KAPITOLA ŠESTÁ Všechny cesty vedou na náměstí

Emanuel Kvis bloudí a nenachází klid. Podzimní deště vyslaly už své první harcovníky, ale ani ty ho nedovedou udržet doma. Po nočním lijáku drobně mží, zelináři na byteňském náměstí napjali plachty nad svými stánky a nejklábosivější ženské se uchylují na kus řeči do průjezdu hotelu U Koníčka. I Jeník Harazim opustil své vyhlídkové místo na schůdcích před krámem a stojí za sklem dveří, odkud může zahlédnout Lídu Dastychovou, kdyby šla kolem. Život městečka se ovšem nezastavil pro trochu mrholení, těla, havěť i pole chtějí své, jenomže lidé se pohybují rychleji a nepostávají tolik jako dříve.

Proč ten dědík nesedí v takovém počasí doma? ptají se navzájem povídalky v průjezdu u Koníčka. Emanuel Kvis však pochoduje náměstím sem a tam, nedbaje zvídavých pohledů ani slov, jež k němu někdy bezostyšně dolehnou. Zestárnul v posledních dnech, není to vidět ani tak na jeho tváři, jako na držení těla a na chůzi, jež se stala ještě trhanější. Nohy se mu zdvíhají a dopadají na dlažbu jakoby ovládány nějakým mechanismem, složeným ze samých ozubených koleček. Havelok na něm visí a zdá se příliš těžký pro jeho ramena, světle šedivý klobouk ztmavěl deštěm, lakové střevíce jsou skryty v pleskavých galoších.

Vypadá to, jako by se Kvis ve své procházce po náměstí řídil nějakým pravidlem. Pochoduje třikrát nahoru a dolů, pak zmizí na chvíli v parčíku u kašny, objeví se a opět pochoduje. Nemusí to být nic jiného než takový stařecký rozmar, takové vysloužilecké puntičkářství, které počítá lžíce polévky, dekagramy masa a pří­krmu a kroky procházky. V Kvisových očích je však nezvyklý těkavý pohled, který se vyhýbá každému a zároveň se zdá vyhlížet někoho, kdo se neobjevuje.

Snad je poplašen tím, že paní Kateřina Nolčová k němu přestala docházet a že kdykoli se ji pokusil sám navštívit, dostalo se mu odpovědi, že milostivá paní není doma. Ale Kvis ví, že je doma, cítí její přítomnost tak bezpečně, jako by seděl vedle ní a držel ji za ruku. Nedovede však zatím rozhodnout, má-li být jejím nečekaně odmítavým postojem zdrcen, anebo potěšen. Skrývá se před ním proto, že se mu pokouší uniknout, nebo se už vzdala vší naděje a zápasí jen s posledními zbytky své nerozhodnosti a lásky k Rudolfu Nolčovi?

Všechny cesty vedou v tyto dny Emanuela Kvise na náměstí. Tam jsou shromážděni všichni, do jejichž životů se mu podařilo nahlédnout, jejichž touhami doufal zaplnit svou vlastní prázdnotu. Neklid ho štve a nedopřává mu pokoje. Proč se nic neděje? Byl jenom iluzio­nistou, který se dal obelhat zdáním, zatímco skutečnost byla jiná? Zklamal ohaří čich jeho zvědavosti a podařilo se mu zaplnit si nitro jen hříčkami vlastní obraznosti? A přece právě v těchto dnech se staly dvě nové události, jež znovu vzbudily jeho upadající naděje.

Ta první, to byla jen taková bělička, kterou by jindy byl hodil zpátky do proudu a nestaral se dál o ni. Ale v tom rozpoložení mysli, v jakém nyní byl, hmátl po ní oběma rukama a jako šašek krále Jiřího přiklonil sluch k jejím lapajícím ústům. Ta druhá, kdo ví, bude snad patřit k největšímu, s čím se dosud setkal na svém putování za stavebními kameny cizích srdcí, z nichž si doufal vystavět vlastní duši.

Jděme po pořádku, třeba v té kvisovské prázdnotě se události převalují jako vlny a jedna se mísí s druhou.

Včerejší deštivá noc se procházela, capkajíc mokrými packami v byteňských ulicích. Pořád někam spěchala a stále jí nebylo konce, snad obcházela v kruhu. Vítr ji honil, a když se nejvíc rozběhla, vyjevená a ucouraná jako děvka pronásledovaná patrolou, opustil ji s chechtotem a nechal ji chvíli na pokoji. Těžké slzy jejího pláče kapaly ze střech a všechny okapové roury kloktaly jejími vzlyky…

Emanuel Kvis do ní vykročil po desáté hodině večerní, vyhnán z domu svou nevysvětlitelnou tísní. Šla s ním a neustávala mu šeptat své bláznivé nabídky. Byl pln jejího šumu a vítr v něm skučel jako na prázdné půdě. A bylo mu, jako by do něho vstupovala úzkost všech byteňských spáčů. Ulice byly dokonale pusté a chudé, elektrické lampy sloužily sotva za ukazatele cesty, plašíce temnotu jen od svých vlastních jader, skomírajících slabostí a strachem.

Čtvrt na jedenáctou pleskla z radniční věže a noc nad ní se bez ozvěny zavřela. Kvis postál u osvětlených oken Radničního sklepa. Na chvíli pocítil uspokojení a jistotu. Alespoň tady se odehrávala a pokračovala jedna událost, jež byla počata jeho přičiněním. Nemusel ani vstupovat a věděl spolehlivě, že v malém pokojíku za sálem sedí statkář Dastych a hraje v karty; prohrává zoufale a bez­nadějně a ještě zoufaleji a beznadějněji věří, že se neomylně blíží veliké konečné výhře.

Šum noci se vzedme a je okamžitě plný bouřlivého napětí; to už nekapou slzy vesmírné žalosti, nýbrž pleskají karty, přibíjené na stůl divokou touhou zvítězit. Emanuel Kvis se vypne ve svém haveloku a stojí tu jako Napoleon. Jaké rezervy bláznivých nadějí se to vrhají znovu a znovu do boje! Sotva byla smetena jedna řada, nová nastupuje s touž vírou, nadšením a odhodláním. Je to veliký pocit být hráčem, strašný a katastrofální. Je to jako neuhasitelná žízeň, rostoucí každým douškem, prohra i výhra ji stejně rozpalují, je to jako horolezecký výkon, provázený šílenou radostí, že každým krokem je propast hlubší a vrcholek nedosažitelnější. Ale najednou pocítí Kvis opravdový děs. Něco se pohybuje a plíží pod tou rozkoší, jež se zdá stravovat samu sebe a nedbat ničeho jiného. Slyšíš ty kapky, ne ty veliké, jež pleskají, jako by chtěly přebít i trumfy božího hněvu, nýbrž ty malé, jež kapou pravidelně kap, kap – kap, kap, pravidelně a stále rychleji – rychleji a rychleji – jako by čas náhle zešílel a řítil se přímo na tebe.

Dost.

Emanuel Kvis se odvrátí a rychle odchází, dýchá jako člověk, který uskočí v poslední chvíli z kolejí, po nichž se k němu hnal rychlík. Jaké štěstí, že má v moci tuto hru a že ji může kdykoli přerušit, jako by otočil vypínačem. Žil minutu, nebo dvě minuty žil, leč kdo ví, snad sám příliš zrychlil tempo toho prožitku, takže se to v něm odehrávalo rychleji a bez zábran, jaké ještě trvají v samotném statkáři. Jde a nese to v sobě dál, je to už jenom, jako by si vše promítal na matnou desku a těšil se tou zploštělou podívanou, jež nemůže bez jeho vůle nabýti tvaru a strhnout ho ve svůj vír.

Pochoduje dál vzhůru po náměstí a jeho kroky splývají s capkáním deštivé noci, pouští ji do sebe, její šum a stesk, její bezuzdný pláč, neplatící nikomu, její beztvarou temnotu, pohlcující vše. U hospody Na Růžku na opačném konci náměstí přejde na druhý chodník. Nedávný prožitek zmírnil jeho tíseň, ale pochyby nespí dlouho a začínají se znovu proklubávat. Dělo se to skutečně, nebo to jen snil?

V tu chvíli zahlédne před sebou valit se těžkou lidskou hmotu a uvědomí si, že již delší dobu se podivoval dunivému zvuku kročejů, o nichž nevěděl, má-li je přičíst něčemu, co se odehrává v něm nebo mimo něho.

Nadit do namoklého služebního pláště valil se několik metrů před ním strážník Tlachač, značně roztrpčený dnešním počasím, ale jako vždy zálibně naslouchající, jak ozvěna jeho kroků se rozléhá prázdnotou a opuštěností náměstí. Mizerná služba, myslí si Tlachač, jiným se to chrní a sedí v suchu. Ale v strážníkově přemítání není skutečné trpkosti a ten druhý, kráčeje za ním, cítí z kymácení těch mohutných ramen tu šířku srdce neznalého závisti, tu spolehlivost ducha oddaného službě a nerozvraceného postranními touhami, ten klid a spokojenost těla obydleného silou a zdravím. Byteň spí a může spát pokojně, protože Tlachač střeží její sen. To je jediná pýcha, kterou v sobě nosí, a je to pýcha člověka odhodlaného splnit do posledního dechu své povinnosti. A hudruje-li strážník na mizérii dnešní obchůzky, dělá to jenom proto, aby mu ještě více zesládla obvyklá zastavení, kterými ji přeruší. V tlachačovské duši není pro Emanuela Kvise nic, v čem by mohl najít zalíbení, taková stojatá voda to je a všechno nepředvídané, co by se v ní mohlo odehrát, muselo by do ní zapadnout zvnějšku. Rybník, jehož dno je známé a v němž nemůžeš být stržen ani vírem, ani neočekávanou tůní. To už vítr musí pořádně foukat, aby s takovou vodou udělal něco víc, než zčeřil její hladinu.

Věru, mělo by nám být líto počestného byteňského strážce, jak se tu tak sune, zaposlouchán do zvuku svých kročejů a do svých nadějí na stupku slivovice ve výčepu u Koníčka, a nemá ani tušení, kdo se mu to plíží v patách. Pohybuje se ve světě, v němž není nejistot ani pochybností, ve světě přesně rozděleném na černé a bílé. Bílí jsou všichni, kdož si nevšímají, do čeho jim nic není, a jdou si po svém, a ti druzí si zkrátka musí dát na Tlachače pozor. Kdyby vás napadlo zeptat se ho, co je nebezpečí, odpověděl by vám po delším uvažování, že nebezpeční jsou střílející kasaři, chlapi s kudlou, splašení koně a opilí automobilisté. Nebezpečí je zkrátka věc z tohoto světa a dá se popadnout za límec, dovedete-li si na to zajít alespoň tak jako strážník Tlachač.

