hodině, která by se k tomu nejlépe hodila. Neotevře, ale nikdo nepopře, že by to byl vydařený žertík, o jakém se hned tak neslyší.

Přes všechno veselí, jaké v něm tato představa vždy znovu probouzí, Tlachač pustí s povzdechem zámek, vzpřímí se a pokračuje v cestě. Když dospěje k oleandrům, zdobícím široký vstup hotelu U Koníčka, radniční hodiny zakvokají a pak snesou tři zvonivá vejce. Tři čtvrti na dvanáct. Tlachač sejme čepici, otře si kapesníkem čelo a zajede jím za límec blůzy. Zapotil se, čertví proč, a nemůže se přece takhle ukázat před lidmi, byl by v tu ránu jako svatý Štěpán, jehož socha stojí na dolním konci Bytně, zprotýkán štilci a pichlavými otázkami.

Strážníkovi však není souzeno, aby se té noci dostal lehce k vytoužené hořké a talíři guláše. Široký průjezd, který jako tunel se probíjí celou hloubkou tohoto starobylého domu až na dvůr, kde stáje a kůlny pro formanské koně a vozy byly v současné době zčásti přeměněny na automobilové garáže, je matně osvětlen jedinou krha­vou žárovkou, visící na neviditelném drátě uprostřed klenutého stropu. V okamžiku, kdy Tlachač dokončí úpravu svého zevnějšku, včetně uklidnění rozehraného lícního svalstva, a chystá se vykročit, vpadne do toho světelného kaliště v průjezdu z levé strany jasnější proud, u stropu našedlý a zvířený uniklým dýmem, a vyplaví na dřevěné kostky dláždění nejprve černý stín, plující po zemi, a za ním postavu, jež se zdá ještě černější. Pak třesknou dveře, kaliště rázem pohltí jasný proud i stín, na zlomek vteřiny se zdá, že vsaje i postavu, ale ta unikne zrádnému místu a pluje volně k Tlachačovi.

Strážník srazí podpatky, ztuhne ve hřbetě a švihne rukou ke štítku čepice, vše jen o poznání méně důrazně než před starostou.

– Dobrý večer, pane děkane.

– Dej bůh, odpoví kněz, a jeho hlas, kupodivu hluboký a zvučný k jeho postavě, má selskou šíři a váhavost. Jak vidím, našel jsem průvodce na svou cestu domů.

Děkan Brůžek, věrný kibic čtvrtečních mariášů, dopije vždycky rázem tří čtvrtí na dvanáctou poslední doušek bílého vína, potřese rukama svým spolustolovníkům a odchází. Půlnoc už mu nepatří a nesmí ho najít na místě, kde ďáblu se může kdykoli zachtít přisednout ke stolu. Nadto je zítra pátek, kdy děkan vždycky slouží první mši, přestože v jiné dny se střídá se svým kaplanem. Je v tom i takové malé pokání: poseděl sis, pospíchej ráno z lůžka.

Jak stojí před Tlachačem, sahá mu sotva k ramenům a strážník shlíží přes masív své nadělané blůzy na jeho vlasy, šedivé sic, ale dosud hřebíkovitě tuhé a vyčesané do krátce přistřiženého ježka. Kněz běhá od jara do zimy prostovlasý a nosí svůj ohmataný klobouk v ruce jen proto, aby nezavdal příčinu k nevůli osadníků. Neboť i v maličkostech běda tomu, skrze koho pohoršení pochází. I stává se velmi často, že pan děkan zapomene klobouk někde na mezi, na žebřině, na rádle, na tyčce u plotu – vždyť, bůh mě netrestej, nenajde-li vhodnějšího místa, dovede jej pověsit i volovi na roh – a pak běhá a shání jej všecek nešťasten. Vlasy, řekli jsme, jsou šedivé, ale v obličeji pod nimi se nedohádáš let – není kněžsky oválný a změklý, hnětl jej volný vzduch, slunce a větry z bronzu v létě brunátného, v zimě tabákově hnědého. Děkan Brůžek je včelař, sadař, sedlák i kněz, vše rovným dílem a stejně zaujatě, můžeš se naň obrátit, stůně-li ti kráva i octl-li ses ve zmatku, v němž si nevíš rady, můžeš pro něho poslat, rojí-li se ti včely, i když tě napadlo vypustit duši za sněhové vánice ve vsi deset kilometrů vzdálené od děkanství. Tak ho znají všichni, tak se jim alespoň jeví, a co můžeš vědět více o člověku, který jiným káže, naslouchá jejich tajemstvím a sám se nikomu nezpovídá, sám jako by neměl soukromého života, snad ještě, že není na krejcar, jako mnozí bývají, a jak umí lidi rozebrat z kazatelny, že si ženské zapláčí a muži přešlapují na podrážkách horkých rozpaky.

Tlachač musí odkašlat, než může promluvit, škrt přes rozpočet se mu vzpříčil v hrdle. Ani ho nenapadne odmítnout knězovo pozvání, aby ho doprovodil. Není k němu ničím vázán, jako například k starostovi, ale kněz je přece jen vrchnost, třeba jiného řádu, a strážník ví, že autorita musí být ctěna a uznávána všude, kde se vyskytne, protože jinak by i on sám klesl hlouběji než pasák prasat. Kromě toho tento kněz je právě takový chlap jako byteňský starosta, ne-li důkladnější. Nedovolává se boží pomoci, kde vystačí s vlastní silou, a má jí dost v tom svém podsaditém těle. Vypráví se o něm, jak zatočil s Nejtkem, tím ožralým podruhem z chudobince, takovým vytahovačským rváčem, který když ho někde přeprali a vyhodili z hospody, zmlátil doma do bezvědomí svou ženu. Už pro to třikrát seděl, jednou čtrnáct dní, pak šest neděl a konečně tři měsíce, ale sotva se vrátil, zbil ji vždycky nanovo, aby dokázal, že žádné soudy mu nevezmou právo nakládat se ženou, jak se mu zlíbí. Nakonec se za ním vypravil děkan Brůžek. Našel Nejtka na lavičce před domem, pižlal něco kudlou na olšovém součku, zatímco jeho žena, využívajíc slunečného dne, tu prala v neckách, postavených na rozvrzané židli. Nahé paže měla ještě modře pruhované od posledního výprasku. Děkan pozdravil, Nejtek jen něco zabručel, nevstal, na čepici ani nesáhl. Kolem se ihned začali stavět lidé, co jiní se dívali z oken, protože bůhví jak, ale po Kostelní ulici se rozkřiklo, že děkan si to přišel spravit s Nejtkem.

– Nejtku, povídal děkan pomalu a rozvážně, přišel jsem se vás zeptat, jak dlouho chcete ještě trýznit svou ženu. Už se na to nikdo nemůže dívat: bůh ne, lidé ne, a já taky ne.