Harazimovy starodávné půlkilové zámky, které se povalují na schůdku před krámem jako zatoulaná štěňata, nejsou například nebezpečí. Snad pokušení nanejvýš, ale pěkná kulatá zadnice ohnuté ženské je také pokušení, a přece i když se na ni zahledíte, víte naprosto bezpečně, že neuděláte nic jiného, než že si povzdychnete a půjdete dál. Harazimovy zámky však patří ještě spíše do řádu myšlenek před usnutím, jako: Co bych dělal, kdybych zdědil milión nebo kdybych měl čepičku způsobující neviditelnost. Přesto však napínají na každé noční pochůzce Tlachačovi vždy znovu provaz přes cestu, a strážník nemůže dál, dokud se k nim nesehne, nepotěžká je, nepomyslí si svůj pohrdavý úsudek.

Stalo se mu to za ta léta zvykem asi takovým jako pomnout si před ulehnutím prsty u nohou, unavených celodenním chozením a postáváním, ale dnes, jak se tak těžce shýbá v namoklém plášti, pocítí k těm bachratým zámkům opravdový odpor. Že už je někdo jednou neukradne, pomyslí si, abych měl od nich pokoj.

– Provokace, řekne za jeho zády hlas, který zní, jako by promluvila sama prázdnota náměstí.

Strážník se vztyčí a obrátí s pružností a pohotovostí neočekávanou u muže jeho váhy a objemu. Obušek sevřel pevně v pěsti, ale to, co vidí před sebou, ho uvede do takových rozpaků, že neví, jak by si měl počínat dále. Emanuel Kvis se postavil přímo pod lampu, takže světlo naň dopadá kolmo shora a okraj klobouku mu spouští přes tvář závoj černého stínu. Volně splývající havelok jej zbavuje postavy a mate strážníkovo vnímání. Něco se pohne a uvolní v Tlachačově paměti, nějaký úryvek zpola zapomenutého rozhovoru, probuzený snad bledou září pouliční svítilny, a strážník se zachvěje, když sílící vzpomínka spojí ta roztroušená slova. Zlo, které se skrývá ve světle.

To má člověk z toho, když vede řeči s lidmi, kterým je slovo jako slovo, vzpomene si Tlachač roztrpčeně na děkana Brůžka. A zneklidněn pocitem neurčitého nebezpečí i tím, že mu něco podobného vůbec vlezlo do hlavy, polkne těžce, postoupí o krok – neboť je z lidí, kteří jdou vstříc i tomu, čeho se lekají – a řekne chraptivě:

– Kdopak jste a co tu děláte?

A Kvis, který si s libostí prožil všechno, co se dělo v strážníkově poplašené mysli, se zasměje svým nejdutějším smíchem a odpoví:

– Ale, pane strážmistře, cožpak mě nepoznáváte?

Tlachač má chuť si odplivnout a ještě větší chuť natřít toho skřečka obuškem, třeba už je to dědek. Dopaluje ho a jde mu na nervy od první setkané, kdy se vyptával na soudce Dastycha. Kdykoliv ho vidí procházet se po náměstí za dne, vždycky se raději odvrátí, aby se nemusel dívat na tu jeho tatrmanskou chůzi. A teď ta skořepina, kterou by porazil kýchnutím, ho tady takhle vyjuká. I řekne s nejhlubším opovržením, jakého je schopen:

– Á, to jste vy?

Sotva promluví, vztek ho nese dál. Musí si ulevit, musí dorazit, co byl načal, i kdyby ho to v tu chvíli mělo stát uniformu, kterou miluje nade všecko. Pokračuje tónem, jakého by se neodvážil vůči žádnému z počestných měšťanů byteňských. Ale tohle je přivan­drovalec, o kterém nikdo nic neví, i když se zde usadil v zděděném domku.

– Co se tu potloukáte v noci v takovém počasí? Člověk vašeho stáří by měl v tuhle hodinu dávno ležet v kanafasu.

Možná, že by se dobrý strážník Tlachač poděsil, kdyby dovedl nějakým způsobem poznat, v jakou zrůdu se proměnil jeho poctivý vztek v nitru Emanuela Kvise. Možná, že by se poděsil tak, že by bez váhání mávl obuškem, aby ochránil sebe i město, jehož pořádku a bezpečnosti je strážcem.

Za závojem stínu, splývajícím od střechy klobouku, lapne Kvis několikrát naprázdno ústy, než je schopen promluvit. Noc se žene kolem nich, uštvaná svým bezúspěšným během dokolečka, a hlas Kvisův se zdá být součástí větru, který se jí chechtá v průjezdech a nad střechami.

– Přišel jsem se podívat na strážníka, kterého znepokojují cizí zámky.

– Co? řekne Tlachač a nemá v plicích dechu na víc, než aby opakoval: Co?

– Takové staré zámky, pokračuje Kvis. Jak snadné by je bylo otevřít, kdyby se člověk nebál.

– Vy jste se zbláznil, dostane ze sebe Tlachač.

– Je to bezohlednost provokovat poctivé lidi takovými starými rachotinami. Otevřít je tak jednou v nočním tichu a přestaly by znepokojovat.

– Jaktěživo mě nic takovýho nenapadlo, zařve Tlachač, ale Kvis se již uklidnil i nabažil své hry a vyjde z kužele světla. Zmizí po několika krocích, jako by nebyl než výplodem té děsivé noci, která ho zrodila a opět pozřela.

– Hej, vy! zařve ještě jednou Tlachač a chce se za ním rozběhnout. Ale pak, jako by nahlédl zbytečnost svého záměru, zůstane stát a přemýšlí těžce, dopáleně a bezradně.

Ta malá příhoda s Tlachačem nestačí však vrátit Kvisovi jeho bývalou jistotu a rozplyne se rychle v pochybnostech. I to mohla být jen hříčka oblouzené obraznosti a Kvis nachází nepatrné uspokojení, když nazítří vidí, jak strážník se vyhne setkané a odbočí daleko před ním v pravém úhlu na druhý chodník.

Kvisovi se ostatně v těchto dnech zdá, že se mu vyhýbají všichni. Čte podezření v každých očích, jejichž pohled se mu podaří zachytit, ale to je také vše, co z nich dovede vyčíst. Připadá si jako tulák se špatnou pověstí, procházející vesnicí, kde už ho znají. Vrátka jsou na závory, dveře zamčené, psi vrčí se zježenými chlupy a jenom na pohybu záclonek můžeš poznat, jak tě z každé chalupy pozorně sledují. Chce se ti zdvihnout pěst, zahrozit a přísahat pomstu. Prázdnota v něm roste, pozřela vše, čím ji doufal zaplnit, ale nenasytila se. Vystoupila z něho a nabyla rozměrů světa, obklopuje ho jako skleněná báň; za jejími stěnami zůstal život, roste a zápasí, miluje a sváří se, bloudí a věří, ztrácí a nachází; pobíhá on sám, vězeň v domě bez dveří, a poletuje a bzučí moucha jeho úzkosti.

Dvě místa mu v těch dnech poskytují úlevu, dvě místa hluboce se od sebe lišící, ale snad jenom v lidských očích; vnitřek děkanského chrámu, opuštěného v odpoledních hodinách před požehnáním, a mochnovská kašna v parčíku na náměstí.

Stojí hodinu v prázdném kostele, pár kroků ode dveří, prázdná loď se před ním hloubí a klene vysoko nad jeho hlavou. Tato prázdnota, skutečná, viditelná, naprostá prázdnota, jej objímá jako milosrdné náručí a hýčká jako měkké lokty. Zdá se mu, jako by se jeho vlastní prázdnota před ní zmenšovala a ztrácela svůj význam. Staví je proti sobě a zkoumá: přál by si, aby se smísily. Neboť ví, že prázdnota kolem něho je obydlena vším, za čím se pachtí a co mu uniká. Učili ho v dětství, že zde sídlí někdo, za kým přicházejí lidé, aby mu dobrovolně, ba s touhou, svěřili, po čem Kvis u nich slídí. Na tomto jediném místě, objatém a uzavřeném stěnami, odkládají přetvářku ne ze svých tváří, neboť se nikdy nepřestanou uzavírat druh druhu, ale svá srdce tu obnažují před tím, o němž věří, že jeho pohledu nemůže nic nastavit překážku, koří se a prosí, třesou se a slibují, hledají v něm především sebe a pro sebe ho chtějí uchvátit. A protože cítí, jak je nepostižitelný a přerůstá jejich chápání, pokoušejí se ho nalákat jako děcka, lovící slunko síťkou na motýly, a odhalují, co skrývali sami před sebou, i když v nich zápasí pochybnosti s věčnými úzkostmi. Nemohlo se to odtud ztratit, a Kvis tu číhá denní svou hodinku v pozorném střehu, doufaje, že pojme v sebe tuto zabydlenou prázdnotu a že se v něm rozezvučí varhanovým plenem jakási kolektivní bytost, vzešlá z toho, co tu lidé po sobě zanechali, co patří vlastníku tohoto příbytku, co z něho pochází a k němu se vrací, a s ní zachytí i jeho samého a pozná, zda vskutku je, anebo vzniká-li jenom přáním, strachem a vírou. Co by to pro něj znamenalo, kdyby se mu podařilo, kdyby se zmocnil jeho i jich? Už by nepotřeboval dolévat prázdnotu troškami náhodně posbíranými, zaplnila by se celá, byl by zabydlen jako svět, a protože by v sebe pojal i jeho strůjce, mohl by řídit pohyby svých loutek, jak by se mu zachtělo.

Leč varhany, jež doufá uslyšet, hrají v nesmírné hloubce, jejich tóny se vklínily do sebe a ke Kvisovi stoupá jen hukot, jako když se ženou podzimní vody a vřou a řvou v úzkém hrdle skal. Jediný z nich vyniká nad ostatní ostře a zřetelně, kvílivý, ječivý tón, od něhož by ho neosvobodily ani uši zalité voskem, tón k zoufalství známý, který ho neustává provázet, ať se kamkoli pohne, tón jeho vlastní prázdnoty. Tady zní silněji než kdekoli jinde, jako by se ho někdo zmocnil a proměnil jej v bič, po jehož každé ráně puká pokožka. Kvis tu však vydrží denně vystát a vyvzdorovat si svou hodinu v troufalém závodě trpělivosti s někým, kdo nepochybně má věčnost na své straně.