Ale rváč tušil obecenstvo a chtěl mu ukázat, že ne děkan s ním, nýbrž on s děkanem, a vůbec, že si to dovede zkvitnout s každým na světě. Položil kudlu na jednu stranu, souček na druhou a vstával právě tak pomalu, jak děkan mluvil. Pak se rozkročil, pošoupl si čepici ještě víc ke straně – to už každý věděl, co to znamená – vyvalil oči a řekl:

– Do mý domácnosti se žádnej flanďák míchat nebude. A támhle sou vrata, abych vám je nemusel ukazovat ještě jednou.

– No dobrá, Nejtku, pronesl děkan zpraženě, snad máte pravdu. Snad je na světě opravdu jenom jedna bytost, která se smí míchat do všeho. Nic ve zlém a buďte tu spánembohem.

A světe div se, děkan podává Nejtkovi smířlivě pravici. Rváč se dívá chvíli nedůvěřivě na tu napřaženou ruku, pak mu to blýskne vítězně v očích, popadne ji a pohlédne k plotu. Tady jsou všichni svědky, jak zatočil s tím páteříčkem. A ještě mu dá něco navrch.

– Tak je to v pořádku, faráři, řekne povýšeně. Já nestrkám nos k vám do kostela a vy ho nestrkejte do mých věcí.

Děkan se usmívá málem pokorně, ale Nejtkovu ruku nepouští ze své.

– Tak co, Nejtku, řekne, neslíbil byste mi, že už nikdy nebudete bít svou ženu?

Rváč sebou škubne, jako by pozdě zahlédl past, a pokouší se vyrvat i svou ruku. Ale děkan ji drží, nepouští, svírá stále víc a opakuje:

– Tak co, Nejtku, slíbíte?

– Sakra, pusťte! řve rváč, ale děkanův stisk se stále stupňuje.

Nakonec Nejtek klečí na kolenou, proklíná, brečí a vzdoruje, až na něm vyrazí pot, změkne celý na hadr a vyskuhrá:

– Slibuji, sakra, jen už mě pusťte.

Lidské huby jsou ochotny mluvit div ne o zázraku. Nejtek už svou ženu nikdy neuhodil. Kdykoliv to chtěl udělat, podíval se na tu svou pazouru, pomačkanou děkanem, a zase ji pustil. A vždycky na něm vyrazil pot, musel jít ven a tam plivat, jako by mu bylo zle, a proklínat, dokud se mu neulevilo. Nikdo však neví, že děkan, sotva přišel domů, dlouho se modlil. A že pro klid své duše musel s touto příhodou až k biskupovi. Nezasáhl tehdy příliš do úradku božího, či byl sám jeho určenou částí?

Děkan s Tlachačem sloupají Kostelní ulicí. Přešli širokou Tržní ulici, širší než samo náměstí a dobře dvakrát tak dlouhou, kde bývají dobytčí trhy. Je po celé délce i šířce zarostlá trávou, nízce oštípanou husími hejny, a po jedné straně protéká jí potok – dosti mohutný, aby se v něm v letním horku mohla koupat děcka – husí to promenáda, kachní loviště a přirozené napajedlo tržního dobytka. Kostelní ulice překračuje potok betonovým můstkem, nesoucím z obou stran kulatý terč s označením 22 t. Kněz přejde tiše, zato strážník jej dunivě rozezvučí těžkými kroky.

Trávník ztratil v měsíční záři svou zeleň, hustý povlak rosy jej pokryl, je našedle stříbrný a vyleštěný světlem jako dno veliké prázdné mísy. Vážní domek uprostřed Tržní ulice, který je k chodcům obrácen svou zastíněnou stranou, nabývá v té pusté, ozářené prostoře nezvyklé důležitosti a tajemné naléhavosti. Strážník, pohlédnuv naň, cítí, že za noci, jako je dnešní, by ten domek mohl být dějištěm každé nepravosti a že by se k němu měl podívat. A přestože za tmavých nocí slídí nebojácně v nejtemnějších koutech, zapřel by dnes rád svůj popud a vymluvil se na nutnost doprovázet děkana. Smysl pro povinnost je v něm však silnější. Tlachač se zastaví a řekne:

– Měl bych se podívat na ten domek.

Děkan na něho pohlédne s úsměvem.

– Proč?

– Někdo by se v něm mohl skrývat.

– Pojďme.

Odbočí z cesty, popojdou několik kroků a obejdou vážní domek kolem dokola. Tlachač zkouší dveře i okna, lomcuje jimi zbytečně silně. Okna jsou jednoduchá a chatrná, sklo řinčí, jako by se chystalo vypadnout. V jednom ze dvou oken na osvětlené straně domku schází tabulka. Kluci ji vyrazili míčem na jaře, ale nová nebude zasazena dříve, dokud vážnému nezačne být v domku zima. Pavouk, svedený prázdným rámem, vypředl otvor pavučinou, do které se nachytal prach, jehož částečky se nyní drobounce blyští v měsíčním světle. Kdo ví, snad je to jediná kořist, jíž se pavouk dočkal, jestliže se nad ním nesmilovala hojnost tržních dnů, kdy dobytčata za sebou přivábí mraky much. Děkan Brůžek byl by ochoten zadumat se nad osudem tohoto lovce, jehož síť se nikdy nenaplnila. A protože z povolání uvykl myslet v symbolech, jež ho vždy znovu opájejí a vzrušují, vzpomene si hned na jiné lovce, na lovce duší a srdcí, na síť Petrovu, na dlouhé trpělivé čekání, kterým je celý život, na poslední a nejvznešenější úlovek, který už není z tohoto světa. Tlachač zatím našel opět svou jistotu, tolikrát otřesenou dnešní noci, zároveň však pocítil potřebu ospravedlnit před děkanem své počínání.

– Pro čerta je tu ten domek, řekne. Kdejaká chamraď se v něm může schovat a vyčkat si svou chvíli. Člověka by v něm mohli čtvrtit a nikdo by nic nevěděl.

– Už jste v něm někdy někoho našel?

Tlachač se zarazí, zkoumaje, není-li v knězově prosté otázce skryt posměch. Ale vzápětí najde správnou odpověď.

– Ne. Ale taky nevím, koho vykradou, a vykradou ho.

– Opravdu. Jestliže se něco nestalo, není to důkazem, že by se to nemohlo stát. Tak málo jistoty je v životě.

Tlachač zahmká neurčitě. Copak se dneska nezbaví takových řečí? Napřed ho jimi krmil starosta a teď kněz. Strážník měl namířeno za všemi spolehlivými a dobrými: za talířem guláše a sklenicí piva, které tě usadí pevně na zemi a naplní novou silou, za stupkou hořké, která ti rozsvítí náladu a dosvědčí, že jsi právě takový chlap, za jakého se máš, za partičkou mariáše, při němž, vezmeš-li rozum do hrsti, musíš se dopočítat všeho, i když ti karta nepadá. A zatím od chvíle, co s ním jeho vlastní stín sehrál šalebnou hru, poslouchá řeči, jež jako by byly určeny, aby v něm vzbudily dojem, že zem, po které kráčí, není stará dobrá země, nýbrž jakési čertovo kolo, jež mu každým okamžikem může utéci pod nohama. Chtěl by to rázně skoncovat.

– Nevím, řekne zarputile. Já mám svý jistý a eště dycky sem uhád, co mám dělat.