Jednoho dne, kdy sršni neklidu dorážejí na Kvise podrážděněji než jindy, potká při svém odchodu z kostela děkana Brůžka, který, kdo ví, snad se tu naskytl v tuto chvíli proto, že konečně podlehl svému pokušení vyčíhat si nezvyklého chrámového návštěvníka a podívat se mu na zoubek. Kvis mu odpoví na pozdrav se zjevnou nechutí a nesnaží se ani dále zastírat nelibost, již v něm budí setkaná s knězem. Dva světy se stýkají v tom člověku, dva světy dosti veliké, aby jeden každý z nich stačil vyplnit lidský život. Snad se kdysi svářily, ale už dávno uzavřely mír, splývají spolu, jeden je živnou půdou druhému: láska k půdě a ke všemu, co je s ní spojeno, a k povolání, jemuž se cítil zprvu obětován, ale jež tohoto selského synka nikdy nepřestalo prostupovat zbožnou úctou. A pod nimi doutná netrpělivá, potlačovaná síla bojovníka, který by neváhal zaštítit zákon Hospodinův vlastním tělem ani napomoci mu vlastní pěstí. A ta je nejpodivnější na děkanu Brůžkovi, neboť je v ní skryta touha po boji i žízeň po nekonečném milosrdenství.

V této chvíli zápolí děkan Brůžek kněžsky poctivě s pocitem odporu a podezření, jehož obsah mu není jasný. Osloví Kvise s vlídností, která jemu samému je protivná, protože ví, jak je neupřímná:

– Vidím rád, že jste si oblíbil náš kostel. Ale proč jej navštěvujete jenom v čase, kdy se v něm nic neděje?

Kvisův pohled spočívá nehnutě na knězově tváři a naplňuje děkana hněvem a tísní.

– Místo je veřejně přístupné, zaskřehotá Kvis nejnepříjemnějším rejstříkem svého hlasu. Navštěvuji je v době, která mi nejlépe vyhovuje.

Chtěl-li Kvis vydráždit děkana, dosáhl toho spolehlivě tím, že zvolil pro označení kostela slovo místo.

– Ovšem, řekne kněz a div nechraptí, jak se namáhá, aby mluvil mírně, toto místo je přístupné každému, kdo v něm doufá něco nalézt. Snad i vám se to podaří.

V Kvisových očích polekaně zamžiká a děkan se může domnívat, že střelil blízko cíle. Nedovede však uhádnout, jaký by mohl býti ten cíl.

– Nemám, co bych tam hledal.

Ale kněz už nedovede odolat své touze zkrušit toho chlapíka a přivést ho k řeči a pokoře třeba tím, že v něm vzbudí hněv nebo strach. Není to křesťanské a děkan to dobře ví, jenomže je to v tuto chvíli silnější než jeho vrozená dobrota a vůle k spravedlnosti.

– Nu, pak tam třeba někdo najde vás.

Kvis se nahrbí a vypadá, jako by se chtěl ztratit ve svém rozepjatém sáčku. Tvář mu pošedne, ale takřka vzápětí se jí vrátí obvyklá barva i s falešnými růžičkami na lícních kostech a mužík se vypne do postoje divadelně hrdinského.

– Nevím kdo, pane faráři, nevím opravdu kdo.

Děkan zrudne a zatne své oráčské pěsti.

– Zpověď by vám neuškodila.

Ale ten druhý se zachechtá jako ozvěna v lese.

– Je mi líto, že nemohu způsobit ani to malé potěšení. Nemám, z čeho bych se zpovídal. Chodím, dýchám, dívám se a naslouchám. To je vše, co bych vám o sobě pověděl. A to by vás neuspokojilo.

Střílí rozvážně jedno slovíčko za druhým a za každým z nich jako by se posmíval. Děkanovo rozhořčení pohltí jeho obvyklou výmluvnost a kněz se vzmůže sotva na drsně vykřiknuté liturgické prohlášení:

– Sedmkrát za den klesne spravedlivý.

Ale Kvis už se cítí vítězem této šarvátky a klovne po něm ihned s neskrývaným zadostučiněním:

– Pak je mi líto spravedlivého i vás. Představte si jen, že ten dobrák přijde k zpovědi jednou za rok. Jak si má vzpomenout na všechna svá provinění a jak vy si je máte všechna zapamatovat, abyste mohl posoudit míru jeho provinění? Važte si zatvrzelých hříšníků, pane faráři. Ti vás alespoň neobtěžují.

A tu kněz, podléhaje už nadobro svému poctivému rozhořčení, nakloní se k němu s tváří zrudlou a očima blýskajícíma, jako vesnický chasník chystající se zahájit pranici, a řekne, drtě hlas v sevřených dásních:

– Starče, váš čas se může kdykoliv nachýlit.

Kvis rázem zpopelaví a zšedne, tvář se mu zhrcne do spousty vrásek, propadne se do svého kabátku, jako by ztratil ramena i prsa, a dech z něho vychází sípavě v náhlém záchvatu dušnosti. Děkanův hněv opadne a je vystřídán úlekem a touhou nějak pomoci.

– Můj bože, co je vám?

Napřáhne paži, aby zachytil a podepřel svého společníka, ale Kvise projede prudký záchvěv, tělo se vzepne a vyplní opět šat, vrásčitá slupka pukne a vydá hladkou tvář. Kněz, poděšen ještě více tou novou nenadálou proměnou, ustoupí o krok a zároveň i Kvis se dá na ústup. Napřáhne hůlku proti děkanovým prsům, couvá a křičí ječivě:

– Nechte mě! Jděte pryč! Chtěl jste mě uhodit. Vím, že jste mě chtěl uhodit.

První popud vede kněze k tomu, aby se rozhlédl, zda tento bláznivý a neuvěřitelný výjev neměl svědka. Odehrál se naštěstí na malém prostranství před vchodem do kostela, ústícím do uličky mezi zdi farské zahrady a hřbitovní. Není tu ovšem živé duše, krom jich dvou a ptáků, pokřikujících v korunách stromů. A snad právě ta dokonalá opuštěnost místa způsobí, že knězovo věřící srdce se div nezhroutí vědomím přítomnosti toho, před nímž se nikam neukryješ. Děkan ví, že ten ječící hlas má pravdu. Chtěl uhodit. Nebyl by uhodil, o tom nemůže být pochyby, ale chtěl uhodit.

Kvis už zmlkl a zmizel za rohem kostela. Žene se patrně, jak nejrychleji dovede, dolů ke Kostelní ulici a ke svému domku. Děkan si přejede dlaní čelo. Je mokré potem. Pěnkava slétne na farskou zeď, utrousí kousek svého popěvku a pak zneklidněna tou nehybnou černou postavou pokřikuje tázavě. Kněz váhá na prahu kostelních dveří jako chlapec, který se má jít vyznat otci ze svého poklesku. Pak vstoupí s hlubokým povzdechem, jde rychle prázdnou lodí a poklekne na stupních oltáře, aby předložil svou při jediné bytosti, která zná její rub i líc.

Lída Dastychová se zastaví na druhém oddílu schodiště, kam už vpadá světlo plnou silou širokými okny chodby, a vdechne zhluboka ovzduší domu, chlad starých zdí a dýmnou vůni dubových stupňů a ostění. Objata tím vším, co tu bylo zbudováno, aby trvalo a pře­čkávalo, podléhá úzkosti z času. Kam běží, kam tolik spěchá ve svém srdci, když ona už dávno nebude a věci potrvají dál, výsměšné věci, k jejichž lhostejné duši nikdy nenalezneš klíče. Ach, copak je vůbec možné, abychom zmizeli beze stopy, když jsme tento svět tolik milovali nebo nenáviděli? Aby se nad námi zavřela hladina času bez pohnutí, abychom tu po sobě nezanechali ani fatu morgánu, která by se alespoň občas zjevila užaslým zrakům těch, kdo přijdou po nás?

Přitisknuta ke stěně schodiště, Lída sotva dýchá, užaslá obratem svých citů a myšlenek. Trochu se toho domu bojí, a ovšem, začíná jej hrozně milovat. Kdyby tolik netoužila po světě, chtěla by se tu před ním uzavříti tak jako starosta a jeho žena. Protože ti, kdo tu jednou žili, říká si a trochu se přitom otřásá a úzkostlivě rozhlíží, nikdy odtud nemohli odejít nadobro. A nic by se nedivila, kdyby je potkala právě nyní, kdyby ji obklopili všichni najednou, a vůbec by se jich nebála.

V tu chvíli začne ovšem pospíchat, aby už byla na chodbě v dru­hém poschodí, kde, jak jí řekla Tlachačovic Mářa, najde paní Nol­čovou. Nesmí ovšem vpadnout nahoru bez dechu jako blázen. Jak by vysvětlila svůj chvat? Bála jsem se na schodech ve vašem domě? Stoupá tedy, jak se sluší na dobře vychovanou dívku, která by jednou byla tak ráda dokonalou dámou. Trochu si na ni hraje už teď, protože ji k tomu svádí prostředí, to široké schodiště s dubovým ostěním a šedý plyšový koberec, postříbřený sluncem, který v ní budí pohádkový dojem, jako by kráčela po stupních nějakého zvláštního, zamrzlého vodopádu.

Paní Nolčová sedí opravdu na chodbě zplna zalité a vyhřívané sluncem. Všechna okna jsou zavřena, protože venku je větrný zářijový den, ale tady může sedět starostova žena bez obavy v lehkých letních šatech, pouze s hedvábným šátkem přehozeným přes ramena. Dívka si vzpomene na svou bláhovou hru na schodech a cítí se nyní pokořena jednoduchostí a prostotou druhé ženy. Dokonce se zastavila a váhá, nemá-li se otočit a zmizet, protože paní si ještě nevšimla jejího příchodu, je zahleděna někam do korun stromů před okny a má v tváři takový zvláštní výraz, který v Lídě budí zároveň úzkost i soucit. Ale vtom již paní Kateřina cítí, že přestala být na chodbě sama, odtrhne se od své vyhlídky, a když uvidí Lídu, usměje se s nepředstíranou přívětivostí.

– Liduško, řekne. Promiňte, byla jsem zamyšlena a málem bych si byla nevšimla, že mě přišlo navštívit mládí a radost.

Lída zčervená rozpaky a paní Kateřina jí ukáže do křesla naproti sobě.

– Co jste mi přinesla, Liduško?

Děvče zapadne do křesla, ale ještě hlouběji do své rozpačitosti. Nikdo by nevěřil, jak to může být těžké, když chce člověk mluvit o sobě, ačkoli se v myšlenkách nezabývá většinou ničím jiným než sebou.

– Přišla jsem za vámi, protože mi bylo úzko.

Paní Kateřina se usměje měkkým, vzdáleným úsměvem. Není to směšné, že někdo přijde právě za ní, aby se jí svěřoval se svými úzkostmi? Taková mladá a krásná a na rozběhu za svými nadějemi. Kdyby to byla její dcera, mohl by vedle ní narůst její světlovlasý synek? Kdo ví, snad i tak by rostl, ale přicházel by se jen polaskat se svou mámou a nevábil by ji za sebou teskným úsměvem, čekal by trpělivě, až mu ji přinese řeka času.

– Zamilovala jste se a nemáte se komu svěřit?

Lída se zasměje a hned je jí ta paní ještě bližší.

– Kdyby to bylo tak jednoduché, věděla bych si s tím rady. Možná, že mám ráda nějakého chlapce a mám ho ráda tak, že sotva budu mít někdy někoho radši. Ale co mám dělat, když něco jiného mě vábí ještě víc?

Paní Kateřina trochu zbledne. Nezní to, co jí tu Lída vykládá, přesně tak, jako by opakovala její vlastní případ? Snad je to tím, že kořeny všech lidských citů a vůbec všeho, co se nám může přihodit a co se s námi může stát, jsou společné. Musí se nutit k odpovědi a připadá jí, že ji sestavila příliš pečlivě, než aby mohla vzbudit v děvčeti důvěru.

– Nerozumím vám, Liduško. Když jsem se já zamilovala do svého muže, nebylo pro mne jiného na světě.

Lída si vzdychne.

– To bylo jistě krásné a přála bych si, abych mohla říci totéž.

Paní Kateřina se musí namáhat, aby udržela své myšlenky u této dívky, která k ní přišla s takovou mladou vírou, že jí pomůže rozluštit její svízel. A Lída, jak ji napjatě pozoruje, poznává, že už to není ta paní Kateřina ze zahradní slavnosti. Zprůsvitněla, a třeba je stejně krásná a vlídná, připadá jí, že se od ní vzdaluje každým slovem. Není to chlad, a Lída věří, že ji má právě tak ráda jako dříve, ale něco jako by ji oddělovalo ode všeho, co je kolem ní.

– A co vám v tom tedy brání? otáže se paní Kateřina a zní to, jako by se ptala sebe samé.

Lída nabere vzduch jako ke skoku do vody a pak ze sebe vychrlí:

– Nemohu tady žít. Trhá mi to srdce, když si vzpomenu na maminku, na tetu Leny a ještě na někoho, ale nemohu tady zůstat. Když si pomyslím, že bych tu měla prožít celý život, raději bych se zabila.

Dívčina vášeň pohne něčím nikdy nedotčeným v nitru paní Kateřiny. Střeží se, aby se usmála, když jí odpovídá:

– Ale všechna místa na světě jsou přibližně stejná, musíme-li na nich žít stále. A svou touhu po změně můžete nasytit cestováním. Proto snad není třeba vzdávat se lásky a domova.

– Ne, řekne Lída prudce, to není všechno. Nemohu prostě žít jako druzí. Já nevím, jestli vám to budu umět povědět. Připadá mi, že nejsem jedna, víte, že je ve mně mnoho lidí a všichni jako by byli němí, jako by byli chromí, dokud já jim nedám slovo a pohyb, jako by byli mrtví, dokud je neprobudím k životu. Nemohu je přece zradit, když se mi zdá, že žiju jenom jimi a jen pro ně.

Lída ztlumí hlas a nakloní se k paní Kateřině, jako by jí svěřovala nejsvětější tajemství.

– Chtěla bych být herečkou, musím jí být, kdyby mě to mělo stát život.

Paní Kateřinou zachvěje zamrazení. V rozhovoru s tou dívkou je mnoho zarážejících obdob. Nevzpomněla si snad v tuto chvíli na jiného člověka, který také mluvil o lidech v sobě? Jenomže ten je netoužil vysvobodit a dát jim žít pro jiné jako tady ta rozdychtěná dívka.

– To je cesta, na které často leží zklamání a bolest.

– Vím, řekne Lída divoce i smutně. Ale jak mám poznat, že jsem se mýlila, neodvážím-li se toho? Když půjdu a potluču se, nebudu jistě naříkat víc, než bude naříkat, co v sobě zradím, jestliže tu zůstanu. Jenom ten chlapec se do toho neměl připlést.

Paní Kateřina se zahledí oknem do korun stromů, prozářených zapadajícím sluncem. Listí velikého jírovce uprostřed zahrady už vadne a zlátne, a jak se na něm zlomí sluneční stříle, připomene jí plavé vlasy někoho, kdo k ní přichází stále častěji. Dívčin i její osud jí v tu chvíli splynou k nerozeznání.

– Každý z nás se jednoho dne dostane k hranici, o jejímž překročení musí rozhodnout sám. Co se stane, překročíme-li ji? Co nás čeká za ní a co necháme za sebou?

Lída skloní hlavu do dlaní a sedí dlouho mlčky.

– Je to strašné, řekne konečně. Snad se toho nikdy neodvážím.

– Snad ta hranice je vůbec nepřekročitelná, dodá paní Kateřina.

Řekli jsme, že už je září? Namouvěru. Uhání krajem na větrném koni a zlaťáky zvadlých lístků mu padají z přeplněných kapes a kutálejí se po cestách. A jindy opět se zklidní a proměňuje své trochu zá­dumčivé myšlenky v obrazy, utkané z nejčistší modři a průsvitného zlata jenom proto, aby dokázalo, že jeho jméno po právu vzalo svůj původ ve slově zářiti. Je stále klidnější a zářivější, jak mu přibývá dnů; je krásné opravdu, zahleděné do sebe a koupá svou spanilost ve vlastní zrcadelné čistotě. A jistě je bližší dívčímu snu než květen, zkalený vzkypělou mízou.

Nejtková z chudobince leží, něco se v ní ztrhalo, nemůže se postavit na nohy. Stačí, aby udělala dva kroky, hned ji začnou sápat drápy bolesti v životě s takovou silou, jako by z ní chtěly vyrvat vnitřnosti. Nejtek na ni zprvu vrhal vražedné pohledy, ale teď se na ni občas mlčky zahledí, jako by chtěl něco vyčíst z její ubohé tváře, v níž už dávno krása zbloudila v úpadech vrásek a zvadla v písčité pleti, zvětralé sodovými parami a slzami. Nejtková dobře ví, po čem její muž tak dychtivě a neskrývaně pátrá, a když za ním zapadnou dveře, otočí obličej ke zdi a pláče tiše, bez vzlyků.

Božka dělá za ni. Poklidí a uvaří doma, roznese vyprané prádlo a přitáhne rance špinavého, postará se o Kvise a odpoledne se postaví k neckám. Je jako vítr to děvče a nic jí nepřijde zatěžko. Slzy Nejtkové zhořknou ještě více, když na ni myslí. Děvečka její malá. S takovýma pracovitýma rukama se nemusí bát ničeho na světě. Jen kdyby nebyla tak hříšně hezká. Krása přinese málokdy chudé holce štěstí. Stát se něco s Nejtkovou, musí Božka z domu ještě ten den. Vrtni se, kam vrtni. I kdyby měla spát někde u krav nebo ve stodole. Protože bída, jak známo, zamyká chudákům svět na deset zámků.

Kostelní ulicí spěchá zatím vítr dolů a Božka proti němu nahoru. Chvílemi je příliš drzý a Božka se mu brání s tichým smíchem v srdci. Snad proto, že mezi ním a ženami je dávné přátelství. Ty jeden, říká mu, cuchej si mi vlasy, jak chceš, ale dej pokoj sukním a nerozlej mi polévku. Božka nese Kvisovi oběd z hotelu U Koníčka. Těší se již na tu hodinku, co mu bude poklízet, zatímco on bude jíst. Pozoruje ho ráda po očku, jak srká polévku, pak pečlivě krájí a napichuje sousta, jak spořádaně ujídá z talíře. Jí docela jinak než lidé, jež ona mohla vídat při jídle. Musí mu prostírat na stolku u okna, u něhož sedává po všechen čas, co je doma. Připadá jí tam takový opuštěný jako – Božka si nedovede vzpomenout na jiné přirovnání – jako mezník v lukách. Ale pan Kvis přece není kámen, ač někdy dovede sedět právě tak nehybně. Ano, to jediné se jí na něm nelíbí, že je občas tak strnulý, jako by nevěděl o ničem na světě, třebaže má oči otevřené a nespí. I u jídla se tak chová; jí tak hezky, ale jistě většinou ani neví co, a mnohdy jsou to jídla, že by Božka po nich s největší chutí vylízala talíř.

Je pravda, že pan Kvis má takový divný pohled, a když jej na vás upře, vypadá, jako by se vás těma očima ptal, co jste vlastně zač, a vy máte chuť povědět mu o sobě všecko, co vůbec víte. Božka by mu mohla snadno povídat; nemá, co by skrývala. Snad jenom to by se mu styděla říci, že ho má ráda. Tak ráda, jako by byl její dědeček, jenomže on nebude tak stár, tedy řekněme tatínek, a bylo by to jistě hezké mít takového tatínka, který by byl tak mírný a tichý a vlídný. Cítí to Božka opravdu tak, anebo si jen přizdobuje hlubší cit, jehož se bojí? Copak je to vůbec možné, aby se taková zdravá pěkná holka zakoukala do takového dědíka, který kdoví jestli má v žilách krev? Snad je to jenom soucit, snad si jen hraje v opuštěnosti a úzkostech svého srdce, ale mládí si tak často plete hru s pravdou.

Pokoj voní kdoulovými jablky, padankami, jež srážel vítr, ten samozvaný sadař, seřaděnými podle sklopného zrcadla na prádelníku. Vůně jídla, které Božka prostřela Kvisovi na stolek, uniká oknem napůl otevřeným. Vítr se žene Kostelní ulicí dolů, klouže po zdech Kvisova domku a tady uvnitř sotva občas pohne záclonou. Božka přechází, jak nejtišeji dovede, otírá prach a dívá se po Kvisovi skrývanými pohledy. Když otírá zrcadlo a zahlédne v něm svou tvář, zdvihne ruku, aby si přihladila vlnité světlé vlasy, ale spustí ji rychle a skoro zahanbeně, jako by se něco takového pro ni neslušelo, a sotva slyšitelně si povzdychne. Zrcadlo je velmi staré a jeho sklo má modravý nádech vodní hladiny, vychládající s podzimem, ale Božčinu pravidelnou bílou a růžovou tvář obrazí jasně, jako by ji prosvětlovalo nějakým vlastním skrytým světelným zdrojem. A děvče, jako pokaždé když pohlédne na svou tvář, pocítí smutek, tryskající z touhy, pro niž nemá pojmenování. Odvrátí se raději od toho pokušitele a začne otírat obrázky na stěnách.