Děkan, třebaže neví všecko, co ponouklo strážníka k této odpovědi, pochopí a zasměje se. Ale pak se zasmuší. Kdo ví, zda lidé jako Tlachač nejsou pravými vyvolenci božími. Jeho jistota pramení ze zdraví a síly jeho těla, a jeho duše, nikdy nezraněná myšlenkou ani utrpením, zůstává oblá jako tvář dítěte, nezvrásněná pochybnostmi. Čím jiným může zhřešit, ne-li tím, že příliš věrně poslouchá lidské zákony, jimž slouží. Snad sobectvím, neboť takové tělo si žádá mnohých ukojení. Děkan však ví, že tento bezdětný vdovec vzal k sobě dcerku po své zemřelé sestře a pečuje o ni lépe než mnozí s plnějšími měšci o své vlastní děti. Zatímco stoupají po mírném svahu Kostelní ulice, děkanovy myšlenky bloudí nezakotveně a vracejí se opět k vážnímu domku s oknem vypředeným pavučinou. Promluví jako beze vší souvislosti s předchozím hovorem.

– Proč si všichni myslíme, že zlo se může skrývat jenom v temnotě?

A Tlachač se ozve s nečekanou pohotovostí:

– Protože ve světle se nemůže nikdo skrýt.

Kostelní ulice zahnula v nepatrném úhlu a nyní před nimi stoupá v přímce. Jdou rovnou proti měsíci, který stojí vedle kostelní věže. Stříbrný proud se na ně valí, jako by je chtěl odplavit. Zdi svítí a jiskří, a přece se zdají tak neskutečné, jako by to ani nebyly zdi, za nimiž bydlí lidé, zdi, jež zachycují úpal, mráz i déšť, zdi, na něž píší kluci a psi zdvíhají nožičky.

– A co říkáte tomuhle světlu, Tlachači?

– To není světlo, to je podvod, vybuchne strážník.

– Máte pravdu, řekne kněz vážně. Líp je nevidět než vidět špatně. Líp je štrachat se tmou než plout jako leklá ryba světlem, jež snad ani světlem není. Ve tmě můžete hmatat, ale co chcete dělat v tomto světle, jež vám ukazuje věci, jaké nejsou a jaké by snad ani neměly být? Víte už, proč jste šel k vážnímu domku pln obav, třebaže rozum vám říkal, že zlo si nevybírá noci tak jasné ke svým výpravám? Podívejte se na tu věž. Nezdá se vám, že to není věž, kterou oba známe? Cítím, že bych měl na ni vystoupit a modlit se tak dlouho, dokud tma nepohltí světlo, pokojná, vlídná tma, jaká sluší spánku a odpočinku. Zdá se mi, že si dovedu představit každé zlo, jež se plíží v tmách, ale selhávám, když myslím na to, jež se může zrodit a skrývat v tomto světle.

Strážníkovi připadá, že míra zmatených řečí, jež musel této noci vyslechnout, je dovršena. Odpoví nabručeně:

– Rád bych viděl někoho, komu by se chtělo lézt přes plot nebo bourat zámek v tomhle světle.

Kněz otevře ústa a opět je sevře, aniž co řekl. Slova, jež se chystal pronést, mu v posledním okamžiku připadla otřelá a někde vyčtená nebo naučená.

V místech, kam děkan s Tlachačem za řeči dospěli, se vzhled Kostelní ulice začíná měnit. Dole, poblíž náměstí a ulice Tržní, ji vroubily domy jednopatrové i dvoupatrové, kde v přízemí za staženými vlnitými závěsy odpočívá v tyto hodiny, prosté potřeb a pachtění, zboží železné, střižní i smíšené, sklo, porcelán, cukrovinky i šikmo skrojené poprsí načesané voskové panny, nastražené čeřeny a pasti obchodu, který loví v nedělních a trhových příležitostech vesničanů. Tady spadl Kostelní ulici z kopy groš, z její měšťanské pýchy pod patro zůstaly rozsedlé přízemní chalupy, vedle širokých vjezdových vrat blýskají dvě tři okna, ještě jedno pekařství sem proniklo, ale to už je taky konec řemeslnického výboje a vlády se ujímá vesnice.

Ještě několik kroků a Kostelní ulice se nám nepochopitelně a neočekávaně vytratí. Dlážděná cesta pokračuje, ale chodníky se ztratily v trávě a domy už nestojí v souvislé řadě, rozptýlilo se jich tu několik, celkem čtyři i s příbytkem božím. Ten, který tu stojí po pravé straně tak sám, vytyčený pod patro, zužující se od základů pod poborcenou střechu, s omítkou mrtvolně namodralou, oprýskanou ve velkých plackách a popukanou v dlouhých škvírách, ten bez zahrádky, co se posadil doprostřed trávníku tak prašivého, že ani rosa a měsíc jej nestačí přizdobit, ten, co tam teď zakřičelo dítě a bylo umlčeno vzteklým mužským hlasem, to je chorobinec nebo chudobinec, jak chcete, Byteňští mu střídavě říkají tak i tak. Vysoká omšelá zeď, jež od něho stoupá k chrámu a stáčí se daleko dozadu, patří hřbitovu. Ach, toť zcela přirozené sousedství a přiměřená vyhlídka, neboť chudoba ani nemoc nemají myslet na radovánky. Veliká budova proti kostelu, patrová, bílá, bytelná a vlídná, pod lomenou barokní střechou, krytou šindelem, který teď jiskří v měsíčním světle, to je děkanství. I od něho se rozbíhá zeď na dvě strany, ale za ní jsou chlévy, stodoly a kůlny, pach vlhké zelinářské zahrady, stromů, květin a statku. Už jenom jedno stavení, ze všech nejpodivnější, ne samo o sobě, ale tím místem, jež si vybralo, a sousedstvím, v němž se octlo, nám zbývá. Děkan a Tlachač k němu právě došli a zastavili se před ním.

Není to chalupa, je to obytný domek a stojí tu sám, obklopen zahrádkou, úhledný a čistotný, dveře uprostřed a po stranách po dvou oknech, zakrytých zeleně natřenými okenicemi. Od drátěného plotu k domku se položily květinové záhony, cesta z bílých cihel běží od vrátek k domovním dveřím jejich středem. Podle vzhledu bys hádal na nějaké spořádané, puntičkářské a trochu bázlivé staroušky, kteří v tuto hodinu už dávno spí. Z Kostelní ulice odbočují kolem domku dvě pěšiny, aby se za ním spojily a pustily společně nadbíhačkou podle děkanské zdi k horní silnici.

Děkan se tu zastavil, ale strážník promluvil první.

– Nikdo by neřek, že už tam není.

– Tři dny nezmění mnoho na vzhledu věcí, odpoví děkan. Počkejte, jak budou vypadat tyhle záhonky za měsíc, jestliže se jich nikdo neujme.

– Nikdy si to nedovedu představit, že někdo tu byl a už není. A nikdy už tady nebude.

– Obyčejný klam života, Tlachači. Ti nejsilnější a nejzdravější jsou klamáni nejvíc.