Jsou to fotografie v úzkých zlacených rámcích, většinou oválného tvaru, zakončené stuhovými úvazky na vrcholku. Zobrazují neznámé starší lidi, oděné v šatech, jež se přestaly nosit dávno před dobou, kdy se Božka narodila. Je mezi nimi jediná mladá tvář a ta, jak Božka ví, patřila majitelce tohoto domku, když byla asi v těch letech, jak je dnes ona. Božce se zdá, že zjišťuje zvláštní podobu mezi tou dívkou a Emanuelem Kvisem, podobu, o níž nedovede uhádnout, v čem záleží, ale z jejíhož výrazu ji mrazí. Pokusí se pohlédnout kradmo na Kvise, v tu chvíli se však setká s jeho nehybně upřenýma očima; poleká se, zčervená, sklopí víčka a utírá dál horlivě prach, ale ví: opuštěnost spojuje ty dva pohledy, dívčí a Kvisův, opuštěnost tak propastná, až se zdá, že by se v ní mohl ztratit celý svět. Lítost obkrouží Božčino srdce, vzpomínka na nějakou dětskou pohádku se jí vynoří v mysli: ty chudáku, kdybych tě tak mohla vzít za ruku a vyvést tě z černého lesa tvé samoty, kde se asi tak bojíš. Tu, neví ani, jak k tomu dojde, sebere všechnu odvahu a pohlédne zpříma do těch očí, o nichž ví, že na ní ještě ulpívají.

To, co Kvis čte v tom otevřeném a prostém dívčím pohledu, jím otřese. Zamžiká nejistě a falešná červeň, usedlá na lícních kostech, se mu rozteče po celých tvářích. Vyhýbal se vždycky záměrně mladým lidem, neboť se bál, že by zbloudil a utonul v tom převratném dění citů, že by se znovu a znovu mýlil, odhaduje hodnotu myšlenek, táhnoucích bez ustání a bez odpočinku pod oblohou mládí. Je jenom jediná nepřekročitelná hranice v mládí, a tou je smrt. Neměl však v úmyslu zakládat si v sobě hřbitov. Vše ostatní je mladým hra, a na dnešním spáleništi se zítra může zelenat tráva.

Ale nyní je tomu starému slídiči po lidských nitrech, jako by se nahnul přes pažení studny příliš hluboké, aby ho nepojala závrať. Vidí jasně až na dno a nemůže se mýlit, protože nic mu není skrýváno. Je laskán tím pohledem a objímán měkkým náručím soucitu a v jeho nezkaleném zrcadle objevuje svou vlastní tvář. První člověk, který k němu po tolika letech, od té doby, co Libuše se odstěhovala do tohoto městečka, vzhlíží jako k člověku. Jenomže Libuše byla bytost jeho rodu a její vztah k němu byl jenom ozvěnou její vlastní úzkosti; hledala záchranu a věděla, že ji může najít jen u něho. Jakým omylem však zbloudil k němu cit tohoto děvčete?

Kvis ví, že se nemýlí v tíhnutí Božčina srdce. Vztahuje se po něm právě proto, že cítí jeho prázdnotu a věří, že by ji stačilo zaplnit. Je zaplavováno lítostí nad ním a plno touhy pomoci, pokořit se, sloužit a vykoupit. Kvis je na chvíli zachvácen takovým zmatkem a strachem, že přemýšlí, neměl-li by se sebrat a utéci z Bytně. Bojí se, protože se nikdy neoctl v ohnisku takového čistého prahnutí, a podléhá dojmu, že se naň řítí zhouba.

Zřídka si dvě bytosti pověděly více jedním pohledem než Božka s Kvisem v tu chvíli, kdy on zdvihl oči od talíře a ona se odhodlala naň podívat. Ale zamžikání Kvisových víček poleká Božku; zdá se jí, že se odvážila příliš mnoho a že by mohla být považována za nestoudnici, která nadbíhá mužským. Sklopí hlavu a vytratí se do kuchyňky, kde začne umývat nádobí.

Kvis, ponechán sám sobě, rozbírá svůj překvapující objev. Vítr žene mračna po obloze nad Kostelní ulicí, všelijak uhnětená jeho rváčskýma rukama, všelijak zbarvená zásahy neviditelného slunce, bělostné chumáče vaty i šedivé potrhané cáry, beránky i dobytčata, vyválená v nebeských kalužích, popohání je nelítostně a nedopřává jim, aby se shlukly a pokračovaly ve svém plačtivém díle. Kvisovy oči se jimi dávají unášet a sledují je v jejich bezhraničné toulce, ach, to dělá dobře jeho srdci, takové rozlehlé, nekonečné prázdno, ale myšlenky nedbají té pohovy a jako přičinlivá kuřata zobou horlivě, co jim bylo před chvílí předhozeno.

Prvotní Kvisovo poplašení zatím uplynulo snad na některém z těch větrem hnaných oblaků a on si znovu obrazí to, co naň pohlédlo z Božčiných očí. Je mu nezvykle, nepohodlně a stále ještě trochu úzko, jako by jeho nitro nebylo zařízeno na vnímání podobných citů. Ale jak se s ním postupně sžívá, nachází v něm víc a více zalíbení a ocitá se ve stavu rozechvělosti a napětí, jakých dosud nepoznal. Láska, která se bojí pohlédnout na svůj obraz, láska, která takřka nevěří na své bytí, láska, jež by se nikdy neodhodlala překročit hranici neurčitého snění. On jí však může pohnout, může ji zbavit bázně, vytrhnout ze sna a proměnit ve skutečnost. A ke komuže směřuje? K němu. Něco ho zarazí na této skutečnosti, něco, co se v tu chvíli marně snaží pochopit v celém rozsahu. Nevydrží sedět, vstane a začne přecházet po pokoji, od okna ke dveřím kuchyňky, za nimiž slyší cinkot nádobí.

K němu! Co to ale znamená, jak se ho to týká, jakou v tom hraje roli on sám? Bude zase jen obrazit tento cit a ponoukat jej, aby se odvážil překročit svou hranici, jako ve všech ostatních případech? Pak to tedy nebude nic jiného, než že prostřednictvím lásky té dívky bude milovat sám sebe. Uzavřený kruh prázdnoty, která bude věčně jen zrcadlit cizí děje, a naplní-li se jimi přece, stráví je rychle k novému nekonečnému hladovění. V tomto ději nacházíš přece jen sebe poprvé osobně zúčastněného, patří ti více než ostatní, a kdyby ti nepřinesl nic jiného, cožpak to nebude dosti krásné potkávat sebe v dívčích myšlenkách, oděného a proměněného jejich toužením? Je to nový kraj, sem jsi ještě nikdy nevkročil, octl ses v prostoru, kde na nic nemůžeš spolehnout, hloubí se i propadá, ubíhá vpřed i vzad, nedaří se ti dohlédnout mu hranic.

Dveře kuchyňky se otevřou a Božka proklouzne kolem něho s hlavou sklopenou, aby poklidila zbylé nádobí ze stolku u okna. Sečká, až se děvče vrátí, nezdá se mu vhodné, aby s ní zahájil rozprávku, zatímco ona by proti němu stála, držíc talíře a příbory, pomazané zbytky jídla. Na prádelníku vedle zrcadla, v němž se Božka prve zhlížela, stojí dubová skřínka s rohy okovanými stříbrem, na nízkých jezevčích nožkách z téhož kovu. Kvis ji otevře a pátrá v jejím pečlivě utříděném obsahu, složeném z památkových drobnůstek a nepříliš cenných ženských šperků. Vyloví z nich veliký rudý korál vejčitého tvaru, zavěšený na vlasově tenkém pozlaceném řetízku. Ví dobře, že řetízek je jen pozlacený, protože tuto věcičku sám koupil Libuši k narozeninám v době, kdy v hluboké lhostejnosti očekával, zda se jí podaří prosadit sňatek s ním proti vůli jeho matky. Sevře korál v dlani, usadí se do trojdílné lenošky za elipsovitým stolkem a zavolá na Božku.

– Slečno!

Oslovuje ji tak vždy se stařeckou umíněností a starosvětskou zdvořilostí, ačkoli dívka i její matka se tomu dlouho bránily. Matka opravdově a pohoršeně, Božka, přestože jí to připadá nepřirozené, polichoceně. Nádobí v kuchyňce polekaně zakřape a zazvoní, pak je tam divné, zadechnuté ticho, to si snad děvče nachvat utírá mokré ruce, uhlazuje vlasy a přemýšlí, co jí může chtít. Konečně vstoupí, a nemusel by to být ani slídil rázu Kvisova, aby si přečetl na její tváři, jak se s úzkostí dohaduje, proč byla zavolána, neboť se to stalo poprvé, a ona je dosud plna vzpomínek na svou nedávnou smělost.

Ale i Kvis je náhle pln rozpaků a neví, jak by začal. Je tím překvapen, protože se mu zdá, jako by dívčin cit se do něho přeléval a počínal si v něm ihned jako doma. Poprvé v životě zápasí se slovy, jež mu jindy lehce a ochotně sloužila; musí odkašlat, dříve než je schopen promluvit, a i pak to dopadá, jako by svá slova shledával, vybíral a pracně sesazoval.

– Před chvílí, když jste utírala prach na zrcadle, jste se na mne podívala a (Kvis váhá o něco déle než při ostatních slovech) litovala jste mě. Proč?

Božka sklopí hlavu ještě hlouběji, červená lampa rozpaků prosvítí její bílý a růžový obličej. Čekala něco takového, věděla, že to přijde. Ale když zdvihne víčka a pohlédne na Kvise, její oči jsou plny pravdy, odhodlání a horlivosti skoro dětské.

– Připadal jste mi tak opuštěný.

Kvisovi je, jako by náhle ze všech koutů jeho prázdnoty začal dout ledový vítr. Snad je to tím mladým ohněm, který se tu tak prudce rozhořívá před ním, že tak nezvykle pocítil chlad, který nosí v sobě. Někdo v něm vstane a začne mluvit, někdo jemu neznámý a cizí, a Kvis naslouchá překvapeně jeho slovům:

– Jsem opravdu trochu sám. Ale byl jsem vždycky sám a člověk tomu přivykne.

Již za řeči cítí, jak se v něm zdvihá vlna smutku, a marně se namáhá určit, kde se v něm vzal. Je to dívčin smutek, který se do něho vlévá, aniž si to přeje, aniž tomu dovede zabránit, jeho první a skutečný cit? Chlad pod ním taje jako sníh na střeše obrácené k slunci. Teploty však přibývá, už to není teplo, je to žár. Jaká to strašná, palčivá věc, takový cit, i když je to jen smutek nad sebou samým, strašná a palčivá pro nitro, které bylo vždy jen zrcadlem a nikdy výhní. Slyší Božčin hlas, jako by mluvil v něm.

– Připadá mi to tak hrozné. Musí se vám stýskat.

Stýskat? Po kom by se mu mělo stýskat? Ano, ta vzdálenost od lidí byla zlá, ale dovedl si z nich přece vzít, co potřeboval.

– Stýskat? Opakuje Kvis Božčina slova a své myšlenky. Snad máte pravdu. Člověku se přece někdy musí stýskat, je-li stále sám.

Propadá se do hloubky stále větší a dusna i žáru přibývá; pozoruje s hrůzou, že hra se mu vymyká z rukou, a to, co do něho vniklo nebo se v něm zrodilo, je odhodláno stále více vést si po svém. Sebere všechnu sílu, aby se tomu vzepřel, musí řídit tento výjev, a ne mu podléhat, až pak znovu ovládne to, s čím si vždy jen pohrával:

– A co vy, slečno, řekne, vy se necítíte opuštěna? Máte nějakého chlapce?

Červeň, která se opět vrátí do Božčiných tváří, je jiného druhu než ta, která ji zaplavila při první Kvisově otázce.

– Ne, odpoví děvče tiše a dodá ještě tišeji: Bojím se jich.

Kvisovy oči se rozšíří překvapením a zvědavost smete takřka rázem, co ještě zbývalo z předchozího pohnutí.

– Proč se jich bojíte?

Božka váhá, než odpoví.

– Co kdybych si vybrala takového jako maminka? Nechtěla bych mít její osud.

Kvisovi se rozjasní. To ji tedy vábí k němu.

– Nemohou být všichni stejní, zabručí. Chtěl by se jí ještě na něco zeptat, ale shledává k svému překvapení, že jeho slova jsou obklíčena rozpaky a nedovedou si jimi prorazit cestu.

– Snad to jednou poznáte, dodá v čiré bezradnosti a přeje si, aby ten rozhovor byl nikdy nezačal.

Božce se nevede o mnoho lépe. Žmolí zástěru a nedovede pochopit, proč je tu najednou tak horko a dusno, že sotva dýchá; cítí bezmocnost svou i Kvisovu, jako by tu dva lidé na sebe volali přes divokou řeku, která se valí mezi nimi, a všechno, co ji vábilo ke Kvisovi, jí připadne bláznivé a neskutečné. Poděsí se tím tak, že by v tu chvíli utekla, kdyby vůbec mohla pohnout nohama. Ale proč? Vždyť si tolik přála mu pomoci a tolik věřila, že by nějakým způsobem dokázala zahnat od něho stín samoty a že naopak z jeho rukou by k ní přicházelo jen dobro. Proč teď pociťuje takovou divnou úzkost – jako by měla jít o půlnoci na hřbitov, napadá ji –, ale to nebude to pravé, snad to vzniklo tím, jak ji mrazí, jak se tu znenadání zatočil studený vítr, roztrhl plášť horka, které ji obaluje, a pronikl jí až k srdci.

Kvis vycítí změnu, jež se odehrává v děvčeti, ale neví, čemu by ji měl přičíst. Její tíseň se v něm mísí s jeho vlastní, takže v tu chvíli nedovede rozeznat jednu od druhé. Co ho to vůbec napadlo, že začal tuto hru, v níž nemůže být jen pobaveným divákem? Musí to skončit, alespoň pro dnešek, třebaže neví, čeho se bojí více, zda toho, co musí být ještě řečeno, či okamžiku, kdy Božka zmizí a on tu zůstane sám.

Sám!

Kdo to v něm vykřikl to slovo a proč je ozvěna neustává natahovat, skučet a výt?

Božka konečně najde řeč a přiměje jazyk, aby jí pomohl na svět.

– Já, řekne, už snad abych šla. Vystydla by mi voda na nádobí.

Kvis vstane za stolem, překvapen po všem, co předcházelo, svým odhodláním podržet si ji pro sebe, i když ne právě pro tuto chvíli, tedy tak, aby mu již nikdy neunikla.

– Počkejte, slečno. Chci vám poděkovat za váš zájem o mne a poprosit vás, abyste přijala tuto maličkost jako výraz vděčnosti.

Vztáhne ruku k dívce, a zatímco přidržuje tenký řetízek palcem a ukazovákem, dá skanout ze své dlaně krůpěji rudého korálu. Božka se zajíkne překvapením a ustoupí o krok, skrývajíc ruce za zády. Rudá slza visí ve vzduchu, jakoby sama o sobě, protože šero v pokoji činí tenký řetízek téměř neviditelným.

– Ale to já nemůžu, vydechne Božka. Maminka by se ptala, kde jsem k tomu přišla, a Nejtek by si myslel bůhvíco.

– Schovejte to tedy a zůstane to jen mezi námi.

A když Božka stále ještě váhá a vypadá tak poplašeně, jako by chtěla utéci nebo se rozplakat, začne Kvis říkat cosi, co mu zní cize a neznámě a nad čím v něm samém v podivném rozpolcení kdosi žasne, druhý jako by se zajíkal a třetí se chechtal.

– Vezměte si to, prosím. Samota je nejhorší tím, že člověk nemá, komu by co dal. Přijmete-li tu maličkost, sejmete jí tím ze mne veliký díl.

Tu se Božka div nezalkne svým srdcem. Polyká je hrdinsky i se slzami, pak vztáhne dlaň a ulehčí vzduchu od té rudé krůpěje.

– Děkuju tedy, vzlykne. Já na vás budu pořád myslet.

A zmizí v kuchyňce.

Kvis tu stojí s hlavou nakloněnou ke straně, jako by stále ještě naslouchal tomuto cizímu a neznámému hlasu. Pak jde a dívá se chvíli na vybledlou fotografii Libuše Bílé z doby, kdy jí bylo asi tolik let jako Božce. Na krku jí visí korálová krůpěj, kterou jí tehdy daroval. Ale náhle se schoulí jako člověk, který se něčeho polekal, sebere svou hůlku, klobouk a havelok a vytratí se tiše z domku.

Skryta v kruhu přerostlých a hustých křovin rozpřádá mochnovská kašna svůj rozhovor s věčnem. Září už postříkalo tu zelenou stěnu krví, mědí a zlatem a mléčné žárovky pámelníkových plůdků se tváří, jako by osvětlovaly tu barevnou slávu. Na čtvercových kamenných deskách, jimiž je vydlážděn chodník před okresním soudem, si hraje několik dětí a kolem zelinářských stánků před hotelem U Koníčka žvatlají ženy. Na ošatkách přibylo zboží i barev, obtěžkány štědrostí podzimu rozkládají se doširoka a připomínají klín mytické bohyně, jejíž postava se nad nimi vznáší a rozplývá v mživém dopoledním oparu. Možná, že její sukně je utkána ze stuh pórových listů a pás vytepán ze spěže¹ cibulových slupek, pohleďte na hlavice květáků, toť smetanová běl jejího břicha a ňader, a jablka mají jejich tvar a barvu jejich hrotů; po jejích očích nepátrejte, utonuli byste v nich, ale vsaďte se, že vlasy má rudé jako ty svazky mrkve, nevidíme ji, je příliš nebetyčná a příliš rozložitá, aby ji zajal náš zrak a naše představa, ale cítíme její vůni a dech skrytých koutů jejího těla, čpí zralostí plodů a horečnou tužbou pozdních květů, mdlobou zavadajícího listí a zbrázděnou zemí, divokým pachem říje. Cítíte, jak ve vás trne každý sval a nervy zvoní jako přepjaté struny? Ženy kolem zelinářských stánků vdechují tu vůni a jsou neklidné, přešlapují jen proto, aby mohly zahoupat boky, prohnout se nenápadně v kříži a vypnout ňadra, vedou takové řeči, že každou chvíli některá z nich vypískne, jako by ji někdo čapl na choulostivém místě. A to mnohým z nich už začíná být sukně těsná v pase a pod ním čtvrtý měsíc času jim kulatí život na paměť oné červnové noci, kdy se rozštěkali všichni byteňští psi. Kdopak by myslel na věčnost v takovou vlahou dopolední hodinu, kdy slunce, sotva se probilo ranní mlhou, sytí vzduch novými parami, jež k němu stoupají z luk, polí, zahrad, ba i z byteňské dlažby, provlhlé dosud po nedávných deštích, kdo by na ni myslel, když každým vdechnutím život sládne víc a tepleji koluje žilami, kdo by se jí zabýval, když ji cítíme v sobě jako dobře bijící srdce. A hlasy žen i dětí i ptačí zpěv, to všechno zní jasněji než trojpramenná píseň mochnovské kašny, skryté za zelenou zdí křovin, již září zkropilo svými barvami.

Nikdo jí nedbá a nikdo jí nenaslouchá, jen Emanuel Kvis u ní přerušuje v pravidelných lhůtách svou procházku po náměstí, jako by se k ní chodil posílit pro nové marné přecházení sem a tam. Už na něho její zvuk nepůsobí tak, jako když luštil její píseň prvého dne po svém příjezdu do Bytně. Dopřává jí, aby v něm zněla, ale snad už se jí dovede bránit nebo se v ní dopídil jiného smyslu. Valí-li se jím ještě ta strašná bystřina času, která ho div neutopila v prvý den, naučil se již udržet se na jejím břehu a nepodléhat závrati; snad poznal, že podlehl klamu a že by byl utonul jen v proudu své představy, protože není času, jsou jen obrátky věčnosti, která se otáčí v kruhu, mdlá a netečná, nenacházejíc svůj počátek ani konec. A její píseň je jako píseň této kašny, stále stejná, a šumí steskem, protože třeba obsáhla celé světy, nikdy nezaplní svou prázdnotu. Vábí sem Kvise snad právě toto?

Všechny jeho cesty se v těchto dnech trvale stáčejí k náměstí. A jeho neklid je stále horečnější. Jisker přibylo, ale troud jen doutná, dusí ho a nechce vyšlehnout osvobozujícím plamenem.

Poštěstí se mu konečně po mnoha dnech marného číhání, že se potká se starostou. Střetnou se uprostřed náměstí, na půl cestě mezi mochnovským domem a radnicí, neboť Kvis vykročil od nároží u Koníčka přesně, když starosta vyšel z domu.

Šedý klobouk se mihne známým obloukem, starosta smekne také, ale pokračuje v chůzi ještě několik kroků, jako by neměl v úmyslu se zastavit a dát se do řeči. Pak mu snad napadne, že je to příliš okázalé pokoření člověka, a něco takového nezapadá do jeho stylu; zastaví se tedy jako někdo, kdo se dal unést svým spěchem, a pak udělá těch několik kroků zpátky ke Kvisovi, který rychle smetá vztek ze své tváře. Nyní tu tedy stojí ti dva uprostřed náměstí a nikdo nemá dost dlouhé uši, aby je mohl natáhnout z chodníku až k nim a vyslechnout, co si povídají. Tím horlivěji pracují oči a snaží se vyčíst z pohybů a tváří smysl řečí, jež se tam vedou. Je to však rozprávka zdvořilá a hladká, patrně jen výměna osvědčených frází, víc alespoň se nedá usoudit ze vzhledu jednoho ani druhého.