Tlachač zafuní nespokojeně.

– Chtěl bych vědět, dovím-li se jednou něco o svém konci. Pro­tože to by teprve byl setzatracenej podvod, zajít a nic se o tom nedovědět. Bude to přece můj konec, ne? A člověk má taky nějaká práva, dodá hádavě.

Kněz se usmívá, ale neodpoví. Neposkytne mu řemeslné ujištění ani přátelskou útěchu. Vztáhne ruku ke dveřím a dotkne se něčeho blýskavého na jejich hořejším trámku.

– Ještě je tu tabulka s jejím jménem. Libuše Bílá. Představuji si, že jenom Kazi z těch tří mytických sester mohla být tak hubená jako ona. Ostatně byla nešťastná pro to jméno. Nezdálo se jí dost křesťanské.

– A bílá taky nebyla. Byla černá jako peklo. Snědá byla jako cikánka a vlasy měla jako havran. Nikdy jsem v nich neviděl jedinou stříbrnou nitku. A přece mohla být dobře babičkou. Snad si je barvila.

Tlachač vzhlédne tázavě na kněze, ale děkan jenom pokrčí rameny. Možná, že o tom něco ví, snad se mu však zdá, že to splývá se zpovědním tajemstvím.

– Myslel jste na ni někdy jako na malou holčičku, která jde k prvnímu přijímání? Jako na dívku, která se strojí do tanečních nebo rozechvěle očekává někoho, kdo má přijít, aby požádal o její ruku?

– Nikdy mě nic takového ani nenapadlo, řekne strážník živě, jako by se bránil nějakému obvinění. Kdyby to bylo vůbec možné, řekl bych, že nebyla nikdy mladá. Když sem přišla před dvaceti lety, byla zrovna taková jako teď, když umírala. A rozhodně nevěřím, že by někdy nějakej mužskej o ni stál. Ta nebyla z těch, co lákaj a vzbuzujou žádosti.

– Donesl jsem jí poslední pomazání, odpoví kněz vážně. Na stěnách jejího pokoje visely fotografie, které by vás přesvědčily o opaku. Viděl jsem ji tam jako děvčátko i jako dívku. Ne zvlášť hezkou, ale dost líbeznou. Rozhodně v jejím vzhledu z těch let byste nenašel důvod, proč se nevdala.

Tlachač nevypadá přesvědčeně, dokonce už se za tohoto hovoru uvolnil tak, že podlehl starému řemeslnému zvyku, kývá sebou, přenášeje v chodidlech váhu těla od prstů k patám, a pohupuje obuškem za zády, jako by mluvil s kterýmkoli z byteňských sousedů.

– Třeba to byla její sestra. Protože ona sama vypadala jako poštovní úřednice na penzi. Ty mívají takovej kukuč, jako by už měly jednou provždy dost všech lidí na světě a nejraději by před nimi zalezly do tý nejhlubší díry v zemi. Ale ona nedostávala žádnou penzi, to bych musel vědět. Ani jí nikdo nikdy nepsal, ačkoli Nosek říkal, že ho vždycky vyhlížela, když šel s poštou k vám. Stávala u vrátek a dívala se, jak jde k ní, a pak zase tak dlouho za ním, až vlez do fary. Nikdy nevynechala, ať pršelo nebo mrzlo, ale nikdy se Noska nezeptala, nese-li jí něco, nebo ne.

Kněz mlčí a dívá se na mosaznou tabulku, rozsvícenou měsícem, kde vyryto a vykrouženo v ozdobných vlnovkách a smyčkách psacího písma se černá jméno zemřelé. Možná, že je dojat tím, co mu o ní pověděl Tlachač, ale postava nebožčina se tím nestává jasnější. Zdá se mu, že teď, když odešla, ví o ní právě tak málo jako všichni ostatní. Vídal ji v kostele každou neděli a někdy i ve všední den, ale nepatřila k modlilkám jako jiné ženy jejího údělu a věku. Nikdy ho nechytala, šel-li kolem; někdy, když ji viděl skloněnu v zahrádce nad záhonkem, oslovil ji sám. Hovořila o zelenině, o květinách a ovocných stromech s velikou znalostí, ale bez nadšení, jež by odpovídalo péči, kterou věnovala své zahradě, i výsledkům, jichž na ní dosahovala. Za hovoru s ní, ač se mu dívala do očí, míval vždycky nepříjemný dojem, jako by se dívala jím a za něho, jako by vůbec její pohled neutkvíval na věcech, nýbrž pronikal jimi a mířil stále někam dál, nemaje, na čem by se zadržel. Poroučíval se dosti rychle a ona ho nikdy nezdržela ani o slovo déle. Ke zpovědi přicházívala dvakrát do roka. A tehdy jedině v tom naléhavém důvěrném šepotu její hlas vzkypěl a nabyl barvy. Zpovídala se s takovou vášní, jako by se mstila sama sobě za to, že se vůbec zpovídá, a s takovou beznadějí, jako by mu chtěla dát najevo, že není pokání dost silného, aby se v něm rozpustily řezavé krystaly toho, co se stalo samou podstatou jejího srdce. Jak nekonečně daleko mělo to ženské stvoření k lidem a jak by se k nim bylo chtělo přiblížit, jak se chvělo láskou a jak chladně muselo nenávidět, ač neudělalo nikdy nic, čím by tuto nenávist projevilo.

– Nikdo o ní nic pořádného nevěděl, řekne Tlachač, když knězovo mlčení trvá příliš dlouho. Všechno, čeho se lidé dohadovali, nebylo k ničemu.

– A to jí asi nejvíc zazlívali, připojí děkan s úsměvem tak provinilým, jako by náhle sám pocítil, že i on, přesto, že byl jejím zpovědníkem, ví toho o zemřelé tak málo.

– Nemohli jí to odpustit, to je jistý, přikývne Tlachač a z jeho hlasu je znát, že souhlasí s těmi ostatními. Tady ví každej vo každým všecko. A tak to má bejt. Jenom prevít má co skrejvat.

Kněz mlčí a odhaduje, kolik je v Tlachačově rozhořčeném výpadu ohlasu obecného mínění a kolik řemeslné horlivosti, jež by si chtěla na každého pořádně posvítit.

– Neměli ji rádi, to se zná, pokračuje Tlachač, třebaže zlá nebyla, jen divná. A lidi nevěřej takovejm, co nejsou jako ostatní, a bojí se jich.

Zabráni v hovor oba muži si ani nepovšimli, že měsíc zatím sklouzl za věž děkanského chrámu a vrhl na ně její stín.

– Divné je jediné slovo, které nám zbývá a kterým se chceme uspokojit, třebaže nic nevysvětluje, shrnuje kněz a uzavírá rozhovor. Byla nám cizí patrně proto, že věříme, že víme jeden o druhém, proč žijeme. A o ní jsme to nevěděli. Nevíme dokonce ani, proč zemřela. Lékař tvrdí, že u ní nerozpoznal žádnou určitou nemoc. Její smrt se podobala nejvíce smrti sešlostí věkem, jenomže na to nebyla dosti stará. A přece nikdo z nás sem nebyl poslán zbůhdarma. Smrtí bývá někdy vysvětlen život. Po ní zůstala jen otázka.

Vesmírná kolečka nepřestávají do sebe zapadat a měsíc otáčí nehmotnou rafijí stínu. Sune se nepozorována, pronikajíc přízí řeči, už pokryla záhony, přeťala cestu od vrátek a vstoupila na zářící zeď domku, hladkou jako číselník, z něhož pro větší úzkost z nejistoty byla smazána čísla. Právě když kněz končí svou řeč, dosáhne dveří jako posledního zapomenutého čísla, jež bylo zbaveno své hodnoty, a označuje neznámou hodinu neuhadnutelného významu. Ale jen vrcholek špičaté věže děkanského chrámu dostihne dveří, vrcholek zakončený křížem. Jeho stínové břevno se vztyčí a ramena rozepnou právě uprostřed nich. Strážník si první povšimne této nové hříčky dnešního úplňku, která se odehrála snad bezpočtukrát od postavení domku a nebyla nikdy nikým zpozorována. Vztáhne ruku posunkem ukazovacím a obranným zároveň, jako by chtěl odklidit přízrak.

– Hrome, vyskuhrá přidušeně a stísněně, důstojný pane, podívejte se.

Kněz vzhlédne, a když uvidí symbol své víry, vzniklý a umístěný tak nezvyklým způsobem, poznamená se jím rovněž.

– To je jistě nějaké znamení, šeptá strážník chraptivě.

Ale kněz už se zatím vzpamatoval a vzepře se Tlachačově pověrčivosti.

– To jistě, odpoví drsně. Přinejmenším je to znamení, že jsme tu spolu vedli řeči, v nichž bylo pramálo víry a zbožnosti, a že uděláme lépe, půjdeme-li domů.

– Tak jednoduchý to nebude, vzdoruje Tlachač, jehož hlas opět nabyl zvuku. Chtěl bych vědět, co to znamená, že se to muselo stát zrovna v tuhle chvíli.

– Nuže, prohlásí kněz rozvážně a konejšivě, nestalo se to jistě poprvé a stalo by se to, i kdybychom tu nebyli. Ale na světě se skutečně neděje nic náhodně a bez souvislosti. Jistě z toho můžeme vyčíst dosti dobrého pro sebe. Máme především nechat spát, co už bylo k spánku uloženo, a za druhé nám to může být pobídkou k větší bdělosti. Ptal jste se, co se může skrývat ve světle, a vidíte, přišla chvíle, kdy jste se málem chvěl jako list.

Strážník zabručí pobouřeně, vypne hruď a chystá se odporovat, ale kněz proti němu vztyčí dlaň posunkem mírným, a přece velitelským, aby ho umlčel.

– Já vím, že jste statečný muž, Tlachači, a nebojíte se zlodějů ani rváčů. Ale sám jste přece doznal, že zloděj se nedokáže skrýt ve světle. Jaké bdělosti je nám tedy třeba? Nevím. Vím jen, že máme bdít. Vy i já jsme strážci, třebaže každého z nás ustanovila jiná moc a na jiném místě. Jděte, příteli, a bděte. Dobrou noc.

Kněz se otočí a rychle odchází a strážník se za ním dívá tak dlouho, dokud mu nezmizí ve dveřích děkanství. Pak náhle pocítí svou samotu nepříjemněji, než by si chtěl doznat. Pohlédne kose na dveře, jež ho tak vylekaly, ale stín věže zatím pohltil více než polovinu šíře domku, vystoupil až na jeho střechu a obraz kříže se v tuto chvíli promítá do prázdna za jejím hřebenem. Nuže, nebylo to koneckonců opravdu nic jiného než stín, a strážník si odplivne při pomyšlení, jak se jím dal poděsit a jaký výtopek mu uštědřil děkan Brůžek. Ani to mu však nepomáhá nabýt obvyklé jistoty, pořád ještě to není ten chlapík, který se nebál nadehnat četníkům střílejícího kasaře a otlou­kal o sebe hlavy hospodským rváčům. Má už po krk bláznovství dnešní noci, stínů a zmatených řečí. Ví, že by mu bylo nejlíp, kdyby se obrátil zády k tomuto místu a namířil si to k laskavým světlům hotelu U Koníčka. Ale zároveň se mu nechce odtáhnout odtud jen tak, jako kluk, který se v soumraku dal vyděsit polním strašákem nebo křovím v podobě tuláka, potřebuje se nějak vyrovnat s tímto podařeným byteňským koutem i se vším, co mu bylo dnes zakusit, dokázat si prostě a pádně, že chodí po skutečné zemi, střeží Byteň před zloději a všechno ostatní že jsou nesmysly, o něž není třeba dbát. Tíha v podbřišku dá jeho rozhodování pevný směr.

Hodí si obušek pod levou paži a zamíří šikmo přes ulici, rozpínaje se už cestou. Postaví se ke zdi chudobince, navštěvované s dědičnou oblibou generacemi kluků a psů, a začne na ni močit s takovým uspokojením, jež odlehčuje zároveň tělu i mysli, dávaje výraz a závor Tlachačovu mínění o souhrnu dnešních událostí. V hlubokém nočním tichu naslouchá strážník s rozkoší zvonivému crkotu pramínku, s nímž jako by z něho odcházelo vše, co ho tísnilo a mátlo. Ale má sotva kdy vstoupit do předsíně své úlevy, když jiný zvuk dopadne na jeho sluch prudkostí vrženého kamene a roztříští skleněnou báň ticha. Je to hluboce zvonivý krásný zvuk, ale strážníkovo tělo, v němž napětí ještě zcela neopadlo, se celé sevře úlekem a přestřihne i pramínek. Druhý zvuk následuje za prvním a další se přidává, radniční hodiny začínají odbíjet půlnoc. Strážník vydechne, a trochu rozmrzen, že se dal tak vylekat, začne naléhat na svůj měchýř, aby se ujal znovu činnosti. Pramének spustí, strážník počítá v duchu údery a začíná se už i usmívat, když si povšimne, jak radniční zvon a drobný zvonek jeho čůrku si hudou pospolu. Ale byteňské hodiny, vážné, slavnostní a pomalé, neodbijí ještě desátou, když z rozsvícené noční dálavy se zdvihne jiný zvuk, dlouhý, táhlý jekot jako volání proklatcovo, a strážníkovo tělo se sevře podruhé.

– Půlnoční od Prahy. Co sem to dneska za pitomce, že se takhle jevím?

Další naléhání je však marné. Jako by křeč chňapla po měchýři a svírala jej v bolestném stisku. Strážník se zapne a pustí se k náměstí.

– Z tohohle můžu mít pěknou polízanici, říká si.

Chce pospíchat, ale řezavá bolest v podbřišku mu zkracuje a zpomaluje krok. A protože si nevzpomíná, že by se mu kdy něco podobného přihodilo, má pocit, že je ohrožen novým, neznámým nebezpečím.

– Snad to povolí, až do sebe vrazím jedno pivo.