– Jste velmi laskav, řekne Emanuel Kvis, a jeho hlas se ještě zachvívá právě potlačenou zlobou. Přál jsem si jen poptat se, jak se skutečně daří milostivé paní. Vaše služebné mi řekly, že není docela zdráva a že nepřijímá návštěvy.

– Něco na ten způsob, začne starosta svou odpověď lehkým tónem, ale jeho pohled spočívá bez úsměvu na tváři druhého. Nedá se mluvit právě o chorobě, ale jakási únava tu je a s ní ovšem potřeba klidu.

Starostova tvář není za té řeči přátelská ani nepřátelská, a přece Kvis, vzhlížeje k ní, nedovede v sobě potlačit chvění strachu. Působí to na něho tak, že se zadívá raději někam doprostřed starostových prsou.

– Je mi to líto. Když byla milostivá paní naposledy u mne, vypadala velmi svěží.

Veselý chundelatý psík přebíhá náměstí, a vida je tu stát tak uprostřed, zastaví se, aby na ně přátelsky zavrtěl svým zdviženým rozčepýřeným ocasem. Zaštěkne několikrát vyzývavě, ale když se mu nedostane odpovědi, odvrátí se pohrdavě a pokračuje s nezlomným optimismem v cestě za nějakou taškařicí. Starosta si začne mnout bradu palcem a ukazovákem tak horlivě, že i Kvis může slyšet praskot jeho vousů. Nepospíchá s odpovědí, snad se mu do ní ani nechce, nebo přemýšlí, jak by ji nejlépe vyslovil.

– Právě od těchto návštěv, promluví konečně zvolna, se datuje podivný stav mé ženy. Patrně ji rozrušily řeči, které jste spolu vedli. Nevzpomínáte si, co se jí tak mohlo dotknout?

Kvis cítí chladný, neúprosný vztek, nahromaděný v starostových prsou, a napaden takto zpříma, schoulí se všecek jako kluk přistižený při lži:

– Nedovedu říci. Hovořili jsme o všem možném, jak se hovořívá.

Tu starosta podlehne přetlaku úzkosti, který v sobě dusí už tolik dní, a řekne, co by patrně jindy nevyslovil:

– Pověděla vám o chlapci?

Na zlomek vteřiny je Kvis zmaten, ale pak rázem vytuší, že se octl u zdroje vysvětlení toho, co mu v paní Kateřině unikalo. Všechny ostatní pocity se v něm rozpadnou, pozdvihne hlavu a setká se bez bázně se starostovým pohledem očima, v nichž se hloubí propastná zvědavost.

– O jakém chlapci?

Je nanejvýš pravděpodobné, že Nolče nyní mrzí, že se tak prořekl, a že by už raději mlčel, ale snad ho pohání strach o paní Kateřinu a touha zbavit ji nebezpečí, anebo jej tak oklamala bezedná prázdnota Kvisových očí a myslí si, že do ní může vrhnout cokoli bez obav, že by to ještě kdy spatřilo světlo světa.

– O chlapci, který se narodil mrtvý, a přece žije a roste dál?

Kdyby kdokoli jiný vyslechl tato slova, polekal by se, že ten silácký a rozvážný Rudolf Nolč se minul rozumem. Kvisovi však postačí. Už ví, kdo je ta postava za světelným mostem, co je ten světelný most i proč se paní Kateřina neodvažuje po něm přejít a padnout do náruče, která se po ní rozvírá. Ví ovšem, jak se má tvářit, a nemýlí se v člověku, jejž má před sebou. Zamžiká jakoby údivem a řekne rozpačitě:

– Nerozumím. Nedovedu si představit, o čem mluvíte.

Na rohu nedaleko zelinářských stánků se objevil strážník Tla­chač. Stojí tam s obuškem za zády, vypíná břich a malinko se po svém zvyku pohupuje, přenášeje váhu z pat na špičky a zpátky. Dívá se na ně a starostovi se zdá, že na tu dálku může číst v jeho očích psí oddanost, rozechvělou a napjatou ochotu, čekající jen na rozkaz, aby se vrhla po čemkoli, nač jí bude ukázáno. Stačilo by, aby naň jenom kývl prstem, a už by přiduněl rozhodným krokem, nadšeně hotov ke všemu, oč bude požádán. Seberte toho člověka, ohrožuje veřejnou bezpečnost, mohl by starosta říci, a Tlachač by chňapl po Kvisovi jak po kočce a patrně by ho víc nesl, než vedl na četnickou stanici. Až potud by to šlo, ale z čeho by pak obvinil tu scvrklou lidskou křížalu? Z toho, že paní Kateřina mluví ze sna o jakési nepřekročitelné hranici, že pláče spíc a za dne že upadá s otevřenýma očima v podivnou strnulost, kdy nic a nikoho kolem sebe nevnímá? Že někdy se k němu tiskne se strašnou úzkostí, jako by se bála, že ji někdo od něho odtrhne, a jindy že se naň dívá, jako by se jí ztrácel v nedohledné dálce? Byl by to divný protokol a četnický strážmistr by si nestačil jezdit prstem za límec služebního kabátu, jak by jej dusily rozpaky. Dobrá, dobrá, řekl by asi nakonec, ale co to všechno má společného se zatčeným? Viním jej z toho, že probouzí v lidech, co v nich má spát, a že tak rozvrací boží i lidský pořádek. A co probudil ve vás, pane starosto? Nu, nechme toho, musel by odpovědět, nechci mu přitěžovat a je opravdu těžké zjistit, kde končí jeho vina a začíná naše vlastní.

Nolčův pohled spočívá těžce na Kvisovi a dědic Libuše Bílé ví, že jím byl proniknut a že by se už marně pokoušel před ním něco skrýt. Ale je tak vzrušen tím, co byl vyslechl, že je mu to v této chvíli lhostejné. A starosta už není dále schopen vzdorovat pocitu odporu, který v něm vzbouzí tento člověk.

– Nu, nerozumíte-li, co jsem měl na mysli, je zbytečné vám to vysvětlovat. V Bytni, jak vidím, jste už zdomácněl.

Překvapen tímto neočekávaným závěrem rozhovoru Kvis přikývne.

– Děkuji, ano.

– A přece jenom bůh ví, proč vás sem poslal, řekne starosta, a pozdvihnuv lehce klobouk na pozdrav, odvrátí se a odchází.

Dobře si ti dva popovídali, usoudili by všichni, kdo je při té rozprávce pozorovali, a nanejvýš závistivci mezi nimi by si řekli, že se diví, proč se starosta zahazuje s tím přiběhlíkem; ale takový už je Rudolf Nolč, mohl by si sednout i s vandrákem na chodník, a přece by neztratil nic ze své důstojnosti.

Je-li na celém náměstí vůbec člověk, který se nedal zmýlit uhlazeným chováním těch dvou, pak je to strážník Tlachač, v němž třicet let střežení byteňského majetku a bezpečnosti vypěstovalo pudy hlídacího psa. Co však zmůže obecní strážník proti člověku, který nic neukradl ani nepřetřel nikoho přes palici. A přece neměl nikdy na nikoho tak spadeno víc než na tuhle figuru v šedých kalhotách a černém sáčku. Spadeno je málo, strážník se dokonce přistihuje od oné deštivé noci, kdy se spolu potkali před Harazimovic obchodem, že pociťuje cosi velmi podobného strachu, přejde-li mu Kvis přes cestu. To Tlachače překvapuje a zároveň roztrpčuje a poprvé ve svém životě, naplněném počestnou službou, shledává, jak chutná nenávist. Proto když vidí, že Kvis po rozloučení se starostou vykročil a míří přímo k němu, udělá vpravo v bok a připojí se důstojným, nespěchavým krokem k hloučku žen před zelinářskými stánky.

Strážník by se jistě podivil, jak si Kvis přesně vyložil jeho počin a jakou mu tím způsobil radost. Ta slídivá fretka navětřila správně stopu a nemýlí se v jejím pachu. Co jiného by mohlo znamenat Tlachačovo chování než procitnutí zrna, pohozeného a ztraceného ve škváře všeho, co za padesát let strážníkova žití odumřelo v jeho srdci a mysli. I tady už vyrazil klíček a Kvis si s rozkoší představuje, s jakou hrůzou sleduje Tlachač jeho růst. Podivná bylinka, páni přírodopisci, doporučuju ji vaší pozornosti. Klíček, který vypučí v paklíč. Chechtavá ozvěna se potuluje v Kvisovi. Vtip je kořání života a málokdy se vydaří. Paklíč v nitru strážce bezpečnosti vašeho majetku, byteňští občané. A něco takového by málem zůstalo ležet ladem.

Tlachač vkročí do kruhu byteňských žen jako pan otec do mlýnice. Podpíchnuto jeho přítomností složení jazyků zabere ihned naplno, aby přemlelo význam Kvisova rozhovoru se starostou. Ale Kvis jim všem zatrhne tipec. Změní nenadále směr cesty a zamíří přímo do středu hloučku, takže složení zadrhne a ustane rázem v ropotavém díle, jako by někdo do něho kámen hodil. Kvis však cílí k ovocnáři, a spokojen polekaným zmlknutím žen přistoupí k ošatce, navršené žlutočervenými jablky.

Vybírá si chvíli očima, pak zakrouží svou vyhublou bílou rukou nad hromadou a uchvátí z jejího vrcholku dva nejdokonalejší plody, nejlépe vybarvené a bez poskvrny, a uloží je v kapsách haveloku, přehozeného přes levou paži. Když se otočí k odchodu, objeví, že strážník se zatím vytratil z hloučku žen a stojí na chodníku o kousek dál, připraven patrně vykročit, jakmile by shledal, že Kvis jde opět k němu.

Kvis však nemyslí v tuto chvíli už tolik na strážníka, jako na ta dvě jablka, jež cítí ve zvětšené váze svého pláště. V poledne je dá Božce a bude se dívat, jak červeň dívčích rtů splývá se šarlatem jablka, jak bílé zuby prorážejí slupku a boří se šťavnatým chrustnutím do dřeně. Vzduch, který právě vdechuje, sládne vzpomínkou na to děvče, a Božka je v něm přítomna s neobyčejnou zřetelností. Je příjemné nosit něco takového v sobě, už proto, že tato hra je nejnevinnější ze všech, do nichž se v Bytni pustil, a nejvíce uspokojuje jeho ješitnost. Tělo mu uniká, ale to je jen takový líbezný obrázek, asi tak jako kvetoucí jabloň nebo sluncem ozářený oblak na modrém nebi; očím dělá dobře, mohou-li se vykoupat v kráse, jenom kdyby nebylo toho tichého tíhnutí stesku, který se za ní táhne jako svatební vlečka. Nesmí však dopustit, aby ztratil její cit, musí jej živit opatrně, už první zkušenost mu pověděla, kolik nebezpečí se skrývá v takové kratochvilné hříčce.