Byteňské nádraží je vzdáleno od kašny na náměstí, která je takřka geometricky přesným středem Bytně, dobrých dvacet pět minut cesty. Běžící chlapci snad zdolají tuto vzdálenost za sedmnáct minut i méně, ale chlapecké nohy nemohou být měřítkem byteňského občana, který ví, co váží a představuje. Je však znám, vzpomínán a obdivován výkon Ferdinanda Korce, kdysi facíra¹, postupně ponocného, polního a lesního hajného a nakonec veřejného posluhy byteňského, který ji jednou vedle svého psího spřežení urazil za dvacet tři minuty. Byl ale tehdy tak udolán a takřka poděšen svým rekordem, že se nemohl vzpamatovat ani po třech sklenicích chudějovického. Od těch dob, brzdě přílišnou horlivost svých tlamatých hafanů, uštipoval tuto vzdálenost dobře odpočítaných třicet minut.

Nádraží leží nalevo od okresní silnice, která počíná nebo končí v Bytni právě naproti Roubalově hospodě, poslednímu byteňskému výčepu na této straně. Silnice protíná trať a hrbolatí si to na Měnín, Palachy, Křtín, Rozmarovice a dále do kopců, kam už nesahají zájmy Byteňských a odkud si, pokud paměť sahá, nikdy nikdo nepřihnal krávu ani nedovezl nevěstu. Naproti od silnice mezi Bytní a tratí se rozlévá rybník Dělovec, sedmatřicet hektarů vodní plochy, ale dobrých pětačtyřicet borkoviště, mokřadel a sítin, které dosahují až k silnici a pokračují i na druhé straně za ní hezky daleko, než je z nich jakás takás louka. Nu, a právě naproti konci této louky, přes cestu, jež nevede dále než k němu, rozsedlo se byteňské nádraží, úřední a obytná budova v jednom a pod patro, pak skladiště s rampou, nezbytná zahrádka s besídkou, signální věžička, studna a ten známý domeček se dvěma vchody.

Byteňské nádraží vyniká tím, že na peróně před ním stojí osm dokulata přistřižených jírovců a že na něm samém se nezměnilo nic od doby, kdy bylo dostavěno a odevzdáno veřejnosti. Třebaže leží na trati, po níž projíždějí mezinárodní rychlíky, a třebaže necelých dvě stě metrů od něho se tyčí ocelová konstrukce sloupu dálkového elektrického vedení, je dosud osvětlováno uvnitř i vně petrolejovými lampami. Nuže, jsou lidé, kteří horlí proti tomuto zpátečnictví, a jiní, kteří si naopak libují starosvětský půvab a klid nádražíčka. Pravda je, že není jaksi důvodu, proč by se mělo měnit nádraží, když na městě samém se změnilo jen o málo víc za posledních sto let. Bylo to vždycky selsko-živnostenské městečko a takovým zůstalo a bujarý proud podnikavosti z konce minulého a počátků tohoto století se mu vyhnul dalekým obloukem.

Půlnoční vlak, jehož hvizd ve spojení s odbíjením radničních hodin tak neblaze zapůsobil na tělesné ústrojenství strážníka Tlachače, byl jednou z mála byteňských zvláštností, zaviněnou ovšem nikoli jejími potřebami, jako spíše uspořádáním jízdního řádu. Karel Teršík, výpomocný nádražní zřízenec, na něhož půlnoční spadla pětkrát do týdne, jej vyhlížel ze svého obvyklého místa mezi první a druhou kolejí, sedě na svém ručním valníčku tam, kde přibližně zastaví služební vůz.

Měsíc, který v Bytni prováděl svá kouzla s věží děkanského chrámu, stál tady přímo nad tratí a křesal studený svit z kolejnic, jak daleko bylo lze dohlédnout. Na Teršíka působil elegicky a výpomocný zřízenec, podléhaje jeho moci, hudl tiše, tichounce, aby to nezaslechl pan adjunkt v kanceláři, na malou foukací harmoniku, skrytou v dlaních. Takový měsíc a taková melodie, dýchaná do dlaní, vyplaví ledasco, nač nemáš přes den kdy. Co je to výpomocný zřízenec? Před lidmi se můžeš naparovat v té čepici s okřídleným kolem, ale my dva si nemáme co lhát. Dnes jsi tady, a zítra nemusíš být. Jenomže kdo jednou čichl ke kolejím, ten se jich nevzdá, radši by na ně položil hlavu. Teršík se rozteskní a zaduje do harmoniky tak, že by to pan adjunkt v kanceláři najisto zaslechl, kdyby mu nehrály do uší zvonky signalizačních přístrojů a navrch se nerozlehl hvizd vlaku, jehož světla právě vystřelila ze zatáčky u lesa. Teršík stopí harmoniku v kapse, seskočí z valníku, zapomene na své rozcitlivění a je hotov k služebnímu výkonu.

Nuže, toto je skutečně půlnoční vlak, jak si jen můžete přát, jeho kola brzdí na kolejnicích byteňského nádraží v těch několika vteřinách, jimiž končí jeden a začíná druhý den, v hodině dvacáté čtvrté i nulté zároveň, na onom časovém rozmezí, jež slynulo vždy tajemstvím a jemuž byla přiznávána moc klíče otvírajícího dveře mezi dvěma světy, jež k sobě jinak nemohou. Tento vlak, z něhož v Bytni v dobách masopustních tancovaček, posvícení a podobných příležitostí nevystoupí více než jeden nebo dva opozdilci, se nezdrží v nádraží snad ani minutu, a když Teršík přechází k oji, aby odvezl ten nepatrný náklad, který mu hodili ze služebního vozu, vídá už mizet jeho červené zadní světlo v zatáčce za Dělovcem. Kdyby Teršík měl více obrazotvornosti nebo kdyby se byl v dětství naposlouchal více babských povídaček, mohl by mu ten vlak připadat opravdu jako přízrak, ale výpomocný zřízenec je naštěstí tak ospalý, že myslí už jen na pelech.

Dnes tu však stojí Teršík zkoprnělý nad nákladem, který se mu urodil na valníku. Krom obvyklých tří balíků novin a pěti bandasek na mléko, pro něž si ráno přijíždějí z Nolčovic dvora, jsou to dva ohromné, černě natřené dřevěné kufry s klenutými víky. – Zavazadlo, řekli mu ze služebního vozu a supěli námahou a vztekem, když mu je pomáhali stáhnout na valník. Jak on je teď sám naloží, to by rád věděl.

Něco se bělá u postranního držadla kufru. Jmenovka. Alespoň ti poví, který čert harcuje s takovou tíhou. Otočí si jmenovku, skloní se nad ni a slabikuje si v měsíčním světle jméno, které je na ní napsáno velkým, školácky přesným a kaligraficky vykrouženým písmem:

– Kvis? opakuje si Teršík polohlasně přečtené jméno, protože jako většina lidí pracujících osaměle v noci je zvyklý občas na sebe promluvit nahlas, aby přece slyšel nějaké to slovo a víceméně se přesvědčil, že je vůbec ještě naživu. Kvis? Byteň? Jaktěživ sem tady takový méno neslyšel. To nemůže bejt nikdo zdejší.