– Co je tohle za figuru? řekne někdo vedle strážníkova ramene, a když Tlachač shlédne ze své výšky, vidí vedle sebe Karlíčka Nykla, toho hráče, který drží bank na jednadvacet v Radničním sklepě.

– Vypadá jako šmírák a směje se jak blázen, pokračuje pan Karel Nykl nezdolán a neodražen strážníkovým pohrdavým pohledem. Kvis v tuto chvíli opravdu vystavuje svůj úsměv na odiv celému náměstí a vykračuje si k svému oblíbenému zastaveníčku u mochnovské kašny. Ale Tlachač nemá chuť pouštět se do rozprávky s chlapíkem, o kterém mu četníci řekli, že je to kvítko hodné bedlivého pozoru, a prodávat mu své rozumy.

– No, vás se tu taky ještě nikdo nezeptal, co jste vlastně zač a odkud jste sem přišel.

Karlíček sebou uštknutě trhne. Začnou-li s ním uniformovaní takovýmhle tónem, je vždycky líp utéci se k pokoře a hledět se co nejrychleji ztratit. Ale tenhle přece nevypadá tak zle. Dokonce už jim několikrát kibicoval a tvářil se, jako by se tam nehrálo nic horšího než „černý Petr“. V těchhle chlapech aby se čert vyznal. Nakonec i takové obecní nemehlo, které je tak dobré, aby nadávalo trhovcům a roznášelo po domech vyhlášky, by bylo s to zavařit našinci nějakou nepříjemnost. Musíš na něj polehoučku.

– Na mne se můžete zeptat hostinského ze Sklepa, začne Karlíček široce a bodře, ten mě zná.

Ale s Tlachačem dnes není pořízení, pohled na Kvise, bavícího se uprostřed náměstí se starostou, naplnil ho zlobou, která se v něm stále ještě převaluje.

– Mně nemusí nikdo radit, kde se mám ptát. Tady děláte valcháře². Dal jste se dohromady s hostinským ze Sklepa a s řezníkem Málkem svlíkáte Pepka Dastychů. Z Chudějovic už vám vylili boty, tam nesmíte ani páchnout. Tak to jste musel mít něco navíc.

Za Tlachačovy řeči střídá Karlíček Nykl barvy. Začal kulovým králem chlapíka, který se naučil předstírat jistotu a budit důvěru, pak v něm vztek vynesl červené eso, div mu hlava nepukla krví, ale zelená sedma mu zůstala na konec a nic dobrého mu z ní nekouká. Chtěl by zatřepat rukávem a dopravit do hry něco solidnějšího, cítí však, že mu v něm nic nezůstalo.

– Vy jste na mne jako na cizího, zkouší to, jak může. Člověk má někdy smůlu, lidi jsou falešný a spravedlnosti se jeden nedovolá.

– Jste tady cizí, odpoví Tlachač neúprosně, na tom se nedá nic změnit. A jinak se vás na nic neptám. Jenom bejt váma, bych na tu spravedlnost moc nepokřikoval.

Pana Nykla naučilo mnoho trpkých zkušeností poznávat, kdy je lépe nechat všeho a vypadnout ze hry, ale – jak by sám řekl – neví teď zrovna kudy na to. Uražená ješitnost v něm prská, jako by si šňupla pepře, nechce se mu připustit, že se mohl dát vyjukat a zahnat takovým balíkem v uniformě, který se pořádnému strážníkovi podobá asi tak jako děvečka v podělávkách špičkové tanečnici. Nejradši by ho něčím majznul a vzal roha, jenomže člověk není vždycky pánem svých skutků a nemůže dělat, co se mu zachce. Karlíček Nyklů pil z mnoha pramenů moudrosti a dospěl už dávno k poznatku, že nepodaří-li se ti přeskočit, musíš podlézt. Promění se rázem v uraženou nevinnost, v toho, jemuž všichni ubližují, a řekne lichotivě:

– Pane strážmistr, vy jste se dnes nějak špatně vyspal. Já vám přece nestojím za to, abyste se rozčiloval. Kdybyste dovolil, pozval bych vás na jednu vestoje ke Koníčkovi, jen tak, abyste si spravil chuť a díval se veselejc na svět.

Musíme přiznat panu Nyklovi, že jeho znalost lidí i světa byla vskutku značná, že odhadl svého soka správně a že ho, jako zkušený koňař koně, popadl právě tak, aby ho přiměl k povolnosti. Jedna vestoje, jak známo, nemůže nikdy škodit a Tlachač je k ní ochoten v kteroukoli dobu denní nebo noční. Už mu začínají plihnout nasupené tváře a měknout srdce, ale když se otočí k panu Nyklovi, k němuž dosud stál vytrvale bokem, a pohlédne naň zpříma, jeho povolnost se začne vytrácet, lákadlo nabídky mění barvu, oprýská a zježatí v nehoráznou drzost. Odhrne pohrdavě rty a řekne:

– Na vás bych se nedíval vesele ani po třech. Ale něco vám řeknu: Mažte si tu ty svoje kartičky, dokud na vás nikdo neukáže prstem, nic mi do toho není. Jen vás pámbu chraň, začít si tu s jinejma blbin­kama.

Karlíček Nykl se dívá, jak se ten moula nese ve své oknoflíkované blůze. Vytáhl se na něho a teď se napíná, jako by mu patřila Byteň. Hráč vystřelí tenký trysk z pravého koutku a pustí se přes náměstí k Radničnímu sklepu, snaže se vypadat co nejdůstojněji. V Tlachačovi se zatím široce rozloží spokojenost se sebou samým a zapomene chvíli na Kvise i na to, že včera odpoledne, když měl volno, zkoušel doma, dovede-li ještě vyklepat z drátu paklíč a otevřít jím zámek.

Zapomněl na Kvise, jen ať všichni zapomínají na Kvise, zato ten pán nezapomene na nikoho z nich. Tady si odbývá svou pravidelnou mezihru s mochnovskou kašnou, dokonce se dnes usadil na jednu ze dvou laviček, na nichž hlásají popukaná bílá písmena, že byly věnovány byteňskou Živnostensko-zemědělskou záložnou. Pěnkava, která si přivlastnila tento kout parčíku dávno před ním, uvykla již jeho přítomnosti a slétá nyní, když ho vidí, na kraj kašny, kde poskakuje, pokřikuje naň tázavě a občas skloní hlavičku k hladině a pije. Emanuelu Kvisovi je však lhostejné to ptáče i ten cípek přírody, k jehož pohostinství se na tu chvíli utekl. Listuje ve svém rozhovoru se starostou a usmívá se. Jak byl poděšen ten člověk, jaká v něm byla úzkost a jaký strach. Tři prameny kašny zpívají jedním hlasem o spěchu času, od zelinářských stánků sem šlehne pronikavý ženský smích, život města se větví a narůstá v Kvisovi. Toť strom, jehož ovoce bude sklízet, cítí, jak se blíží den, kdy první plody mu samy spadnou do nastavených dlaní. A pak dál, není pro něho zastavení, jako není odpočinku tady pro ty tři zpívající prameny.

Někdo sem vpadne prudkými kroky, pěnkava vzlétne s úzkostným pokřikem a Kvis, nemile vyrušen ze svého snění, pozdvihne hlavu.

– Tady jste, řekne statkář Dastych bez pozdravu, hned jsem si povídal, že tady bych vás mohl najít.

Kvis na něho pohlédne s nezakrývaným vztekem, ale odpoví celkem klidně:

– Něco se vám podařilo, jak vidím. Jste ve znamenité náladě.

Dastych má na sobě sváteční šaty. Klobouk si posunul trochu do týla a stojí před Kvisem široce rozkročen. Modrá světýlka opilosti tančí v mokřině jeho očí, ale občas je pohltí zášleh bílého plamene, jako by někdo otevřel a opět přirazil dvířka tavící pece. Ten žár je příliš silný pro Kvise a trochu ho děsí. Přivírá před ním víčka a hledí do země.

– Dostal jsem je, na mne si nepřijdou, vykřikne statkář a Kvis se přikrčí.

– Ne tak hlasitě, prosím. Je to jen pro nás dva. Říkal jsem vám přece, že se vám podaří všechno, co si usmyslíte.

Statkář se rozhlédne spiklenecky a ve své podnapilosti přejme ihned Kvisův přitlumený tón.

– Zkazili mi půjčku u zdejší záložny, ale já si zajel do Chudějovic. S tím nepočítali. Hlavně ne tamten.

A ukáže palcem přes rameno na budovu okresního soudu.

– Teď už mě nikdo nezastaví. Potřeboval jsem jenom dost peněz, abych předržel počáteční smůlu. Protože jak jednou začnu vyhrávat, budu vyhrávat pořád. Kdyby je býval měl on, mohlo to už být hotovo a já se o to nemusel starat.

– Kdo?

Dastych se rozhlédne podezíravě kolem sebe, nakloní se ke Kvi­sovi a šeptne prudce:

– Děda.

Kvisovi je, jako by ho popadly nějaké ocelové silné ruce a začaly ho roztáčet v překotném kole. Teď ho pustily, ale všechno v něm a kolem něho se točí dál a křičí: – Řekni mi, kde jsi, pověz, kde jsme! Vidíš, jaký nesmysl je čas! Nic v něm neutone, nic nezmizí, sám teče proti svému vlastnímu proudu. Toť Pepkova pravda o jednom vlaku, který se řítí dvěma směry po jedné koleji, a tobě se v ní nějak příliš zalíbilo. Musíš dát bedlivý pozor, abys vyskočil včas, ty černý cestující.

Vstane, opře se o hůlku a vypínaje se ve svém sáčku vypadá, jako by narůstal statkáři přes hlavu, třeba mu sahá sotva po bradu.

– Nu, a teď už byste měl jít domů, řekne drsně. Nechci, aby nás lidé vídali příliš často pohromadě. Vznikly by řeči.

– Kašlu na všecky, vykřikne statkář. Ukážu jim, kdo je Pepek Dastych.

Ale pak pohlédne do Kvisových očí, otevře se mu černě pod nohama a hlava se mu zamotá.

– Já už tedy jdu, zabreptá, pokusí se hmátnout po klobouku, nechá však toho a vyjde potácivě z parčíku.