A jak si to tak pro sebe vykládá, ví najednou s určitostí, že někdo za ním stojí a dívá se naň. Zrovna jako by mu něco mokrého a studeného pláclo znenadání zezadu na krk, tak to alespoň vykládal později, když Byteň už začínala být plná všelijakých řečí.

– Neslyšel jsem ani krůček, ani šustnutí, a je tam přece škvára a já mám nějaké uši, vykládal, a říkal to tak, jako by železničáři měli zvlášť pocvičený sluch, jako třeba sbormistři nebo hajní. Ale Teršík vždycky jen bublal pýchou, ačkoli to byl pišišvor, takové malé pivo bez pěny, jak mu říkali, a jestli někdo řídí běh lidských věcí, měl rozum, že ho tak dlouho držel při zemi a zkrátka. Byl pyšný na všechno, na to, že tak tak dosáhl vojenské míry, i na to, že mu nerostou vousy, že umí foukat na harmoniku a uplivovat takové malé slinky jako nikdo druhý v Bytni.

– Třebas ho neslyšel pro ten vlak, řekl někdo, ale Teršík si jen uplivl.

Otočil se tenkrát hezky zčerstva a uviděl před sebou muže oblečeného v šedivé kalhoty velmi světlého zbarvení a obutého v černé lakové polobotky. I jeho vesta byla světlá, pískové barvy, ale hluboce vystřižená a dvouřadová. Černý kabát, v tuto chvíli rozepjatý, takže odhaloval vestu, byl šit na tři knoflíky, velmi od sebe vzdálené. Zdá se být zbytečný tak podrobný popis oblečení Emanuela Kvise, protože všichni Byteňští je mají v příliš dobré paměti, právě tak jako vám mohou potvrdit, že po všechen ten čas, co Kvis mezi nimi žil, jej neviděli oblečeného jinak, než jak se objevil ve chvíli svého příjezdu před vyjeveným Teršíkem. Stačí o to zavadit slovem a budou vám do omrzení vyprávět o jeho bílé měkké košili s našitým límcem, jež vypadala zároveň starosvětsky i výstředně elegantně, o červeném motýlku, jehož konce byly delší, ale přece ne vlající, o haveloku, bez něhož nikdy nevycházel, ale který, ať jej měl přehozen přes paži, nebo přes ramena, dovedl nosit tak naprosto jinak, než jak jej nosívají penzionovaní řídící učitelé s básnickými sklony, o měkkém šedém klobouku, promáčknutém do lodičky, s černou stuhou i lemovkou a okraji spíše užšími a silně zdviženými. Nezapomenou se ovšem zmínit ani o jeho lesklé černé hůlce se stříbrným kováním, kterou nikdy neodkládal, ale nejvíce vám toho napovídají o jeho tříknoflíkovém saku, jež nosil někdy rozepjaté a jindy zapjaté tak, že mu sotva límec vykukoval, a v němž vypadával střídavě jako čilý přívětivý stařík, všem nějak povědomý a známý, nebo jako štíhlý, nepřístupný cizinec, jehož věku ani myšlenek se nedohádáš. Zeptejte se jich však, jaký to tedy vlastně byl člověk, a hned vám vysvitne, proč tolik řečí o šatech. Upadnou do rozpaků, začnou krčit rameny a blábolit všelijaké nesmysly.

Nanejvýš Teršík, který prostě nepřipustí, že by o všem nevěděl všechno, by vám podal jakés takés vysvětlení.

– Já myslím, že to musel bejt nějakej herec nebo něco takového, říkal Teršík a vždycky připomínal, že on první z celé Bytně s ním měl co dělat. Vzpomeňte si jen, co měl v obličeji faldů. A nikdy je tam neměl naskládaný stejně. Nikdy jste si nemohli bejt jistý, jak se bude tvářit, protože von v těch faldech jako by si s váma hrál na schovávanou.

V tu první chvíli by si byl Teršík, kdyby byl měl jen o trochu víc obraznosti, mohl také myslet, že je to nějaký pták, který slétl z měsíce. Jak mu ten havelok splýval volně z ramen a rozepjaté sako se rozvíralo na prsou, odhalujíc blýskavou vestu a košili, jak mířil před sebe holí jako dlouhým tenkým zobanem, připomínal Emanuel Kvis volavku nebo čápa, dosedajícího na zem a skládajícího po doletu křídla. Nádražní perón je prázdný, krom Emanuela Kvise nikdo jiný dnes nevystoupil z půlnočního vlaku. Úředník ve službě, když dal znamení k odjezdu, vrátil se do kanceláře, aby rozehrál signální zvonky v další stanici. Nezůstal tu nikdo krom nich dvou a bratrstva osmi dokulata ostříhaných jírovců, pod nimiž měsíc rozlil stěhovavé tratoliště stínů, a krom tří petrolejek na dřevěných sloupech, jejichž světlo zmírá, stravováno mocnější září. Má tedy Teršík plné právo se zachvět, když vidí na svou hruď namířeno cosi, co se blýská jako čepel kordu; ale jako vždy Teršík se přeceňuje i ve chvíli tohoto pomyslného nebezpečí, hůlka mine jeho rameno a ťukne do jednoho z kufrů.

– Má zavazadla, prohlásí příchozí a jeho dosti hluboký hlas zní zvučně, ale prázdně, jako by mluvila přesně ozvěna, usilujíc, aby nepohltila ani jedinou slabiku.

– Cinkylinky, cililinky, cink, cink; zasmějí se zvonky v nádražní kanceláři, kde staniční úředník dokončil rozhovor se svým dvanáct a půl kilometru vzdáleným kolegou.

Cizinec sebou trhne, rysy v jeho tváři se zavlní a složí do výrazu takového vzteku, jaký Teršík ještě u nikoho neviděl. Neohlédne se však, jenom hůlku spustí k noze a zároveň vrásky se rozběhnou a tvář z nich opět vypluje, klidná a hladká, jako by tu stál jiný člověk.

– Emanuel Kvis je mé jméno, pokračuje příchozí. Zavazadla zde zůstanou, dokud si pro ně nepošlu. Zacházejte s nimi opatrně.

Teršík zrudne ve tváři a sáhne si rukou ke krku. Rty Emanuela Kvise se zavlní, jako by se chystaly k smíchu, ale vypadnou z nich jen další duté koule slov.

– Opakuji: Zacházejte s nimi opatrně, zejména až je budete skládat.

Teršíka nadouvá vztek. Hrome, je to horší než dušení, jak se to z něho tlačí a jak se tomu snaží zabránit.

– Tak to zkuste, vybuchne konečně. Zkuste to tahat sám, a ještě opatrně, když je na to dvou chlapů málo.

Teršík chce řvát, ale vědomí, že kancelář je na doslech, je přece jen silnější, a tak vlastně řve a šeptá zároveň, vypadá to, jako by svá slova křečovitě vykašlával. Až ho v hrdle bolí z těch dvou protichůdných činností.

Emanuel Kvis se naklání kupředu, natahuje krk, vylézá ze svého haveloku jako pták z pláště svých křídel. A jeho tvář jako zrcadlo obráží každý stah a záchvěv Teršíkova obličeje. Teršík zmlkne a s hrůzou naslouchá uvnitř sebe ozvěně řevu, který nevydal. Panebože, jestli takhle řval, je s ním konec. Vždyť nechtěl nic takového udělat. Nebo snad chtěl, ale nikdy jindy by to byl neprovedl. Vzhlédne ke dveřím kanceláře, brzo-li se na jejich zvadle žlutém pozadí objeví vystřižená postava adjunktova.

Postava se neobjevuje, ale Teršík se nicméně schoulí a zaškemrá:

– Prosím za odpuštění. Jeden je někdy tak zpitomělej po celodenní dřině, že neví, co dělá. A pak, mám starosti.

Kvis se rázem nakloní k výpomocnému zřízenci a řekne dychtivě:

– Povězte mi jaké.

A Teršík, dříve než si může co rozmyslet, začne se zpovídat s takovou náhlou důvěrou, jako by tento člověk mohl již zítra rozřešit celou jeho svízel.

– Nejsem definitivní, pane. Chtěl bych dostat strážní domek. Zničil byste mě, kdybyste si stěžoval.

– Strážní domek? opakuje cizinec. To jsou ty domky u trati? Pro­hlédnout denně svůj úsek kolejí a zdvíhat závory, mít střechu nad hlavou a své jisté, být skoro svým pánem a netahat o půlnoci kufry přivandrovalců, to je to?

– Ano, pane.

– Ale kudy na to? říká Kvis jakoby sám sobě a jeho oči zůstávají přisáty k Teršíkově tváři.

– Je tu hlídač z dvěstěšestnáctky, odpovídá Teršík. Nějaký hlas v něm křičí: Co to žvaníš, blázne, ale Teršík pokračuje:

– Má ošklivou dceru. Ale syn mu vyštudoval inženýra a je v Praze u ředitelství.

– Jsou tu překážky, prohlásí Kvis.

Teršík několikrát polkne, jak se brání, musí však říci i to poslední:

– Mám na vsi holku. Je jak obrázek. Ale nikdy bych s ní nedostal domek a nemá ani košili.

Kvisova tvář po těch slovech opadne, zbavena napětí a zvědavosti. Sehne se, a opíraje se o hůlku, zdvihne svůj vak, kterého si Teršík dosud nepovšiml. Je to látkový vak, ušitý z kostkovaného plátna, vypadá spíše jako ženská kabela než příruční zavazadlo, a bachratý svým obsahem.

Jak se opět vzpřimuje, Kvis promluví:

– Primitiv. Obyčejné a zhola nezajímavé.

– Nerozuměl jsem vám, pane, řekne Teršík zmateně a poplašeně.

Ale cizinec, nedbaje Teršíkova pohnutí, se odvrátí a odchází bez pozdravu. Havelok, rozšířený po jedné straně vakem a po druhé pokrčenou paží a hůlkou, se kymácí kolem světlých nohavic jako černý zvon a nad ním šedivý klobouk, obílený měsícem a skrývající celou hlavu, se zdá plout nezávisle na ostatním těle, podoben malé vzdušné lodici.

– Dobrou noc, pane, zavolá za ním Teršík, cizinec však ani muk, jenom hůlka se zableskne vedle jeho klobouku, jak ji pozdvihl – a to je celá jeho odpověď.

První se rozštěkali tlamatí a lhostejní hafani veřejného posluhy Korce, o nichž bylo známo, že dovedli chrnět, i když jim o loňských Dušičkách kradli krmníka právě za jejich boudou. Psí štěkot je došková střecha v suchém červenci, do níž padne jiskra. Zaštěká jeden, v tu ránu se do toho dají všichni. Ale té noci ti dva Korcovi halamové řvali svými chraptivými basy, jako by jim šlo o život. Povídám, že to musel být štěkot, když vyhnal z postele Korce, který nebyl o nic čilejší než ti dva jeho mamlasové a pro svou lásku k pelechu byl kdysi zbaven ponocenství. Nabul si pleskavé pantofle, a jen tak jak byl, v modrých kaťatech a bez košile, vyhrabal se na dvůr. Zastihl své spřežení uprostřed dvora zježené a běsnící hrůzou. Psi stáli přitisknuti zadky k sobě, každý chlup byl na nich zježen, a štěkali, otáčejíce se přitom dokola, jako by je někdo obcházel. Když uviděli Korce, ztichli, přiběhli k němu a tiskli se mu k nohám, každý z jedné strany. Cítil, jak se třesou a jak v nich neustává rachotit hluboké vrčení.

– Co to tu máte, holoto? řekne Korec znechuceně a otráveně. Žádným ze svých smyslů není s to postřehnout příčinu psího zneklidnění. Z postele ho vyhnala více ženina huba a vzpomínka na ukradeného vepře než pocit přítomného nebezpečí. Oblenivělý spánkem do tuposti zachvěje se v první chvíli jen proto, že mu přezrávající noc přejede studenou prackou po tučném přizpoceném hřbetě. Odplivne těžkou slinu, zívne a poškrabe se v porostu na prsou, rozhlíží se po dvorku, zalitém vápennou bělí měsíčního světla.

Nezjistí nic, co by v něm podnítilo podezření. Ale jeho psi ne­ustávají vrčet a tisknout se k němu a štěkot se přenáší z dvorku na dvorek, od jedné psí boudy ke druhé. Zní to, jako by štěkal kdejaký pes v Bytni, a štěkají divoce, náruživě, zběsile, cítíš z toho zrovna, že na nich stojí každý chlup. A zatímco jedni si vedou stále divočeji, druzí postupně zmlkají, to jak hospodáři, podobně jako Ferdinand Korec, vylézají ze svých kuťat, aby se podívali, co to ta jejich psiska raflo. A když nemohou zjistit nic na první pohled zřejmého, všichni stejně prolézají chlévy, chlívky, kurníky, kůlny a stodoly, kde nacházejí dobytek zneklidněný, vepříky pochrochtávající, slepice rozčepýřené, ale nikde žádnou škodu ani škodnou, zhola nic patrného. I usuzují všichni na kunu nebo tchoře, a když už jsou tak venku, postojí chvíli a naslouchají, jak štěkají psi sousedů, podivují se měsíčné noci a jsou nakonec ochotni přisoudit vinu za to psí bláznění jí. Použijí té příležitosti, aby si vykouřili zorku nebo dali pár bafů z fajfky a vykonali svou potřebu. Nakonec zaženou vrčící psy do bud a jdou uklidnit své ženy, v nichž strach a měsíční světlo se zatím podivnou alchymií proměnily v jiné pocity.

Psi už se této noci neutiší; jejich štěkot vybuchuje přes tu chvíli, jako by noví a noví cizinci vstupovali do Bytně, a neustane, dokud měsíc nezmizí pod obzorem a krátká předjitřní tma neponoří svět v milosrdné bezvědomí.